Pocit strachu o dítě

/in /by

Dotaz: Dobrý den,
chtěla bych Vás požádat o radu, jak se vyrovnat se strachem a pocity úzkosti. Bývalý partner mě psychicky týral a později došlo i k fyzickému napadení, podruhé a naposledy když jsem byla těhotná. Mám s ním dítě, které nikdy neviděl a podle OSPODu bych neměla bránit kontaktu jinak mě to znevýhodní u soudu. Přijde mi to hrozně nespravedlivé a nezbývá mi nic jiného než kontakt umožnit. Už jen při pomyšlení na to se mi roztřesou ruce, srdce rozbuší a chce se mi brečet. Mám velký strach o své dítě, aby mu neublížil. Jak tyto pocity potlačit? Jak se vyrovnat s tím co bylo? Nejsou pro to vhodné třeba nějaké meditace?
Předem děkuji za odpověď

Dobrý den, je to silný příběh, co píšete. Není mi úplně jasné, jestli váš bývalý přítel již zájem projevil nebo zda se jedná o vaši obavu, že by to někdy nastat mohlo. Pokud se jedná o druhou variantu zkuste si uvědomit, že se jedná o vaší fantazii, nikoli o reálnou situaci 🙂 Bylo by možná také fajn zjistit, jaké byste případně měla právní možnosti nebo jak se na takovou situaci můžete připravit – s tím by vám mohl pomoci některá z organizací, na které odkazuji na konci mailu.

Nyní k první variantě, tedy že už situace reálně nastala – bývalý partner projevil zájem o dítě a vy na základě doporučení OSPODu budete umožňovat kontakt, aby soud rozhodl ve váš prospěch. Mít strach o vlastní dítě je silným a důležitým tématem matky. To, že cítíte nespravedlnost a strach, je na místě. Představa, že osoba, od které v minulosti přicházelo ohrožování a napadání, bude s vaším dítětem, musí být opravdu náročná. Vaše emoce a pocity se chovají a reagují smysluplně. Je skvělé, že jste si vědomá emočních procesů, které se ve vás odehrávají. Máte nad situací nadhled.

Píšete o vyrovnání se s tím, co bylo a o potlačení emocí spojených s představou toho, že umožníte kontakt. Budu se jim věnovat postupně.

Prošla jste si vztahem, ve kterém vás partner týral psychicky, později i fyzicky. To je velká zátěž. Myslím si, že k opravdovému vyrovnání se s tím, co bylo, by vám velmi pomohla psychoterapie. Pokud máte jen trochu tu možnost, velmi vám doporučuji využít tyto služby. Psychoterapeut je chápající a podporující osoba, vytváříte s ním na společných sezeních prostor sama pro sebe – pro to, co potřebujete nebo chcete. Např. chcete nějak naložit se s tím, že vám váš tenkrát blízký člověk ubližoval… Myslím si, že tato vaše historie si zaslouží dlouhodobější péči. Praktické informace píšu na konci textu.

Vedle tohoto se nyní potřebujete nějak popasovat s aktuálními těžkostmi, které souvisí s probíhajícím obdobím před soudním procesem. Jak se “zdravě” stavět k tomu, že máte své dítě svěřit někomu, komu nevěříte? Chtěla bych znovu zdůraznit, že vaše úzkosti a strachy jsou přirozenou reakcí na situaci, ve které se nacházíte. Tuto vaší situaci vnímám jako velmi zátěžový stav, který ale bude mít konec. Co udělat pro to, abyste toto dočasné velmi náročné období “přežila” s respektem k sobě i k vašemu dítěti? Nabídnu vám pár bodů. Můžou se vám hodit nástroje k tomu, jak “zatnout zuby a odolat krizi” a také nástroje pro rozpoložení “beru na sebe ohled, dávám prostor svým potřebám”.

Začnu tím, co vám může pomoci zabrat, vydržet toto období, být pevná a s odhodláním čelit nutnému zlu. (1) Připomínejte si, že se jedná o přechodné období, o dočasnou krizi. Domýšlím si, že se jedná se o týdny nebo měsíce. To není krátká doba, ale je na konci ohraničená soudním rozhodnutím. Jste teď v bojovém, nestandardním životním nastavení, které je vázáno na takovou věc, která jednoho dne skončí. (2) Zkuste si sepsat několik bodů, které vás mohou motivovat k tomu to teď vydržet, kousnout se, být silná. Kvůli kterým stojí za to to zvládnout. Můžou to být vaše přesvědčení, cíle, hodnoty, plány, vaši blízcí nebo cokoli dalšího, co vás napadne. Co je pro vás silnými, pevnými body ve vašem životě. (3) Pokud kontakt umožníte (což by podle OSPODu dávalo smysl), nezbývá vám tedy než vložit důvěru svému dítěti. I když poměr sil s dospělým mužem je nesrovnatelný, mějte v děťátko důvěru, že se o sebe postará, že to zvládne. Že k sobě zavolá strážného anděla, který při něm bude stát 🙂

Kromě odolného nastavení je ale stejně tak důležité (ne-li více!) na sebe brát ohled. Na své potřeby, prožitky a pocity. Je důležité, abyste měla ve svém dnu/týdnu momenty, kdy zažijete něco příjemného, kor v toto vaše nepříjemné období. (1) Vyhraďte si čas na momenty, kdy se budete moci dostat sama k sobě, kdy budete moci zažít alespoň náznaky pohody. Zkuste se zamyslet nad tím, co vám přináší nebo dříve přinášelo radost, zklidnění, příjemné pocity. Může to být poslech hudby nebo nějaká kreativní činnost (např. kreslení, vybarvování mandaly nebo cokoli, co vám bude připadat zábavné), může to být fyzická aktivita (když se soustředíme na vlastní tělo, často jsme schopni se na chvíli vzdálit od starostí, které nás tíží na duši). Může to být procházka, cvičení (na YouTube i jiných platformách jsou různé lekce zdarma). Zmínila jste meditace. Jistě i ty mají blahý účinek na naši psychiku. Zkuste prohledat internet. (2) Máte možnost být v kontaktu s někým, komu na vás záleží, koho máte ráda, kdo je vám příjemný? Pokud ano, nebojte se si říct o podporu, o pomoc. I kdyby mělo jít “pouze” o společně strávený čas. Nebo telefonát. Pokud máte s kým, dopřejte si pravidelný kontakt.

Všechny zmíněné body by vám měli pomoci se více stabilizovat a tím i zmírnit sílu oněch návalů třesu rukou, rozbušení srdce, potřebou pláče. Neumím vám poradit, jak tyto pocity potlačit, ale můžete se naučit s nimi pracovat. Když to na vás přijde, zkuste s emocemi pobýt. Mají svůj důvod, dopřejte jim prostor. Vyplačte se, zlobte se. Kdyby to začalo být moc a cítila byste, že už se propadáte moc hluboko, můžete vyzkoušet např. tato dechová cvičení https://www.adicare.cz/jak-se-zbavit-uzkosti-fobii/dechova-cviceni-proti-uzkosti/. Nebojte se také v tomto stavu (nebo v jiném těžkém stavu) využít služby linky důvěry. Operátoři jsou moc milí a pracují se všemi druhy těžkostí https://www.csspraha.cz/prazska-linka-duvery.

Ještě jednou bych ráda vyzdvihla, že by vám psychoterapie mohla hodně pomoci. Vaše starosti jsou opravdu velmi tíživé a pro své zahojení si zaslouží více, než jeden mail či jedno dechové cvičení. Zkuste to 🙂 Pokud byste se rozhodla vyhledat terapeuta, mohu vám nabídnout ty naše https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/. Pokud máte VZP, můžete žádat o příspěvek na terapii u vybraných odborníků, je to hezky shrnuto zde https://www.profem.cz/cs/o-nas/novinky/a/potrebujete-terapii-zazadejte-si-o-prispevek. Při výběru myslete na to, že vám terapeut musí sednout 🙂 Ráda bych vás také navedla na organizace, které pracují s problematikou domácího násilí a mohou být nápomocné v různých oblastech https://www.mvcr.cz/clanek/dokumenty-nasili-neziskove-organizace-poskytujici-pomoc-obetem-domaciho-nasili.aspx.

Držím vám se vším palce 🙂 Držte se!

Lucie
Poradna Therapia

173

Potíže s výchovou – sešívaná rodina

/in /by

Dobrý den, ani nevím, jak ve stručnosti zkusit popsat problém. Přítel poznal svoji dceru ve 2 a půl letech kdy se mu ozvala její matka s žádostí o peníze, předtím mu tvrdila, že dítě není jeho ať se nestará. Po testech DNA se okamžitě začal, jak starat, tak i hradit výživné. Když bylo jeho dceři 4,5 roku, začal náš vztah. Sama mám 4letého syna z ukončeného manželství. Jakmile začal žít partner se mnou a začalo to vypadat vážně, začala matka jeho dcery dělat potíže. Nejdříve dceru nechtěla “půjčovat” jako by to byla nějaká věc, pak nakonec vše dala k soudu, kde soud stanovil výši výživného a péči, přítel má nyní dceru více, 1x za 14 dní od čtvrtka do neděla, pak další středu na odpoledne. Ovšem od soudu začala dcera přítele chodit s tím, že si má táta pořídit jiný dítě, že ona už sem jezdit nechce. Tušíme, že to nemá z vlastní hlavy, ale s matkou od holčičky zkrátka není rozumná řeč, vše neguje, vše je špatně. Každopádně od té doby, co se i holčičce ze strany matky narodil koncem roku sourozenec je to šílené období. Holčička k nám přijede, tváří se jako by tu byla za trest, neustále lže, neustále fňuká a pláče naprosto bezdůvodně.  Tušíme, že je zatím umělé vyvolání pozornosti, psycholožka nám radila dělat jakoby nic a nijak ji nefrustrovat otázkou “proč”, když např. lže. Nicméně horší se to. Stále si vymýšlí víc a víc, bohužel už nejsme schopni to udržet v rovině “nic řešit nebudeme, budeme čekat až ji to přejde”, protože tohle vše odchytává syn. Syn je o půl roku mladší než holčička, vidí se v ní a neustále po ní vše opakuje. Naposledy když mi začal lhát a vymýšlet si na běžné otázky nesmysly tak na odpověď proč lže mi řekl, že to přece dělá dcera od přítele… Nutno podotknout, že holčička ví o tom, že lže, dělá to vědomě. Pozornost vyžaduje opravdu nonstop, nemohu jít ani na 30 minut vařit, aniž by zvládla si chvilku hrát. Otce začala odmítat, přestože je na ni hodný. Začínáme být z té situace unavení, hádáme se a narušuje to náš partnerský vztah. Je zde možnost holčičku si nebrat, ale jak si pak má utvořit s otcem, kterého do dvou let neznala nějaké pouto? Dále spatřuji u holčičky někdy až potlačené emoce, které vytváří naschvály, navádí syna, aby dělal nepřístojné věci, pak od toho dá ruce pryč, aby ona byla “hodná holčička”. Jakákoliv činnost ji po 5 min nebaví, je schopna se dívat na televizi celý den a nic nedělat, což u nás moc nemůže, žádnou pohádku, na kterou se dívá si ani nepamatuje. Zkouším s ní různé typy her od panenek, po vláčky, kostky, lego, tvorbu věcí a vyrábění…výlety…nic nefunguje. Nevíme jak dál. Máte nějakou radu? Protože když to necháme plynout, tak akorát zatím jsme docílili toho, že to opakuje syn…Moc děkuji a přeji hezký den. Ž.

 

Odpověď:

Dobrý den, Žaneto,

Děkuji za důvěru, se kterou jste se obrátila na naši poradnu.

Je mi moc líto vaší rodinné situace. Dokážu si představit, že z toho musíte být vysílená a unavená a že to velmi ovlivňuje i Vaše partnerské soužití, jelikož se tyto nešvary stávají častým tématem rozhovorů a Váš život se točí víceméně okolo tohoto.

Mám k tomu takovou fantazii, jako by matka dcery Vašeho partnera používala holčičku jako určitý nástroj, jako prostředek k řešení jejich pravděpodobně nedořešené partnerské situace (alespoň očividně z její strany). Jako by byla matka tak plná nedořešených konfliktů a možná toužící po určité pomstě vůči partnerovi, že má klapky na očích a není schopna nahlédnout toho, že v jejím vlastním zájmu využívá a negativně ovlivňuje život vlastní dcery, které podstrkává názory a u které se jako přirozený důsledek těchto nešvarů objevuje drzé a zvláštní chování, které jste popsala ve zprávě, a které ještě k tomu poté opakuje Váš syn. Holčička možná moc dobře vnímá, že se její okolí nezajímá tolik o ni jako takovou, ale spíše ji využívá k určitým „manévrům“, viz chování její matky; proto na sebe potom upoutává pozornost jakýmkoli možným, i špatným a nevhodným způsobem. Dítě není zatím schopno rozlišit, jaké chování je správné a proč. Jedná více na základě emocí. Je mi z té celé situace smutno.

Cítím z Vás, že se snažíte i že jste se snažila s holčičkou vycházet dobře a zkoušet s ní všelijaké cesty a způsoby, jak si hrát, jak ji zaujmout. Nyní ale pociťuji, že Vám začíná docházet trpělivost a působí to na mě, jako byste na holčičku byla vnitřně trochu naštvaná, což mi dává smysl, pokud její drzé chování ovlivňuje Vašeho vlastního syna. Mám k tomu fantazii, jako by se ta holčička také stávala určitým prostředek k řešení situace, ale tentokrát z Vaší strany. Přitom si myslím, že pokud jste opravdu vnitřně naštvaná, mám spíše pocit, že ta zloba patří matce partnerovy dcery, a ne přímo té dceři. Věřím tomu, že se holčička sama od sebe nechová zle, ale že je to pouze důsledkem situace, ve které se nacházíte.

Z toho pro mě vyplývá, že asi neexistuje jiná cesta ke zlepšení vaší rodinné situace než promluvení si s matkou partnerovy dcery, jelikož mám pocit, alespoň z Vašich slov, že problémy pramení od ní a potom negativně skrz dceru ovlivňují všechny ostatní. Uvědomuji si, že dle Vašeho popisu bude těžké s ní vést jakoukoli diskusi, ale myslím, že v rámci záchrany a stabilizace vašeho každodenního fungování doma to bude nezbytné. Nejvýznamnější důvod, který si myslím, že by měl být předmětem Vaší diskuse, jsou děti. Už jen ten důvod, že rodiče nežijí společně a dítě musí střídat prostředí a sžívat se s nestabilním rodinným prostředím od útlého věku, je pro dítě velmi stresujícím faktorem. Pokud se k tomuto přidají problémy a dítě je využíváno jako prostředek k řešení partnerských konfliktů, dítě musí absorbovat problémy a rány, které nejsou jeho. Vnímám to jako velkou nespravedlnost, kterou si bohužel spousta rodičů neuvědomuje. Zkuste si tedy promluvit, jako dospělí s dospělými (bez přítomnosti dětí, jelikož ony moc dobře vnímají, co se okolo nich děje) o tom, jak spolu dokázat žít takovým způsobem, aby nebyly zasaženy děti. Věřím a doufám, že vy, Váš partner i partnerova expřítelkyně máte jeden a totožný zájem, a to vychovat správně děti a chovat se k nim dobře. Aktuální nastavení dětem ale ubližuje. Zkuste se nad tím zamyslet a vést diskusi hlavně o dětech. Partnerské problémy jsou jiná kolej, která by do výchovy dětí neměla proniknout.

Uvědomuji si, že rozhovor a vyřešení této situace bude složitým úkolem. Pokud by rozhovor nebylo možné vést samostatně, existuje možnost rodinné terapie, na kterou byste mohli všichni společně přijít a psychoterapeuti by se s Vámi pokusili dojít k takovému řešení situace, ve kterém se budete všichni cítit dobře. Ráda Vám pomůžu s výběrem vhodné rodinné terapie, ozvěte se když tak prosím.

Přeji Vám, abyste došli k vyhovujícímu řešení a aby se Vám ulevilo. Držím palce.

S pozdravem,
Nikola
Poradna Therapia

341

Pocity jako na houpačce

/in /by

Dotaz: Dobrý den, nevím jak ani začít. Nevím jestli své pocity mohu popsat jako depresivní ale úzkostí a pocity paniky nejspíše trpím. Co si tak pamatuji tak to začalo zhruba od 11 let. Řešila jsem to sebepoškozováním, které jsem se naučila potlačit. Naposledy jsem si ublížila někdy na začátku lednu (je mi 26 let). Vždy to moji úzkost potlačilo a prostě jsem si tímto způsobem ulevila. Od 15 jsem užívala pervitin , v 18 jsem přestala a nadále tomu tak je, jsem čistá bez jakékoliv lékařské pomoci. Snažím se být perfektní a stále se tak nevidím. Jsem introvertní jedinec ale poslední dobou jsem omezila společenský kontakt na minimum. S nikým se nestýkám, v práci nemluvím. Mám pocit jako bych měla zašitou pusu. Cítím se izolovaně a sama. Trápí mě ta moje odtažitost k lidem. Žiji s přítelem, s kterým jediným trávím svůj volný čas. Mám problém mluvit o tom co doopravdy cítím a co mě trápí.  
V podstatě mám pocit, že ani nedokáži popsat co vše se ve mě odehrává. Mám obavy jestli nemám nějakou poruchu osobnosti. Chvíli se cítím skvěle uvolněně a pak jsem najednou na dně jako na houpačce. Nechci aby si o mě lidi mysleli, že jsem podivín nebo blázen. Co mám dělat v této svízelné situaci? Chci se zase radovat, zapojit se opět do společenského života a naučit se nepotlačovat úzkostné stavy ale racionálně je zpracovat.
Děkuji za jakoukoliv radu/pomoc.

 

 

 

Dobrý den,
v první řadě bych se Vám chtěla omluvit za pozdní odpověď na Váš email. Zároveň děkuji za Vaši důvěru a otevřenost. Velmi mě mrzí, v jaké jste momentálně situace. Respektive jsem si nemohla nevšimnout, že Vaše trápení trvá již velmi dlouhou dobu, jen časem nabývá jiných podob a připadá mi, že jste na toto trápení až moc sama.
Z Vašeho emailu je zřejmé, že se nyní nacházíte v náročné situaci, ve které Vám opravdu není dobře. Mohu se jen domnívat, co Vás vedlo k sebepoškozování v dětství, užívání pervitinu apod. Ale ze své zkušenosti tuším, že to nejsou nikdy zrovna příjemné věci a často toto ventilování úzkosti v podobě sebepoškozování či jakékoli úzkosti, strachy a problémy ve vztahovosti s druhými, pramení z primární rodiny. Nevím, jaké jste měla dětství a jací byli Vaši rodiče, nebývá však ojedinělé, že obdobné problémy, kterými jste si procházela, případně si stále procházíte jsou způsobeny autoritativním stylem výchovy, nepřijmutím od rodičů a také podmíněnou láskou (pokud uděláš tohle, budu tě mít rád/a…).
Musím ocenit Vaši odhodlanost a vůli přestat užívat drogy. Ne každému se to povede a to navíc bez jakékoli pomoci okolí či odborníků. Zdá se, že když opravdu něco chcete, tak toho docílíte. Stejně tak mám dojem, že Vaše touha po dokonalosti je podmíněna tím, abyste to zvládla sama. Jako by pomoc od druhých by možná nebyl takový úspěch…To je ovšem jen má domněnka.
Nicméně, co teď s tím? Vaše obtíže trvají už velmi dlouho a vůbec se Vám nedivím, že už chcete mít klid…Zažívat radost, užívat si života. Je to možné, jen to bude chtít čas, vůli a také pomoc od někoho druhého.
Víte, mám dojem, že Vaše úzkosti z navazování kontaktu s druhými lidmi plyne zejména z té vidiny nedokonalosti sebe sama a z obrovského strachu toho, že nebudete pro druhého dostatečně dobrá. Kromě toho, se možná u Vás objevuje i strach z opuštění, v případě, když se s někým seznámíte. Že Vás nepřijme takovou jaká jste…
Tohle je dle mého názoru začátek… Zjistit kdo jste, kým jste. Najít sebe samu, protože za ty léta úzkostí, strachů, bolesti a zranění se může kolikrát stát, že začneme být takový, jací nás chtějí ostatní, jací nás chtějí rodiče, nebo naši kamarádi. Začněte hledat samu sebe a co víc, přijměte se taková jaká jste, i se svou minulostí, i s t negativními vlastnostmi. Protože jak ty pozitivní vlastnosti, tak ale i ty negativní, naše chyby, naše klopýtnutí apod nás odličuje od druhých a dělá nás jedinečnými.
Dokonalost? Co je to dokonalost? Zkuste si definovat sama pro sebe, jaká byste musela být, abyste byla dokonalá? Je někdo ve Vašem okolí, koho za dokonalého máte?
Nechci Vám brát naději, ale dokonalost neexistuje. Je to je honba za něčím, co nám bylo v dětství předkládáno za vzor a co jsme zidealizovali. Něco, čeho nikdy nedosáhneme a víte proč? Protože i když byste naplnila vše, co definujete jako dokonalost, tak stále to v ten okamžik pro Vás bude málo. Vždy najdete chybu, vždy by se vše dalo udělat líp… Myslím, že zde je na místě se bavit o sebelásce, ne o dokonalosti. Vy totiž můžete být šťastná a cítit se skvěle, plnohodnotně, když sama sebe přijmete a budete mít ráda sebe takovou jaká jste.
Nicméně je třeba tomu trochu pomoci. Být na Vašem místě, co nejdříve bych se obrátila na poradenského psychologa, či psychoterapeuta, kteří Vám poskytnou prostor pro sdílení a také Vám poskytnout takovou péči, kterou už tak dlouho potřebujete. Nebojte se, neznamená to, že jste blázen. To vůbec ne, jen mám pocit, že je třeba Vám v tuto chvíli trochu pomoci, nasměrovat Vaši velikou vůli a cílevědomost správným směrem tak, abyste příznivých výsledků dosáhla co nejdříve. Bude to práce, to mi věřte, ale já nepochybuji o tom, že to zvládnete a že Vám to přinese to, co potřebujete.
Proto bych Vás chtěla podpořit v tom, abyste se obrátila buď na naše terapeuty přímo u nás v poradně, nebo na kohokoli jiného, dle vlastního výběru.
Kromě toho, zkuste popřemýšlet tom, co Vás vedlo tenkrát k sebepoškozování, v jakých situacích to přicházelo a byly někdy okamžiky, kdy jste se nepoškozovala? Jaké byly vztahy ve Vaší primární rodině? A jak vy navazujete vztahy? Jaký je Váš partnerský život, co Vám poskytuje?
I když je Váš dotaz kratší, napadá mě k tomu mnoho otázek a témat, kterým by měla být věnována pozornost. I vy sama zdá se, víte o některých z nich a tyto témata by stálo probrat právě na sezeních s terapeutem, či psychologem. Ať už Váš strach z nepřijetí od druhých, touhou po dokonalosti, Vaše dřívější zraňující zkušenosti, vztahy apod.
Berte mou odpověď jako jen mé doporučení. Doufám, že jsem ve své odpovědi srozumitelná, pokud byste měla dotazy, klidně mi napište. Ještě bych Vám chtěla doporučit jednu věc a to je deník. Zkuste si založit deník a do něj si psát vše, co Vás napadne. Bylo by fajn tam i zkusit zaregistrovat Vaše pocity před, během a po sebepoškozování a také zkusit zmapovat, jaké situace tomu předcházejí. Zároveň můžete zaznamenávat situace, kdy chcete s někým promluvit a ono to nejde…Co se Vám honí hlavou, jaké jsou Vaše myšlenky? To vše zkuste zaznamenat..

Mrzí mě, že Vám v tuto chvíli nemohu poskytnout takovou pomoc, jakou byste potřebovala a jakou byste si i zasloužila.
V případě potřeby se na mě neváhejte opět obrátit.
Přeji Vám mnoho síly, mějte se ráda.
S pozdravem
Lucie

Poradna Therapia

Náš tým:

https://koucink-psychoterapie.cz/…ia/

Objednávkový formulář:

https://koucink-psychoterapie.cz/…ar/

Mgr.Tereza Zahrádková (vedoucí poradny- zařizuje objednání)

tel.732816663

82

Posedlost partnerem

/in /by

Dotaz: Dobrý večer,
Před půl rokem jsem si našla přítele přes internet (zatím jsme se neviděli, ale plánujeme setkání). Je to někdo, do koho jsem se opravdu zamilovala, vždy mi psychicky pomáhal, ale před 2 měsíci mě “podvedl” a docela jsme se pohádali, sice říká, že šlo pouze o sex, že jinak miluje mě, tak jsem mu nějak odpustila. Ale nedávno mě začali napadat myšlenky jako “Co když mě nakonec stejně opustí. Třeba pro něj nejsem tak dobrá. Má hezčí holky kolem sebe…”. Pořád mám potřebu se ho ptát a ujišťovat se, že mě miluje, připadám si jak posedlá jím, dokonce ho podezírám, že si píše s jinými ženami a začala jsem dost žárlit na jeho kamarádky, tyhle věci jsem dělala už na začátek vztahu, přitom mi nic neudělal, když mi hned neodepíše, jsem nervózní celý den a myslím si, že dal přednost jiné ženě, bojím se, že se může jednat o vztahové OCD.
Nechci ho mými podezíravými otázkami odradit, protože ho opravdu miluji, ostatní partneři mi ubližovali, ale od té doby, co jsme se pohádali, jsem mu přestala věřit, mám i problém někomu věřit, prostě nevěřím nikomu, protože už mě zradilo spoustu lidí. Prosím pomozte mi, nevím, jak mám zahnat ty vtíravé myšlenky, které mám většinou v noci, když nad nimi přemýšlím, buší mi hodně srdce a včera už jsem se opravdu rozbrečela a dost špatně se mi dýchalo, prostě se na něj i fixuji a jestli si to třeba rozmyslí s naším setkáním, tak si asi něco udělám.

Dobrý den,

v první řadě bych vám ráda poděkovala za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Z toho, co píšete, cítím, že vás vaše momentální situace velmi trápí. Partner vás zradil a vy už mu nyní nejste schopná důvěřovat. Máte tak neustálou potřebu ho kontrolovat a ujišťovat se o jeho věrnosti. Toto chování ve vás však vyvolává obavu, že ho od sebe odeženete. Pozbyla jste důvěru v partnera, která však byla vlivem vašich předchozích zkušeností chatrná již na počátku vašeho vztahu.

Důvěra je něco, co si budujete po celý život již od vašeho dětství. Velmi ji ovlivňuje proces výchovy a vaše vztahy s rodiči. Je to váš postoj k okolí či druhému člověku a víra, že vás nezradí či vám neublíží. Píšete, že vám v minulosti ublížilo velké množství lidí včetně minulých partnerů. Vaše důvěra tím byla velmi otřesena a problém důvěřovat druhému člověku nyní ovlivňuje váš současný vztah, který je už navíc poznamenán nevěrou. Důvěra vůči druhým lidem souvisí také s vaším vztahem k sobě samé. S vaši vlastní sebejistotu, sebedůvěrou. Zrada druhého člověka tak může vyvolat pocity zranitelnosti, nejistoty a ohrozit vaší sebedůvěrou. Nutkavé chování, o kterém se zmiňujete, je tak prostředkem k znovuzískání důvěry v partnera a zbavení se negativních emocí. 

Problémy s důvěrou ve vztahu zažívá velké množství lidí. Setkáváme se s nimi u lidí, kteří se ve vztahu setkali stejně jako vy s nevěrou, ale i tu těch, kteří takovou zkušenost nemají. Důvěra je něco, co ve vztahu není samozřejmostí. Řada partnerských dvojic pracuje na budování a prohlubování důvěry po celou dobu vztahu. Z vašeho dotazu nicméně cítím, že problém s důvěrou se netýká jen vašeho současného vztahu, ale postihuje i další aspekty vašeho života.

Z vašeho dotazu mám pocit, že se jedná o dlouhodobější potíže, které nesouvisí pouze s vaší aktuální situací. Navíc se zdá, že vlivem aktuální situace, vaše potíže více vystoupily na povrch a nabyly na intenzitě. Doporučila bych vám vyhledání zkušeného psychoterapeuta, kterým by vám mohl pomoci odhalit kořeny vašich problémů s důvěrou a zapracovat na vašem vztahu k sobě samé v bezpečném prostředí. Chápu, že udělat tento krok může být ve vaší situaci velmi obtížné, nenechejte se však odradit. Podpora, kterou vám může psychoterapeut nabídnout, by pro vás mohla být velmi užitečná. Důvěra je něco, co nám umožňuje budovat plnohodnotné vztahy a žít bez neustálých obav o vlastní bezpečí. Individuální terapie je dlouhodobou záležitostí, která by pro vám mohla pomoci žít plněji. Můžete se také obrátit na odborníky v naší poradně, pokud by vám z nějakého důvodu nevyhovovalo osobní setkání, nabízíme možnost konzultací přes Skype.

Přeji hodně štěstí a sil,

Lucie H.

Poradna Therapia

775

Syn má problém s prohráváním

/in /by

Dotaz: Dobrý den, mám 7 letého syna a velmi mě trápí jeho chování. Syn je od malička velmi šikovný, chválený. Do školy nastoupil dříve, protože je narozen na konci září a mateřská škola, pediatr i pedagogicko-psychologická poradna se shodli na tom, že bude dobré, když nastoupí do školy. I já jsem za to byla velmi ráda, bála jsem se,že se poslední rok ve školce již bude nudit. Vždy měl problém s prohráváním při jakékoliv hře, ale nijak jsem tomu nevěnovala pozornost, protože jsem to brala tak, že děti to tak mívají a vyroste z toho. Bohužel, tento stav přetrvává. Vždy se když prohraje rozbrečí. Ve škole patří k šikovným dětem, ale i paní učitelka si stěžuje, že když se mu něco nepovede, rozbrečí se nebo urazí. Sebevědomí bych řekla mu nechybí, protože chodí do různých kroužků a nemá problém s vystupováním na veřejnosti. Bohužel poslední dobou, když se mu něco nepovede vede řeči, že je na světě zbytečný, že je k ničemu, že si nezaslouží takové rodiče jaké má, že bude klidně bezdomovec, že si vykope hrob atd……Vždy se mu snažíme s manželem vysvětlit, že takové řeči jsou zbytečné a naopak ho chválíme. Lásky má u nás dosti, nikdy nebyl ponižován. Už si nevíme rady, jak mu můžeme pomoci nebo se na sebe snaží jen upozornit? Když s ním o tom mluvíme a snažíme se z něj dostat, jestli ho něco trápí, odpověď je nevím. Nepomohli byste nám, prosím? Děkuji Petra K.

Odpověď:

Dobrý den, děkuji vám za důvěru, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Naprosto chápu vaši starost o syna. Každý rodič chce pro dítě to nejlepší a přeje si, aby bylo šťastné. Je určitě skvělé, že se mu takto věnujete, podporujete ho a dáváte pozor na to, aby se váš syn netrápil.

Pro některé děti je typické velké odhodlání a vysoká míra snaživosti a to právě v období mladšího školního věku, ve kterém se nachází váš syn. Snaživost a dosažení vlastních úspěchů je pro ně cestou k tomu, aby nevznikly pocity méněcennosti. Dítě má samozřejmě rádo chválu, chce mít pocit vlastní kompetence a právě tím, že se mu daří to, o co usiluje, získává další chuť do života. Podporujte tedy syna v jeho snahách: není nic špatného na tom o něco se snažit, sdělte mu však také to, že ne vždy jdou věci snadno a možná se zmiňte také o tom, že když jde vše jako po másle, může to být vlastně nuda.

Píšete o tom, že byl váš syn vždycky chválen. Někdy se nicméně může stát, že dítě dostane strach, že jednou chváleno už nebude. Je možné, že právě to by mohlo být příčinou jeho a tedy i vašeho trápení: chvála může na dítě vyvíjet tlak. Dítě může mít pocit, že pokud se mu někdy něco nepovede, přijde o svou výjimečnost. Představa možného selhání či nedostatečného výkonu tak pro něj může být bolestná právě ze strachu, že by přišel o pochvalu a tedy o pocit vlastní jedinečnosti a hodnoty.

Doporučila bych vám, abyste mu vysvětlili, že chyba či to, že se něco nepovede, neznamená jeho selhání či nedostatečné úsilí. Může pomoci také to, že se ho nebudete ptát na to, co se mu ve škole povedlo, ale jen na to, co se naučil. Oceňte ho i v případě, kdy se mu podle jeho názoru třeba něco nepovede. Řekněte mu, že ho máte a budete mít rádi, i když se něco nezadaří. Může ho to povzbudit a zbavit pocitu, že musí být za každou cenu úspěšný, jinak by už nikdy nebyl pochválen.

Věřím, že správným přístupem se vaše potíže vyřeší a váš syn se zbaví čehokoli, co ho vede k tomu, aby o sobě v situaci, kdy se mu něco nepovede podle jeho přestav, nepochyboval.

Přeji vám hodně štěstí.

Lucie

Poradna Therapia

74

Je deprese dědičná?

/0 Komentáře/in /by

Dotaz:
Je mi 24, za dva měsíce dělám státnice (Bc.), což je velký stres, už teď, ale nemyslím si, že by to byla příčina.
V osobním životě je vše v pořádku, s přítelem máme dlouhodobě spokojený vztah, jediný problém v rodině je můj otec, který je dlouholetý alkoholik. Mohou být depresivní stavy zapříčiněné i geneticky? Vím, že s otcovi strany to v rodině bylo. On trpí depresemi a alkoholismem, myslím že jeho otec měl také nějaké psychické problémy. Já jsem se v pubertě (cca 13 – 17let) sebepoškozovala, řezala jsem se do zápěstí. Občas, když mám ten stav smutku a nutkání plakat, vrátí se mi pocity z té doby, kdy jsem se sebepoškozovala a vzpomenu si na to. Ne, že bych to chtěla udělat, jen na to prostě myslím. Myslím, že hodně negativní energie ve mě zanechaly zážitky s tátou, kdy jsem ho viděla v opravdu nehezkých stavech, pozvraceného, páchnoucího, potlučeného atd.

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za odvahu obrátit se na naši poradnu a svěřit se se svým trápením. Cítím, že jste pod tlakem a ráda byste dostala situaci pod kontrolu. Popisujete také že jste plačtivá a nevíte, proč tomu tak je. Máte také obavy z toho, zda se u Vás nerozjela depresivní epizoda. Pojďme se tedy na všechno společně podívat.

Začneme tím, že Vám popíšu, jak vypadá deprese. Pokud zažíváme depresivní epizodu, je velice jednoduché se unavit, nebaví nás ani činnosti, které nám normálně zvednou náladu, která je v tomto období prokazatelně zhoršená. V těžkých případech nedokážeme ani vstát z postele a ráno se budíme stejně unavení, jako když jsme šli spát. Vnímáte u sebe některé tyto příznaky? Z toho, jak jste na začátku dotazu situaci popsala cítím hodně úzkosti a také potřeby mít emoce pod kontrolou. I když to tak na první pohled nemusí vypadat, tak jsou pocity dobrými rádci, kteří nám ukazují, jestli jdeme správným nebo špatným směrem. V dnešní době je ale bohužel jejich projevování považováno za slabost, a tak i když nás něco opravdu hodně trápí nebo jsme naštvaní, raději mlčíme, abychom se neztrapnili a nežádoucí emoce v sobě zatlačíme někam hodně hluboko. Pocity jsou ale jako malé děti, když je večer pošlete spát. Neustále se vracejí a říkají: „Mami já jdu na záchod“ nebo „Chce se mi ještě pít“. Toto se pak může projevovat, tak že se nám najednou chce plakat a my ani nevíme proč. Důvod už jsme totiž dávno zapomněli. Může to být tlak ze školy, který si nechceme připustit nebo ještě něco, co je daleko v minulosti. První krok k tomu abychom si porozuměli, je dovolit si negativní emoce prožívat. Ve chvíli, kdy se budete cítit špatně se sama sebe zeptejte „Co je to za emoci?“ „Co mi chce říct?“ Jaké moje chování zapříčiňuje, že se tak cítím? Nebo „Je něco v okolí, co způsobuje, že mi je právě takto? Vzpomeňte si, jak to bylo u Vás doma, když jste byla dítě? Dostalo se Vám uklidnění, když jste ho potřebovala? Mohla jste svobodně projevit to co jste potřebovala? Zkuste si na tyto otázky odpovědět, dejte na intuici, uvidíte, kam Vás zavede. Psala jste také o tom, že jste v minulosti poškozovala sama sebe. Toto chování právě často souvisí s tím, že potřebujeme ovlivnit to, co se kolem nás děje ale nemáme k tomu dostatek prostředků. To, že se poškodíme a máme nad bolestí kontrolu nám přináší úlevu i když jen krátkodobou. Dovolte si tedy emoční napětí vyjádřit přirozeným způsobem. Pokud máte vztek, zkuste se vykřičet, něco roztrhat nebo počmárat. Když Vám je smutno a chce se Vám plakat, jděte se někam do soukromí vyplakat, najděte si vlastní způsob, každý to máme jinak. Uleví se Vám. K přijetí emocí pomáhá také meditační technika RAIN. Usaďte se nebo položte, podle toho, co Vaše tělo aktuálně potřebuje. Zavřete oči a soustřeďte se na dech. Vnímejte pomalu pocity a myšlenky které Vám přijdou na mysl a pokládejte si stejné otázky, které jsem napsal výše, abyste pochopila jejich význam. Všechny tyto myšlenky a pocity přijměte, řekněte si: „Vždyť vy také patříte ke mně“. Pomůže Vám to s negativními emocemi a také k sobě rychleji najdete cestu. Buďte trpělivá a netlačte na sebe. Na všechno, co je důležité nepřijdete při prvním cvičení, ale postupem času se Vaše schopnost vnímat sama sebe zlepší.

Zmiňujete se také o svém otci, o tom, jak hodně pije a trpí depresemi. Úlohou tatínků je dítěti ukazovat svět a během toho u nich vytvářet pocit takového bezpečného území. V případě, že to tak není, můžeme být na otce vnitřně naštvaní. Jak je to u Vás? Jestliže to máte stejně, napište dva dopisy, které neodesílejte. První bude od Vás pro otce dostaňte v něm ze sebe všechny negativní pocity, klidně buďte sprostá a v žádném případě necenzurujte. Poté si dejte den až dva přestávku a napište dopis druhý. Ten bude pro Vás od něj. Vyslovte v něm za otce všechno, co byste si přála, aby Vám řekl nebo přiznal. Pomůže Vám to se na něj dívat jinak a možná se změní i Váš pohled na život obecně. K tatínkovým depresivním stavům. Ptala jste se, zda jsou deprese dědičné. Mohou být, mějte však na paměti, že konzumace alkoholu a alkoholismus obecně, depresivní stavy navozuje a prohlubuje. Vy osobně na mě depresivně nepůsobíte.

V případě, že byste potřebovala situaci konzultovat osobně a jste z okolí Prahy, můžete se obrátit na naši poradnu Kontakty a další informace naleznete na stránkách https://koucink-psychoterapie.cz/. Jste-li zdaleka, mohou Vám při hledání vhodného odborníka pomoci stránky sociální kliniky www.socialniklinika.cz.

Přeji hodně zdaru a zdravím
Honza

149

Pocity jako na houpačce

/0 Komentáře/in /by

Dotaz: Dobrý den, nevím jak ani začít. Nevím jestli své pocity mohu popsat jako depresivní ale úzkostí a pocity paniky nejspíše trpím. Co si tak pamatuji tak to začalo zhruba od 11 let. Řešila jsem to sebepoškozováním, které jsem se naučila potlačit. Naposledy jsem si ublížila někdy na začátku lednu (je mi 26 let). Vždy to moji úzkost potlačilo a prostě jsem si tímto způsobem ulevila. Od 15 jsem užívala pervitin , v 18 jsem přestala a nadále tomu tak je, jsem čistá bez jakékoliv lékařské pomoci. Snažím se být perfektní a stále se tak nevidím. Jsem introvertní jedinec ale poslední dobou jsem omezila společenský kontakt na minimum. S nikým se nestýkám, v práci nemluvím. Mám pocit jako bych měla zašitou pusu. Cítím se izolovaně a sama. Trápí mě ta moje odtažitost k lidem. Žiji s přítelem, s kterým jediným trávím svůj volný čas. Mám problém mluvit o tom co doopravdy cítím a co mě trápí.  
V podstatě mám pocit, že ani nedokáži popsat co vše se ve mě odehrává. Mám obavy jestli nemám nějakou poruchu osobnosti. Chvíli se cítím skvěle uvolněně a pak jsem najednou na dně jako na houpačce. Nechci aby si o mě lidi mysleli, že jsem podivín nebo blázen. Co mám dělat v této svízelné situaci? Chci se zase radovat, zapojit se opět do společenského života a naučit se nepotlačovat úzkostné stavy ale racionálně je zpracovat.
Děkuji za jakoukoliv radu/pomoc.

 

 

 

Dobrý den,
v první řadě bych se Vám chtěla omluvit za pozdní odpověď na Váš email. Zároveň děkuji za Vaši důvěru a otevřenost. Velmi mě mrzí, v jaké jste momentálně situace. Respektive jsem si nemohla nevšimnout, že Vaše trápení trvá již velmi dlouhou dobu, jen časem nabývá jiných podob a připadá mi, že jste na toto trápení až moc sama.
Z Vašeho emailu je zřejmé, že se nyní nacházíte v náročné situaci, ve které Vám opravdu není dobře. Mohu se jen domnívat, co Vás vedlo k sebepoškozování v dětství, užívání pervitinu apod. Ale ze své zkušenosti tuším, že to nejsou nikdy zrovna příjemné věci a často toto ventilování úzkosti v podobě sebepoškozování či jakékoli úzkosti, strachy a problémy ve vztahovosti s druhými, pramení z primární rodiny. Nevím, jaké jste měla dětství a jací byli Vaši rodiče, nebývá však ojedinělé, že obdobné problémy, kterými jste si procházela, případně si stále procházíte jsou způsobeny autoritativním stylem výchovy, nepřijmutím od rodičů a také podmíněnou láskou (pokud uděláš tohle, budu tě mít rád/a…).
Musím ocenit Vaši odhodlanost a vůli přestat užívat drogy. Ne každému se to povede a to navíc bez jakékoli pomoci okolí či odborníků. Zdá se, že když opravdu něco chcete, tak toho docílíte. Stejně tak mám dojem, že Vaše touha po dokonalosti je podmíněna tím, abyste to zvládla sama. Jako by pomoc od druhých by možná nebyl takový úspěch…To je ovšem jen má domněnka.
Nicméně, co teď s tím? Vaše obtíže trvají už velmi dlouho a vůbec se Vám nedivím, že už chcete mít klid…Zažívat radost, užívat si života. Je to možné, jen to bude chtít čas, vůli a také pomoc od někoho druhého.
Víte, mám dojem, že Vaše úzkosti z navazování kontaktu s druhými lidmi plyne zejména z té vidiny nedokonalosti sebe sama a z obrovského strachu toho, že nebudete pro druhého dostatečně dobrá. Kromě toho, se možná u Vás objevuje i strach z opuštění, v případě, když se s někým seznámíte. Že Vás nepřijme takovou jaká jste…
Tohle je dle mého názoru začátek… Zjistit kdo jste, kým jste. Najít sebe samu, protože za ty léta úzkostí, strachů, bolesti a zranění se může kolikrát stát, že začneme být takový, jací nás chtějí ostatní, jací nás chtějí rodiče, nebo naši kamarádi. Začněte hledat samu sebe a co víc, přijměte se taková jaká jste, i se svou minulostí, i s t negativními vlastnostmi. Protože jak ty pozitivní vlastnosti, tak ale i ty negativní, naše chyby, naše klopýtnutí apod nás odličuje od druhých a dělá nás jedinečnými.
Dokonalost? Co je to dokonalost? Zkuste si definovat sama pro sebe, jaká byste musela být, abyste byla dokonalá? Je někdo ve Vašem okolí, koho za dokonalého máte?
Nechci Vám brát naději, ale dokonalost neexistuje. Je to je honba za něčím, co nám bylo v dětství předkládáno za vzor a co jsme zidealizovali. Něco, čeho nikdy nedosáhneme a víte proč? Protože i když byste naplnila vše, co definujete jako dokonalost, tak stále to v ten okamžik pro Vás bude málo. Vždy najdete chybu, vždy by se vše dalo udělat líp… Myslím, že zde je na místě se bavit o sebelásce, ne o dokonalosti. Vy totiž můžete být šťastná a cítit se skvěle, plnohodnotně, když sama sebe přijmete a budete mít ráda sebe takovou jaká jste.
Nicméně je třeba tomu trochu pomoci. Být na Vašem místě, co nejdříve bych se obrátila na poradenského psychologa, či psychoterapeuta, kteří Vám poskytnou prostor pro sdílení a také Vám poskytnout takovou péči, kterou už tak dlouho potřebujete. Nebojte se, neznamená to, že jste blázen. To vůbec ne, jen mám pocit, že je třeba Vám v tuto chvíli trochu pomoci, nasměrovat Vaši velikou vůli a cílevědomost správným směrem tak, abyste příznivých výsledků dosáhla co nejdříve. Bude to práce, to mi věřte, ale já nepochybuji o tom, že to zvládnete a že Vám to přinese to, co potřebujete.
Proto bych Vás chtěla podpořit v tom, abyste se obrátila buď na naše terapeuty přímo u nás v poradně, nebo na kohokoli jiného, dle vlastního výběru.
Kromě toho, zkuste popřemýšlet tom, co Vás vedlo tenkrát k sebepoškozování, v jakých situacích to přicházelo a byly někdy okamžiky, kdy jste se nepoškozovala? Jaké byly vztahy ve Vaší primární rodině? A jak vy navazujete vztahy? Jaký je Váš partnerský život, co Vám poskytuje?
I když je Váš dotaz kratší, napadá mě k tomu mnoho otázek a témat, kterým by měla být věnována pozornost. I vy sama zdá se, víte o některých z nich a tyto témata by stálo probrat právě na sezeních s terapeutem, či psychologem. Ať už Váš strach z nepřijetí od druhých, touhou po dokonalosti, Vaše dřívější zraňující zkušenosti, vztahy apod.
Berte mou odpověď jako jen mé doporučení. Doufám, že jsem ve své odpovědi srozumitelná, pokud byste měla dotazy, klidně mi napište. Ještě bych Vám chtěla doporučit jednu věc a to je deník. Zkuste si založit deník a do něj si psát vše, co Vás napadne. Bylo by fajn tam i zkusit zaregistrovat Vaše pocity před, během a po sebepoškozování a také zkusit zmapovat, jaké situace tomu předcházejí. Zároveň můžete zaznamenávat situace, kdy chcete s někým promluvit a ono to nejde…Co se Vám honí hlavou, jaké jsou Vaše myšlenky? To vše zkuste zaznamenat..

Mrzí mě, že Vám v tuto chvíli nemohu poskytnout takovou pomoc, jakou byste potřebovala a jakou byste si i zasloužila.
V případě potřeby se na mě neváhejte opět obrátit.
Přeji Vám mnoho síly, mějte se ráda.
S pozdravem
Lucie

Poradna Therapia

Náš tým:

https://koucink-psychoterapie.cz/…ia/

Objednávkový formulář:

https://koucink-psychoterapie.cz/…ar/

Mgr.Tereza Zahrádková (vedoucí poradny- zařizuje objednání)

tel.732816663

175

Jak se vyrovnat s nevěrou?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

můj přítel mě podvedl, respektive nějaké 4 měsíce mě podváděl. A to jsme spolu teprve rok a čtvrt. V únoru tohoto roku vše vyplavalo na povrch. Samozřejmě jsem z toho byla špatná a stále jsem. Konkrétní příčinu nevěry jsem se od něj nedozvěděla, prý mi nedokáže říct proč to udělal a že toho lituje. Svou nevěru přiznal i svým nejbližším přátelům. Od té doby uplynuly 4 měsíce a můj přítel je celou dobu opravdu pozorný, hodný, dokonce tvrdí, že i velmi zamilovaný a chce si mě vzít. Podotýkám, že jeho chování ke mně bylo vždy hezké i při nevěře. Můj dotaz zní, jestli si člověk opravdu může chybu uvědomit a toho druhého člověka milovat? A další dotaz se týká mě. Přítele i přesto všechno velmi miluji a snažím se mu věřit, ale mám stavy, že mě přepadá strašný strach, co když mi lže, rozbrečela bych se kdykoliv během dne a také se bojím někam chodit (cvičit apod.). Přitom bych tak ráda “žila” a nejde to. Ráda bych se zeptala, jak se od toho všeho oprostit. Samozřejmě s přítelem o tom na rovinu mluvím, ten mě vždy ukonejší, že mě miluje, že kdyby se mnou nechtěl být, tak není a že toho bude litovat celý svůj život atp. což mě na chvíli vždy ukonejší, ale jakmile jsem např. v práci, nebo sama se svými myšlenkami, tak je zle.
Velice Vám děkuji za odpovědi a přeji hezký den.

Odpověď:

Dobrý den,

v první řadě bych se Vám chtěla omluvit za pozdní odpověď na Váš dotaz. Mrzí mě, že mi odpověď trvala tak dlouho. Zároveň si cením Vaší otevřenosti a důvěry. Každá nevěra, je pro člověka bolestným a zraňujícím okamžikem, zvlášť pokud vztah bere vážně a na druhém člověku mu záleží. O to hůř, když se zdá, že je mezi partnery vše v pořádku a nic nenaznačuje tomu, že by byl ve vztahu problém. Věřím, že toto zjištění pro Vás nebylo vůbec příjemné a mohlo opravdu do hloubky otřást základy Vašeho vztahu k příteli, důvěrou a náklonností.

Ptáte se mě, jestli je možné si chybu uvědomit a toho druhého milovat? 

Já myslím, že odpověď na tuto otázku znáte. Ale pokud trváte na odpovědi, tak říkám, že ano. Každý z nás může udělat chybu, jsme jen lidé. Důležité však je, jak se k naší chybě postavíme a zda se z ní dokážeme poučit. Nicméně za své chyby je také člověk zodpovědný, a proto si nemůže vynucovat od druhého jakékoli chování, nemůže předem počítat s odpuštěním apod. Tím chci říct, že pokud svou chybou ublížím někomu druhému, musíme počítat s tím, že jeho reakce může být jakákoli (a na tuto reakci má daný člověk právo, ať už udělá cokoli – odpustí, nebo tohoto člověka opustí).

Z Vašeho dotazu mám spíše pocit, že Vaše otázka skrývá něco mnohem hlubšího. Zdá se mi, že potřebujete ujištění. Jistotu, že se to znovu nestane. Jistotu toho, že když si partnera vezmete, tak že Vám opět neublíží. Připadá mi, že jeho ujištění Vám nestačí, což je pochopitelné.

Z Vašeho dotazu mi připadá, že Váš partner bude mít co dělat, aby Vás přesvědčil a opět ve Vás vybudoval důvěru. A to proto, že říkáte, že se po celou dobu choval velmi pozorně a nic nenaznačovalo tomu, že by bylo něco špatně. Nedivím se, že máte strach, že Vám lže. Protože jak vy poznáte, že se něco děje, když jeho chování k Vám je stále stejně pěkné, stále Vám tvrdil že Vás miluje apod., i když Vám ve výsledku svým jednáním dost ublížil a lhal.

Mám pocit, že mluvit o tom s ním Vám nebude stačit. Alespoň teď ne. Je to stále dost čerstvé a připadá mi velmi brzy na to mluvit o svatbě poté, co Vás 4 měsíce podváděl, aniž by s Vámi měl ve vztahu nějaký problém. Připadá mi, že to bude chtít čas, aby i svými činy dokázal, že to byla opravdu jen chyba, ze které se poučil.

Další věc, kterou vidím jako důležitou je individuální terapie. Doporučila bych Vám obrátit se na poradenského psychologa nebo na psychoterapeuta, kteří Vám poskytnou dostatek prostoru pro sdílení a zároveň Vám pomohou se více podívat na některé témata ve vašem životě. Přijde mi, že je opravdu otřesená Vaše základna důvěry. Zároveň to s sebou mohlo přinést strach, že nepoznáte, když se něco děje, a to může být pro Vás jednak stresující a znejišťující. Nicméně to neznamená, že takto to bude již napořád. Nebojte se i tímto se dá pracovat. Jen je třeba na to nebýt sám a obrátit se na odborníky, kteří už vědí, co a jak. Chci Vás proto moc podpořit v tom, abyste se obrátila na naše terapeuty přímo u nás v poradně, kteří poskytují i konzultace přes Skype. Samozřejmě se můžete obrátit i na kohokoli jiného dle Vašeho výběru.

Věřte mi, že Vám to přinese mnoho.

Kromě toho, zkuste se neizolovat od svých známých. Udělejte si čas sama pro sebe a zkuste si najít něco, co ráda děláte. Zároveň Vám doporučím i psát deník. Často to lidem pomůže si utřídíte své myšlenky a třeba i na něco přijdete.

Mrzí mě, že Vám v tuto chvíli nemohu více pomoci a poskytnout Vám takovou péči, kterou byste si zasloužila. Pokud budete chtít, klidně mi opět napište. Držím Vám palce a přeji mnoho štěstí.

S pozdravem

Lucie

Poradna Therapia

Náš tým:

https://koucink-psychoterapie.cz/…ia/

Objednávkový formulář:

https://koucink-psychoterapie.cz/…ar/

Mgr.Tereza Zahrádková (vedoucí poradny – zařizuje objednání)

tel.732816663

 

 

262

Alkoholismus a jeho hranice – kde jsou?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

nevíme si s manželem rady. Jedná se o mou matku, má letité problémy s pitím. Na náš nátlak byla rok v léčebně, v podstatě jí to zachránilo život, protože se upíjela už k smrti a pokusila se o demonstrativní sebevraždu. Nechtěla se léčit a nedokázala přestat pít.

Vzali jsme si ji domů, aby měla v léčebně motivaci nepít. Chtěla být s námi, ale zase začala pít. Máme dvě děti 5let a 10 měsíců. Když je střízlivá, snaží se (v rámci možností… ) pomáhat. Pak se ale opije a je z ní úplně jiný člověk. Dělá ostudu, je velmi hrubá, sprostá. Léčit se už znovu ale jít nechce. Asi by to po zdravotní stránce už nezvládla absolvovat. Před měsícem se hodně opila, i když jsme byli domluvení na hlídání a měli přijet řemeslníci na dům. Nerespektovala to. Prý vysadila léky na úzkost kvůli zubaři…. Jen díky náhodě jsme se vyhnuli velké ostudě a kompromitaci celé rodiny.

Co máme dělat? Chtěli jsme ji vyhodit, ale nedokázali jsme to.

Nic nerespektuje, stále se jen lituje, podotýkám, že jsme se k ní chovali slušně, neměla důvod zase začít pít. Byli jsme šťastní, že funguje. Teď ale víme, že neumí bez alkoholu žít. Pije ze zvyku, z nudy.

Chtěli jsme jí koupit byt, ale sama nikdy nežila, žila se svou matkou až do její smrti. Neumí si sama vystačit s penězi. Bez nás by byla na ulici. Jsme už po tom všem vyčerpaní. V podstatě nás vydírá, bez naší pomoci nedokáže žít. Ale s námi jí to také nevyhovuje. Popíjí si a pak se ustrojí a jede k lékaři jakoby nic. Např. dnes si došla pro alkohol jen tak, nemá žádný plán dne a tak pije. K psychiatrovi chodí, ale určitě tam neříká to, co by měla. V podstatě jsme zodpovědní za její život. Jsme pod velkým tlakem.

Děkuji za odpověď.

 

Odpověď:

Dobrý den,

vidím, že se nacházíte v extrémně náročné situaci. Život se závislým je velmi nepříjemný a je pro nás ještě mnohdy náročnější, než si vlastně sami uvědomujeme. Jako významné vnímám, že s partnerem držíte při sobě a jste si v tomhle pro sebe oporou. Jako důležité vnímám také to, že máte dvě vlastní malé děti, za které máte skutečnou odpovědnost.

Za život vaší matky nezodpovídáte vy, ale pouze ona sama. Nicméně mám pocit, že tu zodpovědnost za její život přebíráte a její styl svým způsobem umožňujete, protože ji živíte, staráte se o bydlení atd. Rozhodně vnímám aspekt, že je to vaše matka, a proto jsou jakékoli způsoby řešení velmi náročné či zraňující a mohou ve vás vyvolávat spousty pochybností. Nicméně bych nabídl možnost, jestli jste svou povinnost ke své matce již splnila tím, že jste ji dala další šanci po léčbě začít znovu? Za naše blízké nikdy nedokážeme abstinovat, ačkoli se snažíme sebevíc. Jediný způsob, který dobře funguje je nastavit si dobré a pevné hranice, které nebudou překročeny. V případě že překročeny budou, budete na ně náležitě reagovat dle předchozí dohody. To může být i vystěhování nebo přerušení jakékoli finanční podpory. Důležité je, abychom se nedostali do role takzvaných umožňovačů, kteří život závislým defacto umožňují, ale sami nejvíce trpí.

Život se závislým členem rodiny ohrožuje celou vaši rodinu a je třeba zvážit a myslet taky na sebe, což není ve vašem případě sobecké. Je v pořádku myslet na svůj život, potřeby, děti, partnera a psychický stav.

Jelikož vaše matka nedokázala recidivu ukončit, rozhodně by stálo za zvážení opakování léčby. Mohu vás odkázat na stránky léčebny Červený dvůr https://cervenydvur.cz/, na který jsem slyšel v poslední době dobré recenze, ale bez vlastní motivace vaší matky to nikdy nepůjde. Podmínka absolvování další léčby může pro vás být například podmínka pro další podporování vaší matky.

Uvědomuji si, že rozhodování v takových věcech je velmi nepříjemné a náročné. Z tohoto důvodu bych vám doporučil, abyste zkusila najít třeba jen jednorázovou podporu u psychoterapeuta, kde byste se mohla dostatečně věnovat svým myšlenkám, potřebám a věnovat dostatečný čas k promyšlení dalšího postupu. Pokud jste z Prahy, můžete se zkusit podívat na terapeuty na našich webových stránkách www.koucink-psychoterapie.cz .

S pozdravem

Patrik

104

Matka manipuluje mé okolí

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

bude to rok, co jsem přestala komunikovat se svou matkou. Nikdy jsem s ní neměla dobré vztahy. Celý život brala ohledy jen na lidi kolem sebe a mne nikdy nevěřila a nikdy se mě nezastala. S otcem se rozvedla, když mi bylo 5 let. Už několikrát v mé pubertě jsem se s ní nebavila, ale vždy jsem se s ní usmířila já. Teď mám vlastní rodinu a jsem v pozici, kdy se s ní usmířit už ani nechci.

Byla bych ráda, kdyby na mě a moji rodinu zapomněla, vymazala nás ze života.
Bohužel mě stále obtěžuje přes mé okolí. Pomlouvá mě, lže a bohužel lidé okolo nás tomu věří a volají mi, ať se koukám matce omluvit. Nikdo si nevyslechl moji stranu, co se stalo a vidí mě jako špatnou.

Jediné co, že mi má matka napíše přání k svátku a narozeninám mým dětem, ale ani slovo, že by je chtěla vidět. Nebo že ji tato situace mrzí. Jen všude chodí a pomlouvá. Nevím už, co mám dělat, aby mne nechala být.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za projevenou důvěru a odvahu obrátit se na naši poradnu. Z toho, jak události popisujete, mám neodbytný pocit úzkosti a bezmoci. Máte obavy z toho, že jste se stala obětí manipulátora a potřebujete vědět, jak se vypořádat s pomluvami, pojďme se na všechno tedy společně podívat.

Manipulátoři navenek působí neskutečně pozitivním dojmem. Jsou perfektní kolegové, partneři, přátelé a hlavně rodiče. Všechno ale rozhodně není tak, jak se zdá, všechno jejich chování má nějaký důvod.

Laskavosti přátelům totiž dělají buď na dluh, (protože co kdyby se jim někdy protislužba mohla hodit) nebo proto, že v daném okamžiku potřebují působit dobře. To samé platí i pro jejich děti, ty musí mít skvělý školní prospěch, chodit dobře oblékané a vždycky se usmívat. Ve skutečnosti, ale citově strádají, protože jim rodič nedokáže dát lásku a bezpečí, které potřebují.

Když dítě smysl chování prohlédne a snaží se od manipulativní matky nebo otce odpoutat, nastává buď smlouvání, nebo naopak silná reakce v podobě odmítnutí, které jste vy osobně zažívala v pubertě. V momentě, kdy manipulátor pochopí, že s dítětem už nic nezmůže, začíná peklo ve formě pomluv nebo dokonce stalkingu.

Na konci dotazu se zmiňujete o pocitech viny, které cítíte, protože jste se od matky distancovala. Chci Vám říct, že k nim nemáte důvod a zachovala jste se nejlépe, jak se v dané situaci dalo. Mohu Vás ubezpečit, že cílem Vaší matky bylo, abyste se cítila právě tak, jak se cítíte nyní. S člověkem, jehož základem je manipulativní osobnost se nedá jednat, ve všem bude nějaký háček.

Co se týče pomluv jako takových, nejlepší způsob, jak se jich zbavit je, na ně nereagovat, protože člověk, který pomlouvá, chce získat pozornost, touží po tom, abychom se dozvěděli, že nás pomlouvá.

Až Vám tedy bude znovu někdo říkat, že se máte matce odmluvit, můžete s klidným svědomím říct, že se z její strany jedná o manipulativní jednání a pokud chtějí, mohou si také vyslechnout Vaši verzi, a dál situaci neřešte. Pokud chcete problematice manipulativních rodičů více porozumět doporučuji Vám si přečíst knihu Manipulativní rodiče,  kterou napsala Isabelle Nazare Aga, jejíž recenze vyšla i na našem blogu: https://koucink-psychoterapie.cz/recenze-knihy-manipulativni-rodice-autorka-isabelle-nazare-aga/.

V případě, že bude její chování pokračovat dál, nebojte se obrátit na naši poradnu, poskytujeme konzultace jak v osobní rovině, tak po Skypu. Pokud máte zájem o osobní setkání, ale nejste z okolí Prahy, můžou Vám při hledání odborníka pomoci například stránky sociální kliniky www.socialniklinika.cz. V případě, že Vás ale pomluvy vážně poškozují a máte o nich důkaz, můžete také zvážit podání trestního oznámení za veřejnou pomluvu.

Je mi jasné, že to není jednoduché obzvlášť, když jde o Vaši matku, ale vytrvejte Michaelo, zas bude dobře.

Zdraví Vás

Honza

1 288