Příspěvky

Blíž tě nepustím Rolf Sellin

Kniha Rolfa Sellina na téma hranic je čtivá a srozumitelná. Základní myšlenkou je poslouchat své tělo. Rolf přiznává, že lidé, kteří mají příliš posunuté hranice se mnohdy nemohou řídit ani svým rozumem a už vůbec ne svými emocemi. Rozum jim často dává logické argumenty, proč by bylo dobré své hranice posunout a emoce jsou zase moc ovládány „srdcem“. Jediný zdravý bod tak může být naše tělo. Jak se cítíme v nějaké situaci? Jsme z toho unaveni, onemocněli jsme z toho nebo je nám v tom jen nepříjemně? Sama jsem to zažila v jedné situaci, kdy jsem si jen představila, že bych si pořídila kočku a emoce jely naplno, jak by to bylo hezké a rozum mi dával argumenty, jak bych to zvládla a dalo by se to kloubit s mým životem, ale ruce se mi začaly hrozně potit…..a v té chvíli jsem si teprve řekla, vždyť by to teď nešlo!Mám toho moc a všechno by se tím komplikovalo!V té chvíli jsem věděla, že musím s tímhle rozhodnutím počkat.

Za skvělý krok v knize považuji test Jak jste na tom? Autor tam pokládá dotazy, podle kterých přesně zjistíte, jak jsou na tom vaše hranice. Hranice totiž mohou být posunuté na různých místech. Zjistíte překročení hranic až když se překračují? Nebo už cítíte jen když vás o něco druhý žádá, že se vám do toho nechce, ale přesto to uděláte? Cítíte překročení hranic na těle? Nebo je to ve formě myšlenky, kdy vám hlava říká nedělej to?

Autor také navádí čtenáře, aby si uvědomili, k jakým typům reakce při zjištění posunutí hranic mají. Potlačíte v sobě vztek? Dáte ho naopak najevo přehnaně? Rezignujete nebo jste smutní? Sellin také hezky rozlišuje, že při některém překročení hranic se můžeme být schopni bránit bez potíží a jinde se cítíme jako děti. Přesně v takové oblasti je pak potřeba zapátrat do minulosti, ve kterých oblastech jsem jako dítě byl nucen své hranice překračovat a proč jsem to dělal. K překročení hranic dítě přistoupí buď ze strachu, z bezmoci nebo z pocitu viny. Obává se tedy, že pokud své hranice dodrží, přijde buď trest, ponížení nebo provinění a výčitky. Navíc se může opakovat pocit bezmoci, že udržení si svých hranic k ničemu nevede, protože dospělý vždy zvítězí. Takto dětskou reakci pak může dítě v dospělosti používat i s úplně jinými lidmi, než jsou jeho rodiče a tím se mu jeho zranění, že je emočně zneužíván stále opakuje.

Autor upozorňuje na to, že vlivem manipulativní výchovy, která byla po generace běžná směrem k dětem se předávají dál a dál nezdravé vzorce chování v hranicích na další generace. Běžné bylo ve výchově a stále je při krmení nedbat na potřeby dítěte, ale manipulovat s dítětem „ještě lžičku za babičku…ta bude ale smutná, že už nechceš“. Vyžadovala se poslušnost a být hodným dítětem. Dítě se tak přestávalo soustředit na své hranice a plnilo roli hodného syna nebo dcery. Nezdravé vzorce se z generace na generaci přenášejí samozřejmě také vzorem od rodičů, tedy jak se rodiče chovají k sobě navzájem či k sobě samým. Pokud dítě zažije opakované násilí nebo jiný druh posunutí hranic, je pak těžké si sám umět v nezdravém prostředí hranice nastavit. Je známo, že v nezdravém prostředí, aby člověk „přežil“se musí dítě do určité míry stát také nezdravým, aby situaci v rodině zvládlo. Může se tedy stát přehnaně úzkostným nebo naopak agresivním, aby dokázalo na posunuté nezdravé hranice reagovat. Pokud dítě ví, že bez péče matky nepřežije, začne se raději přizpůsobovat úzkostně jejím náladám, aby se vyhnulo trestu nebo odmítnutí. Ve stejném smyslu ale opačně zas může být dítě přehnaně agresivní, aby dosáhlo svých potřeb v rodině, kde jeho potřeby neslyší při běžné komunikaci.

Kniha Blíž tě nepustím dá čtenářům návod, jak se svými hranicemi zacházet a naučit se je zdravě nastavovat.

Tereza Malimánková,
Poradna Therapia

Zmatek v emocích

Vztek, strach, smutek, radost. Zdálo by se, že tyto základní lidské emoce umí prožívat snad každý člověk. Emoce však tvoří u mnohých lidí komplikovanou či málo poznanou oblast – některé z nich prožívají málo nebo je vůbec prožívat neumějí.

V prožívání emocí hraje významnou roli naše dětství a přístup rodičů k našim emočním projevům, když jsme byli malí. A také to, jak ke svým vlastním emocím přistupovali ostatní členové rodiny a jak se stavěli k projevům emocí u druhých.

  • Jak to bylo ve vaší vlastní rodině?
  • Prožívali jste běžně vy i vaši rodiče uvolněně vztek, smutek, radost i strach?
  • Nebo bylo některých emocí naopak přespříliš a jiné byly považovány za slabost?
  • Mohli jste před svými rodiči a sourozenci prožívat uvolněně všechny své emoce, aniž byste se cítili nepřijatí či odmítaní?

 

Potlačený vztek

Kdykoli jsem jako dítě projevila vůči matce vztek, začala jsem se cítit vinná, vypravuje mi Jana. Když jsem vůči ní projevila naštvání, rozplakala se a dala mi najevo, jak jí ubližuju. Teď, když jsem dospělá, kdykoli začínám mít chuť cítit se naštvaná vůči partnerovi a bránit zdravě své hranice, přepadne mě pocit viny a zastaví mě.

Moje hlava ví, že mám na vztek nárok, ale místo toho se začnu cítit provinilá, příliš náročná. Hlava začne analyzovat, jestli udělal opravdu něco tak zlého, a tak se raději začnu chovat mile. Místo zdravého vzteku mě přepadne smutek a někdy i pocit ublíženosti. Cítím se bezmocná uhájit svá práva, protože jsem v pasti.

  • Když vztek neprojevím, nebráním své hranice a dějí se mi nespravedlnosti.
  • Když vztek projevím, propadnu pocitu viny, že jsem nespravedlivá já.

Jsem vlastně něčím podobná své matce: umím jen brečet nebo se cítit ublíženě. Mám pocit, stejně jako ona, že se jen snažím a stejně se mi dějí nespravedlnosti. A to jsem se tak bránila tomu být v životě jako ona – protože jsem přesně tyto její reakce jako dítě nesnášela.

Jana jako malá zažívala manipulaci od své maminky, která v ní jako v dítěti vyvolávala pocity viny, když se chtěla zlobit. Naopak smutek byl doma žádoucí, maminka ho v hádkách projevovala opakovaně, a když byla smutná Jana, maminka ji uměla utěšit. Ale vztek byl v rodině opakovaně nepřijímán.

Dcera byla přijatelná jen jako „hodná holka“, otec byl při projevu vzteku zase až příliš cholerický až agresivní. Jana si tedy nemohla zapsat vztek jako něco žádoucího, kdy člověk zažívá pocit hájení vlastní hodnoty a hranice.

Nepoznala vztek jako pozitivní energii, kdy člověk dostane odvahu bránit sám sebe a cítit svá práva a poté oslavuje své vítězství. Vztek byl u ní v dětství jen na překážku, tak ho potlačila a ve chvíli, kdy ho měla cítit, přišel smutek. Ten se stal takovou náhradní emocí za vztek.

Zástupné projevy emocí

Zase jsem začala cítit na partnera vztek, líčí Klára. Tepala jsem ho za každou blbost, přišlo mi, že snad všechno dělá špatně a že se s ním nedá vydržet. V takové chvíli hodně myslím na rozchod. Bojím se, že jsem si vybrala špatně a že mi mezitím uniká možnost mít lepšího partnera.

„A máte ve vztahu často vztek i na sebe?“ ptám se klientky. Ne, přijde mi, že tam dělá všechno špatně on. Mám chuť mu všechno vyčítat a taky to dělám. Když mě přejde vlna vzteku, začnu mít strach, že se mnou nikdo nevydrží.

Připadám si nesnesitelná a začnu mít strach, že mě partner opustí. Už se mi to stalo vícekrát. Když mě opustil předchozí partner, měla jsem pocit, že jsem všechno zkazila. Když jsem ale ve vztahu, jsem plná zloby. Možná mám ale jen strach, že je to navždy a že jsem v pasti vztahu…

  • Lidé, kteří projevují vztek často a přehnaně, mohou mít vnitřně spíš strach.
  • Když projevují často a přehnaně smutek, možná na vás neumějí jen být naštvaní.
  • Dítě, které se přehnaně vzteká, možná cítí smutek, ale vztek mu jde projevit lépe a snadněji.

Emoce jsou jako lektvary, které se někdy namíchají v nesprávném množství, nebo tam chybí nějaká ingredience. Základním cílem terapie je přijmout sebe sama. V překladu to vlastně znamená, jsem v pořádku za všech okolností a každá moje emoce i pocit či potřeba mají v mém životě místo.

Emoce nejsou špatné

Pokud někdo z mých klientů potlačuje své emoce a příliš používá „hlavu“, může mít problém s rozhodováním. Přílišnou analýzou a vnitřní argumentací ztratilo mnoho lidí kontakt se svými vnitřními pocity a chybí jim tak kompas. Nevědí, kudy se mají vydat a zpochybňují všechna svá rozhodnutí.

Společnou práci tak často začínáme tím, že odřezáváme ale od pocitů. Klient třeba řekne: „Má současná práce mě nebaví, ale asi je to tím, že jsem líný. Naši vždycky říkali, že nikde nevydržím…“ V takovém případě klienta žádám, aby mi sděloval své pocity a vynechal prozatím ale.

Společně se snažíme oprostit pocity od jakéhokoli hodnocení, protože právě negativní hodnocení vlastních emocí je základním nerespektem k sobě a v důsledku vede ke stále nižšímu sebevědomí.

Oprostíme‑li věty plné pocitů či emocí od hodnocení, vznikne nám často zajímavý obrázek našeho současného života – ve vztahu se cítím pod tlakem, moje dítě mě často štve, jsem unavený, práce mě nudí…

Pokud je pro vás těžké se od hodnocení oprostit a tlačí na vás argument, jak máte vědět, že je váš pocit či emoce oprávněná nebo spravedlivá či správná, pomozte si formulkou: Třeba můj pocit není úplně správný, ale teď ho tak cítím. Teď v této chvíli je pravý a správný.

Nepospíchejte s tím své pocity analyzovat a dělat z nich rychlé závěry. To, že cítíte v práci nudu, neznamená, že ji máte zítra opouštět. V této chvíli pouze trénujte citlivost ke svým emocím a pocitům.

Čím více budete svým pocitům a emocím rozumět a respektovat je, tím více se budete dobře rozhodovat. Čím více budete vnímat své emoce a respektovat jejich projev, tím více se budete přijímat a vaše sebevědomí poroste. Sebe‑vědomí znamená, že se dobře znáte. Znáte své emoce, pocity, myšlenky. Rozumíte jim a umíte se jimi řídit.

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

Touha po pozornosti mužů

Dotaz:

Dobrý den,

obracím se na vás s prosbou o pomoc/radu. Poslední rok a půl se potýkám s problémem, který se na začátku jevil jako nevinný, ale čím víc se s tím peru, tím mi to přijde horší. Před dvěma lety jsem opustila dlouholetého partnera kvůli novému muži. S touto změnou mi narostlo sebevědomí, což znamená že z extrémně nízkého sebevědomí mám už jen průměrné (ale vyloženě sebevědomá nejsem). Nikdy dříve jsem neměla hezkou postavu, ale v posledních letech na sobě pracuji a nyní si troufám říct, že dnes se za mnou nejeden chlap rád otočí. S touto změnou se u mě probudila i obrovská chuť flirtovat. Začala jsem komunikovat s více muži (moji nebo partnerovi kamarádi) a to nejen na přátelské úrovni. Jakmile cítím, že jsem pro daného muže přitažlivá a on se mi alespoň trochu líbí, začnu s ním flirtovat a dělá mi to neskutečně dobře. Miluji pocit, že jsem chtěná. Někdy komunikuji s více muži zároveň, jindy mám období, kdy se “upnu” jen na jednoho. Navíc většinou se jedná o zadané muže. Několikrát se flirtování i zvrtlo a došlo na fyzický kontakt… (sex ale zatím nikdy). Připadá mi, že jsem začala být “závislá” na pocitu, že mě někdo chce. Problém je, že mě daný muž za nějaký čas přestane bavit a přijde zase jiný. Potřebuji neustálou pozornost mužů. A potřebuju stále nové podněty, nové “ctitele”… Přitom mám přítele, se kterým jsem spokojená, ačkoliv o sebe přestal dbát jako dřív a nepřitahuje mě tolik, jako na začátku.. Vnímám to jako problém, nechci si zkazit hezký vztah. Pokaždé, když si řeknu, že už budu “hodná”, pak stejně zklamu sama sebe, protože si nedokážu pomoct.
Myslíte, že se s tímhle dá nějak pracovat, že mám šanci tohle překonat a být šťastná s jedním skvělým mužem (kterého si vůbec nezasloužím) ?
Předem mockrát děkuji za jakoukoliv odpověď a přeji krásný den!+

Odpověď:

Dobrý den,

S problémem, který popisujete se dá reálně dobře pracovat v pravidelné psychoterapii. Zkuste se podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz a podívat se, jestli by Vám vyhovoval některý z našich terapeutů. Z vašeho popisu mám pocit, že tato potřeba po pozornosti může stále vycházet z velké nejistoty a potřeby se ubezpečit/ujistit, že je vše v pořádku a jste stále přitažlivá. Je dobré důsledně se zamyslet nad otázkami co vám vlastně ono flirtování poskytuje. Jaké pocity to ve vás vyvolává. Někdo může i vyhledávat takové situace, aby se cítil nějak pošpiněný a může to být i jistá forma trestání sebe sama. Napadá vás něco z vaší minulosti, s čím by tato potřeba mohla souviset? Zároveň si je i třeba uvědomit, že vy jste ta, která má nad danou situací kontrolu. Možnosti paralelních vztahů flirtování, co se vám nabízejí můžete, ale i nemusíte využít/přijímat. Zároveň by to mohlo souviset s nějakou oblastí vašeho vztahu, se kterou nejste spokojená. Vnímám zde také jako důležitý faktor vědět, co se vlastně v mém vztahu s partnerem děje, že mám potřebu hledat flirtování jinde. Cítím se od partnera dostatečně přitažlivá? Mám dostatek jeho pozornosti? Pokud se ve vašem vztahu něco takového objevíte, navrhl bych o tom s partnerem komunikovat a říct co vám ve vztahu chybí. Popřípadě, jak byste na tom mohli společně zapracovat, abyste byli oba spokojenější. Základem vztahu je vždy komunikace a pokud komunikovat přestaneme, tak ve vztahu dochází přirozeně k postupnému odcizování navzdory tomu, že spolu třeba bydlíme. Přeji hodně štěstí.

S pozdravem

Poradna Therapia

Bojím se mluvit

DOTAZ:

Dobrý den,

obracím se na Vás s prosbou o radu. Mám problém, který nejspíš trápí mnoho dalších, ale myslím, že u mě zachází poněkud do extrému. Jedná se o mluvení před větším počtem lidí. Asi by mi to přišlo běžné, kdybych měla takový „blok“ například jen při prezentacích či důležitých zkouškách… Jenže já jej mám stále, i při zcela běžných příležitostech.

V rámci výuky mluvím pouze v případech, kdy mě někdo přímo osloví, nezapojuji se do skupinových prací… nejspíš ze strachu, abych neřekla nějakou blbost, abych se neztrapnila, prostě aby mě ostatní nehodnotili… Mám obecně problém se sebedůvěrou a vždycky mi připadalo, že jsou spolužáci chytřejší, kreativnější, sečtělejší, povolanější, a moje nápady mi vůči těm jejich připadají banální, tak si je raději nechávám pro sebe, pokud vůbec nějaké mám… A nejvíce mě na tom trápí, že se tenhle blok projevuje i v komunikaci s kamarádkami – nejlépe se cítím jen ve dvou, maximálně ve třech, ale jakmile se nás sejde více, už mám problém zapojovat se do hovoru. Stejně tak je to i v práci. Jediná skupina lidí, před kterou jsem se vždy cítila komfortně, jsou děti. S těmi jsem vždy zvládala komunikovat a vést je bez jakýchkoliv větších obtíží. Ale jakmile je přítomná některá z kolegyň, opět přichází ten pocit, že něco dělám špatně, nebo minimálně ne tak dobře jako ony, že mě někdo hodnotí atd.

Mám nějaké teorie, týkající se vlastní osobnosti a mé minulosti, které by mohly být příčinou těchto bloků… Ale přesto jsem zatím nepřišla na způsob, jak je překonat. Máte nějaký nápad, jakým způsobem by se na tom dalo pracovat?

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

jako důležité vnímám, že o svém problému přemýšlíte v širších souvislostech a snažíte se Vašemu problému porozumět a hledat příčiny v minulosti. Tyto obtíže mohou relativně snadno vzniknout v dětství, kdy se staneme například terčem posměchu ve větší skupině, zažijeme nějakou trapnou situaci na veřejnosti, nebo nepředvedeme výkon, jaký bychom si přáli. Tyto obtíže mohou být také spojeny s vysokými nároky na sebe a nedůvěrou ve vlastních schopnosti.

 

Myslím, že by pro Vás v tomto případě mohlo být užitečné využít nějaké osobní konzultace s psychoterapeutem či terapeutkou – můžete se zkusit podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz, jestli by vám vyhovoval někdo z týmu naší poradny, nebo třeba vyhledat někoho blíže Vašemu bydlišti, pokud to k nám máte daleko. V bezpečném prostředí a s dalším pohledem byste mohla být v pochopení svých obtíží úspěšnější. Existuje mnoho způsobů, jak s těmito problémy pracovat. Myslím si, že ve Vašem případě by mohla být ideální kombinace psychoterapie, kde byste se snažili s terapeutem Vašim obtížím porozumět. Zároveň byste to, ale mohla propojit s formou opakovaného vystavování se nepříznivým situacím a postupnými malými kroky se snažila těmto situacím vystavovat.

 

Zde by mohlo být vhodné si sestavit seznam situací od bezpečné po nejvíc nepříjemnou situaci, kterou si dokážete v této souvislosti představit. Tento seznam by měl obsahovat alespoň 10 a více úrovní obtížnosti. Zkuste poté lehnout si v klidném bezpečném prostředí, zavřít oči a situaci si představit od nejlehčí a postupně a pomalu postupovat k těžším (toto cvičení se dá dobře propojovat s autogenním tréninkem, které můžete nalézt třeba na Youtube). Pokuste se v té situaci pokaždé setrvat tak dlouho, až pro Vás nebude ohrožující. Poté postupte k další obtížnější. Postupujte velmi pomalu, i když se posunete jen o jednu úroveň, je to úspěch. Zaměřte se během tohoto nácviku na klidné hluboké dýchání do břicha a nikam nespěchejte. Stejný postup můžete uplatnit i v reálném vystavování se situacím, kterých se bojíte. Začít od úkolů, které pro Vás nejsou příliš náročné, ale abyste stále posouvala svou laťku dále. Pro tyto postupy je vhodné mít nějakého partnera, který Vás bude podporovat a se kterým můžete sdílet vaše pokroky a případně zhodnotit, proč jste s něčím neuspěla. Zároveň je velmi důležité posoudit své aktuální možnosti, abyste si nedala hned příliš velké úkoly dřív, než na to budete opravdu připravená. Na to je ideální psychoterapeut, ale můžete k tomu využít i nějakou jinou blízkou osobu, u které vnímáte, že by pro takový účel mohla být vhodná a mohla by Vám pomoci dobře zhodnotit situaci. Velmi důležitá je zde trpělivost, jelikož se jedná o dlouhodobý proces. Zároveň se nezapomínejte po nácviku odměnit něčím příjemným. Vliv odměny je na překonávání vlastních strachů důležitý.

Přeji mnoho sil

Patrik
Poradna Therapia

 

Rodina nebo manželka

Dotaz: Dobrý den,

obracím se na vás pro radu a pomoc, protože já už jsem bezradný. Jsem už 3 roky ženatý a mám roční dítě, celkově jsem s manželkou přes 7 let. Za tu dobu lze velmi snadno (i pro mě) pozorovat, jak moji schopnost uvažování a rozhodování zdeformovala k obrazu svému, abych se prostě choval a uvažoval, jak ona uzná za vhodné. Dřív bych se kvůli lecčemu s ní pohádal, dnes už dělám dost věcí tak, jak mě ona “naučila” a její nedostatky více či méně toleruji. Nikdy jsem v tom neviděl takový problém, abych kvůli tomu přemýšlel o rozvodu. Bohužel postupem času se tento problém prohlubuje. Nejhorší je, že je žena zaujatá proti mojí rodině. Já s mám s rodinou vztahy velmi kladné, ale od doby, co jsem s manželkou, ona na mé rodině stále vidí něco špatného. Tak, jak já funguji s rodinou po léta, že si pomáháme, stýkáme se, z ničeho neděláme vědu atd., tak ona v tom neustále vidí něco špatně, samý nepřekonatelný problém a prakticky mi dost věcí spojených s mou rodinou zakazuje. A to je ten hlavní problém. Rodina chce to, manželka zas ono, a já už ani nepoznám, co vlastně chci já.  Momentálně to vygradovalo do fáze, kdy žena řekla “buď já nebo oni”. Sestra chtěla uspořádat sourozenecký víkend i s bratry, ale manželka si myslí, že se musím na 100 % věnovat svojí rodině, takže mi to opět prakticky zakázala. Dokonce začala mluvil o rozvodu jako jediné možné cestě a já teď už fakt nevím jak, dál, jsem v kleštích, čím dál víc, obě strany mají rozumné argumenty, problém je, že už nedokážu mít vlastní úsudek, ale ten víkend bych rád jel. Už je to takový tlak, že si říkám, že bych to nejraději ukončil, už na to prostě nemám a všem se uleví, už se nebudou mít proč hádat a nebudou se o mě přetahovat. Chci udržet rodinu pohromadě seč to jen půjde, ale nevím, jestli je to rozumné… Prosím pomozte mi, nevím, jak dlouho to ještě vydržím…

Dobrý den,

Děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz. Chápu, že se momentálně cítíte ztracený v tom, co vlastně chcete a kde se v tom nacházíte. Z dotazu, ale cítím, že víte, co chcete, a to jet na víkend s rodinou. Podpořila bych Vás ráda v tom, abyste vyjádřil své manželce, že na ten víkend chcete a stál si za tím. Mohl by to být pro Vás první způsob, jak si stát za tím, co chcete. Zároveň Vaše žena Vám nemá, co zakazovat. Může Vám vyjádřit, že s něčím nesouhlasí, ale výsledné rozhodnutí by mělo být vždy na Vás. Chápu, že konflikt nemusí být vždy příjemný, ale myslíte tím sám na sebe a děláte to pro sebe.

Pokud má Vaše žena problém s Vaší rodinou, nemusí se s nimi vídat, když nechce. Měla by, ale respektovat, Vaše rozhodnutí a přání se s rodinou vídat.

K tomu, že jste uvízl mezi dvěma stranami, mě napadá, zda máte někdy čas na sebe.  Zda byste si takový víkend nemohl dopřát sám se sebou, bez vnějších tlaků. Mohlo by Vám to pomoci urovnat si myšlenky a napojit se sám na sebe.

Také píšete, že jste se ženou již sedm let. Sedmiletá krize vzniká u páru hned z několika důvodů, jako je např. pocit stagnace. Pár věnuje energii dítěti, zabezpečení rodiny, domácnosti, často pak zapomínají na sebe jako partnery. Neříkám, že to je i Váš případ, ale může to být jeden z faktorů. V dotazu také zmiňujete rozvod. Přijde mi důležité zaměřit se první na stávající problémy a rozvod brát až jako finální řešení, bez ukvapeného rozhodnutí.

Zkusila bych manželce vyjádřit, jak se ve vztahu cítíte a co Vám vadí. Zároveň pokud ona sama již rozvod zmínila, zeptala bych se jí, jak Váš vztah vnímá. Pokud by na vztahu chtěla dál pracovat, můžete zkusit vyhledat např. párového terapeuta, který Vám může dát na Váš vztah nový náhled. Také můžete zkusit vy sám vyhledat terapeuta, který Vám může pomoci přiblížit se více k sobě. https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Věřím tomu, že to zvládnete a rozhodně bych se nevzdávala.

Přeji hodně sil

Tereza

Matka mi snižuje sebevědomí – jsem podle ní tlustá

Dotaz:

Dobrý den, když jsem byla v pubertě, neměla jsem se ráda a byla jsem přesvědčená, že jsem strašně ošklivá a měla bych se za sebe stydět. Hodně složitě jsem si k sobě hledala vztah, učila se mít ráda. Momentálně jsem na VŠ.

Teď se mi to konečně podařilo. Připadám si hezká a jsem se sebou spokojená. Nejsem sice nejhubenější, mám postavu- úzký pas a větší stehna a zadek, ale ne nějak extrémně. Mám velikost L, XL a jsem celkem vysoká. Nicméně to trápí moji mámu. Dneska na návštěvě rodiny začala s tím, že bych měla zhubnout, ať se podívám, jaký mám tlustý zadek a stehna, že jsem tlustší, než ona. Ať si vezmu metr a změřím si boky, že budu za chvíli tlustá.

Připomínám, že má stejnou velikost jako já. Když jsem řekla, že se sama sobě líbím, tak jsem dostala odpověď, že mám na sebe asi zkreslený pohled a mám se sebou začít něco dělat. Že akorát moje ego si to nechce přiznat, že někdo mi to musí říct, když to sama nevidím. Přiznávám se, že mě to úplně vyrazilo dech a hrozně mrzelo a bolelo. Od té doby pokaždé, když se jdu najíst, ty slova slyším a přemýšlím, jestli se opravdu nevidím hezčí než jsem a úplně nemám chuť na jídlo. Byla jsem fakt šťastná, že jsem se sebou spokojená, ale co když se vidím opravdu lépe než ve skutečnosti a ostatní vidí tu pravdu? Od té doby na to myslím.
Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za svěřenou důvěru, se kterou se na nás obracíte. Chápu, že Vás chování a názory Vaší mamky znejišťují a hlavně, že Vám velmi ubližují. Názor mamky a její přijetí je pro nás velmi podstatný, a proto dokáže tolik zranit.

Je skvělé, že jste na sobě takhle pracovala a naučila se mít ráda sama sebe. Najít lásku k sobě a přijmout své tělo je někdy velmi těžké, proto chci ocenit ten kus práce, který jste udělala.

Důležité je, jak se vy sama cítíte, pokud jste se sebou spokojená a cítíte se zdravá, tak by ve Vás neměl být problém. Můžeme jen hádat, proč se Vaše mamka takhle chová, ale napadá mě k tomu, jestli ten problém s postavou nebude spíše u ní.

Jestli náhodou není ona sama se sebou nespokojená, ať už vědomě nebo nevědomě a pak si to právě přes Vás může takhle kompenzovat. Jestli si tímhle chováním nenastavuje zrcadlo sama sobě. Takhle se projevuje jedna z forem manipulace. Kdy si zvyšuje vlastní sebehodnotu přes snižování té Vaší.

Typicky se manipulátoři projevují jako velmi sebevědomí jedinci, kteří o sobě v nitru velmi pochybují. Často je manipulace těžko rozeznatelná, protože samotný rodič se chová nestále. Někdy projevuje hrdost za úspěchy svých dětí, ale to vše může používat ke zvýšení vlastní hodnoty.  Samozřejmě berte moji odpověď s rozvahou, protože neznám celé pozadí Vašeho vztahu s matkou.

Avšak pokud byste shledala, že je v tom třeba trochu pravdy, tak je prvním krokem k získání sebevědomí a k jeho udržení, právě uvědomění si manipulace. Což může být nejdříve velmi těžké, připustit, že by mohl rodič žárlit na úspěch svého dítěte. Bohužel manipulativní rodič se jen zřídka změní, takže je dobré se s tím naučit žít a naučit se rozeznávat, kdy se o manipulaci jedná a kdy ne. Hlídejte si své sebevědomí a svůj prostor a ten si nenechte od nikoho vzít.

Pokud byste cítila, že potřebujete prostor pro hlubší porozumění nebo větší prostor pro sebe, tak se obraťte přímo na odborníka. Za sebe Vám mohu doporučit odborníky z poradny Therapia (https://koucink-psychoterapie.cz/), pokud jste z Prahy. Dále se můžete obrátit na odborníka v okolí Vašeho bydliště.

Závěrem bych Vám chtěla popřát hodně sil.

Barbora

Kniha Nedostatečný pocit vlastní hodnoty autor Heinz – Peter Röhr

Kniha Nedostatečný pocit vlastní hodnoty patřila patřila mezi knihy, které způsobily průlom v mém životě. Její autor Heinz -Peter Röhr je zárukou kvality, ať píše o jakémkoli tématu. V této knize se zásadním způsobem zaměřil na problém nízkého sebevědomí a sebehodnoty. Sebehodnota je základem spokojenosti či naopak nespokojenosti našeho života. V psychoterapii je nízká sebehodnota základem všech problémů v životě.

Autor se zaměřil na to, jak nízkou sebedůvěru poznáme a hlavně jak s ní můžeme prakticky pracovat.

Trpíte nízkým sebevědomím? Nevážíte si sami sebe? Opakují se vám v životě stále stejné problémy? Problémy v našem životě často úzce souvisí právě s naší nízkou sebehodnotou. Pokud se nám rozpadají naše vztahy, nemáme peníze, nedaří se nám najít v životě smysl nebo dobrou práci-to všechno má souvislost s tím, jak si v životě věříme a jaké vzorce chování k sobě samému nám „nadělili“ naši rodiče, tím, jak se k nám sami chovali.

Dá se však nízké sebevědomí skutečně vyléčit, když už si znehodnocení neseme z dětství? Ano a kniha Nedostatečný pocit vlastní hodnoty vám dopomůže získat praktický návod, jak na to. Od jiných knih zaměřujících se na nízké sebevědomí se však tato kniha liší. Pracuje se skutečnými NEVĚDOMÝMI negativními vzorci. Nezaměřuje se na ploché pozitivní rady, jak si více věřit, ale řeší skutečný problém. Protože nezměníte li negativní vzorec v nevědomí, který způsobuje vaše nízké sebevědomí, nepomůže vám žádná pozitivní motivace k lepšímu sebehodnocení.

 

 

Autor pro lepší přehlednost a praktické využití nazval naše negativní negativní nevědomé programy na Tajné programy. Upozorňuje na to, že tyto programy nás nevědomě ovlivňují celým životem, pokud s nimi nepracujeme.

 

Příkladem programů může být: jsem nedostatečný, nevítaný, jsem bezmocný, jsem vinný, nezažil jsem dostatek, jsem černá ovce…

Precizně popisuje, jak se každý z programů projevuje a jak s ním pracovat.

Trefně vysvětluje, že tyto programy jsou pro člověka natolik nepřijatelné, že se brzy stanou pro nás nevědomými a nahradíme je tzv.antiprogramy. Tedy programem, který nám i ostatním má vyvrátit původní/tajný program. Trpíme li například vnitřně pocitem, že jsme nedostateční, snažíme se následkem toho být lepší než druzí-extrémně pracujeme, propadáme workoholismu, snažíme se dělat všechno perfektně a bezchybně. Naše ego se snaží dokázat, že náš strach z nedostatečnosti není oprávněný. Mezi nejčastější antiprogramy autor počítá:Výkon,práce, úspěch, uznání, perfekcionismus, workoholismus,moc apod.

 V knize výstižně vysvětluje, že antiprogram nejen, že nemůže „vyléčit“ vnitřní pocit nehodnoty, ale ještě nás v naší nehodnotě potvrzuje. Pokud si třeba přijdete nedostateční a nevědomě si vytvoříte antiprogram workoholismus, budete si připadat hodnotní jen na chvíli. Na nějakou dobu budete chváleni od autorit, budete odvádět více práce apod. Stále se ale budete bát, že uděláte chybu a stále vám nebude připadat dostatečně dobrá vámi odvedená práce. To všechno vede k pocitu vyhoření a následně potvrzení-jsem k ničemu, jsem nedostatečný, protože nakonec budete stejně dělat chyby následkem únavy a vyčerpání a nebudete schopni práce vůbec. Takto to funguje se všemi antiprogramy, všechny nakonec nízkou sebehodnotu potvrdí.

V knize najdete řešení a jasný popis, jak pracovat s každým z negativních programů, jako řešení navrhuje vytvoření nového programu.

Ač zní tato rada jednoduše, skutečně to funguje. Kniha přesně vysvětluje, jakým způsobem programy obracet a jak pracovat s myšlenkami, které přijdou. Kniha jako jedna z mála se také zaměřuje právě na následky změny programu vedoucímu ke zdravému sebevědomí. Změna totiž rozhodně není okamžitá a dochází k nepříjemným stavům jako pocity viny, strachy, úzkosti, což může člověka přesně vracet zpět ke starým programům a ujišťovat se, že byly správné, i když mu také škodily.

 

Knihu považuji za skvost psychologické literatury a autora za jednoho z nejlepších z řad autorů psychologických knih a za poradnu knihu rozhodně doporučujeme přečíst.

 

Knihu najdete k zakoupení zde:https://obchod.portal.cz/psychologie/nedostatecny-pocit-vlastni-hodnoty/

 

 

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia