Příspěvky

Blíž tě nepustím Rolf Sellin

Kniha Rolfa Sellina na téma hranic je čtivá a srozumitelná. Základní myšlenkou je poslouchat své tělo. Rolf přiznává, že lidé, kteří mají příliš posunuté hranice se mnohdy nemohou řídit ani svým rozumem a už vůbec ne svými emocemi. Rozum jim často dává logické argumenty, proč by bylo dobré své hranice posunout a emoce jsou zase moc ovládány „srdcem“. Jediný zdravý bod tak může být naše tělo. Jak se cítíme v nějaké situaci? Jsme z toho unaveni, onemocněli jsme z toho nebo je nám v tom jen nepříjemně? Sama jsem to zažila v jedné situaci, kdy jsem si jen představila, že bych si pořídila kočku a emoce jely naplno, jak by to bylo hezké a rozum mi dával argumenty, jak bych to zvládla a dalo by se to kloubit s mým životem, ale ruce se mi začaly hrozně potit…..a v té chvíli jsem si teprve řekla, vždyť by to teď nešlo!Mám toho moc a všechno by se tím komplikovalo!V té chvíli jsem věděla, že musím s tímhle rozhodnutím počkat.

Za skvělý krok v knize považuji test Jak jste na tom? Autor tam pokládá dotazy, podle kterých přesně zjistíte, jak jsou na tom vaše hranice. Hranice totiž mohou být posunuté na různých místech. Zjistíte překročení hranic až když se překračují? Nebo už cítíte jen když vás o něco druhý žádá, že se vám do toho nechce, ale přesto to uděláte? Cítíte překročení hranic na těle? Nebo je to ve formě myšlenky, kdy vám hlava říká nedělej to?

Autor také navádí čtenáře, aby si uvědomili, k jakým typům reakce při zjištění posunutí hranic mají. Potlačíte v sobě vztek? Dáte ho naopak najevo přehnaně? Rezignujete nebo jste smutní? Sellin také hezky rozlišuje, že při některém překročení hranic se můžeme být schopni bránit bez potíží a jinde se cítíme jako děti. Přesně v takové oblasti je pak potřeba zapátrat do minulosti, ve kterých oblastech jsem jako dítě byl nucen své hranice překračovat a proč jsem to dělal. K překročení hranic dítě přistoupí buď ze strachu, z bezmoci nebo z pocitu viny. Obává se tedy, že pokud své hranice dodrží, přijde buď trest, ponížení nebo provinění a výčitky. Navíc se může opakovat pocit bezmoci, že udržení si svých hranic k ničemu nevede, protože dospělý vždy zvítězí. Takto dětskou reakci pak může dítě v dospělosti používat i s úplně jinými lidmi, než jsou jeho rodiče a tím se mu jeho zranění, že je emočně zneužíván stále opakuje.

Autor upozorňuje na to, že vlivem manipulativní výchovy, která byla po generace běžná směrem k dětem se předávají dál a dál nezdravé vzorce chování v hranicích na další generace. Běžné bylo ve výchově a stále je při krmení nedbat na potřeby dítěte, ale manipulovat s dítětem „ještě lžičku za babičku…ta bude ale smutná, že už nechceš“. Vyžadovala se poslušnost a být hodným dítětem. Dítě se tak přestávalo soustředit na své hranice a plnilo roli hodného syna nebo dcery. Nezdravé vzorce se z generace na generaci přenášejí samozřejmě také vzorem od rodičů, tedy jak se rodiče chovají k sobě navzájem či k sobě samým. Pokud dítě zažije opakované násilí nebo jiný druh posunutí hranic, je pak těžké si sám umět v nezdravém prostředí hranice nastavit. Je známo, že v nezdravém prostředí, aby člověk „přežil“se musí dítě do určité míry stát také nezdravým, aby situaci v rodině zvládlo. Může se tedy stát přehnaně úzkostným nebo naopak agresivním, aby dokázalo na posunuté nezdravé hranice reagovat. Pokud dítě ví, že bez péče matky nepřežije, začne se raději přizpůsobovat úzkostně jejím náladám, aby se vyhnulo trestu nebo odmítnutí. Ve stejném smyslu ale opačně zas může být dítě přehnaně agresivní, aby dosáhlo svých potřeb v rodině, kde jeho potřeby neslyší při běžné komunikaci.

Kniha Blíž tě nepustím dá čtenářům návod, jak se svými hranicemi zacházet a naučit se je zdravě nastavovat.

Tereza Malimánková,
Poradna Therapia

Zmatek v emocích

Vztek, strach, smutek, radost. Zdálo by se, že tyto základní lidské emoce umí prožívat snad každý člověk. Emoce však tvoří u mnohých lidí komplikovanou či málo poznanou oblast – některé z nich prožívají málo nebo je vůbec prožívat neumějí.

V prožívání emocí hraje významnou roli naše dětství a přístup rodičů k našim emočním projevům, když jsme byli malí. A také to, jak ke svým vlastním emocím přistupovali ostatní členové rodiny a jak se stavěli k projevům emocí u druhých.

  • Jak to bylo ve vaší vlastní rodině?
  • Prožívali jste běžně vy i vaši rodiče uvolněně vztek, smutek, radost i strach?
  • Nebo bylo některých emocí naopak přespříliš a jiné byly považovány za slabost?
  • Mohli jste před svými rodiči a sourozenci prožívat uvolněně všechny své emoce, aniž byste se cítili nepřijatí či odmítaní?

 

Potlačený vztek

Kdykoli jsem jako dítě projevila vůči matce vztek, začala jsem se cítit vinná, vypravuje mi Jana. Když jsem vůči ní projevila naštvání, rozplakala se a dala mi najevo, jak jí ubližuju. Teď, když jsem dospělá, kdykoli začínám mít chuť cítit se naštvaná vůči partnerovi a bránit zdravě své hranice, přepadne mě pocit viny a zastaví mě.

Moje hlava ví, že mám na vztek nárok, ale místo toho se začnu cítit provinilá, příliš náročná. Hlava začne analyzovat, jestli udělal opravdu něco tak zlého, a tak se raději začnu chovat mile. Místo zdravého vzteku mě přepadne smutek a někdy i pocit ublíženosti. Cítím se bezmocná uhájit svá práva, protože jsem v pasti.

  • Když vztek neprojevím, nebráním své hranice a dějí se mi nespravedlnosti.
  • Když vztek projevím, propadnu pocitu viny, že jsem nespravedlivá já.

Jsem vlastně něčím podobná své matce: umím jen brečet nebo se cítit ublíženě. Mám pocit, stejně jako ona, že se jen snažím a stejně se mi dějí nespravedlnosti. A to jsem se tak bránila tomu být v životě jako ona – protože jsem přesně tyto její reakce jako dítě nesnášela.

Jana jako malá zažívala manipulaci od své maminky, která v ní jako v dítěti vyvolávala pocity viny, když se chtěla zlobit. Naopak smutek byl doma žádoucí, maminka ho v hádkách projevovala opakovaně, a když byla smutná Jana, maminka ji uměla utěšit. Ale vztek byl v rodině opakovaně nepřijímán.

Dcera byla přijatelná jen jako „hodná holka“, otec byl při projevu vzteku zase až příliš cholerický až agresivní. Jana si tedy nemohla zapsat vztek jako něco žádoucího, kdy člověk zažívá pocit hájení vlastní hodnoty a hranice.

Nepoznala vztek jako pozitivní energii, kdy člověk dostane odvahu bránit sám sebe a cítit svá práva a poté oslavuje své vítězství. Vztek byl u ní v dětství jen na překážku, tak ho potlačila a ve chvíli, kdy ho měla cítit, přišel smutek. Ten se stal takovou náhradní emocí za vztek.

Zástupné projevy emocí

Zase jsem začala cítit na partnera vztek, líčí Klára. Tepala jsem ho za každou blbost, přišlo mi, že snad všechno dělá špatně a že se s ním nedá vydržet. V takové chvíli hodně myslím na rozchod. Bojím se, že jsem si vybrala špatně a že mi mezitím uniká možnost mít lepšího partnera.

„A máte ve vztahu často vztek i na sebe?“ ptám se klientky. Ne, přijde mi, že tam dělá všechno špatně on. Mám chuť mu všechno vyčítat a taky to dělám. Když mě přejde vlna vzteku, začnu mít strach, že se mnou nikdo nevydrží.

Připadám si nesnesitelná a začnu mít strach, že mě partner opustí. Už se mi to stalo vícekrát. Když mě opustil předchozí partner, měla jsem pocit, že jsem všechno zkazila. Když jsem ale ve vztahu, jsem plná zloby. Možná mám ale jen strach, že je to navždy a že jsem v pasti vztahu…

  • Lidé, kteří projevují vztek často a přehnaně, mohou mít vnitřně spíš strach.
  • Když projevují často a přehnaně smutek, možná na vás neumějí jen být naštvaní.
  • Dítě, které se přehnaně vzteká, možná cítí smutek, ale vztek mu jde projevit lépe a snadněji.

Emoce jsou jako lektvary, které se někdy namíchají v nesprávném množství, nebo tam chybí nějaká ingredience. Základním cílem terapie je přijmout sebe sama. V překladu to vlastně znamená, jsem v pořádku za všech okolností a každá moje emoce i pocit či potřeba mají v mém životě místo.

Emoce nejsou špatné

Pokud někdo z mých klientů potlačuje své emoce a příliš používá „hlavu“, může mít problém s rozhodováním. Přílišnou analýzou a vnitřní argumentací ztratilo mnoho lidí kontakt se svými vnitřními pocity a chybí jim tak kompas. Nevědí, kudy se mají vydat a zpochybňují všechna svá rozhodnutí.

Společnou práci tak často začínáme tím, že odřezáváme ale od pocitů. Klient třeba řekne: „Má současná práce mě nebaví, ale asi je to tím, že jsem líný. Naši vždycky říkali, že nikde nevydržím…“ V takovém případě klienta žádám, aby mi sděloval své pocity a vynechal prozatím ale.

Společně se snažíme oprostit pocity od jakéhokoli hodnocení, protože právě negativní hodnocení vlastních emocí je základním nerespektem k sobě a v důsledku vede ke stále nižšímu sebevědomí.

Oprostíme‑li věty plné pocitů či emocí od hodnocení, vznikne nám často zajímavý obrázek našeho současného života – ve vztahu se cítím pod tlakem, moje dítě mě často štve, jsem unavený, práce mě nudí…

Pokud je pro vás těžké se od hodnocení oprostit a tlačí na vás argument, jak máte vědět, že je váš pocit či emoce oprávněná nebo spravedlivá či správná, pomozte si formulkou: Třeba můj pocit není úplně správný, ale teď ho tak cítím. Teď v této chvíli je pravý a správný.

Nepospíchejte s tím své pocity analyzovat a dělat z nich rychlé závěry. To, že cítíte v práci nudu, neznamená, že ji máte zítra opouštět. V této chvíli pouze trénujte citlivost ke svým emocím a pocitům.

Čím více budete svým pocitům a emocím rozumět a respektovat je, tím více se budete dobře rozhodovat. Čím více budete vnímat své emoce a respektovat jejich projev, tím více se budete přijímat a vaše sebevědomí poroste. Sebe‑vědomí znamená, že se dobře znáte. Znáte své emoce, pocity, myšlenky. Rozumíte jim a umíte se jimi řídit.

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

Táta workoholik

Co je workoholismus?

Workoholismus je závislost na práci. Workoholik cítí svou sebehodnotu skrze práci a bez ní si připadá, že nic není a nic nedokázal. Workoholik je závislý a chová se podobně jako jiní závislí (alkoholici, narkomani apod.)

Upřednostňuje svou závislost před vším ostatním. Chová se sobecky. Popírá svou závislost, respektive své chování nepovažuje za závislé. Jeho závislost přináší negativní důsledky pro jeho okolí i pro něj. Závislost si neuvědomí často až do té doby, kdy už není schopen pracovat a dostaví se syndrom vyhoření. Někdy si závislost uvědomí ve chvíli, kdy ho opustí partnerka s dětmi, protože dlouhodobě nevnímal jejich potřeby.

Partnerky workoholiků

Každá závislost má svého vykonavatele a podporovatele. Co to znamená? Závislý si k sobě často nevědomě „přitahuje“ typy partnerek, které se vůči zanedbávání a emočnímu zneužívání neumějí bránit. Tím poskytují velký prostor pro to, že si muž svou závislost může dovolit. Taková partnerka často podléhá argumentů závislého, že to dělá pro rodinu, díky jeho penězům se mají přeci dobře, nemůže změnit práci, protože jinak by si nemohli dovolat, co teď mají, nemůže omezit práci, protože teď je toho přeci hodně. Někdy se workoholik může uchylovat i k drsnějším argumentům, že bez něj by jeho partnerka nic neznamenala, protože není schopná nic vydělat a nic neumí.

Ve většině případů se tak partnerka po delší době ocitá v pasti svých pocitů bezmoci, kdy se snaží svého partnera přesvědčit, aby udělal změnu, aby pracoval méně. Snaží se mu vysvětlovat, jak se celá rodina cítí, když o ně nemá zájem nebo je nevnímá ani po příchodu domů. Snaží se vycházet workoholikovi vstříc, aby mu různě ušetřila čas, aby se mohl věnovat ve volním čase rodině. Stane se však je to, že žena postupně převezme na sebe veškerý chod rodiny a domácnosti a zároveň dochází do svého zaměstnání a workoholik využije volný čas opět pro sebe. Pokud nepracuje, vrací se domů unavený a vyžaduje si čas pro sebe, aby si odpočinul a snaží se v partnerce vyvolat pocit viny, jak po něm může něco chtít?Vždyť přeci celý den pracuje! A dělá to pro rodinu !

 

Partnerka workoholika si potřebuje uvědomit, že workoholik je egocentrický. Nemá smysl mu vysvětlovat mu, jak se cítí, protože workoholik je ve fázi závislosti, kdy necítí pocity viny a pokud by k němu tato sdělení přeci jen pronikla, bude se jim vyhýbat, a ne se s nimi řídit. Žena má pocit, že když si s mužem promluví, pochopí, že se jeho rodina cítí opomíjena a změní se. Žena závislého se stále točí v kole zklamání a naděje, že se vše změní. To je velmi vysilující proces. Workoholik má fáze, kdy cítí, že už mu žena není tak nakloněna a začne slibovat, stejně jako třeba alkoholik nebo narkoman. Na chvíli se skutečně zlepší a když už žena uvěří ve změnu, opět se začne věnovat naplno práci.

Kromě ženy workoholika má jeho chování vliv také na děti. Zažívají od otce pocity nezájmu, na který mohou vnitřně reagovat různě. Může se v nich budovat pocit nízké sebehodnoty, připadají si pro otce nedostatečně zajímaví a důležití. Navíc jim chybí společné zážitky  s tátou a zdravý otcovský vzor.

Jak z toho  ven?

Partnerka workoholika musí pracovat zejména se svými pocity viny a hranicemi. Potřebuje si uvědomit, že sobec není ona, že po své těžce pracujícím muži něco chce, ale její muž, který zanedbává potřeby celé rodiny a neřeší své problémy se závislostí.

V takové situaci potřebuje chránit především sebe a své děti. Základním pravidlem je muži neusnadňovat jeho život. Teď tím nemyslím být zákeřná! Ale partnerky závislých často převezmou zodpovědnost nejen za sebe, děti, domácnost a rodinu, ale také za závislého. Zařizují za něj věci, které on sám nestíhá. Obávají se na workoholika přitlačit v jeho povinnostech a když je neudělá, neumí mu dát žádné důsledky.Partnerka se musí naučit věnovat především sobě!Právě to mohlo způsobit, že si přitáhla do života egocentrického partnera.

Chcete se naučit věnovat sobě a nastavit si hranice?Přijďte se k nám poradit?

Workoholik si potřebuje svou závislost nejdříve přiznat, teprve poté s ní může pracovat. I v případě, že si i přizná je často nutné, aby docházel k odborníkovi, který mu pomůže se z bludného kruhu vymotat.

 

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

Nemůžu přestat lhát

DOTAZ:

Dobrý den,
rozešla jsem se s přítelkyní a ona mi řekla, že bych si měla najít psychologa. A to z toho důvodu, že lžu. Lžu, když něco nechci nebo naopak, když něco chci. Povšimla jsem si, že lžu automaticky, bez přemýšlení, jako bych to už měla v hlavě nachystané dopředu. Bohužel lhala jsem právě své přítelkyni, nejen v citech.

Například když jsem měla jet za ní a nestíhala jsem, řekla jsem jí, že MHD má zpoždění, nebo že mi ujela tramvaj a čekám na další a přitom jsem byla doma. Nebo když jsem jí psala, že mi chybí, ale nechyběla mi, protože jsem byla někde ve společnosti. Ano, myslela jsem na ni, ale nevím jak popsat ten pocit.

Po rozchodu jsem zjistila, že mi opravdu chyběla, vzpomínala jsem na chvíle, kdy jsem byla bez ní a mohla být s ní. Lhala jsem i sobě, když jsem si říkala, že dnešní den je ten, kdy přestanu lhát a nepřestala jsem. Nevím, jak se mám oprostit od lhaní nejen okolí, ale i sama sobě.

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,
děkuji za Vaši důvěru, odvahu a dotaz, vážím si toho. Jste šikovná, že jste zvládla se zpětně podívat na své chování, svůj přístup a na to, co by z Vaší strany mohlo být udělané lépe a jinak. To beru jako dobrý začátek. Ne všichni jsou toho schopni.

Ono lhaní samotné, je ošemetné. Lžeme z vícero důvodů a ty důvody jsou individuální. Děti lžou kvůli možnému nedostatku pozornosti nebo snaze se vyhnout konfrontaci v pro ně složité situaci, ve které se necítí konformně, aby snížily míru stresu na jimi akceptovatelnou úroveň. Vědomé lhaní je berličkou i pro nás dospělé, a i ono dobře myšlené lhaní, ve snaze neublížit, nám i tak může pěkně zamotat věci kolem nás.

Ve Vašem povídaní vnímám právě snahu o únik před konfrontací s realitou, která zrovna pro nás v daný okamžik nemusí být příjemná, či by byla pro nás komplikací. Pokud nám daná lež projde a my se díky ní cítíme lépe, či zjistíme, že nám pomůže se dostat z komplikované situace, rychle si na tuto únikovou cestu zvykneme.

Ale jak děti při zakrytí očí si mylně myslí, že je okolí nevidí, tak člověk, který používá lhaní, se mylně domnívá, že jeho chování nebude prohlédnuto se všemi důsledky. Omyl. Mnohdy si vystřízlivění a přímý dopad našeho chování uvědomíme plnou silou, až už je pozdě.

Ve Vašem případě bych Vám doporučila osobní konzultaci s psychologem, kde se společně podíváte na možné důvody tohoto Vašeho zažitého přístupu a ruku v ruce na to, jak s objevenými souvislostmi pracovat tak, abyste byla sama se sebou spojena a právem na sebe pyšná.

Jste-li z Prahy nebo okolí, můžete se obrátit přímo na naši poradnu, kontakt a objednávkový formulář naleznete zde: https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/. Máte-li to k nám daleko, můžete zkusit online sezení, nebo se podívejte na stránky www.socialniklinika.cz, pomohou Vám nalézt vhodného terapeuta v místě Vašeho bydliště.

Pokud si myslíme, že dostatečně daleko utečeme nepříjemným situacím a konfrontacím s realitou pomocí ohýbání skutečnosti, tj. lhaním, nedoběhneme daleko. Ne nadarmo se říká, že lež má krátké nohy.

S přáním jen toho pěkného

Eva
Poradna Therapia

 

SOBEC VE VZTAHU – jak rozeznat strach, že jste sobečtí ve vztahu od skutečného sobectví

Tak rovnou dobrá zpráva na začátek. Pokud vás zejména ve vztazích provází neustále nebo často vnitřní hlásek – měla bys to pro druhého udělat – protože jinak budeš sobecký a skutečně tak konáte, bez ohledu na své potřeby, tak máte bohužel úplně jiný problém než sobectví. Neumíte sami sebe dostatečně emocionálně a často i materiálně chránit. Jste pod tlakem pocitu viny.

Možná, pokud tyto věty čte někdo, kdo takový problém nemá, může si říkat, to je přeci jasné, když dělám něco pro druhé sobec nejsem! Ale divili byste se, kolik lidí je ve svém životě naprosto bezohledných ke svým potřebám, a přesto se vnitřně bojí, že je sobecký. A tak pokračuje vědomě i nevědomě v rozdávání dál.

 

Jak rozlišit skutečné sobectví od strachu ze sobectví?

  Skutečný sobec se v podstatě vůbec nezabývá pocitem viny nebo strachu, zda není sobecký. Dokonce má často spíš pocit, že dostává od druhých málo! Skutečný sobec dokáže obratně manipulovat s druhým, aby z něj dostal, co potřebuje, a to často i bez toho, aby si o to řekl. Má tendenci do partnerství nevědomě „přitahovat“ přesně ty lidi, kteří trpí pocitem viny, že, když nepomohou nebo nedají, budou za sobce. Pravý sobec dokáže právě na toto místo dobře útočit, a to buď nahlas slovně nebo skrze pasivní agresi (mlčením, urážením se, neochotou, sliby, které neplní apod.) Přesně to působí na „provinilého“ jako bomba v odpalování další pomoci.

Skutečný sobec je často v pozici, že nemá, neumí, není schopen, a to je spouštěcí impulz pro zachránce, provinilce a lidi se strachem z opuštění se opět rozdávat a nehledět na sebe.

Dalším znamením toho, že nejste pravý sobec je, že svému partnerovi opakovaně sdělujete své prosby a potřeby, ale on je neplní (samozřejmě nemusí jít o všechny potřeby). Často jde ale zejména o klíčové potřeby, které neslyší. Na druhou stranu, on své potřeby ani nemusí vyslovit a vy už mu „podstrojujete“.

Jak se stanete provinilým sobcem?

Provází-li vás v životě pocity viny, které vás vedou k potlačování svým potřeb nebo ke strachu ze sobectví, je pravděpodobné, že vás někdo ve vašem dětství silně manipuloval. Ve většině případů to byl jeden z rodičů. Takový rodič se sám choval v určité oblasti vašeho života nebo celkově sobecky a projektoval tuto vlastnost do vás, tedy do svého dítěte. V dospělosti se takové následky mohou projevit ve vašem partnerském vztahu nebo v jiných blízkých vztazích právě ve chvíli, kdy se dovolíte projevit nějakou vaši klíčovou potřebu, kdy usilujete o něco, na čem vám záleží. Tzv.projekce znamená, že máme nějakou vlastnost, kterou si neumíme, nechceme připustit, a tak ji nevědomě přivlastníme někomu jinému. Navíc tím docílíme, že získáme to, co chceme.

 

Když budu hodný, budu milovaný

Děti vedené k pocitu viny jsou dobře manipulovatelné, jsou z nich hodné a ovladatelné holčičky a kluci, kteří plní potřeby svého rodiče. Takový rodič byl často sám ve své vlastní rodině citově (i jinak) „nedokrmený“ a tak to nevědomě předává i svému dítěti. To se pak stává zároveň „dokrmovačem“ potřeb svého rodiče a zároveň je vnitřně podobně vyprahlý a toužící po přijetí a lásce a plnění potřeb, jako jeho rodič.

Takovému dítěti ( a později dospělému) se do hlavy nastaví vzorec „když budu hodný a budu plnit potřeby druhých, budu milovaný“. To byla nevědomá vnitřní dohoda, která vznikla s rodičem, to se však nikdy nestane. Nemůže to fungovat, čím více se rozdáváte, tím více pro druhého ztrácíte hodnotu, a to vede přesně k pocitu nelásky.

Rodič takového dítěte má v sobě naopak vzorec „co si neurvu, nedostanu a budu zase trpět jako v dětství pocitem nedostatku“. V dospělosti potom takové dítě potkává i partnera s podobných vzorcem, jaký měl jeho rodič.

Chování rodičů nemuselo být čistě sobecké, v mnohých rodinách naučí dítě naopak přesně té neřesti se neustále rozdávat, mohli se rozdávat i pro dítě samotné. Pokud ale dítě trpí pocitem viny a strachem ze sobectví, vždy zažilo pocit nerespektu a neúcty od rodičů a proto přitahuje i sobeckého partnera. Nerespekt mohl být třeba právě v oblasti plnění jeho potřeb. Rodiče třeba plnili ty potřeby, které považovali za důležité u dítěte nebo pro ně zajímavé, ale na dítě a jeho skutečné potřeby nehleděli.

Takový člověk se pak v dospělosti přesně ocitá v situaci, kdy znovu v partnerství zažívá emoční bolest- snažím se a stejně se neplní mé skutečně důležité potřeby a tak se cítím nemilovaná/ý.

Jak z toho ven

Důležité je přiznání si, že se k sobě chováte s neúctou, což má za následek, že se ostatní chovají s neúctou k vám.

Je potřeba, abyste se naučili být více autentičtí v projevu k druhému. Naučte se partnerovi sdělovat i nepříjemné pocity(př. zklamal jsi mě, styděla jsem se, když jsi to udělal apod.)a překonejte strach, že mu ublížíte. Čím více totiž ochraňujete skutečné sobce, tím větší pocit viny ve vás roste, to je paradox.

Naučte se rozpoznat manipulace v komunikaci, kdykoli cítíte, že ve vás někdo vyvolává pocity viny, tak s vámi manipuluje.

Učte se od svého partnera, pokud se projevuje jako skutečný sobec. Důvodem, proč jste se potkali může být právě to, že se od sebe máte navzájem učit.Vy, jak si máte prosadit své potřeby a on větší empatie.

Potřebujete pomoct se v sobě vyznat? Nevíte si rady se svým vztahem? Přijde se poradit s některým z našich terapeutů. Sezení poskytujeme osobně v Praze nebo online.Nečekejte až se něco samo změní a objednejte se:https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Tereza Malimánková, Poradna Therapia

 

Pocity viny – co s nimi?

Vina je mylně vnímána jako nástroj k nápravě „chybných“kroků v našem životě. Nadměrnými pocity viny většinou trpí přesně ti, kteří by jí měli v životě ubrat.Ti, kterým by možná prospěla ji necítí vůbec nebo si ji nepřipouští.

Trpíte li v životě nadměrným pocitem viny, může se stát, že budete v životě cítit bezmoc a mnoho situací se vám bude opakovat a tzv.cyklit. Nebudete se totiž soustředit na to, jak svůj život změnit a jak se popřípadě poučit, ale budete se stále dívat do minulosti, která již nejde změnit nebo se naopak budete dívat jen s pocitem úzkosti na budoucnost, která ještě nenastala. Změnit ale musíte zejména přítomnost. V přítomnosti si můžete uvědomit, co teď můžete dělat jinak než v minulosti a tím změnit i svou budoucnost.

 

Jak poznám, že trpím nadměrně pocitem viny v partnerství?

 

  • V partnerských vztazích jste to vždy vy, kdo se omlouvá nebo lituje toho, co řekl či udělal
  • Máte partnera, který ve vás pocity viny vyvolává a vzdává se vlastní zodpovědnosti
  • Máte potíže si připustit některé chybné kroky, protože se pak začnete okamžitě obviňovat
  • Shazujete se a v partnerských vztazích si nevěříte
  • Lidé vás často zneužívají
  • Neumíte se prosadit nebo pokud ano, trpíte strachem, že jste se prosadila příliš sobecky
  • Snažíte se druhým vyhovět
  • Myslíte málo na sebe
  • Stáváte se obětmi manipulátorů ve vztazích
  • Váš partner je pasivně agresivní (uráží se, mlčí, odjímá vám lásku, slibuje, ale sliby neplní)
  • Často se přistihnete, že se ve vztazích příliš snažíte a druhý myslí spíše na své potřeby
  • Nedokážete přesně vycítit své potřeby
  • Neumíte projevit své potřeby nebo ani nevíte, jaké vlastně máte
  • Jste výkonnostní a málo odpočíváte
  • Myslíte hodně na druhé
  • Ovlivňuje vás jejich pohled na vás a jejich názory
  • Máte problém dodržte své vnitřní hranice ve vztahu

 

Jak nadměrný pocit viny vniká?

 

Nejčastěji se nadměrný pocit viny rodí v manipulativním prostředí. Je možné, že jste měli rodiče, jednoho nebo ona, kteří používali nějaký typ manipulace. Manipulativní matky často používají citové vydírání typu „já se kvůli tobě obětovala, co jsem pro tebe udělala“ ale i jiné. Muži manipulátoři své děti spíše ponižují či urážejí. V každém případě manipulace má za cíl zbavit pravého viníka viny a předat jej na oběť, tedy často dítě.To se poté ve vztahu s rodičem naučí potlačovat své potřeby a pocity a přebírat veškerou zodpovědnost za vztah na sebe.Má rodič špatnou náladu? Způsobilo to dítě, nepovedlo se něco rodiči, dítě za to může apod.Tímto způsobem si to takové dítě „odnese“až do dospělosti, kde opakuje svůj postoj v dalších vztazích. Mimo jiné trpí také nadměrným strachem z rozhodování, protože se obává se, že udělá chybu a ponese za ni plnou zodpovědnost ve formě viny. Rodiče totiž při rozhodování nebyli ti podpůrní, ale pokud se dítěti něco nepodařilo říkali – my ti to říkali, vyčítali apod. nebo naopak o dítě nejevili zájem a zcela se vzdávali své zodpovědnosti – dělej si co chceš, ale pomoc od nás nečekej. To je v dětském věku příliš velké sousto a dítě se tak začne cítit ustrašené a raději stagnuje a nehýbe se, přestane dělat kroky a následkem toho se mu život zabrzdí.

V dospělosti pak trpí takový člověk pocity deprese nebo úzkostí, že selže. Velmi často mu také chybí náplň a smysl života. Smysl života nemůže najít právě proto, že se místo poučení ze svých kroků a posunu kupředu zabývá stále dokola pocity viny.

 

Jak se mám zbavit pocitů viny?

  • Přestaňte si říkat myšlenky – mělo to být jinak, měl jsem to udělat jinak
  • Začněte si na každou situaci v životě aplikovat tvrzení – vše je v mém životě správně a má mě to něco naučit(neznamená to, že je to vždy příjemné a že změnit), udělal jsem maximum, co umím, respektuji svoje životní tempo, vše přichází v pravý čas
  • Přestaňte se nadměrně starat o ostatní
  • Přebírejte zodpovědnost pouze za sebe
  • Zbavte se vztahů, kde vás opakovaně obvinují a nepřijímají nebo se je pokuste změnit
  • Naučte se jak rozeznat manipulace a jak na ně reagovat
  • Přestaňte se ve vztazích nadměrně snažit
  • Dělejte kroky, jakékoli, každý krok je dobrý a život znamená pohyb, stagnace depresi

Mgr.Tereza Malimánková

Když matka manipuluje s dcerou

„Ty nikdy nezavoláš, já se kvůli tobě v životě obětovala, nezapomeň, kdo tě vychoval, nemůžu ti nic říct, zase jsem tu za tu nehorší mámu, jak chceš, pak si zase já nevzpomenu na tebe až budeš potřebovat….“.

Znáte tyto věty? Slýcháte je často od své maminky, i když už jste dávno dospělí a v lepším případě už máte i svůj život? Záměrně píšu v lepším případě máte již svůj život, protože manipulativní maminky, které v komunikaci citově vydírají dokáží dost zatočit se životem svého dítěte. Vyvolávají opakovaně pocity viny a mnohdy své již dospělé děti tak manipulují, že nejsou schopni vytvořit plnohodnotný vztah či rodinu. Jindy to může zasahovat jiné oblasti, třeba práci nebo zájmy. Maminky „vyděračky“ své potomky již od dětství trénují v pocitech viny, aniž by jim to někdy přiznaly a dokonce aniž by to tyto maminky přiznaly sami sobě..

Jde často o maminky, které trpí vnitřní prázdnotou a strachem z opuštění, protože sami od svého rodiče nedostali dostatek lásky. Tak se postavily v životě do role oběti, která je typická tím, že člověk vyvolává v druhých pocit, že ubližují, dostatečně se nestarají, jsou zlí a konfliktní. Oběť nikdy za nic nemůže a často také vyjadřuje bezmoc ve formě výmluv- „já nemohla, byla to jiný doba, já neměla ty stejné možnosti jako ty, já neuměla, protože jsem nedostala apod.“

Přestože sami tyto maminky od svých rodičů nedostaly, neopravňuje je to sáhnout ve vlastní výchově po silné zbrani – emoční zneužívání, citové vydírání a manipulování. Neomlouvá  je to ani v případě, že mají vnitřní přesvědčení, že lásku jinak než manipulací nezískají. V celém článku záměrně zdůrazňuji matky, jako manipulativní oběti, protože jsou to statisticky právě ony, které tuto roli hrají v rodině častěji než muži, otcové. Samozřejmě i otcové se však mohou do této role postavit. U mužů však převládají v nezdravé výchově vůči svým dětem spíše ponižování, tlak na výkon, srovnávání se, různé druhy agrese apod.

Jaké jsou následky výchovy s citovou manipulací?

  • I v dospělosti přetrvávají zejména ve vztazích pocity viny a tendence brát zodpovědnost na sebe za druhé lidi
  • Přebírání zodpovědnosti za blízké lidi je zejména v citové oblasti a zejména v partnerských vztazích, takový „provinilec“ trpí pocity – způsobila jsem špatnou náladu partnera, musím to napravit, určitě jsem něco špatného provedla nebo neudělala
  • Následkem toho si člověk přitahuje opět manipulátory, kteří jsou skutečně náladový a předávají pocity zodpovědnosti za sebe druhému
  • Provinilý není schopen uvolněného konfliktu, potlačuje své emoce, protože doma u matky na ně nebyl prostor, máma byla vždy ta, která určovala, jaká nálada doma bude
  • Provinilý trpí pocitem, když už se z dlouhodobé frustrace pustí do konfliktu s partnerem nebo jiným blízkým, že to pokazil. Pokazil něco, co mohlo být v pohodě
  • Má opakované pocit viny, že měl mlčet a že to přeci mohl vydržet, vždyť se přeci nedělo nic tak hrozného (začíná potlačovat svou frustraci, kterou předtím cítil)
  • Následkem svých pocitů viny v konfliktu se opakovaně omlouvá i na místě, kdy to není vůbec na místě, bere na sebe opět zodpovědnost za pocity a chování druhých
  • Provinilý v sobě pěstuje pocity viny, že je zlý. Když už se nějak projeví v konfliktu, má pocit, že byl moc náročný, že to přehnal. Začne vidět paradoxně pouze pozitivní stránky druhého a to kdy se snažil…opět upadá do pocitu viny a cyklus omlouvání, vysvětlování někdy i ponižování sebe opět pokračuje. Partnera tím paradoxně opět ujišťuje o tom, že on na sobě pracovat nemusí
  • Pravda je ale, že pracovat na sobě musí oba. Jeden na větší sebereflexi a empatii a provinilec na tom, aby si nebral víc zodpovědnosti než je zdrávo.
  • Následkem toho se partnerské vztahy často rozpadají, provinilec se následkem toho nevědomě vlastně zase dostává do role dítěte a opět mu „zbývají“ jen rodiče. Nikoli, že by neměl jiné lidi okolo sebe, ale emočně může být vnitřně na matku stále tak navázán, že se k ní pocitově nebo i reálně může navracet, i když mu ubližovala
  • Je to následkem toho, že si nikdy ve skutečnosti nepřiznal, že mu ubližovala, protože v věm matka pěstovala pocit viny, že ona byla v pořádku, ale on její potomek byl ten zlý.
  • Mnohem navázanější a nevědomější bývají v tomto případě synové, protože dcery jako stejné pohlaví jdou často do většího vzájemného soupeření s matkou. Citově závislé jsou ale také, akorát si jsou mnohdy o něco vědomější zlé části své matky. Přesto je pro ně stejně těžké se citově od takové matky odpoutat
  • Taková matka vyvolává pocit u svého potomka, že je nenahraditelná, že se starala nejlépe. Může vychovávat stylem opičí lásky, kdy je až nezdravě k dispozici, nabízí dítěti a pak i dospělému peníze, kterými ho drží ve své moci nebo nějaký druh péče, který dospělému potomkovi vlastně vyhovuje.
  • Navíc máma citový vyděrač má také své dobré chvíle, kdy je vlastně milá a má i skutečný zájem, po kterém její dítě/dospělý touží. Jsou to chvíle, kdy se dítě/dospělý opět na matku navazuje a kdy jí důvěřuje. Často jí svěří mnoho informací ze svého soukromí, které matka později zneužije ku prospěchu svému. Příkladem může být „pošpiňování“partnera-„vždyť si sama říkala, že to zas neudělal a že tě štve…no když sis ho vybrala….“
  • Právě poškozování partnera je nejčastější projev závislé a citově vyděračské matky. Taková matka si dítě/i již dospělého nevědomě chce držet stále pro sebe. Není ten typ matky, který by podporoval samostatnost svého dítěte a tedy ani jeho partnerství .Na partnera často žárlí a skutečně ho vidí jako zlo nebo ho popřípadě využívá v něčem ku jejímu prospěchu.
  • Malá nebo žádná podpora k samostatnosti a také k pocitu svobody je dalším nejčastějším projevem maminky, která citově vydírá a manipuluje. Opět je hlavním důvodem, že si dítě chce nechat pro sebe, nikdy by to ale nepřiznala.
  • Svoboda chybí potomkovi zejména v emoční oblasti. Svoboda projevovat se, jak to člověk cítí, projevovat plně své emoce a vůbec je cítit.
  • Následkem manipulativní výchovy od rodičů může dítě prožívat v dospělosti úzkosti nebo pocity deprese.
  • Následkem nedostatečného osamostatnění má člověk v dospělosti potíže „najít sama sebe“. Co by ho bavilo, co by ho naplňovalo, což může mít někdy za následek i ztráta smyslu života. „Já“ takého člověk nebylo dostatečně projevováno a podporováno, aby se dítě dostalo k sobě a mohlo svobodně cítit své potřeby a pocity. Vše se dá v dospělosti dohnat na psychoterapii a dalším seberozvojem, ale je to práce, která nemusela nastat, kdyby došlo ve výchově od matky k respektu a ke zdravé podpoře.
  • Dalším významným tématem a následkem manipulativní výchovy od matky nebo od rodičů je v podstatě vždy téma hranic. Dospělý už od dětského věku má své vnitřní hranice narušené a nejasné. Dovoluje tedy druhým příliš a neví, kde je jeho zdravá hranice ochránění sebe sama.
  • V neposlední řadě dochází k tomu, že dítě a pak dospělý nemá s kým sdílet radost, protože to z čeho má radost je často přesně to, co maminku rozesmutňuje…mami mám bezva chlapa, máme společné bydlení, jedeme na výlet, kde poznám něco nového, mám lepší práci…to všechno může manipulativní maminku vnitřně ohrožovat pocite-přijdu o své dítě a budu sama..

Co s tím?

  • Pocítíte -i na sobě pocity napětí v komunikaci s rodiči a to pravidelně
  • Bojíte-li se pravidelně své matce říct běžné věci ve vašem životě
  • Cítíte -li od ní nátlak na vaše rozhodování
  • Dává-li najevo opakovaně pocity ublížení i při drobnostech či opakovaně při důležitých tématech vašeho života
  • Snaží-li se ve vás pravidelně vyvolávat pocity viny
  • Cítíte-li se zneschopnováni při rozhodování, popřípadě zrazováni od rozhodnutí
  • Cítíte-li v životě pocity bezmoci a strachu ve vztazích a vaše rodiče nejsou zrovna tím bezpečným přístavem
  • Cítíte -li se rodiči nebo matkou nerespektováni a bezmocní vůči jeich rozhonování směrem k vašemu životu
  • Cítíte li smutek nebo ublíženost od své matky ve chvílích, kdy vy máte radost

Může to znamenat, že s vámi vaše matka nebo oba rodiče manipulovali a je potřeba se od toho osvobodit.

  • Sdílejte se svými rodiči své rozhodnutí až když už je hotovo, nikoli předtím, aby vás nemohli již ovlivnit
  • Snažte se nesdílet vaše intimní témata či jakkoli citlivá témata, aby je rodič pak nemohl zneužít
  • Zvažte jak často je nutné se s rodiči vídat a komunikovat s nimi
  • Co nejvíce se osamostatněte
  • Nastupte na psychoterapii nebo se věnujte kurzům seberozvoje, abyste se co nejvíce „našli“
  • Otevřete u sebe téma hranic, uvědomte si, které vztahy vám slouží a dávají a kde jste naopak zneužíváni
  • Pracujte s odborníkem na tématu vašeho Ega, v nezdravých vztazích vás může držet pocit, že důležití jste jen pro lidi, kteří vás zneužívají, protože ti vás potřebují. Tento pocit je jen následkem zneužívající výchovy od matky nebo od obou rodičů
  • V neposledním případě se snažte matce či rodičům odpustit a tím se od nich osvobodit
  • Dejte také průchod svému smutku nad tím, že některá témata s matkou nebo obě rodiči již nikdy nedosáhnete – podpora, otevřenost, radostné sdílení pro vás důležitých témat

Mgr.Tereza Malimánková

Matka manipuluje mé okolí

Dotaz:

Dobrý den,

bude to rok, co jsem přestala komunikovat se svou matkou. Nikdy jsem s ní neměla dobré vztahy. Celý život brala ohledy jen na lidi kolem sebe a mne nikdy nevěřila a nikdy se mě nezastala. S otcem se rozvedla, když mi bylo 5 let. Už několikrát v mé pubertě jsem se s ní nebavila, ale vždy jsem se s ní usmířila já. Teď mám vlastní rodinu a jsem v pozici, kdy se s ní usmířit už ani nechci.

Byla bych ráda, kdyby na mě a moji rodinu zapomněla, vymazala nás ze života.
Bohužel mě stále obtěžuje přes mé okolí. Pomlouvá mě, lže a bohužel lidé okolo nás tomu věří a volají mi, ať se koukám matce omluvit. Nikdo si nevyslechl moji stranu, co se stalo a vidí mě jako špatnou.

Jediné co, že mi má matka napíše přání k svátku a narozeninám mým dětem, ale ani slovo, že by je chtěla vidět. Nebo že ji tato situace mrzí. Jen všude chodí a pomlouvá. Nevím už, co mám dělat, aby mne nechala být.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za projevenou důvěru a odvahu obrátit se na naši poradnu. Z toho, jak události popisujete, mám neodbytný pocit úzkosti a bezmoci. Máte obavy z toho, že jste se stala obětí manipulátora a potřebujete vědět, jak se vypořádat s pomluvami, pojďme se na všechno tedy společně podívat.

Manipulátoři navenek působí neskutečně pozitivním dojmem. Jsou perfektní kolegové, partneři, přátelé a hlavně rodiče. Všechno ale rozhodně není tak, jak se zdá, všechno jejich chování má nějaký důvod.

Laskavosti přátelům totiž dělají buď na dluh, (protože co kdyby se jim někdy protislužba mohla hodit) nebo proto, že v daném okamžiku potřebují působit dobře. To samé platí i pro jejich děti, ty musí mít skvělý školní prospěch, chodit dobře oblékané a vždycky se usmívat. Ve skutečnosti, ale citově strádají, protože jim rodič nedokáže dát lásku a bezpečí, které potřebují.

Když dítě smysl chování prohlédne a snaží se od manipulativní matky nebo otce odpoutat, nastává buď smlouvání, nebo naopak silná reakce v podobě odmítnutí, které jste vy osobně zažívala v pubertě. V momentě, kdy manipulátor pochopí, že s dítětem už nic nezmůže, začíná peklo ve formě pomluv nebo dokonce stalkingu.

Na konci dotazu se zmiňujete o pocitech viny, které cítíte, protože jste se od matky distancovala. Chci Vám říct, že k nim nemáte důvod a zachovala jste se nejlépe, jak se v dané situaci dalo. Mohu Vás ubezpečit, že cílem Vaší matky bylo, abyste se cítila právě tak, jak se cítíte nyní. S člověkem, jehož základem je manipulativní osobnost se nedá jednat, ve všem bude nějaký háček.

Co se týče pomluv jako takových, nejlepší způsob, jak se jich zbavit je, na ně nereagovat, protože člověk, který pomlouvá, chce získat pozornost, touží po tom, abychom se dozvěděli, že nás pomlouvá.

Až Vám tedy bude znovu někdo říkat, že se máte matce odmluvit, můžete s klidným svědomím říct, že se z její strany jedná o manipulativní jednání a pokud chtějí, mohou si také vyslechnout Vaši verzi, a dál situaci neřešte. Pokud chcete problematice manipulativních rodičů více porozumět doporučuji Vám si přečíst knihu Manipulativní rodiče,  kterou napsala Isabelle Nazare Aga, jejíž recenze vyšla i na našem blogu: https://koucink-psychoterapie.cz/recenze-knihy-manipulativni-rodice-autorka-isabelle-nazare-aga/.

V případě, že bude její chování pokračovat dál, nebojte se obrátit na naši poradnu, poskytujeme konzultace jak v osobní rovině, tak po Skypu. Pokud máte zájem o osobní setkání, ale nejste z okolí Prahy, můžou Vám při hledání odborníka pomoci například stránky sociální kliniky www.socialniklinika.cz. V případě, že Vás ale pomluvy vážně poškozují a máte o nich důkaz, můžete také zvážit podání trestního oznámení za veřejnou pomluvu.

Je mi jasné, že to není jednoduché obzvlášť, když jde o Vaši matku, ale vytrvejte Michaelo, zas bude dobře.

Zdraví Vás

Honza

Nové hnízdo pro děti

Dotaz:

Dobrý den, mám rok nového přítele a 2 roky jsem rozvedená. Nový přítel by chtěl, abych s ním začala bydlet. Mám ale 2 starší děti, 16 a 19leté dcerky a synka 4letého. Syn půjde se mnou, doufám kamkoliv, ale dcery mi sdělily, že ne. Že se radši přestěhují k tátovi, kterého původně odsoudily, když jsme se rozváděli kvůli jeho nové lásce, o 20 let mladší přítelkyni. Neumím se rozhodnout, jestli se mám přestěhovat za novým přítelem a tím pádem prodat dům, který jsme si s exmanželem pořídili rok před rozvodem, nebo dělám velkou chybu ohledně jistoty svých dcer. Moc se trápím, řešení není snadné. Zakoupila jsem pro starší dceru malý byt ve městě, kde studuje. Řeším otázku rozpadu hnízda pro děti, jejich jistoty, i když u tak velkých dětí ani nevím, jestli o to stojí. Mám se dále obětovat? Děkuji za jakoukoliv zpětnou vazbu. Hezké dny přeji.

Odpověď:

Dobrý den,

leží před vámi velmi obtížné rozhodnutí. Pokud správně rozumím, vaše obavy jsou hlavně okolo vašich dcer. Pro vaše děti i pro vašeho nejmladšího syna je situace velmi komplikovaná a je pravděpodobné, že se v ní špatně orientují. Jelikož již jednou prožili rozpad rodiny, mohou vaše přestěhování k partnerovi vnímat jako podobnou situaci, ve které přicházejí o svého rodiče, a tudíž jako velmi ohrožující. V této situaci jsou prakticky bezmocné a je přirozené, že tedy reagují vztekem. Pro děti je ztráta domova velmi bolestivou zkušeností, jelikož se nacházejí ve věku, kde stále hledají sebe sama a jejich život je již takto špatně srozumitelný a komplikovaný. Domov v takovém případě funguje jako takové záchytné místo, kam se mohou vždy bez obav vrátit. Je to důležitý psychologický aspekt, který jim dává ve zmateném světě jistotu. V tom to případě musíte pouze vy jako jejich máma zhodnotit, jestli jsou na to vaše děti dostatečně zralé, abyste jim tímto krokem neublížila. Základem vztahu je komunikace proto bych vám doporučil, abyste o tom s dětmi opakovaně mluvila. Ptala se na jejich obavy, přání, názory a dala jim najevo, že vám na jejich názoru záleží a budete o tom uvažovat. Mohli byste také zvážit, jestli by se nedalo postupovat nějak pomaleji, aby to nebyl pro rodinu takový šok a zároveň abyste se přiblížila k vašemu partnerovi. Možná by mohlo být pro vaše děti i přijatelnější, kdyby se váš partner nastěhoval k vám.

Jistě také máte právo na to, abyste byla šťastná a plnila si své sny. Pokusil bych se vám navrhnout změnu pohledu na obětování se, protože to, co děláte pro vaše děti, děláte, protože je máte ráda a podle toho také jednáte v jejich nejlepším zájmu. Pokud budete přemýšlet o situaci jako o formě obětování se, bude se vám v situaci hůře rozhodovat, protože se tímto způsobem dostáváte do konfliktu sama se sebou. Myslím si, že takové rozhodnutí se nedá udělat ze dne na den a vyžaduje více času pro dostatečné zorientování se v situaci. Z tohoto důvodu by vám mohlo být prospěšné si o tom promluvit i s odborníkem, který by vám mohl nabídnout jiný úhel pohledu než vaši blízcí a mohla byste v bezpečném prostředí otevřeně hovořit o vašich pocitech, které prožíváte. Například že už také chcete myslet ve svém životě jednou na sebe. Pokud jste z Prahy či okolí mohla byste zvážit někoho z našich terapeutů na stránkách www.koucink-psychoterapie.cz .

Přeji mnoho sil,

Patrik

 

Syn má agresivní stavy

Dotaz:

Dobrý den, syn (7 let) půjde v září do školy. Je hodně hravý a ještě takový ,,hloupoučký”, co se týče komunikace mezi vrstevníky. Rád tvoří, staví a vyrábí. Dá se říct, že je klidný, ale s vrstevníky je divoký a hlasitý při komunikaci. A co se nám stupňuje, je vztek, který chytne, když mu něco zakážeme či nedovolíme nebo když chci, aby se učil logopedii, která mu teď moc nejde. Chytne psycho-hysterický záchvat, který se nijak nedá zastavit. Má chuť něco rozbít. Povídá „Já chci jinou rodinu. Rozbiju telefon televizi. Budu se bouchat, dokud mi to nedovolíš.“

Chvíli se držím a pak na sebe křičíme oba. Vždy si říkám, jak to zvládnu, ale pokaždé vyhořím a začnu mu říkat, že se chová jako blázen. Uletí i neslušná slova z mé strany, nezvládám to.

Bojím se, co z něj vyroste. Jinak je hodný, když je v klidu, ale občas je to opravdu peklo. Už nevím, jak dál. Má sestru, která to vše sleduje a bojím se, že bude stejná. Nejvíc mě štve, když řeknu, že dnes nepůjde ven, protože hodně zlobí a on hned všechno zveličuje. Že už nikdy nepůjde ven…a dokáže to opakovat ty slova i několikrát za sebou jako mlýnek. Přemýšlím a chci to změnit, aby to bylo dobré pro nás oba. Dnes mě jeho záchvat vyloženě rozbrečel. Když mě naštve, jsem na něj opravdu zlá a pak mě to mrzí.

 

Odpověď:

Dobrý den,

nejdříve bych Vám chtěla poděkovat za projevenou důvěru. Chápu, že to pro Vás musí být velmi náročné a těžké. Vztek a hněv patří s radostí, překvapením, strachem a smutkem mezi základní přirozené emoce, které k běžnému životu patří. Zásadní je u nich míra a četnost výskytu. Vztek sám o sobě je odpověď na nějakou frustraci, stres, úzkost, překážku, která mu brání v naplnění cíle. U dětí to pak může být i touha po pozornosti, testování hranic rodičů/autorit, vymezování si svých hranic a projev únavy/přetížení. Určité období vzdoru je normální, i když u každého dítěte může trvat různě dlouho a nabývat různých intenzit.

Důležité u vzteku je rozlišit, kdy se opravdu jedná o záchvat hněvu, který dítě nemůže kontrolovat a je tím pohlceno (může po něm přicházet i velká lítost) a kdy se jedná o manipulaci, kterou si na sebe dítě poutá pozornost. Reakce na hněv dětí jsou různé a měly by se odvíjet od situace a naladění dítěte i Vašeho.

Někdy je dobré nechat dítě vyvztekat, ignorovat záchvat a zasáhnout v případě, že začne projevovat agresi. To se doporučuje rodičům, kterým hrozí, že se vztekem dítěte nechají strhnout. Důležité je dítě po samotném záchvatu utišit, aby vědělo, že i přes takový projev negativní emoce je stále přijímáno a milováno. Zároveň je to prostor, kdy se může s dítětem probrat jeho chování, co se nám na něm nelíbilo a případně potvrdit, že stále trváte na svém. Někdy se může spíše osvědčit chápavý přístup, kdy se snažíte pojmenovat emoci, která se v dítěti odehrává. „Chápu, že jsi naštvaný, protože…“. V tomto případě je důležité pojmenovat, ale nehodnotit. Snažit se přijít na příčinu vzteku a tu po samotném záchvatu zkusit probrat. Vžít se do pocitů dítěte. K předcházení vzteku se dá použít například metoda pozitivního posílení, kdy více věnujete pozornost kladnému chování a to oceňujete, čímž se občas dá takovému hněvu předejít.

Někdy se stává, že rodiče aplikují na dítě více technik během jednoho vzteklého záchvatu, to však může u dítěte vyvolat ještě větší zmatení a nepochopení situace. To se právě často děje v případě, že si rodič dá za cíl dítě uklidnit a pak cítí, že selhává, takže změní strategii. Je dobré si neklást cíl „uklidnit dítě“, ale spíše „společně to zvládnout“. Snížit nárok i na sebe.

Přemýšlím ještě nad Vašimi pocity, které ve Vás synovo chování vyvolává. Často se všude zabývají tím, jak pomoci dítěti vyrovnat se s jeho negativními pocity. Přes to se pak nedostává příliš pozornosti rodičům, kteří se musí zorientovat v pocitech dětí, a ještě ustát ty své. Rodiče pak mohou pociťovat, až pocity selhání nebo jak zmiňujete vyhoření, že situaci neustáli lépe. Mohou se obviňovat za svoje reakce při vypjaté situaci. Zkuste si nevyčítat, když Vám občas ujedou nervy. Někdy se stane, že jsme sami unavení a ve stresu, takže se nám s tou situací hůře vyrovnává. Zkuste věnovat pozornost i svým potřebám a pocitům. Buďte trpělivá k dětem, ale i k sobě, protože děti se učí reagovat skrze nás. Myslete na to, že vztek není projevem nevychovaného dítěte, je to prostě vývojové stádium, které musíte společně zvládnout.

Bohužel, Vám takhle přes e-mail nejsem schopna více pomoci. V případě, že byste vnímala, že se situace nelepší ani po nástupu do školy, tak by bylo dobré vyhledat odborníka ke konzultaci. Kdybyste Vy pociťovala, že toho je na Vás moc, tak se také neváhejte obrátit na odborníka nebo případně na rodičovskou podpůrnou skupinu, kde byste i vy získala prostor k hlubšímu sdílení a pochopení.

Závěrem bych Vám chtěla popřát hodně sil a trpělivost,

Bára