Porucha příjmu potravy

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, potřebovala bych poradit. Asi od roku 2018 se u mě vyvíjí porucha příjmu potravy. Začalo to tím, že jsem si chtěla zlepšit fyzičku, začala jsem pozvolna sportovat, zlepšovat se a jídlo jsem zatím moc neřešila. Pak jsem ale postupně začala jídlo řešit, všimla jsem si, že jsem zhubla, což se mi líbilo, tak jsem chtěla hubnout dál. Asi od ledna 2019 jsem začala jídlo i cvičení řešit víc, začala jsem sledovat složení potravin, počítala si kalorie, chodila do posilovny a hodně cvičila i doma. Stále jsem hubla a o letních prázdninách jsem extrémně cvičila 4x týdně vždy přes 3 hodiny, taky chodila jednou týdně běhat, každý den jsem měla procházku aspoň na 10 km, hodně jsem si vařila, počítala každý gram zeleniny a jídlo a cvičení bylo v podstatě jediné, co mě zajímalo.

Jedla jsem opravdu hodně málo na to, jaký jsem měla výdej a cvičila jsem, i když jsem byla absolutně bez energie. Takhle jsem se dostala z 62 kg na 40 kg. Na konci prázdnin jsem se opravdu trápila kvůli cvičení a jídlu, dělalo mě to nešťastnou, uvědomila jsem si, že je asi něco špatně a že mám asi poruchu příjmu potravy.

Řekla jsem to rodičům a tak jsem se přibližně od září 2019 začala léčit, což trvá až doteď. Začala jsem chodit na psychoterapii, přestala hubnout, pomalu začala jíst víc, ale stále jsem se hodně vyčerpávala při cvičení a dělalo mi radost, že jím méně a že jsem vychrtlá, nechtěla jsem přibírat. Přibírání se ale nedalo vyhnout, protože tělo zkrátka bylo vyčerpané.

Udělala jsem dost pokroků, přidala jsem na jídle ještě víc, ale cvičím stále čtyřikrát týdně a hodně se vyčerpávám.

Večer mě trápí hlad a problém je, že si velké množství jídla vyčítám, říkám si, že už to nikdy neudělám a další den ráno se trestám 2 hodiny cvičením. Hrozně bych se přála z toho kruhu vysvobodit, pomalu přibírat protože to potřebuji, netrestat se cvičením, nemít potřebu jíst večer nebo i přes den takové velké množství jídla a tak nějak si k jídlu a cvičení vybudovat normální vztah. Hodně lidí mi také říkalo, že to co dělám, vůbec není žádné přejídání, ale jen dodávání svému tělu to, co potřebuje a to, co zameškalo a že bych se za to měla naopak pochválit a ne trestat se a vyčítat si to.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za Váš dotaz a za odvahu ho napsat.

Co mi přijde ve Vaší situaci nejdůležitější je to, že víte, že je něco špatně. Že si uvědomujete, že to, jaký vztah k jídlu máte, není „normální“ a hlavně, že se snažíte s tím něco dělat.

Sama píšete, že se již nějakou dobu léčíte a docházíte na psychoterapii poruchy příjmu potravy. Nevím, jak to máte s terapií teď, ale myslím si, že by bylo dobré zvýšit intenzitu (v dnešní době není problém dělat sezení přes Skype, či jinou podobnou platformu). Pokud jste na terapii přestala chodit a přes to máte takovéto obtíže, zkuste zase terapii obnovit, nebo najít nějakého jiného terapeuta, který s Vámi bude ochotný pracovat. Pokud byste chtěla, není problém se domluvit v naší poradně sídlící v Praze, je možnost i Skype pohovorů.

Přijde mi, že dle toho co píšete, jste ušla obrovský kus cesty a bylo by škoda zase kvůli koroně začínat znovu. Poruchy příjmu potravy, anorexie zvlášť je svým způsobem závislostní chování, které je nebezpečné v tom, že nedá vyléčit, ale jen léčit. To znamená, že jak tomu člověk jednou propadne, musí být pořád ostražitý, aby do toho zase sklouzl. Když píši do toho, myslím tím cokoliv, na čem je člověk závislý. Co je to u Vás? Co je to, co Vás nutí se stále v jídle hlídat a excesivně cvičit?

Závislosti mají hodně společného a je jedno, zda je člověk závislý na alkoholu, nebo na tom zda má dokonalou postavu. Důležité zde v tom je, že závislost funguje trochu jako náhradní životní program. Je to něco, co řeší všechny Vaše problémy, protože na ně nemáte čas, máte totiž závislost, které musíte všechen svůj čas věnovat.

Sama píšete, že Vás pak kromě jídla a cvičení nezajímalo nic jiného. Je proto důležité objevit to, co je pod tím, co jsou ty věci, kterým se člověk nechce postavit a čelit, to co je schované za závislostí. Často jsou to vztahové problémy, problémy v rodině, v sebepojetí a tak dále.

Myslím si, že to sebepojetí, sebehodnota a sebeláska je zde velmi důležitá. Jak moc se máte ráda? Jak sama sebe vnímáte a hlavně proč? Zkuste se zamyslet nad tím, co jiného, než to kolik vážíte a jak vypadáte, Vám dává nějakou hodnotu. Klidně se zeptejte svých přátel, známých, co na Vás mají rádi. Třeba objevíte něco nového, na co byste se mohla zaměřit.

Jak píšete v druhé části, ano, je pravda, že z anorektičky se může lehce stát bulimička a začít se přejídat. Nemyslím si ale, že by se Vám to povedlo s pytlíkem oříšků za večer. Nemyslím si tedy, že se jedná o záchvatovité přejídání. To, že máte pocit, že jíte hodně je ve Vašem případě normální, jste zvyklá na úplně jiný příjem a vlastně se znovu učíte jíst množství jídla, na které nejste zvyklá. Věřím, že je to pro Vás hrozně těžké, ale myslím si, že porce jaké popisujete pro dospělou ženu, určitě nejsou přejídání. Pokud se s tím opravdu takhle perete, zkuste zase začít chodit na individuální terapie, věřím, že by Vám to pomohlo.

Doufám, že je to pro Vás alespoň nějak užitečné a situaci ve zdraví zvládnete.

Markéta

Poradna Therapia

 

133

Problémy v “sešívané rodině”

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, chtěl bych se zeptat, zda mi můžete poradit s dětmi. Já mám děti 10 a 14 let. Přítelkyně plnoletého syna. Již více než dva roky žijeme společně a syn přítelkyně mi od sestěhování dává najevo, že společně žít nechce. Dělá, že mě nevidí, když není přítelkyně doma nebo mě zcela ignoruje. Ke všem dětem se chovám stejně, nedělám rozdíly. Bohužel se stejně chová i k mým dětem, které s ním čím dál více omezují kontakt. Dětem i vadí, že mají povinnosti, které přítelkyně nechce, aby její syn dělal, nebo je za syna dělá (úklid pokojíčku, odnášení špinavého prádla, pořádek v koupelně, jednoduché práce na zahradě). Cítím, že napětí doma postupně ničí náš partnerský vztah, o který bych nechtěl přijít, protože jsem přesvědčen, že jsem našel skvělou ženu.

Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den, děkuji vám za důvěru, se kterou jste se obrátil na naši poradnu. Vaší situaci tedy rozumím tak, že žijete v partnerském vztahu, kdy vás syn vaší partnerky nepřijímá. Jedná se o problém, který není úplně neobvyklý a naprosto chápu, jak emočně náročné a nepříjemné to pro vás musí být.

Rozchod rodičů je náročný pro každé dítě. Pokud si jeden z rodičů po čase najde nového partnera, může dítěti trvat určitý čas, než nového partnera přijme. Obecně je možné říct, že čím je dítě starší, tím těžší pro něj přijetí nového partnera je. Budování vztahu dítěte k novému partnerovi rodiče může trvat i několik let. Pokud dítě nového partnera odmítá, dává tím najevo svou nespokojenost s aktuální situací a možná i touhu po tom, aby byli jeho biologičtí rodiče zase spolu. Nejedená se však o stav trvalý, ale o součást procesu sžívání se s novou situací. Nicméně si myslím, že chování syna vaší přítelkyně není mířeno osobně přímo proti vám. Snažte se, pokud to pro vás není příliš náročné, nebrat si odmítavé chování syna osobně.

V rodině by mělo být jasné, jaké je rozložení rolí a že jste to i vy, koho je třeba respektovat. Jaké je rozdělení rolí u vás? Můžete vy sám jako náhradní otec nastavovat synovi pravidla? Jak by se k tomu stavěla vaše přítelkyně? Rozhodně byste se neměl cítit bezmocný. Pomohlo by, kdybyste si vy sám se synem přítelkyně sedl a situaci probral? 

Zmínil jste se, že syn už je plnoletý. Napadá mě, že byste s tím mohl mluvit takovým způsobem, aby věděl, že má na vybranou: Jak chce žít a kde. Ve svém věku může žít i jinde, než s vámi, pokud mu společné soužití opravdu nevyhovuje.

Doporučila bych vám také to, abyste si promluvil s přítelkyní. Jsem si jistá, že situaci jste spolu již probírali, nicméně můžete jí sdělit, že sice chápete, že stojí za svým synem, ale že se ani vy ani vaše děti nyní necítíte doma dobře. Požádejte ji, ať si se synem promluví, případně tedy sdělte, že si s ním jinak promluvíte vy sám. Zároveň mě také napadá, abyste zvážili a prodiskutovali možnost rodinné terapie. 

Zmiňujete se o tom, že váš partnerský vztah vlivem domácího napětí trpí. Napadá mě, že i v tomto kontextu by mohlo pomoci stanovení určitých pravidel– můžete si stanovit přesný čas či dobu, kdy budete tyto problémy řešit. Nesmíte zapomínat také na své potřeby, nepřehlížejte je.

Váš partnerský vztah by neměl být v pozadí v zájmu rodiny a dětí. Vaše štěstí a spokojenost ve vztahu jsou stejně důležité jako spokojenost jakéhokoli jiného člena rodiny. S partnerkou komunikujte, snažte se však o to, aby se problémy se synem nestaly jediným tématem vaší konverzace. Nebojte se jí však sdělit, jak se v rodině cítíte, co vás trápí, co byste chtěl jinak.

Nakonec bych vám ráda řekla, že sžívání dětí s novými partnery rodičů je dlouhodobá záležitost, která si žádá trpělivost. Věřím, že postupem času se situace ve vaší rodině zlepší. Pokud se však situace nebude dlouhodobě lepšit, ale spíše zhoršovat, můžete s partnerkou probrat i možnost toho, aby syn navštívil psychologa, se kterým by si promluvil o svých pocitech.

Přeji vám hodně štěstí.

Lucie

271

Poslední dobou se cítím pořád smutná

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

už asi pět dní se cítím ve velké psychické nepohodě. Po večerech jsem smutná a z ničeho nic se mi chce brečet. Také se už od února střídavě pořád snažím zhubnout. Ale nikdy jsem neměla dost pevnou vůli. Teď jsem to zkusila jinak, napsala si jasný cíl, kolik budu vážit za rok, aby mě to motivovalo, vařím si jídlo na večeři a ještě do práce. Ale je to teprve dva týdny a hrozně mě to vyčerpává. Můj přítel říká, že taky “hubne”, ale já se snažím i s tím jídlem, on moc ne. Takže se jen dívám, jak on jí co chce, pije pivo a já nemůžu. A když mi kamarádka před týdnem řekla, že za 4 měsíce zhubla 14 kilo, tak jsem se na místě před ostatními přáteli rozbrečela. Přijde mi, že se hrozně snažím, ale nedokážu to vydržet, i když moc chci, váha prostě nejde dolů a mě to strašně mrzí. Navíc kvůli koronaviru se skoro nevídám s přáteli, přijdu si sama. Také ze zdravotních důvodů nějakou dobu musíme s partnerem pozastavit sexuální život a já mám pocit, že mi chybí taková intimní blízkost. Chybí mi i obyčejné objetí. Zkrátka je toho najednou nějak moc a já jsem pořád jen smutná. Jak se zbavit té špatné nálady?

Odpověď:

Dobrý den,

Vidím, že toho je nyní na vás mnoho a současná situace je pro vás velmi vysilující. Pláč je přirozený způsob, jakým se naše psychika vyrovnává s obtížnou situací, ve které si nevíme rady. Proto bych vám doporučil, abyste se nesnažila v sobě své pocity potlačovat a naopak se jim snažila dát volný průchod.

Váš cíl zhubnout je pro vás nyní velmi důležitý a to že se vám to opakovaně nedaří je pro vás frustrující. To, že jste si vytvořila nějaký plán, vnímám jako dobrý krok. Zároveň bych vám chtěl nabídnout možnost k vašemu stanovenému cíli si přidat menší cíle, které jsou ale dosažitelné v kratším časovém horizontu. Například tento týden půjdu třikrát sportovat. Protože plněním menších cílů nám pomáhá si udržovat motivaci k dlouhodobým cílům.

Z vašeho popisu mi přišlo, že se na svého partnera zlobíte, že před vámi pije pivo a jí věci, které byste také chtěla. Zkuste se zaměřit na to, že jste se rozhodla hubnout vy a děláte to pro sebe.

Zkuste se na situaci podívat z úhlu, že vám váš partner nehází klacky pod nohy, ale že vy jste učinila rozhodnutí o změně vašeho životního stylu, ne on. Mohla by to být cesta k tomu, aby vám to tolik nevadilo. Případně bych doporučil si o tom s ním i promluvit, aby zbytečně netestoval vaší vůli. Hubnutí je velmi provázané s naší psychikou, a proto vnímám jako důležité, abyste se nezaměřovala pouze na stránku fyzickou, ale abyste se cítila dobře také duševně. Pokud se vám nedaří snižovat váhu, mohou být příčiny i psychické. Můžete si to představit jako by tělo nechtělo zhubnout, protože se nachází například ve stavu ohrožení – ve velkém stresu nebo musím jíst, abych měla dost sil a zvládla nároky, které mám a podobně.

Může se objevovat také psychický blok, kdy z nějakého nevědomého důvodu zhubnout ve skutečnosti nechceme, třeba protože to není naše volba. Doporučil bych vám v tomto náročném období zkusit třeba jen dočasně vyhledat psychoterapeuta ve vašem okolí, který by vám mohl být dostatečnou oporou v náročné situaci a vytvořit vám bezpečné prostředí, ve kterém budete moci sdílet své emoce. Pokud jste z Prahy, můžete navštívit odborníky z naší poradny https://koucink-psychoterapie.cz/.

S pozdravem

Patrik

115

Matka mi snižuje sebevědomí – jsem podle ní tlustá

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, když jsem byla v pubertě, neměla jsem se ráda a byla jsem přesvědčená, že jsem strašně ošklivá a měla bych se za sebe stydět. Hodně složitě jsem si k sobě hledala vztah, učila se mít ráda. Momentálně jsem na VŠ.

Teď se mi to konečně podařilo. Připadám si hezká a jsem se sebou spokojená. Nejsem sice nejhubenější, mám postavu- úzký pas a větší stehna a zadek, ale ne nějak extrémně. Mám velikost L, XL a jsem celkem vysoká. Nicméně to trápí moji mámu. Dneska na návštěvě rodiny začala s tím, že bych měla zhubnout, ať se podívám, jaký mám tlustý zadek a stehna, že jsem tlustší, než ona. Ať si vezmu metr a změřím si boky, že budu za chvíli tlustá.

Připomínám, že má stejnou velikost jako já. Když jsem řekla, že se sama sobě líbím, tak jsem dostala odpověď, že mám na sebe asi zkreslený pohled a mám se sebou začít něco dělat. Že akorát moje ego si to nechce přiznat, že někdo mi to musí říct, když to sama nevidím. Přiznávám se, že mě to úplně vyrazilo dech a hrozně mrzelo a bolelo. Od té doby pokaždé, když se jdu najíst, ty slova slyším a přemýšlím, jestli se opravdu nevidím hezčí než jsem a úplně nemám chuť na jídlo. Byla jsem fakt šťastná, že jsem se sebou spokojená, ale co když se vidím opravdu lépe než ve skutečnosti a ostatní vidí tu pravdu? Od té doby na to myslím.
Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za svěřenou důvěru, se kterou se na nás obracíte. Chápu, že Vás chování a názory Vaší mamky znejišťují a hlavně, že Vám velmi ubližují. Názor mamky a její přijetí je pro nás velmi podstatný, a proto dokáže tolik zranit.

Je skvělé, že jste na sobě takhle pracovala a naučila se mít ráda sama sebe. Najít lásku k sobě a přijmout své tělo je někdy velmi těžké, proto chci ocenit ten kus práce, který jste udělala.

Důležité je, jak se vy sama cítíte, pokud jste se sebou spokojená a cítíte se zdravá, tak by ve Vás neměl být problém. Můžeme jen hádat, proč se Vaše mamka takhle chová, ale napadá mě k tomu, jestli ten problém s postavou nebude spíše u ní.

Jestli náhodou není ona sama se sebou nespokojená, ať už vědomě nebo nevědomě a pak si to právě přes Vás může takhle kompenzovat. Jestli si tímhle chováním nenastavuje zrcadlo sama sobě. Takhle se projevuje jedna z forem manipulace. Kdy si zvyšuje vlastní sebehodnotu přes snižování té Vaší.

Typicky se manipulátoři projevují jako velmi sebevědomí jedinci, kteří o sobě v nitru velmi pochybují. Často je manipulace těžko rozeznatelná, protože samotný rodič se chová nestále. Někdy projevuje hrdost za úspěchy svých dětí, ale to vše může používat ke zvýšení vlastní hodnoty.  Samozřejmě berte moji odpověď s rozvahou, protože neznám celé pozadí Vašeho vztahu s matkou.

Avšak pokud byste shledala, že je v tom třeba trochu pravdy, tak je prvním krokem k získání sebevědomí a k jeho udržení, právě uvědomění si manipulace. Což může být nejdříve velmi těžké, připustit, že by mohl rodič žárlit na úspěch svého dítěte. Bohužel manipulativní rodič se jen zřídka změní, takže je dobré se s tím naučit žít a naučit se rozeznávat, kdy se o manipulaci jedná a kdy ne. Hlídejte si své sebevědomí a svůj prostor a ten si nenechte od nikoho vzít.

Pokud byste cítila, že potřebujete prostor pro hlubší porozumění nebo větší prostor pro sebe, tak se obraťte přímo na odborníka. Za sebe Vám mohu doporučit odborníky z poradny Therapia (https://koucink-psychoterapie.cz/), pokud jste z Prahy. Dále se můžete obrátit na odborníka v okolí Vašeho bydliště.

Závěrem bych Vám chtěla popřát hodně sil.

Barbora

320

Bojím se, že mne partner podvede

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, o prázdninách jsem ukončila tříletý nefunkční vztah a za krátkou dobu jsem se seznámila se svým nynějším přítelem, se kterým jsem začala v říjnu chodit. Jsem s ním moc spokojená, trápí mě však jedna věc. Můj přítel měl, předtím než jsme se poznali, sexuální poměr se svou kamarádkou. Ten ukončil, když se dozvěděl, že není nezadaná, jak mu tvrdila. Nicméně zůstali přáteli, stále si psali a vídali se v práci. O tom, jaký vztah měli, jsem se dozvěděla tak, že jsem se mu podívala do telefonu, protože jsem měla podezření a nutkání, že to není jen tak. Vnitřně bych se asi srovnala s faktem, že spolu měli poměr, nicméně mě trápí to, že v době, kdy jsme spolu začali chodit, za ním přišla s tím, že vztah ukončila a jestli to s ní nechce zkusit (věděla, že má mě). Odmítl ji.

Když mi situaci vysvětlil, přerušil s ní kontakt, nepsal si s ní a v práci bude končit. Před pár týdny mu napsala znovu, jak se má. Řekl mi o tom. Ospravedlňuje se tím, že nemůžu pochopit, že mimo období, kdy spolu spali, byla jeho kamarádka a pomohla mu poté, co ho podvedla bývalá přítelkyně.

Snažím se mu věřit, protože jsem si vědoma toho, že v podstatě mi nic neudělal. Nepodvedl mě, zatajil mi to, ale nelhal. O tom, že jsem se mu do telefonu podívala, jsem mu řekla. Styděla jsem se za to, ale nemohla jsem si pomoct, udělala jsem to opakovaně. Jsem si vědoma toho, že tyto problémy souvisí s mým nízkým sebevědomím a podceňováním se, ale nedokážu se s tím sama vyrovnat. Když mi řekl, že mu napsala, tak jsem byla úplně mimo (pláč, nervy, nechutenství, horečka). Předem děkuji za odpověď a přeji pěkný den.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za projevenou důvěru a odvahu svěřit se s tak citlivým tématem.  Píšete, že jste prošla vztahem, který byl nefunkční, pár měsíců po rozchodu jste poznala svého současného přítele, se kterým se cítíte dobře. Pojďme se tedy na všechno společně podívat.

Nepopisujete, čím jste prošla v minulém vztahu. Bylo něco, co Vás nutilo bývalého partnera podezřívat? Případně jaké chování současného přítele Vás přimělo podívat se do jeho telefonu? Je aktuálně ve vztahu něco, kromě partnerovi kamarádky, co ve Vás pocity strachu z opuštění vyvolává? Zkuste si na tyhle otázky odpovědět, uvidíte, kam Vás zavedou.

Obecně je normální se občas bát opuštění. Je to známka toho, že si vztahu vážíme, máme partnera rádi, je pro nás přirozené se o něj starat. Láska jako taková je vždy s tímto mírným strachem spojena a není třeba jej vnímat jen negativně. Důležité je, abychom si uvědomili, že vztah, ani partnerův názor na nás, nedefinují naši hodnotu ani to, kým jsme.

Zkuste si sepsat, co do vztahu vnášíte, a co partnerovi dáváte. Zjistíte, proč s Vámi je a jakou hodnotu pro něj máte. Spoustu věcí totiž pro partnery děláme automaticky, což může vést k tomu, že se vnímáme jako nedostatečný a tím i snadno nahraditelný přítel nebo přítelkyně. Když se pak vedle partnera začne točit někdo jiný, začneme o sobě pochybovat, a to obzvlášť pokud má dotyčný rival vlastnosti, kterých si sami na sobě ceníme. Co v takové situaci dělat?

Strach má tendenci nás nutit, abychom se ponořili do různých fantazií, které ale nutně nemusí mít reálný podklad. Emoce fungují tak, že nás nikdy nezraňuje realita samotná, ale způsob, jakým ji vnímáme.

Je nutné tedy oddělit fantazii od reality. Rozdělte si každou situaci na: 1. Fakt – „Přítel šel s kolegy na pracovní večeři a je tam i ona“. 2. Fantazii – „Určitě je mu tam s ní dobře lépe, než se mnou.“ (To nemusí být pravda, po tom všem, co se mezi nimi odehrálo, se může naopak cítit nepříjemně a o to víc se těšit na Vás). 3. Emoci – „Protože si myslím, že je mu s ní lépe, než se mnou, cítím se smutná a opuštěná.“ To Vám pomůže utřídit si myšlenky a podívat se na věci s odstupem. Můžete také využít relaxaci s imaginací. Pohodlně se usaďte nebo si lehněte. Soustřeďte se na dech. Když se uvolníte, začněte si představovat nějakou situaci, která by Vám působila problémy a zároveň přidejte způsob chování, kterého byste chtěla docílit. Například: Přítel Vám poví, že mu kolegyně napsala zprávu. Představte si, že odpovídáte třeba „Díky, že jsi mi to řekl, jsem klidnější, když teď vím, že jsi schopný se mnou o tom takhle otevřeně mluvit.“

Zmiňujete se také o nízké sebeúctě. Můžete si vést deník, do kterého si budete zapisovat to, co se Vám ten den povedlo a pozitivní věci, které o Vás řekli ostatní. Když Vás někdo pochválí například: „Ten koláč se ti fakt povedl.“ Nebojte se souhlasit a říct: „Viď, dal mi fakt hodně práce a mám z něj radost“. Na konec zmíním, že ani nevěra a následný rozchod nemusí být špatný. Pokud do vztahu dáváme maximum, partner odejde za někým jiným, a ještě nás přiznáním nevěry donutí se s někým srovnávat, znamená to, že si nás už neváží a je dobře, že odejde a dá nám možnost si najít někoho, kdo nás uvidí jinak.

Držím Vám palce a zdravím,

Honza

246

Proč mi nejde zapomenout na ex-partnera?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

chtěla bych poprosit o radu. Je mi 20 let. Mám problémy se zapomenutím na mého ex-přítele. Problém je, že už to trvá asi 5 let. Ani nevím, jak to bral on, ale i když si to nechci přiznat, stále ho miluju. Tady začaly všechny moje problémy. Pak už se to jenom hrnulo. Rozvod rodičů, dále léčebna, kdy jsem si prožila to nejhorší v mém životě.

Od té doby na něj nemohu zapomenout a mívám úzkosti, kdy se strašně třepu. Chodím i k psycholožce a psychiatrovi a beru léky. Ale moc mně to nepomáhá. Zkusila jsem snad už všechno. Nemůžu zkrátka zapomenout na to, co bylo a žít normální život.

Předem děkuji za odpověď.

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za dotaz a za důvěru se svěřit na internetu.

Myslet na někoho, kdo ve Vašem životě nehraje roli již 5 let, musí být hrozně náročné a vyčerpávající. Ještě po tom, co zmiňujete, že se Vám do toho připletl rozvod rodičů a pobyt v léčebně.

Vztahy jsou komplikovaná záležitost sami o sobě, lidé jsou schopni kvůli lásce dělat šílené věci, nedivím se Vám, že jste zoufalá a nešťastná.

První, co mě napadlo po přečtení Vašeho dotazu je otázka ohledně Vaší psycholožky a psychiatra. Nevím, jak dlouho k psycholožce docházíte, ale pokud máte pocit, že Vám její péče nepomáhá a že se nikam moc neposouváte, tak si říkám, proč tam pořád chodíte?

Bylo by dobré, (pokud jste tak již neučinila) své psycholožce říct, že jste se za jejího působení nikam neposunula nebo jak to cítíte a nějak to s ní probrat. To si myslím, že je v rámci terapeutického vztahu nesmírně důležité. Dokázat říct, že máte pocit, že to nepomáhá. Není čeho se obávat, sezení u psychologa by pro to měl být nejbezpečnějším místem.

Pokud jste to s ní již konzultovala a nic se nezměnilo, doporučila bych Vám změnit psychologa/ terapeuta. Možná by Vám prospělo vztahové problémy konzultovat s mužem. Zkuste to promyslet. Na problémy ohledně úzkostí dobře funguje třeba kognitivně-behaviorální terapie (KBT).

Co se týče Vašeho psychiatra, z Vaší zprávy mi není jasné, proč k němu chodíte, ani proč byl u Vás nutný pobyt v léčebně, tudíž se nemůžu moc vyjádřit k tomu, zda opravdu medikaci potřebujete, nebo ne. Popřípadě konzultujte s psycholožkou.

K Vašemu problému jako takovému. Partnerské vztahy jsou často více o nás samotných, než o partnerském soužití, o tom co nás na druhém přitahuje, co nám dává.

Hodně lidí zůstává v dysfunkčních vztazích proto, že jejich partner má něco, co oni potřebují a sami si to nedokážou poskytnout. Napadá mě, jestli tohle nemůže být důvod Vaší neutuchající “lásky” a přitažlivosti k ex-partnerovi. Jestli on nemá něco, co Vás přitahuje, co potřebujete a co Vám samotné chybí a berete si to od něj.

Dám Vám příklad. Když by žena, která miluje hravost a zábavu, ale její styl života a životní nastavení ji nedovoluje se tomu otevřít a věnovat tolik, kolik by potřebovala, je možné, že jí budou silně přitahovat muži, kteří mají přesně tuto vlastnost, kterou ona není v tu chvíli schopna si sama zajistit. Přitom to, co ta žena potřebuje, ale nejsou ničím nevázaní muži, kteří se vyznačují tím, že nic neřeší, mají takový ten free spirit a vše na háku. Je to dokázat se oprostit od povinností jejího života, uvolnit se a užívat si cokoliv, co ji přijde co cesty. Nemiluje tedy ty muže jako takové, ale to co ona od nich potřebuje a oni ji to poskytují. Ve chvíli, kdy ta žena neví, že tento typ mužů miluje, protože ji saturují něco, co ona v životě potřebuje, tak má ta žena pocit, že se neustále zamilovává do nesprávných mužů, kteří ji ničí život. Ona od nich ale jen potřebuje převzít to, co jí na nich přitahuje. Zvnitřnit si tu svobodu a zábavu a naučit se to sama používat. To je to, co jí od těch mužů osvobodí.

Neříkám, že toto musí být Váš případ, ale zkuste se zamyslet nad tím, co je to, co Vás na ex-příteli nejvíce přitahuje (a na mužích obecně). Proč ho tolik potřebujete, co si myslíte, že by Vám to dávalo, kdybyste byli spolu. Třeba na něco přijdete, a když by Vás něco napadlo, tak si zkuste odpovědět na otázku, zda jste Vy sama nějak schopná si to sama zajistit.

Pokud Vám to přijde nějak smysluplné, co jsem Vám napsala a chtěla byste to více probádat, zkuste si to vzít jako téma, ke své psycholožce.

 

Doufám, že jsem byla alespoň trochu nápomocná.

Přeji hodně síly a lásky sama k sobě.

Markéta

Poradna Therapia

 

574

Panika a úzkost z koronaviru

/in /by

 Dotaz:

Dobrý den, už nevím, co mám dělat, jsem zoufalá a už téměř týden se nemohu pořádně nadechnout. Dusí mě to a druhou noc nespím. Myslím si, že příčina je v situaci, která se momentálně děje kolem nás. Všude panuje strach z toho, co bude, strach o rodinu, práci a nejistota. Poradíte mi prosím, co dělat, abych mohla zase normálně dýchat a nemyslet na situaci kolem nás? Děkuji moc za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

chápu, že je nynější situace obtížná i v tom, že ji běžně nikdo z nás nezažíval. Navíc zažíváme karanténu, většina z nás asi poprvé v životě, která může stavy stresu ještě zvyšovat.

Podle toho, co popisujete, nyní zažíváte úzkost. Úzkost se může objevit při zvýšeném stresu a zahrnuje černé myšlenky, obavy a katastrofické scénáře a projevuje se také fyzicky, třeba právě zkráceným dýcháním či bušením srdce a jiné.

Je prokázáno, že úzkostné myšlenky jsou z většiny naprosto nereálné. Ano, stát se může sice cokoli, ale k úzkosti je potřeba přistupovat s vědomím, že je přehnaná. Myšlenky jsou výplod úzkosti. Tělo jí tvoří jako obranu, snaží se Vás chránit, ale ve skutečnosti Vás vlastně ochraňuje až příliš a právě to plodí přehnané scénáře.

Nyní bych Vám dala pár praktických rad.

Zkuste sledovat jen ty nejnutnější zprávy o koronaviru, stejně tak  o něm zkuste mluvit jen minimálně a žít, ač v karanténě normální běžný život. Mozek je teď přehlcený tématy o koronaviru a to může úzkost zvyšovat.

Přišla krize, ale ta vždy přináší i něco dobrého. Každá krize je vyvrcholením něčeho, co již nemohlo nadále fungovat a po krizi vždy přichází nový lepší začátek. Je to tak ve vztazích a funguje to i ve světě. Již nyní jsme se díky koronaviru vrátili ke zdravým hodnotám – pomoc blízkému člověku, soudržnost, podpora. Trávíme čas s rodinou a můžeme odpočívat. Najednou  se svět zastavil a my nemusíme nikam pospíchat a máme čas na sebe, i když v nestandardních podmínkách. 

Krize má začátek i svůj konec. A i kdyby krize ohrozila Vaši práci, Vaše schopnosti Vám zůstanou a najdete jiný způsob živobytí. Vše bude zase v pořádku a život zase pojede naplno, svět si jen potřeboval trochu odpočinout od toho všeho výkonu a shonu.

Zkuste se věnovat věcem a lidem, na které jste neměla čas.

Žijte naplno, zkuste jen nepřežívat a nečekat.

 

Přeji Vám zdraví a hlavně vnitřní klid.

Pokud byste potřebovala více péče, kontaktujte naši poradnu. Poskytujeme poradenství přes telefon.

Tereza

 

 

53

Kdy už navštívit psychologa?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
ráda bych se zeptala, kdy je dle vás už potřeba navštívit psychologa? Poslední dobou trpím nízkým sebevědomím, úzkostnými až hysterickými stavy. A přemýšlím až příliš negativně. Ovšem při představě, že bych měla navštívit psychologa, se mi zdá, že mé problémy jsou v porovnání s těmi ostatních nedůležité a nejsem si zcela jistá, zda bych je dokázala otevřeně s někým komunikovat. Myslíte, že byste mi mohli doporučit nějakou možnost?
Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Rozumím, že můžete cítit strach jít za cizím člověkem a otevřít se mu se svými problémy. Chtěla bych vás ujistit, že to, co prožíváte, je úplně přirozené, protože se jedná o neznámou situaci, s kterou zatím nemáte zkušenost. Chtěla bych vás moc podpořit v tom, že pokud již sama tuto možnost zvažujete a vnitřně cítíte, že by vám návštěva odborníka mohla pomoct, jste již na začátku cesty, která vás může dovést k větší sebelásce a životní spokojenosti. Už jen zbývá dodat si odvahu a udělat ten první krok, který když překonáte, tak možná uvidíte, že je to čím dál tím jednodušší.

Jak můžete zmírnit svoje obavy ještě před návštěvou? Společně se na ně podíváme.

Jako první zmiňujete, že se vám zdá, že vaše problémy jsou oproti problémům ostatních nedůležité. Chápu, že to můžete takto cítit, toto si myslí spousta lidí, proto často zůstane doma, i když by pro ně psychologická léčba mohla být velmi vhodným řešením. Pamatuje ale na to, že vaše problémy nemají menší důležitost než problémy ostatních, naopak, mají tu největší důležitost. Navíc se to takto nedá srovnávat, protože každý člověk je úplně jiný. Každý vychází z úplně jiného prostředí a každému život staví jiné překážky, aby se naučil to, co se jeho duše potřebuje. Nemohu mluvit za ostatní psychology (přesto věřím, že to cítí podobně), ale samotnou by mě nenapadlo hodnotit, jestli má klientovo téma dostatečnou závažnost. Všechny problémy, emoce, myšlenky, strachy, které klienta trápí, vnímám jako důležité, a mou snahou je především být tam v danou chvíli pro něj.

Pokud se cítíte nejistá v tom, jestli dokážete otevřeně komunikovat, nebojte, psycholog by vás měl podpořit, abyste se cítila co nejvíce uvolněně a v bezpečí. Navíc se nemusíte do ničeho tlačit, pokud jsou pro vás nějaká témata intimní, nemusíte je otevírat hned při první návštěvě, můžete si nechat tolik času, kolik potřebujete, psycholog by to měl respektovat. Důležitá je vzájemná důvěra, která může přijít postupně, ale v tom, co budete říkat, se můžete cítit úplně svobodně.

Také vám může pomoct například najít si na webových stránkách nějakého psychologa, který vám podle profilu přijde sympatický, a přečíst si o něm nějaké informace, abyste měla pocit, že víte, za kým jdete. Nebo se můžete zeptat například nějakých přátel na doporučení. Obrátit se můžete také na naši poradnu, máme spoustu poradců a terapeutů, z kterých si můžete vybrat. Sídlíme v Praze, ale nabízíme také možnost konzultací po Skypu, což je další způsob péče, pokud by vám nesedělo osobní setkávání.

Určitě psychologickou pomoc mohu doporučit, je to skvělá příležitost, jak pracovat na svém osobním růstu a získat větší náhled na svou životní situaci. Přeji vám hodně odvahy a síly, ať už se rozhodnete jakkoliv. Mějte se krásně.

Klára

160

Po porodu trpím depresemi

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

je mi 23 let a od porodu trpím depresemi. Myslím, že je to způsobeno tím, že moje dcera se narodila nemocná a musely jsme být měsíc v nemocnici. Myslela jsem si, že mě to přejde jako vždy. Už jako malá sem trpěla depresí (řezala jsem se), ale vždy mě to přešlo. Teď je to však jiné. Už je to půl roku od porodu a já celou dobu trpím depresí s úzkostlivými stavy, přežíráním a nočními můrami. Pořád si říkám, že žiji pro dceru, ale to nestačí. Jsem unavená a vyčerpaná. Hledám smysl života co by mě naplňovalo, ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že jsem zbytečná a že mě už nic dobrého nečeká. Začala jsem být i agresivní na okolí a já nechci, aby si mě dcera pamatovala jako bezcitnou mrchu. Na ní jsem vždy hodná, ale na ostatní ne. Rozbrečí mě i reklama v televizi. Nechci se zabít a nepoškozuji se, ale někdy ten nápad tam je a já se bojím, že to jednou udělám. Nemám čas si zajít k psychologovi, protože je to pro mě drahé a pojišťovna mi nepomůže a hlavně nemám ani hlídání pro dceru. Ale ráda bych byla zas ta veselá ženská plná života. Mohli byste mi poradit jak na to? Zkoušela jsem se uvolnit ..jóga, hudba, víc hraní si s dcerou, ale je to pořád ve mě. 

Odpověď:

Dobrý den, děkuji za důvěru, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Je mi velmi líto, že se vaše dcera narodila nemocná. Muselo to pro vás být velmi náročné období a pevně doufám, že se zdraví vašeho dítěte již zlepšilo. Skutečně se může jednat o možnou příčinu vašich aktuálních obtíží.

Potíže a pocity, o kterých se zmiňujete, může po porodu zažívat velké množství žen, zejména pokud se vyskytly nějaké komplikace. Obvykle po určité době vymizí a není tak ani potřeba podpora odborníka. Sama však píšete, že vaše depresivní a úzkostné stavy trvají již půl roku a proto bych vás ráda povzbudila ve vyhledání podpory odborníka. Musí pro vás být velmi vyčerpávající vyrovnávat se s těmito bolestnými pocity a zároveň se věnovat dceři. Léčba a podpora odborníka by vám mohly velmi ulevit a pomoci vám k radostnějšímu prožívání života. Depresivní a úzkostné stavy mohou výrazně snížit kvalitu života a většinou se nejedná o něco, co by zmizelo samo od sebe. 

Mohlo by pro vás být užitečné svěřit se svým trápením někomu ve vašem okolí. Rozumím, že vás péče o dceru plně zaměstnává, nezapomínejte však na sebe a na své zdraví. Sdílet své trápení je pro mnoho lidí velmi léčivým prostředkem, pokud tedy máte kolem sebe někoho, komu důvěřujete, pokuste se sdílet alespoň část toho, jak se cítíte. Může to být naprosto kdokoli, kamarádka či někdo z rodiny. Potýkání se se všemi těmi pocity bez jakékoli podpory může být velmi stresující.

Naprosto chápu, že při veškeré péči o vaši dceru máte dojem, že vám na návštěvu psychologa již nezbývá čas. Naše poradna nabízí i Skype konzultace, možná by to vašim časovým možnostem mohlo vyhovovat lépe. Co se týče finanční stránky: péče o psychické zdraví spadá v některých případech do služeb hrazených pojišťovnou. Na stránkách vaší pojišťovny by měl být k dispozici seznam psychologů a psychoterapeutů ve vašem okolí, jejichž služby hradí pojišťovna. Dále se můžete zkusit obrátit na služby Sociální kliniky, která nabízí krátkodobou terapeutickou podporu, kterou si klient hradí sám dle svých finančních možností na základě dohody s terapeutem.

Určitě je skvělé, že se věnujete koníčkům, jako je jóga nebo hudba. Obojí může mít na váš psychický stav blahodárné účinky. Moc ráda bych vás podpořila v tom, abyste se těmto činnostem věnovala i nadále: byť to tak třeba hned nevypadá, pokud se budete např. józe věnovat dlouhodobě, může vám velmi pomoci.

Lucie

45

Bojím se partnera

/0 Komentáře/in /by

Dotaz:
Dobrý den,
potřebovala bych radu. Jsem s partnerem asi 2,5 roku. On je o 8 let mladší. Mám pocit, že už v našem vztahu nezvládnu dál fungovat. Nežijeme spolu, každý máme svůj byt, ale já jsem u něho takřka pořád. Když ale chci být doma se svým synem, nechápe to. Vyptává se, proč, že to není normální a že mám být s ním, že doma jsem u něho. Jenže…já se k němu stěhovat nechci, protože mě asi 5 krát vyhodil v jeho návalu vzteku v noci i v pyžamu na ulici. Naposledy to bylo před Vánoci. Surově po mně házel věci a do obličeje mi chrstl sklenici vody, pak mě vyhodil. Řekla jsem si, že už mu nedám šanci, že končím, ale opět přišly prosby, slzy a sliby.

V létě mě dokonce podvedl s naší kolegyní, takže si asi umíte představit, co denně v práci prožívám, protože všichni tři děláme ve stejné firmě. On mi slíbil, že už to neudělá a já přišla na to, že si s ní píše. Opět sliby a já uvěřila. Možná neuvěřila, ale spíš jsem chtěla klid. Pořád jen od něho slyším, že jsem jiná, nenormální, divná, že s ním nechci bydlet. On má totiž hypotéku a potřebuje, abych přispívala penězi, jenže to bych musela pustit svůj byt a pokud by mě vyhodil, co bych pak dělala? Nechápe to, a proto se neustále hádáme. Celá jeho rodina mě odsoudila. Když si chci jít sednout s kamarádkou nebo být s rodiči, jen poslouchám výčitky. Nesmím se v práci bavit s kolegou, dokonce mu i vyhrožoval, že jak toho nenechá, tak uvidí. Když jsem doma a nezvedám mu mobil, přijede i opilý a dělá mi scény. Jsem už z toho zoufalá, protože ať udělám, co udělám, stále to je špatně.

Neslyší na to, že já jsem k němu tolerantní, kdykoliv někam chtěl jít s kamarády nebo s rodinou, nikdy jsem slůvkem neprotestovala. Naopak, přála jsem mu, ať se hezky baví. Teď o víkendu mě nařkl, že si s někým píšu. Nebyla jsem schopná mu vysvětlit, že to není pravda. U něho doma, totiž nemůžu moc používat mobil, vadí mu to. Když mi volá kamarádka, tak je naštvaný. Je na mě sprostý, hrubý a několikrát jsem od něho měla modřiny, prý jsem si to zasloužila. Někdy mi je s ním fajn, jenže převažuje to, že se ho bojím a po té poslední scéně, se ho opravdu bojím. Chci to ukončit, ale nevím jak, když s ním denně musím být v práci v kontaktu.

Celý týden jsem se o něho starala, nebylo mu dobře, nosila nákupy, vařila mu teplé večeře a on mě trestal tím, že mě skoro ignoroval. Prý jiný nebude, dokud se k němu nenastěhuji. V normálním vztahu musí být tolerance a respekt a ne, abych se mu bála říct, že jedu babičce na narozeniny. Nebo když mu řeknu, jak mě stále trápí to, že mi byl nevěrný, zase jen vše otočí proti mně a opět jsem já ta špatná. Nepochopí, že tohle pro mě byla opravdu veliká rána a aby se mi zahojila, to potrvá věčnost. Předem děkuji.

Odpověď:
Dobrý den,
když čtu Váš dotaz a cítím veliký strach, bezmoc a také smutek. Jsem moc ráda, že píšete a oceňuji i to, jak detailně jste svůj dotaz napsala. Upřímně, jste ve velmi těžké situaci a věřím, že z toho vše, co se Vám děje se necítíte vůbec dobře. I přesto, že se jedná o složitou situaci tak nemějte strach, i taková situace má řešení!
Z toho, co mi popisujete se mi zdá, že Váš partner je manipulátor a to poměrně dobrý manipulátor!
Manipulátor je člověk, který vším co dělá, dokazuje jakou moc a sílu má. Ve vztahu k druhému je často dominantní, začíná druhého měnit k obrazu svému a to vše je schované buďto za výhrůžkami, či milými slůvky, slzami a výčitkami, že to přece dělá jen pro Vás. Manipulátor pomaličku útočí na sebevědomí svého partnera a vzbuzuje v něm pocity viny, nízkého sebevědomí, pocity méněcennosti. Vše co dělá, dělá jen pro svůj prospěch. Za své jednání se nestydí a svou chybu nepřizná. Je chladný k pocitům druhých, neomlouvá se. Nemá daleko využít fyzického násilí k tomu, aby dosáhl svého.

Z toho co mi popisujete, mám husí kůži. Popravdě já být na Vašem místě, tak bych ihned tento vztah ukončila. Rozumím tomu, že máte strach z toho, co se stane. Na druhou stranu pokud vydržíte a jeho pláč, sliby a podobně Vás opět nepřesvědčí se vrátit, věřte tomu, že ho to za čas přestane bavit. Jen musíte vydržet.
Zasloužíte si muže, který si Vás bude vážit, který Vás bude podporovat ve všem, tak jak vy podporujete tohoto muže. Zasloužíte si někoho, kdo k Vám bude laskavý, budete jej zajímat jako plnohodnotná žena, která má co nabídnout. Bude Vás doopravdy milovat a nebude ve Vás vzbuzovat strach. To, že Vás již fyzicky napadl je nepřípustné a tohle by si žádný muž k ženě neměl dovolit. Tohle Vám nesmí dělat. Píšete, že máte syna. Myslete i na něho! Tak, jak se chová k Vám, bude se chovat i k Vašemu synovi a to mi věřte, že to tak je! Váš syn potřebuje mít mužský vzor. Muže, který je ale dobrým vzorem! Myslete i na něho! 

Myslím, že je velmi dobře, že máte svoje bydlení. Dle mého názoru byste rozhodně byt neměla prodávat. Mějte místo, které je jen Vaše a ve kterém jste svým pánem.
Vzhledem k tomu, že z dotazu vnímám veliké obavy a také to, že pro Vás nebude jednoduché vše jen tak ukončit, doporučovala bych Vám využít služeb poradenského psychologa či terapeuta. Nabízíme i služby po skype, tudíž pokud jste z daleka, i tak můžete využít našich služeb. Terapie či konzultace s poradenským psychologem Vám poskytne prostor se na celou situaci podívat více do hloubky a navíc Vám poskytne podporu a oporu, kterou potřebujete.

Z toho, co v dotaze uvádíte, mi připadá, že jste velmi hodná, ochotná, tolerantní a starostlivá žena. A právě proto si zasloužíte to samé mít od své polovičky! Nepodceňujte tuto situaci a pusťte se do jejího řešení, dokud máte čas a prostor. Zasloužíte si vztah, kde budete svobodná!
Doufám, že má odpověď Vám alespoň trochu pomůže.

Držím Vám palce,
S pozdravem
Lucie

590