Recenze knihy Cesta Matky od Lisa Marchiano

/0 Komentáře/in /by

Recenze knihy Cesta Matky od Lisa Marchiano

Klientky, kterým jsem knihu v mé terapeutické poradně doporučila o ní hovoří jako o Bibli. Matky budete do konce života a kniha vás připravuje na všechny fáze, které vás mohou jako matku svého dítěte potkat. Mně osobně zaujala hned jedna z prvních vět autorky, která je sama matkou, že mateřství v nás ženách objeví odpad i bohatství. Naše děti jsou pro nás ženy tím největším zrcadlem. Odrazí všechny naše zranění a neléčené rány z dětství a nejvíce prozradí, jak to máme s péčí o sebe a o druhé. Každé naše dítě bude zkoušet naše hranice a schopnost je ve vztazích zdravě nastavovat.

Autorka knihy pracuje jako hlubinná psycholožka a terapeutka v USA. Jako hlubinná psycholožka pracuje s klienty v jungovském duchu a ve stejném stylu pracovala i na své knize. Kniha je plná pohádek, kde skrze jejich symboliku přibližuje ženám různé fáze mateřství, jak jim porozumět a jak se s nimi vyrovnat.

V první části knihy se autorka Lisa věnuje ztrátě svobody a kontroly sebe samé, ve druhé se setkáváme se svým stínem jako matky a ve třetí části se zaměřuje na kreativitu a autoritu.

Kniha není pouhou suchou teorií, je protknuta mnoha příběhy žen-matek, na kterých autorka ukazuje, jak se s problémy nebo pocity v mateřství vyrovnávaly. Navíc v knize vzpomíná na známé filmy nebo knihy, jako třeba na film Černou Labuť, u které poukazuje na problém matky se odpoutat od dcery. Přílišná ochrana a upoutání se na dítě vede ke stagnaci matky i dítěte. Matce připoutání se přináší výhody, kdy si přijde potřebná, důležitá a milovaná. Pokud se však včas neodpoutá a nevede dítě k samostatnosti, ustrne ve vývoji. Přestane postupně vnímat i své potřeby a soustředí se jen na dítě. Dítě se jako nesamostatné a závislé začne cítit neschopné a vnitřně osamělé. V pubertě nebo i dříve se pak mohou u dítěte objevit psychické potíže nebo silný vzdor vůči matce, protože se potřebuje vnitřně odpoutat. Takováto neodpoutanost a hyperprotektivita může vést později u dítěte i ke vzniku drogové či alkoholové závislosti. Jedním z příběhů byl právě příběh matky, která se s dospělou dcerou točila v kruhu její závislosti, kdy si dcera vždy přišla o pomoc, když neměla peníze či ztratila práci důsledkem své alkoholové závislosti. Lisa jako terapeutka matky s ní začala hovořit o tom, co by si ona sama přála a několik sezení matka nedokázala oddělit svá přání od dceřiných. Hovořila o tom, jak by si přála, aby dcera měla práci a jak jí trápí její závislost. Až ke konci terapie si uvědomila, že musí začít žít i svůj život a vytvořit dceři jen takové podpůrné prostředí, které ji znovu nezneschopní a matku nestáhne znovu do společné pasti.

Kniha je čtivá a doporučuji ji všem matkám, zejména těm, které pochybují o síle svého mateřství. Kniha povzbudí i v tom, že není lehké své dítě vždy jen milovat a prožívat k němu jen libé pocity. Podpoří matky, že je důležité myslet i na sebe a zdravě podpořit i v rámci mateřství své vlastní potřeby.

Tereza Malimánková
Poradna Therapia

4

Budu někdy dost dobrá? Rádce pro dcery narcistních matek

/0 Komentáře/in /by

Doporučení knihy od Karyl McBRIDE: Budu někdy dost dobrá? Rádce pro dcery narcistních matek

Když se řekne narcistní matka, většina z nás si představí ženu, která se věnuje své kráse a nepečuje o své děti nebo o ně pečuje tak, že je tlačí je do výkonu. Narcistní matka však nemusí mít vůbec poruchu osobnosti, kniha je o jakékoli matce, která upřednostňuje své potřeby před potřebami svého dítěte. Narcistních matek je dle autorky několik typů: závislá matka, emočně nenaplněná, matka s psychosomatickými projevy, výkonná matka, extravagantní matka či krutá matka.

Všechny matky však spojují vlastnosti jako povrchnost, nedostatek empatie a skutečného zájmu o druhé a strhávání pozornosti na sebe.

Autorka, která sama prošla výchovou narcistní matkou a pracuje dlouhá léta jako psychoterapeutka. Díky svých zkušenostem se zaměřila ve své práci na klientky narcistních matek, kterým mohla předávat nejen své zkušenosti, ale i jasný recept, jak se vnitřně od takové matky osvobodit.

Narcistní matka se totiž dcerám dostane pod kůži. Její výchova ovlivní zejména u dcer celý jejich život. Narcistní matka reaguje negativně ve výchově mnohem více na svou dceru než na syna, a to z důvodu, že se svou dcerou vnitřně i navenek soupeří. Vnímá jí jako svou konkurenci. Se svou dcerou soupeří zejména v oblastech, kde se cítí oslabená.

Dcery narcistních matek se následkem výchovy bojí ve svých osobních vztazích ignorace nebo pohlcení. Narcistní matky je ve výchově zpochybňují a vyvolávají v nich pocit, že nejsou dost dobré. Dcery zažívají opakovaně pocit, že láska od jejich matky je podmínečná. V pracovní oblasti jsou pak v dospělosti buď sebesabotující nebo nadměrně výkonné.

Jak se osvobodit od matky, která vyvolala pocit, že je pro dceru nejdůležitější a nejlepší, ale přitom skrytě preferovala své vlastní potřeby? Autorka na konci knihy píše „recept“a postup, který osvobodí dceru od neustálého snažení se matce zavděčit.

Knihu přečetlo několik mých klientek a byly nadšené. Kniha jim pomohla si uvědomit, že oni nejsou ty špatné! Cítily se podpořené a díky terapii a knize si pomalu přiznávají, že to, co jim matka nedala již nikdy nemohou dostat. Díky toho se osvobozují od starých vzorců chování i v jejich ostatních blízkých vztazích.

Tereza Malimánková
Poradna Therapia

94

Emocionální samota

/0 Komentáře/in /by

V životě máme již od dětství mnoho potřeb. Od těch základních, které jsou potřeba, abychom přežili, po ty emocionální, kdy potřebujeme cítit přijetí, lásku, blízkost a sdílet s někým naši představu o životě. Netrefuje-li se ve vašem dětství rodič do vašich vnitřních potřeb a hodnot, vzniká samota. Úkolem rodiče samozřejmě není se shodovat ve všem se svým dítětem a být jeho kopií. Měl by však vnímat, jaké jeho dítě je a jeho úkolem je nepotlačovat jeho já. Co to znamená? Při potlačování „já“ u dítěte se často používá nástroj „měl bys, měla bys“. Všímáte si třeba, že vaše dítě není sportovec, je spíš naladěný na jemné zájmy jako hudba a kreslení, ale vy se ho jako rodič rozhodnete dát na sport, protože táta taky sportoval nebo že by dítě prostě mělo sportovat, aby bylo vaše dítě zdravé. Všímáte si, že je vaše dítě stydlivé, ale vy sama jste jako máma zvyklá se všude prosadit a nechápete, proč je vaše dítě tak „zaprdlé“. Pokud vaše dítě bude slyšet opakovaně nepřijímající věty jako „co si furt zaprdlej, ostatní tam taky jsou a taky se nestydí, zase už se ti tam nechce“apod.,může se cítit vnitřně emočně samo a v horším případě se vám skutečně přizpůsobí a začne měnit samo sebe. Začne jít proti svému vnitřnímu přesvědčení a začne plnit obrázek svých rodičů. Začne se potlačovat.

Emoční samota nevzniká však jen z jednoho příkladu. Většinou jde o sérii vnitřních představ dítěte, ve kterých se s rodičem neshodne. Dítě je třeba rádo doma, samo, raději by si četlo knížky než běhalo venku, ale rodiče ho každý den nutí být venku, protože aktivita a čerství vzduch je zdravý.Dítě u toho navíc slyší, co jsi pořád doma?Přijdeš si normální? Emoční samota vzniká v dítěti větami jako ty jsi zase takový, měl bys, musíš. Ale velmi silně vzniká také běžnou manipulací ve výchově, kdy se rodič uráží, nemluví s dítětem a vytváří v něm jakkoli pocity viny, když nesplní představu svého rodiče.

Reakce dítěte na emoční samotu v dětství je často to, že se rodičům postupně úplně přestane svěřovat a to už v nízkém věku. Nachází si buď kamarády, kteří mu ve sdílení nahrazují rodiče nebo se stahuje do samoty a nastává pro něj často druhý problém a to je skutečná samota. V dospělosti je takový člověk pak nejen emočně sám, ale zažívá i opravdovou samotu, kdy mu chybí v životě přátelé nebo i partner.

“Emocionální samota je samota, kdy můžete mít spoustu přátel, partnera i rodiče, ale přesto si přijdete vnitřně sami.Emocionální samota znamená – okolí nezajímá, jak se cítím nebo se o to zajímají jen povrchně. Emocionální samota se může projevovat různým způsobem a v různé intenzitě. Dá se říci, že je to vlastně odpojení od sebe sama, kdy jsme v malém nebo úplně minimálním kontaktu se svým já. Někdo cítí úplnou prázdnotu někdo má život naplnění a úspěch, ale přesto mu ti nejbližší nedokáží plnit jeho potřeby, nedokáží s ním sdílet jeho hodnoty nebo mu plní pouze potřeby, které nepotřebuje plnit. Emocionální samota znamená, že je se naši rodiče a partneři netrefují do našich vnitřních potřeb (nikoli tolik do těch praktických), opakovaně sdělujeme, že něco potřebujeme nebo si přejeme, ale blízké lidi to buď nezajímá nebo jsou nějak v rozporu s tím”

Emoční samota v dospělosti se pozná tak, že člověk často i opakovaně řekne svým blízkým, co si nepřeje a stejně to není respektováno. Opakovaně říká, co potřebuje, ale dostane buď něco jiného nebo nic. Má pocit, že se druzí nezajímají o to, co si přeje, co potřebuje, co je pro něj důležité a nemá to také s kým s sdílet. Pokud to sdílí, jeho blízké to buď nezajímá nebo se jim to dokonce nelíbí a dávají to jasně najevo. Emoční samota se v dospělosti pozná, že s vámi vaši blízcí nebo někdo důležitý z nich jako rodič či rodič i partner nedokáží sdílet radost, jednoduše proto, že je to nezajímá nebo tomu tématu nerozumí. Emoční samotu poznáte tak, že přestože jsou vaše potřeby v pořádku, neděláte tedy nic asociálního nebo něco, co by druhému skutečně ubližovalo, nejde s blízkým svou radost sdílet. Koupíte si třeba psa, kterého jste si jako dítě přáli, staráte se o něj sami,ale i tak nejde s rodičem sdílet radost ze zvířete – „no jo, pořád ten tvůj pes“, to nemáš lepší zábavu?

Pokud zažijete v dětství emoční samotu, opakuje se často podobný vzorec v partnerství. Partner nevnímá vaše duševní a emoční potřeby, i když je vyslovujete nahlas a říkáte, potřebuju tu dnes nebýt sama nebo dneska bych si chtěla popovídat nebo se poradit, tak přesto, že partner má čas, nevěnuje vám ho. Samozřejmě nejde o jednorázovou záležitost. Takové situace se musí opakovat, aby se to dalo nazvat jako emoční samota.

Dítě, které zažívá emoční samotu může být od rodičů jinak moc hezky opečováno. Může být krásně oblékáno, rodiče ho finančně podporují, zdravě živeno apod.

Takové dítě může v dospělosti žít i úspěšný život, ale může se u toho cítit samo nebo mu nemusí fungovat partnerství.

Pokud se v dětství spojí u dítěte přístup rodiče, který nejen emočně nepodporuje, ale i hrubě porušuje základní potřeby nutné k životu, potýká se pak dítě v dospělém věku ještě s hlubšími potížemi. Zažívá hluboký pocit nepřijetí a nehodnoty a často se mu nedaří navázat ani zdravé vztahy s přáteli, dosahovat úspěchu či vydělat dobré peníze.Jeho život tak může být zasažen celkově.

Dítě, které jinak zažilo funkční rodinu, ale cítilo se emočně samo mívá v dospělosti standartní život, ale často má problémy v partnerství a celkově se může potýkat s potížemi s duševními hranicemi, kdy ho blízcí nerespektují.

Tereza Malimánková,
Poradna Therapia

369

Blíž tě nepustím Rolf Sellin

/0 Komentáře/in /by

Kniha Rolfa Sellina na téma hranic je čtivá a srozumitelná. Základní myšlenkou je poslouchat své tělo. Rolf přiznává, že lidé, kteří mají příliš posunuté hranice se mnohdy nemohou řídit ani svým rozumem a už vůbec ne svými emocemi. Rozum jim často dává logické argumenty, proč by bylo dobré své hranice posunout a emoce jsou zase moc ovládány „srdcem“. Jediný zdravý bod tak může být naše tělo. Jak se cítíme v nějaké situaci? Jsme z toho unaveni, onemocněli jsme z toho nebo je nám v tom jen nepříjemně? Sama jsem to zažila v jedné situaci, kdy jsem si jen představila, že bych si pořídila kočku a emoce jely naplno, jak by to bylo hezké a rozum mi dával argumenty, jak bych to zvládla a dalo by se to kloubit s mým životem, ale ruce se mi začaly hrozně potit…..a v té chvíli jsem si teprve řekla, vždyť by to teď nešlo!Mám toho moc a všechno by se tím komplikovalo!V té chvíli jsem věděla, že musím s tímhle rozhodnutím počkat.

Za skvělý krok v knize považuji test Jak jste na tom? Autor tam pokládá dotazy, podle kterých přesně zjistíte, jak jsou na tom vaše hranice. Hranice totiž mohou být posunuté na různých místech. Zjistíte překročení hranic až když se překračují? Nebo už cítíte jen když vás o něco druhý žádá, že se vám do toho nechce, ale přesto to uděláte? Cítíte překročení hranic na těle? Nebo je to ve formě myšlenky, kdy vám hlava říká nedělej to?

Autor také navádí čtenáře, aby si uvědomili, k jakým typům reakce při zjištění posunutí hranic mají. Potlačíte v sobě vztek? Dáte ho naopak najevo přehnaně? Rezignujete nebo jste smutní? Sellin také hezky rozlišuje, že při některém překročení hranic se můžeme být schopni bránit bez potíží a jinde se cítíme jako děti. Přesně v takové oblasti je pak potřeba zapátrat do minulosti, ve kterých oblastech jsem jako dítě byl nucen své hranice překračovat a proč jsem to dělal. K překročení hranic dítě přistoupí buď ze strachu, z bezmoci nebo z pocitu viny. Obává se tedy, že pokud své hranice dodrží, přijde buď trest, ponížení nebo provinění a výčitky. Navíc se může opakovat pocit bezmoci, že udržení si svých hranic k ničemu nevede, protože dospělý vždy zvítězí. Takto dětskou reakci pak může dítě v dospělosti používat i s úplně jinými lidmi, než jsou jeho rodiče a tím se mu jeho zranění, že je emočně zneužíván stále opakuje.

Autor upozorňuje na to, že vlivem manipulativní výchovy, která byla po generace běžná směrem k dětem se předávají dál a dál nezdravé vzorce chování v hranicích na další generace. Běžné bylo ve výchově a stále je při krmení nedbat na potřeby dítěte, ale manipulovat s dítětem „ještě lžičku za babičku…ta bude ale smutná, že už nechceš“. Vyžadovala se poslušnost a být hodným dítětem. Dítě se tak přestávalo soustředit na své hranice a plnilo roli hodného syna nebo dcery. Nezdravé vzorce se z generace na generaci přenášejí samozřejmě také vzorem od rodičů, tedy jak se rodiče chovají k sobě navzájem či k sobě samým. Pokud dítě zažije opakované násilí nebo jiný druh posunutí hranic, je pak těžké si sám umět v nezdravém prostředí hranice nastavit. Je známo, že v nezdravém prostředí, aby člověk „přežil“se musí dítě do určité míry stát také nezdravým, aby situaci v rodině zvládlo. Může se tedy stát přehnaně úzkostným nebo naopak agresivním, aby dokázalo na posunuté nezdravé hranice reagovat. Pokud dítě ví, že bez péče matky nepřežije, začne se raději přizpůsobovat úzkostně jejím náladám, aby se vyhnulo trestu nebo odmítnutí. Ve stejném smyslu ale opačně zas může být dítě přehnaně agresivní, aby dosáhlo svých potřeb v rodině, kde jeho potřeby neslyší při běžné komunikaci.

Kniha Blíž tě nepustím dá čtenářům návod, jak se svými hranicemi zacházet a naučit se je zdravě nastavovat.

Tereza Malimánková,
Poradna Therapia

175

Zmatek v emocích

/0 Komentáře/in /by

Vztek, strach, smutek, radost. Zdálo by se, že tyto základní lidské emoce umí prožívat snad každý člověk. Emoce však tvoří u mnohých lidí komplikovanou či málo poznanou oblast – některé z nich prožívají málo nebo je vůbec prožívat neumějí.

V prožívání emocí hraje významnou roli naše dětství a přístup rodičů k našim emočním projevům, když jsme byli malí. A také to, jak ke svým vlastním emocím přistupovali ostatní členové rodiny a jak se stavěli k projevům emocí u druhých.

  • Jak to bylo ve vaší vlastní rodině?
  • Prožívali jste běžně vy i vaši rodiče uvolněně vztek, smutek, radost i strach?
  • Nebo bylo některých emocí naopak přespříliš a jiné byly považovány za slabost?
  • Mohli jste před svými rodiči a sourozenci prožívat uvolněně všechny své emoce, aniž byste se cítili nepřijatí či odmítaní?

 

Potlačený vztek

Kdykoli jsem jako dítě projevila vůči matce vztek, začala jsem se cítit vinná, vypravuje mi Jana. Když jsem vůči ní projevila naštvání, rozplakala se a dala mi najevo, jak jí ubližuju. Teď, když jsem dospělá, kdykoli začínám mít chuť cítit se naštvaná vůči partnerovi a bránit zdravě své hranice, přepadne mě pocit viny a zastaví mě.

Moje hlava ví, že mám na vztek nárok, ale místo toho se začnu cítit provinilá, příliš náročná. Hlava začne analyzovat, jestli udělal opravdu něco tak zlého, a tak se raději začnu chovat mile. Místo zdravého vzteku mě přepadne smutek a někdy i pocit ublíženosti. Cítím se bezmocná uhájit svá práva, protože jsem v pasti.

  • Když vztek neprojevím, nebráním své hranice a dějí se mi nespravedlnosti.
  • Když vztek projevím, propadnu pocitu viny, že jsem nespravedlivá já.

Jsem vlastně něčím podobná své matce: umím jen brečet nebo se cítit ublíženě. Mám pocit, stejně jako ona, že se jen snažím a stejně se mi dějí nespravedlnosti. A to jsem se tak bránila tomu být v životě jako ona – protože jsem přesně tyto její reakce jako dítě nesnášela.

Jana jako malá zažívala manipulaci od své maminky, která v ní jako v dítěti vyvolávala pocity viny, když se chtěla zlobit. Naopak smutek byl doma žádoucí, maminka ho v hádkách projevovala opakovaně, a když byla smutná Jana, maminka ji uměla utěšit. Ale vztek byl v rodině opakovaně nepřijímán.

Dcera byla přijatelná jen jako „hodná holka“, otec byl při projevu vzteku zase až příliš cholerický až agresivní. Jana si tedy nemohla zapsat vztek jako něco žádoucího, kdy člověk zažívá pocit hájení vlastní hodnoty a hranice.

Nepoznala vztek jako pozitivní energii, kdy člověk dostane odvahu bránit sám sebe a cítit svá práva a poté oslavuje své vítězství. Vztek byl u ní v dětství jen na překážku, tak ho potlačila a ve chvíli, kdy ho měla cítit, přišel smutek. Ten se stal takovou náhradní emocí za vztek.

Zástupné projevy emocí

Zase jsem začala cítit na partnera vztek, líčí Klára. Tepala jsem ho za každou blbost, přišlo mi, že snad všechno dělá špatně a že se s ním nedá vydržet. V takové chvíli hodně myslím na rozchod. Bojím se, že jsem si vybrala špatně a že mi mezitím uniká možnost mít lepšího partnera.

„A máte ve vztahu často vztek i na sebe?“ ptám se klientky. Ne, přijde mi, že tam dělá všechno špatně on. Mám chuť mu všechno vyčítat a taky to dělám. Když mě přejde vlna vzteku, začnu mít strach, že se mnou nikdo nevydrží.

Připadám si nesnesitelná a začnu mít strach, že mě partner opustí. Už se mi to stalo vícekrát. Když mě opustil předchozí partner, měla jsem pocit, že jsem všechno zkazila. Když jsem ale ve vztahu, jsem plná zloby. Možná mám ale jen strach, že je to navždy a že jsem v pasti vztahu…

  • Lidé, kteří projevují vztek často a přehnaně, mohou mít vnitřně spíš strach.
  • Když projevují často a přehnaně smutek, možná na vás neumějí jen být naštvaní.
  • Dítě, které se přehnaně vzteká, možná cítí smutek, ale vztek mu jde projevit lépe a snadněji.

Emoce jsou jako lektvary, které se někdy namíchají v nesprávném množství, nebo tam chybí nějaká ingredience. Základním cílem terapie je přijmout sebe sama. V překladu to vlastně znamená, jsem v pořádku za všech okolností a každá moje emoce i pocit či potřeba mají v mém životě místo.

Emoce nejsou špatné

Pokud někdo z mých klientů potlačuje své emoce a příliš používá „hlavu“, může mít problém s rozhodováním. Přílišnou analýzou a vnitřní argumentací ztratilo mnoho lidí kontakt se svými vnitřními pocity a chybí jim tak kompas. Nevědí, kudy se mají vydat a zpochybňují všechna svá rozhodnutí.

Společnou práci tak často začínáme tím, že odřezáváme ale od pocitů. Klient třeba řekne: „Má současná práce mě nebaví, ale asi je to tím, že jsem líný. Naši vždycky říkali, že nikde nevydržím…“ V takovém případě klienta žádám, aby mi sděloval své pocity a vynechal prozatím ale.

Společně se snažíme oprostit pocity od jakéhokoli hodnocení, protože právě negativní hodnocení vlastních emocí je základním nerespektem k sobě a v důsledku vede ke stále nižšímu sebevědomí.

Oprostíme‑li věty plné pocitů či emocí od hodnocení, vznikne nám často zajímavý obrázek našeho současného života – ve vztahu se cítím pod tlakem, moje dítě mě často štve, jsem unavený, práce mě nudí…

Pokud je pro vás těžké se od hodnocení oprostit a tlačí na vás argument, jak máte vědět, že je váš pocit či emoce oprávněná nebo spravedlivá či správná, pomozte si formulkou: Třeba můj pocit není úplně správný, ale teď ho tak cítím. Teď v této chvíli je pravý a správný.

Nepospíchejte s tím své pocity analyzovat a dělat z nich rychlé závěry. To, že cítíte v práci nudu, neznamená, že ji máte zítra opouštět. V této chvíli pouze trénujte citlivost ke svým emocím a pocitům.

Čím více budete svým pocitům a emocím rozumět a respektovat je, tím více se budete dobře rozhodovat. Čím více budete vnímat své emoce a respektovat jejich projev, tím více se budete přijímat a vaše sebevědomí poroste. Sebe‑vědomí znamená, že se dobře znáte. Znáte své emoce, pocity, myšlenky. Rozumíte jim a umíte se jimi řídit.

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

126

Táta workoholik

/0 Komentáře/in /by

Co je workoholismus?

Workoholismus je závislost na práci. Workoholik cítí svou sebehodnotu skrze práci a bez ní si připadá, že nic není a nic nedokázal. Workoholik je závislý a chová se podobně jako jiní závislí (alkoholici, narkomani apod.)

Upřednostňuje svou závislost před vším ostatním. Chová se sobecky. Popírá svou závislost, respektive své chování nepovažuje za závislé. Jeho závislost přináší negativní důsledky pro jeho okolí i pro něj. Závislost si neuvědomí často až do té doby, kdy už není schopen pracovat a dostaví se syndrom vyhoření. Někdy si závislost uvědomí ve chvíli, kdy ho opustí partnerka s dětmi, protože dlouhodobě nevnímal jejich potřeby.

Partnerky workoholiků

Každá závislost má svého vykonavatele a podporovatele. Co to znamená? Závislý si k sobě často nevědomě „přitahuje“ typy partnerek, které se vůči zanedbávání a emočnímu zneužívání neumějí bránit. Tím poskytují velký prostor pro to, že si muž svou závislost může dovolit. Taková partnerka často podléhá argumentů závislého, že to dělá pro rodinu, díky jeho penězům se mají přeci dobře, nemůže změnit práci, protože jinak by si nemohli dovolat, co teď mají, nemůže omezit práci, protože teď je toho přeci hodně. Někdy se workoholik může uchylovat i k drsnějším argumentům, že bez něj by jeho partnerka nic neznamenala, protože není schopná nic vydělat a nic neumí.

Ve většině případů se tak partnerka po delší době ocitá v pasti svých pocitů bezmoci, kdy se snaží svého partnera přesvědčit, aby udělal změnu, aby pracoval méně. Snaží se mu vysvětlovat, jak se celá rodina cítí, když o ně nemá zájem nebo je nevnímá ani po příchodu domů. Snaží se vycházet workoholikovi vstříc, aby mu různě ušetřila čas, aby se mohl věnovat ve volním čase rodině. Stane se však je to, že žena postupně převezme na sebe veškerý chod rodiny a domácnosti a zároveň dochází do svého zaměstnání a workoholik využije volný čas opět pro sebe. Pokud nepracuje, vrací se domů unavený a vyžaduje si čas pro sebe, aby si odpočinul a snaží se v partnerce vyvolat pocit viny, jak po něm může něco chtít?Vždyť přeci celý den pracuje! A dělá to pro rodinu !

 

Partnerka workoholika si potřebuje uvědomit, že workoholik je egocentrický. Nemá smysl mu vysvětlovat mu, jak se cítí, protože workoholik je ve fázi závislosti, kdy necítí pocity viny a pokud by k němu tato sdělení přeci jen pronikla, bude se jim vyhýbat, a ne se s nimi řídit. Žena má pocit, že když si s mužem promluví, pochopí, že se jeho rodina cítí opomíjena a změní se. Žena závislého se stále točí v kole zklamání a naděje, že se vše změní. To je velmi vysilující proces. Workoholik má fáze, kdy cítí, že už mu žena není tak nakloněna a začne slibovat, stejně jako třeba alkoholik nebo narkoman. Na chvíli se skutečně zlepší a když už žena uvěří ve změnu, opět se začne věnovat naplno práci.

Kromě ženy workoholika má jeho chování vliv také na děti. Zažívají od otce pocity nezájmu, na který mohou vnitřně reagovat různě. Může se v nich budovat pocit nízké sebehodnoty, připadají si pro otce nedostatečně zajímaví a důležití. Navíc jim chybí společné zážitky  s tátou a zdravý otcovský vzor.

Jak z toho  ven?

Partnerka workoholika musí pracovat zejména se svými pocity viny a hranicemi. Potřebuje si uvědomit, že sobec není ona, že po své těžce pracujícím muži něco chce, ale její muž, který zanedbává potřeby celé rodiny a neřeší své problémy se závislostí.

V takové situaci potřebuje chránit především sebe a své děti. Základním pravidlem je muži neusnadňovat jeho život. Teď tím nemyslím být zákeřná! Ale partnerky závislých často převezmou zodpovědnost nejen za sebe, děti, domácnost a rodinu, ale také za závislého. Zařizují za něj věci, které on sám nestíhá. Obávají se na workoholika přitlačit v jeho povinnostech a když je neudělá, neumí mu dát žádné důsledky.Partnerka se musí naučit věnovat především sobě!Právě to mohlo způsobit, že si přitáhla do života egocentrického partnera.

Chcete se naučit věnovat sobě a nastavit si hranice?Přijďte se k nám poradit?

Workoholik si potřebuje svou závislost nejdříve přiznat, teprve poté s ní může pracovat. I v případě, že si i přizná je často nutné, aby docházel k odborníkovi, který mu pomůže se z bludného kruhu vymotat.

 

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

244

Nezdravě nastavené hranice ve vztazích

/0 Komentáře/in /by
  1. Uvědomte si svá slabá místa, kde konkrétně vám lidé nejvíce narušují hranice

Často se stává, že vám vaše hranice narušuje určitý typ lidí nebo dokonce každý, kdo má nezdravě nastavené hranice. Někdy má třeba žena dobře nastaven hranice se ženami, ale ne s muži.

  1. Jak je na tom moje bezpečná a pevná základna – PILÍŘE mého života

a)rodina/partnerský vztah – jsou zdrojem podpory a bezpečí nebo vás unavují?

b)práce (naplňuje vás práce a jste spokojeni v pracovním kolektivu?)

c)peníze (máte dost na to, abyste se uživili a také si něco užili?)

d)zájmy (máte nějaké? Našli v životě v čem jste dobří a co vás naplňuje?)

e)zdraví (cítíte se plní energie a dobře ve svém těle?)

f)přátelé (setkáváte se s nimi pravidelně a „dobíjejí“ vás? Máte nějaké?)

 

Abychom mohli zdravě stavět hranice, potřebujeme mít na ně energii. Abychom měli energii, potřebujeme mít alespoň většinu ze svých pěti pilířů v pořádku. Pokud tomu tak není, je potřeba se zaměřit ideálně na jednu oblast, na které zapracujeme. Nemusí to být ta nejdůležitější, pokud by byla pro nás nejtěžší k řešení. Pokud třeba nejste zdraví a jste stále unaveni, je potřeba řešit nejdříve právě to, předtím, než se pustíte do řešení partnerského vztahu a nastavování hranic. Někdy, je ale naopak „lehčí“ to udělat obráceně. Důležité je nasměrovat vždy jasně vaší energii do jedné z oblastí, a tu vyřešit, než postoupíte dál.

 

  1. Jak jsem na tom s odmítáním, umím říkat NE?

Lidé, co nemají zdravě nastavené hranice neumějí často říkat NE, a to i v situacích, kdy je to nutné, aby ochránili své duševní nebo fyzické zdraví. U každého je samozřejmě jiná míra, jak moc odmítat umějí nebo ne. Pokud neumíme říkat NE, jsme-li nuceni odmítat, napadají nás pochybující myšlenky jako „Nepřeháním to? Nejsem sobecký? Nejsem moc náročný? Zejména téma sobectví je u lidí s narušenými hranicemi silné. Často jsou od svých rodičů nastaveni ustupovat. Buď byl jeden z jejich rodičů nebo oba takoví, že sami neuměli své hranice nastavit nebo byli jako děti naučeni, že když se ozvali se svými potřebami, které se rodičům nelíbili, použil na ně rodič manipulaci. Snažil se v dítěti vyvolat pocit viny za to, že takovou potřebu vůbec má a chce. V dítěti se tak začalo tvořit nejisté „já“, které neustále pochybuje, zda má právo na své potřeby.

  1. Představ si, jak vypadá můj vnitřní „narušitel“ hranic

Stává se vám, že když si chcete udržet hranice v nějaké důležité situaci, „ozve“ se ve vaší hlavě vnitřní pokušitel? Když vás třeba partner naštve a odhodláte se už bránit. Vnitřní pokušitel většinou říká slova jako „a nepřeháníš to? Nejsi moc náročný/á? Neuspěcháváš to?Přeci se to dá vydržet..“Nebo si představte jinou situaci, třeba když se rozhodnete začít cvičit a hubnout. Jste odhodlaní a nakonec je zase večer a nejen, že jste necvičili, ale jedli jste přesně tol, co jste původně nechtěli. Všimli jste si vnitřního narušitele, který vám přes den našeptával: jsi unavený/á, zacvičíš si později, tak si dej ještě ten hamburger a večer si uvaříš už to zdravé jídlo…, ale nakonec k tomu nedojde večer ani druhý den. A vnitřního pokušitele vystřídá jiný „hlas“ v hlavě: Jsi úplně neschopná/ý, všichni okolo se umí rozhodnout a zhubnout. Stejně nezhubneš, tak se o to ani nepokoušej.

V terapii tyto hlasy u klientů pojmenováváme. Typy hlasů jsou u lidí různé. Někdy je to věznitel, tyran, trenér, šikanatér, pokušitel apod. Zkuste si takovou osobu představit a  uvědomit, komu z vašich rodičů nebo jiných autorit je obsah hlasu podobný? Někdo váš totiž sám se sebou naučil takto komunikovat.

      6.Jak jsem na tom s disciplínou a řádem v životě

Dodržování řádu a disciplíny je pro lidi s narušenými hranicemi náročné, právě proto, že k řádu a disciplíně jsou pevné hranice zapotřebí. Někdy se takto narušené hranice mohou projevovat i opačně, tedy, že lidé dodržují řád extrémně a obávají se, že nebudou mít věci pod kontrolou.

      7.Kdo mě jako dítě naučil nedodržovat hranice nebo je dokonce cíleně druhým narušit

Představte si, že máte v hlavě nějakou osobu, která vás začne „nabádat“ v případě, kdy je potřeba dodržet hranice/být disciplinovaný nebo dodržet pro sebe důležitý řád nebo kdy je potřeba být důsledný. Jako příklad si můžeme dát situaci, kdy jste si slíbili, že už si nedáte smažené jídlo. Najednou ale dostanete venku hlad, a jdete okolo fast foodu. Možná se najednou ve vaší hlavě objeví myšlenky jako  – no jednou se nic nestane/stejně to nevydržím/ráno už jsem měl sladké, tak už je to jedno a dám si. ..Kdyby jste si měli ve své fantazii představit, jak vypadá osoba ve vaší hlavě, která „říká“ tyto věty? Je to žena nebo muže? Jak je stará? A Nepřipomíná vám svými větami náhodou jednoho z rodičů nebo jinou blízkou osobu ?……

       8.Dokážu jít zdravě do konfliktu?

Pokud se bojíte konfliktu nebo do něj jdete naopak příliš agresivně, je to signál o tom, že vám v dětství někdo narušoval vaše hranice. Možná jste byli za váš vztek trestáni fyzicky nebo psychickou manipulací nebo jste si naopak bez agrese nemohl prosadit ani základní potřeby.

Konflikt patří k životu a neznamená to, že druhého nemáme rádi. Stejně tak to neznamená, že nás druhý chce opustit, pokud on sám konflikt vyvolá. Strach z konfliktu je často u lidí spojený se strachem z opuštění, který většinou vzniká během dětství. Tam mohl rodič vyvolávat v dítěti pocity viny, pokud si dítě potřebovalo prosadit své potřeby – často i ty základní.

  1. Jak jsem na tom se s péčí o sebe – jak dokážu mít rád/a sama sebe.

Nenechte se mýlit, péčí není myšleno jen to, jestli se člověk hezky učeše nebo koupí hezké  Oblečení. Sebepéče je zejména o upřednostnění sebe, kolik energie do sebe umíte dát. Nejlepší měřítko je dám sobě stejně jako druhému? Uděláte si stejně hezky ozdobenou svačinku, jako jste ji udělala svému dítěti? Kdy jste si naposledy koupila hezké nové oblečení, i když vám to staré už dlouho nesedí? Dáte si tu práci uvařit si dobrý a zdravý oběd nebo se odfláknete ve fast foodu, i když pak tloustnete. Zdráháte se vydat peníze za něco dražšího, ale pokud by to bylo pro dítě nebo pro manžela, koupila byste to okamžitě? Když vám není dobře, dojdete si včas k lékaři nebo si doma v klidu odpočinete? Nebo nedokážete vydržet ležet  a místo toho pracujete nebo jdete uklízet? I malým zanedbáváním prokazujete sám/sama sobě, jak se nemáte rád/a. Svému vnitřnímu já si neustále svým odsouváním dáváte najevo – jsem na posledním místě nebo alespoň na druhém….a pak se možná divíte, že vás takto upozaďují vaši blízcí nebo okolí. Ale co jim vy sami vysíláte za informaci o sobě?

 

Mgr.Tereza Malimánková

Vedoucí poradny Therapia

592

Psychický blok-proč někdy nedokážeme získat to, co si přejeme

/0 Komentáře/in /by

V psychologii platí, že pokud něco dlouhodobě hledáte a nedaří se to, tak to někde vnitřně nechcete, resp.to máte vnitřně zablokované. Vnitřně znamená v takovém případě nevědomě. Pokud je totiž naše vědomí a nevědomí v naprostém souladu, jsme schopni dosáhnout téměř všeho, co si přejeme a na co jsme v základu dostatečně vybaveni (inteligence a vrozené schopnosti).

Co je vědomí a nevědomí?

Vědomá část naší mysli je ta, kterou si uvědomujeme. Tam probíhají naše vědomá přání a představy, kdy si třeba přejeme novou práci nebo skvělého partnera. Skrze tuto část také vědomě prožíváme myšlenky plné utrpení, když se nám dosažení cílů nedaří. Probíhají zde „objektivní“soudy, např. všichni dobří chlapi jsou zadaní, práce není nebo že můžu mít sice dobře placenou práci, ale nebude mě bavit. Díky těmto myšlenkám člověk znovu upadá na bezmoci.

 

Jak je to s nevědomím?

Skutečným vůdcem našeho života je ale naše nevědomí.V nevědomí se ukrývají všechny naše skryté a NE vědomé strachy. Zároveň jsou tam ale ukryty i všechny pozitivní věci, které jsme si za život uložily. Nevědomí ve skutečnosti ovlivňuje až 80% našeho smýšlení a chování, takže pokud si vědomou částí přejete novou a dobře placenou práci (tedy zbylými 20ti procenty), ale v nevědomí máte ukryty staré „věty“ a přesvědčení z naší rodiny typu – jsi k ničemu, v naší rodině nikdy neměl nikdo dobrou práci, peníze a bohatství je tu jen pro ty nahoře, buď rád, že tě někdo vůbec zaměstná….., je málo pravděpodobné, že na dobrou práci narazíte.

Vnitřní přesvědčení

To, čemu vnitřně věříme, o čemž jsme vnitřně dokonce přesvědčeni má pro nás velkou sílu. Tuto sílu je někdy těžké vědomě překročit, tedy jen tím, že si něco přejeme, pokud s nevědomou částí nijak nepracujeme. Nevědomá část totiž ovlivňuje širokou škálu věcí – mozek ve skutečnosti nedává povel vidět to, na co není nastaven. Tedy pokud hledáme hodného a přitažlivého partnera,ale jsme nastaveni vnitřně na to, že na něj nemáme (sebevědomí, schopnosti, krásu apod.), bude se náš pohled uchylovat spíše k partnerům, kteří odpovídají našemu vnitřnímu přesvědčení. Př.pokud věřím, že nemohu zažít vztah plný vášně a přitažlivosti (př.kvůli vzoru rodičů, kteří žili odděleně a nepřitahovali se,a e přesto spolu zůstali), budeme neustále přitahovat partnery, kteří se nám nelíbí a ty, co bychom chtěli se po nás ani neotočí.

Nápis na čele

Klientům vždycky říkám, že nevědomé myšlenky jsou jako kdyby je nositel sám neviděl, ale zároveň je měl napsané na čele, takže ostatní je vidí. Lidé v okolí a zejména ti, co se dostanou do blízkosti „nositele nápisu“ tedy vidí – př. ta si nechá klidně naložit, k té si můžu dovolit, ta chce být asi radši sama….apod.,a tak se podle toho řídí.. Nositel „nápisu na čele“ prozrazuje své vnitřní nastavení neuvědomělým chováním a svým slovním projevem, postojem těla a výrazem obličeje. Naše nevědomí tedy ovlivňuje naše nevědomé chování formou výrazu ve tváři, pohyby těla či slovy. Může si o sobě myslet, jak usilovně hledáme partnera, který by o nás třeba pečoval, ale v realitě můžeme na druhé lidi působit zcela opačným dojmem. Aniž si to uvědomujeme, neumíme si třeba o péči říct nebo ji přijmout, když už ji někdo nabídne. Chováme se třeba odtažitě, úzkostně nebo samotářsky a ostatní tak získávají dojem, že chceme zůstat sami a pomoc druhých nás obtěžuje!

Dalším příkladem může být hledání nové práce, kdy ji hledáte a s druhými hovoříte opakovaně o tom, jak jste v současné práci nešťastní, ale co se děje ve skutečnosti? Mnohdy se stává, že člověk, co si usilovně stěžuje na práci a tvrdí, že chce jinou – žádnou nehledá, nepracuje na sobě a na svých nových schopnostem a když mu někdo něco dohodí, tak nemá zrovna čas….
Okolí tedy můžete dávat o sobě v daném tématu zcela opačné informace než byste ve skutečnosti chtěli nebo potřebovali opravdu „vysílat“.

Hledáte-li dlouhodobě partnera, ale jste už měsíce či roky sami, tak se nevědomě partnerství bojíte a to z různých důvodů – můžete se bát, že vás opustí, když se opravdu zamilujete, že vám vezme osobní prostor, že vás bude vztah dusit apod.Stejně tak se můžete obávat „hledání“lepší práce. Můžete se nevědomě bát, že už jinou práci nenajdete, že vás v nové a lepší vyhodí. Pokud vám tedy nejde v životě dosáhnout delší dobu něčeho, po čem toužíte, máte vnitřně strach to získat!

V dalším článku o práci nevědomí a psychickém bloku se dozvíte, jak s tím pracovat.

Tereza Malimánková
Poradna Therapia

629

Rodiče manipulátoři-jak mi pomohla psychoterapie?

/0 Komentáře/in /by

Právnička Petra vyhledala odbornou pomoc

 
Pro terapii jsem se rozhodla díky recenzi kamarádky, která také na terapii v totožné poradně chodila. Vyplnila jsem dotazník na internetových stránkách poradny, aby věděli, proč se na poradnu obracím. Poradna mě kontaktovala během 12 hodin. Následně se mě ujala Mgr. Malimánková a domluvily jsme termín prvního sezení. Terapie probíhala profesionálně, online, cítila jsem se konformně, bezpečně. Paní magistra mě vyslechla, aby detailněji zjistila důvod našeho sezení – rodiče mám manipulátory, vše jsem dělala špatně a cítila jsem se každý den vinná. 
 

Přestala jsem se obviňovat

 
Již z prvního sezení jsem si odnesla rady, které jsem začala aplikovat v konverzaci s rodiči a bylo mi psychicky výrazně lépe. Každé následující sezení ve mě vzbuzovalo pocit, že jsem se obrátila na odborníky, kteří mi chtějí naslouchat, poradit, pomoci vyřešit moje trable. Po sezeních jsem se cítila silnější a přestala jsem se obviňovat. Paní magistra mi pomohla v mojí hlavě urovnat to, co já si přeji, co se mi líbí, co mi dělá dobře. 
 
Stal se ze mě ve 25 ti letech nový člověk, který se už nebude všeho bát, vše přehnaně řešit, nebudu se obviňovat, nebudu své postoje nikomu odůvodňovat. 
 

Terapii doporučuji každému

 
Terapii bych doporučila každému, kdo má sebemenší otázky nad svým životem. Do našeho prvního sezení jsem se bála o problémech mluvit, říkala jsem si že si vymýšlím, že rodiče se mnou nemanipulují, že já jsem ta špatná. Nicméně jsem se s rodiči často dohadovala a spory končily mým brekem, nechutí žít, pochybovala jsem nad smyslem života.
 
Kvůli těmto stavům jsem si řekla o pomoc. Velkou roli sehrála kamarádka, která mi pomohla vyplnit úvodní dotazník do poradny.
 
Tímto velice děkuji, že jsem začala žít nový sebevědomější život bez výčitek.

Odhodlat se k terapii mi pomohla kamarádka

 
Tato recenze patří nejenom lidem v podobné situaci, jako jsem byla já. Tato recenze patří i těm, kteří se nachází v okolí těch, kteří trpí, nemají se rádi, jsou smutní, …. Aby totiž takoví přihlížející lidé mohli pomoci “obětem” tak, jako pomohla moje přihlížející kamarádka mně. 
 
Recenze naší klienky na sezení u Mgr.Terezy Malimánkové
Mgr.Tereza Malimánková pracuje často s klienty, kteří uvázli v kruhu konfliktní komunikace s manipulátory a také v kruhu sebeobviňování. V terapii probíhá analýza dané situace a zároveň poradenství, kdy dává konkrétní návod, jak pracovat s manipulativními jedinci v komunikaci.
 
 
275

Jak probíhá psychoterapie

/0 Komentáře/in /by

Psychoterapie se začíná rozšiřovat mezi lidmi jako běžná součást pomoci. Jak ale celý proces probíhá? Co se odehrává za zavřenými dveřmi poradny? 

Terapeutické fáze:

Terapie má vždy začátek, prostředek a konec. V úvodním sezení se klient seznamuje se svým terapeutem. Ten mu srozumitelně vysvětlí, co může očekávat a ubezpečuje ho o bezpečí a důvěře v jejich budoucích rozhovorech. Klient dostane prostor pro popis svých potíží, kterými přichází a spolu s terapeutem se domlouvají, jaké kroky budou následovat.

V první fázi terapie se terapeut snaží s klientem zvědomit jeho potlačené a nevědomé tendence a vzorce v životě a tím umožnit klientovi náhled a možnost změny.  V této fázi může dojít i k nepříjemným pocitům, protože se spolu s terapeutem klient dotýká nepříjemných a často i tabu témat.

V druhé fázi terapie je již vztah s terapeutem pevný a plný důvěry a klient má odvahu dotknout se svých „stínů“, aniž by se bál hodnocení nebo se sám hodnotil. Klient je již schopen nahlédnout své opakující se vzorce v životě, které mu škodí a rád by je změnil. Často však ještě neví jak nebo nemá odvahu. Vědomě již tedy ví, že dělá chybné kroky, ale zatím není schopen je 100% neopakovat. Tato fáze je nejdelší a zpravidla nejpracnější. Může docházet ke konkrétním změnám v klientově okolí. Může nahlížet jinak na své blízké, může obměňovat své přátelé, kteří ho dříve zatěžovali a stejně tak může docházet ke změnám pracovních či v partnerském vztahu. Klient je již schopen vědomě nahlížet svůj život a mít jasno o svých potřebách, pocitech a cílech. Druhá fáze může trvat od půl roku do několika let v závislosti na potížích klienta.

Terapie se také liší od poradenství, které je zaměřeno na konkrétní rady a je kratší, zpravidla trvá od dvou sezení do šesti měsíců. Takové řešení by se zejména racionálně smýšlejícím lidem zdálo jako nejlepší, ale poradenstvím nikdy nedocílíte vnitřní proměnu osobnosti a změnu zarytých nevědomých vzorců. Proto se dobře vedená terapie snaží vyvarovat obecným návrhům a radám, i když je klient může ze začátku vyžadovat.

Třetí fáze a konečná fáze je nejvíce nabitá energií a často odměnou za ty měsíce, týdny či roky práce. Klient se již cítí pevný ve svém životě. Je schopen aktivně měnit své původní chování, cítí se často sebevědomější a odvážnější. Méně se hodnotí a více přijímá sebe i okolí. Cítí se šťastnější a má pocit větší moci nad svým životem. Cílem terapie je dosáhnout takové změny osobnosti klienta, aby se cítil v životě uvolněně a přirozeně  a navrátil se ke svému bytostnému já, které ke odproštěno od strachů a nejistot, které nabral postupně životem.

V terapii je hlavním prostředkem rozhovor, je však možné využívat některých doplňujících technik, pokud to terapeut uzná ze vhodné nebo si to klient přeje.

Terapie by vždy měla mít konec, mělo by proběhnout konečné sezení a to i v případě, že se klient rozhodně náhle celý proces ukončit. Náhlé konce mohou souviset s různými strachy klienta z blízkosti či důvěry v druhého člověka a pokud by se rozhodl ukončit terapii sám a náhle bez přirozeného vývoje, mohl by tím akorát nevědomě podpořit svůj vnitřní negativní vzorec.

 

Rozdíl mezi psychoterapií a koučinkem

 

Koučink vám pomůže efektivně se dostat k vašemu cíli. Je vhodný pro lidi, kteří nepotřebují hlubší vnitřní proměnu.Je pro ty, kteří hledají konkrétní a rychlé kroky k dosažení svého cíle. Koučink neléčí, ale učí lidi, jak se v životě naučit nalézt ten správný cíl a dosáhnout ho. Sezení vám mohou pomoci najít a definovat váš cíl a cestu, jak k němu dojít. Koučink se zaměřuje na všechny životní témata jako vztahy, sebevědomí, profesní směřování apod. Na rozdíl od psychoterapie nezabývá rodinnou minulostí, analyzováním problémů a neléčí (deprese, úzkosti či jiná psychická onemocnění). Osobní kouč se zaměřuje jen na silné stránky klienta a snaží se je podpořit. Klient se pak sám naučí dosahovat svých cílů, získává „knowhow“ na svůj život, které dříve neměl.

 

Výběr terapeuta

 

Nejdůležitější je, abyste si s terapeutem „sedli“. Přístup terapeuta je často dán směrem, který vystudoval a také jeho osobností. Někomu vyhovuje mlčenlivější terapeut, jinému spíše aktivní, který rychleji reaguje a dává zpětnou vazbu.

 

I když vám pomohl nějaký terapeut, nemusí ten samý pomoci vaší kamarádce. Můžete mít rozdílné potřeby. V každém případě by však měl být terapeut přijímající a měl by pro vás vytvořit bezpečné prostředí. Máte právo na změnu terapeuta. Chybou není změna terapeuta, ale rezignace na vaše problémy.

 

Jak komunikovat s psychoterapeutem?

 

Důležitou součástí terapeutického vztahu, který je základem pro vyléčení z problémů, je zpětná vazba. Nebojte se terapeutovi sdělit i vy jakékoli pocity a myšlenky ohledně terapie, které máte. Cítíte se nespokojeni, máte z něčeho obavy, potřebujete zrychlit nebo snížit tempo nebo jste naopak spokojení? Sdělte to. Součástí léčby je i naučit se sdělovat své potřeby, a terapeut je vždy rád přijme. Pomáháte mu i najít způsob, jak s vámi pracovat. V terapii nejste ve škole, terapeut vás nehodnotí. Je na vás, co v terapii přijmete či odmítnete.

 

Jaký je rozdíl mezi psychoterapeutem a kamarádem?

 

A jaký je rozdíl mezi psychoterapeutem a kamarádem? Proč byste měli platit za to, že budete s někým mluvit? Nemůže tuto službu poskytnout zadarmo kamarád? Možností, jak se o sobě něco dozvědět je samozřejmě více – čtení knih, rozhovory s přáteli, semináře. Můžete si popovídat i s kamarády, ale těm často chybí patřičné vzdělání a praxe a radí pouze ze svého úhlu a na základě svých zkušeností. Přátelé tedy zpravidla nemají možnost pochopit přesné příčiny vašich problémů a aplikují jen své řešení, které sami vyzkoušeli. Ne vždy ale musí sednout. Stejně tak je to při samostudiu, může to pomoci při rozšíření úhlu pohledu na problém, ale může pro vás být těžké si z knih vybrat to podstatné pro váš život. V neposlední řadě je také důležitý fakt, že terapeut vás ani vaše okolí nezná a není tedy při práce osobně zaujatý.

 

Poradna Therapia

 

 

175