Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Co opravdu potřebuje malé dítě anebo jak mu dát základ na šťastné partnerství v dospělosti

Všichni jsme byli děti a všichni jsme měli nějaké rodiče, ať už jsme s nimi žili nebo ne. Děti vyrostou v dospělé a pak zestárnou. To je běžný koloběh života. Kvalita života se však u lidí liší a není to dáno osudem, ale naučenými negativními vzorci chování, které vedou k tomu, že nejsme v životě šťastni. Naučené vzorce chování neznamená jen to, že jsme to „okoukali“od svých rodičů, ale také to, jak nás naši rodiče naučili se chovat sami k sobě, tím jak se oni chovali k nám a také k sobě navzájem. Tyto vzorce se pak nejvíce projeví právě v dalším důležitém životním vztahu a tím je vztah partnerský a také náš rodičovský vztah k vlastním dětem.

Alarmujícím číslem je počet rozvodů s tím, že je potvrzeno a známo, že ne každý nefunkční partnerský vztah se rozvede, mnoho z nefunkčních párů spolu zůstává do konce jejich života. Společnost tedy vypadá na první pohled vztahově fungující, ale kolik párů je skutečně šťastných? Jelikož dostáváme největší emoční a vztahový základ od rodičů, pokládám si otázku, není něco v té výchově a péči od rodičů směrem k dětem špatně? A to i ve funkčních rodinách. I tam, kde si děti přáli, kde se o ně starají. Vzhledem k možnosti pracovat s dospělými klienty, kteří mnohdy vyrostli právě v těchto na první pohled zcela funkčních rodinách, ale nyní nejsou v životě šťastni, mi přišlo zajímavé zachytit zpětně, co se v péči o dítě běžně doporučuje nebo toleruje, ale ve skutečnosti mu to škodí a má to pro něj mnohdy důsledky na celý život, pokud s tím jako dospělý sám nepracuje.

Co opravdu potřebuje malé dítě anebo jak mu dát základ na šťastné partnerství v dospělosti

Co je ve skutečnosti pro novorozené a nadále malé dítě od rodiče nejdůležitější? Pocit bezpečí, důvěra,přijetí. Právě tohle dělá základ pro jeho šťastný dospělý život. Aby byly tyto potřeby naplněny, musí rodiče dobře naslouchat potřebám dítěte a dobře zacházet s jeho emocemi. Příroda právě tohle zařídila skvěle, abychom k tomu měli příležitost. Dítě skoro do dvou let, někdy i déle nemluví. Novorozeně se vyjadřuje pouze emocemi a je zcela bezbranné. Máme tak šanci se na něj naladit a svým chováním mu dávat najevo – slyším tě, miluji tě, chci, aby ti bylo dobře, a tak vnímám, co nejlépe tvé potřeby a snažím se, co nejvíce to jde. Takto se pak dítě cítí milováno a v bezpečí a učí se mít důvěru ve své potřeby a ve svého rodiče (později je z toho základ pro důvěru k ostatním lidem, a hlavně k partnerovi). Pokud, je však takové chování od rodiče neprojeví, vytváří se pomalu, ale jistě narušený vzorec vnímání sebe sama a svých potřeb do dospělosti. Dítě si pak jako dospělý vybírá nevhodné partnery a sám trpí nízkým sebevědomím. Zamyslete se sami, jak obrovské množství lidí trpí ve skutečnosti nízkým sebevědomím, aniž by to sami ihned přiznali. Je to ale vidět na jejich životě. Lidé běžně nedokáží být samy nebo dělají práci, která je nebaví, nedokáží mít více peněz, žijí s partnerem, kterého nemilují a další. Tohle patří k problémům běžné populace, tedy lidí, kteří nevzešli jen z nefunkčních rodin, ale z rodin, kde se o ně pečovalo.

 

Jak se tedy pečuje v Čechách o dítě? Jak se plní od mala u dítěte pocity bezpečí, přijetí a důvěry? Jaký zájem rodiče dětem ve skutečnosti projevují?

 

Co opravdu potřebuje malé dítě anebo jak mu dát základ na šťastné partnerství v dospělosti

 

Velkým nešvarem je ve výchově strach z rozmazlení dítěte. Tento strach je mnohdy přítomen již na počátku, kdy dítě po narození potřebuje vlastně jen kontakt s matkou a nakojit. Co se mu ale dostane navíc v rámci lásky od rodiče? Navíc dostane vlastní pokoj a vlastní postýlku a také kočárek. Nic proti tomu, všechno z toho má svou funkci, ale je potřeba dát dítěti čas, který hodně rodičů nedává. Dítě potřebuje čas si k věcem dospět a z toho pak vzniká další „nešvar“ –už by mělo umět…ale o to až později.

 

Dítě po narození tedy potřebuje hlavně pocit BEZPEČÍ a DUVĚRY ve svou matku. A to získá právě co největším kontaktem. Kolik rodičů se ale umí skutečně mazlit se svým dítětem? Kolik maminek stojí zoufale u kočárku, když děťátko pláče a místo toho, aby ho vzaly do ruky a utišily, kývají zoufale kočárkem, aby dítě uspaly.

Mezi běžné praktiky také patří dát již od dvou měsíců dítě samotné do postýlky do svého pokoje. Ano existují chůvičky a máma se potřebuje vyspat. Ale, co potřebuje dítě samotné? Není to právě bezpečná přítomnost rodiče? Děti si na to špatně přivykají a někteří rodiče volí metodu, „nechám vybrečet, aby si nezvykl, že tu budu za ním pořád lítat…“. Silným argumentem v této metodě je, že dítě později spí celou noc, takže to vlastně funguje…nefunguje, nespí, protože si jen neřekne…dostalo se mu informace, že jediný prostředek, který má, tedy pláč, mu nepomůže a také informace, potřeby mého rodiče jsou důležitější než mé. Potřeby rodiče jsou také důležité, ale je nutné je citlivě ladit právě s potřebami dítěte.

Někteří rodiče také fixují své dítě místo na sebe, na hračku. Stačí plyšová věc v postýlce k pocitu bezpečí?

Co opravdu potřebuje malé dítě anebo jak mu dát základ na šťastné partnerství v dospělosti

Každá z milujících matek chce ze svého dítěte vychovat sebevědomého a zdravého člověka. Co to vlastně znamená? Zdravě sebevědomý člověk se dokáže zdravě prosadit, má své názory, ale zná hranice k sobě i k okolí, má k sobě kladný vztah, dokáže vytvářet hluboké a uspokojivé přátelské i partnerské vztahy. Má vnitřní propojení sám se sebou, dokáže tedy v životě určit, co by ho bavilo, vybere si práci, která ho naplňuje a umí si zároveň život užít a dostatečně odpočívat. Celkově cítí v životě smysl.

 

Upřímně, kdo z nás ale takový obrázek splňuje? A čím to, je, když se většina rodičů považuje za milující a pečující?

 

Už by mělo umět…mnoho matek nevědomě tlačí na sví děti a srovnává je s okolím. Mnohdy to dělají vlastně z lásky k nim. Obávají se, aby „nebyly jejich děti pozadu, aby se jim druzí nesmály a aby byly zdravé. U všech dětských lékařů číhají na matky tabulky a měření, to začínalo vlastně již v těhotenství a u porodu, jaké a má a nemá co být a matky začnou často podléhat strachu, aby jejich dítě bylo v pořádku a zdravé. Následkem toho však ztrácení kontakt právě s jejich dítětem, které má často prostě vlastní tempo. Vytváří to však jen zbytečný stres mezi matkou a dítětem a dítě opět necítí to podstatné, tedy to, že je přijímané a pouze milované. Namísto toho začíná přicházet první hodnocení – „vždyť už si to uměl, co zas děláš?“, „Zuzanka už chodí dávno na nočník a ty pořád nic“ apod.Dítě potřebuje různě dlouhou dobu na to, aby se naladilo na svou maminku a na své rodiče. Máma nemusí nic moc učit, ani peskovat na základě svého strachu. Má být jen pozorovatel a obdivovatel svého dítěte, jak je skvělé. Ve věku cca dvou let se dítě učí přirozeně vše samo a svým vlastním tempem. Místo toho ale někdy maminky, aniž by to tušily, dávají první základy pocitu, nejsi dost dobré.

 

Základem je tedy dávat dítěti pocit bezpečí, respektovat ho, přijímat ho, milovat ho a umět s ním mít fyzický kontakt. Právě to, je ale pro většinu rodičů těžké nebo alespoň část toho, protože je to doma nikdo nenaučil.

Co vlastně znamená v Čechách pečující matka. Téměř vždy máma, která dělá svačiny, uvaří, napeče, dobře oblékne, zaplatí, vybere „koníčky“, kam dítě poctivě vodí, ve starším věku poskytne peníze i ubytování, aby dítě vystudovalo, často vybere za dítě vhodné studium, aby se mu „dobře žilo“ a další. Méně často už ale dítěti otevřeně maminka projevuje blízkost, pohladí, pomazlí, řekne, že ho má rádo.

 

V dalším článku se zaměřím právě na to, jak mohou rodiče nezdravě ovlivnit život dítěte tím, že nerespektují jeho potřeby a myšlení. Vybírají za něj školu a zájmy, aniž by vnímali, co dítě opravdu chce a co si přeje a co ho baví. I to je často považováno za projev lásky a zájmu. Takový rodič se snaží vybrat dítěti takovou školu a zájmy, aby se „měl v životě dobře“, aby měl peníze, vždy se uplatnil apod. Dítě se ale tímto způsobem často mine se svými skutečnými schopnostmi a zájmy a není pak v práci a ve škole spokojené.

 

Tereza Zahrádková

 

 

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

 

Všichni jsme byli děti a všichni jsme měli nějaké rodiče, ať už jsme s nimi žili nebo ne. Děti vyrostou v dospělé a pak zestárnou. To je běžný koloběh života. Kvalita života se však u lidí liší a není to dáno osudem, ale naučenými negativními vzorci chování, které vedou k tomu, že nejsme v životě šťastni. Naučené vzorce chování neznamená jen to, že jsme to „okoukali“od svých rodičů, ale také to, jak nás naši rodiče naučili se chovat sami k sobě, tím jak se oni chovali k nám a také k sobě navzájem. Tyto vzorce se pak nejvíce projeví právě v dalším důležitém životním vztahu a tím je vztah partnerský a také náš rodičovský vztah k vlastním dětem.

Alarmujícím číslem je počet rozvodů s tím, že je potvrzeno a známo, že ne každý nefunkční partnerský vztah se rozvede, mnoho z nefunkčních párů spolu zůstává do konce jejich života. Společnost tedy vypadá na první pohled vztahově fungující, ale kolik párů je skutečně šťastných? Jelikož dostáváme největší emoční a vztahový základ od rodičů, pokládám si otázku, není něco v té výchově a péči od rodičů směrem k dětem špatně? A to i ve funkčních rodinách. I tam, kde si děti přáli, kde se o ně starají. Vzhledem k možnosti pracovat s dospělými klienty, kteří mnohdy vyrostli právě v těchto na první pohled zcela funkčních rodinách, ale nyní nejsou v životě šťastni, mi přišlo zajímavé zachytit zpětně, co se v péči o dítě běžně doporučuje nebo toleruje, ale ve skutečnosti mu to škodí a má to pro něj mnohdy důsledky na celý život, pokud s tím jako dospělý sám nepracuje.

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Co je ve skutečnosti pro novorozené a nadále malé dítě od rodiče nejdůležitější? Pocit bezpečí, důvěra,přijetí. Právě tohle dělá základ pro jeho šťastný dospělý život. Aby byly tyto potřeby naplněny, musí rodiče dobře naslouchat potřebám dítěte a dobře zacházet s jeho emocemi. Příroda právě tohle zařídila skvěle, abychom k tomu měli příležitost. Dítě skoro do dvou let, někdy i déle nemluví. Novorozeně se vyjadřuje pouze emocemi a je zcela bezbranné. Máme tak šanci se na něj naladit a svým chováním mu dávat najevo – slyším tě, miluji tě, chci, aby ti bylo dobře, a tak vnímám, co nejlépe tvé potřeby a snažím se, co nejvíce to jde. Takto se pak dítě cítí milováno a v bezpečí a učí se mít důvěru ve své potřeby a ve svého rodiče (později je z toho základ pro důvěru k ostatním lidem, a hlavně k partnerovi). Pokud, je však takové chování od rodiče neprojeví, vytváří se pomalu, ale jistě narušený vzorec vnímání sebe sama a svých potřeb do dospělosti. Dítě si pak jako dospělý vybírá nevhodné partnery a sám trpí nízkým sebevědomím. Zamyslete se sami, jak obrovské množství lidí trpí ve skutečnosti nízkým sebevědomím, aniž by to sami ihned přiznali. Je to ale vidět na jejich životě. Lidé běžně nedokáží být samy nebo dělají práci, která je nebaví, nedokáží mít více peněz, žijí s partnerem, kterého nemilují a další. Tohle patří k problémům běžné populace, tedy lidí, kteří nevzešli jen z nefunkčních rodin, ale z rodin, kde se o ně pečovalo.

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Jak se tedy pečuje v Čechách o dítě? Jak se plní od mala u dítěte pocity bezpečí, přijetí a důvěry? Jaký zájem rodiče dětem ve skutečnosti projevují?

Velkým nešvarem je ve výchově strach z rozmazlení dítěte. Tento strach je mnohdy přítomen již na počátku, kdy dítě po narození potřebuje vlastně jen kontakt s matkou a nakojit. Co se mu ale dostane navíc v rámci lásky od rodiče? Navíc dostane vlastní pokoj a vlastní postýlku a také kočárek. Nic proti tomu, všechno z toho má svou funkci, ale je potřeba dát dítěti čas, který hodně rodičů nedává. Dítě potřebuje čas si k věcem dospět a z toho pak vzniká další „nešvar“ –už by mělo umět…ale o to až později.

 

Dítě po narození tedy potřebuje hlavně pocit BEZPEČÍ a DUVĚRY ve svou matku. A to získá právě co největším kontaktem. Kolik rodičů se ale umí skutečně mazlit se svým dítětem? Kolik maminek stojí zoufale u kočárku, když děťátko pláče a místo toho, aby ho vzaly do ruky a utišily, kývají zoufale kočárkem, aby dítě uspaly.

Mezi běžné praktiky také patří dát již od dvou měsíců dítě samotné do postýlky do svého pokoje. Ano existují chůvičky a máma se potřebuje vyspat. Ale, co potřebuje dítě samotné? Není to právě bezpečná přítomnost rodiče? Děti si na to špatně přivykají a někteří rodiče volí metodu, „nechám vybrečet, aby si nezvykl, že tu budu za ním pořád lítat…“. Silným argumentem v této metodě je, že dítě později spí celou noc, takže to vlastně funguje…nefunguje, nespí, protože si jen neřekne…dostalo se mu informace, že jediný prostředek, který má, tedy pláč, mu nepomůže a také informace, potřeby mého rodiče jsou důležitější než mé. Potřeby rodiče jsou také důležité, ale je nutné je citlivě ladit právě s potřebami dítěte.

Někteří rodiče také fixují své dítě místo na sebe, na hračku. Stačí plyšová věc v postýlce k pocitu bezpečí?

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Každá z milujících matek chce ze svého dítěte vychovat sebevědomého a zdravého člověka. Co to vlastně znamená? Zdravě sebevědomý člověk se dokáže zdravě prosadit, má své názory, ale zná hranice k sobě i k okolí, má k sobě kladný vztah, dokáže vytvářet hluboké a uspokojivé přátelské i partnerské vztahy. Má vnitřní propojení sám se sebou, dokáže tedy v životě určit, co by ho bavilo, vybere si práci, která ho naplňuje a umí si zároveň život užít a dostatečně odpočívat. Celkově cítí v životě smysl.

 

Upřímně, kdo z nás ale takový obrázek splňuje? A čím to, je, když se většina rodičů považuje za milující a pečující?

 

Už by mělo umět…mnoho matek nevědomě tlačí na sví děti a srovnává je s okolím. Mnohdy to dělají vlastně z lásky k nim. Obávají se, aby „nebyly jejich děti pozadu, aby se jim druzí nesmály a aby byly zdravé. U všech dětských lékařů číhají na matky tabulky a měření, to začínalo vlastně již v těhotenství a u porodu, jaké a má a nemá co být a matky začnou často podléhat strachu, aby jejich dítě bylo v pořádku a zdravé. Následkem toho však ztrácení kontakt právě s jejich dítětem, které má často prostě vlastní tempo. Vytváří to však jen zbytečný stres mezi matkou a dítětem a dítě opět necítí to podstatné, tedy to, že je přijímané a pouze milované. Namísto toho začíná přicházet první hodnocení – „vždyť už si to uměl, co zas děláš?“, „Zuzanka už chodí dávno na nočník a ty pořád nic“ apod.Dítě potřebuje různě dlouhou dobu na to, aby se naladilo na svou maminku a na své rodiče. Máma nemusí nic moc učit, ani peskovat na základě svého strachu. Má být jen pozorovatel a obdivovatel svého dítěte, jak je skvělé. Ve věku cca dvou let se dítě učí přirozeně vše samo a svým vlastním tempem. Místo toho ale někdy maminky, aniž by to tušily, dávají první základy pocitu, nejsi dost dobré.

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Základem je tedy dávat dítěti pocit bezpečí, respektovat ho, přijímat ho, milovat ho a umět s ním mít fyzický kontakt. Právě to, je ale pro většinu rodičů těžké nebo alespoň část toho, protože je to doma nikdo nenaučil.

Co vlastně znamená v Čechách pečující matka. Téměř vždy máma, která dělá svačiny, uvaří, napeče, dobře oblékne, zaplatí, vybere „koníčky“, kam dítě poctivě vodí, ve starším věku poskytne peníze i ubytování, aby dítě vystudovalo, často vybere za dítě vhodné studium, aby se mu „dobře žilo“ a další. Méně často už ale dítěti otevřeně maminka projevuje blízkost, pohladí, pomazlí, řekne, že ho má rádo.

 

V dalším článku se zaměřím právě na to, jak mohou rodiče nezdravě ovlivnit život dítěte tím, že nerespektují jeho potřeby a myšlení. Vybírají za něj školu a zájmy, aniž by vnímali, co dítě opravdu chce a co si přeje a co ho baví. I to je často považováno za projev lásky a zájmu. Takový rodič se snaží vybrat dítěti takovou školu a zájmy, aby se „měl v životě dobře“, aby měl peníze, vždy se uplatnil apod. Dítě se ale tímto způsobem často mine se svými skutečnými schopnostmi a zájmy a není pak v práci a ve škole spokojené.

 

Tereza Zahrádková

 

 

Co nejvíce škodí v partnerských vztazích

Co nejvíce škodí v partnerských vztazích

Mezi nejčastější chování ve vztahu vedoucí často až k rozchodu patří výčitky, kritizování, ponižování, urážení se, citový chlad nebo naopak přílišná potřeba závislosti na vztahu či citové vydírání. Dá se říci, že také v chování patří běžně k dnešním vztahům. Mnoho z nich ale není šťastných a někde je intenzita tohoto negativního chování tak veliká, že se vztah rozpadne.

 

Mezi nejčastější bolestivé věty patří:

Zase jsem na všechno sama!

Ty jsi snad úplně neschopná!

Máš mě ještě rád?-často opakované ujišťování(citové vydírání)

Všichni jsou důležitější než já!

Měla bys zhubnout..

Vypadáš hrozně..

Nic jsi v životě nedokázal!

Jsi k ničemu!

Co nejvíce škodí v partnerských vztazích

Ve skutečnosti velká většina lidí ve společnosti trpí nižším sebevědomím nebo alespoň pocitem vnitřní nejistoty, což vede k tomu, že neumí jasně sdělovat své potřeby a přání a mnoho takových lidí nevytváří uspokojivé partnerské vztahy. Vysoké číslo rozvodovosti není tedy vůbec překvapivé, jelikož ve většině párů se časem u partnerů projeví „vnitřní démoni“ na základě nízké sebehodnoty. Nejasné projevy svých potřeb vedou k výše uvedeným negativním vztahováním se, které pak vztah ničí.

 

Dnešní rodiče, přestože jsou často milujícími rodiči vedou své děti od mala k přílišnému naslouchání autoritám a často neumí projevovat lásku skrze citové projevy a tělesný kontakt (mazlení). Celkově trpí rodiče strachem z rozmazlení a tak děti připravují nevědomě o přirozené plnění jejich potřeb, což může v dospělosti mít neblahý vliv právě na jejich dospělé vztahy. Bojí se, že když projeví jasně své potřeby, tak budou opuštěni. Stejně tak, jak to cítili od rodičů, kteří trestali jejich „neposlušnost“ odnětím lásky („vrať se až budeš normální, …když se tak chováš, nebude tě mít nikdo rád, ..zase si maminku zklamal apod…)

 

Ve většině vztahů jde udělat změna, pokud jsou oba partneři motivovaní, neznamená to však, že pom změně je vždy výsledek to, že spolu partneři zůstanou. Pouze část párů je zcela nezdravých, kde jeden nebo oba partneři mají skutečně zákeřnou potřebu druhému jakkoli ublížit (psychicky či fyzicky) a udělat cokoli, co zcela devastuje osobnost partnera. Takového chování se často dopouštějí lidí trpící poruchou osobnosti, kterým zcela chybí empatie a necítí morální hodnoty. Používají druhé pouze ke svému prospěchu, což aplikují právě i v partnerských vztazích.

Co nejvíce škodí v partnerských vztazích

Šťastný a spokojený člověk potřebuje nejen čas se svým partnerem, ale také čas na sebe, na práci, na přátele a na své zájmy. Jeho život je tak v rovnováze. Pokud je ale zdravě nastavený, nepřehání trávení volného času ani v jedné z oblastí. Dokáže volně „přeskakovat“ mezi časem pro sebe a časem s partnerem. Skutečně šťastný člověk přitahuje k sobě jako partnera také šťastného člověka, který pravděpodobně tráví svůj volný čas stejným způsobem, pak mezi nimi tedy vládne pocit rovnováhy.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

 

 

Jak změnit svůj život a přestat žít v nespokojenosti

Jak změnit svůj život a přestat žít v nespokojenosti

Třeba to příští rok bude lepší…, ty máš peníze, tak se ti daří lépe.., ty máš lepší práci, tak to máš jednodušší…, ty máš partnera, co ti pomáhá, tak na to nejsi sama….

Stěžujeme si, modlíme se, chodíme k astrologovi, doufáme, ale změna nepřichází…změna totiž nepřijde, pokud ji sami neuděláme. Mnoho lidí smýšlí bezmocně, závisle a pochybují o sobě a své vůli věci změnit. Lidé si často nejsou vědomi, že to na světě skutečně funguje tak, že většinu svého života si ovládáme sami a to nehledě na naše původní rodinné prostředí. To patří mimochodem k hlavním pochybnostem ohledně toho, že jde život změnit v lepší, když k tomu nepřispělo původní rodinné prostředí. Většina klientů, kteří však prošli sezeními s terapeutem či koučem jsou důkazem, že původní negativní rodinné prostředí je spíše přítěž než budoucí osud. Osudem se však stane, pokud s ním není pracováno. Základem změny v životě je uvěřit faktu, že můžeme mít na svým životem MOC a to změní zcela vše. Rozhodně to do velké míry změní naší budoucnost.

Lidé často visí na svých zaměstnavatelích, jakoby nevěřili, že mohou zlepšit své schopnosti, dovzdělat se nebo prostě jen změnit svého zaměstnavatele. Stěžují si na své partnery, že jim nevyhovují, ale nevěří, že mohou mít lepšího a že se také sami mohou stát „lepšími“ partnery. A tak s nimi zůstávají. Nadále se nechávají využívat, ponižují se ve vztahu, nevěří si a pak se podivují, že s nimi partner nezachází jako s hodnotnou bytostí.

My všichni můžeme svůj život změnit. Je ale nutné začít jinak přemýšlet. To, co si myslíme ovlivňuje naše emoce a ty zase naše chování. Pokud si tedy nedůvěřujeme a nepracujeme na zlepšení našeho sebevědomí, ovlivní to pravděpodobně všechny naše oblasti. Budeme mít horší práci než ostatní, nevhodnějšího partnera, budeme mít méně peněz a celkově horší kvalitu našeho života. Budeme se cítit méně šťastni a budeme tento vzorec předávat dál, našim dětem.

Jak změnit svůj život a přestat žít v nespokojenosti

 Naše vnitřní přesvědčení předaná od rodičů nebo naše vlastní nás silně ovlivňují a to jak pozitivní, tak negativní.

Pokud nám někdo bude celý život říkat, že budeme úspěšní a bude nás k tomu zdravě vést, velmi se zvyšuje pravděpodobnost, že tomu sami uvěříme a budeme si od mala nastavovat na úspěch. Svým chováním a myšlením nebudeme vůbec pochybovat o tom, že by to tak nebylo. To je nejlepší cesta úspěchu ať už rodinného či pracovního dosáhnout. Pokud to „za vás“ však nenastaví rodiče, není nic ztraceno. V dospělosti můžete své myšlení změnit díky své vlastní práci  spolu s terapeutem na  sezení nebo jinými metodami. Jsou dvě možnosti,  jak svůj život měnit. Můžete buď měnit své chování a tím se později přizpůsobí vaše emoce i myšlení a to jednodušše proto, že pokud změníte své chování bude i reakce okolí na vás jiná a tím se budete cítit jinak a vaše myšlenky budou také jiné.

Příkladem může být, že se ve vztahu zachovám, jako bych sis sebe vážila- odmítnu se nechat využít apod. a  pokud v tomto chování chvíli setrváme, i když ještě sami nevěříme, že máme vyšší hodnotu, začne partner reagovat jinak, ucítí naše hranice a přestane se k nám chovat jako k bezcenné bytosti. Může se také stát, že vás na základě takové změny opustí, to je však jen známka toho, že vás potřeboval jen jako nehodnotnou a nesebevědomou a vy máte nyní s tímto chováním šanci najít k sobě někoho, kdo vás bude více respektovat. Ve chvíli, kdy se k vám lidé začnou díky vaší změně chování chovat s větším respektem, začnete se i vy cítit sebevědomější a vaše myšlenky i emoce začnou být sebevědomější.

Jak změnit svůj život a přestat žít v nespokojenosti

Další možností je, že se díky práci na sezeních a podpory terapeuta začnou měnit vaše myšlenky a tím i vaše prožívání. Začnete věřit ve svou hodnotu a začnete se cítit sebevědomější, tím se začne měnit i vaše chování. Výsledek je pak podobný jako v uvedeném příkladu.

Uvěříte si, že máte moc nad svým životem, tedy moc ho měnit, máte vyhráno! Naše hlava je hybatelem našeho života. Každý máme k dispozici klíč k tomu, jak svůj život změnit. Jde jen o to uvěřit, že ho máme a najít ho.

 

Tereza Zahrádková

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

   Ve své praxi v soukromé poradně si na počátečních sezeních s klientem uvědomuji, že se tak úplně nesetkávám s ním, s jeho pravou podstatou. Nemluví z něj jeho bytostné já, ale jeho zraněné ego. Svět okolo sebe vnímá klient přes své zranění. Nevědomě k sobě přitahuje lidi, kteří mu „podporují“ jeho zranění a to buď tím, že s nimi zažívá stejná traumata, která mu v životě uškodila nebo se setkává se stejně zraněnými lidmi, kteří mu jen potvrzují, že svět je prostě zlý. Takový člověk zažívá pocity jako nepřiměřený strach, vztek, stres, deprese, úzkost, ublížení, ponížení a jeho mluva tomu odpovídá. Často používá výrazy jako nedůvěra, sobectví druhých lidí, zrada, bojím se, neumím, nedokážu, nejsem schopen, necítím nebo naopak cítím příliš.

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

 

Naše zranění vznikají nejčastěji v dětství.  V této době nám zejména rodiče vnukávají dojmy o nás, aniž by mnohdy tušili, že se nám jejich soudy zaryjí nejen do paměti, ale začneme se s nimi ztotožňovat. Mnohá hodnocení od rodičů jsou totiž zraňující a znehodnocující a my se se svými zraněními později zcela identifikujeme.

„Janičko ty jsi nepořádná, ty si s těmi kamarády vůbec nepovídáš, takhle tě brzo nebudou mít rádi, nebuď divoká, poleze to druhým na nervy, ty nikdy nebudeš sportovně nadaná, zrychli všechno ti hrozně trvá“…Malá Janička pomalu roste a pokaždé, když slyší tyto věty se u nich cítí nepříjemně, kromě myšlenek tedy zapojuje i své emoce. Začíná se s  těmito myšlenkami identifikovat a nevědomě se podle nich i chová.. Nechodí na sportovní aktivity, nevěří si moc v komunikaci s kamarády, krotí se, když si přijde moc divoká a rozlítaná, aby tím někoho nenazlobila…žije v tom, že taková je…fyzicky nešikovná a  nekomunikativní.

 

Jaké hodnocení jste slyšeli v dětství vy a z kolika z nich jste se identifikovali tak, že se jich držíte do dospělosti?

 

 

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

 

Rodič chce svým hodnocením dítě mnohdy spíše posunout kupředu a upozornit ho na jeho možné neduhy…čím více ale své soudy opakuje a hodnotí svého potomka, může sám pomalu přispívat přesně k tomu, co nechce. Budete-li dítěti často například opakovat, že je nešikovné, přestane si úplně věřit a opravdu bude nešikovné.

Naše zraněné ego  nás nutí nespojovat se se svou intuicí, ale pouze s tím, co si o sobě my nebo druzí o nás myslí. Přestaneme si uvědomovat, že naše pravá podstata, podstata našeho já je možná i jinde. Žijeme tedy v nevědomí a často žijeme i dost nespokojeni, pokud se s naším falešným Já(zraněným egem) identifikujeme příliš.

Příkladem falešného já mohou být pocity jako  urážlivost, závist, ponížení sebe sama nebo druhých, kritika a sebekritika, závislost, nejistota a přehnaný strach a vztek...to všechno nás odvádí od pravého bytí, pravého já, které cítí radost, naplnění, lásku, štěstí, spokojenost. Veškeré negativní emoce a prožitky se ukládají do našeho zraněného ega a máme tendenci tyto rány  a emoce prožívat stále dokola.

 

Krásný příklad uvádí autor  E.Tolle v knize Moc přítomného okamžiku, kde pozorujeme kachny, které se pohádají a po boji se jen oklepou a jedou si na rybníku každá po svém. Neuchovávají si v hlavě žádnou křivdu ani zradu. Nemají zraněné Ego, které by žilo právě z těchto negativních emocí. Nevytváří si scénáře jako lidi – „Co si to dovolil?!Chtěl mi sebrat mé oblíbené místo na rybníce! To si budu pamatovat, na toho si musím dát pozor a raději i na ostatní, nedá se jim věřit. Určitě už si někdo další dělá naděje na mé hezké místo na vodě. „

Kdokoli by se pak přiblížil, kachna by na něj zanevřela a nepustila by ho k sobě, protože by ho podezřívala z toho, že s ní jde bojovat. Kachna má ale štěstí, není člověk, takže takové scénáře neřeší.

 

My lidé, jsme však jiní. Pokud jsme zažili nefunkční rodinný či partnerský vztah svých rodičů, může mít tendence to sami ve svém vztahu opakovat. Pokud vás maminka příliš dusila svou láskou, budete se toho bát i ve svém partnerském vztahu, ze kterého budete mít tendenci utíkat nebo si v něm připadat, jako ve vězení. To však nemusí být realita, ale jen opakující se scénář ve vaší hlavě. Navíc k takovému pocitu můžete sami přispívat svým chováním, kdy nevědomě opakujete podobné reakce, jaké jste měli na „dusící maminku“. Je tedy dobré sledovat, jestli nejsme v zajetí svých vlastních negativních představ o vztazích a životě, kterém jsme „nasáli “v našem dětství.

 

Kdykoli se vám v hlavě tvoří úzkostné myšlenky, strachy nebo naopak ublížení a nepřiměřená zlost, jste v moci svého falešného já, zraněného ega. Představte si své falešné já jako, jako parazita, který přežívá díky vaší energii, kterou do něj stále dáváte. Falešné já vždy touží po přežití a tak vás podporuje ve vašich negativních scénářích a negativních emocích. Co to znamená? Všimněte si, že když vás napadne negativní myšlenka, máte třeba z něčeho strach, nezůstanete jen u jedné myšlenky. Většinou se taková úzkostná myšlenka rozjede do dalších negativních a katastrofických scénářů a začnete se skutečně bát. Pak se snažíte situacím, ze kterých máte strach vyhnout a to jen posiluje v budoucnu vaše další strachy. Stejné je to se vztekem a s pocitem ublížení. Pokud dostanete na někoho vztek, jen tak se ho nezbavíte. Začnete se rozčilovat, stěžovat si druhým lidem a v horším případě si ještě „libujete“ ve svém pocitu ublížení. Negativní emoce tedy plodí další negativní emoce a tím jen ubližujete sami sobě, protože nevědomě podporujete své vnitřní zranění.

 

Stejně tak, když jste zažili rodiče, kteří se hádali a vzájemně uráželi, můžete mít tendence něco z toho opakovat. Určitě si teď mnozí z vás říkají, že nejste stejní jako rodiče. To určitě nejste, ale jste šťastní? Pokud ne, žijete převážně ve světě svého falešného Já, falešní identity, nikoli ve světle svého pravého bytostného já. Většina z nás se cítí někdy radostně, naplněně a spokojeně. Jsme tedy v kontaktu se svým pravým Bytím. Mnoho lidí je však úplně odpojeno od sebe samých …neví, co je smyslem jejich života, není jim dobře s nikým natož se sebou samým, neví, co by je v životě bavilo a naplňovalo. Žijí život s pocitem, že se jim nic nedaří a že raději zůstanou v bezpečí jistého než že by riskovali změnu. V takovém případě se falešné já plné negací může radovat, protože přežívá přesně díky takovým pocitům neštěstí. Falešné já můžeme  připodobnit třeba k autoimunitnímu onemocnění. To si žije tak trochu vlastním životem v našem fyzickém těle a devastuje nás. Stejné je to s naším falešný já. Má tendence v nás vyvolávat a podporovat negativní myšlenky – pochybnosti, strachy, vzteky a pokud jim uvěříme, dostávají nad námi moc.

 

 

Zraněné Ego vám mnohdy může vyloženě bránit ve vašich pravých touhách. Příkladem může být třeba to, že toužíte tančit, ale připadáte si neschopní, chcete rodinu, ale stále utíkáte z partnerských vztahů, protože vám partneři přijdou nedostateční, chcete jezdit po světě, ale bojíte se, že byste neuměli jet sami, chcete se vrátit k hudbě ve svém volném čase, ale raději pracujete přesčas, protože se bojíte, že když nebudete perfektní šéf vás vyrazí, toužíte po zázemí, ale žádný domov vám nepřijde dost dobrý a tak pořád utíkáte.

 

Většina z toho se navíc děje nevědomě. Toužíte-li tedy vnitřně po domově a usazení se, ale nikde se vám nelíbí a stále máte tendenci někam odjíždět, neřeknete si, naschvál si teď domov nenajdu, protože se bojím, že o něj zase přijdu, jako se mi to stalo s rodiči. Vědomě máte pocit, že na svém úkolu hledání zázemí  skutečně pracujete a hledáte místo, kde byste se usadili, ale pokud se to dlouhodobě neděje, zastavte se a pojměte podezření, jestli ohledně vašeho přání neskrýváte nějaké strachy.

 

Vždycky sledujte realitu svého života, nikoli jen vaše myšlenky. Jste-li tedy přesvědčeni, že chcete partnera, ale již několik let ho nemáte, není to tím, že na vás žádný muž nezbyl. Pravděpodobnější je, že si nechcete přiznat své vnitřní strachy ohledně vztahů. Vaše zraněné ego vám nedovolí vědomě (abyste si plně uvědomili) nahlédnout vaše strachy nebo jiné nepříjemné pocity a tak vám raději přikresluje problém do „přijatelnější podoby“. Mnohdy je totiž přijatelnější říkat si: nikdo není, ale já se snažím než si přiznat mám pocity viny z minulého vztahu nebo mám strach, že mě další muže zase opustí. Přestože i přijatelnějším pohledem na věc také trpíme.

 

Pokud chcete „prokouknout“ své zraněné ego zaměřte se zpětně na své konflikty. Věty, které v nich používáte bývají často ze zdrojů našich zranění (př.nikdy se o mě nestaráš, na všechno jsem sama, jsi sobecký, využíváš mě…).

Stejně tak, pokud máte pocit, že se již dlouho v nějaké oblasti snažíte, ale nedaří se vám, možná máte strach z věcmi skutečně pohnout a jako první se musíte věnovat právě jemu.

Hlavním poselstvím článku je uvědomit si, že kdykoli příliš věříme svým pocitům ublížení či zranění, vydáváme se v životě špatným směrem. Kdykoli nebudete vědět kudy se v životě vydat, zaměřte se na své strachy a snažte se je překonat. Stejné je to s ublížením, budete-li si ho příliš hýčkat pocity, že si druzí nezaslouží vaše štěstí, vy budete ti jediní, kteří zbytečně promarní část života.

 

Naše zraněné ego má tendence nás mít pevně v hrsti a nepustí nás, dokud ho neodhalíme.

 

Tereza Zahrádková

Kde je zdravá hranice ve vztazích?

Kde je zdravá hranice ve vztazích?

Hranice jsou tam, kde nebo kdy se začínáme cítit nepříjemně. Jakmile ucítíme nervozitu, nepříjemno nebo tlak, jsme již mimo naši zónu.
Je na nás, zda své hranice dodržujeme a vytváříme díky tomu pak zdravé vztahy.

U žen vládne tendence nadržovat „obětem“- ty chlapy jsou hrozný, já pro něj dělám to a to….pokud žena své chování nenahlídne a viní pouze ze sobectví svého partnera, potká dalšího stejného, protože se nic nenaučila. Jí samotné totiž role oběti ve vztahu něco přináší, i když to není na první pohled zřejmé. Ona je vždycky ta lepší, ta rozumnější, on je vždycky ten „blbec“vedle ní. Vyléčit se z tohoto kruhu znamená, že si dáte otázku – proč si opakovaně POTŘEBUJI nacházet muže, kteří mě zneužívají (popřípadě opačně, pokud je ve vztahu zneužíván muž partnerkou). To, co naopak nikam nevede jsou myšlenky – na světě není normální chlap..protože je, jen ho oběť nepotkává kvůli tomu, jak smýšlí a jak se chová.

V páru se lidé potkávají proto, aby se jeden naučili empatii k druhým a druhý v páru se učí empatii k sobě. Ten sobečtější v páru má tedy nahlédnout – aha, druhého zraňuji, když mu neprojevuji zájem nebo se mu nevěnuji a oběť ve vztahu má nahlédnout – proč si způsobuji opakovaně takovou bolest, jen abych upřednostnila druhého.

Kde to vzniklo?

Pravděpodobně u obou docházelo v dětství k přehlížení potřeb jich jako dětí, jen s tím v životě každý jinak zachází- jeden vzorec(musím se přizpůsobit, aby mě druzí měli rádi), druhý- musím si vše prosadit, jinak zas nic nedostanu.
Ve vztahu se pak potkávají jako zámek a klíč. Zapadají do sebe, ale není jim spolu dobře. Přitom se ale nedokáží často opustit, protože se „doplňují“.

Kde je zdravá hranice ve vztazích?

Vztah se může změnit, když změníme své hranice.Partner nás začne buď respektovat nebo ne a dochází k rozchodu.

Příkladem jsou ženy „chameleon“- v každém vztahu se na začátku zdají jako vysněné ženy, vzdávají se totiž sami sebe a plní vše partnerovi-chodí s ním do fitka, vaří, poslouchají techno- i když ve skutečnosti nic z toho nemají rádi.
Brzy se ale začnou cítit jako oběť a začnou partnerovi vyčítat nebo se stáhnou a stanou se nudnými, protože nemají žádnou osobnost. Partner je pak opouští a oni opět opakují pocit nehodnoty-to vede k dalšímu vztahu, kde si jich partner neváží.
Lidé, co mají posunuté své hranice směrem k oběti pocházejí z prostředí, kde se museli plnit potřeby svých rodičů, jinak měli strach, že nebudou milovaní. Pak dochází k nutkavému opakování- přitahujeme takové partnery, se kterými se vše opakuje.
Nutí nás to k tomu, aby se vzorec uzdravil, dokud si však neuvědomíme vzorec, neuzdraví se.

V takovém případě je nutné se přestat nezdravě přizpůsobovat a zároveň být na partnera vřelý. U hranic je známé heslo – vřelost, ale hranice. POZOR na to, hranice rozhodně nevypadají tak, že začnete partnerovi opět vyčítat – ty se mi nevěnuješ, nepomáháš mi, využíváš mě apod.
To byste se opět dostali do role oběti a opět byste se znehodnocovali.

Vztah je totiž zrcadlo-nevážím si sám sebe? Přitáhnu partnera, co si mě také neváží. Potkávám ho právě proto, abych si to uvědomil.

Jak vypadá zdravé stanovení hranic?

Kde je zdravá hranice ve vztazích?

Mluvte skrze sebe a své pocity, neukazujte na druhého, jelikož to vyvolá pouze obranu nebo útok a celý konflikt nikam nepovede.

Je zapotřebí zmínit potřeby obou a také zapojit oba. Příkladem je: cítím se smutná a bezradná, když mi něco slíbíš a pak to nedodržíš. Chápu, že máš také své potřeby a že děláš teď maximum, co umíš, ale bojím se, že takto nebudu ve vztahu šťastná. Co s tím budeme dělat?

Možná se Vám zdá na první pohled, že tohle na partnera nezabere, možná ne hned, ale pokud vás miluje a záleží mi na vašich pocitech, musí to zabrat, protože nikdo zdravý nechce ubližovat druhému. Pokud vytrváte, nebudete vyčítat a nestane se žádná změna, je na místě se zamyslet, zda je ve vztahu ještě láska, protože partner vás už neslyší…

Tereza Zahrádková
Poradna Therapia

Doporučení knihy Zneužití-Heinz-Peter ROHR( 2.část recenze-emocionální zneužití)

Doporučení knihy Zneužití-Heinz-Peter ROHR( 2.část recenze-emocionální zneužití)

V poslední části knihy Zneužití se autor zaměřuje na emocionální zneužívání. Co to vlastně znamená? Jde o upřednostňování potřeb rodiče či obou rodičů s tím, že potřeby dítěte jsou buď zcela potlačeny nebo do velké míry nevnímány. Tímto způsobem se u dítěte vyvíjí závislostní vztahy k rodičům a dítě si tvoří identitu oběti. Dítě se naučí, že musí stále zohledňovat jen potřeby rodičů a nikoli své vlastní. Důsledkem toho mají pak tyto děti v dospělosti psychosomatické potíže a trpí vztahovými či jinými závislostmi.

Formy emocionálního zneužívání mohou být různé. Mezi nejčastější patří:

 

Péče o nemocného rodiče, kdy u dítěte není žádný nebo minimální prostor na sebe sama. Musí být stále ten potřebný, hodný a pečující o nemocného rodiče. Dítě v takové rodině získává hodnotu ne skrze sebe, ale právě skrze péči o druhého. Začne často samo zanedbávat své potřeby a stává se z něj dospělý, protože trpí vnitřně pocitem, že bez toho nezíská lásku rodiče. To má rozsáhlé důsledky do života, kdy žije život druhých lidí, často pečuje o druhé příliš a zanedbává zcela své duševní či fyzické zdraví. Může mít vnitřní strach – bez péče o druhé nemám hodnotu a lidé mě nebudou mít rádi, budu sobecký/á. Nedokáží projevovat ani cítit vztek a často je doprovází pocit viny, že neudělali dost pro druhé. Tito lidé si často vybírají partnera, který je pět využívá jako rodič. Cítí se s ním nemilovaní, ale potřební.

Doporučení knihy Zneužití-Heinz-Peter ROHR( 2.část recenze-emocionální zneužití)

 

Dítě jako partnerská náhražka. Všude, kde je disharmonie mezi partnery hrozí, že jeden z rodičů bude svou emocionální díru vyplňovat dítětem. Následkem toho nedokáže dítě v životě zdravě „pouštět“ a osamostatňovat a u dítěte tak vytváří vzorec závislosti a jiných obtíží. Dítě v takové rodině má být k dispozici rodiči, naplňovat jeho potřebu kontaktu, je rodičem silně manipulováno. Rodič autoritativně znemožňuje, aby šlo dítě směrem svých zájmů a přitom dítěti říká, že to dělá všechno kvůli němu a pro něj.To  dítěti vytváří vnitřní emocionální zmatek.Přehnanou úzkost a starostlivost vydává rodič za péči, ale ve skutečnosti to má za cíl pouze udržet dítě přizpůsobivé a závislé. Dítě  v také v rodině přestává věřit svým pocitům a vnímání a to pokračuje i v dospělosti. Rodič vnukne dítěti pocit, beze mě to nezvládneš, pořebuješ mě!Dítě si tak nevěří v samostatnosti a ve své schopnosti. Mnohdy má toto emocionální zneužívání takové důsledky, že si toto dítě v dospělosti není schopno udělat jakýkoli prostor pro partnera  a zůstává nesamostatné v původní rodině, mnohdy i existenčně závislé na svém rodiči, který mu to ještě vyčítá!Jiná forma důsledků tohoto zneužívání je právě naopak útěk do partnerského vztahu, aby se zbavil majetnických rodičů.V takovém partnerství se ale často opakuje stejný vzorec závislosti a nesamostatnosti.Často se pak tyto partnerské vztahy hroutí a „dítě“ se tak vrací zpět k matce, která triumfálně prohlásí-já ti to říkala!

 

Dítě, které má plnit nenaplněné sny rodičů – mnoho rodičů nedosáhlo na své zájmy z důvodů finančních,kvůli nedostatku vzdělání či kvůli nedostatečným schopnostem a dovednostem. Dítě se tak stává nástrojem, jak dosáhnout úspěchu a pocitu vlastní hodnoty. Na potřeby a pocity dítěte se však v takovém případě nebere ohled.Významně nemilosrdné bývají rekace rodičů, pokud se takovému dítěti nepodaří dosáhnout cíle.Často ho zcela zavrhnou.Takový rodič má postoj – všechno dělám pro tebe a všechno vím lépe než ty. Pokud se ti to nedaří, je to jen tvoje vina, protože jsi líný a neschopný.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

Knihu můžete zakoupit na stránkách Portálu:https://obchod.portal.cz/psychologie/zneuziti/ 

 

 

 

Doporučení knihy Zneužití-Heinz-Peter ROHR (1.část recenze-sexuální násilí)

Doporučení knihy Zneužití-Heinz-Peter ROHR (1.část recenze-sexuální násilí)

Autor se v knize soustředí na téma sexuálního násilí a jeho důsledků, ale také emocionálního zneužití, které má mnohdy podobné, i když o něco méně intenzivní důsledky do života.Zneužití dítěte, ať už vlastním rodičem či jiným blízkým člověkem přirovnává k vraždě duše. Sexuální zneužití způsobí mnohdy nenávratnou destrukci osobnosti a jediný způsob, jak se znovu uzdravit je terapie.

Doporučení knihy Zneužití-Heinz-Peter ROHR (1.část recenze-sexuální násilí)

Děti jsou často zneužiti nejbližší osobou, které důvěřovali či ji milovali. Dojde tedy nejen k násilí na těle, ale zejména na duši, kdy si dítě vnitřně znetvoří důvěru v lidi a zároveň ztratí celou rodinu. Pachatel vytvoří v oběti silný pocit viny a způsobí, že oběť sama sebe přesvědčí, že si zneužití zaslouží nebo mu dokonce svým chováním dopomohlo (př.“pořád ses tu přede mnou nakrucovala apod.). Pokud je v rodině pachatelem otec či nevlastní otec, často se stává, že selže i matka. Nechce přijmout tuto skutečnost, mnohdy ze strachu, že by přišla o partnera, zavrhne své dítě, nevěří mu. Zneužité dítě tedy neztrácí nejen otce, ale i matku. Dalším častým jevem v takových případech je, že si dítě paradoxně takového otce k sobě naopak přiváže. Pokud takovému dítěti otec zneužití vysvětluje jako projev lásky a matka dítě zavrhuje, může u dítěte nastat obranná reakce, jak se s celou situací vyrovnat a „zanechat“ si tak alespoň jednoho rodiče. I v terapii se pak stává, že toto již dospělé dítě otce brání a cítí, že když mu nabízí své tělo, dostává alespoň nějakou lásku.

Většinou již po prvním zneužití, kdy dochází později opakovaně k dalšímu násilí dojde k odštěpení těla od mysli. Při zneužití či fyzickému násilí se mysl jakoby odpojí od těla, jakoby tam nebyla. Tím však oběť  začne své tělo pomalu nenávidět a jelikož se ho v životě nemůže zbavit, může se k tělo začít chovat destruktivně. V léčbě je tedy důležitá i fáze znovupřijmutí svého těla.

Důsledky do života po sexuálním zneužívání jsou rozsáhlé a hluboké. Kromě úzkostí, depresí či psychosomatických poruch je narušená sexualita i vztahovost oběti k sobě i k druhým. Porucha sexuality se projeví buď jejím potlačením a neschopnost zažívat sexuální slast nebo naopak jejím zvýrazněním. ROHR je sám přesvědčen, že mnohé prostitutky či lidé v pornoprůmyslu prošli sexuálním zneužitím v dětství.

 

Doporučení knihy Zneužití-Heinz-Peter ROHR (1.část recenze-sexuální násilí)

Ve vztahu k druhým lidem je zcela narušená důvěra a blízkost. Důvěra ve vztahu k druhému člověku chybí nebo může být naopak bezhraniční. V životě oběti navíc hrozí, že se mu zkušenost se sexuálním násilím zopakuje a to právě proto, že se nevědomě stále chová jako oběť. V nižším procentu se může oběť začít chovat jako pachatel a páchat stejné násilí i na svém dítěti. V knize autor popisuje jeden z mnoha zajímavých kazuistik, kdy dcera, která byla v dětství zneužívaná matkou i nevlastním otcem se nedokázala postarat o svou dceru a tak ji dobrovolně dala vychovat její matce. Svou vlastní dceru tak dala opět do prostředí, kde byla ona sama jako dítě v nebezpečí.

Dalším důsledkem sexuálního zneužívání v životě oběti bývá chorobná závislost na omamných látkách či alkoholu či jiné závislosti. Oběti se tím zbavují trýznivých pocitů prázdnoty, sebenenávisti či deprese. Mnohdy propukne také závislost na jídle, kdy dojde k silné obezitě. Tuk často tvoří vnější hradbu, kdy dává oběti vědomě či nevědomě pocit, že je v bezpečí, protože se k němu nikdo nedostane nebo dokonce, že muže zcela odpuzuje.

Jako součást léčby, kterou autor doporučuje je plné emocionální znovuprožití zneužití, popřípadě i setkání s pachatelem. K uzdravení je nutné pocítit k pachateli zlost a zbavit se pocitu viny, jinak nikdy nedojde ke zlomení sebedestruktivního chování.

 

Tereza Zahradkova

Poradna Therapia

 

Knihu můžete zakoupit na stránkách Portálu:https://obchod.portal.cz/psychologie/zneuziti/

Panika a úzkost z  koronaviru

Panika a úzkost z koronaviru

 Dotaz:

Dobrý den, už nevím, co mám dělat, jsem zoufalá a už téměř týden se nemohu pořádně nadechnout. Dusí mě to a druhou noc nespím. Myslím si, že příčina je v situaci, která se momentálně děje kolem nás. Všude panuje strach z toho, co bude, strach o rodinu, práci a nejistota. Poradíte mi prosím, co dělat, abych mohla zase normálně dýchat a nemyslet na situaci kolem nás? Děkuji moc za odpověď.

Panika a úzkost z  koronaviruOdpověď:

Dobrý den,

chápu, že je nynější situace obtížná i v tom, že ji běžně nikdo z nás nezažíval. Navíc zažíváme karanténu, většina z nás asi poprvé v životě, která může stavy stresu ještě zvyšovat.

Podle toho, co popisujete, nyní zažíváte úzkost. Úzkost se může objevit při zvýšeném stresu a zahrnuje černé myšlenky, obavy a katastrofické scénáře a projevuje se také fyzicky, třeba právě zkráceným dýcháním či bušením srdce a jiné.

Je prokázáno, že úzkostné myšlenky jsou z většiny naprosto nereálné. Ano, stát se může sice cokoli, ale k úzkosti je potřeba přistupovat s vědomím, že je přehnaná. Myšlenky jsou výplod úzkosti. Tělo jí tvoří jako obranu, snaží se Vás chránit, ale ve skutečnosti Vás vlastně ochraňuje až příliš a právě to plodí přehnané scénáře.

Nyní bych Vám dala pár praktických rad.

Zkuste sledovat jen ty nejnutnější zprávy o koronaviru, stejně tak  o něm zkuste mluvit jen minimálně a žít, ač v karanténě normální běžný život. Mozek je teď přehlcený tématy o koronaviru a to může úzkost zvyšovat.

Přišla krize, ale ta vždy přináší i něco dobrého. Každá krize je vyvrcholením něčeho, co již nemohlo nadále fungovat a po krizi vždy přichází nový lepší začátek. Je to tak ve vztazích a funguje to i ve světě. Již nyní jsme se díky koronaviru vrátili ke zdravým hodnotám – pomoc blízkému člověku, soudržnost, podpora. Trávíme čas s rodinou a můžeme odpočívat. Najednou  se svět zastavil a my nemusíme nikam pospíchat a máme čas na sebe, i když v nestandardních podmínkách. Panika a úzkost z  koronaviru

Krize má začátek i svůj konec. A i kdyby krize ohrozila Vaši práci, Vaše schopnosti Vám zůstanou a najdete jiný způsob živobytí. Vše bude zase v pořádku a život zase pojede naplno, svět si jen potřeboval trochu odpočinout od toho všeho výkonu a shonu.

Zkuste se věnovat věcem a lidem, na které jste neměla čas.

Žijte naplno, zkuste jen nepřežívat a nečekat.

 

Přeji Vám zdraví a hlavně vnitřní klid.

Pokud byste potřebovala více péče, kontaktujte naši poradnu. Poskytujeme poradenství přes telefon.

Tereza

 

 

Bojím se partnera

Bojím se partnera

Dotaz:
Dobrý den,
potřebovala bych radu. Jsem s partnerem asi 2,5 roku. On je o 8 let mladší. Mám pocit, že už v našem vztahu nezvládnu dál fungovat. Nežijeme spolu, každý máme svůj byt, ale já jsem u něho takřka pořád. Když ale chci být doma se svým synem, nechápe to. Vyptává se, proč, že to není normální a že mám být s ním, že doma jsem u něho. Jenže…já se k němu stěhovat nechci, protože mě asi 5 krát vyhodil v jeho návalu vzteku v noci i v pyžamu na ulici. Naposledy to bylo před Vánoci. Surově po mně házel věci a do obličeje mi chrstl sklenici vody, pak mě vyhodil. Řekla jsem si, že už mu nedám šanci, že končím, ale opět přišly prosby, slzy a sliby.

V létě mě dokonce podvedl s naší kolegyní, takže si asi umíte představit, co denně v práci prožívám, protože všichni tři děláme ve stejné firmě. On mi slíbil, že už to neudělá a já přišla na to, že si s ní píše. Opět sliby a já uvěřila. Možná neuvěřila, ale spíš jsem chtěla klid. Pořád jen od něho slyším, že jsem jiná, nenormální, divná, že s ním nechci bydlet. On má totiž hypotéku a potřebuje, abych přispívala penězi, jenže to bych musela pustit svůj byt a pokud by mě vyhodil, co bych pak dělala? Nechápe to, a proto se neustále hádáme. Celá jeho rodina mě odsoudila. Když si chci jít sednout s kamarádkou nebo být s rodiči, jen poslouchám výčitky. Nesmím se v práci bavit s kolegou, dokonce mu i vyhrožoval, že jak toho nenechá, tak uvidí. Když jsem doma a nezvedám mu mobil, přijede i opilý a dělá mi scény. Jsem už z toho zoufalá, protože ať udělám, co udělám, stále to je špatně.

Bojím se partnera

Neslyší na to, že já jsem k němu tolerantní, kdykoliv někam chtěl jít s kamarády nebo s rodinou, nikdy jsem slůvkem neprotestovala. Naopak, přála jsem mu, ať se hezky baví. Teď o víkendu mě nařkl, že si s někým píšu. Nebyla jsem schopná mu vysvětlit, že to není pravda. U něho doma, totiž nemůžu moc používat mobil, vadí mu to. Když mi volá kamarádka, tak je naštvaný. Je na mě sprostý, hrubý a několikrát jsem od něho měla modřiny, prý jsem si to zasloužila. Někdy mi je s ním fajn, jenže převažuje to, že se ho bojím a po té poslední scéně, se ho opravdu bojím. Chci to ukončit, ale nevím jak, když s ním denně musím být v práci v kontaktu.

Celý týden jsem se o něho starala, nebylo mu dobře, nosila nákupy, vařila mu teplé večeře a on mě trestal tím, že mě skoro ignoroval. Prý jiný nebude, dokud se k němu nenastěhuji. V normálním vztahu musí být tolerance a respekt a ne, abych se mu bála říct, že jedu babičce na narozeniny. Nebo když mu řeknu, jak mě stále trápí to, že mi byl nevěrný, zase jen vše otočí proti mně a opět jsem já ta špatná. Nepochopí, že tohle pro mě byla opravdu veliká rána a aby se mi zahojila, to potrvá věčnost. Předem děkuji.

Odpověď:
Dobrý den,
když čtu Váš dotaz a cítím veliký strach, bezmoc a také smutek. Jsem moc ráda, že píšete a oceňuji i to, jak detailně jste svůj dotaz napsala. Upřímně, jste ve velmi těžké situaci a věřím, že z toho vše, co se Vám děje se necítíte vůbec dobře. I přesto, že se jedná o složitou situaci tak nemějte strach, i taková situace má řešení!
Z toho, co mi popisujete se mi zdá, že Váš partner je manipulátor a to poměrně dobrý manipulátor!
Manipulátor je člověk, který vším co dělá, dokazuje jakou moc a sílu má. Ve vztahu k druhému je často dominantní, začíná druhého měnit k obrazu svému a to vše je schované buďto za výhrůžkami, či milými slůvky, slzami a výčitkami, že to přece dělá jen pro Vás. Manipulátor pomaličku útočí na sebevědomí svého partnera a vzbuzuje v něm pocity viny, nízkého sebevědomí, pocity méněcennosti. Vše co dělá, dělá jen pro svůj prospěch. Za své jednání se nestydí a svou chybu nepřizná. Je chladný k pocitům druhých, neomlouvá se. Nemá daleko využít fyzického násilí k tomu, aby dosáhl svého.

Z toho co mi popisujete, mám husí kůži. Popravdě já být na Vašem místě, tak bych ihned tento vztah ukončila. Rozumím tomu, že máte strach z toho, co se stane. Na druhou stranu pokud vydržíte a jeho pláč, sliby a podobně Vás opět nepřesvědčí se vrátit, věřte tomu, že ho to za čas přestane bavit. Jen musíte vydržet.
Zasloužíte si muže, který si Vás bude vážit, který Vás bude podporovat ve všem, tak jak vy podporujete tohoto muže. Zasloužíte si někoho, kdo k Vám bude laskavý, budete jej zajímat jako plnohodnotná žena, která má co nabídnout. Bude Vás doopravdy milovat a nebude ve Vás vzbuzovat strach. To, že Vás již fyzicky napadl je nepřípustné a tohle by si žádný muž k ženě neměl dovolit. Tohle Vám nesmí dělat. Píšete, že máte syna. Myslete i na něho! Tak, jak se chová k Vám, bude se chovat i k Vašemu synovi a to mi věřte, že to tak je! Váš syn potřebuje mít mužský vzor. Muže, který je ale dobrým vzorem! Myslete i na něho! Bojím se partnera

Myslím, že je velmi dobře, že máte svoje bydlení. Dle mého názoru byste rozhodně byt neměla prodávat. Mějte místo, které je jen Vaše a ve kterém jste svým pánem.
Vzhledem k tomu, že z dotazu vnímám veliké obavy a také to, že pro Vás nebude jednoduché vše jen tak ukončit, doporučovala bych Vám využít služeb poradenského psychologa či terapeuta. Nabízíme i služby po skype, tudíž pokud jste z daleka, i tak můžete využít našich služeb. Terapie či konzultace s poradenským psychologem Vám poskytne prostor se na celou situaci podívat více do hloubky a navíc Vám poskytne podporu a oporu, kterou potřebujete.

Z toho, co v dotaze uvádíte, mi připadá, že jste velmi hodná, ochotná, tolerantní a starostlivá žena. A právě proto si zasloužíte to samé mít od své polovičky! Nepodceňujte tuto situaci a pusťte se do jejího řešení, dokud máte čas a prostor. Zasloužíte si vztah, kde budete svobodná!
Doufám, že má odpověď Vám alespoň trochu pomůže.

Držím Vám palce,
S pozdravem
Lucie