Doporučení knihy Nenásilná komunikace Marshall B.Rosenberg

V naší společnosti se v komunikaci běžně používá hodnocení někoho nebo něčeho. Za hranou slušnosti se běžně považuje jen to, když jsme na druhého sprostí. Běžně však v hovorech s druhým používáme kritiku, výčitky či dokonce ponižování, když nejsme s něčím spokojeni.
V naší komunikaci chybí respekt k druhému a ten naopak mnohdy nahrazuje manipulace jako prostředek něčeho dosáhnout. Není se čemu divit, manipulace se běžně používá i ve výchově dětí, a tak je vidět, že si celé generace pak nevěří v tom, že by skrze respekt něčeho dosáhly. Za respekt často mylně považujeme to, když jsme v hovoru naopak moc potlačeni, a tak se nám stane, že nedáme své potřeby najevo druhému jasně a znovu se nám potvrdí, že jinak než „násilnou komunikací“ u druhého ničím nedosáhneme.
Lidem často chybí nástroj, jak mají vlastně správně komunikovat? Jak si u toho zdravě držet hranice? Běžně používáme v mluvě kritiku, výčitku či jiný druh manipulace a pak se divíme, že se nám kazí naše blízké vztahy, a to i přesto, že mnohdy i dosáheme svého.


Autor knihy Nenásilná komunikace Marshall B.Rosenberg dává ve své knize přesný a příjemně popsaný návod, jak se naučit komunikovat nenásilně a dosáhnout svého. A nejen dosáhnout svého, ale přiblížit se s člověkem. Jeho cílem je v komunikaci s druhým dosáhnout upřímnosti. Autor nepoužívá jako nástroj vysvětlování nebo obhajování se, když ho někdo dokonce i slovně napadne, ale začne se o druhého zajímat a snaží se na něj „nacítit“. Používá šikovné otázky, doptává se druhého a zjišťuje, co potřebuje.
V běžném hovoru se autor vlastně chová jako terapeut a používá terapeutické techniky jako parafrázování, kdy se ujišťuje, zda pochopil správně, co druhý říká. Příkladem může být dotaz: „Cítíš se dotčený, protože bys chtěl za svou snahu dostat více ocenění?“
Marshall v komunikaci vždy prosazuje empatii k druhému, a to i v případě, že je k němu druhý agresivní či útočný. V knize uvádí několik příkladů ze svých přednášek, kdy se setkal s lidmi z rozdílných kultur či sociální vrstvy, kteří na něj přímo na přednášce slovně velmi silně útočili. Autor je dokázal svými empatickými a vhodně položenými otázkami zklidnit, a dokonce dostat na „svou stranu“.
Kniha patří mezi skvost psychologické literatury a na vysoké škole ji studenti měli vždy v seznamu „povinné literatury“.
Za mě je největším objevem knihy to, jak se za každým konfliktem skrývá nějaký strach člověka. Často, když se na nás někdo rozčiluje to shodíme slovy, je drzí, co si to dovoluje, pořád něco má. Ve skutečnosti je ale často za útokem skryto mnohem více a útočník jen neuměl jasně vyjádřit svou skutečnou potřebu.

Mgr.Tereza Malimánková
Poradna Therapia

Doporučení knihy Cesty z úzkosti a deprese – Heinz-Peter Röhr

Knihu Cesty z úzkosti a deprese jsem četla poté, co jsem započala před lety práci jako terapeut v psychologické poradně. Deprese a úzkosti byly v poradně nejčastější téma se kterým klienti přicházeli. Kniha ve mně vytvořila revoluční přístup v tomto tématu ke klientům a jejich duševním nemocem. Ač jsem měla letité vzdělání ohledně těchto psychických potíží, brala jsem to vždy jako nemoc, jako zátěž, která člověku jen škodí a přichází mu do života jako zákeřný nepřítel. Opak je ale pravdou, kniha mě přesvědčila o tom, že v některých případech tyto nemoci a také mnohé jiné musí člověku do života přijít, protože ho paradoxně chrání od něčeho pro něj ještě více nepříjemného.

 

Je to možná zvláštní slyšet, že úzkost nebo deprese chrání před něčím hlubším, ale právě během mé praxe jsem se přesvědčila, že nemoci mají v životě člověka smysl.

Kniha mi dopomohla najít přesný postup, jak s nemocí u člověka pracovat, a právě nalezení jejího smyslu a důvodu, proč přišla bylo nakonec pro mé klienty to nejdůležitější. Najednou se jim ulevilo…najednou si nepřišli jako oběti své nemoci. Autor pomáhá nalézat recept k tomu, jak s nemocí zacházet. Právě tím, že jí bere zároveň jako přínosnou pro život člověka, dokáže klient s nemocí odvážněji pracovat. Protože to, co klienta při depresi či úzkosti nejvíce zasáhne je právě pocit bezmoci.

Autor vysvětluje skrze teorie vzniku nemoci, že člověk vlastně mnohdy již léta nevědomě pracuje na tom, že nemoc přijde. Takže pokud někdo dlouhodobě pracuje v práci, kterou nenávidí a obává se odejít, může se stát, že začne mít deprese a z přístupu nemohu odejít,protože.. se  stane nemůžu do ní chodit, protože je mi zle. Právě to vlastně mnohdy pomůže se situaci vyřešit, takový člověk dostal vnitřně svolení díky nemoci práci opustit. Pro člověka je mnohdy lehčí právě důvod nemohu než chci odejít, protože by mohly vylézt různé nezdravé programy jako „nikde nevydržíš, jsi líný, stejně si nikde nic nenajdeš apod.

V takovém případě nemoc vlastně pomůže člověku ven z něčeho, co sám neuměl opustit. Pak se ale zase musí vyrovnávat s důsledky nemoci, která jen tak neodejde.

Röhr celkově moc hezky pracuje s nevědomím, kdy vysvětluje, že právě tyto věci jsou záležitostí nevědomí, tzn.nejsou to vědomá rozhodnutí jako „vytvořím si depresi ať mohu odejít“..

 

Autor knihy srozumitelně popisuje tzv.brzdy našich životů a také rodinné důvody vzniku úzkostí  a deprese, kdy mezi jednou z nich počítá nedostatečnou separaci od rodiny, zejména od matky.

 

Autora Petera Röhra považuji za jednoho z nejlepších v psychoterapii vůbec a jeho nespornou výhodou při psaní knih jsou právě jeho letité zkušenosti s klienty v psychoterapeutické praxi.

 

Poradna Therapia

Mgr.Tereza Malimánková

Jak reagovat na pasivní agresi

Co je pasivní agrese?

Pasivní agrese se zásadně liší od agrese jako takové. Agrese je zjevná a čitelná. Agresivní člověk nijak neskrývá, že je agresivní. Zcela zjevně vyhrožuje nebo křičí nebo jinak prosazuje svou moc nad druhým.

Pasivní agrese je oproti tomu skrytá forma agrese. Používají ji lidé, kteří se obávají jít do otevřeného konfliktu. Navíc se vnímají spíš jako oběti než jako agresoři. V komunikaci používají výčitky, ironii, plané sliby, manipulace nebo se urazí či mlčí. Tímto skrytým způsobem se vás snaží dotlačit k tomu, abyste se zachovali tak, jak potřebují. Je to velmi podobné manipulaci. Projevy pasivní agrese jsou různorodé. Například, když po vás pasivně agresivní člověk něco chce a vy odmítnete, může se třeba urazit nebo se začít cítit jinak ublíženě. Tím ve vás pravděpodobně vyvolá pocit viny, aniž byste ve skutečnosti udělali něco zlého. Zejména člověk, který má k pocitům viny sklony začne v té chvíli pochybovat, jestli nebyl „zlý“ nebo moc přísný nebo náročný. Jestli své odmítnutá neřekl moc „ošklivě“ nebo jestli je vlastně nutné, aby odmítal..vždyť mu to vlastně nic neudělá.Tímto způsobem si pasivně agresivní člověk vymaňuje své potřeby a to i ty, na které nemá právo.

Další příklady pasivní agrese?

 

Znáte situace s někým ze svých blízkých, kdy se mu obáváte říct něco nepříjemného, protože se na několik hodin nebo dní urazí nebo s vámi přestane mluvit? Pak jste se setkali s pasivně agresivním člověkem. Cítíte se vedle svého blízkého nepříjemně, protože máte pocit, že vás často uráží nebo shazuje, ale když na to poukážete poníží vás argumentem, že jste nějaká citlivka, že to byla jenom legrace..?Pak je to pasivní agrese.

Slibuje vám opakovaně váš partner spoustu věcí, ale neplní je? Pak je to pasivní agrese.

 

Pasivní agrese se vždy skrývá za něco „dobrého“. Přeci se nemůžete zlobit na člověka, který se jen snaží dělat legraci nebo člověk, který nemluví a nic mu není, je přeci jen unavený. Nebo člověk, která vás nerespektuje, ale dělá to přeci proto, že to s vámi myslí dobře ..(jako třeba nevhodné rady či zásahy do vašeho života od vaší maminky nebo tatínka).

 

Proč lidé používají pasivní agresi?

Pasivně agresivní člověk tak jedná z důvodu, že se zbavuje zodpovědnosti za svoje činy. Neumí jednat otevřeně, kdy by byl nucený přiznat, tohle se mi nelíbí, tohle potřebuji, tohle nechci, protože by to pak mělo své důsledky. Příkladem může být žena, která vyčítá muži, že se špatně obléká nebo, že chodí často s kamarády, ale ve skutečnosti už jí dlouhodobě nevyhovuje soužití s jejím partnerem. To by však mělo důsledky, kdyby to vyslovila nahlas. Možná by se i rozešli a na to třeba taková žena nemá odvahu.

 

Pasivně agresivní člověk nikdy nepřizná, že je agresivní

 

Lidé, co se přiklání v komunikaci k pasivní agresi neumějí dobře komunikovat svoje potřeby a emoce. Tento vzorec chování se často vytvářel už v jejich dětství, kdy mohl jeden z rodičů být pasivně agresivní a dítě to tak „okoukalo“ a zvnitřnilo si to jako způsob komunikace. Další z možností (nebo jejich kombinace) je, že dítě samo bylo v takové rodině nějak potlačováno ve svých potřebách a projevech pocitů či nespokojenosti. Pokud matka dítěte reaguje ublíženě, uraženě nebo naštvaně, pokaždé nebo často, když dítě projeví nespokojenost nebo jinou potřebu, dítě se naučí potřeby neprojevovat čitelně. Začne se potlačovat. V potlačování pak pokračuje i v dospělosti ve svých vztazích.Tam se vlastně začne oprávněně cítit ublíženě. Často se dospělý, který se potlačuje dostává do pocitu frustrace ve vztahu, kdy si zbytečně neřekne o své potřeby. Často používá slova jako „ne, to je v pohodě, mě to nevadí, jasný, to počká, nemám nic důležitého apod. To má však svoje důsledky, protože pak očekává i od druhých, že potlačí své potřeby, respektive, že je nebudou mít. Pokud najednou něco druzí odmítnou, cítí se „oprávněni“ reagovat ublíženě.

Jak na ni reagovat?

Popište, co vidíte a co to s vámi dělá. Příkladem může být, že odmítnete nějakou pomoc vaší maminky a ona se urazí a přestane s vámi mluvit. Vaše reakce může být „vidím, že si se mnou potom, co jsem odmítla tvou pomoc přestala mluvit. Všimla jsem si, že to děláš opakovaně“. Není mi to příjemné, mám pak strach ti něco příště odmítnout.

V tom lepším případě zareaguje rodič otevřeně a je možné, že si své reakce nebyl ani vědom a omluví se. V horším případě bude s pasivní agresí pokračovat…“ty seš nějaká citlivá, furt na mě něco vidíš, vždyť ti vůbec nic nedělám“. V takovém případě si je daná osoba vědoma své pasivní agrese a nehodlá to druhé straně ulehčit svou otevřeností. Tento se rodič dostal do role oběti a cítí se tak (ač neoprávněně, protože máte právo odmítat). V tomto případě je dobré reagovat na odpověd rodiče stejně jako na manipulaci, tedy NEVYSVĚTLOVAT a NEÚTOČIT, ale brát jako bernou minci ne, to co je „cítit“ z rodiče (tedy naštvání), ale slova, která říká.Vaše odpověd by tedy mohla být „aha, tak to jsem si asi špatně přečetla ve tvým chování, tak to je fajn“.Po takové odpovědi je jasné, že jste se na pasivní agresi nenachytali a přestává její účinek fungovat.

 

Nevysvětlujte ani neútočte….uvědomte se, že se vás pasivně agresivní člověk snaží dostat do role agresora, protože on sám se cítí jako oběť

 

Zkuste si uvědomit, že pasivně agresivní člověk vás chce naštvat a vyvolat ve vás frustraci, protože se sám cítí ublížený. Neberte tedy jeho útoky doslova a vážně,přestože je to těžké. Ve chvíli, kdy se naštvete a budete pravděpodobně reagovat výbušně pasivně agresivní zůstává v klidu.Často používá věty jako „co tu na mě křičíš,jsi agresivní, nejsi  normální, vidíš kdo tu má problém?Ty jsi tak přecitlivělý!Nedá se ti nic říct!“

Nikdy s pasivně agresivním člověkem nezačínejte hádky!Nikdy nevyhrajete.

Zejména s pasivně agresivním člověkem, stejně tak i s jedincem, který manipuluje je potřeba si pevně nastavit hranice a dodržovat je. Zejména v těchto dvou případech je to často velká zkouška trpělivosti, protože od manipulativních nebo pasivně agresivních lidí dochází opakovaně k jejich narušování. Budete tedy nuceni si hranice opakovaně udržovat a zpevňovat. Domluvíte se třeba s rodiči, že nebudou vašemu dítěti dávat sladké. Oni to před vámi se sebezapřením dodrží, ale sladké dávají nadále vašemu dítěti „potají“. Pokud se ohradíte, znovu se můžete dostat do pozice „agresora“ – vždyť je to jenom sladké, ať dítě taky něco užije, pořád něco máš.Pasivně agresivní člověk nedokáže připustit v situaci svou zodpovědnost a má tendence v druhých vyvolávat pocit viny a sebe dávat do pozice dobráka a oběti.

 

Pasivně agresivní člověk byl ve své rodině často nedoceněný a kritizovaný nebo nějak emočně potlačený. Abyste mu porozumněli, zkuste si uvědomit, proč takto reaguje. To však neznamená, že mu pasivní agresi máte v komunikaci odpouštět a umožnit mu vás opakovaně nerespektovat. Pasivně agresivní člověk má také často pocit, že nemá možnost volby, že to, co si nevyjedná svou skrytou agresí nebo manipulací by nedostal. V partnerství si takový člověk může třeba mylně myslet, že nad ním má druhý moc. A tak nemá odvahu jednat otevřeně a žádat o věci otevřeně (to je jeho historická zkušenost z dětství, že to nikam nevedlo..).

Pasivně agresivnímu člověku chybí pocit zodpovědnosti za sebe, zároveň ji ale neumí převzít a má pocit bezmoci, tak skrytě útočí

Předejte mu tedy zodpovědnost – jak by sis to představoval ?Co bys pro to mohl udělat ty? Velkým paradoxem je, že pasivně agresivní má strach, že nad ním má jeho okolí moc, ale na druhou stranu se obává převzít kormidlo a vést si svůj život sám a nést za něj zodpovědnost. Takže to opět nechává na svém okolí a pak je naštvaný, že to není podle jeho přestav.

Právě tohle je silný signál, pokud na vás váš partner nechává téměř všechna rozhodnutí a pak je naštvaný, že s tím není spokojený, může jít o pasivně agresivní jednání.

 

Tereza Malimánková

Vedoucí poradny Therapia

 

SOBEC VE VZTAHU – jak rozeznat strach, že jste sobečtí ve vztahu od skutečného sobectví

Tak rovnou dobrá zpráva na začátek. Pokud vás zejména ve vztazích provází neustále nebo často vnitřní hlásek – měla bys to pro druhého udělat – protože jinak budeš sobecký a skutečně tak konáte, bez ohledu na své potřeby, tak máte bohužel úplně jiný problém než sobectví. Neumíte sami sebe dostatečně emocionálně a často i materiálně chránit. Jste pod tlakem pocitu viny.

Možná, pokud tyto věty čte někdo, kdo takový problém nemá, může si říkat, to je přeci jasné, když dělám něco pro druhé sobec nejsem! Ale divili byste se, kolik lidí je ve svém životě naprosto bezohledných ke svým potřebám, a přesto se vnitřně bojí, že je sobecký. A tak pokračuje vědomě i nevědomě v rozdávání dál.

 

Jak rozlišit skutečné sobectví od strachu ze sobectví?

  Skutečný sobec se v podstatě vůbec nezabývá pocitem viny nebo strachu, zda není sobecký. Dokonce má často spíš pocit, že dostává od druhých málo! Skutečný sobec dokáže obratně manipulovat s druhým, aby z něj dostal, co potřebuje, a to často i bez toho, aby si o to řekl. Má tendenci do partnerství nevědomě „přitahovat“ přesně ty lidi, kteří trpí pocitem viny, že, když nepomohou nebo nedají, budou za sobce. Pravý sobec dokáže právě na toto místo dobře útočit, a to buď nahlas slovně nebo skrze pasivní agresi (mlčením, urážením se, neochotou, sliby, které neplní apod.) Přesně to působí na „provinilého“ jako bomba v odpalování další pomoci.

Skutečný sobec je často v pozici, že nemá, neumí, není schopen, a to je spouštěcí impulz pro zachránce, provinilce a lidi se strachem z opuštění se opět rozdávat a nehledět na sebe.

Dalším znamením toho, že nejste pravý sobec je, že svému partnerovi opakovaně sdělujete své prosby a potřeby, ale on je neplní (samozřejmě nemusí jít o všechny potřeby). Často jde ale zejména o klíčové potřeby, které neslyší. Na druhou stranu, on své potřeby ani nemusí vyslovit a vy už mu „podstrojujete“.

Jak se stanete provinilým sobcem?

Provází-li vás v životě pocity viny, které vás vedou k potlačování svým potřeb nebo ke strachu ze sobectví, je pravděpodobné, že vás někdo ve vašem dětství silně manipuloval. Ve většině případů to byl jeden z rodičů. Takový rodič se sám choval v určité oblasti vašeho života nebo celkově sobecky a projektoval tuto vlastnost do vás, tedy do svého dítěte. V dospělosti se takové následky mohou projevit ve vašem partnerském vztahu nebo v jiných blízkých vztazích právě ve chvíli, kdy se dovolíte projevit nějakou vaši klíčovou potřebu, kdy usilujete o něco, na čem vám záleží. Tzv.projekce znamená, že máme nějakou vlastnost, kterou si neumíme, nechceme připustit, a tak ji nevědomě přivlastníme někomu jinému. Navíc tím docílíme, že získáme to, co chceme.

 

Když budu hodný, budu milovaný

Děti vedené k pocitu viny jsou dobře manipulovatelné, jsou z nich hodné a ovladatelné holčičky a kluci, kteří plní potřeby svého rodiče. Takový rodič byl často sám ve své vlastní rodině citově (i jinak) „nedokrmený“ a tak to nevědomě předává i svému dítěti. To se pak stává zároveň „dokrmovačem“ potřeb svého rodiče a zároveň je vnitřně podobně vyprahlý a toužící po přijetí a lásce a plnění potřeb, jako jeho rodič.

Takovému dítěti ( a později dospělému) se do hlavy nastaví vzorec „když budu hodný a budu plnit potřeby druhých, budu milovaný“. To byla nevědomá vnitřní dohoda, která vznikla s rodičem, to se však nikdy nestane. Nemůže to fungovat, čím více se rozdáváte, tím více pro druhého ztrácíte hodnotu, a to vede přesně k pocitu nelásky.

Rodič takového dítěte má v sobě naopak vzorec „co si neurvu, nedostanu a budu zase trpět jako v dětství pocitem nedostatku“. V dospělosti potom takové dítě potkává i partnera s podobných vzorcem, jaký měl jeho rodič.

Chování rodičů nemuselo být čistě sobecké, v mnohých rodinách naučí dítě naopak přesně té neřesti se neustále rozdávat, mohli se rozdávat i pro dítě samotné. Pokud ale dítě trpí pocitem viny a strachem ze sobectví, vždy zažilo pocit nerespektu a neúcty od rodičů a proto přitahuje i sobeckého partnera. Nerespekt mohl být třeba právě v oblasti plnění jeho potřeb. Rodiče třeba plnili ty potřeby, které považovali za důležité u dítěte nebo pro ně zajímavé, ale na dítě a jeho skutečné potřeby nehleděli.

Takový člověk se pak v dospělosti přesně ocitá v situaci, kdy znovu v partnerství zažívá emoční bolest- snažím se a stejně se neplní mé skutečně důležité potřeby a tak se cítím nemilovaná/ý.

Jak z toho ven

Důležité je přiznání si, že se k sobě chováte s neúctou, což má za následek, že se ostatní chovají s neúctou k vám.

Je potřeba, abyste se naučili být více autentičtí v projevu k druhému. Naučte se partnerovi sdělovat i nepříjemné pocity(př. zklamal jsi mě, styděla jsem se, když jsi to udělal apod.)a překonejte strach, že mu ublížíte. Čím více totiž ochraňujete skutečné sobce, tím větší pocit viny ve vás roste, to je paradox.

Naučte se rozpoznat manipulace v komunikaci, kdykoli cítíte, že ve vás někdo vyvolává pocity viny, tak s vámi manipuluje.

Učte se od svého partnera, pokud se projevuje jako skutečný sobec. Důvodem, proč jste se potkali může být právě to, že se od sebe máte navzájem učit.Vy, jak si máte prosadit své potřeby a on větší empatie.

 

Tereza Malimánková, Poradna Therapia

 

Jak probíhá psychoterapie

Terapeutické fáze:

Terapie má vždy začátek, prostředek a konec. V úvodním sezení se klient seznamuje se svým terapeutem. Ten mu srozumitelně vysvětlí, co může očekávat a ubezpečuje ho o bezpečí a důvěře v jejich budoucích rozhovorech. Klient dostane prostor pro popis svých potíží, kterými přichází a spolu s terapeutem se domlouvají, jaké kroky budou následovat.

V první fázi terapie se terapeut snaží s klientem zvědomit jeho potlačené a nevědomé tendence a vzorce v životě a tím umožnit klientovi náhled a možnost změny. Tato fáze může trvat cca 2-6měsíců podle charakteru obtíží. V této fázi může dojít i k nepříjemným pocitům, protože se spolu s terapeutem klient dotýká nepříjemných a často i tabu témat.

V druhé fázi terapie je již vztah s terapeutem pevný a plný důvěry a klient má odvahu dotknout se svých „stínů“, aniž by se bál hodnocení nebo se sám hodnotil. Klient je již schopen nahlédnout své opakující se vzorce v životě, které mu škodí a rád by je změnil. Často však ještě neví jak nebo nemá odvahu. Vědomě již tedy ví, že dělá chybné kroky, ale zatím není schopen je 100% neopakovat. Tato fáze je nejdelší a zpravidla nejpracnější. Může docházet ke konkrétním změnám v klientově okolí. Může nahlížet jinak na své blízké, může obměňovat své přátelé, kteří ho dříve zatěžovali a stejně tak může docházet ke změnám pracovních či v partnerském vztahu. Klient je již schopen vědomě nahlížet svůj život a mít jasno o svých potřebách, pocitech a cílech. Druhá fáze může trvat od půl roku do několika let v závislosti na potížích klienta.

Terapie se také liší od poradenství, které je zaměřeno na konkrétní rady a je kratší, zpravidla trvá od dvou sezení do šesti měsíců. Takové řešení by se zejména racionálně smýšlejícím lidem zdálo jako nejlepší, ale poradenstvím nikdy nedocílíte vnitřní proměnu osobnosti a změnu zarytých nevědomých vzorců. Proto se dobře vedená terapie snaží vyvarovat obecným návrhům a radám, i když je klient může ze začátku vyžadovat.

Třetí fáze a konečná fáze je nejvíce nabitá energií a často odměnou za ty měsíce, týdny či roky práce. Klient se již cítí pevný ve svém životě. Je schopen aktivně měnit své původní chování, cítí se často sebevědomější a odvážnější.Méně se hodnotí a více přijímá sebe i okolí. Cítí se šťastnější a má pocit větší moci nad svým životem. Cílem terapie je dosáhnout takové změny osobnosti klienta, aby se cítil v životě uvolněně a přirozeně  a navrátil se ke svému bytostnému já, které ke odproštěno od strachů a nejistot, které nabral postupně životem.

V terapii je hlavním prostředkem rozhovor, je však možné využívat některých doplňujících technik, pokud to terapeut uzná ze vhodné nebo si to klient přeje.

Terapie by vždy měla mít konec, mělo by proběhnout konečné sezení a to i v případě, že se klient rozhodně náhle celý proces ukončit. Náhlé konce mohou souviset s různými strachy klienta z blízkosti či důvěry v druhého člověka a pokud by se rozhodl ukončit terapii sám a náhle bez přirozeného vývoje, mohl by tím akorát nevědomě podpořit svůj vnitřní negativní vzorec.

 

Rozdíl mezi psychoterapií a koučinkem

Koučink vám pomůže efektivně se dostat k vašemu cíli. Je vhodný pro lidi, kteří nepotřebují hlubší vnitřní proměnu.Je pro ty, kteří hledají konkrétní a rychlé kroky k dosažení svého cíle. Koučink neléčí, ale učí lidi, jak se v životě naučit nalézt ten správný cíl a dosáhnout ho. Sezení vám mohou pomoci najít a definovat váš cíl a cestu, jak k němu dojít. Koučink se zaměřuje na všechny životní témata jako vztahy, sebevědomí, profesní směřování apod. Na rozdíl od psychoterapie nezabývá rodinnou minulostí, analyzováním problémů a neléčí (deprese, úzkosti či jiná psychická onemocnění). Osobní kouč se zaměřuje jen na silné stránky klienta a snaží se je podpořit. Klient se pak sám naučí dosahovat svých cílů, získává „knowhow“ na svůj život, které dříve neměl.

 

Jakého terapeuta si vybrat

Nejdůležitější je, abyste si s terapeutem „sedli“. Přístup terapeuta je často dán směrem, který vystudoval a také jeho osobností. Někomu vyhovuje mlčenlivější terapeut, jinému spíše aktivní, který rychleji reaguje a dává zpětnou vazbu.

I když vám pomohl nějaký terapeut, nemusí ten samý pomoci vaší kamarádce. Můžete mít rozdílné potřeby. V každém případě by však měl být terapeut přijímající a měl by pro vás vytvořit bezpečné prostředí. Máte právo na změnu terapeuta. Chybou není změna terapeuta, ale rezignace na vaše problémy.

Jak komunikovat s psychoterapeutem?

Důležitou součástí terapeutického vztahu, který je základem pro vyléčení z problémů, je zpětná vazba. Nebojte se terapeutovi sdělit i vy jakékoli pocity a myšlenky ohledně terapie, které máte. Cítíte se nespokojeni, máte z něčeho obavy, potřebujete zrychlit nebo snížit tempo nebo jste naopak spokojení? Sdělte to. Součástí léčby je i naučit se sdělovat své potřeby, a terapeut je vždy rád přijme. Pomáháte mu i najít způsob, jak s vámi pracovat. V terapii nejste ve škole, terapeut vás nehodnotí. Je na vás, co v terapii přijmete či odmítnete.

Proč kamarád někdy nepomůže a psychoterapeut ano?

A jaký je rozdíl mezi psychoterapeutem a kamarádem? Proč byste měli platit za to, že budete s někým mluvit? Nemůže tuto službu poskytnout zadarmo kamarád? Možností, jak se o sobě něco dozvědět je samozřejmě více – čtení knih, rozhovory s přáteli, semináře. Můžete si popovídat i s kamarády, ale těm často chybí patřičné vzdělání a praxe a radí pouze ze svého úhlu a na základě svých zkušeností. Přátelé tedy zpravidla nemají možnost pochopit přesné příčiny vašich problémů a aplikují jen své řešení, které sami vyzkoušeli. Ne vždy ale musí sednout. Stejně tak je to při samostudiu, může to pomoci při rozšíření úhlu pohledu na problém, ale může pro vás být těžké si z knih vybrat to podstatné pro váš život. V neposlední řadě je také důležitý fakt, že terapeut vás ani vaše okolí nezná a není tedy při práce osobně zaujatý.

V případě zájmu si u nás vyzkoušet sezení nás kontaktujte přes formulář:

https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

PORADNA THERAPIA

 

 

 

Pocity viny – co s nimi?

Vina je mylně vnímána jako nástroj k nápravě „chybných“kroků v našem životě. Nadměrnými pocity viny většinou trpí přesně ti, kteří by jí měli v životě ubrat.Ti, kterým by možná prospěla ji necítí vůbec nebo si ji nepřipouští.

Trpíte li v životě nadměrným pocitem viny, může se stát, že budete v životě cítit bezmoc a mnoho situací se vám bude opakovat a tzv.cyklit. Nebudete se totiž soustředit na to, jak svůj život změnit a jak se popřípadě poučit, ale budete se stále dívat do minulosti, která již nejde změnit nebo se naopak budete dívat jen s pocitem úzkosti na budoucnost, která ještě nenastala. Změnit ale musíte zejména přítomnost. V přítomnosti si můžete uvědomit, co teď můžete dělat jinak než v minulosti a tím změnit i svou budoucnost.

 

Jak poznám, že trpím nadměrně pocitem viny v partnerství?

 

  • V partnerských vztazích jste to vždy vy, kdo se omlouvá nebo lituje toho, co řekl či udělal
  • Máte partnera, který ve vás pocity viny vyvolává a vzdává se vlastní zodpovědnosti
  • Máte potíže si připustit některé chybné kroky, protože se pak začnete okamžitě obviňovat
  • Shazujete se a v partnerských vztazích si nevěříte
  • Lidé vás často zneužívají
  • Neumíte se prosadit nebo pokud ano, trpíte strachem, že jste se prosadila příliš sobecky
  • Snažíte se druhým vyhovět
  • Myslíte málo na sebe
  • Stáváte se obětmi manipulátorů ve vztazích
  • Váš partner je pasivně agresivní (uráží se, mlčí, odjímá vám lásku, slibuje, ale sliby neplní)
  • Často se přistihnete, že se ve vztazích příliš snažíte a druhý myslí spíše na své potřeby
  • Nedokážete přesně vycítit své potřeby
  • Neumíte projevit své potřeby nebo ani nevíte, jaké vlastně máte
  • Jste výkonnostní a málo odpočíváte
  • Myslíte hodně na druhé
  • Ovlivňuje vás jejich pohled na vás a jejich názory
  • Máte problém dodržte své vnitřní hranice ve vztahu

 

Jak nadměrný pocit viny vniká?

 

Nejčastěji se nadměrný pocit viny rodí v manipulativním prostředí. Je možné, že jste měli rodiče, jednoho nebo ona, kteří používali nějaký typ manipulace. Manipulativní matky často používají citové vydírání typu „já se kvůli tobě obětovala, co jsem pro tebe udělala“ ale i jiné. Muži manipulátoři své děti spíše ponižují či urážejí. V každém případě manipulace má za cíl zbavit pravého viníka viny a předat jej na oběť, tedy často dítě.To se poté ve vztahu s rodičem naučí potlačovat své potřeby a pocity a přebírat veškerou zodpovědnost za vztah na sebe.Má rodič špatnou náladu? Způsobilo to dítě, nepovedlo se něco rodiči, dítě za to může apod.Tímto způsobem si to takové dítě „odnese“až do dospělosti, kde opakuje svůj postoj v dalších vztazích. Mimo jiné trpí také nadměrným strachem z rozhodování, protože se obává se, že udělá chybu a ponese za ni plnou zodpovědnost ve formě viny. Rodiče totiž při rozhodování nebyli ti podpůrní, ale pokud se dítěti něco nepodařilo říkali – my ti to říkali, vyčítali apod. nebo naopak o dítě nejevili zájem a zcela se vzdávali své zodpovědnosti – dělej si co chceš, ale pomoc od nás nečekej. To je v dětském věku příliš velké sousto a dítě se tak začne cítit ustrašené a raději stagnuje a nehýbe se, přestane dělat kroky a následkem toho se mu život zabrzdí.

V dospělosti pak trpí takový člověk pocity deprese nebo úzkostí, že selže. Velmi často mu také chybí náplň a smysl života. Smysl života nemůže najít právě proto, že se místo poučení ze svých kroků a posunu kupředu zabývá stále dokola pocity viny.

 

Jak se mám zbavit pocitů viny?

  • Přestaňte si říkat myšlenky – mělo to být jinak, měl jsem to udělat jinak
  • Začněte si na každou situaci v životě aplikovat tvrzení – vše je v mém životě správně a má mě to něco naučit(neznamená to, že je to vždy příjemné a že změnit), udělal jsem maximum, co umím, respektuji svoje životní tempo, vše přichází v pravý čas
  • Přestaňte se nadměrně starat o ostatní
  • Přebírejte zodpovědnost pouze za sebe
  • Zbavte se vztahů, kde vás opakovaně obvinují a nepřijímají nebo se je pokuste změnit
  • Naučte se jak rozeznat manipulace a jak na ně reagovat
  • Přestaňte se ve vztazích nadměrně snažit
  • Dělejte kroky, jakékoli, každý krok je dobrý a život znamená pohyb, stagnace depresi

Mgr.Tereza Malimánková

Psychologie peněz

Proč stále nemám peníze?

Peníze jsou součástí našich životů. Mnohým lidem právě peníze vytváří celoživotní pocit utrpení. Nemají jich dostatek, přicházejí o ně, těžko je vydělávají, závidí těm, co je mají. Lidé často žijí v pocitu bezmoci vůči penězům. Mají pocit, že je problém se k nim dostat nebo být dokonce bohatým. Ve skutečnosti však máme moc nad tím, jestli budeme v životě peníze mít. Problém s penězi totiž znamená problém s vlastní sebe hodnotou nebo se špatně „nahranými „nevědomými vzorci myšlení a chování. Vyřešíme-li si sníženou nebo narušenou sebe hodnotu, dokážeme pak do svého života přitahovat automaticky i peníze.

Jednoduše se dá říci, že cítíme-li se v životě nehodnotní je pravděpodobné, že budeme mít i potíže s tím se „ocenit „penězi. Ve vztahu k penězům můžeme mít také různé skryté negativní vnitřní vzorce a tím je do života vlastně nechceme. Možná jsme doma jako děti slyšely, že peněz není dost pro všechny nebo peníze kazí charakter, bohatí jsou povrchní. Možná se vaši rodiče místo péče o vás soustředili pouze na vydělávání peněz a vy jste vůči penězům nevědomě ve vzdoru a nenávidíte je. Jiným případem může být, že všichni ve vaší rodině byli vždycky bez peněz a nenaučili vás, jak peníze do života přijímat.

Umění přijmout peníze  

Ano, přijímat peníze do života. Být k nim otevření. Přesně to je potřeba k tomu, aby k vám začaly chodit. Mít je rád. Vítat je. Hezky a uctivě se k nim chovat. Vážit si jich – umíte tohle ale sami k sobě?

Pokud ne, peníze vám mohou ukazovat přesnou symboliku toho, jak zacházíte v životě sami se sebou. To vám ale zároveň dává moc nad nimi, protože ANO, mít peníze znamená schopnost je mít a ta se dá naučit, pokud zapracujete na vašem vnitřním postoji k penězům.

Co s tím? Je potřeba, aby se váš vztah k penězům změnil a abyste zároveň změnili i vztah sami k sobě.

 

Jak přitáhnout peníze do života?

  1. Naučte se skutečně CHTÍT – možná vám přijde, že je to jednoduché, přeci běžně něco chcete. Ale je to tak opravdu? Jak vám je, když slovo CHCI vyslovíte. Jak často skutečně takové slovo používáte? Mnoho lidí místo něj raději využívá slovo MUSÍM, MĚL BYCH, protože pak za situaci nebere zodpovědnost. Možná vás doma naučili, že Chtít je prostě sobecké, a tak se ho teď bojíte vyslovit. Chtít totiž zároveň znamená – jsem ochoten PŘIJÍMAT a ZASLOUŽÍM si to a to i bez tvrdé dřiny…věříte vnitřně takovému pravidlu skutečně? Máte pro sebe takovou cenu?
  2. UMĚNÍ VYDAT – příjmy a výdaje musí v oblasti peněz proudit. Pokud pouze hromadíte peníze, ze strachu, že o ně přijdete, může se vám dít, že o ně občas samovolně přijdete, protože je hromadíte ze strachu, a ne z radosti. Jak to souvisí s vámi a vaší sebe hodnotou? V životě platí tzv. sebenaplňující proroctví – pokud se něčeho vnitřně hluboce bojíme, chováme se nevědomě přesně tak, že k tomu směřujeme, aniž bychom si toho všimli. A tak se nám naše vnitřní strachy mohou často vyplnit a náš mozek si řekne a my si pak řekneme – přesně tohle jsem čekal a předpokládal! Zase se mi to v životě opakuje! Nedojde nám ale, že si to způsobujeme sami.
  3. UMĚNÍ NEVYDAT nebo VYDAT peníze správným směrem – utrácíte hodně? Umíte peníze utratit pouze za druhé? ZA vaše děti, vašeho partnera, vaše rodiče…protože jinak byste měli POCITY VINY? Pokud ano, znamená to, že peníze ve skutečnosti nechcete a nebudete je přitahovat. Zároveň to opět souvisí s vaší sebe hodnotou – umíte se mít skutečně rádi nebo jste tu jen pro druhé? Pokud je vaše sebe hodnota postavena na péči o druhé, ubíráte tím péči o sebe a zároveň jako byste si říkali, nemám hodnotu, nevážím si sebe.
  4. MILUJETE SVOU PRÁCI? – kolik lidí pracuje pouze proto, že musí nebo chodí do práce dokonce s odporem. Nesnáší svou práci, nesnáší lidi, se kterými pracuje, nevidí ve své práci smysl. Ale zároveň si nedají práci to změnit, protože doma slyšeli – pracovat se musí, buď rád za to, že máš práci v téhle době! Práce není koníček! Doba je těžká, co bys pořád chtěl, pořád se ti něco nelíbí, nikde nevydržíš……jako by skutečnou hodnotou práce bylo jen prostě vydržet. Co všechno ale v životě ještě vydržíme? Pokud je naší hodnotou a známka odolnosti to, že věci vydržíme, tak zároveň TRPÍME.A utrpení nemá nic společného se skutečnou sebe hodnotou a nemůže tedy přinášet ani moc peněz. Nepracujte tedy jen pro peníze, protože nejvíce peněz nám přinese práce, kterou milujeme, protože tam zároveň milujeme i sami sebe a opět zvyšujeme svou vnitřní a tím i venkovní(peníze)hodnotu.
  5. BÝT BOHATÝ NEZNAMENÁ NIC NEMORÁLNÍHO – když si řeknete slovo peníze, jaký z toho máte pocit a jaké myšlenky vás napadají? Mnoha lidem přijde bohatství povrchní, nemorální či neslušné (mít více než druzí). Pokud je váš postoj takový, chcete vlastně chudobu, a ne mít peníze.
  6. MÁM NA TO MÍT PENÍZE? – pokud si řeknete slovo BOHATSTVÍ – co vás napadne? Na to nemám, to nikdy mít nebudu, naše rodina byla vždycky chudá, to bych se musel upracovat k smrti, nebyl bych se svou rodinou, kdybych preferoval peníze a práci, peníze vlastně nejsou zapotřebí – stačí, že jsem jinak spokojený, bohatství je tu pro druhé, vždycky jsem o všechno, co jsem si přál zase přišel, takže nemá cenu ani chtít…nejdůležitějším faktorem proto, abych měli peníze je, abychom je neblokovaly našim vnitřním nastavením (vnitřními vzorci). Pokud vnitřně o přijímání peněz pochybujete, nebudete je pravděpodobně v životě mít, protože se nevědomě nechováte tak, abyste je přitahovali a získávali. Pokud této oblasti nevěříte sami sobě, nemůžete na sebe peníze „lepit“.

 

Poselstvím článku je předat lidem informaci o tom, že peníze nevědomě přitahujeme nebo naopak odpuzujeme. Peníze nejsou nic nad čím bychom neměli moc. V dalším článku o penězích vám popíšu další faktory, které vám mohou zabraňovat v tom peníze do života přitáhnout. Jedna z častých rolí lidí, kteří peníze nemají je role oběti – nemohu, neumím, nedostala jsem – potřebují si udržet z důvodu vnitřního nevědomého strachu pozici, že nedostali (mnohdy skutečně nedostali) a rozhodli se v životě neposunout dál. Rolí obětí si vyhýbají zodpovědnosti za sebe samé, a právě to jim může komplikovat i cestu k penězům.

 

Tereza Malimánková

Vedoucí poradna Therapia

Když matka manipuluje s dcerou

„Ty nikdy nezavoláš, já se kvůli tobě v životě obětovala, nezapomeň, kdo tě vychoval, nemůžu ti nic říct, zase jsem tu za tu nehorší mámu, jak chceš, pak si zase já nevzpomenu na tebe až budeš potřebovat….“.

Znáte tyto věty? Slýcháte je často od své maminky, i když už jste dávno dospělí a v lepším případě už máte i svůj život? Záměrně píšu v lepším případě máte již svůj život, protože manipulativní maminky, které v komunikaci citově vydírají dokáží dost zatočit se životem svého dítěte. Vyvolávají opakovaně pocity viny a mnohdy své již dospělé děti tak manipulují, že nejsou schopni vytvořit plnohodnotný vztah či rodinu. Jindy to může zasahovat jiné oblasti, třeba práci nebo zájmy. Maminky „vyděračky“ své potomky již od dětství trénují v pocitech viny, aniž by jim to někdy přiznaly a dokonce aniž by to tyto maminky přiznaly sami sobě..

Jde často o maminky, které trpí vnitřní prázdnotou a strachem z opuštění, protože sami od svého rodiče nedostali dostatek lásky. Tak se postavily v životě do role oběti, která je typická tím, že člověk vyvolává v druhých pocit, že ubližují, dostatečně se nestarají, jsou zlí a konfliktní. Oběť nikdy za nic nemůže a často také vyjadřuje bezmoc ve formě výmluv- „já nemohla, byla to jiný doba, já neměla ty stejné možnosti jako ty, já neuměla, protože jsem nedostala apod.“

Přestože sami tyto maminky od svých rodičů nedostaly, neopravňuje je to sáhnout ve vlastní výchově po silné zbrani – emoční zneužívání, citové vydírání a manipulování. Neomlouvá  je to ani v případě, že mají vnitřní přesvědčení, že lásku jinak než manipulací nezískají. V celém článku záměrně zdůrazňuji matky, jako manipulativní oběti, protože jsou to statisticky právě ony, které tuto roli hrají v rodině častěji než muži, otcové. Samozřejmě i otcové se však mohou do této role postavit. U mužů však převládají v nezdravé výchově vůči svým dětem spíše ponižování, tlak na výkon, srovnávání se, různé druhy agrese apod.

Jaké jsou následky výchovy s citovou manipulací?

  • I v dospělosti přetrvávají zejména ve vztazích pocity viny a tendence brát zodpovědnost na sebe za druhé lidi
  • Přebírání zodpovědnosti za blízké lidi je zejména v citové oblasti a zejména v partnerských vztazích, takový „provinilec“ trpí pocity – způsobila jsem špatnou náladu partnera, musím to napravit, určitě jsem něco špatného provedla nebo neudělala
  • Následkem toho si člověk přitahuje opět manipulátory, kteří jsou skutečně náladový a předávají pocity zodpovědnosti za sebe druhému
  • Provinilý není schopen uvolněného konfliktu, potlačuje své emoce, protože doma u matky na ně nebyl prostor, máma byla vždy ta, která určovala, jaká nálada doma bude
  • Provinilý trpí pocitem, když už se z dlouhodobé frustrace pustí do konfliktu s partnerem nebo jiným blízkým, že to pokazil. Pokazil něco, co mohlo být v pohodě
  • Má opakované pocit viny, že měl mlčet a že to přeci mohl vydržet, vždyť se přeci nedělo nic tak hrozného (začíná potlačovat svou frustraci, kterou předtím cítil)
  • Následkem svých pocitů viny v konfliktu se opakovaně omlouvá i na místě, kdy to není vůbec na místě, bere na sebe opět zodpovědnost za pocity a chování druhých
  • Provinilý v sobě pěstuje pocity viny, že je zlý. Když už se nějak projeví v konfliktu, má pocit, že byl moc náročný, že to přehnal. Začne vidět paradoxně pouze pozitivní stránky druhého a to kdy se snažil…opět upadá do pocitu viny a cyklus omlouvání, vysvětlování někdy i ponižování sebe opět pokračuje. Partnera tím paradoxně opět ujišťuje o tom, že on na sobě pracovat nemusí
  • Pravda je ale, že pracovat na sobě musí oba. Jeden na větší sebereflexi a empatii a provinilec na tom, aby si nebral víc zodpovědnosti než je zdrávo.
  • Následkem toho se partnerské vztahy často rozpadají, provinilec se následkem toho nevědomě vlastně zase dostává do role dítěte a opět mu „zbývají“ jen rodiče. Nikoli, že by neměl jiné lidi okolo sebe, ale emočně může být vnitřně na matku stále tak navázán, že se k ní pocitově nebo i reálně může navracet, i když mu ubližovala
  • Je to následkem toho, že si nikdy ve skutečnosti nepřiznal, že mu ubližovala, protože v věm matka pěstovala pocit viny, že ona byla v pořádku, ale on její potomek byl ten zlý.
  • Mnohem navázanější a nevědomější bývají v tomto případě synové, protože dcery jako stejné pohlaví jdou často do většího vzájemného soupeření s matkou. Citově závislé jsou ale také, akorát si jsou mnohdy o něco vědomější zlé části své matky. Přesto je pro ně stejně těžké se citově od takové matky odpoutat
  • Taková matka vyvolává pocit u svého potomka, že je nenahraditelná, že se starala nejlépe. Může vychovávat stylem opičí lásky, kdy je až nezdravě k dispozici, nabízí dítěti a pak i dospělému peníze, kterými ho drží ve své moci nebo nějaký druh péče, který dospělému potomkovi vlastně vyhovuje.
  • Navíc máma citový vyděrač má také své dobré chvíle, kdy je vlastně milá a má i skutečný zájem, po kterém její dítě/dospělý touží. Jsou to chvíle, kdy se dítě/dospělý opět na matku navazuje a kdy jí důvěřuje. Často jí svěří mnoho informací ze svého soukromí, které matka později zneužije ku prospěchu svému. Příkladem může být „pošpiňování“partnera-„vždyť si sama říkala, že to zas neudělal a že tě štve…no když sis ho vybrala….“
  • Právě poškozování partnera je nejčastější projev závislé a citově vyděračské matky. Taková matka si dítě/i již dospělého nevědomě chce držet stále pro sebe. Není ten typ matky, který by podporoval samostatnost svého dítěte a tedy ani jeho partnerství .Na partnera často žárlí a skutečně ho vidí jako zlo nebo ho popřípadě využívá v něčem ku jejímu prospěchu.
  • Malá nebo žádná podpora k samostatnosti a také k pocitu svobody je dalším nejčastějším projevem maminky, která citově vydírá a manipuluje. Opět je hlavním důvodem, že si dítě chce nechat pro sebe, nikdy by to ale nepřiznala.
  • Svoboda chybí potomkovi zejména v emoční oblasti. Svoboda projevovat se, jak to člověk cítí, projevovat plně své emoce a vůbec je cítit.
  • Následkem manipulativní výchovy od rodičů může dítě prožívat v dospělosti úzkosti nebo pocity deprese.
  • Následkem nedostatečného osamostatnění má člověk v dospělosti potíže „najít sama sebe“. Co by ho bavilo, co by ho naplňovalo, což může mít někdy za následek i ztráta smyslu života. „Já“ takého člověk nebylo dostatečně projevováno a podporováno, aby se dítě dostalo k sobě a mohlo svobodně cítit své potřeby a pocity. Vše se dá v dospělosti dohnat na psychoterapii a dalším seberozvojem, ale je to práce, která nemusela nastat, kdyby došlo ve výchově od matky k respektu a ke zdravé podpoře.
  • Dalším významným tématem a následkem manipulativní výchovy od matky nebo od rodičů je v podstatě vždy téma hranic. Dospělý už od dětského věku má své vnitřní hranice narušené a nejasné. Dovoluje tedy druhým příliš a neví, kde je jeho zdravá hranice ochránění sebe sama.
  • V neposlední řadě dochází k tomu, že dítě a pak dospělý nemá s kým sdílet radost, protože to z čeho má radost je často přesně to, co maminku rozesmutňuje…mami mám bezva chlapa, máme společné bydlení, jedeme na výlet, kde poznám něco nového, mám lepší práci…to všechno může manipulativní maminku vnitřně ohrožovat pocite-přijdu o své dítě a budu sama..

Co s tím?

  • Pocítíte -i na sobě pocity napětí v komunikaci s rodiči a to pravidelně
  • Bojíte-li se pravidelně své matce říct běžné věci ve vašem životě
  • Cítíte -li od ní nátlak na vaše rozhodování
  • Dává-li najevo opakovaně pocity ublížení i při drobnostech či opakovaně při důležitých tématech vašeho života
  • Snaží-li se ve vás pravidelně vyvolávat pocity viny
  • Cítíte-li se zneschopnováni při rozhodování, popřípadě zrazováni od rozhodnutí
  • Cítíte-li v životě pocity bezmoci a strachu ve vztazích a vaše rodiče nejsou zrovna tím bezpečným přístavem
  • Cítíte -li se rodiči nebo matkou nerespektováni a bezmocní vůči jeich rozhonování směrem k vašemu životu
  • Cítíte li smutek nebo ublíženost od své matky ve chvílích, kdy vy máte radost

Může to znamenat, že s vámi vaše matka nebo oba rodiče manipulovali a je potřeba se od toho osvobodit.

  • Sdílejte se svými rodiči své rozhodnutí až když už je hotovo, nikoli předtím, aby vás nemohli již ovlivnit
  • Snažte se nesdílet vaše intimní témata či jakkoli citlivá témata, aby je rodič pak nemohl zneužít
  • Zvažte jak často je nutné se s rodiči vídat a komunikovat s nimi
  • Co nejvíce se osamostatněte
  • Nastupte na psychoterapii nebo se věnujte kurzům seberozvoje, abyste se co nejvíce „našli“
  • Otevřete u sebe téma hranic, uvědomte si, které vztahy vám slouží a dávají a kde jste naopak zneužíváni
  • Pracujte s odborníkem na tématu vašeho Ega, v nezdravých vztazích vás může držet pocit, že důležití jste jen pro lidi, kteří vás zneužívají, protože ti vás potřebují. Tento pocit je jen následkem zneužívající výchovy od matky nebo od obou rodičů
  • V neposledním případě se snažte matce či rodičům odpustit a tím se od nich osvobodit
  • Dejte také průchod svému smutku nad tím, že některá témata s matkou nebo obě rodiči již nikdy nedosáhnete – podpora, otevřenost, radostné sdílení pro vás důležitých témat

Mgr.Tereza Malimánková

Co je psychoterapie a co je koučink

Zatímco se psychoterapie zabývá obtížnými obdobími v minulosti a naším současným i minulým prožíváním oněch událostí, koučink se dívá od teď v před. Je tedy rozvojovou metodou strategického myšlení. Dokud je klient zahlcen minulostí, smutkem, úzkostí, je v depresi a podobně, měl by vyhledat psychoterapeuta. Když je již stabilizovaný, a cítí se být připraven měnit svůj život, konat a vyjednávat o nových podmínkách, má oslovit kouče. Koučink se minulosti dotýká spíše okrajově a nahlíží na ní, jako na materiál, který nám pomáhá zmapovat co až do dnes je již pro vás nefunkční schéma a co naopak by mohlo pomoci rozhýbat váš posun vpřed.

Možností a situací, pro které je koučink vhodný je nespočet. Může být vaším návodem, jak udržet pod kontrolou váš emocionální stav například při náročném rozvodu, při změně povolání, nebo při zkouškách. Jak vylepšit své komunikační dovednosti v zaměstnání, lépe a víc prodávat, nebo vést lidi. Umět vystoupit před veřejnost a sebevědomě odprezentovat svou práci.  Může ale také pomoci zvládat výzvy a překážky i úzkosti. Jako například Jana, která se léčila psychiatricky a psychoterapeuticky pro své úzkostné ataky, které jí omezovaly v životě i zaměstnání. Pro svou sociální fóbii toho nebyla schopna. Potkávala se tak veliká úzkost s velikou touhou. Jedním z jejích prvních témat byl strach jít na ples a touha tančit s manželem na velkém parketě v krásných šatech. Během koučování dokázala pro sebe vymyslet takovoustrategii, že hned na po prvé byl ples pro ni víc ohromujícím zážitkem, než úzkostnou atakou. Podobných schémat vymyslela mnoho a dařilo se jí nakupovat v obchodních centrech, jezdit sama autem na delší vzdálenosti a nově jezdit na dovolené. Zvládla i paralyzující hrůzu ze zubaře. Byla čím dál samostatnější a sebevědomější. Začala věřit ve své schopnosti. Nebylo tomu tak ale vždy. Nějakou dobu co ke mně chodila, dohodnuté úkoly neplnila. Chovala se pasivně (reaktivně). Mluvila o tom, co jí děsí a o tom, co by chtěla, ale nebyla v konání proaktivní. Hodně času jsme věnovali tomu jako to má, co cítí a co jí omezuje. Zlom nastal v době, kdy se začala zabývat časovým horizontem, ve kterém si přeje změnu zvládnout. Začala velmi aktivně plnit dané úkoly a prožívat pozitivní změnu. Tato žena si postupně dokázala přiznat, že nebývala oblíbená pro svůj perfekcionismus a pedantství, naučila se komunikovat asertivně a tím předcházet konfliktům. Změnila zaměstnání za méně stresující a nové dovednosti zde uplatnila od začátku a dobře se tak uvedla. Věnovala hodně času zjištění, zda jí její postoje víc dávají, nebo berou. Přestala mít na sebe i  nejbližší nepřiměřené nároky. Jak se proměňovala ona, měnilo se i její okolí a rodina. A za všemi jejími obtížemi a omezeními byl strach vykročit ze své komfortní zóny a nedůvěra ve svou profesní kvalitu.  Potkávaly jsme se v průběhu dvou let. Na jejím příkladu je vidět, jak široké možnosti koučink má.

Naše postoje a naše negativní, nebo pozitivní očekávání nás přednastavují k úspěchu, či neúspěchu. Pokud se však otevíráme možnostem, začnou se dít věci! Mnohému se naučíme, poznáme zajímavé lidi, zažijeme nová dobrodružství, třeba si najdeme nového partnera. Možná se všechno nepovede úplně do puntíku, ale často to dopadne lépe, než jsme očekávali! Je to rozhodně lepší než jen reaktivně žehrat na osud, nedostatek příležitostí, na možná až jednou a na mě stejně nikdo a nic nepomůže.

Další článek vám napíši na téma GROW coaching – metoda psychosociálního rozvoje.

Monika Zajíčková, kouč poradna Therapia

Kniha Závislost- autor Heinz-Peter RöHR

Další skvělou knihou od spisovatele a terapeuta Röhra je právě kniha Závislost. Autor se zde zaměřuje zejména na alkoholovou a drogovou závislost, kde srozumitelně vysvětluje všechny nutné fáze závislosti tak, aby vedly k uzdravení.

Čím si závislý prochází?

K první fázi závislosti patří Popření. Závislý není schopný ani ochotný si závislost přiznat a tA se tak nadále prohlubuje. Do druhé fáze patří zlost a sebenenávist , kterou závislý směřuje k sobě a k okolí, hledá viníky.  Třetí fází je zpracování smutku, tato fáze je nutná k vyléčení závislosti a závislý tím musí projít. V této chvíli je důležité i přijetí závislosti jako nemoci. U procházení smutkem však bývá u závislého problém, že má tuto emoci zablokovanou právě proto, že se neustále otupoval návykovými látkami. Stejně tak se musí závislý vyrovnat s pocity nenávisti a zlosti na sebe. Závislý často ztrácí kontrolu nad sebou, a to i mimo recidivu a často projevuje vztek a je nevraživý. Jeho zlost je v něm zacyklená.

Zajímavostí na zakončení celého procesu je to, že autor upozorňuje na to, aby blízcí vyléčeného závislého přivítali s otevřenou náručí a radostí nikoli s obviňováním a „trestáním“ za jeho „prohřešky“. Přestože blízkým svou závislostí ubližoval, nesmí zůstat v roli toho špatného, jinak ho to k závislosti opět potáhne.

Spoluzávislost

Auto se zmiňuje i o spoluzávislosti, která byla dlouhodobě podceňována. Do spoluzávislosti jsou zataženi členové rodiny či partneři ať chtějí nebo ne. Spoluzávislý přirozeně vyvažuje chování závislého – zachraňuje mu práci, splácí dluhy apod. Paradoxně tím však závislému může napomáhat v udržování závislosti. Spoluzávislí odpírají závislému lásku, vyčítají a snaží se vytvořit nátlak, závislý však na tyto projevy reaguje pouze vzdorem a konečně si tak může vytvořit další argument, proč požít alkohol či drogu. Často se tak i spoluzávislý ocitá v propasti dluhů, emočního propadu, úzkosti a nakonec i u něj může hrozit závislost. Jeho cílem je pouze vyléčení závislého a to mu bere energii.

U léčby chorobné spoluzávislosti je důležité abstinovat od pomáhání, což spoluzávislému přináší pocity úzkosti. Je také zapotřebí pochopit důvod vzniku spoluzávislosti. Ten většinou vzniká již v dětství, kdy jeden z rodičů byl závislý a dítě se ho naučilo zachraňovat. Může se jednat o vztahovou závislost, kdy byl rodič na dítěti chorobně citově závislý a nedokázal zdravě prožívat vztah se svým partnerem. Jindy je příčinou to, že spoluzávislý jako dítě nedostal od rodičů moc lásky nebo byl napak moc rozmazlován, což znamená, že rodiče nedbali na jeho pravé potřeby, ale na to, aby si jich cenil a kupovali si tak lásku svého dítěte.

 

Vítězství nad závislostí

K tomu, aby bylo ukončení závislosti úspěšné je zapotřebí, aby našel bývalý závislý smysl svého života a měl cíl. Jinak hrozí, že poté, co se za několik měsíců podaří napravit vše, co závislý pokazil ve svém životě, přijde recidiva. Je zapotřebí, aby měl člověk vizi a plnil si své sny. Je také zapotřebí, aby bývalí závislí poznali skutečnou hloubku a hodnotu života. Toto poznání jim většinou chybí.

Čím vlastně končí celý „souboj“s návykovu látkou?…..Přiznáním porážky sebe sama. Přiznáním , že droga nebo alkohol jsou silnější než já. Nelze udržovat kontrolované braní, dát si občas alkohol nebo drogu, protože tento souboj nelez vyhrát.

Typy osobností závislých

Existuje typ osobnosti, který inklinuje k závislostem jakéhokoli druhu.

Závisle depresivní osobnost – závislá na mínění druhých, často v roli oběti, dominantní partneři, neumějí říkat ne a nechávají se zneužívat. Návyková látka těmto lidem pomáhá s frustrací, která nastává poté, co potlačují své pocity jako vztek či smutek, jelikož se obávají konfliktu.

Narcistní osobnost – tato osobnost působí navenek velmi sebevědomě, ale uvnitř je křehká. Navenek reaguje agresivně a brání svá práva. Tímto chováním však zakrývají neschopnost milovat sebe sama. Cítí málo sebelásky a to ho dohání k tomu, že nechává trpět své okolí i sebe. Mají pocit, že byli ošizeni, že mají málo lásky, strachy, že selžou. Funkce návykové látky je, že prožívají grandiozní myšlenky a neprožívají šeď života, ze začátku návyková látka tlumí zášť, později ji ale může zvětšovat, droga ze začátku pomáhá tlumit pocity frustrace a neúspěchů.

Hraniční porucha  – nesnášejí samotu, partnery si buď idealizují nebo očerňují, nemají žádnou stabilitu sami v sobě, takže neustále vyhledávají neklid. Neklid a nestabilitu vytvářejí i ve svých vztazích. V životě jdou ve všem do extrému – v sexualitě, drogách, vztazích, konfliktech. Právě pocit velké vnitřní prázdnoty je vede k vytváření neklidu, aby se „něco dělo“. Návykovými látkami potlačují nudu a prázdnotu. Závislost u nich vede často k sebepoškození či je spojena se sebevražednými cíli.

Závislí lidé trpí konfliktem mezi autonomií a závislostí. Neumějí dobře zacházet se svobodou. Buď si ji vymezují příliš nebo si jí nechávají brát. V tématu závislosti je důležité zpracovat vzdor vůči rodičům, protože právě ten znemožňuje dospět k vlastní dospělosti.

 

Autor se v knize věnuje kromě závislosti na návykových látkách také jiným závislostem:

 

Vztahová destruktivní závislost

Jedná se o tzv.toxické vzahy. Mezi tyto typy vztahů patří vztahy, kde je partner odtažený, chladný a druhý ho dotuje láskou, manipulativní a náladový, kdy partner jedná podle jeho nálady  a utěšuje jeho nálady, partner nesamostatný a dětský, který se nechává obskakovat, partner morous, kdy jeho partnerka má stále dobrou náladu, kterou ho dotuje.

Jeden z partnerů tam tímto způsobem začíná hrát rozmazlené dítě a druhý je v roli dospělého rodiče, který je pro svého partnera dítě řešitelem problémů, což mu dodává hodnotu. Časem ho to však začíná vysávat a opakuje stále stejnou chybu a to, že nemyslí na sebe a svůj život. V toxických vztazích dochází často k citovému vydírání ze strachy dominantního partnera. K vyléčení z tohoto druhu vztahu je potřeba přestat se bát vlastní nezávislosti a samoty. 

Kniha Závislost je cenná také tím, že se v ní autor věnuje mnohým jiným závislostem jako je workoholismus, závislosti na jídle, gamblerství a dává tak nahlédnout ucelený celek toho, jak jakákoli závislost zasahuje do života člověka a jeho okolí. Čtenář také pochopí, že v jakékoli závislosti hraje roli nízké sebevědomí člověka, pocit vnitřní prázdnoty a nelásky k sobě a ne jen slabá vůle, jak je mnohdy u veřejnosti skrze závislosti známé. Závislý člověk hledá ve skutečnosti vztah k sobě samému, ale závislost ho uvrhla do ještě většího znehodnocení než cítil před ní. Už právě proto, se vytváří mnohdy nekončící koloběh opakovaných chyb, kdy závislý znovu sáhne po návykové látce, protože nedokáže najít oporu sám v sobě. Pokud však závislost zvládne, je mnohdy silnější než kdy předtím. Uvědomí se plně své hodnoty a váží si sám sebe a svých životních priorit.

Tereza Malimánková(Zahrádková)

Poradna Therapia