Koučink hubnutí-přijďte hubnout ke kouči Monice Zajíčkové!

Koučink hubnutí-přijďte hubnout ke kouči Monice Zajíčkové!

Americký behaviorálně zaměřený psycholog doktor Frederik Skinner prováděl v druhé polovině minulého století pokusy se zvířaty a návykovými látkami. Zjistil, že ty zvířata, která žila v neuspokojivých podmínkách mnohem častěji sahala po roztoku s opiatem, než zvířata, která měla ideální životní podmínky.  Vznikla tak teorie o vlivu životního prostředí  a našeho prožívání na nadužívání látek ovlivňujících náladu. Takovými látkami mohou být nejen drogy, ale i alkohol, sladkosti, tučné a podobně. Nabízí se varianta, že kdybychom byli šťastnější, byli bychom nejspíš i akčnější a nezajídali bychom stres, samotu a smutek. Neužírali bychom se někde v koutě, ale naopak.

Koučink hubnutí-přijďte hubnout ke kouči Monice Zajíčkové!

Dieta obecně bývá vnímána jako vysoce náročné období na psychiku a jako čas, kdy musím zatnout a vydržet. Co kdyby to ale mohlo být obráceně? Co kdyby to byl čas, na který byste se těšili? Možná byste si pak přáli, aby toto období alespoň jednou v roce nastalo a vy si konečně mohli užít pozornost zaměřenou sami na sebe. Skvělé jídlo, pohyb, který by vás bavil a pravidelná duševní hygiena. Já to miluju. Většina z nás vzhledem k dostupnosti informací ví, jak přibližně jíst. Většina z nás někdy dietu držela. Otázka zní, proč to nezabralo navěky? Je to proto, že známe jen dvě cesty, cestu tloustnutí a hubnutí. Nějakou dobu tedy tloustneme a pak když se namáhavě zhubneme, najedeme opět na tloustnutí. Co když vám řeknu, že existuje třetí cesta, cesta trvale udržitelné váhy.  Je to dieta v první fázi a změna životního stylu ve fázi druhé. Každý z nás to má jinak a každý si musí ideálně pomocí koučinku a mentoringu objevit tu vlastní. Není to jednoduché, ale jak se říká v jednom přísloví, „kdo chce, hledá způsoby, kdo ne, hledá důvody.“ Systém, který vám nabízím, je kombinace edukace o tom, jak naše těla fungují a koučinku o tom jaká je ta vaše forma životního stylu za podmínek, které od nás naše těla vyžadují. Vydejte se se mnou na cestu za sebepoznáváním a možná spolu objevíme úplně nový svět, kde budete rádi hubnout a budete se na pohyb těšit. Vždyť pohyb není jenom sport, je to tanec, výstup na vyhlídku do kraje, obtékání vodou při plavání v jezeře na kterém se třpytí hvězdy, sex s milovanou osobou, uklizená garáž, nasekané dřevo, polštářová bitva s dětmi, nebo jízda na koloběžce. Je to odvaha žít naplno a tvořit svou budoucnost. Stopování toho, co mě baví a zabývání se aktivitami, které stojí za to, abychom za ně svou energii vydali. Chce to odvahu a neodkládat rozhodnutí stále na až jednou… Pokud je právě ROZHODNUTÍ ten problém, mám pro vás radu, VYNECHTE FÁZI ROZHODOVÁNÍ jako jsem to udělala já.

A žijte s vášní!

Vaše Monika Zajíčková

Kdy už navštívit psychologa?

Rozdíl mezi psychoterapií a koučinkem

Zatímco se psychoterapie zabývá obtížnými obdobími v minulosti a naším současným i minulým prožíváním oněch událostí, koučink se dívá od teď v před. Je tedy rozvojovou metodou strategického myšlení. Dokud je klient zahlcen minulostí, smutkem, úzkostí, je v depresi a podobně, měl by vyhledat psychoterapeuta. Když je již stabilizovaný, a cítí se být připraven měnit svůj život, konat a vyjednávat o nových podmínkách, má oslovit kouče. Koučink se minulosti dotýká spíše okrajově a nahlíží na ní, jako na materiál, který nám pomáhá zmapovat co až do dnes je již pro vás nefunkční schéma a co naopak by mohlo pomoci rozhýbat váš posun vpřed.

Rozdíl mezi psychoterapií a koučinkem

Možností a situací, pro které je koučink vhodný je nespočet. Může být vaším návodem, jak udržet pod kontrolou váš emocionální stav například při náročném rozvodu, při změně povolání, nebo při zkouškách. Jak vylepšit své komunikační dovednosti v zaměstnání, lépe a víc prodávat, nebo vést lidi. Umět vystoupit před veřejnost a sebevědomě odprezentovat svou práci.  Může ale také pomoci zvládat výzvy a překážky i úzkosti. Jako například Jana, která se léčila psychiatricky a psychoterapeuticky pro své úzkostné ataky, které jí omezovaly v životě i zaměstnání. Pro svou sociální fóbii toho nebyla schopna. Potkávala se tak veliká úzkost s velikou touhou. Jedním z jejích prvních témat byl strach jít na ples a touha tančit s manželem na velkém parketě v krásných šatech. Během koučování dokázala pro sebe vymyslet takovoustrategii, že hned na po prvé byl ples pro ni víc ohromujícím zážitkem, než úzkostnou atakou. Podobných schémat vymyslela mnoho a dařilo se jí nakupovat v obchodních centrech, jezdit sama autem na delší vzdálenosti a nově jezdit na dovolené. Zvládla i paralyzující hrůzu ze zubaře. Byla čím dál samostatnější a sebevědomější. Začala věřit ve své schopnosti. Nebylo tomu tak ale vždy. Nějakou dobu co ke mně chodila, dohodnuté úkoly neplnila. Chovala se pasivně (reaktivně). Mluvila o tom, co jí děsí a o tom, co by chtěla, ale nebyla v konání proaktivní. Hodně času jsme věnovali tomu jako to má, co cítí a co jí omezuje. Zlom nastal v době, kdy se začala zabývat časovým horizontem, ve kterém si přeje změnu zvládnout. Začala velmi aktivně plnit dané úkoly a prožívat pozitivní změnu. Tato žena si postupně dokázala přiznat, že nebývala oblíbená pro svůj perfekcionismus a pedantství, naučila se komunikovat asertivně a tím předcházet konfliktům. Změnila zaměstnání za méně stresující a nové dovednosti zde uplatnila od začátku a dobře se tak uvedla. Věnovala hodně času zjištění, zda jí její postoje víc dávají, nebo berou. Přestala mít na sebe i  nejbližší nepřiměřené nároky. Jak se proměňovala ona, měnilo se i její okolí a rodina. A za všemi jejími obtížemi a omezeními byl strach vykročit ze své komfortní zóny a nedůvěra ve svou profesní kvalitu.  Potkávaly jsme se v průběhu dvou let. Na jejím příkladu je vidět, jak široké možnosti koučink má.

Rozdíl mezi psychoterapií a koučinkem

Naše postoje a naše negativní, nebo pozitivní očekávání nás přednastavují k úspěchu, či neúspěchu. Pokud se však otevíráme možnostem, začnou se dít věci! Mnohému se naučíme, poznáme zajímavé lidi, zažijeme nová dobrodružství, třeba si najdeme nového partnera. Možná se všechno nepovede úplně do puntíku, ale často to dopadne lépe, než jsme očekávali! Je to rozhodně lepší než jen reaktivně žehrat na osud, nedostatek příležitostí, na možná až jednou a na mě stejně nikdo a nic nepomůže.

Další článek vám napíši na téma GROW coaching – metoda psychosociálního rozvoje.

Monika Zajíčková, kouč poradna Therapia

Alkoholismus a jeho hranice - kde jsou?

Alkoholismus a jeho hranice – kde jsou?

Dotaz:

Dobrý den,

nevíme si s manželem rady. Jedná se o mou matku, má letité problémy s pitím. Na náš nátlak byla rok v léčebně, v podstatě jí to zachránilo život, protože se upíjela už k smrti a pokusila se o demonstrativní sebevraždu. Nechtěla se léčit a nedokázala přestat pít.

Vzali jsme si ji domů, aby měla v léčebně motivaci nepít. Chtěla být s námi, ale zase začala pít. Máme dvě děti 5let a 10 měsíců. Když je střízlivá, snaží se (v rámci možností… ) pomáhat. Pak se ale opije a je z ní úplně jiný člověk. Dělá ostudu, je velmi hrubá, sprostá. Léčit se už znovu ale jít nechce. Asi by to po zdravotní stránce už nezvládla absolvovat. Před měsícem se hodně opila, i když jsme byli domluvení na hlídání a měli přijet řemeslníci na dům. Nerespektovala to. Prý vysadila léky na úzkost kvůli zubaři…. Jen díky náhodě jsme se vyhnuli velké ostudě a kompromitaci celé rodiny.

Co máme dělat? Chtěli jsme ji vyhodit, ale nedokázali jsme to.Alkoholismus a jeho hranice - kde jsou?

Nic nerespektuje, stále se jen lituje, podotýkám, že jsme se k ní chovali slušně, neměla důvod zase začít pít. Byli jsme šťastní, že funguje. Teď ale víme, že neumí bez alkoholu žít. Pije ze zvyku, z nudy.

Chtěli jsme jí koupit byt, ale sama nikdy nežila, žila se svou matkou až do její smrti. Neumí si sama vystačit s penězi. Bez nás by byla na ulici. Jsme už po tom všem vyčerpaní. V podstatě nás vydírá, bez naší pomoci nedokáže žít. Ale s námi jí to také nevyhovuje. Popíjí si a pak se ustrojí a jede k lékaři jakoby nic. Např. dnes si došla pro alkohol jen tak, nemá žádný plán dne a tak pije. K psychiatrovi chodí, ale určitě tam neříká to, co by měla. V podstatě jsme zodpovědní za její život. Jsme pod velkým tlakem.

Děkuji za odpověď.

 

Odpověď:

Dobrý den,

vidím, že se nacházíte v extrémně náročné situaci. Život se závislým je velmi nepříjemný a je pro nás ještě mnohdy náročnější, než si vlastně sami uvědomujeme. Jako významné vnímám, že s partnerem držíte při sobě a jste si v tomhle pro sebe oporou. Jako důležité vnímám také to, že máte dvě vlastní malé děti, za které máte skutečnou odpovědnost.

Za život vaší matky nezodpovídáte vy, ale pouze ona sama. Nicméně mám pocit, že tu zodpovědnost za její život přebíráte a její styl svým způsobem umožňujete, protože ji živíte, staráte se o bydlení atd. Rozhodně vnímám aspekt, že je to vaše matka, a proto jsou jakékoli způsoby řešení velmi náročné či zraňující a mohou ve vás vyvolávat spousty pochybností. Nicméně bych nabídl možnost, jestli jste svou povinnost ke své matce již splnila tím, že jste ji dala další šanci po léčbě začít znovu? Za naše blízké nikdy nedokážeme abstinovat, ačkoli se snažíme sebevíc. Jediný způsob, který dobře funguje je nastavit si dobré a pevné hranice, které nebudou překročeny. V případě že překročeny budou, budete na ně náležitě reagovat dle předchozí dohody. To může být i vystěhování nebo přerušení jakékoli finanční podpory. Důležité je, abychom se nedostali do role takzvaných umožňovačů, kteří život závislým defacto umožňují, ale sami nejvíce trpí.Alkoholismus a jeho hranice - kde jsou?

Život se závislým členem rodiny ohrožuje celou vaši rodinu a je třeba zvážit a myslet taky na sebe, což není ve vašem případě sobecké. Je v pořádku myslet na svůj život, potřeby, děti, partnera a psychický stav.

Jelikož vaše matka nedokázala recidivu ukončit, rozhodně by stálo za zvážení opakování léčby. Mohu vás odkázat na stránky léčebny Červený dvůr https://cervenydvur.cz/, na který jsem slyšel v poslední době dobré recenze, ale bez vlastní motivace vaší matky to nikdy nepůjde. Podmínka absolvování další léčby může pro vás být například podmínka pro další podporování vaší matky.

Uvědomuji si, že rozhodování v takových věcech je velmi nepříjemné a náročné. Z tohoto důvodu bych vám doporučil, abyste zkusila najít třeba jen jednorázovou podporu u psychoterapeuta, kde byste se mohla dostatečně věnovat svým myšlenkám, potřebám a věnovat dostatečný čas k promyšlení dalšího postupu. Pokud jste z Prahy, můžete se zkusit podívat na terapeuty na našich webových stránkách www.koucink-psychoterapie.cz .

S pozdravem

Patrik

Matka manipuluje mé okolí

Matka manipuluje mé okolí

Dotaz:

Dobrý den,

bude to rok, co jsem přestala komunikovat se svou matkou. Nikdy jsem s ní neměla dobré vztahy. Celý život brala ohledy jen na lidi kolem sebe a mne nikdy nevěřila a nikdy se mě nezastala. S otcem se rozvedla, když mi bylo 5 let. Už několikrát v mé pubertě jsem se s ní nebavila, ale vždy jsem se s ní usmířila já. Teď mám vlastní rodinu a jsem v pozici, kdy se s ní usmířit už ani nechci.

Byla bych ráda, kdyby na mě a moji rodinu zapomněla, vymazala nás ze života.
Bohužel mě stále obtěžuje přes mé okolí. Pomlouvá mě, lže a bohužel lidé okolo nás tomu věří a volají mi, ať se koukám matce omluvit. Nikdo si nevyslechl moji stranu, co se stalo a vidí mě jako špatnou.

Matka manipuluje mé okolíJediné co, že mi má matka napíše přání k svátku a narozeninám mým dětem, ale ani slovo, že by je chtěla vidět. Nebo že ji tato situace mrzí. Jen všude chodí a pomlouvá. Nevím už, co mám dělat, aby mne nechala být.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za projevenou důvěru a odvahu obrátit se na naši poradnu. Z toho, jak události popisujete, mám neodbytný pocit úzkosti a bezmoci. Máte obavy z toho, že jste se stala obětí manipulátora a potřebujete vědět, jak se vypořádat s pomluvami, pojďme se na všechno tedy společně podívat.

Manipulátoři navenek působí neskutečně pozitivním dojmem. Jsou perfektní kolegové, partneři, přátelé a hlavně rodiče. Všechno ale rozhodně není tak, jak se zdá, všechno jejich chování má nějaký důvod.

Laskavosti přátelům totiž dělají buď na dluh, (protože co kdyby se jim někdy protislužba mohla hodit) nebo proto, že v daném okamžiku potřebují působit dobře. To samé platí i pro jejich děti, ty musí mít skvělý školní prospěch, chodit dobře oblékané a vždycky se usmívat. Ve skutečnosti, ale citově strádají, protože jim rodič nedokáže dát lásku a bezpečí, které potřebují.

Když dítě smysl chování prohlédne a snaží se od manipulativní matky nebo otce odpoutat, nastává buď smlouvání, nebo naopak silná reakce v podobě odmítnutí, které jste vy osobně zažívala v pubertě. V momentě, kdy manipulátor pochopí, že s dítětem už nic nezmůže, začíná peklo ve formě pomluv nebo dokonce stalkingu.

Na konci dotazu se zmiňujete o pocitech viny, které cítíte, protože jste se od matky distancovala. Chci Vám říct, že k nim nemáte důvod a zachovala jste se nejlépe, jak se v dané situaci dalo. Mohu Vás ubezpečit, že cílem Vaší matky bylo, abyste se cítila právě tak, jak se cítíte nyní. S člověkem, jehož základem je manipulativní osobnost se nedá jednat, ve všem bude nějaký háček.

Co se týče pomluv jako takových, nejlepší způsob, jak se jich zbavit je, na ně nereagovat, protože člověk, který pomlouvá, chce získat pozornost, touží po tom, abychom se dozvěděli, že nás pomlouvá.Matka manipuluje mé okolí

Až Vám tedy bude znovu někdo říkat, že se máte matce odmluvit, můžete s klidným svědomím říct, že se z její strany jedná o manipulativní jednání a pokud chtějí, mohou si také vyslechnout Vaši verzi, a dál situaci neřešte. Pokud chcete problematice manipulativních rodičů více porozumět doporučuji Vám si přečíst knihu Manipulativní rodiče,  kterou napsala Isabelle Nazare Aga, jejíž recenze vyšla i na našem blogu: https://koucink-psychoterapie.cz/recenze-knihy-manipulativni-rodice-autorka-isabelle-nazare-aga/.

V případě, že bude její chování pokračovat dál, nebojte se obrátit na naši poradnu, poskytujeme konzultace jak v osobní rovině, tak po Skypu. Pokud máte zájem o osobní setkání, ale nejste z okolí Prahy, můžou Vám při hledání odborníka pomoci například stránky sociální kliniky www.socialniklinika.cz. V případě, že Vás ale pomluvy vážně poškozují a máte o nich důkaz, můžete také zvážit podání trestního oznámení za veřejnou pomluvu.

Je mi jasné, že to není jednoduché obzvlášť, když jde o Vaši matku, ale vytrvejte Michaelo, zas bude dobře.

Zdraví Vás

Honza

Kniha Závislost- autor Heinz-Peter RöHR

Kniha Závislost- autor Heinz-Peter RöHR

Další skvělou knihou od spisovatele a terapeuta Röhra je právě kniha Závislost. Autor se zde zaměřuje zejména na alkoholovou a drogovou závislost, kde srozumitelně vysvětluje všechny nutné fáze závislosti tak, aby vedly k uzdravení.

Čím si závislý prochází?

K první fázi závislosti patří Popření. Závislý není schopný ani ochotný si závislost přiznat a tA se tak nadále prohlubuje. Do druhé fáze patří zlost a sebenenávist , kterou závislý směřuje k sobě a k okolí, hledá viníky.  Třetí fází je zpracování smutku, tato fáze je nutná k vyléčení závislosti a závislý tím musí projít. V této chvíli je důležité i přijetí závislosti jako nemoci. U procházení smutkem však bývá u závislého problém, že má tuto emoci zablokovanou právě proto, že se neustále otupoval návykovými látkami. Stejně tak se musí závislý vyrovnat s pocity nenávisti a zlosti na sebe. Závislý často ztrácí kontrolu nad sebou, a to i mimo recidivu a často projevuje vztek a je nevraživý. Jeho zlost je v něm zacyklená.

Zajímavostí na zakončení celého procesu je to, že autor upozorňuje na to, aby blízcí vyléčeného závislého přivítali s otevřenou náručí a radostí nikoli s obviňováním a „trestáním“ za jeho „prohřešky“. Přestože blízkým svou závislostí ubližoval, nesmí zůstat v roli toho špatného, jinak ho to k závislosti opět potáhne.

Kniha Závislost- autor Heinz-Peter RöHR

Spoluzávislost

Auto se zmiňuje i o spoluzávislosti, která byla dlouhodobě podceňována. Do spoluzávislosti jsou zataženi členové rodiny či partneři ať chtějí nebo ne. Spoluzávislý přirozeně vyvažuje chování závislého – zachraňuje mu práci, splácí dluhy apod. Paradoxně tím však závislému může napomáhat v udržování závislosti. Spoluzávislí odpírají závislému lásku, vyčítají a snaží se vytvořit nátlak, závislý však na tyto projevy reaguje pouze vzdorem a konečně si tak může vytvořit další argument, proč požít alkohol či drogu. Často se tak i spoluzávislý ocitá v propasti dluhů, emočního propadu, úzkosti a nakonec i u něj může hrozit závislost. Jeho cílem je pouze vyléčení závislého a to mu bere energii.

U léčby chorobné spoluzávislosti je důležité abstinovat od pomáhání, což spoluzávislému přináší pocity úzkosti. Je také zapotřebí pochopit důvod vzniku spoluzávislosti. Ten většinou vzniká již v dětství, kdy jeden z rodičů byl závislý a dítě se ho naučilo zachraňovat. Může se jednat o vztahovou závislost, kdy byl rodič na dítěti chorobně citově závislý a nedokázal zdravě prožívat vztah se svým partnerem. Jindy je příčinou to, že spoluzávislý jako dítě nedostal od rodičů moc lásky nebo byl napak moc rozmazlován, což znamená, že rodiče nedbali na jeho pravé potřeby, ale na to, aby si jich cenil a kupovali si tak lásku svého dítěte.

 

Vítězství nad závislostí

K tomu, aby bylo ukončení závislosti úspěšné je zapotřebí, aby našel bývalý závislý smysl svého života a měl cíl. Jinak hrozí, že poté, co se za několik měsíců podaří napravit vše, co závislý pokazil ve svém životě, přijde recidiva. Je zapotřebí, aby měl člověk vizi a plnil si své sny. Je také zapotřebí, aby bývalí závislí poznali skutečnou hloubku a hodnotu života. Toto poznání jim většinou chybí.

Čím vlastně končí celý „souboj“s návykovu látkou?…..Přiznáním porážky sebe sama. Přiznáním , že droga nebo alkohol jsou silnější než já. Nelze udržovat kontrolované braní, dát si občas alkohol nebo drogu, protože tento souboj nelez vyhrát.

Kniha Závislost- autor Heinz-Peter RöHR

Typy osobností závislých

Existuje typ osobnosti, který inklinuje k závislostem jakéhokoli druhu.

Závisle depresivní osobnost – závislá na mínění druhých, často v roli oběti, dominantní partneři, neumějí říkat ne a nechávají se zneužívat. Návyková látka těmto lidem pomáhá s frustrací, která nastává poté, co potlačují své pocity jako vztek či smutek, jelikož se obávají konfliktu.

Narcistní osobnost – tato osobnost působí navenek velmi sebevědomě, ale uvnitř je křehká. Navenek reaguje agresivně a brání svá práva. Tímto chováním však zakrývají neschopnost milovat sebe sama. Cítí málo sebelásky a to ho dohání k tomu, že nechává trpět své okolí i sebe. Mají pocit, že byli ošizeni, že mají málo lásky, strachy, že selžou. Funkce návykové látky je, že prožívají grandiozní myšlenky a neprožívají šeď života, ze začátku návyková látka tlumí zášť, později ji ale může zvětšovat, droga ze začátku pomáhá tlumit pocity frustrace a neúspěchů.

Hraniční porucha  – nesnášejí samotu, partnery si buď idealizují nebo očerňují, nemají žádnou stabilitu sami v sobě, takže neustále vyhledávají neklid. Neklid a nestabilitu vytvářejí i ve svých vztazích. V životě jdou ve všem do extrému – v sexualitě, drogách, vztazích, konfliktech. Právě pocit velké vnitřní prázdnoty je vede k vytváření neklidu, aby se „něco dělo“. Návykovými látkami potlačují nudu a prázdnotu. Závislost u nich vede často k sebepoškození či je spojena se sebevražednými cíli.

Závislí lidé trpí konfliktem mezi autonomií a závislostí. Neumějí dobře zacházet se svobodou. Buď si ji vymezují příliš nebo si jí nechávají brát. V tématu závislosti je důležité zpracovat vzdor vůči rodičům, protože právě ten znemožňuje dospět k vlastní dospělosti.

 

Autor se v knize věnuje kromě závislosti na návykových látkách také jiným závislostem:

 

Vztahová destruktivní závislost

Jedná se o tzv.toxické vzahy. Mezi tyto typy vztahů patří vztahy, kde je partner odtažený, chladný a druhý ho dotuje láskou, manipulativní a náladový, kdy partner jedná podle jeho nálady  a utěšuje jeho nálady, partner nesamostatný a dětský, který se nechává obskakovat, partner morous, kdy jeho partnerka má stále dobrou náladu, kterou ho dotuje.

Jeden z partnerů tam tímto způsobem začíná hrát rozmazlené dítě a druhý je v roli dospělého rodiče, který je pro svého partnera dítě řešitelem problémů, což mu dodává hodnotu. Časem ho to však začíná vysávat a opakuje stále stejnou chybu a to, že nemyslí na sebe a svůj život. V toxických vztazích dochází často k citovému vydírání ze strachy dominantního partnera. K vyléčení z tohoto druhu vztahu je potřeba přestat se bát vlastní nezávislosti a samoty. 

Kniha Závislost je cenná také tím, že se v ní autor věnuje mnohým jiným závislostem jako je workoholismus, závislosti na jídle, gamblerství a dává tak nahlédnout ucelený celek toho, jak jakákoli závislost zasahuje do života člověka a jeho okolí. Čtenář také pochopí, že v jakékoli závislosti hraje roli nízké sebevědomí člověka, pocit vnitřní prázdnoty a nelásky k sobě a ne jen slabá vůle, jak je mnohdy u veřejnosti skrze závislosti známé. Závislý člověk hledá ve skutečnosti vztah k sobě samému, ale závislost ho uvrhla do ještě většího znehodnocení než cítil před ní. Už právě proto, se vytváří mnohdy nekončící koloběh opakovaných chyb, kdy závislý znovu sáhne po návykové látce, protože nedokáže najít oporu sám v sobě. Pokud však závislost zvládne, je mnohdy silnější než kdy předtím. Uvědomí se plně své hodnoty a váží si sám sebe a svých životních priorit.

Tereza Malimánková(Zahrádková)

Poradna Therapia

 

 

 

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Co opravdu potřebuje malé dítě anebo jak mu dát základ na šťastné partnerství v dospělosti

Všichni jsme byli děti a všichni jsme měli nějaké rodiče, ať už jsme s nimi žili nebo ne. Děti vyrostou v dospělé a pak zestárnou. To je běžný koloběh života. Kvalita života se však u lidí liší a není to dáno osudem, ale naučenými negativními vzorci chování, které vedou k tomu, že nejsme v životě šťastni. Naučené vzorce chování neznamená jen to, že jsme to „okoukali“od svých rodičů, ale také to, jak nás naši rodiče naučili se chovat sami k sobě, tím jak se oni chovali k nám a také k sobě navzájem. Tyto vzorce se pak nejvíce projeví právě v dalším důležitém životním vztahu a tím je vztah partnerský a také náš rodičovský vztah k vlastním dětem.

Alarmujícím číslem je počet rozvodů s tím, že je potvrzeno a známo, že ne každý nefunkční partnerský vztah se rozvede, mnoho z nefunkčních párů spolu zůstává do konce jejich života. Společnost tedy vypadá na první pohled vztahově fungující, ale kolik párů je skutečně šťastných? Jelikož dostáváme největší emoční a vztahový základ od rodičů, pokládám si otázku, není něco v té výchově a péči od rodičů směrem k dětem špatně? A to i ve funkčních rodinách. I tam, kde si děti přáli, kde se o ně starají. Vzhledem k možnosti pracovat s dospělými klienty, kteří mnohdy vyrostli právě v těchto na první pohled zcela funkčních rodinách, ale nyní nejsou v životě šťastni, mi přišlo zajímavé zachytit zpětně, co se v péči o dítě běžně doporučuje nebo toleruje, ale ve skutečnosti mu to škodí a má to pro něj mnohdy důsledky na celý život, pokud s tím jako dospělý sám nepracuje.

Co opravdu potřebuje malé dítě anebo jak mu dát základ na šťastné partnerství v dospělosti

Co je ve skutečnosti pro novorozené a nadále malé dítě od rodiče nejdůležitější? Pocit bezpečí, důvěra,přijetí. Právě tohle dělá základ pro jeho šťastný dospělý život. Aby byly tyto potřeby naplněny, musí rodiče dobře naslouchat potřebám dítěte a dobře zacházet s jeho emocemi. Příroda právě tohle zařídila skvěle, abychom k tomu měli příležitost. Dítě skoro do dvou let, někdy i déle nemluví. Novorozeně se vyjadřuje pouze emocemi a je zcela bezbranné. Máme tak šanci se na něj naladit a svým chováním mu dávat najevo – slyším tě, miluji tě, chci, aby ti bylo dobře, a tak vnímám, co nejlépe tvé potřeby a snažím se, co nejvíce to jde. Takto se pak dítě cítí milováno a v bezpečí a učí se mít důvěru ve své potřeby a ve svého rodiče (později je z toho základ pro důvěru k ostatním lidem, a hlavně k partnerovi). Pokud, je však takové chování od rodiče neprojeví, vytváří se pomalu, ale jistě narušený vzorec vnímání sebe sama a svých potřeb do dospělosti. Dítě si pak jako dospělý vybírá nevhodné partnery a sám trpí nízkým sebevědomím. Zamyslete se sami, jak obrovské množství lidí trpí ve skutečnosti nízkým sebevědomím, aniž by to sami ihned přiznali. Je to ale vidět na jejich životě. Lidé běžně nedokáží být samy nebo dělají práci, která je nebaví, nedokáží mít více peněz, žijí s partnerem, kterého nemilují a další. Tohle patří k problémům běžné populace, tedy lidí, kteří nevzešli jen z nefunkčních rodin, ale z rodin, kde se o ně pečovalo.

 

Jak se tedy pečuje v Čechách o dítě? Jak se plní od mala u dítěte pocity bezpečí, přijetí a důvěry? Jaký zájem rodiče dětem ve skutečnosti projevují?

 

Co opravdu potřebuje malé dítě anebo jak mu dát základ na šťastné partnerství v dospělosti

 

Velkým nešvarem je ve výchově strach z rozmazlení dítěte. Tento strach je mnohdy přítomen již na počátku, kdy dítě po narození potřebuje vlastně jen kontakt s matkou a nakojit. Co se mu ale dostane navíc v rámci lásky od rodiče? Navíc dostane vlastní pokoj a vlastní postýlku a také kočárek. Nic proti tomu, všechno z toho má svou funkci, ale je potřeba dát dítěti čas, který hodně rodičů nedává. Dítě potřebuje čas si k věcem dospět a z toho pak vzniká další „nešvar“ –už by mělo umět…ale o to až později.

 

Dítě po narození tedy potřebuje hlavně pocit BEZPEČÍ a DUVĚRY ve svou matku. A to získá právě co největším kontaktem. Kolik rodičů se ale umí skutečně mazlit se svým dítětem? Kolik maminek stojí zoufale u kočárku, když děťátko pláče a místo toho, aby ho vzaly do ruky a utišily, kývají zoufale kočárkem, aby dítě uspaly.

Mezi běžné praktiky také patří dát již od dvou měsíců dítě samotné do postýlky do svého pokoje. Ano existují chůvičky a máma se potřebuje vyspat. Ale, co potřebuje dítě samotné? Není to právě bezpečná přítomnost rodiče? Děti si na to špatně přivykají a někteří rodiče volí metodu, „nechám vybrečet, aby si nezvykl, že tu budu za ním pořád lítat…“. Silným argumentem v této metodě je, že dítě později spí celou noc, takže to vlastně funguje…nefunguje, nespí, protože si jen neřekne…dostalo se mu informace, že jediný prostředek, který má, tedy pláč, mu nepomůže a také informace, potřeby mého rodiče jsou důležitější než mé. Potřeby rodiče jsou také důležité, ale je nutné je citlivě ladit právě s potřebami dítěte.

Někteří rodiče také fixují své dítě místo na sebe, na hračku. Stačí plyšová věc v postýlce k pocitu bezpečí?

Co opravdu potřebuje malé dítě anebo jak mu dát základ na šťastné partnerství v dospělosti

Každá z milujících matek chce ze svého dítěte vychovat sebevědomého a zdravého člověka. Co to vlastně znamená? Zdravě sebevědomý člověk se dokáže zdravě prosadit, má své názory, ale zná hranice k sobě i k okolí, má k sobě kladný vztah, dokáže vytvářet hluboké a uspokojivé přátelské i partnerské vztahy. Má vnitřní propojení sám se sebou, dokáže tedy v životě určit, co by ho bavilo, vybere si práci, která ho naplňuje a umí si zároveň život užít a dostatečně odpočívat. Celkově cítí v životě smysl.

 

Upřímně, kdo z nás ale takový obrázek splňuje? A čím to, je, když se většina rodičů považuje za milující a pečující?

 

Už by mělo umět…mnoho matek nevědomě tlačí na sví děti a srovnává je s okolím. Mnohdy to dělají vlastně z lásky k nim. Obávají se, aby „nebyly jejich děti pozadu, aby se jim druzí nesmály a aby byly zdravé. U všech dětských lékařů číhají na matky tabulky a měření, to začínalo vlastně již v těhotenství a u porodu, jaké a má a nemá co být a matky začnou často podléhat strachu, aby jejich dítě bylo v pořádku a zdravé. Následkem toho však ztrácení kontakt právě s jejich dítětem, které má často prostě vlastní tempo. Vytváří to však jen zbytečný stres mezi matkou a dítětem a dítě opět necítí to podstatné, tedy to, že je přijímané a pouze milované. Namísto toho začíná přicházet první hodnocení – „vždyť už si to uměl, co zas děláš?“, „Zuzanka už chodí dávno na nočník a ty pořád nic“ apod.Dítě potřebuje různě dlouhou dobu na to, aby se naladilo na svou maminku a na své rodiče. Máma nemusí nic moc učit, ani peskovat na základě svého strachu. Má být jen pozorovatel a obdivovatel svého dítěte, jak je skvělé. Ve věku cca dvou let se dítě učí přirozeně vše samo a svým vlastním tempem. Místo toho ale někdy maminky, aniž by to tušily, dávají první základy pocitu, nejsi dost dobré.

 

Základem je tedy dávat dítěti pocit bezpečí, respektovat ho, přijímat ho, milovat ho a umět s ním mít fyzický kontakt. Právě to, je ale pro většinu rodičů těžké nebo alespoň část toho, protože je to doma nikdo nenaučil.

Co vlastně znamená v Čechách pečující matka. Téměř vždy máma, která dělá svačiny, uvaří, napeče, dobře oblékne, zaplatí, vybere „koníčky“, kam dítě poctivě vodí, ve starším věku poskytne peníze i ubytování, aby dítě vystudovalo, často vybere za dítě vhodné studium, aby se mu „dobře žilo“ a další. Méně často už ale dítěti otevřeně maminka projevuje blízkost, pohladí, pomazlí, řekne, že ho má rádo.

 

V dalším článku se zaměřím právě na to, jak mohou rodiče nezdravě ovlivnit život dítěte tím, že nerespektují jeho potřeby a myšlení. Vybírají za něj školu a zájmy, aniž by vnímali, co dítě opravdu chce a co si přeje a co ho baví. I to je často považováno za projev lásky a zájmu. Takový rodič se snaží vybrat dítěti takovou školu a zájmy, aby se „měl v životě dobře“, aby měl peníze, vždy se uplatnil apod. Dítě se ale tímto způsobem často mine se svými skutečnými schopnostmi a zájmy a není pak v práci a ve škole spokojené.

 

Tereza Zahrádková

 

 

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

 

Všichni jsme byli děti a všichni jsme měli nějaké rodiče, ať už jsme s nimi žili nebo ne. Děti vyrostou v dospělé a pak zestárnou. To je běžný koloběh života. Kvalita života se však u lidí liší a není to dáno osudem, ale naučenými negativními vzorci chování, které vedou k tomu, že nejsme v životě šťastni. Naučené vzorce chování neznamená jen to, že jsme to „okoukali“od svých rodičů, ale také to, jak nás naši rodiče naučili se chovat sami k sobě, tím jak se oni chovali k nám a také k sobě navzájem. Tyto vzorce se pak nejvíce projeví právě v dalším důležitém životním vztahu a tím je vztah partnerský a také náš rodičovský vztah k vlastním dětem.

Alarmujícím číslem je počet rozvodů s tím, že je potvrzeno a známo, že ne každý nefunkční partnerský vztah se rozvede, mnoho z nefunkčních párů spolu zůstává do konce jejich života. Společnost tedy vypadá na první pohled vztahově fungující, ale kolik párů je skutečně šťastných? Jelikož dostáváme největší emoční a vztahový základ od rodičů, pokládám si otázku, není něco v té výchově a péči od rodičů směrem k dětem špatně? A to i ve funkčních rodinách. I tam, kde si děti přáli, kde se o ně starají. Vzhledem k možnosti pracovat s dospělými klienty, kteří mnohdy vyrostli právě v těchto na první pohled zcela funkčních rodinách, ale nyní nejsou v životě šťastni, mi přišlo zajímavé zachytit zpětně, co se v péči o dítě běžně doporučuje nebo toleruje, ale ve skutečnosti mu to škodí a má to pro něj mnohdy důsledky na celý život, pokud s tím jako dospělý sám nepracuje.

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Co je ve skutečnosti pro novorozené a nadále malé dítě od rodiče nejdůležitější? Pocit bezpečí, důvěra,přijetí. Právě tohle dělá základ pro jeho šťastný dospělý život. Aby byly tyto potřeby naplněny, musí rodiče dobře naslouchat potřebám dítěte a dobře zacházet s jeho emocemi. Příroda právě tohle zařídila skvěle, abychom k tomu měli příležitost. Dítě skoro do dvou let, někdy i déle nemluví. Novorozeně se vyjadřuje pouze emocemi a je zcela bezbranné. Máme tak šanci se na něj naladit a svým chováním mu dávat najevo – slyším tě, miluji tě, chci, aby ti bylo dobře, a tak vnímám, co nejlépe tvé potřeby a snažím se, co nejvíce to jde. Takto se pak dítě cítí milováno a v bezpečí a učí se mít důvěru ve své potřeby a ve svého rodiče (později je z toho základ pro důvěru k ostatním lidem, a hlavně k partnerovi). Pokud, je však takové chování od rodiče neprojeví, vytváří se pomalu, ale jistě narušený vzorec vnímání sebe sama a svých potřeb do dospělosti. Dítě si pak jako dospělý vybírá nevhodné partnery a sám trpí nízkým sebevědomím. Zamyslete se sami, jak obrovské množství lidí trpí ve skutečnosti nízkým sebevědomím, aniž by to sami ihned přiznali. Je to ale vidět na jejich životě. Lidé běžně nedokáží být samy nebo dělají práci, která je nebaví, nedokáží mít více peněz, žijí s partnerem, kterého nemilují a další. Tohle patří k problémům běžné populace, tedy lidí, kteří nevzešli jen z nefunkčních rodin, ale z rodin, kde se o ně pečovalo.

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Jak se tedy pečuje v Čechách o dítě? Jak se plní od mala u dítěte pocity bezpečí, přijetí a důvěry? Jaký zájem rodiče dětem ve skutečnosti projevují?

Velkým nešvarem je ve výchově strach z rozmazlení dítěte. Tento strach je mnohdy přítomen již na počátku, kdy dítě po narození potřebuje vlastně jen kontakt s matkou a nakojit. Co se mu ale dostane navíc v rámci lásky od rodiče? Navíc dostane vlastní pokoj a vlastní postýlku a také kočárek. Nic proti tomu, všechno z toho má svou funkci, ale je potřeba dát dítěti čas, který hodně rodičů nedává. Dítě potřebuje čas si k věcem dospět a z toho pak vzniká další „nešvar“ –už by mělo umět…ale o to až později.

 

Dítě po narození tedy potřebuje hlavně pocit BEZPEČÍ a DUVĚRY ve svou matku. A to získá právě co největším kontaktem. Kolik rodičů se ale umí skutečně mazlit se svým dítětem? Kolik maminek stojí zoufale u kočárku, když děťátko pláče a místo toho, aby ho vzaly do ruky a utišily, kývají zoufale kočárkem, aby dítě uspaly.

Mezi běžné praktiky také patří dát již od dvou měsíců dítě samotné do postýlky do svého pokoje. Ano existují chůvičky a máma se potřebuje vyspat. Ale, co potřebuje dítě samotné? Není to právě bezpečná přítomnost rodiče? Děti si na to špatně přivykají a někteří rodiče volí metodu, „nechám vybrečet, aby si nezvykl, že tu budu za ním pořád lítat…“. Silným argumentem v této metodě je, že dítě později spí celou noc, takže to vlastně funguje…nefunguje, nespí, protože si jen neřekne…dostalo se mu informace, že jediný prostředek, který má, tedy pláč, mu nepomůže a také informace, potřeby mého rodiče jsou důležitější než mé. Potřeby rodiče jsou také důležité, ale je nutné je citlivě ladit právě s potřebami dítěte.

Někteří rodiče také fixují své dítě místo na sebe, na hračku. Stačí plyšová věc v postýlce k pocitu bezpečí?

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Každá z milujících matek chce ze svého dítěte vychovat sebevědomého a zdravého člověka. Co to vlastně znamená? Zdravě sebevědomý člověk se dokáže zdravě prosadit, má své názory, ale zná hranice k sobě i k okolí, má k sobě kladný vztah, dokáže vytvářet hluboké a uspokojivé přátelské i partnerské vztahy. Má vnitřní propojení sám se sebou, dokáže tedy v životě určit, co by ho bavilo, vybere si práci, která ho naplňuje a umí si zároveň život užít a dostatečně odpočívat. Celkově cítí v životě smysl.

 

Upřímně, kdo z nás ale takový obrázek splňuje? A čím to, je, když se většina rodičů považuje za milující a pečující?

 

Už by mělo umět…mnoho matek nevědomě tlačí na sví děti a srovnává je s okolím. Mnohdy to dělají vlastně z lásky k nim. Obávají se, aby „nebyly jejich děti pozadu, aby se jim druzí nesmály a aby byly zdravé. U všech dětských lékařů číhají na matky tabulky a měření, to začínalo vlastně již v těhotenství a u porodu, jaké a má a nemá co být a matky začnou často podléhat strachu, aby jejich dítě bylo v pořádku a zdravé. Následkem toho však ztrácení kontakt právě s jejich dítětem, které má často prostě vlastní tempo. Vytváří to však jen zbytečný stres mezi matkou a dítětem a dítě opět necítí to podstatné, tedy to, že je přijímané a pouze milované. Namísto toho začíná přicházet první hodnocení – „vždyť už si to uměl, co zas děláš?“, „Zuzanka už chodí dávno na nočník a ty pořád nic“ apod.Dítě potřebuje různě dlouhou dobu na to, aby se naladilo na svou maminku a na své rodiče. Máma nemusí nic moc učit, ani peskovat na základě svého strachu. Má být jen pozorovatel a obdivovatel svého dítěte, jak je skvělé. Ve věku cca dvou let se dítě učí přirozeně vše samo a svým vlastním tempem. Místo toho ale někdy maminky, aniž by to tušily, dávají první základy pocitu, nejsi dost dobré.

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Základem je tedy dávat dítěti pocit bezpečí, respektovat ho, přijímat ho, milovat ho a umět s ním mít fyzický kontakt. Právě to, je ale pro většinu rodičů těžké nebo alespoň část toho, protože je to doma nikdo nenaučil.

Co vlastně znamená v Čechách pečující matka. Téměř vždy máma, která dělá svačiny, uvaří, napeče, dobře oblékne, zaplatí, vybere „koníčky“, kam dítě poctivě vodí, ve starším věku poskytne peníze i ubytování, aby dítě vystudovalo, často vybere za dítě vhodné studium, aby se mu „dobře žilo“ a další. Méně často už ale dítěti otevřeně maminka projevuje blízkost, pohladí, pomazlí, řekne, že ho má rádo.

 

V dalším článku se zaměřím právě na to, jak mohou rodiče nezdravě ovlivnit život dítěte tím, že nerespektují jeho potřeby a myšlení. Vybírají za něj školu a zájmy, aniž by vnímali, co dítě opravdu chce a co si přeje a co ho baví. I to je často považováno za projev lásky a zájmu. Takový rodič se snaží vybrat dítěti takovou školu a zájmy, aby se „měl v životě dobře“, aby měl peníze, vždy se uplatnil apod. Dítě se ale tímto způsobem často mine se svými skutečnými schopnostmi a zájmy a není pak v práci a ve škole spokojené.

 

Tereza Zahrádková

 

 

Co nejvíce škodí v partnerských vztazích

Co nejvíce škodí v partnerských vztazích

Mezi nejčastější chování ve vztahu vedoucí často až k rozchodu patří výčitky, kritizování, ponižování, urážení se, citový chlad nebo naopak přílišná potřeba závislosti na vztahu či citové vydírání. Dá se říci, že také v chování patří běžně k dnešním vztahům. Mnoho z nich ale není šťastných a někde je intenzita tohoto negativního chování tak veliká, že se vztah rozpadne.

 

Mezi nejčastější bolestivé věty patří:

Zase jsem na všechno sama!

Ty jsi snad úplně neschopná!

Máš mě ještě rád?-často opakované ujišťování(citové vydírání)

Všichni jsou důležitější než já!

Měla bys zhubnout..

Vypadáš hrozně..

Nic jsi v životě nedokázal!

Jsi k ničemu!

Co nejvíce škodí v partnerských vztazích

Ve skutečnosti velká většina lidí ve společnosti trpí nižším sebevědomím nebo alespoň pocitem vnitřní nejistoty, což vede k tomu, že neumí jasně sdělovat své potřeby a přání a mnoho takových lidí nevytváří uspokojivé partnerské vztahy. Vysoké číslo rozvodovosti není tedy vůbec překvapivé, jelikož ve většině párů se časem u partnerů projeví „vnitřní démoni“ na základě nízké sebehodnoty. Nejasné projevy svých potřeb vedou k výše uvedeným negativním vztahováním se, které pak vztah ničí.

 

Dnešní rodiče, přestože jsou často milujícími rodiči vedou své děti od mala k přílišnému naslouchání autoritám a často neumí projevovat lásku skrze citové projevy a tělesný kontakt (mazlení). Celkově trpí rodiče strachem z rozmazlení a tak děti připravují nevědomě o přirozené plnění jejich potřeb, což může v dospělosti mít neblahý vliv právě na jejich dospělé vztahy. Bojí se, že když projeví jasně své potřeby, tak budou opuštěni. Stejně tak, jak to cítili od rodičů, kteří trestali jejich „neposlušnost“ odnětím lásky („vrať se až budeš normální, …když se tak chováš, nebude tě mít nikdo rád, ..zase si maminku zklamal apod…)

 

Ve většině vztahů jde udělat změna, pokud jsou oba partneři motivovaní, neznamená to však, že pom změně je vždy výsledek to, že spolu partneři zůstanou. Pouze část párů je zcela nezdravých, kde jeden nebo oba partneři mají skutečně zákeřnou potřebu druhému jakkoli ublížit (psychicky či fyzicky) a udělat cokoli, co zcela devastuje osobnost partnera. Takového chování se často dopouštějí lidí trpící poruchou osobnosti, kterým zcela chybí empatie a necítí morální hodnoty. Používají druhé pouze ke svému prospěchu, což aplikují právě i v partnerských vztazích.

Co nejvíce škodí v partnerských vztazích

Šťastný a spokojený člověk potřebuje nejen čas se svým partnerem, ale také čas na sebe, na práci, na přátele a na své zájmy. Jeho život je tak v rovnováze. Pokud je ale zdravě nastavený, nepřehání trávení volného času ani v jedné z oblastí. Dokáže volně „přeskakovat“ mezi časem pro sebe a časem s partnerem. Skutečně šťastný člověk přitahuje k sobě jako partnera také šťastného člověka, který pravděpodobně tráví svůj volný čas stejným způsobem, pak mezi nimi tedy vládne pocit rovnováhy.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

 

 

Jak změnit svůj život a přestat žít v nespokojenosti

Jak změnit svůj život a přestat žít v nespokojenosti

Třeba to příští rok bude lepší…, ty máš peníze, tak se ti daří lépe.., ty máš lepší práci, tak to máš jednodušší…, ty máš partnera, co ti pomáhá, tak na to nejsi sama….

Stěžujeme si, modlíme se, chodíme k astrologovi, doufáme, ale změna nepřichází…změna totiž nepřijde, pokud ji sami neuděláme. Mnoho lidí smýšlí bezmocně, závisle a pochybují o sobě a své vůli věci změnit. Lidé si často nejsou vědomi, že to na světě skutečně funguje tak, že většinu svého života si ovládáme sami a to nehledě na naše původní rodinné prostředí. To patří mimochodem k hlavním pochybnostem ohledně toho, že jde život změnit v lepší, když k tomu nepřispělo původní rodinné prostředí. Většina klientů, kteří však prošli sezeními s terapeutem či koučem jsou důkazem, že původní negativní rodinné prostředí je spíše přítěž než budoucí osud. Osudem se však stane, pokud s ním není pracováno. Základem změny v životě je uvěřit faktu, že můžeme mít na svým životem MOC a to změní zcela vše. Rozhodně to do velké míry změní naší budoucnost.

Lidé často visí na svých zaměstnavatelích, jakoby nevěřili, že mohou zlepšit své schopnosti, dovzdělat se nebo prostě jen změnit svého zaměstnavatele. Stěžují si na své partnery, že jim nevyhovují, ale nevěří, že mohou mít lepšího a že se také sami mohou stát „lepšími“ partnery. A tak s nimi zůstávají. Nadále se nechávají využívat, ponižují se ve vztahu, nevěří si a pak se podivují, že s nimi partner nezachází jako s hodnotnou bytostí.

My všichni můžeme svůj život změnit. Je ale nutné začít jinak přemýšlet. To, co si myslíme ovlivňuje naše emoce a ty zase naše chování. Pokud si tedy nedůvěřujeme a nepracujeme na zlepšení našeho sebevědomí, ovlivní to pravděpodobně všechny naše oblasti. Budeme mít horší práci než ostatní, nevhodnějšího partnera, budeme mít méně peněz a celkově horší kvalitu našeho života. Budeme se cítit méně šťastni a budeme tento vzorec předávat dál, našim dětem.

Jak změnit svůj život a přestat žít v nespokojenosti

 Naše vnitřní přesvědčení předaná od rodičů nebo naše vlastní nás silně ovlivňují a to jak pozitivní, tak negativní.

Pokud nám někdo bude celý život říkat, že budeme úspěšní a bude nás k tomu zdravě vést, velmi se zvyšuje pravděpodobnost, že tomu sami uvěříme a budeme si od mala nastavovat na úspěch. Svým chováním a myšlením nebudeme vůbec pochybovat o tom, že by to tak nebylo. To je nejlepší cesta úspěchu ať už rodinného či pracovního dosáhnout. Pokud to „za vás“ však nenastaví rodiče, není nic ztraceno. V dospělosti můžete své myšlení změnit díky své vlastní práci  spolu s terapeutem na  sezení nebo jinými metodami. Jsou dvě možnosti,  jak svůj život měnit. Můžete buď měnit své chování a tím se později přizpůsobí vaše emoce i myšlení a to jednodušše proto, že pokud změníte své chování bude i reakce okolí na vás jiná a tím se budete cítit jinak a vaše myšlenky budou také jiné.

Příkladem může být, že se ve vztahu zachovám, jako bych sis sebe vážila- odmítnu se nechat využít apod. a  pokud v tomto chování chvíli setrváme, i když ještě sami nevěříme, že máme vyšší hodnotu, začne partner reagovat jinak, ucítí naše hranice a přestane se k nám chovat jako k bezcenné bytosti. Může se také stát, že vás na základě takové změny opustí, to je však jen známka toho, že vás potřeboval jen jako nehodnotnou a nesebevědomou a vy máte nyní s tímto chováním šanci najít k sobě někoho, kdo vás bude více respektovat. Ve chvíli, kdy se k vám lidé začnou díky vaší změně chování chovat s větším respektem, začnete se i vy cítit sebevědomější a vaše myšlenky i emoce začnou být sebevědomější.

Jak změnit svůj život a přestat žít v nespokojenosti

Další možností je, že se díky práci na sezeních a podpory terapeuta začnou měnit vaše myšlenky a tím i vaše prožívání. Začnete věřit ve svou hodnotu a začnete se cítit sebevědomější, tím se začne měnit i vaše chování. Výsledek je pak podobný jako v uvedeném příkladu.

Uvěříte si, že máte moc nad svým životem, tedy moc ho měnit, máte vyhráno! Naše hlava je hybatelem našeho života. Každý máme k dispozici klíč k tomu, jak svůj život změnit. Jde jen o to uvěřit, že ho máme a najít ho.

 

Tereza Zahrádková

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

   Ve své praxi v soukromé poradně si na počátečních sezeních s klientem uvědomuji, že se tak úplně nesetkávám s ním, s jeho pravou podstatou. Nemluví z něj jeho bytostné já, ale jeho zraněné ego. Svět okolo sebe vnímá klient přes své zranění. Nevědomě k sobě přitahuje lidi, kteří mu „podporují“ jeho zranění a to buď tím, že s nimi zažívá stejná traumata, která mu v životě uškodila nebo se setkává se stejně zraněnými lidmi, kteří mu jen potvrzují, že svět je prostě zlý. Takový člověk zažívá pocity jako nepřiměřený strach, vztek, stres, deprese, úzkost, ublížení, ponížení a jeho mluva tomu odpovídá. Často používá výrazy jako nedůvěra, sobectví druhých lidí, zrada, bojím se, neumím, nedokážu, nejsem schopen, necítím nebo naopak cítím příliš.

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

 

Naše zranění vznikají nejčastěji v dětství.  V této době nám zejména rodiče vnukávají dojmy o nás, aniž by mnohdy tušili, že se nám jejich soudy zaryjí nejen do paměti, ale začneme se s nimi ztotožňovat. Mnohá hodnocení od rodičů jsou totiž zraňující a znehodnocující a my se se svými zraněními později zcela identifikujeme.

„Janičko ty jsi nepořádná, ty si s těmi kamarády vůbec nepovídáš, takhle tě brzo nebudou mít rádi, nebuď divoká, poleze to druhým na nervy, ty nikdy nebudeš sportovně nadaná, zrychli všechno ti hrozně trvá“…Malá Janička pomalu roste a pokaždé, když slyší tyto věty se u nich cítí nepříjemně, kromě myšlenek tedy zapojuje i své emoce. Začíná se s  těmito myšlenkami identifikovat a nevědomě se podle nich i chová.. Nechodí na sportovní aktivity, nevěří si moc v komunikaci s kamarády, krotí se, když si přijde moc divoká a rozlítaná, aby tím někoho nenazlobila…žije v tom, že taková je…fyzicky nešikovná a  nekomunikativní.

 

Jaké hodnocení jste slyšeli v dětství vy a z kolika z nich jste se identifikovali tak, že se jich držíte do dospělosti?

 

 

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

 

Rodič chce svým hodnocením dítě mnohdy spíše posunout kupředu a upozornit ho na jeho možné neduhy…čím více ale své soudy opakuje a hodnotí svého potomka, může sám pomalu přispívat přesně k tomu, co nechce. Budete-li dítěti často například opakovat, že je nešikovné, přestane si úplně věřit a opravdu bude nešikovné.

Naše zraněné ego  nás nutí nespojovat se se svou intuicí, ale pouze s tím, co si o sobě my nebo druzí o nás myslí. Přestaneme si uvědomovat, že naše pravá podstata, podstata našeho já je možná i jinde. Žijeme tedy v nevědomí a často žijeme i dost nespokojeni, pokud se s naším falešným Já(zraněným egem) identifikujeme příliš.

Příkladem falešného já mohou být pocity jako  urážlivost, závist, ponížení sebe sama nebo druhých, kritika a sebekritika, závislost, nejistota a přehnaný strach a vztek...to všechno nás odvádí od pravého bytí, pravého já, které cítí radost, naplnění, lásku, štěstí, spokojenost. Veškeré negativní emoce a prožitky se ukládají do našeho zraněného ega a máme tendenci tyto rány  a emoce prožívat stále dokola.

 

Krásný příklad uvádí autor  E.Tolle v knize Moc přítomného okamžiku, kde pozorujeme kachny, které se pohádají a po boji se jen oklepou a jedou si na rybníku každá po svém. Neuchovávají si v hlavě žádnou křivdu ani zradu. Nemají zraněné Ego, které by žilo právě z těchto negativních emocí. Nevytváří si scénáře jako lidi – „Co si to dovolil?!Chtěl mi sebrat mé oblíbené místo na rybníce! To si budu pamatovat, na toho si musím dát pozor a raději i na ostatní, nedá se jim věřit. Určitě už si někdo další dělá naděje na mé hezké místo na vodě. „

Kdokoli by se pak přiblížil, kachna by na něj zanevřela a nepustila by ho k sobě, protože by ho podezřívala z toho, že s ní jde bojovat. Kachna má ale štěstí, není člověk, takže takové scénáře neřeší.

 

My lidé, jsme však jiní. Pokud jsme zažili nefunkční rodinný či partnerský vztah svých rodičů, může mít tendence to sami ve svém vztahu opakovat. Pokud vás maminka příliš dusila svou láskou, budete se toho bát i ve svém partnerském vztahu, ze kterého budete mít tendenci utíkat nebo si v něm připadat, jako ve vězení. To však nemusí být realita, ale jen opakující se scénář ve vaší hlavě. Navíc k takovému pocitu můžete sami přispívat svým chováním, kdy nevědomě opakujete podobné reakce, jaké jste měli na „dusící maminku“. Je tedy dobré sledovat, jestli nejsme v zajetí svých vlastních negativních představ o vztazích a životě, kterém jsme „nasáli “v našem dětství.

 

Kdykoli se vám v hlavě tvoří úzkostné myšlenky, strachy nebo naopak ublížení a nepřiměřená zlost, jste v moci svého falešného já, zraněného ega. Představte si své falešné já jako, jako parazita, který přežívá díky vaší energii, kterou do něj stále dáváte. Falešné já vždy touží po přežití a tak vás podporuje ve vašich negativních scénářích a negativních emocích. Co to znamená? Všimněte si, že když vás napadne negativní myšlenka, máte třeba z něčeho strach, nezůstanete jen u jedné myšlenky. Většinou se taková úzkostná myšlenka rozjede do dalších negativních a katastrofických scénářů a začnete se skutečně bát. Pak se snažíte situacím, ze kterých máte strach vyhnout a to jen posiluje v budoucnu vaše další strachy. Stejné je to se vztekem a s pocitem ublížení. Pokud dostanete na někoho vztek, jen tak se ho nezbavíte. Začnete se rozčilovat, stěžovat si druhým lidem a v horším případě si ještě „libujete“ ve svém pocitu ublížení. Negativní emoce tedy plodí další negativní emoce a tím jen ubližujete sami sobě, protože nevědomě podporujete své vnitřní zranění.

 

Stejně tak, když jste zažili rodiče, kteří se hádali a vzájemně uráželi, můžete mít tendence něco z toho opakovat. Určitě si teď mnozí z vás říkají, že nejste stejní jako rodiče. To určitě nejste, ale jste šťastní? Pokud ne, žijete převážně ve světě svého falešného Já, falešní identity, nikoli ve světle svého pravého bytostného já. Většina z nás se cítí někdy radostně, naplněně a spokojeně. Jsme tedy v kontaktu se svým pravým Bytím. Mnoho lidí je však úplně odpojeno od sebe samých …neví, co je smyslem jejich života, není jim dobře s nikým natož se sebou samým, neví, co by je v životě bavilo a naplňovalo. Žijí život s pocitem, že se jim nic nedaří a že raději zůstanou v bezpečí jistého než že by riskovali změnu. V takovém případě se falešné já plné negací může radovat, protože přežívá přesně díky takovým pocitům neštěstí. Falešné já můžeme  připodobnit třeba k autoimunitnímu onemocnění. To si žije tak trochu vlastním životem v našem fyzickém těle a devastuje nás. Stejné je to s naším falešný já. Má tendence v nás vyvolávat a podporovat negativní myšlenky – pochybnosti, strachy, vzteky a pokud jim uvěříme, dostávají nad námi moc.

 

 

Zraněné Ego vám mnohdy může vyloženě bránit ve vašich pravých touhách. Příkladem může být třeba to, že toužíte tančit, ale připadáte si neschopní, chcete rodinu, ale stále utíkáte z partnerských vztahů, protože vám partneři přijdou nedostateční, chcete jezdit po světě, ale bojíte se, že byste neuměli jet sami, chcete se vrátit k hudbě ve svém volném čase, ale raději pracujete přesčas, protože se bojíte, že když nebudete perfektní šéf vás vyrazí, toužíte po zázemí, ale žádný domov vám nepřijde dost dobrý a tak pořád utíkáte.

 

Většina z toho se navíc děje nevědomě. Toužíte-li tedy vnitřně po domově a usazení se, ale nikde se vám nelíbí a stále máte tendenci někam odjíždět, neřeknete si, naschvál si teď domov nenajdu, protože se bojím, že o něj zase přijdu, jako se mi to stalo s rodiči. Vědomě máte pocit, že na svém úkolu hledání zázemí  skutečně pracujete a hledáte místo, kde byste se usadili, ale pokud se to dlouhodobě neděje, zastavte se a pojměte podezření, jestli ohledně vašeho přání neskrýváte nějaké strachy.

 

Vždycky sledujte realitu svého života, nikoli jen vaše myšlenky. Jste-li tedy přesvědčeni, že chcete partnera, ale již několik let ho nemáte, není to tím, že na vás žádný muž nezbyl. Pravděpodobnější je, že si nechcete přiznat své vnitřní strachy ohledně vztahů. Vaše zraněné ego vám nedovolí vědomě (abyste si plně uvědomili) nahlédnout vaše strachy nebo jiné nepříjemné pocity a tak vám raději přikresluje problém do „přijatelnější podoby“. Mnohdy je totiž přijatelnější říkat si: nikdo není, ale já se snažím než si přiznat mám pocity viny z minulého vztahu nebo mám strach, že mě další muže zase opustí. Přestože i přijatelnějším pohledem na věc také trpíme.

 

Pokud chcete „prokouknout“ své zraněné ego zaměřte se zpětně na své konflikty. Věty, které v nich používáte bývají často ze zdrojů našich zranění (př.nikdy se o mě nestaráš, na všechno jsem sama, jsi sobecký, využíváš mě…).

Stejně tak, pokud máte pocit, že se již dlouho v nějaké oblasti snažíte, ale nedaří se vám, možná máte strach z věcmi skutečně pohnout a jako první se musíte věnovat právě jemu.

Hlavním poselstvím článku je uvědomit si, že kdykoli příliš věříme svým pocitům ublížení či zranění, vydáváme se v životě špatným směrem. Kdykoli nebudete vědět kudy se v životě vydat, zaměřte se na své strachy a snažte se je překonat. Stejné je to s ublížením, budete-li si ho příliš hýčkat pocity, že si druzí nezaslouží vaše štěstí, vy budete ti jediní, kteří zbytečně promarní část života.

 

Naše zraněné ego má tendence nás mít pevně v hrsti a nepustí nás, dokud ho neodhalíme.

 

Tereza Zahrádková