Příspěvky

Má rozdílnost povah ve vztahu budoucnost?

Má rozdílnost povah ve vztahu budoucnost?

Dotaz:

Dobrý den,
prosím o radu – jsem s partnerem 2 roky (on 32 let, já 23 let), zprvu jsem si byla jistá, že je to ten pravý. Vše bylo krásné, platilo u nás, že protiklady se přitahují. Po 2 měsících jsem se k němu nastěhovala. Bohužel asi po roce začaly vznikat problémy kvůli našim odlišnostem, ukázalo se, že máme jiný pohled na život – já jsem energická, akční, veselá – on je klidný, melancholický. Mám ho ráda, je pro mě jistota, je inteligentní, snáší moji impulzivnost, je spolehlivý, vydělává slušné peníze a má skvělé kamarády. Ale poslední dobou od něj slyším jen samou kritiku, je negativní, nechce se mu nic podnikat, vymýšlet, je líný a pohodlný, taky se mě téměř nedotýká a do sexu se mu moc nechce, spánek je pro něj zábavnější. Dokonce ani smysl pro humor máme úplně jiný, nesmějeme se spolu.

Začala jsem cvičit, abych si udržela štíhlou figuru a popřípadě ho popostrčila k tomu, aby se také trochu hýbal (a shodil kila navíc), ale jediné, čeho jsem se dočkala byly výčitky, že ho “nutím” a že jsem směšná, že chodím nesmyslně zvedat železa do fitka.
Mám pocit, že myslí jen na sebe (je to jedináček a rodiče se mu nikdy moc nevěnovali, takže mu to vlastně ani nemám za zlé, že neumí myslet na druhé). Když mu dělám snídaně, obědy, kupuju maličkosti, rozveseluju ho, uklízím apod., tak mi radši řekne, ať to nedělám, než aby začal dělat to samé. Bere to, jakoby se ve vztahu měl každý starat o sebe, což mě opravdu mrzí. Mám pocit, že jsem sama, i když jsem s ním, že žijeme vedle sebe, ale každý sám. Do toho má občas řeči o tom, jak jsou všechny ženský hrozný, nebo se vymlouvá na to, že je chlap, takže po něm nesmím nic chtít apod. S oblibou taky dehonestuje svatby, mám pocit, jakoby někdy nechápal, co je to láska.

Má rozdílnost povah ve vztahu budoucnost?Mluvila jsem s ním o tom mockrát, ale on není schopen nic změnit. To souvisí s jeho slabou vůlí – něco chce, ale není schopen pro to nic udělat. Myslím, že ani neví jak, neustále se mě ptá “co má teda jako dělat”. Má pocit, že dělá maximum, když mě u něj nechá bydlet, dá mi pusu, když odchází do práce a zavolá mi o obědové pauze. Myslí si, že se to nějak vyřeší samo, že mě to přejde. Myslím, že on je takhle spokojený, akorát ho štve, že jsem nabručená a že nemá doma ten svůj klid.
Jsem nešťastná, cítím se nemilovaná a mám pocit, že se s ním dusím, že mi absolutně nerozumí. Nejhorší je, že vím, že umí být ten skvělý chlap, do kterého jsem se zamilovala. Tak proč to teď najednou nejde? Zlobím se na něj a strašně mě to mrzí, protože on mě v podstatě nutí k tomu, abych se “odmilovala”… Je pro mě strašně těžké si přiznat, že to možná nebude ta pravá láska, protože na začátku jsem si byla naprosto jistá, že s ním strávím zbytek života.

Bohužel jsem nedávno potkala muže ve stejném věku, který mě po dlouhé nabíjí energií, má stejný smysl pro humor a připadá mi strašně zajímavýs ním jsem to prostě já. Snažím se držet emoce na uzdě, ale pořád na něj myslím. Vím moc dobře, že to může být pouhé pobláznění a ve skutečnosti by se ke mně ten člověk třeba hodil ještě míň, než můj současný partner, dokonce ani nevím, jestli by mě chtěl. Ale cítím, že je něco opravdu špatně, když celé dny myslím na jiného a dokonce pomýšlím i na nevěru.
Jsou dny, kdy na vztah rezignuji – nesdílím s partnerem, nedotýkám se ho, smiřuju se s koncem. Ale jsou i dny, kdy to změnit chci, je to celkem fajn, ale zkrátka to nějak nejde, protože mi strašně chybí ta přirozená náklonnost. Mám nějakou představu o tom, jaký bych ten vztah chtěla mít.

Nechci měnit sebe a nechci měnit ani partnera, protože to není řešení.
Nevím, zda bych měla přítele raději opustit nebo ještě počkat, zda se to nezlepší.

Odpověď:

Dobrý den Veroniko,

velmi vám děkuji za důvěru a otevřenost, se kterou se na nás obracíte.

Vztahy samy o sobě jsou velmi náročné, je to neustálý proces, na kterém je potřeba pracovat a posouvat. Sám o sobě se vztah vyvíjí a přechází od prvotní zamilovanosti do něčeho hlubšího. Někdy se přitom přechodu může stát, že se zamilovaností opadne vášeň a touha, a naopak začnou vylézat nedokonalosti toho druhého. Tyto nedokonalosti pak můžou úplně přehlušit kvality partnera a tím nás od něj odcizí. Můžete si zkusit vypsat jeho klady nebo věci, kterých si na něm vážíte. Směřovat k nim pozornost.

Má rozdílnost povah ve vztahu budoucnost?Napadá mě, jestli se v životě vašeho partnera něco neudálo, jestli není pod velkým tlakem, že se jeho chování takhle změnilo. Nefrustruje ho něco? Přemýšlím nad sebedůvěrou a sebevědomím vašeho partnera.

Ve vztazích je to, co do nich vložíme, ale jednostranný velký vklad nemá dlouhodobě udržitelnou budoucnost. Ve vztahu se objevují role tahouna, který do něj dává víc energie a naopak toho, kdo se nechává vézt. Tyto role by se měly proměňovat, aby docházelo k dynamičnosti vztahu a zároveň aby to byl vztah vyrovnaný partnerský. Můžete s ním zkusit otevřeně mluvit o pocitech, které ve vás jeho názory a chování vyvolávají, a přitom se zkusit vyvarovat výčitkám.

Zkuste si položit otázku co přesně od partnera a vztahu potřebujete? Poté, co si to zodpovíte, se zkuste zamyslet nad tím, proč to potřebujete a co vám to má přinést?

Vztahy jsou o přijetí a naučení se v nich být v nich spolu a zároveň každý sám za sebe. Avšak kdybyste měla pocit, že jste opravdu velmi rozdílní a že vám ten vztah nenaplňuje základní potřeby a představy, tak bych zvážila odchod z něj. Ne všichni partneři jsou si souzeni pro celý život. Myslete i na sebe – na své pocity a potřeby.

Bohužel vám nemohu přes e-mail víc pomoci bez možnosti doptání se. Pokud byste měla pocit, že si potřebujete s někým promluvit více do hloubky s někým, kdo by vám pomohl utřídit myšlenky a pocity, tak bych vám ráda doporučila odborníky z poradny Therapia (https://koucink-psychoterapie.cz/), kteří poskytují i sezení přes Skype nebo se můžete obrátit na odborníka ve svém okolí. Zároveň se můžete obrátit na párového terapeuta, pokud byste byli motivovaní oba dva.

Závěrem bych vám chtěla popřát hodně sil a štěstí,

Barbora

Psychický i fyzický teror manipulátorky

Psychický i fyzický teror manipulátorky

Dotaz:

Dobrý den,

případ, s kterým bych potřebovala poradit je asi velice netypický pro Vaši praxi. Nejedná se totiž o můj osobní problém, ale o blízkého přítele, který je už delší dobu ve velkých nesnázích.
Před třemi roky se na dovolené seznámil s dívkou, se kterou se posléze více sblížil a vyústilo to ve vztah a soužití. Netrvalo dlouho a začal se svěřovat, že ho neustále napadá a má ho za lháře a nevěrníka. Probírá jeho předešlé vztahy, v podstatě každá žena v jeho minulosti je i současnou sokyní. Všechny ženy v jeho životě jsou dle jejích slov “čubky”. Je přesvědčená, že své bývalé vztahy i nadále udržuje. Kontroluje absolutně jeho soukromí, musí jí nechat kontrolovat jeho telefon. Navíc jakýkoliv jeho kontakt nejen se ženami ale i s kamarády- muži, je problém. Podle jejího soudu, ženy on balí a muži ho nabádají proti ní a jsou to všichni hajzlové, kteří své partnerky podvádějí a jsou to také lháři. Těch příhod a scénářů je za tu dobu tak moc, že už si to ani nepamatuji. V podstatě mu zakazuje s kýmkoliv stýkat.
V posledním době to vše vygradovalo, že na základě zpráv v jeho mobilu, kdy si psal s kolegyní z práce, která s ním řešila předání její pracovní pozice, si vydedukovala, že spolu něco určitě museli mít a způsobila skandál u něj na pracovišti. Donutila ho, aby šel za snoubencem té kolegyně a řekl mu, že jejich dopisování mělo asi nějaký hlubší význam, že ji chtěl “sbalit”. On sám už je dokonce ochoten říct, že tam asi možná bylo nějaké flirtování, ale zároveň, že by si něco takového nedovolil.

Psychický i fyzický teror manipulátorkyJe si vědom její situace, že má přítele, s kterým plánují svatbu a že vlastně jejich komunikace byla více méně přátelská. Ta žena pochopitelně reagovala dost naštvaně. Vygradovalo to k hrozbě trestního oznámení a řešení s policií. Kolegyně i její přítel to ve finále hodili za hlavu, ale mého kamaráda to dál pronásleduje, protože přítelkyně se zasloužila o to, aby to věděl celý pracovní kolektiv, včetně jeho nadřízených.

Dál mi vyprávěl, že během této doby a nebylo to poprvé, kdy se hádali několik hodin denně, ho v šíleném amoku napadla, kopala do něj, mlátila ho pěstmi, roztrhala na něm oblečení a vyhrožovala mu, že zabije jeho i sebe. On nakonec utekl jen ve spodním prádle z bytu.

Bohužel toto všechno slečně nestačilo, možná se cítila posilněná krizí, kterou mu v práci způsobila a vyslala ho na “očistnou” misi k nám domů. Měl za úkol očernit mého muže přede mnou. Jsou totiž od dětství velice blízcí přátelé. Troufám si říct, nejlepší přátelé. Když byl vyhozen v noci z bytu a neměl kde spát, poskytli jsme mu útočiště. Během posledního půl roku už několikrát. Dokonce jsme ho i načas přesvědčili, aby se nevracel k přítelkyni a udrželi ho od ní jeden a půl měsíce.

Po jejím naléhání a vábení se bohužel zas k ní vrátil, přes veškerá naše varování, že to jiné nebude. Netrvalo to ani týden a už zas byl napadán, že je lhář a podvodník. Podle mne se nás chtěla jen zbavit jako lidí, kteří mu pomáhají. To jsme neudělali, samozřejmě.
Celou dobu, co jsme spolu mluvili, jsem se mu snažila vysvětlit, že je normální komunikovat s lidmi, mít přátele, stýkat se s nimi a že pohled jeho přítelkyně je “nemocný”. Že její jednání a vyhrožování je už hraničící s nějakou psychickou poruchou a že by možná měl uvažovat o jejím umístění do ochranné léčby.

Prosím poraďte mi, co můžeme v této situaci dělat. Jak mu mohu pomoci? Máme o něj opravdu velký strach. Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za Váš dotaz. Situace, kterou jste popsala, je velmi náročná a je pochopitelné, že máte o svého kamaráda strach.

Nevím, zda jste to zkoušela, ale promluvila jste si se svým kamarádem o jeho pocitech ve vztahu, a jak se ve vztahu cítí? Může to být přínosné pro něj, protože bude mít možnost s někým své pocity sdílet, ale i pro Vás, protože Vám to může pomoc pochopit, proč Váš kamarád ve vztahu setrvává. Díky sdílení pocitů, může získat nový pohled na situaci a pochopit, proč o něj máte obavy.

Podle toho, co píšete, je partnerka Vašeho kamaráda silná manipulátorka a může trpět i poruchou osobnosti.

Manipulátoři rádi upozorňují na negativní vlastnosti svého okolí a upozorňují na chyby druhých. Často jim chybí náhled na vlastní chování. Manipulátoři také rádi lžou svému okolí. Lež může také otočit, proti oběti, která si pak může myslet, že za to může vlastně ona. Manipulátor svého partnera může popisovat svému okolí, tak jak chce, aby ho okolí zrovna vidělo a jak se mu to hodí. Také veškerou vinu hází na svého partnera, který časem opravdu může uvěřit tomu, že za to může on.

Váš kamarád, je podle toho, co píšete, opravdu již zmanipulovaná oběť. Odchod od manipulátorky by pro něj mohl být velmi náročný a vyžadoval by značné úsilí, proto mu můžete nabídnout podporu v těžkých chvílích a bezpečný prostor.Psychický i fyzický teror manipulátorky

Svému kamarádovi můžete doporučit knihy Láska a manipulace od Nazare Aga a Nenechte s sebou manipulovat od stejné autorky. Knihy by mu mohly pomoc si uvědomit, že jeho partnerka je opravdu manipulativní.

Je důležité, aby Váš kamarád vyhledal odbornou pomoc. Můžete zkusit svému kamarádovi nabídnout možnosti jako je třeba psychologická konzultace či terapie, kde by si o svých pocitech mohl promluvit s někým dalším a na situaci získat nový náhled. Můžete svému kamarádovi říct, že Vám na něm záleží a nabídnout mu pomoc s hledáním psychologa. Také může zavolat na Linku důvěry, kde se mu dostane bezplatné pomoci v krizové situaci.

Dále píšete, že partnerské hádky vygradovaly i ve fyzické útoky. Pokud by se taková situace opakovala a byla by pro Vašeho kamaráda ohrožující, měl by zvážit oznámení na Policii ČR.

Důležité také je, abyste v takovéto situaci chránili sami sebe a nastavili jasné hranice a hlídali si je. Je od Vás skvělé, že pomáháte svému kamarádovi, ale nesmíte se tím nechat vysát. To by nepomohlo ani jednomu z Vás. Můžete se zkusit s ním dohodnout na tom, že mu rádi nabídnete přístřeší, ale že je potřeba, aby se k partnerce pak už nevracel. Říct mu, že pokud tomu tak učiní, budete muset oznámit na Policii ČR, co se u nich doma děje.

Tereza

 

 

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Co opravdu potřebuje malé dítě anebo jak mu dát základ na šťastné partnerství v dospělosti

Všichni jsme byli děti a všichni jsme měli nějaké rodiče, ať už jsme s nimi žili nebo ne. Děti vyrostou v dospělé a pak zestárnou. To je běžný koloběh života. Kvalita života se však u lidí liší a není to dáno osudem, ale naučenými negativními vzorci chování, které vedou k tomu, že nejsme v životě šťastni. Naučené vzorce chování neznamená jen to, že jsme to „okoukali“od svých rodičů, ale také to, jak nás naši rodiče naučili se chovat sami k sobě, tím jak se oni chovali k nám a také k sobě navzájem. Tyto vzorce se pak nejvíce projeví právě v dalším důležitém životním vztahu a tím je vztah partnerský a také náš rodičovský vztah k vlastním dětem.

Alarmujícím číslem je počet rozvodů s tím, že je potvrzeno a známo, že ne každý nefunkční partnerský vztah se rozvede, mnoho z nefunkčních párů spolu zůstává do konce jejich života. Společnost tedy vypadá na první pohled vztahově fungující, ale kolik párů je skutečně šťastných? Jelikož dostáváme největší emoční a vztahový základ od rodičů, pokládám si otázku, není něco v té výchově a péči od rodičů směrem k dětem špatně? A to i ve funkčních rodinách. I tam, kde si děti přáli, kde se o ně starají. Vzhledem k možnosti pracovat s dospělými klienty, kteří mnohdy vyrostli právě v těchto na první pohled zcela funkčních rodinách, ale nyní nejsou v životě šťastni, mi přišlo zajímavé zachytit zpětně, co se v péči o dítě běžně doporučuje nebo toleruje, ale ve skutečnosti mu to škodí a má to pro něj mnohdy důsledky na celý život, pokud s tím jako dospělý sám nepracuje.

Co opravdu potřebuje malé dítě anebo jak mu dát základ na šťastné partnerství v dospělosti

Co je ve skutečnosti pro novorozené a nadále malé dítě od rodiče nejdůležitější? Pocit bezpečí, důvěra,přijetí. Právě tohle dělá základ pro jeho šťastný dospělý život. Aby byly tyto potřeby naplněny, musí rodiče dobře naslouchat potřebám dítěte a dobře zacházet s jeho emocemi. Příroda právě tohle zařídila skvěle, abychom k tomu měli příležitost. Dítě skoro do dvou let, někdy i déle nemluví. Novorozeně se vyjadřuje pouze emocemi a je zcela bezbranné. Máme tak šanci se na něj naladit a svým chováním mu dávat najevo – slyším tě, miluji tě, chci, aby ti bylo dobře, a tak vnímám, co nejlépe tvé potřeby a snažím se, co nejvíce to jde. Takto se pak dítě cítí milováno a v bezpečí a učí se mít důvěru ve své potřeby a ve svého rodiče (později je z toho základ pro důvěru k ostatním lidem, a hlavně k partnerovi). Pokud, je však takové chování od rodiče neprojeví, vytváří se pomalu, ale jistě narušený vzorec vnímání sebe sama a svých potřeb do dospělosti. Dítě si pak jako dospělý vybírá nevhodné partnery a sám trpí nízkým sebevědomím. Zamyslete se sami, jak obrovské množství lidí trpí ve skutečnosti nízkým sebevědomím, aniž by to sami ihned přiznali. Je to ale vidět na jejich životě. Lidé běžně nedokáží být samy nebo dělají práci, která je nebaví, nedokáží mít více peněz, žijí s partnerem, kterého nemilují a další. Tohle patří k problémům běžné populace, tedy lidí, kteří nevzešli jen z nefunkčních rodin, ale z rodin, kde se o ně pečovalo.

 

Jak se tedy pečuje v Čechách o dítě? Jak se plní od mala u dítěte pocity bezpečí, přijetí a důvěry? Jaký zájem rodiče dětem ve skutečnosti projevují?

 

Co opravdu potřebuje malé dítě anebo jak mu dát základ na šťastné partnerství v dospělosti

 

Velkým nešvarem je ve výchově strach z rozmazlení dítěte. Tento strach je mnohdy přítomen již na počátku, kdy dítě po narození potřebuje vlastně jen kontakt s matkou a nakojit. Co se mu ale dostane navíc v rámci lásky od rodiče? Navíc dostane vlastní pokoj a vlastní postýlku a také kočárek. Nic proti tomu, všechno z toho má svou funkci, ale je potřeba dát dítěti čas, který hodně rodičů nedává. Dítě potřebuje čas si k věcem dospět a z toho pak vzniká další „nešvar“ –už by mělo umět…ale o to až později.

 

Dítě po narození tedy potřebuje hlavně pocit BEZPEČÍ a DUVĚRY ve svou matku. A to získá právě co největším kontaktem. Kolik rodičů se ale umí skutečně mazlit se svým dítětem? Kolik maminek stojí zoufale u kočárku, když děťátko pláče a místo toho, aby ho vzaly do ruky a utišily, kývají zoufale kočárkem, aby dítě uspaly.

Mezi běžné praktiky také patří dát již od dvou měsíců dítě samotné do postýlky do svého pokoje. Ano existují chůvičky a máma se potřebuje vyspat. Ale, co potřebuje dítě samotné? Není to právě bezpečná přítomnost rodiče? Děti si na to špatně přivykají a někteří rodiče volí metodu, „nechám vybrečet, aby si nezvykl, že tu budu za ním pořád lítat…“. Silným argumentem v této metodě je, že dítě později spí celou noc, takže to vlastně funguje…nefunguje, nespí, protože si jen neřekne…dostalo se mu informace, že jediný prostředek, který má, tedy pláč, mu nepomůže a také informace, potřeby mého rodiče jsou důležitější než mé. Potřeby rodiče jsou také důležité, ale je nutné je citlivě ladit právě s potřebami dítěte.

Někteří rodiče také fixují své dítě místo na sebe, na hračku. Stačí plyšová věc v postýlce k pocitu bezpečí?

Co opravdu potřebuje malé dítě anebo jak mu dát základ na šťastné partnerství v dospělosti

Každá z milujících matek chce ze svého dítěte vychovat sebevědomého a zdravého člověka. Co to vlastně znamená? Zdravě sebevědomý člověk se dokáže zdravě prosadit, má své názory, ale zná hranice k sobě i k okolí, má k sobě kladný vztah, dokáže vytvářet hluboké a uspokojivé přátelské i partnerské vztahy. Má vnitřní propojení sám se sebou, dokáže tedy v životě určit, co by ho bavilo, vybere si práci, která ho naplňuje a umí si zároveň život užít a dostatečně odpočívat. Celkově cítí v životě smysl.

 

Upřímně, kdo z nás ale takový obrázek splňuje? A čím to, je, když se většina rodičů považuje za milující a pečující?

 

Už by mělo umět…mnoho matek nevědomě tlačí na sví děti a srovnává je s okolím. Mnohdy to dělají vlastně z lásky k nim. Obávají se, aby „nebyly jejich děti pozadu, aby se jim druzí nesmály a aby byly zdravé. U všech dětských lékařů číhají na matky tabulky a měření, to začínalo vlastně již v těhotenství a u porodu, jaké a má a nemá co být a matky začnou často podléhat strachu, aby jejich dítě bylo v pořádku a zdravé. Následkem toho však ztrácení kontakt právě s jejich dítětem, které má často prostě vlastní tempo. Vytváří to však jen zbytečný stres mezi matkou a dítětem a dítě opět necítí to podstatné, tedy to, že je přijímané a pouze milované. Namísto toho začíná přicházet první hodnocení – „vždyť už si to uměl, co zas děláš?“, „Zuzanka už chodí dávno na nočník a ty pořád nic“ apod.Dítě potřebuje různě dlouhou dobu na to, aby se naladilo na svou maminku a na své rodiče. Máma nemusí nic moc učit, ani peskovat na základě svého strachu. Má být jen pozorovatel a obdivovatel svého dítěte, jak je skvělé. Ve věku cca dvou let se dítě učí přirozeně vše samo a svým vlastním tempem. Místo toho ale někdy maminky, aniž by to tušily, dávají první základy pocitu, nejsi dost dobré.

 

Základem je tedy dávat dítěti pocit bezpečí, respektovat ho, přijímat ho, milovat ho a umět s ním mít fyzický kontakt. Právě to, je ale pro většinu rodičů těžké nebo alespoň část toho, protože je to doma nikdo nenaučil.

Co vlastně znamená v Čechách pečující matka. Téměř vždy máma, která dělá svačiny, uvaří, napeče, dobře oblékne, zaplatí, vybere „koníčky“, kam dítě poctivě vodí, ve starším věku poskytne peníze i ubytování, aby dítě vystudovalo, často vybere za dítě vhodné studium, aby se mu „dobře žilo“ a další. Méně často už ale dítěti otevřeně maminka projevuje blízkost, pohladí, pomazlí, řekne, že ho má rádo.

 

V dalším článku se zaměřím právě na to, jak mohou rodiče nezdravě ovlivnit život dítěte tím, že nerespektují jeho potřeby a myšlení. Vybírají za něj školu a zájmy, aniž by vnímali, co dítě opravdu chce a co si přeje a co ho baví. I to je často považováno za projev lásky a zájmu. Takový rodič se snaží vybrat dítěti takovou školu a zájmy, aby se „měl v životě dobře“, aby měl peníze, vždy se uplatnil apod. Dítě se ale tímto způsobem často mine se svými skutečnými schopnostmi a zájmy a není pak v práci a ve škole spokojené.

 

Tereza Zahrádková

 

 

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

 

Všichni jsme byli děti a všichni jsme měli nějaké rodiče, ať už jsme s nimi žili nebo ne. Děti vyrostou v dospělé a pak zestárnou. To je běžný koloběh života. Kvalita života se však u lidí liší a není to dáno osudem, ale naučenými negativními vzorci chování, které vedou k tomu, že nejsme v životě šťastni. Naučené vzorce chování neznamená jen to, že jsme to „okoukali“od svých rodičů, ale také to, jak nás naši rodiče naučili se chovat sami k sobě, tím jak se oni chovali k nám a také k sobě navzájem. Tyto vzorce se pak nejvíce projeví právě v dalším důležitém životním vztahu a tím je vztah partnerský a také náš rodičovský vztah k vlastním dětem.

Alarmujícím číslem je počet rozvodů s tím, že je potvrzeno a známo, že ne každý nefunkční partnerský vztah se rozvede, mnoho z nefunkčních párů spolu zůstává do konce jejich života. Společnost tedy vypadá na první pohled vztahově fungující, ale kolik párů je skutečně šťastných? Jelikož dostáváme největší emoční a vztahový základ od rodičů, pokládám si otázku, není něco v té výchově a péči od rodičů směrem k dětem špatně? A to i ve funkčních rodinách. I tam, kde si děti přáli, kde se o ně starají. Vzhledem k možnosti pracovat s dospělými klienty, kteří mnohdy vyrostli právě v těchto na první pohled zcela funkčních rodinách, ale nyní nejsou v životě šťastni, mi přišlo zajímavé zachytit zpětně, co se v péči o dítě běžně doporučuje nebo toleruje, ale ve skutečnosti mu to škodí a má to pro něj mnohdy důsledky na celý život, pokud s tím jako dospělý sám nepracuje.

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Co je ve skutečnosti pro novorozené a nadále malé dítě od rodiče nejdůležitější? Pocit bezpečí, důvěra,přijetí. Právě tohle dělá základ pro jeho šťastný dospělý život. Aby byly tyto potřeby naplněny, musí rodiče dobře naslouchat potřebám dítěte a dobře zacházet s jeho emocemi. Příroda právě tohle zařídila skvěle, abychom k tomu měli příležitost. Dítě skoro do dvou let, někdy i déle nemluví. Novorozeně se vyjadřuje pouze emocemi a je zcela bezbranné. Máme tak šanci se na něj naladit a svým chováním mu dávat najevo – slyším tě, miluji tě, chci, aby ti bylo dobře, a tak vnímám, co nejlépe tvé potřeby a snažím se, co nejvíce to jde. Takto se pak dítě cítí milováno a v bezpečí a učí se mít důvěru ve své potřeby a ve svého rodiče (později je z toho základ pro důvěru k ostatním lidem, a hlavně k partnerovi). Pokud, je však takové chování od rodiče neprojeví, vytváří se pomalu, ale jistě narušený vzorec vnímání sebe sama a svých potřeb do dospělosti. Dítě si pak jako dospělý vybírá nevhodné partnery a sám trpí nízkým sebevědomím. Zamyslete se sami, jak obrovské množství lidí trpí ve skutečnosti nízkým sebevědomím, aniž by to sami ihned přiznali. Je to ale vidět na jejich životě. Lidé běžně nedokáží být samy nebo dělají práci, která je nebaví, nedokáží mít více peněz, žijí s partnerem, kterého nemilují a další. Tohle patří k problémům běžné populace, tedy lidí, kteří nevzešli jen z nefunkčních rodin, ale z rodin, kde se o ně pečovalo.

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Jak se tedy pečuje v Čechách o dítě? Jak se plní od mala u dítěte pocity bezpečí, přijetí a důvěry? Jaký zájem rodiče dětem ve skutečnosti projevují?

Velkým nešvarem je ve výchově strach z rozmazlení dítěte. Tento strach je mnohdy přítomen již na počátku, kdy dítě po narození potřebuje vlastně jen kontakt s matkou a nakojit. Co se mu ale dostane navíc v rámci lásky od rodiče? Navíc dostane vlastní pokoj a vlastní postýlku a také kočárek. Nic proti tomu, všechno z toho má svou funkci, ale je potřeba dát dítěti čas, který hodně rodičů nedává. Dítě potřebuje čas si k věcem dospět a z toho pak vzniká další „nešvar“ –už by mělo umět…ale o to až později.

 

Dítě po narození tedy potřebuje hlavně pocit BEZPEČÍ a DUVĚRY ve svou matku. A to získá právě co největším kontaktem. Kolik rodičů se ale umí skutečně mazlit se svým dítětem? Kolik maminek stojí zoufale u kočárku, když děťátko pláče a místo toho, aby ho vzaly do ruky a utišily, kývají zoufale kočárkem, aby dítě uspaly.

Mezi běžné praktiky také patří dát již od dvou měsíců dítě samotné do postýlky do svého pokoje. Ano existují chůvičky a máma se potřebuje vyspat. Ale, co potřebuje dítě samotné? Není to právě bezpečná přítomnost rodiče? Děti si na to špatně přivykají a někteří rodiče volí metodu, „nechám vybrečet, aby si nezvykl, že tu budu za ním pořád lítat…“. Silným argumentem v této metodě je, že dítě později spí celou noc, takže to vlastně funguje…nefunguje, nespí, protože si jen neřekne…dostalo se mu informace, že jediný prostředek, který má, tedy pláč, mu nepomůže a také informace, potřeby mého rodiče jsou důležitější než mé. Potřeby rodiče jsou také důležité, ale je nutné je citlivě ladit právě s potřebami dítěte.

Někteří rodiče také fixují své dítě místo na sebe, na hračku. Stačí plyšová věc v postýlce k pocitu bezpečí?

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Každá z milujících matek chce ze svého dítěte vychovat sebevědomého a zdravého člověka. Co to vlastně znamená? Zdravě sebevědomý člověk se dokáže zdravě prosadit, má své názory, ale zná hranice k sobě i k okolí, má k sobě kladný vztah, dokáže vytvářet hluboké a uspokojivé přátelské i partnerské vztahy. Má vnitřní propojení sám se sebou, dokáže tedy v životě určit, co by ho bavilo, vybere si práci, která ho naplňuje a umí si zároveň život užít a dostatečně odpočívat. Celkově cítí v životě smysl.

 

Upřímně, kdo z nás ale takový obrázek splňuje? A čím to, je, když se většina rodičů považuje za milující a pečující?

 

Už by mělo umět…mnoho matek nevědomě tlačí na sví děti a srovnává je s okolím. Mnohdy to dělají vlastně z lásky k nim. Obávají se, aby „nebyly jejich děti pozadu, aby se jim druzí nesmály a aby byly zdravé. U všech dětských lékařů číhají na matky tabulky a měření, to začínalo vlastně již v těhotenství a u porodu, jaké a má a nemá co být a matky začnou často podléhat strachu, aby jejich dítě bylo v pořádku a zdravé. Následkem toho však ztrácení kontakt právě s jejich dítětem, které má často prostě vlastní tempo. Vytváří to však jen zbytečný stres mezi matkou a dítětem a dítě opět necítí to podstatné, tedy to, že je přijímané a pouze milované. Namísto toho začíná přicházet první hodnocení – „vždyť už si to uměl, co zas děláš?“, „Zuzanka už chodí dávno na nočník a ty pořád nic“ apod.Dítě potřebuje různě dlouhou dobu na to, aby se naladilo na svou maminku a na své rodiče. Máma nemusí nic moc učit, ani peskovat na základě svého strachu. Má být jen pozorovatel a obdivovatel svého dítěte, jak je skvělé. Ve věku cca dvou let se dítě učí přirozeně vše samo a svým vlastním tempem. Místo toho ale někdy maminky, aniž by to tušily, dávají první základy pocitu, nejsi dost dobré.

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Základem je tedy dávat dítěti pocit bezpečí, respektovat ho, přijímat ho, milovat ho a umět s ním mít fyzický kontakt. Právě to, je ale pro většinu rodičů těžké nebo alespoň část toho, protože je to doma nikdo nenaučil.

Co vlastně znamená v Čechách pečující matka. Téměř vždy máma, která dělá svačiny, uvaří, napeče, dobře oblékne, zaplatí, vybere „koníčky“, kam dítě poctivě vodí, ve starším věku poskytne peníze i ubytování, aby dítě vystudovalo, často vybere za dítě vhodné studium, aby se mu „dobře žilo“ a další. Méně často už ale dítěti otevřeně maminka projevuje blízkost, pohladí, pomazlí, řekne, že ho má rádo.

 

V dalším článku se zaměřím právě na to, jak mohou rodiče nezdravě ovlivnit život dítěte tím, že nerespektují jeho potřeby a myšlení. Vybírají za něj školu a zájmy, aniž by vnímali, co dítě opravdu chce a co si přeje a co ho baví. I to je často považováno za projev lásky a zájmu. Takový rodič se snaží vybrat dítěti takovou školu a zájmy, aby se „měl v životě dobře“, aby měl peníze, vždy se uplatnil apod. Dítě se ale tímto způsobem často mine se svými skutečnými schopnostmi a zájmy a není pak v práci a ve škole spokojené.

 

Tereza Zahrádková

 

 

Syn má agresivní stavy

Syn má agresivní stavy

Dotaz:

Dobrý den, syn (7 let) půjde v září do školy. Je hodně hravý a ještě takový ,,hloupoučký”, co se týče komunikace mezi vrstevníky. Rád tvoří, staví a vyrábí. Dá se říct, že je klidný, ale s vrstevníky je divoký a hlasitý při komunikaci. A co se nám stupňuje, je vztek, který chytne, když mu něco zakážeme či nedovolíme nebo když chci, aby se učil logopedii, která mu teď moc nejde. Chytne psycho-hysterický záchvat, který se nijak nedá zastavit. Má chuť něco rozbít. Povídá „Já chci jinou rodinu. Rozbiju telefon televizi. Budu se bouchat, dokud mi to nedovolíš.“

Chvíli se držím a pak na sebe křičíme oba. Vždy si říkám, jak to zvládnu, ale pokaždé vyhořím a začnu mu říkat, že se chová jako blázen. Uletí i neslušná slova z mé strany, nezvládám to.

Syn má agresivní stavyBojím se, co z něj vyroste. Jinak je hodný, když je v klidu, ale občas je to opravdu peklo. Už nevím, jak dál. Má sestru, která to vše sleduje a bojím se, že bude stejná. Nejvíc mě štve, když řeknu, že dnes nepůjde ven, protože hodně zlobí a on hned všechno zveličuje. Že už nikdy nepůjde ven…a dokáže to opakovat ty slova i několikrát za sebou jako mlýnek. Přemýšlím a chci to změnit, aby to bylo dobré pro nás oba. Dnes mě jeho záchvat vyloženě rozbrečel. Když mě naštve, jsem na něj opravdu zlá a pak mě to mrzí.

 

Odpověď:

Dobrý den,

nejdříve bych Vám chtěla poděkovat za projevenou důvěru. Chápu, že to pro Vás musí být velmi náročné a těžké. Vztek a hněv patří s radostí, překvapením, strachem a smutkem mezi základní přirozené emoce, které k běžnému životu patří. Zásadní je u nich míra a četnost výskytu. Vztek sám o sobě je odpověď na nějakou frustraci, stres, úzkost, překážku, která mu brání v naplnění cíle. U dětí to pak může být i touha po pozornosti, testování hranic rodičů/autorit, vymezování si svých hranic a projev únavy/přetížení. Určité období vzdoru je normální, i když u každého dítěte může trvat různě dlouho a nabývat různých intenzit.

Důležité u vzteku je rozlišit, kdy se opravdu jedná o záchvat hněvu, který dítě nemůže kontrolovat a je tím pohlceno (může po něm přicházet i velká lítost) a kdy se jedná o manipulaci, kterou si na sebe dítě poutá pozornost. Reakce na hněv dětí jsou různé a měly by se odvíjet od situace a naladění dítěte i Vašeho.

Někdy je dobré nechat dítě vyvztekat, ignorovat záchvat a zasáhnout v případě, že začne projevovat agresi. To se doporučuje rodičům, kterým hrozí, že se vztekem dítěte nechají strhnout. Důležité je dítě po samotném záchvatu utišit, aby vědělo, že i přes takový projev negativní emoce je stále přijímáno a milováno. Zároveň je to prostor, kdy se může s dítětem probrat jeho chování, co se nám na něm nelíbilo a případně potvrdit, že stále trváte na svém. Někdy se může spíše osvědčit chápavý přístup, kdy se snažíte pojmenovat emoci, která se v dítěti odehrává. „Chápu, že jsi naštvaný, protože…“. V tomto případě je důležité pojmenovat, ale nehodnotit. Snažit se přijít na příčinu vzteku a tu po samotném záchvatu zkusit probrat. Vžít se do pocitů dítěte. K předcházení vzteku se dá použít například metoda pozitivního posílení, kdy více věnujete pozornost kladnému chování a to oceňujete, čímž se občas dá takovému hněvu předejít.

Někdy se stává, že rodiče aplikují na dítě více technik během jednoho vzteklého záchvatu, to však může u dítěte vyvolat ještě větší zmatení a nepochopení situace. To se právě často děje v případě, že si rodič dá za cíl dítě uklidnit a pak cítí, že selhává, takže změní strategii. Je dobré si neklást cíl „uklidnit dítě“, ale spíše „společně to zvládnout“. Snížit nárok i na sebe.Syn má agresivní stavy

Přemýšlím ještě nad Vašimi pocity, které ve Vás synovo chování vyvolává. Často se všude zabývají tím, jak pomoci dítěti vyrovnat se s jeho negativními pocity. Přes to se pak nedostává příliš pozornosti rodičům, kteří se musí zorientovat v pocitech dětí, a ještě ustát ty své. Rodiče pak mohou pociťovat, až pocity selhání nebo jak zmiňujete vyhoření, že situaci neustáli lépe. Mohou se obviňovat za svoje reakce při vypjaté situaci. Zkuste si nevyčítat, když Vám občas ujedou nervy. Někdy se stane, že jsme sami unavení a ve stresu, takže se nám s tou situací hůře vyrovnává. Zkuste věnovat pozornost i svým potřebám a pocitům. Buďte trpělivá k dětem, ale i k sobě, protože děti se učí reagovat skrze nás. Myslete na to, že vztek není projevem nevychovaného dítěte, je to prostě vývojové stádium, které musíte společně zvládnout.

Bohužel, Vám takhle přes e-mail nejsem schopna více pomoci. V případě, že byste vnímala, že se situace nelepší ani po nástupu do školy, tak by bylo dobré vyhledat odborníka ke konzultaci. Kdybyste Vy pociťovala, že toho je na Vás moc, tak se také neváhejte obrátit na odborníka nebo případně na rodičovskou podpůrnou skupinu, kde byste i vy získala prostor k hlubšímu sdílení a pochopení.

Závěrem bych Vám chtěla popřát hodně sil a trpělivost,

Bára

 

Jsem závislá na svém expříteli

Jsem závislá na svém expříteli

Dotaz:

Dobrý den,

je mi 23 a se vztahy jsem naprosto bezradná. Dosud jsem nepoznala oboustrannou lásku a přijde mi, že se v životě nikam neposouvám, teda hlavně v tom milostném. Největší problém je momentálně v tom, že jsem se fixovala na jednu osobu, můj ex-partner. Vlastně jsme byli dlouho kamarádi a já do něho byla zamilovaná a vždy jsem moc chtěla vztah, on chtěl být jenom kamarád a nakonec řekl, že to spolu zkusíme. Ten vztah vypadal tak, že stejně chodil radši po hospodách s kamarády, nikdy mě nevzal k sobě, nevyznal lásku. Po 3/4 roce mě úplně nechal. Už je to půl roku, co nejsme spolu. Deprese kvůli jeho odchodu se vůbec nezlepšily, či spíše naopak mi to časem přišlo ještě horší a ke komukoli jinému mám odpor.

Jsem závislá na svém expříteliJenže nyní jsme se opět začali vídat. On to bere zase jenom jako kamarádství a sex. Když jsem s ním, jsem moc šťastná. Jakmile odjede, propadám velkým depresím. Nejhorší je, jak jsem se do takového člověka dokázala zamilovat, když mi jen ubližuje. Jenže na druhou stranu je to jediný člověk, kterého jsem za celý život poznala, se kterým jsem si natolik rozuměla ve všech ohledech, se kterým mě vše neskutečně baví. A poznám-li kohokoli jiného, tak mě ničím nedokáže zaujmout. Jenže já se ho nedokážu vzdát, hlavně sex s ním je ten nejlepší a nechci už s nikým jiným ani si to neumím už představit. Vážně nevím, jak se z toho vyhrabat, vím, že tohle nemá budoucnost a já chci už konečně vážný vztah. Sejde se se mnou třeba 2x do měsíce jen na noc, to taky samozřejmě o něčem vypovídá. Teď se se mnou schází, protože má ve mně jistotu. Jenže pro mě jsou i lepší tyhle občasné noci, než v tom životě nezažívat už vůbec nic.

Nepotřebuji slyšet, že ho musím úplně odstřihnout ze života, jinak se nikam neposunu. To vím také. Jenže tohle já prostě nedokážu (a jsem i ráda za nějaký sexuální život a s někým spát bez citů je pro mě o ničem). Vím, že nikoho takového už v životě nepoznám, kdo by mě natolik přitahoval a tak moc mě to s ním bavilo i po těch letech co se známe. Strašně špatně zvládám samotu. Vlastně přes den nepřemýšlím nad ničím jiným. Už neumím být šťastná. Myslím si, že šťastná mohu být jenom s někým, teda hlavně jen s tím jedním.

Odpověď:

Dobrý den,

v první řadě bych Vám chtěla poděkovat, že jste mi napsala. Vážím si Vaší důvěry a otevřenosti. Tak, jak jsem četla Váš dotaz, tak jsem pociťovala veliký smutek, bezmoc a samotu. Velmi mě mrzí, že žena ve 23 letech je osamělá a její dosavadní zkušenosti se vztahy byly spíše zraňující, než naplňující a šťastné.

Věřím, že pro Vás tato situace, ve které se již delší dobu nacházíte, není vůbec jednoduchá. Zvlášť když ve svém okolí jste vystavovaná tomu, po  čem byste sama toužila.

Upřímně, nebudu Vám říkat, že byste měla toho kluka odstřihnout. Popravdě se nedivím, že si vztah s ním stále udržujete, i když víte, že pro Vás není úplně uspokojivý, a že byste zřejmě chtěla něco úplně jiného.

Píšete ve svém dotazu, že víte, že si již nikoho takového nenajdete. Někoho, kdo by Vás tak přitahoval a bylo by Vám s ním tak dobře. Abych pravdu řekla, máte pravdu. Už nenajdete někoho přesně takového, jako je právě on. Už nikdy nenajdete člověka, s kým Vám bude úplně stejně tak, jako je Vám s tímto mužem.

Jsem závislá na svém expříteliVy můžete najít někoho, kdo bude jiný, bude originální.

Můžete najít někoho, s kým Vám bude ještě mnohem lépe.

Někoho, kdo k Vám bude chovat stejné city, jako vy k němu.

Někoho, kdo s Vámi bude počítat i do budoucna, někoho, kdo bude chtít také vážný vztah.

Možná právě strach z toho, že nemáte žádnou jinou zkušenost, než tuhle, Vás drží v tomto vztahu. Možná právě strach ze samoty a nízké sebevědomí, Vás může držet zpátky.

Já nevím… Možná právě kvůli strachu, setrváváte ve vztahu, ve kterém Vám však není úplně dobře a který Vám nedává to, co byste od vztahu a od partnera očekávala.

Ve svém dotazu zmiňujete fixaci.

Vypadá to, že se u Vás objevuje citová závislost. Ta se projevuje tak, že člověk je emočně připoután k jedné osobě, která mu však jeho city neopětuje. Právě naopak, kolikrát mu svým jednání ubližuje, ale citově závislý člověk si vše nechá líbit. Toto jednání omlouvá a je rád, že alespoň někdo s ním je. Sám jedinec ví o tom, že mu ve vztahu něco chybí a že se v něm necítí úplně podle svých představ, ale přehlíží to.

Takové jednání má původ již v dětství. Strach z opuštění a samoty většinou pramení z toho, že člověk vyrůstal v rodině, kde si lásku musel zasloužit (budu tě mít rád/a když budeš taková a budeš dělat to a to…). Důvodů však může být mnohem více. A proto bych Vám doporučovala se obrátit na poradenského psychologa či psychoterapeuta. Ti Vám umožní se na Váš problém podívat více do hloubky. S terapeutem doporučuji prozkoumat právě strach z opuštění a strach ze samoty, který Vás brzdí jít dál a možná také způsobuje to, že máte “zavřené dveře” pro případný jiný možná uspokojivý vztah. Zároveň i Vaši nedůvěru v sebe sama a sklonům se vystavovat situacím, ve kterých Vám není emočně dobře, bych v rámci terapie probrala.

Obrátit se můžete na terapeuty přímo u nás v poradně, případně můžete využít jiného terapeuta dle Vašeho uvážení.

V tuto chvíli bych se na Vašem místě zaměřila sama na sebe. Na své potřeby, pocity.

Zkuste prozkoumat to, co Vás děsí na tom být sama.

Zároveň si alespoň v myšlenkách zkuste udělat místo pro možný jiný vztah, než je právě tento. Chci Vás ovšem podpořit v tom, abyste využila služeb psychologa či psychoterapeuta a to především proto, abyste mohla být šťastná a konečně navázat takový vztah, který pro Vás bude uspokojující a ve kterém budete šťastná.

Mrzí mě, že Vám v tuto chvíli nemohu poskytnout takovou péči, kterou byste potřebovala.

Kdybyste potřebovala, neváhejte mi opět napsat.

Budu Vám držet palce.

Přeji mnoho štěstí,

Lucie

 

Co nejvíce škodí v partnerských vztazích

Co nejvíce škodí v partnerských vztazích

Mezi nejčastější chování ve vztahu vedoucí často až k rozchodu patří výčitky, kritizování, ponižování, urážení se, citový chlad nebo naopak přílišná potřeba závislosti na vztahu či citové vydírání. Dá se říci, že také v chování patří běžně k dnešním vztahům. Mnoho z nich ale není šťastných a někde je intenzita tohoto negativního chování tak veliká, že se vztah rozpadne.

 

Mezi nejčastější bolestivé věty patří:

Zase jsem na všechno sama!

Ty jsi snad úplně neschopná!

Máš mě ještě rád?-často opakované ujišťování(citové vydírání)

Všichni jsou důležitější než já!

Měla bys zhubnout..

Vypadáš hrozně..

Nic jsi v životě nedokázal!

Jsi k ničemu!

Co nejvíce škodí v partnerských vztazích

Ve skutečnosti velká většina lidí ve společnosti trpí nižším sebevědomím nebo alespoň pocitem vnitřní nejistoty, což vede k tomu, že neumí jasně sdělovat své potřeby a přání a mnoho takových lidí nevytváří uspokojivé partnerské vztahy. Vysoké číslo rozvodovosti není tedy vůbec překvapivé, jelikož ve většině párů se časem u partnerů projeví „vnitřní démoni“ na základě nízké sebehodnoty. Nejasné projevy svých potřeb vedou k výše uvedeným negativním vztahováním se, které pak vztah ničí.

 

Dnešní rodiče, přestože jsou často milujícími rodiči vedou své děti od mala k přílišnému naslouchání autoritám a často neumí projevovat lásku skrze citové projevy a tělesný kontakt (mazlení). Celkově trpí rodiče strachem z rozmazlení a tak děti připravují nevědomě o přirozené plnění jejich potřeb, což může v dospělosti mít neblahý vliv právě na jejich dospělé vztahy. Bojí se, že když projeví jasně své potřeby, tak budou opuštěni. Stejně tak, jak to cítili od rodičů, kteří trestali jejich „neposlušnost“ odnětím lásky („vrať se až budeš normální, …když se tak chováš, nebude tě mít nikdo rád, ..zase si maminku zklamal apod…)

 

Ve většině vztahů jde udělat změna, pokud jsou oba partneři motivovaní, neznamená to však, že pom změně je vždy výsledek to, že spolu partneři zůstanou. Pouze část párů je zcela nezdravých, kde jeden nebo oba partneři mají skutečně zákeřnou potřebu druhému jakkoli ublížit (psychicky či fyzicky) a udělat cokoli, co zcela devastuje osobnost partnera. Takového chování se často dopouštějí lidí trpící poruchou osobnosti, kterým zcela chybí empatie a necítí morální hodnoty. Používají druhé pouze ke svému prospěchu, což aplikují právě i v partnerských vztazích.

Co nejvíce škodí v partnerských vztazích

Šťastný a spokojený člověk potřebuje nejen čas se svým partnerem, ale také čas na sebe, na práci, na přátele a na své zájmy. Jeho život je tak v rovnováze. Pokud je ale zdravě nastavený, nepřehání trávení volného času ani v jedné z oblastí. Dokáže volně „přeskakovat“ mezi časem pro sebe a časem s partnerem. Skutečně šťastný člověk přitahuje k sobě jako partnera také šťastného člověka, který pravděpodobně tráví svůj volný čas stejným způsobem, pak mezi nimi tedy vládne pocit rovnováhy.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

 

 

Kde je zdravá hranice ve vztazích?

Kde je zdravá hranice ve vztazích?

Hranice jsou tam, kde nebo kdy se začínáme cítit nepříjemně. Jakmile ucítíme nervozitu, nepříjemno nebo tlak, jsme již mimo naši zónu.
Je na nás, zda své hranice dodržujeme a vytváříme díky tomu pak zdravé vztahy.

U žen vládne tendence nadržovat „obětem“- ty chlapy jsou hrozný, já pro něj dělám to a to….pokud žena své chování nenahlídne a viní pouze ze sobectví svého partnera, potká dalšího stejného, protože se nic nenaučila. Jí samotné totiž role oběti ve vztahu něco přináší, i když to není na první pohled zřejmé. Ona je vždycky ta lepší, ta rozumnější, on je vždycky ten „blbec“vedle ní. Vyléčit se z tohoto kruhu znamená, že si dáte otázku – proč si opakovaně POTŘEBUJI nacházet muže, kteří mě zneužívají (popřípadě opačně, pokud je ve vztahu zneužíván muž partnerkou). To, co naopak nikam nevede jsou myšlenky – na světě není normální chlap..protože je, jen ho oběť nepotkává kvůli tomu, jak smýšlí a jak se chová.

V páru se lidé potkávají proto, aby se jeden naučili empatii k druhým a druhý v páru se učí empatii k sobě. Ten sobečtější v páru má tedy nahlédnout – aha, druhého zraňuji, když mu neprojevuji zájem nebo se mu nevěnuji a oběť ve vztahu má nahlédnout – proč si způsobuji opakovaně takovou bolest, jen abych upřednostnila druhého.

Kde to vzniklo?

Pravděpodobně u obou docházelo v dětství k přehlížení potřeb jich jako dětí, jen s tím v životě každý jinak zachází- jeden vzorec(musím se přizpůsobit, aby mě druzí měli rádi), druhý- musím si vše prosadit, jinak zas nic nedostanu.
Ve vztahu se pak potkávají jako zámek a klíč. Zapadají do sebe, ale není jim spolu dobře. Přitom se ale nedokáží často opustit, protože se „doplňují“.

Kde je zdravá hranice ve vztazích?

Vztah se může změnit, když změníme své hranice.Partner nás začne buď respektovat nebo ne a dochází k rozchodu.

Příkladem jsou ženy „chameleon“- v každém vztahu se na začátku zdají jako vysněné ženy, vzdávají se totiž sami sebe a plní vše partnerovi-chodí s ním do fitka, vaří, poslouchají techno- i když ve skutečnosti nic z toho nemají rádi.
Brzy se ale začnou cítit jako oběť a začnou partnerovi vyčítat nebo se stáhnou a stanou se nudnými, protože nemají žádnou osobnost. Partner je pak opouští a oni opět opakují pocit nehodnoty-to vede k dalšímu vztahu, kde si jich partner neváží.
Lidé, co mají posunuté své hranice směrem k oběti pocházejí z prostředí, kde se museli plnit potřeby svých rodičů, jinak měli strach, že nebudou milovaní. Pak dochází k nutkavému opakování- přitahujeme takové partnery, se kterými se vše opakuje.
Nutí nás to k tomu, aby se vzorec uzdravil, dokud si však neuvědomíme vzorec, neuzdraví se.

V takovém případě je nutné se přestat nezdravě přizpůsobovat a zároveň být na partnera vřelý. U hranic je známé heslo – vřelost, ale hranice. POZOR na to, hranice rozhodně nevypadají tak, že začnete partnerovi opět vyčítat – ty se mi nevěnuješ, nepomáháš mi, využíváš mě apod.
To byste se opět dostali do role oběti a opět byste se znehodnocovali.

Vztah je totiž zrcadlo-nevážím si sám sebe? Přitáhnu partnera, co si mě také neváží. Potkávám ho právě proto, abych si to uvědomil.

Jak vypadá zdravé stanovení hranic?

Kde je zdravá hranice ve vztazích?

Mluvte skrze sebe a své pocity, neukazujte na druhého, jelikož to vyvolá pouze obranu nebo útok a celý konflikt nikam nepovede.

Je zapotřebí zmínit potřeby obou a také zapojit oba. Příkladem je: cítím se smutná a bezradná, když mi něco slíbíš a pak to nedodržíš. Chápu, že máš také své potřeby a že děláš teď maximum, co umíš, ale bojím se, že takto nebudu ve vztahu šťastná. Co s tím budeme dělat?

Možná se Vám zdá na první pohled, že tohle na partnera nezabere, možná ne hned, ale pokud vás miluje a záleží mi na vašich pocitech, musí to zabrat, protože nikdo zdravý nechce ubližovat druhému. Pokud vytrváte, nebudete vyčítat a nestane se žádná změna, je na místě se zamyslet, zda je ve vztahu ještě láska, protože partner vás už neslyší…

Tereza Zahrádková
Poradna Therapia

Bojím se, že mne partner podvede

Bojím se, že mne partner podvede

Dotaz:

Dobrý den, o prázdninách jsem ukončila tříletý nefunkční vztah a za krátkou dobu jsem se seznámila se svým nynějším přítelem, se kterým jsem začala v říjnu chodit. Jsem s ním moc spokojená, trápí mě však jedna věc. Můj přítel měl, předtím než jsme se poznali, sexuální poměr se svou kamarádkou. Ten ukončil, když se dozvěděl, že není nezadaná, jak mu tvrdila. Nicméně zůstali přáteli, stále si psali a vídali se v práci. O tom, jaký vztah měli, jsem se dozvěděla tak, že jsem se mu podívala do telefonu, protože jsem měla podezření a nutkání, že to není jen tak. Vnitřně bych se asi srovnala s faktem, že spolu měli poměr, nicméně mě trápí to, že v době, kdy jsme spolu začali chodit, za ním přišla s tím, že vztah ukončila a jestli to s ní nechce zkusit (věděla, že má mě). Odmítl ji.

Bojím se, že mne partner podvedeKdyž mi situaci vysvětlil, přerušil s ní kontakt, nepsal si s ní a v práci bude končit. Před pár týdny mu napsala znovu, jak se má. Řekl mi o tom. Ospravedlňuje se tím, že nemůžu pochopit, že mimo období, kdy spolu spali, byla jeho kamarádka a pomohla mu poté, co ho podvedla bývalá přítelkyně.

Snažím se mu věřit, protože jsem si vědoma toho, že v podstatě mi nic neudělal. Nepodvedl mě, zatajil mi to, ale nelhal. O tom, že jsem se mu do telefonu podívala, jsem mu řekla. Styděla jsem se za to, ale nemohla jsem si pomoct, udělala jsem to opakovaně. Jsem si vědoma toho, že tyto problémy souvisí s mým nízkým sebevědomím a podceňováním se, ale nedokážu se s tím sama vyrovnat. Když mi řekl, že mu napsala, tak jsem byla úplně mimo (pláč, nervy, nechutenství, horečka). Předem děkuji za odpověď a přeji pěkný den.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za projevenou důvěru a odvahu svěřit se s tak citlivým tématem.  Píšete, že jste prošla vztahem, který byl nefunkční, pár měsíců po rozchodu jste poznala svého současného přítele, se kterým se cítíte dobře. Pojďme se tedy na všechno společně podívat.

Nepopisujete, čím jste prošla v minulém vztahu. Bylo něco, co Vás nutilo bývalého partnera podezřívat? Případně jaké chování současného přítele Vás přimělo podívat se do jeho telefonu? Je aktuálně ve vztahu něco, kromě partnerovi kamarádky, co ve Vás pocity strachu z opuštění vyvolává? Zkuste si na tyhle otázky odpovědět, uvidíte, kam Vás zavedou.

Bojím se, že mne partner podvedeObecně je normální se občas bát opuštění. Je to známka toho, že si vztahu vážíme, máme partnera rádi, je pro nás přirozené se o něj starat. Láska jako taková je vždy s tímto mírným strachem spojena a není třeba jej vnímat jen negativně. Důležité je, abychom si uvědomili, že vztah, ani partnerův názor na nás, nedefinují naši hodnotu ani to, kým jsme.

Zkuste si sepsat, co do vztahu vnášíte, a co partnerovi dáváte. Zjistíte, proč s Vámi je a jakou hodnotu pro něj máte. Spoustu věcí totiž pro partnery děláme automaticky, což může vést k tomu, že se vnímáme jako nedostatečný a tím i snadno nahraditelný přítel nebo přítelkyně. Když se pak vedle partnera začne točit někdo jiný, začneme o sobě pochybovat, a to obzvlášť pokud má dotyčný rival vlastnosti, kterých si sami na sobě ceníme. Co v takové situaci dělat?

Strach má tendenci nás nutit, abychom se ponořili do různých fantazií, které ale nutně nemusí mít reálný podklad. Emoce fungují tak, že nás nikdy nezraňuje realita samotná, ale způsob, jakým ji vnímáme.

Je nutné tedy oddělit fantazii od reality. Rozdělte si každou situaci na: 1. Fakt – „Přítel šel s kolegy na pracovní večeři a je tam i ona“. 2. Fantazii – „Určitě je mu tam s ní dobře lépe, než se mnou.“ (To nemusí být pravda, po tom všem, co se mezi nimi odehrálo, se může naopak cítit nepříjemně a o to víc se těšit na Vás). 3. Emoci – „Protože si myslím, že je mu s ní lépe, než se mnou, cítím se smutná a opuštěná.“ To Vám pomůže utřídit si myšlenky a podívat se na věci s odstupem. Můžete také využít relaxaci s imaginací. Pohodlně se usaďte nebo si lehněte. Soustřeďte se na dech. Když se uvolníte, začněte si představovat nějakou situaci, která by Vám působila problémy a zároveň přidejte způsob chování, kterého byste chtěla docílit. Například: Přítel Vám poví, že mu kolegyně napsala zprávu. Představte si, že odpovídáte třeba „Díky, že jsi mi to řekl, jsem klidnější, když teď vím, že jsi schopný se mnou o tom takhle otevřeně mluvit.“

Zmiňujete se také o nízké sebeúctě. Můžete si vést deník, do kterého si budete zapisovat to, co se Vám ten den povedlo a pozitivní věci, které o Vás řekli ostatní. Když Vás někdo pochválí například: „Ten koláč se ti fakt povedl.“ Nebojte se souhlasit a říct: „Viď, dal mi fakt hodně práce a mám z něj radost“. Na konec zmíním, že ani nevěra a následný rozchod nemusí být špatný. Pokud do vztahu dáváme maximum, partner odejde za někým jiným, a ještě nás přiznáním nevěry donutí se s někým srovnávat, znamená to, že si nás už neváží a je dobře, že odejde a dá nám možnost si najít někoho, kdo nás uvidí jinak.

Držím Vám palce a zdravím,

Honza

Proč mi nejde zapomenout na ex-partnera?

Proč mi nejde zapomenout na ex-partnera?

Dotaz:

Dobrý den,

chtěla bych poprosit o radu. Je mi 20 let. Mám problémy se zapomenutím na mého ex-přítele. Problém je, že už to trvá asi 5 let. Ani nevím, jak to bral on, ale i když si to nechci přiznat, stále ho miluju. Tady začaly všechny moje problémy. Pak už se to jenom hrnulo. Rozvod rodičů, dále léčebna, kdy jsem si prožila to nejhorší v mém životě.

Od té doby na něj nemohu zapomenout a mívám úzkosti, kdy se strašně třepu. Chodím i k psycholožce a psychiatrovi a beru léky. Ale moc mně to nepomáhá. Zkusila jsem snad už všechno. Nemůžu zkrátka zapomenout na to, co bylo a žít normální život.

Předem děkuji za odpověď.

 

Proč mi nejde zapomenout na ex-partnera?Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za dotaz a za důvěru se svěřit na internetu.

Myslet na někoho, kdo ve Vašem životě nehraje roli již 5 let, musí být hrozně náročné a vyčerpávající. Ještě po tom, co zmiňujete, že se Vám do toho připletl rozvod rodičů a pobyt v léčebně.

Vztahy jsou komplikovaná záležitost sami o sobě, lidé jsou schopni kvůli lásce dělat šílené věci, nedivím se Vám, že jste zoufalá a nešťastná.

První, co mě napadlo po přečtení Vašeho dotazu je otázka ohledně Vaší psycholožky a psychiatra. Nevím, jak dlouho k psycholožce docházíte, ale pokud máte pocit, že Vám její péče nepomáhá a že se nikam moc neposouváte, tak si říkám, proč tam pořád chodíte?

Bylo by dobré, (pokud jste tak již neučinila) své psycholožce říct, že jste se za jejího působení nikam neposunula nebo jak to cítíte a nějak to s ní probrat. To si myslím, že je v rámci terapeutického vztahu nesmírně důležité. Dokázat říct, že máte pocit, že to nepomáhá. Není čeho se obávat, sezení u psychologa by pro to měl být nejbezpečnějším místem.

Pokud jste to s ní již konzultovala a nic se nezměnilo, doporučila bych Vám změnit psychologa/ terapeuta. Možná by Vám prospělo vztahové problémy konzultovat s mužem. Zkuste to promyslet. Na problémy ohledně úzkostí dobře funguje třeba kognitivně-behaviorální terapie (KBT).

Co se týče Vašeho psychiatra, z Vaší zprávy mi není jasné, proč k němu chodíte, ani proč byl u Vás nutný pobyt v léčebně, tudíž se nemůžu moc vyjádřit k tomu, zda opravdu medikaci potřebujete, nebo ne. Popřípadě konzultujte s psycholožkou.

K Vašemu problému jako takovému. Partnerské vztahy jsou často více o nás samotných, než o partnerském soužití, o tom co nás na druhém přitahuje, co nám dává.

Hodně lidí zůstává v dysfunkčních vztazích proto, že jejich partner má něco, co oni potřebují a sami si to nedokážou poskytnout. Napadá mě, jestli tohle nemůže být důvod Vaší neutuchající “lásky” a přitažlivosti k ex-partnerovi. Jestli on nemá něco, co Vás přitahuje, co potřebujete a co Vám samotné chybí a berete si to od něj.

Proč mi nejde zapomenout na ex-partnera?Dám Vám příklad. Když by žena, která miluje hravost a zábavu, ale její styl života a životní nastavení ji nedovoluje se tomu otevřít a věnovat tolik, kolik by potřebovala, je možné, že jí budou silně přitahovat muži, kteří mají přesně tuto vlastnost, kterou ona není v tu chvíli schopna si sama zajistit. Přitom to, co ta žena potřebuje, ale nejsou ničím nevázaní muži, kteří se vyznačují tím, že nic neřeší, mají takový ten free spirit a vše na háku. Je to dokázat se oprostit od povinností jejího života, uvolnit se a užívat si cokoliv, co ji přijde co cesty. Nemiluje tedy ty muže jako takové, ale to co ona od nich potřebuje a oni ji to poskytují. Ve chvíli, kdy ta žena neví, že tento typ mužů miluje, protože ji saturují něco, co ona v životě potřebuje, tak má ta žena pocit, že se neustále zamilovává do nesprávných mužů, kteří ji ničí život. Ona od nich ale jen potřebuje převzít to, co jí na nich přitahuje. Zvnitřnit si tu svobodu a zábavu a naučit se to sama používat. To je to, co jí od těch mužů osvobodí.

Neříkám, že toto musí být Váš případ, ale zkuste se zamyslet nad tím, co je to, co Vás na ex-příteli nejvíce přitahuje (a na mužích obecně). Proč ho tolik potřebujete, co si myslíte, že by Vám to dávalo, kdybyste byli spolu. Třeba na něco přijdete, a když by Vás něco napadlo, tak si zkuste odpovědět na otázku, zda jste Vy sama nějak schopná si to sama zajistit.

Pokud Vám to přijde nějak smysluplné, co jsem Vám napsala a chtěla byste to více probádat, zkuste si to vzít jako téma, ke své psycholožce.

 

Doufám, že jsem byla alespoň trochu nápomocná.

Přeji hodně síly a lásky sama k sobě.

Markéta

Poradna Therapia