Příspěvky

Doporučení knihy Cesty z úzkosti a deprese – Heinz-Peter Röhr

Knihu Cesty z úzkosti a deprese jsem četla poté, co jsem započala před lety práci jako terapeut v psychologické poradně. Deprese a úzkosti byly v poradně nejčastější téma se kterým klienti přicházeli. Kniha ve mně vytvořila revoluční přístup v tomto tématu ke klientům a jejich duševním nemocem. Ač jsem měla letité vzdělání ohledně těchto psychických potíží, brala jsem to vždy jako nemoc, jako zátěž, která člověku jen škodí a přichází mu do života jako zákeřný nepřítel. Opak je ale pravdou, kniha mě přesvědčila o tom, že v některých případech tyto nemoci a také mnohé jiné musí člověku do života přijít, protože ho paradoxně chrání od něčeho pro něj ještě více nepříjemného.

 

Je to možná zvláštní slyšet, že úzkost nebo deprese chrání před něčím hlubším, ale právě během mé praxe jsem se přesvědčila, že nemoci mají v životě člověka smysl.

Kniha mi dopomohla najít přesný postup, jak s nemocí u člověka pracovat, a právě nalezení jejího smyslu a důvodu, proč přišla bylo nakonec pro mé klienty to nejdůležitější. Najednou se jim ulevilo…najednou si nepřišli jako oběti své nemoci. Autor pomáhá nalézat recept k tomu, jak s nemocí zacházet. Právě tím, že jí bere zároveň jako přínosnou pro život člověka, dokáže klient s nemocí odvážněji pracovat. Protože to, co klienta při depresi či úzkosti nejvíce zasáhne je právě pocit bezmoci.

Autor vysvětluje skrze teorie vzniku nemoci, že člověk vlastně mnohdy již léta nevědomě pracuje na tom, že nemoc přijde. Takže pokud někdo dlouhodobě pracuje v práci, kterou nenávidí a obává se odejít, může se stát, že začne mít deprese a z přístupu nemohu odejít,protože.. se  stane nemůžu do ní chodit, protože je mi zle. Právě to vlastně mnohdy pomůže se situaci vyřešit, takový člověk dostal vnitřně svolení díky nemoci práci opustit. Pro člověka je mnohdy lehčí právě důvod nemohu než chci odejít, protože by mohly vylézt různé nezdravé programy jako „nikde nevydržíš, jsi líný, stejně si nikde nic nenajdeš apod.

V takovém případě nemoc vlastně pomůže člověku ven z něčeho, co sám neuměl opustit. Pak se ale zase musí vyrovnávat s důsledky nemoci, která jen tak neodejde.

Röhr celkově moc hezky pracuje s nevědomím, kdy vysvětluje, že právě tyto věci jsou záležitostí nevědomí, tzn.nejsou to vědomá rozhodnutí jako „vytvořím si depresi ať mohu odejít“..

 

Autor knihy srozumitelně popisuje tzv.brzdy našich životů a také rodinné důvody vzniku úzkostí  a deprese, kdy mezi jednou z nich počítá nedostatečnou separaci od rodiny, zejména od matky.

 

Autora Petera Röhra považuji za jednoho z nejlepších v psychoterapii vůbec a jeho nespornou výhodou při psaní knih jsou právě jeho letité zkušenosti s klienty v psychoterapeutické praxi.

 

Poradna Therapia

Mgr.Tereza Malimánková

Jak mohu pomoci člověku v depresi?

Dotaz: Dobrý den,
chci se zeptat, jak bych mohla pomoci nebo jak se mám chovat ke svému švagrovi. Švagr byl ženatý s mojí sestrou 17 let a mají 2 děti (16,13 let). Před 2 lety nám sestra oznámila, že se zamilovala a opouští švagra, rozvedli se a mají střídavou péči o děti. On se sesypal a začali mu deprese (navštěvuje psychiatra a bere nejaka antidepresiva). Předminulý rok na podzim přestal pracovat, protože nebyl schopný ani vstát do práce (pracuje jako právník). V lednu minulý rok zase začal chodit do práce, bylo to celkem lepší. Na konci ledna měl covid a od té doby se to vrátilo zase do té nejhorší fáze. Nemůže zase pracovat, není schopen vstát z postele, sedí a kouká. Když na něj mluvíte, tak kouká skrz Vás. Chci se zeptat, jak mu já, moje máma a děti mohou pomoc, jak se k němu máme chovat? Máme ho nutit k nějaké aktivitě, vymýšlet mu program? Nebo ho máme nechat být? Předem moc děkuji za odpověd. Zuzana H.

Odpověď:

Dobrý den Zuzano,

některé lékařské studie dávají do spojitosti větší psychiatrické problémy po prodělání covidu případně zhoršení již zaléčených psychiatrických obtíží. Pokud příznaky, které popisujete stále trvají, obávám se, že sami jen málo můžete pomoci. Doporučil bych Vám dostat švagra k jeho psychiatrovi a znovu nastolit medikaci, kterou mohl pravděpodobně zcela přestat užívat. V takovém případě by pro vás největší pomoc, kterou můžete poskytnou je mu dohodnout termín u jeho ambulantního psychiatra, na schůzku ho doprovodit/ dovézt a zkusit ho k ní i motivovat. Příznaky, které popisujete se jeví jako těžší forma deprese a v takovém případě jen na velmi málo podnětů bude reagovat.Můžete mu zkoušet vymýšlet malé drobné aktivity. V případech těžké deprese si jen vyčistit zuby je důvod k oslavě, takže mějte na paměti, že i nejmenší aktivita je úspěch. Kdybyste ho nechali zcela být, jeho stav se bude dlouhodobě zhoršovat, kdy bude v lepším případě nezbytná psychiatrická hospitalizace. U depresí je zvýšené riziko sebevražedných pokusů. V případě, že by o tom váš švagr například začal mluvit doporučuji to nebrat na lehkou váhu a vyhledat odbornou pomoc. Jako klíčová se mi nyní zdá konzultace s jeho psychiatrem.

Přeji hodně štěstí

Patrik

Jak se mám vypořádat se strachem z války?

Dotaz:

Dobrý den,
poslední dobou se potýkám se zvláštními pocity. Od té doby, co hrozí válka v Evropě, se nedokážu na nic soustředit. Promítá se mi to do běžného života, odkládám povinnosti do práce, do školy, přítelkyni se také moc nevěnuji. Stále jsem duchem nepřítomný a tak trochu celkově paralyzovaný. Přemýšlím o tom, co bude dál. Mé klasické každodenní problémy mi přijdou malicherné v porovnání s tím, že bych tu třeba zítra vůbec nemusel být. Zanedbávám sebe a všechny ve svém okolí. Jsem pohlcený situací ve světě a nemohu z toho ven. Všude kolem mě se o tom mluví. V televizi, na internetu, dokonce i vždy, když s někým jsem, tak se o tom mluví. Kvůli tomu jsem v neustálém strachu a nejistotě, se kterou si nevím rady. Zároveň mi přijde hloupé si na něco stěžovat, když jsou tu lidé, kteří mají skutečné problémy a třeba bojují o život. Prosím o radu, jak se s touto situací vypořádat?

Odpověď:

Dobrý den,
děkuji Vám za odvahu, se kterou sdílíte takto těžké téma. Předem bych Vás chtěl podpořit v tom, že si nějakou formou říkáte o pomoc a sdílíte své pocity, které ve Vás současná situace v Evropě vyvolává. To, že zrovna nebojujete na bitevním poli ale neznamená, že nemáte právo cítit se špatně. To, co popisujete, v současnosti zažívá mnoho lidí, i když jsou vzdálení od bojů mnoho kilometrů.
Stres z války bývá paralyzující a mnohdy se mu nelze účinně bránit. Každý člověk má své strategie, jak se vyrovnává se strachem, stresem a nejistotou. Úzkost může prohlubovat každodenní expozice velkému množství negativních informací, kterým jste vy pravděpodobně vystaven. A proto bych Vám doporučil najít si takové množství informací, díky kterému budete mít přehled o aktuálním dění, ale zároveň Vás nepohltí. I když se tyto informace na nás hrnou z každého směru, stále jsme to my, lidé, kteří mají kontrolu nad tím, jaké zprávy a kdy je konzumují. Doporučil bych vám na sociálních sítích omezit možnost výskytu zpráv určitého typu (skrýt příspěvek, vypnout notifikace) a pečlivě vybrat zdroje, ze kterých budete tyto zprávy číst. Omezením zdrojů v počtu a přidáním na jejich kvalitě můžeme docílit toho, že nás nebudou zahlcovat protichůdné informace, které naši nejistotu ještě prohlubují.
Ve vašem případě by mohlo být dobré si určit čas, kdy budete tyto zprávy číst. Určit si hodinu například v podvečer, kdy se tomuto tématu budete věnovat, by vám mohlo pomoci být po zbytek dne přítomným ve svém běžném životě, se svou rodinou nebo přítelkyní, při práci nebo ve škole.
Ve svém dotazu jste zmínil, že když jste někde mezi lidmi, tak bývá často tématem právě situace v Evropě. Doporučil bych Vám se svými blízkými či kamarády sdílet své pocity, které ve Vás situace vyvolává. Z Vašeho dotazu mám dojem, že jste teď v této situaci tak trochu sám, pohlcený svým strachem a nejistotou. Sdílení těchto pocitů může pomoci je zmírnit. Zároveň se můžete od ostatních dozvědět, jak situaci zvládají, a třeba Vám mohou doporučit i nějaké strategie, které jim pomáhají situaci zvládat lépe. V každém případě je i v pořádku se nechtít o tomto tématu bavit.
Je naprosto přirozené se bát o sebe a své blízké. Stres je přirozená reakce. Je adaptací na ohrožení a člověku z evolučního hlediska umožňuje přežít. Mozek má tendence získávat ze svého okolí co nejvíce informací o možném ohrožení a na základě toho se pak chová. V případě že tyto informace přicházejí neustále, pak může docházet k takovým stavům mysli, které vy popisujete. V těchto případech je lepší se zabývat tím, jak skrze sebe nechat stres projít, aby nás nepoškodil než tím, jak se mu bránit.
Také může být prospěšné se aktivně zapojit do pomoci Ukrajině. Existuje mnoho organizací zastřešující různé způsoby pomoci, například dobrovolnickou činnost či materiální nebo finanční pomoc. Způsobů je mnoho, a pomoci může každý podle svých možností.
Věřím, že se Vám podaří najít způsob zdravé konzumace informací o aktuálním dění, a že Vám to umožní zůstat více u sebe, u svých zájmů a potřeb.

Jaromír

Dcera má nevysvětlitelné záchvaty vzteku

DOTAZ:

Dobrý den,
mám dceru (zanedlouho jí bude 6 let). V posledním měsíci je naprosto nezvladatelná, na naprosto obyčejné úkony, které pravidelně dělám nebo děláme, se začne vztekat, křičet, bouchat mě. Cokoliv udělám, tak je špatně, dostane až hysterický záchvat vzteku, ať toho okamžitě nechám, například uklidím ze stolu a ona začne řvát a ptát se, kde to bylo a musím to všechno vrátit přesně tam, kde to bylo položeno. Nesmím po ní uklidit hračky, nesmím nic přemístit bez jejího souhlasu, a když jí řeknu, ať si to teda uklidí sama, tak řekne „jo“, ale bohužel se nic neděje. Jednou jsem jí ohřála oběd a ji popadl vztek, že chtěla sama, tak jsme musely hodinu čekat, až úplně vychladne, aby si ho mohla znova ohřát. Takových situací zažíváme denně nespočet. Jsem už úplně zoufalá, nikdy neudělá nic z toho, co se jí řekne, spíše naopak.

Někdy si dokonce říkám, zda třeba není nemocná, že může mít v hlavě něco, co jí tohle vyvolává. Ale bohužel už nevím, jak tohle dlouho vydržím. Děsím se každé chvíle, kdy na něco sáhnu nebo řeknu.

Ráda bych věděla, jestli pro ni a hlavně nás, můžu něco konkrétního udělat.

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

vidím, že se nacházíte ve velmi složité situaci a péče o dceru je nyní velmi náročná. Jen z tohoto popisu Vám nemohu s jistotou říct, jestli se jedná o nějakou patologii či nikoliv. Vzhledem k tomu, že popisujete, že se toto chování projevuje nyní měsíc, může jít pouze o nějakou přechodnou vývojovou fázi, která časem odezní a komunikace s dcerou se brzy opět zlepší. V případě, že by toto chování nadále pokračovalo, doporučil bych navštívit odborníka, který by mohl celou situaci posoudit mnohem objektivněji. V tomto případě nejprve dětského psychologa a poté dle jeho doporučení, popřípadě dětského psychiatra. Ti by vám zároveň na základě jejich závěrů mohli dát konkrétnější doporučení a postup, jak s dcerou komunikovat, aby nedocházelo k takovým výbuchům vzteku.

Pouze na základě tohoto popisu mohu pouze doporučit, abyste se snažila pro dceru vytvářet bezpečné příjemné prostředí, zkoušela s ní komunikovat o tom, co ji trápí a jestli ji v tom můžete nějak pomoci. Její chování může také vypovídat o velké prožívané nejistotě. Takové reakce by poté zapadaly jako její způsob, jak si vytvářet, alespoň nějakou jistotu a mohly vysvětlovat její vztek, když je její „řád“ narušen. Toto se může dít například u dětí rodičů, kteří procházejí rozvodem nebo došlo k nějaké významné změně v rodině či v blízkém okolí dítěte. Pokud by se jednalo o něco takového, doporučil bych, abyste se snažila dceři pomoci vytvářet jistotu, například ujišťováním, že jste tu pro ni, může za vámi přijít, pokud ji něco trápí a máte ji ráda. V tom je také důležité, aby dcera mohla jasně předvídat vaše reakce. Jinak řečeno, abyste pro ni byla co nejčitelnější a nejsrozumitelnější. Zároveň zde může také být spojitost s vytvářením a udržováním zdravých hranic. Dále mě napadá, jestli tam nemůže být souvislost s očekávaným nástupem do školy?

Zvládat takovou situaci je pro vás velmi vyčerpávající a doporučil bych, abyste si zkusila najít i dostatek chvil pro váš odpočinek a nabrání sil. Mohlo by vám i pomoci se podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz , jestli byste sama nestála o konzultaci k ventilování svých pocitů a podporu pro zvládání této situace.

Přeji mnoho sil

Patrik
Poradna Therapia

 

V zajetí obav o zdraví

DOTAZ:

Dobrý večer,
obracím se na Vás s prosbou o radu, protože si už nevíme rady s mou maminkou. Co je korona, tak chodí jen do práce a z práce. K nám nechce jezdit a hledá stále výmluvy. Před měsícem se jí narodila druhá vnučka a stále ji neviděla, protože se bojí, ale čeho, to nevím a ona nejspíš to taky neví. Stále opakuje, že nás má ráda a chtěla by nás vidět, ale neví, jak to má udělat. Prý jsou nějaké pravidla, které nemůže překročit. Když se jí zeptám, jestli se bojí, že nás nakazí nebo my ji, tak odpovídá, že se bojí z obojího.

Doma nosí roušku, když někdo náhodou dojde k nim a nejlépe to vyžaduje i po nás – rodině. Nosí ji už i na dvoře, kde nikdo není. Samozřejmě se to odrazilo na jejím zdraví, má stále opary, kterých se nemůže zbavit. Už nechodí nakupovat, ani do přírody se psem. To musí tatínek. Bohužel to vyvrcholilo už tak, že musí být s ní doma, ale neumí vysvětlit, proč nechce, aby aspoň on jel na výlet, za vnučkama a ani vnučku, která byla její priorita číslo jedna, nechce vidět… Teda ona říká, že nás chce vidět, ale neví, jak to udělat atd…

Podle všeho, co jsem si četla, trpí maminka agorafobií. Mluvila jsem s ní o jejích stavech, aby mi vysvětlila a já pochopila, co cítí a prožívá, také jsem jí nabídla pomoc, že spolem zajdeme k odborníkovi – psychologovi, ale ona o tom nechce ani slyšet, stále opakuje, že je v pořádku, jen my jí nerozumíme. Chtěla bych se zeptat, jak pracovat s ní, aby aspoň se svými vnučkami žila jako před tím. Dceři těžko jde vysvětlit, že babička ji chce vidět, jen teď má hodně práce, přece jen jí bude šest let a už to vnímá. Je lepší pro její zdravotní – psychický stav, abychom ji ustoupili a netlačili na ní a raději jezdili jen za ní a nikam ji nenutili? Mám obavy, jestli vůbec v jejím stavu vnímá to, že ubližuje hlavně sobě. Byla vždy hubená, ale teď je ještě pohublejší, bledá. O nic nejeví zájem a to měla mnoho koníčků. Je možné, že už má i deprese, z toho jak se sama v sobě nevyzná. Budu ráda za jakoukoliv radu, protože k psychologovi ji nedostaneme a mám obavy, že se jednoho dne psychicky zhroutí. Předem děkuji za odpověď.

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,
předně děkuji za Vaši důvěru svěřit se s tímto dotazem. Je mi jasné, že je to pro Vás tíživá situace. Také si představuji, že možná jednak prožíváte obavy o svoji maminku i její zdraví a na druhou stranu můžete možná prožívat také zlost či lítost, že maminka nechce trávit čas se svojí vnučkou a „nefunguje“ jako dřív.

Koronavirová epidemie zacloumala psychikou mnoha z nás. Někdo tuto novou zkušenost prožívá lépe, někdo bohužel hůř a takto se může nahromaděný stres z obavy o zdraví zcela určitě projevit.

Zda Vaše maminka trpí agorafobií nebo něčím jiným asi takto nelze jednoduše určit. Mohou to být úzkosti, může to souviset s depresivními projevy, může jít o fobii. Jak se to přesně nyní nazve asi není tak podstatné a spíše důležité je, že maminka není v takovém ladění jako ji znáte a to, jak to konkrétně trápí ji.

Věřím, že je to těžké. Rozumové argumenty, že máte např. udělaný test nebo jste očkovaní, pravděpodobně Vaši maminku nepřesvědčí. Z toho, jak to popisujete, má strach opustit svoje bezpečné místo a požaduje ještě, aby s ní někdo byl (Váš tatínek), aby nebyla sama. Psychologická pomoc je na místě, nicméně pokud člověk sám nechce, je to poměrně obtížné. Vaše maminka může prožívat obavy, možná se bojí jít pro pomoc, že ji někdo označí za blázna, možná se bojí, protože neví, co to obnáší. To všechno je srozumitelné a v první řadě do toho člověka nejde nutit. V dnešní době lze vyřešit mnoho věcí již online, což by mohlo být pro Vaši maminku schůdnější. Zkuste jí to v tomto případě co nejvíce usnadnit, to znamená zkuste vyhledat nějakou psychoterapeutku (nejčastěji tyto fobie či strachy řeší Kognitivně behaviorální terapie – KBT, ale pomohou i jiné směry) nebo pro začátek třeba jen psychologické poradenství (psychologické poradenství je krátkodobého charakteru, jde spíše o podpůrné konzultace) a spolu jí zkuste zavolat a domluvit se na termínu. V každém krajském městě jsou také krizová centra, kam lze bez jakéhokoliv objednání zajít. Jde o ihned dostupnou konzultaci, kam může přijít kdokoliv se svým problémem.

Předtím se s maminkou však zkuste znovu ještě jednou pobavit. Zkuste mamince jen naslouchat, zeptejte se, co vlastně prožívá, snažte se ji co nejvíce pochopit a zároveň ji nepřesvědčujte, že jsou to nesmysly, co si myslí. Zároveň však také mluvte o sobě, řekněte, jak to máte vy, klidně řekněte, že o ni máte strach nebo že vás mrzí, že nechodí za vnučkami. To je také důležité. Vy totiž máte také svoje potřeby, svoji rodinu, o kterou potřebujete pečovat a mít na to sílu, zejména péče o malé miminko je velmi intenzivní. Tento problém však není Váš, je Vaší maminky a nikdo jiný to za ni vyřešit nemůže. Bohužel sama se musí rozhodnout, zda stav, ve kterém nyní žije, jí vyhovuje nebo s tím bude něco dělat. Netlačte proto na ni, jen jasně vymezte také svoje potřeby a pocity. Zároveň je důležité, aby maminka věděla, že jí pomůžete, pokud bude sama chtít, rozhodnutí je ale pouze na ní.

Věřím, že je to velmi těžké takto to udělat, nicméně pomoc mamince nabízíte, nenecháváte ji bez pomoci. Držím moc palce.

Klára
Poradna Therapia

 

Rodina nebo manželka

Dotaz: Dobrý den,

obracím se na vás pro radu a pomoc, protože já už jsem bezradný. Jsem už 3 roky ženatý a mám roční dítě, celkově jsem s manželkou přes 7 let. Za tu dobu lze velmi snadno (i pro mě) pozorovat, jak moji schopnost uvažování a rozhodování zdeformovala k obrazu svému, abych se prostě choval a uvažoval, jak ona uzná za vhodné. Dřív bych se kvůli lecčemu s ní pohádal, dnes už dělám dost věcí tak, jak mě ona “naučila” a její nedostatky více či méně toleruji. Nikdy jsem v tom neviděl takový problém, abych kvůli tomu přemýšlel o rozvodu. Bohužel postupem času se tento problém prohlubuje. Nejhorší je, že je žena zaujatá proti mojí rodině. Já s mám s rodinou vztahy velmi kladné, ale od doby, co jsem s manželkou, ona na mé rodině stále vidí něco špatného. Tak, jak já funguji s rodinou po léta, že si pomáháme, stýkáme se, z ničeho neděláme vědu atd., tak ona v tom neustále vidí něco špatně, samý nepřekonatelný problém a prakticky mi dost věcí spojených s mou rodinou zakazuje. A to je ten hlavní problém. Rodina chce to, manželka zas ono, a já už ani nepoznám, co vlastně chci já.  Momentálně to vygradovalo do fáze, kdy žena řekla “buď já nebo oni”. Sestra chtěla uspořádat sourozenecký víkend i s bratry, ale manželka si myslí, že se musím na 100 % věnovat svojí rodině, takže mi to opět prakticky zakázala. Dokonce začala mluvil o rozvodu jako jediné možné cestě a já teď už fakt nevím jak, dál, jsem v kleštích, čím dál víc, obě strany mají rozumné argumenty, problém je, že už nedokážu mít vlastní úsudek, ale ten víkend bych rád jel. Už je to takový tlak, že si říkám, že bych to nejraději ukončil, už na to prostě nemám a všem se uleví, už se nebudou mít proč hádat a nebudou se o mě přetahovat. Chci udržet rodinu pohromadě seč to jen půjde, ale nevím, jestli je to rozumné… Prosím pomozte mi, nevím, jak dlouho to ještě vydržím…

Dobrý den,

Děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz. Chápu, že se momentálně cítíte ztracený v tom, co vlastně chcete a kde se v tom nacházíte. Z dotazu, ale cítím, že víte, co chcete, a to jet na víkend s rodinou. Podpořila bych Vás ráda v tom, abyste vyjádřil své manželce, že na ten víkend chcete a stál si za tím. Mohl by to být pro Vás první způsob, jak si stát za tím, co chcete. Zároveň Vaše žena Vám nemá, co zakazovat. Může Vám vyjádřit, že s něčím nesouhlasí, ale výsledné rozhodnutí by mělo být vždy na Vás. Chápu, že konflikt nemusí být vždy příjemný, ale myslíte tím sám na sebe a děláte to pro sebe.

Pokud má Vaše žena problém s Vaší rodinou, nemusí se s nimi vídat, když nechce. Měla by, ale respektovat, Vaše rozhodnutí a přání se s rodinou vídat.

K tomu, že jste uvízl mezi dvěma stranami, mě napadá, zda máte někdy čas na sebe.  Zda byste si takový víkend nemohl dopřát sám se sebou, bez vnějších tlaků. Mohlo by Vám to pomoci urovnat si myšlenky a napojit se sám na sebe.

Také píšete, že jste se ženou již sedm let. Sedmiletá krize vzniká u páru hned z několika důvodů, jako je např. pocit stagnace. Pár věnuje energii dítěti, zabezpečení rodiny, domácnosti, často pak zapomínají na sebe jako partnery. Neříkám, že to je i Váš případ, ale může to být jeden z faktorů. V dotazu také zmiňujete rozvod. Přijde mi důležité zaměřit se první na stávající problémy a rozvod brát až jako finální řešení, bez ukvapeného rozhodnutí.

Zkusila bych manželce vyjádřit, jak se ve vztahu cítíte a co Vám vadí. Zároveň pokud ona sama již rozvod zmínila, zeptala bych se jí, jak Váš vztah vnímá. Pokud by na vztahu chtěla dál pracovat, můžete zkusit vyhledat např. párového terapeuta, který Vám může dát na Váš vztah nový náhled. Také můžete zkusit vy sám vyhledat terapeuta, který Vám může pomoci přiblížit se více k sobě. https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Věřím tomu, že to zvládnete a rozhodně bych se nevzdávala.

Přeji hodně sil

Tereza

Nepořádný syn

Dotaz: Dobrý den. Mému synovi je 26 let, vystudoval s červeným diplomem pedagogickou fakultu. Poté dva roky učil na gymnáziu, nyní druhým rokem na základní škole v místě bydliště. Vždy se učil dobře, i nyní bere vše velmi vážně, pořád leží v knihách a je na počítači. V tomto ohledu je perfektní. Nyní bydlí s o pět let mladší sestrou, studentkou vysoké školy a soužití s ním je s velkými problémy.
Je strašný bordelář ve společných prostorech i ve svém pokoji. Rozházené čisté i nošené oblečení, neuklizené, mnohdy zkažené jídlo v kuchyni i jinde. Ve svém pokoji použité nádobí, prázdné kelímky od jogurtů ap. Toto se táhne cca deset let. Dlouhodobě se ho snažím přemluvit, aby vyhledal odbornou pomoc, ale marně. Prý už byl u školního psychologa v době studií a bylo to k ničemu. Do práce chodí čistý, nažehlený, ale doma je z něj asociál. Mám o něho do budoucnosti obavy, mohli byste poradit, co by s tím šlo udělat?

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru svěřit se s tímto dotazem.

Rozumím Vašim obavám. Tento problém řeší nejeden rodič.

Píšete, že Vaší starostí je to, jak to bude se synem v budoucnu. Je možné, že kolem toho máte mnoho fantazií, jako např. Stane se z něj „úplný asociál“, nenajde si kvůli tomu dlouhodobou partnerku apod. Nyní se pouze domnívám, nicméně důvod, proč o něho tyto starosti máte, je velmi důležitý.

To, co v tomto případě výrazně vnímám je, že odborný kontakt vyhledáváte Vy a snažíte se problém za něj nějak vyřešit. Jsem přesvědčena, že takto to nejspíš nepomůže. Domnívám, že dokud to pro Vašeho syna nebude představovat problém, který bude chtít sám řešit, nebude mít motivaci s tím něco udělat a nějak to měnit. Tak rozumím i tomu, že mu školní psycholog mnoho nepomohl.

Uvádíte, že chodí do práce, udržuje se v čistotě, nemá žádné jiné problémy, nemusí se proto dle mého jednat o něco patologického. To vše je dobrým znamením, že Váš syn netrpí jiným onemocněním jako třeba deprese, jež může být příčinou nepořádku.

Důvodem může být jeho osobnost, zkrátka je naučený žít v jistém pro Vás možná chaosu, nicméně jemu to vyhovuje. Pro takové lidi je velmi obtížné po sobě uklízet, protože to buď nepovažují za důležité nebo je to pro ně příliš vyčerpávající. Představuji si, že raději, než by po sobě uklidil, přečte si knihu.

Všímáte si toho 10 let, to znamená v té době bylo synovi 16 let, je možné, že to souvisí s tím, že to je již období, kdy už si mnoho věcí dělal po svém, nezávisle na požadavku rodiče uklidit po sobě.

Rozumím tomu, že je to pro Vás těžké, dělá Vám starosti, když vidíte, v jakém prostředí syn žije.

Nicméně přestože to bude znít „drsně“, myslím, že není mnoho způsobů, jak byste mohl Vy situaci vyřešit za něj. Zkuste spíš pracovat s tímto tématem u sebe. Zkuste se zamyslet nad tím, co bylo důvodem, že jste ho posílal k psychologovi? Je to Vaše starost o něj? Co konkrétně to je?

V neposlední řadě zkuste popřemýšlet, zda s tímto jeho problémem Vy sám můžete něco udělat. To je důležité hlavně pro Vás, protože neustálá snaha přinutit vašeho syna k úklidu po sobě, vyčerpává Vás především. Nicméně Váš syn je zodpovědný za svůj život.

Důležité pro to, aby s tím začal pracovat Váš syn je také, jak to vidí on sám? Klidně si o tom v klidu promluvte, zeptejte se, zda to považuje za problém. Pokud ne, domnívám se, že nezbývá než mu důvěřovat, že to v budoucnu zvládne a toto chování přijmout jako součást osobnosti Vašeho syna.

Držím Vám moc palce.

Klára

Poradna Therapia

 

Rodič alkoholik

Dotaz: Dobrý den, je mi 16 let a už delší dobu mám problém s úzkostmi. Moje máma bývala alkoholička, byla cca. rok na léčení a potom bylo vše v pořádku. Před rokem odešla z práce a do dnes jinou nenašla. Začala pít a mě to hrozně ničí jak psychicky tak fyzicky, nevím co mám dělat. Snažila jsem se o tom s ní mluvit, ale odpověď vždy byla ve smyslu: ,,já si tím jen čistím hlavu, všechno jsem pos**** a jsem hrozná máma, nikdo mě nemá rád…” Opravdu už nevím jak bych jí pomohla. Můžete mi prosím poradit?

Odpověď:
Dobrý den,

Děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz. Chápu, že situace, ve které se nacházíte, je pro Vás těžká. To, že se závislost po léčení vrací, se bohužel stává. Alkohol je nemoc a proto lidé, kteří jsou na alkoholu závislí, potřebují pomoci. Chápu, že mámě chcete pomoci, avšak není na Vás, abyste situaci řešila sama. Závislostem se věnují odborníci. Často se stává, že závislí odmítají pomoci, protože mají za to, že tomu tak není. Přijde mi důležité se někomu ve svém okolí svěřit, za to, že Vaše máma má problémy se závislosti se nemusíte stydět a rozhodně zato nemůžete – není to vaší vinou.

Pokud máte ve svém okolí dospělého, kterému důvěřujte určitě, bych si s ním o tom promluvila. Může to být někdo z rodiny, učitel nebo třeba školní psycholog, výchovný poradce. Pokud byste potřebovala si s někým promluvit, nebo získat více informací o problému, můžete zdarma zavolat nebo napsat na chat Linky bezpečí. https://www.linkabezpeci.cz/sluzby/zavolej-nam/

Úzkosti jsou reakcí našeho těla na pocit ohrožení. Úzkost může být doprovázena i tělesnými projevy jako je bušení srdce či bolest břicha. Při takovém stavu Vám můžou pomoci různé techniky jako zaměření na svůj dech nebo relaxace. Pokud procházíte akutním stavem úzkosti, můžete zavolat na krizovou linku nebo linku první psychické pomoci. http://linkapsychickepomoci.cz/ Operátor by Vám mohl pomoci stavem úzkosti projít.

Můžete být pro svou mámu oporou a být tu pro ni, ale rozhodnutí skončit s alkoholem musí být na ní. Zároveň byste neměla zapomínat sama na sebe a nenakládat si víc než sama unesete. Přeji hodně sil.

Tereza

Poradna Therapia

Potíže s výchovou – sešívaná rodina

Dobrý den, ani nevím, jak ve stručnosti zkusit popsat problém. Přítel poznal svoji dceru ve 2 a půl letech kdy se mu ozvala její matka s žádostí o peníze, předtím mu tvrdila, že dítě není jeho ať se nestará. Po testech DNA se okamžitě začal, jak starat, tak i hradit výživné. Když bylo jeho dceři 4,5 roku, začal náš vztah. Sama mám 4letého syna z ukončeného manželství. Jakmile začal žít partner se mnou a začalo to vypadat vážně, začala matka jeho dcery dělat potíže. Nejdříve dceru nechtěla “půjčovat” jako by to byla nějaká věc, pak nakonec vše dala k soudu, kde soud stanovil výši výživného a péči, přítel má nyní dceru více, 1x za 14 dní od čtvrtka do neděla, pak další středu na odpoledne. Ovšem od soudu začala dcera přítele chodit s tím, že si má táta pořídit jiný dítě, že ona už sem jezdit nechce. Tušíme, že to nemá z vlastní hlavy, ale s matkou od holčičky zkrátka není rozumná řeč, vše neguje, vše je špatně. Každopádně od té doby, co se i holčičce ze strany matky narodil koncem roku sourozenec je to šílené období. Holčička k nám přijede, tváří se jako by tu byla za trest, neustále lže, neustále fňuká a pláče naprosto bezdůvodně.  Tušíme, že je zatím umělé vyvolání pozornosti, psycholožka nám radila dělat jakoby nic a nijak ji nefrustrovat otázkou “proč”, když např. lže. Nicméně horší se to. Stále si vymýšlí víc a víc, bohužel už nejsme schopni to udržet v rovině “nic řešit nebudeme, budeme čekat až ji to přejde”, protože tohle vše odchytává syn. Syn je o půl roku mladší než holčička, vidí se v ní a neustále po ní vše opakuje. Naposledy když mi začal lhát a vymýšlet si na běžné otázky nesmysly tak na odpověď proč lže mi řekl, že to přece dělá dcera od přítele… Nutno podotknout, že holčička ví o tom, že lže, dělá to vědomě. Pozornost vyžaduje opravdu nonstop, nemohu jít ani na 30 minut vařit, aniž by zvládla si chvilku hrát. Otce začala odmítat, přestože je na ni hodný. Začínáme být z té situace unavení, hádáme se a narušuje to náš partnerský vztah. Je zde možnost holčičku si nebrat, ale jak si pak má utvořit s otcem, kterého do dvou let neznala nějaké pouto? Dále spatřuji u holčičky někdy až potlačené emoce, které vytváří naschvály, navádí syna, aby dělal nepřístojné věci, pak od toho dá ruce pryč, aby ona byla “hodná holčička”. Jakákoliv činnost ji po 5 min nebaví, je schopna se dívat na televizi celý den a nic nedělat, což u nás moc nemůže, žádnou pohádku, na kterou se dívá si ani nepamatuje. Zkouším s ní různé typy her od panenek, po vláčky, kostky, lego, tvorbu věcí a vyrábění…výlety…nic nefunguje. Nevíme jak dál. Máte nějakou radu? Protože když to necháme plynout, tak akorát zatím jsme docílili toho, že to opakuje syn…Moc děkuji a přeji hezký den. Ž.

 

Odpověď:

Dobrý den, Žaneto,

Děkuji za důvěru, se kterou jste se obrátila na naši poradnu.

Je mi moc líto vaší rodinné situace. Dokážu si představit, že z toho musíte být vysílená a unavená a že to velmi ovlivňuje i Vaše partnerské soužití, jelikož se tyto nešvary stávají častým tématem rozhovorů a Váš život se točí víceméně okolo tohoto.

Mám k tomu takovou fantazii, jako by matka dcery Vašeho partnera používala holčičku jako určitý nástroj, jako prostředek k řešení jejich pravděpodobně nedořešené partnerské situace (alespoň očividně z její strany). Jako by byla matka tak plná nedořešených konfliktů a možná toužící po určité pomstě vůči partnerovi, že má klapky na očích a není schopna nahlédnout toho, že v jejím vlastním zájmu využívá a negativně ovlivňuje život vlastní dcery, které podstrkává názory a u které se jako přirozený důsledek těchto nešvarů objevuje drzé a zvláštní chování, které jste popsala ve zprávě, a které ještě k tomu poté opakuje Váš syn. Holčička možná moc dobře vnímá, že se její okolí nezajímá tolik o ni jako takovou, ale spíše ji využívá k určitým „manévrům“, viz chování její matky; proto na sebe potom upoutává pozornost jakýmkoli možným, i špatným a nevhodným způsobem. Dítě není zatím schopno rozlišit, jaké chování je správné a proč. Jedná více na základě emocí. Je mi z té celé situace smutno.

Cítím z Vás, že se snažíte i že jste se snažila s holčičkou vycházet dobře a zkoušet s ní všelijaké cesty a způsoby, jak si hrát, jak ji zaujmout. Nyní ale pociťuji, že Vám začíná docházet trpělivost a působí to na mě, jako byste na holčičku byla vnitřně trochu naštvaná, což mi dává smysl, pokud její drzé chování ovlivňuje Vašeho vlastního syna. Mám k tomu fantazii, jako by se ta holčička také stávala určitým prostředek k řešení situace, ale tentokrát z Vaší strany. Přitom si myslím, že pokud jste opravdu vnitřně naštvaná, mám spíše pocit, že ta zloba patří matce partnerovy dcery, a ne přímo té dceři. Věřím tomu, že se holčička sama od sebe nechová zle, ale že je to pouze důsledkem situace, ve které se nacházíte.

Z toho pro mě vyplývá, že asi neexistuje jiná cesta ke zlepšení vaší rodinné situace než promluvení si s matkou partnerovy dcery, jelikož mám pocit, alespoň z Vašich slov, že problémy pramení od ní a potom negativně skrz dceru ovlivňují všechny ostatní. Uvědomuji si, že dle Vašeho popisu bude těžké s ní vést jakoukoli diskusi, ale myslím, že v rámci záchrany a stabilizace vašeho každodenního fungování doma to bude nezbytné. Nejvýznamnější důvod, který si myslím, že by měl být předmětem Vaší diskuse, jsou děti. Už jen ten důvod, že rodiče nežijí společně a dítě musí střídat prostředí a sžívat se s nestabilním rodinným prostředím od útlého věku, je pro dítě velmi stresujícím faktorem. Pokud se k tomuto přidají problémy a dítě je využíváno jako prostředek k řešení partnerských konfliktů, dítě musí absorbovat problémy a rány, které nejsou jeho. Vnímám to jako velkou nespravedlnost, kterou si bohužel spousta rodičů neuvědomuje. Zkuste si tedy promluvit, jako dospělí s dospělými (bez přítomnosti dětí, jelikož ony moc dobře vnímají, co se okolo nich děje) o tom, jak spolu dokázat žít takovým způsobem, aby nebyly zasaženy děti. Věřím a doufám, že vy, Váš partner i partnerova expřítelkyně máte jeden a totožný zájem, a to vychovat správně děti a chovat se k nim dobře. Aktuální nastavení dětem ale ubližuje. Zkuste se nad tím zamyslet a vést diskusi hlavně o dětech. Partnerské problémy jsou jiná kolej, která by do výchovy dětí neměla proniknout.

Uvědomuji si, že rozhovor a vyřešení této situace bude složitým úkolem. Pokud by rozhovor nebylo možné vést samostatně, existuje možnost rodinné terapie, na kterou byste mohli všichni společně přijít a psychoterapeuti by se s Vámi pokusili dojít k takovému řešení situace, ve kterém se budete všichni cítit dobře. Ráda Vám pomůžu s výběrem vhodné rodinné terapie, ozvěte se když tak prosím.

Přeji Vám, abyste došli k vyhovujícímu řešení a aby se Vám ulevilo. Držím palce.

S pozdravem,
Nikola
Poradna Therapia

Pocity jako na houpačce

Dotaz: Dobrý den, nevím jak ani začít. Nevím jestli své pocity mohu popsat jako depresivní ale úzkostí a pocity paniky nejspíše trpím. Co si tak pamatuji tak to začalo zhruba od 11 let. Řešila jsem to sebepoškozováním, které jsem se naučila potlačit. Naposledy jsem si ublížila někdy na začátku lednu (je mi 26 let). Vždy to moji úzkost potlačilo a prostě jsem si tímto způsobem ulevila. Od 15 jsem užívala pervitin , v 18 jsem přestala a nadále tomu tak je, jsem čistá bez jakékoliv lékařské pomoci. Snažím se být perfektní a stále se tak nevidím. Jsem introvertní jedinec ale poslední dobou jsem omezila společenský kontakt na minimum. S nikým se nestýkám, v práci nemluvím. Mám pocit jako bych měla zašitou pusu. Cítím se izolovaně a sama. Trápí mě ta moje odtažitost k lidem. Žiji s přítelem, s kterým jediným trávím svůj volný čas. Mám problém mluvit o tom co doopravdy cítím a co mě trápí.  
V podstatě mám pocit, že ani nedokáži popsat co vše se ve mě odehrává. Mám obavy jestli nemám nějakou poruchu osobnosti. Chvíli se cítím skvěle uvolněně a pak jsem najednou na dně jako na houpačce. Nechci aby si o mě lidi mysleli, že jsem podivín nebo blázen. Co mám dělat v této svízelné situaci? Chci se zase radovat, zapojit se opět do společenského života a naučit se nepotlačovat úzkostné stavy ale racionálně je zpracovat.
Děkuji za jakoukoliv radu/pomoc.

 

 

 

Dobrý den,
v první řadě bych se Vám chtěla omluvit za pozdní odpověď na Váš email. Zároveň děkuji za Vaši důvěru a otevřenost. Velmi mě mrzí, v jaké jste momentálně situace. Respektive jsem si nemohla nevšimnout, že Vaše trápení trvá již velmi dlouhou dobu, jen časem nabývá jiných podob a připadá mi, že jste na toto trápení až moc sama.
Z Vašeho emailu je zřejmé, že se nyní nacházíte v náročné situaci, ve které Vám opravdu není dobře. Mohu se jen domnívat, co Vás vedlo k sebepoškozování v dětství, užívání pervitinu apod. Ale ze své zkušenosti tuším, že to nejsou nikdy zrovna příjemné věci a často toto ventilování úzkosti v podobě sebepoškozování či jakékoli úzkosti, strachy a problémy ve vztahovosti s druhými, pramení z primární rodiny. Nevím, jaké jste měla dětství a jací byli Vaši rodiče, nebývá však ojedinělé, že obdobné problémy, kterými jste si procházela, případně si stále procházíte jsou způsobeny autoritativním stylem výchovy, nepřijmutím od rodičů a také podmíněnou láskou (pokud uděláš tohle, budu tě mít rád/a…).
Musím ocenit Vaši odhodlanost a vůli přestat užívat drogy. Ne každému se to povede a to navíc bez jakékoli pomoci okolí či odborníků. Zdá se, že když opravdu něco chcete, tak toho docílíte. Stejně tak mám dojem, že Vaše touha po dokonalosti je podmíněna tím, abyste to zvládla sama. Jako by pomoc od druhých by možná nebyl takový úspěch…To je ovšem jen má domněnka.
Nicméně, co teď s tím? Vaše obtíže trvají už velmi dlouho a vůbec se Vám nedivím, že už chcete mít klid…Zažívat radost, užívat si života. Je to možné, jen to bude chtít čas, vůli a také pomoc od někoho druhého.
Víte, mám dojem, že Vaše úzkosti z navazování kontaktu s druhými lidmi plyne zejména z té vidiny nedokonalosti sebe sama a z obrovského strachu toho, že nebudete pro druhého dostatečně dobrá. Kromě toho, se možná u Vás objevuje i strach z opuštění, v případě, když se s někým seznámíte. Že Vás nepřijme takovou jaká jste…
Tohle je dle mého názoru začátek… Zjistit kdo jste, kým jste. Najít sebe samu, protože za ty léta úzkostí, strachů, bolesti a zranění se může kolikrát stát, že začneme být takový, jací nás chtějí ostatní, jací nás chtějí rodiče, nebo naši kamarádi. Začněte hledat samu sebe a co víc, přijměte se taková jaká jste, i se svou minulostí, i s t negativními vlastnostmi. Protože jak ty pozitivní vlastnosti, tak ale i ty negativní, naše chyby, naše klopýtnutí apod nás odličuje od druhých a dělá nás jedinečnými.
Dokonalost? Co je to dokonalost? Zkuste si definovat sama pro sebe, jaká byste musela být, abyste byla dokonalá? Je někdo ve Vašem okolí, koho za dokonalého máte?
Nechci Vám brát naději, ale dokonalost neexistuje. Je to je honba za něčím, co nám bylo v dětství předkládáno za vzor a co jsme zidealizovali. Něco, čeho nikdy nedosáhneme a víte proč? Protože i když byste naplnila vše, co definujete jako dokonalost, tak stále to v ten okamžik pro Vás bude málo. Vždy najdete chybu, vždy by se vše dalo udělat líp… Myslím, že zde je na místě se bavit o sebelásce, ne o dokonalosti. Vy totiž můžete být šťastná a cítit se skvěle, plnohodnotně, když sama sebe přijmete a budete mít ráda sebe takovou jaká jste.
Nicméně je třeba tomu trochu pomoci. Být na Vašem místě, co nejdříve bych se obrátila na poradenského psychologa, či psychoterapeuta, kteří Vám poskytnou prostor pro sdílení a také Vám poskytnout takovou péči, kterou už tak dlouho potřebujete. Nebojte se, neznamená to, že jste blázen. To vůbec ne, jen mám pocit, že je třeba Vám v tuto chvíli trochu pomoci, nasměrovat Vaši velikou vůli a cílevědomost správným směrem tak, abyste příznivých výsledků dosáhla co nejdříve. Bude to práce, to mi věřte, ale já nepochybuji o tom, že to zvládnete a že Vám to přinese to, co potřebujete.
Proto bych Vás chtěla podpořit v tom, abyste se obrátila buď na naše terapeuty přímo u nás v poradně, nebo na kohokoli jiného, dle vlastního výběru.
Kromě toho, zkuste popřemýšlet tom, co Vás vedlo tenkrát k sebepoškozování, v jakých situacích to přicházelo a byly někdy okamžiky, kdy jste se nepoškozovala? Jaké byly vztahy ve Vaší primární rodině? A jak vy navazujete vztahy? Jaký je Váš partnerský život, co Vám poskytuje?
I když je Váš dotaz kratší, napadá mě k tomu mnoho otázek a témat, kterým by měla být věnována pozornost. I vy sama zdá se, víte o některých z nich a tyto témata by stálo probrat právě na sezeních s terapeutem, či psychologem. Ať už Váš strach z nepřijetí od druhých, touhou po dokonalosti, Vaše dřívější zraňující zkušenosti, vztahy apod.
Berte mou odpověď jako jen mé doporučení. Doufám, že jsem ve své odpovědi srozumitelná, pokud byste měla dotazy, klidně mi napište. Ještě bych Vám chtěla doporučit jednu věc a to je deník. Zkuste si založit deník a do něj si psát vše, co Vás napadne. Bylo by fajn tam i zkusit zaregistrovat Vaše pocity před, během a po sebepoškozování a také zkusit zmapovat, jaké situace tomu předcházejí. Zároveň můžete zaznamenávat situace, kdy chcete s někým promluvit a ono to nejde…Co se Vám honí hlavou, jaké jsou Vaše myšlenky? To vše zkuste zaznamenat..

Mrzí mě, že Vám v tuto chvíli nemohu poskytnout takovou pomoc, jakou byste potřebovala a jakou byste si i zasloužila.
V případě potřeby se na mě neváhejte opět obrátit.
Přeji Vám mnoho síly, mějte se ráda.
S pozdravem
Lucie

Poradna Therapia

Náš tým:

https://koucink-psychoterapie.cz/…ia/

Objednávkový formulář:

https://koucink-psychoterapie.cz/…ar/

Mgr.Tereza Zahrádková (vedoucí poradny- zařizuje objednání)

tel.732816663