Příspěvky

Proč mi nejde zapomenout na ex-partnera?

Proč mi nejde zapomenout na ex-partnera?

Dotaz:

Dobrý den,

chtěla bych poprosit o radu. Je mi 20 let. Mám problémy se zapomenutím na mého ex-přítele. Problém je, že už to trvá asi 5 let. Ani nevím, jak to bral on, ale i když si to nechci přiznat, stále ho miluju. Tady začaly všechny moje problémy. Pak už se to jenom hrnulo. Rozvod rodičů, dále léčebna, kdy jsem si prožila to nejhorší v mém životě.

Od té doby na něj nemohu zapomenout a mívám úzkosti, kdy se strašně třepu. Chodím i k psycholožce a psychiatrovi a beru léky. Ale moc mně to nepomáhá. Zkusila jsem snad už všechno. Nemůžu zkrátka zapomenout na to, co bylo a žít normální život.

Předem děkuji za odpověď.

 

Proč mi nejde zapomenout na ex-partnera?Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za dotaz a za důvěru se svěřit na internetu.

Myslet na někoho, kdo ve Vašem životě nehraje roli již 5 let, musí být hrozně náročné a vyčerpávající. Ještě po tom, co zmiňujete, že se Vám do toho připletl rozvod rodičů a pobyt v léčebně.

Vztahy jsou komplikovaná záležitost sami o sobě, lidé jsou schopni kvůli lásce dělat šílené věci, nedivím se Vám, že jste zoufalá a nešťastná.

První, co mě napadlo po přečtení Vašeho dotazu je otázka ohledně Vaší psycholožky a psychiatra. Nevím, jak dlouho k psycholožce docházíte, ale pokud máte pocit, že Vám její péče nepomáhá a že se nikam moc neposouváte, tak si říkám, proč tam pořád chodíte?

Bylo by dobré, (pokud jste tak již neučinila) své psycholožce říct, že jste se za jejího působení nikam neposunula nebo jak to cítíte a nějak to s ní probrat. To si myslím, že je v rámci terapeutického vztahu nesmírně důležité. Dokázat říct, že máte pocit, že to nepomáhá. Není čeho se obávat, sezení u psychologa by pro to měl být nejbezpečnějším místem.

Pokud jste to s ní již konzultovala a nic se nezměnilo, doporučila bych Vám změnit psychologa/ terapeuta. Možná by Vám prospělo vztahové problémy konzultovat s mužem. Zkuste to promyslet. Na problémy ohledně úzkostí dobře funguje třeba kognitivně-behaviorální terapie (KBT).

Co se týče Vašeho psychiatra, z Vaší zprávy mi není jasné, proč k němu chodíte, ani proč byl u Vás nutný pobyt v léčebně, tudíž se nemůžu moc vyjádřit k tomu, zda opravdu medikaci potřebujete, nebo ne. Popřípadě konzultujte s psycholožkou.

K Vašemu problému jako takovému. Partnerské vztahy jsou často více o nás samotných, než o partnerském soužití, o tom co nás na druhém přitahuje, co nám dává.

Hodně lidí zůstává v dysfunkčních vztazích proto, že jejich partner má něco, co oni potřebují a sami si to nedokážou poskytnout. Napadá mě, jestli tohle nemůže být důvod Vaší neutuchající “lásky” a přitažlivosti k ex-partnerovi. Jestli on nemá něco, co Vás přitahuje, co potřebujete a co Vám samotné chybí a berete si to od něj.

Proč mi nejde zapomenout na ex-partnera?Dám Vám příklad. Když by žena, která miluje hravost a zábavu, ale její styl života a životní nastavení ji nedovoluje se tomu otevřít a věnovat tolik, kolik by potřebovala, je možné, že jí budou silně přitahovat muži, kteří mají přesně tuto vlastnost, kterou ona není v tu chvíli schopna si sama zajistit. Přitom to, co ta žena potřebuje, ale nejsou ničím nevázaní muži, kteří se vyznačují tím, že nic neřeší, mají takový ten free spirit a vše na háku. Je to dokázat se oprostit od povinností jejího života, uvolnit se a užívat si cokoliv, co ji přijde co cesty. Nemiluje tedy ty muže jako takové, ale to co ona od nich potřebuje a oni ji to poskytují. Ve chvíli, kdy ta žena neví, že tento typ mužů miluje, protože ji saturují něco, co ona v životě potřebuje, tak má ta žena pocit, že se neustále zamilovává do nesprávných mužů, kteří ji ničí život. Ona od nich ale jen potřebuje převzít to, co jí na nich přitahuje. Zvnitřnit si tu svobodu a zábavu a naučit se to sama používat. To je to, co jí od těch mužů osvobodí.

Neříkám, že toto musí být Váš případ, ale zkuste se zamyslet nad tím, co je to, co Vás na ex-příteli nejvíce přitahuje (a na mužích obecně). Proč ho tolik potřebujete, co si myslíte, že by Vám to dávalo, kdybyste byli spolu. Třeba na něco přijdete, a když by Vás něco napadlo, tak si zkuste odpovědět na otázku, zda jste Vy sama nějak schopná si to sama zajistit.

Pokud Vám to přijde nějak smysluplné, co jsem Vám napsala a chtěla byste to více probádat, zkuste si to vzít jako téma, ke své psycholožce.

 

Doufám, že jsem byla alespoň trochu nápomocná.

Přeji hodně síly a lásky sama k sobě.

Markéta

Poradna Therapia

 

Doporučení knihy Zneužití-Heinz-Peter ROHR (1.část recenze-sexuální násilí)

Doporučení knihy Zneužití-Heinz-Peter ROHR (1.část recenze-sexuální násilí)

Autor se v knize soustředí na téma sexuálního násilí a jeho důsledků, ale také emocionálního zneužití, které má mnohdy podobné, i když o něco méně intenzivní důsledky do života.Zneužití dítěte, ať už vlastním rodičem či jiným blízkým člověkem přirovnává k vraždě duše. Sexuální zneužití způsobí mnohdy nenávratnou destrukci osobnosti a jediný způsob, jak se znovu uzdravit je terapie.

Doporučení knihy Zneužití-Heinz-Peter ROHR (1.část recenze-sexuální násilí)

Děti jsou často zneužiti nejbližší osobou, které důvěřovali či ji milovali. Dojde tedy nejen k násilí na těle, ale zejména na duši, kdy si dítě vnitřně znetvoří důvěru v lidi a zároveň ztratí celou rodinu. Pachatel vytvoří v oběti silný pocit viny a způsobí, že oběť sama sebe přesvědčí, že si zneužití zaslouží nebo mu dokonce svým chováním dopomohlo (př.“pořád ses tu přede mnou nakrucovala apod.). Pokud je v rodině pachatelem otec či nevlastní otec, často se stává, že selže i matka. Nechce přijmout tuto skutečnost, mnohdy ze strachu, že by přišla o partnera, zavrhne své dítě, nevěří mu. Zneužité dítě tedy neztrácí nejen otce, ale i matku. Dalším častým jevem v takových případech je, že si dítě paradoxně takového otce k sobě naopak přiváže. Pokud takovému dítěti otec zneužití vysvětluje jako projev lásky a matka dítě zavrhuje, může u dítěte nastat obranná reakce, jak se s celou situací vyrovnat a „zanechat“ si tak alespoň jednoho rodiče. I v terapii se pak stává, že toto již dospělé dítě otce brání a cítí, že když mu nabízí své tělo, dostává alespoň nějakou lásku.

Většinou již po prvním zneužití, kdy dochází později opakovaně k dalšímu násilí dojde k odštěpení těla od mysli. Při zneužití či fyzickému násilí se mysl jakoby odpojí od těla, jakoby tam nebyla. Tím však oběť  začne své tělo pomalu nenávidět a jelikož se ho v životě nemůže zbavit, může se k tělo začít chovat destruktivně. V léčbě je tedy důležitá i fáze znovupřijmutí svého těla.

Důsledky do života po sexuálním zneužívání jsou rozsáhlé a hluboké. Kromě úzkostí, depresí či psychosomatických poruch je narušená sexualita i vztahovost oběti k sobě i k druhým. Porucha sexuality se projeví buď jejím potlačením a neschopnost zažívat sexuální slast nebo naopak jejím zvýrazněním. ROHR je sám přesvědčen, že mnohé prostitutky či lidé v pornoprůmyslu prošli sexuálním zneužitím v dětství.

 

Doporučení knihy Zneužití-Heinz-Peter ROHR (1.část recenze-sexuální násilí)

Ve vztahu k druhým lidem je zcela narušená důvěra a blízkost. Důvěra ve vztahu k druhému člověku chybí nebo může být naopak bezhraniční. V životě oběti navíc hrozí, že se mu zkušenost se sexuálním násilím zopakuje a to právě proto, že se nevědomě stále chová jako oběť. V nižším procentu se může oběť začít chovat jako pachatel a páchat stejné násilí i na svém dítěti. V knize autor popisuje jeden z mnoha zajímavých kazuistik, kdy dcera, která byla v dětství zneužívaná matkou i nevlastním otcem se nedokázala postarat o svou dceru a tak ji dobrovolně dala vychovat její matce. Svou vlastní dceru tak dala opět do prostředí, kde byla ona sama jako dítě v nebezpečí.

Dalším důsledkem sexuálního zneužívání v životě oběti bývá chorobná závislost na omamných látkách či alkoholu či jiné závislosti. Oběti se tím zbavují trýznivých pocitů prázdnoty, sebenenávisti či deprese. Mnohdy propukne také závislost na jídle, kdy dojde k silné obezitě. Tuk často tvoří vnější hradbu, kdy dává oběti vědomě či nevědomě pocit, že je v bezpečí, protože se k němu nikdo nedostane nebo dokonce, že muže zcela odpuzuje.

Jako součást léčby, kterou autor doporučuje je plné emocionální znovuprožití zneužití, popřípadě i setkání s pachatelem. K uzdravení je nutné pocítit k pachateli zlost a zbavit se pocitu viny, jinak nikdy nedojde ke zlomení sebedestruktivního chování.

 

Tereza Zahradkova

Poradna Therapia

 

Knihu můžete zakoupit na stránkách Portálu:https://obchod.portal.cz/psychologie/zneuziti/

Panika a úzkost z  koronaviru

Panika a úzkost z koronaviru

 Dotaz:

Dobrý den, už nevím, co mám dělat, jsem zoufalá a už téměř týden se nemohu pořádně nadechnout. Dusí mě to a druhou noc nespím. Myslím si, že příčina je v situaci, která se momentálně děje kolem nás. Všude panuje strach z toho, co bude, strach o rodinu, práci a nejistota. Poradíte mi prosím, co dělat, abych mohla zase normálně dýchat a nemyslet na situaci kolem nás? Děkuji moc za odpověď.

Panika a úzkost z  koronaviruOdpověď:

Dobrý den,

chápu, že je nynější situace obtížná i v tom, že ji běžně nikdo z nás nezažíval. Navíc zažíváme karanténu, většina z nás asi poprvé v životě, která může stavy stresu ještě zvyšovat.

Podle toho, co popisujete, nyní zažíváte úzkost. Úzkost se může objevit při zvýšeném stresu a zahrnuje černé myšlenky, obavy a katastrofické scénáře a projevuje se také fyzicky, třeba právě zkráceným dýcháním či bušením srdce a jiné.

Je prokázáno, že úzkostné myšlenky jsou z většiny naprosto nereálné. Ano, stát se může sice cokoli, ale k úzkosti je potřeba přistupovat s vědomím, že je přehnaná. Myšlenky jsou výplod úzkosti. Tělo jí tvoří jako obranu, snaží se Vás chránit, ale ve skutečnosti Vás vlastně ochraňuje až příliš a právě to plodí přehnané scénáře.

Nyní bych Vám dala pár praktických rad.

Zkuste sledovat jen ty nejnutnější zprávy o koronaviru, stejně tak  o něm zkuste mluvit jen minimálně a žít, ač v karanténě normální běžný život. Mozek je teď přehlcený tématy o koronaviru a to může úzkost zvyšovat.

Přišla krize, ale ta vždy přináší i něco dobrého. Každá krize je vyvrcholením něčeho, co již nemohlo nadále fungovat a po krizi vždy přichází nový lepší začátek. Je to tak ve vztazích a funguje to i ve světě. Již nyní jsme se díky koronaviru vrátili ke zdravým hodnotám – pomoc blízkému člověku, soudržnost, podpora. Trávíme čas s rodinou a můžeme odpočívat. Najednou  se svět zastavil a my nemusíme nikam pospíchat a máme čas na sebe, i když v nestandardních podmínkách. Panika a úzkost z  koronaviru

Krize má začátek i svůj konec. A i kdyby krize ohrozila Vaši práci, Vaše schopnosti Vám zůstanou a najdete jiný způsob živobytí. Vše bude zase v pořádku a život zase pojede naplno, svět si jen potřeboval trochu odpočinout od toho všeho výkonu a shonu.

Zkuste se věnovat věcem a lidem, na které jste neměla čas.

Žijte naplno, zkuste jen nepřežívat a nečekat.

 

Přeji Vám zdraví a hlavně vnitřní klid.

Pokud byste potřebovala více péče, kontaktujte naši poradnu. Poskytujeme poradenství přes telefon.

Tereza

 

 

Bojím se partnera

Bojím se partnera

Dotaz:
Dobrý den,
potřebovala bych radu. Jsem s partnerem asi 2,5 roku. On je o 8 let mladší. Mám pocit, že už v našem vztahu nezvládnu dál fungovat. Nežijeme spolu, každý máme svůj byt, ale já jsem u něho takřka pořád. Když ale chci být doma se svým synem, nechápe to. Vyptává se, proč, že to není normální a že mám být s ním, že doma jsem u něho. Jenže…já se k němu stěhovat nechci, protože mě asi 5 krát vyhodil v jeho návalu vzteku v noci i v pyžamu na ulici. Naposledy to bylo před Vánoci. Surově po mně házel věci a do obličeje mi chrstl sklenici vody, pak mě vyhodil. Řekla jsem si, že už mu nedám šanci, že končím, ale opět přišly prosby, slzy a sliby.

V létě mě dokonce podvedl s naší kolegyní, takže si asi umíte představit, co denně v práci prožívám, protože všichni tři děláme ve stejné firmě. On mi slíbil, že už to neudělá a já přišla na to, že si s ní píše. Opět sliby a já uvěřila. Možná neuvěřila, ale spíš jsem chtěla klid. Pořád jen od něho slyším, že jsem jiná, nenormální, divná, že s ním nechci bydlet. On má totiž hypotéku a potřebuje, abych přispívala penězi, jenže to bych musela pustit svůj byt a pokud by mě vyhodil, co bych pak dělala? Nechápe to, a proto se neustále hádáme. Celá jeho rodina mě odsoudila. Když si chci jít sednout s kamarádkou nebo být s rodiči, jen poslouchám výčitky. Nesmím se v práci bavit s kolegou, dokonce mu i vyhrožoval, že jak toho nenechá, tak uvidí. Když jsem doma a nezvedám mu mobil, přijede i opilý a dělá mi scény. Jsem už z toho zoufalá, protože ať udělám, co udělám, stále to je špatně.

Bojím se partnera

Neslyší na to, že já jsem k němu tolerantní, kdykoliv někam chtěl jít s kamarády nebo s rodinou, nikdy jsem slůvkem neprotestovala. Naopak, přála jsem mu, ať se hezky baví. Teď o víkendu mě nařkl, že si s někým píšu. Nebyla jsem schopná mu vysvětlit, že to není pravda. U něho doma, totiž nemůžu moc používat mobil, vadí mu to. Když mi volá kamarádka, tak je naštvaný. Je na mě sprostý, hrubý a několikrát jsem od něho měla modřiny, prý jsem si to zasloužila. Někdy mi je s ním fajn, jenže převažuje to, že se ho bojím a po té poslední scéně, se ho opravdu bojím. Chci to ukončit, ale nevím jak, když s ním denně musím být v práci v kontaktu.

Celý týden jsem se o něho starala, nebylo mu dobře, nosila nákupy, vařila mu teplé večeře a on mě trestal tím, že mě skoro ignoroval. Prý jiný nebude, dokud se k němu nenastěhuji. V normálním vztahu musí být tolerance a respekt a ne, abych se mu bála říct, že jedu babičce na narozeniny. Nebo když mu řeknu, jak mě stále trápí to, že mi byl nevěrný, zase jen vše otočí proti mně a opět jsem já ta špatná. Nepochopí, že tohle pro mě byla opravdu veliká rána a aby se mi zahojila, to potrvá věčnost. Předem děkuji.

Odpověď:
Dobrý den,
když čtu Váš dotaz a cítím veliký strach, bezmoc a také smutek. Jsem moc ráda, že píšete a oceňuji i to, jak detailně jste svůj dotaz napsala. Upřímně, jste ve velmi těžké situaci a věřím, že z toho vše, co se Vám děje se necítíte vůbec dobře. I přesto, že se jedná o složitou situaci tak nemějte strach, i taková situace má řešení!
Z toho, co mi popisujete se mi zdá, že Váš partner je manipulátor a to poměrně dobrý manipulátor!
Manipulátor je člověk, který vším co dělá, dokazuje jakou moc a sílu má. Ve vztahu k druhému je často dominantní, začíná druhého měnit k obrazu svému a to vše je schované buďto za výhrůžkami, či milými slůvky, slzami a výčitkami, že to přece dělá jen pro Vás. Manipulátor pomaličku útočí na sebevědomí svého partnera a vzbuzuje v něm pocity viny, nízkého sebevědomí, pocity méněcennosti. Vše co dělá, dělá jen pro svůj prospěch. Za své jednání se nestydí a svou chybu nepřizná. Je chladný k pocitům druhých, neomlouvá se. Nemá daleko využít fyzického násilí k tomu, aby dosáhl svého.

Z toho co mi popisujete, mám husí kůži. Popravdě já být na Vašem místě, tak bych ihned tento vztah ukončila. Rozumím tomu, že máte strach z toho, co se stane. Na druhou stranu pokud vydržíte a jeho pláč, sliby a podobně Vás opět nepřesvědčí se vrátit, věřte tomu, že ho to za čas přestane bavit. Jen musíte vydržet.
Zasloužíte si muže, který si Vás bude vážit, který Vás bude podporovat ve všem, tak jak vy podporujete tohoto muže. Zasloužíte si někoho, kdo k Vám bude laskavý, budete jej zajímat jako plnohodnotná žena, která má co nabídnout. Bude Vás doopravdy milovat a nebude ve Vás vzbuzovat strach. To, že Vás již fyzicky napadl je nepřípustné a tohle by si žádný muž k ženě neměl dovolit. Tohle Vám nesmí dělat. Píšete, že máte syna. Myslete i na něho! Tak, jak se chová k Vám, bude se chovat i k Vašemu synovi a to mi věřte, že to tak je! Váš syn potřebuje mít mužský vzor. Muže, který je ale dobrým vzorem! Myslete i na něho! Bojím se partnera

Myslím, že je velmi dobře, že máte svoje bydlení. Dle mého názoru byste rozhodně byt neměla prodávat. Mějte místo, které je jen Vaše a ve kterém jste svým pánem.
Vzhledem k tomu, že z dotazu vnímám veliké obavy a také to, že pro Vás nebude jednoduché vše jen tak ukončit, doporučovala bych Vám využít služeb poradenského psychologa či terapeuta. Nabízíme i služby po skype, tudíž pokud jste z daleka, i tak můžete využít našich služeb. Terapie či konzultace s poradenským psychologem Vám poskytne prostor se na celou situaci podívat více do hloubky a navíc Vám poskytne podporu a oporu, kterou potřebujete.

Z toho, co v dotaze uvádíte, mi připadá, že jste velmi hodná, ochotná, tolerantní a starostlivá žena. A právě proto si zasloužíte to samé mít od své polovičky! Nepodceňujte tuto situaci a pusťte se do jejího řešení, dokud máte čas a prostor. Zasloužíte si vztah, kde budete svobodná!
Doufám, že má odpověď Vám alespoň trochu pomůže.

Držím Vám palce,
S pozdravem
Lucie

Úzkost mě omezuje v každodenním životě

Úzkost mě omezuje v každodenním životě

Dotaz:

Hezký den, obracím se na vás s prosbou o radu. Jsem mladý muž introvert (cítím se lépe sám než ve velké skupině lidí), ale byl jsem schopen veškeré každodenní situace zvládat (maturita, pracovní pohovor atd.). Momentálně (asi tak půl roku) se ovšem necítím tak dobře. Situace, které mi v minulosti nedělali problémy, jsou teď pro mě stresující a dost mě to vyčerpává. Problém spočívá v tom, že nad vším moc přemýšlím a jsem z toho často nervózní. Přemýšlím nad tím, co si o mně myslí okolí, pociťuji vnitřní napětí a jsem přecitlivělý. Mimo to, že vše si moc beru, tak nedokážu navázat vztah. Nevím, co tento problém spustilo, protože dříve jsem tyto problémy neměl. Proto bych Vás chtěl poprosit o radu, jak mám v této situaci postupovat a zda by mi pomohli konzultace s odborníkem. K psychiatrovi se mi jít nechce (nechci jít cestou prášků). Děkuji předem za odpověď.Úzkost mě omezuje v každodenním životě

Odpověď:

Dobrý den,
děkujeme Vám za důvěru, se kterou jste se obrátil na naši poradnu. S problémy, které popisujete, se v současné době potýká poměrně velké množství lidí a setkáváme se s nimi samozřejmě i u klientů a klientek naší poradny. Úzkost bývá dokonce označována za jednu z takzvaných civilizačních nemocí.

Strach a úzkost do našich životů patří. Některé náročnější a méně časté situace vyvolávají určitou míru úzkosti u většiny lidí, například Vámi zmiňovaný pracovní pohovor nebo maturita.

Pokud ale pociťujete, že Vám dělá problémy zvládat bez větších potíží každodenní situace nebo se cítíte svými úzkostnými myšlenkami omezovaný v aktivitách, které jste dříve dělal naprosto bez problémů. Tak to už je to znamení, že se nejedná jen o nějaké běžné obavy či trému, ale stavy úzkosti, se kterými by se již bylo na místě obrátit na odborníka. Život s úzkostmi může být velmi náročný a vyčerpávající. Zvládání běžného fungování může být pro člověka trpícího úzkostnou poruchou natolik těžké, že spotřebovává enormní množství energie a pak mu nezbývá kapacita na žádné jiné činnosti, které by mu mohly přinést radost či alespoň rozptýlení od vlastních zatěžujících úzkostných myšlenek.

Pokud vnímáte, že Vám Vaše stavy úzkosti výrazně zasahují do života, je dobré návštěvu odborníka příliš neodkládat, protože úzkostná porucha sama neodezní, spíše má tendenci se v čase zhoršovat. Navíc čím dříve je započata terapie úzkosti, tím větší je šance na její úspěch i trvalost jejích výsledků.Úzkost mě omezuje v každodenním životě

Úzkosti se mohou léčit jak v rámci psychoterapie, tak pomocí léků nebo také kombinací obou těchto přístupů. Pokud se tedy chcete snažit své úzkosti zvládnout bez užívání léků, doporučila bych Vám vyhledat nejprve psychologa nebo psychoterapeuta, který Vám pomůže diagnostikovat závažnost Vašich úzkostí a doporučí Vám další postup.

Terapie úzkostí je velice individuální a spíše dlouhodobější záležitost, proto Vám v rámci prostoru, který nabízí online poradna, nedokážu poradit žádný konkrétní postup, který by pomohl s úzkostmi přímo Vám. Bez obav se ale můžete svěřit do péče odborníkům v naší poradně, případně pokud to k nám máte daleko, nabízíme také konzultace přes Skype, nebo se můžete obrátit na nějaké zařízení blíže Vašemu bydlišti.

Přeji Vám mnoho úspěchů na cestě ke spokojenému životu bez paralyzujících úzkostných stavů.

Barbora

 

Když je moje matka psychopat-2.díl seriálu Můj rodič psychopat

Když je moje matka psychopat-2.díl seriálu Můj rodič psychopat

Tímto článkem volně navazuji na předchozí článek Můj rodič psychopat: https://koucink-psychoterapie.cz/muj-rodic-psychopat-aneb-nasledky-vychovy-psychopatem-v-dospelosti/, kde jsem se věnovala důsledkům výchovy rodičem s diagnózou porucha osobnosti. Zaměřovala jsem se na důsledky takové výchovy v dospělosti, s čím se dospělý potýká.

Když je moje matka psychopat-2.díl seriálu Můj rodič psychopat

Nyní bych se ráda věnovala tomu, jak matka s takovou diagnózou působí od narození na své dítě a v jeho raném věku. Věnuji se zde dětem,  které se narodí zcela zdravé, ale od počátku svého bytí se potýkají s tvrdou, nezdravou a devastující výchovou a nevztahovostí od své matky.

 

Dítě se rodí s přirozeným vztahem, ke své matce. Od počátku v ní hledá bezpečí a cítí k ní bezmeznou lásku. Matka znamená pro dítě celý svět a teprve postupně si hledá vztah i k dalším blízkým osobám. Dítě se rodí zcela bezmocné a jediným nástrojem, jak se o sebe postarat jsou jeho projevy emocí – libost či nelibost a projevy fyzických potřeb. Nemá tedy žádnou moc nad svým životem a je proto důležité narodí-li se matce, která se přirozeně ladí na jeho potřeby, poslouchá je, vztahuje se k němu s láskou a pečuje o dítě tak, aby se cítilo v bezpečí. Bezpečí je základní věc, kterou je potřeba dítěti v tomto věku zajistit. Jak ale vypadá vztah matky k dítěti, která dítěti nejen bezpečí tvořit neumí, ale ani nechce a každý její krok je pro dítě devastující?

 

Necitlivost a minimální péče matky s poruchou osobnosti k dítěti od narození a v raném věku

 

Matka psychopat (s poruchou osobnosti) považuje dítě již od narození za zbytečnou zátěž. Není nezajímavé, že takto narušené matky často mívají dětí více, a naopak matky zodpovědné a zdravé často zůstanou u jednoho. Narušená matka má děti buď z nezodpovědného chování nebo proto, aby nevypadala „divně“ ve společnosti či z jiných nepravých důvodů. Děti jí ale nezajímají a otravují.

Čerstvě narozené dítě této matky již od počátku hodně strádá. Jak v péči, tak ve vztahu s matkou. Matka k dítěti vysílá pocity, že na obtíž, přebytečné, k ničemu, otravné a neužitečné. Dítě tedy nejenže nedostane nazpět pocit lásky, ale naopak pocit, že by zde nemělo ani být. Takový pocit si dítě nese často celým životem, pokud se nerozhodne docházet na terapii nebo řešit své potíže jinak.

 

Matka o své dítě pečuje jen tak, aby přežilo. Cokoli navíc považuje za zbytečný nadstandart, který by jí zbytečně ubral energii. Tento vzorec si dítě přetáhne do dospělosti, a to má za následek, že nezná zdravé hranice svých potřeb. V dospělosti se pak zanedbává či nevědomě vytváří situace, které ho ohrožují na životě – alkohol, drogy, extrémní sporty apod. Matka není ke svému dítěti nijak empatická ani citlivá, přestože může dobře chápat, co její dítě potřebuje. Může mít pocit, že dítě ani nic necítí, protože tomu ještě racionálně nerozumí. Dítě tak vystavuje opakovaně silně nekomfortním situacím – nechává ho v zimě, nedostatečně přebalené, najedené pouze nevhodnými potravinami(rohlíky, křupky apod.-nic co by ji zabralo čas a co by ji obtěžovalo),v horku či ho krmí necitlivým a hrubým způsobem. Nic však nedělá tak zřejmým způsobem, aby to ihned zaujalo okolí dítěte.

Veškerá péče o dítě ji obtěžuje a má pocit, že přichází o svou vlastní svobodu a podle toho se k dítěti vztahuje. Nechává ho samotné, nedbá na jeho strachy a veškerou péči nad limit přežití považuje za rozmazlování, razí heslo – je ti to nepříjemné, tak dostaneš ještě navíc, aby sis zvyklo, jaký je život. Dítě si do života odnáší pocit, že není na světě žádné bezpečí a jako dospělý se buď nechrání vůbec nebo naopak přespříliš úzkostně. Dítě matka vychovává způsobem, že to přeci musí vydržet a nereaguje na jeho potřeby a projevy lítosti. Tyto přirozené projevy dítěte považuje za zbytečné kňourání a projevy rozmazlenosti.

Když je moje matka psychopat-2.díl seriálu Můj rodič psychopat

Dítě pro matku získává minimální hodnotu až tím, kdy může být užitečné. Dítěti se v dospělosti může zapsat vzorec chování, musím být užitečný či nápomocný, abych měl hodnotu. Jelikož je matka silně sobecká a zaměřuje se na své potřeby, využívá dítě zcela ke svému užitku. Dítě extrémně brzy osamostatňuje nebo odkládá jiným lidem do péče (staršímu dítěti, babičce apod.). Je tedy celkem pravidlo, že se starší sourozenec takové matky stará o její mladší dítě a obstarává všechno ohledně domácnosti i dítěte. Dítě matky s poruchou osobnosti tedy téměř nezažije dětství a je rovnou vhozeno do role dospělého, to může mít za následek, že se bude v dospělosti cítit být vnitřně dítětem a nebude se umět dospěle vyrovnávat se svým životem.

 

Dítě časem vycítí, že není bezpečné projevovat své potřeby, přání či emoce a stahuje se. Snaží se být neviditelné a později i užitečné. Snaží se nepřekážet a přestává se zcela ladit na své potřeby a ladí se na nálady své matky, aby vycítilo, kdy má alespoň malou šanci něco získat. Nálady matky jsou však nestabilní, a proto často cítí dítě frustraci, protože málokdy dosáhne svých přání. Matka s poruchou osobnosti někdy dítěti něco slíbí, ale téměř nikdy to nesplní a splní-li to, dítěti to zpětně vyčítá nebo za to očekává „revange“. Často se také stane, že vyplní dítěti přání přesně opačně, než-li si přálo, jde tedy vyloženě proti jeho potřebám. Dítě se pak následkem toho naučí raději zcela vzdát svých potřeb.

 

Samozřejmostí života s matkou s poruchou osobnosti je asociální život. Matka doma nechce žádné návštěvy dítěte nebo je jiným způsobem nepodporuje. Nedoprovází své dítě na žádné kroužky, často je ani nedovolí nebo jinak zhatí. Nechce do toho vkládat svou energii a považuje to za přebytečné, protože jí potřeby jejího dítěte nezají. O dítě se nezajímá a nepomáhá mu tak tvořit žádný sociální život ani náplň v životě. Stejně tak se školou dítěti nepomáhá a dítě má štěstí, pokud je natolik inteligentní, že pomoc nepotřebuje. Už to, že dítě porodila považuje za dost na to, aby ji dítě bylo celý život vděčné. To pak v dospělém životě opakovaně selhává a připadá si k ničemu. Své neúspěchy si však nespojuje se svou matkou, protože ta celý život zdůrazňuje, jak se dobře stará a dítě je natolik k ničemu, že všechno zkazí.

 

Mezi další rysy matky s poruchou osobnosti patří zejména manipulace, ponižování, kritika, lhaní, vyčítání, asociální chování a další, které se směrem k dítěti projevuje zejména v pozdějším věku. Matka s takovým chováním může a nemusí mít poruchu osobnosti. V každém případě i kdyby nesplňovala ostatní rysy této diagnózy, jedná se o matku vysoce necitlivou, která zanedbává či týrá své dítě. I takový případ je tedy závažný pro vývoj dítěte v dospělosti,

 

Důležitým faktem je to, že chování matky s poruchou osobnosti je nezměnitelné nebo jen minimálně změnitelné, jelikož je zasažena poruchou celá její osobnost a ona sama se tak vidí v pořádku. Dítěti tedy nepomůže, když by se pokusilo své matce vysvětlit své pocity, ba naopak si tím uškodí, protože tato matka bere vše jako útok na sebe a slabosti a odhalení dítěte spíše využije ke svému prospěchu. Matka se vždy uvidí jako oběť a dítě se vždy cítí jako viník a podle toho se k matce i k sobě také chová. Dítě není schopné dlouho nahlédnout, že prostředí v rodině není zdravé. Navíc matka se dítě snaží dlouhodobě vytrhávat ze zdravých vztahů (přátelských či rodinných), aby bylo izolováno. Paradoxem je, že právě nefunkční rodiny často zdůrazňují důležitost rodiny. Pokud dítě třeba navštěvuje skrze kamaráda jinou rodinu, tato se ohání, že jí berou dítě.

Dítě s matkou s poruchou osobnosti nejčastěji žije buď v rodině bez otce, s otcem submisivním, se stejně narušeným otcem či jinak nefunkčním otcem (alkoholik, narkoman apod.).

 

Pokud se dospělému, který byl vychováván takovými rodiči nedostane pomoc, žije celý život s vnitřním pocitem nehodnoty – jsem bezcenný – a to má vliv na celý jeho život.

 

Na starší věk dítěte a životem s matkou s poruchou osobnosti se zaměřím v dalším článku.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

Rozvod nebo ztráta všeho, na čem mi v životě záleží?

Rozvod nebo ztráta všeho, na čem mi v životě záleží?

Dotaz:

Vážená poradno, prosím Vás o odbornou pomoc či názor. Sama nejsem schopna svou nynější situaci objektivně posoudit a správně ji vyřešit.
Jde o to, že manžel chce rozvod, teď začal ustupovat ze svého požadavku a sdělil mi, že pokud spolu budeme, ať počítám s tím, že přijdu o rodinu, některé kamarády, on změní práci a odstěhujeme se časem blíž k jeho rodičům na Moravu. Tato situace se neděje však poprvé.
Mě je 30 let (VŠ) a manželovi 36 let (SŠ). Jsme spolu 10 let z toho 5 let manželé. Zatím bez dětí. Máme hezký byt po rekonstrukci nezatížený hypotékou. Oba máme velmi dobře placenou a stabilní práci.

Pracujeme na miminku. Vše se zdálo být ideální, klidné. Jedna hádka kvůli malichernosti manžela ovšem tak rozproudila, že řekl stop, končíme. Rozvod. Pro mě to byl šok! Jak jsem již nastínila, není to poprvé. Krize se nám opakují se železnou pravidelností, co 2 roky na jaře. Nejdříve jsme bydleli společně s mými rodiči v jednom rodinném domě a nefungovala to. Manžel to tenkrát vyřešil tak, že se odstěhoval 2 Rozvod nebo ztráta všeho, na čem mi v životě záleží?krát a vždy se vrátil. Důvody rozvodu, které teď manžel uvádí, že se málo baví, málo jezdíme na výlety, málo chodí s chlapama na pivo. Moc se starám o svého invalidního otce, který žije sám (maminka mi umřela před 2 roky), moc truchlím po smrti maminky a hodně mě to ovlivňuje v mém životě a jsem prý psychicky rozložený člověk.
Rodina mého manžela nemá ráda, doteď ho však respektovala. Během manželství jsem přišla o své koníčky, některé přátelé a nedostudovala jsem VŠ. Rodina, přátelé, kolegové v práci mi říkají, ať se s ním rozvedu sama, že mě jen trápí a manipuluje mnou. Já doposud vše manželovi odpouštěla a dávala dokola šance. Manžel je velmi výbušný, impulsivní až agresivní, několikrát na mne vztáhl ruku se slovy, že jsem si to zasloužila, že jsem ho neměla provokovat.

Mění často zaměstnání (pokaždé bylo něco špatně, ne u něj, ale na lidech v práci), teď má již osmé, často jsme se spolu stěhovali, asi 5 krát. Je stále nervózní a přijde mi, že je neustále ve stresu, neumí se uvolnit. Někdy si připadám spíše jako jeho matka než rovnocenný partner. Jediná oblast, kde nám to výborně klape, je sex. Tady opravdu problém nemáme, stále to mezi námi jiskří, stále se přitahujeme. Já bych za něj i dýchala, ale připadá mi, že on mě spíš táhne ke dnu.

Na druhou stranu dokáže být milý, ochotný, hodný, vstřícný a je velmi pracovitý, nekouří, nepije, nefetuje, do hospody nechodí, je mi věrný. Stále mám svého manžela velmi ráda, i přesto všechno, co jsme spolu prožili.
Prosím o nestranný názor a radu. Jelikož v tom žiji, nejsem schopna to zevnitř rozkrýt. Co když mají všichni okolo pravdu? Jen já to nevidím. Ale já zatím nejsem o tom, že bych rozvod iniciovala já, pevně vnitřně přesvědčená a rozhodnutá. Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Z Vašeho emailu je cítit, že Vás vaše situace velmi trápí. Při čtení emailu mě napadlo, že problém má dvě roviny. První rovina je objektivní, tedy z pohledu toho, co se ve vašem vztahu doopravdy děje. Druhá rovina je, jak to celé prožíváte vy sama. K oběma rovinám se pokusím říci své myšlenky.

Když říkám objektivní rovina, mám tím na mysli to, jak popisujete Váš vztah s manželem. Bohužel se domnívám, že Vaše okolí má tak trochu pravdu. V první řadě si myslím, že muž by na svou ženu neměl vztáhnout ruku za žádných okolností a už vůbec by to neměl omlouvat se slovy, že jste si to zasloužila. Považuji za důležité toto zdůraznit.

Také jsou zvláštní vaše dočasné rozchody. Jako by jednání vašeho manžela bylo velmi impulzivní. Říkáte, že se musíte starat o tatínka a přišla jste o maminku, a to není zrovna jednoduchá situace. Proto si myslím, že by Vás měl manžel spíše podpořit než Vás za to shazovat.

Při čtení emailu jsem si také všiml jedné věci. Když jste manžela popisovala, převládaly spíše negativa. Nepořádnost, nesympatie v rodině, agresivita, impulzivita, střídání zaměstnání. To může o něčem vypovídat. Také mi přijde jako veliká škoda ztráta koníčků, kamarádů a nedostudovaná VŠ. Berte to jako reflexi, která Vám může pomoci si v hlavě lépe utřídit myšlenky.

Rozvod nebo ztráta všeho, na čem mi v životě záleží?A nyní k Vašemu prožívání. Umím si představit, že situace se může zdát hrozná. Manžela máte očividně ráda, ale sama jste mi vyjmenovala hned několik důvodů, kvůli kterým to v manželství skřípe. Napadá mě, jak se třeba stavíte k tomu, že byste se musela na povel manžela přestěhovat? Ztratit kamarády? Zaměstnání, které je dobře placené? Jen proto, že to Váš manžel uvedl jako podmínku toho, že se vše urovná? Myslím, že zde by pomohlo se více zaměřit na to, co vlastně chcete Vy sama. Staráte se o tatínka, což musí být velmi náročné a možná byste spíš ocenila pomoc než nařknutí, že jste psychicky rozložený člověk. Uvědomuji si, že ho máte ráda, ale myslím si, že je potřeba být trochu sobecká. Podívat se na situace z vlastního pohledu, co Vám vztah přináší, jaký má smysl, zda jste šťastná. To jsou samozřejmě velmi složité otázky.

Pokud chcete situaci řešit s manželem, zkuste manželskou poradnu. Zde si můžete s manželem promluvit za přítomnosti terapeuta, který Vám může poskytnout zpětnou vazbu ohledně toho, jak on Váš vztah vnímá. Můžete také pracovat jen sama se sebou v individuální terapii.

Pokud Však ani jedna varianta pro Vás není přijatelná, zkuste si alespoň položit otázku, co Vás ve vztahu drží. Z mého pohledu je poněkud zvláštní, dávat jako podmínku návratu ultimátum, že se budete muset odstěhovat od rodiny. Zkuste s ním tedy probrat alespoň tento aspekt. Postavte se k situaci na základě vašich pocitů a toho, co chcete Vy.

Nemohu Vám poradit, zda se rozvést, či nikoliv. Pokusil jsem se Vám dát alespoň svůj názor na základě toho, co jste psala v emailu. Snad to v něčem pomůže.

S pozdravem,

Tomáš Novotný

 

Můj rodič psychopat aneb následky výchovy rodiče s poruchou osobnosti v dospělosti

Život mi předhazuje jen samé překážky a já už nevím, jak dál

Dotaz:

Dobrý den,
už si nevím rady. Už několik let se na mě hrne jedna špatná zpráva za druhou a již to nezpracovávám. Potřebovala bych poradit či pomoc, abych se v roce 2020 odrazila k něčemu lepšímu. Především v zaměstnání. Mám praxi ve finančním sektoru. Avšak po několika pokusech nejsem schopna psychicky tuto práci dělat. Naposled jsem byla nucena tuto práci opustit letos.

Nyní dělám v továrně na automobily. Ale je to fyzicky náročná práce a cítím tam veliké bolesti. Je mi přes 45 let, jsem rozvedená a mám 2 syny. Jeden již žije ve svém a mimo město. Mladší studuje na střední škole a chodí na brigády.
Všechno začalo asi před 9 lety. Mého manžela odvezla záchranka do nemocnice a našli mu na mozku nádor. Po operaci zůstal na vozíku s ochrnutím celé pravé části těla. Zároveň byl mentálně postižen a nebyl schopen si dojít ani na WC apod. problémy. Snažila jsem se 2 roky v paneláku v bytě 2+1 i se syny vše zvládnout. Zároveň jsem byla nucena něco vydělávat.

Tchyně mě začala ze všeho vinit a nepomáhala mi. Manžel to však nezvládal psychicky a začal napadat i syny. Začali jsme se hodně hádat a tak se manžel vrátil k své matce. Tam vydržel asi rok. Pak ho odvezli do ústavu, kde je dodnes. Jelikož mě začal pronásledovat, tak jsem podala žádost o rozvod. Synové se odmítali s otcem stýkat a začal problém s alimenty. Do dneška se neviděli. Ani mu nezvedají telefon. Otec je pro ně zlý člověk.Život mi předhazuje jen samé překážky a já už nevím, jak dál

Během tohoto období, které trvalo skoro rok, jsem měla autonehodu a umřel mi otec. Od této doby jsem začala mít problémy se spaním. V práci jsem neměla čas se pořádně najíst. Dělala jsem většinou 11 hodin denně. Jelikož jsem byla na děti sama a potřebovala peníze. Začala jsem cítit velikou únavu. Přestala mě práce těšit a začala jsem být na zákazníky nevrlá. Bála jsem se komunikace, protože jsem cítila vyčerpanost. Vedoucí si tohoto všimli a dostala jsem pokárání. Doma jsem probrečela několik nocí.

Loni na jaře mi matka, která bydlela jinde než já, řekla, že má rakovinu po celém těle. Půl roku jsem za ní jezdila, ale na podzim zemřela. Už jsem to nedávala.

Nejedla jsem, nechutnalo mi a málo spala. To trvá dodnes. Při nástupu do nové práce jsem u lékaře zjistila, že jsem zhubla přes 20 kilo. Nijak jsem se o to nesnažila. Prostě mi nechutná a je mi po větší porci jídla zle. Budím se ve 4 a mám divoké sny. Usínám s pláčem. Prostě život na nic.

Honí se mi hlavou myšlenky, zda má můj život cenu. Těžko to vytlačuji s hlavy. Jsem sama bez chlapa, rodiny a děti mají svůj život /slečny, práci/. Většinu dní trávím sama a bojím se sama sebe.

Nedokážu si sama poradit. Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za vaši důvěru. Nenacházíte se v jednoduché situaci. Rozumím tomu, že můžete cítit, že už je toho na vás tolik, že to přestáváte zvládat a dokonce z toho i ztrácíte chuť žít. Chtěla bych vás však podpořit v tom, ať nepropadáte pocitu bezmoci, přestože v tuhle chvíli můžete cítit, že už nic nemá smysl.

Píšete, že si nedokážete sama poradit, myslím, že to je skvělý první krok k tomu, aby se věci mohly pohnout. Přiznat si, že potřebuji pomoct a umět si o ni v těžkých chvílích říct, vyžaduje často mnohem více odvahy než si myslet, že všechno můžu zvládnout sama. Cítím, že pravidelné docházení na psychoterapii, by pro vás mohlo být tou nejvhodnější cestou k tomu, abyste mohla znovu přijít v bezpečném prostředí do kontaktu sama se sebou a dovolit si svobodně prožít své emoce.

Z vašeho popisu vnímám, že jste přes všechny ty těžkosti úplně upozadila sama sebe. Tím, že živíte rodinu a řešíte velké starosti kolem sebe, možná utíkáte od toho, co vaše duše cítí a potřebuje. V takových situacích se naše duše často začíná hlásit o slovo, a pokud ji stále přehlížíme, začne používat všechny možné prostředky k tomu, aby nám dala najevo, že se od sebe vzdalujeme. Pokud se své emoce snažíme potlačit na psychické úrovni, objeví se na rovině fyzické, tedy v podobě nějaké nemoci, jenž se nás snaží donutit k tomu, abychom se konečně zastavili a začali léčit svá zranění. Až díky tomu, že se na své bolesti podíváme zblízka a dovolíme si je prožít, se můžeme posunout dál.

Tvrdíte, že se vám zdají špatné sny. Říká se, že sny jsou branou k našemu nevědomí. Ve snech se nám objevují věci, které na vědomé úrovni potlačíme nebo je nezpracujeme. Sny jsou velmi cenné právě z důvodu, že nad nimi nemáme kontrolu, pomáhají nám tak prožít těžké věci jinou cestou. Chápu, že v bdělém stavu můžete cítit potřebu mít svou psychiku pod kontrolou, abyste mohla zvládat každodenní povinnosti, ovšem je velmi důležité, abyste průběžně mohla upouštět pocity, které ve vás jsou nahromaděné, jinak budete cítit velkou vyčerpanost. Život mi předhazuje jen samé překážky a já už nevím, jak dál

Co se týče vašeho strachu k sobě sama, zkusila bych si položit otázku, čeho se vlastně bojíte? Uvědomění si svých strachů pro vás může být zdrojem podstatných informací, s kterými se dá pracovat dál. Často se lidé bojí být se sebou, protože tím čelí svému stínu, vlastní temnotě. Začínají napovrch vylézat myšlenky a pocity, které se nám nelíbí a chceme je zahnat. Chci vás ujistit v tom, že jde o přirozenou součást procesu léčení. Světlo neexistuje bez stínu, a každý člověk má tyto dvě polarity v sobě. A teprve když dostaneme temné věci na světlo, tak je můžeme přijmout. Netvrdím, že je to jednoduché, ale není to nemožné. Taky si lze dát tolik času a prostoru, kolik potřebujete, odkrývat věci postupně jednu po druhé. Poradce nebo psychoterapeut vám může proto být skvělým průvodcem.

V současnosti se vás hodně dotýká téma smrti, což může být pro psychiku opravdu nápor. Toto téma si zaslouží velkou pozornost i v terapii, protože může být zdrojem velké části vašich problémů. Moc vám přeji, abyste zvládla překonat své tíživé stavy a začala konečně žít spokojený život. Nebojte se, máte to ve svých rukou. Stačí tomu jít naproti a mít sebe až na prvním místě. Věřím, že to zvládnete. Pokud se obrátíte na naši poradnu, budeme moc rádi.

Mějte se hezky,

Klára

 

Dospělý syn je bez práce a všechny peníze prosází -  už ho nechceme dál živit

Dospělý syn je bez práce a všechny peníze prosází – už ho nechceme dál živit

Dotaz:

Dobrý den,

potřebuji poradit. Nevím, co mám dělat se synem, kterému je 26 let a není schopen si najít pořádnou práci. Hledá si práci na vrátnici, což je podle mě pro důchodce a ne pro mladého člověka. Už byl asi na čtyřech vrátnicích a všude ho po nějaké době vyhodí. Já jsem rozvedená a sama jsem ho živila asi dva roky. Teď bydlí u táty v rodinném domku, protože jsem se po rozvodu odstěhovala. Syn už dříve hrál hodně na počítači, vydržel u něj hodiny a začal sázet. Sázel jen kapesné, ale když jsem to zjistila, tak začal chodit k psychologovi a sázet přestal. Teď je dospělý a práci má jen občas. Má spoustu dluhů a bývalému manželovi na domácnost nepřispívá, protože nemá z čeho. Já už jsem mu půjčila dost peněz a bývalý manžel také. Nemůžeme mu přece půjčovat pořád, to není řešení, byla mu schválená insolvence, aby mu ji schválili, tak jsem mu podepsala darovací smlouvu, že mu budu měsíčně přispívat. Ale teď je syn opět bez práce, takže asi ani insolvence nezačne.

Dospělý syn je bez práce a všechny peníze prosází -  už ho nechceme dál živitZjistila jsem, že už znovu sází a prosází i to málo, co má. Před týdnem byl u psychiatra a bylo mně řečeno, že žádné deprese nemá a že tohle všechno se děje, protože se nudí. Včera mně volal starší syn a říkal, že se tomu mladšímu ztratili peníze. Byla to jeho poslední výplata, ztratila se mu prý i kreditní karta a to všechno u babičky v domě. Dějí se okolo něj divné věci a já už nevím, kdy mluví pravdu a kdy lže. Nevěřím, že mu to někdo vzal, myslím, že zase sázel. Sedí celé noci u počítače a pak celý den spí.

Nevím, co máme dělat a jestli vůbec já jako matka můžu něco udělat, když je syn už dospělý. Bývalý manžel ho chce vyhodit a já už ho znovu živit taky nechci, tím bych mu nepomohla. Bojím se, že skončí na ulici. Prosím, poraďte, co můžu udělat. Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Je zřejmé, že Vaše situace není vůbec jednoduchá a velmi Vás trápí. Vzhledem k tomu, že už je Váš syn plnoletý a svéprávný, tak se Vaše možnosti velmi zužují. Z mého pohledu by pravděpodobně bylo zapotřebí nastavit mu režim, jako se dělá u drogově závislých dětí.

Jestliže veškeré peníze, které má, prohraje a následně dostane od Vás nebo od otce další peníze, nemá důvod vzít zodpovědnost do svých rukou, protože to za něho vždycky „nějak vyřešíte“.  Z toho důvodu si myslím, že byste se měli s bývalým manželem domluvit a nastavit mu velmi pevný režim. Jedna z možností je, nastavit mu částku, která bude na konci každého měsíce ležet na stole jako nájemné za to, že tam může bydlet. Pakliže to nebude plnit z důvodu hraní automatů nebo nechození do práce, může si hledat bydlení jinde. Tento přístup samozřejmě není jednoduchý pro Vás jako rodiče, nicméně může pomoci se Vašemu synovi postavit na vlastní nohy. Nebo můžete vymyslet nějakou přijatelnější verzi tohoto opatření, nicméně je potřeba, aby si uvědomoval následky svého jednání. Je potřeba, aby vzal svůj život do vlastních rukou. Nemusí to být ani peníze, ale například potvrzení od zaměstnavatele o tom, že dochází do práce.

Další možností je nechat se hospitalizovat v psychiatrické léčebně kvůli závislosti, pokud máte stále podezření, že i nadále sází. S tím by však musel on souhlasit. Pokud ale opravdu prosází vše, co si vydělá, má reálný problém, který by se měl řešit.

Také bych si zkusil položit otázku, co způsobuje synovo chování? Proč ten starší je schopen se o sebe postarat? Co se v průběhu života toho mladšího stalo, že je takto pasivní? Pokud to jen trochu jde, tak si s ním zkusit promluvit o tom, proč tohle všechno dělá. Zároveň s tím je ale potřeba podotknout, že pokud mu s bývalým manželem budete finančně nebo i jinak vypomáhat, jen těžko se mu z toho bude dostávat. Zkuste ho podpořit v hledání jakékoliv práce. Chápu, že povolání vrátného není to, co jste si pro svého syna přála, nicméně on se nachází v situaci, kdy mu pravděpodobně pomůže jakékoliv zaměstnání. Dospělý syn je bez práce a všechny peníze prosází -  už ho nechceme dál živit

Vaše možnosti tedy jsou: Nastavit mu jasná, pevná pravidla. S bývalým manželem se domluvit a opravdu to oba dodržovat. Důležité je se domluvit tak, aby to synovi pomohlo si uvědomit, že se musí postavit na vlastní nohy. Také bych zkusil zvážit pobyt v léčebně, pokud má opravdu problém.

Zároveň se mi však chce dodat, že synovi je 26 let. V tomto věku se spousta lidí hledá, neví, co má se sebou dělat. Podobné chování může mít příčiny někde v minulosti, například v tom, že počítačové hry hrál proto, že se mu nikdo pořádně nevěnoval. Zkuste tedy pro sebe zapátrat v tom, kde může mít toto chování původ, aby Vám to pomohlo si lépe představit, co se vlastně děje.

Za momentální situace nemohu poskytnout lepší radu. Je to určitě běh na dlouhou trať, nicméně není beznadějný. Pokud si stále nebudete vědět rady, můžete se obrátit i na linku bezpečí, kde Vám také mohou poskytnout nějaké rady.

S přáním všeho dobrého,

Tomáš Novotný

 

 

Máme s manželem malé děti - na všechno jsem sama

Máme s manželem malé děti – na všechno jsem sama

Dotaz:

Dobrý den,

prosím o radu. S manželem jsme pouze 3 roky a mám pocit, že nás chce opustit, rozvést se. Máme spolu malé děti (3roky a 1,5roku). Vždy když nastane nějaký problém nebo konflikt, tak místo abychom si sedli a popovídali si o tom, tak uteče. Vezme si pár věcí, auto a odjede. Nevím, kde je, nebere mi telefon, neodpovídá na SMS a celé to trvá už týden. Vždy musí být po jeho, má pravdu a všude byl. Má potřebu se předvádět, byť viděn. Před ostatními vypadá jako ten nejlepší manžel a tatínek na světě. Ale doma to vypadá naprosto obráceně. Já jsem doma a to znamená úklid, vaření a děti jsou pouze a jenom moje věc. On si dělá pouze, co on chce nebo uzná za vhodné. Pomáhá mi čím dál tím méně. A proč by taky měl, když on chodí do práce, vydělává peníze a já jsem pouze doma. Našel si i víkendové brigády. Když jsem mu je za čas vytkla, že má taky rodinu a vůbec se o ni nezajímá, tak mi odpověděl, že se nezajímám já o něho a ten, kdo si může maximálně stěžovat je on. Akorát mi po 4 dnech přišla SMS, že si o víkendu přijede pro děti a ať se nesnažím, že to nemá cenu. Mám strašný strach, že to udělá a já to nezvládnu. Každý den pláču a strašně to bolí. Moc mi chybí.

Máme s manželem malé děti - na všechno jsem samaOdpověď:

Dobrý den,

děkuji vám za důvěru. Mrzí mě, že se v manželství setkáváte s takovými problémy. Bohužel vím o vaší situaci málo informací, proto můj pohled na věc může být velmi omezený. Rozumím však, že cítíte na manžela veliký vztek, protože nedokáže ocenit to, co pro rodinu děláte, nezapojuje se do společného chodu domácnosti, a navíc odmítá o problémech komunikovat, což pro vás musí být velmi frustrující. Ale také chápu, že nechcete, aby váš vztah skončil a že vás taková představa ohromně bolí.

Máte spolu dvě děti, které jsou ve věku, kdy vyžadují plnou péči a pozornost. A ačkoliv je příchod dětí do rodiny nádhernou událostí, pro vztah můžou děti představovat velkou zatěžkávací zkoušku. Problémy, které u vás vyvstávají, se v partnerství objevují často, přestože je každý člověk i vztah jiný a nelze je úplně zobecňovat.

V mnoha rodinách se žena stará o celou domácnost a děti. Když přijde manžel domů, tak už je vyčerpaná, má pocit, že je na všechno sama a už vůbec nemá energii se muži ještě věnovat. Muž je naopak dotčen, že ho žena nechápe a stále mu něco vyčítá, vždyť přeci zajišťuje celou rodinu, musí kvůli tomu trávit celé dny v práci, nikdo ho za to neocení. Může mít pocit, že se žena věnuje mnohem více dětem než jemu. Je vám tento scénář povědomý?

Pokud ano, je důležité si na něm připomenout, že v partnerském vztahu nikdy nejde o věc jednoho, vždy se na ní podílí oba. Je škoda, že partner o svých pocitech komunikovat moc nedokáže a spíše volí vyhýbavé strategie. Z jeho chování však lze usoudit, že mu něco chybí. Pokud se vám podaří porozumět tomu, co to je a snažit se mu to dát, možná lépe dokáže porozumět i vašim potřebám. Ovšem nezapomínejte na to, že láska nemůže být jednostranná, a pokud oba chtějí budovat zdravý vztah, tak se musí naučit dělat kompromisy. Jestli váš manžel i po tom, co k němu začnete přistupovat jinak, nezmění nic na svém chování, tak pro takový vztah není zralý a vy byste se s ním trápila dál.

Z toho, co popisujete, na mě působí, že potřebuje pozornost a ocenění. Chce se cítit jako opravdový muž a touží po zájmu a obdivu. Zkuste ho více chválit za to, co pro vás dělá. Důležité je pozitivně ho motivovat, pochválit ho třeba i za maličkosti. Když od něj něco budete potřebovat, můžete do své prosby rovnou nějak šikovně zakomponovat kompliment, aby pro vás začal dělat věci rád. Máme s manželem malé děti - na všechno jsem sama

Také si na sebe pravidelně vyhraďte nějaký čas, kdy se budete věnovat pouze jeden druhému. Naslouchejte mu, zeptejte se ho, co by si od vás přál. Dejte mu najevo svůj zájem o to, co dělá, jak se má. Můžete zkusit na nějaký čas změnit svůj přístup a styl komunikace, vím, že to nemusí být jednoduché, pokud je ve vás tolik emocí, ale zkuste na pár týdnů myslet více na to, čeho si na něm vážíte.  Určitě bych vám také doporučila párovou terapii. Terapeut může být skvělým prostředníkem při řešení vztahových krizí.

Budu vám moc držet palce, ať vše dopadne, jak si přejete. Nebojte, určitě to zvládnete. Kdybyste cítila, že potřebujete podat pomocnou ruku a navést nějakým směrem, určitě se můžete obrátit na naši poradnu (děláme i konzultace po Skypu). Oběma také doporučuji milou knížku „Pět jazyků lásky“, která vám může pomoct přiblížit potřeby toho druhého.

Mějte se krásně,

Klára