Smích v nevhodných situacích

Dotaz:

Dobrý den,

obracím se na Vás s prosbou o pomoc, jelikož nikde jinde ať už v diskuzích nebo článcích, jsem nenašla svůj problém. Děje se mi to, že se směju v naprosto nevhodných a vážných situacích. Často to bývá třeba když se manžel uhodí (nijak hrozně). Nicméně jelikož jsem aktuálně matkou na rodičovské a máme doma 20měsíčního prcka, tak to nejčastěji zažívám v situacích s ním. Právě dnes jsem potřebovala jít vyvenčit psy s ním v nosítku, a tak jsem mu ukončila jeho aktivitu, která ho hrozně bavila. Dostal obrovský záchvat vzteku a pláče kvůli tomu, že jsem mu nemohla vyhovět. Válel se po zemi, plakal, házel věcmi, občas se mu podařilo i mě uhodit, tahal mě zpátky k místu, kde si hrál. Bylo mi ho hrozně líto a jeho vztek jsem chápala, ale nedalo se nic jiného dělat. Už jsme si hráli dlouho, já byla čím dál unavenější a potřebovala jsem již jít, aby usnul a já si odpočala. On byl chudáček nešťastný a já se nemohla přestat smát. Bylo to hrozné. Snažila jsem se to schovat za polštář, ale určitě to viděl. Nechci, aby si myslel, že se mu směju kvůli tomu, že se vzteká. To tak vůbec není.

Máte prosím s něčím podobným zkušenost? Připadám si fakt hrozně. Kolikrát se i bouchla třeba nějaká kamarádka a bolelo jí to a já se smála. Nepřipadá mi to v pořádku. A co s tím můžu dělat?

Děkuji Vám moc za jakoukoliv odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za Vaši důvěru svěřit se s tímto dotazem. Dokážu si představit, že obzvlášť v situaci s vaším synem to pro Vás může být velmi frustrující, ale zároveň si nelze pomoct. Na úvod snad jen připomenu, že smích je přirozená lidská reakce a je pro nás sociálně velmi významný. Smích je také velice nakažlivý.

Z dotazu mi není zcela jasné, zda jste to tak měla celý život nebo to začalo později s postupem věku. Obecně si myslím, že se není čeho obávat. Tyto situace se občas některým lidem dějí a řeší stejné důsledky jako Vy. Pravděpodobně nenaděláte mnoho, jak tomu úplně předejít. Je možné, že jste v období, které je obecně emočně náročné a vy tak určitým způsobem ventilujete vaše emoce. To může být jedno z vysvětlení.

Nicméně si můžete v situaci, kdy se začnete znovu nekontrolovatelně smát, pomoct určitými triky, které Vás vrátí zpět do „racionální roviny“. Zkuste si v tu chvíli uvědomit, co se ve skutečnosti děje, tedy že takto potřebujete jistým způsobem „srovnat hladinu emocí“. Jen tato samotná úvaha vám pomůže dostat se z této silné emoce, ve které jste. Nebo si můžete dopředu nastavit nějakou činnost, kterou vykonáte, když se začnete opět takto smát, např. zkuste vyhledat zelenou barvu v místnosti či kdekoliv budete, začněte postupně odpočítávat 8 od 100 apod, možností je mnoho 🙂 Také je vhodné vyhnout se v tu chvíli očnímu kontaktu s druhou osobou.

Pokud Vám toto nepomůže, je možné pracovat i s „následky“. To znamená, že pokud to není zrovna v situaci, kde je manžel, který už to tak trochu zná, zcela narovinu vysvětlete, co se stalo a že je to problém, který aktuálně řešíte a není to nic proti druhé osobě, se kterou jste. Je pravda, že vašemu dítěti to půjde ještě těžko vysvětlit, ale i tomu se to dá možná nějak vhodně podat.

Na závěr ještě doplním, že se také můžete zaměřit na možné důvody vašeho smíchu. Popřemýšlejte, zda tyto situace nemají nějaký společný původ. To znamená, předcházela této situaci nějaká jiná emočně významná událost, necítíte se ten den např. více ve stresu?

A v neposlední řadě bych Vás ještě chtěla podpořit, abyste to nebrala jako něco zakázaného a nebo zcela neakceptovatelného, dovolte si se klidně smát. To píšu i proto, abyste necítila tlak, že se Vám tyto situace již nemohou stávat. Možná se Vám to znovu stane, nicméně možná přístě budete mít již znalosti, jak se situací zacházet a nebo na ni budete pohlížet trošku jinak.

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

Dospělý příživník

Dotaz:

Dobrý den, rada bych se Vás zeptala na jeden závažný problém, který trápí celou naší rodinu.  Jedná se o mou sestřenici. Je ji 24 let (letos 25). Po ZŠ nastoupila na SŠ, kterou ve 2 ročníku opustila, nastoupila na další SŠ placenou, kterou také nedokončila, poté nastoupili na SOU, které nakonec dokončila ve svých 23 letech. Chodila za školu. Během studia si brigádu nenašla, jen cca na 1 měsíc, poté ji to “nebavilo”. Do práce nastoupit nechtěla prý ji všude nabízeli málo peněz. Žádná práce ji nebyla dobrá. Již asi od 12 let má problémy s chováním, je to lhářka, kradla v rodině peníze, sestře kradla její osobní věci, vždy řekla, že to ona nebyla a tím to skončilo. Je chladná   nemá žádné emoce, není empatická, postrádá zodpovědnost, jedině, co ji zajímá je její telefon. Ve 12 letech byla u výchovné poradkyně, která ji diagnostikovala pouze ztrátu emocí, hrdost. Problémy s jejím chováním se stupňovaly, poté s ni její matka šla k psycholožce, která ji diagnostikovala také ztrátu emocí a dále i chladnost, bezcitnost, ztrátu se o něco zajímat, a svalování viny na ostatní (v případě neúspěchu), nic není její chyba. Psycholožka dala doporučení k psychiatrovi bohužel odtud zprávu nemám.

Aktuálně ji matka s partnerem vyhodili z bytu, jelikož cela situace byla již neúnosná (krádeže, volání policie na matku, neposlušnost, agresivita, nezájem s čímkoliv pomoci a velké čerpání energii (za 1 týden 3 kubíky vody)). Problém pokračoval v tom, ze místo toho aby se postavila na své nohy, odešla bydlet k babičce (neustále slibuje ze nastoupí do práce, řekne kam nastupuje, kdy tam nastupuje, řekne ze je s novými lidmi z práce v kontaktu, ale když tam zavolám a ověřím si to, je mi sděleno, že se ji snažili zkontaktovat, ale tel jim nezvedá. Abych babičku trochu uklidnila, pomohla jsem ji najít novou práci, se vším jsem ji pomáhala, vše vyřizovala. Nastoupila 8.2 , až doteď jsme věřili ze se změnila a do práce chodí,  bohužel jsme zjistili,  ze v práci byla max 3 dny a poté nahlásila v práci neschopnost (po celou dobu neschopnosti bydlela u známých, ne u babičky), teď když jsme na to přišli má stále výmluvy a lže. Tvrdí jiný datum na neschopence. Tvrdí, že chodila do práce déle, ale vždy mluví o tom, co si dokážeme zjistit a zjistíme, že lže. Bojím se o zdraví své babičky, všichni ji říkáme, že ji musí vyhodit, jinak se z toho zblázni a bude ji pořád živit, jenže babička si neumí představit vyhodit ji.

Její otec ji donedávna posílal 5tis kapesné (dokud nebude pracovat) a matka ji platí paušál. Všichni tři ji dávají stále šance, ale kromě babičky ji doma nikdo nechce. Co s takovým člověkem? Je to parazit. Na nikom ji nezáleží, myslí si, že ona má ve všem pravdu a všichni jsou hloupí, spí dlouho přes den, nic nedělá. 

Co s tím? Jsem už zoufalá. 

Děkuji za odpověď  

Odpověď:

Dobrý den,

Popisujete mi velmi náročnou a vyčerpávající situaci. Rozumím, že už jste z toho zoufalá.

Vaše sestřenice zní jako někdo, kdo si ještě nenašel své místo ve světě. Nebavilo ji studium, proto ji trvalo tak dlouho. Nevidí v něm smysl. Píšete, že pro ni nic není dost dobré. Chce více peněz například apod. Upřímně to vypadá, že je ztracená a nemá smysl života. Také zatím asi nemusela být zodpovědná za svůj život. Peníze má od rodičů (od otce alespoň donedávna a matka platí telefon) a bydlí u babičky. Nebyla tedy nucena vzít svůj život do rukou a zkusit se postavit na vlastní nohy. Práci jste ji našla vy. Je mi jasné, že jste se snažila pomoct a ona opět tuto pomoc nebyla schopna přijmout a snažit se.

Smutnou pravdou je, že vy nemůžete udělat nic s jejím chováním či přístupem k životu. Pokud se u ní má něco změnit, musí na tom pracovat ona. Rozumím babičce, že si neumí představit jí vyhodit. Nicméně je asi čas si s babičkou promluvit. Například o tom, že tím, že budou pořád sestřenici takhle pomáhat se na vlastní nohy nepostaví. Neznamená to, že ji musí všichni odříznout, ale klidně bych dala nějaké ultimátum. Od mámy třeba: Budu ti ráda dál platit paušál, ale pokud si nenajdeš do měsíce/dvou práci a tu si udržíš, tak ti ho platit nebudu. A babička, aby to s ní taky nastavila nějak takhle. Například, že si musí najít práci a začít na sebe vydělávat a bydlet tam může, pokud bude taky přispívat na bydlení. Něco jako nájem (i malý) pro babičku. Prostě ji začít nastavovat pravidla, ultimáta.

Vzhledem k tomu, že to s ní její rodiče a babička nezdávají tak ji určitě mají rádi. To bych jí řekla, že vám na ní zaleží, ale situace už je neúnosná. A že si kvůli ní přejete, aby se sebou začala něco dělat. Aby třeba začala chodit na terapii apod. Pokud je opravdu vzdálená od svých emocí, jak píšete, tak na ni nebude fungovat, že vám to ubližuje. Mohlo by na ni fungovat to, že to ubližuje jí.

Je strašně důležité, abyste si ale uvědomila, že to není vaše starost. Chápu, že se zajímáte o babičku a svoje blízké. Že nechcete, aby jim sestřenice ubližovala. Ale vy nemůžete všechny zachránit. Nemůžete za sestřenici pracovat, nemůžete za babičku udělat rozhodnutí a vyhodit sestřenici z domu atd. Nejsou to děti, každý z nich si udělá svůj názor a dle něj bude konat. Vy můžete vyjádřit svůj postoj, pokusit se jim nabídnout váš pohled, ale v závěru je to na nich. Není lehké si toto uvědomit a připustit, ale věřte mi, že se vám pak uleví.

Je vidět, že máte svoji rodinu ráda a chtěla byste ji ochránit a pomoct ji. Nezapomínejte v tom ale na sebe, na to, co potřebujete vy a jak se cítíte. Tato situace na vás očividně hodně dopadá a trápí vás. Je v pořádku se na tuto situaci i dívat jako: Co to dělá se mnou? Jak se můžu postarat o sebe a o to, aby mě to tolik netrápilo?

Kdybyste chtěla, můžete se objednat u nás na sezení. S někým sdílet vaše pocity a vypovídat se. Objednejte se (koucink-psychoterapie.cz)

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

Bez energie a nálady

Dotaz:

Dobrý den, nevím jestli na mně tak působí všechno co se děje ve světě, nebo mi opět kolísají hormony jsem podle lékařky v premenopauze a už jsem podobné stavy jednou měla. Do ničeho se mi nechce, jako by mně nic netěšilo. Mám desetiletého syna, který ve škole výuku začíná hůř zvládat. Nedokážu mu dát takovou podporu jakou by potřeboval. Navíc před dvěma týdny zemřela maminka od moji švagrové, jinak úplně zdravá vitální ženská. Nějak nevidím konec toho všeho a nevím kde čerpat energii, když se mi do ničeho nechce. Těšila jsem se, že až se oteplí bude líp, ale nějak ani teplejší počasí a sluníčko mně “nenakopává”. Snažím se aspoň trochu zklidnit pomocí bylinek (meduňka, kozlík lékařský, třezalka) ale spíš bych potřebovala něco co mi dodá elán, energii a chuť do života.

Odpověď:

Dobrý den,

Jsem moc ráda, že jste napsala! Jistě premenopauza či menopauza rozhodně může mít nějakou roli na to, jak se cítíte, ale hodit to celé na ni vám stejně nepomůže se tak necítit, takže se na to můžeme spolu podívat.

Nejdřív bych vám chtěla říct, že rozhodně nejste sama. Pocity, které máte jsou naprosto normální a v dnešní době se s nimi potýká opravdu hodně lidí. Vzhledem k tomu, že nemáme žádný konkrétní termín, kdy se vše zase více stabilizuje, tak se nám vše zdá horší a horší. 

Co se syna týče, zkuste s ním jen soucítit. Pochvalte ho, když zvládne další den výuky. Když si například stěžuje, že už je to dlouhé tak mu klidně řekněte, že naprosto souhlasíte. Zkuste si i přes to, že už jste unavení udělat nějaký hezký program. Zahrajte si stolní hru (pokud už vás ty vaše nebaví, objednejte si novou), jděte na procházku, koukněte se spolu na film (udělejte si k tomu třeba popcorn, ovoce, zmrzlinu). Pokud syna baví vyrábět, můžete zkusit něco takového. Trošku si oživit tyhle dny.

Také ale nezapomínejte sama na sebe. Pokud si to můžete dovolit, kupte si něco hezkého. Ať už jde o oblečení, dobré jídlo/pití, něco na nějaké vaše hobby apod. Udělejte si na sebe čas. Dejte si vanu, jděte se sama projít a nadýchat se čerstvého vzduchu, zacvičte si jógu, zkuste nový recept…fantazii se meze nekladou. Hlavně na sebe nebuďte přísná. Buďte k sobě hodná, děláte toho už tak dost. Není to lehké období. Naprosto vám rozumím, také mám dny, kdy mě nic nedokáže nakopnout. Někdy si to prostě musíte dovolit. Přijmout to, že tedy dnes nebude produktivní. Jindy se zkuste nakopnout právě nějakou procházkou apod. Neznamená to, že si na to někdy nemůžeme zanadávat, ale zvládneme to! Vy to zvládnete.

Kdybyste se cítila dlouho špatně, přitížilo se vám či byste prostě chtěla, nebojte se zkusit i terapii. Někdy je fajn se někomu vypovídat, posdílet s ním, jak se máte. Určitě to za to stojí a myslím, že by vám to mohlo přijít smysluplné. Jen na to myslete, že je vždy taková možnost.

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

Partner flirtoval s kamarádkou

Dotaz:

Dobrý den, v srpnu jsem jela s mojí nej kamarádkou neplánovaně na oslavu za partnerem, všichni tři se známe od mladých let, on mě vždycky chtěl, já jeho ne, až teď jsme se po letech dali dohromady, asi pět měsíců před tou oslavou. Partner tam měl trochu upito, ale ne zas tak moc. Kamarádka řídila, nepila. Už od příjezdu se partner kolem ní motal, kamarádka pak na něj začala sahat, laškovně mu prohrábla vlasy, on to chtěl zopakovat, začal flirt. Oslovoval ji Kačenko, já pro něj náhle byla Milada, jinak mi říká zlatíčko. Pohladil ji po tváři a po stehně, to samé udělal mně. Stáli jsme a ona mu vytáhla řetízek zpod trička, on si jej dal zpět, pořád na sebe koukali tak nějak se zalíbením. Později ji vzal kolem ramen a odvedl ke svým kamarádům, já zůstala stát s oslavenkyní. Kamarádka pak odešla do auta, on ji nenásledoval, ale cestou zpět v autě to zase jiskřilo, u domu jsem vystoupila, on chtěl jet s ní, zavřel dveře a něco jí tam říkal…No, co se odehrávalo ve mně, asi nemusím moc popisovat, zklamání, bolest, smutek,zlost….na oba. Partner přiznal, že je to hezká ženská, super kamarádka…a prý že mi nijak nechtěl ublížit, mockrát se omlouval a stále opakuje dokola, jak mě miluje. Kamarádka se mi k tomu nijak zvlášť nevyjádřila, prý není co vysvětlovat. Tak jsem se rozhodla s kamarádkou ukončit přátelství a zůstat s partnerem. Nedokázala bych si představit dál se vídat v této sestavě nás tří. Problém je, že to v sobě stále nemám vyřešené, často na to myslím, hrozně mě to ponížilo, a připomenu to i partnerovi a znovu se v tom plácáme 🙁 Nevím si s tím rady, jak z toho ven…Partnera miluju, ale zároveň ho v duchu obviňuju, že jsem bez kamarádky a jak je tohle vůbec možné, prostě to potřebuju pochopit, což partner není schopen vysvětlit, protože si to, dle jeho slov, nepamatuje. Tohle mu ale nevěřím! Prosím o radu….

Odpověď:

Dobrý den,

Věřím, že to pro vás byl velmi nepříjemný večer a stále to ve vás zůstává. Takové chování od vašich dvou velmi blízkých lidí pro vás bylo asi velmi zraňující a zanechalo to ve vás velké pochybnosti. Vzhledem k tomu, že kamarádka i partner od toho dali ruce stranou a tváří se, že se nic nestalo nebo si to nepamatují vás staví do obtížné situace. Jinak řečeno vám řekli, ať si s tím uděláte, co uznáte za vhodné. Z toho důvodu vnímám zároveň vaši velkou svobodu, jak s danou situací naložíte. Z vašeho popisu tomu rozumím tak, že jste se rozhodla zůstat s partnerem a s kamarádkou se přestat stýkat. Vidím, že je pro vás velmi důležité situaci pochopit. Nicméně se mi zdá, že se v tomto nacházíte ve slepé uličce, protože ani jedna strana s vámi nekomunikuje o tom, co se stalo. Může to být z pravdivých důvodů nebo se snaží chránit před tím, aby vám ublížili nebo o vás přišli. Když ale píšete, že danému vysvětlení nevěříte, předpokládal bych, že vnitřně sama v sobě odpověď máte, ale nejste si jí jistá nebo si ji nechcete naplno připustit? Nabídl bych možná otázku, zdali i přes to co se stalo, chcete s partnerem být. Jste ochotná ve vztahu setrvat s tím, že na vašem vztahu bude tato skvrna nejistoty? Myslím si, že máte nějakou odpověď na to, co se mezi nimi mohlo stát/dít, dokážete s tím dál žít? Pocity zrady, smutku a bolesti jsou v takto náročné situaci zcela pochopitelné a na místě. To, že jste o tom zkusila s oběmi komunikovat, jste udělala pravděpodobně maximu k tomu, abyste situaci vyjasnila. Teď zbývá se rozhodnout, jestli je tato nejistota něčím, co dokážete ve vztahu překonat a co ne. Rozhodně bych se, ale přikláněl k tomu, aby to rozhodnutí bylo vědomé. Ne, že se budete snažit tvářit jakoby se nic nestalo a doufala, že to jednou samo od sebe zmizí. Možná by vám v tomto mohl být nápomocný terapeut/ka, se kterou byste mohla celou situaci probrat v bezpečném prostředí a ujasnit si pocity a myšlenky, které se kolem této události objevují. Mohla byste se zkusit podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz a zkusit, jestli by vám nevyhovoval některý z našich terapeutů. Ztráta kamarádky je velmi nepříjemná. Zde bych upozornil na stejnou možnost, která je ve vašich rukách. Můžete se stejně rozhodnout, že to je situace, kterou vaše přátelství ustojí i kdyby se jednalo pouze o jednorázový flirt či o něco většího. Zároveň se vždy můžete rozhodnout, že se v této pozici nacházet nechcete a vztah opustit.

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

Citově nedostupný člověk?

Dotaz:

Dobrý den, 
ráda bych se zeptala na svoji momentální “vztahovou” situaci. Scházím se asi měsíc s mužem (je mu 34 let, mně je 24). Známe se sice už déle než rok, ale celou dobu byl charakter našeho vztahu čistě přátelský. Nedávno se to ale postupně změnilo a nyní je to spíše na úrovni romantických schůzek. Vím, ale, že to on zatím nevnímá až tak vážně jako já (i přestože jinou by si nenašel a ani by se nescházel s více slečnami zaráz), i přestože děláme všechny věci téměř jako bychom byli pár – trávíme spolu spoustu času, víkendy, plánujeme schůzky předem, když něco řešíme, běžně používáme zájmeno “my”, bavíme se navzájem o svých problémech a důvěřujeme si, mám u něj doma vlastní kartáček na zuby i pyžamo, máme mezi sebou intimitu, probouzíme se a usínáme spolu, klidně mi svěří klíče od bytu, nebo mě v něm nechá samotnou, stará se o mě, vaříme spolu, teď nedávno mi řekl, že zvažuje koupi bytu, ve kterém je teď v pronájmu, řešili jsme, jakou si jednou pořídíme kočku, atd… Sex zatím nemáme, jelikož mu bylo před nějakou dobou diagnostikováno low – risk HPV a já zatím nejsem očkovaná, takže to nechceme pokoušet, ale snažíme se to oba společně aktivně řešit. Co mi ale leží v hlavě je to, že i přes tohle všechno vím, že mě zatím nemiluje (nebo to on sám alespoň nepřizná), i když věřím, že mě má moc rád…Prý jsem zatím na úrovni “velmi dobré kamarádky”, což se mi zdá jako velmi zvláštní označení, vzhledem k věcem zmíněným výše… A před pár dny mi řekl, že neví, zda vůbec dokáže někoho milovat a že přesně to byl důvod konce jeho minulého vztahu – že k tehdejší ženě nic necítil. Ráda bych se zeptala, zda se s takovým psychickým stavem a zřejmě citově nedostupným člověkem dá do budoucna nějakým způsobem pracovat a zda se to může změnit natolik, aby se otevřel možnosti normálního, plnohodnotného vztahu. Děkuji moc za případnou odpověď a Váš čas…

Odpověď:

Dobrý den,

Díky za váš dotaz a odvahu svěřit se.

Píšete, že se znáte déle než rok, ale intimněji se poznáváte poslední cca měsíc. Přijde mi tedy zatím v pořádku, že vás nemiluje. Po měsíci je to ještě vcelku čerstvé, a to vámi toužené „miluji tě“ může přijít až třeba za půl roku. Tím bych se vůbec netrápila. Z toho, jak o vašem vztahu píšete si také myslím, že vás má moc rád a záleží mu na vás. Vzdávat se tohoto vztahu je tedy možná zatím předčasné. Zatím to zkoušíte a je ještě brzy na nějaké velké závěry.

Na druhou stranu jsou zde jisté faktory, které vašemu vztahu úplně nehrají do karet. Moje „velmi dobrá kamarádka“ u mě nemá pyžamo a kartáček, neusínám s ní a nezvažuji intimní styk. Takže vám rozumím, že vám toto označení přijde zvláštní. To, že si není jistý, jestli dokáže někoho milovat také není dobré znamení. Navíc je mezi vámi 10 let. Kdyby to bylo tak, že je mladý a lásku ještě nezažil, neměl vztah atd. dalo by se to lépe pochopit. Takhle už to může naznačovat nějakou citovou blokádu, nechuť do vztahu, nechuť se vázat apod. Důvodů může být spousta. Otázka je, jak dlouho má smysl čekat na něj a zkoušet to. Jestli chcete mít například rodinu a děti, chtělo by to budovat takový vztah s někým, s kým si budete jistá, že on to také chce. Může se vám pak totiž stát, že budete pořád doufat, že on se změní, pustí vás dovnitř atd. a najednou si uvědomíte, že jste x let ve vztahu s někým, kdo vás vlastně nemiluje a rodinu nechce.

Zasloužíte si mít po svém boku muže, který si vámi bude jistý. Muže, u kterého i vy si budete jistá, že vás miluje a počítá s vámi do budoucna. To samozřejmě není hned, po měsíci to nepoznáte skoro nikdy. Ale měla byste mít na paměti, že nemá smysl příliš dlouho čekat a „ztrácet čas“ s někým, kdo to nemá stejně nastavené.

Co se týče otázky, zda se s tím dá pracovat, dá, ale musí chtít on. Tohle není něco, co za něj můžete odpracovat vy. Je to bohužel jeho boj a pokud s tím on nebude spokojen, nebo bude vědět, že vy nejste a bude mu to stát za to, tak s tím musí začít pracovat on. Najít si terapii například. V terapii se může dívat na své předešlé vtahy, předešlý život a zjišťovat odkud pramení různé věci v jeho životě. Kde vznikl jeho pohled na svět, jak se naučil jisté strategie apod.

Zkuste si tedy dát třeba nějaký termín do kterého budete čekat a sledovat, jak se situace vyvíjí. Třeba dva nebo tři měsíce, to je na vás. Ale nepřehánějte to a nedávejte si na to půl roku až rok. To už je zbytečně dlouhé období, ve kterém byste se jen trápila a přemýšlela, co můžete udělat jinak. Po uplynutí této doby si o tom můžete s tímto mužem promluvit, nebo se zamyslet sama a pak se mu svěřit s tím, na co jste přišla. A uvidíte, jaká bude odezva. Pokud budete pořád „velmi dobrá kamarádka“, nebo si pořád nebude jistý atd., je v pořádku se na vztah vykašlat a zkusit hledat štěstí jinde. 

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

Pocit vnitřní prázdnoty

Dotaz:

Dobrý den, je mi 47 let. Celý život jsem se snažila dělat vše pro svou rodinu a své blízké. Dneska jsou mé děti dospělé a já zjišťuji, že mě nikdo nepotřebuje. S manželem jsme se rozešli už dávno, neměli jsme žádné společné zájmy a ani jeden z nás nebyl ochoten se tomu druhému přizpůsobit. – Těšila jsem se na vnoučata a dcera mi dala dva krásné kluky (dvojčata), kterým jsou čtyři měsíce. Bohužel mi připadá, že dcera chce jen fyzickou pomoc – měla bych viset na hřebíčku, aby mě mohla kdykoliv použít a když není třeba zas odložit. Také mám pocit, že moje názory a péče nejsou vítané, dcera se ke mě chová jako k nějaké neschopné staré bábě, která to neumí s těmi moderními technologiemi, a proto vlastně není schopná s ničím si samostatně poradit. Mám kluky moc ráda, ale chtěla bych mít i svůj život, udělat si plán, jak se věnovat i vnoučatům i sobě, chtěla bych mít přátele nebo i partnera, ale nedokážu se s nikým sblížit, nedokážu s nikým mluvit. Ráda sportuji a jezdím na výlety, pletu, šiji, ráda vařím. Všechno dělám jen sama, protože moji známí mají pocit, že “moc” jezdím na kole, “moc” běhám, chodím na “moc” dlouhé procházky. – Jsem tedy většinu času sama (se svým pejskem) a čím víc jsem sama, tím méně jsem schopna s někým dalším mluvit. Zkoušela jsem různé skupiny podobných lidí, ale nedokážu nikam zapadnout. Seznamování je pro mě opravdu velice těžké. Chtěla bych se s někým nezávislým poradit jak dál. Děkuji

Odpověď:

Dobrý den,

díky, že jste našla odvahu napsat!

Píšete, že jste vlastně celý život zasvětila svým blízkým a rodině. Přijde mi tedy přirozené, že jakmile vám toto pečování z života z větší části odejde (děti dospělé, separace od manžela) tak pociťujete prázdnotu. Věřím, že jste se na vnoučátka těšila a teď vás mrzí, že to není tak, jak jste si představovala. Myslím si, že dcera to nemyslí nijak zle a má vás ráda. Určitě ji hodně pomůže, když sem tam pohlídáte, nebo přijedete a pomůžete poklidit atd. Myslím si, že si to dcera prostě jen chce udělat po svém. Věřím, že se sem tam bude chtít poradit a ocení, že vy už jste děti vychovávala a máte zkušenosti. Potřebuje si ale nastavit svůj styl, děti jsou ještě hodně malé a ona si potřebuje zajet nějaký režim. Nové maminky si hledají styl výchovy a zlobí je, když se jim každý snaží pomáhat a radit. V tomto období je každý rádce a možná je toho na vaši dceru v tomto ohledu příliš. Nebojte se dceři říct, že byste ráda pomáhala více, až bude ona chtít. A že ráda pomůžete s úklidem, hlídáním či navařením. Ale že se i těšíte, až bude ona připravená, na věci jiné. Na hlídání, že budete brát vnoučata na výlety atd. To si sedne, uvidíte!

Píšete, že byste chtěla přátele nebo i přítele, ale máte problém s tím někam zapadnout a seznámit se. Možná vás uklidní, že seznamování dělá problémy hodně lidem, i když vám to tak možná nepřipadá. Myslím si, že na to jdete dobře. Přes skupiny lidí, které baví stejné věci jako vás (vaření, sport, pletení…). Napadá mě, že pokud máte i třeba jen jednu kamarádku, zeptat se jí, zda byste nemohla někdy jít s ní za jejími přáteli. Zkusit si rozšířit kruhy tímto způsobem. Nevím, jestli máte třeba Facebook, ale i přes něj se dá seznamovat. Je tam spoustu skupin, ve kterých jsou sportovci, vášniví kuchaři či lidé, kteří rádi šijí. Nebo pejskaři, to je výborná skupina. Zkuste to i takhle. 

Můžete zkusit chodit například se psem na cvičák, nebo jsou psí tábory apod. Najít si nějaký hromadný výlet a vyjet s partou lidí a seznamovat se. Můžete to pojmout jako dobrodružství.

Zníte jako příjemná, starostlivá a velice zajímavá žena. Žena do nepohody. Nebojte se, určitě si přátele (a i partnera) najdete. Jen se toho nesmíte bát a jít do toho trošku po hlavě. A hlavně se nenechte odradit tím, že si sem tam s někým nesednete. To je naprosto normální, děje se to nám všem. Prostě to zkoušejte a věřte mi, že to vyjde. Zvládnete to!

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

Nejsem šťastný

Dotaz:

Dobrý den. Obracím se na vás protože potřebuju radu, pomoc. nevím co mi je ale cítím se už déle než půl roku soustavně smutný. Začalo loni o prázdninách tím že mě vyhodili z gymplu a vlastně už před “opravkama” sem cítil extrémní stres. Ve škole sem se před zkouškou pozvracel a rozbrečel. Když mi potom bylo řečeno že sem to nezvládl tak mi to bylo úplně jedno byl sem rád že to mám za sebou že můžu jet domu a že se můžu konečně po dlouhé době vyspat a na nic nemyslet. Druhý den sem se probudil a začal sem se stresovat z toho co ze mě bude. Postupně sem začínal mít pocit že můj život je jenom neúspěch a zklamání.
 
Začal sem mít problémy se spaním, začal sem si všechno vyčítat, zamiloval jsem se do kamarádky, nikdy sem si s nikým tak nerozuměl jako s ní, ale ona měla kluka. Ona vůbec nic netuší protože se stydím jakkoliv svěřovat s tím co cítím a co mám v hlavě.  Začal sem si připadat ošklivej a to sem si o sobě nikdy dříve nemyslel, býval jsem sebevědomý. Občas se mi stane ze z ničeho nic nemůžu dýchat. Nevím jak to popsat ale pořád slyším svoje srdce jak buší prostě nahlas, nevím jestli to s něčím souvisí nebo ne, jsem pořád takovej podražděnej. Dříve mi pomáhalo být mezi lidmi ale teď už mi ani to nepomáhá. Proto se obracím na vás. omlouvám se za gramatické chyby a za to že to je takhle dlouhé. a předem dekuji za odpověď.

Odpověď:

 Dobrý den,

Je dobře, že se na nás obracíte s Vaším problémem a děkuji za Vaši důvěru.

Poslední ročník gymnázia je velmi náročné období pro studenty z mnoha důvodů – čekají Vás závěrečné zkoušky, měl byste se rozhodnout, jakou cestou se dál vydat, k čemuž se váže možná nerozhodnost a strach ze zodpovědnosti. Někdo v tomto období také zažívá rozpory s rodiči, protože rodiče mohou mít zcela odlišné představy o Vaší budoucnosti, než Vy a bránit Vám ve Vašich snech a rozhodnutí. Z toho, jak zle Vám před zkouškou bylo mám dojem, že to musel být obrovský stres.

Je důležité si uvědomit, proč to ve Vás vyvolalo takovou reakci. Mám takovou fantazii, že to mohlo být proto, že Vám záleželo na tom, abyste gymnázium dokončil, nebo proto, abyste někoho nezklamal, nebo nezklamal sám sebe…? Také takový zkrat mohla vyvolat kumulace několika věcí najednou (možná i věci táhnoucí se z minulosti), které jste třeba nemusel v tu chvíli tolik vnímat, ale byly pro Vás tak stresující, že Vás natolik vyčerpaly, že jste zkoušku pod tlakem nezvládl.

Stres nepolevoval ani po přijetí na novou školu. I to je těžké pro mnoho studentů. Přicházíte do nového kolektivu a tvoříte si identitu, pod kterou chcete vystupovat.

Smutek, výčitky, problémy se spánkem, dlouhodobý stres, ztráta zdravého sebevědomí, shazování na váze, zvracení po tom co vstanete, občas se Vám ztěžka dýchá a nestojíte o sociální kontakt, podrážděnost… Tyto příznaky, které pociťujete, souhrnně označují depresi. Nebojte se toho slova. Je dobré uvědomit si, že jste psychicky velmi vyčerpaný a že máte právo na pomoc. Existují terapie, které jsou vedené psychoterapeuty, kteří by Vás doprovázeli na Vaší cestě za nalezením duševního klidu a pohody. Zjednodušeně jsou zde odborníci, kteří Vám pomůžou cítit se lépe. Existuje mnoho technik, které Vám terapeut poradí. Můžete si vybrat muže či ženu a v případě, že byste si nemohl dovolit hrazenou terapii existují i takzvaní kliničtí psychologové, kteří mají smlouvu s pojišťovnami, které za Vás terapii uhradí. Psychoterapeut s Vámi na každém sezení probírá to, jak se cítíte a snaží se, abyste přišel na to, proč Vám není dobře. Psychoterapie je dlouhodobou léčbou a je třeba, abyste se na ni cítil připravený. Chce to špetku odvahy a otevřenosti mluvit o svých niterných pocitech. Je důležité najít někoho, komu budete důvěřovat, zprvu je stud normální, klidně o tom můžete mluvit, nebojte se – časem ostych poleví a Vy s terapeutem navážete pouto, které je důležité pro správnou léčbu. Také buďte připraven na to, že po zvážení Vašich problémů Vám psychoterapeut může navrhnout návštěvu u psychiatra – ten Vám může předepsat léky. Takzvaná antidepresiva či anxiolytika, která jsou nejčastější. Léky Vám pomohou od výkyvů nálad, od úzkostných stavů i se spánkem. Vím, že to může vyznívat všelijak, ale opravdu se toho nebojte. Sama s nimi mám zkušenost, a v této situaci věřím, že by Vám velmi pomohly.

Dejte si čas na rozmyšlenou a určitě se do ničeho nenuťte. Zkuste prozatím relaxace, doporučuji na youtube nahrávku Terapeuti Brno – Relaxace pro uvolnění celého těla. Můžete si meditaci pouštět během dne, ale i večer v posteli před spánkem.

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

Moje rodina mi nerozumí

Dotaz:

Dobrý den, momentálně si procházím poměrně složitým obdobím a potřebovala bych poradit. Sesypalo se teď na mě spoustu problémů nebo věcí co mě trápí. Cítím, že bych mohla mít deprese je to dlouhodobý smutek a nespokojenost, jedna z nich je že mi moje rodina nerozumí, nerozumí mým emocím a pocitům, převážně moje máma. Většinou jde o nějakou situaci, kdy něco řekne nebo udělá a mě to vyvede z míry. Má někdy opravdu přehnané reakce a mrzí mě že s ní nemám kamarádský vztah, bojím se s ní mluvit i o poměrně normálních věcech, nemám v ní důvěru, hodně mě to trápí, ale mluvit s ní o tom nechci protože se bojím.
 
Potkala jsem člověka, který mě hodně ubližoval, převážně slovně. Ten člověk mi říkal, jak moc mě má rád a jak mu na mě záleží (hodně se mnou manipuloval a využíval, ale to jsem si uvědomila až pozdě), nadával mi sprostě, zesměšňoval mě, říkal že jsem žena a že nic nemůžu, dával mi pocit, že jsem v ničemu. Hodně dlouho jsem si to nechtěla přiznat, myslela jsem si, že to nemyslí vážně, ale teď když nad tím zpětně přemýšlím je mi z toho špatně, jsem opravdu naštvaná že jsem si to nechala líbit. Tyhle věci ať už urážky od toho člověka nebo situace u nás doma ve mě vyvolávají opravdu veliký vztek většinou s dopadem na sebepoškozovaní, vím že to není správný, ale svým způsobem mě to uklidní.
 
Potřebuji ve svém okolí člověka, co mě pochopí, kdo pochopí moji komplikovanou osobnost a pomůže mi, i když přála bych si aby tou osobou byla moje máma. Když jsem smutná, tak mě někdy seřve, proč brečím a co se mi zas stalo a když jsem naštvaná, tak mi řekne že se chovám jak magor. Tohle je jen menší shrnutí, úplně nevím, jak tu mám nějaký věci napsat nebo se s nimi svěřit. Řekla bych, že je tohle všechno taky ovlivněno tím, že nejsem spokojená sama ze sebou, a několik lidí kolem mě to jenom zhoršují. Zároveň mám kolem sebe i lidi, co mě mají rádi a jsou pro mě velkou oporou. Ale stejně ve mně narůstá pocit vzteku a nenávisti sama k sobě. Největší problém vidím v mém narůstajícím vzteku, který vede k sebepoškozování. Omlouvám se pokud jsou nějaké věci nesrozumitelné, text jsem psala jak mě věci postupně napadali. Předem děkuji za odpověď a přeji krásný den.

Odpověď:

Dobrý den,

v dotazu, který jste poslala vidím čtyři linky. Vztek a jeho ventilování sebepoškozováním, neporozumění od lidí kolem, vztah s matkou a nespokojenost se sebou sama.

To jsou všechno velká témata, která potřebují čas a práci.

Myslím si, že jednou z nejdůležitějších věcí je sebeláska a vztah se sebou. Aby vám bylo dobře samotné se sebou, abyste se měla ráda. Když sama sebe nemáte ráda, jak pak máte budovat vztahy s ostatními? Je to náročné, navíc je pak jednodušší, aby vám někdo sebevědomí naboural a špatně s vámi zacházel. Tuto linku vnímám jako stěžejní.

Rozumím tomu, že vám chybí vztah s matkou. Také je jasné, že je náročnější budovat si sebelásku, když necítíte podporu a porozumění od někoho takhle důležitého. Píšete, že o tom s ní nechcete mluvit, protože se bojíte. Jednou byste si o tom promluvit měly, ale pokud ještě nejste připravená, můžete pracovat na tom, proč vám to nefunguje. Zamyslete se, proč vás její poznámky vyvádí z míry, co na nic vám vadí? Je to styl, jakým to říká? Je to to, co říká? Co vás tak zvedá ze židle?

Co se týče toho, že vám nerozumí, že nerozumí vašim pocitům – zkuste o nich mluvit. Když vám někdo z nich řekne něco, co vám ublíží prostě to řekněte. Když je vám do pláče tak řekněte, že jste smutná protože/naštvaná protože. Možná vám nerozumí, protože neřeknete, co se děje. Až budete příště vyvedená z míry, nebo se budete cítit nepochopená…zkuste se nadechnout a vydechnut. Nereagovat v afektu. A pak se pokusit vysvětlit, co se děje a jak se cítíte.

Je dost možné, že vztek, který pociťujete je způsobený tím, že jste frustrovaná. Frustrace, která vychází z toho, že máte pocit neporozumění, cítíte se sama apod. Zkuste si třeba psát deník, zapisujte do něj, jak se cítíte, když si chcete ublížit. Jaká situace to vyvolala. Napište i to, jak se cítíte potom, co se to stane apod. Pokuste si pomocí něj srovnat myšlenky, kterých máte tolik a někdy je nestíháte. Sebepoškozování samozřejmě není řešení, což víte. Je to pro vás ventil emocí, se kterými si neumíte poradit. Je důležité, abyste přišla na kloub těm pocitům vzteku, které vás k sebepoškozování vedou. A naučila se tyto emoce zvládat jiným, zdravým, způsobem.

Zkuste se obrátit na někoho z naší poradny. Myslím, že byste na tento proces a práci na sobě neměla být sama. Nebojte se toho, máte na to a bude vám pak mnohem lépe. Jste silná a zvládnete to!

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

Zklamání v kamarádství

Dotaz:

Dobrý den,
 
má kolegyně, dříve jsem ji považovala za nejlepší kamarádku mě velice zklamala. Před 15 lety jsem ji doporučila místo, které bylo u nás v zaměstnání volné. Nejdříve vše bylo OK, důvěřovala jsem ji, věděla o mě i věci ze soukromí. Postupem času, není to dávno, jsem ji přestala věřit. Zjistila jsem, že si díky mě zjišťuje různé informace, které pak nevhodně použije. Nejvíce mě ranilo, když jsem měla kulaté narozeniny, ona ani nezavolala, já měla dovolenou. Ovšem v práci byla a hned mého kolegu a šéfa podarovala maličkostmi, (narozeniny má v době vánoční).
 
Když se mnou diskutoval nějaký muž a jevil zájem, hned se vetřela do hovoru a následně začala vyhledávat jeho společnost. Když jsem ji viděla já s nějakým mužem, přišlo mi nevhodné dělat to co ona. V době covidové moc nechodila do práce, benevolentní šéf, vždy to uměla nějak podat, a přesto čerpala všechny výhody (stravenky, plný plat). To se nelíbilo nejen mě, ale i jiným kolegyním.
 
Rozumím si s jinou kolegyní, jen si všimla dotyčná, že za ní chodím. Začala k ní chodit do kanceláře a dlouze s ní rozprávět. Prostě tam, kam stočím zájem, ona hned do toho vkládá klín. Je mi to nepříjemné. Když je v práci, zviditelňuje se, aby se o ní vědělo a například se motá i do mé práce, v rámci nějaké výpomoci, která není potřeba. Mám vyšší post, tak se snaží u mých kolegů a šéfa být viděna. Po dlouhé době, chce jít na oběd. Já s ní opravdu nemám chuť jít, nevěřím ji. Jen nevím, zda ji říci věci naplno. Nezavolala jsi mi, šéfovi podlézáš, máš výhody bez chození do práce. Jenže k čemu by to bylo? Neudělá mi další potíže, pomluvy, atd. Zároveň to v sobě dusím, mám chuť ji to říci. Co byste radili a jak se k ní chovat? Děkuji mnohokrát za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den, předně děkuji za důvěru, se kterou se svěřujete s tímto dotazem. 
 
Dokážu si představit, že je to pro Vás vyčerpávající a frustrující, protože z toho, jak to popisujete, mám dojem, že Vy se kolegyni snažíte v některých věcech vyhovovat a pomáhat, zatímco její chování vnímáte spíš tak, že Vám háže klacky pod nohy. Jste tak pak v pozici, kdy je zcela přirozené, že můžete cítít frustraci, vztek, lítost. Pak ani není možné, aby komunikace s kolegyní plynule probíhala. 
 
Řešíte, zda jí to říct. Dle mého je opravdu nejlepším způsobem, jak situaci posunout dopředu a zároveň si tím nenechat dále ubližovat, je si s kolegyní či kamarádkou promluvit. To zároveň vyžaduje odvahu a také ochotu to udělat. Je proto na Vás, zda to zkusíte. Je však také možné, že i ona zachytává signály, že se ve vašem vztahu něco děje. 
Pokud se rozhodnete si s kolegyní promluvit, není dobré začít diskuzi hodnotícími výroky (práve např. šéfovi podlézáš), protože to pak povede pouze k dalšímu nedorozumění a nepochopení. Proto když jí to budete říkat, mluvte spíš za sebe a o sobě. To znamená, mluvte o svých pocitech, o tom jak situaci vnímáte a jaké to pak má důsledky na Vaše chování vůči ní. Řekněte, co se Vám nelíbí, klidně to, že když jste minule mluvila s tím můžem, vnímala jste to tak, že se do hovoru nezdovřile přidala, nebo že máte pocit, že pokud se začnete bavit s kolegyní, hned je tam také a klidně řekněte, jak Vy osobně to vnímáte. Vždy je však nutné popsat situaci konkrétně, aby to nebylo útočné a hodnotící, ale aby vzniklo prostředí, ve kterém si lze věci vyříkat. A zároveň je důležité říct, že se Vám to nelíbí. Toto je způsob komunikace, který není agresivní, protože mluvíte pouze za sebe a o svých pocitech a zároveň dáváte najevo, že se Vám toto chvání nelíbí, což je důležité. Tím, že takto otevíráte téma, počítejte i s tím, že Vám kolegyně může říct, že to vnímá jinak, a je to tak naprosto normální, protože i ona má v takové diskuzi, která je rovnoprávná, možnost říct věci za sebe. Je možné, že si tak věci otevřeně vyříkáte a zároveň může vzniknout i prostor pro vzájemné pochopení. 
  
Pokud nebudete tímto způsobem diskuzi zpětně otvírat, můžete zkusit reagovat okamžitě na další takovou situaci, ve které budete opět cítit, že se Vám její chování nelíbí. Když bude chtít např. vypomáhat, když to není třeba, řekněte, zcela s klidem a narovinu, že to není potřeba. 
 
Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

Strach mluvit před ostatními

Dotaz:

Dobrý den,
Chtěla bych Vás poprosit o radu. Ve větších skupinách jsem introvert a dělá mi poměrně velký problém mluvit před lidmi. Když jsem vyvolaná, stává se mi, že i když vím odpověď, nejsem schopná ze sebe vydat ani hlásku. Nyní při distanční výuce je to ještě horší a když se mi něco takového stane, mám záchvat breku, špatně se mi dýchá a cítím se opravdu špatně. Nemyslím si, že jsem nějak obzvlášť přecitlivělý člověk, ale občas se dostanu do tohoto stavu i bezdůvodně. Už nevím co s tím.
Předem děkuji za odpověď

Odpověď:

Dobrý den,
 
Děkuji za Vaši odvahu se obrátit na naši poradnu. Prožívat tyto stavy musí být těžké a dokážu si představit, že účastnit se distanční výuky pro Vás musí být vysilující. Rozumím tomu, že pro Vás, jako introverta, je vystupování před lidmi a komunikace s nimi obtížná. Myslím si ale, že být introvertem, tedy být orientovaný do svého nitra a čerpat i vydávat energii v tomto směru, není nic špatného. Naopak, být introvertem má mnoho výhod, jako např. schopnost prožívat hluboký a intenzivní vnitřní život, být přemýšlivý, kreativní, trpělivý… pouze současná společnost introvertům příliš nepřeje a jsou více vyzdvihovány vlastnosti extravertů, tedy především schopnost umět se prosadit a bez problémů vystupovat před lidmi a komunikovat s nimi. Dle mého názoru ovšem tyto typy osobnosti nejde hodnotit, který je lepší. Oba mají své výhody a nevýhody. 
 
Píšete, že i když víte odpověď, nejste ze sebe schopna vydat ani hlásku. Co se Vám honí v hlavě přesně v tento moment? Co by se mohlo stát, pokud byste něco řekla? Máte strach, že Vaše odpověď nebude správná a že se můžete „ztrapnit“ před ostatními? Že by se Vám mohli třeba smát za to, že nevíte správnou odpověď? Spíše než s faktem, že jste introvert, na mě Vaše slova působí tak, že by Vaše potíže mohly souviset více s vnitřní nejistotou a nižším sebevědomím. Mám takovou fantazii, jako byste si nebyla dostatečně jistá sama sebou, že v případě špatné odpovědi to dokážete „ustát“, a tak raději neřeknete nic, abyste zbytečně neriskovala „ztrátu“ vlastní hodnoty. Ovšem i když neřeknete nic, protože to zkrátka nejde, nakonec to vede k záchvatu úzkosti, jak popisujete ve Vaší zprávě. Teoreticky tedy trpíte v obou případech. Pamatujete si, zdali jste tyto stavy prožívala odjakživa? Vzpomínáte si na nějaké události, které mohly ovlivnit to, jak se cítíte jistá sama v sobě? Jací jsou Vaši rodiče či prarodiče a jakým způsobem Vás vychovávali? A jaké spolu máte vztahy? Zkuste se nad tím zamyslet. Třeba by některé události a významné vztahy mohly souviset s tím, co aktuálně prožíváte.
 
Myslím tedy, že by bylo potřeba se zaměřit na zvýšení sebejistoty a víry v sebe samou. Vzhledem k tomu, že Vaše slova na mě působí naléhavě a že tyto stavy musí být náročné sama zvládat, myslím, že by Vám mohla velmi pomoct podpora psychoterapeuta, třeba i z naší poradny. Pomohl by Vám rozklíčovat, proč se Vám tyto vnitřní stavy dějí, kde a proč to začalo, jaké to má souvislosti a dále by Vás provázel na Vaší cestě za získáním větší jistoty v sobě sama.  V případě, že by se Vám akutně přitížilo a potřebovala byste okamžitou pomoc, v ČR existuje spousta nonstop bezplatných krizových linek, na které můžete kdykoli zavolat a dostupní interventi Vás po telefonu vyslechnou a udělají vše, co je v jejich silách, aby Vám pomohli se z aktuálního krizového stavu dostat. Zde máte k dispozici link s bohatým seznamem těchto možností: https://www.capld.cz/…cr/
 
Přeji Vám, abyste se cítila jistější sama v sobě a nebála se promluvit. Pokud se, jak jsem zmínila výše, bojíte, že např. ve škole řeknete nesprávnou odpověď a „ztratíte“ tak vlastní hodnotu, tak bych jen chtěla na závěr říct, že i když řeknete něco nesprávného, nějakou špatnou odpověď, ve skutečnosti to nemusí mít tak katastrofální dopady, jak možná předpokládáte ve Vaší mysli. Kdybyste tu špatnou odpověď neřekla, nedozvěděla byste se, že je opravdu špatně. Tzn. neposunula byste se dál. Možná to zní jako klišé, ale věřím v to, že chybami se člověk učí a nikdo není perfektní na tolik, aby chyby nedělal. Tzn. chyby nám umožňují růst, tedy pravý opak ztrácení vlastní hodnoty.

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia