Dotaz:
Je mi 26 let a během šesti let jsem už vystřídala pět zaměstnání. Sice jsem během pěti let při zaměstnání vystudovala dálkově VŠ, ale skoro vždycky jsem měla problém v kolektivu. Vždy v tom figurovala nějaká žena kolem 40 let věku.
Nejprve jsem dělala přes dva roky na poště, kde jsem při tom dálkově studovala Bc., takže jsem měla s vedoucím domluvené pouštění do školy na zkoušky. Ale to mi tam skrz to začala dělat peklo kolegyně, kdy se to vyústilo v každodenní teror a peklo. Vše jsem řešila s vedoucím, sice byl potom klid, ale po dvou letech jsem odešla skrz peníze a udrbaný kolektiv na vysněné místo v administrativě. Ale to jsem netušila, že to bude ještě horší. Práce mě bavila, ale kolegyně co mě měla zaučovat, tak od začátku na mě byla odměřená, odmítala mi cokoliv vysvětlit a začala mi dělat naschvály, abych nemohla chodit do školy na zkoušky, všude mě pomlouvala, kula pikle a po řešení s vedením dělala ještě větší zle. Po půl roce jsem odešla s nervama na dranc. Konečně jsem nastoupila do laboratoře, tam vše bylo fajn, už jsem si myslela, že jsem se konečně uchytila, kolektiv normální. Ale, přišlo snižování stavu zaměstnanců v celé firmě, což znamenalo, že kdo měl zkušebku a smlouvu na určito, tak toho propustili. Byla jsem jasná a byla jsem tam pouze čtvrt roku! To jsem už začala dálkově studovat navazující magisterský obor.
Díky dálkovému studiu jsem hledala práci skoro čtvrt roku. Okolí mi to dávalo škaredě najevo. Tak jsem nastoupila do výroby, protože se mi tam líbili peníze, čím se zabývají a mohla jsem u toho studovat. Plán byl, že tam budu při studiu a po ukončení VŠ si budu hledat pozici k mému vzdělání a dokud místo nenajdu, tak zatím budu tam, kde jsem.
Byla jsem tam skoro dva roky. Kolektiv byl fajn až na nadřízenou, která se od počátku po mně jenom vozila. Ale nebyla jsem jediná. Na chvíli se to uklidnilo, až mě kolegyně před ní pochválila. Chvíli byl klid, než jsem zjistila, že nadřízená na mě kuje pikle, vrtá se mi v soukromí a před novou zaměstnankyní si na mě začala vymýšlet pomluvy. Ale nečekala to, že se mě nová paní zastane, a bude stát při mne. Tím jsme automaticky celá směna dostali žlutou kartu. Nadřízená se o to víc začala vozit po nové kolegyni, s kterou jsem se začala kamarádit, automaticky jsme dostávali horší práci, za všechno vynadáno, sahala nám na peníze a každý den mě beze svědků nutila do očkování na COVID. Vždy si našla záminku, proč se mě na to ptá. Byla jsem tam známá tím, že hodně ve volnu cestuji a ona všude vykřikovala, že firmu ohrožují covidem. Nakonec jsem po dvou letech odešla. Ale jen bych chtěla zdůraznit, že během toho půl roku nás skrz atmosféru odešlo pět.
Tak jsem po škole nastoupila na administrativu, kde to že začátku taky vypadalo fajn. Ale po dvou měsících tam začala dělat dusno kolegyně, s kterou jsem tam bohužel osm hodin sama a už to nedávám. Dusno je tam kvůli všemu i kvůli jednomu špatně založenýmu dodáku. Vyčítá mi jakou mám povahu, s kým si tykám, co tam dělám s VŠ, ať si uvědomím co ze sebe vyzařuji, buď ji vadí že nemluvím vůbec nebo že zase mluvím až moc, že koukám do mobilu, co smím a nesmím říkat za názory a dopadlo to tak, že jsem začala oponovat. Ale situace je tam už k nesnesení a opět budu skrz atmosféru muset odejít.
Už si připadám fakt jako prokletá nebo jako kdybych měla na čele napsáno “Šikanuj mě a voz se po mne”. Vždy to byla nějaká ženská kolem čtyřiceti let věku. A nejhorší na tom je, že nechci působit jako fluktuant, který nikde nevydrží. Teď už mám nové místo domluvené, ale po těch zkušenostech se bojím, že se mi to zase bude opakovat. Před okolím už raději o práci nechci moc mluvit, jelikož by mě odsoudili stylem, že je chyba ve mně a že nikde nevydržím. Už jsem si pár takových řečí vyslechla. Ale to se tam mám trápit? Jenom aby okolí neřeklo. Bojím se i toho, že si kvůli tomu nikoho nenajdu, protože taková holka je přece podezřelá. Už teď mám dost nízké sebevědomí a po těch zkušenostech mě vše více rozhodí. Bojím se chybovat, abych za to neměla podobný osud jako předtím. Když jsem se nebránila bylo to ještě horší, ale pokud jsem se bránit začala, tak se to většinou všechno vždy otočilo proti mne.
Jinak bych jen dodala, že jiní o mně říkají jak jsem šikovná, že jsem až moc hodná, což je možná ten problém. Ale líbit si už kdeco taky nenechám. Akorát jako nováček si člověk nemůže moc vyskakovat. Přijde vám to normální?
Děkuji za váš názor.
Odpověď:
Dobrý den,
skloubit studium vysoké školy s prací si vždy zaslouží obdiv. A o to větší, pokud je studium úspěšně dokončené, ať už bakalářským nebo magisterským titulem. Studium při práci má svá specifika a vyžaduje obratnou koordinaci všech aktivit a povinností kolem. A to se týká nejen osoby, která studuje, ale také zaměstnavatele. Je důležité si tady uvědomit, co je pro koho priorita. Ano, pro Vás je to škola a cíl dodělat školu, pro zaměstnavatele zaměstnanec v práci, vykonávající správně zadané úkoly. Pokud i tak nad rámec těchto očekáváni je zaměstnavatel ochoten vyjit vstříc, je to velmi hezké gesto. Mnohdy ošemetné pro druhou stranu. Ne vždy jsou si všichni u zaměstnavatele vědomi možné dohody nebo ji mohou vnímat rozpačitě. Ale závazky je potřeba dodržovat. Být dobrý pracovník, být dobrý student. A oboje na 100 procent najednou dělat, i když se snažíme, nelze. Dle Vašeho psaní usuzuji, že jste školu úspěšně dokončila. Jste opravdu šikovná.
Pracovní kolektiv je škola sama pro sebe😊 Je důležité mít na paměti, že ne vždy, tak jako v životě, se nám vše daří přesně podle našich představ. S někým si rozumíme méně, s někým více a ne vždy máme šanci si své kolegy vybrat. Proto je důležité, řekněme, pracovat s tím, co máme, ale také s tím, jací jsme.
Zpětná vazba je velmi důležitá. Zkuste se zeptat svých přátel, kterým věříte, a na které dáte, co si o Vás myslí a zamyslete se nad tím. Ne hned jejich slova zamítnout, v přesvědčení, že přece taková nejste nebo naopak, že do věcí nevidí, tak Vaší situaci rozumět nemohou. Zeptejte se, co se jim na Vás líbí a co by třeba přeci jen trochu, kdyby mohli, na Vás změnili. Taková upřímná diskuse je těžká, ale hodně přínosná. Je možné, že v práci to není jen o Vašem okolí, ale i o něčem týkající se Vás, co si však neuvědomujete. Za zkoušku takový rozhovor stojí. Ale najděte si na něj čas, kdy se cítíte dobře, neřešíte žádné akutní věci kolem, které vyžadují Vaši okamžitou pozornost.
Pracovní vztahy jak už mezi ženami nebo muži mají také svá specifika. Je těžké najít tu správnou hranici cítění se v hierarchii firmy dobře. Je důležité umět říci, co se nám nelíbí, na druhou stranu naše námitky by měly být dělané s odstupem a rozvahou. Také samozřejmě i v práci můžeme narazit na kolegy, se kterými si ”nesedneme” i když se snažíme. A ne vždy se nám podaří najít důvod, proč tomu tak je. V těchto případech je důležité si uvědomit, co nám práce dává, zda nám za to stoji v ní zůstávat a jak moc je pro nás naše působení ve firmě důležité.
Tady bych Vám poradila, abyste si v klidu sedla a popřemýšlela, co byste ráda ve Vašem pracovním životě dosáhla. Co Vás baví, co očekáváte od kolegů v práci a co naopak mohou oni očekávat od Vás. Co jste ochotna tolerovat a co naopak už je pro Vás červená linie, která Vás přiměje reagovat.
Mnohdy toto není úplně jednoduché. Proto, jste-li z Prahy nebo okolí, můžete se obrátit přímo na naši poradnu, kontakt a objednávkový formulář naleznete zde: https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/. Máte to k nám daleko? Podívejte se na stránky www.socialniklinika,cz, pomohou Vám nalézt vhodného terapeuta v místě Vašeho bydliště.
Píšete, že Vás za chvíli čeká nová práce. Těšte se na ni a jděte do ní s otevřenou myslí a úsměvem. Nehledě na možná rozčarováni z minulosti. Nyní jste dál. Máte hotovou školu, už víte, jak to v práci chodí a co můžete očekávat. Víte, kde jsou Vaše silné a slabší stránky a v čem jste dobrá.
Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.
Poradna Therapia
26
Dobrý den. Obracím se na vás protože potřebuju radu, pomoc. nevím co mi je ale cítím se už déle než půl roku soustavně smutný. Začalo loni o prázdninách tím že mě vyhodili z gymplu a vlastně už před “opravkama” sem cítil extrémní stres. Ve škole sem se před zkouškou pozvracel a rozbrečel. Když mi potom bylo řečeno že sem to nezvládl tak mi to bylo úplně jedno byl sem rád že to mám za sebou že můžu jet domu a že se můžu konečně po dlouhé době vyspat a na nic nemyslet. Druhý den sem se probudil a začal sem se stresovat z toho co ze mě bude. Postupně sem začínal mít pocit že můj život je jenom neúspěch a zklamání.
