Příspěvky

Psychický blok-proč někdy nedokážeme získat to, co si přejeme

V psychologii platí, že pokud něco dlouhodobě hledáte a nedaří se to, tak to někde vnitřně nechcete, resp.to máte vnitřně zablokované. Vnitřně znamená v takovém případě nevědomě. Pokud je totiž naše vědomí a nevědomí v naprostém souladu, jsme schopni dosáhnout téměř všeho, co si přejeme a na co jsme v základu dostatečně vybaveni (inteligence a vrozené schopnosti).

Co je vědomí a nevědomí?

Vědomá část naší mysli je ta, kterou si uvědomujeme. Tam probíhají naše vědomá přání a představy, kdy si třeba přejeme novou práci nebo skvělého partnera. Skrze tuto část také vědomě prožíváme myšlenky plné utrpení, když se nám dosažení cílů nedaří. Probíhají zde „objektivní“soudy, např. všichni dobří chlapi jsou zadaní, práce není nebo že můžu mít sice dobře placenou práci, ale nebude mě bavit. Díky těmto myšlenkám člověk znovu upadá na bezmoci.

 

Jak je to s nevědomím?

Skutečným vůdcem našeho života je ale naše nevědomí.V nevědomí se ukrývají všechny naše skryté a NE vědomé strachy. Zároveň jsou tam ale ukryty i všechny pozitivní věci, které jsme si za život uložily. Nevědomí ve skutečnosti ovlivňuje až 80% našeho smýšlení a chování, takže pokud si vědomou částí přejete novou a dobře placenou práci (tedy zbylými 20ti procenty), ale v nevědomí máte ukryty staré „věty“ a přesvědčení z naší rodiny typu – jsi k ničemu, v naší rodině nikdy neměl nikdo dobrou práci, peníze a bohatství je tu jen pro ty nahoře, buď rád, že tě někdo vůbec zaměstná….., je málo pravděpodobné, že na dobrou práci narazíte.

Vnitřní přesvědčení

To, čemu vnitřně věříme, o čemž jsme vnitřně dokonce přesvědčeni má pro nás velkou sílu. Tuto sílu je někdy těžké vědomě překročit, tedy jen tím, že si něco přejeme, pokud s nevědomou částí nijak nepracujeme. Nevědomá část totiž ovlivňuje širokou škálu věcí – mozek ve skutečnosti nedává povel vidět to, na co není nastaven. Tedy pokud hledáme hodného a přitažlivého partnera,ale jsme nastaveni vnitřně na to, že na něj nemáme (sebevědomí, schopnosti, krásu apod.), bude se náš pohled uchylovat spíše k partnerům, kteří odpovídají našemu vnitřnímu přesvědčení. Př.pokud věřím, že nemohu zažít vztah plný vášně a přitažlivosti (př.kvůli vzoru rodičů, kteří žili odděleně a nepřitahovali se,a e přesto spolu zůstali), budeme neustále přitahovat partnery, kteří se nám nelíbí a ty, co bychom chtěli se po nás ani neotočí.

Nápis na čele

Klientům vždycky říkám, že nevědomé myšlenky jsou jako kdyby je nositel sám neviděl, ale zároveň je měl napsané na čele, takže ostatní je vidí. Lidé v okolí a zejména ti, co se dostanou do blízkosti „nositele nápisu“ tedy vidí – př. ta si nechá klidně naložit, k té si můžu dovolit, ta chce být asi radši sama….apod.,a tak se podle toho řídí.. Nositel „nápisu na čele“ prozrazuje své vnitřní nastavení neuvědomělým chováním a svým slovním projevem, postojem těla a výrazem obličeje. Naše nevědomí tedy ovlivňuje naše nevědomé chování formou výrazu ve tváři, pohyby těla či slovy. Může si o sobě myslet, jak usilovně hledáme partnera, který by o nás třeba pečoval, ale v realitě můžeme na druhé lidi působit zcela opačným dojmem. Aniž si to uvědomujeme, neumíme si třeba o péči říct nebo ji přijmout, když už ji někdo nabídne. Chováme se třeba odtažitě, úzkostně nebo samotářsky a ostatní tak získávají dojem, že chceme zůstat sami a pomoc druhých nás obtěžuje!

Dalším příkladem může být hledání nové práce, kdy ji hledáte a s druhými hovoříte opakovaně o tom, jak jste v současné práci nešťastní, ale co se děje ve skutečnosti? Mnohdy se stává, že člověk, co si usilovně stěžuje na práci a tvrdí, že chce jinou – žádnou nehledá, nepracuje na sobě a na svých nových schopnostem a když mu někdo něco dohodí, tak nemá zrovna čas….
Okolí tedy můžete dávat o sobě v daném tématu zcela opačné informace než byste ve skutečnosti chtěli nebo potřebovali opravdu „vysílat“.

Hledáte-li dlouhodobě partnera, ale jste už měsíce či roky sami, tak se nevědomě partnerství bojíte a to z různých důvodů – můžete se bát, že vás opustí, když se opravdu zamilujete, že vám vezme osobní prostor, že vás bude vztah dusit apod.Stejně tak se můžete obávat „hledání“lepší práce. Můžete se nevědomě bát, že už jinou práci nenajdete, že vás v nové a lepší vyhodí. Pokud vám tedy nejde v životě dosáhnout delší dobu něčeho, po čem toužíte, máte vnitřně strach to získat!

V dalším článku o práci nevědomí a psychickém bloku se dozvíte, jak s tím pracovat.

Tereza Malimánková
Poradna Therapia

Jak vybrat dobrého psychologa

  • 1) Jak na vás terapeut,poradce či psycholog působí

    Již na prvním setkání vnímejte „chemii“ mezi vámi. Je vám individuální terapeut příjemný? Máte pocit, že se o vás odborník ať už poradce pro osobnostní rozvoj či psychoterapeut zajímá? Já vždy doporučuji klientům absolvovat dvě až tři sezení, abyste se lépe poznali a aby měl psycholog či psychoterapeut možnost dát již nějakou zpětnou vazbu a náhled na potíže klienta. V každém případě již od prvního setkání má klient šanci poznat, jak mu osobnostně jeho poradce sedí.

  •  
    2) Dobrý poradce či psychoterapeut vás posouvá dál

    Dobrý individuální terapeut, psychoterapeut či psycholog či kouč vás posouvá dál, pokud to potřebujete. Existují klienti, kteří potřebují od svého psychologa či poradce pouze vyslechnout, mít pocit prostoru pro své potíže. Vaše potíže by ale měly nabírat směr k řešení. Dobrý psychoterapeut či individuální poradce nbeo psycholog umí dávat trefné otázky, které vás posouvají dále, umí vám dávat náhledy na problém z takových úhlů, které  by vás samotné nenapadly. V tom se dobrý psycholog liší od kamarádky, se kterou si můžete o vašich problémech povídat v kavárně.

  •  
    3) Těšíte se na další sezení s odborníkem na vaše potíže?

    Dobrý psycholog, poradce či terapeut vás zaujme, budete se na sezení těšit a to dokonce i když nejsou někdy příjemné, protože vývoj někdy bolí.Správný psychoterapeut či poradce umí správně pojemnovat vaše potíže. On sám dobře pozná,zda s vámi pracuje na závislosti na vztahu,depresi,nízkém sebevědomí, či úzkosti.

  •  
    4) Řekněte si o to, co potřebujete

    Dobrý psycholog vám dokáže naslouchat a přizpůsobuje z části sezení vašim přáním. Pokud mu sdělíte, že potřebujete více zpětných reakcí, dobrý psycholog by měl zareagovat a nedržet se úzkostně svého zvyku spíše mlčet a jen naslouchat. Vy jste ten, který si sezení platí a měli byste mít pocit zájmu o vás.

  •  
    5) Jsou pro vás sezení obohacující?

    Dobrý poradce, psycholog či psychoterapeut je takový, kterého byste doporučili i svým známým. Nechodíte k němu jen „ze setrvace“, ale máte pocit, že vám sezení opravdu něco dávají

    PORADNA THERAPIA

    Máte-li opakující se potíže nebo vás něco trápí, objednejte se u našich odborníků:https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Doporučení knihy Cesty z úzkosti a deprese – Heinz-Peter Röhr

Knihu Cesty z úzkosti a deprese jsem četla poté, co jsem započala před lety práci jako terapeut v psychologické poradně. Deprese a úzkosti byly v poradně nejčastější téma se kterým klienti přicházeli. Kniha ve mně vytvořila revoluční přístup v tomto tématu ke klientům a jejich duševním nemocem. Ač jsem měla letité vzdělání ohledně těchto psychických potíží, brala jsem to vždy jako nemoc, jako zátěž, která člověku jen škodí a přichází mu do života jako zákeřný nepřítel. Opak je ale pravdou, kniha mě přesvědčila o tom, že v některých případech tyto nemoci a také mnohé jiné musí člověku do života přijít, protože ho paradoxně chrání od něčeho pro něj ještě více nepříjemného.

 

Je to možná zvláštní slyšet, že úzkost nebo deprese chrání před něčím hlubším, ale právě během mé praxe jsem se přesvědčila, že nemoci mají v životě člověka smysl.

Kniha mi dopomohla najít přesný postup, jak s nemocí u člověka pracovat, a právě nalezení jejího smyslu a důvodu, proč přišla bylo nakonec pro mé klienty to nejdůležitější. Najednou se jim ulevilo…najednou si nepřišli jako oběti své nemoci. Autor pomáhá nalézat recept k tomu, jak s nemocí zacházet. Právě tím, že jí bere zároveň jako přínosnou pro život člověka, dokáže klient s nemocí odvážněji pracovat. Protože to, co klienta při depresi či úzkosti nejvíce zasáhne je právě pocit bezmoci.

Autor vysvětluje skrze teorie vzniku nemoci, že člověk vlastně mnohdy již léta nevědomě pracuje na tom, že nemoc přijde. Takže pokud někdo dlouhodobě pracuje v práci, kterou nenávidí a obává se odejít, může se stát, že začne mít deprese a z přístupu nemohu odejít,protože.. se  stane nemůžu do ní chodit, protože je mi zle. Právě to vlastně mnohdy pomůže se situaci vyřešit, takový člověk dostal vnitřně svolení díky nemoci práci opustit. Pro člověka je mnohdy lehčí právě důvod nemohu než chci odejít, protože by mohly vylézt různé nezdravé programy jako „nikde nevydržíš, jsi líný, stejně si nikde nic nenajdeš apod.

V takovém případě nemoc vlastně pomůže člověku ven z něčeho, co sám neuměl opustit. Pak se ale zase musí vyrovnávat s důsledky nemoci, která jen tak neodejde.

Röhr celkově moc hezky pracuje s nevědomím, kdy vysvětluje, že právě tyto věci jsou záležitostí nevědomí, tzn.nejsou to vědomá rozhodnutí jako „vytvořím si depresi ať mohu odejít“..

 

Autor knihy srozumitelně popisuje tzv.brzdy našich životů a také rodinné důvody vzniku úzkostí  a deprese, kdy mezi jednou z nich počítá nedostatečnou separaci od rodiny, zejména od matky.

 

Autora Petera Röhra považuji za jednoho z nejlepších v psychoterapii vůbec a jeho nespornou výhodou při psaní knih jsou právě jeho letité zkušenosti s klienty v psychoterapeutické praxi.

 

Poradna Therapia

Mgr.Tereza Malimánková

Jak mohu pomoci člověku v depresi?

Dotaz: Dobrý den,
chci se zeptat, jak bych mohla pomoci nebo jak se mám chovat ke svému švagrovi. Švagr byl ženatý s mojí sestrou 17 let a mají 2 děti (16,13 let). Před 2 lety nám sestra oznámila, že se zamilovala a opouští švagra, rozvedli se a mají střídavou péči o děti. On se sesypal a začali mu deprese (navštěvuje psychiatra a bere nejaka antidepresiva). Předminulý rok na podzim přestal pracovat, protože nebyl schopný ani vstát do práce (pracuje jako právník). V lednu minulý rok zase začal chodit do práce, bylo to celkem lepší. Na konci ledna měl covid a od té doby se to vrátilo zase do té nejhorší fáze. Nemůže zase pracovat, není schopen vstát z postele, sedí a kouká. Když na něj mluvíte, tak kouká skrz Vás. Chci se zeptat, jak mu já, moje máma a děti mohou pomoc, jak se k němu máme chovat? Máme ho nutit k nějaké aktivitě, vymýšlet mu program? Nebo ho máme nechat být? Předem moc děkuji za odpověd. Zuzana H.

Odpověď:

Dobrý den Zuzano,

některé lékařské studie dávají do spojitosti větší psychiatrické problémy po prodělání covidu případně zhoršení již zaléčených psychiatrických obtíží. Pokud příznaky, které popisujete stále trvají, obávám se, že sami jen málo můžete pomoci. Doporučil bych Vám dostat švagra k jeho psychiatrovi a znovu nastolit medikaci, kterou mohl pravděpodobně zcela přestat užívat. V takovém případě by pro vás největší pomoc, kterou můžete poskytnou je mu dohodnout termín u jeho ambulantního psychiatra, na schůzku ho doprovodit/ dovézt a zkusit ho k ní i motivovat. Příznaky, které popisujete se jeví jako těžší forma deprese a v takovém případě jen na velmi málo podnětů bude reagovat.Můžete mu zkoušet vymýšlet malé drobné aktivity. V případech těžké deprese si jen vyčistit zuby je důvod k oslavě, takže mějte na paměti, že i nejmenší aktivita je úspěch. Kdybyste ho nechali zcela být, jeho stav se bude dlouhodobě zhoršovat, kdy bude v lepším případě nezbytná psychiatrická hospitalizace. U depresí je zvýšené riziko sebevražedných pokusů. V případě, že by o tom váš švagr například začal mluvit doporučuji to nebrat na lehkou váhu a vyhledat odbornou pomoc. Jako klíčová se mi nyní zdá konzultace s jeho psychiatrem.

Přeji hodně štěstí

Patrik

Úzkostné stavy a poruchy paměti po prodělání Covid-19

Dotaz: Dobrý den, posledních pár měsíců zažívám velmi divné stavy. Vše začalo v září, kdy jsem onemocněla koronavirem. Měla jsem lehký průběh, týden horečky a ztratila jsem chuť a čich. Zhruba měsíc po vyléčení jsem ale začala pociťovat divné stavy úzkosti. Několikrát denně mi nekontrolovatelně bušilo srdce a u toho jsem cítila nesnesitelnou úzkost, všeho jsem se bála a byla jsem roztěkaná. Úzkosti přicházely nekontrolovatelně například když jsem jela v autobuse nebo jsem seděla doma na gauči. Reálně jsem však neměla, čeho se bát, nic špatného se mi v tu chvíli nedělo. Postupně jsem začala pociťovat problémy s pamětí, měla jsem problém porozumět složitějším větám, což mi značně ztěžovalo studium na VŠ. Začala jsem mít problémy se zvládáním školy i běžného života, nedokázala jsem se na nic soustředit, cítila jsem tlak v hlavě a měla jsem pocit jakési mlhy. Nutno podotknout, že jsem před onemocněním byla velmi chytrá a bystrá. Začala jsem mít problémy s komunikací a svět se pro mě najednou stal hrozně hektický. Nezvládala jsem každodenní činnosti, bylo pro mě velmi těžké například někomu odepsat na mobilu. Takové stavy trvaly cca do prosince, kdy jsem kvůli zkouškovému začala brát piracetam a další volně dostupné léky na problémy s pamětí. Prášky mi trochu pomohly, díky nim jsem zvládla napsat bakalářku, brala jsem je zhruba 3 měsíce a poté jsem je vysadila. Problémy se ale vrátily a já je opět nasadila, nyní vyšší dávku, jelikož jsem se bála, že budu opět tak “mimo a hloupá”, jako dřív. Brala jsem cca 3-4 prášky denně, předtím pouze 1-2. Začala jsem mít hrozné deprese, motala se mi hlava a měla jsem vidění jako opilá, celkově jsem byla úplně mimo, nebyla jsem schopná normální konverzace. Celé dny jsem proležela a byla jak chodící mrtvola. Vše mě rychle naštvalo, musela jsem si vypínat upozornění na telefonu a přestala jsem komunikovat se světem. Z mého okolí mé stavy nikdo nepochopil, neměla jsem se ani komu svěřit. Jen jsem věděla, že nejsou normální, jelikož jsem neustále žila jako ve špatném snu. Spoustu večerů jsem probrečela a nevěděla jak dál. Byla jsem mimo, agresivní vůči svému okolí, plačtivá, měla jsem pocit, že už dál nemůžu, že mě nikdo nechápe, nikdo mi neporadí. Byla jsem schopná celé dny prospat, ztratila jsem o vše zájem, nic mě nebavilo, začala jsem spíše přežívat než žít. V průběhu těchto stavů jsem zažívala i osobní trable v životě, několikrát jsem se stěhovala, neměla nikde své bezpečí doma, do toho jsem cítila tyto pocity úzkosti, problémy s pamětí aj. Začala jsem kvůli tomu mít trable s přítelem, který mé problémy nepochopil, a to ty stavy ještě zhoršovalo. Čekala jsem od něj pomoc a pochopení, místo toho jsem dostala jen nespočet hádek, fyzických i psychických útoků a pojmenování “blázen”. Tyto divné stavy přicházejí dodnes ve vlnách, někdy si myslím, že jsem již ze všeho venku, ale pak se vše vrátí a já nejsem schopna normálně fungovat. Dodnes jsem nebyla schopna dojít k lékaři (nevím ani k jakému, zda neurologii nebo psychiatrii/psychologii), jelikož nezvládám ani normální život, natož abych vzala telefon, někam se objednala a někam dojela.

Výše popsané stavy trvají již 8 měsíců. Také mě tíží termín státnic, který se neúprosně blíží a já vím, že je v tomto stavu (i z hlediska paměti) nejsem schopna zvládnout, ba dokonce ani teď lítat po doktorech a řešit můj stav. Také jsem si všimla, že na mě jinak působí omamné látky, například když jsem požila malé množství alkoholu, byla jsem spíše mimo a měla jsem několikahodinové okno. Je tedy možné, že mi koronavirus způsobil nějaké poruchy mozku a následné braní piracetamu v kombinaci s psychickým vypětím a neporozuměním mého okolí nějakou psychickou poruchu? Děkuji za jakýkoliv názor a radu.

 

Dobrý den,

Děkuji za důvěru a otevřenost, se kterou jste se obrátila na naši poradnu.

Vámi popsané stavy na mě působí velmi závažně. Procházela jste a procházíte těžkými stavy, které musí být náročné zvládat sama, a ještě s nepochopením okolí, od kterého potřebujete v těchto chvílích podporu a pochopení nejvíce. I přes Vámi popsané potíže a „neschopnost“ normálně fungovat v každodenním životě z Vás cítím určitou vnitřní sílu a chtíč se se svými těžkými stavy „poprat“ a nepodléhat jim, což považuji za důležitý základ, dobrou výchozí pozici na cestě za cítěním se lépe.

Když se u Vás poprvé objevily úzkosti, tedy zhruba týden po onemocnění koronavirem, dělo se v té době nebo v době předcházející ještě něco jiného ve Vašem životě? Nějaké významné události, které Vás nenechaly klidnými? Příčiny úzkostí jsou většinou hlouběji a často sahají do minulosti. Předtím, než jste onemocněla koronavirem, jak byste popsala svoje vnitřní prožívání? Měla jste úzkostné tendence běžně v životě? Také přemýšlím, samo koronavirové onemocnění a především mediální „masáž“, jaká v posledním roce probíhá v českých médiích, myslím tím neustále strašení a zprávy týkající se skoro pouze koronaviru… každý den počty nově nakažených, počty mrtvých, a to jak v ČR tak ve světě… všechno toto je sama o sobě obrovská zátěž, která se z médií valí. Pokud člověk dlouhodobě žije pod takovýmto tlakem, přirozeně to mění jeho prožívání na úzkostnější, jelikož je pod neustálou „palbou“ médií. Dále, jak píšete, že jste v průběhu posledních 8 měsíců do toho všeho prožívala i náročné osobní situace, jako nepochopení a nepodpora od přítele, jež mi přijde jako velmi zásadní; stěhování, při kterém člověk ztrácí bezpečný pocit domova a musí si ho vybudovat v novém, z počátku neznámém místě; dále školní povinnosti. Působí to na mě, že se Vám v životě odehrává opravdu spousta náročných situací a změn, do kterých člověk musí vynaložit určité úsilí, aby se dokázal adaptovat.

Co se týče Piracetamu, lék jako takový dle mnoha studií nemá výrazné a časté vedlejší účinky, avšak i tak jsou mezi vedlejšími účinky uvedeny mimo jiné úzkosti, deprese, nervozita, podrážděnost a další. Takže teoreticky tento lék může mít podíl na tom, jak se aktuálně cítíte.

Vím, že píšete, že nejste schopna zavolat lékaři či jinému odborníkovi. Rozumím, že něco udělat se zdá v těchto stavech až nemožné. Ale jak jsem psala výše, Vaše slova a popis stavů na mě působí velmi tíživě. Myslím, že by Vám mohl velmi pomoct psychoterapeut, který by Vás vyslechl a který by Vás podpořil na cestě za tím, abyste se cítila lépe. Společně byste hledali souvislosti a příčiny Vašich stavů, on by Vám dával podněty k zamyšlení a snažil se trpělivě pomoct zorientovat se ve Vaší situaci. C
Myslím, že jeho podpora pro Vás bude stěžejní, vzhledem k náročnosti Vaší situace. Můžete se např. zkusit obrátit na některého z mých kolegů z poradny Therapia, v současné době se umožňuje terapeutické sezení i online. Také existuje možnost docházet k psychoterapeutovi na náklady zdravotní pojišťovny. V tomto případě je potřeba si vyhledat psychoterapeuta, který bude mít na webu uvedeno, že pracuje pro zdravotní pojišťovny a zjistit, zdali jeho služby pokrývá konkrétně Vaše zdravotní pojišťovna.

Na závěr bych chtěla zmínit, že je v pořádku a normální, necítit se dobře a mít psychické potíže. Psychika nám tímto většinou naznačuje, že se něco děje, že bychom něčemu měly věnovat pozornost, v sobě samých. V dnešní době je běžné, když se člověk cítí fyzicky špatně, a i když má dlouhodobé fyzické potíže. S psychikou se může dít to podobné, člověk se může necítit psychicky dobře a neznamená to nutně, že je „mimo“ či „blázen“.

Přeji Vám, abyste dokázala najít příčiny Vašich stavů a aby se Vám brzy ulevilo! Držím moc palce. Kdybyste cokoli potřebovala, pište, jsem tu pro Vás.

S pozdravem,
Nikola
Poradna Therapia

Je deprese dědičná?

Dotaz:
Je mi 24, za dva měsíce dělám státnice (Bc.), což je velký stres, už teď, ale nemyslím si, že by to byla příčina.
V osobním životě je vše v pořádku, s přítelem máme dlouhodobě spokojený vztah, jediný problém v rodině je můj otec, který je dlouholetý alkoholik. Mohou být depresivní stavy zapříčiněné i geneticky? Vím, že s otcovi strany to v rodině bylo. On trpí depresemi a alkoholismem, myslím že jeho otec měl také nějaké psychické problémy. Já jsem se v pubertě (cca 13 – 17let) sebepoškozovala, řezala jsem se do zápěstí. Občas, když mám ten stav smutku a nutkání plakat, vrátí se mi pocity z té doby, kdy jsem se sebepoškozovala a vzpomenu si na to. Ne, že bych to chtěla udělat, jen na to prostě myslím. Myslím, že hodně negativní energie ve mě zanechaly zážitky s tátou, kdy jsem ho viděla v opravdu nehezkých stavech, pozvraceného, páchnoucího, potlučeného atd.

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za odvahu obrátit se na naši poradnu a svěřit se se svým trápením. Cítím, že jste pod tlakem a ráda byste dostala situaci pod kontrolu. Popisujete také že jste plačtivá a nevíte, proč tomu tak je. Máte také obavy z toho, zda se u Vás nerozjela depresivní epizoda. Pojďme se tedy na všechno společně podívat.

Začneme tím, že Vám popíšu, jak vypadá deprese. Pokud zažíváme depresivní epizodu, je velice jednoduché se unavit, nebaví nás ani činnosti, které nám normálně zvednou náladu, která je v tomto období prokazatelně zhoršená. V těžkých případech nedokážeme ani vstát z postele a ráno se budíme stejně unavení, jako když jsme šli spát. Vnímáte u sebe některé tyto příznaky? Z toho, jak jste na začátku dotazu situaci popsala cítím hodně úzkosti a také potřeby mít emoce pod kontrolou. I když to tak na první pohled nemusí vypadat, tak jsou pocity dobrými rádci, kteří nám ukazují, jestli jdeme správným nebo špatným směrem. V dnešní době je ale bohužel jejich projevování považováno za slabost, a tak i když nás něco opravdu hodně trápí nebo jsme naštvaní, raději mlčíme, abychom se neztrapnili a nežádoucí emoce v sobě zatlačíme někam hodně hluboko. Pocity jsou ale jako malé děti, když je večer pošlete spát. Neustále se vracejí a říkají: „Mami já jdu na záchod“ nebo „Chce se mi ještě pít“. Toto se pak může projevovat, tak že se nám najednou chce plakat a my ani nevíme proč. Důvod už jsme totiž dávno zapomněli. Může to být tlak ze školy, který si nechceme připustit nebo ještě něco, co je daleko v minulosti. První krok k tomu abychom si porozuměli, je dovolit si negativní emoce prožívat. Ve chvíli, kdy se budete cítit špatně se sama sebe zeptejte „Co je to za emoci?“ „Co mi chce říct?“ Jaké moje chování zapříčiňuje, že se tak cítím? Nebo „Je něco v okolí, co způsobuje, že mi je právě takto? Vzpomeňte si, jak to bylo u Vás doma, když jste byla dítě? Dostalo se Vám uklidnění, když jste ho potřebovala? Mohla jste svobodně projevit to co jste potřebovala? Zkuste si na tyto otázky odpovědět, dejte na intuici, uvidíte, kam Vás zavede. Psala jste také o tom, že jste v minulosti poškozovala sama sebe. Toto chování právě často souvisí s tím, že potřebujeme ovlivnit to, co se kolem nás děje ale nemáme k tomu dostatek prostředků. To, že se poškodíme a máme nad bolestí kontrolu nám přináší úlevu i když jen krátkodobou. Dovolte si tedy emoční napětí vyjádřit přirozeným způsobem. Pokud máte vztek, zkuste se vykřičet, něco roztrhat nebo počmárat. Když Vám je smutno a chce se Vám plakat, jděte se někam do soukromí vyplakat, najděte si vlastní způsob, každý to máme jinak. Uleví se Vám. K přijetí emocí pomáhá také meditační technika RAIN. Usaďte se nebo položte, podle toho, co Vaše tělo aktuálně potřebuje. Zavřete oči a soustřeďte se na dech. Vnímejte pomalu pocity a myšlenky které Vám přijdou na mysl a pokládejte si stejné otázky, které jsem napsal výše, abyste pochopila jejich význam. Všechny tyto myšlenky a pocity přijměte, řekněte si: „Vždyť vy také patříte ke mně“. Pomůže Vám to s negativními emocemi a také k sobě rychleji najdete cestu. Buďte trpělivá a netlačte na sebe. Na všechno, co je důležité nepřijdete při prvním cvičení, ale postupem času se Vaše schopnost vnímat sama sebe zlepší.

Zmiňujete se také o svém otci, o tom, jak hodně pije a trpí depresemi. Úlohou tatínků je dítěti ukazovat svět a během toho u nich vytvářet pocit takového bezpečného území. V případě, že to tak není, můžeme být na otce vnitřně naštvaní. Jak je to u Vás? Jestliže to máte stejně, napište dva dopisy, které neodesílejte. První bude od Vás pro otce dostaňte v něm ze sebe všechny negativní pocity, klidně buďte sprostá a v žádném případě necenzurujte. Poté si dejte den až dva přestávku a napište dopis druhý. Ten bude pro Vás od něj. Vyslovte v něm za otce všechno, co byste si přála, aby Vám řekl nebo přiznal. Pomůže Vám to se na něj dívat jinak a možná se změní i Váš pohled na život obecně. K tatínkovým depresivním stavům. Ptala jste se, zda jsou deprese dědičné. Mohou být, mějte však na paměti, že konzumace alkoholu a alkoholismus obecně, depresivní stavy navozuje a prohlubuje. Vy osobně na mě depresivně nepůsobíte.

V případě, že byste potřebovala situaci konzultovat osobně a jste z okolí Prahy, můžete se obrátit na naši poradnu Kontakty a další informace naleznete na stránkách https://koucink-psychoterapie.cz/. Jste-li zdaleka, mohou Vám při hledání vhodného odborníka pomoci stránky sociální kliniky www.socialniklinika.cz.

Přeji hodně zdaru a zdravím
Honza

Poruchy osobnosti

Dotaz:

Dobrý den,
mám veliké podezření, že moje máma trpí poruchou osobnosti.
Už jako malá jsem několikrát postřehla, že její reakce jsou velice odlišné od běžných lidí (náhlá změna nálady, prudká až agresivní reakce na negativní situace; přehnané až přeafektované vyjádření jakékoliv emoce, infantilita, lhaní…). Avšak čím jsem starší, tak tím se objevuje více situací, které mně stále více utvrzují o tom, že něco není v pořádku.

Shodou okolností jsem postupem času potkala lidi, které měli stejné nebo možná ještě horší zkušenosti se svými matkami nebo jinými lidmi v okolí. To mě přimělo pátrat a výsledkem prozatím je, že moje máma možná trpí poruchou osobnosti. Na základě různých článků mi na ni nejvíce sedí histrionská porucha, ale také znaky narcistické a emočně nestabilní poruchy.

Proč si to myslím? Kromě výše uvedených důvodů, kterých jsem si všimla již v dětství, vyšla později napovrch různá “odhalení”.

Úplně zbytečně lže. Avšak těžko říct, jestli těm lžím věří nebo ne. Např.: máma se odjakživa nenáviděla s tchýní, mluvila o ní vždycky ošklivě, ale najednou po letech (a po rozvodu s tátou) začala tvrdit, že jí tchýně pozvala k sobě na čaj a jaký mají parádní vztah. Nedávno jsem se však dozvěděla přímo od tchýně, že to není pravda, že nikdy u ní nebyla. Podobné situace se staly několikrát. Např. když se s tátou hádala (čehož jsme s bratrem byli několikrát svědky, protože jsme byli mámino oblíbené obecenstvo a ochrana zároveň, aby měla jistotu, že táta nebude tak zuřit a rovněž se snažila z táty dělat v našich očích a v očích jiných despotu, což jsem po čase zjistila, že je to z její strany pouhá manipulace a zneužívání situací), tak všem říkala, jak mu “naložila”, ale pravda byla taková, že to bylo úplně obráceně.

Jak jsem již zmínila, tak máma ráda manipuluje lidmi, aby udělali přesně to, co chce. Nás manipulovala proti tátovi. Někdy manipulovala jinými lidmi, aby za ni zaplatili a pokud se tak nestalo, tak se jí to hluboce dotklo. Ale to se nestávalo moc často, protože máma na to šla přes city.
Paradoxem je, že ji samotnou lze lehce zmanipulovat. Tvrdí, že my, její děti jsme u ní na prvním místě, ale realita je taková, že na prvním místě je ona, pak ti tzv. přátele nebo její krátkodobý aktuální rádoby partner, který si s ní hraje a až pak my.
Pokud se cokoliv děje, tak ona vinná rozhodně není a pokud i ano, tak se obhájí tak, aby to v konečném důsledku nebyla její vina.

Má potřebu nadhodnocovat sebe a různé maličkosti, na základě kterých očekává, že jí budeme chválit do nebes. Nebo naopak má potřebu, abychom ji za všechno litovali. Cokoliv se stane, ať už vtipná historka, “tragédie” nebo běžně úplně obyčejný úspěch.

Má neustálou potřebu mluvit, ať už prostřednictvím telefonování nebo povídání. Obecně, když jsme v skupině lidí, tak využívá různé způsoby, jak zaujmout. Ať už se musí ke všemu vyjadřovat, na vše přehnaně reagovat nebo skákat do řeči, aby řekla nějakou “vtipnou hlášku”, kterou je obvykle úplně mimo. Nemluvě o tom, že trpí snad všemi zdravotními nemocemi na světě a několikrát prý skoro umřela (napoprvé se člověk lekne, ale když to slyšíte už několikrát a není nikdo, kdo by to potvrdil, tak už tomu moc nevěříte).

Respekt jí nic moc neříká. Speciálně, když se jedná o lidi, které svým způsobem považuje za méněcenné (jako např. já a bratr, protože jsme její děti). Např. nedávno jsem jí hezky požádala, aby mně ještě neseznamovala se svým novým přítelem, je to moc brzo. O dva dny mi ho dovleče pod ubytovnu a seznámení se nevyhnu. Když jsem jí ptala, proč to udělala, tak to svalila na něj. Podobně to udělala i bratrovi.

Je konfliktní až haštěřivá a má velmi nepřiměřené reakce. S mámou se snažím vídat méně, protože příliš mnoho stráveného času s ní dokáže být vyčerpávající. Dostává mne svým chováním a smýšlením do nepříjemných situací a později vyvolává bezdůvodně hádky. Jsou občas i situace, kdy se nám snaží navodit pocit, že si něco uvědomila a dokonce se i omluví, ale po čase se to zase vrátí všechno k tomu samému.

Kazí vztahy ve svůj prospěch. Lépe řečeno, MNĚ kazí vztahy ve svůj prospěch. Přirozeně byla kdysi moje máma pro mne bohyní. Navzdory tomu, jak se k nám všem dokázala chovat, byla pro mne jako pro dítě vším a úplně jsem si okolnosti až tak neuvědomovala, proto jsem jí až zaslepeně ve všem důvěřovala. Ta tvrdá realita padla až v mých 19-ti, kdy jsem měla prvního přítele, s kterým jsem až dodneška. Obecně odjakživa pomlouvala tátu přede všemi a hlavně nám se snažila kazit náš pohled na něj.

Další vztah, který mi sabotovala, tedy snažila se o to, tak byl ten s mým přítelem, u kterého jsem si postupně uvědomovala, že s mámou nejsme jako “sestry“. Děsně žárlila, že už mně nemá jenom pro sebe. Kdykoliv jsem šla s ním na rande, pořád mi volala kvůli hloupostem. Dělala mi scény a hádala se se mnou až agresivně pro nic za nic. Jednou, když byl přítel u nás, tak měla ten večer potřebu mně před ním pomlouvat a ponižovat.

V choulostivých situacích je velmi hysterická. Je nestálá. Ať už ve vztazích nebo v práci. Pokud není něco z toho podle její představy, tak okamžitě hledá jinde. Přitom ona sama nemá moc čeho nabídnout. A všechny ty práce a partnery si ona sama vybrala. Vždycky tvrdí, jak moc je miluje, i když na ní kašlou a chovají se nehezky, stačí, aby se objevil někdo lepší (tedy s větším kontem na účtu), tak ten první v dané chvíli neexistuje. Samozřejmě má hned potřebu se okamžitě pochlubit celé rodině, kteří už ji dávno neberou vážně.

Když to celé shrnu, tak momentálně mám pocit, že se to obrátilo a že já jsem ta matka a ona to dítě, protože se tak chová a bohužel se cítím bezmocně, protože jí nedokážu nijak pomoct. Je velmi ulhané až rozmazlené dítě, které nikdy neposlouchá a miluje si stěžovat a chlubit + má výkyvy nálady a emocí, je nestabilní a výbušná. Obecně mít takovou matku minimálně na mně zanechalo nějaké stopy, s kterými bojuji doteď. Napříč tomu však mám s ní i hezké chvíle a vzpomínky, na které ráda vzpomínám a jsem za ně vděčná a vím, že se máma snažila a že nás má ráda.

Věřím, že jsem situaci popsala, co nejsrozumitelněji.

Jako stále milující dcera, která se už nechce na mámu zlobit, bych vás poprosila o rady.

Trpí máma nějakou poruchou? Pokud ano, tak kterou? Pokud ano, tak jak ji můžu pomoci? Předem vám velmi děkuji za váš čas a trpělivost a přeji hodně úspěchu.

Odpověď:

Dobrý den,

myslím, že jste situaci popsala velmi podrobně a vidím, jak Vám záleží na tom, abyste se zachovala správně vůči své matce a byla jí schopna pomoci. Uvědomuji si, že celá situace je pro vás extrémně náročná. Bohužel jsem toho názoru, že dokud nebude chtít vaše matka udělat nějakou změnu, nemáte šanci ji efektivně a dlouhodobě pomoci. Naopak by to mohlo snadno podle mého názoru sklouznout do dalšího využívání, citového vydírání a obrácení situace proti Vám, které jste již v minulosti popisovala. Tímto byste ji vlastně i zároveň nepřímo pomáhala se jakýmkoli způsobem stavit do role oběti.

Život v takovém prostředí, které vytvářela vaše matka, bylo, jak sama popisujete, velmi náročné a zanechalo na vás stopy. Proto si myslím, že byste v této situaci měla myslet hlavně na sebe a svůj život, když už jste nyní v situaci, kdy nejste na matce existenčně závislá. V situaci, kterou popisujete, bych vám, proto doporučil, abyste si stanovila vůči vztahu s matkou pevné hranice, které se nebudou překračovat. Měly by být stanoveny takovým způsobem, aby Vás kontakt s matkou neohrožoval, aby co nejméně negativně ovlivňoval Váš život. Mám potřebu říct, že nenesete za svou matku žádnou zodpovědnost. Zodpovědnost nesete pouze za sebe a svůj život.

Uvědomuji si, že přijetí tohoto názoru a stanovení hranic je velmi obtížné a nejedná se tudíž o jednorázovou záležitost nýbrž o dlouhodobou práci. Zároveň přemýšlím, do jaké míry vaše matka přímo i nepřímo zasahuje do vztahu s vaším partnerem, protože i jeho pozice je v takovém vztahu nelehká. Obzvláště, když jste psala, že se vás matka snažila opakovaně rozeštvat. Jak velkou zátěž to přináší vašemu vztahu?

Doporučil bych Vám pokračovat v omezování kontaktu s vaší matkou a co nejvíce se soustředit na sebe. Protože dle vašeho popisu si myslím, že vám mohla ublížit mnohem více, než si možná uvědomujete. Je přirozené, že se chcete o svou matku postarat, ale zároveň si myslím, že je třeba si uvědomit, jakou cenu byste za to zaplatila a jestli byste byla ochotna ji dát. Doporučil bych Vám, abyste vyhledala psychoterapeuta ve vašem okolí, se kterým byste si mohla v bezpečném prostředí tříbit myšlenky a celou situaci dopodrobna probrat. Pokud jste z Prahy, můžete navštívit naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz a vybrat si některého z našich psychoterapeutů. Psychoterapie je dlouhodobý proces, a proto bych Vás chtěl upozornit, že výsledky se nedostavují ihned, ale až po dlouhodobé spolupráci.

Abych odpověděl na vaši otázku, zdali Vaše matka trpí nějakou poruchou osobnosti. Bohužel Vám nemohu pouze na základě vašeho dotazu říct, jestli se o poruchu osobnosti jedná či ne, ale její chování do značné míry poruše osobnosti odpovídá. Tuto skutečnost by měl zhodnotit osobně odborník v ideálním případě psychiatr či klinický psycholog.

Přeji mnoho sil.

Psychický i fyzický teror manipulátorky

Dotaz:

Dobrý den,

případ, s kterým bych potřebovala poradit je asi velice netypický pro Vaši praxi. Nejedná se totiž o můj osobní problém, ale o blízkého přítele, který je už delší dobu ve velkých nesnázích.
Před třemi roky se na dovolené seznámil s dívkou, se kterou se posléze více sblížil a vyústilo to ve vztah a soužití. Netrvalo dlouho a začal se svěřovat, že ho neustále napadá a má ho za lháře a nevěrníka. Probírá jeho předešlé vztahy, v podstatě každá žena v jeho minulosti je i současnou sokyní. Všechny ženy v jeho životě jsou dle jejích slov “čubky”. Je přesvědčená, že své bývalé vztahy i nadále udržuje. Kontroluje absolutně jeho soukromí, musí jí nechat kontrolovat jeho telefon. Navíc jakýkoliv jeho kontakt nejen se ženami ale i s kamarády- muži, je problém. Podle jejího soudu, ženy on balí a muži ho nabádají proti ní a jsou to všichni hajzlové, kteří své partnerky podvádějí a jsou to také lháři. Těch příhod a scénářů je za tu dobu tak moc, že už si to ani nepamatuji. V podstatě mu zakazuje s kýmkoliv stýkat.
V posledním době to vše vygradovalo, že na základě zpráv v jeho mobilu, kdy si psal s kolegyní z práce, která s ním řešila předání její pracovní pozice, si vydedukovala, že spolu něco určitě museli mít a způsobila skandál u něj na pracovišti. Donutila ho, aby šel za snoubencem té kolegyně a řekl mu, že jejich dopisování mělo asi nějaký hlubší význam, že ji chtěl “sbalit”. On sám už je dokonce ochoten říct, že tam asi možná bylo nějaké flirtování, ale zároveň, že by si něco takového nedovolil.

Je si vědom její situace, že má přítele, s kterým plánují svatbu a že vlastně jejich komunikace byla více méně přátelská. Ta žena pochopitelně reagovala dost naštvaně. Vygradovalo to k hrozbě trestního oznámení a řešení s policií. Kolegyně i její přítel to ve finále hodili za hlavu, ale mého kamaráda to dál pronásleduje, protože přítelkyně se zasloužila o to, aby to věděl celý pracovní kolektiv, včetně jeho nadřízených.

Dál mi vyprávěl, že během této doby a nebylo to poprvé, kdy se hádali několik hodin denně, ho v šíleném amoku napadla, kopala do něj, mlátila ho pěstmi, roztrhala na něm oblečení a vyhrožovala mu, že zabije jeho i sebe. On nakonec utekl jen ve spodním prádle z bytu.

Bohužel toto všechno slečně nestačilo, možná se cítila posilněná krizí, kterou mu v práci způsobila a vyslala ho na “očistnou” misi k nám domů. Měl za úkol očernit mého muže přede mnou. Jsou totiž od dětství velice blízcí přátelé. Troufám si říct, nejlepší přátelé. Když byl vyhozen v noci z bytu a neměl kde spát, poskytli jsme mu útočiště. Během posledního půl roku už několikrát. Dokonce jsme ho i načas přesvědčili, aby se nevracel k přítelkyni a udrželi ho od ní jeden a půl měsíce.

Po jejím naléhání a vábení se bohužel zas k ní vrátil, přes veškerá naše varování, že to jiné nebude. Netrvalo to ani týden a už zas byl napadán, že je lhář a podvodník. Podle mne se nás chtěla jen zbavit jako lidí, kteří mu pomáhají. To jsme neudělali, samozřejmě.
Celou dobu, co jsme spolu mluvili, jsem se mu snažila vysvětlit, že je normální komunikovat s lidmi, mít přátele, stýkat se s nimi a že pohled jeho přítelkyně je “nemocný”. Že její jednání a vyhrožování je už hraničící s nějakou psychickou poruchou a že by možná měl uvažovat o jejím umístění do ochranné léčby.

Prosím poraďte mi, co můžeme v této situaci dělat. Jak mu mohu pomoci? Máme o něj opravdu velký strach. Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za Váš dotaz. Situace, kterou jste popsala, je velmi náročná a je pochopitelné, že máte o svého kamaráda strach.

Nevím, zda jste to zkoušela, ale promluvila jste si se svým kamarádem o jeho pocitech ve vztahu, a jak se ve vztahu cítí? Může to být přínosné pro něj, protože bude mít možnost s někým své pocity sdílet, ale i pro Vás, protože Vám to může pomoc pochopit, proč Váš kamarád ve vztahu setrvává. Díky sdílení pocitů, může získat nový pohled na situaci a pochopit, proč o něj máte obavy.

Podle toho, co píšete, je partnerka Vašeho kamaráda silná manipulátorka a může trpět i poruchou osobnosti.

Manipulátoři rádi upozorňují na negativní vlastnosti svého okolí a upozorňují na chyby druhých. Často jim chybí náhled na vlastní chování. Manipulátoři také rádi lžou svému okolí. Lež může také otočit, proti oběti, která si pak může myslet, že za to může vlastně ona. Manipulátor svého partnera může popisovat svému okolí, tak jak chce, aby ho okolí zrovna vidělo a jak se mu to hodí. Také veškerou vinu hází na svého partnera, který časem opravdu může uvěřit tomu, že za to může on.

Váš kamarád, je podle toho, co píšete, opravdu již zmanipulovaná oběť. Odchod od manipulátorky by pro něj mohl být velmi náročný a vyžadoval by značné úsilí, proto mu můžete nabídnout podporu v těžkých chvílích a bezpečný prostor.

Svému kamarádovi můžete doporučit knihy Láska a manipulace od Nazare Aga a Nenechte s sebou manipulovat od stejné autorky. Knihy by mu mohly pomoc si uvědomit, že jeho partnerka je opravdu manipulativní.

Je důležité, aby Váš kamarád vyhledal odbornou pomoc. Můžete zkusit svému kamarádovi nabídnout možnosti jako je třeba psychologická konzultace či terapie, kde by si o svých pocitech mohl promluvit s někým dalším a na situaci získat nový náhled. Můžete svému kamarádovi říct, že Vám na něm záleží a nabídnout mu pomoc s hledáním psychologa. Také může zavolat na Linku důvěry, kde se mu dostane bezplatné pomoci v krizové situaci.

Dále píšete, že partnerské hádky vygradovaly i ve fyzické útoky. Pokud by se taková situace opakovala a byla by pro Vašeho kamaráda ohrožující, měl by zvážit oznámení na Policii ČR.

Důležité také je, abyste v takovéto situaci chránili sami sebe a nastavili jasné hranice a hlídali si je. Je od Vás skvělé, že pomáháte svému kamarádovi, ale nesmíte se tím nechat vysát. To by nepomohlo ani jednomu z Vás. Můžete se zkusit s ním dohodnout na tom, že mu rádi nabídnete přístřeší, ale že je potřeba, aby se k partnerce pak už nevracel. Říct mu, že pokud tomu tak učiní, budete muset oznámit na Policii ČR, co se u nich doma děje.

Tereza

 

 

Úzkost mě omezuje v každodenním životě

Dotaz:

Hezký den, obracím se na vás s prosbou o radu. Jsem mladý muž introvert (cítím se lépe sám než ve velké skupině lidí), ale byl jsem schopen veškeré každodenní situace zvládat (maturita, pracovní pohovor atd.). Momentálně (asi tak půl roku) se ovšem necítím tak dobře. Situace, které mi v minulosti nedělali problémy, jsou teď pro mě stresující a dost mě to vyčerpává. Problém spočívá v tom, že nad vším moc přemýšlím a jsem z toho často nervózní. Přemýšlím nad tím, co si o mně myslí okolí, pociťuji vnitřní napětí a jsem přecitlivělý. Mimo to, že vše si moc beru, tak nedokážu navázat vztah. Nevím, co tento problém spustilo, protože dříve jsem tyto problémy neměl. Proto bych Vás chtěl poprosit o radu, jak mám v této situaci postupovat a zda by mi pomohli konzultace s odborníkem. K psychiatrovi se mi jít nechce (nechci jít cestou prášků). Děkuji předem za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,
děkujeme Vám za důvěru, se kterou jste se obrátil na naši poradnu. S problémy, které popisujete, se v současné době potýká poměrně velké množství lidí a setkáváme se s nimi samozřejmě i u klientů a klientek naší poradny. Úzkost bývá dokonce označována za jednu z takzvaných civilizačních nemocí.

Strach a úzkost do našich životů patří. Některé náročnější a méně časté situace vyvolávají určitou míru úzkosti u většiny lidí, například Vámi zmiňovaný pracovní pohovor nebo maturita.

Pokud ale pociťujete, že Vám dělá problémy zvládat bez větších potíží každodenní situace nebo se cítíte svými úzkostnými myšlenkami omezovaný v aktivitách, které jste dříve dělal naprosto bez problémů. Tak to už je to znamení, že se nejedná jen o nějaké běžné obavy či trému, ale stavy úzkosti, se kterými by se již bylo na místě obrátit na odborníka. Život s úzkostmi může být velmi náročný a vyčerpávající. Zvládání běžného fungování může být pro člověka trpícího úzkostnou poruchou natolik těžké, že spotřebovává enormní množství energie a pak mu nezbývá kapacita na žádné jiné činnosti, které by mu mohly přinést radost či alespoň rozptýlení od vlastních zatěžujících úzkostných myšlenek.

Pokud vnímáte, že Vám Vaše stavy úzkosti výrazně zasahují do života, je dobré návštěvu odborníka příliš neodkládat, protože úzkostná porucha sama neodezní, spíše má tendenci se v čase zhoršovat. Navíc čím dříve je započata terapie úzkosti, tím větší je šance na její úspěch i trvalost jejích výsledků.

Úzkosti se mohou léčit jak v rámci psychoterapie, tak pomocí léků nebo také kombinací obou těchto přístupů. Pokud se tedy chcete snažit své úzkosti zvládnout bez užívání léků, doporučila bych Vám vyhledat nejprve psychologa nebo psychoterapeuta, který Vám pomůže diagnostikovat závažnost Vašich úzkostí a doporučí Vám další postup.

Terapie úzkostí je velice individuální a spíše dlouhodobější záležitost, proto Vám v rámci prostoru, který nabízí online poradna, nedokážu poradit žádný konkrétní postup, který by pomohl s úzkostmi přímo Vám. Bez obav se ale můžete svěřit do péče odborníkům v naší poradně, případně pokud to k nám máte daleko, nabízíme také konzultace přes Skype, nebo se můžete obrátit na nějaké zařízení blíže Vašemu bydlišti.

Přeji Vám mnoho úspěchů na cestě ke spokojenému životu bez paralyzujících úzkostných stavů.

Barbora

 

Moje matka je psychopat – 2.díl seriálu Psychopat v rodině

Tímto článkem volně navazuji na předchozí článek Můj rodič psychopat: https://koucink-psychoterapie.cz/muj-rodic-psychopat-aneb-nasledky-vychovy-psychopatem-v-dospelosti/, kde jsem se věnovala důsledkům výchovy rodičem s diagnózou porucha osobnosti. Zaměřovala jsem se na důsledky takové výchovy v dospělosti, s čím se dospělý potýká.

Nyní bych se ráda věnovala tomu, jak matka s takovou diagnózou působí od narození na své dítě a v jeho raném věku. Věnuji se zde dětem,  které se narodí zcela zdravé, ale od počátku svého bytí se potýkají s tvrdou, nezdravou a devastující výchovou a nevztahovostí od své matky.

 

Dítě se rodí s přirozeným vztahem, ke své matce. Od počátku v ní hledá bezpečí a cítí k ní bezmeznou lásku. Matka znamená pro dítě celý svět a teprve postupně si hledá vztah i k dalším blízkým osobám. Dítě se rodí zcela bezmocné a jediným nástrojem, jak se o sebe postarat jsou jeho projevy emocí – libost či nelibost a projevy fyzických potřeb. Nemá tedy žádnou moc nad svým životem a je proto důležité narodí-li se matce, která se přirozeně ladí na jeho potřeby, poslouchá je, vztahuje se k němu s láskou a pečuje o dítě tak, aby se cítilo v bezpečí. Bezpečí je základní věc, kterou je potřeba dítěti v tomto věku zajistit. Jak ale vypadá vztah matky k dítěti, která dítěti nejen bezpečí tvořit neumí, ale ani nechce a každý její krok je pro dítě devastující?

 

Necitlivost a minimální péče matky s poruchou osobnosti k dítěti od narození a v raném věku

 

Matka psychopat (s poruchou osobnosti) považuje dítě již od narození za zbytečnou zátěž. Není nezajímavé, že takto narušené matky často mívají dětí více, a naopak matky zodpovědné a zdravé často zůstanou u jednoho. Narušená matka má děti buď z nezodpovědného chování nebo proto, aby nevypadala „divně“ ve společnosti či z jiných nepravých důvodů. Děti jí ale nezajímají a otravují.

Čerstvě narozené dítě této matky již od počátku hodně strádá. Jak v péči, tak ve vztahu s matkou. Matka k dítěti vysílá pocity, že na obtíž, přebytečné, k ničemu, otravné a neužitečné. Dítě tedy nejenže nedostane nazpět pocit lásky, ale naopak pocit, že by zde nemělo ani být. Takový pocit si dítě nese často celým životem, pokud se nerozhodne docházet na terapii nebo řešit své potíže jinak.

 

Matka o své dítě pečuje jen tak, aby přežilo. Cokoli navíc považuje za zbytečný nadstandart, který by jí zbytečně ubral energii. Tento vzorec si dítě přetáhne do dospělosti, a to má za následek, že nezná zdravé hranice svých potřeb. V dospělosti se pak zanedbává či nevědomě vytváří situace, které ho ohrožují na životě – alkohol, drogy, extrémní sporty apod. Matka není ke svému dítěti nijak empatická ani citlivá, přestože může dobře chápat, co její dítě potřebuje. Může mít pocit, že dítě ani nic necítí, protože tomu ještě racionálně nerozumí. Dítě tak vystavuje opakovaně silně nekomfortním situacím – nechává ho v zimě, nedostatečně přebalené, najedené pouze nevhodnými potravinami(rohlíky, křupky apod.-nic co by ji zabralo čas a co by ji obtěžovalo),v horku či ho krmí necitlivým a hrubým způsobem. Nic však nedělá tak zřejmým způsobem, aby to ihned zaujalo okolí dítěte.

Veškerá péče o dítě ji obtěžuje a má pocit, že přichází o svou vlastní svobodu a podle toho se k dítěti vztahuje. Nechává ho samotné, nedbá na jeho strachy a veškerou péči nad limit přežití považuje za rozmazlování, razí heslo – je ti to nepříjemné, tak dostaneš ještě navíc, aby sis zvyklo, jaký je život. Dítě si do života odnáší pocit, že není na světě žádné bezpečí a jako dospělý se buď nechrání vůbec nebo naopak přespříliš úzkostně. Dítě matka vychovává způsobem, že to přeci musí vydržet a nereaguje na jeho potřeby a projevy lítosti. Tyto přirozené projevy dítěte považuje za zbytečné kňourání a projevy rozmazlenosti.

Dítě pro matku získává minimální hodnotu až tím, kdy může být užitečné. Dítěti se v dospělosti může zapsat vzorec chování, musím být užitečný či nápomocný, abych měl hodnotu. Jelikož je matka silně sobecká a zaměřuje se na své potřeby, využívá dítě zcela ke svému užitku. Dítě extrémně brzy osamostatňuje nebo odkládá jiným lidem do péče (staršímu dítěti, babičce apod.). Je tedy celkem pravidlo, že se starší sourozenec takové matky stará o její mladší dítě a obstarává všechno ohledně domácnosti i dítěte. Dítě matky s poruchou osobnosti tedy téměř nezažije dětství a je rovnou vhozeno do role dospělého, to může mít za následek, že se bude v dospělosti cítit být vnitřně dítětem a nebude se umět dospěle vyrovnávat se svým životem.

 

Dítě časem vycítí, že není bezpečné projevovat své potřeby, přání či emoce a stahuje se. Snaží se být neviditelné a později i užitečné. Snaží se nepřekážet a přestává se zcela ladit na své potřeby a ladí se na nálady své matky, aby vycítilo, kdy má alespoň malou šanci něco získat. Nálady matky jsou však nestabilní, a proto často cítí dítě frustraci, protože málokdy dosáhne svých přání. Matka s poruchou osobnosti někdy dítěti něco slíbí, ale téměř nikdy to nesplní a splní-li to, dítěti to zpětně vyčítá nebo za to očekává „revange“. Často se také stane, že vyplní dítěti přání přesně opačně, než-li si přálo, jde tedy vyloženě proti jeho potřebám. Dítě se pak následkem toho naučí raději zcela vzdát svých potřeb.

 

Samozřejmostí života s matkou s poruchou osobnosti je asociální život. Matka doma nechce žádné návštěvy dítěte nebo je jiným způsobem nepodporuje. Nedoprovází své dítě na žádné kroužky, často je ani nedovolí nebo jinak zhatí. Nechce do toho vkládat svou energii a považuje to za přebytečné, protože jí potřeby jejího dítěte nezají. O dítě se nezajímá a nepomáhá mu tak tvořit žádný sociální život ani náplň v životě. Stejně tak se školou dítěti nepomáhá a dítě má štěstí, pokud je natolik inteligentní, že pomoc nepotřebuje. Už to, že dítě porodila považuje za dost na to, aby ji dítě bylo celý život vděčné. To pak v dospělém životě opakovaně selhává a připadá si k ničemu. Své neúspěchy si však nespojuje se svou matkou, protože ta celý život zdůrazňuje, jak se dobře stará a dítě je natolik k ničemu, že všechno zkazí.

 

Mezi další rysy matky s poruchou osobnosti patří zejména manipulace, ponižování, kritika, lhaní, vyčítání, asociální chování a další, které se směrem k dítěti projevuje zejména v pozdějším věku. Matka s takovým chováním může a nemusí mít poruchu osobnosti. V každém případě i kdyby nesplňovala ostatní rysy této diagnózy, jedná se o matku vysoce necitlivou, která zanedbává či týrá své dítě. I takový případ je tedy závažný pro vývoj dítěte v dospělosti,

 

Důležitým faktem je to, že chování matky s poruchou osobnosti je nezměnitelné nebo jen minimálně změnitelné, jelikož je zasažena poruchou celá její osobnost a ona sama se tak vidí v pořádku. Dítěti tedy nepomůže, když by se pokusilo své matce vysvětlit své pocity, ba naopak si tím uškodí, protože tato matka bere vše jako útok na sebe a slabosti a odhalení dítěte spíše využije ke svému prospěchu. Matka se vždy uvidí jako oběť a dítě se vždy cítí jako viník a podle toho se k matce i k sobě také chová. Dítě není schopné dlouho nahlédnout, že prostředí v rodině není zdravé. Navíc matka se dítě snaží dlouhodobě vytrhávat ze zdravých vztahů (přátelských či rodinných), aby bylo izolováno. Paradoxem je, že právě nefunkční rodiny často zdůrazňují důležitost rodiny. Pokud dítě třeba navštěvuje skrze kamaráda jinou rodinu, tato se ohání, že jí berou dítě.

Dítě s matkou s poruchou osobnosti nejčastěji žije buď v rodině bez otce, s otcem submisivním, se stejně narušeným otcem či jinak nefunkčním otcem (alkoholik, narkoman apod.).

 

Pokud se dospělému, který byl vychováván takovými rodiči nedostane pomoc, žije celý život s vnitřním pocitem nehodnoty – jsem bezcenný – a to má vliv na celý jeho život.

 

Na starší věk dítěte a životem s matkou s poruchou osobnosti se zaměřím v dalším článku.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia