Příspěvky

Doporučení knihy Nenásilná komunikace Marshall B.Rosenberg

V naší společnosti se v komunikaci běžně používá hodnocení někoho nebo něčeho. Za hranou slušnosti se běžně považuje jen to, když jsme na druhého sprostí. Běžně však v hovorech s druhým používáme kritiku, výčitky či dokonce ponižování, když nejsme s něčím spokojeni.
V naší komunikaci chybí respekt k druhému a ten naopak mnohdy nahrazuje manipulace jako prostředek něčeho dosáhnout. Není se čemu divit, manipulace se běžně používá i ve výchově dětí, a tak je vidět, že si celé generace pak nevěří v tom, že by skrze respekt něčeho dosáhly. Za respekt často mylně považujeme to, když jsme v hovoru naopak moc potlačeni, a tak se nám stane, že nedáme své potřeby najevo druhému jasně a znovu se nám potvrdí, že jinak než „násilnou komunikací“ u druhého ničím nedosáhneme.
Lidem často chybí nástroj, jak mají vlastně správně komunikovat? Jak si u toho zdravě držet hranice? Běžně používáme v mluvě kritiku, výčitku či jiný druh manipulace a pak se divíme, že se nám kazí naše blízké vztahy, a to i přesto, že mnohdy i dosáheme svého.


Autor knihy Nenásilná komunikace Marshall B.Rosenberg dává ve své knize přesný a příjemně popsaný návod, jak se naučit komunikovat nenásilně a dosáhnout svého. A nejen dosáhnout svého, ale přiblížit se s člověkem. Jeho cílem je v komunikaci s druhým dosáhnout upřímnosti. Autor nepoužívá jako nástroj vysvětlování nebo obhajování se, když ho někdo dokonce i slovně napadne, ale začne se o druhého zajímat a snaží se na něj „nacítit“. Používá šikovné otázky, doptává se druhého a zjišťuje, co potřebuje.
V běžném hovoru se autor vlastně chová jako terapeut a používá terapeutické techniky jako parafrázování, kdy se ujišťuje, zda pochopil správně, co druhý říká. Příkladem může být dotaz: „Cítíš se dotčený, protože bys chtěl za svou snahu dostat více ocenění?“
Marshall v komunikaci vždy prosazuje empatii k druhému, a to i v případě, že je k němu druhý agresivní či útočný. V knize uvádí několik příkladů ze svých přednášek, kdy se setkal s lidmi z rozdílných kultur či sociální vrstvy, kteří na něj přímo na přednášce slovně velmi silně útočili. Autor je dokázal svými empatickými a vhodně položenými otázkami zklidnit, a dokonce dostat na „svou stranu“.
Kniha patří mezi skvost psychologické literatury a na vysoké škole ji studenti měli vždy v seznamu „povinné literatury“.
Za mě je největším objevem knihy to, jak se za každým konfliktem skrývá nějaký strach člověka. Často, když se na nás někdo rozčiluje to shodíme slovy, je drzí, co si to dovoluje, pořád něco má. Ve skutečnosti je ale často za útokem skryto mnohem více a útočník jen neuměl jasně vyjádřit svou skutečnou potřebu.

Mgr.Tereza Malimánková
Poradna Therapia

Jak reagovat na pasivní agresi

Co je pasivní agrese?

Pasivní agrese se zásadně liší od agrese jako takové. Agrese je zjevná a čitelná. Agresivní člověk nijak neskrývá, že je agresivní. Zcela zjevně vyhrožuje nebo křičí nebo jinak prosazuje svou moc nad druhým.

Pasivní agrese je oproti tomu skrytá forma agrese. Používají ji lidé, kteří se obávají jít do otevřeného konfliktu. Navíc se vnímají spíš jako oběti než jako agresoři. V komunikaci používají výčitky, ironii, plané sliby, manipulace nebo se urazí či mlčí. Tímto skrytým způsobem se vás snaží dotlačit k tomu, abyste se zachovali tak, jak potřebují. Je to velmi podobné manipulaci. Projevy pasivní agrese jsou různorodé. Například, když po vás pasivně agresivní člověk něco chce a vy odmítnete, může se třeba urazit nebo se začít cítit jinak ublíženě. Tím ve vás pravděpodobně vyvolá pocit viny, aniž byste ve skutečnosti udělali něco zlého. Zejména člověk, který má k pocitům viny sklony začne v té chvíli pochybovat, jestli nebyl „zlý“ nebo moc přísný nebo náročný. Jestli své odmítnutá neřekl moc „ošklivě“ nebo jestli je vlastně nutné, aby odmítal..vždyť mu to vlastně nic neudělá.Tímto způsobem si pasivně agresivní člověk vymaňuje své potřeby a to i ty, na které nemá právo.

Další příklady pasivní agrese?

 

Znáte situace s někým ze svých blízkých, kdy se mu obáváte říct něco nepříjemného, protože se na několik hodin nebo dní urazí nebo s vámi přestane mluvit? Pak jste se setkali s pasivně agresivním člověkem. Cítíte se vedle svého blízkého nepříjemně, protože máte pocit, že vás často uráží nebo shazuje, ale když na to poukážete poníží vás argumentem, že jste nějaká citlivka, že to byla jenom legrace..?Pak je to pasivní agrese.

Slibuje vám opakovaně váš partner spoustu věcí, ale neplní je? Pak je to pasivní agrese.

 

Pasivní agrese se vždy skrývá za něco „dobrého“. Přeci se nemůžete zlobit na člověka, který se jen snaží dělat legraci nebo člověk, který nemluví a nic mu není, je přeci jen unavený. Nebo člověk, která vás nerespektuje, ale dělá to přeci proto, že to s vámi myslí dobře ..(jako třeba nevhodné rady či zásahy do vašeho života od vaší maminky nebo tatínka).

 

Proč lidé používají pasivní agresi?

Pasivně agresivní člověk tak jedná z důvodu, že se zbavuje zodpovědnosti za svoje činy. Neumí jednat otevřeně, kdy by byl nucený přiznat, tohle se mi nelíbí, tohle potřebuji, tohle nechci, protože by to pak mělo své důsledky. Příkladem může být žena, která vyčítá muži, že se špatně obléká nebo, že chodí často s kamarády, ale ve skutečnosti už jí dlouhodobě nevyhovuje soužití s jejím partnerem. To by však mělo důsledky, kdyby to vyslovila nahlas. Možná by se i rozešli a na to třeba taková žena nemá odvahu.

 

Pasivně agresivní člověk nikdy nepřizná, že je agresivní

 

Lidé, co se přiklání v komunikaci k pasivní agresi neumějí dobře komunikovat svoje potřeby a emoce. Tento vzorec chování se často vytvářel už v jejich dětství, kdy mohl jeden z rodičů být pasivně agresivní a dítě to tak „okoukalo“ a zvnitřnilo si to jako způsob komunikace. Další z možností (nebo jejich kombinace) je, že dítě samo bylo v takové rodině nějak potlačováno ve svých potřebách a projevech pocitů či nespokojenosti. Pokud matka dítěte reaguje ublíženě, uraženě nebo naštvaně, pokaždé nebo často, když dítě projeví nespokojenost nebo jinou potřebu, dítě se naučí potřeby neprojevovat čitelně. Začne se potlačovat. V potlačování pak pokračuje i v dospělosti ve svých vztazích.Tam se vlastně začne oprávněně cítit ublíženě. Často se dospělý, který se potlačuje dostává do pocitu frustrace ve vztahu, kdy si zbytečně neřekne o své potřeby. Často používá slova jako „ne, to je v pohodě, mě to nevadí, jasný, to počká, nemám nic důležitého apod. To má však svoje důsledky, protože pak očekává i od druhých, že potlačí své potřeby, respektive, že je nebudou mít. Pokud najednou něco druzí odmítnou, cítí se „oprávněni“ reagovat ublíženě.

Jak na ni reagovat?

Popište, co vidíte a co to s vámi dělá. Příkladem může být, že odmítnete nějakou pomoc vaší maminky a ona se urazí a přestane s vámi mluvit. Vaše reakce může být „vidím, že si se mnou potom, co jsem odmítla tvou pomoc přestala mluvit. Všimla jsem si, že to děláš opakovaně“. Není mi to příjemné, mám pak strach ti něco příště odmítnout.

V tom lepším případě zareaguje rodič otevřeně a je možné, že si své reakce nebyl ani vědom a omluví se. V horším případě bude s pasivní agresí pokračovat…“ty seš nějaká citlivá, furt na mě něco vidíš, vždyť ti vůbec nic nedělám“. V takovém případě si je daná osoba vědoma své pasivní agrese a nehodlá to druhé straně ulehčit svou otevřeností. Tento se rodič dostal do role oběti a cítí se tak (ač neoprávněně, protože máte právo odmítat). V tomto případě je dobré reagovat na odpověd rodiče stejně jako na manipulaci, tedy NEVYSVĚTLOVAT a NEÚTOČIT, ale brát jako bernou minci ne, to co je „cítit“ z rodiče (tedy naštvání), ale slova, která říká.Vaše odpověd by tedy mohla být „aha, tak to jsem si asi špatně přečetla ve tvým chování, tak to je fajn“.Po takové odpovědi je jasné, že jste se na pasivní agresi nenachytali a přestává její účinek fungovat.

 

Nevysvětlujte ani neútočte….uvědomte se, že se vás pasivně agresivní člověk snaží dostat do role agresora, protože on sám se cítí jako oběť

 

Zkuste si uvědomit, že pasivně agresivní člověk vás chce naštvat a vyvolat ve vás frustraci, protože se sám cítí ublížený. Neberte tedy jeho útoky doslova a vážně,přestože je to těžké. Ve chvíli, kdy se naštvete a budete pravděpodobně reagovat výbušně pasivně agresivní zůstává v klidu.Často používá věty jako „co tu na mě křičíš,jsi agresivní, nejsi  normální, vidíš kdo tu má problém?Ty jsi tak přecitlivělý!Nedá se ti nic říct!“

Nikdy s pasivně agresivním člověkem nezačínejte hádky!Nikdy nevyhrajete.

Zejména s pasivně agresivním člověkem, stejně tak i s jedincem, který manipuluje je potřeba si pevně nastavit hranice a dodržovat je. Zejména v těchto dvou případech je to často velká zkouška trpělivosti, protože od manipulativních nebo pasivně agresivních lidí dochází opakovaně k jejich narušování. Budete tedy nuceni si hranice opakovaně udržovat a zpevňovat. Domluvíte se třeba s rodiči, že nebudou vašemu dítěti dávat sladké. Oni to před vámi se sebezapřením dodrží, ale sladké dávají nadále vašemu dítěti „potají“. Pokud se ohradíte, znovu se můžete dostat do pozice „agresora“ – vždyť je to jenom sladké, ať dítě taky něco užije, pořád něco máš.Pasivně agresivní člověk nedokáže připustit v situaci svou zodpovědnost a má tendence v druhých vyvolávat pocit viny a sebe dávat do pozice dobráka a oběti.

 

Pasivně agresivní člověk byl ve své rodině často nedoceněný a kritizovaný nebo nějak emočně potlačený. Abyste mu porozumněli, zkuste si uvědomit, proč takto reaguje. To však neznamená, že mu pasivní agresi máte v komunikaci odpouštět a umožnit mu vás opakovaně nerespektovat. Pasivně agresivní člověk má také často pocit, že nemá možnost volby, že to, co si nevyjedná svou skrytou agresí nebo manipulací by nedostal. V partnerství si takový člověk může třeba mylně myslet, že nad ním má druhý moc. A tak nemá odvahu jednat otevřeně a žádat o věci otevřeně (to je jeho historická zkušenost z dětství, že to nikam nevedlo..).

Pasivně agresivnímu člověku chybí pocit zodpovědnosti za sebe, zároveň ji ale neumí převzít a má pocit bezmoci, tak skrytě útočí

Předejte mu tedy zodpovědnost – jak by sis to představoval ?Co bys pro to mohl udělat ty? Velkým paradoxem je, že pasivně agresivní má strach, že nad ním má jeho okolí moc, ale na druhou stranu se obává převzít kormidlo a vést si svůj život sám a nést za něj zodpovědnost. Takže to opět nechává na svém okolí a pak je naštvaný, že to není podle jeho přestav.

Právě tohle je silný signál, pokud na vás váš partner nechává téměř všechna rozhodnutí a pak je naštvaný, že s tím není spokojený, může jít o pasivně agresivní jednání.

 

Tereza Malimánková

Vedoucí poradny Therapia

 

Bojím se mluvit

DOTAZ:

Dobrý den,

obracím se na Vás s prosbou o radu. Mám problém, který nejspíš trápí mnoho dalších, ale myslím, že u mě zachází poněkud do extrému. Jedná se o mluvení před větším počtem lidí. Asi by mi to přišlo běžné, kdybych měla takový „blok“ například jen při prezentacích či důležitých zkouškách… Jenže já jej mám stále, i při zcela běžných příležitostech.

V rámci výuky mluvím pouze v případech, kdy mě někdo přímo osloví, nezapojuji se do skupinových prací… nejspíš ze strachu, abych neřekla nějakou blbost, abych se neztrapnila, prostě aby mě ostatní nehodnotili… Mám obecně problém se sebedůvěrou a vždycky mi připadalo, že jsou spolužáci chytřejší, kreativnější, sečtělejší, povolanější, a moje nápady mi vůči těm jejich připadají banální, tak si je raději nechávám pro sebe, pokud vůbec nějaké mám… A nejvíce mě na tom trápí, že se tenhle blok projevuje i v komunikaci s kamarádkami – nejlépe se cítím jen ve dvou, maximálně ve třech, ale jakmile se nás sejde více, už mám problém zapojovat se do hovoru. Stejně tak je to i v práci. Jediná skupina lidí, před kterou jsem se vždy cítila komfortně, jsou děti. S těmi jsem vždy zvládala komunikovat a vést je bez jakýchkoliv větších obtíží. Ale jakmile je přítomná některá z kolegyň, opět přichází ten pocit, že něco dělám špatně, nebo minimálně ne tak dobře jako ony, že mě někdo hodnotí atd.

Mám nějaké teorie, týkající se vlastní osobnosti a mé minulosti, které by mohly být příčinou těchto bloků… Ale přesto jsem zatím nepřišla na způsob, jak je překonat. Máte nějaký nápad, jakým způsobem by se na tom dalo pracovat?

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

jako důležité vnímám, že o svém problému přemýšlíte v širších souvislostech a snažíte se Vašemu problému porozumět a hledat příčiny v minulosti. Tyto obtíže mohou relativně snadno vzniknout v dětství, kdy se staneme například terčem posměchu ve větší skupině, zažijeme nějakou trapnou situaci na veřejnosti, nebo nepředvedeme výkon, jaký bychom si přáli. Tyto obtíže mohou být také spojeny s vysokými nároky na sebe a nedůvěrou ve vlastních schopnosti.

 

Myslím, že by pro Vás v tomto případě mohlo být užitečné využít nějaké osobní konzultace s psychoterapeutem či terapeutkou – můžete se zkusit podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz, jestli by vám vyhovoval někdo z týmu naší poradny, nebo třeba vyhledat někoho blíže Vašemu bydlišti, pokud to k nám máte daleko. V bezpečném prostředí a s dalším pohledem byste mohla být v pochopení svých obtíží úspěšnější. Existuje mnoho způsobů, jak s těmito problémy pracovat. Myslím si, že ve Vašem případě by mohla být ideální kombinace psychoterapie, kde byste se snažili s terapeutem Vašim obtížím porozumět. Zároveň byste to, ale mohla propojit s formou opakovaného vystavování se nepříznivým situacím a postupnými malými kroky se snažila těmto situacím vystavovat.

 

Zde by mohlo být vhodné si sestavit seznam situací od bezpečné po nejvíc nepříjemnou situaci, kterou si dokážete v této souvislosti představit. Tento seznam by měl obsahovat alespoň 10 a více úrovní obtížnosti. Zkuste poté lehnout si v klidném bezpečném prostředí, zavřít oči a situaci si představit od nejlehčí a postupně a pomalu postupovat k těžším (toto cvičení se dá dobře propojovat s autogenním tréninkem, které můžete nalézt třeba na Youtube). Pokuste se v té situaci pokaždé setrvat tak dlouho, až pro Vás nebude ohrožující. Poté postupte k další obtížnější. Postupujte velmi pomalu, i když se posunete jen o jednu úroveň, je to úspěch. Zaměřte se během tohoto nácviku na klidné hluboké dýchání do břicha a nikam nespěchejte. Stejný postup můžete uplatnit i v reálném vystavování se situacím, kterých se bojíte. Začít od úkolů, které pro Vás nejsou příliš náročné, ale abyste stále posouvala svou laťku dále. Pro tyto postupy je vhodné mít nějakého partnera, který Vás bude podporovat a se kterým můžete sdílet vaše pokroky a případně zhodnotit, proč jste s něčím neuspěla. Zároveň je velmi důležité posoudit své aktuální možnosti, abyste si nedala hned příliš velké úkoly dřív, než na to budete opravdu připravená. Na to je ideální psychoterapeut, ale můžete k tomu využít i nějakou jinou blízkou osobu, u které vnímáte, že by pro takový účel mohla být vhodná a mohla by Vám pomoci dobře zhodnotit situaci. Velmi důležitá je zde trpělivost, jelikož se jedná o dlouhodobý proces. Zároveň se nezapomínejte po nácviku odměnit něčím příjemným. Vliv odměny je na překonávání vlastních strachů důležitý.

Přeji mnoho sil

Patrik
Poradna Therapia

 

SOBEC VE VZTAHU – jak rozeznat strach, že jste sobečtí ve vztahu od skutečného sobectví

Tak rovnou dobrá zpráva na začátek. Pokud vás zejména ve vztazích provází neustále nebo často vnitřní hlásek – měla bys to pro druhého udělat – protože jinak budeš sobecký a skutečně tak konáte, bez ohledu na své potřeby, tak máte bohužel úplně jiný problém než sobectví. Neumíte sami sebe dostatečně emocionálně a často i materiálně chránit. Jste pod tlakem pocitu viny.

Možná, pokud tyto věty čte někdo, kdo takový problém nemá, může si říkat, to je přeci jasné, když dělám něco pro druhé sobec nejsem! Ale divili byste se, kolik lidí je ve svém životě naprosto bezohledných ke svým potřebám, a přesto se vnitřně bojí, že je sobecký. A tak pokračuje vědomě i nevědomě v rozdávání dál.

 

Jak rozlišit skutečné sobectví od strachu ze sobectví?

  Skutečný sobec se v podstatě vůbec nezabývá pocitem viny nebo strachu, zda není sobecký. Dokonce má často spíš pocit, že dostává od druhých málo! Skutečný sobec dokáže obratně manipulovat s druhým, aby z něj dostal, co potřebuje, a to často i bez toho, aby si o to řekl. Má tendenci do partnerství nevědomě „přitahovat“ přesně ty lidi, kteří trpí pocitem viny, že, když nepomohou nebo nedají, budou za sobce. Pravý sobec dokáže právě na toto místo dobře útočit, a to buď nahlas slovně nebo skrze pasivní agresi (mlčením, urážením se, neochotou, sliby, které neplní apod.) Přesně to působí na „provinilého“ jako bomba v odpalování další pomoci.

Skutečný sobec je často v pozici, že nemá, neumí, není schopen, a to je spouštěcí impulz pro zachránce, provinilce a lidi se strachem z opuštění se opět rozdávat a nehledět na sebe.

Dalším znamením toho, že nejste pravý sobec je, že svému partnerovi opakovaně sdělujete své prosby a potřeby, ale on je neplní (samozřejmě nemusí jít o všechny potřeby). Často jde ale zejména o klíčové potřeby, které neslyší. Na druhou stranu, on své potřeby ani nemusí vyslovit a vy už mu „podstrojujete“.

Jak se stanete provinilým sobcem?

Provází-li vás v životě pocity viny, které vás vedou k potlačování svým potřeb nebo ke strachu ze sobectví, je pravděpodobné, že vás někdo ve vašem dětství silně manipuloval. Ve většině případů to byl jeden z rodičů. Takový rodič se sám choval v určité oblasti vašeho života nebo celkově sobecky a projektoval tuto vlastnost do vás, tedy do svého dítěte. V dospělosti se takové následky mohou projevit ve vašem partnerském vztahu nebo v jiných blízkých vztazích právě ve chvíli, kdy se dovolíte projevit nějakou vaši klíčovou potřebu, kdy usilujete o něco, na čem vám záleží. Tzv.projekce znamená, že máme nějakou vlastnost, kterou si neumíme, nechceme připustit, a tak ji nevědomě přivlastníme někomu jinému. Navíc tím docílíme, že získáme to, co chceme.

 

Když budu hodný, budu milovaný

Děti vedené k pocitu viny jsou dobře manipulovatelné, jsou z nich hodné a ovladatelné holčičky a kluci, kteří plní potřeby svého rodiče. Takový rodič byl často sám ve své vlastní rodině citově (i jinak) „nedokrmený“ a tak to nevědomě předává i svému dítěti. To se pak stává zároveň „dokrmovačem“ potřeb svého rodiče a zároveň je vnitřně podobně vyprahlý a toužící po přijetí a lásce a plnění potřeb, jako jeho rodič.

Takovému dítěti ( a později dospělému) se do hlavy nastaví vzorec „když budu hodný a budu plnit potřeby druhých, budu milovaný“. To byla nevědomá vnitřní dohoda, která vznikla s rodičem, to se však nikdy nestane. Nemůže to fungovat, čím více se rozdáváte, tím více pro druhého ztrácíte hodnotu, a to vede přesně k pocitu nelásky.

Rodič takového dítěte má v sobě naopak vzorec „co si neurvu, nedostanu a budu zase trpět jako v dětství pocitem nedostatku“. V dospělosti potom takové dítě potkává i partnera s podobných vzorcem, jaký měl jeho rodič.

Chování rodičů nemuselo být čistě sobecké, v mnohých rodinách naučí dítě naopak přesně té neřesti se neustále rozdávat, mohli se rozdávat i pro dítě samotné. Pokud ale dítě trpí pocitem viny a strachem ze sobectví, vždy zažilo pocit nerespektu a neúcty od rodičů a proto přitahuje i sobeckého partnera. Nerespekt mohl být třeba právě v oblasti plnění jeho potřeb. Rodiče třeba plnili ty potřeby, které považovali za důležité u dítěte nebo pro ně zajímavé, ale na dítě a jeho skutečné potřeby nehleděli.

Takový člověk se pak v dospělosti přesně ocitá v situaci, kdy znovu v partnerství zažívá emoční bolest- snažím se a stejně se neplní mé skutečně důležité potřeby a tak se cítím nemilovaná/ý.

Jak z toho ven

Důležité je přiznání si, že se k sobě chováte s neúctou, což má za následek, že se ostatní chovají s neúctou k vám.

Je potřeba, abyste se naučili být více autentičtí v projevu k druhému. Naučte se partnerovi sdělovat i nepříjemné pocity(př. zklamal jsi mě, styděla jsem se, když jsi to udělal apod.)a překonejte strach, že mu ublížíte. Čím více totiž ochraňujete skutečné sobce, tím větší pocit viny ve vás roste, to je paradox.

Naučte se rozpoznat manipulace v komunikaci, kdykoli cítíte, že ve vás někdo vyvolává pocity viny, tak s vámi manipuluje.

Učte se od svého partnera, pokud se projevuje jako skutečný sobec. Důvodem, proč jste se potkali může být právě to, že se od sebe máte navzájem učit.Vy, jak si máte prosadit své potřeby a on větší empatie.

 

Tereza Malimánková, Poradna Therapia

 

Rodina nebo manželka

Dotaz: Dobrý den,

obracím se na vás pro radu a pomoc, protože já už jsem bezradný. Jsem už 3 roky ženatý a mám roční dítě, celkově jsem s manželkou přes 7 let. Za tu dobu lze velmi snadno (i pro mě) pozorovat, jak moji schopnost uvažování a rozhodování zdeformovala k obrazu svému, abych se prostě choval a uvažoval, jak ona uzná za vhodné. Dřív bych se kvůli lecčemu s ní pohádal, dnes už dělám dost věcí tak, jak mě ona “naučila” a její nedostatky více či méně toleruji. Nikdy jsem v tom neviděl takový problém, abych kvůli tomu přemýšlel o rozvodu. Bohužel postupem času se tento problém prohlubuje. Nejhorší je, že je žena zaujatá proti mojí rodině. Já s mám s rodinou vztahy velmi kladné, ale od doby, co jsem s manželkou, ona na mé rodině stále vidí něco špatného. Tak, jak já funguji s rodinou po léta, že si pomáháme, stýkáme se, z ničeho neděláme vědu atd., tak ona v tom neustále vidí něco špatně, samý nepřekonatelný problém a prakticky mi dost věcí spojených s mou rodinou zakazuje. A to je ten hlavní problém. Rodina chce to, manželka zas ono, a já už ani nepoznám, co vlastně chci já.  Momentálně to vygradovalo do fáze, kdy žena řekla “buď já nebo oni”. Sestra chtěla uspořádat sourozenecký víkend i s bratry, ale manželka si myslí, že se musím na 100 % věnovat svojí rodině, takže mi to opět prakticky zakázala. Dokonce začala mluvil o rozvodu jako jediné možné cestě a já teď už fakt nevím jak, dál, jsem v kleštích, čím dál víc, obě strany mají rozumné argumenty, problém je, že už nedokážu mít vlastní úsudek, ale ten víkend bych rád jel. Už je to takový tlak, že si říkám, že bych to nejraději ukončil, už na to prostě nemám a všem se uleví, už se nebudou mít proč hádat a nebudou se o mě přetahovat. Chci udržet rodinu pohromadě seč to jen půjde, ale nevím, jestli je to rozumné… Prosím pomozte mi, nevím, jak dlouho to ještě vydržím…

Dobrý den,

Děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz. Chápu, že se momentálně cítíte ztracený v tom, co vlastně chcete a kde se v tom nacházíte. Z dotazu, ale cítím, že víte, co chcete, a to jet na víkend s rodinou. Podpořila bych Vás ráda v tom, abyste vyjádřil své manželce, že na ten víkend chcete a stál si za tím. Mohl by to být pro Vás první způsob, jak si stát za tím, co chcete. Zároveň Vaše žena Vám nemá, co zakazovat. Může Vám vyjádřit, že s něčím nesouhlasí, ale výsledné rozhodnutí by mělo být vždy na Vás. Chápu, že konflikt nemusí být vždy příjemný, ale myslíte tím sám na sebe a děláte to pro sebe.

Pokud má Vaše žena problém s Vaší rodinou, nemusí se s nimi vídat, když nechce. Měla by, ale respektovat, Vaše rozhodnutí a přání se s rodinou vídat.

K tomu, že jste uvízl mezi dvěma stranami, mě napadá, zda máte někdy čas na sebe.  Zda byste si takový víkend nemohl dopřát sám se sebou, bez vnějších tlaků. Mohlo by Vám to pomoci urovnat si myšlenky a napojit se sám na sebe.

Také píšete, že jste se ženou již sedm let. Sedmiletá krize vzniká u páru hned z několika důvodů, jako je např. pocit stagnace. Pár věnuje energii dítěti, zabezpečení rodiny, domácnosti, často pak zapomínají na sebe jako partnery. Neříkám, že to je i Váš případ, ale může to být jeden z faktorů. V dotazu také zmiňujete rozvod. Přijde mi důležité zaměřit se první na stávající problémy a rozvod brát až jako finální řešení, bez ukvapeného rozhodnutí.

Zkusila bych manželce vyjádřit, jak se ve vztahu cítíte a co Vám vadí. Zároveň pokud ona sama již rozvod zmínila, zeptala bych se jí, jak Váš vztah vnímá. Pokud by na vztahu chtěla dál pracovat, můžete zkusit vyhledat např. párového terapeuta, který Vám může dát na Váš vztah nový náhled. Také můžete zkusit vy sám vyhledat terapeuta, který Vám může pomoci přiblížit se více k sobě. https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Věřím tomu, že to zvládnete a rozhodně bych se nevzdávala.

Přeji hodně sil

Tereza

Žárlivost ve vztahu

Dotaz: Dobrý den, už delší dobu řeším problém s přehnanou žárlivostí. Mám přítele 2 roky a stále přehnaně žárlím, myslím si už, že jsem nemocná, protože si uvědomuji, jak moc špatné to je, ale nejde s tím přestat. Zkoušela jsem sama přestat, řešit to i s přítelem, promluvit si o tom s nejbližšími, ale nic nepomohlo. Prosím o radu. Děkuji

Dobrý den,

děkuji za Váš dotaz. Ono žárlit a mít rád jde někdy ruku v ruce. Ale je důležité mít tu správnou hranici, kdy žárlení bereme jako milý důkaz zájmu druhé osobě a kdy naopak žárlení vztah rozbíjí.

Za samotné naše nepřiměřené žárlení může vícero aspektu. Jsou různé teorie od genetického vlivu a rodinných predispozic, tak k tomu, jak se nám dostávalo něhy a pozornosti v dětství. Je dokázáno, že o co více jsme v tomto směru byli ochuzení, o to více máme strach a prožíváme vlastní nejistotu z možné ztráty partnera.

Líbí se mi, že jste si sama uvědomila, že Vaše hranice přiměřeného žárlení je poněkud již možná překročena a cítíte, že Vám Vaše chováni nepomáhá, naopak. Váš krok ve snaze promluvit si s přítelem nebo nejbližšími, schvaluji. Ale není tak jednoduché přestat. Čím více se chováme určitým způsobem, o to více si tento vzorec chováni zažíváme. Je to něco jako zlozvyk, kterého se ne a ne zbavit, i když moc chceme. Popřemýšlejte, kdy žárlíte. Je důležité si uvědomit, kdy nejvíce se do takového stavu dostáváte. Když si následně pak tyto situace představíte, zkuste se na ně podívat trochu jinak. Modelovou situací nám například může být situace, kdy přítel je v práci dlouho. Vaše fantazie je, že tam pravděpodobně někoho má, a proto v práci zůstává po večerech. Podívejte se ale na situaci nyní trochu jinak. Víte, že má přece poslední dobou hodně úkolů. A najednou si uvědomíte, že žárlíte, protože se bojíte, že přítel v práci někoho má, ale zároveň víte, kolik má teď nových úkolů, takže se vrátí, až bude mít všechno hotové.

Prozatím, jako první pomoc bych Vám doporučila následující. Když si uvědomíte, že zažíváte jednu z fázi žárlení, například přítel nebere telefon, prosím zastavte se a chvíli nedělejte nic. Případně si začněte zpívat, snažte se vzpomenout si na to, co bylo například včera v televizi, pokud jste doma, udělejte 10 dobře, tak raději 20 dřepů, pokud Vám to Vaše tělo dovolí. Snahou těchto cvičeni je odpoutat Vaši mysl na chvíli od zažité reakce, oddálit potřebu znovu volat, či začít psát sms. Na začátku to nebude lehké, ale postupně ta doba, kdy vydržíte bude delší a delší.

Je velmi důležité si uvědomit, že něco není v pořádku. Mnoho lidí si toto nepřipouští a jsou překvapení, že partner je dříve nebo později vyčerpaný opouští. Příčina nemusí být vždy rovnítkem k žárlivosti, ale stává se to často.

Vy jste vykročila tím správným směrem. A jsem na Vás pyšná. Bez uvědomění a snahy, změna nenastane. Mým doporučením je najít si na Vaší cestě podporu a přívětivou pomoc od odborníka, psychologa, který hlavně na začátku Vám pomůže zvládat započatou změnu.

Jste-li z Prahy nebo okolí, můžete se obrátit přímo na naši poradnu, kontakt a objednávkový formulář naleznete zde: https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/. Pokud nejste z Prahy a rada byste si vybrala pomoc blíže, podívejte se na stránky www.socialniklinika,cz, kde Vám pomohou nalézt vhodného terapeuta v místě Vašeho bydliště.

Přeji Vám na Vaší cestě hodně trpělivosti a potřebného odhodláni. Věřím, že vše postupně zvládnete.

S přáním pěkného večera

Eva

Úzkostné stavy a poruchy paměti po prodělání Covid-19

Dotaz: Dobrý den, posledních pár měsíců zažívám velmi divné stavy. Vše začalo v září, kdy jsem onemocněla koronavirem. Měla jsem lehký průběh, týden horečky a ztratila jsem chuť a čich. Zhruba měsíc po vyléčení jsem ale začala pociťovat divné stavy úzkosti. Několikrát denně mi nekontrolovatelně bušilo srdce a u toho jsem cítila nesnesitelnou úzkost, všeho jsem se bála a byla jsem roztěkaná. Úzkosti přicházely nekontrolovatelně například když jsem jela v autobuse nebo jsem seděla doma na gauči. Reálně jsem však neměla, čeho se bát, nic špatného se mi v tu chvíli nedělo. Postupně jsem začala pociťovat problémy s pamětí, měla jsem problém porozumět složitějším větám, což mi značně ztěžovalo studium na VŠ. Začala jsem mít problémy se zvládáním školy i běžného života, nedokázala jsem se na nic soustředit, cítila jsem tlak v hlavě a měla jsem pocit jakési mlhy. Nutno podotknout, že jsem před onemocněním byla velmi chytrá a bystrá. Začala jsem mít problémy s komunikací a svět se pro mě najednou stal hrozně hektický. Nezvládala jsem každodenní činnosti, bylo pro mě velmi těžké například někomu odepsat na mobilu. Takové stavy trvaly cca do prosince, kdy jsem kvůli zkouškovému začala brát piracetam a další volně dostupné léky na problémy s pamětí. Prášky mi trochu pomohly, díky nim jsem zvládla napsat bakalářku, brala jsem je zhruba 3 měsíce a poté jsem je vysadila. Problémy se ale vrátily a já je opět nasadila, nyní vyšší dávku, jelikož jsem se bála, že budu opět tak “mimo a hloupá”, jako dřív. Brala jsem cca 3-4 prášky denně, předtím pouze 1-2. Začala jsem mít hrozné deprese, motala se mi hlava a měla jsem vidění jako opilá, celkově jsem byla úplně mimo, nebyla jsem schopná normální konverzace. Celé dny jsem proležela a byla jak chodící mrtvola. Vše mě rychle naštvalo, musela jsem si vypínat upozornění na telefonu a přestala jsem komunikovat se světem. Z mého okolí mé stavy nikdo nepochopil, neměla jsem se ani komu svěřit. Jen jsem věděla, že nejsou normální, jelikož jsem neustále žila jako ve špatném snu. Spoustu večerů jsem probrečela a nevěděla jak dál. Byla jsem mimo, agresivní vůči svému okolí, plačtivá, měla jsem pocit, že už dál nemůžu, že mě nikdo nechápe, nikdo mi neporadí. Byla jsem schopná celé dny prospat, ztratila jsem o vše zájem, nic mě nebavilo, začala jsem spíše přežívat než žít. V průběhu těchto stavů jsem zažívala i osobní trable v životě, několikrát jsem se stěhovala, neměla nikde své bezpečí doma, do toho jsem cítila tyto pocity úzkosti, problémy s pamětí aj. Začala jsem kvůli tomu mít trable s přítelem, který mé problémy nepochopil, a to ty stavy ještě zhoršovalo. Čekala jsem od něj pomoc a pochopení, místo toho jsem dostala jen nespočet hádek, fyzických i psychických útoků a pojmenování “blázen”. Tyto divné stavy přicházejí dodnes ve vlnách, někdy si myslím, že jsem již ze všeho venku, ale pak se vše vrátí a já nejsem schopna normálně fungovat. Dodnes jsem nebyla schopna dojít k lékaři (nevím ani k jakému, zda neurologii nebo psychiatrii/psychologii), jelikož nezvládám ani normální život, natož abych vzala telefon, někam se objednala a někam dojela.

Výše popsané stavy trvají již 8 měsíců. Také mě tíží termín státnic, který se neúprosně blíží a já vím, že je v tomto stavu (i z hlediska paměti) nejsem schopna zvládnout, ba dokonce ani teď lítat po doktorech a řešit můj stav. Také jsem si všimla, že na mě jinak působí omamné látky, například když jsem požila malé množství alkoholu, byla jsem spíše mimo a měla jsem několikahodinové okno. Je tedy možné, že mi koronavirus způsobil nějaké poruchy mozku a následné braní piracetamu v kombinaci s psychickým vypětím a neporozuměním mého okolí nějakou psychickou poruchu? Děkuji za jakýkoliv názor a radu.

 

Dobrý den,

Děkuji za důvěru a otevřenost, se kterou jste se obrátila na naši poradnu.

Vámi popsané stavy na mě působí velmi závažně. Procházela jste a procházíte těžkými stavy, které musí být náročné zvládat sama, a ještě s nepochopením okolí, od kterého potřebujete v těchto chvílích podporu a pochopení nejvíce. I přes Vámi popsané potíže a „neschopnost“ normálně fungovat v každodenním životě z Vás cítím určitou vnitřní sílu a chtíč se se svými těžkými stavy „poprat“ a nepodléhat jim, což považuji za důležitý základ, dobrou výchozí pozici na cestě za cítěním se lépe.

Když se u Vás poprvé objevily úzkosti, tedy zhruba týden po onemocnění koronavirem, dělo se v té době nebo v době předcházející ještě něco jiného ve Vašem životě? Nějaké významné události, které Vás nenechaly klidnými? Příčiny úzkostí jsou většinou hlouběji a často sahají do minulosti. Předtím, než jste onemocněla koronavirem, jak byste popsala svoje vnitřní prožívání? Měla jste úzkostné tendence běžně v životě? Také přemýšlím, samo koronavirové onemocnění a především mediální „masáž“, jaká v posledním roce probíhá v českých médiích, myslím tím neustále strašení a zprávy týkající se skoro pouze koronaviru… každý den počty nově nakažených, počty mrtvých, a to jak v ČR tak ve světě… všechno toto je sama o sobě obrovská zátěž, která se z médií valí. Pokud člověk dlouhodobě žije pod takovýmto tlakem, přirozeně to mění jeho prožívání na úzkostnější, jelikož je pod neustálou „palbou“ médií. Dále, jak píšete, že jste v průběhu posledních 8 měsíců do toho všeho prožívala i náročné osobní situace, jako nepochopení a nepodpora od přítele, jež mi přijde jako velmi zásadní; stěhování, při kterém člověk ztrácí bezpečný pocit domova a musí si ho vybudovat v novém, z počátku neznámém místě; dále školní povinnosti. Působí to na mě, že se Vám v životě odehrává opravdu spousta náročných situací a změn, do kterých člověk musí vynaložit určité úsilí, aby se dokázal adaptovat.

Co se týče Piracetamu, lék jako takový dle mnoha studií nemá výrazné a časté vedlejší účinky, avšak i tak jsou mezi vedlejšími účinky uvedeny mimo jiné úzkosti, deprese, nervozita, podrážděnost a další. Takže teoreticky tento lék může mít podíl na tom, jak se aktuálně cítíte.

Vím, že píšete, že nejste schopna zavolat lékaři či jinému odborníkovi. Rozumím, že něco udělat se zdá v těchto stavech až nemožné. Ale jak jsem psala výše, Vaše slova a popis stavů na mě působí velmi tíživě. Myslím, že by Vám mohl velmi pomoct psychoterapeut, který by Vás vyslechl a který by Vás podpořil na cestě za tím, abyste se cítila lépe. Společně byste hledali souvislosti a příčiny Vašich stavů, on by Vám dával podněty k zamyšlení a snažil se trpělivě pomoct zorientovat se ve Vaší situaci. C
Myslím, že jeho podpora pro Vás bude stěžejní, vzhledem k náročnosti Vaší situace. Můžete se např. zkusit obrátit na některého z mých kolegů z poradny Therapia, v současné době se umožňuje terapeutické sezení i online. Také existuje možnost docházet k psychoterapeutovi na náklady zdravotní pojišťovny. V tomto případě je potřeba si vyhledat psychoterapeuta, který bude mít na webu uvedeno, že pracuje pro zdravotní pojišťovny a zjistit, zdali jeho služby pokrývá konkrétně Vaše zdravotní pojišťovna.

Na závěr bych chtěla zmínit, že je v pořádku a normální, necítit se dobře a mít psychické potíže. Psychika nám tímto většinou naznačuje, že se něco děje, že bychom něčemu měly věnovat pozornost, v sobě samých. V dnešní době je běžné, když se člověk cítí fyzicky špatně, a i když má dlouhodobé fyzické potíže. S psychikou se může dít to podobné, člověk se může necítit psychicky dobře a neznamená to nutně, že je „mimo“ či „blázen“.

Přeji Vám, abyste dokázala najít příčiny Vašich stavů a aby se Vám brzy ulevilo! Držím moc palce. Kdybyste cokoli potřebovala, pište, jsem tu pro Vás.

S pozdravem,
Nikola
Poradna Therapia

Když matka manipuluje s dcerou

„Ty nikdy nezavoláš, já se kvůli tobě v životě obětovala, nezapomeň, kdo tě vychoval, nemůžu ti nic říct, zase jsem tu za tu nehorší mámu, jak chceš, pak si zase já nevzpomenu na tebe až budeš potřebovat….“.

Znáte tyto věty? Slýcháte je často od své maminky, i když už jste dávno dospělí a v lepším případě už máte i svůj život? Záměrně píšu v lepším případě máte již svůj život, protože manipulativní maminky, které v komunikaci citově vydírají dokáží dost zatočit se životem svého dítěte. Vyvolávají opakovaně pocity viny a mnohdy své již dospělé děti tak manipulují, že nejsou schopni vytvořit plnohodnotný vztah či rodinu. Jindy to může zasahovat jiné oblasti, třeba práci nebo zájmy. Maminky „vyděračky“ své potomky již od dětství trénují v pocitech viny, aniž by jim to někdy přiznaly a dokonce aniž by to tyto maminky přiznaly sami sobě..

Jde často o maminky, které trpí vnitřní prázdnotou a strachem z opuštění, protože sami od svého rodiče nedostali dostatek lásky. Tak se postavily v životě do role oběti, která je typická tím, že člověk vyvolává v druhých pocit, že ubližují, dostatečně se nestarají, jsou zlí a konfliktní. Oběť nikdy za nic nemůže a často také vyjadřuje bezmoc ve formě výmluv- „já nemohla, byla to jiný doba, já neměla ty stejné možnosti jako ty, já neuměla, protože jsem nedostala apod.“

Přestože sami tyto maminky od svých rodičů nedostaly, neopravňuje je to sáhnout ve vlastní výchově po silné zbrani – emoční zneužívání, citové vydírání a manipulování. Neomlouvá  je to ani v případě, že mají vnitřní přesvědčení, že lásku jinak než manipulací nezískají. V celém článku záměrně zdůrazňuji matky, jako manipulativní oběti, protože jsou to statisticky právě ony, které tuto roli hrají v rodině častěji než muži, otcové. Samozřejmě i otcové se však mohou do této role postavit. U mužů však převládají v nezdravé výchově vůči svým dětem spíše ponižování, tlak na výkon, srovnávání se, různé druhy agrese apod.

Jaké jsou následky výchovy s citovou manipulací?

  • I v dospělosti přetrvávají zejména ve vztazích pocity viny a tendence brát zodpovědnost na sebe za druhé lidi
  • Přebírání zodpovědnosti za blízké lidi je zejména v citové oblasti a zejména v partnerských vztazích, takový „provinilec“ trpí pocity – způsobila jsem špatnou náladu partnera, musím to napravit, určitě jsem něco špatného provedla nebo neudělala
  • Následkem toho si člověk přitahuje opět manipulátory, kteří jsou skutečně náladový a předávají pocity zodpovědnosti za sebe druhému
  • Provinilý není schopen uvolněného konfliktu, potlačuje své emoce, protože doma u matky na ně nebyl prostor, máma byla vždy ta, která určovala, jaká nálada doma bude
  • Provinilý trpí pocitem, když už se z dlouhodobé frustrace pustí do konfliktu s partnerem nebo jiným blízkým, že to pokazil. Pokazil něco, co mohlo být v pohodě
  • Má opakované pocit viny, že měl mlčet a že to přeci mohl vydržet, vždyť se přeci nedělo nic tak hrozného (začíná potlačovat svou frustraci, kterou předtím cítil)
  • Následkem svých pocitů viny v konfliktu se opakovaně omlouvá i na místě, kdy to není vůbec na místě, bere na sebe opět zodpovědnost za pocity a chování druhých
  • Provinilý v sobě pěstuje pocity viny, že je zlý. Když už se nějak projeví v konfliktu, má pocit, že byl moc náročný, že to přehnal. Začne vidět paradoxně pouze pozitivní stránky druhého a to kdy se snažil…opět upadá do pocitu viny a cyklus omlouvání, vysvětlování někdy i ponižování sebe opět pokračuje. Partnera tím paradoxně opět ujišťuje o tom, že on na sobě pracovat nemusí
  • Pravda je ale, že pracovat na sobě musí oba. Jeden na větší sebereflexi a empatii a provinilec na tom, aby si nebral víc zodpovědnosti než je zdrávo.
  • Následkem toho se partnerské vztahy často rozpadají, provinilec se následkem toho nevědomě vlastně zase dostává do role dítěte a opět mu „zbývají“ jen rodiče. Nikoli, že by neměl jiné lidi okolo sebe, ale emočně může být vnitřně na matku stále tak navázán, že se k ní pocitově nebo i reálně může navracet, i když mu ubližovala
  • Je to následkem toho, že si nikdy ve skutečnosti nepřiznal, že mu ubližovala, protože v věm matka pěstovala pocit viny, že ona byla v pořádku, ale on její potomek byl ten zlý.
  • Mnohem navázanější a nevědomější bývají v tomto případě synové, protože dcery jako stejné pohlaví jdou často do většího vzájemného soupeření s matkou. Citově závislé jsou ale také, akorát si jsou mnohdy o něco vědomější zlé části své matky. Přesto je pro ně stejně těžké se citově od takové matky odpoutat
  • Taková matka vyvolává pocit u svého potomka, že je nenahraditelná, že se starala nejlépe. Může vychovávat stylem opičí lásky, kdy je až nezdravě k dispozici, nabízí dítěti a pak i dospělému peníze, kterými ho drží ve své moci nebo nějaký druh péče, který dospělému potomkovi vlastně vyhovuje.
  • Navíc máma citový vyděrač má také své dobré chvíle, kdy je vlastně milá a má i skutečný zájem, po kterém její dítě/dospělý touží. Jsou to chvíle, kdy se dítě/dospělý opět na matku navazuje a kdy jí důvěřuje. Často jí svěří mnoho informací ze svého soukromí, které matka později zneužije ku prospěchu svému. Příkladem může být „pošpiňování“partnera-„vždyť si sama říkala, že to zas neudělal a že tě štve…no když sis ho vybrala….“
  • Právě poškozování partnera je nejčastější projev závislé a citově vyděračské matky. Taková matka si dítě/i již dospělého nevědomě chce držet stále pro sebe. Není ten typ matky, který by podporoval samostatnost svého dítěte a tedy ani jeho partnerství .Na partnera často žárlí a skutečně ho vidí jako zlo nebo ho popřípadě využívá v něčem ku jejímu prospěchu.
  • Malá nebo žádná podpora k samostatnosti a také k pocitu svobody je dalším nejčastějším projevem maminky, která citově vydírá a manipuluje. Opět je hlavním důvodem, že si dítě chce nechat pro sebe, nikdy by to ale nepřiznala.
  • Svoboda chybí potomkovi zejména v emoční oblasti. Svoboda projevovat se, jak to člověk cítí, projevovat plně své emoce a vůbec je cítit.
  • Následkem manipulativní výchovy od rodičů může dítě prožívat v dospělosti úzkosti nebo pocity deprese.
  • Následkem nedostatečného osamostatnění má člověk v dospělosti potíže „najít sama sebe“. Co by ho bavilo, co by ho naplňovalo, což může mít někdy za následek i ztráta smyslu života. „Já“ takého člověk nebylo dostatečně projevováno a podporováno, aby se dítě dostalo k sobě a mohlo svobodně cítit své potřeby a pocity. Vše se dá v dospělosti dohnat na psychoterapii a dalším seberozvojem, ale je to práce, která nemusela nastat, kdyby došlo ve výchově od matky k respektu a ke zdravé podpoře.
  • Dalším významným tématem a následkem manipulativní výchovy od matky nebo od rodičů je v podstatě vždy téma hranic. Dospělý už od dětského věku má své vnitřní hranice narušené a nejasné. Dovoluje tedy druhým příliš a neví, kde je jeho zdravá hranice ochránění sebe sama.
  • V neposlední řadě dochází k tomu, že dítě a pak dospělý nemá s kým sdílet radost, protože to z čeho má radost je často přesně to, co maminku rozesmutňuje…mami mám bezva chlapa, máme společné bydlení, jedeme na výlet, kde poznám něco nového, mám lepší práci…to všechno může manipulativní maminku vnitřně ohrožovat pocite-přijdu o své dítě a budu sama..

Co s tím?

  • Pocítíte -i na sobě pocity napětí v komunikaci s rodiči a to pravidelně
  • Bojíte-li se pravidelně své matce říct běžné věci ve vašem životě
  • Cítíte -li od ní nátlak na vaše rozhodování
  • Dává-li najevo opakovaně pocity ublížení i při drobnostech či opakovaně při důležitých tématech vašeho života
  • Snaží-li se ve vás pravidelně vyvolávat pocity viny
  • Cítíte-li se zneschopnováni při rozhodování, popřípadě zrazováni od rozhodnutí
  • Cítíte-li v životě pocity bezmoci a strachu ve vztazích a vaše rodiče nejsou zrovna tím bezpečným přístavem
  • Cítíte -li se rodiči nebo matkou nerespektováni a bezmocní vůči jeich rozhonování směrem k vašemu životu
  • Cítíte li smutek nebo ublíženost od své matky ve chvílích, kdy vy máte radost

Může to znamenat, že s vámi vaše matka nebo oba rodiče manipulovali a je potřeba se od toho osvobodit.

  • Sdílejte se svými rodiči své rozhodnutí až když už je hotovo, nikoli předtím, aby vás nemohli již ovlivnit
  • Snažte se nesdílet vaše intimní témata či jakkoli citlivá témata, aby je rodič pak nemohl zneužít
  • Zvažte jak často je nutné se s rodiči vídat a komunikovat s nimi
  • Co nejvíce se osamostatněte
  • Nastupte na psychoterapii nebo se věnujte kurzům seberozvoje, abyste se co nejvíce „našli“
  • Otevřete u sebe téma hranic, uvědomte si, které vztahy vám slouží a dávají a kde jste naopak zneužíváni
  • Pracujte s odborníkem na tématu vašeho Ega, v nezdravých vztazích vás může držet pocit, že důležití jste jen pro lidi, kteří vás zneužívají, protože ti vás potřebují. Tento pocit je jen následkem zneužívající výchovy od matky nebo od obou rodičů
  • V neposledním případě se snažte matce či rodičům odpustit a tím se od nich osvobodit
  • Dejte také průchod svému smutku nad tím, že některá témata s matkou nebo obě rodiči již nikdy nedosáhnete – podpora, otevřenost, radostné sdílení pro vás důležitých témat

Mgr.Tereza Malimánková

Zamilovaná do kolegy

Dotaz: Dobrý večer, v první řadě bych ráda poděkovala za radu.
Mám velký problém. Zamilovala jsem se do kolegy z práce. Nyní zastupuje mého nadřízeného. Jsme pracovně stejně staří. Poslední měsíc se ke mně choval moc hezky, objímal mě, chválil zadek, snažil se mě políbit, nosil mě v náručí, hladil mě atd. Tento týden v pondělí jsme se líbali a kdybych to neutla tak se dostaneme i k jiným věcem. V úterý si držel odstup, ale snažil se komunikovat, utahoval si že mě atd.
Včera už si držel odstup větší. Dneska úplně a až ke konci dne mě objal a zeptal se, zda budeme kamarádi, že by vztah asi nefungoval i když mě má moc rád. Jde o to, že má rodinu a já jsem z něj úplně zmatená teď. Moc bych ho chtěla ale nerada bych mu zničila rodinu. Mám se snažit ještě bojovat nebo ho nechat být? Dost se kvůli tomu trápím, chce se mi plakat, jak s ním mluvím atd. Jsem zničená úplně a už to nezvládám.

 

Dobrý den,
Píšete o Vašem zamilování do kolegy, se kterým jste se v posledním měsíci sblížili. Líbilo se Vám, když se k Vám choval hezky, lichotil Vám, fyzicky se Vás dotýkal. Kdybyste ho nezastavila při líbání, situace by došla dál. Poté, co jste ho zastavila si začal držet určitý odstup a řekl Vám, že si myslí, že by váš vztah nefungoval. Také zmiňujete, že kolega má rodinu.
Potřeba blízkosti je přirozenou lidskou potřebou. Každému je příjemné, když mu někdo říká hezké věci, lichotí mu. Předpokládám, že nemáte přítele. Z Vašeho popisu odvozuji, že kolegovi nejste lhostejná, vnímám, že je rád ve vaší společnosti, cítí se s Vámi příjemně.
Přemýšlíte o tom, zda o něj usilovat.
Mohu předpokládat, že následné kolegovo odtažitější chování, je z nějakého důvodu, který si uvědomil později. Pravděpodobně podlehl Vašemu šarmu, ale díky Vašemu zastavení jste mu dala příležitost si rozumem uvědomit nějaké pro něj důležité důvody, díky nimž dal přednost sebekontrole.
Mluvili jste s kolegou na téma Vašeho sblížení? Zeptejte se ho, jaká byla jeho představa, když se s Vámi líbal? Měl představu krátkého erotického vztahu, či vztahu, který by mu nabídl něco jiného než rutinu dlouhodobého vztahu nebo přemýšlí o tom, že hledá nový vztah, protože mu nevyhovuje soužití s rodinou?
V případě, že by kolega hledal nový vztah, protože by mu nevyhovovalo nadále setrvávat s rodinou (dovolím si předpokládat, že rodinou myslíte nejen partnerku, ale i děti), bylo by pro Vás vhodné popřemýšlet o tom, zda byste chtěla být ženou, díky níž budou mít děti složitější dětství a nebudou mít oba rodiče již nikdy současně, či raději budete investovat svůj šarm do jiného vztahu. Zároveň je v takovém případě vhodné si uvědomit, že s novým partnerem často přicházejí i jeho děti, i když třeba jen na víkendy. Při společném soužití pak je nutné koordinovat péči o děti nejen mezi novými partnery, ale i s jejich mámou.
Budu ráda, když Vám moje odpověď pomůže ve Vašem rozhodování.
S pozdravem
Bc. Monika Malíková Bhalla
Poradna Therapia

Jak získat zpět manžela?

Dotaz: Dobrý den, nacházím se v situaci, kdy manžel před rokem odešel k jiné ženě. Pak jsem mu začala chybět a po pár měsících jsme spolu začali zase spát. Jednou za týden. On mi říká, že miluje ji, ale že sex je lepší se mnou. Chtěla bych ho zpátky. Je to ve všech ohledech skvělý muž. Máme mnoho společných zájmů a aktivit. Mám ho moc ráda, moc mi chybí.
Jak udělat, aby mě opět miloval a chtěl být se mnou, a ne s ní.

 

Dobrý den,

děkuji Vám za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Situace, v níž momentálně jste je složitá a já cítím, že Vám manžel velmi chybí jako partner a je pro Vás důležité, aby se Váš vztah posunul dále a nezůstal jen na fyzické rovině. Pojďme se na to společně podívat.

Začneme tím, že Vám vysvětlím, v jakém vztahu jste se to vlastně ocitla. Popsala jste mi takzvaný „komplementární paralelní vztah“, který se vyznačuje tak, že si ke své partnerce nebo partnerovi najdeme ještě jednu přítelkyni nebo přítele s tím že nemáme v úmyslu původní vztah ukončovat nebo se rozvádět (dokonce to často bývá jedna z podmínek „dohody“. Tedy: („Budeme spolu, ale nebudeš po mě chtít, abych se rozvedl“). Lidé tento druh svazku vyhledávají proto, že tradiční partnerství je založeno na kompromisech. Máme totiž tendenci se bát, že o toho druhého přijdeme a tím pádem naplno neprojevujeme svá přání a potřeby. Ve chvíli, kdy se najde někdo, s kým se omezovat nemusíme, je nám dobře a může se stát, že se zamilujeme. Kámen úrazu nastává ve chvíli, kdy odejdeme od svého současného partnera a nastěhujeme se k člověku se kterým jsme do té doby udržovali pouze „poloviční“ vztah. Ať chceme nebo ne, musíme se v některých ohledech začít hlídat a začne nám chybět někdo před kým by to nebylo nutné a celý proces se opakuje.

Celou situaci navíc komplikuje fakt, že rozchod je psychicky ale i psychologicky velmi složitý proces, který má své fáze a v jedné z nich stále doufáme v to, že se nám bývalý partner nakonec vrátí. Když to udělá jen napůl, stejně jako Váš bývalý manžel, dostaneme se do kruhu doufání a naplňujeme jeho potřeby, protože věříme, že opustí současného partnera a přijde k nám. To se ale nemusí stát. Můžete si s ním zkusit promluvit o tom, jak situaci vnímáte a jak Vám v ní je. Uvidíte, co odpoví a budete vědět, na čem přesně jste. Pokud řekne, že současnou ženu neopustí, budete se moci rozhodnout, zda budete ve vztahu s ním pokračovat či ne. Dávejte si však pozor na to, abyste neztrácela čas, proto pečlivě zvažte všechna pro a proti.

Ať si vyberete jakoukoliv možnost radím Vám se věnovat sobě. Vyrazit někam ven, buď s pár přáteli nebo i sama. Vnímejte se a dělejte to, co Vás baví a naplňuje. Vraťte se ke starým koníčkům. Můžete si také psát věci, které se Vám přes den povedly, abyste zapracovala na svém sebevědomí. Kdyby to s bývalým mužem nevyšlo nebojte se zapomenout a zároveň na sebe netlačte, chce to svůj čas. Tak na sebe dávejte pozor.

Pokud byste potřebovala celou věc probrat do hloubky, můžete se obrátit na naši poradnu. Potřebné informace a kontakt naleznete na: https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Držte se, zdraví Vás

Honza