Příspěvky

Nevím, co se sebou

/0 Komentáře/in /by

Dotaz:

Dobrý den, už asi od začátku puberty mám problém se svou osobností, a když jsem se v době lockdownu musela podívat sobě do očí, všechno se ještě zhoršilo. Je to k nevydržení. Mívám plnou hlavu různých protichůdných emocí – na jednu stranu něco chci a na druhou stranu to nenávidím. Nakonec ty emoce pohřbím někde v sobě. Bojím se jich, nesnáším ty chvíle, kdy se cítím, jako to nejzavrženíhodnější stvoření na světě. Potom se ale stejně začnou projevovat a je to ještě horší. Chvíle úzkostí střídá bezcitnost. Mám strach z různých řešení, protože se obávám, že jestli se tyto problémy vyřeší, přestanu mít schopnost psát příběhy, které mě tolik baví. Vždy, když jsem problémy zazdila vírou v Boha, se tak stalo. Děkuji za Váš čas a doufám, že ještě nejsem ztracená.

Odpověď:

Děkujeme za Váš dotaz a za sdílení Vaší těžké situace. Je nám líto, že se potýkáte s protichůdnými emocemi a pocity nízkého sebevědomí. Zdá se, že prožíváte složité období a Vaše obavy z řešení Vašich problémů jsou pochopitelné. Je také běžné, že se v náročných situacích, jako byl lockdown, emoce vyostřili.

Zmíníme několik tipů, které by vám mohly pomoci.
Je důležité, abyste se nesnažila své emoce potlačovat nebo ignorovat. Naopak, zkuste je přijmout a pojmenovat, podívat se na ně. Může Vám to pomoci lépe je pochopit a vypořádat se s nimi. Zde bychom vám doporučili, abyste tuto cestu podnikla spíše za doprovodu odborníka, třeba s někým z naší Poradny.

Je důležité si uvědomit, že není dobré být na to sama. Mluvte s někým, komu důvěřujete, o tom, jak se cítíte. Může to být rodič, kamarád, sourozenec, nebo jiná osoba, které se svěříte. 

Dopřejte si dostatek spánku, zdravě se stravujte a hýbejte se. Fyzická aktivita a zdravý životní styl Vám pomohou lépe zvládat stres a úzkost.

Vyzkoušejte relaxační techniky, které Vám pomohou zklidnit mysl a uvolnit se. Můžete vyzkoušet meditaci, jógu, dýchací cvičení nebo poslech uklidňující hudby.

Je důležité si uvědomit, že řešení Vašich problémů neznamená, že ztratíte schopnost psát příběhy. Naopak, jakmile se budete lépe cítit sami se sebou, budete se moci lépe soustředit na svou tvorbu a Vaše příběhy budou ještě krásnější a hlubší. Věříme, že nejste ztracená a že s trochou snahy a péče o sebe se Vám podaří překonat toto náročné období.

Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

82

Emocionální samota

/0 Komentáře/in /by

V životě máme již od dětství mnoho potřeb. Od těch základních, které jsou potřeba, abychom přežili, po ty emocionální, kdy potřebujeme cítit přijetí, lásku, blízkost a sdílet s někým naši představu o životě. Netrefuje-li se ve vašem dětství rodič do vašich vnitřních potřeb a hodnot, vzniká samota. Úkolem rodiče samozřejmě není se shodovat ve všem se svým dítětem a být jeho kopií. Měl by však vnímat, jaké jeho dítě je a jeho úkolem je nepotlačovat jeho já. Co to znamená? Při potlačování „já“ u dítěte se často používá nástroj „měl bys, měla bys“. Všímáte si třeba, že vaše dítě není sportovec, je spíš naladěný na jemné zájmy jako hudba a kreslení, ale vy se ho jako rodič rozhodnete dát na sport, protože táta taky sportoval nebo že by dítě prostě mělo sportovat, aby bylo vaše dítě zdravé. Všímáte si, že je vaše dítě stydlivé, ale vy sama jste jako máma zvyklá se všude prosadit a nechápete, proč je vaše dítě tak „zaprdlé“. Pokud vaše dítě bude slyšet opakovaně nepřijímající věty jako „co si furt zaprdlej, ostatní tam taky jsou a taky se nestydí, zase už se ti tam nechce“apod.,může se cítit vnitřně emočně samo a v horším případě se vám skutečně přizpůsobí a začne měnit samo sebe. Začne jít proti svému vnitřnímu přesvědčení a začne plnit obrázek svých rodičů. Začne se potlačovat.

Emoční samota nevzniká však jen z jednoho příkladu. Většinou jde o sérii vnitřních představ dítěte, ve kterých se s rodičem neshodne. Dítě je třeba rádo doma, samo, raději by si četlo knížky než běhalo venku, ale rodiče ho každý den nutí být venku, protože aktivita a čerství vzduch je zdravý.Dítě u toho navíc slyší, co jsi pořád doma?Přijdeš si normální? Emoční samota vzniká v dítěti větami jako ty jsi zase takový, měl bys, musíš. Ale velmi silně vzniká také běžnou manipulací ve výchově, kdy se rodič uráží, nemluví s dítětem a vytváří v něm jakkoli pocity viny, když nesplní představu svého rodiče.

Reakce dítěte na emoční samotu v dětství je často to, že se rodičům postupně úplně přestane svěřovat a to už v nízkém věku. Nachází si buď kamarády, kteří mu ve sdílení nahrazují rodiče nebo se stahuje do samoty a nastává pro něj často druhý problém a to je skutečná samota. V dospělosti je takový člověk pak nejen emočně sám, ale zažívá i opravdovou samotu, kdy mu chybí v životě přátelé nebo i partner.

“Emocionální samota je samota, kdy můžete mít spoustu přátel, partnera i rodiče, ale přesto si přijdete vnitřně sami.Emocionální samota znamená – okolí nezajímá, jak se cítím nebo se o to zajímají jen povrchně. Emocionální samota se může projevovat různým způsobem a v různé intenzitě. Dá se říci, že je to vlastně odpojení od sebe sama, kdy jsme v malém nebo úplně minimálním kontaktu se svým já. Někdo cítí úplnou prázdnotu někdo má život naplnění a úspěch, ale přesto mu ti nejbližší nedokáží plnit jeho potřeby, nedokáží s ním sdílet jeho hodnoty nebo mu plní pouze potřeby, které nepotřebuje plnit. Emocionální samota znamená, že je se naši rodiče a partneři netrefují do našich vnitřních potřeb (nikoli tolik do těch praktických), opakovaně sdělujeme, že něco potřebujeme nebo si přejeme, ale blízké lidi to buď nezajímá nebo jsou nějak v rozporu s tím”

Emoční samota v dospělosti se pozná tak, že člověk často i opakovaně řekne svým blízkým, co si nepřeje a stejně to není respektováno. Opakovaně říká, co potřebuje, ale dostane buď něco jiného nebo nic. Má pocit, že se druzí nezajímají o to, co si přeje, co potřebuje, co je pro něj důležité a nemá to také s kým s sdílet. Pokud to sdílí, jeho blízké to buď nezajímá nebo se jim to dokonce nelíbí a dávají to jasně najevo. Emoční samota se v dospělosti pozná, že s vámi vaši blízcí nebo někdo důležitý z nich jako rodič či rodič i partner nedokáží sdílet radost, jednoduše proto, že je to nezajímá nebo tomu tématu nerozumí. Emoční samotu poznáte tak, že přestože jsou vaše potřeby v pořádku, neděláte tedy nic asociálního nebo něco, co by druhému skutečně ubližovalo, nejde s blízkým svou radost sdílet. Koupíte si třeba psa, kterého jste si jako dítě přáli, staráte se o něj sami,ale i tak nejde s rodičem sdílet radost ze zvířete – „no jo, pořád ten tvůj pes“, to nemáš lepší zábavu?

Pokud zažijete v dětství emoční samotu, opakuje se často podobný vzorec v partnerství. Partner nevnímá vaše duševní a emoční potřeby, i když je vyslovujete nahlas a říkáte, potřebuju tu dnes nebýt sama nebo dneska bych si chtěla popovídat nebo se poradit, tak přesto, že partner má čas, nevěnuje vám ho. Samozřejmě nejde o jednorázovou záležitost. Takové situace se musí opakovat, aby se to dalo nazvat jako emoční samota.

Dítě, které zažívá emoční samotu může být od rodičů jinak moc hezky opečováno. Může být krásně oblékáno, rodiče ho finančně podporují, zdravě živeno apod.

Takové dítě může v dospělosti žít i úspěšný život, ale může se u toho cítit samo nebo mu nemusí fungovat partnerství.

Pokud se v dětství spojí u dítěte přístup rodiče, který nejen emočně nepodporuje, ale i hrubě porušuje základní potřeby nutné k životu, potýká se pak dítě v dospělém věku ještě s hlubšími potížemi. Zažívá hluboký pocit nepřijetí a nehodnoty a často se mu nedaří navázat ani zdravé vztahy s přáteli, dosahovat úspěchu či vydělat dobré peníze.Jeho život tak může být zasažen celkově.

Dítě, které jinak zažilo funkční rodinu, ale cítilo se emočně samo mívá v dospělosti standartní život, ale často má problémy v partnerství a celkově se může potýkat s potížemi s duševními hranicemi, kdy ho blízcí nerespektují.

Tereza Malimánková,
Poradna Therapia

492

Blíž tě nepustím Rolf Sellin

/0 Komentáře/in /by

Kniha Rolfa Sellina na téma hranic je čtivá a srozumitelná. Základní myšlenkou je poslouchat své tělo. Rolf přiznává, že lidé, kteří mají příliš posunuté hranice se mnohdy nemohou řídit ani svým rozumem a už vůbec ne svými emocemi. Rozum jim často dává logické argumenty, proč by bylo dobré své hranice posunout a emoce jsou zase moc ovládány „srdcem“. Jediný zdravý bod tak může být naše tělo. Jak se cítíme v nějaké situaci? Jsme z toho unaveni, onemocněli jsme z toho nebo je nám v tom jen nepříjemně? Sama jsem to zažila v jedné situaci, kdy jsem si jen představila, že bych si pořídila kočku a emoce jely naplno, jak by to bylo hezké a rozum mi dával argumenty, jak bych to zvládla a dalo by se to kloubit s mým životem, ale ruce se mi začaly hrozně potit…..a v té chvíli jsem si teprve řekla, vždyť by to teď nešlo!Mám toho moc a všechno by se tím komplikovalo!V té chvíli jsem věděla, že musím s tímhle rozhodnutím počkat.

Za skvělý krok v knize považuji test Jak jste na tom? Autor tam pokládá dotazy, podle kterých přesně zjistíte, jak jsou na tom vaše hranice. Hranice totiž mohou být posunuté na různých místech. Zjistíte překročení hranic až když se překračují? Nebo už cítíte jen když vás o něco druhý žádá, že se vám do toho nechce, ale přesto to uděláte? Cítíte překročení hranic na těle? Nebo je to ve formě myšlenky, kdy vám hlava říká nedělej to?

Autor také navádí čtenáře, aby si uvědomili, k jakým typům reakce při zjištění posunutí hranic mají. Potlačíte v sobě vztek? Dáte ho naopak najevo přehnaně? Rezignujete nebo jste smutní? Sellin také hezky rozlišuje, že při některém překročení hranic se můžeme být schopni bránit bez potíží a jinde se cítíme jako děti. Přesně v takové oblasti je pak potřeba zapátrat do minulosti, ve kterých oblastech jsem jako dítě byl nucen své hranice překračovat a proč jsem to dělal. K překročení hranic dítě přistoupí buď ze strachu, z bezmoci nebo z pocitu viny. Obává se tedy, že pokud své hranice dodrží, přijde buď trest, ponížení nebo provinění a výčitky. Navíc se může opakovat pocit bezmoci, že udržení si svých hranic k ničemu nevede, protože dospělý vždy zvítězí. Takto dětskou reakci pak může dítě v dospělosti používat i s úplně jinými lidmi, než jsou jeho rodiče a tím se mu jeho zranění, že je emočně zneužíván stále opakuje.

Autor upozorňuje na to, že vlivem manipulativní výchovy, která byla po generace běžná směrem k dětem se předávají dál a dál nezdravé vzorce chování v hranicích na další generace. Běžné bylo ve výchově a stále je při krmení nedbat na potřeby dítěte, ale manipulovat s dítětem „ještě lžičku za babičku…ta bude ale smutná, že už nechceš“. Vyžadovala se poslušnost a být hodným dítětem. Dítě se tak přestávalo soustředit na své hranice a plnilo roli hodného syna nebo dcery. Nezdravé vzorce se z generace na generaci přenášejí samozřejmě také vzorem od rodičů, tedy jak se rodiče chovají k sobě navzájem či k sobě samým. Pokud dítě zažije opakované násilí nebo jiný druh posunutí hranic, je pak těžké si sám umět v nezdravém prostředí hranice nastavit. Je známo, že v nezdravém prostředí, aby člověk „přežil“se musí dítě do určité míry stát také nezdravým, aby situaci v rodině zvládlo. Může se tedy stát přehnaně úzkostným nebo naopak agresivním, aby dokázalo na posunuté nezdravé hranice reagovat. Pokud dítě ví, že bez péče matky nepřežije, začne se raději přizpůsobovat úzkostně jejím náladám, aby se vyhnulo trestu nebo odmítnutí. Ve stejném smyslu ale opačně zas může být dítě přehnaně agresivní, aby dosáhlo svých potřeb v rodině, kde jeho potřeby neslyší při běžné komunikaci.

Kniha Blíž tě nepustím dá čtenářům návod, jak se svými hranicemi zacházet a naučit se je zdravě nastavovat.

Tereza Malimánková,
Poradna Therapia

251

Zmatek v emocích

/0 Komentáře/in /by

Vztek, strach, smutek, radost. Zdálo by se, že tyto základní lidské emoce umí prožívat snad každý člověk. Emoce však tvoří u mnohých lidí komplikovanou či málo poznanou oblast – některé z nich prožívají málo nebo je vůbec prožívat neumějí.

V prožívání emocí hraje významnou roli naše dětství a přístup rodičů k našim emočním projevům, když jsme byli malí. A také to, jak ke svým vlastním emocím přistupovali ostatní členové rodiny a jak se stavěli k projevům emocí u druhých.

  • Jak to bylo ve vaší vlastní rodině?
  • Prožívali jste běžně vy i vaši rodiče uvolněně vztek, smutek, radost i strach?
  • Nebo bylo některých emocí naopak přespříliš a jiné byly považovány za slabost?
  • Mohli jste před svými rodiči a sourozenci prožívat uvolněně všechny své emoce, aniž byste se cítili nepřijatí či odmítaní?

 

Potlačený vztek

Kdykoli jsem jako dítě projevila vůči matce vztek, začala jsem se cítit vinná, vypravuje mi Jana. Když jsem vůči ní projevila naštvání, rozplakala se a dala mi najevo, jak jí ubližuju. Teď, když jsem dospělá, kdykoli začínám mít chuť cítit se naštvaná vůči partnerovi a bránit zdravě své hranice, přepadne mě pocit viny a zastaví mě.

Moje hlava ví, že mám na vztek nárok, ale místo toho se začnu cítit provinilá, příliš náročná. Hlava začne analyzovat, jestli udělal opravdu něco tak zlého, a tak se raději začnu chovat mile. Místo zdravého vzteku mě přepadne smutek a někdy i pocit ublíženosti. Cítím se bezmocná uhájit svá práva, protože jsem v pasti.

  • Když vztek neprojevím, nebráním své hranice a dějí se mi nespravedlnosti.
  • Když vztek projevím, propadnu pocitu viny, že jsem nespravedlivá já.

Jsem vlastně něčím podobná své matce: umím jen brečet nebo se cítit ublíženě. Mám pocit, stejně jako ona, že se jen snažím a stejně se mi dějí nespravedlnosti. A to jsem se tak bránila tomu být v životě jako ona – protože jsem přesně tyto její reakce jako dítě nesnášela.

Jana jako malá zažívala manipulaci od své maminky, která v ní jako v dítěti vyvolávala pocity viny, když se chtěla zlobit. Naopak smutek byl doma žádoucí, maminka ho v hádkách projevovala opakovaně, a když byla smutná Jana, maminka ji uměla utěšit. Ale vztek byl v rodině opakovaně nepřijímán.

Dcera byla přijatelná jen jako „hodná holka“, otec byl při projevu vzteku zase až příliš cholerický až agresivní. Jana si tedy nemohla zapsat vztek jako něco žádoucího, kdy člověk zažívá pocit hájení vlastní hodnoty a hranice.

Nepoznala vztek jako pozitivní energii, kdy člověk dostane odvahu bránit sám sebe a cítit svá práva a poté oslavuje své vítězství. Vztek byl u ní v dětství jen na překážku, tak ho potlačila a ve chvíli, kdy ho měla cítit, přišel smutek. Ten se stal takovou náhradní emocí za vztek.

Zástupné projevy emocí

Zase jsem začala cítit na partnera vztek, líčí Klára. Tepala jsem ho za každou blbost, přišlo mi, že snad všechno dělá špatně a že se s ním nedá vydržet. V takové chvíli hodně myslím na rozchod. Bojím se, že jsem si vybrala špatně a že mi mezitím uniká možnost mít lepšího partnera.

„A máte ve vztahu často vztek i na sebe?“ ptám se klientky. Ne, přijde mi, že tam dělá všechno špatně on. Mám chuť mu všechno vyčítat a taky to dělám. Když mě přejde vlna vzteku, začnu mít strach, že se mnou nikdo nevydrží.

Připadám si nesnesitelná a začnu mít strach, že mě partner opustí. Už se mi to stalo vícekrát. Když mě opustil předchozí partner, měla jsem pocit, že jsem všechno zkazila. Když jsem ale ve vztahu, jsem plná zloby. Možná mám ale jen strach, že je to navždy a že jsem v pasti vztahu…

  • Lidé, kteří projevují vztek často a přehnaně, mohou mít vnitřně spíš strach.
  • Když projevují často a přehnaně smutek, možná na vás neumějí jen být naštvaní.
  • Dítě, které se přehnaně vzteká, možná cítí smutek, ale vztek mu jde projevit lépe a snadněji.

Emoce jsou jako lektvary, které se někdy namíchají v nesprávném množství, nebo tam chybí nějaká ingredience. Základním cílem terapie je přijmout sebe sama. V překladu to vlastně znamená, jsem v pořádku za všech okolností a každá moje emoce i pocit či potřeba mají v mém životě místo.

Emoce nejsou špatné

Pokud někdo z mých klientů potlačuje své emoce a příliš používá „hlavu“, může mít problém s rozhodováním. Přílišnou analýzou a vnitřní argumentací ztratilo mnoho lidí kontakt se svými vnitřními pocity a chybí jim tak kompas. Nevědí, kudy se mají vydat a zpochybňují všechna svá rozhodnutí.

Společnou práci tak často začínáme tím, že odřezáváme ale od pocitů. Klient třeba řekne: „Má současná práce mě nebaví, ale asi je to tím, že jsem líný. Naši vždycky říkali, že nikde nevydržím…“ V takovém případě klienta žádám, aby mi sděloval své pocity a vynechal prozatím ale.

Společně se snažíme oprostit pocity od jakéhokoli hodnocení, protože právě negativní hodnocení vlastních emocí je základním nerespektem k sobě a v důsledku vede ke stále nižšímu sebevědomí.

Oprostíme‑li věty plné pocitů či emocí od hodnocení, vznikne nám často zajímavý obrázek našeho současného života – ve vztahu se cítím pod tlakem, moje dítě mě často štve, jsem unavený, práce mě nudí…

Pokud je pro vás těžké se od hodnocení oprostit a tlačí na vás argument, jak máte vědět, že je váš pocit či emoce oprávněná nebo spravedlivá či správná, pomozte si formulkou: Třeba můj pocit není úplně správný, ale teď ho tak cítím. Teď v této chvíli je pravý a správný.

Nepospíchejte s tím své pocity analyzovat a dělat z nich rychlé závěry. To, že cítíte v práci nudu, neznamená, že ji máte zítra opouštět. V této chvíli pouze trénujte citlivost ke svým emocím a pocitům.

Čím více budete svým pocitům a emocím rozumět a respektovat je, tím více se budete dobře rozhodovat. Čím více budete vnímat své emoce a respektovat jejich projev, tím více se budete přijímat a vaše sebevědomí poroste. Sebe‑vědomí znamená, že se dobře znáte. Znáte své emoce, pocity, myšlenky. Rozumíte jim a umíte se jimi řídit.

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

164

Přítel stále udržuje vztahy se svými bývalými

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

přítel (se kterým jsme se seznámili na seznamce před 4 měsíci), udržuje pravidelný kontakt se svými bývalými manželkami, partnerkami, milenkami. Stejně jako nadále navštěvuje svůj profil na seznamce. K tomu všemu ode mě očekává, že s jeho bývalou manželkou a jejím mužem budeme společně trávit volný čas (např. ples, dovolená). Je nám oběma 50+.

Jeho bývalá manželka je charakterově i intelektuálně úplně jinde než já. Já jsem ale zvyklá žít přítomností a budoucností. Zvažuji, zda má smysl v tomto vztahu pokračovat. Dala jsem mu přečíst článek o mikronevěře a ač nerad v podstatě přiznal, že nějakou závislost má. Ale podle něj je to “normální”, ale mé názory mu normální nepřipadají. Co si o tom prosím myslíte? Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru, s níž se obracíte na naši poradnu. Rozumím vaší obavě a pocitu nejistoty, který vychází z „propustnosti“ vztahových hranic vašeho partnera.

Pokud cítíte dilema, jestli v takovémto partnerství zůstat nebo odejít, vnímám jako důležité, abyste se nejprve zaměřila na své emoce a podívala se do hloubky na to, co ve vás partnerovo chování vyvolává. Položte si otázku: „Jak se v takové situaci cítím?“

Zkuste se zastavit, najít si chvilku pro sebe, můžete si na pomoc vzít například i deník a představte si před sebou svůj problém. Vnímejte všechno, co cítíte. Věnujte pozornost i svému tělu, prociťte, jestli v něm například necítíte nějaké napětí. Potom si všechno můžete zapsat. Doporučuji vám, abyste nepoužívala své „racio“, ale opravdu zůstala u svých emocí, abyste se mohla dostat k pravé podstatě věcí.

Tento proces, kdy budete v kontaktu sama se sebou, můžete použít k rozpoznání vlastních hranic. Můžete si tak ujasnit, co je pro vás ve vztahu snesitelné, a jaké chování už je za pomyslnou čarou a nebudete ho tolerovat, protože je pro vás zraňující a ohrožující. Kdybyste ho na sobě nechávala dopustit, ztrácela byste postupně svou sílu i sama sebe. Uchovejte si úctu a respekt sama k sobě a buďte k sobě upřímná, buďte pravdivá ke své citlivosti. Citové bezpečí a důvěra patří k základu zdravého vztahu. 

Pozastavila jsem se u toho, kdy píšete, že vaše názory partnerovi nepřipadají normální. Zdržela bych se proto rozumového zdůvodňování nebo jakéhokoliv obviňování, ale jemně a jasně mu dala najevo, jak se v takové roli cítíte. Věřte svým pocitům. Nejde tady o to, co je normální nebo ne, ale o vzájemný respekt ve vztahu. Proto vnímám jako podstatné, abyste si otevřeně promluvili o tom, kde leží hranice obou z vás. Sdělte mu, co je pro vás v pořádku a co už považujete za zradu důvěry. Vymezte se, v jaké pozici chcete být vzhledem k jeho bývalým partnerkám a pevně si za tím stůjte. 

Nemohu vám říct, co prožívá váš partner, možná má problém s odpoutáním se od minulosti. Působí na mě, že otevírá stále nové dveře, ale nezavírá ty staré. Tím, že má neukončené věci, pak mizí důležité hranice, což pro vás může být matoucí, protože nevíte, na čem jste a jestli je s vámi plně. Zeptejte se ho proto na to, jak to má on, a jestli to půjde, zkuste hledat společnou cestu, která vám oběma bude vyhovovat. Komunikace je klíčem. Pokud bude vaše hranice znát, a přesto je bude překračovat, můžete se s čistým srdcem a respektem k sobě rozhodnout, jestli zůstat nebo odejít. V případě, že si budete o svém tématu chtít promluvit více do hloubky, se můžete obrátit na naši poradnu. Sídlíme v Praze, ale děláme i konzultace po Skypu. Budu vám držet palce.

Mějte se krásně,

Klára

 

 

 

91