Matka manipuluje mé okolí

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

bude to rok, co jsem přestala komunikovat se svou matkou. Nikdy jsem s ní neměla dobré vztahy. Celý život brala ohledy jen na lidi kolem sebe a mne nikdy nevěřila a nikdy se mě nezastala. S otcem se rozvedla, když mi bylo 5 let. Už několikrát v mé pubertě jsem se s ní nebavila, ale vždy jsem se s ní usmířila já. Teď mám vlastní rodinu a jsem v pozici, kdy se s ní usmířit už ani nechci.

Byla bych ráda, kdyby na mě a moji rodinu zapomněla, vymazala nás ze života.
Bohužel mě stále obtěžuje přes mé okolí. Pomlouvá mě, lže a bohužel lidé okolo nás tomu věří a volají mi, ať se koukám matce omluvit. Nikdo si nevyslechl moji stranu, co se stalo a vidí mě jako špatnou.

Jediné co, že mi má matka napíše přání k svátku a narozeninám mým dětem, ale ani slovo, že by je chtěla vidět. Nebo že ji tato situace mrzí. Jen všude chodí a pomlouvá. Nevím už, co mám dělat, aby mne nechala být.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za projevenou důvěru a odvahu obrátit se na naši poradnu. Z toho, jak události popisujete, mám neodbytný pocit úzkosti a bezmoci. Máte obavy z toho, že jste se stala obětí manipulátora a potřebujete vědět, jak se vypořádat s pomluvami, pojďme se na všechno tedy společně podívat.

Manipulátoři navenek působí neskutečně pozitivním dojmem. Jsou perfektní kolegové, partneři, přátelé a hlavně rodiče. Všechno ale rozhodně není tak, jak se zdá, všechno jejich chování má nějaký důvod.

Laskavosti přátelům totiž dělají buď na dluh, (protože co kdyby se jim někdy protislužba mohla hodit) nebo proto, že v daném okamžiku potřebují působit dobře. To samé platí i pro jejich děti, ty musí mít skvělý školní prospěch, chodit dobře oblékané a vždycky se usmívat. Ve skutečnosti, ale citově strádají, protože jim rodič nedokáže dát lásku a bezpečí, které potřebují.

Když dítě smysl chování prohlédne a snaží se od manipulativní matky nebo otce odpoutat, nastává buď smlouvání, nebo naopak silná reakce v podobě odmítnutí, které jste vy osobně zažívala v pubertě. V momentě, kdy manipulátor pochopí, že s dítětem už nic nezmůže, začíná peklo ve formě pomluv nebo dokonce stalkingu.

Na konci dotazu se zmiňujete o pocitech viny, které cítíte, protože jste se od matky distancovala. Chci Vám říct, že k nim nemáte důvod a zachovala jste se nejlépe, jak se v dané situaci dalo. Mohu Vás ubezpečit, že cílem Vaší matky bylo, abyste se cítila právě tak, jak se cítíte nyní. S člověkem, jehož základem je manipulativní osobnost se nedá jednat, ve všem bude nějaký háček.

Co se týče pomluv jako takových, nejlepší způsob, jak se jich zbavit je, na ně nereagovat, protože člověk, který pomlouvá, chce získat pozornost, touží po tom, abychom se dozvěděli, že nás pomlouvá.

Až Vám tedy bude znovu někdo říkat, že se máte matce odmluvit, můžete s klidným svědomím říct, že se z její strany jedná o manipulativní jednání a pokud chtějí, mohou si také vyslechnout Vaši verzi, a dál situaci neřešte. Pokud chcete problematice manipulativních rodičů více porozumět doporučuji Vám si přečíst knihu Manipulativní rodiče,  kterou napsala Isabelle Nazare Aga, jejíž recenze vyšla i na našem blogu: https://koucink-psychoterapie.cz/recenze-knihy-manipulativni-rodice-autorka-isabelle-nazare-aga/.

V případě, že bude její chování pokračovat dál, nebojte se obrátit na naši poradnu, poskytujeme konzultace jak v osobní rovině, tak po Skypu. Pokud máte zájem o osobní setkání, ale nejste z okolí Prahy, můžou Vám při hledání odborníka pomoci například stránky sociální kliniky www.socialniklinika.cz. V případě, že Vás ale pomluvy vážně poškozují a máte o nich důkaz, můžete také zvážit podání trestního oznámení za veřejnou pomluvu.

Je mi jasné, že to není jednoduché obzvlášť, když jde o Vaši matku, ale vytrvejte Michaelo, zas bude dobře.

Zdraví Vás

Honza

1 312

Jak to zvládnout, když jsem ve stresu?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, prosím vás o radu, jak si poradit s následujícím problémem. Když se dostanu pod tlak, strašně znervózním, začnu být nepříjemná až zlá a to i někdy i v úplných hloupostech. Například… vím, že mám někde být na danou hodinu. Doma se s dětmi připravujeme a já když to nejde dle mých představ, tak začnu hrozně znervózňovat a být zlá. Zpětně si uvědomím, že nebýt tlaku času, řešila bych vše úplně jinak. Přitom vím, že třeba 5 min zpoždění nebo i víc by čekající pochopil, ale stejně si nemohu pomoct. Bojuju s tím celý život, že když se dostanu pod tlak, jsem nepříjemná. Stejný tlak cítím i v práci. Najednou řeším hodně požadavků a už nervózním a paralyzuje mě to. Nejsem schopná pracovat kvalitně nebo tak, jak by to bylo, kdybych měla méně úkolů v daný okamžik. Mám to už od dětství. I ve škole, když jsem byla pod tlakem, nešlo se mi ani učit. Zkrátka mě to paralyzuje a ochromí. Nejvíc mě pak ale mrzí, když jsem v té situaci zlá. Jak prosím pracovat s těmito stavy? Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den, děkuji vám za důvěru, se kterou jste na naši poradnu obrátila. Vašim potížím rozumím tak, že v situacích, které jsou pro vás stresovými, máte problém ovládnout své chování. Chápu, že vědomí toho, že nedokážete ovládnout svůj stres, pro vás může být oslabující. Bohužel současná doba na nás klade řadu nároků a občasným stresovým situacím se tak nelze vyhnout. Ale nebojte, stres je možné mít kontrolou a lze se tomu naučit.

Stres je něco, co je součástí naší lidskosti, nelze se ho plně zbavit, můžete s ním však pracovat. Vás organismus vyhodnotí některé situace jako ohrožující  a přejde na “nouzový režim”, kterým vás chce před nebezpečím ochránit (může se jednat o i situace psychicky náročné, včetně práce či dětí). Následuje stresová reakce, která může mít různé podoby: může se objevit nervozita, nepříjemné projevy vůči okolí, zamrznutí či paralýza a pocit, že nejste schopna adekvátně reagovat. Taková stresová reakce se může dostavit nezávisle na tom, jak dobře jste na danou situaci připravena, nebo i když víte, že přijít o pár minut později není žádná tragédie.

Měla bych pro vás několik tipů na “první pomoc při zvládání stresu”. V okamžiku, kdy si uvědomíte, že jste se ocitla pod tlakem, cítíte se paralyzovaná či nervózní, pokuste se zaměřit na svůj dech: několikrát se záměrně zpomaleně nadechněte a vydechněte. Dáte tím vašemu organismu signál, že nejste v žádné nebezpečné situaci. Postupně si pak můžete všimnout, že se vaše srdeční frekvence zpomalila a vaše tělo se začíná uklidňovat. Tím dostanete pod kontrolu fyziologickou stránku stresu. Můžete se také zaměřit na držení těla: pokuste se nezatínat svaly a držet tělo vzpřímené. Dále je třeba ovládnout mysl: snažte se vyvarovat negativních scénářů. Např. pokud víte, že se o pár minut opozdíte, nemyslete na zpoždění jako takové, ale na úspěšné přesunutí se na místo. To, že se vám nakonec podaří situaci zvládnout, berte jako fakt.

Uvědomuji si, že když se pak ocitnete pod tlakem, může být těžké okamžitě se snažit získat nad vlastním stresem kontrolu. Taky je možné, že vám chvíli potrvá, než se to naučíte. Můžete však průběžně trénovat: čas od času můžete samu sebe vědomě uvést do situace, která vám bude nepříjemná. Nezapomínejte, že jde pouze o trénink. V takové situaci se pak snažte zaměřit na své tělo, na jeho reakce i na svou mysl. Jakmile se naučíte své reakce rozpoznávat, snáze je pak budete schopná ovládnout i v situaci, která nebude tréninková a kdy se opravdu budete cítit pod tlakem.

I přes to, že se vám někdy může zdát, že momentální situace má nad vámi navrch, není to tak. Se soustředěním i praxí můžete získat kontrolu nad stresem i svými reakcemi. Máte odhodlání se tomu postavit a to je prvním krokem, jak to dokázat.

Držím vám palce,

Lucie

Poradna Therapia

86

Je toho na mě moc

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

potřebovala bych probrat a nějak ucelit, co se mi stalo za krátký čas v poslední době. Je toho na mě nějak moc. Vnitřně mě to užírá a myslím si, že dvakrát jsem prožila i úzkost.

Celkově už jsem z toho unavená a nic se mi nechce.

Umřel mi taťka, skrz toho jsem se rozešla s dlouholetým přítelem, se kterým mám syna. S bývalým přítelem to je jako na houpačce, jednou souhlasí s podmínkami ohledně syna a potom zase obrátí.

Moc nepiju, ale když se více opiju, mám v sobě blok a musím psát nebo volat jednomu chlapovi, do kterého jsem byla zamilovaná. Ale ten si teď žije už jiný život.

Do toho měním práci a bydlím u mamky s bráchou na přechodnou dobu. Skrz to, co se teď děje ve světě, nevím, kdy se uskuteční, že půjdeme se synem do svého. A už v tom všem mám takový guláš, že nevím jak žít dál.

A teď bych asi potřebovala, abyste mi dávali nějaké konkrétní otázky.

Díky za případnou spolupráci.

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru, se kterou jste na naši poradnu obrátila. Zdá se, že je toho na vás v tomto období až příliš a je pro vás těžké se v tom všem nějak zorientovat a najít. Je naprosto pochopitelné, že vlivem všech změn a nejistot, které se ve vašem životě objevily, se dostavily i pocity úzkosti, o kterých se zmiňujete, stejně tak i únava a nechuť cokoli dál dělat.

Podle vašeho dotazu jste ztratila dvě důležité mužské figury ve vašem životě: vašeho otce a dlouhodobého partnera. Chápu, že pro vás není zrovna jednoduché se s tím vyrovnat, zvlášť když se vše seběhlo ve stejném časovém období. Možná to také může být jeden z důvodů, proč se ve stavu opilosti snažíte kontaktovat muže, do kterého jste byla zamilovaná. Spolu s odchodem partnera i otce odešly z vašeho života i další aspekty. Co jste s otcem a partnerem nejvíce ztratila? Pocit jistoty, bezpečí či lásky?

Potíže s domluvou na péči o syna mohou být pro vás výrazným stresovým faktorem. Zvažovala jste řešení těchto neshod právní cestou? Mohlo by to pro vás všechny být velmi užitečné. Změna pracoviště i nejistota ohledně budoucího bydlení jsou další stresové faktory, které výrazně ovlivňují váš život. Kombinace všech nepříjemných událostí, se kterými se teď v životě potýkáte, vám může nejenom ubrat chuť do života a radost z něj, ale také se může jednat o spouštěče úzkostných stavů, o kterých jste se zmiňovala.

Na čem z toho, co vás tíží, byste chtěla pracovat jako první?

Co byste potřebovala vyřešit nejdříve, abyste získala, alespoň trochu pocit pevné základny v životě?

Co by Vám mohlo, abyste neměla jen pocit, že čekáte, jak to všechno dopadne, ale že můžete již nyní aktivně jednat?

Možná by pro vás mohlo být přínosné zamyslet se nad tím, co zrovna teď v životě postrádáte nejvíce. Mezi základní “kameny života” patří RODINA, ZÁJMY, PRÁCE, PENÍZE, PARTNER, PŘÁTELÉ, DOMOV.

Co z toho teď u vás funguje?

Co z toho byte potřebovala vystavět jako první a můžete s tím již teď začít?

Dobu karantény můžete brát jako období, kdy se můžete v klidu rozmyslet nad další cestou vašeho života. Nyní u Vás jasně končí jedno staré období a vstupujete do další etapy.

Máte tedy možnost si všechno přenastavit. Zkuste se ještě sama zamyslet nad tím, čím to je, že se to muselo zbourat. Co máte nyní udělat jinak?

Celkově se mi zdá, že byste ve vaší životní situaci potřebovala dlouhodobou podporu.  Rozhodně nemusíte vše zvládnout sama. Máte nějakou blízkou přítelkyni, které byste se mohla svěřit o tom, co se vám momentálně děje? Někdy si sdílení svého trápení s někým, komu důvěřujete, může velmi ulehčit život.  Každopádně bych vám doporučila vyhledat pomoc a podporu psychoterapeuta, se kterým si můžete pohovořit o všem, co vás v životě potkalo. Citlivý a chápavý přístup a zároveň bezpečné prostředí, které se při spolupráci vytvoří, by mohli velmi pomoci také v boji s úzkostmi. Úzkostné stavy nemají tendenci mizet sami od sebe. A už vůbec ne, pokud je ve vašem životě tolik stresových faktorů. Můžete se také svěřit do péče některého s terapeutů naší poradny, či využít možnost Skype konzultací.

Přeji vám hodně štěstí.

Lucie

281

Poruchy osobnosti

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
mám veliké podezření, že moje máma trpí poruchou osobnosti.
Už jako malá jsem několikrát postřehla, že její reakce jsou velice odlišné od běžných lidí (náhlá změna nálady, prudká až agresivní reakce na negativní situace; přehnané až přeafektované vyjádření jakékoliv emoce, infantilita, lhaní…). Avšak čím jsem starší, tak tím se objevuje více situací, které mně stále více utvrzují o tom, že něco není v pořádku.

Shodou okolností jsem postupem času potkala lidi, které měli stejné nebo možná ještě horší zkušenosti se svými matkami nebo jinými lidmi v okolí. To mě přimělo pátrat a výsledkem prozatím je, že moje máma možná trpí poruchou osobnosti. Na základě různých článků mi na ni nejvíce sedí histrionská porucha, ale také znaky narcistické a emočně nestabilní poruchy.

Proč si to myslím? Kromě výše uvedených důvodů, kterých jsem si všimla již v dětství, vyšla později napovrch různá “odhalení”.

Úplně zbytečně lže. Avšak těžko říct, jestli těm lžím věří nebo ne. Např.: máma se odjakživa nenáviděla s tchýní, mluvila o ní vždycky ošklivě, ale najednou po letech (a po rozvodu s tátou) začala tvrdit, že jí tchýně pozvala k sobě na čaj a jaký mají parádní vztah. Nedávno jsem se však dozvěděla přímo od tchýně, že to není pravda, že nikdy u ní nebyla. Podobné situace se staly několikrát. Např. když se s tátou hádala (čehož jsme s bratrem byli několikrát svědky, protože jsme byli mámino oblíbené obecenstvo a ochrana zároveň, aby měla jistotu, že táta nebude tak zuřit a rovněž se snažila z táty dělat v našich očích a v očích jiných despotu, což jsem po čase zjistila, že je to z její strany pouhá manipulace a zneužívání situací), tak všem říkala, jak mu “naložila”, ale pravda byla taková, že to bylo úplně obráceně.

Jak jsem již zmínila, tak máma ráda manipuluje lidmi, aby udělali přesně to, co chce. Nás manipulovala proti tátovi. Někdy manipulovala jinými lidmi, aby za ni zaplatili a pokud se tak nestalo, tak se jí to hluboce dotklo. Ale to se nestávalo moc často, protože máma na to šla přes city.
Paradoxem je, že ji samotnou lze lehce zmanipulovat. Tvrdí, že my, její děti jsme u ní na prvním místě, ale realita je taková, že na prvním místě je ona, pak ti tzv. přátele nebo její krátkodobý aktuální rádoby partner, který si s ní hraje a až pak my.
Pokud se cokoliv děje, tak ona vinná rozhodně není a pokud i ano, tak se obhájí tak, aby to v konečném důsledku nebyla její vina.

Má potřebu nadhodnocovat sebe a různé maličkosti, na základě kterých očekává, že jí budeme chválit do nebes. Nebo naopak má potřebu, abychom ji za všechno litovali. Cokoliv se stane, ať už vtipná historka, “tragédie” nebo běžně úplně obyčejný úspěch.

Má neustálou potřebu mluvit, ať už prostřednictvím telefonování nebo povídání. Obecně, když jsme v skupině lidí, tak využívá různé způsoby, jak zaujmout. Ať už se musí ke všemu vyjadřovat, na vše přehnaně reagovat nebo skákat do řeči, aby řekla nějakou “vtipnou hlášku”, kterou je obvykle úplně mimo. Nemluvě o tom, že trpí snad všemi zdravotními nemocemi na světě a několikrát prý skoro umřela (napoprvé se člověk lekne, ale když to slyšíte už několikrát a není nikdo, kdo by to potvrdil, tak už tomu moc nevěříte).

Respekt jí nic moc neříká. Speciálně, když se jedná o lidi, které svým způsobem považuje za méněcenné (jako např. já a bratr, protože jsme její děti). Např. nedávno jsem jí hezky požádala, aby mně ještě neseznamovala se svým novým přítelem, je to moc brzo. O dva dny mi ho dovleče pod ubytovnu a seznámení se nevyhnu. Když jsem jí ptala, proč to udělala, tak to svalila na něj. Podobně to udělala i bratrovi.

Je konfliktní až haštěřivá a má velmi nepřiměřené reakce. S mámou se snažím vídat méně, protože příliš mnoho stráveného času s ní dokáže být vyčerpávající. Dostává mne svým chováním a smýšlením do nepříjemných situací a později vyvolává bezdůvodně hádky. Jsou občas i situace, kdy se nám snaží navodit pocit, že si něco uvědomila a dokonce se i omluví, ale po čase se to zase vrátí všechno k tomu samému.

Kazí vztahy ve svůj prospěch. Lépe řečeno, MNĚ kazí vztahy ve svůj prospěch. Přirozeně byla kdysi moje máma pro mne bohyní. Navzdory tomu, jak se k nám všem dokázala chovat, byla pro mne jako pro dítě vším a úplně jsem si okolnosti až tak neuvědomovala, proto jsem jí až zaslepeně ve všem důvěřovala. Ta tvrdá realita padla až v mých 19-ti, kdy jsem měla prvního přítele, s kterým jsem až dodneška. Obecně odjakživa pomlouvala tátu přede všemi a hlavně nám se snažila kazit náš pohled na něj.

Další vztah, který mi sabotovala, tedy snažila se o to, tak byl ten s mým přítelem, u kterého jsem si postupně uvědomovala, že s mámou nejsme jako “sestry“. Děsně žárlila, že už mně nemá jenom pro sebe. Kdykoliv jsem šla s ním na rande, pořád mi volala kvůli hloupostem. Dělala mi scény a hádala se se mnou až agresivně pro nic za nic. Jednou, když byl přítel u nás, tak měla ten večer potřebu mně před ním pomlouvat a ponižovat.

V choulostivých situacích je velmi hysterická. Je nestálá. Ať už ve vztazích nebo v práci. Pokud není něco z toho podle její představy, tak okamžitě hledá jinde. Přitom ona sama nemá moc čeho nabídnout. A všechny ty práce a partnery si ona sama vybrala. Vždycky tvrdí, jak moc je miluje, i když na ní kašlou a chovají se nehezky, stačí, aby se objevil někdo lepší (tedy s větším kontem na účtu), tak ten první v dané chvíli neexistuje. Samozřejmě má hned potřebu se okamžitě pochlubit celé rodině, kteří už ji dávno neberou vážně.

Když to celé shrnu, tak momentálně mám pocit, že se to obrátilo a že já jsem ta matka a ona to dítě, protože se tak chová a bohužel se cítím bezmocně, protože jí nedokážu nijak pomoct. Je velmi ulhané až rozmazlené dítě, které nikdy neposlouchá a miluje si stěžovat a chlubit + má výkyvy nálady a emocí, je nestabilní a výbušná. Obecně mít takovou matku minimálně na mně zanechalo nějaké stopy, s kterými bojuji doteď. Napříč tomu však mám s ní i hezké chvíle a vzpomínky, na které ráda vzpomínám a jsem za ně vděčná a vím, že se máma snažila a že nás má ráda.

Věřím, že jsem situaci popsala, co nejsrozumitelněji.

Jako stále milující dcera, která se už nechce na mámu zlobit, bych vás poprosila o rady.

Trpí máma nějakou poruchou? Pokud ano, tak kterou? Pokud ano, tak jak ji můžu pomoci? Předem vám velmi děkuji za váš čas a trpělivost a přeji hodně úspěchu.

Odpověď:

Dobrý den,

myslím, že jste situaci popsala velmi podrobně a vidím, jak Vám záleží na tom, abyste se zachovala správně vůči své matce a byla jí schopna pomoci. Uvědomuji si, že celá situace je pro vás extrémně náročná. Bohužel jsem toho názoru, že dokud nebude chtít vaše matka udělat nějakou změnu, nemáte šanci ji efektivně a dlouhodobě pomoci. Naopak by to mohlo snadno podle mého názoru sklouznout do dalšího využívání, citového vydírání a obrácení situace proti Vám, které jste již v minulosti popisovala. Tímto byste ji vlastně i zároveň nepřímo pomáhala se jakýmkoli způsobem stavit do role oběti.

Život v takovém prostředí, které vytvářela vaše matka, bylo, jak sama popisujete, velmi náročné a zanechalo na vás stopy. Proto si myslím, že byste v této situaci měla myslet hlavně na sebe a svůj život, když už jste nyní v situaci, kdy nejste na matce existenčně závislá. V situaci, kterou popisujete, bych vám, proto doporučil, abyste si stanovila vůči vztahu s matkou pevné hranice, které se nebudou překračovat. Měly by být stanoveny takovým způsobem, aby Vás kontakt s matkou neohrožoval, aby co nejméně negativně ovlivňoval Váš život. Mám potřebu říct, že nenesete za svou matku žádnou zodpovědnost. Zodpovědnost nesete pouze za sebe a svůj život.

Uvědomuji si, že přijetí tohoto názoru a stanovení hranic je velmi obtížné a nejedná se tudíž o jednorázovou záležitost nýbrž o dlouhodobou práci. Zároveň přemýšlím, do jaké míry vaše matka přímo i nepřímo zasahuje do vztahu s vaším partnerem, protože i jeho pozice je v takovém vztahu nelehká. Obzvláště, když jste psala, že se vás matka snažila opakovaně rozeštvat. Jak velkou zátěž to přináší vašemu vztahu?

Doporučil bych Vám pokračovat v omezování kontaktu s vaší matkou a co nejvíce se soustředit na sebe. Protože dle vašeho popisu si myslím, že vám mohla ublížit mnohem více, než si možná uvědomujete. Je přirozené, že se chcete o svou matku postarat, ale zároveň si myslím, že je třeba si uvědomit, jakou cenu byste za to zaplatila a jestli byste byla ochotna ji dát. Doporučil bych Vám, abyste vyhledala psychoterapeuta ve vašem okolí, se kterým byste si mohla v bezpečném prostředí tříbit myšlenky a celou situaci dopodrobna probrat. Pokud jste z Prahy, můžete navštívit naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz a vybrat si některého z našich psychoterapeutů. Psychoterapie je dlouhodobý proces, a proto bych Vás chtěl upozornit, že výsledky se nedostavují ihned, ale až po dlouhodobé spolupráci.

Abych odpověděl na vaši otázku, zdali Vaše matka trpí nějakou poruchou osobnosti. Bohužel Vám nemohu pouze na základě vašeho dotazu říct, jestli se o poruchu osobnosti jedná či ne, ale její chování do značné míry poruše osobnosti odpovídá. Tuto skutečnost by měl zhodnotit osobně odborník v ideálním případě psychiatr či klinický psycholog.

Přeji mnoho sil.

500

Nové hnízdo pro děti

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, mám rok nového přítele a 2 roky jsem rozvedená. Nový přítel by chtěl, abych s ním začala bydlet. Mám ale 2 starší děti, 16 a 19leté dcerky a synka 4letého. Syn půjde se mnou, doufám kamkoliv, ale dcery mi sdělily, že ne. Že se radši přestěhují k tátovi, kterého původně odsoudily, když jsme se rozváděli kvůli jeho nové lásce, o 20 let mladší přítelkyni. Neumím se rozhodnout, jestli se mám přestěhovat za novým přítelem a tím pádem prodat dům, který jsme si s exmanželem pořídili rok před rozvodem, nebo dělám velkou chybu ohledně jistoty svých dcer. Moc se trápím, řešení není snadné. Zakoupila jsem pro starší dceru malý byt ve městě, kde studuje. Řeším otázku rozpadu hnízda pro děti, jejich jistoty, i když u tak velkých dětí ani nevím, jestli o to stojí. Mám se dále obětovat? Děkuji za jakoukoliv zpětnou vazbu. Hezké dny přeji.

Odpověď:

Dobrý den,

leží před vámi velmi obtížné rozhodnutí. Pokud správně rozumím, vaše obavy jsou hlavně okolo vašich dcer. Pro vaše děti i pro vašeho nejmladšího syna je situace velmi komplikovaná a je pravděpodobné, že se v ní špatně orientují. Jelikož již jednou prožili rozpad rodiny, mohou vaše přestěhování k partnerovi vnímat jako podobnou situaci, ve které přicházejí o svého rodiče, a tudíž jako velmi ohrožující. V této situaci jsou prakticky bezmocné a je přirozené, že tedy reagují vztekem. Pro děti je ztráta domova velmi bolestivou zkušeností, jelikož se nacházejí ve věku, kde stále hledají sebe sama a jejich život je již takto špatně srozumitelný a komplikovaný. Domov v takovém případě funguje jako takové záchytné místo, kam se mohou vždy bez obav vrátit. Je to důležitý psychologický aspekt, který jim dává ve zmateném světě jistotu. V tom to případě musíte pouze vy jako jejich máma zhodnotit, jestli jsou na to vaše děti dostatečně zralé, abyste jim tímto krokem neublížila. Základem vztahu je komunikace proto bych vám doporučil, abyste o tom s dětmi opakovaně mluvila. Ptala se na jejich obavy, přání, názory a dala jim najevo, že vám na jejich názoru záleží a budete o tom uvažovat. Mohli byste také zvážit, jestli by se nedalo postupovat nějak pomaleji, aby to nebyl pro rodinu takový šok a zároveň abyste se přiblížila k vašemu partnerovi. Možná by mohlo být pro vaše děti i přijatelnější, kdyby se váš partner nastěhoval k vám.

Jistě také máte právo na to, abyste byla šťastná a plnila si své sny. Pokusil bych se vám navrhnout změnu pohledu na obětování se, protože to, co děláte pro vaše děti, děláte, protože je máte ráda a podle toho také jednáte v jejich nejlepším zájmu. Pokud budete přemýšlet o situaci jako o formě obětování se, bude se vám v situaci hůře rozhodovat, protože se tímto způsobem dostáváte do konfliktu sama se sebou. Myslím si, že takové rozhodnutí se nedá udělat ze dne na den a vyžaduje více času pro dostatečné zorientování se v situaci. Z tohoto důvodu by vám mohlo být prospěšné si o tom promluvit i s odborníkem, který by vám mohl nabídnout jiný úhel pohledu než vaši blízcí a mohla byste v bezpečném prostředí otevřeně hovořit o vašich pocitech, které prožíváte. Například že už také chcete myslet ve svém životě jednou na sebe. Pokud jste z Prahy či okolí mohla byste zvážit někoho z našich terapeutů na stránkách www.koucink-psychoterapie.cz .

Přeji mnoho sil,

Patrik

 

113

Má rozdílnost povah ve vztahu budoucnost?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
prosím o radu – jsem s partnerem 2 roky (on 32 let, já 23 let), zprvu jsem si byla jistá, že je to ten pravý. Vše bylo krásné, platilo u nás, že protiklady se přitahují. Po 2 měsících jsem se k němu nastěhovala. Bohužel asi po roce začaly vznikat problémy kvůli našim odlišnostem, ukázalo se, že máme jiný pohled na život – já jsem energická, akční, veselá – on je klidný, melancholický. Mám ho ráda, je pro mě jistota, je inteligentní, snáší moji impulzivnost, je spolehlivý, vydělává slušné peníze a má skvělé kamarády. Ale poslední dobou od něj slyším jen samou kritiku, je negativní, nechce se mu nic podnikat, vymýšlet, je líný a pohodlný, taky se mě téměř nedotýká a do sexu se mu moc nechce, spánek je pro něj zábavnější. Dokonce ani smysl pro humor máme úplně jiný, nesmějeme se spolu.

Začala jsem cvičit, abych si udržela štíhlou figuru a popřípadě ho popostrčila k tomu, aby se také trochu hýbal (a shodil kila navíc), ale jediné, čeho jsem se dočkala byly výčitky, že ho “nutím” a že jsem směšná, že chodím nesmyslně zvedat železa do fitka.
Mám pocit, že myslí jen na sebe (je to jedináček a rodiče se mu nikdy moc nevěnovali, takže mu to vlastně ani nemám za zlé, že neumí myslet na druhé). Když mu dělám snídaně, obědy, kupuju maličkosti, rozveseluju ho, uklízím apod., tak mi radši řekne, ať to nedělám, než aby začal dělat to samé. Bere to, jakoby se ve vztahu měl každý starat o sebe, což mě opravdu mrzí. Mám pocit, že jsem sama, i když jsem s ním, že žijeme vedle sebe, ale každý sám. Do toho má občas řeči o tom, jak jsou všechny ženský hrozný, nebo se vymlouvá na to, že je chlap, takže po něm nesmím nic chtít apod. S oblibou taky dehonestuje svatby, mám pocit, jakoby někdy nechápal, co je to láska.

Mluvila jsem s ním o tom mockrát, ale on není schopen nic změnit. To souvisí s jeho slabou vůlí – něco chce, ale není schopen pro to nic udělat. Myslím, že ani neví jak, neustále se mě ptá “co má teda jako dělat”. Má pocit, že dělá maximum, když mě u něj nechá bydlet, dá mi pusu, když odchází do práce a zavolá mi o obědové pauze. Myslí si, že se to nějak vyřeší samo, že mě to přejde. Myslím, že on je takhle spokojený, akorát ho štve, že jsem nabručená a že nemá doma ten svůj klid.
Jsem nešťastná, cítím se nemilovaná a mám pocit, že se s ním dusím, že mi absolutně nerozumí. Nejhorší je, že vím, že umí být ten skvělý chlap, do kterého jsem se zamilovala. Tak proč to teď najednou nejde? Zlobím se na něj a strašně mě to mrzí, protože on mě v podstatě nutí k tomu, abych se “odmilovala”… Je pro mě strašně těžké si přiznat, že to možná nebude ta pravá láska, protože na začátku jsem si byla naprosto jistá, že s ním strávím zbytek života.

Bohužel jsem nedávno potkala muže ve stejném věku, který mě po dlouhé nabíjí energií, má stejný smysl pro humor a připadá mi strašně zajímavý – s ním jsem to prostě já. Snažím se držet emoce na uzdě, ale pořád na něj myslím. Vím moc dobře, že to může být pouhé pobláznění a ve skutečnosti by se ke mně ten člověk třeba hodil ještě míň, než můj současný partner, dokonce ani nevím, jestli by mě chtěl. Ale cítím, že je něco opravdu špatně, když celé dny myslím na jiného a dokonce pomýšlím i na nevěru.
Jsou dny, kdy na vztah rezignuji – nesdílím s partnerem, nedotýkám se ho, smiřuju se s koncem. Ale jsou i dny, kdy to změnit chci, je to celkem fajn, ale zkrátka to nějak nejde, protože mi strašně chybí ta přirozená náklonnost. Mám nějakou představu o tom, jaký bych ten vztah chtěla mít.

Nechci měnit sebe a nechci měnit ani partnera, protože to není řešení.
Nevím, zda bych měla přítele raději opustit nebo ještě počkat, zda se to nezlepší.

Odpověď:

Dobrý den Veroniko,

velmi vám děkuji za důvěru a otevřenost, se kterou se na nás obracíte.

Vztahy samy o sobě jsou velmi náročné, je to neustálý proces, na kterém je potřeba pracovat a posouvat. Sám o sobě se vztah vyvíjí a přechází od prvotní zamilovanosti do něčeho hlubšího. Někdy se přitom přechodu může stát, že se zamilovaností opadne vášeň a touha, a naopak začnou vylézat nedokonalosti toho druhého. Tyto nedokonalosti pak můžou úplně přehlušit kvality partnera a tím nás od něj odcizí. Můžete si zkusit vypsat jeho klady nebo věci, kterých si na něm vážíte. Směřovat k nim pozornost.

Napadá mě, jestli se v životě vašeho partnera něco neudálo, jestli není pod velkým tlakem, že se jeho chování takhle změnilo. Nefrustruje ho něco? Přemýšlím nad sebedůvěrou a sebevědomím vašeho partnera.

Ve vztazích je to, co do nich vložíme, ale jednostranný velký vklad nemá dlouhodobě udržitelnou budoucnost. Ve vztahu se objevují role tahouna, který do něj dává víc energie a naopak toho, kdo se nechává vézt. Tyto role by se měly proměňovat, aby docházelo k dynamičnosti vztahu a zároveň aby to byl vztah vyrovnaný partnerský. Můžete s ním zkusit otevřeně mluvit o pocitech, které ve vás jeho názory a chování vyvolávají, a přitom se zkusit vyvarovat výčitkám.

Zkuste si položit otázku co přesně od partnera a vztahu potřebujete? Poté, co si to zodpovíte, se zkuste zamyslet nad tím, proč to potřebujete a co vám to má přinést?

Vztahy jsou o přijetí a naučení se v nich být v nich spolu a zároveň každý sám za sebe. Avšak kdybyste měla pocit, že jste opravdu velmi rozdílní a že vám ten vztah nenaplňuje základní potřeby a představy, tak bych zvážila odchod z něj. Ne všichni partneři jsou si souzeni pro celý život. Myslete i na sebe – na své pocity a potřeby.

Bohužel vám nemohu přes e-mail víc pomoci bez možnosti doptání se. Pokud byste měla pocit, že si potřebujete s někým promluvit více do hloubky s někým, kdo by vám pomohl utřídit myšlenky a pocity, tak bych vám ráda doporučila odborníky z poradny Therapia (https://koucink-psychoterapie.cz/), kteří poskytují i sezení přes Skype nebo se můžete obrátit na odborníka ve svém okolí. Zároveň se můžete obrátit na párového terapeuta, pokud byste byli motivovaní oba dva.

Závěrem bych vám chtěla popřát hodně sil a štěstí,

Barbora

515

Psychický i fyzický teror manipulátorky

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

případ, s kterým bych potřebovala poradit je asi velice netypický pro Vaši praxi. Nejedná se totiž o můj osobní problém, ale o blízkého přítele, který je už delší dobu ve velkých nesnázích.
Před třemi roky se na dovolené seznámil s dívkou, se kterou se posléze více sblížil a vyústilo to ve vztah a soužití. Netrvalo dlouho a začal se svěřovat, že ho neustále napadá a má ho za lháře a nevěrníka. Probírá jeho předešlé vztahy, v podstatě každá žena v jeho minulosti je i současnou sokyní. Všechny ženy v jeho životě jsou dle jejích slov “čubky”. Je přesvědčená, že své bývalé vztahy i nadále udržuje. Kontroluje absolutně jeho soukromí, musí jí nechat kontrolovat jeho telefon. Navíc jakýkoliv jeho kontakt nejen se ženami ale i s kamarády- muži, je problém. Podle jejího soudu, ženy on balí a muži ho nabádají proti ní a jsou to všichni hajzlové, kteří své partnerky podvádějí a jsou to také lháři. Těch příhod a scénářů je za tu dobu tak moc, že už si to ani nepamatuji. V podstatě mu zakazuje s kýmkoliv stýkat.
V posledním době to vše vygradovalo, že na základě zpráv v jeho mobilu, kdy si psal s kolegyní z práce, která s ním řešila předání její pracovní pozice, si vydedukovala, že spolu něco určitě museli mít a způsobila skandál u něj na pracovišti. Donutila ho, aby šel za snoubencem té kolegyně a řekl mu, že jejich dopisování mělo asi nějaký hlubší význam, že ji chtěl “sbalit”. On sám už je dokonce ochoten říct, že tam asi možná bylo nějaké flirtování, ale zároveň, že by si něco takového nedovolil.

Je si vědom její situace, že má přítele, s kterým plánují svatbu a že vlastně jejich komunikace byla více méně přátelská. Ta žena pochopitelně reagovala dost naštvaně. Vygradovalo to k hrozbě trestního oznámení a řešení s policií. Kolegyně i její přítel to ve finále hodili za hlavu, ale mého kamaráda to dál pronásleduje, protože přítelkyně se zasloužila o to, aby to věděl celý pracovní kolektiv, včetně jeho nadřízených.

Dál mi vyprávěl, že během této doby a nebylo to poprvé, kdy se hádali několik hodin denně, ho v šíleném amoku napadla, kopala do něj, mlátila ho pěstmi, roztrhala na něm oblečení a vyhrožovala mu, že zabije jeho i sebe. On nakonec utekl jen ve spodním prádle z bytu.

Bohužel toto všechno slečně nestačilo, možná se cítila posilněná krizí, kterou mu v práci způsobila a vyslala ho na “očistnou” misi k nám domů. Měl za úkol očernit mého muže přede mnou. Jsou totiž od dětství velice blízcí přátelé. Troufám si říct, nejlepší přátelé. Když byl vyhozen v noci z bytu a neměl kde spát, poskytli jsme mu útočiště. Během posledního půl roku už několikrát. Dokonce jsme ho i načas přesvědčili, aby se nevracel k přítelkyni a udrželi ho od ní jeden a půl měsíce.

Po jejím naléhání a vábení se bohužel zas k ní vrátil, přes veškerá naše varování, že to jiné nebude. Netrvalo to ani týden a už zas byl napadán, že je lhář a podvodník. Podle mne se nás chtěla jen zbavit jako lidí, kteří mu pomáhají. To jsme neudělali, samozřejmě.
Celou dobu, co jsme spolu mluvili, jsem se mu snažila vysvětlit, že je normální komunikovat s lidmi, mít přátele, stýkat se s nimi a že pohled jeho přítelkyně je “nemocný”. Že její jednání a vyhrožování je už hraničící s nějakou psychickou poruchou a že by možná měl uvažovat o jejím umístění do ochranné léčby.

Prosím poraďte mi, co můžeme v této situaci dělat. Jak mu mohu pomoci? Máme o něj opravdu velký strach. Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za Váš dotaz. Situace, kterou jste popsala, je velmi náročná a je pochopitelné, že máte o svého kamaráda strach.

Nevím, zda jste to zkoušela, ale promluvila jste si se svým kamarádem o jeho pocitech ve vztahu, a jak se ve vztahu cítí? Může to být přínosné pro něj, protože bude mít možnost s někým své pocity sdílet, ale i pro Vás, protože Vám to může pomoc pochopit, proč Váš kamarád ve vztahu setrvává. Díky sdílení pocitů, může získat nový pohled na situaci a pochopit, proč o něj máte obavy.

Podle toho, co píšete, je partnerka Vašeho kamaráda silná manipulátorka a může trpět i poruchou osobnosti.

Manipulátoři rádi upozorňují na negativní vlastnosti svého okolí a upozorňují na chyby druhých. Často jim chybí náhled na vlastní chování. Manipulátoři také rádi lžou svému okolí. Lež může také otočit, proti oběti, která si pak může myslet, že za to může vlastně ona. Manipulátor svého partnera může popisovat svému okolí, tak jak chce, aby ho okolí zrovna vidělo a jak se mu to hodí. Také veškerou vinu hází na svého partnera, který časem opravdu může uvěřit tomu, že za to může on.

Váš kamarád, je podle toho, co píšete, opravdu již zmanipulovaná oběť. Odchod od manipulátorky by pro něj mohl být velmi náročný a vyžadoval by značné úsilí, proto mu můžete nabídnout podporu v těžkých chvílích a bezpečný prostor.

Svému kamarádovi můžete doporučit knihy Láska a manipulace od Nazare Aga a Nenechte s sebou manipulovat od stejné autorky. Knihy by mu mohly pomoc si uvědomit, že jeho partnerka je opravdu manipulativní.

Je důležité, aby Váš kamarád vyhledal odbornou pomoc. Můžete zkusit svému kamarádovi nabídnout možnosti jako je třeba psychologická konzultace či terapie, kde by si o svých pocitech mohl promluvit s někým dalším a na situaci získat nový náhled. Můžete svému kamarádovi říct, že Vám na něm záleží a nabídnout mu pomoc s hledáním psychologa. Také může zavolat na Linku důvěry, kde se mu dostane bezplatné pomoci v krizové situaci.

Dále píšete, že partnerské hádky vygradovaly i ve fyzické útoky. Pokud by se taková situace opakovala a byla by pro Vašeho kamaráda ohrožující, měl by zvážit oznámení na Policii ČR.

Důležité také je, abyste v takovéto situaci chránili sami sebe a nastavili jasné hranice a hlídali si je. Je od Vás skvělé, že pomáháte svému kamarádovi, ale nesmíte se tím nechat vysát. To by nepomohlo ani jednomu z Vás. Můžete se zkusit s ním dohodnout na tom, že mu rádi nabídnete přístřeší, ale že je potřeba, aby se k partnerce pak už nevracel. Říct mu, že pokud tomu tak učiní, budete muset oznámit na Policii ČR, co se u nich doma děje.

Tereza

 

 

934

Syn má agresivní stavy

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, syn (7 let) půjde v září do školy. Je hodně hravý a ještě takový ,,hloupoučký”, co se týče komunikace mezi vrstevníky. Rád tvoří, staví a vyrábí. Dá se říct, že je klidný, ale s vrstevníky je divoký a hlasitý při komunikaci. A co se nám stupňuje, je vztek, který chytne, když mu něco zakážeme či nedovolíme nebo když chci, aby se učil logopedii, která mu teď moc nejde. Chytne psycho-hysterický záchvat, který se nijak nedá zastavit. Má chuť něco rozbít. Povídá „Já chci jinou rodinu. Rozbiju telefon televizi. Budu se bouchat, dokud mi to nedovolíš.“

Chvíli se držím a pak na sebe křičíme oba. Vždy si říkám, jak to zvládnu, ale pokaždé vyhořím a začnu mu říkat, že se chová jako blázen. Uletí i neslušná slova z mé strany, nezvládám to.

Bojím se, co z něj vyroste. Jinak je hodný, když je v klidu, ale občas je to opravdu peklo. Už nevím, jak dál. Má sestru, která to vše sleduje a bojím se, že bude stejná. Nejvíc mě štve, když řeknu, že dnes nepůjde ven, protože hodně zlobí a on hned všechno zveličuje. Že už nikdy nepůjde ven…a dokáže to opakovat ty slova i několikrát za sebou jako mlýnek. Přemýšlím a chci to změnit, aby to bylo dobré pro nás oba. Dnes mě jeho záchvat vyloženě rozbrečel. Když mě naštve, jsem na něj opravdu zlá a pak mě to mrzí.

 

Odpověď:

Dobrý den,

nejdříve bych Vám chtěla poděkovat za projevenou důvěru. Chápu, že to pro Vás musí být velmi náročné a těžké. Vztek a hněv patří s radostí, překvapením, strachem a smutkem mezi základní přirozené emoce, které k běžnému životu patří. Zásadní je u nich míra a četnost výskytu. Vztek sám o sobě je odpověď na nějakou frustraci, stres, úzkost, překážku, která mu brání v naplnění cíle. U dětí to pak může být i touha po pozornosti, testování hranic rodičů/autorit, vymezování si svých hranic a projev únavy/přetížení. Určité období vzdoru je normální, i když u každého dítěte může trvat různě dlouho a nabývat různých intenzit.

Důležité u vzteku je rozlišit, kdy se opravdu jedná o záchvat hněvu, který dítě nemůže kontrolovat a je tím pohlceno (může po něm přicházet i velká lítost) a kdy se jedná o manipulaci, kterou si na sebe dítě poutá pozornost. Reakce na hněv dětí jsou různé a měly by se odvíjet od situace a naladění dítěte i Vašeho.

Někdy je dobré nechat dítě vyvztekat, ignorovat záchvat a zasáhnout v případě, že začne projevovat agresi. To se doporučuje rodičům, kterým hrozí, že se vztekem dítěte nechají strhnout. Důležité je dítě po samotném záchvatu utišit, aby vědělo, že i přes takový projev negativní emoce je stále přijímáno a milováno. Zároveň je to prostor, kdy se může s dítětem probrat jeho chování, co se nám na něm nelíbilo a případně potvrdit, že stále trváte na svém. Někdy se může spíše osvědčit chápavý přístup, kdy se snažíte pojmenovat emoci, která se v dítěti odehrává. „Chápu, že jsi naštvaný, protože…“. V tomto případě je důležité pojmenovat, ale nehodnotit. Snažit se přijít na příčinu vzteku a tu po samotném záchvatu zkusit probrat. Vžít se do pocitů dítěte. K předcházení vzteku se dá použít například metoda pozitivního posílení, kdy více věnujete pozornost kladnému chování a to oceňujete, čímž se občas dá takovému hněvu předejít.

Někdy se stává, že rodiče aplikují na dítě více technik během jednoho vzteklého záchvatu, to však může u dítěte vyvolat ještě větší zmatení a nepochopení situace. To se právě často děje v případě, že si rodič dá za cíl dítě uklidnit a pak cítí, že selhává, takže změní strategii. Je dobré si neklást cíl „uklidnit dítě“, ale spíše „společně to zvládnout“. Snížit nárok i na sebe.

Přemýšlím ještě nad Vašimi pocity, které ve Vás synovo chování vyvolává. Často se všude zabývají tím, jak pomoci dítěti vyrovnat se s jeho negativními pocity. Přes to se pak nedostává příliš pozornosti rodičům, kteří se musí zorientovat v pocitech dětí, a ještě ustát ty své. Rodiče pak mohou pociťovat, až pocity selhání nebo jak zmiňujete vyhoření, že situaci neustáli lépe. Mohou se obviňovat za svoje reakce při vypjaté situaci. Zkuste si nevyčítat, když Vám občas ujedou nervy. Někdy se stane, že jsme sami unavení a ve stresu, takže se nám s tou situací hůře vyrovnává. Zkuste věnovat pozornost i svým potřebám a pocitům. Buďte trpělivá k dětem, ale i k sobě, protože děti se učí reagovat skrze nás. Myslete na to, že vztek není projevem nevychovaného dítěte, je to prostě vývojové stádium, které musíte společně zvládnout.

Bohužel, Vám takhle přes e-mail nejsem schopna více pomoci. V případě, že byste vnímala, že se situace nelepší ani po nástupu do školy, tak by bylo dobré vyhledat odborníka ke konzultaci. Kdybyste Vy pociťovala, že toho je na Vás moc, tak se také neváhejte obrátit na odborníka nebo případně na rodičovskou podpůrnou skupinu, kde byste i vy získala prostor k hlubšímu sdílení a pochopení.

Závěrem bych Vám chtěla popřát hodně sil a trpělivost,

Bára

 

262

Jsem závislá na svém expříteli

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

je mi 23 a se vztahy jsem naprosto bezradná. Dosud jsem nepoznala oboustrannou lásku a přijde mi, že se v životě nikam neposouvám, teda hlavně v tom milostném. Největší problém je momentálně v tom, že jsem se fixovala na jednu osobu, můj ex-partner. Vlastně jsme byli dlouho kamarádi a já do něho byla zamilovaná a vždy jsem moc chtěla vztah, on chtěl být jenom kamarád a nakonec řekl, že to spolu zkusíme. Ten vztah vypadal tak, že stejně chodil radši po hospodách s kamarády, nikdy mě nevzal k sobě, nevyznal lásku. Po 3/4 roce mě úplně nechal. Už je to půl roku, co nejsme spolu. Deprese kvůli jeho odchodu se vůbec nezlepšily, či spíše naopak mi to časem přišlo ještě horší a ke komukoli jinému mám odpor.

Jenže nyní jsme se opět začali vídat. On to bere zase jenom jako kamarádství a sex. Když jsem s ním, jsem moc šťastná. Jakmile odjede, propadám velkým depresím. Nejhorší je, jak jsem se do takového člověka dokázala zamilovat, když mi jen ubližuje. Jenže na druhou stranu je to jediný člověk, kterého jsem za celý život poznala, se kterým jsem si natolik rozuměla ve všech ohledech, se kterým mě vše neskutečně baví. A poznám-li kohokoli jiného, tak mě ničím nedokáže zaujmout. Jenže já se ho nedokážu vzdát, hlavně sex s ním je ten nejlepší a nechci už s nikým jiným ani si to neumím už představit. Vážně nevím, jak se z toho vyhrabat, vím, že tohle nemá budoucnost a já chci už konečně vážný vztah. Sejde se se mnou třeba 2x do měsíce jen na noc, to taky samozřejmě o něčem vypovídá. Teď se se mnou schází, protože má ve mně jistotu. Jenže pro mě jsou i lepší tyhle občasné noci, než v tom životě nezažívat už vůbec nic.

Nepotřebuji slyšet, že ho musím úplně odstřihnout ze života, jinak se nikam neposunu. To vím také. Jenže tohle já prostě nedokážu (a jsem i ráda za nějaký sexuální život a s někým spát bez citů je pro mě o ničem). Vím, že nikoho takového už v životě nepoznám, kdo by mě natolik přitahoval a tak moc mě to s ním bavilo i po těch letech co se známe. Strašně špatně zvládám samotu. Vlastně přes den nepřemýšlím nad ničím jiným. Už neumím být šťastná. Myslím si, že šťastná mohu být jenom s někým, teda hlavně jen s tím jedním.

Odpověď:

Dobrý den,

v první řadě bych Vám chtěla poděkovat, že jste mi napsala. Vážím si Vaší důvěry a otevřenosti. Tak, jak jsem četla Váš dotaz, tak jsem pociťovala veliký smutek, bezmoc a samotu. Velmi mě mrzí, že žena ve 23 letech je osamělá a její dosavadní zkušenosti se vztahy byly spíše zraňující, než naplňující a šťastné.

Věřím, že pro Vás tato situace, ve které se již delší dobu nacházíte, není vůbec jednoduchá. Zvlášť když ve svém okolí jste vystavovaná tomu, po  čem byste sama toužila.

Upřímně, nebudu Vám říkat, že byste měla toho kluka odstřihnout. Popravdě se nedivím, že si vztah s ním stále udržujete, i když víte, že pro Vás není úplně uspokojivý, a že byste zřejmě chtěla něco úplně jiného.

Píšete ve svém dotazu, že víte, že si již nikoho takového nenajdete. Někoho, kdo by Vás tak přitahoval a bylo by Vám s ním tak dobře. Abych pravdu řekla, máte pravdu. Už nenajdete někoho přesně takového, jako je právě on. Už nikdy nenajdete člověka, s kým Vám bude úplně stejně tak, jako je Vám s tímto mužem.

Vy můžete najít někoho, kdo bude jiný, bude originální.

Můžete najít někoho, s kým Vám bude ještě mnohem lépe.

Někoho, kdo k Vám bude chovat stejné city, jako vy k němu.

Někoho, kdo s Vámi bude počítat i do budoucna, někoho, kdo bude chtít také vážný vztah.

Možná právě strach z toho, že nemáte žádnou jinou zkušenost, než tuhle, Vás drží v tomto vztahu. Možná právě strach ze samoty a nízké sebevědomí, Vás může držet zpátky.

Já nevím… Možná právě kvůli strachu, setrváváte ve vztahu, ve kterém Vám však není úplně dobře a který Vám nedává to, co byste od vztahu a od partnera očekávala.

Ve svém dotazu zmiňujete fixaci.

Vypadá to, že se u Vás objevuje citová závislost. Ta se projevuje tak, že člověk je emočně připoután k jedné osobě, která mu však jeho city neopětuje. Právě naopak, kolikrát mu svým jednání ubližuje, ale citově závislý člověk si vše nechá líbit. Toto jednání omlouvá a je rád, že alespoň někdo s ním je. Sám jedinec ví o tom, že mu ve vztahu něco chybí a že se v něm necítí úplně podle svých představ, ale přehlíží to.

Takové jednání má původ již v dětství. Strach z opuštění a samoty většinou pramení z toho, že člověk vyrůstal v rodině, kde si lásku musel zasloužit (budu tě mít rád/a když budeš taková a budeš dělat to a to…). Důvodů však může být mnohem více. A proto bych Vám doporučovala se obrátit na poradenského psychologa či psychoterapeuta. Ti Vám umožní se na Váš problém podívat více do hloubky. S terapeutem doporučuji prozkoumat právě strach z opuštění a strach ze samoty, který Vás brzdí jít dál a možná také způsobuje to, že máte “zavřené dveře” pro případný jiný možná uspokojivý vztah. Zároveň i Vaši nedůvěru v sebe sama a sklonům se vystavovat situacím, ve kterých Vám není emočně dobře, bych v rámci terapie probrala.

Obrátit se můžete na terapeuty přímo u nás v poradně, případně můžete využít jiného terapeuta dle Vašeho uvážení.

V tuto chvíli bych se na Vašem místě zaměřila sama na sebe. Na své potřeby, pocity.

Zkuste prozkoumat to, co Vás děsí na tom být sama.

Zároveň si alespoň v myšlenkách zkuste udělat místo pro možný jiný vztah, než je právě tento. Chci Vás ovšem podpořit v tom, abyste využila služeb psychologa či psychoterapeuta a to především proto, abyste mohla být šťastná a konečně navázat takový vztah, který pro Vás bude uspokojující a ve kterém budete šťastná.

Mrzí mě, že Vám v tuto chvíli nemohu poskytnout takovou péči, kterou byste potřebovala.

Kdybyste potřebovala, neváhejte mi opět napsat.

Budu Vám držet palce.

Přeji mnoho štěstí,

Lucie

 

1 146

Hranice mezi láskou a domácím násilím

/in /by

Dotaz:
Dobrý den,
žiji s partnerem 4 roky a máme spolu dcerku 2,5 roku . Celé 3 roky je na mě partner hrubý a vulgární až agresivní. Ponižuje mě před kamarády i rodinou. Všechno podle něj dělám špatně. Je zvyklý mi dávat tresty, hlavně když zapomenu úkol , který mi dal, co se týče domácích prací a já ho nesplním. Např. : vypne mi večer televizi, vezme mi telefon, nebo vypojí wifi nebo mi vezme peníze. Někdy, když už je to na něj hodně a já řeknu i svůj názor, tak je schopný dojít až k fyzickému násilí. Je schopný mi nadávat a vykládat mi, jak jsem neschopná a frigidní třeba hodinu v kuse a já nevydám ani slovíčka .
Bohužel i u jeho rodičů jsem za neschopnou matku. I přesto, že se o malou starám celé dny pouze já. Manžel není schopný si ji ani na chvíli vzít, neustále jen pracuje a doma pracuje na baráku . Celou moji rodinu shazuje a nemá ji rád. Ani se s nimi nechce vídat. Má na ně názor, že jsou to lidi, co nikdy nic nedokázali a nedokážou jako on. Nevím, jak s tím naložit dál . Snažím se hledat už půl roku podnájem, ale jen z mateřské si toho moc nemohu dovolit, takže jsem pořád závislá na partnerovi. Za jakoukoliv radu předem děkuji .

Odpověď:
Dobrý den,
děkuji za Vámi svěřenou důvěru a je mi líto, že se nacházíte v tak těžké situaci. Z toho, co popisujete, to zní jako velmi nezdravý vztah a váš partner by se k Vám takhle rozhodně chovat neměl. Jsem ráda, že si to uvědomujete. Jestli jsem to dobře pochopila, tak ho chcete opustit, akorát jste teď v nevýhodné finanční situaci a proto je složité se osamostatnit a najít si samostatné bydlení. Chování Vašeho partnera zní jako domácí násilí. To se typicky projevuje mezi blízkými osobami, kteří žijí ve společné domácnosti, často „za zavřenými dveřmi“ . Jedna osoba má převahu nad druhou a násilí se časem stupňuje. Domácí násilí se projevuje formou psychickou (ponižování, nadávky, vyhrožování…) fyzickou (bití, tělesné omezování, kopání), sociální (izolace od přátel a blízkých, nadměrná kontrola, čtení sms, mailů…), sexuální (nucení k intimnostem, znásilnění), ekonomickou (kontrola nad příjmy a výdaji oběti, odepření prostředků, schování peněz, vybrání účtu).
Domácí násilí se dá rozdělit do 4 fází, kdy v první se stupňuje napětí, v druhé dochází k psychickému násilí a někdy se přidává  fyzické. Ve třetí fázi dochází k pokání – agresor lituje svých činů a žádá o odpuštění s tím, že už to neudělá. Poslední fáze se nazývá fáze Líbánky – pokud oběť agresorovi odpustí, nastává klidné období, naděje, že se situace nebude opakovat.
Po skončení tohoto cyklu ovšem přicházejí další a brutalita útoků se stupňuje a období prodlužuje, zato klidná fáze se zkracuje. Pokud trvá násilí dlouhodobě projevuje se to na oběti v podobě takzvaného syndromu týrané osoby, kdy oběť popírá vinu útočníka, viní sama sebe, zlehčuje následky týrání, odmítá pomoc okolí, je pasivní, vyčerpaná nebo užívá sebezničujících strategií na zvládnutí situace jako jsou drogy, alkohol, sebevražedné pokusy…

Pokud v tomto popisu poznáváte svůj vztah s partnerem,je pravděpodobné, že dochází k trestnému činu ze strany Vašeho partnera a Vy máte naprosté právo se bránit a vyhledat pomoc. V Čechách existují organizace, které se zaměřují právě na pomoc ženám (nebo mužům) ve Vaší situaci. Bílý kruh bezpečí poskytuje bezplatnou nonstop telefonickou pomoc na čísle 116 006, na které se můžete domluvit nebo si sjednat osobní schůzku a situaci řešit podle toho, jak se bude vyvíjet. Další organizací je Magdala, která nabízí bezplatné poradenství, jak situaci řešit po psychické i praktické stránce, existují i možnosti azylových domů pro matky s dětmi, pokud si momentálně nebudete moci dovolit vlastní bydlení.
Chtěla bych Vás ještě jednou velmi ocenit, že situaci řešíte a nechcete v tomto vztahu zůstat. Děláte tím jistě obrovskou službu sobě i Vašemu dítěti a chtěla bych Vám popřát hodně síly a sebelásky, nejste v tom sama a existuje světlo na konci tohoto tunelu. Doufám, že byla moje odpověď aspoň trochu nápomocná.
Zdraví,
Veronika

92