Má smysl žít v takovém manželství?

/in /by

DOTAZ:

Dobrý den,

jsem 7 let vdaná, manžela znám již od dětství. Náš vztah byl vždy založený na přátelství a někdy mám i pocit, že fungujeme jako bratr a sestra. Svatbu jsem vnímala pragmaticky, jako přirozené vyústění dlouhodobého vztahu, ale již tenkrát jsem věděla, že zamilovaná nejsem. O to by nešlo. Můj dotaz směřuje k životním plánům, změnám a cílům. Nyní, když máme 2 malé děti, více zvažuji, co s naší budoucností. Jestli to vůbec můžeme všichni spolu zvládnout a za jakých podmínek. Kámen úrazu je v tom, že mám zcela odlišnou představu o tom, kde žít, co dělat za práci, jak vychovávat děti, jak trávit čas. Dosud jsem kompromisy dělala já a myslela, že se s tím časem srovnám. Ale s dětmi to vnímám jinak.

Manželovi v žádném případě neupírám svobodu. Ale cítím se dlouhodobě nešťastná a nevidím smysl žití v budoucnosti podlescénáře mého muže. Byla bych ještě více ztrápená. Diskutovali jsme o tom, ale pokud bychom žili tak, jak chci já, byl by nešťastný zase on a kompromis nemůžeme nějak najít, resp. ne s naším rozpočtem.

Dokážete mi prosím poradit, jak se k situaci postavit, pokud má každý z partnerů jinou vizi o společné domácnosti (bydlení, výchova, volný čas, zaměstnání…)? Dá se v takovém vztahu nakonec vydržet, příp. za jakých podmínek? Nebo bychom se s manželem měli již připravovat na to, že společná budoucnost nebude a podniknout k tomu kroky?

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

děkuji, že jste se obrátila na naši poradnu. Z Vaší zprávy mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu, především z první části Vaší zprávy, jsem měla pocit, že to přece není špatné, že vztahy založené na přátelství a fungování jako bratr a sestra můžou fungovat, pokud to tak dotyčným dlouhodobě vyhovuje, takže proč to tedy měnit. Ovšem z druhé části zprávy, kde zmiňujete, že máte naprosto odlišné názory na všechny tyto, troufám si říct, životně významné aspekty… z toho jsem zmatená a přemýšlím nad tím, co je to, v čem jste si tak blízko, že fungujete spíše jako bratr a sestra, když se zároveň rozcházíte v mnoha důležitých názorech na život? Chci tím říct, že to na mne působí tak, že ve Vašem vztahu musí či muselo být něco, proč jste si vždy od mala rozuměli a po spoustu let si byli na blízku. Co Vás tedy tak spojovalo? Zkuste se nad tím zamyslet.

Vaše slova na mě působí tak, že Váš muž byl a je ve vztahu dominantnější a mám k tomu takovou fantazii, že vám vztah do teď fungoval tak, že jste se mu více podřizovala a přizpůsobovala v mnoha aspektech, ale očividně na úkor vlastních potřeb. Mluvila jste o tom někdy s manželem i dříve, že chcete nějaké věci dělat jinak, než on? Působí to na mne, jako by na Vás zapomínal, že máte také své potřeby. Nebo možná jen nevěděl, že vy chcete žít jinak, protože jste o tom doposud moc nemluvili. Možná jste na svoje potřeby zapomínala vy sama. Přitom ve zdravém vztahu by neměl ani jeden z partnerů strádat. Mám pocit, jako byste doposud žila jeho život a vynechala samu sebe. Je ale dobré, že nyní, jak píšete, s dětmi, se ve Vás probudila potřeba to řešit. Dokážu si představit, že žít dlouhodobě podle osnov někoho jiného, musí být náročné.

Nedokážu Vám odpovědět na to, zdali to máte spolu vydržet či se rozloučit, toto rozhodnutí přísluší Vám. Stěžejní ovšem je, přijít na to, co vás spojovalo a nyní spojuje, když máte tolik významných věcí, na kterých se vzájemně neshodujete. Upřímně si nedokážu představit funkční partnerský vztah dvou lidí, kteří se vzájemně neshodují ve spoustě aspektech, na kterých je založen jejich společný život. Pravděpodobně by si v takovém vztahu ve výsledku oba partneři nakonec žili (spolu) vlastní a odlišné životy a zároveň by to oba muselo stát velké úsilí, jelikož by se každodenně střetávali s takovým chováním/jednáním partnera, se kterým nedokážou souhlasit. Představa žití v takové situaci na mě působí velmi vysilujícím dojmem.

Zkuste se tedy zamyslet nad zmiňovanými podněty výše a podle toho dále jednat. Každopádně také nevidím smysl v setrvávání ve vztahu za předpokladu, že jeden z partnerů bude žít nešťastně. Pokud byste se nakonec rozhodla pro rozvod, věřím, že pokud Vaše rozhodnutí bude založené na takových důvodech, které shledáváte jako závažné, uděláte správně. Rozvodový proces většinou bývá náročné období, jak pro rozvádějící se manžele, tak pro jejich děti. Je naprosto přirozené, že v takových situacích člověk potřebuje podporu, proto se případně nebojte vyhledat psychologickou pomoc.

Přeji Vám, abyste se rozhodla podle toho, jak to doopravdy cítíte a podle toho jednala. Jedině poté, myslím, můžete být opravdu šťastná. Držím Vám palce.

S pozdravem

Nikola
Poradna Therapia

 

182

Nemůžu přestat lhát

/in /by

DOTAZ:

Dobrý den,
rozešla jsem se s přítelkyní a ona mi řekla, že bych si měla najít psychologa. A to z toho důvodu, že lžu. Lžu, když něco nechci nebo naopak, když něco chci. Povšimla jsem si, že lžu automaticky, bez přemýšlení, jako bych to už měla v hlavě nachystané dopředu. Bohužel lhala jsem právě své přítelkyni, nejen v citech.

Například když jsem měla jet za ní a nestíhala jsem, řekla jsem jí, že MHD má zpoždění, nebo že mi ujela tramvaj a čekám na další a přitom jsem byla doma. Nebo když jsem jí psala, že mi chybí, ale nechyběla mi, protože jsem byla někde ve společnosti. Ano, myslela jsem na ni, ale nevím jak popsat ten pocit.

Po rozchodu jsem zjistila, že mi opravdu chyběla, vzpomínala jsem na chvíle, kdy jsem byla bez ní a mohla být s ní. Lhala jsem i sobě, když jsem si říkala, že dnešní den je ten, kdy přestanu lhát a nepřestala jsem. Nevím, jak se mám oprostit od lhaní nejen okolí, ale i sama sobě.

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,
děkuji za Vaši důvěru, odvahu a dotaz, vážím si toho. Jste šikovná, že jste zvládla se zpětně podívat na své chování, svůj přístup a na to, co by z Vaší strany mohlo být udělané lépe a jinak. To beru jako dobrý začátek. Ne všichni jsou toho schopni.

Ono lhaní samotné, je ošemetné. Lžeme z vícero důvodů a ty důvody jsou individuální. Děti lžou kvůli možnému nedostatku pozornosti nebo snaze se vyhnout konfrontaci v pro ně složité situaci, ve které se necítí konformně, aby snížily míru stresu na jimi akceptovatelnou úroveň. Vědomé lhaní je berličkou i pro nás dospělé, a i ono dobře myšlené lhaní, ve snaze neublížit, nám i tak může pěkně zamotat věci kolem nás.

Ve Vašem povídaní vnímám právě snahu o únik před konfrontací s realitou, která zrovna pro nás v daný okamžik nemusí být příjemná, či by byla pro nás komplikací. Pokud nám daná lež projde a my se díky ní cítíme lépe, či zjistíme, že nám pomůže se dostat z komplikované situace, rychle si na tuto únikovou cestu zvykneme.

Ale jak děti při zakrytí očí si mylně myslí, že je okolí nevidí, tak člověk, který používá lhaní, se mylně domnívá, že jeho chování nebude prohlédnuto se všemi důsledky. Omyl. Mnohdy si vystřízlivění a přímý dopad našeho chování uvědomíme plnou silou, až už je pozdě.

Ve Vašem případě bych Vám doporučila osobní konzultaci s psychologem, kde se společně podíváte na možné důvody tohoto Vašeho zažitého přístupu a ruku v ruce na to, jak s objevenými souvislostmi pracovat tak, abyste byla sama se sebou spojena a právem na sebe pyšná.

Jste-li z Prahy nebo okolí, můžete se obrátit přímo na naši poradnu, kontakt a objednávkový formulář naleznete zde: https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/. Máte-li to k nám daleko, můžete zkusit online sezení, nebo se podívejte na stránky www.socialniklinika.cz, pomohou Vám nalézt vhodného terapeuta v místě Vašeho bydliště.

Pokud si myslíme, že dostatečně daleko utečeme nepříjemným situacím a konfrontacím s realitou pomocí ohýbání skutečnosti, tj. lhaním, nedoběhneme daleko. Ne nadarmo se říká, že lež má krátké nohy.

S přáním jen toho pěkného

Eva
Poradna Therapia

 

609

V zajetí obav o zdraví

/0 Komentáře/in /by

DOTAZ:

Dobrý večer,
obracím se na Vás s prosbou o radu, protože si už nevíme rady s mou maminkou. Co je korona, tak chodí jen do práce a z práce. K nám nechce jezdit a hledá stále výmluvy. Před měsícem se jí narodila druhá vnučka a stále ji neviděla, protože se bojí, ale čeho, to nevím a ona nejspíš to taky neví. Stále opakuje, že nás má ráda a chtěla by nás vidět, ale neví, jak to má udělat. Prý jsou nějaké pravidla, které nemůže překročit. Když se jí zeptám, jestli se bojí, že nás nakazí nebo my ji, tak odpovídá, že se bojí z obojího.

Doma nosí roušku, když někdo náhodou dojde k nim a nejlépe to vyžaduje i po nás – rodině. Nosí ji už i na dvoře, kde nikdo není. Samozřejmě se to odrazilo na jejím zdraví, má stále opary, kterých se nemůže zbavit. Už nechodí nakupovat, ani do přírody se psem. To musí tatínek. Bohužel to vyvrcholilo už tak, že musí být s ní doma, ale neumí vysvětlit, proč nechce, aby aspoň on jel na výlet, za vnučkama a ani vnučku, která byla její priorita číslo jedna, nechce vidět… Teda ona říká, že nás chce vidět, ale neví, jak to udělat atd…

Podle všeho, co jsem si četla, trpí maminka agorafobií. Mluvila jsem s ní o jejích stavech, aby mi vysvětlila a já pochopila, co cítí a prožívá, také jsem jí nabídla pomoc, že spolem zajdeme k odborníkovi – psychologovi, ale ona o tom nechce ani slyšet, stále opakuje, že je v pořádku, jen my jí nerozumíme. Chtěla bych se zeptat, jak pracovat s ní, aby aspoň se svými vnučkami žila jako před tím. Dceři těžko jde vysvětlit, že babička ji chce vidět, jen teď má hodně práce, přece jen jí bude šest let a už to vnímá. Je lepší pro její zdravotní – psychický stav, abychom ji ustoupili a netlačili na ní a raději jezdili jen za ní a nikam ji nenutili? Mám obavy, jestli vůbec v jejím stavu vnímá to, že ubližuje hlavně sobě. Byla vždy hubená, ale teď je ještě pohublejší, bledá. O nic nejeví zájem a to měla mnoho koníčků. Je možné, že už má i deprese, z toho jak se sama v sobě nevyzná. Budu ráda za jakoukoliv radu, protože k psychologovi ji nedostaneme a mám obavy, že se jednoho dne psychicky zhroutí. Předem děkuji za odpověď.

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,
předně děkuji za Vaši důvěru svěřit se s tímto dotazem. Je mi jasné, že je to pro Vás tíživá situace. Také si představuji, že možná jednak prožíváte obavy o svoji maminku i její zdraví a na druhou stranu můžete možná prožívat také zlost či lítost, že maminka nechce trávit čas se svojí vnučkou a „nefunguje“ jako dřív.

Koronavirová epidemie zacloumala psychikou mnoha z nás. Někdo tuto novou zkušenost prožívá lépe, někdo bohužel hůř a takto se může nahromaděný stres z obavy o zdraví zcela určitě projevit.

Zda Vaše maminka trpí agorafobií nebo něčím jiným asi takto nelze jednoduše určit. Mohou to být úzkosti, může to souviset s depresivními projevy, může jít o fobii. Jak se to přesně nyní nazve asi není tak podstatné a spíše důležité je, že maminka není v takovém ladění jako ji znáte a to, jak to konkrétně trápí ji.

Věřím, že je to těžké. Rozumové argumenty, že máte např. udělaný test nebo jste očkovaní, pravděpodobně Vaši maminku nepřesvědčí. Z toho, jak to popisujete, má strach opustit svoje bezpečné místo a požaduje ještě, aby s ní někdo byl (Váš tatínek), aby nebyla sama. Psychologická pomoc je na místě, nicméně pokud člověk sám nechce, je to poměrně obtížné. Vaše maminka může prožívat obavy, možná se bojí jít pro pomoc, že ji někdo označí za blázna, možná se bojí, protože neví, co to obnáší. To všechno je srozumitelné a v první řadě do toho člověka nejde nutit. V dnešní době lze vyřešit mnoho věcí již online, což by mohlo být pro Vaši maminku schůdnější. Zkuste jí to v tomto případě co nejvíce usnadnit, to znamená zkuste vyhledat nějakou psychoterapeutku (nejčastěji tyto fobie či strachy řeší Kognitivně behaviorální terapie – KBT, ale pomohou i jiné směry) nebo pro začátek třeba jen psychologické poradenství (psychologické poradenství je krátkodobého charakteru, jde spíše o podpůrné konzultace) a spolu jí zkuste zavolat a domluvit se na termínu. V každém krajském městě jsou také krizová centra, kam lze bez jakéhokoliv objednání zajít. Jde o ihned dostupnou konzultaci, kam může přijít kdokoliv se svým problémem.

Předtím se s maminkou však zkuste znovu ještě jednou pobavit. Zkuste mamince jen naslouchat, zeptejte se, co vlastně prožívá, snažte se ji co nejvíce pochopit a zároveň ji nepřesvědčujte, že jsou to nesmysly, co si myslí. Zároveň však také mluvte o sobě, řekněte, jak to máte vy, klidně řekněte, že o ni máte strach nebo že vás mrzí, že nechodí za vnučkami. To je také důležité. Vy totiž máte také svoje potřeby, svoji rodinu, o kterou potřebujete pečovat a mít na to sílu, zejména péče o malé miminko je velmi intenzivní. Tento problém však není Váš, je Vaší maminky a nikdo jiný to za ni vyřešit nemůže. Bohužel sama se musí rozhodnout, zda stav, ve kterém nyní žije, jí vyhovuje nebo s tím bude něco dělat. Netlačte proto na ni, jen jasně vymezte také svoje potřeby a pocity. Zároveň je důležité, aby maminka věděla, že jí pomůžete, pokud bude sama chtít, rozhodnutí je ale pouze na ní.

Věřím, že je to velmi těžké takto to udělat, nicméně pomoc mamince nabízíte, nenecháváte ji bez pomoci. Držím moc palce.

Klára
Poradna Therapia

 

126

Rodina nebo manželka

/0 Komentáře/in /by

Dotaz: Dobrý den,

obracím se na vás pro radu a pomoc, protože já už jsem bezradný. Jsem už 3 roky ženatý a mám roční dítě, celkově jsem s manželkou přes 7 let. Za tu dobu lze velmi snadno (i pro mě) pozorovat, jak moji schopnost uvažování a rozhodování zdeformovala k obrazu svému, abych se prostě choval a uvažoval, jak ona uzná za vhodné. Dřív bych se kvůli lecčemu s ní pohádal, dnes už dělám dost věcí tak, jak mě ona “naučila” a její nedostatky více či méně toleruji. Nikdy jsem v tom neviděl takový problém, abych kvůli tomu přemýšlel o rozvodu. Bohužel postupem času se tento problém prohlubuje. Nejhorší je, že je žena zaujatá proti mojí rodině. Já s mám s rodinou vztahy velmi kladné, ale od doby, co jsem s manželkou, ona na mé rodině stále vidí něco špatného. Tak, jak já funguji s rodinou po léta, že si pomáháme, stýkáme se, z ničeho neděláme vědu atd., tak ona v tom neustále vidí něco špatně, samý nepřekonatelný problém a prakticky mi dost věcí spojených s mou rodinou zakazuje. A to je ten hlavní problém. Rodina chce to, manželka zas ono, a já už ani nepoznám, co vlastně chci já.  Momentálně to vygradovalo do fáze, kdy žena řekla “buď já nebo oni”. Sestra chtěla uspořádat sourozenecký víkend i s bratry, ale manželka si myslí, že se musím na 100 % věnovat svojí rodině, takže mi to opět prakticky zakázala. Dokonce začala mluvil o rozvodu jako jediné možné cestě a já teď už fakt nevím jak, dál, jsem v kleštích, čím dál víc, obě strany mají rozumné argumenty, problém je, že už nedokážu mít vlastní úsudek, ale ten víkend bych rád jel. Už je to takový tlak, že si říkám, že bych to nejraději ukončil, už na to prostě nemám a všem se uleví, už se nebudou mít proč hádat a nebudou se o mě přetahovat. Chci udržet rodinu pohromadě seč to jen půjde, ale nevím, jestli je to rozumné… Prosím pomozte mi, nevím, jak dlouho to ještě vydržím…

Dobrý den,

Děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz. Chápu, že se momentálně cítíte ztracený v tom, co vlastně chcete a kde se v tom nacházíte. Z dotazu, ale cítím, že víte, co chcete, a to jet na víkend s rodinou. Podpořila bych Vás ráda v tom, abyste vyjádřil své manželce, že na ten víkend chcete a stál si za tím. Mohl by to být pro Vás první způsob, jak si stát za tím, co chcete. Zároveň Vaše žena Vám nemá, co zakazovat. Může Vám vyjádřit, že s něčím nesouhlasí, ale výsledné rozhodnutí by mělo být vždy na Vás. Chápu, že konflikt nemusí být vždy příjemný, ale myslíte tím sám na sebe a děláte to pro sebe.

Pokud má Vaše žena problém s Vaší rodinou, nemusí se s nimi vídat, když nechce. Měla by, ale respektovat, Vaše rozhodnutí a přání se s rodinou vídat.

K tomu, že jste uvízl mezi dvěma stranami, mě napadá, zda máte někdy čas na sebe.  Zda byste si takový víkend nemohl dopřát sám se sebou, bez vnějších tlaků. Mohlo by Vám to pomoci urovnat si myšlenky a napojit se sám na sebe.

Také píšete, že jste se ženou již sedm let. Sedmiletá krize vzniká u páru hned z několika důvodů, jako je např. pocit stagnace. Pár věnuje energii dítěti, zabezpečení rodiny, domácnosti, často pak zapomínají na sebe jako partnery. Neříkám, že to je i Váš případ, ale může to být jeden z faktorů. V dotazu také zmiňujete rozvod. Přijde mi důležité zaměřit se první na stávající problémy a rozvod brát až jako finální řešení, bez ukvapeného rozhodnutí.

Zkusila bych manželce vyjádřit, jak se ve vztahu cítíte a co Vám vadí. Zároveň pokud ona sama již rozvod zmínila, zeptala bych se jí, jak Váš vztah vnímá. Pokud by na vztahu chtěla dál pracovat, můžete zkusit vyhledat např. párového terapeuta, který Vám může dát na Váš vztah nový náhled. Také můžete zkusit vy sám vyhledat terapeuta, který Vám může pomoci přiblížit se více k sobě. https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Věřím tomu, že to zvládnete a rozhodně bych se nevzdávala.

Přeji hodně sil

Tereza

458

Nepořádný syn

/in /by

Dotaz: Dobrý den. Mému synovi je 26 let, vystudoval s červeným diplomem pedagogickou fakultu. Poté dva roky učil na gymnáziu, nyní druhým rokem na základní škole v místě bydliště. Vždy se učil dobře, i nyní bere vše velmi vážně, pořád leží v knihách a je na počítači. V tomto ohledu je perfektní. Nyní bydlí s o pět let mladší sestrou, studentkou vysoké školy a soužití s ním je s velkými problémy.
Je strašný bordelář ve společných prostorech i ve svém pokoji. Rozházené čisté i nošené oblečení, neuklizené, mnohdy zkažené jídlo v kuchyni i jinde. Ve svém pokoji použité nádobí, prázdné kelímky od jogurtů ap. Toto se táhne cca deset let. Dlouhodobě se ho snažím přemluvit, aby vyhledal odbornou pomoc, ale marně. Prý už byl u školního psychologa v době studií a bylo to k ničemu. Do práce chodí čistý, nažehlený, ale doma je z něj asociál. Mám o něho do budoucnosti obavy, mohli byste poradit, co by s tím šlo udělat?

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru svěřit se s tímto dotazem.

Rozumím Vašim obavám. Tento problém řeší nejeden rodič.

Píšete, že Vaší starostí je to, jak to bude se synem v budoucnu. Je možné, že kolem toho máte mnoho fantazií, jako např. Stane se z něj „úplný asociál“, nenajde si kvůli tomu dlouhodobou partnerku apod. Nyní se pouze domnívám, nicméně důvod, proč o něho tyto starosti máte, je velmi důležitý.

To, co v tomto případě výrazně vnímám je, že odborný kontakt vyhledáváte Vy a snažíte se problém za něj nějak vyřešit. Jsem přesvědčena, že takto to nejspíš nepomůže. Domnívám, že dokud to pro Vašeho syna nebude představovat problém, který bude chtít sám řešit, nebude mít motivaci s tím něco udělat a nějak to měnit. Tak rozumím i tomu, že mu školní psycholog mnoho nepomohl.

Uvádíte, že chodí do práce, udržuje se v čistotě, nemá žádné jiné problémy, nemusí se proto dle mého jednat o něco patologického. To vše je dobrým znamením, že Váš syn netrpí jiným onemocněním jako třeba deprese, jež může být příčinou nepořádku.

Důvodem může být jeho osobnost, zkrátka je naučený žít v jistém pro Vás možná chaosu, nicméně jemu to vyhovuje. Pro takové lidi je velmi obtížné po sobě uklízet, protože to buď nepovažují za důležité nebo je to pro ně příliš vyčerpávající. Představuji si, že raději, než by po sobě uklidil, přečte si knihu.

Všímáte si toho 10 let, to znamená v té době bylo synovi 16 let, je možné, že to souvisí s tím, že to je již období, kdy už si mnoho věcí dělal po svém, nezávisle na požadavku rodiče uklidit po sobě.

Rozumím tomu, že je to pro Vás těžké, dělá Vám starosti, když vidíte, v jakém prostředí syn žije.

Nicméně přestože to bude znít „drsně“, myslím, že není mnoho způsobů, jak byste mohl Vy situaci vyřešit za něj. Zkuste spíš pracovat s tímto tématem u sebe. Zkuste se zamyslet nad tím, co bylo důvodem, že jste ho posílal k psychologovi? Je to Vaše starost o něj? Co konkrétně to je?

V neposlední řadě zkuste popřemýšlet, zda s tímto jeho problémem Vy sám můžete něco udělat. To je důležité hlavně pro Vás, protože neustálá snaha přinutit vašeho syna k úklidu po sobě, vyčerpává Vás především. Nicméně Váš syn je zodpovědný za svůj život.

Důležité pro to, aby s tím začal pracovat Váš syn je také, jak to vidí on sám? Klidně si o tom v klidu promluvte, zeptejte se, zda to považuje za problém. Pokud ne, domnívám se, že nezbývá než mu důvěřovat, že to v budoucnu zvládne a toto chování přijmout jako součást osobnosti Vašeho syna.

Držím Vám moc palce.

Klára

Poradna Therapia

 

161

Úzkostné stavy a poruchy paměti po prodělání Covid-19

/in /by

Dotaz: Dobrý den, posledních pár měsíců zažívám velmi divné stavy. Vše začalo v září, kdy jsem onemocněla koronavirem. Měla jsem lehký průběh, týden horečky a ztratila jsem chuť a čich. Zhruba měsíc po vyléčení jsem ale začala pociťovat divné stavy úzkosti. Několikrát denně mi nekontrolovatelně bušilo srdce a u toho jsem cítila nesnesitelnou úzkost, všeho jsem se bála a byla jsem roztěkaná. Úzkosti přicházely nekontrolovatelně například když jsem jela v autobuse nebo jsem seděla doma na gauči. Reálně jsem však neměla, čeho se bát, nic špatného se mi v tu chvíli nedělo. Postupně jsem začala pociťovat problémy s pamětí, měla jsem problém porozumět složitějším větám, což mi značně ztěžovalo studium na VŠ. Začala jsem mít problémy se zvládáním školy i běžného života, nedokázala jsem se na nic soustředit, cítila jsem tlak v hlavě a měla jsem pocit jakési mlhy. Nutno podotknout, že jsem před onemocněním byla velmi chytrá a bystrá. Začala jsem mít problémy s komunikací a svět se pro mě najednou stal hrozně hektický. Nezvládala jsem každodenní činnosti, bylo pro mě velmi těžké například někomu odepsat na mobilu. Takové stavy trvaly cca do prosince, kdy jsem kvůli zkouškovému začala brát piracetam a další volně dostupné léky na problémy s pamětí. Prášky mi trochu pomohly, díky nim jsem zvládla napsat bakalářku, brala jsem je zhruba 3 měsíce a poté jsem je vysadila. Problémy se ale vrátily a já je opět nasadila, nyní vyšší dávku, jelikož jsem se bála, že budu opět tak “mimo a hloupá”, jako dřív. Brala jsem cca 3-4 prášky denně, předtím pouze 1-2. Začala jsem mít hrozné deprese, motala se mi hlava a měla jsem vidění jako opilá, celkově jsem byla úplně mimo, nebyla jsem schopná normální konverzace. Celé dny jsem proležela a byla jak chodící mrtvola. Vše mě rychle naštvalo, musela jsem si vypínat upozornění na telefonu a přestala jsem komunikovat se světem. Z mého okolí mé stavy nikdo nepochopil, neměla jsem se ani komu svěřit. Jen jsem věděla, že nejsou normální, jelikož jsem neustále žila jako ve špatném snu. Spoustu večerů jsem probrečela a nevěděla jak dál. Byla jsem mimo, agresivní vůči svému okolí, plačtivá, měla jsem pocit, že už dál nemůžu, že mě nikdo nechápe, nikdo mi neporadí. Byla jsem schopná celé dny prospat, ztratila jsem o vše zájem, nic mě nebavilo, začala jsem spíše přežívat než žít. V průběhu těchto stavů jsem zažívala i osobní trable v životě, několikrát jsem se stěhovala, neměla nikde své bezpečí doma, do toho jsem cítila tyto pocity úzkosti, problémy s pamětí aj. Začala jsem kvůli tomu mít trable s přítelem, který mé problémy nepochopil, a to ty stavy ještě zhoršovalo. Čekala jsem od něj pomoc a pochopení, místo toho jsem dostala jen nespočet hádek, fyzických i psychických útoků a pojmenování “blázen”. Tyto divné stavy přicházejí dodnes ve vlnách, někdy si myslím, že jsem již ze všeho venku, ale pak se vše vrátí a já nejsem schopna normálně fungovat. Dodnes jsem nebyla schopna dojít k lékaři (nevím ani k jakému, zda neurologii nebo psychiatrii/psychologii), jelikož nezvládám ani normální život, natož abych vzala telefon, někam se objednala a někam dojela.

Výše popsané stavy trvají již 8 měsíců. Také mě tíží termín státnic, který se neúprosně blíží a já vím, že je v tomto stavu (i z hlediska paměti) nejsem schopna zvládnout, ba dokonce ani teď lítat po doktorech a řešit můj stav. Také jsem si všimla, že na mě jinak působí omamné látky, například když jsem požila malé množství alkoholu, byla jsem spíše mimo a měla jsem několikahodinové okno. Je tedy možné, že mi koronavirus způsobil nějaké poruchy mozku a následné braní piracetamu v kombinaci s psychickým vypětím a neporozuměním mého okolí nějakou psychickou poruchu? Děkuji za jakýkoliv názor a radu.

 

Dobrý den,

Děkuji za důvěru a otevřenost, se kterou jste se obrátila na naši poradnu.

Vámi popsané stavy na mě působí velmi závažně. Procházela jste a procházíte těžkými stavy, které musí být náročné zvládat sama, a ještě s nepochopením okolí, od kterého potřebujete v těchto chvílích podporu a pochopení nejvíce. I přes Vámi popsané potíže a „neschopnost“ normálně fungovat v každodenním životě z Vás cítím určitou vnitřní sílu a chtíč se se svými těžkými stavy „poprat“ a nepodléhat jim, což považuji za důležitý základ, dobrou výchozí pozici na cestě za cítěním se lépe.

Když se u Vás poprvé objevily úzkosti, tedy zhruba týden po onemocnění koronavirem, dělo se v té době nebo v době předcházející ještě něco jiného ve Vašem životě? Nějaké významné události, které Vás nenechaly klidnými? Příčiny úzkostí jsou většinou hlouběji a často sahají do minulosti. Předtím, než jste onemocněla koronavirem, jak byste popsala svoje vnitřní prožívání? Měla jste úzkostné tendence běžně v životě? Také přemýšlím, samo koronavirové onemocnění a především mediální „masáž“, jaká v posledním roce probíhá v českých médiích, myslím tím neustále strašení a zprávy týkající se skoro pouze koronaviru… každý den počty nově nakažených, počty mrtvých, a to jak v ČR tak ve světě… všechno toto je sama o sobě obrovská zátěž, která se z médií valí. Pokud člověk dlouhodobě žije pod takovýmto tlakem, přirozeně to mění jeho prožívání na úzkostnější, jelikož je pod neustálou „palbou“ médií. Dále, jak píšete, že jste v průběhu posledních 8 měsíců do toho všeho prožívala i náročné osobní situace, jako nepochopení a nepodpora od přítele, jež mi přijde jako velmi zásadní; stěhování, při kterém člověk ztrácí bezpečný pocit domova a musí si ho vybudovat v novém, z počátku neznámém místě; dále školní povinnosti. Působí to na mě, že se Vám v životě odehrává opravdu spousta náročných situací a změn, do kterých člověk musí vynaložit určité úsilí, aby se dokázal adaptovat.

Co se týče Piracetamu, lék jako takový dle mnoha studií nemá výrazné a časté vedlejší účinky, avšak i tak jsou mezi vedlejšími účinky uvedeny mimo jiné úzkosti, deprese, nervozita, podrážděnost a další. Takže teoreticky tento lék může mít podíl na tom, jak se aktuálně cítíte.

Vím, že píšete, že nejste schopna zavolat lékaři či jinému odborníkovi. Rozumím, že něco udělat se zdá v těchto stavech až nemožné. Ale jak jsem psala výše, Vaše slova a popis stavů na mě působí velmi tíživě. Myslím, že by Vám mohl velmi pomoct psychoterapeut, který by Vás vyslechl a který by Vás podpořil na cestě za tím, abyste se cítila lépe. Společně byste hledali souvislosti a příčiny Vašich stavů, on by Vám dával podněty k zamyšlení a snažil se trpělivě pomoct zorientovat se ve Vaší situaci. C
Myslím, že jeho podpora pro Vás bude stěžejní, vzhledem k náročnosti Vaší situace. Můžete se např. zkusit obrátit na některého z mých kolegů z poradny Therapia, v současné době se umožňuje terapeutické sezení i online. Také existuje možnost docházet k psychoterapeutovi na náklady zdravotní pojišťovny. V tomto případě je potřeba si vyhledat psychoterapeuta, který bude mít na webu uvedeno, že pracuje pro zdravotní pojišťovny a zjistit, zdali jeho služby pokrývá konkrétně Vaše zdravotní pojišťovna.

Na závěr bych chtěla zmínit, že je v pořádku a normální, necítit se dobře a mít psychické potíže. Psychika nám tímto většinou naznačuje, že se něco děje, že bychom něčemu měly věnovat pozornost, v sobě samých. V dnešní době je běžné, když se člověk cítí fyzicky špatně, a i když má dlouhodobé fyzické potíže. S psychikou se může dít to podobné, člověk se může necítit psychicky dobře a neznamená to nutně, že je „mimo“ či „blázen“.

Přeji Vám, abyste dokázala najít příčiny Vašich stavů a aby se Vám brzy ulevilo! Držím moc palce. Kdybyste cokoli potřebovala, pište, jsem tu pro Vás.

S pozdravem,
Nikola
Poradna Therapia

213

Rodič alkoholik

/in /by

Dotaz: Dobrý den, je mi 16 let a už delší dobu mám problém s úzkostmi. Moje máma bývala alkoholička, byla cca. rok na léčení a potom bylo vše v pořádku. Před rokem odešla z práce a do dnes jinou nenašla. Začala pít a mě to hrozně ničí jak psychicky tak fyzicky, nevím co mám dělat. Snažila jsem se o tom s ní mluvit, ale odpověď vždy byla ve smyslu: ,,já si tím jen čistím hlavu, všechno jsem pos**** a jsem hrozná máma, nikdo mě nemá rád…” Opravdu už nevím jak bych jí pomohla. Můžete mi prosím poradit?

Odpověď:
Dobrý den,

Děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz. Chápu, že situace, ve které se nacházíte, je pro Vás těžká. To, že se závislost po léčení vrací, se bohužel stává. Alkohol je nemoc a proto lidé, kteří jsou na alkoholu závislí, potřebují pomoci. Chápu, že mámě chcete pomoci, avšak není na Vás, abyste situaci řešila sama. Závislostem se věnují odborníci. Často se stává, že závislí odmítají pomoci, protože mají za to, že tomu tak není. Přijde mi důležité se někomu ve svém okolí svěřit, za to, že Vaše máma má problémy se závislosti se nemusíte stydět a rozhodně zato nemůžete – není to vaší vinou.

Pokud máte ve svém okolí dospělého, kterému důvěřujte určitě, bych si s ním o tom promluvila. Může to být někdo z rodiny, učitel nebo třeba školní psycholog, výchovný poradce. Pokud byste potřebovala si s někým promluvit, nebo získat více informací o problému, můžete zdarma zavolat nebo napsat na chat Linky bezpečí. https://www.linkabezpeci.cz/sluzby/zavolej-nam/

Úzkosti jsou reakcí našeho těla na pocit ohrožení. Úzkost může být doprovázena i tělesnými projevy jako je bušení srdce či bolest břicha. Při takovém stavu Vám můžou pomoci různé techniky jako zaměření na svůj dech nebo relaxace. Pokud procházíte akutním stavem úzkosti, můžete zavolat na krizovou linku nebo linku první psychické pomoci. http://linkapsychickepomoci.cz/ Operátor by Vám mohl pomoci stavem úzkosti projít.

Můžete být pro svou mámu oporou a být tu pro ni, ale rozhodnutí skončit s alkoholem musí být na ní. Zároveň byste neměla zapomínat sama na sebe a nenakládat si víc než sama unesete. Přeji hodně sil.

Tereza

Poradna Therapia

133

Zamilovaná do kolegy

/in /by

Dotaz: Dobrý večer, v první řadě bych ráda poděkovala za radu.
Mám velký problém. Zamilovala jsem se do kolegy z práce. Nyní zastupuje mého nadřízeného. Jsme pracovně stejně staří. Poslední měsíc se ke mně choval moc hezky, objímal mě, chválil zadek, snažil se mě políbit, nosil mě v náručí, hladil mě atd. Tento týden v pondělí jsme se líbali a kdybych to neutla tak se dostaneme i k jiným věcem. V úterý si držel odstup, ale snažil se komunikovat, utahoval si že mě atd.
Včera už si držel odstup větší. Dneska úplně a až ke konci dne mě objal a zeptal se, zda budeme kamarádi, že by vztah asi nefungoval i když mě má moc rád. Jde o to, že má rodinu a já jsem z něj úplně zmatená teď. Moc bych ho chtěla ale nerada bych mu zničila rodinu. Mám se snažit ještě bojovat nebo ho nechat být? Dost se kvůli tomu trápím, chce se mi plakat, jak s ním mluvím atd. Jsem zničená úplně a už to nezvládám.

 

Dobrý den,
Píšete o Vašem zamilování do kolegy, se kterým jste se v posledním měsíci sblížili. Líbilo se Vám, když se k Vám choval hezky, lichotil Vám, fyzicky se Vás dotýkal. Kdybyste ho nezastavila při líbání, situace by došla dál. Poté, co jste ho zastavila si začal držet určitý odstup a řekl Vám, že si myslí, že by váš vztah nefungoval. Také zmiňujete, že kolega má rodinu.
Potřeba blízkosti je přirozenou lidskou potřebou. Každému je příjemné, když mu někdo říká hezké věci, lichotí mu. Předpokládám, že nemáte přítele. Z Vašeho popisu odvozuji, že kolegovi nejste lhostejná, vnímám, že je rád ve vaší společnosti, cítí se s Vámi příjemně.
Přemýšlíte o tom, zda o něj usilovat.
Mohu předpokládat, že následné kolegovo odtažitější chování, je z nějakého důvodu, který si uvědomil později. Pravděpodobně podlehl Vašemu šarmu, ale díky Vašemu zastavení jste mu dala příležitost si rozumem uvědomit nějaké pro něj důležité důvody, díky nimž dal přednost sebekontrole.
Mluvili jste s kolegou na téma Vašeho sblížení? Zeptejte se ho, jaká byla jeho představa, když se s Vámi líbal? Měl představu krátkého erotického vztahu, či vztahu, který by mu nabídl něco jiného než rutinu dlouhodobého vztahu nebo přemýšlí o tom, že hledá nový vztah, protože mu nevyhovuje soužití s rodinou?
V případě, že by kolega hledal nový vztah, protože by mu nevyhovovalo nadále setrvávat s rodinou (dovolím si předpokládat, že rodinou myslíte nejen partnerku, ale i děti), bylo by pro Vás vhodné popřemýšlet o tom, zda byste chtěla být ženou, díky níž budou mít děti složitější dětství a nebudou mít oba rodiče již nikdy současně, či raději budete investovat svůj šarm do jiného vztahu. Zároveň je v takovém případě vhodné si uvědomit, že s novým partnerem často přicházejí i jeho děti, i když třeba jen na víkendy. Při společném soužití pak je nutné koordinovat péči o děti nejen mezi novými partnery, ale i s jejich mámou.
Budu ráda, když Vám moje odpověď pomůže ve Vašem rozhodování.
S pozdravem
Bc. Monika Malíková Bhalla
Poradna Therapia

784

Jak nalézt energii při dlouhé karanténě?

/in /by

Dotaz: Dobrý den, chtěla bych vás moc poprosit o radu. Jsem studentka na gymnáziu a vzhledem k onemocnění COVID-19 jsem už několik měsíců doma a studuji přes počítač.
V prvních měsících mi tato forma studia nějak zvlášť nevadila, ale poslední dobou nemám na nic náladu, nic mě nebaví a jsem na všechny okolo hodně nepříjemná. Už vážně nevím, jak mám získat svoji energii zpátky, a hlavně jak mít chuť na to vstát ráno z postele a jít se učit. Jsem už ze všeho opravdu dost unavená a neumím si v této situaci poradit.

Předem děkuji za vaši odpověď.
Míša

 

Dobrý den Míšo,

Děkuji za důvěru, se kterou se na nás obracíte.

Popisujete, že poslední dobou poté, co jste již několik měsíců doma díky on-line výuce, která Vás ani ze začátku moc nebavila, ale teď jste zcela ztratila náladu, nic Vás nebaví, jste nepříjemná na lidi kolem sebe a nemáte chuť ráno vstát z postele a jít s učit.

Když člověk chodí do školy za účelem vzdělávání, nenaplňuje to pouze jeho touhu po vzdělání, ale důležité také je, že se ve škole potkává s jinými lidmi, baví se i o věcech mimo školu. Neznám Vás osobně, mohu jen předpokládat, že se pravděpodobně i ráda do školy hezky oblékáte, češete, případně malujete. Dalším bodem, který přispívá k tvorbě dobré nálady je i pohyb, nejen tělocvik, ale i chůze do školy, ze školy, mohu předpokládat, že jste si dřív i vyšla s kamarádkami někam ven.

Pokud tedy kromě kontaktů s jinými lidmi ubyl i pohyb, bylo by dobré, abyste hledala možnosti, jak tyto obě věci nahradit. 

Zkuste se domluvit s kamarádkou či kamarádem na procházce či nějakém sportu, který se dá dělat venku při současných omezeních. Pokud to není možné, bylo by fajn, kdybyste zkusila jít na procházku s některým členem rodiny, případně alespoň sama. Pokud máte pocit, že Vás to nebude bavit, můžete zkusit například fotit nebo za chůze poslouchat nějakou e-knihu či něco jiného. Zpočátku se Vám pravděpodobně nebude chtít, ale vytrvejte, bylo by fajn chodit ven každý den. Můžete také udělat někde v lese krmítko pro ptáčky a chodit ho doplňovat. 

Kromě pohybu na čerstvém vzduchu můžete zkusit hrát společenské hry s rodinou. Souběžně by bylo fajn, kdybyste zkusila přemýšlet o nových koníčcích, pokud Vás Vaše dosavadní netěší, či je nemůžete teď dělat. 

Nebo například můžete zkusit najít nějaký dobrovolnický projekt odpovídající Vašemu věku, do kterého byste se mohla zapojit. 

Máte něco na co se těšíte, až se situace zlepší? Jak plánujete léto? Chápu, že v současné situaci není moc příležitostí něco plánovat, ale co zkusit plánovat alespoň něco? Těšení také dodává endorfiny a pomáhá nám zlepšovat náladu. 

Prostě najít něco, co Vás bude těšit a pomůže Vám načerpat energii, kterou pak využijete při studiu. 

Pokud by se Vám nálada nezlepšovala i přes vyzkoušení všech příležitostí pro tvorbu endorfinů, bylo by vhodné situaci konzultovat s odborníkem. 

Držím Vám palce, ať se Vám co nejdříve podaří znovu nalézt ztracený elán.

S pozdravem

Monika Malíková Bhalla

47

Jak získat zpět manžela?

/in /by

Dotaz: Dobrý den, nacházím se v situaci, kdy manžel před rokem odešel k jiné ženě. Pak jsem mu začala chybět a po pár měsících jsme spolu začali zase spát. Jednou za týden. On mi říká, že miluje ji, ale že sex je lepší se mnou. Chtěla bych ho zpátky. Je to ve všech ohledech skvělý muž. Máme mnoho společných zájmů a aktivit. Mám ho moc ráda, moc mi chybí.
Jak udělat, aby mě opět miloval a chtěl být se mnou, a ne s ní.

 

Dobrý den,

děkuji Vám za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Situace, v níž momentálně jste je složitá a já cítím, že Vám manžel velmi chybí jako partner a je pro Vás důležité, aby se Váš vztah posunul dále a nezůstal jen na fyzické rovině. Pojďme se na to společně podívat.

Začneme tím, že Vám vysvětlím, v jakém vztahu jste se to vlastně ocitla. Popsala jste mi takzvaný „komplementární paralelní vztah“, který se vyznačuje tak, že si ke své partnerce nebo partnerovi najdeme ještě jednu přítelkyni nebo přítele s tím že nemáme v úmyslu původní vztah ukončovat nebo se rozvádět (dokonce to často bývá jedna z podmínek „dohody“. Tedy: („Budeme spolu, ale nebudeš po mě chtít, abych se rozvedl“). Lidé tento druh svazku vyhledávají proto, že tradiční partnerství je založeno na kompromisech. Máme totiž tendenci se bát, že o toho druhého přijdeme a tím pádem naplno neprojevujeme svá přání a potřeby. Ve chvíli, kdy se najde někdo, s kým se omezovat nemusíme, je nám dobře a může se stát, že se zamilujeme. Kámen úrazu nastává ve chvíli, kdy odejdeme od svého současného partnera a nastěhujeme se k člověku se kterým jsme do té doby udržovali pouze „poloviční“ vztah. Ať chceme nebo ne, musíme se v některých ohledech začít hlídat a začne nám chybět někdo před kým by to nebylo nutné a celý proces se opakuje.

Celou situaci navíc komplikuje fakt, že rozchod je psychicky ale i psychologicky velmi složitý proces, který má své fáze a v jedné z nich stále doufáme v to, že se nám bývalý partner nakonec vrátí. Když to udělá jen napůl, stejně jako Váš bývalý manžel, dostaneme se do kruhu doufání a naplňujeme jeho potřeby, protože věříme, že opustí současného partnera a přijde k nám. To se ale nemusí stát. Můžete si s ním zkusit promluvit o tom, jak situaci vnímáte a jak Vám v ní je. Uvidíte, co odpoví a budete vědět, na čem přesně jste. Pokud řekne, že současnou ženu neopustí, budete se moci rozhodnout, zda budete ve vztahu s ním pokračovat či ne. Dávejte si však pozor na to, abyste neztrácela čas, proto pečlivě zvažte všechna pro a proti.

Ať si vyberete jakoukoliv možnost radím Vám se věnovat sobě. Vyrazit někam ven, buď s pár přáteli nebo i sama. Vnímejte se a dělejte to, co Vás baví a naplňuje. Vraťte se ke starým koníčkům. Můžete si také psát věci, které se Vám přes den povedly, abyste zapracovala na svém sebevědomí. Kdyby to s bývalým mužem nevyšlo nebojte se zapomenout a zároveň na sebe netlačte, chce to svůj čas. Tak na sebe dávejte pozor.

Pokud byste potřebovala celou věc probrat do hloubky, můžete se obrátit na naši poradnu. Potřebné informace a kontakt naleznete na: https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Držte se, zdraví Vás

Honza

1 466