Příspěvky

Nové hnízdo pro děti

Nové hnízdo pro děti

Dotaz:

Dobrý den, mám rok nového přítele a 2 roky jsem rozvedená. Nový přítel by chtěl, abych s ním začala bydlet. Mám ale 2 starší děti, 16 a 19leté dcerky a synka 4letého. Syn půjde se mnou, doufám kamkoliv, ale dcery mi sdělily, že ne. Že se radši přestěhují k tátovi, kterého původně odsoudily, když jsme se rozváděli kvůli jeho nové lásce, o 20 let mladší přítelkyni. Neumím se rozhodnout, jestli se mám přestěhovat za novým přítelem a tím pádem prodat dům, který jsme si s exmanželem pořídili rok před rozvodem, nebo dělám velkou chybu ohledně jistoty svých dcer. Moc se trápím, řešení není snadné. Zakoupila jsem pro starší dceru malý byt ve městě, kde studuje. Řeším otázku rozpadu hnízda pro děti, jejich jistoty, i když u tak velkých dětí ani nevím, jestli o to stojí. Mám se dále obětovat? Děkuji za jakoukoliv zpětnou vazbu. Hezké dny přeji.

Nové hnízdo pro dětiOdpověď:

Dobrý den,

leží před vámi velmi obtížné rozhodnutí. Pokud správně rozumím, vaše obavy jsou hlavně okolo vašich dcer. Pro vaše děti i pro vašeho nejmladšího syna je situace velmi komplikovaná a je pravděpodobné, že se v ní špatně orientují. Jelikož již jednou prožili rozpad rodiny, mohou vaše přestěhování k partnerovi vnímat jako podobnou situaci, ve které přicházejí o svého rodiče, a tudíž jako velmi ohrožující. V této situaci jsou prakticky bezmocné a je přirozené, že tedy reagují vztekem. Pro děti je ztráta domova velmi bolestivou zkušeností, jelikož se nacházejí ve věku, kde stále hledají sebe sama a jejich život je již takto špatně srozumitelný a komplikovaný. Domov v takovém případě funguje jako takové záchytné místo, kam se mohou vždy bez obav vrátit. Je to důležitý psychologický aspekt, který jim dává ve zmateném světě jistotu. V tom to případě musíte pouze vy jako jejich máma zhodnotit, jestli jsou na to vaše děti dostatečně zralé, abyste jim tímto krokem neublížila. Základem vztahu je komunikace proto bych vám doporučil, abyste o tom s dětmi opakovaně mluvila. Ptala se na jejich obavy, přání, názory a dala jim najevo, že vám na jejich názoru záleží a budete o tom uvažovat. Mohli byste také zvážit, jestli by se nedalo postupovat nějak pomaleji, aby to nebyl pro rodinu takový šok a zároveň abyste se přiblížila k vašemu partnerovi. Možná by mohlo být pro vaše děti i přijatelnější, kdyby se váš partner nastěhoval k vám.Nové hnízdo pro děti

Jistě také máte právo na to, abyste byla šťastná a plnila si své sny. Pokusil bych se vám navrhnout změnu pohledu na obětování se, protože to, co děláte pro vaše děti, děláte, protože je máte ráda a podle toho také jednáte v jejich nejlepším zájmu. Pokud budete přemýšlet o situaci jako o formě obětování se, bude se vám v situaci hůře rozhodovat, protože se tímto způsobem dostáváte do konfliktu sama se sebou. Myslím si, že takové rozhodnutí se nedá udělat ze dne na den a vyžaduje více času pro dostatečné zorientování se v situaci. Z tohoto důvodu by vám mohlo být prospěšné si o tom promluvit i s odborníkem, který by vám mohl nabídnout jiný úhel pohledu než vaši blízcí a mohla byste v bezpečném prostředí otevřeně hovořit o vašich pocitech, které prožíváte. Například že už také chcete myslet ve svém životě jednou na sebe. Pokud jste z Prahy či okolí mohla byste zvážit někoho z našich terapeutů na stránkách www.koucink-psychoterapie.cz .

Přeji mnoho sil,

Patrik

 

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Co opravdu potřebuje malé dítě anebo jak mu dát základ na šťastné partnerství v dospělosti

Všichni jsme byli děti a všichni jsme měli nějaké rodiče, ať už jsme s nimi žili nebo ne. Děti vyrostou v dospělé a pak zestárnou. To je běžný koloběh života. Kvalita života se však u lidí liší a není to dáno osudem, ale naučenými negativními vzorci chování, které vedou k tomu, že nejsme v životě šťastni. Naučené vzorce chování neznamená jen to, že jsme to „okoukali“od svých rodičů, ale také to, jak nás naši rodiče naučili se chovat sami k sobě, tím jak se oni chovali k nám a také k sobě navzájem. Tyto vzorce se pak nejvíce projeví právě v dalším důležitém životním vztahu a tím je vztah partnerský a také náš rodičovský vztah k vlastním dětem.

Alarmujícím číslem je počet rozvodů s tím, že je potvrzeno a známo, že ne každý nefunkční partnerský vztah se rozvede, mnoho z nefunkčních párů spolu zůstává do konce jejich života. Společnost tedy vypadá na první pohled vztahově fungující, ale kolik párů je skutečně šťastných? Jelikož dostáváme největší emoční a vztahový základ od rodičů, pokládám si otázku, není něco v té výchově a péči od rodičů směrem k dětem špatně? A to i ve funkčních rodinách. I tam, kde si děti přáli, kde se o ně starají. Vzhledem k možnosti pracovat s dospělými klienty, kteří mnohdy vyrostli právě v těchto na první pohled zcela funkčních rodinách, ale nyní nejsou v životě šťastni, mi přišlo zajímavé zachytit zpětně, co se v péči o dítě běžně doporučuje nebo toleruje, ale ve skutečnosti mu to škodí a má to pro něj mnohdy důsledky na celý život, pokud s tím jako dospělý sám nepracuje.

Co opravdu potřebuje malé dítě anebo jak mu dát základ na šťastné partnerství v dospělosti

Co je ve skutečnosti pro novorozené a nadále malé dítě od rodiče nejdůležitější? Pocit bezpečí, důvěra,přijetí. Právě tohle dělá základ pro jeho šťastný dospělý život. Aby byly tyto potřeby naplněny, musí rodiče dobře naslouchat potřebám dítěte a dobře zacházet s jeho emocemi. Příroda právě tohle zařídila skvěle, abychom k tomu měli příležitost. Dítě skoro do dvou let, někdy i déle nemluví. Novorozeně se vyjadřuje pouze emocemi a je zcela bezbranné. Máme tak šanci se na něj naladit a svým chováním mu dávat najevo – slyším tě, miluji tě, chci, aby ti bylo dobře, a tak vnímám, co nejlépe tvé potřeby a snažím se, co nejvíce to jde. Takto se pak dítě cítí milováno a v bezpečí a učí se mít důvěru ve své potřeby a ve svého rodiče (později je z toho základ pro důvěru k ostatním lidem, a hlavně k partnerovi). Pokud, je však takové chování od rodiče neprojeví, vytváří se pomalu, ale jistě narušený vzorec vnímání sebe sama a svých potřeb do dospělosti. Dítě si pak jako dospělý vybírá nevhodné partnery a sám trpí nízkým sebevědomím. Zamyslete se sami, jak obrovské množství lidí trpí ve skutečnosti nízkým sebevědomím, aniž by to sami ihned přiznali. Je to ale vidět na jejich životě. Lidé běžně nedokáží být samy nebo dělají práci, která je nebaví, nedokáží mít více peněz, žijí s partnerem, kterého nemilují a další. Tohle patří k problémům běžné populace, tedy lidí, kteří nevzešli jen z nefunkčních rodin, ale z rodin, kde se o ně pečovalo.

 

Jak se tedy pečuje v Čechách o dítě? Jak se plní od mala u dítěte pocity bezpečí, přijetí a důvěry? Jaký zájem rodiče dětem ve skutečnosti projevují?

 

Co opravdu potřebuje malé dítě anebo jak mu dát základ na šťastné partnerství v dospělosti

 

Velkým nešvarem je ve výchově strach z rozmazlení dítěte. Tento strach je mnohdy přítomen již na počátku, kdy dítě po narození potřebuje vlastně jen kontakt s matkou a nakojit. Co se mu ale dostane navíc v rámci lásky od rodiče? Navíc dostane vlastní pokoj a vlastní postýlku a také kočárek. Nic proti tomu, všechno z toho má svou funkci, ale je potřeba dát dítěti čas, který hodně rodičů nedává. Dítě potřebuje čas si k věcem dospět a z toho pak vzniká další „nešvar“ –už by mělo umět…ale o to až později.

 

Dítě po narození tedy potřebuje hlavně pocit BEZPEČÍ a DUVĚRY ve svou matku. A to získá právě co největším kontaktem. Kolik rodičů se ale umí skutečně mazlit se svým dítětem? Kolik maminek stojí zoufale u kočárku, když děťátko pláče a místo toho, aby ho vzaly do ruky a utišily, kývají zoufale kočárkem, aby dítě uspaly.

Mezi běžné praktiky také patří dát již od dvou měsíců dítě samotné do postýlky do svého pokoje. Ano existují chůvičky a máma se potřebuje vyspat. Ale, co potřebuje dítě samotné? Není to právě bezpečná přítomnost rodiče? Děti si na to špatně přivykají a někteří rodiče volí metodu, „nechám vybrečet, aby si nezvykl, že tu budu za ním pořád lítat…“. Silným argumentem v této metodě je, že dítě později spí celou noc, takže to vlastně funguje…nefunguje, nespí, protože si jen neřekne…dostalo se mu informace, že jediný prostředek, který má, tedy pláč, mu nepomůže a také informace, potřeby mého rodiče jsou důležitější než mé. Potřeby rodiče jsou také důležité, ale je nutné je citlivě ladit právě s potřebami dítěte.

Někteří rodiče také fixují své dítě místo na sebe, na hračku. Stačí plyšová věc v postýlce k pocitu bezpečí?

Co opravdu potřebuje malé dítě anebo jak mu dát základ na šťastné partnerství v dospělosti

Každá z milujících matek chce ze svého dítěte vychovat sebevědomého a zdravého člověka. Co to vlastně znamená? Zdravě sebevědomý člověk se dokáže zdravě prosadit, má své názory, ale zná hranice k sobě i k okolí, má k sobě kladný vztah, dokáže vytvářet hluboké a uspokojivé přátelské i partnerské vztahy. Má vnitřní propojení sám se sebou, dokáže tedy v životě určit, co by ho bavilo, vybere si práci, která ho naplňuje a umí si zároveň život užít a dostatečně odpočívat. Celkově cítí v životě smysl.

 

Upřímně, kdo z nás ale takový obrázek splňuje? A čím to, je, když se většina rodičů považuje za milující a pečující?

 

Už by mělo umět…mnoho matek nevědomě tlačí na sví děti a srovnává je s okolím. Mnohdy to dělají vlastně z lásky k nim. Obávají se, aby „nebyly jejich děti pozadu, aby se jim druzí nesmály a aby byly zdravé. U všech dětských lékařů číhají na matky tabulky a měření, to začínalo vlastně již v těhotenství a u porodu, jaké a má a nemá co být a matky začnou často podléhat strachu, aby jejich dítě bylo v pořádku a zdravé. Následkem toho však ztrácení kontakt právě s jejich dítětem, které má často prostě vlastní tempo. Vytváří to však jen zbytečný stres mezi matkou a dítětem a dítě opět necítí to podstatné, tedy to, že je přijímané a pouze milované. Namísto toho začíná přicházet první hodnocení – „vždyť už si to uměl, co zas děláš?“, „Zuzanka už chodí dávno na nočník a ty pořád nic“ apod.Dítě potřebuje různě dlouhou dobu na to, aby se naladilo na svou maminku a na své rodiče. Máma nemusí nic moc učit, ani peskovat na základě svého strachu. Má být jen pozorovatel a obdivovatel svého dítěte, jak je skvělé. Ve věku cca dvou let se dítě učí přirozeně vše samo a svým vlastním tempem. Místo toho ale někdy maminky, aniž by to tušily, dávají první základy pocitu, nejsi dost dobré.

 

Základem je tedy dávat dítěti pocit bezpečí, respektovat ho, přijímat ho, milovat ho a umět s ním mít fyzický kontakt. Právě to, je ale pro většinu rodičů těžké nebo alespoň část toho, protože je to doma nikdo nenaučil.

Co vlastně znamená v Čechách pečující matka. Téměř vždy máma, která dělá svačiny, uvaří, napeče, dobře oblékne, zaplatí, vybere „koníčky“, kam dítě poctivě vodí, ve starším věku poskytne peníze i ubytování, aby dítě vystudovalo, často vybere za dítě vhodné studium, aby se mu „dobře žilo“ a další. Méně často už ale dítěti otevřeně maminka projevuje blízkost, pohladí, pomazlí, řekne, že ho má rádo.

 

V dalším článku se zaměřím právě na to, jak mohou rodiče nezdravě ovlivnit život dítěte tím, že nerespektují jeho potřeby a myšlení. Vybírají za něj školu a zájmy, aniž by vnímali, co dítě opravdu chce a co si přeje a co ho baví. I to je často považováno za projev lásky a zájmu. Takový rodič se snaží vybrat dítěti takovou školu a zájmy, aby se „měl v životě dobře“, aby měl peníze, vždy se uplatnil apod. Dítě se ale tímto způsobem často mine se svými skutečnými schopnostmi a zájmy a není pak v práci a ve škole spokojené.

 

Tereza Zahrádková

 

 

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

 

Všichni jsme byli děti a všichni jsme měli nějaké rodiče, ať už jsme s nimi žili nebo ne. Děti vyrostou v dospělé a pak zestárnou. To je běžný koloběh života. Kvalita života se však u lidí liší a není to dáno osudem, ale naučenými negativními vzorci chování, které vedou k tomu, že nejsme v životě šťastni. Naučené vzorce chování neznamená jen to, že jsme to „okoukali“od svých rodičů, ale také to, jak nás naši rodiče naučili se chovat sami k sobě, tím jak se oni chovali k nám a také k sobě navzájem. Tyto vzorce se pak nejvíce projeví právě v dalším důležitém životním vztahu a tím je vztah partnerský a také náš rodičovský vztah k vlastním dětem.

Alarmujícím číslem je počet rozvodů s tím, že je potvrzeno a známo, že ne každý nefunkční partnerský vztah se rozvede, mnoho z nefunkčních párů spolu zůstává do konce jejich života. Společnost tedy vypadá na první pohled vztahově fungující, ale kolik párů je skutečně šťastných? Jelikož dostáváme největší emoční a vztahový základ od rodičů, pokládám si otázku, není něco v té výchově a péči od rodičů směrem k dětem špatně? A to i ve funkčních rodinách. I tam, kde si děti přáli, kde se o ně starají. Vzhledem k možnosti pracovat s dospělými klienty, kteří mnohdy vyrostli právě v těchto na první pohled zcela funkčních rodinách, ale nyní nejsou v životě šťastni, mi přišlo zajímavé zachytit zpětně, co se v péči o dítě běžně doporučuje nebo toleruje, ale ve skutečnosti mu to škodí a má to pro něj mnohdy důsledky na celý život, pokud s tím jako dospělý sám nepracuje.

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Co je ve skutečnosti pro novorozené a nadále malé dítě od rodiče nejdůležitější? Pocit bezpečí, důvěra,přijetí. Právě tohle dělá základ pro jeho šťastný dospělý život. Aby byly tyto potřeby naplněny, musí rodiče dobře naslouchat potřebám dítěte a dobře zacházet s jeho emocemi. Příroda právě tohle zařídila skvěle, abychom k tomu měli příležitost. Dítě skoro do dvou let, někdy i déle nemluví. Novorozeně se vyjadřuje pouze emocemi a je zcela bezbranné. Máme tak šanci se na něj naladit a svým chováním mu dávat najevo – slyším tě, miluji tě, chci, aby ti bylo dobře, a tak vnímám, co nejlépe tvé potřeby a snažím se, co nejvíce to jde. Takto se pak dítě cítí milováno a v bezpečí a učí se mít důvěru ve své potřeby a ve svého rodiče (později je z toho základ pro důvěru k ostatním lidem, a hlavně k partnerovi). Pokud, je však takové chování od rodiče neprojeví, vytváří se pomalu, ale jistě narušený vzorec vnímání sebe sama a svých potřeb do dospělosti. Dítě si pak jako dospělý vybírá nevhodné partnery a sám trpí nízkým sebevědomím. Zamyslete se sami, jak obrovské množství lidí trpí ve skutečnosti nízkým sebevědomím, aniž by to sami ihned přiznali. Je to ale vidět na jejich životě. Lidé běžně nedokáží být samy nebo dělají práci, která je nebaví, nedokáží mít více peněz, žijí s partnerem, kterého nemilují a další. Tohle patří k problémům běžné populace, tedy lidí, kteří nevzešli jen z nefunkčních rodin, ale z rodin, kde se o ně pečovalo.

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Jak se tedy pečuje v Čechách o dítě? Jak se plní od mala u dítěte pocity bezpečí, přijetí a důvěry? Jaký zájem rodiče dětem ve skutečnosti projevují?

Velkým nešvarem je ve výchově strach z rozmazlení dítěte. Tento strach je mnohdy přítomen již na počátku, kdy dítě po narození potřebuje vlastně jen kontakt s matkou a nakojit. Co se mu ale dostane navíc v rámci lásky od rodiče? Navíc dostane vlastní pokoj a vlastní postýlku a také kočárek. Nic proti tomu, všechno z toho má svou funkci, ale je potřeba dát dítěti čas, který hodně rodičů nedává. Dítě potřebuje čas si k věcem dospět a z toho pak vzniká další „nešvar“ –už by mělo umět…ale o to až později.

 

Dítě po narození tedy potřebuje hlavně pocit BEZPEČÍ a DUVĚRY ve svou matku. A to získá právě co největším kontaktem. Kolik rodičů se ale umí skutečně mazlit se svým dítětem? Kolik maminek stojí zoufale u kočárku, když děťátko pláče a místo toho, aby ho vzaly do ruky a utišily, kývají zoufale kočárkem, aby dítě uspaly.

Mezi běžné praktiky také patří dát již od dvou měsíců dítě samotné do postýlky do svého pokoje. Ano existují chůvičky a máma se potřebuje vyspat. Ale, co potřebuje dítě samotné? Není to právě bezpečná přítomnost rodiče? Děti si na to špatně přivykají a někteří rodiče volí metodu, „nechám vybrečet, aby si nezvykl, že tu budu za ním pořád lítat…“. Silným argumentem v této metodě je, že dítě později spí celou noc, takže to vlastně funguje…nefunguje, nespí, protože si jen neřekne…dostalo se mu informace, že jediný prostředek, který má, tedy pláč, mu nepomůže a také informace, potřeby mého rodiče jsou důležitější než mé. Potřeby rodiče jsou také důležité, ale je nutné je citlivě ladit právě s potřebami dítěte.

Někteří rodiče také fixují své dítě místo na sebe, na hračku. Stačí plyšová věc v postýlce k pocitu bezpečí?

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Každá z milujících matek chce ze svého dítěte vychovat sebevědomého a zdravého člověka. Co to vlastně znamená? Zdravě sebevědomý člověk se dokáže zdravě prosadit, má své názory, ale zná hranice k sobě i k okolí, má k sobě kladný vztah, dokáže vytvářet hluboké a uspokojivé přátelské i partnerské vztahy. Má vnitřní propojení sám se sebou, dokáže tedy v životě určit, co by ho bavilo, vybere si práci, která ho naplňuje a umí si zároveň život užít a dostatečně odpočívat. Celkově cítí v životě smysl.

 

Upřímně, kdo z nás ale takový obrázek splňuje? A čím to, je, když se většina rodičů považuje za milující a pečující?

 

Už by mělo umět…mnoho matek nevědomě tlačí na sví děti a srovnává je s okolím. Mnohdy to dělají vlastně z lásky k nim. Obávají se, aby „nebyly jejich děti pozadu, aby se jim druzí nesmály a aby byly zdravé. U všech dětských lékařů číhají na matky tabulky a měření, to začínalo vlastně již v těhotenství a u porodu, jaké a má a nemá co být a matky začnou často podléhat strachu, aby jejich dítě bylo v pořádku a zdravé. Následkem toho však ztrácení kontakt právě s jejich dítětem, které má často prostě vlastní tempo. Vytváří to však jen zbytečný stres mezi matkou a dítětem a dítě opět necítí to podstatné, tedy to, že je přijímané a pouze milované. Namísto toho začíná přicházet první hodnocení – „vždyť už si to uměl, co zas děláš?“, „Zuzanka už chodí dávno na nočník a ty pořád nic“ apod.Dítě potřebuje různě dlouhou dobu na to, aby se naladilo na svou maminku a na své rodiče. Máma nemusí nic moc učit, ani peskovat na základě svého strachu. Má být jen pozorovatel a obdivovatel svého dítěte, jak je skvělé. Ve věku cca dvou let se dítě učí přirozeně vše samo a svým vlastním tempem. Místo toho ale někdy maminky, aniž by to tušily, dávají první základy pocitu, nejsi dost dobré.

Co do péče o dítě nepatří a běžně se používá(péče o nejmenší)

Základem je tedy dávat dítěti pocit bezpečí, respektovat ho, přijímat ho, milovat ho a umět s ním mít fyzický kontakt. Právě to, je ale pro většinu rodičů těžké nebo alespoň část toho, protože je to doma nikdo nenaučil.

Co vlastně znamená v Čechách pečující matka. Téměř vždy máma, která dělá svačiny, uvaří, napeče, dobře oblékne, zaplatí, vybere „koníčky“, kam dítě poctivě vodí, ve starším věku poskytne peníze i ubytování, aby dítě vystudovalo, často vybere za dítě vhodné studium, aby se mu „dobře žilo“ a další. Méně často už ale dítěti otevřeně maminka projevuje blízkost, pohladí, pomazlí, řekne, že ho má rádo.

 

V dalším článku se zaměřím právě na to, jak mohou rodiče nezdravě ovlivnit život dítěte tím, že nerespektují jeho potřeby a myšlení. Vybírají za něj školu a zájmy, aniž by vnímali, co dítě opravdu chce a co si přeje a co ho baví. I to je často považováno za projev lásky a zájmu. Takový rodič se snaží vybrat dítěti takovou školu a zájmy, aby se „měl v životě dobře“, aby měl peníze, vždy se uplatnil apod. Dítě se ale tímto způsobem často mine se svými skutečnými schopnostmi a zájmy a není pak v práci a ve škole spokojené.

 

Tereza Zahrádková

 

 

Syn má agresivní stavy

Syn má agresivní stavy

Dotaz:

Dobrý den, syn (7 let) půjde v září do školy. Je hodně hravý a ještě takový ,,hloupoučký”, co se týče komunikace mezi vrstevníky. Rád tvoří, staví a vyrábí. Dá se říct, že je klidný, ale s vrstevníky je divoký a hlasitý při komunikaci. A co se nám stupňuje, je vztek, který chytne, když mu něco zakážeme či nedovolíme nebo když chci, aby se učil logopedii, která mu teď moc nejde. Chytne psycho-hysterický záchvat, který se nijak nedá zastavit. Má chuť něco rozbít. Povídá „Já chci jinou rodinu. Rozbiju telefon televizi. Budu se bouchat, dokud mi to nedovolíš.“

Chvíli se držím a pak na sebe křičíme oba. Vždy si říkám, jak to zvládnu, ale pokaždé vyhořím a začnu mu říkat, že se chová jako blázen. Uletí i neslušná slova z mé strany, nezvládám to.

Syn má agresivní stavyBojím se, co z něj vyroste. Jinak je hodný, když je v klidu, ale občas je to opravdu peklo. Už nevím, jak dál. Má sestru, která to vše sleduje a bojím se, že bude stejná. Nejvíc mě štve, když řeknu, že dnes nepůjde ven, protože hodně zlobí a on hned všechno zveličuje. Že už nikdy nepůjde ven…a dokáže to opakovat ty slova i několikrát za sebou jako mlýnek. Přemýšlím a chci to změnit, aby to bylo dobré pro nás oba. Dnes mě jeho záchvat vyloženě rozbrečel. Když mě naštve, jsem na něj opravdu zlá a pak mě to mrzí.

 

Odpověď:

Dobrý den,

nejdříve bych Vám chtěla poděkovat za projevenou důvěru. Chápu, že to pro Vás musí být velmi náročné a těžké. Vztek a hněv patří s radostí, překvapením, strachem a smutkem mezi základní přirozené emoce, které k běžnému životu patří. Zásadní je u nich míra a četnost výskytu. Vztek sám o sobě je odpověď na nějakou frustraci, stres, úzkost, překážku, která mu brání v naplnění cíle. U dětí to pak může být i touha po pozornosti, testování hranic rodičů/autorit, vymezování si svých hranic a projev únavy/přetížení. Určité období vzdoru je normální, i když u každého dítěte může trvat různě dlouho a nabývat různých intenzit.

Důležité u vzteku je rozlišit, kdy se opravdu jedná o záchvat hněvu, který dítě nemůže kontrolovat a je tím pohlceno (může po něm přicházet i velká lítost) a kdy se jedná o manipulaci, kterou si na sebe dítě poutá pozornost. Reakce na hněv dětí jsou různé a měly by se odvíjet od situace a naladění dítěte i Vašeho.

Někdy je dobré nechat dítě vyvztekat, ignorovat záchvat a zasáhnout v případě, že začne projevovat agresi. To se doporučuje rodičům, kterým hrozí, že se vztekem dítěte nechají strhnout. Důležité je dítě po samotném záchvatu utišit, aby vědělo, že i přes takový projev negativní emoce je stále přijímáno a milováno. Zároveň je to prostor, kdy se může s dítětem probrat jeho chování, co se nám na něm nelíbilo a případně potvrdit, že stále trváte na svém. Někdy se může spíše osvědčit chápavý přístup, kdy se snažíte pojmenovat emoci, která se v dítěti odehrává. „Chápu, že jsi naštvaný, protože…“. V tomto případě je důležité pojmenovat, ale nehodnotit. Snažit se přijít na příčinu vzteku a tu po samotném záchvatu zkusit probrat. Vžít se do pocitů dítěte. K předcházení vzteku se dá použít například metoda pozitivního posílení, kdy více věnujete pozornost kladnému chování a to oceňujete, čímž se občas dá takovému hněvu předejít.

Někdy se stává, že rodiče aplikují na dítě více technik během jednoho vzteklého záchvatu, to však může u dítěte vyvolat ještě větší zmatení a nepochopení situace. To se právě často děje v případě, že si rodič dá za cíl dítě uklidnit a pak cítí, že selhává, takže změní strategii. Je dobré si neklást cíl „uklidnit dítě“, ale spíše „společně to zvládnout“. Snížit nárok i na sebe.Syn má agresivní stavy

Přemýšlím ještě nad Vašimi pocity, které ve Vás synovo chování vyvolává. Často se všude zabývají tím, jak pomoci dítěti vyrovnat se s jeho negativními pocity. Přes to se pak nedostává příliš pozornosti rodičům, kteří se musí zorientovat v pocitech dětí, a ještě ustát ty své. Rodiče pak mohou pociťovat, až pocity selhání nebo jak zmiňujete vyhoření, že situaci neustáli lépe. Mohou se obviňovat za svoje reakce při vypjaté situaci. Zkuste si nevyčítat, když Vám občas ujedou nervy. Někdy se stane, že jsme sami unavení a ve stresu, takže se nám s tou situací hůře vyrovnává. Zkuste věnovat pozornost i svým potřebám a pocitům. Buďte trpělivá k dětem, ale i k sobě, protože děti se učí reagovat skrze nás. Myslete na to, že vztek není projevem nevychovaného dítěte, je to prostě vývojové stádium, které musíte společně zvládnout.

Bohužel, Vám takhle přes e-mail nejsem schopna více pomoci. V případě, že byste vnímala, že se situace nelepší ani po nástupu do školy, tak by bylo dobré vyhledat odborníka ke konzultaci. Kdybyste Vy pociťovala, že toho je na Vás moc, tak se také neváhejte obrátit na odborníka nebo případně na rodičovskou podpůrnou skupinu, kde byste i vy získala prostor k hlubšímu sdílení a pochopení.

Závěrem bych Vám chtěla popřát hodně sil a trpělivost,

Bára

 

Problémy v "sešívané rodině"

Problémy v “sešívané rodině”

Dotaz:

Dobrý den, chtěl bych se zeptat, zda mi můžete poradit s dětmi. Já mám děti 10 a 14 let. Přítelkyně plnoletého syna. Již více než dva roky žijeme společně a syn přítelkyně mi od sestěhování dává najevo, že společně žít nechce. Dělá, že mě nevidí, když není přítelkyně doma nebo mě zcela ignoruje. Ke všem dětem se chovám stejně, nedělám rozdíly. Bohužel se stejně chová i k mým dětem, které s ním čím dál více omezují kontakt. Dětem i vadí, že mají povinnosti, které přítelkyně nechce, aby její syn dělal, nebo je za syna dělá (úklid pokojíčku, odnášení špinavého prádla, pořádek v koupelně, jednoduché práce na zahradě). Cítím, že napětí doma postupně ničí náš partnerský vztah, o který bych nechtěl přijít, protože jsem přesvědčen, že jsem našel skvělou ženu.

Děkuji.

Problémy v "sešívané rodině"Odpověď:

Dobrý den, děkuji vám za důvěru, se kterou jste se obrátil na naši poradnu. Vaší situaci tedy rozumím tak, že žijete v partnerském vztahu, kdy vás syn vaší partnerky nepřijímá. Jedná se o problém, který není úplně neobvyklý a naprosto chápu, jak emočně náročné a nepříjemné to pro vás musí být.

Rozchod rodičů je náročný pro každé dítě. Pokud si jeden z rodičů po čase najde nového partnera, může dítěti trvat určitý čas, než nového partnera přijme. Obecně je možné říct, že čím je dítě starší, tím těžší pro něj přijetí nového partnera je. Budování vztahu dítěte k novému partnerovi rodiče může trvat i několik let. Pokud dítě nového partnera odmítá, dává tím najevo svou nespokojenost s aktuální situací a možná i touhu po tom, aby byli jeho biologičtí rodiče zase spolu. Nejedená se však o stav trvalý, ale o součást procesu sžívání se s novou situací. Nicméně si myslím, že chování syna vaší přítelkyně není mířeno osobně přímo proti vám. Snažte se, pokud to pro vás není příliš náročné, nebrat si odmítavé chování syna osobně.

V rodině by mělo být jasné, jaké je rozložení rolí a že jste to i vy, koho je třeba respektovat. Jaké je rozdělení rolí u vás? Můžete vy sám jako náhradní otec nastavovat synovi pravidla? Jak by se k tomu stavěla vaše přítelkyně? Rozhodně byste se neměl cítit bezmocný. Pomohlo by, kdybyste si vy sám se synem přítelkyně sedl a situaci probral? 

Zmínil jste se, že syn už je plnoletý. Napadá mě, že byste s tím mohl mluvit takovým způsobem, aby věděl, že má na vybranou: Jak chce žít a kde. Ve svém věku může žít i jinde, než s vámi, pokud mu společné soužití opravdu nevyhovuje.

Problémy v "sešívané rodině"Doporučila bych vám také to, abyste si promluvil s přítelkyní. Jsem si jistá, že situaci jste spolu již probírali, nicméně můžete jí sdělit, že sice chápete, že stojí za svým synem, ale že se ani vy ani vaše děti nyní necítíte doma dobře. Požádejte ji, ať si se synem promluví, případně tedy sdělte, že si s ním jinak promluvíte vy sám. Zároveň mě také napadá, abyste zvážili a prodiskutovali možnost rodinné terapie. 

Zmiňujete se o tom, že váš partnerský vztah vlivem domácího napětí trpí. Napadá mě, že i v tomto kontextu by mohlo pomoci stanovení určitých pravidel– můžete si stanovit přesný čas či dobu, kdy budete tyto problémy řešit. Nesmíte zapomínat také na své potřeby, nepřehlížejte je.

Váš partnerský vztah by neměl být v pozadí v zájmu rodiny a dětí. Vaše štěstí a spokojenost ve vztahu jsou stejně důležité jako spokojenost jakéhokoli jiného člena rodiny. S partnerkou komunikujte, snažte se však o to, aby se problémy se synem nestaly jediným tématem vaší konverzace. Nebojte se jí však sdělit, jak se v rodině cítíte, co vás trápí, co byste chtěl jinak.

Nakonec bych vám ráda řekla, že sžívání dětí s novými partnery rodičů je dlouhodobá záležitost, která si žádá trpělivost. Věřím, že postupem času se situace ve vaší rodině zlepší. Pokud se však situace nebude dlouhodobě lepšit, ale spíše zhoršovat, můžete s partnerkou probrat i možnost toho, aby syn navštívil psychologa, se kterým by si promluvil o svých pocitech.

Přeji vám hodně štěstí.

Lucie

Když je moje matka psychopat-2.díl seriálu Můj rodič psychopat

Když je moje matka psychopat-2.díl seriálu Můj rodič psychopat

Tímto článkem volně navazuji na předchozí článek Můj rodič psychopat: https://koucink-psychoterapie.cz/muj-rodic-psychopat-aneb-nasledky-vychovy-psychopatem-v-dospelosti/, kde jsem se věnovala důsledkům výchovy rodičem s diagnózou porucha osobnosti. Zaměřovala jsem se na důsledky takové výchovy v dospělosti, s čím se dospělý potýká.

Když je moje matka psychopat-2.díl seriálu Můj rodič psychopat

Nyní bych se ráda věnovala tomu, jak matka s takovou diagnózou působí od narození na své dítě a v jeho raném věku. Věnuji se zde dětem,  které se narodí zcela zdravé, ale od počátku svého bytí se potýkají s tvrdou, nezdravou a devastující výchovou a nevztahovostí od své matky.

 

Dítě se rodí s přirozeným vztahem, ke své matce. Od počátku v ní hledá bezpečí a cítí k ní bezmeznou lásku. Matka znamená pro dítě celý svět a teprve postupně si hledá vztah i k dalším blízkým osobám. Dítě se rodí zcela bezmocné a jediným nástrojem, jak se o sebe postarat jsou jeho projevy emocí – libost či nelibost a projevy fyzických potřeb. Nemá tedy žádnou moc nad svým životem a je proto důležité narodí-li se matce, která se přirozeně ladí na jeho potřeby, poslouchá je, vztahuje se k němu s láskou a pečuje o dítě tak, aby se cítilo v bezpečí. Bezpečí je základní věc, kterou je potřeba dítěti v tomto věku zajistit. Jak ale vypadá vztah matky k dítěti, která dítěti nejen bezpečí tvořit neumí, ale ani nechce a každý její krok je pro dítě devastující?

 

Necitlivost a minimální péče matky s poruchou osobnosti k dítěti od narození a v raném věku

 

Matka psychopat (s poruchou osobnosti) považuje dítě již od narození za zbytečnou zátěž. Není nezajímavé, že takto narušené matky často mívají dětí více, a naopak matky zodpovědné a zdravé často zůstanou u jednoho. Narušená matka má děti buď z nezodpovědného chování nebo proto, aby nevypadala „divně“ ve společnosti či z jiných nepravých důvodů. Děti jí ale nezajímají a otravují.

Čerstvě narozené dítě této matky již od počátku hodně strádá. Jak v péči, tak ve vztahu s matkou. Matka k dítěti vysílá pocity, že na obtíž, přebytečné, k ničemu, otravné a neužitečné. Dítě tedy nejenže nedostane nazpět pocit lásky, ale naopak pocit, že by zde nemělo ani být. Takový pocit si dítě nese často celým životem, pokud se nerozhodne docházet na terapii nebo řešit své potíže jinak.

 

Matka o své dítě pečuje jen tak, aby přežilo. Cokoli navíc považuje za zbytečný nadstandart, který by jí zbytečně ubral energii. Tento vzorec si dítě přetáhne do dospělosti, a to má za následek, že nezná zdravé hranice svých potřeb. V dospělosti se pak zanedbává či nevědomě vytváří situace, které ho ohrožují na životě – alkohol, drogy, extrémní sporty apod. Matka není ke svému dítěti nijak empatická ani citlivá, přestože může dobře chápat, co její dítě potřebuje. Může mít pocit, že dítě ani nic necítí, protože tomu ještě racionálně nerozumí. Dítě tak vystavuje opakovaně silně nekomfortním situacím – nechává ho v zimě, nedostatečně přebalené, najedené pouze nevhodnými potravinami(rohlíky, křupky apod.-nic co by ji zabralo čas a co by ji obtěžovalo),v horku či ho krmí necitlivým a hrubým způsobem. Nic však nedělá tak zřejmým způsobem, aby to ihned zaujalo okolí dítěte.

Veškerá péče o dítě ji obtěžuje a má pocit, že přichází o svou vlastní svobodu a podle toho se k dítěti vztahuje. Nechává ho samotné, nedbá na jeho strachy a veškerou péči nad limit přežití považuje za rozmazlování, razí heslo – je ti to nepříjemné, tak dostaneš ještě navíc, aby sis zvyklo, jaký je život. Dítě si do života odnáší pocit, že není na světě žádné bezpečí a jako dospělý se buď nechrání vůbec nebo naopak přespříliš úzkostně. Dítě matka vychovává způsobem, že to přeci musí vydržet a nereaguje na jeho potřeby a projevy lítosti. Tyto přirozené projevy dítěte považuje za zbytečné kňourání a projevy rozmazlenosti.

Když je moje matka psychopat-2.díl seriálu Můj rodič psychopat

Dítě pro matku získává minimální hodnotu až tím, kdy může být užitečné. Dítěti se v dospělosti může zapsat vzorec chování, musím být užitečný či nápomocný, abych měl hodnotu. Jelikož je matka silně sobecká a zaměřuje se na své potřeby, využívá dítě zcela ke svému užitku. Dítě extrémně brzy osamostatňuje nebo odkládá jiným lidem do péče (staršímu dítěti, babičce apod.). Je tedy celkem pravidlo, že se starší sourozenec takové matky stará o její mladší dítě a obstarává všechno ohledně domácnosti i dítěte. Dítě matky s poruchou osobnosti tedy téměř nezažije dětství a je rovnou vhozeno do role dospělého, to může mít za následek, že se bude v dospělosti cítit být vnitřně dítětem a nebude se umět dospěle vyrovnávat se svým životem.

 

Dítě časem vycítí, že není bezpečné projevovat své potřeby, přání či emoce a stahuje se. Snaží se být neviditelné a později i užitečné. Snaží se nepřekážet a přestává se zcela ladit na své potřeby a ladí se na nálady své matky, aby vycítilo, kdy má alespoň malou šanci něco získat. Nálady matky jsou však nestabilní, a proto často cítí dítě frustraci, protože málokdy dosáhne svých přání. Matka s poruchou osobnosti někdy dítěti něco slíbí, ale téměř nikdy to nesplní a splní-li to, dítěti to zpětně vyčítá nebo za to očekává „revange“. Často se také stane, že vyplní dítěti přání přesně opačně, než-li si přálo, jde tedy vyloženě proti jeho potřebám. Dítě se pak následkem toho naučí raději zcela vzdát svých potřeb.

 

Samozřejmostí života s matkou s poruchou osobnosti je asociální život. Matka doma nechce žádné návštěvy dítěte nebo je jiným způsobem nepodporuje. Nedoprovází své dítě na žádné kroužky, často je ani nedovolí nebo jinak zhatí. Nechce do toho vkládat svou energii a považuje to za přebytečné, protože jí potřeby jejího dítěte nezají. O dítě se nezajímá a nepomáhá mu tak tvořit žádný sociální život ani náplň v životě. Stejně tak se školou dítěti nepomáhá a dítě má štěstí, pokud je natolik inteligentní, že pomoc nepotřebuje. Už to, že dítě porodila považuje za dost na to, aby ji dítě bylo celý život vděčné. To pak v dospělém životě opakovaně selhává a připadá si k ničemu. Své neúspěchy si však nespojuje se svou matkou, protože ta celý život zdůrazňuje, jak se dobře stará a dítě je natolik k ničemu, že všechno zkazí.

 

Mezi další rysy matky s poruchou osobnosti patří zejména manipulace, ponižování, kritika, lhaní, vyčítání, asociální chování a další, které se směrem k dítěti projevuje zejména v pozdějším věku. Matka s takovým chováním může a nemusí mít poruchu osobnosti. V každém případě i kdyby nesplňovala ostatní rysy této diagnózy, jedná se o matku vysoce necitlivou, která zanedbává či týrá své dítě. I takový případ je tedy závažný pro vývoj dítěte v dospělosti,

 

Důležitým faktem je to, že chování matky s poruchou osobnosti je nezměnitelné nebo jen minimálně změnitelné, jelikož je zasažena poruchou celá její osobnost a ona sama se tak vidí v pořádku. Dítěti tedy nepomůže, když by se pokusilo své matce vysvětlit své pocity, ba naopak si tím uškodí, protože tato matka bere vše jako útok na sebe a slabosti a odhalení dítěte spíše využije ke svému prospěchu. Matka se vždy uvidí jako oběť a dítě se vždy cítí jako viník a podle toho se k matce i k sobě také chová. Dítě není schopné dlouho nahlédnout, že prostředí v rodině není zdravé. Navíc matka se dítě snaží dlouhodobě vytrhávat ze zdravých vztahů (přátelských či rodinných), aby bylo izolováno. Paradoxem je, že právě nefunkční rodiny často zdůrazňují důležitost rodiny. Pokud dítě třeba navštěvuje skrze kamaráda jinou rodinu, tato se ohání, že jí berou dítě.

Dítě s matkou s poruchou osobnosti nejčastěji žije buď v rodině bez otce, s otcem submisivním, se stejně narušeným otcem či jinak nefunkčním otcem (alkoholik, narkoman apod.).

 

Pokud se dospělému, který byl vychováván takovými rodiči nedostane pomoc, žije celý život s vnitřním pocitem nehodnoty – jsem bezcenný – a to má vliv na celý jeho život.

 

Na starší věk dítěte a životem s matkou s poruchou osobnosti se zaměřím v dalším článku.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

Nevědomé příčiny neplodnosti: recenze knihy Desjardins-Simon, Joëlle; Debras, Sylvie

Nevědomé příčiny neplodnosti: recenze knihy Desjardins-Simon, Joëlle; Debras, Sylvie

Kniha oslovuje téměř neoslovené téma ve společnosti, že nevědomí může mít ve skutečnosti největší vliv na problematiku neplodnosti. Co je vlastně nevědomí? Je to ta část naší mysli, které si nejsme vědomi. Jsou zde myšlenky a emoce, které jsme za život vytěsnily, potlačily a to z různých důvodů.
Pokud se v životě potýkáme s nějakým psychickým blokem, bývá v protikladu právě vědomí s naším nevědomím. Příkladem může být, že si přejeme mít partnera (naše vědomé přání),ale nevědomé příčiny daří se nám s nikým vztah navázat, což nás trápí. Jako bychom si tedy partnera přáli, ale přitom neuvědoměle působíme tak, že možné zájemce odrazujeme nebo si přitahujeme nevědomě jen ty partnery, o které nestojíme. V takovém případě se v našem nevědomí může skrývat strach či odpor ke vztahu, přestože si ho ve vědomí moc přejeme a velmi nás trápí, že vztah nemáme. Nevědomí však vždy zvítězí, protože tvoří větší část naší psychiky a nezbývá než problém vyřešit v terapii a dostat ho do vědomí.
Nevědomé příčiny neplodnosti: recenze knihy Desjardins-Simon, Joëlle; Debras, Sylvie

Právě toto téma, kdy má nevědomí vliv na naši psychiku oslovuje skvělým způsobem i autorka knihy a zaměřuje se právě na neplodnost.
Kniha popisuje zajímavý paradox, kdy se páry uchylují k umělému oplodnění a velmi si dítě přejí, ale ani přirozeně ani skrze umělé oplodnění se jim nedaří otěhotnět právě proto, že se v jejich nevědomí skrývá protichůdné „přání“, tedy dítě nemít. Autorka a psycholožka s takovými páry na klinice pracuje a otevírá jim pro ně absolutně nové téma a to je uvědomění, že část jejich psychiky si dítě nepřeje a proto ho nemají. To zní párům na začátku sezení neuvěřitelně, protože často prošli kvůli otěhotnění léty nepříjemností s procesem umělého oplodnění. A vydali i nemalé peníze, aby se jim podařilo otěhotnět.

Jedním z největších překvapení v knize je právě to, že psycholožka pracuje vždy s oběma v páru. I to přikládá vlivu nevědomí, kdy se v životě nevědomě přitáhli partneři, kteří mají oba bloky vůči dítěti, aniž o tom vědí. Ne vždy se to však musí ukázat fyzicky na obou partnerech. Například někdy má jen muž problém, že nemá dostatek kvalitních spermií a žena se zdá fyzicky v pořádku, ale nevědomí pracuje u obou z nich.

Nevědomé příčiny neplodnosti: recenze knihy Desjardins-Simon, Joëlle; Debras, Sylvie

Další důležitá myšlenka knihy je, jak se v nevědomí vytvoří blok vůči dítěti. Shrneme li to, myšlenka zní, je li ve v prostoru vaší mysli zabráno místo pro dítě kýmkoli či čímkoli jiným, může se stát, že dítě nepřijde, protože pro něj není ve vašem životě místo. Nic z toho, co autorka píše neplatí obecně pro každého, každý si svou životní historii zpracovává jinak a je jinak odolný.

Kdo může v naší mysli zabrat místo dítěti?:
Sami se ještě cítíme dítětem..
Náš rodič je jako dítě a vyžaduje naši péči..
Místo dítěte máme za dítě sourozence..
Naši psychiku silně zasáhlo nějaké téma jako smrt rodiče či někoho blízkého..
Transgenerační zátěžová témata..
Naše vlastní dětství, které bylo traumatické…

Autorka tak otevírá důležitou a pro mnohé z široké veřejnosti zcela novou informaci o tom, jak moc má naše nevědomí vliv na náš život. ..a to nejenom v tématu neplodnosti. Autorka a psycholožka zcela jasně poukazuje na to, že pokud páry, které usilují o dítě nepřijmou témata z jejich nevědomí, která jim ve skutečnosti brání otěhotnět, nemusí být jejich snaha otěhotnět vyslyšena.
Navíc, ve chvíli, kdy mají páry v nevědomí strachy otěhotnět a pracují s informací, že po dítěti touží a nejde jim otěhotnět, jdou po slepé stopě, která nikam nevede. Ve skutečnosti musí najít odvahu pracovat s informací, proč vlastně dítě nechci nebo se ho bojím mít. Právě to může vést k úspěšnému otěhotnění.

Poradna Terapie

Knihu můžete zakoupit na:https://obchod.portal.cz/psychologie/nevedome-priciny-neplodnosti/

Máme s manželem malé děti - na všechno jsem sama

Máme s manželem malé děti – na všechno jsem sama

Dotaz:

Dobrý den,

prosím o radu. S manželem jsme pouze 3 roky a mám pocit, že nás chce opustit, rozvést se. Máme spolu malé děti (3roky a 1,5roku). Vždy když nastane nějaký problém nebo konflikt, tak místo abychom si sedli a popovídali si o tom, tak uteče. Vezme si pár věcí, auto a odjede. Nevím, kde je, nebere mi telefon, neodpovídá na SMS a celé to trvá už týden. Vždy musí být po jeho, má pravdu a všude byl. Má potřebu se předvádět, byť viděn. Před ostatními vypadá jako ten nejlepší manžel a tatínek na světě. Ale doma to vypadá naprosto obráceně. Já jsem doma a to znamená úklid, vaření a děti jsou pouze a jenom moje věc. On si dělá pouze, co on chce nebo uzná za vhodné. Pomáhá mi čím dál tím méně. A proč by taky měl, když on chodí do práce, vydělává peníze a já jsem pouze doma. Našel si i víkendové brigády. Když jsem mu je za čas vytkla, že má taky rodinu a vůbec se o ni nezajímá, tak mi odpověděl, že se nezajímám já o něho a ten, kdo si může maximálně stěžovat je on. Akorát mi po 4 dnech přišla SMS, že si o víkendu přijede pro děti a ať se nesnažím, že to nemá cenu. Mám strašný strach, že to udělá a já to nezvládnu. Každý den pláču a strašně to bolí. Moc mi chybí.

Máme s manželem malé děti - na všechno jsem samaOdpověď:

Dobrý den,

děkuji vám za důvěru. Mrzí mě, že se v manželství setkáváte s takovými problémy. Bohužel vím o vaší situaci málo informací, proto můj pohled na věc může být velmi omezený. Rozumím však, že cítíte na manžela veliký vztek, protože nedokáže ocenit to, co pro rodinu děláte, nezapojuje se do společného chodu domácnosti, a navíc odmítá o problémech komunikovat, což pro vás musí být velmi frustrující. Ale také chápu, že nechcete, aby váš vztah skončil a že vás taková představa ohromně bolí.

Máte spolu dvě děti, které jsou ve věku, kdy vyžadují plnou péči a pozornost. A ačkoliv je příchod dětí do rodiny nádhernou událostí, pro vztah můžou děti představovat velkou zatěžkávací zkoušku. Problémy, které u vás vyvstávají, se v partnerství objevují často, přestože je každý člověk i vztah jiný a nelze je úplně zobecňovat.

V mnoha rodinách se žena stará o celou domácnost a děti. Když přijde manžel domů, tak už je vyčerpaná, má pocit, že je na všechno sama a už vůbec nemá energii se muži ještě věnovat. Muž je naopak dotčen, že ho žena nechápe a stále mu něco vyčítá, vždyť přeci zajišťuje celou rodinu, musí kvůli tomu trávit celé dny v práci, nikdo ho za to neocení. Může mít pocit, že se žena věnuje mnohem více dětem než jemu. Je vám tento scénář povědomý?

Pokud ano, je důležité si na něm připomenout, že v partnerském vztahu nikdy nejde o věc jednoho, vždy se na ní podílí oba. Je škoda, že partner o svých pocitech komunikovat moc nedokáže a spíše volí vyhýbavé strategie. Z jeho chování však lze usoudit, že mu něco chybí. Pokud se vám podaří porozumět tomu, co to je a snažit se mu to dát, možná lépe dokáže porozumět i vašim potřebám. Ovšem nezapomínejte na to, že láska nemůže být jednostranná, a pokud oba chtějí budovat zdravý vztah, tak se musí naučit dělat kompromisy. Jestli váš manžel i po tom, co k němu začnete přistupovat jinak, nezmění nic na svém chování, tak pro takový vztah není zralý a vy byste se s ním trápila dál.

Z toho, co popisujete, na mě působí, že potřebuje pozornost a ocenění. Chce se cítit jako opravdový muž a touží po zájmu a obdivu. Zkuste ho více chválit za to, co pro vás dělá. Důležité je pozitivně ho motivovat, pochválit ho třeba i za maličkosti. Když od něj něco budete potřebovat, můžete do své prosby rovnou nějak šikovně zakomponovat kompliment, aby pro vás začal dělat věci rád. Máme s manželem malé děti - na všechno jsem sama

Také si na sebe pravidelně vyhraďte nějaký čas, kdy se budete věnovat pouze jeden druhému. Naslouchejte mu, zeptejte se ho, co by si od vás přál. Dejte mu najevo svůj zájem o to, co dělá, jak se má. Můžete zkusit na nějaký čas změnit svůj přístup a styl komunikace, vím, že to nemusí být jednoduché, pokud je ve vás tolik emocí, ale zkuste na pár týdnů myslet více na to, čeho si na něm vážíte.  Určitě bych vám také doporučila párovou terapii. Terapeut může být skvělým prostředníkem při řešení vztahových krizí.

Budu vám moc držet palce, ať vše dopadne, jak si přejete. Nebojte, určitě to zvládnete. Kdybyste cítila, že potřebujete podat pomocnou ruku a navést nějakým směrem, určitě se můžete obrátit na naši poradnu (děláme i konzultace po Skypu). Oběma také doporučuji milou knížku „Pět jazyků lásky“, která vám může pomoct přiblížit potřeby toho druhého.

Mějte se krásně,

Klára

Recenze knihy: Manipulativní rodiče, autorka  Isabelle Nazare-Aga

Recenze knihy: Manipulativní rodiče, autorka Isabelle Nazare-Aga

Naši terapeutickou poradnu často kontaktují lidé, kteří zažili vztah s manipulátorem. Ať už byli v roli dítěte, partnerky či sourozence, nebylo to příjemné setkání a cítili se jako oběť a loutka někoho „silnějšího“. Potřebovali pomoc, protože se potýkali s pocity viny, cítili se ponížení, měli nízké sebevědomí a pochybovali o svých rozhodnutích. To je jen malý výčet toho, co dokáže s člověkem udělat manipulativní osobnost. Právě proto za poradnu velmi doporučujeme knihu Manipulativní rodiče od autorky Nazare Aga. Je to autorka již třetí velmi zdařilé knihy s tématem manipulace (další knihy Nenechte se sebou manipulovat a Láska a manipulace).

Kniha Manipulativní rodiče se zabývá tím nejzákladnějším vztahem oběť a manipulátor a to v rolích dítě a rodič. Autorka zde zdůrazňuje, že rodič jako manipulátor musí splňovat ale 14 ze 30ti rysů takové osobnosti a v takovém případě je přirovnáván k narcistní a manipulativní osobnosti.Kniha samotná se hodně zaměřuje zejména na narcistně manipulativní matky.

Jak vypadá vztah rodiče k dítěti, když jeden nebo oba z rodičů splňuje tyto znaky manipulativní osobnosti?

V takovém případě dítěti chybí to základní do života, co může rodič předat a to je bezpodmínečná láska, přijetí, pochopení a pocit bezpečí. Manipulativní rodič je totiž silně sobecký, neempatický, užívá si pocit moci a jde mu zejména o to působit navenek starostivě a chválihodně. Realita je však zcela opačná. Takový rodič upřednostňuje svůj pocit moci a své cíle nad život svého dítěte.

Recenze knihy: Manipulativní rodiče, autorka  Isabelle Nazare-Aga

Manipulativní osobnosti rodiče vyvolají v dítěti pocit, že je špatné a zasévají tak první semínko pochybnosti o jeho sebehodnotě. Na jejich dětech jim nezáleží, využívají je k posilování svého narcismu a ujišťování sebe samých o správnosti svého chování.

Kniha jde díti kazuistickým příkladům do hloubky a ukazuje zajímavé detaily, například, že manipulativní rodič řeší hodně peníze a jídlo. Různým způsobem skrze peníze s dítětem manipuluje a vytváří v něm pocit závislosti.

Uplatňují peníze jako prostředek vydírání a uplatňování moci nad svými dětmi či využívat finančního prospěchu svých dětí pro sebe bez výčitek svědomí. Často peníze používají pro odpoutání dětí od lidí, které mají rádi. Stejně jako se nebojí v komunikaci používat lži, zatajovat základní informace a rozšiřovat fámy ve svůj prospěch. Často svůj příběh překrucují tak, aby v druhých vyvolávali soucit a přitáhli k sobě pozornost.

Recenze knihy: Manipulativní rodiče, autorka  Isabelle Nazare-Aga

Stejně tak bývá v takto narušené rodině silné téma jídla, které buď chybí (zejména narcistní matky nenakupují, nevaří nebo vaří velmi špatně-nesnáší se o někoho starat, jelikož je to obtěžuje a ukazuje se to pak právě i na jídle. Nebo nedávají dětem jídlo nezdravé, zapomínají svačiny, učí své děti předčasné samostatnosti).

Manipulativní rodič své dítě od narození hodně zanedbává, ale ne tak, aby to bylo vidět navenek. Hned, jak je to možné začne své dítě předčasně osamostatňovat, aby ho mohl zneužívat!Dítě narcistně manipulativní matky se tak již brzy stará ne jen o sebe, ale i o celou domácnost. Pochvalu za to však určitě nedostane, naopak mu matka vštěpuje myšlenky, jak je líné a co ještě neudělalo (projekce jí samé, kdy si ona nedokáže připustit, že domácnost nezvládá). Podobná projekce bývá skrze krititku, že je dítě sobecké!Dítě se s takovou kritikou může pak vyrovnávat celý život a dokonce tomu může celý život věřit a naopak nedokázat zdravě nahlédnout na svou matku, která ho/ji jako dítě celý život zneužívala. Cíle manipulátora je totiž vzbudit silný pocit v dítěti-ty jsi špatné! Já jsem ta správná!

A proč je tak těžké manipulativního rodiče odhalit? Manipulativní lidé působí úplně normálně a svůj intelekt využívají ve svůj prospěch. A my jsme od svého okolí naučeni, že rodiče pro nás přeci chtějí to nejlepší a tak se ani neodvážíme tyto pravdy zpochybňovat. Možná také spoléháme na to, že bude zase lépe. Že rodič bude zase milý a přívětivý – manipulativní osobnost se v základech bohužel nezmění.

Manipulativní rodič je nestálý ve svém jednání. Je to způsob jeho manipulace, kdy jednou ohledně stejného podnětu vybuchne a jindy je milý. Stejně tak někdy vybuchne nebo se urazí nebo začne ponižovat na základě malého podnětu a větší problém projde bez potíží a někdy naopak. Takové chování vyvolává v dítěti silný strach a stres, protože se v něm nevyzná a nemá se čím řídit. Vytvoří si tak „silné signálky“, kdy se řídí ne podle podnětu, ale snaží se předem vycítit náladu rodiče a podle toho jednat, aby se uchránil před dalšími útoky(výčitky, ponižování apod.).

Recenze knihy: Manipulativní rodiče, autorka  Isabelle Nazare-Aga

Proč je těžké si manipulace u rodiče připustit?

Pokud v něčem vyrůstáme celý život, máme strach si přiznat, že celou dobu bylo něco v chování našeho rodiče špatně. Potlačili bychom sebe i vše, co je nám blízké.

Těžké je také připustit si velmi typickou vlastnost manipulativní osobnosti  a tím je žárlení na štěstí svých dětí.

Manipulativní jedinci často v lidech okolo sebe vyvolávají dusno, nepříjemné pocity nesvobody. Na rodinných oslavách vládne napětí a nikdo si nedovolí cokoliv proti manipulátorovi říci. Typické je také srovnávání se s okolím a chválení svého JÁ. Paradoxem však je, že osobnost manipulátora se neustále zmítá v nadsázce pozitivního vnímání sama sebe a hlubokými pochybami o sobě. K tomu patří i srážení sebedůvěry vlastních dětí.Ovšem co se týče úspěchu, tak matka či otec cítí hrdost na své potomky, když uspějí ve své profesy či na škole, ačkoliv sami k jeho úspěchu nepřispěli ničím. Zneužívají to ale pouze proto, aby vypadali dobře před svým okolím, necítí skutečnou radost z úspěchu svých dětí. Okolí by proto nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, že rodiče mohli házet svým dětem naopak klacky pod nohy.

Jak z toho ven?

Nejdůležitější je pro oběti manipulativního chování poslední kapitola, která se nám po procitnutí snaží ukázat, že i cesta ven existuje. Je nutné si uvědomit, že takoví rodiče se nikdy nezmění a pro štěstí obětí je důležité se naučit jejich manipulace rozkrývat a asertivně odpovídat. Pomůže i držení si svého prostoru, který si nenecháme „zamořit“. Někdy je bohužel nutné tento vztah opustit a odejít úplně a navždy.

Knihu můžete zakoupit zde:https://obchod.portal.cz/psychologie/manipulativni-rodice/

 

PORADNA THERAPIA

 

 

Prarodiče mi neustále mluví do výchovy syna

Prarodiče mi neustále mluví do výchovy syna

Dotaz:

Dobrý den,

obracím se na Vás s problémem, který nastal v mé rodině a týká se vztahu prarodiče versus vnuk. Kvůli velké vzdálenosti se stýkáme zřídka. Bývaly to intervaly co čtvrt roku dva dny/jedna noc. Můj syn je hyperaktivní čili divoký, hlučný a neposedí. Když je ale u mne, tak je hodný, rád si vyrábí a podobně. Má 8 a půl roku. Kdykoli jsme dojeli na návštěvu k babičce a dědovi, tak se chvíli styděl, ale jakmile se trochu zadaptoval v jiném prostředí, tak začal tzv. řádit. Netvrdím o něm, že je „svatoušek“. I mne dovede pořádně vykolejit svou divokou povahou a odmlouváním s paličatostí. Doma mu samozřejmě vše netoleruji. Pravidla se musí dodržovat, přesto se děti neustále snaží zkoušet, kde až ta hranice je.

Jenže nastal problém, když jsme byli na návštěvě u prarodičů a syn se nechoval, jak by si oni představovali. Snaží se ho jednou za 3 měsíce předělat, což podle mne prostě nejde s ohledem na to, jak málo jsou s námi v kontaktu. Podle mne tam není ta správná citová vazba spojená s přidruženými věcmi -což nemyslím nijak zle. Syn například na společné procházce šel po obrubníku a hned to bylo zle nebo při hře Člověče, nezlob se zvýšil hlas a už bylo zle.

Prarodiče mi neustále mluví do výchovy synaPři rozloučení nechtěl babičce ani dědovi dát pusu a rozloučit se, což tedy byl dle prarodičů vrchol. Sama jsem z toho byla překvapená, ale ani mne syn neposlechl a nešel se rozloučit- seděl v autě a slzel. Myslím si, že neustálé peskování ze strany prarodičů v souvislosti s intervaly návštěv a nepochopení z jejich strany dítě nezmění. Dva dny je málo a dítě nezmění, ale jak píšu, je to můj názor.

Důležité v mém dotazu, ale je to, že po poslední návštěvě, mi bylo řečeno, že protože se syn zachoval takto, ať nepočítá s tím, že Ježíšek u babičky a dědy nechá dárek. Protože zlobil, tak žádný Ježíšek nebude. Byla jsem z toho hodně překvapená. Docela jsem se s rodiči na tohle téma pohádala, že prostě nemůžou trestat vnuka takovýmto způsobem typu „neposloucháš babičku a dědu- Ježíšek nic nedonese“. Od té doby se naše komunikace omezila. Dárek nebyl a mám si prý pořádně vychovat syna. Smutné, jak někdy vztahy upadají.

Mohla bych poprosit o Váš názor? Třeba i já to “vidím” jinak. Je mi líto, že vůbec takové situace nastávají.

Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Vztahy v rodinách jsou bohužel mnohdy složité. Ve Vašem případě bych se asi nejvíce přikláněl k tomu, že prarodiče očividně nejsou na vašeho syna a jeho „divočejší“ chování zvyklí. Trestání vnuka za to, že se nechová podle jejich představ, mi nepřijde v pořádku. Zvlášť pokud ho vidí tak málo. Je samozřejmé, že hyperaktivní děti jsou složitější na uhlídání a obecně je s nimi více starostí. S tím mohou mít prarodiče problém, protože na to zkrátka nejsou zvyklí. Na druhou stranu se domnívám, že prarodiče by měli respektovat chování dítěte a pokud není vyloženě přes čáru, tak by ho rozhodně neměli trestat. Z toho, co popisujete, mám dojem, že se syn nemůže cítit u prarodičů takzvaně „v pohodě“. Od nastavování pravidel jste tu Vy jako matka. Dítě rozpozná a dá velmi dobře najevo, když se mu něco nelíbí, nebo se necítí dobře. Koneckonců to dal dost dobře najevo nerozloučením se. Domnívám se, že u toho hrály roli dva faktory. Jednak pravděpodobně dětsky trucoval a záměrně neuposlechl, ale zároveň mám pocit, že kdyby se cítil u prarodičů dobře, tak by k ničemu takovému nedošlo. Prarodiče mi neustále mluví do výchovy syna

Netuším, jaký je Váš vztah s rodiči dlouhodobě. Jak například vychovávali Vás? To může hrát roli v tom, jak si představují, že byste Vašeho syna měla vychovávat. Pokud by Vám s ním pomáhali a viděli ho každý týden, je to něco úplně jiného. Pakliže ho vidí každého čtvrt roku, tak si asi budete muset s rodiči vyjasnit role. Chápu, že to nebude snadné. Zkuste s rodiči vést dospělou konverzaci, kde si vyjasníte, jak se syn běžně chová, co byste očekávala od vašich rodičů a co by naopak vyhovovalo jim. Z toho se pokuste najít nějaký kompromis, jak budou fungovat vaše návštěvy. Pokud ani to nezafunguje, tak se obávám, že bude potřeba, aby Váš syn trochu povyrostl a zkusil s prarodiči navázat kontakt znovu.

S pozdravem

Tomáš Novotný