Příspěvky

Když je moje matka psychopat-2.díl seriálu Můj rodič psychopat

Když je moje matka psychopat-2.díl seriálu Můj rodič psychopat

Tímto článkem volně navazuji na předchozí článek Můj rodič psychopat: https://koucink-psychoterapie.cz/muj-rodic-psychopat-aneb-nasledky-vychovy-psychopatem-v-dospelosti/, kde jsem se věnovala důsledkům výchovy rodičem s diagnózou porucha osobnosti. Zaměřovala jsem se na důsledky takové výchovy v dospělosti, s čím se dospělý potýká.

Když je moje matka psychopat-2.díl seriálu Můj rodič psychopat

Nyní bych se ráda věnovala tomu, jak matka s takovou diagnózou působí od narození na své dítě a v jeho raném věku. Věnuji se zde dětem,  které se narodí zcela zdravé, ale od počátku svého bytí se potýkají s tvrdou, nezdravou a devastující výchovou a nevztahovostí od své matky.

 

Dítě se rodí s přirozeným vztahem, ke své matce. Od počátku v ní hledá bezpečí a cítí k ní bezmeznou lásku. Matka znamená pro dítě celý svět a teprve postupně si hledá vztah i k dalším blízkým osobám. Dítě se rodí zcela bezmocné a jediným nástrojem, jak se o sebe postarat jsou jeho projevy emocí – libost či nelibost a projevy fyzických potřeb. Nemá tedy žádnou moc nad svým životem a je proto důležité narodí-li se matce, která se přirozeně ladí na jeho potřeby, poslouchá je, vztahuje se k němu s láskou a pečuje o dítě tak, aby se cítilo v bezpečí. Bezpečí je základní věc, kterou je potřeba dítěti v tomto věku zajistit. Jak ale vypadá vztah matky k dítěti, která dítěti nejen bezpečí tvořit neumí, ale ani nechce a každý její krok je pro dítě devastující?

 

Necitlivost a minimální péče matky s poruchou osobnosti k dítěti od narození a v raném věku

 

Matka psychopat (s poruchou osobnosti) považuje dítě již od narození za zbytečnou zátěž. Není nezajímavé, že takto narušené matky často mívají dětí více, a naopak matky zodpovědné a zdravé často zůstanou u jednoho. Narušená matka má děti buď z nezodpovědného chování nebo proto, aby nevypadala „divně“ ve společnosti či z jiných nepravých důvodů. Děti jí ale nezajímají a otravují.

Čerstvě narozené dítě této matky již od počátku hodně strádá. Jak v péči, tak ve vztahu s matkou. Matka k dítěti vysílá pocity, že na obtíž, přebytečné, k ničemu, otravné a neužitečné. Dítě tedy nejenže nedostane nazpět pocit lásky, ale naopak pocit, že by zde nemělo ani být. Takový pocit si dítě nese často celým životem, pokud se nerozhodne docházet na terapii nebo řešit své potíže jinak.

 

Matka o své dítě pečuje jen tak, aby přežilo. Cokoli navíc považuje za zbytečný nadstandart, který by jí zbytečně ubral energii. Tento vzorec si dítě přetáhne do dospělosti, a to má za následek, že nezná zdravé hranice svých potřeb. V dospělosti se pak zanedbává či nevědomě vytváří situace, které ho ohrožují na životě – alkohol, drogy, extrémní sporty apod. Matka není ke svému dítěti nijak empatická ani citlivá, přestože může dobře chápat, co její dítě potřebuje. Může mít pocit, že dítě ani nic necítí, protože tomu ještě racionálně nerozumí. Dítě tak vystavuje opakovaně silně nekomfortním situacím – nechává ho v zimě, nedostatečně přebalené, najedené pouze nevhodnými potravinami(rohlíky, křupky apod.-nic co by ji zabralo čas a co by ji obtěžovalo),v horku či ho krmí necitlivým a hrubým způsobem. Nic však nedělá tak zřejmým způsobem, aby to ihned zaujalo okolí dítěte.

Veškerá péče o dítě ji obtěžuje a má pocit, že přichází o svou vlastní svobodu a podle toho se k dítěti vztahuje. Nechává ho samotné, nedbá na jeho strachy a veškerou péči nad limit přežití považuje za rozmazlování, razí heslo – je ti to nepříjemné, tak dostaneš ještě navíc, aby sis zvyklo, jaký je život. Dítě si do života odnáší pocit, že není na světě žádné bezpečí a jako dospělý se buď nechrání vůbec nebo naopak přespříliš úzkostně. Dítě matka vychovává způsobem, že to přeci musí vydržet a nereaguje na jeho potřeby a projevy lítosti. Tyto přirozené projevy dítěte považuje za zbytečné kňourání a projevy rozmazlenosti.

Když je moje matka psychopat-2.díl seriálu Můj rodič psychopat

Dítě pro matku získává minimální hodnotu až tím, kdy může být užitečné. Dítěti se v dospělosti může zapsat vzorec chování, musím být užitečný či nápomocný, abych měl hodnotu. Jelikož je matka silně sobecká a zaměřuje se na své potřeby, využívá dítě zcela ke svému užitku. Dítě extrémně brzy osamostatňuje nebo odkládá jiným lidem do péče (staršímu dítěti, babičce apod.). Je tedy celkem pravidlo, že se starší sourozenec takové matky stará o její mladší dítě a obstarává všechno ohledně domácnosti i dítěte. Dítě matky s poruchou osobnosti tedy téměř nezažije dětství a je rovnou vhozeno do role dospělého, to může mít za následek, že se bude v dospělosti cítit být vnitřně dítětem a nebude se umět dospěle vyrovnávat se svým životem.

 

Dítě časem vycítí, že není bezpečné projevovat své potřeby, přání či emoce a stahuje se. Snaží se být neviditelné a později i užitečné. Snaží se nepřekážet a přestává se zcela ladit na své potřeby a ladí se na nálady své matky, aby vycítilo, kdy má alespoň malou šanci něco získat. Nálady matky jsou však nestabilní, a proto často cítí dítě frustraci, protože málokdy dosáhne svých přání. Matka s poruchou osobnosti někdy dítěti něco slíbí, ale téměř nikdy to nesplní a splní-li to, dítěti to zpětně vyčítá nebo za to očekává „revange“. Často se také stane, že vyplní dítěti přání přesně opačně, než-li si přálo, jde tedy vyloženě proti jeho potřebám. Dítě se pak následkem toho naučí raději zcela vzdát svých potřeb.

 

Samozřejmostí života s matkou s poruchou osobnosti je asociální život. Matka doma nechce žádné návštěvy dítěte nebo je jiným způsobem nepodporuje. Nedoprovází své dítě na žádné kroužky, často je ani nedovolí nebo jinak zhatí. Nechce do toho vkládat svou energii a považuje to za přebytečné, protože jí potřeby jejího dítěte nezají. O dítě se nezajímá a nepomáhá mu tak tvořit žádný sociální život ani náplň v životě. Stejně tak se školou dítěti nepomáhá a dítě má štěstí, pokud je natolik inteligentní, že pomoc nepotřebuje. Už to, že dítě porodila považuje za dost na to, aby ji dítě bylo celý život vděčné. To pak v dospělém životě opakovaně selhává a připadá si k ničemu. Své neúspěchy si však nespojuje se svou matkou, protože ta celý život zdůrazňuje, jak se dobře stará a dítě je natolik k ničemu, že všechno zkazí.

 

Mezi další rysy matky s poruchou osobnosti patří zejména manipulace, ponižování, kritika, lhaní, vyčítání, asociální chování a další, které se směrem k dítěti projevuje zejména v pozdějším věku. Matka s takovým chováním může a nemusí mít poruchu osobnosti. V každém případě i kdyby nesplňovala ostatní rysy této diagnózy, jedná se o matku vysoce necitlivou, která zanedbává či týrá své dítě. I takový případ je tedy závažný pro vývoj dítěte v dospělosti,

 

Důležitým faktem je to, že chování matky s poruchou osobnosti je nezměnitelné nebo jen minimálně změnitelné, jelikož je zasažena poruchou celá její osobnost a ona sama se tak vidí v pořádku. Dítěti tedy nepomůže, když by se pokusilo své matce vysvětlit své pocity, ba naopak si tím uškodí, protože tato matka bere vše jako útok na sebe a slabosti a odhalení dítěte spíše využije ke svému prospěchu. Matka se vždy uvidí jako oběť a dítě se vždy cítí jako viník a podle toho se k matce i k sobě také chová. Dítě není schopné dlouho nahlédnout, že prostředí v rodině není zdravé. Navíc matka se dítě snaží dlouhodobě vytrhávat ze zdravých vztahů (přátelských či rodinných), aby bylo izolováno. Paradoxem je, že právě nefunkční rodiny často zdůrazňují důležitost rodiny. Pokud dítě třeba navštěvuje skrze kamaráda jinou rodinu, tato se ohání, že jí berou dítě.

Dítě s matkou s poruchou osobnosti nejčastěji žije buď v rodině bez otce, s otcem submisivním, se stejně narušeným otcem či jinak nefunkčním otcem (alkoholik, narkoman apod.).

 

Pokud se dospělému, který byl vychováván takovými rodiči nedostane pomoc, žije celý život s vnitřním pocitem nehodnoty – jsem bezcenný – a to má vliv na celý jeho život.

 

Na starší věk dítěte a životem s matkou s poruchou osobnosti se zaměřím v dalším článku.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

Nevědomé příčiny neplodnosti: recenze knihy Desjardins-Simon, Joëlle; Debras, Sylvie

Nevědomé příčiny neplodnosti: recenze knihy Desjardins-Simon, Joëlle; Debras, Sylvie

Kniha oslovuje téměř neoslovené téma ve společnosti, že nevědomí může mít ve skutečnosti největší vliv na problematiku neplodnosti. Co je vlastně nevědomí? Je to ta část naší mysli, které si nejsme vědomi. Jsou zde myšlenky a emoce, které jsme za život vytěsnily, potlačily a to z různých důvodů.
Pokud se v životě potýkáme s nějakým psychickým blokem, bývá v protikladu právě vědomí s naším nevědomím. Příkladem může být, že si přejeme mít partnera (naše vědomé přání),ale nevědomé příčiny daří se nám s nikým vztah navázat, což nás trápí. Jako bychom si tedy partnera přáli, ale přitom neuvědoměle působíme tak, že možné zájemce odrazujeme nebo si přitahujeme nevědomě jen ty partnery, o které nestojíme. V takovém případě se v našem nevědomí může skrývat strach či odpor ke vztahu, přestože si ho ve vědomí moc přejeme a velmi nás trápí, že vztah nemáme. Nevědomí však vždy zvítězí, protože tvoří větší část naší psychiky a nezbývá než problém vyřešit v terapii a dostat ho do vědomí.
Nevědomé příčiny neplodnosti: recenze knihy Desjardins-Simon, Joëlle; Debras, Sylvie

Právě toto téma, kdy má nevědomí vliv na naši psychiku oslovuje skvělým způsobem i autorka knihy a zaměřuje se právě na neplodnost.
Kniha popisuje zajímavý paradox, kdy se páry uchylují k umělému oplodnění a velmi si dítě přejí, ale ani přirozeně ani skrze umělé oplodnění se jim nedaří otěhotnět právě proto, že se v jejich nevědomí skrývá protichůdné „přání“, tedy dítě nemít. Autorka a psycholožka s takovými páry na klinice pracuje a otevírá jim pro ně absolutně nové téma a to je uvědomění, že část jejich psychiky si dítě nepřeje a proto ho nemají. To zní párům na začátku sezení neuvěřitelně, protože často prošli kvůli otěhotnění léty nepříjemností s procesem umělého oplodnění. A vydali i nemalé peníze, aby se jim podařilo otěhotnět.

Jedním z největších překvapení v knize je právě to, že psycholožka pracuje vždy s oběma v páru. I to přikládá vlivu nevědomí, kdy se v životě nevědomě přitáhli partneři, kteří mají oba bloky vůči dítěti, aniž o tom vědí. Ne vždy se to však musí ukázat fyzicky na obou partnerech. Například někdy má jen muž problém, že nemá dostatek kvalitních spermií a žena se zdá fyzicky v pořádku, ale nevědomí pracuje u obou z nich.

Nevědomé příčiny neplodnosti: recenze knihy Desjardins-Simon, Joëlle; Debras, Sylvie

Další důležitá myšlenka knihy je, jak se v nevědomí vytvoří blok vůči dítěti. Shrneme li to, myšlenka zní, je li ve v prostoru vaší mysli zabráno místo pro dítě kýmkoli či čímkoli jiným, může se stát, že dítě nepřijde, protože pro něj není ve vašem životě místo. Nic z toho, co autorka píše neplatí obecně pro každého, každý si svou životní historii zpracovává jinak a je jinak odolný.

Kdo může v naší mysli zabrat místo dítěti?:
Sami se ještě cítíme dítětem..
Náš rodič je jako dítě a vyžaduje naši péči..
Místo dítěte máme za dítě sourozence..
Naši psychiku silně zasáhlo nějaké téma jako smrt rodiče či někoho blízkého..
Transgenerační zátěžová témata..
Naše vlastní dětství, které bylo traumatické…

Autorka tak otevírá důležitou a pro mnohé z široké veřejnosti zcela novou informaci o tom, jak moc má naše nevědomí vliv na náš život. ..a to nejenom v tématu neplodnosti. Autorka a psycholožka zcela jasně poukazuje na to, že pokud páry, které usilují o dítě nepřijmou témata z jejich nevědomí, která jim ve skutečnosti brání otěhotnět, nemusí být jejich snaha otěhotnět vyslyšena.
Navíc, ve chvíli, kdy mají páry v nevědomí strachy otěhotnět a pracují s informací, že po dítěti touží a nejde jim otěhotnět, jdou po slepé stopě, která nikam nevede. Ve skutečnosti musí najít odvahu pracovat s informací, proč vlastně dítě nechci nebo se ho bojím mít. Právě to může vést k úspěšnému otěhotnění.

Poradna Terapie

Knihu můžete zakoupit na:https://obchod.portal.cz/psychologie/nevedome-priciny-neplodnosti/

Máme s manželem malé děti - na všechno jsem sama

Máme s manželem malé děti – na všechno jsem sama

Dotaz:

Dobrý den,

prosím o radu. S manželem jsme pouze 3 roky a mám pocit, že nás chce opustit, rozvést se. Máme spolu malé děti (3roky a 1,5roku). Vždy když nastane nějaký problém nebo konflikt, tak místo abychom si sedli a popovídali si o tom, tak uteče. Vezme si pár věcí, auto a odjede. Nevím, kde je, nebere mi telefon, neodpovídá na SMS a celé to trvá už týden. Vždy musí být po jeho, má pravdu a všude byl. Má potřebu se předvádět, byť viděn. Před ostatními vypadá jako ten nejlepší manžel a tatínek na světě. Ale doma to vypadá naprosto obráceně. Já jsem doma a to znamená úklid, vaření a děti jsou pouze a jenom moje věc. On si dělá pouze, co on chce nebo uzná za vhodné. Pomáhá mi čím dál tím méně. A proč by taky měl, když on chodí do práce, vydělává peníze a já jsem pouze doma. Našel si i víkendové brigády. Když jsem mu je za čas vytkla, že má taky rodinu a vůbec se o ni nezajímá, tak mi odpověděl, že se nezajímám já o něho a ten, kdo si může maximálně stěžovat je on. Akorát mi po 4 dnech přišla SMS, že si o víkendu přijede pro děti a ať se nesnažím, že to nemá cenu. Mám strašný strach, že to udělá a já to nezvládnu. Každý den pláču a strašně to bolí. Moc mi chybí.

Máme s manželem malé děti - na všechno jsem samaOdpověď:

Dobrý den,

děkuji vám za důvěru. Mrzí mě, že se v manželství setkáváte s takovými problémy. Bohužel vím o vaší situaci málo informací, proto můj pohled na věc může být velmi omezený. Rozumím však, že cítíte na manžela veliký vztek, protože nedokáže ocenit to, co pro rodinu děláte, nezapojuje se do společného chodu domácnosti, a navíc odmítá o problémech komunikovat, což pro vás musí být velmi frustrující. Ale také chápu, že nechcete, aby váš vztah skončil a že vás taková představa ohromně bolí.

Máte spolu dvě děti, které jsou ve věku, kdy vyžadují plnou péči a pozornost. A ačkoliv je příchod dětí do rodiny nádhernou událostí, pro vztah můžou děti představovat velkou zatěžkávací zkoušku. Problémy, které u vás vyvstávají, se v partnerství objevují často, přestože je každý člověk i vztah jiný a nelze je úplně zobecňovat.

V mnoha rodinách se žena stará o celou domácnost a děti. Když přijde manžel domů, tak už je vyčerpaná, má pocit, že je na všechno sama a už vůbec nemá energii se muži ještě věnovat. Muž je naopak dotčen, že ho žena nechápe a stále mu něco vyčítá, vždyť přeci zajišťuje celou rodinu, musí kvůli tomu trávit celé dny v práci, nikdo ho za to neocení. Může mít pocit, že se žena věnuje mnohem více dětem než jemu. Je vám tento scénář povědomý?

Pokud ano, je důležité si na něm připomenout, že v partnerském vztahu nikdy nejde o věc jednoho, vždy se na ní podílí oba. Je škoda, že partner o svých pocitech komunikovat moc nedokáže a spíše volí vyhýbavé strategie. Z jeho chování však lze usoudit, že mu něco chybí. Pokud se vám podaří porozumět tomu, co to je a snažit se mu to dát, možná lépe dokáže porozumět i vašim potřebám. Ovšem nezapomínejte na to, že láska nemůže být jednostranná, a pokud oba chtějí budovat zdravý vztah, tak se musí naučit dělat kompromisy. Jestli váš manžel i po tom, co k němu začnete přistupovat jinak, nezmění nic na svém chování, tak pro takový vztah není zralý a vy byste se s ním trápila dál.

Z toho, co popisujete, na mě působí, že potřebuje pozornost a ocenění. Chce se cítit jako opravdový muž a touží po zájmu a obdivu. Zkuste ho více chválit za to, co pro vás dělá. Důležité je pozitivně ho motivovat, pochválit ho třeba i za maličkosti. Když od něj něco budete potřebovat, můžete do své prosby rovnou nějak šikovně zakomponovat kompliment, aby pro vás začal dělat věci rád. Máme s manželem malé děti - na všechno jsem sama

Také si na sebe pravidelně vyhraďte nějaký čas, kdy se budete věnovat pouze jeden druhému. Naslouchejte mu, zeptejte se ho, co by si od vás přál. Dejte mu najevo svůj zájem o to, co dělá, jak se má. Můžete zkusit na nějaký čas změnit svůj přístup a styl komunikace, vím, že to nemusí být jednoduché, pokud je ve vás tolik emocí, ale zkuste na pár týdnů myslet více na to, čeho si na něm vážíte.  Určitě bych vám také doporučila párovou terapii. Terapeut může být skvělým prostředníkem při řešení vztahových krizí.

Budu vám moc držet palce, ať vše dopadne, jak si přejete. Nebojte, určitě to zvládnete. Kdybyste cítila, že potřebujete podat pomocnou ruku a navést nějakým směrem, určitě se můžete obrátit na naši poradnu (děláme i konzultace po Skypu). Oběma také doporučuji milou knížku „Pět jazyků lásky“, která vám může pomoct přiblížit potřeby toho druhého.

Mějte se krásně,

Klára

Recenze knihy: Manipulativní rodiče, autorka  Isabelle Nazare-Aga

Recenze knihy: Manipulativní rodiče, autorka Isabelle Nazare-Aga

Naši terapeutickou poradnu často kontaktují lidé, kteří zažili vztah s manipulátorem. Ať už byli v roli dítěte, partnerky či sourozence, nebylo to příjemné setkání a cítili se jako oběť a loutka někoho „silnějšího“. Potřebovali pomoc, protože se potýkali s pocity viny, cítili se ponížení, měli nízké sebevědomí a pochybovali o svých rozhodnutích. To je jen malý výčet toho, co dokáže s člověkem udělat manipulativní osobnost. Právě proto za poradnu velmi doporučujeme knihu Manipulativní rodiče od autorky Nazare Aga. Je to autorka již třetí velmi zdařilé knihy s tématem manipulace (další knihy Nenechte se sebou manipulovat a Láska a manipulace).

Kniha Manipulativní rodiče se zabývá tím nejzákladnějším vztahem oběť a manipulátor a to v rolích dítě a rodič. Autorka zde zdůrazňuje, že rodič jako manipulátor musí splňovat ale 14 ze 30ti rysů takové osobnosti a v takovém případě je přirovnáván k narcistní a manipulativní osobnosti.Kniha samotná se hodně zaměřuje zejména na narcistně manipulativní matky.

Jak vypadá vztah rodiče k dítěti, když jeden nebo oba z rodičů splňuje tyto znaky manipulativní osobnosti?

V takovém případě dítěti chybí to základní do života, co může rodič předat a to je bezpodmínečná láska, přijetí, pochopení a pocit bezpečí. Manipulativní rodič je totiž silně sobecký, neempatický, užívá si pocit moci a jde mu zejména o to působit navenek starostivě a chválihodně. Realita je však zcela opačná. Takový rodič upřednostňuje svůj pocit moci a své cíle nad život svého dítěte.

Recenze knihy: Manipulativní rodiče, autorka  Isabelle Nazare-Aga

Manipulativní osobnosti rodiče vyvolají v dítěti pocit, že je špatné a zasévají tak první semínko pochybnosti o jeho sebehodnotě. Na jejich dětech jim nezáleží, využívají je k posilování svého narcismu a ujišťování sebe samých o správnosti svého chování.

Kniha jde díti kazuistickým příkladům do hloubky a ukazuje zajímavé detaily, například, že manipulativní rodič řeší hodně peníze a jídlo. Různým způsobem skrze peníze s dítětem manipuluje a vytváří v něm pocit závislosti.

Uplatňují peníze jako prostředek vydírání a uplatňování moci nad svými dětmi či využívat finančního prospěchu svých dětí pro sebe bez výčitek svědomí. Často peníze používají pro odpoutání dětí od lidí, které mají rádi. Stejně jako se nebojí v komunikaci používat lži, zatajovat základní informace a rozšiřovat fámy ve svůj prospěch. Často svůj příběh překrucují tak, aby v druhých vyvolávali soucit a přitáhli k sobě pozornost.

Recenze knihy: Manipulativní rodiče, autorka  Isabelle Nazare-Aga

Stejně tak bývá v takto narušené rodině silné téma jídla, které buď chybí (zejména narcistní matky nenakupují, nevaří nebo vaří velmi špatně-nesnáší se o někoho starat, jelikož je to obtěžuje a ukazuje se to pak právě i na jídle. Nebo nedávají dětem jídlo nezdravé, zapomínají svačiny, učí své děti předčasné samostatnosti).

Manipulativní rodič své dítě od narození hodně zanedbává, ale ne tak, aby to bylo vidět navenek. Hned, jak je to možné začne své dítě předčasně osamostatňovat, aby ho mohl zneužívat!Dítě narcistně manipulativní matky se tak již brzy stará ne jen o sebe, ale i o celou domácnost. Pochvalu za to však určitě nedostane, naopak mu matka vštěpuje myšlenky, jak je líné a co ještě neudělalo (projekce jí samé, kdy si ona nedokáže připustit, že domácnost nezvládá). Podobná projekce bývá skrze krititku, že je dítě sobecké!Dítě se s takovou kritikou může pak vyrovnávat celý život a dokonce tomu může celý život věřit a naopak nedokázat zdravě nahlédnout na svou matku, která ho/ji jako dítě celý život zneužívala. Cíle manipulátora je totiž vzbudit silný pocit v dítěti-ty jsi špatné! Já jsem ta správná!

A proč je tak těžké manipulativního rodiče odhalit? Manipulativní lidé působí úplně normálně a svůj intelekt využívají ve svůj prospěch. A my jsme od svého okolí naučeni, že rodiče pro nás přeci chtějí to nejlepší a tak se ani neodvážíme tyto pravdy zpochybňovat. Možná také spoléháme na to, že bude zase lépe. Že rodič bude zase milý a přívětivý – manipulativní osobnost se v základech bohužel nezmění.

Manipulativní rodič je nestálý ve svém jednání. Je to způsob jeho manipulace, kdy jednou ohledně stejného podnětu vybuchne a jindy je milý. Stejně tak někdy vybuchne nebo se urazí nebo začne ponižovat na základě malého podnětu a větší problém projde bez potíží a někdy naopak. Takové chování vyvolává v dítěti silný strach a stres, protože se v něm nevyzná a nemá se čím řídit. Vytvoří si tak „silné signálky“, kdy se řídí ne podle podnětu, ale snaží se předem vycítit náladu rodiče a podle toho jednat, aby se uchránil před dalšími útoky(výčitky, ponižování apod.).

Recenze knihy: Manipulativní rodiče, autorka  Isabelle Nazare-Aga

Proč je těžké si manipulace u rodiče připustit?

Pokud v něčem vyrůstáme celý život, máme strach si přiznat, že celou dobu bylo něco v chování našeho rodiče špatně. Potlačili bychom sebe i vše, co je nám blízké.

Těžké je také připustit si velmi typickou vlastnost manipulativní osobnosti  a tím je žárlení na štěstí svých dětí.

Manipulativní jedinci často v lidech okolo sebe vyvolávají dusno, nepříjemné pocity nesvobody. Na rodinných oslavách vládne napětí a nikdo si nedovolí cokoliv proti manipulátorovi říci. Typické je také srovnávání se s okolím a chválení svého JÁ. Paradoxem však je, že osobnost manipulátora se neustále zmítá v nadsázce pozitivního vnímání sama sebe a hlubokými pochybami o sobě. K tomu patří i srážení sebedůvěry vlastních dětí.Ovšem co se týče úspěchu, tak matka či otec cítí hrdost na své potomky, když uspějí ve své profesy či na škole, ačkoliv sami k jeho úspěchu nepřispěli ničím. Zneužívají to ale pouze proto, aby vypadali dobře před svým okolím, necítí skutečnou radost z úspěchu svých dětí. Okolí by proto nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, že rodiče mohli házet svým dětem naopak klacky pod nohy.

Jak z toho ven?

Nejdůležitější je pro oběti manipulativního chování poslední kapitola, která se nám po procitnutí snaží ukázat, že i cesta ven existuje. Je nutné si uvědomit, že takoví rodiče se nikdy nezmění a pro štěstí obětí je důležité se naučit jejich manipulace rozkrývat a asertivně odpovídat. Pomůže i držení si svého prostoru, který si nenecháme „zamořit“. Někdy je bohužel nutné tento vztah opustit a odejít úplně a navždy.

Knihu můžete zakoupit zde:https://obchod.portal.cz/psychologie/manipulativni-rodice/

 

PORADNA THERAPIA

 

 

Prarodiče mi neustále mluví do výchovy syna

Prarodiče mi neustále mluví do výchovy syna

Dotaz:

Dobrý den,

obracím se na Vás s problémem, který nastal v mé rodině a týká se vztahu prarodiče versus vnuk. Kvůli velké vzdálenosti se stýkáme zřídka. Bývaly to intervaly co čtvrt roku dva dny/jedna noc. Můj syn je hyperaktivní čili divoký, hlučný a neposedí. Když je ale u mne, tak je hodný, rád si vyrábí a podobně. Má 8 a půl roku. Kdykoli jsme dojeli na návštěvu k babičce a dědovi, tak se chvíli styděl, ale jakmile se trochu zadaptoval v jiném prostředí, tak začal tzv. řádit. Netvrdím o něm, že je „svatoušek“. I mne dovede pořádně vykolejit svou divokou povahou a odmlouváním s paličatostí. Doma mu samozřejmě vše netoleruji. Pravidla se musí dodržovat, přesto se děti neustále snaží zkoušet, kde až ta hranice je.

Jenže nastal problém, když jsme byli na návštěvě u prarodičů a syn se nechoval, jak by si oni představovali. Snaží se ho jednou za 3 měsíce předělat, což podle mne prostě nejde s ohledem na to, jak málo jsou s námi v kontaktu. Podle mne tam není ta správná citová vazba spojená s přidruženými věcmi -což nemyslím nijak zle. Syn například na společné procházce šel po obrubníku a hned to bylo zle nebo při hře Člověče, nezlob se zvýšil hlas a už bylo zle.

Prarodiče mi neustále mluví do výchovy synaPři rozloučení nechtěl babičce ani dědovi dát pusu a rozloučit se, což tedy byl dle prarodičů vrchol. Sama jsem z toho byla překvapená, ale ani mne syn neposlechl a nešel se rozloučit- seděl v autě a slzel. Myslím si, že neustálé peskování ze strany prarodičů v souvislosti s intervaly návštěv a nepochopení z jejich strany dítě nezmění. Dva dny je málo a dítě nezmění, ale jak píšu, je to můj názor.

Důležité v mém dotazu, ale je to, že po poslední návštěvě, mi bylo řečeno, že protože se syn zachoval takto, ať nepočítá s tím, že Ježíšek u babičky a dědy nechá dárek. Protože zlobil, tak žádný Ježíšek nebude. Byla jsem z toho hodně překvapená. Docela jsem se s rodiči na tohle téma pohádala, že prostě nemůžou trestat vnuka takovýmto způsobem typu „neposloucháš babičku a dědu- Ježíšek nic nedonese“. Od té doby se naše komunikace omezila. Dárek nebyl a mám si prý pořádně vychovat syna. Smutné, jak někdy vztahy upadají.

Mohla bych poprosit o Váš názor? Třeba i já to “vidím” jinak. Je mi líto, že vůbec takové situace nastávají.

Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Vztahy v rodinách jsou bohužel mnohdy složité. Ve Vašem případě bych se asi nejvíce přikláněl k tomu, že prarodiče očividně nejsou na vašeho syna a jeho „divočejší“ chování zvyklí. Trestání vnuka za to, že se nechová podle jejich představ, mi nepřijde v pořádku. Zvlášť pokud ho vidí tak málo. Je samozřejmé, že hyperaktivní děti jsou složitější na uhlídání a obecně je s nimi více starostí. S tím mohou mít prarodiče problém, protože na to zkrátka nejsou zvyklí. Na druhou stranu se domnívám, že prarodiče by měli respektovat chování dítěte a pokud není vyloženě přes čáru, tak by ho rozhodně neměli trestat. Z toho, co popisujete, mám dojem, že se syn nemůže cítit u prarodičů takzvaně „v pohodě“. Od nastavování pravidel jste tu Vy jako matka. Dítě rozpozná a dá velmi dobře najevo, když se mu něco nelíbí, nebo se necítí dobře. Koneckonců to dal dost dobře najevo nerozloučením se. Domnívám se, že u toho hrály roli dva faktory. Jednak pravděpodobně dětsky trucoval a záměrně neuposlechl, ale zároveň mám pocit, že kdyby se cítil u prarodičů dobře, tak by k ničemu takovému nedošlo. Prarodiče mi neustále mluví do výchovy syna

Netuším, jaký je Váš vztah s rodiči dlouhodobě. Jak například vychovávali Vás? To může hrát roli v tom, jak si představují, že byste Vašeho syna měla vychovávat. Pokud by Vám s ním pomáhali a viděli ho každý týden, je to něco úplně jiného. Pakliže ho vidí každého čtvrt roku, tak si asi budete muset s rodiči vyjasnit role. Chápu, že to nebude snadné. Zkuste s rodiči vést dospělou konverzaci, kde si vyjasníte, jak se syn běžně chová, co byste očekávala od vašich rodičů a co by naopak vyhovovalo jim. Z toho se pokuste najít nějaký kompromis, jak budou fungovat vaše návštěvy. Pokud ani to nezafunguje, tak se obávám, že bude potřeba, aby Váš syn trochu povyrostl a zkusil s prarodiči navázat kontakt znovu.

S pozdravem

Tomáš Novotný

Manžel se vyhýbá komunikaci mezi námi

Manžel se vyhýbá komunikaci mezi námi

Dotaz:

Dobrý den,

trvá to přibližně půl roku, co nám s manželem totálně vázne komunikace. Začalo to neshodami s matkou manžela. Manžel se zastával jen své matky, mě vůbec. Vždy odpovídá „můžeš si za to sama, kdybys byla ticho a nevyhledávala problémy, bylo by vše v pořádku“. Všechny chyby svaluje na mě. Za vše špatné můžu já. Nebaví se se mnou a nechce mi na nic odpovídat. Máme dvě děti, jen kvůli nim nechci odcházet. Uráží mě různými poznámkami. Dále je problém i ve finanční stránce. Nedává mi žádné peníze. Jídlo i ošacení dětí hradím sama ze své výplaty. On platí půjčku a energie.

Manžel se vyhýbá komunikaci mezi námi

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za Vaši otevřenost a důvěru.

To, co popisujete, pro Vás musí být velice vyčerpávající a náročné. Mám pocit, že ve vztahu nemůžete být sama sebou, jste se svými přáními, potřebami a city odmítána. Navíc ve Vás partner podporuje pocity viny, a vy tak možná nevnímáte své potřeby, city a přání jako důležitá. Připadá mi, že Vás v tom partner nechává a nemá ani snahu s tím něco dělat.

Vždyť právě manželství má být místem, kde máme sdílet své potřeby, pocity a přání. Komunikovat a sdělovat si své bolesti, strasti ale i radosti. Právě komunikace je ve vztahu velmi důležitá, a pokud nekomunikujete je to problém. A to především ve chvíli, kdy je jeden z partnerů nespokojen. Pokud jeden z partnerů navíc nechce komunikovat, ten druhý je v pasti. Vlastně neví, co dělat. Je na to sám, a i když by rád s tím druhým sdílel to co, potřebuje, je odmítán a ponižován.

Doporučovala bych Vám vyhledat služeb manželské poradny či rodinné terapie. Pokud na to Váš manžel nepřistoupí, neváhejte a zkuste vyhledat individuální terapii či psychologickou poradnu, kde dostanete mnohem větší prostor se podívat na své problémy a témata. Vybrat si můžete dle vlastního uvážení, nebo se můžete obrátit na terapeuty a psychology přímo u nás v poradně.

Nemohu Vám říci, zda byste měla ze vztahu odejít, nebo v něm zůstat. To je na Vás. Nicméně já bych nedokázala být ve vztahu s mužem, o kterého se nemohu opřít, který mi dává najevo, že je mu jedno, co cítím, co potřebuji, nechce se mnou komunikovat a budil by ve mně pocity viny, že si za tento stav mohu sama.Manžel se vyhýbá komunikaci mezi námi

Co bych ještě ráda zmínila, je fakt, že pokud to všechno děláte pro děti, může se to zdát být na jednu stranu obdivuhodné, ale na druhou stranu setrváváte ve vztahu na úkor sebe sama a děti toto vnímají. Děti si všímají všeho, co se kolem nich děje a pokud je matka nebo otec nespokojen, ví to. Upřímně jsem toho názoru, že pokud je spokojená matka, jsou spokojené i děti a naopak.

Nezapomínejte sama na sebe i vy jste důležitá a zasloužíte si být respektována a spokojená!

Doufám, že Vám má odpověď alespoň trochu pomohla.

Přeji Vám mnoho štěstí, a pokud budete potřebovat, neváhejte se na nás opět obrátit.

S pozdravem Lucie

Partner kvůli mně odešel od rodiny-teď nemohu selhat!

Manžel je manipulátor-mám strach odejít

Dotaz:

Dobrý den,
s manželem žiji 15 let a od narození první dcery Děti máme dvě, dcera 14, syn 12) zaznamenal vztah, z mého pohledu (asi po fázi největší zamilovanosti), citelné trhliny.  Cítila jsem se bez podpory, na manžela jsem se nemohla spolehnout (při každé příležitosti hodně pil, předem domluvené plány byly po pár skleničkách ignorovány, když jsem se po dobrém i po zlém do žadovala toho, na čem jsme se dohodli, byla jsem hysterka, patologicky žárlivá, nemožná, srovnávaná s ostatními). Často jsem byla upozorňována na nedostatky – vše bylo takové nenápadné poučování a jakoby v dobrém úmyslu (např. “na rozdíl o tebe při vkládání nádobí do myčky přemýšlím”, “podívej se, jak se chováš”, “myslíš jen na sebe”, “moje ex byla oproti tobě hvězda”…). Nejdříve jsem se cítila naštvaně, když jsem se začala bránit, vše mi ještě odargumentoval tak, že jsem se nakonec cítila tak provinile, že jsem se mu omluvila, často jsem měla pocit, že se omlouvám i za to, co jsem ani neudělala. Obvyklá byla jeho věta: “Moje chování je výhradně reakcí na tvoje chování”. Pracovala jsem z domu (překlady), nikdy jsem nebyla na manželovi finančně závislá, v některých f ázích, když už byly děti větší, jse m měla i dvě práce, přesto měl neustále připomínky, buď jsem vydělávala málo a byla mi udělena rada, ať “táhnu pinglovat do Rakouska”, nebo mu vadilo, že jsem pořád doma….přitom byl kompletně zajištěn chod domácnosti a veškerá starost o děti.

Manžel je manipulátor-mám strach odejítTaké jsem si po čase všimla, že mne zásadně neoslovuje (ani jménem, ani žádným jiným oslovením), že se jeho moralizování odehrává výhradně beze svědků, ve společnosti je naopak velmi milý, chápavý, dokonce i zná moje jméno a okolí ho má za milého, přátelského dobráka. Nebo bývá hodně smutný, když je po nějakém domácím výstupu, a budí velkou lítost. Zlom nastal, když jsem po 10 letech (na jeho nátlak) nastoupila do práce, přijali mne do kanceláře, po roce jsem byla povýšena a přidali mi plat, když jsem to manželovi s radostí oznámila, suše prohodil: “nějak brzo, ne?”. Jen že já se v kolektivu kolegů začala cítit jako někdo úplně jiný, že něco umím, že je se mnou občas i zábava, že mohu být i pochválena , oceněna…..a začalo se mi zvedat sebvědomí. A od t é doby se krize v pratnerství výrazně zhoršila. P říkladů bych mohla uvést na celou knihu. Narazila jsem na několim odkazů o manipulátorech……..nechci manželovi nijak křivdit, ale mám pocit, jako bych v charakteristik ách manipulátora našla jeho. Bohužel se ve mne zlomil i vztah k manželovi, už nemám strach, že mne opustit (naopak, kéž by), že se na mne bude zlobit, že mu ubližuju. I to je ale provázeno vysilujícím procesem. Do konce už se i na dva měsíce dobrovolně odstěhoval do bytu, který dostal od rodičů (nejdříve vyhazova l z domu mě, pak zase že půjde on, jednou na mě křičel, ať nepočítám s tím, že odejde s holýma rukama, když odešel, reagoval na moje písemné výzvy, aby si dal do kupy, co bude požadovat tak, že nechce vůbec nic, že mi všecno nechá). Jenže mi ho pak bylo líto (byl smutný a vyvolával ve mne soucit) a dohodli jsme se že to ještě zkusíme.

Manžel je manipulátor-mám strach odejítPo třech měsících je vše ve starých kolejích. O pět dostávám přednášky: např. kvůli fotce, kterou jsem měla uloženou v mobilu, kvůli tomu, že jsem si v noci odešla lehnout do obýváku, když jsem nemohla spát, padly i výhružky fyzickým násilím a vyhazovem z domu, sprosté nadávky. Žiji v napětí, co mi zase bude vyčteno, když udělám/řeknu a), měla jsem udělat/říct b) a naopak, popř. se u toho blbě tvářím nebo mám špatný tón hlasu. Někdy si přeji, aby si manžel našel jinou ženu a dal mi už pokoj. Cítím, že si ho nevážím, že chci vztah ukončit, ale bojím se ten krok udělat, bojím se jeho rakce. Manžel navrhl i poradnu, ale nevím, jestli má smysl, navíc předpokládám, že pokud budu souhlasit, tak se bude všemožně vytáčet, proč tam nejít (protože jsem t aková a maková a nemělo by to cenu), když řeknu nechci, budu obviněna z neochoty spolupracovat. Samozřejmě vím, že mám také svoje mouchy, že umím být protivná, nervózní, občas výbušná….
A tak balancuji mezi výčitkami nad svou sobeckost í a pochybnostmi o sobě, a mezi touhou po rozchodu a svobodě a strachem z toho, co bude následovat. Jak se na rozchod s manipulátorem (pokud tedy vůbec manipulátorem je) připravit? Jak s ním jednat? Jak se vyjadřovat, aby nebylo vyslovené obratem použito jako zdroj obviňování, moralizován í a urážení?

 

Dobrý den,

V první řadě bych Vám chtěla poděkovat, že jste se na nás obrátila se svým dotazem. Stejně tak díky za Vaši důvěru a otevřenost. Ve vztahu, ve kterém setrváváte tak dlouhou dobu není opravdu jednoduché být. Z toho, co mi popisujete je dost možné, že opravdu žijete s manipulátorem. Život s manipulátorem není vůbec jednoduchý a rozchod s ním také ne. Nyní bych uvedla pár slov, kdo vlastně manipulátor je a poté se dostala k tomu, co v takové situaci dělat.

Manipulátor je člověk, který Vás dokáže přimět dělat věci, které byste dříve nedělala, vzbuzuje ve Vás pocity méněcennosti a viny za vše, co se ve vztahu stane (tedy toho negativního). K tomu, aby dosáhl svého využívá nejrůznější prostředky jako je třeba lichocení, laskavosti nebo již zmiňované vzbuzování pocitů viny. Kromě toho, jak sama ve svém dotaze popisujete, manipulátor při komunikaci s okolím se staví do té lepší pozice, a naopak partnera vykresleju, jako toho „špatného“. Chce být vždy uznávaný, dovolává se lásky, odpovědnosti, žárlivosti, pochvaly. Má tisíce argumentů, které Vás dokáží doslova udolat a pokud to není opravdu nutné, tak se neomlouvá.

Manžel je manipulátor-mám strach odejít

To, že vztah s manipulátorem je náročný jsem již zmiňovala. Je to především z toho důvodu, že manipulátor systematicky a dlouhodobě druhému člověku snižuje sebevědomí, probouzí ve druhém pocity viny a méněcennosti. Partner manipulátora je nerozhodný, neví, co je správné, má strach z následků svého jednání a není si svým rozhodnutím jistý. A pokud si svým rozhodnutím jistý je, ve chvílích, kdy s manipulátorem o tomto rozhodnutí debatuje, má pocit, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Najednou ztrácí argumenty, přestává si být jistý a raději ze svého rozhodnutí opustí. Právě manipulátor je mistr ve vyvolávání pocitu toho, že jste tím/tou špatným/špatnou.

I proto se připravte na to, že rozchod s manipulátorem nebude jednoduchou záležitostí, která by trvala pár dní. Právě naopak, manipulátor je vytrvalý. Vzhledem k tomu bych Vám doporučovala si utřídit své myšlenky a přání. Co chcete, co je to, co nyní potřebujete. Kdybyste se nebála, co byste udělala? Tyto myšlenky a přání, si můžete utřídit jen v sama sobě, ale klidně si je můžete sepsat i na kus papíru. Když plánujete manipulátorovi oznámit, co vlastně chcete, připravte si to předem. Klidně si celou debatu sepište. Řekněte si, na co odpovídat budete a o čem se již bavit nebudete. Právě manipulátor nás udolá ve chvílích, kdy s ním diskutujeme a necháváme mu prostor pro jeho argumenty. Rychle se celá debata zvrtne opět v jeho prospěch a my jsme opět na začátku, ještě s větším strachem a nižším sebevědomím. Proto si uvědomte, že nejste povinna odpovídat na manželovo otázky, pokud s ním o tom nechcete mluvit. Můžete mu říci jen to, co vy chcete a co máte na srdci. Kromě toho, že byste si měla připravit argumenty a utřídit si myšlenky, obraťte se na někoho, kdo Vám poskytne podporu a touto náročnou situací Vás provede.

Pokud se rozhodnete, že chcete vztah ukončit, připravte se na to, že to nebude snadné. Manipulátor má ve zvyku vykreslit toho druhého jako toho, kdo za rozchod může, a sebe jako toho, koho by měl každý litovat. Bude se nadále snažit mít situaci pod kontrolou a dostat druhého pod svou moc. I proto je na místě, abyste v případě rozchodu omezila kontakt s manželem.

Kromě toho Vám doporučuji, abyste vyhledala péče a pomoci poradenského psychologa, nebo psychoterapeuta. Oba Vám dají prostor k tomu, abyste mohla sdílet Vaše pocity, přání a to, co zrovna potřebujete. Pomohou Vám i v tom, jak reagovat na manipulaci a budou Vám oporou, kterou zřejmě potřebujete. Jednou z těchto opor je i Vaše práce, je skvělé, že máte práci, která Vám zvyšuje sebevědomí a dává Vám pocit, že jste šikovná, nepostradatelná.

Manžel je manipulátor-mám strach odejítPsychologa si můžete vybrat dle vlastního výběru, nebo se můžete obrátit přímo na naše terapeuty. Konkrétně bych Vám doporučila Mgr. Bc. Šárku Červinkovou, která se specializuje na práci s lidmi, jež mají ve svém životě manipulátora. Pokud jste z daleka, Šárka nabízí i sezení online (přes Skype). Zvažte to, věřím že právě dobrý odborník Vám pomůže tuto těžkou situaci zvládnout.

Již nyní jste udělala hodně k tomu, abyste mohla žít tak, jak byste si přála. Bez strachu, výčitek a pocitů méněcennosti. Jsem velice ráda, že jste napsala. Nyní je jen na Vás, jak situaci budete řešit dál. I když je to situace těžká a nebude to jednoduché, věřím, že to zvládnete.

Doufám, že má odpověď je dostačující a poskytla Vám to, co jste potřebovala. Je mi líto, že Vám nemohu takto přes email pomoci více. Pokud budete potřebovat neváhejte se na mě opět obrátit.

Držím Vám palce a přeji mnoho síly,

S pozdravem

Lucie

Syn má problém s alkoholem,jak mu mohu jako jeho matka pomoci?

Syn má problém s alkoholem,jak mu mohu jako jeho matka pomoci?

Dobrý den,

prosím o radu, syn je po těžkých popáleninách (50%), dříve měl problémy s alkoholem a přemýšlel i o léčbě. Nyní si více jak půl roku nemohl dát ani kapku a byl v pohodě. Nyní ho v domácí léčbě začali navštěvovat bývalí kamarádi a jeho chování se otočilo zpět o 180 stupňů. Jeho stav není přizpůsoben k tomu, aby si mohl popít (bere léky a má problémy s pohybem), přesto asi špatný vliv party ho podporuje v tom se napít. Není s ním rozumná řeč, stále jen slyšíme, že je mu vše jedno. Psychologa navštěvuje skrz deprese a psychický stav po úrazu. My jsme ovšem v koncích a nevíme jak mu pomoci, jak s ním mluvit, jak se k němu chovat.

Synovi je 22 let.
Pokud by jste mi mohli prosím poradit, jak komunikovat s člověkem, který má psychické problémy byla bych vám vděčná. (Rozjezdovým bodem pití bylo asi to, že mu lékařka dovolila, že si jedno jedno pivo na prášky dát může a že ho navštívili kamarádi, kvůli kterým vznikla doma hádka – od té doby to jde z kopce).

Děkuji Vám
Přeji pěkný den

Syn má problém s alkoholem,jak mu mohu jako jeho matka pomoci?

 

Dobrý den,

Děkuji za vaši důvěru. Vaše pozice v takovéto situaci není jednoduchá. Rozumím vám, že vás trápí dívat se na to, že se psychický stav vašeho syna zhoršuje a také, že se zapletl s lidmi, kteří ho sráží dolů a nyní upadá znovu do závislosti na alkoholu. Možná cítíte velký pocit bezmoci, protože přestože moc chcete, aby se mu vedlo dobře a byl spokojený, tak vidíte, že se točí v bludném kruhu a není ve vašich silách to změnit.

Vzhledem k tomu, že vím o vašem prožívání a vztahu se synem málo informací, tak vám mohu poskytnout pouze obecnější pohled na věc, a proto bych vám určitě doporučila návštěvu psychologické poradny, kde budete mít prostor k tomu, abyste své téma mohla probrat více do hloubky. Psycholog vám může velmi pomoct k získání náhledu na to, jak svůj problém řešit, a také si s ním budete moct prožít své emoce a tím pečovat i o sebe, což je velmi důležité v kontextu toho, co se u vás doma děje.

Co se týče vaší otázky ohledně vhodné komunikace s blízkým člověkem, který má psychické problémy, je třeba brát v úvahu oba faktory, které na psychiku vašeho syna negativně působí, jak jeho depresi, tak to, že má opět sklon k pití. Komunikace s ním by měla být hodně podporující a empatická, ale vzhledem k alkoholu i pevná. Základem je, aby s vámi mohl otevřeně mluvit o tom, co ho trápí a získal pocit, že mu rozumíte.Váš syn se nejspíš snaží uniknout z nepříjemné reality, zaplnit prázdnotu, co cítí. Ve svém věku ještě může hledat sám sebe, cítit se zmatený, méněcenný kvůli popáleninám. Potřebuje velkou dávku porozumění a podpory. Důležité je vytvořit mu půdu proto, aby si budoval znovu své sebevědomí, uvědomil si svou hodnotu. Proto ho chvalte, ukažte mu, že v něj věříte a snažte se v to opravdu věřit i vy sama.

Váš syn už je dospělý, netlačte na něj, nepřijímejte zodpovědnost za to, co se mu děje. On si musí sám uvědomit, že má problém s návykovou látkou, nikdo jiný ho z toho nedostane. Jako velmi pozitivní vnímám, že je v psychologické péči a pracuje se svou depresí.

Syn má problém s alkoholem,jak mu mohu jako jeho matka pomoci?

Co tedy můžete udělat vy? Můžete syna motivovat, vytvořit pro něj přijímající rodinné prostředí. Mluvte s ním se zájmem, ukažte mu, že jste tu pro něj. Ptejte se ho, proč to dělá, co potřebuje, co mu chybí… Můžete s ním mluvit o jeho hodnotách, podporovat ho k tomu, aby našel v něčem smysl, vést ho ke zdravému režimu.

Je třeba, abyste se vyhnula nějakému kázání či příkazům, zato můžete dát upřímně najevo svůj postoj, říct mu, že s tím, co dělá, nesouhlasíte. Můžete si najít nějakou chvíli a prostor, kde se bude cítit uvolněně a v bezpečí a tam mu sdělit, co cítíte. Komunikujte jemně, ale jasně. Dejte mu najevo, že vám na něm záleží, ale že jeho pití vnímáte jako problematické. Pokud bude nadále pít, dejte mu jasné hranice-buď se sebou budeš něco udělat (léčit se), nebo… (něco, co je pro něj důležité). A buďte neústupná. Pamatujte však na to, že se musí rozhodnout on sám.

Druhým lidem stejně nejlépe ukážeme, jak lze žít spokojeně a smysluplně, když uvidí, že tak opravdu žijeme my sami. Myslete na to, že když budete vyzařovat radost, můžete pro něj být s partnerem dobrým vzorem, protože se mu tak otevře nový pohled na svět. Ukážete mu tím, jak se na svět může dívat i on. Proto je důležité, abyste myslela především na sebe, pracovala na sobě a užívala si život. Dělejte, co vás baví, zkuste ho zapojit do nějaké aktivity, pokud bude chtít, a mějte naději. Nebojte se, určitě vše dobře dopadne. Je od vás moc hezké, že se snažíte najít cestu, jak tu pro něj být.

Doufám, že jsem vám alespoň trochu pomohla. Držím vám moc palce, ať se vše dá do pořádku. Kdybyste své téma potřebovala probrat více, můžete se vždy obrátit na naši poradnu. Budeme tu pro vás.

Klára

Tatínek nejeví zájem o malou dceru

Tatínek nejeví zájem o malou dceru

Dobry den.
Jsem sama s dcerou 2,5 roku. Její tatínek s ní kontakt spíš nevyhledává raději se odstěhoval do jiného města. Vidí se cca 1x za 2 měsíce na cca 2 hodiny. Nevím jak jí začít říkat a vysvětlovat že to tak prostě je, že tatínek nema zájem o to víc se vídat. Už se začíná ptát a otázky kde je tatínek ..?a začíná sledovat ostatní děti které tatínka mají…Je mi líto že o svého tatínka přichází. Děkuji za radu.

Tatínek nejeví zájem o malou dceru

Dobrý den,

je mi líto, v jaké situaci se již dlouhou dobu nacházíte. Musí to pro Vás být obzvlášť těžké. Sama víte, že rodiče pro své děti chtějí vždy to nejlepší a právě to, Vás dostává opravdu do těžké situace. Z dotazu mi není jasné kolik let je Vaší dceři, ale zkusím si představit v jakém je asi věku. Je smutné, když jeden z rodičů neprojevuje zájem o své dítě, nicméně jsem toho názoru, že vy nejste tím, kdo je za to zodpovědný. Neberte na sebe zodpovědnost za to, že otec Vaší dcery nemá zájem o kontakt s ní. Nevím, co je důvodem tak malého zájmu o ni, ale nevylučovala bych možné pocity strachu, že se dcera začne ptát, proč tam pro ni není. Důvodů ale může být mnohem více, ty ale znáte jen vy a on.

Ve chvílích, kdy se dítě začne ptát po jednom z rodičů, je nejlepší říci dítěti pravdu. Samozřejmě úměrně jeho věku. Mluvte s ní o tom, nevymýšlejte si pohádky. Formulujte odpověď neutrálně. Dítě nesmí mít pocit, že je tím, kdo může za to, že ho tatínek nechce vídat, nebo mít dokonce strach, že ho nemá rád. Neházejte špínu na jejího otce, i když vás to třeba bude stát úsilí. Někdy si musíme něco takové odpustit.

Tatínek nejeví zájem o malou dceru

Jedna z možností je ta, že kontaktujete jejího otce, protože abyste mohla své dceři říci pravdu, musíte ji znát. Zjistěte, jak o tom přemýšlí, zda má v budoucnosti zájem o svou dceru, co je jeho cílem? Chce ji vůbec ještě vídat, nebo chce kontakt s ní úplně omezit? Na základě toho poté můžete formulovat věty, které řeknete své dceři. Je důležité ujistit Vaši dceru, že si s vámi o tom může kdykoli promluvit, že jste tam pro ni. Pokud si i tak nejste jistá v tom, jak se svou dcerou o tom mluvit, zkuste se obrátit na dětského psychologa nebo naše terapeuty.

I takovéto pravdy, které nás mohou občas zabolet, lze říci citlivě a společně s ujištěním matky, nebo otce, dají dítěti pocity bezpečí, lásky a jistoty, které potřebují.

Doufám, že Vám má odpověď pomohla.
Oceňuji Váš veliký zájem o to, abyste dokázala se svou dcerou o tomto tématu mluvit citlivě. Jste skvělá máma. Přeji Vám mnoho sil.
S pozdravem
Lucie

Problémy ve vztahu -  Na dovolené jsem se zamilovala do mladšího muže

Žárlím! Jako nová přítelkyně jsem ve vztahu vždy ta druhá-až po dítěti a exmanželce partnera

Dotaz: Dobry vecer,

mám dotaz ohledne meho pritele a jeho expřítelkyně, se kterou má tříletou holčičku. Jsme spolu uz rok, ale stále mám pocit, ze jsem ta druhá. Chápu že přítel svou dceru miluje, ale nesnáším jeho ex. Je to přes rok, co spolu nejsou a ona je stále v centru dění jeho rodiny. Vsichni ji tam mají rádi, výdají se s ní atd. Já mám pocit, ze nejsem součásti jeho rodiny. Moc se mnou nic neřeší. Jeho rodinu,malou a tak. Jsem mladá a pritel je jen o šest let starši. Miluju ho a on me asi také, ale vída se se svou bývalou. Chápu že kvuli malé, ale řeší spolu i jeho rodinu, mám pocit jako bych byla na druhé koleji. Byly spolu po dlouhé době na kávě. Přítel, když se vrátil byl vysmátý. Pak si spolu jeste psali, jak bylo super se po dlouhé době normálně bavit a že to zopakují. Žárlím. Jasně že žárlím…pořád mám pocit, ze by meli být spolu. Ona má také přítele, ale preci jen spolu byli asi 6let. Vůbbec nevím, co mám dělat, jestli se dál snažit a nebo se na to vykašlat. Hezky vecer. TA  DRUHÁ?

Žárlím! Jako nová přítelkyně jsem ve vztahu vždy ta druhá-až po dítěti a exmanželce partnera

Dobrý den,

chápu, že je pro vás obtížné, smířit se s tím, že je váš přítel v kontaktu s bývalou přítelkyní. Vám ale nezbude, než to přijmout a vyjít mu vstříc. Pokud na ni budete žárlit, dohadovat se s ním kvůli ní, nebo mu dokonce bránit v kontaktu, budete oslabovat pouze svou pozici. Pokud přítel uvidí, že má chápavou přítelkyni, která mu vyjde vstříc, snadněji si získáte jeho důvěru, aby s vámi řešil veškeré věci a tedy i ty okolo dcery. Doporučuji smířit se sama v sobě s tím, že se z nějakého důvodu rozešli, oni ten důvod vědí a možná by se k sobě kvůli tomu už ani nevrátili. Zkuste si s přítelem promluvit, jak vidí váš vztah a zda vás má natolik rád, abyste byla součástí i jeho rodiny. Sdělte mu, co vás mrzí a proč máte pocit, že nejste úplně přijata do jeho soukromí. Promluvte si a sdělte mu také, že byste byla ráda součástí, aby věděl, že se na vás může spolehnout i s věcmi okolo dcery. Pokud se vám podaří s přítelem nastavit důvěru, budete si bližší a bližší, nebude pak mít potřebu s bývalou přítelkyní řešit svou rodinu, jelikož ji bude řešit s vámi. Doporučuji, abyste o ni nemluvila ve zlém, ani kdyby ji on sám například pomlouval, spíše naslouchejte, ale nevyjadřujte se o ni ve zlém, to samé platí i u jeho rodiny. Postupem času, jak oba budou žít vlastní život, tak i potřeba vídat se s rodinou bývalého přítele opadne a její místo tak u nich postupně vymizí. Vzhledem k tomu, že mají dceru, budou již pravděpodobně celý život v kontaktu a tak nezbude, než se smířit s tím, že o ní bude sem tam vždy zmínka, nebo vás k ní může i někdo přirovnat. Přijměte to s úsměvem, neberte si to osobně. Samozřejmě může nastat i to, že se k sobě vrátí, ale tomu opravdu nezabráníte zákazy, žárlivostí a nenávistí. Pokud chcete o svého přítele bojovat a mít příjemný vztah, doporučuji jako nejvhodnější možnost, aby přítel viděl, že má doma sebevědomou, chápavou přítelkyni, která mu rozumí. Na druhou stranu, pokud mu tohle vše dáte, promluvíte si a on ani po delším čase s vámi nebude řešit zásadní věci a vy si budete připadat, jako že žije dvojí život, nebojte se mu dát ultimátum. Myslete také na sebe, ve vztahu nemůže dávat jen jeden, aby byla harmonie, musí to být vyvážené. Nebojte se říct ne a nastavte si hranice. Nevzdávejte se ani svých zájmů, koníčků, dělejte věci, které vás baví. Pokud byste cítila potřebu pomoci, můžete se obrátit na naší poradnu, rádi vám pomůžeme.

Děkujeme za vaši důvěru,

Lucie, za poradnu Therapia

Doplnění vedoucí poradny:

Žárlím! Jako nová přítelkyně jsem ve vztahu vždy ta druhá-až po dítěti a exmanželce partnera

Dobrý den, jelikož naše vztahy a emoce v nich nejsou náhodné, zamyslete se nad tím, jestli jste již v životě (v dětství nebo ve škole) nezažila pozici té druhé. Život má tendence nám nabízet stále stejné emoční situace, které nás dříve ranily, abychom je tentokrát “opravily” a zachovaly se jinak.Lucie vám správně radí chovat se sebevědomě,to je důležité. Myslete také více na důvody proč se rozešli a proč je s vámi nežli na to, proč by měli být spolu. Také myšlenky vás pak přesně dostávají do pozice té druhé. V čem máte jistě pravdu je to, že pokud váš přítel s vámi nehovoří o důležitých věcech,můžete si připadat odstračena. Je také důležité, aby vás představil oficiálně v rodině jako novou partnerku a také vás představil jeho bývalé ženě. Pak budete působit jako pár.