Příspěvky

Recenze knihy Cesta Matky od Lisa Marchiano

Recenze knihy Cesta Matky od Lisa Marchiano

Klientky, kterým jsem knihu v mé terapeutické poradně doporučila o ní hovoří jako o Bibli. Matky budete do konce života a kniha vás připravuje na všechny fáze, které vás mohou jako matku svého dítěte potkat. Mně osobně zaujala hned jedna z prvních vět autorky, která je sama matkou, že mateřství v nás ženách objeví odpad i bohatství. Naše děti jsou pro nás ženy tím největším zrcadlem. Odrazí všechny naše zranění a neléčené rány z dětství a nejvíce prozradí, jak to máme s péčí o sebe a o druhé. Každé naše dítě bude zkoušet naše hranice a schopnost je ve vztazích zdravě nastavovat.

Autorka knihy pracuje jako hlubinná psycholožka a terapeutka v USA. Jako hlubinná psycholožka pracuje s klienty v jungovském duchu a ve stejném stylu pracovala i na své knize. Kniha je plná pohádek, kde skrze jejich symboliku přibližuje ženám různé fáze mateřství, jak jim porozumět a jak se s nimi vyrovnat.

V první části knihy se autorka Lisa věnuje ztrátě svobody a kontroly sebe samé, ve druhé se setkáváme se svým stínem jako matky a ve třetí části se zaměřuje na kreativitu a autoritu.

Kniha není pouhou suchou teorií, je protknuta mnoha příběhy žen-matek, na kterých autorka ukazuje, jak se s problémy nebo pocity v mateřství vyrovnávaly. Navíc v knize vzpomíná na známé filmy nebo knihy, jako třeba na film Černou Labuť, u které poukazuje na problém matky se odpoutat od dcery. Přílišná ochrana a upoutání se na dítě vede ke stagnaci matky i dítěte. Matce připoutání se přináší výhody, kdy si přijde potřebná, důležitá a milovaná. Pokud se však včas neodpoutá a nevede dítě k samostatnosti, ustrne ve vývoji. Přestane postupně vnímat i své potřeby a soustředí se jen na dítě. Dítě se jako nesamostatné a závislé začne cítit neschopné a vnitřně osamělé. V pubertě nebo i dříve se pak mohou u dítěte objevit psychické potíže nebo silný vzdor vůči matce, protože se potřebuje vnitřně odpoutat. Takováto neodpoutanost a hyperprotektivita může vést později u dítěte i ke vzniku drogové či alkoholové závislosti. Jedním z příběhů byl právě příběh matky, která se s dospělou dcerou točila v kruhu její závislosti, kdy si dcera vždy přišla o pomoc, když neměla peníze či ztratila práci důsledkem své alkoholové závislosti. Lisa jako terapeutka matky s ní začala hovořit o tom, co by si ona sama přála a několik sezení matka nedokázala oddělit svá přání od dceřiných. Hovořila o tom, jak by si přála, aby dcera měla práci a jak jí trápí její závislost. Až ke konci terapie si uvědomila, že musí začít žít i svůj život a vytvořit dceři jen takové podpůrné prostředí, které ji znovu nezneschopní a matku nestáhne znovu do společné pasti.

Kniha je čtivá a doporučuji ji všem matkám, zejména těm, které pochybují o síle svého mateřství. Kniha povzbudí i v tom, že není lehké své dítě vždy jen milovat a prožívat k němu jen libé pocity. Podpoří matky, že je důležité myslet i na sebe a zdravě podpořit i v rámci mateřství své vlastní potřeby.

Tereza Malimánková
Poradna Therapia

Budu někdy dost dobrá? Rádce pro dcery narcistních matek

Doporučení knihy od Karyl McBRIDE: Budu někdy dost dobrá? Rádce pro dcery narcistních matek

Když se řekne narcistní matka, většina z nás si představí ženu, která se věnuje své kráse a nepečuje o své děti nebo o ně pečuje tak, že je tlačí je do výkonu. Narcistní matka však nemusí mít vůbec poruchu osobnosti, kniha je o jakékoli matce, která upřednostňuje své potřeby před potřebami svého dítěte. Narcistních matek je dle autorky několik typů: závislá matka, emočně nenaplněná, matka s psychosomatickými projevy, výkonná matka, extravagantní matka či krutá matka.

Všechny matky však spojují vlastnosti jako povrchnost, nedostatek empatie a skutečného zájmu o druhé a strhávání pozornosti na sebe.

Autorka, která sama prošla výchovou narcistní matkou a pracuje dlouhá léta jako psychoterapeutka. Díky svých zkušenostem se zaměřila ve své práci na klientky narcistních matek, kterým mohla předávat nejen své zkušenosti, ale i jasný recept, jak se vnitřně od takové matky osvobodit.

Narcistní matka se totiž dcerám dostane pod kůži. Její výchova ovlivní zejména u dcer celý jejich život. Narcistní matka reaguje negativně ve výchově mnohem více na svou dceru než na syna, a to z důvodu, že se svou dcerou vnitřně i navenek soupeří. Vnímá jí jako svou konkurenci. Se svou dcerou soupeří zejména v oblastech, kde se cítí oslabená.

Dcery narcistních matek se následkem výchovy bojí ve svých osobních vztazích ignorace nebo pohlcení. Narcistní matky je ve výchově zpochybňují a vyvolávají v nich pocit, že nejsou dost dobré. Dcery zažívají opakovaně pocit, že láska od jejich matky je podmínečná. V pracovní oblasti jsou pak v dospělosti buď sebesabotující nebo nadměrně výkonné.

Jak se osvobodit od matky, která vyvolala pocit, že je pro dceru nejdůležitější a nejlepší, ale přitom skrytě preferovala své vlastní potřeby? Autorka na konci knihy píše „recept“a postup, který osvobodí dceru od neustálého snažení se matce zavděčit.

Knihu přečetlo několik mých klientek a byly nadšené. Kniha jim pomohla si uvědomit, že oni nejsou ty špatné! Cítily se podpořené a díky terapii a knize si pomalu přiznávají, že to, co jim matka nedala již nikdy nemohou dostat. Díky toho se osvobozují od starých vzorců chování i v jejich ostatních blízkých vztazích.

Tereza Malimánková
Poradna Therapia

Emocionální samota

V životě máme již od dětství mnoho potřeb. Od těch základních, které jsou potřeba, abychom přežili, po ty emocionální, kdy potřebujeme cítit přijetí, lásku, blízkost a sdílet s někým naši představu o životě. Netrefuje-li se ve vašem dětství rodič do vašich vnitřních potřeb a hodnot, vzniká samota. Úkolem rodiče samozřejmě není se shodovat ve všem se svým dítětem a být jeho kopií. Měl by však vnímat, jaké jeho dítě je a jeho úkolem je nepotlačovat jeho já. Co to znamená? Při potlačování „já“ u dítěte se často používá nástroj „měl bys, měla bys“. Všímáte si třeba, že vaše dítě není sportovec, je spíš naladěný na jemné zájmy jako hudba a kreslení, ale vy se ho jako rodič rozhodnete dát na sport, protože táta taky sportoval nebo že by dítě prostě mělo sportovat, aby bylo vaše dítě zdravé. Všímáte si, že je vaše dítě stydlivé, ale vy sama jste jako máma zvyklá se všude prosadit a nechápete, proč je vaše dítě tak „zaprdlé“. Pokud vaše dítě bude slyšet opakovaně nepřijímající věty jako „co si furt zaprdlej, ostatní tam taky jsou a taky se nestydí, zase už se ti tam nechce“apod.,může se cítit vnitřně emočně samo a v horším případě se vám skutečně přizpůsobí a začne měnit samo sebe. Začne jít proti svému vnitřnímu přesvědčení a začne plnit obrázek svých rodičů. Začne se potlačovat.

Emoční samota nevzniká však jen z jednoho příkladu. Většinou jde o sérii vnitřních představ dítěte, ve kterých se s rodičem neshodne. Dítě je třeba rádo doma, samo, raději by si četlo knížky než běhalo venku, ale rodiče ho každý den nutí být venku, protože aktivita a čerství vzduch je zdravý.Dítě u toho navíc slyší, co jsi pořád doma?Přijdeš si normální? Emoční samota vzniká v dítěti větami jako ty jsi zase takový, měl bys, musíš. Ale velmi silně vzniká také běžnou manipulací ve výchově, kdy se rodič uráží, nemluví s dítětem a vytváří v něm jakkoli pocity viny, když nesplní představu svého rodiče.

Reakce dítěte na emoční samotu v dětství je často to, že se rodičům postupně úplně přestane svěřovat a to už v nízkém věku. Nachází si buď kamarády, kteří mu ve sdílení nahrazují rodiče nebo se stahuje do samoty a nastává pro něj často druhý problém a to je skutečná samota. V dospělosti je takový člověk pak nejen emočně sám, ale zažívá i opravdovou samotu, kdy mu chybí v životě přátelé nebo i partner.

“Emocionální samota je samota, kdy můžete mít spoustu přátel, partnera i rodiče, ale přesto si přijdete vnitřně sami.Emocionální samota znamená – okolí nezajímá, jak se cítím nebo se o to zajímají jen povrchně. Emocionální samota se může projevovat různým způsobem a v různé intenzitě. Dá se říci, že je to vlastně odpojení od sebe sama, kdy jsme v malém nebo úplně minimálním kontaktu se svým já. Někdo cítí úplnou prázdnotu někdo má život naplnění a úspěch, ale přesto mu ti nejbližší nedokáží plnit jeho potřeby, nedokáží s ním sdílet jeho hodnoty nebo mu plní pouze potřeby, které nepotřebuje plnit. Emocionální samota znamená, že je se naši rodiče a partneři netrefují do našich vnitřních potřeb (nikoli tolik do těch praktických), opakovaně sdělujeme, že něco potřebujeme nebo si přejeme, ale blízké lidi to buď nezajímá nebo jsou nějak v rozporu s tím”

Emoční samota v dospělosti se pozná tak, že člověk často i opakovaně řekne svým blízkým, co si nepřeje a stejně to není respektováno. Opakovaně říká, co potřebuje, ale dostane buď něco jiného nebo nic. Má pocit, že se druzí nezajímají o to, co si přeje, co potřebuje, co je pro něj důležité a nemá to také s kým s sdílet. Pokud to sdílí, jeho blízké to buď nezajímá nebo se jim to dokonce nelíbí a dávají to jasně najevo. Emoční samota se v dospělosti pozná, že s vámi vaši blízcí nebo někdo důležitý z nich jako rodič či rodič i partner nedokáží sdílet radost, jednoduše proto, že je to nezajímá nebo tomu tématu nerozumí. Emoční samotu poznáte tak, že přestože jsou vaše potřeby v pořádku, neděláte tedy nic asociálního nebo něco, co by druhému skutečně ubližovalo, nejde s blízkým svou radost sdílet. Koupíte si třeba psa, kterého jste si jako dítě přáli, staráte se o něj sami,ale i tak nejde s rodičem sdílet radost ze zvířete – „no jo, pořád ten tvůj pes“, to nemáš lepší zábavu?

Pokud zažijete v dětství emoční samotu, opakuje se často podobný vzorec v partnerství. Partner nevnímá vaše duševní a emoční potřeby, i když je vyslovujete nahlas a říkáte, potřebuju tu dnes nebýt sama nebo dneska bych si chtěla popovídat nebo se poradit, tak přesto, že partner má čas, nevěnuje vám ho. Samozřejmě nejde o jednorázovou záležitost. Takové situace se musí opakovat, aby se to dalo nazvat jako emoční samota.

Dítě, které zažívá emoční samotu může být od rodičů jinak moc hezky opečováno. Může být krásně oblékáno, rodiče ho finančně podporují, zdravě živeno apod.

Takové dítě může v dospělosti žít i úspěšný život, ale může se u toho cítit samo nebo mu nemusí fungovat partnerství.

Pokud se v dětství spojí u dítěte přístup rodiče, který nejen emočně nepodporuje, ale i hrubě porušuje základní potřeby nutné k životu, potýká se pak dítě v dospělém věku ještě s hlubšími potížemi. Zažívá hluboký pocit nepřijetí a nehodnoty a často se mu nedaří navázat ani zdravé vztahy s přáteli, dosahovat úspěchu či vydělat dobré peníze.Jeho život tak může být zasažen celkově.

Dítě, které jinak zažilo funkční rodinu, ale cítilo se emočně samo mívá v dospělosti standartní život, ale často má problémy v partnerství a celkově se může potýkat s potížemi s duševními hranicemi, kdy ho blízcí nerespektují.

Tereza Malimánková,
Poradna Therapia

Blíž tě nepustím Rolf Sellin

Kniha Rolfa Sellina na téma hranic je čtivá a srozumitelná. Základní myšlenkou je poslouchat své tělo. Rolf přiznává, že lidé, kteří mají příliš posunuté hranice se mnohdy nemohou řídit ani svým rozumem a už vůbec ne svými emocemi. Rozum jim často dává logické argumenty, proč by bylo dobré své hranice posunout a emoce jsou zase moc ovládány „srdcem“. Jediný zdravý bod tak může být naše tělo. Jak se cítíme v nějaké situaci? Jsme z toho unaveni, onemocněli jsme z toho nebo je nám v tom jen nepříjemně? Sama jsem to zažila v jedné situaci, kdy jsem si jen představila, že bych si pořídila kočku a emoce jely naplno, jak by to bylo hezké a rozum mi dával argumenty, jak bych to zvládla a dalo by se to kloubit s mým životem, ale ruce se mi začaly hrozně potit…..a v té chvíli jsem si teprve řekla, vždyť by to teď nešlo!Mám toho moc a všechno by se tím komplikovalo!V té chvíli jsem věděla, že musím s tímhle rozhodnutím počkat.

Za skvělý krok v knize považuji test Jak jste na tom? Autor tam pokládá dotazy, podle kterých přesně zjistíte, jak jsou na tom vaše hranice. Hranice totiž mohou být posunuté na různých místech. Zjistíte překročení hranic až když se překračují? Nebo už cítíte jen když vás o něco druhý žádá, že se vám do toho nechce, ale přesto to uděláte? Cítíte překročení hranic na těle? Nebo je to ve formě myšlenky, kdy vám hlava říká nedělej to?

Autor také navádí čtenáře, aby si uvědomili, k jakým typům reakce při zjištění posunutí hranic mají. Potlačíte v sobě vztek? Dáte ho naopak najevo přehnaně? Rezignujete nebo jste smutní? Sellin také hezky rozlišuje, že při některém překročení hranic se můžeme být schopni bránit bez potíží a jinde se cítíme jako děti. Přesně v takové oblasti je pak potřeba zapátrat do minulosti, ve kterých oblastech jsem jako dítě byl nucen své hranice překračovat a proč jsem to dělal. K překročení hranic dítě přistoupí buď ze strachu, z bezmoci nebo z pocitu viny. Obává se tedy, že pokud své hranice dodrží, přijde buď trest, ponížení nebo provinění a výčitky. Navíc se může opakovat pocit bezmoci, že udržení si svých hranic k ničemu nevede, protože dospělý vždy zvítězí. Takto dětskou reakci pak může dítě v dospělosti používat i s úplně jinými lidmi, než jsou jeho rodiče a tím se mu jeho zranění, že je emočně zneužíván stále opakuje.

Autor upozorňuje na to, že vlivem manipulativní výchovy, která byla po generace běžná směrem k dětem se předávají dál a dál nezdravé vzorce chování v hranicích na další generace. Běžné bylo ve výchově a stále je při krmení nedbat na potřeby dítěte, ale manipulovat s dítětem „ještě lžičku za babičku…ta bude ale smutná, že už nechceš“. Vyžadovala se poslušnost a být hodným dítětem. Dítě se tak přestávalo soustředit na své hranice a plnilo roli hodného syna nebo dcery. Nezdravé vzorce se z generace na generaci přenášejí samozřejmě také vzorem od rodičů, tedy jak se rodiče chovají k sobě navzájem či k sobě samým. Pokud dítě zažije opakované násilí nebo jiný druh posunutí hranic, je pak těžké si sám umět v nezdravém prostředí hranice nastavit. Je známo, že v nezdravém prostředí, aby člověk „přežil“se musí dítě do určité míry stát také nezdravým, aby situaci v rodině zvládlo. Může se tedy stát přehnaně úzkostným nebo naopak agresivním, aby dokázalo na posunuté nezdravé hranice reagovat. Pokud dítě ví, že bez péče matky nepřežije, začne se raději přizpůsobovat úzkostně jejím náladám, aby se vyhnulo trestu nebo odmítnutí. Ve stejném smyslu ale opačně zas může být dítě přehnaně agresivní, aby dosáhlo svých potřeb v rodině, kde jeho potřeby neslyší při běžné komunikaci.

Kniha Blíž tě nepustím dá čtenářům návod, jak se svými hranicemi zacházet a naučit se je zdravě nastavovat.

Tereza Malimánková,
Poradna Therapia

Zmatek v emocích

Vztek, strach, smutek, radost. Zdálo by se, že tyto základní lidské emoce umí prožívat snad každý člověk. Emoce však tvoří u mnohých lidí komplikovanou či málo poznanou oblast – některé z nich prožívají málo nebo je vůbec prožívat neumějí.

V prožívání emocí hraje významnou roli naše dětství a přístup rodičů k našim emočním projevům, když jsme byli malí. A také to, jak ke svým vlastním emocím přistupovali ostatní členové rodiny a jak se stavěli k projevům emocí u druhých.

  • Jak to bylo ve vaší vlastní rodině?
  • Prožívali jste běžně vy i vaši rodiče uvolněně vztek, smutek, radost i strach?
  • Nebo bylo některých emocí naopak přespříliš a jiné byly považovány za slabost?
  • Mohli jste před svými rodiči a sourozenci prožívat uvolněně všechny své emoce, aniž byste se cítili nepřijatí či odmítaní?

 

Potlačený vztek

Kdykoli jsem jako dítě projevila vůči matce vztek, začala jsem se cítit vinná, vypravuje mi Jana. Když jsem vůči ní projevila naštvání, rozplakala se a dala mi najevo, jak jí ubližuju. Teď, když jsem dospělá, kdykoli začínám mít chuť cítit se naštvaná vůči partnerovi a bránit zdravě své hranice, přepadne mě pocit viny a zastaví mě.

Moje hlava ví, že mám na vztek nárok, ale místo toho se začnu cítit provinilá, příliš náročná. Hlava začne analyzovat, jestli udělal opravdu něco tak zlého, a tak se raději začnu chovat mile. Místo zdravého vzteku mě přepadne smutek a někdy i pocit ublíženosti. Cítím se bezmocná uhájit svá práva, protože jsem v pasti.

  • Když vztek neprojevím, nebráním své hranice a dějí se mi nespravedlnosti.
  • Když vztek projevím, propadnu pocitu viny, že jsem nespravedlivá já.

Jsem vlastně něčím podobná své matce: umím jen brečet nebo se cítit ublíženě. Mám pocit, stejně jako ona, že se jen snažím a stejně se mi dějí nespravedlnosti. A to jsem se tak bránila tomu být v životě jako ona – protože jsem přesně tyto její reakce jako dítě nesnášela.

Jana jako malá zažívala manipulaci od své maminky, která v ní jako v dítěti vyvolávala pocity viny, když se chtěla zlobit. Naopak smutek byl doma žádoucí, maminka ho v hádkách projevovala opakovaně, a když byla smutná Jana, maminka ji uměla utěšit. Ale vztek byl v rodině opakovaně nepřijímán.

Dcera byla přijatelná jen jako „hodná holka“, otec byl při projevu vzteku zase až příliš cholerický až agresivní. Jana si tedy nemohla zapsat vztek jako něco žádoucího, kdy člověk zažívá pocit hájení vlastní hodnoty a hranice.

Nepoznala vztek jako pozitivní energii, kdy člověk dostane odvahu bránit sám sebe a cítit svá práva a poté oslavuje své vítězství. Vztek byl u ní v dětství jen na překážku, tak ho potlačila a ve chvíli, kdy ho měla cítit, přišel smutek. Ten se stal takovou náhradní emocí za vztek.

Zástupné projevy emocí

Zase jsem začala cítit na partnera vztek, líčí Klára. Tepala jsem ho za každou blbost, přišlo mi, že snad všechno dělá špatně a že se s ním nedá vydržet. V takové chvíli hodně myslím na rozchod. Bojím se, že jsem si vybrala špatně a že mi mezitím uniká možnost mít lepšího partnera.

„A máte ve vztahu často vztek i na sebe?“ ptám se klientky. Ne, přijde mi, že tam dělá všechno špatně on. Mám chuť mu všechno vyčítat a taky to dělám. Když mě přejde vlna vzteku, začnu mít strach, že se mnou nikdo nevydrží.

Připadám si nesnesitelná a začnu mít strach, že mě partner opustí. Už se mi to stalo vícekrát. Když mě opustil předchozí partner, měla jsem pocit, že jsem všechno zkazila. Když jsem ale ve vztahu, jsem plná zloby. Možná mám ale jen strach, že je to navždy a že jsem v pasti vztahu…

  • Lidé, kteří projevují vztek často a přehnaně, mohou mít vnitřně spíš strach.
  • Když projevují často a přehnaně smutek, možná na vás neumějí jen být naštvaní.
  • Dítě, které se přehnaně vzteká, možná cítí smutek, ale vztek mu jde projevit lépe a snadněji.

Emoce jsou jako lektvary, které se někdy namíchají v nesprávném množství, nebo tam chybí nějaká ingredience. Základním cílem terapie je přijmout sebe sama. V překladu to vlastně znamená, jsem v pořádku za všech okolností a každá moje emoce i pocit či potřeba mají v mém životě místo.

Emoce nejsou špatné

Pokud někdo z mých klientů potlačuje své emoce a příliš používá „hlavu“, může mít problém s rozhodováním. Přílišnou analýzou a vnitřní argumentací ztratilo mnoho lidí kontakt se svými vnitřními pocity a chybí jim tak kompas. Nevědí, kudy se mají vydat a zpochybňují všechna svá rozhodnutí.

Společnou práci tak často začínáme tím, že odřezáváme ale od pocitů. Klient třeba řekne: „Má současná práce mě nebaví, ale asi je to tím, že jsem líný. Naši vždycky říkali, že nikde nevydržím…“ V takovém případě klienta žádám, aby mi sděloval své pocity a vynechal prozatím ale.

Společně se snažíme oprostit pocity od jakéhokoli hodnocení, protože právě negativní hodnocení vlastních emocí je základním nerespektem k sobě a v důsledku vede ke stále nižšímu sebevědomí.

Oprostíme‑li věty plné pocitů či emocí od hodnocení, vznikne nám často zajímavý obrázek našeho současného života – ve vztahu se cítím pod tlakem, moje dítě mě často štve, jsem unavený, práce mě nudí…

Pokud je pro vás těžké se od hodnocení oprostit a tlačí na vás argument, jak máte vědět, že je váš pocit či emoce oprávněná nebo spravedlivá či správná, pomozte si formulkou: Třeba můj pocit není úplně správný, ale teď ho tak cítím. Teď v této chvíli je pravý a správný.

Nepospíchejte s tím své pocity analyzovat a dělat z nich rychlé závěry. To, že cítíte v práci nudu, neznamená, že ji máte zítra opouštět. V této chvíli pouze trénujte citlivost ke svým emocím a pocitům.

Čím více budete svým pocitům a emocím rozumět a respektovat je, tím více se budete dobře rozhodovat. Čím více budete vnímat své emoce a respektovat jejich projev, tím více se budete přijímat a vaše sebevědomí poroste. Sebe‑vědomí znamená, že se dobře znáte. Znáte své emoce, pocity, myšlenky. Rozumíte jim a umíte se jimi řídit.

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

Táta workoholik

Co je workoholismus?

Workoholismus je závislost na práci. Workoholik cítí svou sebehodnotu skrze práci a bez ní si připadá, že nic není a nic nedokázal. Workoholik je závislý a chová se podobně jako jiní závislí (alkoholici, narkomani apod.)

Upřednostňuje svou závislost před vším ostatním. Chová se sobecky. Popírá svou závislost, respektive své chování nepovažuje za závislé. Jeho závislost přináší negativní důsledky pro jeho okolí i pro něj. Závislost si neuvědomí často až do té doby, kdy už není schopen pracovat a dostaví se syndrom vyhoření. Někdy si závislost uvědomí ve chvíli, kdy ho opustí partnerka s dětmi, protože dlouhodobě nevnímal jejich potřeby.

Partnerky workoholiků

Každá závislost má svého vykonavatele a podporovatele. Co to znamená? Závislý si k sobě často nevědomě „přitahuje“ typy partnerek, které se vůči zanedbávání a emočnímu zneužívání neumějí bránit. Tím poskytují velký prostor pro to, že si muž svou závislost může dovolit. Taková partnerka často podléhá argumentů závislého, že to dělá pro rodinu, díky jeho penězům se mají přeci dobře, nemůže změnit práci, protože jinak by si nemohli dovolat, co teď mají, nemůže omezit práci, protože teď je toho přeci hodně. Někdy se workoholik může uchylovat i k drsnějším argumentům, že bez něj by jeho partnerka nic neznamenala, protože není schopná nic vydělat a nic neumí.

Ve většině případů se tak partnerka po delší době ocitá v pasti svých pocitů bezmoci, kdy se snaží svého partnera přesvědčit, aby udělal změnu, aby pracoval méně. Snaží se mu vysvětlovat, jak se celá rodina cítí, když o ně nemá zájem nebo je nevnímá ani po příchodu domů. Snaží se vycházet workoholikovi vstříc, aby mu různě ušetřila čas, aby se mohl věnovat ve volním čase rodině. Stane se však je to, že žena postupně převezme na sebe veškerý chod rodiny a domácnosti a zároveň dochází do svého zaměstnání a workoholik využije volný čas opět pro sebe. Pokud nepracuje, vrací se domů unavený a vyžaduje si čas pro sebe, aby si odpočinul a snaží se v partnerce vyvolat pocit viny, jak po něm může něco chtít?Vždyť přeci celý den pracuje! A dělá to pro rodinu !

 

Partnerka workoholika si potřebuje uvědomit, že workoholik je egocentrický. Nemá smysl mu vysvětlovat mu, jak se cítí, protože workoholik je ve fázi závislosti, kdy necítí pocity viny a pokud by k němu tato sdělení přeci jen pronikla, bude se jim vyhýbat, a ne se s nimi řídit. Žena má pocit, že když si s mužem promluví, pochopí, že se jeho rodina cítí opomíjena a změní se. Žena závislého se stále točí v kole zklamání a naděje, že se vše změní. To je velmi vysilující proces. Workoholik má fáze, kdy cítí, že už mu žena není tak nakloněna a začne slibovat, stejně jako třeba alkoholik nebo narkoman. Na chvíli se skutečně zlepší a když už žena uvěří ve změnu, opět se začne věnovat naplno práci.

Kromě ženy workoholika má jeho chování vliv také na děti. Zažívají od otce pocity nezájmu, na který mohou vnitřně reagovat různě. Může se v nich budovat pocit nízké sebehodnoty, připadají si pro otce nedostatečně zajímaví a důležití. Navíc jim chybí společné zážitky  s tátou a zdravý otcovský vzor.

Jak z toho  ven?

Partnerka workoholika musí pracovat zejména se svými pocity viny a hranicemi. Potřebuje si uvědomit, že sobec není ona, že po své těžce pracujícím muži něco chce, ale její muž, který zanedbává potřeby celé rodiny a neřeší své problémy se závislostí.

V takové situaci potřebuje chránit především sebe a své děti. Základním pravidlem je muži neusnadňovat jeho život. Teď tím nemyslím být zákeřná! Ale partnerky závislých často převezmou zodpovědnost nejen za sebe, děti, domácnost a rodinu, ale také za závislého. Zařizují za něj věci, které on sám nestíhá. Obávají se na workoholika přitlačit v jeho povinnostech a když je neudělá, neumí mu dát žádné důsledky.Partnerka se musí naučit věnovat především sobě!Právě to mohlo způsobit, že si přitáhla do života egocentrického partnera.

Chcete se naučit věnovat sobě a nastavit si hranice?Přijďte se k nám poradit?

Workoholik si potřebuje svou závislost nejdříve přiznat, teprve poté s ní může pracovat. I v případě, že si i přizná je často nutné, aby docházel k odborníkovi, který mu pomůže se z bludného kruhu vymotat.

 

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

Život s alkoholikem

Dotaz:

Dobrý den,

kde začít? Před rokem jsme se s přítelem sestěhovali k sobě. Já (33) ,mé tři děti (4,8,11) a on (35). Jeho minulost není moc dobrá ale když jsme spolu začínali byl v léčebně ,byl drogově závislý od 16 let. Léčebnou prošel, poté jsme spolu začali žít. Po nějaké době začal pít, začali hádky, nejdřív malé ,u kterých děti nebyli, ale postupem času už nebral ohledy na to že tam jsou děti. Jednoho dne přišel domů hodně opilý a začal s výčitkami typu, peníze, děti…začal ničit nábytek, elektroniku, u všeho byli děti. Dost agresivně se přetahoval s mojí matkou o nějaké kusy nábytku, podotýkám že i to viděli děti, které byly tak vystrašené (i já) že jsem byla poprvé v mém životě nucena zavolat polici. Když policie přijela, trochu se uklidnil. Já s dětmi jsem opustila byt, šly jsme k matce. On odjel po dvou dnech ke své rodině. Prosil, naléhal…. byl tam z jeho strany psychický nátlak. Nakonec jsem mu dala opět šanci (asi už 16tou). I když jsem někde uvnitř cítila že dělám chybu. Po týdnu to bylo zase to samé, výčitky alkohol atd.. už jsem řekla dost, opět jsme odešli k moji matce. Ale jelikož vykonávám práci z domu a bohužel k tomu potřebuji dost těžké průmyslové stroje ,které se nedají jen tak naložit do auta a převézt, musela jsem zpět domu. Každý den vypije alespoň 0,5l vodky plus nějaké to pivo…děti to na něm už poznají. Dala jsem mu ultimátum do 12.3.2021 aby si našel bydlení ale přijde mi že to sabotuje. Nemá snahu odejít, něco si najít. Já už s ním nemůžu být pod jednou střechou, natož v jedné místnosti. Ráno se probouzím s brekem, se strašným pocitem. Přes den nedokážu fungovat . Vůbec, ani jako máma na 100 procent….celý den se těším, až bude večer až zaspím. Ale přijde večer a je to ještě horší. Pláč, deprese, vztek… usínám někdy až hodně k ránu, jsem vyčerpaná, nemám smysl života…Já vím mám přeci děti, ale já to teď bohužel tak necítím. Jako bych někde uvnitř pomalu umírala. On to vidí, ale snaží se mě díky tomu zlomit abych mu asi dala ještě šanci. Někdy si říkám že kdybych umřela ,že budu mít klid….ale tuhle myšlenku vždy rychle zaženu když se podívám do těch bezbranných tváří. Nikdy jsem nebyla s psychikou takhle na dně. Nevím jak to vyřešit, nemám vlastně už ani energii k tomu abych něco řešila. Já nežiju, já přežívám 🙁

Odpověď:

Dobrý den,

nacházíte se velmi těžké a ohrožující situaci. Jako hlavní vnímám zajištění bezpečí pro Vás a Vaše děti. Pokud se váš partner dlouhodobě léčil se závislostí a nyní opět spadl do návykového chování, nemůžete mu nijak pomoci, pokud o to on sám nebude stát. V tomto případě by to znamenalo znovu nastoupit do ústavní léčby závislosti. Vzhledem k jeho každodennímu užívání pravděpodobně aktuálně nebude příliš motivovaný k nějaké další léčbě. Vnímám jako důležité nastavení vašich majetkových poměrů, jestli je byt na Vás na partnera atd. Pokud je smlouva či byt vaše doporučil bych učinit právní kroky a z domácnosti ho nechat právně vykázat. Pokud toto možné není nepřijde mi vhodné čekat až se partner odstěhuje. Jak sama říkáte pravděpodobně to sám sabotuje a nemá motivaci, aby to učinil. Napadá mě alespoň krok, jestli by bylo dočasně možné bydlet někde jinde, např. u rodičů a tam jezdit jen pracovat, aby děti nebyly v toxickém prostředí. Zároveň zde vnímám jako důležité opustit takto toxické prostředí. Doposud ne tolik závažné náznaky agresivity se mohou začít postupem času stupňovat. V těchto situacích většinou platí pravidlo, čím déle odchod odkládáte, tím je složitější. Nemáte prostor, abyste někde mohla načerpat energii, a proto bývá učinění nějakých efektivních kroků postupem času obtížnější. V případě, že by se rozvinulo agresivní chování můžete se kdykoli obrátit na nonstop bezplatnou organizaci Bílý kruh bezpečí na číslo – 116 006. Kde vám dokážou efektivně pomoci učinit první kroky a celou situace probrat s odborníkem. Pocity, které popisujete jsou pravděpodobně následkem úplného emočního i fyzického vyčerpání z dlouhodobého nadměrného stresu. Je důležité tyto příznaky neignorovat, protože pokud s nimi nebudete pracovat je pravděpodobné, že se budou dále stupňovat až do deprese a jiných psychických problémů. Lze to vnímat jako signál, že vaše psychika i tělo dále nejsou schopné zvládnout tento nápor a je nezbytné s tím něco udělat. Zároveň by bylo vhodné vyhledat i dlouhodobou odbornou psychoterapeutickou péči. Zkuste se podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz jestli byste nezvážila začít docházet k některému z našich terapeutů.

Přeji mnoho sil

Patrik

Rodičovství ve starším věku

Dotaz:

Dobrý den,

s partnerem jsme plánovali rodinu, párkrát jsme navštívili centrum asistované reprodukce, ale bez úspěchu (potrat, mimoděložní těhotenství apod.) V mezidobí se příteli stala nehoda, ochrnul a zůstal na vozíku. Protože potřebuje 24 hod. péči, odstěhoval se aby měl celodenní péči. Děťátko by i nadále chtěl, více méně kvůli mě, abych byla šťastná, když prý vidí, jak se rozzářím, když vidím malé děti.
Kvůli přítelovo zranění by připadalo v úvahu pouze oplodnění s darovaným embryem… To byla první psychická zátěž, přijmout to, že děťátko by nebylo ani jednoho z nás … souhlasila jsem, podstoupila jsem i tuto možnost, ale opět se záporným výsledkem. V současné době mi byla nabídnuta možnost, podstoupit ještě jednou umělé oplodnění s darovaným embryem. Když poslední pokus nedopadl, obrečela jsem, že nikdy mít děti nebudu, jakžtakž jsem se s tím smířila, ale teď když mi nabídli ještě jednu šanci, tak nad tím přemýšlím, nespím a představuju si co bude, jak bych to všechno sama zvládla a zda mám tuto možnost využít či nikoliv. Je mi už 46 let, budu na všechno sama a bojím se budoucnosti. Možná, že to miminko už ani nechci…. Sama ale zůstat taky nechci. Já se v sobě prostě nevyznám a nemám si s kým o tom promluvit, poradit…. vím, že rozhodnutí bude na mě, ale kamarádka s dětma si sotva může představit život bez dětí, jako kamarádka bez dětí mi nemůže poradit, co by kdyby. Jak poznám co vlastně chci?!. Říkám si, že když o tom vůbec přemýšlím , že možná v podvědomí vím, že děťátko už ne, na druhou stranu dostat dítko do rukou … Nevím zda jsem se správně vyjádřila …. Děkuji za Váš názor.

Odpověď:

Dobrý den,

V první řadě se omlouvám za pozdní odpověď.

Dále děkuji za odvahu, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Vaše zpráva na mě působí velmi těžce. Jako žena tuto tématiku prožívám vcelku intenzivně a velmi mě mrzí trápení a potíže, které se Vám vyskytují v souvislosti s touhou otěhotnět. Myslím, že je dobře, že jste vyhledala psychologickou pomoc, jelikož zátěž, kterou v souvislosti s problémy otěhotnět, návštěvami reprodukčního centra, ale i nehodou a ochrnutí partnera prožíváte, musí být obrovská. Je přirozené, že téma těhotenství a nyní oplodnění darovaným embryem v pozdějším věku přináší spoustu otázek a obav. Takže rozumím tomu, že z toho máte strach a plnou hlavu myšlenek, co dělat a jak se rozhodnout.

Vaše slova ohledně touhy otěhotnět na mě působí ambivalentním dojmem. Mám k tomu takovou fantazii, jako byste měla v sobě velký pytel plný obav a důvodů “proč ne”, který je větší než pomyslný pytel “proč ano”. Také mám k tomu fantazii, jako byste možná cítila tlak společnosti na ženu, aby se stala matkou. Možná se pletu, jde jen o fantazii. Chtěla bych ale podotknout, že v současné době je stále častějším fenoménem rozhodnutí ženy nemít dítě. Pokud to tak žena doopravdy z jejího nitra cítí, že to tak chce a že by nebyla jako matka šťastná, myslím, že je to tak v pořádku.

Také z Vašich slov trochu cítím, jako by partner neměl zájem o dítě jako takové, ale jeho motivací by bylo udělat Vás šťastnou. Což je na jednu stranu hezké, že myslí na Vás a na to, abyste Vy byla šťastná. Na druhou stranu to na mě působí tak, že on sám být otcem nechce. Při rozhodnutí mít dítě vnímám jako důležitý faktor rozhodnutí obou partnerů a chtíč to dítě společně mít a vychovat. Jak jeho postoj vnímáte vy? Rozumím, že nyní po nehodě se možná partnerův postoj změnil. Ale jaký byl ten postoj předtím? Byl výrazně odlišný?

Když přemýšlím nad otázkou, kterou si pokládáte, tedy zda li to dítě vůbec chcete nebo ne, napadá mě na Vás pár otázek… co pro Vás znamená “mít dítě”? Jak jste si toto období představovala dříve a jak si ho představujete nyní? Co by pro Vás ono dítě znamenalo? Jak si představujete, že byste spolu trávili čas a jak byste se mu věnovala? Jak si představujete sebe samou jako matku? Napadá Vás něco ve spojitosti s těhotenstvím a představou sebe samé jako matky, z čeho máte strach a z čeho máte naopak radost? Co Vás vedlo k tomu čekat s miminkem až na pozdější věk? Kariéra, problémy v partnerství nebo něco jiného? Zkuste se nad tím prosím zamyslet.

Vzhledem ke složitosti situace a tomu, že stavy, které prožíváte, musí být opravdu tíživé, si myslím, že bude zapotřebí podpory odborníka, tedy psychoterapeuta, který Vás bude doprovázet na Vaší cestě, bude Vám poskytovat nejrůznější podněty k zamyšlení, bude Vás podporovat a držet v těžkých situacích. Bude na to prostě s Vámi. Jeho pomoc pro Vás může být stěžejní. Můžete se zkusit obrátit např. na některého z mých kolegů v poradně Therapia, viz https://koucink-psychoterapie.cz/…-2/ . V případě, že by se Vám aktuálně přitížilo a potřebovala byste okamžitou pomoc, v ČR existuje mnoho bezplatných nonstop krizových linek, kde Vám je vždy k dispozici krizový intervent, který Vás rád vyslechne a pomůže v aktuální krizi. Zde máte k dispozici link s bohatým seznamem těchto možností: https://www.capld.cz/…cr/ .

Ať se rozhodnete jakkoli, věřím, že to bude to správné rozhodnutí, pokud budete poslouchat svou intuici a sebe sama. Přeji Vám mnoho štěstí.

S pozdravem,

Nikola
Poradna Therapia

Dcera má nevysvětlitelné záchvaty vzteku

DOTAZ:

Dobrý den,
mám dceru (zanedlouho jí bude 6 let). V posledním měsíci je naprosto nezvladatelná, na naprosto obyčejné úkony, které pravidelně dělám nebo děláme, se začne vztekat, křičet, bouchat mě. Cokoliv udělám, tak je špatně, dostane až hysterický záchvat vzteku, ať toho okamžitě nechám, například uklidím ze stolu a ona začne řvát a ptát se, kde to bylo a musím to všechno vrátit přesně tam, kde to bylo položeno. Nesmím po ní uklidit hračky, nesmím nic přemístit bez jejího souhlasu, a když jí řeknu, ať si to teda uklidí sama, tak řekne „jo“, ale bohužel se nic neděje. Jednou jsem jí ohřála oběd a ji popadl vztek, že chtěla sama, tak jsme musely hodinu čekat, až úplně vychladne, aby si ho mohla znova ohřát. Takových situací zažíváme denně nespočet. Jsem už úplně zoufalá, nikdy neudělá nic z toho, co se jí řekne, spíše naopak.

Někdy si dokonce říkám, zda třeba není nemocná, že může mít v hlavě něco, co jí tohle vyvolává. Ale bohužel už nevím, jak tohle dlouho vydržím. Děsím se každé chvíle, kdy na něco sáhnu nebo řeknu.

Ráda bych věděla, jestli pro ni a hlavně nás, můžu něco konkrétního udělat.

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

vidím, že se nacházíte ve velmi složité situaci a péče o dceru je nyní velmi náročná. Jen z tohoto popisu Vám nemohu s jistotou říct, jestli se jedná o nějakou patologii či nikoliv. Vzhledem k tomu, že popisujete, že se toto chování projevuje nyní měsíc, může jít pouze o nějakou přechodnou vývojovou fázi, která časem odezní a komunikace s dcerou se brzy opět zlepší. V případě, že by toto chování nadále pokračovalo, doporučil bych navštívit odborníka, který by mohl celou situaci posoudit mnohem objektivněji. V tomto případě nejprve dětského psychologa a poté dle jeho doporučení, popřípadě dětského psychiatra. Ti by vám zároveň na základě jejich závěrů mohli dát konkrétnější doporučení a postup, jak s dcerou komunikovat, aby nedocházelo k takovým výbuchům vzteku.

Pouze na základě tohoto popisu mohu pouze doporučit, abyste se snažila pro dceru vytvářet bezpečné příjemné prostředí, zkoušela s ní komunikovat o tom, co ji trápí a jestli ji v tom můžete nějak pomoci. Její chování může také vypovídat o velké prožívané nejistotě. Takové reakce by poté zapadaly jako její způsob, jak si vytvářet, alespoň nějakou jistotu a mohly vysvětlovat její vztek, když je její „řád“ narušen. Toto se může dít například u dětí rodičů, kteří procházejí rozvodem nebo došlo k nějaké významné změně v rodině či v blízkém okolí dítěte. Pokud by se jednalo o něco takového, doporučil bych, abyste se snažila dceři pomoci vytvářet jistotu, například ujišťováním, že jste tu pro ni, může za vámi přijít, pokud ji něco trápí a máte ji ráda. V tom je také důležité, aby dcera mohla jasně předvídat vaše reakce. Jinak řečeno, abyste pro ni byla co nejčitelnější a nejsrozumitelnější. Zároveň zde může také být spojitost s vytvářením a udržováním zdravých hranic. Dále mě napadá, jestli tam nemůže být souvislost s očekávaným nástupem do školy?

Zvládat takovou situaci je pro vás velmi vyčerpávající a doporučil bych, abyste si zkusila najít i dostatek chvil pro váš odpočinek a nabrání sil. Mohlo by vám i pomoci se podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz , jestli byste sama nestála o konzultaci k ventilování svých pocitů a podporu pro zvládání této situace.

Přeji mnoho sil

Patrik
Poradna Therapia

 

Má smysl žít v takovém manželství?

DOTAZ:

Dobrý den,

jsem 7 let vdaná, manžela znám již od dětství. Náš vztah byl vždy založený na přátelství a někdy mám i pocit, že fungujeme jako bratr a sestra. Svatbu jsem vnímala pragmaticky, jako přirozené vyústění dlouhodobého vztahu, ale již tenkrát jsem věděla, že zamilovaná nejsem. O to by nešlo. Můj dotaz směřuje k životním plánům, změnám a cílům. Nyní, když máme 2 malé děti, více zvažuji, co s naší budoucností. Jestli to vůbec můžeme všichni spolu zvládnout a za jakých podmínek. Kámen úrazu je v tom, že mám zcela odlišnou představu o tom, kde žít, co dělat za práci, jak vychovávat děti, jak trávit čas. Dosud jsem kompromisy dělala já a myslela, že se s tím časem srovnám. Ale s dětmi to vnímám jinak.

Manželovi v žádném případě neupírám svobodu. Ale cítím se dlouhodobě nešťastná a nevidím smysl žití v budoucnosti podlescénáře mého muže. Byla bych ještě více ztrápená. Diskutovali jsme o tom, ale pokud bychom žili tak, jak chci já, byl by nešťastný zase on a kompromis nemůžeme nějak najít, resp. ne s naším rozpočtem.

Dokážete mi prosím poradit, jak se k situaci postavit, pokud má každý z partnerů jinou vizi o společné domácnosti (bydlení, výchova, volný čas, zaměstnání…)? Dá se v takovém vztahu nakonec vydržet, příp. za jakých podmínek? Nebo bychom se s manželem měli již připravovat na to, že společná budoucnost nebude a podniknout k tomu kroky?

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

děkuji, že jste se obrátila na naši poradnu. Z Vaší zprávy mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu, především z první části Vaší zprávy, jsem měla pocit, že to přece není špatné, že vztahy založené na přátelství a fungování jako bratr a sestra můžou fungovat, pokud to tak dotyčným dlouhodobě vyhovuje, takže proč to tedy měnit. Ovšem z druhé části zprávy, kde zmiňujete, že máte naprosto odlišné názory na všechny tyto, troufám si říct, životně významné aspekty… z toho jsem zmatená a přemýšlím nad tím, co je to, v čem jste si tak blízko, že fungujete spíše jako bratr a sestra, když se zároveň rozcházíte v mnoha důležitých názorech na život? Chci tím říct, že to na mne působí tak, že ve Vašem vztahu musí či muselo být něco, proč jste si vždy od mala rozuměli a po spoustu let si byli na blízku. Co Vás tedy tak spojovalo? Zkuste se nad tím zamyslet.

Vaše slova na mě působí tak, že Váš muž byl a je ve vztahu dominantnější a mám k tomu takovou fantazii, že vám vztah do teď fungoval tak, že jste se mu více podřizovala a přizpůsobovala v mnoha aspektech, ale očividně na úkor vlastních potřeb. Mluvila jste o tom někdy s manželem i dříve, že chcete nějaké věci dělat jinak, než on? Působí to na mne, jako by na Vás zapomínal, že máte také své potřeby. Nebo možná jen nevěděl, že vy chcete žít jinak, protože jste o tom doposud moc nemluvili. Možná jste na svoje potřeby zapomínala vy sama. Přitom ve zdravém vztahu by neměl ani jeden z partnerů strádat. Mám pocit, jako byste doposud žila jeho život a vynechala samu sebe. Je ale dobré, že nyní, jak píšete, s dětmi, se ve Vás probudila potřeba to řešit. Dokážu si představit, že žít dlouhodobě podle osnov někoho jiného, musí být náročné.

Nedokážu Vám odpovědět na to, zdali to máte spolu vydržet či se rozloučit, toto rozhodnutí přísluší Vám. Stěžejní ovšem je, přijít na to, co vás spojovalo a nyní spojuje, když máte tolik významných věcí, na kterých se vzájemně neshodujete. Upřímně si nedokážu představit funkční partnerský vztah dvou lidí, kteří se vzájemně neshodují ve spoustě aspektech, na kterých je založen jejich společný život. Pravděpodobně by si v takovém vztahu ve výsledku oba partneři nakonec žili (spolu) vlastní a odlišné životy a zároveň by to oba muselo stát velké úsilí, jelikož by se každodenně střetávali s takovým chováním/jednáním partnera, se kterým nedokážou souhlasit. Představa žití v takové situaci na mě působí velmi vysilujícím dojmem.

Zkuste se tedy zamyslet nad zmiňovanými podněty výše a podle toho dále jednat. Každopádně také nevidím smysl v setrvávání ve vztahu za předpokladu, že jeden z partnerů bude žít nešťastně. Pokud byste se nakonec rozhodla pro rozvod, věřím, že pokud Vaše rozhodnutí bude založené na takových důvodech, které shledáváte jako závažné, uděláte správně. Rozvodový proces většinou bývá náročné období, jak pro rozvádějící se manžele, tak pro jejich děti. Je naprosto přirozené, že v takových situacích člověk potřebuje podporu, proto se případně nebojte vyhledat psychologickou pomoc.

Přeji Vám, abyste se rozhodla podle toho, jak to doopravdy cítíte a podle toho jednala. Jedině poté, myslím, můžete být opravdu šťastná. Držím Vám palce.

S pozdravem

Nikola
Poradna Therapia