Příspěvky

Jak se vyléčit z pocitů viny a studu – Heinz Peter Röhr

/0 Komentáře/in /by

Kniha jak se vyléčit anebo osvobození duše od viny a studu se zaměřuje na vinu v rámci hluboké historie.Jakou roli hrála vina v naší historii?Jak to bylo s vinou v tématu křesťanství?

Vina je jedno z hlavních témat u klientů a její zpracování hraje důležitou roli v téměř všech oblastech léčby. Vina je mnohdy hlavním důvodem vytvoření hlubokého bloku, kdy se člověku odehrávají stále dokola nezdravé vzorce chování a myšlení. Odstranit či zpracovat pocity viny znamená začít se cítit opět svobodně a uvolnit svou mysl i tělo.

Pocity viny brání některým klientům převzít pocity zodpovědnosti za sebe, což je důležité, aby se mohli cítit v životě mocní a nenechali se ovládat životem a bezmocí. Převzít zodpovědnost pro ně však může znamenat rovnítko s pocitem „můžu si za to sama“, tedy pocity viny, což není stejné. Vina tvoří jen další pocity viny. Převzetí zodpovědnosti vede k převzetí opratí nad svým životem.

Röhr v této knize uvádí všechny nevědomé vnitřní programy, které mohou s pocity viny souviset.Jeden z nich je třeba program-  dítě jako náhražka partnera, kdy se jednomu z rodičů nedaří partnerství s tím druhým a tak se emočně upne na dítě. To není schopno dostát pozice náhražky partnera, ale zůstane v něm pocit povinnosti plnit emočně potřeby svého rodiče a zapomínat tak na své potřeby.Pokud koná opačně, roste v něm pocit viny.Tento mechanismus se mu silně zapíše do nevědomí a vlivem tohoto vzorce poté jedná i ve svých partnerských vztazích právě způsobem upozaďování sebe. V takovém případě se v léčbě posiluje věta „neodpovídám za život druhých“.Je také nutné, aby se naučili říkat tito klienti NE neoprávněným požadavkům. Stejně tak může pocit viny hrát silnou roli u dětí narcistních rodičů, kteří své děti nutí k vysokým výkonům, aby sami naplňovali svůj pocit hodnoty. Pokud dítě neodvede dostatečný, často i nesplnitelný výkon, rodič ho ponižuje a dítě si tak vytvoří silný pocit viny, že se nesnažil moc. To mu stejně jako v prvním případě vydrží až do dospělosti, kde se tím nevědomě řídí a pokud nepodávají výkon, cítí pocity viny.Pocity viny tedy narušují pocity lásky k sobě.

K tomu, aby člověk odstranil pocity viny je nutné získat nová vnitřní přesvědčení. V případě vnitřních nároků na výkon a touhu po ocenění to může být třeba nový program „když něco dělám, dělám to zejména pro sebe a nezáleží jen na výsledku, ale jestli mě to baví a slouží to mému duševnímu či fyzickému zdraví“.Röhr sám tvrdí, že vnitřní programy s dětství jsou nesmírně silné, právě proto, že vznikly již v brzy v dětství a tak se jich mnohdy, ani terapeutickými hovory nelze úplně zbavit. Za důležité považuje právě napojení na spirituální energii, kdy věří, že je nutné vnitřně poprosit o změnu.

Dalším důležitým receptem je změnit negativní uvažování. Pokud o sobě či o druhých klient stále uvažuje negativně, oslabuje své tělo i duši a těžko pak může své destruktivní vnitřní programy, když je stále podporuje.

Autor se v knize pokouší přiblížit recept na vnitřního sebeterapeuta. Poukazuje na základní negativní programy:nic se mi nepodaří, jsem černá ovce, nemám právo na názor, chci zůstat dítětem apod.. Každý čtenář, který má nějaké vnitřní bloky se může v nějakém programu najít. Dále vysvětluje, jak fungují antiprogramy, tedy ty, které si člověk nevědomě sám vymyslí, aby se necítil špatně a necítil se třeba jako již zmíněná černá ovce. Mezi tyto antiprogramy může patřit třeba nadměrný výkon, přizpůsobování se, agrese, perfekcionismus, manipulace, role oběti a další. Tyto antiprogramy  jsou ve výsledku nejen nefunkční,ale vedou zpětně do původního negativního programu. Jediná možnost je vymyslet si tzv.nový program.Příkladem může být, když je člověk v dětství ponižován a vznikne program nejsem dostatečný, navazuje na něj automatický antiprogram musím se snažit a být výkonný. To může chvíli fungovat, ale výkon nikdy nevymaže původní program a chvála nikdy nestačí na to, aby se člověk cítil skutečně schopný. Cílem je tedy vzdorovat antiprogramu a nastavit novou myšlenku „jsem dostatečný sám o sobě, mám hodnotu při jakémkoli výkonu, má hlavní hodnota je mé zdraví“.

Základní myšlenkou léčby pocity viny je navázat vztah se spiritualitou, dále se svým vnitřním terapeutem a nastavit ve svém životě optimismus. To vše dle autora zvyšuje možnost léčby pocitů viny a duševních nemocí.

 

Malimánková Tereza

Poradna Therapia

44

Psychický blok-proč někdy nedokážeme získat to, co si přejeme

/0 Komentáře/in /by

V psychologii platí, že pokud něco dlouhodobě hledáte a nedaří se to, tak to někde vnitřně nechcete, resp.to máte vnitřně zablokované. Vnitřně znamená v takovém případě nevědomě. Pokud je totiž naše vědomí a nevědomí v naprostém souladu, jsme schopni dosáhnout téměř všeho, co si přejeme a na co jsme v základu dostatečně vybaveni (inteligence a vrozené schopnosti).

Co je vědomí a nevědomí?

Vědomá část naší mysli je ta, kterou si uvědomujeme. Tam probíhají naše vědomá přání a představy, kdy si třeba přejeme novou práci nebo skvělého partnera. Skrze tuto část také vědomě prožíváme myšlenky plné utrpení, když se nám dosažení cílů nedaří. Probíhají zde „objektivní“soudy, např. všichni dobří chlapi jsou zadaní, práce není nebo že můžu mít sice dobře placenou práci, ale nebude mě bavit. Díky těmto myšlenkám člověk znovu upadá na bezmoci.

 

Jak je to s nevědomím?

Skutečným vůdcem našeho života je ale naše nevědomí.V nevědomí se ukrývají všechny naše skryté a NE vědomé strachy. Zároveň jsou tam ale ukryty i všechny pozitivní věci, které jsme si za život uložily. Nevědomí ve skutečnosti ovlivňuje až 80% našeho smýšlení a chování, takže pokud si vědomou částí přejete novou a dobře placenou práci (tedy zbylými 20ti procenty), ale v nevědomí máte ukryty staré „věty“ a přesvědčení z naší rodiny typu – jsi k ničemu, v naší rodině nikdy neměl nikdo dobrou práci, peníze a bohatství je tu jen pro ty nahoře, buď rád, že tě někdo vůbec zaměstná….., je málo pravděpodobné, že na dobrou práci narazíte.

Vnitřní přesvědčení

To, čemu vnitřně věříme, o čemž jsme vnitřně dokonce přesvědčeni má pro nás velkou sílu. Tuto sílu je někdy těžké vědomě překročit, tedy jen tím, že si něco přejeme, pokud s nevědomou částí nijak nepracujeme. Nevědomá část totiž ovlivňuje širokou škálu věcí – mozek ve skutečnosti nedává povel vidět to, na co není nastaven. Tedy pokud hledáme hodného a přitažlivého partnera,ale jsme nastaveni vnitřně na to, že na něj nemáme (sebevědomí, schopnosti, krásu apod.), bude se náš pohled uchylovat spíše k partnerům, kteří odpovídají našemu vnitřnímu přesvědčení. Př.pokud věřím, že nemohu zažít vztah plný vášně a přitažlivosti (př.kvůli vzoru rodičů, kteří žili odděleně a nepřitahovali se,a e přesto spolu zůstali), budeme neustále přitahovat partnery, kteří se nám nelíbí a ty, co bychom chtěli se po nás ani neotočí.

Nápis na čele

Klientům vždycky říkám, že nevědomé myšlenky jsou jako kdyby je nositel sám neviděl, ale zároveň je měl napsané na čele, takže ostatní je vidí. Lidé v okolí a zejména ti, co se dostanou do blízkosti „nositele nápisu“ tedy vidí – př. ta si nechá klidně naložit, k té si můžu dovolit, ta chce být asi radši sama….apod.,a tak se podle toho řídí.. Nositel „nápisu na čele“ prozrazuje své vnitřní nastavení neuvědomělým chováním a svým slovním projevem, postojem těla a výrazem obličeje. Naše nevědomí tedy ovlivňuje naše nevědomé chování formou výrazu ve tváři, pohyby těla či slovy. Může si o sobě myslet, jak usilovně hledáme partnera, který by o nás třeba pečoval, ale v realitě můžeme na druhé lidi působit zcela opačným dojmem. Aniž si to uvědomujeme, neumíme si třeba o péči říct nebo ji přijmout, když už ji někdo nabídne. Chováme se třeba odtažitě, úzkostně nebo samotářsky a ostatní tak získávají dojem, že chceme zůstat sami a pomoc druhých nás obtěžuje!

Dalším příkladem může být hledání nové práce, kdy ji hledáte a s druhými hovoříte opakovaně o tom, jak jste v současné práci nešťastní, ale co se děje ve skutečnosti? Mnohdy se stává, že člověk, co si usilovně stěžuje na práci a tvrdí, že chce jinou – žádnou nehledá, nepracuje na sobě a na svých nových schopnostem a když mu někdo něco dohodí, tak nemá zrovna čas….
Okolí tedy můžete dávat o sobě v daném tématu zcela opačné informace než byste ve skutečnosti chtěli nebo potřebovali opravdu „vysílat“.

Hledáte-li dlouhodobě partnera, ale jste už měsíce či roky sami, tak se nevědomě partnerství bojíte a to z různých důvodů – můžete se bát, že vás opustí, když se opravdu zamilujete, že vám vezme osobní prostor, že vás bude vztah dusit apod.Stejně tak se můžete obávat „hledání“lepší práce. Můžete se nevědomě bát, že už jinou práci nenajdete, že vás v nové a lepší vyhodí. Pokud vám tedy nejde v životě dosáhnout delší dobu něčeho, po čem toužíte, máte vnitřně strach to získat!

V dalším článku o práci nevědomí a psychickém bloku se dozvíte, jak s tím pracovat.

Tereza Malimánková
Poradna Therapia

787

Jak probíhá psychoterapie

/0 Komentáře/in /by

Psychoterapie se začíná rozšiřovat mezi lidmi jako běžná součást pomoci. Jak ale celý proces probíhá? Co se odehrává za zavřenými dveřmi poradny? 

Terapeutické fáze:

Terapie má vždy začátek, prostředek a konec. V úvodním sezení se klient seznamuje se svým terapeutem. Ten mu srozumitelně vysvětlí, co může očekávat a ubezpečuje ho o bezpečí a důvěře v jejich budoucích rozhovorech. Klient dostane prostor pro popis svých potíží, kterými přichází a spolu s terapeutem se domlouvají, jaké kroky budou následovat.

V první fázi terapie se terapeut snaží s klientem zvědomit jeho potlačené a nevědomé tendence a vzorce v životě a tím umožnit klientovi náhled a možnost změny.  V této fázi může dojít i k nepříjemným pocitům, protože se spolu s terapeutem klient dotýká nepříjemných a často i tabu témat.

V druhé fázi terapie je již vztah s terapeutem pevný a plný důvěry a klient má odvahu dotknout se svých „stínů“, aniž by se bál hodnocení nebo se sám hodnotil. Klient je již schopen nahlédnout své opakující se vzorce v životě, které mu škodí a rád by je změnil. Často však ještě neví jak nebo nemá odvahu. Vědomě již tedy ví, že dělá chybné kroky, ale zatím není schopen je 100% neopakovat. Tato fáze je nejdelší a zpravidla nejpracnější. Může docházet ke konkrétním změnám v klientově okolí. Může nahlížet jinak na své blízké, může obměňovat své přátelé, kteří ho dříve zatěžovali a stejně tak může docházet ke změnám pracovních či v partnerském vztahu. Klient je již schopen vědomě nahlížet svůj život a mít jasno o svých potřebách, pocitech a cílech. Druhá fáze může trvat od půl roku do několika let v závislosti na potížích klienta.

Terapie se také liší od poradenství, které je zaměřeno na konkrétní rady a je kratší, zpravidla trvá od dvou sezení do šesti měsíců. Takové řešení by se zejména racionálně smýšlejícím lidem zdálo jako nejlepší, ale poradenstvím nikdy nedocílíte vnitřní proměnu osobnosti a změnu zarytých nevědomých vzorců. Proto se dobře vedená terapie snaží vyvarovat obecným návrhům a radám, i když je klient může ze začátku vyžadovat.

Třetí fáze a konečná fáze je nejvíce nabitá energií a často odměnou za ty měsíce, týdny či roky práce. Klient se již cítí pevný ve svém životě. Je schopen aktivně měnit své původní chování, cítí se často sebevědomější a odvážnější. Méně se hodnotí a více přijímá sebe i okolí. Cítí se šťastnější a má pocit větší moci nad svým životem. Cílem terapie je dosáhnout takové změny osobnosti klienta, aby se cítil v životě uvolněně a přirozeně  a navrátil se ke svému bytostnému já, které ke odproštěno od strachů a nejistot, které nabral postupně životem.

V terapii je hlavním prostředkem rozhovor, je však možné využívat některých doplňujících technik, pokud to terapeut uzná ze vhodné nebo si to klient přeje.

Terapie by vždy měla mít konec, mělo by proběhnout konečné sezení a to i v případě, že se klient rozhodně náhle celý proces ukončit. Náhlé konce mohou souviset s různými strachy klienta z blízkosti či důvěry v druhého člověka a pokud by se rozhodl ukončit terapii sám a náhle bez přirozeného vývoje, mohl by tím akorát nevědomě podpořit svůj vnitřní negativní vzorec.

 

Rozdíl mezi psychoterapií a koučinkem

 

Koučink vám pomůže efektivně se dostat k vašemu cíli. Je vhodný pro lidi, kteří nepotřebují hlubší vnitřní proměnu.Je pro ty, kteří hledají konkrétní a rychlé kroky k dosažení svého cíle. Koučink neléčí, ale učí lidi, jak se v životě naučit nalézt ten správný cíl a dosáhnout ho. Sezení vám mohou pomoci najít a definovat váš cíl a cestu, jak k němu dojít. Koučink se zaměřuje na všechny životní témata jako vztahy, sebevědomí, profesní směřování apod. Na rozdíl od psychoterapie nezabývá rodinnou minulostí, analyzováním problémů a neléčí (deprese, úzkosti či jiná psychická onemocnění). Osobní kouč se zaměřuje jen na silné stránky klienta a snaží se je podpořit. Klient se pak sám naučí dosahovat svých cílů, získává „knowhow“ na svůj život, které dříve neměl.

 

Výběr terapeuta

 

Nejdůležitější je, abyste si s terapeutem „sedli“. Přístup terapeuta je často dán směrem, který vystudoval a také jeho osobností. Někomu vyhovuje mlčenlivější terapeut, jinému spíše aktivní, který rychleji reaguje a dává zpětnou vazbu.

 

I když vám pomohl nějaký terapeut, nemusí ten samý pomoci vaší kamarádce. Můžete mít rozdílné potřeby. V každém případě by však měl být terapeut přijímající a měl by pro vás vytvořit bezpečné prostředí. Máte právo na změnu terapeuta. Chybou není změna terapeuta, ale rezignace na vaše problémy.

 

Jak komunikovat s psychoterapeutem?

 

Důležitou součástí terapeutického vztahu, který je základem pro vyléčení z problémů, je zpětná vazba. Nebojte se terapeutovi sdělit i vy jakékoli pocity a myšlenky ohledně terapie, které máte. Cítíte se nespokojeni, máte z něčeho obavy, potřebujete zrychlit nebo snížit tempo nebo jste naopak spokojení? Sdělte to. Součástí léčby je i naučit se sdělovat své potřeby, a terapeut je vždy rád přijme. Pomáháte mu i najít způsob, jak s vámi pracovat. V terapii nejste ve škole, terapeut vás nehodnotí. Je na vás, co v terapii přijmete či odmítnete.

 

Jaký je rozdíl mezi psychoterapeutem a kamarádem?

 

A jaký je rozdíl mezi psychoterapeutem a kamarádem? Proč byste měli platit za to, že budete s někým mluvit? Nemůže tuto službu poskytnout zadarmo kamarád? Možností, jak se o sobě něco dozvědět je samozřejmě více – čtení knih, rozhovory s přáteli, semináře. Můžete si popovídat i s kamarády, ale těm často chybí patřičné vzdělání a praxe a radí pouze ze svého úhlu a na základě svých zkušeností. Přátelé tedy zpravidla nemají možnost pochopit přesné příčiny vašich problémů a aplikují jen své řešení, které sami vyzkoušeli. Ne vždy ale musí sednout. Stejně tak je to při samostudiu, může to pomoci při rozšíření úhlu pohledu na problém, ale může pro vás být těžké si z knih vybrat to podstatné pro váš život. V neposlední řadě je také důležitý fakt, že terapeut vás ani vaše okolí nezná a není tedy při práce osobně zaujatý.

 

Poradna Therapia

 

 

262

Jak vybrat dobrého psychologa

/0 Komentáře/in /by
  • 1) Jak na vás terapeut,poradce či psycholog působí

    Již na prvním setkání vnímejte „chemii“ mezi vámi. Je vám individuální terapeut příjemný? Máte pocit, že se o vás odborník ať už poradce pro osobnostní rozvoj či psychoterapeut zajímá? Já vždy doporučuji klientům absolvovat dvě až tři sezení, abyste se lépe poznali a aby měl psycholog či psychoterapeut možnost dát již nějakou zpětnou vazbu a náhled na potíže klienta. V každém případě již od prvního setkání má klient šanci poznat, jak mu osobnostně jeho poradce sedí.

  •  
    2) Dobrý poradce či psychoterapeut vás posouvá dál

    Dobrý individuální terapeut, psychoterapeut či psycholog či kouč vás posouvá dál, pokud to potřebujete. Existují klienti, kteří potřebují od svého psychologa či poradce pouze vyslechnout, mít pocit prostoru pro své potíže. Vaše potíže by ale měly nabírat směr k řešení. Dobrý psychoterapeut či individuální poradce nbeo psycholog umí dávat trefné otázky, které vás posouvají dále, umí vám dávat náhledy na problém z takových úhlů, které  by vás samotné nenapadly. V tom se dobrý psycholog liší od kamarádky, se kterou si můžete o vašich problémech povídat v kavárně.

  •  
    3) Těšíte se na další sezení s odborníkem na vaše potíže?

    Dobrý psycholog, poradce či terapeut vás zaujme, budete se na sezení těšit a to dokonce i když nejsou někdy příjemné, protože vývoj někdy bolí.Správný psychoterapeut či poradce umí správně pojemnovat vaše potíže. On sám dobře pozná,zda s vámi pracuje na závislosti na vztahu,depresi,nízkém sebevědomí, či úzkosti.

  •  
    4) Řekněte si o to, co potřebujete

    Dobrý psycholog vám dokáže naslouchat a přizpůsobuje z části sezení vašim přáním. Pokud mu sdělíte, že potřebujete více zpětných reakcí, dobrý psycholog by měl zareagovat a nedržet se úzkostně svého zvyku spíše mlčet a jen naslouchat. Vy jste ten, který si sezení platí a měli byste mít pocit zájmu o vás.

  •  
    5) Jsou pro vás sezení obohacující?

    Dobrý poradce, psycholog či psychoterapeut je takový, kterého byste doporučili i svým známým. Nechodíte k němu jen „ze setrvace“, ale máte pocit, že vám sezení opravdu něco dávají

    PORADNA THERAPIA

    Máte-li opakující se potíže nebo vás něco trápí, objednejte se u našich odborníků:https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

225

Doporučení knihy Cesty z úzkosti a deprese – Heinz-Peter Röhr

/0 Komentáře/in /by

Knihu Cesty z úzkosti a deprese jsem četla poté, co jsem započala před lety práci jako terapeut v psychologické poradně. Deprese a úzkosti byly v poradně nejčastější téma se kterým klienti přicházeli. Kniha ve mně vytvořila revoluční přístup v tomto tématu ke klientům a jejich duševním nemocem. Ač jsem měla letité vzdělání ohledně těchto psychických potíží, brala jsem to vždy jako nemoc, jako zátěž, která člověku jen škodí a přichází mu do života jako zákeřný nepřítel. Opak je ale pravdou, kniha mě přesvědčila o tom, že v některých případech tyto nemoci a také mnohé jiné musí člověku do života přijít, protože ho paradoxně chrání od něčeho pro něj ještě více nepříjemného.

 

Je to možná zvláštní slyšet, že úzkost nebo deprese chrání před něčím hlubším, ale právě během mé praxe jsem se přesvědčila, že nemoci mají v životě člověka smysl.

Kniha mi dopomohla najít přesný postup, jak s nemocí u člověka pracovat, a právě nalezení jejího smyslu a důvodu, proč přišla bylo nakonec pro mé klienty to nejdůležitější. Najednou se jim ulevilo…najednou si nepřišli jako oběti své nemoci. Autor pomáhá nalézat recept k tomu, jak s nemocí zacházet. Právě tím, že jí bere zároveň jako přínosnou pro život člověka, dokáže klient s nemocí odvážněji pracovat. Protože to, co klienta při depresi či úzkosti nejvíce zasáhne je právě pocit bezmoci.

Autor vysvětluje skrze teorie vzniku nemoci, že člověk vlastně mnohdy již léta nevědomě pracuje na tom, že nemoc přijde. Takže pokud někdo dlouhodobě pracuje v práci, kterou nenávidí a obává se odejít, může se stát, že začne mít deprese a z přístupu nemohu odejít,protože.. se  stane nemůžu do ní chodit, protože je mi zle. Právě to vlastně mnohdy pomůže se situaci vyřešit, takový člověk dostal vnitřně svolení díky nemoci práci opustit. Pro člověka je mnohdy lehčí právě důvod nemohu než chci odejít, protože by mohly vylézt různé nezdravé programy jako „nikde nevydržíš, jsi líný, stejně si nikde nic nenajdeš apod.

V takovém případě nemoc vlastně pomůže člověku ven z něčeho, co sám neuměl opustit. Pak se ale zase musí vyrovnávat s důsledky nemoci, která jen tak neodejde.

Röhr celkově moc hezky pracuje s nevědomím, kdy vysvětluje, že právě tyto věci jsou záležitostí nevědomí, tzn.nejsou to vědomá rozhodnutí jako „vytvořím si depresi ať mohu odejít“..

 

Autor knihy srozumitelně popisuje tzv.brzdy našich životů a také rodinné důvody vzniku úzkostí  a deprese, kdy mezi jednou z nich počítá nedostatečnou separaci od rodiny, zejména od matky.

 

Autora Petera Röhra považuji za jednoho z nejlepších v psychoterapii vůbec a jeho nespornou výhodou při psaní knih jsou právě jeho letité zkušenosti s klienty v psychoterapeutické praxi.

 

Poradna Therapia

Mgr.Tereza Malimánková

251

Bojím se mluvit

/in /by

DOTAZ:

Dobrý den,

obracím se na Vás s prosbou o radu. Mám problém, který nejspíš trápí mnoho dalších, ale myslím, že u mě zachází poněkud do extrému. Jedná se o mluvení před větším počtem lidí. Asi by mi to přišlo běžné, kdybych měla takový „blok“ například jen při prezentacích či důležitých zkouškách… Jenže já jej mám stále, i při zcela běžných příležitostech.

V rámci výuky mluvím pouze v případech, kdy mě někdo přímo osloví, nezapojuji se do skupinových prací… nejspíš ze strachu, abych neřekla nějakou blbost, abych se neztrapnila, prostě aby mě ostatní nehodnotili… Mám obecně problém se sebedůvěrou a vždycky mi připadalo, že jsou spolužáci chytřejší, kreativnější, sečtělejší, povolanější, a moje nápady mi vůči těm jejich připadají banální, tak si je raději nechávám pro sebe, pokud vůbec nějaké mám… A nejvíce mě na tom trápí, že se tenhle blok projevuje i v komunikaci s kamarádkami – nejlépe se cítím jen ve dvou, maximálně ve třech, ale jakmile se nás sejde více, už mám problém zapojovat se do hovoru. Stejně tak je to i v práci. Jediná skupina lidí, před kterou jsem se vždy cítila komfortně, jsou děti. S těmi jsem vždy zvládala komunikovat a vést je bez jakýchkoliv větších obtíží. Ale jakmile je přítomná některá z kolegyň, opět přichází ten pocit, že něco dělám špatně, nebo minimálně ne tak dobře jako ony, že mě někdo hodnotí atd.

Mám nějaké teorie, týkající se vlastní osobnosti a mé minulosti, které by mohly být příčinou těchto bloků… Ale přesto jsem zatím nepřišla na způsob, jak je překonat. Máte nějaký nápad, jakým způsobem by se na tom dalo pracovat?

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

jako důležité vnímám, že o svém problému přemýšlíte v širších souvislostech a snažíte se Vašemu problému porozumět a hledat příčiny v minulosti. Tyto obtíže mohou relativně snadno vzniknout v dětství, kdy se staneme například terčem posměchu ve větší skupině, zažijeme nějakou trapnou situaci na veřejnosti, nebo nepředvedeme výkon, jaký bychom si přáli. Tyto obtíže mohou být také spojeny s vysokými nároky na sebe a nedůvěrou ve vlastních schopnosti.

 

Myslím, že by pro Vás v tomto případě mohlo být užitečné využít nějaké osobní konzultace s psychoterapeutem či terapeutkou – můžete se zkusit podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz, jestli by vám vyhovoval někdo z týmu naší poradny, nebo třeba vyhledat někoho blíže Vašemu bydlišti, pokud to k nám máte daleko. V bezpečném prostředí a s dalším pohledem byste mohla být v pochopení svých obtíží úspěšnější. Existuje mnoho způsobů, jak s těmito problémy pracovat. Myslím si, že ve Vašem případě by mohla být ideální kombinace psychoterapie, kde byste se snažili s terapeutem Vašim obtížím porozumět. Zároveň byste to, ale mohla propojit s formou opakovaného vystavování se nepříznivým situacím a postupnými malými kroky se snažila těmto situacím vystavovat.

 

Zde by mohlo být vhodné si sestavit seznam situací od bezpečné po nejvíc nepříjemnou situaci, kterou si dokážete v této souvislosti představit. Tento seznam by měl obsahovat alespoň 10 a více úrovní obtížnosti. Zkuste poté lehnout si v klidném bezpečném prostředí, zavřít oči a situaci si představit od nejlehčí a postupně a pomalu postupovat k těžším (toto cvičení se dá dobře propojovat s autogenním tréninkem, které můžete nalézt třeba na Youtube). Pokuste se v té situaci pokaždé setrvat tak dlouho, až pro Vás nebude ohrožující. Poté postupte k další obtížnější. Postupujte velmi pomalu, i když se posunete jen o jednu úroveň, je to úspěch. Zaměřte se během tohoto nácviku na klidné hluboké dýchání do břicha a nikam nespěchejte. Stejný postup můžete uplatnit i v reálném vystavování se situacím, kterých se bojíte. Začít od úkolů, které pro Vás nejsou příliš náročné, ale abyste stále posouvala svou laťku dále. Pro tyto postupy je vhodné mít nějakého partnera, který Vás bude podporovat a se kterým můžete sdílet vaše pokroky a případně zhodnotit, proč jste s něčím neuspěla. Zároveň je velmi důležité posoudit své aktuální možnosti, abyste si nedala hned příliš velké úkoly dřív, než na to budete opravdu připravená. Na to je ideální psychoterapeut, ale můžete k tomu využít i nějakou jinou blízkou osobu, u které vnímáte, že by pro takový účel mohla být vhodná a mohla by Vám pomoci dobře zhodnotit situaci. Velmi důležitá je zde trpělivost, jelikož se jedná o dlouhodobý proces. Zároveň se nezapomínejte po nácviku odměnit něčím příjemným. Vliv odměny je na překonávání vlastních strachů důležitý.

Přeji mnoho sil

Patrik
Poradna Therapia

 

308

Nemůžu přestat lhát

/in /by

DOTAZ:

Dobrý den,
rozešla jsem se s přítelkyní a ona mi řekla, že bych si měla najít psychologa. A to z toho důvodu, že lžu. Lžu, když něco nechci nebo naopak, když něco chci. Povšimla jsem si, že lžu automaticky, bez přemýšlení, jako bych to už měla v hlavě nachystané dopředu. Bohužel lhala jsem právě své přítelkyni, nejen v citech.

Například když jsem měla jet za ní a nestíhala jsem, řekla jsem jí, že MHD má zpoždění, nebo že mi ujela tramvaj a čekám na další a přitom jsem byla doma. Nebo když jsem jí psala, že mi chybí, ale nechyběla mi, protože jsem byla někde ve společnosti. Ano, myslela jsem na ni, ale nevím jak popsat ten pocit.

Po rozchodu jsem zjistila, že mi opravdu chyběla, vzpomínala jsem na chvíle, kdy jsem byla bez ní a mohla být s ní. Lhala jsem i sobě, když jsem si říkala, že dnešní den je ten, kdy přestanu lhát a nepřestala jsem. Nevím, jak se mám oprostit od lhaní nejen okolí, ale i sama sobě.

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,
děkuji za Vaši důvěru, odvahu a dotaz, vážím si toho. Jste šikovná, že jste zvládla se zpětně podívat na své chování, svůj přístup a na to, co by z Vaší strany mohlo být udělané lépe a jinak. To beru jako dobrý začátek. Ne všichni jsou toho schopni.

Ono lhaní samotné, je ošemetné. Lžeme z vícero důvodů a ty důvody jsou individuální. Děti lžou kvůli možnému nedostatku pozornosti nebo snaze se vyhnout konfrontaci v pro ně složité situaci, ve které se necítí konformně, aby snížily míru stresu na jimi akceptovatelnou úroveň. Vědomé lhaní je berličkou i pro nás dospělé, a i ono dobře myšlené lhaní, ve snaze neublížit, nám i tak může pěkně zamotat věci kolem nás.

Ve Vašem povídaní vnímám právě snahu o únik před konfrontací s realitou, která zrovna pro nás v daný okamžik nemusí být příjemná, či by byla pro nás komplikací. Pokud nám daná lež projde a my se díky ní cítíme lépe, či zjistíme, že nám pomůže se dostat z komplikované situace, rychle si na tuto únikovou cestu zvykneme.

Ale jak děti při zakrytí očí si mylně myslí, že je okolí nevidí, tak člověk, který používá lhaní, se mylně domnívá, že jeho chování nebude prohlédnuto se všemi důsledky. Omyl. Mnohdy si vystřízlivění a přímý dopad našeho chování uvědomíme plnou silou, až už je pozdě.

Ve Vašem případě bych Vám doporučila osobní konzultaci s psychologem, kde se společně podíváte na možné důvody tohoto Vašeho zažitého přístupu a ruku v ruce na to, jak s objevenými souvislostmi pracovat tak, abyste byla sama se sebou spojena a právem na sebe pyšná.

Jste-li z Prahy nebo okolí, můžete se obrátit přímo na naši poradnu, kontakt a objednávkový formulář naleznete zde: https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/. Máte-li to k nám daleko, můžete zkusit online sezení, nebo se podívejte na stránky www.socialniklinika.cz, pomohou Vám nalézt vhodného terapeuta v místě Vašeho bydliště.

Pokud si myslíme, že dostatečně daleko utečeme nepříjemným situacím a konfrontacím s realitou pomocí ohýbání skutečnosti, tj. lhaním, nedoběhneme daleko. Ne nadarmo se říká, že lež má krátké nohy.

S přáním jen toho pěkného

Eva
Poradna Therapia

 

598

Jak probíhá psychoterapie

/0 Komentáře/in /by

Terapeutické fáze:

Terapie má vždy začátek, prostředek a konec. V úvodním sezení se klient seznamuje se svým terapeutem. Ten mu srozumitelně vysvětlí, co může očekávat a ubezpečuje ho o bezpečí a důvěře v jejich budoucích rozhovorech. Klient dostane prostor pro popis svých potíží, kterými přichází a spolu s terapeutem se domlouvají, jaké kroky budou následovat.

V první fázi terapie se terapeut snaží s klientem zvědomit jeho potlačené a nevědomé tendence a vzorce v životě a tím umožnit klientovi náhled a možnost změny. Tato fáze může trvat cca 2-6měsíců podle charakteru obtíží. V této fázi může dojít i k nepříjemným pocitům, protože se spolu s terapeutem klient dotýká nepříjemných a často i tabu témat.

V druhé fázi terapie je již vztah s terapeutem pevný a plný důvěry a klient má odvahu dotknout se svých „stínů“, aniž by se bál hodnocení nebo se sám hodnotil. Klient je již schopen nahlédnout své opakující se vzorce v životě, které mu škodí a rád by je změnil. Často však ještě neví jak nebo nemá odvahu. Vědomě již tedy ví, že dělá chybné kroky, ale zatím není schopen je 100% neopakovat. Tato fáze je nejdelší a zpravidla nejpracnější. Může docházet ke konkrétním změnám v klientově okolí. Může nahlížet jinak na své blízké, může obměňovat své přátelé, kteří ho dříve zatěžovali a stejně tak může docházet ke změnám pracovních či v partnerském vztahu. Klient je již schopen vědomě nahlížet svůj život a mít jasno o svých potřebách, pocitech a cílech. Druhá fáze může trvat od půl roku do několika let v závislosti na potížích klienta.

Terapie se také liší od poradenství, které je zaměřeno na konkrétní rady a je kratší, zpravidla trvá od dvou sezení do šesti měsíců. Takové řešení by se zejména racionálně smýšlejícím lidem zdálo jako nejlepší, ale poradenstvím nikdy nedocílíte vnitřní proměnu osobnosti a změnu zarytých nevědomých vzorců. Proto se dobře vedená terapie snaží vyvarovat obecným návrhům a radám, i když je klient může ze začátku vyžadovat.

Třetí fáze a konečná fáze je nejvíce nabitá energií a často odměnou za ty měsíce, týdny či roky práce. Klient se již cítí pevný ve svém životě. Je schopen aktivně měnit své původní chování, cítí se často sebevědomější a odvážnější.Méně se hodnotí a více přijímá sebe i okolí. Cítí se šťastnější a má pocit větší moci nad svým životem. Cílem terapie je dosáhnout takové změny osobnosti klienta, aby se cítil v životě uvolněně a přirozeně  a navrátil se ke svému bytostnému já, které ke odproštěno od strachů a nejistot, které nabral postupně životem.

V terapii je hlavním prostředkem rozhovor, je však možné využívat některých doplňujících technik, pokud to terapeut uzná ze vhodné nebo si to klient přeje.

Terapie by vždy měla mít konec, mělo by proběhnout konečné sezení a to i v případě, že se klient rozhodně náhle celý proces ukončit. Náhlé konce mohou souviset s různými strachy klienta z blízkosti či důvěry v druhého člověka a pokud by se rozhodl ukončit terapii sám a náhle bez přirozeného vývoje, mohl by tím akorát nevědomě podpořit svůj vnitřní negativní vzorec.

 

Rozdíl mezi psychoterapií a koučinkem

Koučink vám pomůže efektivně se dostat k vašemu cíli. Je vhodný pro lidi, kteří nepotřebují hlubší vnitřní proměnu.Je pro ty, kteří hledají konkrétní a rychlé kroky k dosažení svého cíle. Koučink neléčí, ale učí lidi, jak se v životě naučit nalézt ten správný cíl a dosáhnout ho. Sezení vám mohou pomoci najít a definovat váš cíl a cestu, jak k němu dojít. Koučink se zaměřuje na všechny životní témata jako vztahy, sebevědomí, profesní směřování apod. Na rozdíl od psychoterapie nezabývá rodinnou minulostí, analyzováním problémů a neléčí (deprese, úzkosti či jiná psychická onemocnění). Osobní kouč se zaměřuje jen na silné stránky klienta a snaží se je podpořit. Klient se pak sám naučí dosahovat svých cílů, získává „knowhow“ na svůj život, které dříve neměl.

 

Jakého terapeuta si vybrat

Nejdůležitější je, abyste si s terapeutem „sedli“. Přístup terapeuta je často dán směrem, který vystudoval a také jeho osobností. Někomu vyhovuje mlčenlivější terapeut, jinému spíše aktivní, který rychleji reaguje a dává zpětnou vazbu.

I když vám pomohl nějaký terapeut, nemusí ten samý pomoci vaší kamarádce. Můžete mít rozdílné potřeby. V každém případě by však měl být terapeut přijímající a měl by pro vás vytvořit bezpečné prostředí. Máte právo na změnu terapeuta. Chybou není změna terapeuta, ale rezignace na vaše problémy.

Jak komunikovat s psychoterapeutem?

Důležitou součástí terapeutického vztahu, který je základem pro vyléčení z problémů, je zpětná vazba. Nebojte se terapeutovi sdělit i vy jakékoli pocity a myšlenky ohledně terapie, které máte. Cítíte se nespokojeni, máte z něčeho obavy, potřebujete zrychlit nebo snížit tempo nebo jste naopak spokojení? Sdělte to. Součástí léčby je i naučit se sdělovat své potřeby, a terapeut je vždy rád přijme. Pomáháte mu i najít způsob, jak s vámi pracovat. V terapii nejste ve škole, terapeut vás nehodnotí. Je na vás, co v terapii přijmete či odmítnete.

Proč kamarád někdy nepomůže a psychoterapeut ano?

A jaký je rozdíl mezi psychoterapeutem a kamarádem? Proč byste měli platit za to, že budete s někým mluvit? Nemůže tuto službu poskytnout zadarmo kamarád? Možností, jak se o sobě něco dozvědět je samozřejmě více – čtení knih, rozhovory s přáteli, semináře. Můžete si popovídat i s kamarády, ale těm často chybí patřičné vzdělání a praxe a radí pouze ze svého úhlu a na základě svých zkušeností. Přátelé tedy zpravidla nemají možnost pochopit přesné příčiny vašich problémů a aplikují jen své řešení, které sami vyzkoušeli. Ne vždy ale musí sednout. Stejně tak je to při samostudiu, může to pomoci při rozšíření úhlu pohledu na problém, ale může pro vás být těžké si z knih vybrat to podstatné pro váš život. V neposlední řadě je také důležitý fakt, že terapeut vás ani vaše okolí nezná a není tedy při práce osobně zaujatý.

V případě zájmu si u nás vyzkoušet sezení nás kontaktujte přes formulář:

https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

PORADNA THERAPIA

 

 

 

449

Žárlivost ve vztahu

/in /by

Dotaz: Dobrý den, už delší dobu řeším problém s přehnanou žárlivostí. Mám přítele 2 roky a stále přehnaně žárlím, myslím si už, že jsem nemocná, protože si uvědomuji, jak moc špatné to je, ale nejde s tím přestat. Zkoušela jsem sama přestat, řešit to i s přítelem, promluvit si o tom s nejbližšími, ale nic nepomohlo. Prosím o radu. Děkuji

Dobrý den,

děkuji za Váš dotaz. Ono žárlit a mít rád jde někdy ruku v ruce. Ale je důležité mít tu správnou hranici, kdy žárlení bereme jako milý důkaz zájmu druhé osobě a kdy naopak žárlení vztah rozbíjí.

Za samotné naše nepřiměřené žárlení může vícero aspektu. Jsou různé teorie od genetického vlivu a rodinných predispozic, tak k tomu, jak se nám dostávalo něhy a pozornosti v dětství. Je dokázáno, že o co více jsme v tomto směru byli ochuzení, o to více máme strach a prožíváme vlastní nejistotu z možné ztráty partnera.

Líbí se mi, že jste si sama uvědomila, že Vaše hranice přiměřeného žárlení je poněkud již možná překročena a cítíte, že Vám Vaše chováni nepomáhá, naopak. Váš krok ve snaze promluvit si s přítelem nebo nejbližšími, schvaluji. Ale není tak jednoduché přestat. Čím více se chováme určitým způsobem, o to více si tento vzorec chováni zažíváme. Je to něco jako zlozvyk, kterého se ne a ne zbavit, i když moc chceme. Popřemýšlejte, kdy žárlíte. Je důležité si uvědomit, kdy nejvíce se do takového stavu dostáváte. Když si následně pak tyto situace představíte, zkuste se na ně podívat trochu jinak. Modelovou situací nám například může být situace, kdy přítel je v práci dlouho. Vaše fantazie je, že tam pravděpodobně někoho má, a proto v práci zůstává po večerech. Podívejte se ale na situaci nyní trochu jinak. Víte, že má přece poslední dobou hodně úkolů. A najednou si uvědomíte, že žárlíte, protože se bojíte, že přítel v práci někoho má, ale zároveň víte, kolik má teď nových úkolů, takže se vrátí, až bude mít všechno hotové.

Prozatím, jako první pomoc bych Vám doporučila následující. Když si uvědomíte, že zažíváte jednu z fázi žárlení, například přítel nebere telefon, prosím zastavte se a chvíli nedělejte nic. Případně si začněte zpívat, snažte se vzpomenout si na to, co bylo například včera v televizi, pokud jste doma, udělejte 10 dobře, tak raději 20 dřepů, pokud Vám to Vaše tělo dovolí. Snahou těchto cvičeni je odpoutat Vaši mysl na chvíli od zažité reakce, oddálit potřebu znovu volat, či začít psát sms. Na začátku to nebude lehké, ale postupně ta doba, kdy vydržíte bude delší a delší.

Je velmi důležité si uvědomit, že něco není v pořádku. Mnoho lidí si toto nepřipouští a jsou překvapení, že partner je dříve nebo později vyčerpaný opouští. Příčina nemusí být vždy rovnítkem k žárlivosti, ale stává se to často.

Vy jste vykročila tím správným směrem. A jsem na Vás pyšná. Bez uvědomění a snahy, změna nenastane. Mým doporučením je najít si na Vaší cestě podporu a přívětivou pomoc od odborníka, psychologa, který hlavně na začátku Vám pomůže zvládat započatou změnu.

Jste-li z Prahy nebo okolí, můžete se obrátit přímo na naši poradnu, kontakt a objednávkový formulář naleznete zde: https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/. Pokud nejste z Prahy a rada byste si vybrala pomoc blíže, podívejte se na stránky www.socialniklinika,cz, kde Vám pomohou nalézt vhodného terapeuta v místě Vašeho bydliště.

Přeji Vám na Vaší cestě hodně trpělivosti a potřebného odhodláni. Věřím, že vše postupně zvládnete.

S přáním pěkného večera

Eva

401

Úzkostné stavy a poruchy paměti po prodělání Covid-19

/in /by

Dotaz: Dobrý den, posledních pár měsíců zažívám velmi divné stavy. Vše začalo v září, kdy jsem onemocněla koronavirem. Měla jsem lehký průběh, týden horečky a ztratila jsem chuť a čich. Zhruba měsíc po vyléčení jsem ale začala pociťovat divné stavy úzkosti. Několikrát denně mi nekontrolovatelně bušilo srdce a u toho jsem cítila nesnesitelnou úzkost, všeho jsem se bála a byla jsem roztěkaná. Úzkosti přicházely nekontrolovatelně například když jsem jela v autobuse nebo jsem seděla doma na gauči. Reálně jsem však neměla, čeho se bát, nic špatného se mi v tu chvíli nedělo. Postupně jsem začala pociťovat problémy s pamětí, měla jsem problém porozumět složitějším větám, což mi značně ztěžovalo studium na VŠ. Začala jsem mít problémy se zvládáním školy i běžného života, nedokázala jsem se na nic soustředit, cítila jsem tlak v hlavě a měla jsem pocit jakési mlhy. Nutno podotknout, že jsem před onemocněním byla velmi chytrá a bystrá. Začala jsem mít problémy s komunikací a svět se pro mě najednou stal hrozně hektický. Nezvládala jsem každodenní činnosti, bylo pro mě velmi těžké například někomu odepsat na mobilu. Takové stavy trvaly cca do prosince, kdy jsem kvůli zkouškovému začala brát piracetam a další volně dostupné léky na problémy s pamětí. Prášky mi trochu pomohly, díky nim jsem zvládla napsat bakalářku, brala jsem je zhruba 3 měsíce a poté jsem je vysadila. Problémy se ale vrátily a já je opět nasadila, nyní vyšší dávku, jelikož jsem se bála, že budu opět tak “mimo a hloupá”, jako dřív. Brala jsem cca 3-4 prášky denně, předtím pouze 1-2. Začala jsem mít hrozné deprese, motala se mi hlava a měla jsem vidění jako opilá, celkově jsem byla úplně mimo, nebyla jsem schopná normální konverzace. Celé dny jsem proležela a byla jak chodící mrtvola. Vše mě rychle naštvalo, musela jsem si vypínat upozornění na telefonu a přestala jsem komunikovat se světem. Z mého okolí mé stavy nikdo nepochopil, neměla jsem se ani komu svěřit. Jen jsem věděla, že nejsou normální, jelikož jsem neustále žila jako ve špatném snu. Spoustu večerů jsem probrečela a nevěděla jak dál. Byla jsem mimo, agresivní vůči svému okolí, plačtivá, měla jsem pocit, že už dál nemůžu, že mě nikdo nechápe, nikdo mi neporadí. Byla jsem schopná celé dny prospat, ztratila jsem o vše zájem, nic mě nebavilo, začala jsem spíše přežívat než žít. V průběhu těchto stavů jsem zažívala i osobní trable v životě, několikrát jsem se stěhovala, neměla nikde své bezpečí doma, do toho jsem cítila tyto pocity úzkosti, problémy s pamětí aj. Začala jsem kvůli tomu mít trable s přítelem, který mé problémy nepochopil, a to ty stavy ještě zhoršovalo. Čekala jsem od něj pomoc a pochopení, místo toho jsem dostala jen nespočet hádek, fyzických i psychických útoků a pojmenování “blázen”. Tyto divné stavy přicházejí dodnes ve vlnách, někdy si myslím, že jsem již ze všeho venku, ale pak se vše vrátí a já nejsem schopna normálně fungovat. Dodnes jsem nebyla schopna dojít k lékaři (nevím ani k jakému, zda neurologii nebo psychiatrii/psychologii), jelikož nezvládám ani normální život, natož abych vzala telefon, někam se objednala a někam dojela.

Výše popsané stavy trvají již 8 měsíců. Také mě tíží termín státnic, který se neúprosně blíží a já vím, že je v tomto stavu (i z hlediska paměti) nejsem schopna zvládnout, ba dokonce ani teď lítat po doktorech a řešit můj stav. Také jsem si všimla, že na mě jinak působí omamné látky, například když jsem požila malé množství alkoholu, byla jsem spíše mimo a měla jsem několikahodinové okno. Je tedy možné, že mi koronavirus způsobil nějaké poruchy mozku a následné braní piracetamu v kombinaci s psychickým vypětím a neporozuměním mého okolí nějakou psychickou poruchu? Děkuji za jakýkoliv názor a radu.

 

Dobrý den,

Děkuji za důvěru a otevřenost, se kterou jste se obrátila na naši poradnu.

Vámi popsané stavy na mě působí velmi závažně. Procházela jste a procházíte těžkými stavy, které musí být náročné zvládat sama, a ještě s nepochopením okolí, od kterého potřebujete v těchto chvílích podporu a pochopení nejvíce. I přes Vámi popsané potíže a „neschopnost“ normálně fungovat v každodenním životě z Vás cítím určitou vnitřní sílu a chtíč se se svými těžkými stavy „poprat“ a nepodléhat jim, což považuji za důležitý základ, dobrou výchozí pozici na cestě za cítěním se lépe.

Když se u Vás poprvé objevily úzkosti, tedy zhruba týden po onemocnění koronavirem, dělo se v té době nebo v době předcházející ještě něco jiného ve Vašem životě? Nějaké významné události, které Vás nenechaly klidnými? Příčiny úzkostí jsou většinou hlouběji a často sahají do minulosti. Předtím, než jste onemocněla koronavirem, jak byste popsala svoje vnitřní prožívání? Měla jste úzkostné tendence běžně v životě? Také přemýšlím, samo koronavirové onemocnění a především mediální „masáž“, jaká v posledním roce probíhá v českých médiích, myslím tím neustále strašení a zprávy týkající se skoro pouze koronaviru… každý den počty nově nakažených, počty mrtvých, a to jak v ČR tak ve světě… všechno toto je sama o sobě obrovská zátěž, která se z médií valí. Pokud člověk dlouhodobě žije pod takovýmto tlakem, přirozeně to mění jeho prožívání na úzkostnější, jelikož je pod neustálou „palbou“ médií. Dále, jak píšete, že jste v průběhu posledních 8 měsíců do toho všeho prožívala i náročné osobní situace, jako nepochopení a nepodpora od přítele, jež mi přijde jako velmi zásadní; stěhování, při kterém člověk ztrácí bezpečný pocit domova a musí si ho vybudovat v novém, z počátku neznámém místě; dále školní povinnosti. Působí to na mě, že se Vám v životě odehrává opravdu spousta náročných situací a změn, do kterých člověk musí vynaložit určité úsilí, aby se dokázal adaptovat.

Co se týče Piracetamu, lék jako takový dle mnoha studií nemá výrazné a časté vedlejší účinky, avšak i tak jsou mezi vedlejšími účinky uvedeny mimo jiné úzkosti, deprese, nervozita, podrážděnost a další. Takže teoreticky tento lék může mít podíl na tom, jak se aktuálně cítíte.

Vím, že píšete, že nejste schopna zavolat lékaři či jinému odborníkovi. Rozumím, že něco udělat se zdá v těchto stavech až nemožné. Ale jak jsem psala výše, Vaše slova a popis stavů na mě působí velmi tíživě. Myslím, že by Vám mohl velmi pomoct psychoterapeut, který by Vás vyslechl a který by Vás podpořil na cestě za tím, abyste se cítila lépe. Společně byste hledali souvislosti a příčiny Vašich stavů, on by Vám dával podněty k zamyšlení a snažil se trpělivě pomoct zorientovat se ve Vaší situaci. C
Myslím, že jeho podpora pro Vás bude stěžejní, vzhledem k náročnosti Vaší situace. Můžete se např. zkusit obrátit na některého z mých kolegů z poradny Therapia, v současné době se umožňuje terapeutické sezení i online. Také existuje možnost docházet k psychoterapeutovi na náklady zdravotní pojišťovny. V tomto případě je potřeba si vyhledat psychoterapeuta, který bude mít na webu uvedeno, že pracuje pro zdravotní pojišťovny a zjistit, zdali jeho služby pokrývá konkrétně Vaše zdravotní pojišťovna.

Na závěr bych chtěla zmínit, že je v pořádku a normální, necítit se dobře a mít psychické potíže. Psychika nám tímto většinou naznačuje, že se něco děje, že bychom něčemu měly věnovat pozornost, v sobě samých. V dnešní době je běžné, když se člověk cítí fyzicky špatně, a i když má dlouhodobé fyzické potíže. S psychikou se může dít to podobné, člověk se může necítit psychicky dobře a neznamená to nutně, že je „mimo“ či „blázen“.

Přeji Vám, abyste dokázala najít příčiny Vašich stavů a aby se Vám brzy ulevilo! Držím moc palce. Kdybyste cokoli potřebovala, pište, jsem tu pro Vás.

S pozdravem,
Nikola
Poradna Therapia

213