Příspěvky

Dcera má nevysvětlitelné záchvaty vzteku

DOTAZ:

Dobrý den,
mám dceru (zanedlouho jí bude 6 let). V posledním měsíci je naprosto nezvladatelná, na naprosto obyčejné úkony, které pravidelně dělám nebo děláme, se začne vztekat, křičet, bouchat mě. Cokoliv udělám, tak je špatně, dostane až hysterický záchvat vzteku, ať toho okamžitě nechám, například uklidím ze stolu a ona začne řvát a ptát se, kde to bylo a musím to všechno vrátit přesně tam, kde to bylo položeno. Nesmím po ní uklidit hračky, nesmím nic přemístit bez jejího souhlasu, a když jí řeknu, ať si to teda uklidí sama, tak řekne „jo“, ale bohužel se nic neděje. Jednou jsem jí ohřála oběd a ji popadl vztek, že chtěla sama, tak jsme musely hodinu čekat, až úplně vychladne, aby si ho mohla znova ohřát. Takových situací zažíváme denně nespočet. Jsem už úplně zoufalá, nikdy neudělá nic z toho, co se jí řekne, spíše naopak.

Někdy si dokonce říkám, zda třeba není nemocná, že může mít v hlavě něco, co jí tohle vyvolává. Ale bohužel už nevím, jak tohle dlouho vydržím. Děsím se každé chvíle, kdy na něco sáhnu nebo řeknu.

Ráda bych věděla, jestli pro ni a hlavně nás, můžu něco konkrétního udělat.

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

vidím, že se nacházíte ve velmi složité situaci a péče o dceru je nyní velmi náročná. Jen z tohoto popisu Vám nemohu s jistotou říct, jestli se jedná o nějakou patologii či nikoliv. Vzhledem k tomu, že popisujete, že se toto chování projevuje nyní měsíc, může jít pouze o nějakou přechodnou vývojovou fázi, která časem odezní a komunikace s dcerou se brzy opět zlepší. V případě, že by toto chování nadále pokračovalo, doporučil bych navštívit odborníka, který by mohl celou situaci posoudit mnohem objektivněji. V tomto případě nejprve dětského psychologa a poté dle jeho doporučení, popřípadě dětského psychiatra. Ti by vám zároveň na základě jejich závěrů mohli dát konkrétnější doporučení a postup, jak s dcerou komunikovat, aby nedocházelo k takovým výbuchům vzteku.

Pouze na základě tohoto popisu mohu pouze doporučit, abyste se snažila pro dceru vytvářet bezpečné příjemné prostředí, zkoušela s ní komunikovat o tom, co ji trápí a jestli ji v tom můžete nějak pomoci. Její chování může také vypovídat o velké prožívané nejistotě. Takové reakce by poté zapadaly jako její způsob, jak si vytvářet, alespoň nějakou jistotu a mohly vysvětlovat její vztek, když je její „řád“ narušen. Toto se může dít například u dětí rodičů, kteří procházejí rozvodem nebo došlo k nějaké významné změně v rodině či v blízkém okolí dítěte. Pokud by se jednalo o něco takového, doporučil bych, abyste se snažila dceři pomoci vytvářet jistotu, například ujišťováním, že jste tu pro ni, může za vámi přijít, pokud ji něco trápí a máte ji ráda. V tom je také důležité, aby dcera mohla jasně předvídat vaše reakce. Jinak řečeno, abyste pro ni byla co nejčitelnější a nejsrozumitelnější. Zároveň zde může také být spojitost s vytvářením a udržováním zdravých hranic. Dále mě napadá, jestli tam nemůže být souvislost s očekávaným nástupem do školy?

Zvládat takovou situaci je pro vás velmi vyčerpávající a doporučil bych, abyste si zkusila najít i dostatek chvil pro váš odpočinek a nabrání sil. Mohlo by vám i pomoci se podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz , jestli byste sama nestála o konzultaci k ventilování svých pocitů a podporu pro zvládání této situace.

Přeji mnoho sil

Patrik
Poradna Therapia

 

Nepořádný syn

Dotaz: Dobrý den. Mému synovi je 26 let, vystudoval s červeným diplomem pedagogickou fakultu. Poté dva roky učil na gymnáziu, nyní druhým rokem na základní škole v místě bydliště. Vždy se učil dobře, i nyní bere vše velmi vážně, pořád leží v knihách a je na počítači. V tomto ohledu je perfektní. Nyní bydlí s o pět let mladší sestrou, studentkou vysoké školy a soužití s ním je s velkými problémy.
Je strašný bordelář ve společných prostorech i ve svém pokoji. Rozházené čisté i nošené oblečení, neuklizené, mnohdy zkažené jídlo v kuchyni i jinde. Ve svém pokoji použité nádobí, prázdné kelímky od jogurtů ap. Toto se táhne cca deset let. Dlouhodobě se ho snažím přemluvit, aby vyhledal odbornou pomoc, ale marně. Prý už byl u školního psychologa v době studií a bylo to k ničemu. Do práce chodí čistý, nažehlený, ale doma je z něj asociál. Mám o něho do budoucnosti obavy, mohli byste poradit, co by s tím šlo udělat?

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru svěřit se s tímto dotazem.

Rozumím Vašim obavám. Tento problém řeší nejeden rodič.

Píšete, že Vaší starostí je to, jak to bude se synem v budoucnu. Je možné, že kolem toho máte mnoho fantazií, jako např. Stane se z něj „úplný asociál“, nenajde si kvůli tomu dlouhodobou partnerku apod. Nyní se pouze domnívám, nicméně důvod, proč o něho tyto starosti máte, je velmi důležitý.

To, co v tomto případě výrazně vnímám je, že odborný kontakt vyhledáváte Vy a snažíte se problém za něj nějak vyřešit. Jsem přesvědčena, že takto to nejspíš nepomůže. Domnívám, že dokud to pro Vašeho syna nebude představovat problém, který bude chtít sám řešit, nebude mít motivaci s tím něco udělat a nějak to měnit. Tak rozumím i tomu, že mu školní psycholog mnoho nepomohl.

Uvádíte, že chodí do práce, udržuje se v čistotě, nemá žádné jiné problémy, nemusí se proto dle mého jednat o něco patologického. To vše je dobrým znamením, že Váš syn netrpí jiným onemocněním jako třeba deprese, jež může být příčinou nepořádku.

Důvodem může být jeho osobnost, zkrátka je naučený žít v jistém pro Vás možná chaosu, nicméně jemu to vyhovuje. Pro takové lidi je velmi obtížné po sobě uklízet, protože to buď nepovažují za důležité nebo je to pro ně příliš vyčerpávající. Představuji si, že raději, než by po sobě uklidil, přečte si knihu.

Všímáte si toho 10 let, to znamená v té době bylo synovi 16 let, je možné, že to souvisí s tím, že to je již období, kdy už si mnoho věcí dělal po svém, nezávisle na požadavku rodiče uklidit po sobě.

Rozumím tomu, že je to pro Vás těžké, dělá Vám starosti, když vidíte, v jakém prostředí syn žije.

Nicméně přestože to bude znít „drsně“, myslím, že není mnoho způsobů, jak byste mohl Vy situaci vyřešit za něj. Zkuste spíš pracovat s tímto tématem u sebe. Zkuste se zamyslet nad tím, co bylo důvodem, že jste ho posílal k psychologovi? Je to Vaše starost o něj? Co konkrétně to je?

V neposlední řadě zkuste popřemýšlet, zda s tímto jeho problémem Vy sám můžete něco udělat. To je důležité hlavně pro Vás, protože neustálá snaha přinutit vašeho syna k úklidu po sobě, vyčerpává Vás především. Nicméně Váš syn je zodpovědný za svůj život.

Důležité pro to, aby s tím začal pracovat Váš syn je také, jak to vidí on sám? Klidně si o tom v klidu promluvte, zeptejte se, zda to považuje za problém. Pokud ne, domnívám se, že nezbývá než mu důvěřovat, že to v budoucnu zvládne a toto chování přijmout jako součást osobnosti Vašeho syna.

Držím Vám moc palce.

Klára

Poradna Therapia

 

Pocit strachu o dítě

Dotaz: Dobrý den,
chtěla bych Vás požádat o radu, jak se vyrovnat se strachem a pocity úzkosti. Bývalý partner mě psychicky týral a později došlo i k fyzickému napadení, podruhé a naposledy když jsem byla těhotná. Mám s ním dítě, které nikdy neviděl a podle OSPODu bych neměla bránit kontaktu jinak mě to znevýhodní u soudu. Přijde mi to hrozně nespravedlivé a nezbývá mi nic jiného než kontakt umožnit. Už jen při pomyšlení na to se mi roztřesou ruce, srdce rozbuší a chce se mi brečet. Mám velký strach o své dítě, aby mu neublížil. Jak tyto pocity potlačit? Jak se vyrovnat s tím co bylo? Nejsou pro to vhodné třeba nějaké meditace?
Předem děkuji za odpověď

Dobrý den, je to silný příběh, co píšete. Není mi úplně jasné, jestli váš bývalý přítel již zájem projevil nebo zda se jedná o vaši obavu, že by to někdy nastat mohlo. Pokud se jedná o druhou variantu zkuste si uvědomit, že se jedná o vaší fantazii, nikoli o reálnou situaci 🙂 Bylo by možná také fajn zjistit, jaké byste případně měla právní možnosti nebo jak se na takovou situaci můžete připravit – s tím by vám mohl pomoci některá z organizací, na které odkazuji na konci mailu.

Nyní k první variantě, tedy že už situace reálně nastala – bývalý partner projevil zájem o dítě a vy na základě doporučení OSPODu budete umožňovat kontakt, aby soud rozhodl ve váš prospěch. Mít strach o vlastní dítě je silným a důležitým tématem matky. To, že cítíte nespravedlnost a strach, je na místě. Představa, že osoba, od které v minulosti přicházelo ohrožování a napadání, bude s vaším dítětem, musí být opravdu náročná. Vaše emoce a pocity se chovají a reagují smysluplně. Je skvělé, že jste si vědomá emočních procesů, které se ve vás odehrávají. Máte nad situací nadhled.

Píšete o vyrovnání se s tím, co bylo a o potlačení emocí spojených s představou toho, že umožníte kontakt. Budu se jim věnovat postupně.

Prošla jste si vztahem, ve kterém vás partner týral psychicky, později i fyzicky. To je velká zátěž. Myslím si, že k opravdovému vyrovnání se s tím, co bylo, by vám velmi pomohla psychoterapie. Pokud máte jen trochu tu možnost, velmi vám doporučuji využít tyto služby. Psychoterapeut je chápající a podporující osoba, vytváříte s ním na společných sezeních prostor sama pro sebe – pro to, co potřebujete nebo chcete. Např. chcete nějak naložit se s tím, že vám váš tenkrát blízký člověk ubližoval… Myslím si, že tato vaše historie si zaslouží dlouhodobější péči. Praktické informace píšu na konci textu.

Vedle tohoto se nyní potřebujete nějak popasovat s aktuálními těžkostmi, které souvisí s probíhajícím obdobím před soudním procesem. Jak se “zdravě” stavět k tomu, že máte své dítě svěřit někomu, komu nevěříte? Chtěla bych znovu zdůraznit, že vaše úzkosti a strachy jsou přirozenou reakcí na situaci, ve které se nacházíte. Tuto vaší situaci vnímám jako velmi zátěžový stav, který ale bude mít konec. Co udělat pro to, abyste toto dočasné velmi náročné období “přežila” s respektem k sobě i k vašemu dítěti? Nabídnu vám pár bodů. Můžou se vám hodit nástroje k tomu, jak “zatnout zuby a odolat krizi” a také nástroje pro rozpoložení “beru na sebe ohled, dávám prostor svým potřebám”.

Začnu tím, co vám může pomoci zabrat, vydržet toto období, být pevná a s odhodláním čelit nutnému zlu. (1) Připomínejte si, že se jedná o přechodné období, o dočasnou krizi. Domýšlím si, že se jedná se o týdny nebo měsíce. To není krátká doba, ale je na konci ohraničená soudním rozhodnutím. Jste teď v bojovém, nestandardním životním nastavení, které je vázáno na takovou věc, která jednoho dne skončí. (2) Zkuste si sepsat několik bodů, které vás mohou motivovat k tomu to teď vydržet, kousnout se, být silná. Kvůli kterým stojí za to to zvládnout. Můžou to být vaše přesvědčení, cíle, hodnoty, plány, vaši blízcí nebo cokoli dalšího, co vás napadne. Co je pro vás silnými, pevnými body ve vašem životě. (3) Pokud kontakt umožníte (což by podle OSPODu dávalo smysl), nezbývá vám tedy než vložit důvěru svému dítěti. I když poměr sil s dospělým mužem je nesrovnatelný, mějte v děťátko důvěru, že se o sebe postará, že to zvládne. Že k sobě zavolá strážného anděla, který při něm bude stát 🙂

Kromě odolného nastavení je ale stejně tak důležité (ne-li více!) na sebe brát ohled. Na své potřeby, prožitky a pocity. Je důležité, abyste měla ve svém dnu/týdnu momenty, kdy zažijete něco příjemného, kor v toto vaše nepříjemné období. (1) Vyhraďte si čas na momenty, kdy se budete moci dostat sama k sobě, kdy budete moci zažít alespoň náznaky pohody. Zkuste se zamyslet nad tím, co vám přináší nebo dříve přinášelo radost, zklidnění, příjemné pocity. Může to být poslech hudby nebo nějaká kreativní činnost (např. kreslení, vybarvování mandaly nebo cokoli, co vám bude připadat zábavné), může to být fyzická aktivita (když se soustředíme na vlastní tělo, často jsme schopni se na chvíli vzdálit od starostí, které nás tíží na duši). Může to být procházka, cvičení (na YouTube i jiných platformách jsou různé lekce zdarma). Zmínila jste meditace. Jistě i ty mají blahý účinek na naši psychiku. Zkuste prohledat internet. (2) Máte možnost být v kontaktu s někým, komu na vás záleží, koho máte ráda, kdo je vám příjemný? Pokud ano, nebojte se si říct o podporu, o pomoc. I kdyby mělo jít “pouze” o společně strávený čas. Nebo telefonát. Pokud máte s kým, dopřejte si pravidelný kontakt.

Všechny zmíněné body by vám měli pomoci se více stabilizovat a tím i zmírnit sílu oněch návalů třesu rukou, rozbušení srdce, potřebou pláče. Neumím vám poradit, jak tyto pocity potlačit, ale můžete se naučit s nimi pracovat. Když to na vás přijde, zkuste s emocemi pobýt. Mají svůj důvod, dopřejte jim prostor. Vyplačte se, zlobte se. Kdyby to začalo být moc a cítila byste, že už se propadáte moc hluboko, můžete vyzkoušet např. tato dechová cvičení https://www.adicare.cz/jak-se-zbavit-uzkosti-fobii/dechova-cviceni-proti-uzkosti/. Nebojte se také v tomto stavu (nebo v jiném těžkém stavu) využít služby linky důvěry. Operátoři jsou moc milí a pracují se všemi druhy těžkostí https://www.csspraha.cz/prazska-linka-duvery.

Ještě jednou bych ráda vyzdvihla, že by vám psychoterapie mohla hodně pomoci. Vaše starosti jsou opravdu velmi tíživé a pro své zahojení si zaslouží více, než jeden mail či jedno dechové cvičení. Zkuste to 🙂 Pokud byste se rozhodla vyhledat terapeuta, mohu vám nabídnout ty naše https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/. Pokud máte VZP, můžete žádat o příspěvek na terapii u vybraných odborníků, je to hezky shrnuto zde https://www.profem.cz/cs/o-nas/novinky/a/potrebujete-terapii-zazadejte-si-o-prispevek. Při výběru myslete na to, že vám terapeut musí sednout 🙂 Ráda bych vás také navedla na organizace, které pracují s problematikou domácího násilí a mohou být nápomocné v různých oblastech https://www.mvcr.cz/clanek/dokumenty-nasili-neziskove-organizace-poskytujici-pomoc-obetem-domaciho-nasili.aspx.

Držím vám se vším palce 🙂 Držte se!

Lucie
Poradna Therapia

Potíže s výchovou – sešívaná rodina

Dobrý den, ani nevím, jak ve stručnosti zkusit popsat problém. Přítel poznal svoji dceru ve 2 a půl letech kdy se mu ozvala její matka s žádostí o peníze, předtím mu tvrdila, že dítě není jeho ať se nestará. Po testech DNA se okamžitě začal, jak starat, tak i hradit výživné. Když bylo jeho dceři 4,5 roku, začal náš vztah. Sama mám 4letého syna z ukončeného manželství. Jakmile začal žít partner se mnou a začalo to vypadat vážně, začala matka jeho dcery dělat potíže. Nejdříve dceru nechtěla “půjčovat” jako by to byla nějaká věc, pak nakonec vše dala k soudu, kde soud stanovil výši výživného a péči, přítel má nyní dceru více, 1x za 14 dní od čtvrtka do neděla, pak další středu na odpoledne. Ovšem od soudu začala dcera přítele chodit s tím, že si má táta pořídit jiný dítě, že ona už sem jezdit nechce. Tušíme, že to nemá z vlastní hlavy, ale s matkou od holčičky zkrátka není rozumná řeč, vše neguje, vše je špatně. Každopádně od té doby, co se i holčičce ze strany matky narodil koncem roku sourozenec je to šílené období. Holčička k nám přijede, tváří se jako by tu byla za trest, neustále lže, neustále fňuká a pláče naprosto bezdůvodně.  Tušíme, že je zatím umělé vyvolání pozornosti, psycholožka nám radila dělat jakoby nic a nijak ji nefrustrovat otázkou “proč”, když např. lže. Nicméně horší se to. Stále si vymýšlí víc a víc, bohužel už nejsme schopni to udržet v rovině “nic řešit nebudeme, budeme čekat až ji to přejde”, protože tohle vše odchytává syn. Syn je o půl roku mladší než holčička, vidí se v ní a neustále po ní vše opakuje. Naposledy když mi začal lhát a vymýšlet si na běžné otázky nesmysly tak na odpověď proč lže mi řekl, že to přece dělá dcera od přítele… Nutno podotknout, že holčička ví o tom, že lže, dělá to vědomě. Pozornost vyžaduje opravdu nonstop, nemohu jít ani na 30 minut vařit, aniž by zvládla si chvilku hrát. Otce začala odmítat, přestože je na ni hodný. Začínáme být z té situace unavení, hádáme se a narušuje to náš partnerský vztah. Je zde možnost holčičku si nebrat, ale jak si pak má utvořit s otcem, kterého do dvou let neznala nějaké pouto? Dále spatřuji u holčičky někdy až potlačené emoce, které vytváří naschvály, navádí syna, aby dělal nepřístojné věci, pak od toho dá ruce pryč, aby ona byla “hodná holčička”. Jakákoliv činnost ji po 5 min nebaví, je schopna se dívat na televizi celý den a nic nedělat, což u nás moc nemůže, žádnou pohádku, na kterou se dívá si ani nepamatuje. Zkouším s ní různé typy her od panenek, po vláčky, kostky, lego, tvorbu věcí a vyrábění…výlety…nic nefunguje. Nevíme jak dál. Máte nějakou radu? Protože když to necháme plynout, tak akorát zatím jsme docílili toho, že to opakuje syn…Moc děkuji a přeji hezký den. Ž.

 

Odpověď:

Dobrý den, Žaneto,

Děkuji za důvěru, se kterou jste se obrátila na naši poradnu.

Je mi moc líto vaší rodinné situace. Dokážu si představit, že z toho musíte být vysílená a unavená a že to velmi ovlivňuje i Vaše partnerské soužití, jelikož se tyto nešvary stávají častým tématem rozhovorů a Váš život se točí víceméně okolo tohoto.

Mám k tomu takovou fantazii, jako by matka dcery Vašeho partnera používala holčičku jako určitý nástroj, jako prostředek k řešení jejich pravděpodobně nedořešené partnerské situace (alespoň očividně z její strany). Jako by byla matka tak plná nedořešených konfliktů a možná toužící po určité pomstě vůči partnerovi, že má klapky na očích a není schopna nahlédnout toho, že v jejím vlastním zájmu využívá a negativně ovlivňuje život vlastní dcery, které podstrkává názory a u které se jako přirozený důsledek těchto nešvarů objevuje drzé a zvláštní chování, které jste popsala ve zprávě, a které ještě k tomu poté opakuje Váš syn. Holčička možná moc dobře vnímá, že se její okolí nezajímá tolik o ni jako takovou, ale spíše ji využívá k určitým „manévrům“, viz chování její matky; proto na sebe potom upoutává pozornost jakýmkoli možným, i špatným a nevhodným způsobem. Dítě není zatím schopno rozlišit, jaké chování je správné a proč. Jedná více na základě emocí. Je mi z té celé situace smutno.

Cítím z Vás, že se snažíte i že jste se snažila s holčičkou vycházet dobře a zkoušet s ní všelijaké cesty a způsoby, jak si hrát, jak ji zaujmout. Nyní ale pociťuji, že Vám začíná docházet trpělivost a působí to na mě, jako byste na holčičku byla vnitřně trochu naštvaná, což mi dává smysl, pokud její drzé chování ovlivňuje Vašeho vlastního syna. Mám k tomu fantazii, jako by se ta holčička také stávala určitým prostředek k řešení situace, ale tentokrát z Vaší strany. Přitom si myslím, že pokud jste opravdu vnitřně naštvaná, mám spíše pocit, že ta zloba patří matce partnerovy dcery, a ne přímo té dceři. Věřím tomu, že se holčička sama od sebe nechová zle, ale že je to pouze důsledkem situace, ve které se nacházíte.

Z toho pro mě vyplývá, že asi neexistuje jiná cesta ke zlepšení vaší rodinné situace než promluvení si s matkou partnerovy dcery, jelikož mám pocit, alespoň z Vašich slov, že problémy pramení od ní a potom negativně skrz dceru ovlivňují všechny ostatní. Uvědomuji si, že dle Vašeho popisu bude těžké s ní vést jakoukoli diskusi, ale myslím, že v rámci záchrany a stabilizace vašeho každodenního fungování doma to bude nezbytné. Nejvýznamnější důvod, který si myslím, že by měl být předmětem Vaší diskuse, jsou děti. Už jen ten důvod, že rodiče nežijí společně a dítě musí střídat prostředí a sžívat se s nestabilním rodinným prostředím od útlého věku, je pro dítě velmi stresujícím faktorem. Pokud se k tomuto přidají problémy a dítě je využíváno jako prostředek k řešení partnerských konfliktů, dítě musí absorbovat problémy a rány, které nejsou jeho. Vnímám to jako velkou nespravedlnost, kterou si bohužel spousta rodičů neuvědomuje. Zkuste si tedy promluvit, jako dospělí s dospělými (bez přítomnosti dětí, jelikož ony moc dobře vnímají, co se okolo nich děje) o tom, jak spolu dokázat žít takovým způsobem, aby nebyly zasaženy děti. Věřím a doufám, že vy, Váš partner i partnerova expřítelkyně máte jeden a totožný zájem, a to vychovat správně děti a chovat se k nim dobře. Aktuální nastavení dětem ale ubližuje. Zkuste se nad tím zamyslet a vést diskusi hlavně o dětech. Partnerské problémy jsou jiná kolej, která by do výchovy dětí neměla proniknout.

Uvědomuji si, že rozhovor a vyřešení této situace bude složitým úkolem. Pokud by rozhovor nebylo možné vést samostatně, existuje možnost rodinné terapie, na kterou byste mohli všichni společně přijít a psychoterapeuti by se s Vámi pokusili dojít k takovému řešení situace, ve kterém se budete všichni cítit dobře. Ráda Vám pomůžu s výběrem vhodné rodinné terapie, ozvěte se když tak prosím.

Přeji Vám, abyste došli k vyhovujícímu řešení a aby se Vám ulevilo. Držím palce.

S pozdravem,
Nikola
Poradna Therapia

Syn má problém s prohráváním

Dotaz: Dobrý den, mám 7 letého syna a velmi mě trápí jeho chováSyn je od malička velmi šikovný, chválený. Do školy nastoupil dříve, protože je narozen na konci září a mateřská škola, pediatr i pedagogicko-psychologická poradna se shodli na tom, že bude dobré, když nastoupí do školy. I já jsem za to byla velmi ráda, bála jsem se,že se poslední rok ve školce již bude nudit. Vždy měl problém s prohráváním při jakékoliv hře, ale nijak jsem tomu nevěnovala pozornost, protože jsem to brala tak, že děti to tak mívají a vyroste z toho. Bohužel, tento stav přetrvává. Vždy se když prohraje rozbrečí. Ve škole patří k šikovným dětem, ale i paní učitelka si stěžuje, že když se mu něco nepovede, rozbrečí se nebo urazí. Sebevědomí bych řekla mu nechybí, protože chodí do různých kroužků a nemá problém s vystupováním na veřejnosti. Bohužel poslední dobou, když se mu něco nepovede vede řeči, že je na světě zbytečný, že je k ničemu, že si nezaslouží takové rodiče jaké má, že bude klidně bezdomovec, že si vykope hrob atd……Vždy se mu snažíme s manželem vysvětlit, že takové řeči jsou zbytečné a naopak ho chválíme. Lásky má u nás dosti, nikdy nebyl ponižován. Už si nevíme rady, jak mu můžeme pomoci nebo se na sebe snaží jen upozornit? Když s ním o tom mluvíme a snažíme se z něj dostat, jestli ho něco trápí, odpověď je nevím. Nepomohli byste nám, prosím? Děkuji Petra K.

Odpověď:

Dobrý den, děkuji vám za důvěru, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Naprosto chápu vaši starost o syna. Každý rodič chce pro dítě to nejlepší a přeje si, aby bylo šťastné. Je určitě skvělé, že se mu takto věnujete, podporujete ho a dáváte pozor na to, aby se váš syn netrápil.

Pro některé děti je typické velké odhodlání a vysoká míra snaživosti a to právě v období mladšího školního věku, ve kterém se nachází váš syn. Snaživost a dosažení vlastních úspěchů je pro ně cestou k tomu, aby nevznikly pocity méněcennosti. Dítě má samozřejmě rádo chválu, chce mít pocit vlastní kompetence a právě tím, že se mu daří to, o co usiluje, získává další chuť do života. Podporujte tedy syna v jeho snahách: není nic špatného na tom o něco se snažit, sdělte mu však také to, že ne vždy jdou věci snadno a možná se zmiňte také o tom, že když jde vše jako po másle, může to být vlastně nuda.

Píšete o tom, že byl váš syn vždycky chválen. Někdy se nicméně může stát, že dítě dostane strach, že jednou chváleno už nebude. Je možné, že právě to by mohlo být příčinou jeho a tedy i vašeho trápení: chvála může na dítě vyvíjet tlak. Dítě může mít pocit, že pokud se mu někdy něco nepovede, přijde o svou výjimečnost. Představa možného selhání či nedostatečného výkonu tak pro něj může být bolestná právě ze strachu, že by přišel o pochvalu a tedy o pocit vlastní jedinečnosti a hodnoty.

Doporučila bych vám, abyste mu vysvětlili, že chyba či to, že se něco nepovede, neznamená jeho selhání či nedostatečné úsilí. Může pomoci také to, že se ho nebudete ptát na to, co se mu ve škole povedlo, ale jen na to, co se naučil. Oceňte ho i v případě, kdy se mu podle jeho názoru třeba něco nepovede. Řekněte mu, že ho máte a budete mít rádi, i když se něco nezadaří. Může ho to povzbudit a zbavit pocitu, že musí být za každou cenu úspěšný, jinak by už nikdy nebyl pochválen.

Věřím, že správným přístupem se vaše potíže vyřeší a váš syn se zbaví čehokoli, co ho vede k tomu, aby o sobě v situaci, kdy se mu něco nepovede podle jeho přestav, nepochyboval.

Přeji vám hodně štěstí.

Lucie

Poradna Therapia

Nové hnízdo pro děti

Dotaz:

Dobrý den, mám rok nového přítele a 2 roky jsem rozvedená. Nový přítel by chtěl, abych s ním začala bydlet. Mám ale 2 starší děti, 16 a 19leté dcerky a synka 4letého. Syn půjde se mnou, doufám kamkoliv, ale dcery mi sdělily, že ne. Že se radši přestěhují k tátovi, kterého původně odsoudily, když jsme se rozváděli kvůli jeho nové lásce, o 20 let mladší přítelkyni. Neumím se rozhodnout, jestli se mám přestěhovat za novým přítelem a tím pádem prodat dům, který jsme si s exmanželem pořídili rok před rozvodem, nebo dělám velkou chybu ohledně jistoty svých dcer. Moc se trápím, řešení není snadné. Zakoupila jsem pro starší dceru malý byt ve městě, kde studuje. Řeším otázku rozpadu hnízda pro děti, jejich jistoty, i když u tak velkých dětí ani nevím, jestli o to stojí. Mám se dále obětovat? Děkuji za jakoukoliv zpětnou vazbu. Hezké dny přeji.

Odpověď:

Dobrý den,

leží před vámi velmi obtížné rozhodnutí. Pokud správně rozumím, vaše obavy jsou hlavně okolo vašich dcer. Pro vaše děti i pro vašeho nejmladšího syna je situace velmi komplikovaná a je pravděpodobné, že se v ní špatně orientují. Jelikož již jednou prožili rozpad rodiny, mohou vaše přestěhování k partnerovi vnímat jako podobnou situaci, ve které přicházejí o svého rodiče, a tudíž jako velmi ohrožující. V této situaci jsou prakticky bezmocné a je přirozené, že tedy reagují vztekem. Pro děti je ztráta domova velmi bolestivou zkušeností, jelikož se nacházejí ve věku, kde stále hledají sebe sama a jejich život je již takto špatně srozumitelný a komplikovaný. Domov v takovém případě funguje jako takové záchytné místo, kam se mohou vždy bez obav vrátit. Je to důležitý psychologický aspekt, který jim dává ve zmateném světě jistotu. V tom to případě musíte pouze vy jako jejich máma zhodnotit, jestli jsou na to vaše děti dostatečně zralé, abyste jim tímto krokem neublížila. Základem vztahu je komunikace proto bych vám doporučil, abyste o tom s dětmi opakovaně mluvila. Ptala se na jejich obavy, přání, názory a dala jim najevo, že vám na jejich názoru záleží a budete o tom uvažovat. Mohli byste také zvážit, jestli by se nedalo postupovat nějak pomaleji, aby to nebyl pro rodinu takový šok a zároveň abyste se přiblížila k vašemu partnerovi. Možná by mohlo být pro vaše děti i přijatelnější, kdyby se váš partner nastěhoval k vám.

Jistě také máte právo na to, abyste byla šťastná a plnila si své sny. Pokusil bych se vám navrhnout změnu pohledu na obětování se, protože to, co děláte pro vaše děti, děláte, protože je máte ráda a podle toho také jednáte v jejich nejlepším zájmu. Pokud budete přemýšlet o situaci jako o formě obětování se, bude se vám v situaci hůře rozhodovat, protože se tímto způsobem dostáváte do konfliktu sama se sebou. Myslím si, že takové rozhodnutí se nedá udělat ze dne na den a vyžaduje více času pro dostatečné zorientování se v situaci. Z tohoto důvodu by vám mohlo být prospěšné si o tom promluvit i s odborníkem, který by vám mohl nabídnout jiný úhel pohledu než vaši blízcí a mohla byste v bezpečném prostředí otevřeně hovořit o vašich pocitech, které prožíváte. Například že už také chcete myslet ve svém životě jednou na sebe. Pokud jste z Prahy či okolí mohla byste zvážit někoho z našich terapeutů na stránkách www.koucink-psychoterapie.cz .

Přeji mnoho sil,

Patrik

 

Syn má agresivní stavy

Dotaz:

Dobrý den, syn (7 let) půjde v září do školy. Je hodně hravý a ještě takový ,,hloupoučký”, co se týče komunikace mezi vrstevníky. Rád tvoří, staví a vyrábí. Dá se říct, že je klidný, ale s vrstevníky je divoký a hlasitý při komunikaci. A co se nám stupňuje, je vztek, který chytne, když mu něco zakážeme či nedovolíme nebo když chci, aby se učil logopedii, která mu teď moc nejde. Chytne psycho-hysterický záchvat, který se nijak nedá zastavit. Má chuť něco rozbít. Povídá „Já chci jinou rodinu. Rozbiju telefon televizi. Budu se bouchat, dokud mi to nedovolíš.“

Chvíli se držím a pak na sebe křičíme oba. Vždy si říkám, jak to zvládnu, ale pokaždé vyhořím a začnu mu říkat, že se chová jako blázen. Uletí i neslušná slova z mé strany, nezvládám to.

Bojím se, co z něj vyroste. Jinak je hodný, když je v klidu, ale občas je to opravdu peklo. Už nevím, jak dál. Má sestru, která to vše sleduje a bojím se, že bude stejná. Nejvíc mě štve, když řeknu, že dnes nepůjde ven, protože hodně zlobí a on hned všechno zveličuje. Že už nikdy nepůjde ven…a dokáže to opakovat ty slova i několikrát za sebou jako mlýnek. Přemýšlím a chci to změnit, aby to bylo dobré pro nás oba. Dnes mě jeho záchvat vyloženě rozbrečel. Když mě naštve, jsem na něj opravdu zlá a pak mě to mrzí.

 

Odpověď:

Dobrý den,

nejdříve bych Vám chtěla poděkovat za projevenou důvěru. Chápu, že to pro Vás musí být velmi náročné a těžké. Vztek a hněv patří s radostí, překvapením, strachem a smutkem mezi základní přirozené emoce, které k běžnému životu patří. Zásadní je u nich míra a četnost výskytu. Vztek sám o sobě je odpověď na nějakou frustraci, stres, úzkost, překážku, která mu brání v naplnění cíle. U dětí to pak může být i touha po pozornosti, testování hranic rodičů/autorit, vymezování si svých hranic a projev únavy/přetížení. Určité období vzdoru je normální, i když u každého dítěte může trvat různě dlouho a nabývat různých intenzit.

Důležité u vzteku je rozlišit, kdy se opravdu jedná o záchvat hněvu, který dítě nemůže kontrolovat a je tím pohlceno (může po něm přicházet i velká lítost) a kdy se jedná o manipulaci, kterou si na sebe dítě poutá pozornost. Reakce na hněv dětí jsou různé a měly by se odvíjet od situace a naladění dítěte i Vašeho.

Někdy je dobré nechat dítě vyvztekat, ignorovat záchvat a zasáhnout v případě, že začne projevovat agresi. To se doporučuje rodičům, kterým hrozí, že se vztekem dítěte nechají strhnout. Důležité je dítě po samotném záchvatu utišit, aby vědělo, že i přes takový projev negativní emoce je stále přijímáno a milováno. Zároveň je to prostor, kdy se může s dítětem probrat jeho chování, co se nám na něm nelíbilo a případně potvrdit, že stále trváte na svém. Někdy se může spíše osvědčit chápavý přístup, kdy se snažíte pojmenovat emoci, která se v dítěti odehrává. „Chápu, že jsi naštvaný, protože…“. V tomto případě je důležité pojmenovat, ale nehodnotit. Snažit se přijít na příčinu vzteku a tu po samotném záchvatu zkusit probrat. Vžít se do pocitů dítěte. K předcházení vzteku se dá použít například metoda pozitivního posílení, kdy více věnujete pozornost kladnému chování a to oceňujete, čímž se občas dá takovému hněvu předejít.

Někdy se stává, že rodiče aplikují na dítě více technik během jednoho vzteklého záchvatu, to však může u dítěte vyvolat ještě větší zmatení a nepochopení situace. To se právě často děje v případě, že si rodič dá za cíl dítě uklidnit a pak cítí, že selhává, takže změní strategii. Je dobré si neklást cíl „uklidnit dítě“, ale spíše „společně to zvládnout“. Snížit nárok i na sebe.

Přemýšlím ještě nad Vašimi pocity, které ve Vás synovo chování vyvolává. Často se všude zabývají tím, jak pomoci dítěti vyrovnat se s jeho negativními pocity. Přes to se pak nedostává příliš pozornosti rodičům, kteří se musí zorientovat v pocitech dětí, a ještě ustát ty své. Rodiče pak mohou pociťovat, až pocity selhání nebo jak zmiňujete vyhoření, že situaci neustáli lépe. Mohou se obviňovat za svoje reakce při vypjaté situaci. Zkuste si nevyčítat, když Vám občas ujedou nervy. Někdy se stane, že jsme sami unavení a ve stresu, takže se nám s tou situací hůře vyrovnává. Zkuste věnovat pozornost i svým potřebám a pocitům. Buďte trpělivá k dětem, ale i k sobě, protože děti se učí reagovat skrze nás. Myslete na to, že vztek není projevem nevychovaného dítěte, je to prostě vývojové stádium, které musíte společně zvládnout.

Bohužel, Vám takhle přes e-mail nejsem schopna více pomoci. V případě, že byste vnímala, že se situace nelepší ani po nástupu do školy, tak by bylo dobré vyhledat odborníka ke konzultaci. Kdybyste Vy pociťovala, že toho je na Vás moc, tak se také neváhejte obrátit na odborníka nebo případně na rodičovskou podpůrnou skupinu, kde byste i vy získala prostor k hlubšímu sdílení a pochopení.

Závěrem bych Vám chtěla popřát hodně sil a trpělivost,

Bára

 

Partnerský vztah – čím ho partneři nejvíce poškozují

Mezi nejčastější chování ve vztahu vedoucí často až k rozchodu patří výčitky, kritizování, ponižování, urážení se, citový chlad nebo naopak přílišná potřeba závislosti na vztahu či citové vydírání. Dá se říci, že také v chování patří běžně k dnešním vztahům. Mnoho z nich ale není šťastných a někde je intenzita tohoto negativního chování tak veliká, že se vztah rozpadne.

 

Mezi nejčastější bolestivé věty patří:

Zase jsem na všechno sama!

Ty jsi snad úplně neschopná!

Máš mě ještě rád?-často opakované ujišťování(citové vydírání)

Všichni jsou důležitější než já!

Měla bys zhubnout..

Vypadáš hrozně..

Nic jsi v životě nedokázal!

Jsi k ničemu!

Ve skutečnosti velká většina lidí ve společnosti trpí nižším sebevědomím nebo alespoň pocitem vnitřní nejistoty, což vede k tomu, že neumí jasně sdělovat své potřeby a přání a mnoho takových lidí nevytváří uspokojivé partnerské vztahy. Vysoké číslo rozvodovosti není tedy vůbec překvapivé, jelikož ve většině párů se časem u partnerů projeví „vnitřní démoni“ na základě nízké sebehodnoty. Nejasné projevy svých potřeb vedou k výše uvedeným negativním vztahováním se, které pak vztah ničí.

 

Dnešní rodiče, přestože jsou často milujícími rodiči vedou své děti od mala k přílišnému naslouchání autoritám a často neumí projevovat lásku skrze citové projevy a tělesný kontakt (mazlení). Celkově trpí rodiče strachem z rozmazlení a tak děti připravují nevědomě o přirozené plnění jejich potřeb, což může v dospělosti mít neblahý vliv právě na jejich dospělé vztahy. Bojí se, že když projeví jasně své potřeby, tak budou opuštěni. Stejně tak, jak to cítili od rodičů, kteří trestali jejich „neposlušnost“ odnětím lásky („vrať se až budeš normální, …když se tak chováš, nebude tě mít nikdo rád, ..zase si maminku zklamal apod…)

 

Ve většině vztahů jde udělat změna, pokud jsou oba partneři motivovaní, neznamená to však, že pom změně je vždy výsledek to, že spolu partneři zůstanou. Pouze část párů je zcela nezdravých, kde jeden nebo oba partneři mají skutečně zákeřnou potřebu druhému jakkoli ublížit (psychicky či fyzicky) a udělat cokoli, co zcela devastuje osobnost partnera. Takového chování se často dopouštějí lidí trpící poruchou osobnosti, kterým zcela chybí empatie a necítí morální hodnoty. Používají druhé pouze ke svému prospěchu, což aplikují právě i v partnerských vztazích.

Šťastný a spokojený člověk potřebuje nejen čas se svým partnerem, ale také čas na sebe, na práci, na přátele a na své zájmy. Jeho život je tak v rovnováze. Pokud je ale zdravě nastavený, nepřehání trávení volného času ani v jedné z oblastí. Dokáže volně „přeskakovat“ mezi časem pro sebe a časem s partnerem. Skutečně šťastný člověk přitahuje k sobě jako partnera také šťastného člověka, který pravděpodobně tráví svůj volný čas stejným způsobem, pak mezi nimi tedy vládne pocit rovnováhy.

 

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

 

 

Jak být v životě šťastný – neposlouchejte své zraněné ego

   Ve své praxi v soukromé poradně si na počátečních sezeních s klientem uvědomuji, že se tak úplně nesetkávám s ním, s jeho pravou podstatou. Nemluví z něj jeho bytostné já, ale jeho zraněné ego. Svět okolo sebe vnímá klient přes své zranění. Nevědomě k sobě přitahuje lidi, kteří mu „podporují“ jeho zranění a to buď tím, že s nimi zažívá stejná traumata, která mu v životě uškodila nebo se setkává se stejně zraněnými lidmi, kteří mu jen potvrzují, že svět je prostě zlý. Takový člověk zažívá pocity jako nepřiměřený strach, vztek, stres, deprese, úzkost, ublížení, ponížení a jeho mluva tomu odpovídá. Často používá výrazy jako nedůvěra, sobectví druhých lidí, zrada, bojím se, neumím, nedokážu, nejsem schopen, necítím nebo naopak cítím příliš.

 

Naše zranění vznikají nejčastěji v dětství.  V této době nám zejména rodiče vnukávají dojmy o nás, aniž by mnohdy tušili, že se nám jejich soudy zaryjí nejen do paměti, ale začneme se s nimi ztotožňovat. Mnohá hodnocení od rodičů jsou totiž zraňující a znehodnocující a my se se svými zraněními později zcela identifikujeme.

„Janičko ty jsi nepořádná, ty si s těmi kamarády vůbec nepovídáš, takhle tě brzo nebudou mít rádi, nebuď divoká, poleze to druhým na nervy, ty nikdy nebudeš sportovně nadaná, zrychli všechno ti hrozně trvá“…Malá Janička pomalu roste a pokaždé, když slyší tyto věty se u nich cítí nepříjemně, kromě myšlenek tedy zapojuje i své emoce. Začíná se s  těmito myšlenkami identifikovat a nevědomě se podle nich i chová.. Nechodí na sportovní aktivity, nevěří si moc v komunikaci s kamarády, krotí se, když si přijde moc divoká a rozlítaná, aby tím někoho nenazlobila…žije v tom, že taková je…fyzicky nešikovná a  nekomunikativní.

 

Jaké hodnocení jste slyšeli v dětství vy a z kolika z nich jste se identifikovali tak, že se jich držíte do dospělosti?

 

 

 

Rodič chce svým hodnocením dítě mnohdy spíše posunout kupředu a upozornit ho na jeho možné neduhy…čím více ale své soudy opakuje a hodnotí svého potomka, může sám pomalu přispívat přesně k tomu, co nechce. Budete-li dítěti často například opakovat, že je nešikovné, přestane si úplně věřit a opravdu bude nešikovné.

Naše zraněné ego  nás nutí nespojovat se se svou intuicí, ale pouze s tím, co si o sobě my nebo druzí o nás myslí. Přestaneme si uvědomovat, že naše pravá podstata, podstata našeho já je možná i jinde. Žijeme tedy v nevědomí a často žijeme i dost nespokojeni, pokud se s naším falešným Já(zraněným egem) identifikujeme příliš.

Příkladem falešného já mohou být pocity jako  urážlivost, závist, ponížení sebe sama nebo druhých, kritika a sebekritika, závislost, nejistota a přehnaný strach a vztek...to všechno nás odvádí od pravého bytí, pravého já, které cítí radost, naplnění, lásku, štěstí, spokojenost. Veškeré negativní emoce a prožitky se ukládají do našeho zraněného ega a máme tendenci tyto rány  a emoce prožívat stále dokola.

 

Krásný příklad uvádí autor  E.Tolle v knize Moc přítomného okamžiku, kde pozorujeme kachny, které se pohádají a po boji se jen oklepou a jedou si na rybníku každá po svém. Neuchovávají si v hlavě žádnou křivdu ani zradu. Nemají zraněné Ego, které by žilo právě z těchto negativních emocí. Nevytváří si scénáře jako lidi – „Co si to dovolil?!Chtěl mi sebrat mé oblíbené místo na rybníce! To si budu pamatovat, na toho si musím dát pozor a raději i na ostatní, nedá se jim věřit. Určitě už si někdo další dělá naděje na mé hezké místo na vodě. „

Kdokoli by se pak přiblížil, kachna by na něj zanevřela a nepustila by ho k sobě, protože by ho podezřívala z toho, že s ní jde bojovat. Kachna má ale štěstí, není člověk, takže takové scénáře neřeší.

 

My lidé, jsme však jiní. Pokud jsme zažili nefunkční rodinný či partnerský vztah svých rodičů, může mít tendence to sami ve svém vztahu opakovat. Pokud vás maminka příliš dusila svou láskou, budete se toho bát i ve svém partnerském vztahu, ze kterého budete mít tendenci utíkat nebo si v něm připadat, jako ve vězení. To však nemusí být realita, ale jen opakující se scénář ve vaší hlavě. Navíc k takovému pocitu můžete sami přispívat svým chováním, kdy nevědomě opakujete podobné reakce, jaké jste měli na „dusící maminku“. Je tedy dobré sledovat, jestli nejsme v zajetí svých vlastních negativních představ o vztazích a životě, kterém jsme „nasáli “v našem dětství.

 

Kdykoli se vám v hlavě tvoří úzkostné myšlenky, strachy nebo naopak ublížení a nepřiměřená zlost, jste v moci svého falešného já, zraněného ega. Představte si své falešné já jako, jako parazita, který přežívá díky vaší energii, kterou do něj stále dáváte. Falešné já vždy touží po přežití a tak vás podporuje ve vašich negativních scénářích a negativních emocích. Co to znamená? Všimněte si, že když vás napadne negativní myšlenka, máte třeba z něčeho strach, nezůstanete jen u jedné myšlenky. Většinou se taková úzkostná myšlenka rozjede do dalších negativních a katastrofických scénářů a začnete se skutečně bát. Pak se snažíte situacím, ze kterých máte strach vyhnout a to jen posiluje v budoucnu vaše další strachy. Stejné je to se vztekem a s pocitem ublížení. Pokud dostanete na někoho vztek, jen tak se ho nezbavíte. Začnete se rozčilovat, stěžovat si druhým lidem a v horším případě si ještě „libujete“ ve svém pocitu ublížení. Negativní emoce tedy plodí další negativní emoce a tím jen ubližujete sami sobě, protože nevědomě podporujete své vnitřní zranění.

 

Stejně tak, když jste zažili rodiče, kteří se hádali a vzájemně uráželi, můžete mít tendence něco z toho opakovat. Určitě si teď mnozí z vás říkají, že nejste stejní jako rodiče. To určitě nejste, ale jste šťastní? Pokud ne, žijete převážně ve světě svého falešného Já, falešní identity, nikoli ve světle svého pravého bytostného já. Většina z nás se cítí někdy radostně, naplněně a spokojeně. Jsme tedy v kontaktu se svým pravým Bytím. Mnoho lidí je však úplně odpojeno od sebe samých …neví, co je smyslem jejich života, není jim dobře s nikým natož se sebou samým, neví, co by je v životě bavilo a naplňovalo. Žijí život s pocitem, že se jim nic nedaří a že raději zůstanou v bezpečí jistého než že by riskovali změnu. V takovém případě se falešné já plné negací může radovat, protože přežívá přesně díky takovým pocitům neštěstí. Falešné já můžeme  připodobnit třeba k autoimunitnímu onemocnění. To si žije tak trochu vlastním životem v našem fyzickém těle a devastuje nás. Stejné je to s naším falešný já. Má tendence v nás vyvolávat a podporovat negativní myšlenky – pochybnosti, strachy, vzteky a pokud jim uvěříme, dostávají nad námi moc.

 

 

Zraněné Ego vám mnohdy může vyloženě bránit ve vašich pravých touhách. Příkladem může být třeba to, že toužíte tančit, ale připadáte si neschopní, chcete rodinu, ale stále utíkáte z partnerských vztahů, protože vám partneři přijdou nedostateční, chcete jezdit po světě, ale bojíte se, že byste neuměli jet sami, chcete se vrátit k hudbě ve svém volném čase, ale raději pracujete přesčas, protože se bojíte, že když nebudete perfektní šéf vás vyrazí, toužíte po zázemí, ale žádný domov vám nepřijde dost dobrý a tak pořád utíkáte.

 

Většina z toho se navíc děje nevědomě. Toužíte-li tedy vnitřně po domově a usazení se, ale nikde se vám nelíbí a stále máte tendenci někam odjíždět, neřeknete si, naschvál si teď domov nenajdu, protože se bojím, že o něj zase přijdu, jako se mi to stalo s rodiči. Vědomě máte pocit, že na svém úkolu hledání zázemí  skutečně pracujete a hledáte místo, kde byste se usadili, ale pokud se to dlouhodobě neděje, zastavte se a pojměte podezření, jestli ohledně vašeho přání neskrýváte nějaké strachy.

 

Vždycky sledujte realitu svého života, nikoli jen vaše myšlenky. Jste-li tedy přesvědčeni, že chcete partnera, ale již několik let ho nemáte, není to tím, že na vás žádný muž nezbyl. Pravděpodobnější je, že si nechcete přiznat své vnitřní strachy ohledně vztahů. Vaše zraněné ego vám nedovolí vědomě (abyste si plně uvědomili) nahlédnout vaše strachy nebo jiné nepříjemné pocity a tak vám raději přikresluje problém do „přijatelnější podoby“. Mnohdy je totiž přijatelnější říkat si: nikdo není, ale já se snažím než si přiznat mám pocity viny z minulého vztahu nebo mám strach, že mě další muže zase opustí. Přestože i přijatelnějším pohledem na věc také trpíme.

 

Pokud chcete „prokouknout“ své zraněné ego zaměřte se zpětně na své konflikty. Věty, které v nich používáte bývají často ze zdrojů našich zranění (př.nikdy se o mě nestaráš, na všechno jsem sama, jsi sobecký, využíváš mě…).

Stejně tak, pokud máte pocit, že se již dlouho v nějaké oblasti snažíte, ale nedaří se vám, možná máte strach z věcmi skutečně pohnout a jako první se musíte věnovat právě jemu.

Hlavním poselstvím článku je uvědomit si, že kdykoli příliš věříme svým pocitům ublížení či zranění, vydáváme se v životě špatným směrem. Kdykoli nebudete vědět kudy se v životě vydat, zaměřte se na své strachy a snažte se je překonat. Stejné je to s ublížením, budete-li si ho příliš hýčkat pocity, že si druzí nezaslouží vaše štěstí, vy budete ti jediní, kteří zbytečně promarní část života.

 

Naše zraněné ego má tendence nás mít pevně v hrsti a nepustí nás, dokud ho neodhalíme.

 

Tereza Zahrádková

Problémy v “sešívané rodině”

Dotaz:

Dobrý den, chtěl bych se zeptat, zda mi můžete poradit s dětmi. Já mám děti 10 a 14 let. Přítelkyně plnoletého syna. Již více než dva roky žijeme společně a syn přítelkyně mi od sestěhování dává najevo, že společně žít nechce. Dělá, že mě nevidí, když není přítelkyně doma nebo mě zcela ignoruje. Ke všem dětem se chovám stejně, nedělám rozdíly. Bohužel se stejně chová i k mým dětem, které s ním čím dál více omezují kontakt. Dětem i vadí, že mají povinnosti, které přítelkyně nechce, aby její syn dělal, nebo je za syna dělá (úklid pokojíčku, odnášení špinavého prádla, pořádek v koupelně, jednoduché práce na zahradě). Cítím, že napětí doma postupně ničí náš partnerský vztah, o který bych nechtěl přijít, protože jsem přesvědčen, že jsem našel skvělou ženu.

Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den, děkuji vám za důvěru, se kterou jste se obrátil na naši poradnu. Vaší situaci tedy rozumím tak, že žijete v partnerském vztahu, kdy vás syn vaší partnerky nepřijímá. Jedná se o problém, který není úplně neobvyklý a naprosto chápu, jak emočně náročné a nepříjemné to pro vás musí být.

Rozchod rodičů je náročný pro každé dítě. Pokud si jeden z rodičů po čase najde nového partnera, může dítěti trvat určitý čas, než nového partnera přijme. Obecně je možné říct, že čím je dítě starší, tím těžší pro něj přijetí nového partnera je. Budování vztahu dítěte k novému partnerovi rodiče může trvat i několik let. Pokud dítě nového partnera odmítá, dává tím najevo svou nespokojenost s aktuální situací a možná i touhu po tom, aby byli jeho biologičtí rodiče zase spolu. Nejedená se však o stav trvalý, ale o součást procesu sžívání se s novou situací. Nicméně si myslím, že chování syna vaší přítelkyně není mířeno osobně přímo proti vám. Snažte se, pokud to pro vás není příliš náročné, nebrat si odmítavé chování syna osobně.

V rodině by mělo být jasné, jaké je rozložení rolí a že jste to i vy, koho je třeba respektovat. Jaké je rozdělení rolí u vás? Můžete vy sám jako náhradní otec nastavovat synovi pravidla? Jak by se k tomu stavěla vaše přítelkyně? Rozhodně byste se neměl cítit bezmocný. Pomohlo by, kdybyste si vy sám se synem přítelkyně sedl a situaci probral? 

Zmínil jste se, že syn už je plnoletý. Napadá mě, že byste s tím mohl mluvit takovým způsobem, aby věděl, že má na vybranou: Jak chce žít a kde. Ve svém věku může žít i jinde, než s vámi, pokud mu společné soužití opravdu nevyhovuje.

Doporučila bych vám také to, abyste si promluvil s přítelkyní. Jsem si jistá, že situaci jste spolu již probírali, nicméně můžete jí sdělit, že sice chápete, že stojí za svým synem, ale že se ani vy ani vaše děti nyní necítíte doma dobře. Požádejte ji, ať si se synem promluví, případně tedy sdělte, že si s ním jinak promluvíte vy sám. Zároveň mě také napadá, abyste zvážili a prodiskutovali možnost rodinné terapie. 

Zmiňujete se o tom, že váš partnerský vztah vlivem domácího napětí trpí. Napadá mě, že i v tomto kontextu by mohlo pomoci stanovení určitých pravidel– můžete si stanovit přesný čas či dobu, kdy budete tyto problémy řešit. Nesmíte zapomínat také na své potřeby, nepřehlížejte je.

Váš partnerský vztah by neměl být v pozadí v zájmu rodiny a dětí. Vaše štěstí a spokojenost ve vztahu jsou stejně důležité jako spokojenost jakéhokoli jiného člena rodiny. S partnerkou komunikujte, snažte se však o to, aby se problémy se synem nestaly jediným tématem vaší konverzace. Nebojte se jí však sdělit, jak se v rodině cítíte, co vás trápí, co byste chtěl jinak.

Nakonec bych vám ráda řekla, že sžívání dětí s novými partnery rodičů je dlouhodobá záležitost, která si žádá trpělivost. Věřím, že postupem času se situace ve vaší rodině zlepší. Pokud se však situace nebude dlouhodobě lepšit, ale spíše zhoršovat, můžete s partnerkou probrat i možnost toho, aby syn navštívil psychologa, se kterým by si promluvil o svých pocitech.

Přeji vám hodně štěstí.

Lucie