Opičí láska

Doba čtení: 7 minut, 8 sekund

 

 

Následky příliš ochranitelské péče o dítě

Rodiče v příliš pečující rodině nedovolí svému dítěti prožít sebemenší prožitek bolesti. Dítě si tak odnáší pocit, že bolest je něco nepřirozeného, co k životu nepatří. Stejně tak ho nenechají si věci “osahat”. Dítě tak nemá možnost nabírat vlastní zkušenosti se životem. Žije v růžové bublině, která má ale pro konfrontaci se světem příliš tenkou stěnu.

Ve společnosti se objevuje názor, že problémové chování či například drogová závislost vznikají u dětí zejména v rodinách nepečujících a citově chladných. Jinou, nikoli méně rizikovou, je však rodina příliš pečující (overprotective parents). Tedy ta, která své dítě na první pohled spíše rozmazluje, než aby ho zavrhovala.

Stereotypy ve výchově v příliš pečující rodině jsou však mnohem hlubší než jen rozmazlování. Důležitým faktorem v takové rodině je to, že se nehledí na skutečné potřeby dítěte, nebo jsou tyto potřeby špatně chápány.

 

Příliš silné pouto DÍTĚ – RODIČ, které ani jednomu neprospívá

U takových dětí dochází v dospívání k nepravému osamostatnění, tzv. pseudoindividualizaci, jak uvádí doktor Karel Nešpor. Takové dítě již neuznává hodnoty svého rodiče, ale ve skutečnosti se není schopné od rodičů odpoutat. Stejně tak se není ve skutečnosti schopný odpoutat ani sám rodič. Dochází k tomu také proto, že rodiče své děti k samostatnosti v dětství a dospívání nevedou. V takových rodinách se řídí heslem: “Ušetříme dítě povinností, však si jich ještě užije dost.”

Pokud si v dětství o sobě vytvoříme nerealistický obrázek, zdá se nám skutečný svět nesnesitelný a nepřející.

Pokud si v dětství o sobě vytvoříme nerealistický obrázek, zdá se nám skutečný svět nesnesitelný a nepřející.

Máma je hodná, svět je zlý

Rodiče v příliš pečující rodině nezapojují své dítě do žádných povinností. Jednají s ním stále jako s dítětem. Zejména matky dokážou se svým dítětem prožívat silnou symbiózu a vyjadřují se často výrazem MY. “My už chodíme na střední školu, my jsme byli nemocní, my máme problém…” Přitom se nejedná o ně obě, ale pouze o jejich dítě. Těžko se dokážou od svého dítěte oddělit, jako by nedošlo k přestřihnutí jejich pupeční šňůry.

Dospívajícímu, který si v dětství o sobě vytvořil nerealistický obrázek, se zdá skutečný svět nesnesitelný a nepřející.

Následkem je, že své dítě přehnaně chrání od všech negativních vlivů. Obávají se o ně, prožívají úzkost a přehnané obavy. Nedovolí svému dítěti prožít sebemenší prožitek bolesti (nedovolí jeho přítomnost na pohřbu příbuzného, sebemenší bolest tlumí léky apod.). Dítě si tak odnáší pocit, že bolest je něco nepřirozeného, něco, co k životu nepatří. Stejně tak ho nenechají si věci tzv. osahat. Dítě tak nemá možnost nabírat vlastní zkušenosti se životem. Žije v růžové bublině, která má ale pro konfrontaci se světem příliš tenkou stěnu.

Dospívajícímu, který si v dětství o sobě vytvořil nerealistický obrázek, se zdá skutečný svět nesnesitelný a nepřející. Jediným bezpečným místem je tak pro něj domov. To však může ohrozit jeho separaci a snížit rozvoj osobnosti odpovídající jeho věku. Přílišná ochrana tak může vest k nadměrnému pocitu nudy a prázdnoty. Utrpením se tak navíc stávají běžné povinnosti jako úklid, nakupování či základní samostatnost.

Je pro dobro dítěte, abyste ho naučili účinné metody jak efektivně pracovat se smutkem a jinými nepříjemnými pocity. V dospělosti se s tím bude setkávat a jediný účinný způsob, jak se s takovými nepříjemnostmi vypořádat, je mít zdravé sebevědomí a vědět, že to jsou situace, které se dají překonat. Je důležité, abychom se ze smutku dlouhodobě nehroutili.

Je pro dobro dítěte, abyste ho naučili účinné metody jak efektivně pracovat se smutkem a jinými nepříjemnými pocity. V dospělosti se s tím bude setkávat a jediný účinný způsob, jak se s takovými nepříjemnostmi vypořádat, je mít zdravé sebevědomí a vědět, že to jsou situace, které se dají překonat. Je důležité, abychom se ze smutku dlouhodobě nehroutili.

Dalším typickým faktorem v příliš pečující rodině je zabraňování dítěti, aby poznalo smutek ze ztráty a štěstí ze získaného. Pokud si dítě vybere jedno, musí vědět, že druhé ztratí. V takové rodině však dítě, které si přeje k obědu řízek i svíčkovou, dostane obojí, a ještě navíc má po obědě jako překvapení zmrzlinu. Často tedy dostane ještě nad očekávání víc.

Děti nám rostou a dospívají. Je třeba chovat se k nim vzhledem k jejich skutečnému věku. Velkým a tajným přáním dítěte vlastně je dospět. Nechávejme ho, aby si to zkusil a vy ho mateřsky těžkými situacemi provádějte. Nechte ho udělat první krok do propasti. A pak ho chytněte, když padá. To je ta zdravá vazba mezi rodičem a dítětem, životním učitelem a žákem...

Děti nám rostou a dospívají. Je třeba chovat se k nim vzhledem k jejich skutečnému věku. Velkým a tajným přáním dítěte vlastně je dospět. Nechávejme ho, aby si to zkusil a vy ho mateřsky těžkými situacemi provádějte. Nechte ho udělat první krok do propasti. A pak ho chytněte, když padá. To je ta zdravá vazba mezi rodičem a dítětem, životním učitelem a žákem…

Musím své dítě chránit od všeho, co by mu mohlo ublížit. Jsem přece jeho maminka!

Typickou příliš pečující rodinou je příliš ochranitelská matka, která zastydla ve výchově svého dítěte. Přestože dospívá, chová se k němu jako k malému. Kontroluje ho, přebírá za něj zodpovědnost, ochraňuje ho. Matka v takové rodině bývá dominantní. Otec je naopak velmi upozaděn nebo chybí úplně. Důvodem může být velké vytížení otce nebo jakákoli nerovnováha mezi jím a manželkou.

Taková matka se pak cítí citově frustrovaná a nedoceněná. Cítí, že jediným jejím smyslem je její dítě. Upíná se na ně, chce být od něj doceněná za “lásku”, kterou mu projevuje. Sama si však nedokáže uvědomit, že taková láska je sobecká a zabraňuje dítěti zdravě dospět a separovat se od ní. Neodlišuje své hranice od hranice svého dítěte. Dá se říci, že svůj život prožívá přes své dítě.

Dítěti tak ale jeho vlastní život krade. Ve skutečnosti mu totiž nedovolí prožívat svůj život svobodně a po svém. Svojí péčí dítě citově vydírá a vytváří v něm tlak, který ho nutí matce vyhovět. Takové dítě to udělá už jen z důvodu, že nemělo možnost se oddělit, a vnitřně v něm zůstává pocit, že sám život nezvládne.

 

Následkem přílišné péče může být i drogová závislost

V takové rodině může u dítěte v dospívání dojít k drogové závislosti. Dítě už vnitřně cítí, že by se chtělo z “pout” svojí matky osvobodit, ale nemá na to odvahu. Proto si nachází berličku. Drogu a společnost lidí, kteří se tváří, že mu vytvoří novou rodinu. S drogou má dospívající pocit, že konečně žije a poznává svět. S drogou dokáže své matce oponovat a vzdorovat jí, droga mu pomáhá mít odvahu. Bez ní to nedokázal, protože měl stále pocit, že matku zraní (a z části by ji opravdu zranil).

Nedokáže jít do konfliktu ze strachu, že by ho partner či kamarád zavrhl a opustil. Je pro něj těžké ve vztahu prožívat lásku, protože se buď obává opuštění a potlačuje své potřeby, nebo se naopak ve vztahu dusí.

Podléhal pocitům viny. S drogou se v něm probouzí sobecké já. Najednou má pocit vlastní identity. Má pocit, že je samostatné a dokáže se o sebe postarat. Realita je však jiná. Matka ho z pocitu úzkosti stále ochraňuje, proto mu do určité míry závislost toleruje, platí za něj dluhy, omlouvá ho, dá mu vždycky najíst a stále vytváří pocit domova.

Ze zkušenosti s takovými matkami vím, že jsou schopné pro své dítě drogu i koupit, hlavně aby nezažívalo bolestivé abstinenční příznaky. Mají pocit, jakoby bolest svého dítěte prožívaly ony samy! Dospívající si však bohužel neuvědomuje, že u něj ke skutečnému osamostatnění nedošlo. Naopak ještě více se prohlubuje doba, kdy zůstává nezodpovědným a nesamostatným dítětem.

 

Cesta k dospělosti

Pro dítě vychované příliš pečujícími rodiči není snadné dospět. Zažívá pocit prázdnoty a má tendenci k nudě z důvodu nedostatečného zformování vlastní osobnosti. Může mít strach ze samoty a opuštění. Pupeční šňůra s matkou způsobila pocit, že nedokáže být sám. Následkem toho mohou být pocity úzkosti a tendence fixovat se na další lidi, typicky na partnera.

 

Strach z opuštění ho vede často k potlačování svých potřeb. Nedokáže jít do konfliktu ze strachu, že by ho partner či kamarád zavrhl a opustil.

 

Je pro něj těžké ve vztahu prožívat lásku, protože se buď obává opuštění a potlačuje své potřeby (často se sobeckým partnerem), nebo se naopak ve vztahu dusí (často s přehnaně pečujícím partnerem), který mu připomíná dusivý vztah s matkou. Volí tak tedy mezi těsnými vztahy a vztahy odmítavými, které jsou opakem vztahu s jeho matkou.

 

Nevytvářejte se svým dítětem koalici proti svému manželovi. Možná máte pocit, že vám váš muž nerozumí nebo manželství nefunguje, ale dítě není vašim nástrojem, jak zažívat znovu štěstí.

 

Má tendenci myslet jako první na ostatní, plnit nároky a přání druhých, tak jak to dělal se svým rodičem, který žil skrze něj. Je pro něj těžké myslet sám za sebe, vytvářet vlastní hodnoty, vlastní zájmy. Nejen, že je pro něj těžké si je udržet, ale ani neví, jaké to jsou. To má opět za následek pocit vnitřní prázdnoty a tendenci fixovat se na druhé.

 

4 pravidla ke zdravé výchově

  1. Snažte se vaše dítě zapojit již v dětství a dospívání do povinností přiměřených jeho věku. Budujte v něm pocit, že je rovnocennou součástí vaší domácnosti.
  2. Podporujte ho v samostatnosti. Jedním z úkolu rodiče je připravit dítě na život, ne v něm vytvořit pocit, že jeho matka je nejlepší a bez ní nic nezvládne. Nezapomeňte, že tu jednou nebudete a vaše dítě si bude muset poradit samo.
  3. Nevytvářejte se svým dítětem koalici proti svému manželovi. Možná máte pocit, že vám váš muž nerozumí nebo manželství nefunguje, ale dítě není vašim nástrojem, jak zažívat znovu štěstí. Naopak snažte se manžela do výchovy spíše vtahovat. Neutvářejte si skrze něj pocit, že vy jste ten lepší rodič.
  4. Snažte se své dítě přehnaně neobhajovat a nechránit. Jak má pak v životě poznat, co je a není skutečně nebezpečné? Možná se vám zdá, že děláte vše pro své dítě jen z lásky. Věřím, že ano, ale zkuste si uvědomit, jestli respektujete skutečné potřeby svého dítěte nebo se snažíte naplnit spíše své potřeby.

Možná pro vás bude nyní těžké najít pravou míru lásky. Pokud ano, nestyďte se a navštivte odborníka. Možná vás překvapí, jak se po práci s ním budete i vy samotní cítit svobodněji. Není totiž lehké žít s neustálou vnitřní úzkostí o své (možná už i dospělé) dítě. A svobodnější se také bude cítit vaše dítě, které už bude vědět, že může vyrůst a svojí mámě tím neublíží.

Mgr. Tereza Malimánková, vedoucí poradny, terapeut

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *