Příspěvky

Jsem závislá na svém expříteli

Jsem závislá na svém expříteli

Dotaz:

Dobrý den,

je mi 23 a se vztahy jsem naprosto bezradná. Dosud jsem nepoznala oboustrannou lásku a přijde mi, že se v životě nikam neposouvám, teda hlavně v tom milostném. Největší problém je momentálně v tom, že jsem se fixovala na jednu osobu, můj ex-partner. Vlastně jsme byli dlouho kamarádi a já do něho byla zamilovaná a vždy jsem moc chtěla vztah, on chtěl být jenom kamarád a nakonec řekl, že to spolu zkusíme. Ten vztah vypadal tak, že stejně chodil radši po hospodách s kamarády, nikdy mě nevzal k sobě, nevyznal lásku. Po 3/4 roce mě úplně nechal. Už je to půl roku, co nejsme spolu. Deprese kvůli jeho odchodu se vůbec nezlepšily, či spíše naopak mi to časem přišlo ještě horší a ke komukoli jinému mám odpor.

Jsem závislá na svém expříteliJenže nyní jsme se opět začali vídat. On to bere zase jenom jako kamarádství a sex. Když jsem s ním, jsem moc šťastná. Jakmile odjede, propadám velkým depresím. Nejhorší je, jak jsem se do takového člověka dokázala zamilovat, když mi jen ubližuje. Jenže na druhou stranu je to jediný člověk, kterého jsem za celý život poznala, se kterým jsem si natolik rozuměla ve všech ohledech, se kterým mě vše neskutečně baví. A poznám-li kohokoli jiného, tak mě ničím nedokáže zaujmout. Jenže já se ho nedokážu vzdát, hlavně sex s ním je ten nejlepší a nechci už s nikým jiným ani si to neumím už představit. Vážně nevím, jak se z toho vyhrabat, vím, že tohle nemá budoucnost a já chci už konečně vážný vztah. Sejde se se mnou třeba 2x do měsíce jen na noc, to taky samozřejmě o něčem vypovídá. Teď se se mnou schází, protože má ve mně jistotu. Jenže pro mě jsou i lepší tyhle občasné noci, než v tom životě nezažívat už vůbec nic.

Nepotřebuji slyšet, že ho musím úplně odstřihnout ze života, jinak se nikam neposunu. To vím také. Jenže tohle já prostě nedokážu (a jsem i ráda za nějaký sexuální život a s někým spát bez citů je pro mě o ničem). Vím, že nikoho takového už v životě nepoznám, kdo by mě natolik přitahoval a tak moc mě to s ním bavilo i po těch letech co se známe. Strašně špatně zvládám samotu. Vlastně přes den nepřemýšlím nad ničím jiným. Už neumím být šťastná. Myslím si, že šťastná mohu být jenom s někým, teda hlavně jen s tím jedním.

Odpověď:

Dobrý den,

v první řadě bych Vám chtěla poděkovat, že jste mi napsala. Vážím si Vaší důvěry a otevřenosti. Tak, jak jsem četla Váš dotaz, tak jsem pociťovala veliký smutek, bezmoc a samotu. Velmi mě mrzí, že žena ve 23 letech je osamělá a její dosavadní zkušenosti se vztahy byly spíše zraňující, než naplňující a šťastné.

Věřím, že pro Vás tato situace, ve které se již delší dobu nacházíte, není vůbec jednoduchá. Zvlášť když ve svém okolí jste vystavovaná tomu, po  čem byste sama toužila.

Upřímně, nebudu Vám říkat, že byste měla toho kluka odstřihnout. Popravdě se nedivím, že si vztah s ním stále udržujete, i když víte, že pro Vás není úplně uspokojivý, a že byste zřejmě chtěla něco úplně jiného.

Píšete ve svém dotazu, že víte, že si již nikoho takového nenajdete. Někoho, kdo by Vás tak přitahoval a bylo by Vám s ním tak dobře. Abych pravdu řekla, máte pravdu. Už nenajdete někoho přesně takového, jako je právě on. Už nikdy nenajdete člověka, s kým Vám bude úplně stejně tak, jako je Vám s tímto mužem.

Jsem závislá na svém expříteliVy můžete najít někoho, kdo bude jiný, bude originální.

Můžete najít někoho, s kým Vám bude ještě mnohem lépe.

Někoho, kdo k Vám bude chovat stejné city, jako vy k němu.

Někoho, kdo s Vámi bude počítat i do budoucna, někoho, kdo bude chtít také vážný vztah.

Možná právě strach z toho, že nemáte žádnou jinou zkušenost, než tuhle, Vás drží v tomto vztahu. Možná právě strach ze samoty a nízké sebevědomí, Vás může držet zpátky.

Já nevím… Možná právě kvůli strachu, setrváváte ve vztahu, ve kterém Vám však není úplně dobře a který Vám nedává to, co byste od vztahu a od partnera očekávala.

Ve svém dotazu zmiňujete fixaci.

Vypadá to, že se u Vás objevuje citová závislost. Ta se projevuje tak, že člověk je emočně připoután k jedné osobě, která mu však jeho city neopětuje. Právě naopak, kolikrát mu svým jednání ubližuje, ale citově závislý člověk si vše nechá líbit. Toto jednání omlouvá a je rád, že alespoň někdo s ním je. Sám jedinec ví o tom, že mu ve vztahu něco chybí a že se v něm necítí úplně podle svých představ, ale přehlíží to.

Takové jednání má původ již v dětství. Strach z opuštění a samoty většinou pramení z toho, že člověk vyrůstal v rodině, kde si lásku musel zasloužit (budu tě mít rád/a když budeš taková a budeš dělat to a to…). Důvodů však může být mnohem více. A proto bych Vám doporučovala se obrátit na poradenského psychologa či psychoterapeuta. Ti Vám umožní se na Váš problém podívat více do hloubky. S terapeutem doporučuji prozkoumat právě strach z opuštění a strach ze samoty, který Vás brzdí jít dál a možná také způsobuje to, že máte “zavřené dveře” pro případný jiný možná uspokojivý vztah. Zároveň i Vaši nedůvěru v sebe sama a sklonům se vystavovat situacím, ve kterých Vám není emočně dobře, bych v rámci terapie probrala.

Obrátit se můžete na terapeuty přímo u nás v poradně, případně můžete využít jiného terapeuta dle Vašeho uvážení.

V tuto chvíli bych se na Vašem místě zaměřila sama na sebe. Na své potřeby, pocity.

Zkuste prozkoumat to, co Vás děsí na tom být sama.

Zároveň si alespoň v myšlenkách zkuste udělat místo pro možný jiný vztah, než je právě tento. Chci Vás ovšem podpořit v tom, abyste využila služeb psychologa či psychoterapeuta a to především proto, abyste mohla být šťastná a konečně navázat takový vztah, který pro Vás bude uspokojující a ve kterém budete šťastná.

Mrzí mě, že Vám v tuto chvíli nemohu poskytnout takovou péči, kterou byste potřebovala.

Kdybyste potřebovala, neváhejte mi opět napsat.

Budu Vám držet palce.

Přeji mnoho štěstí,

Lucie

 

Jak změnit svůj život a přestat žít v nespokojenosti

Jak změnit svůj život a přestat žít v nespokojenosti

Třeba to příští rok bude lepší…, ty máš peníze, tak se ti daří lépe.., ty máš lepší práci, tak to máš jednodušší…, ty máš partnera, co ti pomáhá, tak na to nejsi sama….

Stěžujeme si, modlíme se, chodíme k astrologovi, doufáme, ale změna nepřichází…změna totiž nepřijde, pokud ji sami neuděláme. Mnoho lidí smýšlí bezmocně, závisle a pochybují o sobě a své vůli věci změnit. Lidé si často nejsou vědomi, že to na světě skutečně funguje tak, že většinu svého života si ovládáme sami a to nehledě na naše původní rodinné prostředí. To patří mimochodem k hlavním pochybnostem ohledně toho, že jde život změnit v lepší, když k tomu nepřispělo původní rodinné prostředí. Většina klientů, kteří však prošli sezeními s terapeutem či koučem jsou důkazem, že původní negativní rodinné prostředí je spíše přítěž než budoucí osud. Osudem se však stane, pokud s ním není pracováno. Základem změny v životě je uvěřit faktu, že můžeme mít na svým životem MOC a to změní zcela vše. Rozhodně to do velké míry změní naší budoucnost.

Lidé často visí na svých zaměstnavatelích, jakoby nevěřili, že mohou zlepšit své schopnosti, dovzdělat se nebo prostě jen změnit svého zaměstnavatele. Stěžují si na své partnery, že jim nevyhovují, ale nevěří, že mohou mít lepšího a že se také sami mohou stát „lepšími“ partnery. A tak s nimi zůstávají. Nadále se nechávají využívat, ponižují se ve vztahu, nevěří si a pak se podivují, že s nimi partner nezachází jako s hodnotnou bytostí.

My všichni můžeme svůj život změnit. Je ale nutné začít jinak přemýšlet. To, co si myslíme ovlivňuje naše emoce a ty zase naše chování. Pokud si tedy nedůvěřujeme a nepracujeme na zlepšení našeho sebevědomí, ovlivní to pravděpodobně všechny naše oblasti. Budeme mít horší práci než ostatní, nevhodnějšího partnera, budeme mít méně peněz a celkově horší kvalitu našeho života. Budeme se cítit méně šťastni a budeme tento vzorec předávat dál, našim dětem.

Jak změnit svůj život a přestat žít v nespokojenosti

 Naše vnitřní přesvědčení předaná od rodičů nebo naše vlastní nás silně ovlivňují a to jak pozitivní, tak negativní.

Pokud nám někdo bude celý život říkat, že budeme úspěšní a bude nás k tomu zdravě vést, velmi se zvyšuje pravděpodobnost, že tomu sami uvěříme a budeme si od mala nastavovat na úspěch. Svým chováním a myšlením nebudeme vůbec pochybovat o tom, že by to tak nebylo. To je nejlepší cesta úspěchu ať už rodinného či pracovního dosáhnout. Pokud to „za vás“ však nenastaví rodiče, není nic ztraceno. V dospělosti můžete své myšlení změnit díky své vlastní práci  spolu s terapeutem na  sezení nebo jinými metodami. Jsou dvě možnosti,  jak svůj život měnit. Můžete buď měnit své chování a tím se později přizpůsobí vaše emoce i myšlení a to jednodušše proto, že pokud změníte své chování bude i reakce okolí na vás jiná a tím se budete cítit jinak a vaše myšlenky budou také jiné.

Příkladem může být, že se ve vztahu zachovám, jako bych sis sebe vážila- odmítnu se nechat využít apod. a  pokud v tomto chování chvíli setrváme, i když ještě sami nevěříme, že máme vyšší hodnotu, začne partner reagovat jinak, ucítí naše hranice a přestane se k nám chovat jako k bezcenné bytosti. Může se také stát, že vás na základě takové změny opustí, to je však jen známka toho, že vás potřeboval jen jako nehodnotnou a nesebevědomou a vy máte nyní s tímto chováním šanci najít k sobě někoho, kdo vás bude více respektovat. Ve chvíli, kdy se k vám lidé začnou díky vaší změně chování chovat s větším respektem, začnete se i vy cítit sebevědomější a vaše myšlenky i emoce začnou být sebevědomější.

Jak změnit svůj život a přestat žít v nespokojenosti

Další možností je, že se díky práci na sezeních a podpory terapeuta začnou měnit vaše myšlenky a tím i vaše prožívání. Začnete věřit ve svou hodnotu a začnete se cítit sebevědomější, tím se začne měnit i vaše chování. Výsledek je pak podobný jako v uvedeném příkladu.

Uvěříte si, že máte moc nad svým životem, tedy moc ho měnit, máte vyhráno! Naše hlava je hybatelem našeho života. Každý máme k dispozici klíč k tomu, jak svůj život změnit. Jde jen o to uvěřit, že ho máme a najít ho.

 

Tereza Zahrádková

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

   Ve své praxi v soukromé poradně si na počátečních sezeních s klientem uvědomuji, že se tak úplně nesetkávám s ním, s jeho pravou podstatou. Nemluví z něj jeho bytostné já, ale jeho zraněné ego. Svět okolo sebe vnímá klient přes své zranění. Nevědomě k sobě přitahuje lidi, kteří mu „podporují“ jeho zranění a to buď tím, že s nimi zažívá stejná traumata, která mu v životě uškodila nebo se setkává se stejně zraněnými lidmi, kteří mu jen potvrzují, že svět je prostě zlý. Takový člověk zažívá pocity jako nepřiměřený strach, vztek, stres, deprese, úzkost, ublížení, ponížení a jeho mluva tomu odpovídá. Často používá výrazy jako nedůvěra, sobectví druhých lidí, zrada, bojím se, neumím, nedokážu, nejsem schopen, necítím nebo naopak cítím příliš.

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

 

Naše zranění vznikají nejčastěji v dětství.  V této době nám zejména rodiče vnukávají dojmy o nás, aniž by mnohdy tušili, že se nám jejich soudy zaryjí nejen do paměti, ale začneme se s nimi ztotožňovat. Mnohá hodnocení od rodičů jsou totiž zraňující a znehodnocující a my se se svými zraněními později zcela identifikujeme.

„Janičko ty jsi nepořádná, ty si s těmi kamarády vůbec nepovídáš, takhle tě brzo nebudou mít rádi, nebuď divoká, poleze to druhým na nervy, ty nikdy nebudeš sportovně nadaná, zrychli všechno ti hrozně trvá“…Malá Janička pomalu roste a pokaždé, když slyší tyto věty se u nich cítí nepříjemně, kromě myšlenek tedy zapojuje i své emoce. Začíná se s  těmito myšlenkami identifikovat a nevědomě se podle nich i chová.. Nechodí na sportovní aktivity, nevěří si moc v komunikaci s kamarády, krotí se, když si přijde moc divoká a rozlítaná, aby tím někoho nenazlobila…žije v tom, že taková je…fyzicky nešikovná a  nekomunikativní.

 

Jaké hodnocení jste slyšeli v dětství vy a z kolika z nich jste se identifikovali tak, že se jich držíte do dospělosti?

 

 

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

 

Rodič chce svým hodnocením dítě mnohdy spíše posunout kupředu a upozornit ho na jeho možné neduhy…čím více ale své soudy opakuje a hodnotí svého potomka, může sám pomalu přispívat přesně k tomu, co nechce. Budete-li dítěti často například opakovat, že je nešikovné, přestane si úplně věřit a opravdu bude nešikovné.

Naše zraněné ego  nás nutí nespojovat se se svou intuicí, ale pouze s tím, co si o sobě my nebo druzí o nás myslí. Přestaneme si uvědomovat, že naše pravá podstata, podstata našeho já je možná i jinde. Žijeme tedy v nevědomí a často žijeme i dost nespokojeni, pokud se s naším falešným Já(zraněným egem) identifikujeme příliš.

Příkladem falešného já mohou být pocity jako  urážlivost, závist, ponížení sebe sama nebo druhých, kritika a sebekritika, závislost, nejistota a přehnaný strach a vztek...to všechno nás odvádí od pravého bytí, pravého já, které cítí radost, naplnění, lásku, štěstí, spokojenost. Veškeré negativní emoce a prožitky se ukládají do našeho zraněného ega a máme tendenci tyto rány  a emoce prožívat stále dokola.

 

Krásný příklad uvádí autor  E.Tolle v knize Moc přítomného okamžiku, kde pozorujeme kachny, které se pohádají a po boji se jen oklepou a jedou si na rybníku každá po svém. Neuchovávají si v hlavě žádnou křivdu ani zradu. Nemají zraněné Ego, které by žilo právě z těchto negativních emocí. Nevytváří si scénáře jako lidi – „Co si to dovolil?!Chtěl mi sebrat mé oblíbené místo na rybníce! To si budu pamatovat, na toho si musím dát pozor a raději i na ostatní, nedá se jim věřit. Určitě už si někdo další dělá naděje na mé hezké místo na vodě. „

Kdokoli by se pak přiblížil, kachna by na něj zanevřela a nepustila by ho k sobě, protože by ho podezřívala z toho, že s ní jde bojovat. Kachna má ale štěstí, není člověk, takže takové scénáře neřeší.

 

My lidé, jsme však jiní. Pokud jsme zažili nefunkční rodinný či partnerský vztah svých rodičů, může mít tendence to sami ve svém vztahu opakovat. Pokud vás maminka příliš dusila svou láskou, budete se toho bát i ve svém partnerském vztahu, ze kterého budete mít tendenci utíkat nebo si v něm připadat, jako ve vězení. To však nemusí být realita, ale jen opakující se scénář ve vaší hlavě. Navíc k takovému pocitu můžete sami přispívat svým chováním, kdy nevědomě opakujete podobné reakce, jaké jste měli na „dusící maminku“. Je tedy dobré sledovat, jestli nejsme v zajetí svých vlastních negativních představ o vztazích a životě, kterém jsme „nasáli “v našem dětství.

 

Kdykoli se vám v hlavě tvoří úzkostné myšlenky, strachy nebo naopak ublížení a nepřiměřená zlost, jste v moci svého falešného já, zraněného ega. Představte si své falešné já jako, jako parazita, který přežívá díky vaší energii, kterou do něj stále dáváte. Falešné já vždy touží po přežití a tak vás podporuje ve vašich negativních scénářích a negativních emocích. Co to znamená? Všimněte si, že když vás napadne negativní myšlenka, máte třeba z něčeho strach, nezůstanete jen u jedné myšlenky. Většinou se taková úzkostná myšlenka rozjede do dalších negativních a katastrofických scénářů a začnete se skutečně bát. Pak se snažíte situacím, ze kterých máte strach vyhnout a to jen posiluje v budoucnu vaše další strachy. Stejné je to se vztekem a s pocitem ublížení. Pokud dostanete na někoho vztek, jen tak se ho nezbavíte. Začnete se rozčilovat, stěžovat si druhým lidem a v horším případě si ještě „libujete“ ve svém pocitu ublížení. Negativní emoce tedy plodí další negativní emoce a tím jen ubližujete sami sobě, protože nevědomě podporujete své vnitřní zranění.

 

Stejně tak, když jste zažili rodiče, kteří se hádali a vzájemně uráželi, můžete mít tendence něco z toho opakovat. Určitě si teď mnozí z vás říkají, že nejste stejní jako rodiče. To určitě nejste, ale jste šťastní? Pokud ne, žijete převážně ve světě svého falešného Já, falešní identity, nikoli ve světle svého pravého bytostného já. Většina z nás se cítí někdy radostně, naplněně a spokojeně. Jsme tedy v kontaktu se svým pravým Bytím. Mnoho lidí je však úplně odpojeno od sebe samých …neví, co je smyslem jejich života, není jim dobře s nikým natož se sebou samým, neví, co by je v životě bavilo a naplňovalo. Žijí život s pocitem, že se jim nic nedaří a že raději zůstanou v bezpečí jistého než že by riskovali změnu. V takovém případě se falešné já plné negací může radovat, protože přežívá přesně díky takovým pocitům neštěstí. Falešné já můžeme  připodobnit třeba k autoimunitnímu onemocnění. To si žije tak trochu vlastním životem v našem fyzickém těle a devastuje nás. Stejné je to s naším falešný já. Má tendence v nás vyvolávat a podporovat negativní myšlenky – pochybnosti, strachy, vzteky a pokud jim uvěříme, dostávají nad námi moc.

 

 

Zraněné Ego vám mnohdy může vyloženě bránit ve vašich pravých touhách. Příkladem může být třeba to, že toužíte tančit, ale připadáte si neschopní, chcete rodinu, ale stále utíkáte z partnerských vztahů, protože vám partneři přijdou nedostateční, chcete jezdit po světě, ale bojíte se, že byste neuměli jet sami, chcete se vrátit k hudbě ve svém volném čase, ale raději pracujete přesčas, protože se bojíte, že když nebudete perfektní šéf vás vyrazí, toužíte po zázemí, ale žádný domov vám nepřijde dost dobrý a tak pořád utíkáte.

 

Většina z toho se navíc děje nevědomě. Toužíte-li tedy vnitřně po domově a usazení se, ale nikde se vám nelíbí a stále máte tendenci někam odjíždět, neřeknete si, naschvál si teď domov nenajdu, protože se bojím, že o něj zase přijdu, jako se mi to stalo s rodiči. Vědomě máte pocit, že na svém úkolu hledání zázemí  skutečně pracujete a hledáte místo, kde byste se usadili, ale pokud se to dlouhodobě neděje, zastavte se a pojměte podezření, jestli ohledně vašeho přání neskrýváte nějaké strachy.

 

Vždycky sledujte realitu svého života, nikoli jen vaše myšlenky. Jste-li tedy přesvědčeni, že chcete partnera, ale již několik let ho nemáte, není to tím, že na vás žádný muž nezbyl. Pravděpodobnější je, že si nechcete přiznat své vnitřní strachy ohledně vztahů. Vaše zraněné ego vám nedovolí vědomě (abyste si plně uvědomili) nahlédnout vaše strachy nebo jiné nepříjemné pocity a tak vám raději přikresluje problém do „přijatelnější podoby“. Mnohdy je totiž přijatelnější říkat si: nikdo není, ale já se snažím než si přiznat mám pocity viny z minulého vztahu nebo mám strach, že mě další muže zase opustí. Přestože i přijatelnějším pohledem na věc také trpíme.

 

Pokud chcete „prokouknout“ své zraněné ego zaměřte se zpětně na své konflikty. Věty, které v nich používáte bývají často ze zdrojů našich zranění (př.nikdy se o mě nestaráš, na všechno jsem sama, jsi sobecký, využíváš mě…).

Stejně tak, pokud máte pocit, že se již dlouho v nějaké oblasti snažíte, ale nedaří se vám, možná máte strach z věcmi skutečně pohnout a jako první se musíte věnovat právě jemu.

Hlavním poselstvím článku je uvědomit si, že kdykoli příliš věříme svým pocitům ublížení či zranění, vydáváme se v životě špatným směrem. Kdykoli nebudete vědět kudy se v životě vydat, zaměřte se na své strachy a snažte se je překonat. Stejné je to s ublížením, budete-li si ho příliš hýčkat pocity, že si druzí nezaslouží vaše štěstí, vy budete ti jediní, kteří zbytečně promarní část života.

 

Naše zraněné ego má tendence nás mít pevně v hrsti a nepustí nás, dokud ho neodhalíme.

 

Tereza Zahrádková

Po porodu trpím depresemi

Po porodu trpím depresemi

Dotaz:

Dobrý den,

je mi 23 let a od porodu trpím depresemi. Myslím, že je to způsobeno tím, že moje dcera se narodila nemocná a musely jsme být měsíc v nemocnici. Myslela jsem si, že mě to přejde jako vždy. Už jako malá sem trpěla depresí (řezala jsem se), ale vždy mě to přešlo. Teď je to však jiné. Už je to půl roku od porodu a já celou dobu trpím depresí s úzkostlivými stavy, přežíráním a nočními můrami. Pořád si říkám, že žiji pro dceru, ale to nestačí. Jsem unavená a vyčerpaná. Hledám smysl života co by mě naplňovalo, ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že jsem zbytečná a že mě už nic dobrého nečeká. Začala jsem být i agresivní na okolí a já nechci, aby si mě dcera pamatovala jako bezcitnou mrchu. Na ní jsem vždy hodná, ale na ostatní ne. Rozbrečí mě i reklama v televizi. Nechci se zabít a nepoškozuji se, ale někdy ten nápad tam je a já se bojím, že to jednou udělám. Nemám čas si zajít k psychologovi, protože je to pro mě drahé a pojišťovna mi nepomůže a hlavně nemám ani hlídání pro dceru. Ale ráda bych byla zas ta veselá ženská plná života. Mohli byste mi poradit jak na to? Zkoušela jsem se uvolnit ..jóga, hudba, víc hraní si s dcerou, ale je to pořád ve mě. Po porodu trpím depresemi

Odpověď:

Dobrý den, děkuji za důvěru, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Je mi velmi líto, že se vaše dcera narodila nemocná. Muselo to pro vás být velmi náročné období a pevně doufám, že se zdraví vašeho dítěte již zlepšilo. Skutečně se může jednat o možnou příčinu vašich aktuálních obtíží.

Potíže a pocity, o kterých se zmiňujete, může po porodu zažívat velké množství žen, zejména pokud se vyskytly nějaké komplikace. Obvykle po určité době vymizí a není tak ani potřeba podpora odborníka. Sama však píšete, že vaše depresivní a úzkostné stavy trvají již půl roku a proto bych vás ráda povzbudila ve vyhledání podpory odborníka. Musí pro vás být velmi vyčerpávající vyrovnávat se s těmito bolestnými pocity a zároveň se věnovat dceři. Léčba a podpora odborníka by vám mohly velmi ulevit a pomoci vám k radostnějšímu prožívání života. Depresivní a úzkostné stavy mohou výrazně snížit kvalitu života a většinou se nejedná o něco, co by zmizelo samo od sebe. 

Mohlo by pro vás být užitečné svěřit se svým trápením někomu ve vašem okolí. Rozumím, že vás péče o dceru plně zaměstnává, nezapomínejte však na sebe a na své zdraví. Sdílet své trápení je pro mnoho lidí velmi léčivým prostředkem, pokud tedy máte kolem sebe někoho, komu důvěřujete, pokuste se sdílet alespoň část toho, jak se cítíte. Může to být naprosto kdokoli, kamarádka či někdo z rodiny. Potýkání se se všemi těmi pocity bez jakékoli podpory může být velmi stresující.Po porodu trpím depresemi

Naprosto chápu, že při veškeré péči o vaši dceru máte dojem, že vám na návštěvu psychologa již nezbývá čas. Naše poradna nabízí i Skype konzultace, možná by to vašim časovým možnostem mohlo vyhovovat lépe. Co se týče finanční stránky: péče o psychické zdraví spadá v některých případech do služeb hrazených pojišťovnou. Na stránkách vaší pojišťovny by měl být k dispozici seznam psychologů a psychoterapeutů ve vašem okolí, jejichž služby hradí pojišťovna. Dále se můžete zkusit obrátit na služby Sociální kliniky, která nabízí krátkodobou terapeutickou podporu, kterou si klient hradí sám dle svých finančních možností na základě dohody s terapeutem.

Určitě je skvělé, že se věnujete koníčkům, jako je jóga nebo hudba. Obojí může mít na váš psychický stav blahodárné účinky. Moc ráda bych vás podpořila v tom, abyste se těmto činnostem věnovala i nadále: byť to tak třeba hned nevypadá, pokud se budete např. józe věnovat dlouhodobě, může vám velmi pomoci.

Lucie

Trpím depresí?

Trpím depresí?

Dotaz:

Dobrý den, procházím těžkým životním obdobím. Mám problémy v manželství i finanční. Hodně často jsem příliš podezíravá a mám pocit, že mi všichni lžou. Cítím se hrozně sama. Mám pocit, že jsem k ničemu, že vše, co udělám je špatně. Bojím se říct partnerovi, co mě bolí a co se mi nelíbí, protože se bojím, že se naštve a ztratím ho. V ničem si nevěřím a téměř nic mě už nebaví, když nejsem s partnerem. Je mi smutno a úzko. Každý večer přemýšlím a jediné na co se zmůžu, je brečet. Nevím, co dál. Myslím, že bych asi potřebovala nějaké léky na uklidnění. Děkuji za radu.

Odpověď:

Dobrý den,

v první řadě bych Vám ráda poděkovala za to, že jste se na mě obrátila se svým dotazem a díky i za Vaši důvěru a otevřenost. Z toho, co píšete a jak své prožívání a sebe sama popisujete, se mi zdá, že zažíváte depresivní stavy tedy depresi.

Trpím depresí?Nyní pár slov k Depresi samotné. Deprese se projevuje poruchou nálady. Člověk se cítí smutný a osamocený, je stále unavený, hůře se soustředí, snižuje se mu sebedůvěra. Podněty, které by člověka měly dělat šťastného, v něm neprobouzejí žádné emoce apod. Deprese omezují aktivitu a snižují kvalitu života a člověku se zdá být život na tomto světě nesmyslný. Připadá si neschopný a má strach, co jej čeká a jak dané situace zvládne. V rozvoji depresí hraje velkou roli míra stresu, které je člověk vystavován nebo byl vystaven. Každý z nás se občas dostane do situace, která u člověka spustí depresivní náladu či úzkost, nicméně déletrvající či opakující se stresové situace v životě člověka, mohou způsobit i depresi samotnou. Mohou to být například obavy ze situace v rodině, dlouhodobě neuspokojující partnerský vztah nebo těžká situace v zaměstnání.

Vy sama hovoříte o problémech v manželství a problémech finančních. Zároveň hovoříte o strachu se svěřit svému manželovi, jelikož se bojíte, že Vás opustí. Člověk, který si není jistý sám sebou, tím co dělá, nikomu nevěří a pociťuje samotu a úzkost (tedy strach o svou budoucnost a sebe sama) se zároveň bojí, že ztratí blízkou osobu, se kterou nyní má možná nejbezpečnější vztah. Je jasné, že se bojíte o to, že Vás opustí, protože jej možná vnímáte jako svou oporu, dosavadní jistotu a nechcete jej ztratit. Zároveň strach ze ztráty Vám brání se svému partnerovi svěřovat se svými bolestmi, ale jak i vy sama říkáte s tím, co se Vám na něm nelíbí. Neřeknete mu to, jelikož strach z opuštění, samoty je mnohem silnější než potřeba říci partnerovi své pocity, přání a potřeby.  Kromě toho jste velmi nejistá, což je pro člověka děsivé.Trpím depresí?

Tohle všechno pro Vás musí být velmi stresující a věřím tomu, že prožíváte těžké a pro Vás vyčerpávající období. Je mi líto, že Vám nemohu ohledně problémů, které na Vás mají neblahý vliv a ubližují Vám, více poradit, jelikož je ve svém dotazu nezmiňujete. Nicméně jsem se již vyjádřila k tomu, k čemu tyto problémy vedly.

Nehledě na to, z toho co mi popisujete, mám dojem, že je Vám třeba poskytnout pomoc a podporu. Nemusí to být ihned podpora prostřednictvím léků, můžete se pokusit své stavy, pocity a potřeby s někým sdílet. Zkuste se obrátit přímo na poradenského psychologa nebo klinického psychologa, kteří Vám poskytnou prostor k tomu, abyste mohla s nimi sdílet své bolesti, starosti a trápení. Zároveň Vám pomohou a poradí, zda Vaše situace opravdu vyžaduje návštěvu psychiatra, ve smyslu pomoci Vám za pomoci léků na zklidnění anebo je možné situaci zvládnou například za pomoci pravidelné terapie. Psychologa si můžete vybrat dle vlastního uvážení, pokud byste však chtěla Vaši situaci sdílet s námi, obraťte se přímo na naše terapeuty v poradně.

Mrzí mě, že Vám v tuto chvíli nemohu poskytnout takovou péči, kterou byste potřebovala.

Pokud budete potřebovat, opět se na mě můžete obrátit.

Přeji Vám mnoho síly a štěstí.

S pozdravem,

Lucie

 

Můj přítel trpí depresí - jak mu můžu pomoct?

Můj přítel trpí depresí – jak mu můžu pomoct?

Dotaz:

Dobrý den,
můj přítel má úzkosti a deprese a léčí se léky předepsanými od svého psychologa. Teď je bere cca tři týdny.  Momentálně je ve stavu, kdy nechce žít. Prostě se ráno neprobudit.
Jak mu mám pomoci? Logicky mě odhání a předhazuje mi rozchod, abych ho nechala já.
Záleží mu na mě a má mě rád, ale nechce se mnou telefonovat (bydlíme od sebe daleko).
Nyní jsme se měli sestěhovat k sobě, ale odtud právě ta jeho úzkost – nové město, žádní přátelé, nová práce.
Můj přítel trpí depresí - jak mu můžu pomoct?Do toho také to, že jsme neměli jednoduchý začátek. Odešla jsem ze třináctiletého vztahu a rozchod nebyl jednoduchý. Spala jsem s ním a nynějšímu příteli to můj bývalý řekl. Narušila jsem jeho důvěru, ale pracovali jsme na tom spolu (tohle se stalo před víc jak půl rokem). Měla jsem to za uzavřené a on teď tvrdí, že se přes to nedokáže přenést.
Komunikujeme a já se snažím netlačit na pilu.
Jak moc může být jeho nynější chování ovlivněno léky? Jeho přístup ke mně se změnil o 180 stupňů.
Děkuji, případné doplňující otázky zodpovím.

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za vaši důvěru, s níž se na naši poradnu obracíte. Je mi líto, čím si s přítelem procházíte. Plně rozumím tomu, že se můžete cítit velmi zmatená z toho, jak se přítelovo chování vlivem duševního onemocnění změnilo. Je od vás moc hezké, že se snažíte k příteli najít cestu a chcete mu pomoci. Chápu, že musí být vyčerpávající stále snášet jeho odmítání. Člověk v depresi často mívá takovéto vyhýbavé tendence, které vychází z povahy této nemoci, nejčastěji to je způsobeno ztrátou velkou vůle. Také rozumím tomu, že je pro něj v tuhle chvíli těžké získat zpět důvěru k vám. U člověka, který má silně narušen pocit vlastní hodnoty, může přenesení se přes takovou věc trvat značně déle. Ale to nevadí, dopřejte mu jeho vlastní tempo, jak správně říkáte, dobré je netlačit na pilu a snažit se znovu vybudovat důvěru ve vztahu.

Pokud chcete být svému partnerovi oporou, budete potřebovat dávku trpělivosti, ale nebojte se, všechno se dá zvládnout. Mějte naději v jeho uzdravení, tím budete povzbuzovat i tu jeho, která teď může být malá. Komunikace s ním by měla být velmi empatická, jemná a podporující. Hodně ho chvalte a snažte se co nejvíc vyhnout kritice. Ukažte mu svůj zájem o něj a porozumění jeho situaci. Naslouchejte mu, a přitom ho povzbuzujte. Dejte mu najevo, že tu pro něj budete i v těch nejtěžších chvílích a že to spolu zvládnete.

Tím vytvoříte ve vztahu láskyplnou a otevřenou atmosféru, díky níž se partner bude cítit bezpečně a získá pocit přijetí, což může velmi podpořit zvýšení jeho sebevědomí a upevnit jeho důvěru. Také s ním v takové chvíli můžete mluvit i o vážnějších tématech, klidně se ho aktivně zeptejte, zda někdy myslí na sebevraždu, jaké má pochybnosti a co ho trápí. Hovorem o sebevraždě se sebevražda nepřivolá, zato tabuizace tohoto tématu může napáchat škodu. Nevadí, když nebudete vědět, co říct. Obvykle stejně pomůže spíš poslouchat a doptávat se než navrhovat řešení.

Můj přítel trpí depresí - jak mu můžu pomoct?Přítelovi nabídněte, jestli s vámi chce jít dělat nějakou aktivitu, ale do ničeho ho nenuťte. Buďte vlídná a trpělivá. Můžete mu ulehčit jeho situaci tím, že mu nabídnete pomoc s každodenními úkoly, doprovodíte ho k psychologovi atd. Dbejte však na to, ať nejdete přes svou míru toho, co snesete. Nejste psychoterapeut a pro blízkého člověka ani nemůžete být. Neberte za jeho nemoc zodpovědnost. Především nezapomínejte na sebe a svoje potřeby. Zkuste najít vhodnou hranici, ať jste spokojeni oba. A pečujte o svou duši. Psychohygiena je nejlepším způsobem, jak se udržet v duševní pohodě proto se věnujte věcem, které máte ráda. Mezi velmi účinné způsoby patří například sport, meditace nebo třeba vedení si deníku.

Lze těžko určit, jak moc je přítelovo chování ovlivněno léky, a do jaké míry jde spíše o samotné příznaky duševní nemoci. Léky by měly depresivní a úzkostné stavy zmírnit, a skutečně fungují, je ovšem pravda, že mají nežádoucí vedlejší účinky. Budu vám držet palce, aby se přítel dostal do fáze, kdy je už nebude potřebovat a ze všeho se dostane. Taky vám přeji, abyste byla silná a měla opět spokojený vztah. Kdybyste potřebovala, můžete se vždy obrátit na naši poradnu, naši poradci a terapeuti vás moc rádi nasměrují na tu správnou cestu. Sídlíme v Praze, ale děláme i poradenství po Skypu.

Mějte se hezky.

Klára

Odešla jsem z práce a žádný kolega se mi neozval-mám depresi

Odešla jsem z práce a žádný kolega se mi neozval-mám depresi

Dobrý den,

již dlouho se léčím s depresí a s pomocí pana doktora jsem svůj život celkem zvládla. Deset let pracuji v zaměstnání také bez velkých problémů. Patřím k nejlepším zaměstnancům, na pracovišti to funguje. Najednou se vedoucí rozhodla mě přesadit na nevýhodné místo, bez jakékoliv konzultace, vysvětlení a to mě dostalo tak, že jsem se položila a již měsíc jsem na neschopence. Nedovedu si představit svůj návrat a to jsem řekla i na pohovoru ( přihlásila jsem se na jinou pozici v jiném městě u stejného zaměstnavatele). Nevím, jak to bylo podáno kolegyním, ale dnes mě jedna z nich vyškrtla ze skupiny na whatsappu, aniž by se mě kterákoliv z kolegyň, včetně nadřízené zeptaly, jak se cítím a co mě k tomu vedlo.

Odešla jsem z práce a žádný kolega se mi neozval-mám depresi
Nikoho jsem nepomlouvala, nikomu nic nevysvětlovala. Chtěla jsem, pokud budu přijata na novou pozici, nastoupit na prázdniny na staré místo ( nová pozice by byla až od září) a pomoci kolegyním při dovolených, aby to neměly komplikované.

Teď ale nevím, co mám dělat, jak se zachovat, nevím co by mě čekalo a nemám odvahu se zeptat, protože bych neměla sílu zvládnout špatnou informaci, popř. útok z jejich strany.Připadám si jako ve špatném snu, nevím si rady, co dál.

 

Dobrý den,

děkuji za vaši důvěru. Chápu, že se můžete cítit zmatená a že máte strach situaci řešit. Pokud tomu správně rozumím, tak je ve vás silný pocit odmítnutí, který vám brání se vrátit do kolektivu mezi kolegyně, protože by se k vám nemusely hezky zachovat a vy byste takový tlak v tuhle chvíli nezvládla. Zároveň na ně ale sama máte vztek, protože se nezajímaly o to, co se vám stalo. Tím, že vás kolegyně vyškrtla ze skupiny, se teď můžete cítit odstrčeně, a proto se bojíte, jak budou reagovat, až se tam znovu objevíte, jak vás přijmou. V každém případě vám chci říct, že máte podporu naší poradny. Nebojte, určitě zvládnete překonat svůj strach, a nakonec to vůbec nebude tak nepříjemné, jak si to ve své mysli barvíte.

Odešla jsem z práce a žádný kolega se mi neozval-mám depresi

Chtěla bych vám nabídnout také jiný pohled na věc. Navést vás k tomu, abyste myslela na to, že ostatní nemohou vědět, jak se cítíte, pokud to nedáte jasně najevo vy sama. Zajímalo by mě, jestli jste se nějak vyhradila proti vedoucí a snažila se o to místo bojovat, nebo jste to řešila jen tiše v sobě. Pokud jste jí nedala najevo, jak moc vám to vadí a jak je to pro vás důležité, nemohla vědět, jak těžce to můžete nést a že kvůli tomu dokonce odejdete.

Vy jste potom zvolila pasivní přístup, abyste se s tím mohla doma v klidu vyrovnat, ale tím, že jste zmizela, tak tomu kolegyně vlastně vůbec nemusely porozumět. To vyškrtnutí ze skupiny nemuselo znamenat něco proti vám osobně, mohlo k tomu dojít jednoduše z důvodu, že od vás žádné vysvětlení nedostaly, nevěděly, co se děje, proč jste odešla. Pokud to bylo, jak popisujete, tak měly jenom zprávu zvenčí o tom, že odcházíte, a protože jste nijak nereagovala, tak s vámi již v práci nepočítaly. Vy jste si před nimi nevědomě uzavřela dveře sama, takže se vám nemusely ozvat třeba právě proto, že v tom měly zmatek. Možná byly taky naštvané, že jste jim nic neřekla, nevěděly, na čem jsou.

Vedla jsem vás k takové úvaze proto, abyste viděla, kolik nedorozumění a nejasností může způsobit, když o věcech nekomunikujeme. Ticho vytváří prostor pro domněnky, které v nás vzbuzují strach, a přitom pravda může být úplně jiná. Je proto důležité, abychom vzali zodpovědnost do svých rukou nečekali na to, až něco udělají druzí. Chci vás podpořit v tom, že se nemusíte bát reakce kolegyň, až se do firmy vrátíte. Můžete jim sama povědět, jak jste prožívala změnu místa. Můžete povědět o tom, že jste upadla do deprese, protože jste nevěděla, jak se s takovou nepříjemnou situací vyrovnat, říct jim, že jste potřebovala čas. Můžete se jich v klidu zeptat, jak tu situaci vnímaly ony, jaké informace se k nim dostaly. Pokud se k vám zachovají bezohledně, alespoň se ujistíte v tom, že jste se změnou práce udělala správné rozhodnutí a nemusíte jim vůbec pomáhat při dovolených, protože si vaši pomoc nezaslouží. Jste určitě skvělá žena, tak se obklopujte hlavně lidmi, kteří si vás váží, jestli vás přijmou i ti ostatní, na tom nezáleží. Myslete především na sebe. Berte to jako testovou situaci, v níž se ukáže, jak to vlastně je. A hlavně se jedná o dočasnou dobu, tak pamatujte na to, že případné trápení brzy skončí.

Chápu, že je to pro vás těžké řešit a že se bojíte. Měnit pasivní přístup v aktivní, když navíc trpíte depresemi, to je proces, který potřebuje hodně času, a prostoru. Z vašeho popisu mi není moc jasné, jakým způsobem své deprese léčíte, každopádně si myslím, že by pro vás byla nejlepší možností pravidelná psychoterapie (pokud na ni již nedocházíte), kde vám bude dopřána potřebná péče, kterou si zasloužíte.  Pomůže vám k získání sebevědomí, osobní síly a odvahy, budete si tak umět mnohem lépe poradit s nepříjemnými situacemi, jako je například tato. Vždy se můžete obrátit na naši psychologickou poradnu. Sídlíme v Praze, ale je u nás možné se domluvit i na sezení po Skypu. Budu vám moc držet palce, ať vše dobře dopadne. Mějte se hezky.

 

Klára