Příspěvky

Nejsem šťastný

Dotaz:

Dobrý den. Obracím se na vás protože potřebuju radu, pomoc. nevím co mi je ale cítím se už déle než půl roku soustavně smutný. Začalo loni o prázdninách tím že mě vyhodili z gymplu a vlastně už před “opravkama” sem cítil extrémní stres. Ve škole sem se před zkouškou pozvracel a rozbrečel. Když mi potom bylo řečeno že sem to nezvládl tak mi to bylo úplně jedno byl sem rád že to mám za sebou že můžu jet domu a že se můžu konečně po dlouhé době vyspat a na nic nemyslet. Druhý den sem se probudil a začal sem se stresovat z toho co ze mě bude. Postupně sem začínal mít pocit že můj život je jenom neúspěch a zklamání.
 
Začal sem mít problémy se spaním, začal sem si všechno vyčítat, zamiloval jsem se do kamarádky, nikdy sem si s nikým tak nerozuměl jako s ní, ale ona měla kluka. Ona vůbec nic netuší protože se stydím jakkoliv svěřovat s tím co cítím a co mám v hlavě.  Začal sem si připadat ošklivej a to sem si o sobě nikdy dříve nemyslel, býval jsem sebevědomý. Občas se mi stane ze z ničeho nic nemůžu dýchat. Nevím jak to popsat ale pořád slyším svoje srdce jak buší prostě nahlas, nevím jestli to s něčím souvisí nebo ne, jsem pořád takovej podražděnej. Dříve mi pomáhalo být mezi lidmi ale teď už mi ani to nepomáhá. Proto se obracím na vás. omlouvám se za gramatické chyby a za to že to je takhle dlouhé. a předem dekuji za odpověď.

Odpověď:

 Dobrý den,

Je dobře, že se na nás obracíte s Vaším problémem a děkuji za Vaši důvěru.

Poslední ročník gymnázia je velmi náročné období pro studenty z mnoha důvodů – čekají Vás závěrečné zkoušky, měl byste se rozhodnout, jakou cestou se dál vydat, k čemuž se váže možná nerozhodnost a strach ze zodpovědnosti. Někdo v tomto období také zažívá rozpory s rodiči, protože rodiče mohou mít zcela odlišné představy o Vaší budoucnosti, než Vy a bránit Vám ve Vašich snech a rozhodnutí. Z toho, jak zle Vám před zkouškou bylo mám dojem, že to musel být obrovský stres.

Je důležité si uvědomit, proč to ve Vás vyvolalo takovou reakci. Mám takovou fantazii, že to mohlo být proto, že Vám záleželo na tom, abyste gymnázium dokončil, nebo proto, abyste někoho nezklamal, nebo nezklamal sám sebe…? Také takový zkrat mohla vyvolat kumulace několika věcí najednou (možná i věci táhnoucí se z minulosti), které jste třeba nemusel v tu chvíli tolik vnímat, ale byly pro Vás tak stresující, že Vás natolik vyčerpaly, že jste zkoušku pod tlakem nezvládl.

Stres nepolevoval ani po přijetí na novou školu. I to je těžké pro mnoho studentů. Přicházíte do nového kolektivu a tvoříte si identitu, pod kterou chcete vystupovat.

Smutek, výčitky, problémy se spánkem, dlouhodobý stres, ztráta zdravého sebevědomí, shazování na váze, zvracení po tom co vstanete, občas se Vám ztěžka dýchá a nestojíte o sociální kontakt, podrážděnost… Tyto příznaky, které pociťujete, souhrnně označují depresi. Nebojte se toho slova. Je dobré uvědomit si, že jste psychicky velmi vyčerpaný a že máte právo na pomoc. Existují terapie, které jsou vedené psychoterapeuty, kteří by Vás doprovázeli na Vaší cestě za nalezením duševního klidu a pohody. Zjednodušeně jsou zde odborníci, kteří Vám pomůžou cítit se lépe. Existuje mnoho technik, které Vám terapeut poradí. Můžete si vybrat muže či ženu a v případě, že byste si nemohl dovolit hrazenou terapii existují i takzvaní kliničtí psychologové, kteří mají smlouvu s pojišťovnami, které za Vás terapii uhradí. Psychoterapeut s Vámi na každém sezení probírá to, jak se cítíte a snaží se, abyste přišel na to, proč Vám není dobře. Psychoterapie je dlouhodobou léčbou a je třeba, abyste se na ni cítil připravený. Chce to špetku odvahy a otevřenosti mluvit o svých niterných pocitech. Je důležité najít někoho, komu budete důvěřovat, zprvu je stud normální, klidně o tom můžete mluvit, nebojte se – časem ostych poleví a Vy s terapeutem navážete pouto, které je důležité pro správnou léčbu. Také buďte připraven na to, že po zvážení Vašich problémů Vám psychoterapeut může navrhnout návštěvu u psychiatra – ten Vám může předepsat léky. Takzvaná antidepresiva či anxiolytika, která jsou nejčastější. Léky Vám pomohou od výkyvů nálad, od úzkostných stavů i se spánkem. Vím, že to může vyznívat všelijak, ale opravdu se toho nebojte. Sama s nimi mám zkušenost, a v této situaci věřím, že by Vám velmi pomohly.

Dejte si čas na rozmyšlenou a určitě se do ničeho nenuťte. Zkuste prozatím relaxace, doporučuji na youtube nahrávku Terapeuti Brno – Relaxace pro uvolnění celého těla. Můžete si meditaci pouštět během dne, ale i večer v posteli před spánkem.

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

Život s alkoholikem

Dotaz:

Dobrý den,

kde začít? Před rokem jsme se s přítelem sestěhovali k sobě. Já (33) ,mé tři děti (4,8,11) a on (35). Jeho minulost není moc dobrá ale když jsme spolu začínali byl v léčebně ,byl drogově závislý od 16 let. Léčebnou prošel, poté jsme spolu začali žít. Po nějaké době začal pít, začali hádky, nejdřív malé ,u kterých děti nebyli, ale postupem času už nebral ohledy na to že tam jsou děti. Jednoho dne přišel domů hodně opilý a začal s výčitkami typu, peníze, děti…začal ničit nábytek, elektroniku, u všeho byli děti. Dost agresivně se přetahoval s mojí matkou o nějaké kusy nábytku, podotýkám že i to viděli děti, které byly tak vystrašené (i já) že jsem byla poprvé v mém životě nucena zavolat polici. Když policie přijela, trochu se uklidnil. Já s dětmi jsem opustila byt, šly jsme k matce. On odjel po dvou dnech ke své rodině. Prosil, naléhal…. byl tam z jeho strany psychický nátlak. Nakonec jsem mu dala opět šanci (asi už 16tou). I když jsem někde uvnitř cítila že dělám chybu. Po týdnu to bylo zase to samé, výčitky alkohol atd.. už jsem řekla dost, opět jsme odešli k moji matce. Ale jelikož vykonávám práci z domu a bohužel k tomu potřebuji dost těžké průmyslové stroje ,které se nedají jen tak naložit do auta a převézt, musela jsem zpět domu. Každý den vypije alespoň 0,5l vodky plus nějaké to pivo…děti to na něm už poznají. Dala jsem mu ultimátum do 12.3.2021 aby si našel bydlení ale přijde mi že to sabotuje. Nemá snahu odejít, něco si najít. Já už s ním nemůžu být pod jednou střechou, natož v jedné místnosti. Ráno se probouzím s brekem, se strašným pocitem. Přes den nedokážu fungovat . Vůbec, ani jako máma na 100 procent….celý den se těším, až bude večer až zaspím. Ale přijde večer a je to ještě horší. Pláč, deprese, vztek… usínám někdy až hodně k ránu, jsem vyčerpaná, nemám smysl života…Já vím mám přeci děti, ale já to teď bohužel tak necítím. Jako bych někde uvnitř pomalu umírala. On to vidí, ale snaží se mě díky tomu zlomit abych mu asi dala ještě šanci. Někdy si říkám že kdybych umřela ,že budu mít klid….ale tuhle myšlenku vždy rychle zaženu když se podívám do těch bezbranných tváří. Nikdy jsem nebyla s psychikou takhle na dně. Nevím jak to vyřešit, nemám vlastně už ani energii k tomu abych něco řešila. Já nežiju, já přežívám 🙁

Odpověď:

Dobrý den,

nacházíte se velmi těžké a ohrožující situaci. Jako hlavní vnímám zajištění bezpečí pro Vás a Vaše děti. Pokud se váš partner dlouhodobě léčil se závislostí a nyní opět spadl do návykového chování, nemůžete mu nijak pomoci, pokud o to on sám nebude stát. V tomto případě by to znamenalo znovu nastoupit do ústavní léčby závislosti. Vzhledem k jeho každodennímu užívání pravděpodobně aktuálně nebude příliš motivovaný k nějaké další léčbě. Vnímám jako důležité nastavení vašich majetkových poměrů, jestli je byt na Vás na partnera atd. Pokud je smlouva či byt vaše doporučil bych učinit právní kroky a z domácnosti ho nechat právně vykázat. Pokud toto možné není nepřijde mi vhodné čekat až se partner odstěhuje. Jak sama říkáte pravděpodobně to sám sabotuje a nemá motivaci, aby to učinil. Napadá mě alespoň krok, jestli by bylo dočasně možné bydlet někde jinde, např. u rodičů a tam jezdit jen pracovat, aby děti nebyly v toxickém prostředí. Zároveň zde vnímám jako důležité opustit takto toxické prostředí. Doposud ne tolik závažné náznaky agresivity se mohou začít postupem času stupňovat. V těchto situacích většinou platí pravidlo, čím déle odchod odkládáte, tím je složitější. Nemáte prostor, abyste někde mohla načerpat energii, a proto bývá učinění nějakých efektivních kroků postupem času obtížnější. V případě, že by se rozvinulo agresivní chování můžete se kdykoli obrátit na nonstop bezplatnou organizaci Bílý kruh bezpečí na číslo – 116 006. Kde vám dokážou efektivně pomoci učinit první kroky a celou situace probrat s odborníkem. Pocity, které popisujete jsou pravděpodobně následkem úplného emočního i fyzického vyčerpání z dlouhodobého nadměrného stresu. Je důležité tyto příznaky neignorovat, protože pokud s nimi nebudete pracovat je pravděpodobné, že se budou dále stupňovat až do deprese a jiných psychických problémů. Lze to vnímat jako signál, že vaše psychika i tělo dále nejsou schopné zvládnout tento nápor a je nezbytné s tím něco udělat. Zároveň by bylo vhodné vyhledat i dlouhodobou odbornou psychoterapeutickou péči. Zkuste se podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz jestli byste nezvážila začít docházet k některému z našich terapeutů.

Přeji mnoho sil

Patrik

Doporučení knihy Cesty z úzkosti a deprese – Heinz-Peter Röhr

Knihu Cesty z úzkosti a deprese jsem četla poté, co jsem započala před lety práci jako terapeut v psychologické poradně. Deprese a úzkosti byly v poradně nejčastější téma se kterým klienti přicházeli. Kniha ve mně vytvořila revoluční přístup v tomto tématu ke klientům a jejich duševním nemocem. Ač jsem měla letité vzdělání ohledně těchto psychických potíží, brala jsem to vždy jako nemoc, jako zátěž, která člověku jen škodí a přichází mu do života jako zákeřný nepřítel. Opak je ale pravdou, kniha mě přesvědčila o tom, že v některých případech tyto nemoci a také mnohé jiné musí člověku do života přijít, protože ho paradoxně chrání od něčeho pro něj ještě více nepříjemného.

 

Je to možná zvláštní slyšet, že úzkost nebo deprese chrání před něčím hlubším, ale právě během mé praxe jsem se přesvědčila, že nemoci mají v životě člověka smysl.

Kniha mi dopomohla najít přesný postup, jak s nemocí u člověka pracovat, a právě nalezení jejího smyslu a důvodu, proč přišla bylo nakonec pro mé klienty to nejdůležitější. Najednou se jim ulevilo…najednou si nepřišli jako oběti své nemoci. Autor pomáhá nalézat recept k tomu, jak s nemocí zacházet. Právě tím, že jí bere zároveň jako přínosnou pro život člověka, dokáže klient s nemocí odvážněji pracovat. Protože to, co klienta při depresi či úzkosti nejvíce zasáhne je právě pocit bezmoci.

Autor vysvětluje skrze teorie vzniku nemoci, že člověk vlastně mnohdy již léta nevědomě pracuje na tom, že nemoc přijde. Takže pokud někdo dlouhodobě pracuje v práci, kterou nenávidí a obává se odejít, může se stát, že začne mít deprese a z přístupu nemohu odejít,protože.. se  stane nemůžu do ní chodit, protože je mi zle. Právě to vlastně mnohdy pomůže se situaci vyřešit, takový člověk dostal vnitřně svolení díky nemoci práci opustit. Pro člověka je mnohdy lehčí právě důvod nemohu než chci odejít, protože by mohly vylézt různé nezdravé programy jako „nikde nevydržíš, jsi líný, stejně si nikde nic nenajdeš apod.

V takovém případě nemoc vlastně pomůže člověku ven z něčeho, co sám neuměl opustit. Pak se ale zase musí vyrovnávat s důsledky nemoci, která jen tak neodejde.

Röhr celkově moc hezky pracuje s nevědomím, kdy vysvětluje, že právě tyto věci jsou záležitostí nevědomí, tzn.nejsou to vědomá rozhodnutí jako „vytvořím si depresi ať mohu odejít“..

 

Autor knihy srozumitelně popisuje tzv.brzdy našich životů a také rodinné důvody vzniku úzkostí  a deprese, kdy mezi jednou z nich počítá nedostatečnou separaci od rodiny, zejména od matky.

 

Autora Petera Röhra považuji za jednoho z nejlepších v psychoterapii vůbec a jeho nespornou výhodou při psaní knih jsou právě jeho letité zkušenosti s klienty v psychoterapeutické praxi.

 

Poradna Therapia

Mgr.Tereza Malimánková

Jak mohu pomoci člověku v depresi?

Dotaz: Dobrý den,
chci se zeptat, jak bych mohla pomoci nebo jak se mám chovat ke svému švagrovi. Švagr byl ženatý s mojí sestrou 17 let a mají 2 děti (16,13 let). Před 2 lety nám sestra oznámila, že se zamilovala a opouští švagra, rozvedli se a mají střídavou péči o děti. On se sesypal a začali mu deprese (navštěvuje psychiatra a bere nejaka antidepresiva). Předminulý rok na podzim přestal pracovat, protože nebyl schopný ani vstát do práce (pracuje jako právník). V lednu minulý rok zase začal chodit do práce, bylo to celkem lepší. Na konci ledna měl covid a od té doby se to vrátilo zase do té nejhorší fáze. Nemůže zase pracovat, není schopen vstát z postele, sedí a kouká. Když na něj mluvíte, tak kouká skrz Vás. Chci se zeptat, jak mu já, moje máma a děti mohou pomoc, jak se k němu máme chovat? Máme ho nutit k nějaké aktivitě, vymýšlet mu program? Nebo ho máme nechat být? Předem moc děkuji za odpověd. Zuzana H.

Odpověď:

Dobrý den Zuzano,

některé lékařské studie dávají do spojitosti větší psychiatrické problémy po prodělání covidu případně zhoršení již zaléčených psychiatrických obtíží. Pokud příznaky, které popisujete stále trvají, obávám se, že sami jen málo můžete pomoci. Doporučil bych Vám dostat švagra k jeho psychiatrovi a znovu nastolit medikaci, kterou mohl pravděpodobně zcela přestat užívat. V takovém případě by pro vás největší pomoc, kterou můžete poskytnou je mu dohodnout termín u jeho ambulantního psychiatra, na schůzku ho doprovodit/ dovézt a zkusit ho k ní i motivovat. Příznaky, které popisujete se jeví jako těžší forma deprese a v takovém případě jen na velmi málo podnětů bude reagovat.Můžete mu zkoušet vymýšlet malé drobné aktivity. V případech těžké deprese si jen vyčistit zuby je důvod k oslavě, takže mějte na paměti, že i nejmenší aktivita je úspěch. Kdybyste ho nechali zcela být, jeho stav se bude dlouhodobě zhoršovat, kdy bude v lepším případě nezbytná psychiatrická hospitalizace. U depresí je zvýšené riziko sebevražedných pokusů. V případě, že by o tom váš švagr například začal mluvit doporučuji to nebrat na lehkou váhu a vyhledat odbornou pomoc. Jako klíčová se mi nyní zdá konzultace s jeho psychiatrem.

Přeji hodně štěstí

Patrik

V zajetí obav o zdraví

DOTAZ:

Dobrý večer,
obracím se na Vás s prosbou o radu, protože si už nevíme rady s mou maminkou. Co je korona, tak chodí jen do práce a z práce. K nám nechce jezdit a hledá stále výmluvy. Před měsícem se jí narodila druhá vnučka a stále ji neviděla, protože se bojí, ale čeho, to nevím a ona nejspíš to taky neví. Stále opakuje, že nás má ráda a chtěla by nás vidět, ale neví, jak to má udělat. Prý jsou nějaké pravidla, které nemůže překročit. Když se jí zeptám, jestli se bojí, že nás nakazí nebo my ji, tak odpovídá, že se bojí z obojího.

Doma nosí roušku, když někdo náhodou dojde k nim a nejlépe to vyžaduje i po nás – rodině. Nosí ji už i na dvoře, kde nikdo není. Samozřejmě se to odrazilo na jejím zdraví, má stále opary, kterých se nemůže zbavit. Už nechodí nakupovat, ani do přírody se psem. To musí tatínek. Bohužel to vyvrcholilo už tak, že musí být s ní doma, ale neumí vysvětlit, proč nechce, aby aspoň on jel na výlet, za vnučkama a ani vnučku, která byla její priorita číslo jedna, nechce vidět… Teda ona říká, že nás chce vidět, ale neví, jak to udělat atd…

Podle všeho, co jsem si četla, trpí maminka agorafobií. Mluvila jsem s ní o jejích stavech, aby mi vysvětlila a já pochopila, co cítí a prožívá, také jsem jí nabídla pomoc, že spolem zajdeme k odborníkovi – psychologovi, ale ona o tom nechce ani slyšet, stále opakuje, že je v pořádku, jen my jí nerozumíme. Chtěla bych se zeptat, jak pracovat s ní, aby aspoň se svými vnučkami žila jako před tím. Dceři těžko jde vysvětlit, že babička ji chce vidět, jen teď má hodně práce, přece jen jí bude šest let a už to vnímá. Je lepší pro její zdravotní – psychický stav, abychom ji ustoupili a netlačili na ní a raději jezdili jen za ní a nikam ji nenutili? Mám obavy, jestli vůbec v jejím stavu vnímá to, že ubližuje hlavně sobě. Byla vždy hubená, ale teď je ještě pohublejší, bledá. O nic nejeví zájem a to měla mnoho koníčků. Je možné, že už má i deprese, z toho jak se sama v sobě nevyzná. Budu ráda za jakoukoliv radu, protože k psychologovi ji nedostaneme a mám obavy, že se jednoho dne psychicky zhroutí. Předem děkuji za odpověď.

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,
předně děkuji za Vaši důvěru svěřit se s tímto dotazem. Je mi jasné, že je to pro Vás tíživá situace. Také si představuji, že možná jednak prožíváte obavy o svoji maminku i její zdraví a na druhou stranu můžete možná prožívat také zlost či lítost, že maminka nechce trávit čas se svojí vnučkou a „nefunguje“ jako dřív.

Koronavirová epidemie zacloumala psychikou mnoha z nás. Někdo tuto novou zkušenost prožívá lépe, někdo bohužel hůř a takto se může nahromaděný stres z obavy o zdraví zcela určitě projevit.

Zda Vaše maminka trpí agorafobií nebo něčím jiným asi takto nelze jednoduše určit. Mohou to být úzkosti, může to souviset s depresivními projevy, může jít o fobii. Jak se to přesně nyní nazve asi není tak podstatné a spíše důležité je, že maminka není v takovém ladění jako ji znáte a to, jak to konkrétně trápí ji.

Věřím, že je to těžké. Rozumové argumenty, že máte např. udělaný test nebo jste očkovaní, pravděpodobně Vaši maminku nepřesvědčí. Z toho, jak to popisujete, má strach opustit svoje bezpečné místo a požaduje ještě, aby s ní někdo byl (Váš tatínek), aby nebyla sama. Psychologická pomoc je na místě, nicméně pokud člověk sám nechce, je to poměrně obtížné. Vaše maminka může prožívat obavy, možná se bojí jít pro pomoc, že ji někdo označí za blázna, možná se bojí, protože neví, co to obnáší. To všechno je srozumitelné a v první řadě do toho člověka nejde nutit. V dnešní době lze vyřešit mnoho věcí již online, což by mohlo být pro Vaši maminku schůdnější. Zkuste jí to v tomto případě co nejvíce usnadnit, to znamená zkuste vyhledat nějakou psychoterapeutku (nejčastěji tyto fobie či strachy řeší Kognitivně behaviorální terapie – KBT, ale pomohou i jiné směry) nebo pro začátek třeba jen psychologické poradenství (psychologické poradenství je krátkodobého charakteru, jde spíše o podpůrné konzultace) a spolu jí zkuste zavolat a domluvit se na termínu. V každém krajském městě jsou také krizová centra, kam lze bez jakéhokoliv objednání zajít. Jde o ihned dostupnou konzultaci, kam může přijít kdokoliv se svým problémem.

Předtím se s maminkou však zkuste znovu ještě jednou pobavit. Zkuste mamince jen naslouchat, zeptejte se, co vlastně prožívá, snažte se ji co nejvíce pochopit a zároveň ji nepřesvědčujte, že jsou to nesmysly, co si myslí. Zároveň však také mluvte o sobě, řekněte, jak to máte vy, klidně řekněte, že o ni máte strach nebo že vás mrzí, že nechodí za vnučkami. To je také důležité. Vy totiž máte také svoje potřeby, svoji rodinu, o kterou potřebujete pečovat a mít na to sílu, zejména péče o malé miminko je velmi intenzivní. Tento problém však není Váš, je Vaší maminky a nikdo jiný to za ni vyřešit nemůže. Bohužel sama se musí rozhodnout, zda stav, ve kterém nyní žije, jí vyhovuje nebo s tím bude něco dělat. Netlačte proto na ni, jen jasně vymezte také svoje potřeby a pocity. Zároveň je důležité, aby maminka věděla, že jí pomůžete, pokud bude sama chtít, rozhodnutí je ale pouze na ní.

Věřím, že je to velmi těžké takto to udělat, nicméně pomoc mamince nabízíte, nenecháváte ji bez pomoci. Držím moc palce.

Klára
Poradna Therapia

 

Pocity viny – co s nimi?

Vina je mylně vnímána jako nástroj k nápravě „chybných“kroků v našem životě. Nadměrnými pocity viny většinou trpí přesně ti, kteří by jí měli v životě ubrat.Ti, kterým by možná prospěla ji necítí vůbec nebo si ji nepřipouští.

Trpíte li v životě nadměrným pocitem viny, může se stát, že budete v životě cítit bezmoc a mnoho situací se vám bude opakovat a tzv.cyklit. Nebudete se totiž soustředit na to, jak svůj život změnit a jak se popřípadě poučit, ale budete se stále dívat do minulosti, která již nejde změnit nebo se naopak budete dívat jen s pocitem úzkosti na budoucnost, která ještě nenastala. Změnit ale musíte zejména přítomnost. V přítomnosti si můžete uvědomit, co teď můžete dělat jinak než v minulosti a tím změnit i svou budoucnost.

 

Jak poznám, že trpím nadměrně pocitem viny v partnerství?

 

  • V partnerských vztazích jste to vždy vy, kdo se omlouvá nebo lituje toho, co řekl či udělal
  • Máte partnera, který ve vás pocity viny vyvolává a vzdává se vlastní zodpovědnosti
  • Máte potíže si připustit některé chybné kroky, protože se pak začnete okamžitě obviňovat
  • Shazujete se a v partnerských vztazích si nevěříte
  • Lidé vás často zneužívají
  • Neumíte se prosadit nebo pokud ano, trpíte strachem, že jste se prosadila příliš sobecky
  • Snažíte se druhým vyhovět
  • Myslíte málo na sebe
  • Stáváte se obětmi manipulátorů ve vztazích
  • Váš partner je pasivně agresivní (uráží se, mlčí, odjímá vám lásku, slibuje, ale sliby neplní)
  • Často se přistihnete, že se ve vztazích příliš snažíte a druhý myslí spíše na své potřeby
  • Nedokážete přesně vycítit své potřeby
  • Neumíte projevit své potřeby nebo ani nevíte, jaké vlastně máte
  • Jste výkonnostní a málo odpočíváte
  • Myslíte hodně na druhé
  • Ovlivňuje vás jejich pohled na vás a jejich názory
  • Máte problém dodržte své vnitřní hranice ve vztahu

 

Jak nadměrný pocit viny vniká?

 

Nejčastěji se nadměrný pocit viny rodí v manipulativním prostředí. Je možné, že jste měli rodiče, jednoho nebo ona, kteří používali nějaký typ manipulace. Manipulativní matky často používají citové vydírání typu „já se kvůli tobě obětovala, co jsem pro tebe udělala“ ale i jiné. Muži manipulátoři své děti spíše ponižují či urážejí. V každém případě manipulace má za cíl zbavit pravého viníka viny a předat jej na oběť, tedy často dítě.To se poté ve vztahu s rodičem naučí potlačovat své potřeby a pocity a přebírat veškerou zodpovědnost za vztah na sebe.Má rodič špatnou náladu? Způsobilo to dítě, nepovedlo se něco rodiči, dítě za to může apod.Tímto způsobem si to takové dítě „odnese“až do dospělosti, kde opakuje svůj postoj v dalších vztazích. Mimo jiné trpí také nadměrným strachem z rozhodování, protože se obává se, že udělá chybu a ponese za ni plnou zodpovědnost ve formě viny. Rodiče totiž při rozhodování nebyli ti podpůrní, ale pokud se dítěti něco nepodařilo říkali – my ti to říkali, vyčítali apod. nebo naopak o dítě nejevili zájem a zcela se vzdávali své zodpovědnosti – dělej si co chceš, ale pomoc od nás nečekej. To je v dětském věku příliš velké sousto a dítě se tak začne cítit ustrašené a raději stagnuje a nehýbe se, přestane dělat kroky a následkem toho se mu život zabrzdí.

V dospělosti pak trpí takový člověk pocity deprese nebo úzkostí, že selže. Velmi často mu také chybí náplň a smysl života. Smysl života nemůže najít právě proto, že se místo poučení ze svých kroků a posunu kupředu zabývá stále dokola pocity viny.

 

Jak se mám zbavit pocitů viny?

  • Přestaňte si říkat myšlenky – mělo to být jinak, měl jsem to udělat jinak
  • Začněte si na každou situaci v životě aplikovat tvrzení – vše je v mém životě správně a má mě to něco naučit(neznamená to, že je to vždy příjemné a že změnit), udělal jsem maximum, co umím, respektuji svoje životní tempo, vše přichází v pravý čas
  • Přestaňte se nadměrně starat o ostatní
  • Přebírejte zodpovědnost pouze za sebe
  • Zbavte se vztahů, kde vás opakovaně obvinují a nepřijímají nebo se je pokuste změnit
  • Naučte se jak rozeznat manipulace a jak na ně reagovat
  • Přestaňte se ve vztazích nadměrně snažit
  • Dělejte kroky, jakékoli, každý krok je dobrý a život znamená pohyb, stagnace depresi

Mgr.Tereza Malimánková

Úzkostné stavy a poruchy paměti po prodělání Covid-19

Dotaz: Dobrý den, posledních pár měsíců zažívám velmi divné stavy. Vše začalo v září, kdy jsem onemocněla koronavirem. Měla jsem lehký průběh, týden horečky a ztratila jsem chuť a čich. Zhruba měsíc po vyléčení jsem ale začala pociťovat divné stavy úzkosti. Několikrát denně mi nekontrolovatelně bušilo srdce a u toho jsem cítila nesnesitelnou úzkost, všeho jsem se bála a byla jsem roztěkaná. Úzkosti přicházely nekontrolovatelně například když jsem jela v autobuse nebo jsem seděla doma na gauči. Reálně jsem však neměla, čeho se bát, nic špatného se mi v tu chvíli nedělo. Postupně jsem začala pociťovat problémy s pamětí, měla jsem problém porozumět složitějším větám, což mi značně ztěžovalo studium na VŠ. Začala jsem mít problémy se zvládáním školy i běžného života, nedokázala jsem se na nic soustředit, cítila jsem tlak v hlavě a měla jsem pocit jakési mlhy. Nutno podotknout, že jsem před onemocněním byla velmi chytrá a bystrá. Začala jsem mít problémy s komunikací a svět se pro mě najednou stal hrozně hektický. Nezvládala jsem každodenní činnosti, bylo pro mě velmi těžké například někomu odepsat na mobilu. Takové stavy trvaly cca do prosince, kdy jsem kvůli zkouškovému začala brát piracetam a další volně dostupné léky na problémy s pamětí. Prášky mi trochu pomohly, díky nim jsem zvládla napsat bakalářku, brala jsem je zhruba 3 měsíce a poté jsem je vysadila. Problémy se ale vrátily a já je opět nasadila, nyní vyšší dávku, jelikož jsem se bála, že budu opět tak “mimo a hloupá”, jako dřív. Brala jsem cca 3-4 prášky denně, předtím pouze 1-2. Začala jsem mít hrozné deprese, motala se mi hlava a měla jsem vidění jako opilá, celkově jsem byla úplně mimo, nebyla jsem schopná normální konverzace. Celé dny jsem proležela a byla jak chodící mrtvola. Vše mě rychle naštvalo, musela jsem si vypínat upozornění na telefonu a přestala jsem komunikovat se světem. Z mého okolí mé stavy nikdo nepochopil, neměla jsem se ani komu svěřit. Jen jsem věděla, že nejsou normální, jelikož jsem neustále žila jako ve špatném snu. Spoustu večerů jsem probrečela a nevěděla jak dál. Byla jsem mimo, agresivní vůči svému okolí, plačtivá, měla jsem pocit, že už dál nemůžu, že mě nikdo nechápe, nikdo mi neporadí. Byla jsem schopná celé dny prospat, ztratila jsem o vše zájem, nic mě nebavilo, začala jsem spíše přežívat než žít. V průběhu těchto stavů jsem zažívala i osobní trable v životě, několikrát jsem se stěhovala, neměla nikde své bezpečí doma, do toho jsem cítila tyto pocity úzkosti, problémy s pamětí aj. Začala jsem kvůli tomu mít trable s přítelem, který mé problémy nepochopil, a to ty stavy ještě zhoršovalo. Čekala jsem od něj pomoc a pochopení, místo toho jsem dostala jen nespočet hádek, fyzických i psychických útoků a pojmenování “blázen”. Tyto divné stavy přicházejí dodnes ve vlnách, někdy si myslím, že jsem již ze všeho venku, ale pak se vše vrátí a já nejsem schopna normálně fungovat. Dodnes jsem nebyla schopna dojít k lékaři (nevím ani k jakému, zda neurologii nebo psychiatrii/psychologii), jelikož nezvládám ani normální život, natož abych vzala telefon, někam se objednala a někam dojela.

Výše popsané stavy trvají již 8 měsíců. Také mě tíží termín státnic, který se neúprosně blíží a já vím, že je v tomto stavu (i z hlediska paměti) nejsem schopna zvládnout, ba dokonce ani teď lítat po doktorech a řešit můj stav. Také jsem si všimla, že na mě jinak působí omamné látky, například když jsem požila malé množství alkoholu, byla jsem spíše mimo a měla jsem několikahodinové okno. Je tedy možné, že mi koronavirus způsobil nějaké poruchy mozku a následné braní piracetamu v kombinaci s psychickým vypětím a neporozuměním mého okolí nějakou psychickou poruchu? Děkuji za jakýkoliv názor a radu.

 

Dobrý den,

Děkuji za důvěru a otevřenost, se kterou jste se obrátila na naši poradnu.

Vámi popsané stavy na mě působí velmi závažně. Procházela jste a procházíte těžkými stavy, které musí být náročné zvládat sama, a ještě s nepochopením okolí, od kterého potřebujete v těchto chvílích podporu a pochopení nejvíce. I přes Vámi popsané potíže a „neschopnost“ normálně fungovat v každodenním životě z Vás cítím určitou vnitřní sílu a chtíč se se svými těžkými stavy „poprat“ a nepodléhat jim, což považuji za důležitý základ, dobrou výchozí pozici na cestě za cítěním se lépe.

Když se u Vás poprvé objevily úzkosti, tedy zhruba týden po onemocnění koronavirem, dělo se v té době nebo v době předcházející ještě něco jiného ve Vašem životě? Nějaké významné události, které Vás nenechaly klidnými? Příčiny úzkostí jsou většinou hlouběji a často sahají do minulosti. Předtím, než jste onemocněla koronavirem, jak byste popsala svoje vnitřní prožívání? Měla jste úzkostné tendence běžně v životě? Také přemýšlím, samo koronavirové onemocnění a především mediální „masáž“, jaká v posledním roce probíhá v českých médiích, myslím tím neustále strašení a zprávy týkající se skoro pouze koronaviru… každý den počty nově nakažených, počty mrtvých, a to jak v ČR tak ve světě… všechno toto je sama o sobě obrovská zátěž, která se z médií valí. Pokud člověk dlouhodobě žije pod takovýmto tlakem, přirozeně to mění jeho prožívání na úzkostnější, jelikož je pod neustálou „palbou“ médií. Dále, jak píšete, že jste v průběhu posledních 8 měsíců do toho všeho prožívala i náročné osobní situace, jako nepochopení a nepodpora od přítele, jež mi přijde jako velmi zásadní; stěhování, při kterém člověk ztrácí bezpečný pocit domova a musí si ho vybudovat v novém, z počátku neznámém místě; dále školní povinnosti. Působí to na mě, že se Vám v životě odehrává opravdu spousta náročných situací a změn, do kterých člověk musí vynaložit určité úsilí, aby se dokázal adaptovat.

Co se týče Piracetamu, lék jako takový dle mnoha studií nemá výrazné a časté vedlejší účinky, avšak i tak jsou mezi vedlejšími účinky uvedeny mimo jiné úzkosti, deprese, nervozita, podrážděnost a další. Takže teoreticky tento lék může mít podíl na tom, jak se aktuálně cítíte.

Vím, že píšete, že nejste schopna zavolat lékaři či jinému odborníkovi. Rozumím, že něco udělat se zdá v těchto stavech až nemožné. Ale jak jsem psala výše, Vaše slova a popis stavů na mě působí velmi tíživě. Myslím, že by Vám mohl velmi pomoct psychoterapeut, který by Vás vyslechl a který by Vás podpořil na cestě za tím, abyste se cítila lépe. Společně byste hledali souvislosti a příčiny Vašich stavů, on by Vám dával podněty k zamyšlení a snažil se trpělivě pomoct zorientovat se ve Vaší situaci. C
Myslím, že jeho podpora pro Vás bude stěžejní, vzhledem k náročnosti Vaší situace. Můžete se např. zkusit obrátit na některého z mých kolegů z poradny Therapia, v současné době se umožňuje terapeutické sezení i online. Také existuje možnost docházet k psychoterapeutovi na náklady zdravotní pojišťovny. V tomto případě je potřeba si vyhledat psychoterapeuta, který bude mít na webu uvedeno, že pracuje pro zdravotní pojišťovny a zjistit, zdali jeho služby pokrývá konkrétně Vaše zdravotní pojišťovna.

Na závěr bych chtěla zmínit, že je v pořádku a normální, necítit se dobře a mít psychické potíže. Psychika nám tímto většinou naznačuje, že se něco děje, že bychom něčemu měly věnovat pozornost, v sobě samých. V dnešní době je běžné, když se člověk cítí fyzicky špatně, a i když má dlouhodobé fyzické potíže. S psychikou se může dít to podobné, člověk se může necítit psychicky dobře a neznamená to nutně, že je „mimo“ či „blázen“.

Přeji Vám, abyste dokázala najít příčiny Vašich stavů a aby se Vám brzy ulevilo! Držím moc palce. Kdybyste cokoli potřebovala, pište, jsem tu pro Vás.

S pozdravem,
Nikola
Poradna Therapia

Jak nalézt energii při dlouhé karanténě?

Dotaz: Dobrý den, chtěla bych vás moc poprosit o radu. Jsem studentka na gymnáziu a vzhledem k onemocnění COVID-19 jsem už několik měsíců doma a studuji přes počítač.
V prvních měsících mi tato forma studia nějak zvlášť nevadila, ale poslední dobou nemám na nic náladu, nic mě nebaví a jsem na všechny okolo hodně nepříjemná. Už vážně nevím, jak mám získat svoji energii zpátky, a hlavně jak mít chuť na to vstát ráno z postele a jít se učit. Jsem už ze všeho opravdu dost unavená a neumím si v této situaci poradit.

Předem děkuji za vaši odpověď.
Míša

 

Dobrý den Míšo,

Děkuji za důvěru, se kterou se na nás obracíte.

Popisujete, že poslední dobou poté, co jste již několik měsíců doma díky on-line výuce, která Vás ani ze začátku moc nebavila, ale teď jste zcela ztratila náladu, nic Vás nebaví, jste nepříjemná na lidi kolem sebe a nemáte chuť ráno vstát z postele a jít s učit.

Když člověk chodí do školy za účelem vzdělávání, nenaplňuje to pouze jeho touhu po vzdělání, ale důležité také je, že se ve škole potkává s jinými lidmi, baví se i o věcech mimo školu. Neznám Vás osobně, mohu jen předpokládat, že se pravděpodobně i ráda do školy hezky oblékáte, češete, případně malujete. Dalším bodem, který přispívá k tvorbě dobré nálady je i pohyb, nejen tělocvik, ale i chůze do školy, ze školy, mohu předpokládat, že jste si dřív i vyšla s kamarádkami někam ven.

Pokud tedy kromě kontaktů s jinými lidmi ubyl i pohyb, bylo by dobré, abyste hledala možnosti, jak tyto obě věci nahradit. 

Zkuste se domluvit s kamarádkou či kamarádem na procházce či nějakém sportu, který se dá dělat venku při současných omezeních. Pokud to není možné, bylo by fajn, kdybyste zkusila jít na procházku s některým členem rodiny, případně alespoň sama. Pokud máte pocit, že Vás to nebude bavit, můžete zkusit například fotit nebo za chůze poslouchat nějakou e-knihu či něco jiného. Zpočátku se Vám pravděpodobně nebude chtít, ale vytrvejte, bylo by fajn chodit ven každý den. Můžete také udělat někde v lese krmítko pro ptáčky a chodit ho doplňovat. 

Kromě pohybu na čerstvém vzduchu můžete zkusit hrát společenské hry s rodinou. Souběžně by bylo fajn, kdybyste zkusila přemýšlet o nových koníčcích, pokud Vás Vaše dosavadní netěší, či je nemůžete teď dělat. 

Nebo například můžete zkusit najít nějaký dobrovolnický projekt odpovídající Vašemu věku, do kterého byste se mohla zapojit. 

Máte něco na co se těšíte, až se situace zlepší? Jak plánujete léto? Chápu, že v současné situaci není moc příležitostí něco plánovat, ale co zkusit plánovat alespoň něco? Těšení také dodává endorfiny a pomáhá nám zlepšovat náladu. 

Prostě najít něco, co Vás bude těšit a pomůže Vám načerpat energii, kterou pak využijete při studiu. 

Pokud by se Vám nálada nezlepšovala i přes vyzkoušení všech příležitostí pro tvorbu endorfinů, bylo by vhodné situaci konzultovat s odborníkem. 

Držím Vám palce, ať se Vám co nejdříve podaří znovu nalézt ztracený elán.

S pozdravem

Monika Malíková Bhalla

Pocity jako na houpačce

Dotaz: Dobrý den, nevím jak ani začít. Nevím jestli své pocity mohu popsat jako depresivní ale úzkostí a pocity paniky nejspíše trpím. Co si tak pamatuji tak to začalo zhruba od 11 let. Řešila jsem to sebepoškozováním, které jsem se naučila potlačit. Naposledy jsem si ublížila někdy na začátku lednu (je mi 26 let). Vždy to moji úzkost potlačilo a prostě jsem si tímto způsobem ulevila. Od 15 jsem užívala pervitin , v 18 jsem přestala a nadále tomu tak je, jsem čistá bez jakékoliv lékařské pomoci. Snažím se být perfektní a stále se tak nevidím. Jsem introvertní jedinec ale poslední dobou jsem omezila společenský kontakt na minimum. S nikým se nestýkám, v práci nemluvím. Mám pocit jako bych měla zašitou pusu. Cítím se izolovaně a sama. Trápí mě ta moje odtažitost k lidem. Žiji s přítelem, s kterým jediným trávím svůj volný čas. Mám problém mluvit o tom co doopravdy cítím a co mě trápí.  
V podstatě mám pocit, že ani nedokáži popsat co vše se ve mě odehrává. Mám obavy jestli nemám nějakou poruchu osobnosti. Chvíli se cítím skvěle uvolněně a pak jsem najednou na dně jako na houpačce. Nechci aby si o mě lidi mysleli, že jsem podivín nebo blázen. Co mám dělat v této svízelné situaci? Chci se zase radovat, zapojit se opět do společenského života a naučit se nepotlačovat úzkostné stavy ale racionálně je zpracovat.
Děkuji za jakoukoliv radu/pomoc.

 

 

 

Dobrý den,
v první řadě bych se Vám chtěla omluvit za pozdní odpověď na Váš email. Zároveň děkuji za Vaši důvěru a otevřenost. Velmi mě mrzí, v jaké jste momentálně situace. Respektive jsem si nemohla nevšimnout, že Vaše trápení trvá již velmi dlouhou dobu, jen časem nabývá jiných podob a připadá mi, že jste na toto trápení až moc sama.
Z Vašeho emailu je zřejmé, že se nyní nacházíte v náročné situaci, ve které Vám opravdu není dobře. Mohu se jen domnívat, co Vás vedlo k sebepoškozování v dětství, užívání pervitinu apod. Ale ze své zkušenosti tuším, že to nejsou nikdy zrovna příjemné věci a často toto ventilování úzkosti v podobě sebepoškozování či jakékoli úzkosti, strachy a problémy ve vztahovosti s druhými, pramení z primární rodiny. Nevím, jaké jste měla dětství a jací byli Vaši rodiče, nebývá však ojedinělé, že obdobné problémy, kterými jste si procházela, případně si stále procházíte jsou způsobeny autoritativním stylem výchovy, nepřijmutím od rodičů a také podmíněnou láskou (pokud uděláš tohle, budu tě mít rád/a…).
Musím ocenit Vaši odhodlanost a vůli přestat užívat drogy. Ne každému se to povede a to navíc bez jakékoli pomoci okolí či odborníků. Zdá se, že když opravdu něco chcete, tak toho docílíte. Stejně tak mám dojem, že Vaše touha po dokonalosti je podmíněna tím, abyste to zvládla sama. Jako by pomoc od druhých by možná nebyl takový úspěch…To je ovšem jen má domněnka.
Nicméně, co teď s tím? Vaše obtíže trvají už velmi dlouho a vůbec se Vám nedivím, že už chcete mít klid…Zažívat radost, užívat si života. Je to možné, jen to bude chtít čas, vůli a také pomoc od někoho druhého.
Víte, mám dojem, že Vaše úzkosti z navazování kontaktu s druhými lidmi plyne zejména z té vidiny nedokonalosti sebe sama a z obrovského strachu toho, že nebudete pro druhého dostatečně dobrá. Kromě toho, se možná u Vás objevuje i strach z opuštění, v případě, když se s někým seznámíte. Že Vás nepřijme takovou jaká jste…
Tohle je dle mého názoru začátek… Zjistit kdo jste, kým jste. Najít sebe samu, protože za ty léta úzkostí, strachů, bolesti a zranění se může kolikrát stát, že začneme být takový, jací nás chtějí ostatní, jací nás chtějí rodiče, nebo naši kamarádi. Začněte hledat samu sebe a co víc, přijměte se taková jaká jste, i se svou minulostí, i s t negativními vlastnostmi. Protože jak ty pozitivní vlastnosti, tak ale i ty negativní, naše chyby, naše klopýtnutí apod nás odličuje od druhých a dělá nás jedinečnými.
Dokonalost? Co je to dokonalost? Zkuste si definovat sama pro sebe, jaká byste musela být, abyste byla dokonalá? Je někdo ve Vašem okolí, koho za dokonalého máte?
Nechci Vám brát naději, ale dokonalost neexistuje. Je to je honba za něčím, co nám bylo v dětství předkládáno za vzor a co jsme zidealizovali. Něco, čeho nikdy nedosáhneme a víte proč? Protože i když byste naplnila vše, co definujete jako dokonalost, tak stále to v ten okamžik pro Vás bude málo. Vždy najdete chybu, vždy by se vše dalo udělat líp… Myslím, že zde je na místě se bavit o sebelásce, ne o dokonalosti. Vy totiž můžete být šťastná a cítit se skvěle, plnohodnotně, když sama sebe přijmete a budete mít ráda sebe takovou jaká jste.
Nicméně je třeba tomu trochu pomoci. Být na Vašem místě, co nejdříve bych se obrátila na poradenského psychologa, či psychoterapeuta, kteří Vám poskytnou prostor pro sdílení a také Vám poskytnout takovou péči, kterou už tak dlouho potřebujete. Nebojte se, neznamená to, že jste blázen. To vůbec ne, jen mám pocit, že je třeba Vám v tuto chvíli trochu pomoci, nasměrovat Vaši velikou vůli a cílevědomost správným směrem tak, abyste příznivých výsledků dosáhla co nejdříve. Bude to práce, to mi věřte, ale já nepochybuji o tom, že to zvládnete a že Vám to přinese to, co potřebujete.
Proto bych Vás chtěla podpořit v tom, abyste se obrátila buď na naše terapeuty přímo u nás v poradně, nebo na kohokoli jiného, dle vlastního výběru.
Kromě toho, zkuste popřemýšlet tom, co Vás vedlo tenkrát k sebepoškozování, v jakých situacích to přicházelo a byly někdy okamžiky, kdy jste se nepoškozovala? Jaké byly vztahy ve Vaší primární rodině? A jak vy navazujete vztahy? Jaký je Váš partnerský život, co Vám poskytuje?
I když je Váš dotaz kratší, napadá mě k tomu mnoho otázek a témat, kterým by měla být věnována pozornost. I vy sama zdá se, víte o některých z nich a tyto témata by stálo probrat právě na sezeních s terapeutem, či psychologem. Ať už Váš strach z nepřijetí od druhých, touhou po dokonalosti, Vaše dřívější zraňující zkušenosti, vztahy apod.
Berte mou odpověď jako jen mé doporučení. Doufám, že jsem ve své odpovědi srozumitelná, pokud byste měla dotazy, klidně mi napište. Ještě bych Vám chtěla doporučit jednu věc a to je deník. Zkuste si založit deník a do něj si psát vše, co Vás napadne. Bylo by fajn tam i zkusit zaregistrovat Vaše pocity před, během a po sebepoškozování a také zkusit zmapovat, jaké situace tomu předcházejí. Zároveň můžete zaznamenávat situace, kdy chcete s někým promluvit a ono to nejde…Co se Vám honí hlavou, jaké jsou Vaše myšlenky? To vše zkuste zaznamenat..

Mrzí mě, že Vám v tuto chvíli nemohu poskytnout takovou pomoc, jakou byste potřebovala a jakou byste si i zasloužila.
V případě potřeby se na mě neváhejte opět obrátit.
Přeji Vám mnoho síly, mějte se ráda.
S pozdravem
Lucie

Poradna Therapia

Náš tým:

https://koucink-psychoterapie.cz/…ia/

Objednávkový formulář:

https://koucink-psychoterapie.cz/…ar/

Mgr.Tereza Zahrádková (vedoucí poradny- zařizuje objednání)

tel.732816663

Posedlost partnerem

Dotaz: Dobrý večer,
Před půl rokem jsem si našla přítele přes internet (zatím jsme se neviděli, ale plánujeme setkání). Je to někdo, do koho jsem se opravdu zamilovala, vždy mi psychicky pomáhal, ale před 2 měsíci mě “podvedl” a docela jsme se pohádali, sice říká, že šlo pouze o sex, že jinak miluje mě, tak jsem mu nějak odpustila. Ale nedávno mě začali napadat myšlenky jako “Co když mě nakonec stejně opustí. Třeba pro něj nejsem tak dobrá. Má hezčí holky kolem sebe…”. Pořád mám potřebu se ho ptát a ujišťovat se, že mě miluje, připadám si jak posedlá jím, dokonce ho podezírám, že si píše s jinými ženami a začala jsem dost žárlit na jeho kamarádky, tyhle věci jsem dělala už na začátek vztahu, přitom mi nic neudělal, když mi hned neodepíše, jsem nervózní celý den a myslím si, že dal přednost jiné ženě, bojím se, že se může jednat o vztahové OCD.
Nechci ho mými podezíravými otázkami odradit, protože ho opravdu miluji, ostatní partneři mi ubližovali, ale od té doby, co jsme se pohádali, jsem mu přestala věřit, mám i problém někomu věřit, prostě nevěřím nikomu, protože už mě zradilo spoustu lidí. Prosím pomozte mi, nevím, jak mám zahnat ty vtíravé myšlenky, které mám většinou v noci, když nad nimi přemýšlím, buší mi hodně srdce a včera už jsem se opravdu rozbrečela a dost špatně se mi dýchalo, prostě se na něj i fixuji a jestli si to třeba rozmyslí s naším setkáním, tak si asi něco udělám.

Dobrý den,

v první řadě bych vám ráda poděkovala za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Z toho, co píšete, cítím, že vás vaše momentální situace velmi trápí. Partner vás zradil a vy už mu nyní nejste schopná důvěřovat. Máte tak neustálou potřebu ho kontrolovat a ujišťovat se o jeho věrnosti. Toto chování ve vás však vyvolává obavu, že ho od sebe odeženete. Pozbyla jste důvěru v partnera, která však byla vlivem vašich předchozích zkušeností chatrná již na počátku vašeho vztahu.

Důvěra je něco, co si budujete po celý život již od vašeho dětství. Velmi ji ovlivňuje proces výchovy a vaše vztahy s rodiči. Je to váš postoj k okolí či druhému člověku a víra, že vás nezradí či vám neublíží. Píšete, že vám v minulosti ublížilo velké množství lidí včetně minulých partnerů. Vaše důvěra tím byla velmi otřesena a problém důvěřovat druhému člověku nyní ovlivňuje váš současný vztah, který je už navíc poznamenán nevěrou. Důvěra vůči druhým lidem souvisí také s vaším vztahem k sobě samé. S vaši vlastní sebejistotu, sebedůvěrou. Zrada druhého člověka tak může vyvolat pocity zranitelnosti, nejistoty a ohrozit vaší sebedůvěrou. Nutkavé chování, o kterém se zmiňujete, je tak prostředkem k znovuzískání důvěry v partnera a zbavení se negativních emocí. 

Problémy s důvěrou ve vztahu zažívá velké množství lidí. Setkáváme se s nimi u lidí, kteří se ve vztahu setkali stejně jako vy s nevěrou, ale i tu těch, kteří takovou zkušenost nemají. Důvěra je něco, co ve vztahu není samozřejmostí. Řada partnerských dvojic pracuje na budování a prohlubování důvěry po celou dobu vztahu. Z vašeho dotazu nicméně cítím, že problém s důvěrou se netýká jen vašeho současného vztahu, ale postihuje i další aspekty vašeho života.

Z vašeho dotazu mám pocit, že se jedná o dlouhodobější potíže, které nesouvisí pouze s vaší aktuální situací. Navíc se zdá, že vlivem aktuální situace, vaše potíže více vystoupily na povrch a nabyly na intenzitě. Doporučila bych vám vyhledání zkušeného psychoterapeuta, kterým by vám mohl pomoci odhalit kořeny vašich problémů s důvěrou a zapracovat na vašem vztahu k sobě samé v bezpečném prostředí. Chápu, že udělat tento krok může být ve vaší situaci velmi obtížné, nenechejte se však odradit. Podpora, kterou vám může psychoterapeut nabídnout, by pro vás mohla být velmi užitečná. Důvěra je něco, co nám umožňuje budovat plnohodnotné vztahy a žít bez neustálých obav o vlastní bezpečí. Individuální terapie je dlouhodobou záležitostí, která by pro vám mohla pomoci žít plněji. Můžete se také obrátit na odborníky v naší poradně, pokud by vám z nějakého důvodu nevyhovovalo osobní setkání, nabízíme možnost konzultací přes Skype.

Přeji hodně štěstí a sil,

Lucie H.

Poradna Therapia