Příspěvky

Rozchod ve vztahu – jak poznat, kdy na vztahu ještě zapracovat nebo se rozejít

Mnoho lidí řeší své partnerské potíže rozchodem. Neshody mezi partnery ale často vznikají skrze vnitřní zranění každého z nich, nikoli tím, že se k sobě nehodí. Pokud svá zranění nenahlédnou a nepracují s nimi, je pravděpodobné, že se oběma po jejich rozchodu  v novém partnerském vztahu, tyto vzorce zopakují. S novým partnerem po nějaké době zažívají podobné pocity plné vzteku, smutku, zneschopnění, prázdnoty či opuštění.

Jak se sejdou zranění ve vztahu

Velká většina z nás si ze své původní rodiny odnese nějaké vnitřní zranění. Někdo má strach ze samoty a opuštění, jiný si přišel jako dítě nedoceněný a celý život trpí pak pocity neschopnosti. Další z nás mají problémy s hranicemi a cítí se nerespektovaní nebo naopak sami nerespektují a ničeho si neváží. Zranění na duši mohou mít různou intenzitu.

V partnerském vztahu se v takovém případě často setkávají partneři „zámek a klíč. Oba mají zranění, které do sebe„zapadnou“. Má-li jeden z nich strach ze samoty a opuštění, najde si často partnera, který se ve vztahu vzdaluje nebo se partnerskému vztahu nevěnuje. Svůj volný čas věnuje více práci a kamarádům. Oba mají ve skutečnosti problém s blízkostí, ale u každého se projevuje jinak. U jednoho se nedůvěra ve vztah projevuje strachem být sám sebou, a tak se potlačuje a dělá vše pro druhého. V sobě má nevědomě nastavený vzorec „když budu podle představ druhého, bude mě milovat“. Jenže právě tento „záchranný“ vzorec, který si jako dítě nastavil/a v dětství, teď dospělosti nemůže fungovat. U druhého vytváří pocit, že si partnera nemůže vážit a nudí ho.

Partner takto potlačeného člověka má také strach z blízkosti. Ten se často projevuje opačně a to strachem se do vztahu „položit“. Pořád si tedy drží zadní vrátka a uchovává si pocit, že mu na vztahu stejně nezáleží, takže kdyby skončil, nebude ho to bolet. Ve vztahu je často ten chladnější, myslí více na sebe, neprojevuje tolik lásku. Právě slovo OPAČNĚ, je v takovém vztahu důležité. Právě proto svými zraněními k sobě v partnerství „pasují“, což vytváří přitažlivost a také někdy pekelné chvíle, kdy se zranění projeví a znovu se prohlubují.

 

Co s tím?

 

Léčit svá zranění skrze vztah a naučit se sami sebe přijímat a respektovat musí chtít oba dva. Ideální je v takovém případě, zejména na začátku, využít služeb terapeuta, který je trénovaný v rozpoznávání nevědomých vzorců. Právě proto, že jsou často nevědomé, je pro člověka těžké je u sebe i u partnera rozpoznat. Zajímavé je, že není ve skutečnosti nutné, aby na terapii docházeli oba. Mnohdy stačí, když se změní chování jednoho z partnerů a změní se tak následkem toho reakce i druhého. Už tímto krokem se může měnit celý vztah.

 

Ke změně vzorců je potřeba druhému naslouchat. Pokud vám tedy partner sděluje „dusíš mě svojí láskou, najdi si nějaké zájmy a přátelé“, zkuste se nad tím zamyslet a udělat to. Není dobré reagovat obranou a vysvětlováním nebo dokonce útokem. K čemu partnerovi bude, když mu po stopadesáté (a to jsem v počtech ještě mírná) vysvětlujete, jak to děláte pro něj a jak je nevděčný a jak on to naopak dělá špatně, že je pořád pryč a že si vás neváží. Ano, neváží, protože si pravděpodobně nevážíte sami sebe. Vztah je vždy jen zrcadlem, odrazem vás samotných. Stejný úkol, tedy naslouchat, má i druhý partner. Pokud mu tedy partnerka naslouchá a třeba i potvrdí, „máš pravdu, neumím si udělat čas pro sebe, starám se pořád o druhé a pak jim to vyčítám. Vím, že bych se měla o sebe více starat a mít své zájmy a tím bych byla i ve vztahu přitažlivější. “To ,co bych potřebovala od tebe je, aby převzal více zodpovědnosti, aby si slyšel, když ti říkám, že něco potřebuji pomoc, abys o mě více pečoval. Jinak si přijdu zneužívaná a nedůležitá“.

 

Je potřeba partnerovi sdělit své pocity a zároveň být konkrétní v tom, co potřebujete. Partner mnohdy nemusí rozumět tomu, co myslíte tím „pečuj víc o mě“. Takže je dobré to doplnit konkrétními příklady.

 

Kromě naslouchání je hlavně důležité začít KROKY DĚLAT! Jen tím si oba prokážete skutečný zájem o vztah. Když to zvládnete, můžete si dokonce navzájem poděkovat jakými jste pro sebe skvělými učiteli. Pro partnerku, která se neumí prosadit a neumí si užívat život je nejlepším partnerem a učitelem právě partner, který umí být trochu sobecký a dokáže na sebe myslet. Vztah může ale fungovat pouze tehdy, kdy si uvědomí, že pro sebe jsou navzájem učitelem. Stejně tak pro sobeckého partnera je nejlepší učitelkou empatická partnerka, která dokáže pečovat o druhé a vycítit jejich potřeby. Zkuste vzít vztah jako inspiraci a zkuste zabránit tomu, aby vaše zranění vztah ničilo. Oba na tom ale musí mít zájem pracovat a léčit svá zranění, jinak se navzájem nestanou učiteli, ale ničiteli a často nezbývá než takový vztah opustit.

 

Ve kterých případech je ale potřeba vztah naopak rychle opustit?

 

Zjistíte-li, že je váš partner manipulátor, ponižuje vás, je k vám agresivní, je těžký alkoholik nebo narkoman, má poruchu osobnosti nebo je dokonce sociopat? I v takových vztazích lidé spolu žijí, ale náprava takového vztahu je často v nedohlednu a mnohdy dokonce nemožná. Na vztahu často pracuje jen partner „oběť“ a ve vztahu nadále trpí. Problém u těchto osobností je, že jim často zcela chybí sebereflexe a problémy vidí pouze u druhých. Nemají žádný pocit zodpovědnosti za sebe a tak se těžko pouštějí do nápravy vztahu. Mnohdy mají větší šanci, že na sobě více zapracují, když jsou opuštěni a jsou na sobě pracovat nuceni.

 

Pokud potřebujete poradit ohledně vašeho vztahu, můžete využít služeb některého z našich terapeutů. Objednat se lze na našich webových stránkách https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/ anebo na telefonním čísle +420 732 816 663.

Poradna Therapia

Tereza Malimánková

Jak mohu pomoci člověku v depresi?

Dotaz: Dobrý den,
chci se zeptat, jak bych mohla pomoci nebo jak se mám chovat ke svému švagrovi. Švagr byl ženatý s mojí sestrou 17 let a mají 2 děti (16,13 let). Před 2 lety nám sestra oznámila, že se zamilovala a opouští švagra, rozvedli se a mají střídavou péči o děti. On se sesypal a začali mu deprese (navštěvuje psychiatra a bere nejaka antidepresiva). Předminulý rok na podzim přestal pracovat, protože nebyl schopný ani vstát do práce (pracuje jako právník). V lednu minulý rok zase začal chodit do práce, bylo to celkem lepší. Na konci ledna měl covid a od té doby se to vrátilo zase do té nejhorší fáze. Nemůže zase pracovat, není schopen vstát z postele, sedí a kouká. Když na něj mluvíte, tak kouká skrz Vás. Chci se zeptat, jak mu já, moje máma a děti mohou pomoc, jak se k němu máme chovat? Máme ho nutit k nějaké aktivitě, vymýšlet mu program? Nebo ho máme nechat být? Předem moc děkuji za odpověd. Zuzana H.

Odpověď:

Dobrý den Zuzano,

některé lékařské studie dávají do spojitosti větší psychiatrické problémy po prodělání covidu případně zhoršení již zaléčených psychiatrických obtíží. Pokud příznaky, které popisujete stále trvají, obávám se, že sami jen málo můžete pomoci. Doporučil bych Vám dostat švagra k jeho psychiatrovi a znovu nastolit medikaci, kterou mohl pravděpodobně zcela přestat užívat. V takovém případě by pro vás největší pomoc, kterou můžete poskytnou je mu dohodnout termín u jeho ambulantního psychiatra, na schůzku ho doprovodit/ dovézt a zkusit ho k ní i motivovat. Příznaky, které popisujete se jeví jako těžší forma deprese a v takovém případě jen na velmi málo podnětů bude reagovat.Můžete mu zkoušet vymýšlet malé drobné aktivity. V případech těžké deprese si jen vyčistit zuby je důvod k oslavě, takže mějte na paměti, že i nejmenší aktivita je úspěch. Kdybyste ho nechali zcela být, jeho stav se bude dlouhodobě zhoršovat, kdy bude v lepším případě nezbytná psychiatrická hospitalizace. U depresí je zvýšené riziko sebevražedných pokusů. V případě, že by o tom váš švagr například začal mluvit doporučuji to nebrat na lehkou váhu a vyhledat odbornou pomoc. Jako klíčová se mi nyní zdá konzultace s jeho psychiatrem.

Přeji hodně štěstí

Patrik

Dcera má nevysvětlitelné záchvaty vzteku

DOTAZ:

Dobrý den,
mám dceru (zanedlouho jí bude 6 let). V posledním měsíci je naprosto nezvladatelná, na naprosto obyčejné úkony, které pravidelně dělám nebo děláme, se začne vztekat, křičet, bouchat mě. Cokoliv udělám, tak je špatně, dostane až hysterický záchvat vzteku, ať toho okamžitě nechám, například uklidím ze stolu a ona začne řvát a ptát se, kde to bylo a musím to všechno vrátit přesně tam, kde to bylo položeno. Nesmím po ní uklidit hračky, nesmím nic přemístit bez jejího souhlasu, a když jí řeknu, ať si to teda uklidí sama, tak řekne „jo“, ale bohužel se nic neděje. Jednou jsem jí ohřála oběd a ji popadl vztek, že chtěla sama, tak jsme musely hodinu čekat, až úplně vychladne, aby si ho mohla znova ohřát. Takových situací zažíváme denně nespočet. Jsem už úplně zoufalá, nikdy neudělá nic z toho, co se jí řekne, spíše naopak.

Někdy si dokonce říkám, zda třeba není nemocná, že může mít v hlavě něco, co jí tohle vyvolává. Ale bohužel už nevím, jak tohle dlouho vydržím. Děsím se každé chvíle, kdy na něco sáhnu nebo řeknu.

Ráda bych věděla, jestli pro ni a hlavně nás, můžu něco konkrétního udělat.

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

vidím, že se nacházíte ve velmi složité situaci a péče o dceru je nyní velmi náročná. Jen z tohoto popisu Vám nemohu s jistotou říct, jestli se jedná o nějakou patologii či nikoliv. Vzhledem k tomu, že popisujete, že se toto chování projevuje nyní měsíc, může jít pouze o nějakou přechodnou vývojovou fázi, která časem odezní a komunikace s dcerou se brzy opět zlepší. V případě, že by toto chování nadále pokračovalo, doporučil bych navštívit odborníka, který by mohl celou situaci posoudit mnohem objektivněji. V tomto případě nejprve dětského psychologa a poté dle jeho doporučení, popřípadě dětského psychiatra. Ti by vám zároveň na základě jejich závěrů mohli dát konkrétnější doporučení a postup, jak s dcerou komunikovat, aby nedocházelo k takovým výbuchům vzteku.

Pouze na základě tohoto popisu mohu pouze doporučit, abyste se snažila pro dceru vytvářet bezpečné příjemné prostředí, zkoušela s ní komunikovat o tom, co ji trápí a jestli ji v tom můžete nějak pomoci. Její chování může také vypovídat o velké prožívané nejistotě. Takové reakce by poté zapadaly jako její způsob, jak si vytvářet, alespoň nějakou jistotu a mohly vysvětlovat její vztek, když je její „řád“ narušen. Toto se může dít například u dětí rodičů, kteří procházejí rozvodem nebo došlo k nějaké významné změně v rodině či v blízkém okolí dítěte. Pokud by se jednalo o něco takového, doporučil bych, abyste se snažila dceři pomoci vytvářet jistotu, například ujišťováním, že jste tu pro ni, může za vámi přijít, pokud ji něco trápí a máte ji ráda. V tom je také důležité, aby dcera mohla jasně předvídat vaše reakce. Jinak řečeno, abyste pro ni byla co nejčitelnější a nejsrozumitelnější. Zároveň zde může také být spojitost s vytvářením a udržováním zdravých hranic. Dále mě napadá, jestli tam nemůže být souvislost s očekávaným nástupem do školy?

Zvládat takovou situaci je pro vás velmi vyčerpávající a doporučil bych, abyste si zkusila najít i dostatek chvil pro váš odpočinek a nabrání sil. Mohlo by vám i pomoci se podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz , jestli byste sama nestála o konzultaci k ventilování svých pocitů a podporu pro zvládání této situace.

Přeji mnoho sil

Patrik
Poradna Therapia

 

Má smysl žít v takovém manželství?

DOTAZ:

Dobrý den,

jsem 7 let vdaná, manžela znám již od dětství. Náš vztah byl vždy založený na přátelství a někdy mám i pocit, že fungujeme jako bratr a sestra. Svatbu jsem vnímala pragmaticky, jako přirozené vyústění dlouhodobého vztahu, ale již tenkrát jsem věděla, že zamilovaná nejsem. O to by nešlo. Můj dotaz směřuje k životním plánům, změnám a cílům. Nyní, když máme 2 malé děti, více zvažuji, co s naší budoucností. Jestli to vůbec můžeme všichni spolu zvládnout a za jakých podmínek. Kámen úrazu je v tom, že mám zcela odlišnou představu o tom, kde žít, co dělat za práci, jak vychovávat děti, jak trávit čas. Dosud jsem kompromisy dělala já a myslela, že se s tím časem srovnám. Ale s dětmi to vnímám jinak.

Manželovi v žádném případě neupírám svobodu. Ale cítím se dlouhodobě nešťastná a nevidím smysl žití v budoucnosti podlescénáře mého muže. Byla bych ještě více ztrápená. Diskutovali jsme o tom, ale pokud bychom žili tak, jak chci já, byl by nešťastný zase on a kompromis nemůžeme nějak najít, resp. ne s naším rozpočtem.

Dokážete mi prosím poradit, jak se k situaci postavit, pokud má každý z partnerů jinou vizi o společné domácnosti (bydlení, výchova, volný čas, zaměstnání…)? Dá se v takovém vztahu nakonec vydržet, příp. za jakých podmínek? Nebo bychom se s manželem měli již připravovat na to, že společná budoucnost nebude a podniknout k tomu kroky?

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

děkuji, že jste se obrátila na naši poradnu. Z Vaší zprávy mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu, především z první části Vaší zprávy, jsem měla pocit, že to přece není špatné, že vztahy založené na přátelství a fungování jako bratr a sestra můžou fungovat, pokud to tak dotyčným dlouhodobě vyhovuje, takže proč to tedy měnit. Ovšem z druhé části zprávy, kde zmiňujete, že máte naprosto odlišné názory na všechny tyto, troufám si říct, životně významné aspekty… z toho jsem zmatená a přemýšlím nad tím, co je to, v čem jste si tak blízko, že fungujete spíše jako bratr a sestra, když se zároveň rozcházíte v mnoha důležitých názorech na život? Chci tím říct, že to na mne působí tak, že ve Vašem vztahu musí či muselo být něco, proč jste si vždy od mala rozuměli a po spoustu let si byli na blízku. Co Vás tedy tak spojovalo? Zkuste se nad tím zamyslet.

Vaše slova na mě působí tak, že Váš muž byl a je ve vztahu dominantnější a mám k tomu takovou fantazii, že vám vztah do teď fungoval tak, že jste se mu více podřizovala a přizpůsobovala v mnoha aspektech, ale očividně na úkor vlastních potřeb. Mluvila jste o tom někdy s manželem i dříve, že chcete nějaké věci dělat jinak, než on? Působí to na mne, jako by na Vás zapomínal, že máte také své potřeby. Nebo možná jen nevěděl, že vy chcete žít jinak, protože jste o tom doposud moc nemluvili. Možná jste na svoje potřeby zapomínala vy sama. Přitom ve zdravém vztahu by neměl ani jeden z partnerů strádat. Mám pocit, jako byste doposud žila jeho život a vynechala samu sebe. Je ale dobré, že nyní, jak píšete, s dětmi, se ve Vás probudila potřeba to řešit. Dokážu si představit, že žít dlouhodobě podle osnov někoho jiného, musí být náročné.

Nedokážu Vám odpovědět na to, zdali to máte spolu vydržet či se rozloučit, toto rozhodnutí přísluší Vám. Stěžejní ovšem je, přijít na to, co vás spojovalo a nyní spojuje, když máte tolik významných věcí, na kterých se vzájemně neshodujete. Upřímně si nedokážu představit funkční partnerský vztah dvou lidí, kteří se vzájemně neshodují ve spoustě aspektech, na kterých je založen jejich společný život. Pravděpodobně by si v takovém vztahu ve výsledku oba partneři nakonec žili (spolu) vlastní a odlišné životy a zároveň by to oba muselo stát velké úsilí, jelikož by se každodenně střetávali s takovým chováním/jednáním partnera, se kterým nedokážou souhlasit. Představa žití v takové situaci na mě působí velmi vysilujícím dojmem.

Zkuste se tedy zamyslet nad zmiňovanými podněty výše a podle toho dále jednat. Každopádně také nevidím smysl v setrvávání ve vztahu za předpokladu, že jeden z partnerů bude žít nešťastně. Pokud byste se nakonec rozhodla pro rozvod, věřím, že pokud Vaše rozhodnutí bude založené na takových důvodech, které shledáváte jako závažné, uděláte správně. Rozvodový proces většinou bývá náročné období, jak pro rozvádějící se manžele, tak pro jejich děti. Je naprosto přirozené, že v takových situacích člověk potřebuje podporu, proto se případně nebojte vyhledat psychologickou pomoc.

Přeji Vám, abyste se rozhodla podle toho, jak to doopravdy cítíte a podle toho jednala. Jedině poté, myslím, můžete být opravdu šťastná. Držím Vám palce.

S pozdravem

Nikola
Poradna Therapia

 

Rodina nebo manželka

Dotaz: Dobrý den,

obracím se na vás pro radu a pomoc, protože já už jsem bezradný. Jsem už 3 roky ženatý a mám roční dítě, celkově jsem s manželkou přes 7 let. Za tu dobu lze velmi snadno (i pro mě) pozorovat, jak moji schopnost uvažování a rozhodování zdeformovala k obrazu svému, abych se prostě choval a uvažoval, jak ona uzná za vhodné. Dřív bych se kvůli lecčemu s ní pohádal, dnes už dělám dost věcí tak, jak mě ona “naučila” a její nedostatky více či méně toleruji. Nikdy jsem v tom neviděl takový problém, abych kvůli tomu přemýšlel o rozvodu. Bohužel postupem času se tento problém prohlubuje. Nejhorší je, že je žena zaujatá proti mojí rodině. Já s mám s rodinou vztahy velmi kladné, ale od doby, co jsem s manželkou, ona na mé rodině stále vidí něco špatného. Tak, jak já funguji s rodinou po léta, že si pomáháme, stýkáme se, z ničeho neděláme vědu atd., tak ona v tom neustále vidí něco špatně, samý nepřekonatelný problém a prakticky mi dost věcí spojených s mou rodinou zakazuje. A to je ten hlavní problém. Rodina chce to, manželka zas ono, a já už ani nepoznám, co vlastně chci já.  Momentálně to vygradovalo do fáze, kdy žena řekla “buď já nebo oni”. Sestra chtěla uspořádat sourozenecký víkend i s bratry, ale manželka si myslí, že se musím na 100 % věnovat svojí rodině, takže mi to opět prakticky zakázala. Dokonce začala mluvil o rozvodu jako jediné možné cestě a já teď už fakt nevím jak, dál, jsem v kleštích, čím dál víc, obě strany mají rozumné argumenty, problém je, že už nedokážu mít vlastní úsudek, ale ten víkend bych rád jel. Už je to takový tlak, že si říkám, že bych to nejraději ukončil, už na to prostě nemám a všem se uleví, už se nebudou mít proč hádat a nebudou se o mě přetahovat. Chci udržet rodinu pohromadě seč to jen půjde, ale nevím, jestli je to rozumné… Prosím pomozte mi, nevím, jak dlouho to ještě vydržím…

Dobrý den,

Děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz. Chápu, že se momentálně cítíte ztracený v tom, co vlastně chcete a kde se v tom nacházíte. Z dotazu, ale cítím, že víte, co chcete, a to jet na víkend s rodinou. Podpořila bych Vás ráda v tom, abyste vyjádřil své manželce, že na ten víkend chcete a stál si za tím. Mohl by to být pro Vás první způsob, jak si stát za tím, co chcete. Zároveň Vaše žena Vám nemá, co zakazovat. Může Vám vyjádřit, že s něčím nesouhlasí, ale výsledné rozhodnutí by mělo být vždy na Vás. Chápu, že konflikt nemusí být vždy příjemný, ale myslíte tím sám na sebe a děláte to pro sebe.

Pokud má Vaše žena problém s Vaší rodinou, nemusí se s nimi vídat, když nechce. Měla by, ale respektovat, Vaše rozhodnutí a přání se s rodinou vídat.

K tomu, že jste uvízl mezi dvěma stranami, mě napadá, zda máte někdy čas na sebe.  Zda byste si takový víkend nemohl dopřát sám se sebou, bez vnějších tlaků. Mohlo by Vám to pomoci urovnat si myšlenky a napojit se sám na sebe.

Také píšete, že jste se ženou již sedm let. Sedmiletá krize vzniká u páru hned z několika důvodů, jako je např. pocit stagnace. Pár věnuje energii dítěti, zabezpečení rodiny, domácnosti, často pak zapomínají na sebe jako partnery. Neříkám, že to je i Váš případ, ale může to být jeden z faktorů. V dotazu také zmiňujete rozvod. Přijde mi důležité zaměřit se první na stávající problémy a rozvod brát až jako finální řešení, bez ukvapeného rozhodnutí.

Zkusila bych manželce vyjádřit, jak se ve vztahu cítíte a co Vám vadí. Zároveň pokud ona sama již rozvod zmínila, zeptala bych se jí, jak Váš vztah vnímá. Pokud by na vztahu chtěla dál pracovat, můžete zkusit vyhledat např. párového terapeuta, který Vám může dát na Váš vztah nový náhled. Také můžete zkusit vy sám vyhledat terapeuta, který Vám může pomoci přiblížit se více k sobě. https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Věřím tomu, že to zvládnete a rozhodně bych se nevzdávala.

Přeji hodně sil

Tereza

Jak získat zpět manžela?

Dotaz: Dobrý den, nacházím se v situaci, kdy manžel před rokem odešel k jiné ženě. Pak jsem mu začala chybět a po pár měsících jsme spolu začali zase spát. Jednou za týden. On mi říká, že miluje ji, ale že sex je lepší se mnou. Chtěla bych ho zpátky. Je to ve všech ohledech skvělý muž. Máme mnoho společných zájmů a aktivit. Mám ho moc ráda, moc mi chybí.
Jak udělat, aby mě opět miloval a chtěl být se mnou, a ne s ní.

 

Dobrý den,

děkuji Vám za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Situace, v níž momentálně jste je složitá a já cítím, že Vám manžel velmi chybí jako partner a je pro Vás důležité, aby se Váš vztah posunul dále a nezůstal jen na fyzické rovině. Pojďme se na to společně podívat.

Začneme tím, že Vám vysvětlím, v jakém vztahu jste se to vlastně ocitla. Popsala jste mi takzvaný „komplementární paralelní vztah“, který se vyznačuje tak, že si ke své partnerce nebo partnerovi najdeme ještě jednu přítelkyni nebo přítele s tím že nemáme v úmyslu původní vztah ukončovat nebo se rozvádět (dokonce to často bývá jedna z podmínek „dohody“. Tedy: („Budeme spolu, ale nebudeš po mě chtít, abych se rozvedl“). Lidé tento druh svazku vyhledávají proto, že tradiční partnerství je založeno na kompromisech. Máme totiž tendenci se bát, že o toho druhého přijdeme a tím pádem naplno neprojevujeme svá přání a potřeby. Ve chvíli, kdy se najde někdo, s kým se omezovat nemusíme, je nám dobře a může se stát, že se zamilujeme. Kámen úrazu nastává ve chvíli, kdy odejdeme od svého současného partnera a nastěhujeme se k člověku se kterým jsme do té doby udržovali pouze „poloviční“ vztah. Ať chceme nebo ne, musíme se v některých ohledech začít hlídat a začne nám chybět někdo před kým by to nebylo nutné a celý proces se opakuje.

Celou situaci navíc komplikuje fakt, že rozchod je psychicky ale i psychologicky velmi složitý proces, který má své fáze a v jedné z nich stále doufáme v to, že se nám bývalý partner nakonec vrátí. Když to udělá jen napůl, stejně jako Váš bývalý manžel, dostaneme se do kruhu doufání a naplňujeme jeho potřeby, protože věříme, že opustí současného partnera a přijde k nám. To se ale nemusí stát. Můžete si s ním zkusit promluvit o tom, jak situaci vnímáte a jak Vám v ní je. Uvidíte, co odpoví a budete vědět, na čem přesně jste. Pokud řekne, že současnou ženu neopustí, budete se moci rozhodnout, zda budete ve vztahu s ním pokračovat či ne. Dávejte si však pozor na to, abyste neztrácela čas, proto pečlivě zvažte všechna pro a proti.

Ať si vyberete jakoukoliv možnost radím Vám se věnovat sobě. Vyrazit někam ven, buď s pár přáteli nebo i sama. Vnímejte se a dělejte to, co Vás baví a naplňuje. Vraťte se ke starým koníčkům. Můžete si také psát věci, které se Vám přes den povedly, abyste zapracovala na svém sebevědomí. Kdyby to s bývalým mužem nevyšlo nebojte se zapomenout a zároveň na sebe netlačte, chce to svůj čas. Tak na sebe dávejte pozor.

Pokud byste potřebovala celou věc probrat do hloubky, můžete se obrátit na naši poradnu. Potřebné informace a kontakt naleznete na: https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Držte se, zdraví Vás

Honza

Je toho na mě moc

Dotaz:

Dobrý den,

potřebovala bych probrat a nějak ucelit, co se mi stalo za krátký čas v poslední době. Je toho na mě nějak moc. Vnitřně mě to užírá a myslím si, že dvakrát jsem prožila i úzkost.

Celkově už jsem z toho unavená a nic se mi nechce.

Umřel mi taťka, skrz toho jsem se rozešla s dlouholetým přítelem, se kterým mám syna. S bývalým přítelem to je jako na houpačce, jednou souhlasí s podmínkami ohledně syna a potom zase obrátí.

Moc nepiju, ale když se více opiju, mám v sobě blok a musím psát nebo volat jednomu chlapovi, do kterého jsem byla zamilovaná. Ale ten si teď žije už jiný život.

Do toho měním práci a bydlím u mamky s bráchou na přechodnou dobu. Skrz to, co se teď děje ve světě, nevím, kdy se uskuteční, že půjdeme se synem do svého. A už v tom všem mám takový guláš, že nevím jak žít dál.

A teď bych asi potřebovala, abyste mi dávali nějaké konkrétní otázky.

Díky za případnou spolupráci.

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru, se kterou jste na naši poradnu obrátila. Zdá se, že je toho na vás v tomto období až příliš a je pro vás těžké se v tom všem nějak zorientovat a najít. Je naprosto pochopitelné, že vlivem všech změn a nejistot, které se ve vašem životě objevily, se dostavily i pocity úzkosti, o kterých se zmiňujete, stejně tak i únava a nechuť cokoli dál dělat.

Podle vašeho dotazu jste ztratila dvě důležité mužské figury ve vašem životě: vašeho otce a dlouhodobého partnera. Chápu, že pro vás není zrovna jednoduché se s tím vyrovnat, zvlášť když se vše seběhlo ve stejném časovém období. Možná to také může být jeden z důvodů, proč se ve stavu opilosti snažíte kontaktovat muže, do kterého jste byla zamilovaná. Spolu s odchodem partnera i otce odešly z vašeho života i další aspekty. Co jste s otcem a partnerem nejvíce ztratila? Pocit jistoty, bezpečí či lásky?

Potíže s domluvou na péči o syna mohou být pro vás výrazným stresovým faktorem. Zvažovala jste řešení těchto neshod právní cestou? Mohlo by to pro vás všechny být velmi užitečné. Změna pracoviště i nejistota ohledně budoucího bydlení jsou další stresové faktory, které výrazně ovlivňují váš život. Kombinace všech nepříjemných událostí, se kterými se teď v životě potýkáte, vám může nejenom ubrat chuť do života a radost z něj, ale také se může jednat o spouštěče úzkostných stavů, o kterých jste se zmiňovala.

Na čem z toho, co vás tíží, byste chtěla pracovat jako první?

Co byste potřebovala vyřešit nejdříve, abyste získala, alespoň trochu pocit pevné základny v životě?

Co by Vám mohlo, abyste neměla jen pocit, že čekáte, jak to všechno dopadne, ale že můžete již nyní aktivně jednat?

Možná by pro vás mohlo být přínosné zamyslet se nad tím, co zrovna teď v životě postrádáte nejvíce. Mezi základní “kameny života” patří RODINA, ZÁJMY, PRÁCE, PENÍZE, PARTNER, PŘÁTELÉ, DOMOV.

Co z toho teď u vás funguje?

Co z toho byte potřebovala vystavět jako první a můžete s tím již teď začít?

Dobu karantény můžete brát jako období, kdy se můžete v klidu rozmyslet nad další cestou vašeho života. Nyní u Vás jasně končí jedno staré období a vstupujete do další etapy.

Máte tedy možnost si všechno přenastavit. Zkuste se ještě sama zamyslet nad tím, čím to je, že se to muselo zbourat. Co máte nyní udělat jinak?

Celkově se mi zdá, že byste ve vaší životní situaci potřebovala dlouhodobou podporu.  Rozhodně nemusíte vše zvládnout sama. Máte nějakou blízkou přítelkyni, které byste se mohla svěřit o tom, co se vám momentálně děje? Někdy si sdílení svého trápení s někým, komu důvěřujete, může velmi ulehčit život.  Každopádně bych vám doporučila vyhledat pomoc a podporu psychoterapeuta, se kterým si můžete pohovořit o všem, co vás v životě potkalo. Citlivý a chápavý přístup a zároveň bezpečné prostředí, které se při spolupráci vytvoří, by mohli velmi pomoci také v boji s úzkostmi. Úzkostné stavy nemají tendenci mizet sami od sebe. A už vůbec ne, pokud je ve vašem životě tolik stresových faktorů. Můžete se také svěřit do péče některého s terapeutů naší poradny, či využít možnost Skype konzultací.

Přeji vám hodně štěstí.

Lucie

Má rozdílnost povah ve vztahu budoucnost?

Dotaz:

Dobrý den,
prosím o radu – jsem s partnerem 2 roky (on 32 let, já 23 let), zprvu jsem si byla jistá, že je to ten pravý. Vše bylo krásné, platilo u nás, že protiklady se přitahují. Po 2 měsících jsem se k němu nastěhovala. Bohužel asi po roce začaly vznikat problémy kvůli našim odlišnostem, ukázalo se, že máme jiný pohled na život – já jsem energická, akční, veselá – on je klidný, melancholický. Mám ho ráda, je pro mě jistota, je inteligentní, snáší moji impulzivnost, je spolehlivý, vydělává slušné peníze a má skvělé kamarády. Ale poslední dobou od něj slyším jen samou kritiku, je negativní, nechce se mu nic podnikat, vymýšlet, je líný a pohodlný, taky se mě téměř nedotýká a do sexu se mu moc nechce, spánek je pro něj zábavnější. Dokonce ani smysl pro humor máme úplně jiný, nesmějeme se spolu.

Začala jsem cvičit, abych si udržela štíhlou figuru a popřípadě ho popostrčila k tomu, aby se také trochu hýbal (a shodil kila navíc), ale jediné, čeho jsem se dočkala byly výčitky, že ho “nutím” a že jsem směšná, že chodím nesmyslně zvedat železa do fitka.
Mám pocit, že myslí jen na sebe (je to jedináček a rodiče se mu nikdy moc nevěnovali, takže mu to vlastně ani nemám za zlé, že neumí myslet na druhé). Když mu dělám snídaně, obědy, kupuju maličkosti, rozveseluju ho, uklízím apod., tak mi radši řekne, ať to nedělám, než aby začal dělat to samé. Bere to, jakoby se ve vztahu měl každý starat o sebe, což mě opravdu mrzí. Mám pocit, že jsem sama, i když jsem s ním, že žijeme vedle sebe, ale každý sám. Do toho má občas řeči o tom, jak jsou všechny ženský hrozný, nebo se vymlouvá na to, že je chlap, takže po něm nesmím nic chtít apod. S oblibou taky dehonestuje svatby, mám pocit, jakoby někdy nechápal, co je to láska.

Mluvila jsem s ním o tom mockrát, ale on není schopen nic změnit. To souvisí s jeho slabou vůlí – něco chce, ale není schopen pro to nic udělat. Myslím, že ani neví jak, neustále se mě ptá “co má teda jako dělat”. Má pocit, že dělá maximum, když mě u něj nechá bydlet, dá mi pusu, když odchází do práce a zavolá mi o obědové pauze. Myslí si, že se to nějak vyřeší samo, že mě to přejde. Myslím, že on je takhle spokojený, akorát ho štve, že jsem nabručená a že nemá doma ten svůj klid.
Jsem nešťastná, cítím se nemilovaná a mám pocit, že se s ním dusím, že mi absolutně nerozumí. Nejhorší je, že vím, že umí být ten skvělý chlap, do kterého jsem se zamilovala. Tak proč to teď najednou nejde? Zlobím se na něj a strašně mě to mrzí, protože on mě v podstatě nutí k tomu, abych se “odmilovala”… Je pro mě strašně těžké si přiznat, že to možná nebude ta pravá láska, protože na začátku jsem si byla naprosto jistá, že s ním strávím zbytek života.

Bohužel jsem nedávno potkala muže ve stejném věku, který mě po dlouhé nabíjí energií, má stejný smysl pro humor a připadá mi strašně zajímavýs ním jsem to prostě já. Snažím se držet emoce na uzdě, ale pořád na něj myslím. Vím moc dobře, že to může být pouhé pobláznění a ve skutečnosti by se ke mně ten člověk třeba hodil ještě míň, než můj současný partner, dokonce ani nevím, jestli by mě chtěl. Ale cítím, že je něco opravdu špatně, když celé dny myslím na jiného a dokonce pomýšlím i na nevěru.
Jsou dny, kdy na vztah rezignuji – nesdílím s partnerem, nedotýkám se ho, smiřuju se s koncem. Ale jsou i dny, kdy to změnit chci, je to celkem fajn, ale zkrátka to nějak nejde, protože mi strašně chybí ta přirozená náklonnost. Mám nějakou představu o tom, jaký bych ten vztah chtěla mít.

Nechci měnit sebe a nechci měnit ani partnera, protože to není řešení.
Nevím, zda bych měla přítele raději opustit nebo ještě počkat, zda se to nezlepší.

Odpověď:

Dobrý den Veroniko,

velmi vám děkuji za důvěru a otevřenost, se kterou se na nás obracíte.

Vztahy samy o sobě jsou velmi náročné, je to neustálý proces, na kterém je potřeba pracovat a posouvat. Sám o sobě se vztah vyvíjí a přechází od prvotní zamilovanosti do něčeho hlubšího. Někdy se přitom přechodu může stát, že se zamilovaností opadne vášeň a touha, a naopak začnou vylézat nedokonalosti toho druhého. Tyto nedokonalosti pak můžou úplně přehlušit kvality partnera a tím nás od něj odcizí. Můžete si zkusit vypsat jeho klady nebo věci, kterých si na něm vážíte. Směřovat k nim pozornost.

Napadá mě, jestli se v životě vašeho partnera něco neudálo, jestli není pod velkým tlakem, že se jeho chování takhle změnilo. Nefrustruje ho něco? Přemýšlím nad sebedůvěrou a sebevědomím vašeho partnera.

Ve vztazích je to, co do nich vložíme, ale jednostranný velký vklad nemá dlouhodobě udržitelnou budoucnost. Ve vztahu se objevují role tahouna, který do něj dává víc energie a naopak toho, kdo se nechává vézt. Tyto role by se měly proměňovat, aby docházelo k dynamičnosti vztahu a zároveň aby to byl vztah vyrovnaný partnerský. Můžete s ním zkusit otevřeně mluvit o pocitech, které ve vás jeho názory a chování vyvolávají, a přitom se zkusit vyvarovat výčitkám.

Zkuste si položit otázku co přesně od partnera a vztahu potřebujete? Poté, co si to zodpovíte, se zkuste zamyslet nad tím, proč to potřebujete a co vám to má přinést?

Vztahy jsou o přijetí a naučení se v nich být v nich spolu a zároveň každý sám za sebe. Avšak kdybyste měla pocit, že jste opravdu velmi rozdílní a že vám ten vztah nenaplňuje základní potřeby a představy, tak bych zvážila odchod z něj. Ne všichni partneři jsou si souzeni pro celý život. Myslete i na sebe – na své pocity a potřeby.

Bohužel vám nemohu přes e-mail víc pomoci bez možnosti doptání se. Pokud byste měla pocit, že si potřebujete s někým promluvit více do hloubky s někým, kdo by vám pomohl utřídit myšlenky a pocity, tak bych vám ráda doporučila odborníky z poradny Therapia (https://koucink-psychoterapie.cz/), kteří poskytují i sezení přes Skype nebo se můžete obrátit na odborníka ve svém okolí. Zároveň se můžete obrátit na párového terapeuta, pokud byste byli motivovaní oba dva.

Závěrem bych vám chtěla popřát hodně sil a štěstí,

Barbora

Co opravdu potřebuje malé dítě, aby bylo v dospělosti šťastné v partnerském vztahu

Všichni jsme byli děti a všichni jsme měli nějaké rodiče, ať už jsme s nimi žili nebo ne. Děti vyrostou v dospělé a pak zestárnou. To je běžný koloběh života. Kvalita života se však u lidí liší a není to dáno osudem, ale naučenými negativními vzorci chování, které vedou k tomu, že nejsme v životě šťastni. Naučené vzorce chování neznamená jen to, že jsme to „okoukali“od svých rodičů, ale také to, jak nás naši rodiče naučili se chovat sami k sobě, tím jak se oni chovali k nám a také k sobě navzájem. Tyto vzorce se pak nejvíce projeví právě v dalším důležitém životním vztahu a tím je vztah partnerský a také náš rodičovský vztah k vlastním dětem.

Alarmujícím číslem je počet rozvodů s tím, že je potvrzeno a známo, že ne každý nefunkční partnerský vztah se rozvede, mnoho z nefunkčních párů spolu zůstává do konce jejich života. Společnost tedy vypadá na první pohled vztahově fungující, ale kolik párů je skutečně šťastných? Jelikož dostáváme největší emoční a vztahový základ od rodičů, pokládám si otázku, není něco v té výchově a péči od rodičů směrem k dětem špatně? A to i ve funkčních rodinách. I tam, kde si děti přáli, kde se o ně starají. Vzhledem k možnosti pracovat s dospělými klienty, kteří mnohdy vyrostli právě v těchto na první pohled zcela funkčních rodinách, ale nyní nejsou v životě šťastni, mi přišlo zajímavé zachytit zpětně, co se v péči o dítě běžně doporučuje nebo toleruje, ale ve skutečnosti mu to škodí a má to pro něj mnohdy důsledky na celý život, pokud s tím jako dospělý sám nepracuje.

Co je ve skutečnosti pro novorozené a nadále malé dítě od rodiče nejdůležitější? Pocit bezpečí, důvěra,přijetí. Právě tohle dělá základ pro jeho šťastný dospělý život. Aby byly tyto potřeby naplněny, musí rodiče dobře naslouchat potřebám dítěte a dobře zacházet s jeho emocemi. Příroda právě tohle zařídila skvěle, abychom k tomu měli příležitost. Dítě skoro do dvou let, někdy i déle nemluví. Novorozeně se vyjadřuje pouze emocemi a je zcela bezbranné. Máme tak šanci se na něj naladit a svým chováním mu dávat najevo – slyším tě, miluji tě, chci, aby ti bylo dobře, a tak vnímám, co nejlépe tvé potřeby a snažím se, co nejvíce to jde. Takto se pak dítě cítí milováno a v bezpečí a učí se mít důvěru ve své potřeby a ve svého rodiče (později je z toho základ pro důvěru k ostatním lidem, a hlavně k partnerovi). Pokud, je však takové chování od rodiče neprojeví, vytváří se pomalu, ale jistě narušený vzorec vnímání sebe sama a svých potřeb do dospělosti. Dítě si pak jako dospělý vybírá nevhodné partnery a sám trpí nízkým sebevědomím. Zamyslete se sami, jak obrovské množství lidí trpí ve skutečnosti nízkým sebevědomím, aniž by to sami ihned přiznali. Je to ale vidět na jejich životě. Lidé běžně nedokáží být samy nebo dělají práci, která je nebaví, nedokáží mít více peněz, žijí s partnerem, kterého nemilují a další. Tohle patří k problémům běžné populace, tedy lidí, kteří nevzešli jen z nefunkčních rodin, ale z rodin, kde se o ně pečovalo.

 

Jak se tedy pečuje v Čechách o dítě? Jak se plní od mala u dítěte pocity bezpečí, přijetí a důvěry? Jaký zájem rodiče dětem ve skutečnosti projevují?

 

 

Velkým nešvarem je ve výchově strach z rozmazlení dítěte. Tento strach je mnohdy přítomen již na počátku, kdy dítě po narození potřebuje vlastně jen kontakt s matkou a nakojit. Co se mu ale dostane navíc v rámci lásky od rodiče? Navíc dostane vlastní pokoj a vlastní postýlku a také kočárek. Nic proti tomu, všechno z toho má svou funkci, ale je potřeba dát dítěti čas, který hodně rodičů nedává. Dítě potřebuje čas si k věcem dospět a z toho pak vzniká další „nešvar“ –už by mělo umět…ale o to až později.

 

Dítě po narození tedy potřebuje hlavně pocit BEZPEČÍ a DUVĚRY ve svou matku. A to získá právě co největším kontaktem. Kolik rodičů se ale umí skutečně mazlit se svým dítětem? Kolik maminek stojí zoufale u kočárku, když děťátko pláče a místo toho, aby ho vzaly do ruky a utišily, kývají zoufale kočárkem, aby dítě uspaly.

Mezi běžné praktiky také patří dát již od dvou měsíců dítě samotné do postýlky do svého pokoje. Ano existují chůvičky a máma se potřebuje vyspat. Ale, co potřebuje dítě samotné? Není to právě bezpečná přítomnost rodiče? Děti si na to špatně přivykají a někteří rodiče volí metodu, „nechám vybrečet, aby si nezvykl, že tu budu za ním pořád lítat…“. Silným argumentem v této metodě je, že dítě později spí celou noc, takže to vlastně funguje…nefunguje, nespí, protože si jen neřekne…dostalo se mu informace, že jediný prostředek, který má, tedy pláč, mu nepomůže a také informace, potřeby mého rodiče jsou důležitější než mé. Potřeby rodiče jsou také důležité, ale je nutné je citlivě ladit právě s potřebami dítěte.

Někteří rodiče také fixují své dítě místo na sebe, na hračku. Stačí plyšová věc v postýlce k pocitu bezpečí?

Každá z milujících matek chce ze svého dítěte vychovat sebevědomého a zdravého člověka. Co to vlastně znamená? Zdravě sebevědomý člověk se dokáže zdravě prosadit, má své názory, ale zná hranice k sobě i k okolí, má k sobě kladný vztah, dokáže vytvářet hluboké a uspokojivé přátelské i partnerské vztahy. Má vnitřní propojení sám se sebou, dokáže tedy v životě určit, co by ho bavilo, vybere si práci, která ho naplňuje a umí si zároveň život užít a dostatečně odpočívat. Celkově cítí v životě smysl.

 

Upřímně, kdo z nás ale takový obrázek splňuje? A čím to, je, když se většina rodičů považuje za milující a pečující?

 

Už by mělo umět…mnoho matek nevědomě tlačí na sví děti a srovnává je s okolím. Mnohdy to dělají vlastně z lásky k nim. Obávají se, aby „nebyly jejich děti pozadu, aby se jim druzí nesmály a aby byly zdravé. U všech dětských lékařů číhají na matky tabulky a měření, to začínalo vlastně již v těhotenství a u porodu, jaké a má a nemá co být a matky začnou často podléhat strachu, aby jejich dítě bylo v pořádku a zdravé. Následkem toho však ztrácení kontakt právě s jejich dítětem, které má často prostě vlastní tempo. Vytváří to však jen zbytečný stres mezi matkou a dítětem a dítě opět necítí to podstatné, tedy to, že je přijímané a pouze milované. Namísto toho začíná přicházet první hodnocení – „vždyť už si to uměl, co zas děláš?“, „Zuzanka už chodí dávno na nočník a ty pořád nic“ apod.Dítě potřebuje různě dlouhou dobu na to, aby se naladilo na svou maminku a na své rodiče. Máma nemusí nic moc učit, ani peskovat na základě svého strachu. Má být jen pozorovatel a obdivovatel svého dítěte, jak je skvělé. Ve věku cca dvou let se dítě učí přirozeně vše samo a svým vlastním tempem. Místo toho ale někdy maminky, aniž by to tušily, dávají první základy pocitu, nejsi dost dobré.

 

Základem je tedy dávat dítěti pocit bezpečí, respektovat ho, přijímat ho, milovat ho a umět s ním mít fyzický kontakt. Právě to, je ale pro většinu rodičů těžké nebo alespoň část toho, protože je to doma nikdo nenaučil.

Co vlastně znamená v Čechách pečující matka. Téměř vždy máma, která dělá svačiny, uvaří, napeče, dobře oblékne, zaplatí, vybere „koníčky“, kam dítě poctivě vodí, ve starším věku poskytne peníze i ubytování, aby dítě vystudovalo, často vybere za dítě vhodné studium, aby se mu „dobře žilo“ a další. Méně často už ale dítěti otevřeně maminka projevuje blízkost, pohladí, pomazlí, řekne, že ho má rádo.

 

V dalším článku se zaměřím právě na to, jak mohou rodiče nezdravě ovlivnit život dítěte tím, že nerespektují jeho potřeby a myšlení. Vybírají za něj školu a zájmy, aniž by vnímali, co dítě opravdu chce a co si přeje a co ho baví. I to je často považováno za projev lásky a zájmu. Takový rodič se snaží vybrat dítěti takovou školu a zájmy, aby se „měl v životě dobře“, aby měl peníze, vždy se uplatnil apod. Dítě se ale tímto způsobem často mine se svými skutečnými schopnostmi a zájmy a není pak v práci a ve škole spokojené.

 

Tereza Zahrádková

 

 

Partnerský vztah – čím ho partneři nejvíce poškozují

Mezi nejčastější chování ve vztahu vedoucí často až k rozchodu patří výčitky, kritizování, ponižování, urážení se, citový chlad nebo naopak přílišná potřeba závislosti na vztahu či citové vydírání. Dá se říci, že také v chování patří běžně k dnešním vztahům. Mnoho z nich ale není šťastných a někde je intenzita tohoto negativního chování tak veliká, že se vztah rozpadne.

 

Mezi nejčastější bolestivé věty patří:

Zase jsem na všechno sama!

Ty jsi snad úplně neschopná!

Máš mě ještě rád?-často opakované ujišťování(citové vydírání)

Všichni jsou důležitější než já!

Měla bys zhubnout..

Vypadáš hrozně..

Nic jsi v životě nedokázal!

Jsi k ničemu!

Ve skutečnosti velká většina lidí ve společnosti trpí nižším sebevědomím nebo alespoň pocitem vnitřní nejistoty, což vede k tomu, že neumí jasně sdělovat své potřeby a přání a mnoho takových lidí nevytváří uspokojivé partnerské vztahy. Vysoké číslo rozvodovosti není tedy vůbec překvapivé, jelikož ve většině párů se časem u partnerů projeví „vnitřní démoni“ na základě nízké sebehodnoty. Nejasné projevy svých potřeb vedou k výše uvedeným negativním vztahováním se, které pak vztah ničí.

 

Dnešní rodiče, přestože jsou často milujícími rodiči vedou své děti od mala k přílišnému naslouchání autoritám a často neumí projevovat lásku skrze citové projevy a tělesný kontakt (mazlení). Celkově trpí rodiče strachem z rozmazlení a tak děti připravují nevědomě o přirozené plnění jejich potřeb, což může v dospělosti mít neblahý vliv právě na jejich dospělé vztahy. Bojí se, že když projeví jasně své potřeby, tak budou opuštěni. Stejně tak, jak to cítili od rodičů, kteří trestali jejich „neposlušnost“ odnětím lásky („vrať se až budeš normální, …když se tak chováš, nebude tě mít nikdo rád, ..zase si maminku zklamal apod…)

 

Ve většině vztahů jde udělat změna, pokud jsou oba partneři motivovaní, neznamená to však, že pom změně je vždy výsledek to, že spolu partneři zůstanou. Pouze část párů je zcela nezdravých, kde jeden nebo oba partneři mají skutečně zákeřnou potřebu druhému jakkoli ublížit (psychicky či fyzicky) a udělat cokoli, co zcela devastuje osobnost partnera. Takového chování se často dopouštějí lidí trpící poruchou osobnosti, kterým zcela chybí empatie a necítí morální hodnoty. Používají druhé pouze ke svému prospěchu, což aplikují právě i v partnerských vztazích.

Šťastný a spokojený člověk potřebuje nejen čas se svým partnerem, ale také čas na sebe, na práci, na přátele a na své zájmy. Jeho život je tak v rovnováze. Pokud je ale zdravě nastavený, nepřehání trávení volného času ani v jedné z oblastí. Dokáže volně „přeskakovat“ mezi časem pro sebe a časem s partnerem. Skutečně šťastný člověk přitahuje k sobě jako partnera také šťastného člověka, který pravděpodobně tráví svůj volný čas stejným způsobem, pak mezi nimi tedy vládne pocit rovnováhy.

 

Tereza Malimánková

Poradna Therapia