Příspěvky

Bývalá přítelkyně narušuje náš vztah

Dotaz:

Dobrý den. Mám dotaz ohledně mého vztahu.  Jsme spolu s přítelem něco přes rok a i spolu žijeme. Všechno bylo dobré, než to zjistila jeho bývalá přítelkyně. Brala jsem jí normálně, přeci jen spolu nejsou přes čtyři roky jsem si říkala. No asi po měsíci co jsme se seznámily si mě přidala na Facebook a pořád chtěla s náma někam na výlet, nebo ať přijedeme na návštěvu my, nebo ona k nám, že dáme víno a můžeme tam spát, nebo ona u nás atd. To jsem odmítala, všechno má svý hranice. No pak začala ale psát mému příteli jak jí chybí, ať se k ní zpět nastehuje a jiné bláboly. Tak jsme se pohádali, protože přítel tvrdí že je psychicky nemocná, protože neměla

pěkné dětství, nezažila tu lásku v rodině, že nikoho pořádně nemá a že mu jí je líto, ale ať se nebojím, že on to má uzavřené. Tak jsem se s ním ale domluvila že si s ní dám schůzku abych jí řekla ať tohle nedělá, že teď máme vztah my dva a ať se nesnaží mezi nás stavět. No tvrdila mi, že ho bere jako bráchu a za pár dní mi její kamarádka řekne že to není pravda že stále doufá že se k sobě vrátí. Začala se pořád vnucovat na návštěvy čím dál víc, samozřejmě jsem to vždy razantně odmítla. Příteli jsem se dlouho snažila marně vysvětlit že pokud s ní neukonci kontakt úplně, než se z toho probere tak nám to bude ničit vztah. Nejdřív o tom nechtěl ani slyšet, že prý to nechápu, že nikoho nemá.

No pak jsme po nějaké době přijeli na návštěvu k ní, protože bydlí s naším kamarádem a ona pokaždé co se na mého přítele podívala, tak slzy v očích a jako třešničku se ho ptá se na náš byt. Jako ve smyslu proč tam bydlí. No vyznělo to tak, jak kdyby se k nám chtěla stěhovat. No sehrála takový divadlo na city, že jsem se fakt hodně držela a po chvíli říkám hele jedeme domů. Venku mu říkám co tohle mělo jako bejt? No a to už trošku otevřel oči a říká no hrála takovou hru nějakou na mě a taky mi přišlo jak kdyby s námi snad chtěla bydlet. Tak říkám hele tohle bylo naposled, tomuhle já přihlížet nebudu.

Chvíli klid a pak se po vánocích náhle objevila u nás, oblečená jak lehká dívka s vánočním dárkem a mluvila jak pořád v něco doufá a že naděje umírá poslední atd. No hned mi došlo na co naráží. Prostě stále zkouší. Můj názor a obrázek na ní je takový, že si myslím, že dětství sice neměla růžový, to mám podložené, ale působí na mě dojmem, že si hodně věcí přivymyslela, dělá ze sebe tím chudinku a využívá to ve svůj prospěch, protože ví, že můj přítel jí vyslechne když se něco děje atd. Při seznámení s ní jsme se tak různě bavily a ptám se co dělá za práci a ona no já nepracuju, já mám spolubydlícího co mě léta miluje a udělal by pro mě cokoliv, tak mi platí byt a živí mě. No tak mi vše nahrává do karet, že hraje takovou hru na ty lidi kolem sebe, manipuluje jimi a oni jí to věří, protože litovat se a brečet umí snad na povel, to jsem taky zažila a zneužívá je tak ve svůj prospěch jak v tom bydlení, tak že pořád píše mému příteli. No a já nevím jestli vůbec existuje možnost, že takový člověk dá někdy pokoj (otravovala i když měla svého partnera jiného už). Příteli věřím že s ní by nikdy být už nechtěl dle vztahu co měli, ale nikdy se s ní prý bavit nepřestane, že jí bere jako rodinu. Tak nevím, jak se k tomu postavit? Jestli má vůbec smysl čekat že jí to přestane jednoho dne bavit a hrát jakože jsem v pohodě, aby nezačala dělat naschvály, nebo se tajně neschazeli. Přiznal mi totiž pak pár věcí, že když jsme se hádali, tak se sešli na pokec venku aniž bych to věděla, nebo si volali. Přišlo mi to jak kdyby k ní měl pořád nějaké hlubší city, nebo možná zadní vrátka na začátku našeho vztahu. Netuším. Nicméně tohle tajný scházení jsme si vyjasnili, tomu už je dlouho konec a říká že o mě přijít nechce. Ale kontrolu nad tím jestli si píšou nebo volají nemám, a hlídat ho taky nebudu. Snad to není zmateně sepsané, ono se toho odehrálo ze začátku totiž fakt dost a ve mě už zůstal takovej divnej pocit a nervozita z toho všeho. Děkuji moc za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

situaci pro mě popisujete zcela srozumitelně. Vidím, že situace je složitá a přijde mi, že vaše možnosti ji ovlivnit jsou velmi omezené. Z mého pohledu tam vnímám jako hlavní zodpovědnost vašeho partnera, aby se vůči ní vymezil takovým způsobem, aby přestala jeho bývalá přítelkyně narušovat váš partnerský vztah. Chci ocenit vaši odvahu k tomu, že jste se vůči ní i partnerovi vymezila a dala jasně najevo váš postoj, to vnímám jako klíčové. Nicméně mi přijde, že vaše vymezení stále dostatečně nerespektují. Vnímal bych jako důležitý krok si ujasnit, jak dlouho a jaké situace jste ochotná snášet, protože si představuji, že je to pro vás velmi náročné, frustrující a bohužel do jisté míry mimo vaši moc. Osobnost, kterou popisujete u bývalé přítelkyně partnera je pravděpodobně velmi zdatná v manipulaci se svým okolím a umí toho velmi dobře využívat. Zde můžete aspoň partnerovi pomoci prohlédnout, co je manipulace a upozorňovat ho na to, ale pravděpodobně to nebude zcela efektivní způsob komunikace, protože byste se takto pustila, do jakého si nejistého boje. Nicméně vnímám jako důležité o vašich pocitech s partnerem komunikovat o tom, co cítíte a o vašem postoji k celé situaci. Z jakého důvodu se vůči ní partner zcela nevymezil se můžeme pouze domnívat, jestli přervávají city, zadní vrátka a podobně. Proto se opět vracím k opakované komunikaci o tomto problému. Zdůrazňování toho, jak a proč to narušuje váš vztah a jak vám v tom je. Argument, že měla těžké dětství a nikoho jiného nemá atd. ji neopravňuje k tomu, aby překračovala vaše hranice a narušovala váš osobní prostor. Proto bych důrazně trval na chránění si alespoň svého vlastního prostoru, když se váš partner nechce vůči ní vymezit můžete to udělat sama.

Myslím, že by pro vás mohlo být užitečné mít i někoho, s kým byste mohla v bezpečném prostředí komunikovat o vašich problémech. V tomto směru by mohl být velmi užitečný terapeut. Zkuste se podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz ,kde byste mohla v bezpečném prostředí probrat celou situaci, udělat si jasno o dalším postupu, ventilovat své emoce a ujasnit si své pocity a postoje. Mohli byste zvážit také možnost párové konzultace, kde byste s partnerem mohli využít prostor k vyřešení tohoto dlouhodobého problému mezi vámi, který narušuje váš vztah. 

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

Nezdravě nastavené hranice ve vztazích

  1. Uvědomte si svá slabá místa, kde konkrétně vám lidé nejvíce narušují hranice

Často se stává, že vám vaše hranice narušuje určitý typ lidí nebo dokonce každý, kdo má nezdravě nastavené hranice. Někdy má třeba žena dobře nastaven hranice se ženami, ale ne s muži.

  1. Jak je na tom moje bezpečná a pevná základna – PILÍŘE mého života

a)rodina/partnerský vztah – jsou zdrojem podpory a bezpečí nebo vás unavují?

b)práce (naplňuje vás práce a jste spokojeni v pracovním kolektivu?)

c)peníze (máte dost na to, abyste se uživili a také si něco užili?)

d)zájmy (máte nějaké? Našli v životě v čem jste dobří a co vás naplňuje?)

e)zdraví (cítíte se plní energie a dobře ve svém těle?)

f)přátelé (setkáváte se s nimi pravidelně a „dobíjejí“ vás? Máte nějaké?)

 

Abychom mohli zdravě stavět hranice, potřebujeme mít na ně energii. Abychom měli energii, potřebujeme mít alespoň většinu ze svých pěti pilířů v pořádku. Pokud tomu tak není, je potřeba se zaměřit ideálně na jednu oblast, na které zapracujeme. Nemusí to být ta nejdůležitější, pokud by byla pro nás nejtěžší k řešení. Pokud třeba nejste zdraví a jste stále unaveni, je potřeba řešit nejdříve právě to, předtím, než se pustíte do řešení partnerského vztahu a nastavování hranic. Někdy, je ale naopak „lehčí“ to udělat obráceně. Důležité je nasměrovat vždy jasně vaší energii do jedné z oblastí, a tu vyřešit, než postoupíte dál.

 

  1. Jak jsem na tom s odmítáním, umím říkat NE?

Lidé, co nemají zdravě nastavené hranice neumějí často říkat NE, a to i v situacích, kdy je to nutné, aby ochránili své duševní nebo fyzické zdraví. U každého je samozřejmě jiná míra, jak moc odmítat umějí nebo ne. Pokud neumíme říkat NE, jsme-li nuceni odmítat, napadají nás pochybující myšlenky jako „Nepřeháním to? Nejsem sobecký? Nejsem moc náročný? Zejména téma sobectví je u lidí s narušenými hranicemi silné. Často jsou od svých rodičů nastaveni ustupovat. Buď byl jeden z jejich rodičů nebo oba takoví, že sami neuměli své hranice nastavit nebo byli jako děti naučeni, že když se ozvali se svými potřebami, které se rodičům nelíbili, použil na ně rodič manipulaci. Snažil se v dítěti vyvolat pocit viny za to, že takovou potřebu vůbec má a chce. V dítěti se tak začalo tvořit nejisté „já“, které neustále pochybuje, zda má právo na své potřeby.

  1. Představ si, jak vypadá můj vnitřní „narušitel“ hranic

Stává se vám, že když si chcete udržet hranice v nějaké důležité situaci, „ozve“ se ve vaší hlavě vnitřní pokušitel? Když vás třeba partner naštve a odhodláte se už bránit. Vnitřní pokušitel většinou říká slova jako „a nepřeháníš to? Nejsi moc náročný/á? Neuspěcháváš to?Přeci se to dá vydržet..“Nebo si představte jinou situaci, třeba když se rozhodnete začít cvičit a hubnout. Jste odhodlaní a nakonec je zase večer a nejen, že jste necvičili, ale jedli jste přesně tol, co jste původně nechtěli. Všimli jste si vnitřního narušitele, který vám přes den našeptával: jsi unavený/á, zacvičíš si později, tak si dej ještě ten hamburger a večer si uvaříš už to zdravé jídlo…, ale nakonec k tomu nedojde večer ani druhý den. A vnitřního pokušitele vystřídá jiný „hlas“ v hlavě: Jsi úplně neschopná/ý, všichni okolo se umí rozhodnout a zhubnout. Stejně nezhubneš, tak se o to ani nepokoušej.

V terapii tyto hlasy u klientů pojmenováváme. Typy hlasů jsou u lidí různé. Někdy je to věznitel, tyran, trenér, šikanatér, pokušitel apod. Zkuste si takovou osobu představit a  uvědomit, komu z vašich rodičů nebo jiných autorit je obsah hlasu podobný? Někdo váš totiž sám se sebou naučil takto komunikovat.

      6.Jak jsem na tom s disciplínou a řádem v životě

Dodržování řádu a disciplíny je pro lidi s narušenými hranicemi náročné, právě proto, že k řádu a disciplíně jsou pevné hranice zapotřebí. Někdy se takto narušené hranice mohou projevovat i opačně, tedy, že lidé dodržují řád extrémně a obávají se, že nebudou mít věci pod kontrolou.

      7.Kdo mě jako dítě naučil nedodržovat hranice nebo je dokonce cíleně druhým narušit

Představte si, že máte v hlavě nějakou osobu, která vás začne „nabádat“ v případě, kdy je potřeba dodržet hranice/být disciplinovaný nebo dodržet pro sebe důležitý řád nebo kdy je potřeba být důsledný. Jako příklad si můžeme dát situaci, kdy jste si slíbili, že už si nedáte smažené jídlo. Najednou ale dostanete venku hlad, a jdete okolo fast foodu. Možná se najednou ve vaší hlavě objeví myšlenky jako  – no jednou se nic nestane/stejně to nevydržím/ráno už jsem měl sladké, tak už je to jedno a dám si. ..Kdyby jste si měli ve své fantazii představit, jak vypadá osoba ve vaší hlavě, která „říká“ tyto věty? Je to žena nebo muže? Jak je stará? A Nepřipomíná vám svými větami náhodou jednoho z rodičů nebo jinou blízkou osobu ?……

       8.Dokážu jít zdravě do konfliktu?

Pokud se bojíte konfliktu nebo do něj jdete naopak příliš agresivně, je to signál o tom, že vám v dětství někdo narušoval vaše hranice. Možná jste byli za váš vztek trestáni fyzicky nebo psychickou manipulací nebo jste si naopak bez agrese nemohl prosadit ani základní potřeby.

Konflikt patří k životu a neznamená to, že druhého nemáme rádi. Stejně tak to neznamená, že nás druhý chce opustit, pokud on sám konflikt vyvolá. Strach z konfliktu je často u lidí spojený se strachem z opuštění, který většinou vzniká během dětství. Tam mohl rodič vyvolávat v dítěti pocity viny, pokud si dítě potřebovalo prosadit své potřeby – často i ty základní.

  1. Jak jsem na tom se s péčí o sebe – jak dokážu mít rád/a sama sebe.

Nenechte se mýlit, péčí není myšleno jen to, jestli se člověk hezky učeše nebo koupí hezké  Oblečení. Sebepéče je zejména o upřednostnění sebe, kolik energie do sebe umíte dát. Nejlepší měřítko je dám sobě stejně jako druhému? Uděláte si stejně hezky ozdobenou svačinku, jako jste ji udělala svému dítěti? Kdy jste si naposledy koupila hezké nové oblečení, i když vám to staré už dlouho nesedí? Dáte si tu práci uvařit si dobrý a zdravý oběd nebo se odfláknete ve fast foodu, i když pak tloustnete. Zdráháte se vydat peníze za něco dražšího, ale pokud by to bylo pro dítě nebo pro manžela, koupila byste to okamžitě? Když vám není dobře, dojdete si včas k lékaři nebo si doma v klidu odpočinete? Nebo nedokážete vydržet ležet  a místo toho pracujete nebo jdete uklízet? I malým zanedbáváním prokazujete sám/sama sobě, jak se nemáte rád/a. Svému vnitřnímu já si neustále svým odsouváním dáváte najevo – jsem na posledním místě nebo alespoň na druhém….a pak se možná divíte, že vás takto upozaďují vaši blízcí nebo okolí. Ale co jim vy sami vysíláte za informaci o sobě?

 

Mgr.Tereza Malimánková

Vedoucí poradny Therapia

Partner mé náctileté dcery je manipulátor

Dotaz:
 
Dobrý den.
Prosím o radu. Naše jediná dcera 15 let odešla z domu. Necelý rok má kluka 18 let. Ten je silný manipulátor. ona nevidí, neslyší. Neuznávají variantu chodit spolu, ale jen žít. Dokud se jim vše dovolovalo, tak to bylo super, jakmile jsme začali mít výhrady, dělali si stejně, co chtějí oni a její kluk začal být arogantní a začal nám vyhrožovat.
Na základě toho si požádala babi od jejího kluka vzít si do její péče / to je tah, jak toho docílit, protože bydlí v rodinném domku společně/. My jsme jí kluka nezakazovali, ale s žitím s klukem jsme nesouhlasili. Dcera šla dobrovolně do Čtyřlístku a OSPOD pak podpořil, aby do soudu, který bude 1.3., bydlela u nich. Dcera tvrdí, že jsme ji psychicky týrali, zavírali před okolním světem atd. Všechno co řeknou oni, OSPOD bere jako fakt. OSPOD nám řekl, ať počítáme s tím, že u soudu podpoří zájem dcery. My vidíme, že dcera je opravdu zmanipulovaná a zdárně se učí manipulaci také. Poradíte, jak jí otevřít oči? Ustřihla veškeré kontakty nejen s námi- rodiči, ale s celou svou rodinou /babičky, děda, teta, strejdové…/ Komunikovat s námi nechce a posílá jen nařízené SMS OSPODem. Ty jsou většinou jízlivé a píše ve stylu: máme se úžasně, skvěle… Veškeré své chování podřizuje jen svému klukovi. Pozvání na oběd domů odmítla. Obáváme se, že teď už je v jeho područí a není návratu zpět. Dcera je hodná holka, která chce všem pomáhat a na klukovi doslova citově závislá. Bojíme se, že jsme o dceru přišli. 

 
Odpověď:
 
Dobrý den, děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz.

Z dotazu jsem pochopil tíživost a bezradnost vaší situace, která se týká vztahu s Vaší dospívající dcerou. Přiblížím Vám některé možné situace a věci se kterými se může Vaše dcera v průběhu dospívání setkávat. Právě tento věk je velmi často doprovázen různě silnými krizemi, které vedou k sebeurčení a sebepoznání dospívajícího. Oblastí, které jsou často vyostřené mezi rodiči a dětmi bývá několik. Pozornost je ze strany dospívajícího věnována především těmto oblastem: identitě, sebepojetí, sexualitě,  tělesnosti a autority. Konflikty mezi rodiči a jejich dospívajícími dětmi často souvisejí právě s různými potřebami jednotlivých členů rodiny. Tedy potřeby jednotlivých členů rodiny mohou být v rozporu. Cílem každého dítěte je separovat se a nastavit si vlastní hranice a vymezit si vlastní prostor. Proces je to obtížný a plný různých životních kotrmelců. Možná, že i Vy sama si vzpomenete jaké obtíže provázely Vaše léta dospívání.

Tíživost Vaší situace je prohloubena především blížícím se soudním řízením, zapojení OSPOD a ztrátou kontaktu s dcerou, zda-li jsem tomu dobře porozuměl z Vašeho dotazu. Nastínil bych Vám ještě v kostce náplň práce OSPOD tedy sociálně právní ochrany dětí. Pole působnosti je ohraničeno zákonem o  sociálně-právní ochraně dětí (359/1999 Sb.) Mezi práva OSPOD patří: jednání s rodinou a dítětem, provádění šetření, vyžádat si zprávu (např. od školy, lékaře) a spolupracovat s dalšími institucemi. Má i povinnosti:  vyhodnocování a individuální plánování ( jakým způsobem s rodinou dále pracovat ), ochrany rodiny a dítěte

 ( OSPOD by se tedy měl vždy snažit o zachování a stabilizování rodiny), informování rodičů o jeho postupu a poslední povinností je přijetí oznámení ( Každý se může obrátit na OSPOD, jak rodiče tak i děti).

Při čtení Vaší zprávy jsem nabyl dojmu, že OSPOD vnímáte jako možnou hrozbu, která se bude pouze zabývat jedním úhlem pohledu. Proto jsem Vám chtěl přiblížit jeho fungování a povinnosti a snad Vám tím zmírnit obavy z domnělé nespravedlnosti. 

“Jak jí otevřít oči”. Spíše než otevírat oči někomu koho znám jen z popisu mě napadá věnovat se kontaktu, který zůstal. Tedy sms zprávám, které jsou pro teď velmi strohé, ale udržují přeci jen spojení mezi vámi a dcerou. Přijde mi, že zde z Vašeho vyprávění vidím cestu, jak s dcerou komunikovat. Všiml jsem si a snad i dobře pochopil, že zprávy si vykládáte jako jízlivé. Chtěl bych podotknout, že  zprávy s takovým záměrem nemusí být nutně psány. Samozřejmě nejsem jejich čitatelem, který by je byl schopen lépe interpretovat. Ze zaslaného dotazu a líčení jsem nepostřehl jak reagujete vy na její zprávy nebo jestli jí odpovídáte.  

Manipulace o které píšete ve mně osobně spíše vyvolává představu snahy se vymezit vůči rodičovské autoritě. Možná velmi neohrabaně a ještě s malou zkušeností jak se k věcem postavit a vyjednávat o nich. Vracím se tedy k začátku mé odpovědi ve které jsem Vám přiblížil možné prožívání dospívajícího. 

Zkusil bych tedy s dcerou prozatím prohloubit komunikaci přes sms zprávy. O tématech, které vás naopak mohou sbližovat. Taková, která mohou podpořit pocit bezpečí na obou stranách jak na Vaší tak i dceřiné. Najít cestu ke společné shodě a porozumění je možné i skrze další způsoby jako je např. rodinná psychoterapie nebo poradně. Zde je možné věci probrat více do hloubky. Níže Vám zasílám odkaz na naši poradnu, která se zabývá i rodinnými tématy.

https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

S přáním znovu úspěšného shledání

Jindřich

 

Rodiče manipulátoři-jak mi pomohla psychoterapie?

Právnička Petra vyhledala odbornou pomoc

 
Pro terapii jsem se rozhodla díky recenzi kamarádky, která také na terapii v totožné poradně chodila. Vyplnila jsem dotazník na internetových stránkách poradny, aby věděli, proč se na poradnu obracím. Poradna mě kontaktovala během 12 hodin. Následně se mě ujala Mgr. Malimánková a domluvily jsme termín prvního sezení. Terapie probíhala profesionálně, online, cítila jsem se konformně, bezpečně. Paní magistra mě vyslechla, aby detailněji zjistila důvod našeho sezení – rodiče mám manipulátory, vše jsem dělala špatně a cítila jsem se každý den vinná
 

Přestala jsem se obviňovat

 
Již z prvního sezení jsem si odnesla rady, které jsem začala aplikovat v konverzaci s rodiči a bylo mi psychicky výrazně lépe. Každé následující sezení ve mě vzbuzovalo pocit, že jsem se obrátila na odborníky, kteří mi chtějí naslouchat, poradit, pomoci vyřešit moje trable. Po sezeních jsem se cítila silnější a přestala jsem se obviňovat. Paní magistra mi pomohla v mojí hlavě urovnat to, co já si přeji, co se mi líbí, co mi dělá dobře. 
 
Stal se ze mě ve 25 ti letech nový člověk, který se už nebude všeho bát, vše přehnaně řešit, nebudu se obviňovat, nebudu své postoje nikomu odůvodňovat. 
 

Terapii doporučuji každému

 
Terapii bych doporučila každému, kdo má sebemenší otázky nad svým životem. Do našeho prvního sezení jsem se bála o problémech mluvit, říkala jsem si že si vymýšlím, že rodiče se mnou nemanipulují, že já jsem ta špatná. Nicméně jsem se s rodiči často dohadovala a spory končily mým brekem, nechutí žít, pochybovala jsem nad smyslem života.
 
Kvůli těmto stavům jsem si řekla o pomoc. Velkou roli sehrála kamarádka, která mi pomohla vyplnit úvodní dotazník do poradny.
 
Tímto velice děkuji, že jsem začala žít nový sebevědomější život bez výčitek.

Odhodlat se k terapii mi pomohla kamarádka

 
Tato recenze patří nejenom lidem v podobné situaci, jako jsem byla já. Tato recenze patří i těm, kteří se nachází v okolí těch, kteří trpí, nemají se rádi, jsou smutní, …. Aby totiž takoví přihlížející lidé mohli pomoci “obětem” tak, jako pomohla moje přihlížející kamarádka mně. 
 
Recenze naší klienky na sezení u Mgr.Terezy Malimánkové
Mgr.Tereza Malimánková pracuje často s klienty, kteří uvázli v kruhu konfliktní komunikace s manipulátory a také v kruhu sebeobviňování. V terapii probíhá analýza dané situace a zároveň poradenství, kdy dává konkrétní návod, jak pracovat s manipulativními jedinci v komunikaci.
 
 

Doporučení knihy Nenásilná komunikace Marshall B.Rosenberg

V naší společnosti se v komunikaci běžně používá hodnocení někoho nebo něčeho. Za hranou slušnosti se běžně považuje jen to, když jsme na druhého sprostí. Běžně však v hovorech s druhým používáme kritiku, výčitky či dokonce ponižování, když nejsme s něčím spokojeni.
V naší komunikaci chybí respekt k druhému a ten naopak mnohdy nahrazuje manipulace jako prostředek něčeho dosáhnout. Není se čemu divit, manipulace se běžně používá i ve výchově dětí, a tak je vidět, že si celé generace pak nevěří v tom, že by skrze respekt něčeho dosáhly. Za respekt často mylně považujeme to, když jsme v hovoru naopak moc potlačeni, a tak se nám stane, že nedáme své potřeby najevo druhému jasně a znovu se nám potvrdí, že jinak než „násilnou komunikací“ u druhého ničím nedosáhneme.
Lidem často chybí nástroj, jak mají vlastně správně komunikovat? Jak si u toho zdravě držet hranice? Běžně používáme v mluvě kritiku, výčitku či jiný druh manipulace a pak se divíme, že se nám kazí naše blízké vztahy, a to i přesto, že mnohdy i dosáheme svého.


Autor knihy Nenásilná komunikace Marshall B.Rosenberg dává ve své knize přesný a příjemně popsaný návod, jak se naučit komunikovat nenásilně a dosáhnout svého. A nejen dosáhnout svého, ale přiblížit se s člověkem. Jeho cílem je v komunikaci s druhým dosáhnout upřímnosti. Autor nepoužívá jako nástroj vysvětlování nebo obhajování se, když ho někdo dokonce i slovně napadne, ale začne se o druhého zajímat a snaží se na něj „nacítit“. Používá šikovné otázky, doptává se druhého a zjišťuje, co potřebuje.
V běžném hovoru se autor vlastně chová jako terapeut a používá terapeutické techniky jako parafrázování, kdy se ujišťuje, zda pochopil správně, co druhý říká. Příkladem může být dotaz: „Cítíš se dotčený, protože bys chtěl za svou snahu dostat více ocenění?“
Marshall v komunikaci vždy prosazuje empatii k druhému, a to i v případě, že je k němu druhý agresivní či útočný. V knize uvádí několik příkladů ze svých přednášek, kdy se setkal s lidmi z rozdílných kultur či sociální vrstvy, kteří na něj přímo na přednášce slovně velmi silně útočili. Autor je dokázal svými empatickými a vhodně položenými otázkami zklidnit, a dokonce dostat na „svou stranu“.
Kniha patří mezi skvost psychologické literatury a na vysoké škole ji studenti měli vždy v seznamu „povinné literatury“.
Za mě je největším objevem knihy to, jak se za každým konfliktem skrývá nějaký strach člověka. Často, když se na nás někdo rozčiluje to shodíme slovy, je drzí, co si to dovoluje, pořád něco má. Ve skutečnosti je ale často za útokem skryto mnohem více a útočník jen neuměl jasně vyjádřit svou skutečnou potřebu.

Mgr.Tereza Malimánková
Poradna Therapia

Jak reagovat na pasivní agresi

Co je pasivní agrese?

Pasivní agrese se zásadně liší od agrese jako takové. Agrese je zjevná a čitelná. Agresivní člověk nijak neskrývá, že je agresivní. Zcela zjevně vyhrožuje nebo křičí nebo jinak prosazuje svou moc nad druhým.

Pasivní agrese je oproti tomu skrytá forma agrese. Používají ji lidé, kteří se obávají jít do otevřeného konfliktu. Navíc se vnímají spíš jako oběti než jako agresoři. V komunikaci používají výčitky, ironii, plané sliby, manipulace nebo se urazí či mlčí. Tímto skrytým způsobem se vás snaží dotlačit k tomu, abyste se zachovali tak, jak potřebují. Je to velmi podobné manipulaci. Projevy pasivní agrese jsou různorodé. Například, když po vás pasivně agresivní člověk něco chce a vy odmítnete, může se třeba urazit nebo se začít cítit jinak ublíženě. Tím ve vás pravděpodobně vyvolá pocit viny, aniž byste ve skutečnosti udělali něco zlého. Zejména člověk, který má k pocitům viny sklony začne v té chvíli pochybovat, jestli nebyl „zlý“ nebo moc přísný nebo náročný. Jestli své odmítnutá neřekl moc „ošklivě“ nebo jestli je vlastně nutné, aby odmítal..vždyť mu to vlastně nic neudělá.Tímto způsobem si pasivně agresivní člověk vymaňuje své potřeby a to i ty, na které nemá právo.

Další příklady pasivní agrese?

 

Znáte situace s někým ze svých blízkých, kdy se mu obáváte říct něco nepříjemného, protože se na několik hodin nebo dní urazí nebo s vámi přestane mluvit? Pak jste se setkali s pasivně agresivním člověkem. Cítíte se vedle svého blízkého nepříjemně, protože máte pocit, že vás často uráží nebo shazuje, ale když na to poukážete poníží vás argumentem, že jste nějaká citlivka, že to byla jenom legrace..?Pak je to pasivní agrese.

Slibuje vám opakovaně váš partner spoustu věcí, ale neplní je? Pak je to pasivní agrese.

 

Pasivní agrese se vždy skrývá za něco „dobrého“. Přeci se nemůžete zlobit na člověka, který se jen snaží dělat legraci nebo člověk, který nemluví a nic mu není, je přeci jen unavený. Nebo člověk, která vás nerespektuje, ale dělá to přeci proto, že to s vámi myslí dobře ..(jako třeba nevhodné rady či zásahy do vašeho života od vaší maminky nebo tatínka).

 

Proč lidé používají pasivní agresi?

Pasivně agresivní člověk tak jedná z důvodu, že se zbavuje zodpovědnosti za svoje činy. Neumí jednat otevřeně, kdy by byl nucený přiznat, tohle se mi nelíbí, tohle potřebuji, tohle nechci, protože by to pak mělo své důsledky. Příkladem může být žena, která vyčítá muži, že se špatně obléká nebo, že chodí často s kamarády, ale ve skutečnosti už jí dlouhodobě nevyhovuje soužití s jejím partnerem. To by však mělo důsledky, kdyby to vyslovila nahlas. Možná by se i rozešli a na to třeba taková žena nemá odvahu.

 

Pasivně agresivní člověk nikdy nepřizná, že je agresivní

 

Lidé, co se přiklání v komunikaci k pasivní agresi neumějí dobře komunikovat svoje potřeby a emoce. Tento vzorec chování se často vytvářel už v jejich dětství, kdy mohl jeden z rodičů být pasivně agresivní a dítě to tak „okoukalo“ a zvnitřnilo si to jako způsob komunikace. Další z možností (nebo jejich kombinace) je, že dítě samo bylo v takové rodině nějak potlačováno ve svých potřebách a projevech pocitů či nespokojenosti. Pokud matka dítěte reaguje ublíženě, uraženě nebo naštvaně, pokaždé nebo často, když dítě projeví nespokojenost nebo jinou potřebu, dítě se naučí potřeby neprojevovat čitelně. Začne se potlačovat. V potlačování pak pokračuje i v dospělosti ve svých vztazích.Tam se vlastně začne oprávněně cítit ublíženě. Často se dospělý, který se potlačuje dostává do pocitu frustrace ve vztahu, kdy si zbytečně neřekne o své potřeby. Často používá slova jako „ne, to je v pohodě, mě to nevadí, jasný, to počká, nemám nic důležitého apod. To má však svoje důsledky, protože pak očekává i od druhých, že potlačí své potřeby, respektive, že je nebudou mít. Pokud najednou něco druzí odmítnou, cítí se „oprávněni“ reagovat ublíženě.

Jak na ni reagovat?

Popište, co vidíte a co to s vámi dělá. Příkladem může být, že odmítnete nějakou pomoc vaší maminky a ona se urazí a přestane s vámi mluvit. Vaše reakce může být „vidím, že si se mnou potom, co jsem odmítla tvou pomoc přestala mluvit. Všimla jsem si, že to děláš opakovaně“. Není mi to příjemné, mám pak strach ti něco příště odmítnout.

V tom lepším případě zareaguje rodič otevřeně a je možné, že si své reakce nebyl ani vědom a omluví se. V horším případě bude s pasivní agresí pokračovat…“ty seš nějaká citlivá, furt na mě něco vidíš, vždyť ti vůbec nic nedělám“. V takovém případě si je daná osoba vědoma své pasivní agrese a nehodlá to druhé straně ulehčit svou otevřeností. Tento se rodič dostal do role oběti a cítí se tak (ač neoprávněně, protože máte právo odmítat). V tomto případě je dobré reagovat na odpověd rodiče stejně jako na manipulaci, tedy NEVYSVĚTLOVAT a NEÚTOČIT, ale brát jako bernou minci ne, to co je „cítit“ z rodiče (tedy naštvání), ale slova, která říká.Vaše odpověd by tedy mohla být „aha, tak to jsem si asi špatně přečetla ve tvým chování, tak to je fajn“.Po takové odpovědi je jasné, že jste se na pasivní agresi nenachytali a přestává její účinek fungovat.

 

Nevysvětlujte ani neútočte….uvědomte se, že se vás pasivně agresivní člověk snaží dostat do role agresora, protože on sám se cítí jako oběť

 

Zkuste si uvědomit, že pasivně agresivní člověk vás chce naštvat a vyvolat ve vás frustraci, protože se sám cítí ublížený. Neberte tedy jeho útoky doslova a vážně,přestože je to těžké. Ve chvíli, kdy se naštvete a budete pravděpodobně reagovat výbušně pasivně agresivní zůstává v klidu.Často používá věty jako „co tu na mě křičíš,jsi agresivní, nejsi  normální, vidíš kdo tu má problém?Ty jsi tak přecitlivělý!Nedá se ti nic říct!“

Nikdy s pasivně agresivním člověkem nezačínejte hádky!Nikdy nevyhrajete.

Zejména s pasivně agresivním člověkem, stejně tak i s jedincem, který manipuluje je potřeba si pevně nastavit hranice a dodržovat je. Zejména v těchto dvou případech je to často velká zkouška trpělivosti, protože od manipulativních nebo pasivně agresivních lidí dochází opakovaně k jejich narušování. Budete tedy nuceni si hranice opakovaně udržovat a zpevňovat. Domluvíte se třeba s rodiči, že nebudou vašemu dítěti dávat sladké. Oni to před vámi se sebezapřením dodrží, ale sladké dávají nadále vašemu dítěti „potají“. Pokud se ohradíte, znovu se můžete dostat do pozice „agresora“ – vždyť je to jenom sladké, ať dítě taky něco užije, pořád něco máš.Pasivně agresivní člověk nedokáže připustit v situaci svou zodpovědnost a má tendence v druhých vyvolávat pocit viny a sebe dávat do pozice dobráka a oběti.

 

Pasivně agresivní člověk byl ve své rodině často nedoceněný a kritizovaný nebo nějak emočně potlačený. Abyste mu porozumněli, zkuste si uvědomit, proč takto reaguje. To však neznamená, že mu pasivní agresi máte v komunikaci odpouštět a umožnit mu vás opakovaně nerespektovat. Pasivně agresivní člověk má také často pocit, že nemá možnost volby, že to, co si nevyjedná svou skrytou agresí nebo manipulací by nedostal. V partnerství si takový člověk může třeba mylně myslet, že nad ním má druhý moc. A tak nemá odvahu jednat otevřeně a žádat o věci otevřeně (to je jeho historická zkušenost z dětství, že to nikam nevedlo..).

Pasivně agresivnímu člověku chybí pocit zodpovědnosti za sebe, zároveň ji ale neumí převzít a má pocit bezmoci, tak skrytě útočí

Předejte mu tedy zodpovědnost – jak by sis to představoval ?Co bys pro to mohl udělat ty? Velkým paradoxem je, že pasivně agresivní má strach, že nad ním má jeho okolí moc, ale na druhou stranu se obává převzít kormidlo a vést si svůj život sám a nést za něj zodpovědnost. Takže to opět nechává na svém okolí a pak je naštvaný, že to není podle jeho přestav.

Právě tohle je silný signál, pokud na vás váš partner nechává téměř všechna rozhodnutí a pak je naštvaný, že s tím není spokojený, může jít o pasivně agresivní jednání.

Trápíte se komunikací s pasivně agresivním člověkem nebo jste sám/sama pasivně agresivní? Přijde se poradit s některým z našich terapeutů. Sezení poskytujeme osobně v Praze nebo online.Nečekejte až se něco samo změní a objednejte se:https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

 

Tereza Malimánková

Vedoucí poradny Therapia

 

SOBEC VE VZTAHU – jak rozeznat strach, že jste sobečtí ve vztahu od skutečného sobectví

Tak rovnou dobrá zpráva na začátek. Pokud vás zejména ve vztazích provází neustále nebo často vnitřní hlásek – měla bys to pro druhého udělat – protože jinak budeš sobecký a skutečně tak konáte, bez ohledu na své potřeby, tak máte bohužel úplně jiný problém než sobectví. Neumíte sami sebe dostatečně emocionálně a často i materiálně chránit. Jste pod tlakem pocitu viny.

Možná, pokud tyto věty čte někdo, kdo takový problém nemá, může si říkat, to je přeci jasné, když dělám něco pro druhé sobec nejsem! Ale divili byste se, kolik lidí je ve svém životě naprosto bezohledných ke svým potřebám, a přesto se vnitřně bojí, že je sobecký. A tak pokračuje vědomě i nevědomě v rozdávání dál.

 

Jak rozlišit skutečné sobectví od strachu ze sobectví?

  Skutečný sobec se v podstatě vůbec nezabývá pocitem viny nebo strachu, zda není sobecký. Dokonce má často spíš pocit, že dostává od druhých málo! Skutečný sobec dokáže obratně manipulovat s druhým, aby z něj dostal, co potřebuje, a to často i bez toho, aby si o to řekl. Má tendenci do partnerství nevědomě „přitahovat“ přesně ty lidi, kteří trpí pocitem viny, že, když nepomohou nebo nedají, budou za sobce. Pravý sobec dokáže právě na toto místo dobře útočit, a to buď nahlas slovně nebo skrze pasivní agresi (mlčením, urážením se, neochotou, sliby, které neplní apod.) Přesně to působí na „provinilého“ jako bomba v odpalování další pomoci.

Skutečný sobec je často v pozici, že nemá, neumí, není schopen, a to je spouštěcí impulz pro zachránce, provinilce a lidi se strachem z opuštění se opět rozdávat a nehledět na sebe.

Dalším znamením toho, že nejste pravý sobec je, že svému partnerovi opakovaně sdělujete své prosby a potřeby, ale on je neplní (samozřejmě nemusí jít o všechny potřeby). Často jde ale zejména o klíčové potřeby, které neslyší. Na druhou stranu, on své potřeby ani nemusí vyslovit a vy už mu „podstrojujete“.

Jak se stanete provinilým sobcem?

Provází-li vás v životě pocity viny, které vás vedou k potlačování svým potřeb nebo ke strachu ze sobectví, je pravděpodobné, že vás někdo ve vašem dětství silně manipuloval. Ve většině případů to byl jeden z rodičů. Takový rodič se sám choval v určité oblasti vašeho života nebo celkově sobecky a projektoval tuto vlastnost do vás, tedy do svého dítěte. V dospělosti se takové následky mohou projevit ve vašem partnerském vztahu nebo v jiných blízkých vztazích právě ve chvíli, kdy se dovolíte projevit nějakou vaši klíčovou potřebu, kdy usilujete o něco, na čem vám záleží. Tzv.projekce znamená, že máme nějakou vlastnost, kterou si neumíme, nechceme připustit, a tak ji nevědomě přivlastníme někomu jinému. Navíc tím docílíme, že získáme to, co chceme.

 

Když budu hodný, budu milovaný

Děti vedené k pocitu viny jsou dobře manipulovatelné, jsou z nich hodné a ovladatelné holčičky a kluci, kteří plní potřeby svého rodiče. Takový rodič byl často sám ve své vlastní rodině citově (i jinak) „nedokrmený“ a tak to nevědomě předává i svému dítěti. To se pak stává zároveň „dokrmovačem“ potřeb svého rodiče a zároveň je vnitřně podobně vyprahlý a toužící po přijetí a lásce a plnění potřeb, jako jeho rodič.

Takovému dítěti ( a později dospělému) se do hlavy nastaví vzorec „když budu hodný a budu plnit potřeby druhých, budu milovaný“. To byla nevědomá vnitřní dohoda, která vznikla s rodičem, to se však nikdy nestane. Nemůže to fungovat, čím více se rozdáváte, tím více pro druhého ztrácíte hodnotu, a to vede přesně k pocitu nelásky.

Rodič takového dítěte má v sobě naopak vzorec „co si neurvu, nedostanu a budu zase trpět jako v dětství pocitem nedostatku“. V dospělosti potom takové dítě potkává i partnera s podobných vzorcem, jaký měl jeho rodič.

Chování rodičů nemuselo být čistě sobecké, v mnohých rodinách naučí dítě naopak přesně té neřesti se neustále rozdávat, mohli se rozdávat i pro dítě samotné. Pokud ale dítě trpí pocitem viny a strachem ze sobectví, vždy zažilo pocit nerespektu a neúcty od rodičů a proto přitahuje i sobeckého partnera. Nerespekt mohl být třeba právě v oblasti plnění jeho potřeb. Rodiče třeba plnili ty potřeby, které považovali za důležité u dítěte nebo pro ně zajímavé, ale na dítě a jeho skutečné potřeby nehleděli.

Takový člověk se pak v dospělosti přesně ocitá v situaci, kdy znovu v partnerství zažívá emoční bolest- snažím se a stejně se neplní mé skutečně důležité potřeby a tak se cítím nemilovaná/ý.

Jak z toho ven

Důležité je přiznání si, že se k sobě chováte s neúctou, což má za následek, že se ostatní chovají s neúctou k vám.

Je potřeba, abyste se naučili být více autentičtí v projevu k druhému. Naučte se partnerovi sdělovat i nepříjemné pocity(př. zklamal jsi mě, styděla jsem se, když jsi to udělal apod.)a překonejte strach, že mu ublížíte. Čím více totiž ochraňujete skutečné sobce, tím větší pocit viny ve vás roste, to je paradox.

Naučte se rozpoznat manipulace v komunikaci, kdykoli cítíte, že ve vás někdo vyvolává pocity viny, tak s vámi manipuluje.

Učte se od svého partnera, pokud se projevuje jako skutečný sobec. Důvodem, proč jste se potkali může být právě to, že se od sebe máte navzájem učit.Vy, jak si máte prosadit své potřeby a on větší empatie.

Potřebujete pomoct se v sobě vyznat? Nevíte si rady se svým vztahem? Přijde se poradit s některým z našich terapeutů. Sezení poskytujeme osobně v Praze nebo online.Nečekejte až se něco samo změní a objednejte se:https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Tereza Malimánková, Poradna Therapia

 

Rodina nebo manželka

Dotaz: Dobrý den,

obracím se na vás pro radu a pomoc, protože já už jsem bezradný. Jsem už 3 roky ženatý a mám roční dítě, celkově jsem s manželkou přes 7 let. Za tu dobu lze velmi snadno (i pro mě) pozorovat, jak moji schopnost uvažování a rozhodování zdeformovala k obrazu svému, abych se prostě choval a uvažoval, jak ona uzná za vhodné. Dřív bych se kvůli lecčemu s ní pohádal, dnes už dělám dost věcí tak, jak mě ona “naučila” a její nedostatky více či méně toleruji. Nikdy jsem v tom neviděl takový problém, abych kvůli tomu přemýšlel o rozvodu. Bohužel postupem času se tento problém prohlubuje. Nejhorší je, že je žena zaujatá proti mojí rodině. Já s mám s rodinou vztahy velmi kladné, ale od doby, co jsem s manželkou, ona na mé rodině stále vidí něco špatného. Tak, jak já funguji s rodinou po léta, že si pomáháme, stýkáme se, z ničeho neděláme vědu atd., tak ona v tom neustále vidí něco špatně, samý nepřekonatelný problém a prakticky mi dost věcí spojených s mou rodinou zakazuje. A to je ten hlavní problém. Rodina chce to, manželka zas ono, a já už ani nepoznám, co vlastně chci já.  Momentálně to vygradovalo do fáze, kdy žena řekla “buď já nebo oni”. Sestra chtěla uspořádat sourozenecký víkend i s bratry, ale manželka si myslí, že se musím na 100 % věnovat svojí rodině, takže mi to opět prakticky zakázala. Dokonce začala mluvil o rozvodu jako jediné možné cestě a já teď už fakt nevím jak, dál, jsem v kleštích, čím dál víc, obě strany mají rozumné argumenty, problém je, že už nedokážu mít vlastní úsudek, ale ten víkend bych rád jel. Už je to takový tlak, že si říkám, že bych to nejraději ukončil, už na to prostě nemám a všem se uleví, už se nebudou mít proč hádat a nebudou se o mě přetahovat. Chci udržet rodinu pohromadě seč to jen půjde, ale nevím, jestli je to rozumné… Prosím pomozte mi, nevím, jak dlouho to ještě vydržím…

Dobrý den,

Děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz. Chápu, že se momentálně cítíte ztracený v tom, co vlastně chcete a kde se v tom nacházíte. Z dotazu, ale cítím, že víte, co chcete, a to jet na víkend s rodinou. Podpořila bych Vás ráda v tom, abyste vyjádřil své manželce, že na ten víkend chcete a stál si za tím. Mohl by to být pro Vás první způsob, jak si stát za tím, co chcete. Zároveň Vaše žena Vám nemá, co zakazovat. Může Vám vyjádřit, že s něčím nesouhlasí, ale výsledné rozhodnutí by mělo být vždy na Vás. Chápu, že konflikt nemusí být vždy příjemný, ale myslíte tím sám na sebe a děláte to pro sebe.

Pokud má Vaše žena problém s Vaší rodinou, nemusí se s nimi vídat, když nechce. Měla by, ale respektovat, Vaše rozhodnutí a přání se s rodinou vídat.

K tomu, že jste uvízl mezi dvěma stranami, mě napadá, zda máte někdy čas na sebe.  Zda byste si takový víkend nemohl dopřát sám se sebou, bez vnějších tlaků. Mohlo by Vám to pomoci urovnat si myšlenky a napojit se sám na sebe.

Také píšete, že jste se ženou již sedm let. Sedmiletá krize vzniká u páru hned z několika důvodů, jako je např. pocit stagnace. Pár věnuje energii dítěti, zabezpečení rodiny, domácnosti, často pak zapomínají na sebe jako partnery. Neříkám, že to je i Váš případ, ale může to být jeden z faktorů. V dotazu také zmiňujete rozvod. Přijde mi důležité zaměřit se první na stávající problémy a rozvod brát až jako finální řešení, bez ukvapeného rozhodnutí.

Zkusila bych manželce vyjádřit, jak se ve vztahu cítíte a co Vám vadí. Zároveň pokud ona sama již rozvod zmínila, zeptala bych se jí, jak Váš vztah vnímá. Pokud by na vztahu chtěla dál pracovat, můžete zkusit vyhledat např. párového terapeuta, který Vám může dát na Váš vztah nový náhled. Také můžete zkusit vy sám vyhledat terapeuta, který Vám může pomoci přiblížit se více k sobě. https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Věřím tomu, že to zvládnete a rozhodně bych se nevzdávala.

Přeji hodně sil

Tereza

Pocity viny – co s nimi?

Vina je mylně vnímána jako nástroj k nápravě „chybných“kroků v našem životě. Nadměrnými pocity viny většinou trpí přesně ti, kteří by jí měli v životě ubrat.Ti, kterým by možná prospěla ji necítí vůbec nebo si ji nepřipouští.

Trpíte li v životě nadměrným pocitem viny, může se stát, že budete v životě cítit bezmoc a mnoho situací se vám bude opakovat a tzv.cyklit. Nebudete se totiž soustředit na to, jak svůj život změnit a jak se popřípadě poučit, ale budete se stále dívat do minulosti, která již nejde změnit nebo se naopak budete dívat jen s pocitem úzkosti na budoucnost, která ještě nenastala. Změnit ale musíte zejména přítomnost. V přítomnosti si můžete uvědomit, co teď můžete dělat jinak než v minulosti a tím změnit i svou budoucnost.

 

Jak poznám, že trpím nadměrně pocitem viny v partnerství?

 

  • V partnerských vztazích jste to vždy vy, kdo se omlouvá nebo lituje toho, co řekl či udělal
  • Máte partnera, který ve vás pocity viny vyvolává a vzdává se vlastní zodpovědnosti
  • Máte potíže si připustit některé chybné kroky, protože se pak začnete okamžitě obviňovat
  • Shazujete se a v partnerských vztazích si nevěříte
  • Lidé vás často zneužívají
  • Neumíte se prosadit nebo pokud ano, trpíte strachem, že jste se prosadila příliš sobecky
  • Snažíte se druhým vyhovět
  • Myslíte málo na sebe
  • Stáváte se obětmi manipulátorů ve vztazích
  • Váš partner je pasivně agresivní (uráží se, mlčí, odjímá vám lásku, slibuje, ale sliby neplní)
  • Často se přistihnete, že se ve vztazích příliš snažíte a druhý myslí spíše na své potřeby
  • Nedokážete přesně vycítit své potřeby
  • Neumíte projevit své potřeby nebo ani nevíte, jaké vlastně máte
  • Jste výkonnostní a málo odpočíváte
  • Myslíte hodně na druhé
  • Ovlivňuje vás jejich pohled na vás a jejich názory
  • Máte problém dodržte své vnitřní hranice ve vztahu

 

Jak nadměrný pocit viny vniká?

 

Nejčastěji se nadměrný pocit viny rodí v manipulativním prostředí. Je možné, že jste měli rodiče, jednoho nebo ona, kteří používali nějaký typ manipulace. Manipulativní matky často používají citové vydírání typu „já se kvůli tobě obětovala, co jsem pro tebe udělala“ ale i jiné. Muži manipulátoři své děti spíše ponižují či urážejí. V každém případě manipulace má za cíl zbavit pravého viníka viny a předat jej na oběť, tedy často dítě.To se poté ve vztahu s rodičem naučí potlačovat své potřeby a pocity a přebírat veškerou zodpovědnost za vztah na sebe.Má rodič špatnou náladu? Způsobilo to dítě, nepovedlo se něco rodiči, dítě za to může apod.Tímto způsobem si to takové dítě „odnese“až do dospělosti, kde opakuje svůj postoj v dalších vztazích. Mimo jiné trpí také nadměrným strachem z rozhodování, protože se obává se, že udělá chybu a ponese za ni plnou zodpovědnost ve formě viny. Rodiče totiž při rozhodování nebyli ti podpůrní, ale pokud se dítěti něco nepodařilo říkali – my ti to říkali, vyčítali apod. nebo naopak o dítě nejevili zájem a zcela se vzdávali své zodpovědnosti – dělej si co chceš, ale pomoc od nás nečekej. To je v dětském věku příliš velké sousto a dítě se tak začne cítit ustrašené a raději stagnuje a nehýbe se, přestane dělat kroky a následkem toho se mu život zabrzdí.

V dospělosti pak trpí takový člověk pocity deprese nebo úzkostí, že selže. Velmi často mu také chybí náplň a smysl života. Smysl života nemůže najít právě proto, že se místo poučení ze svých kroků a posunu kupředu zabývá stále dokola pocity viny.

 

Jak se mám zbavit pocitů viny?

  • Přestaňte si říkat myšlenky – mělo to být jinak, měl jsem to udělat jinak
  • Začněte si na každou situaci v životě aplikovat tvrzení – vše je v mém životě správně a má mě to něco naučit(neznamená to, že je to vždy příjemné a že změnit), udělal jsem maximum, co umím, respektuji svoje životní tempo, vše přichází v pravý čas
  • Přestaňte se nadměrně starat o ostatní
  • Přebírejte zodpovědnost pouze za sebe
  • Zbavte se vztahů, kde vás opakovaně obvinují a nepřijímají nebo se je pokuste změnit
  • Naučte se jak rozeznat manipulace a jak na ně reagovat
  • Přestaňte se ve vztazích nadměrně snažit
  • Dělejte kroky, jakékoli, každý krok je dobrý a život znamená pohyb, stagnace depresi

Mgr.Tereza Malimánková

Když matka manipuluje s dcerou

„Ty nikdy nezavoláš, já se kvůli tobě v životě obětovala, nezapomeň, kdo tě vychoval, nemůžu ti nic říct, zase jsem tu za tu nehorší mámu, jak chceš, pak si zase já nevzpomenu na tebe až budeš potřebovat….“.

Znáte tyto věty? Slýcháte je často od své maminky, i když už jste dávno dospělí a v lepším případě už máte i svůj život? Záměrně píšu v lepším případě máte již svůj život, protože manipulativní maminky, které v komunikaci citově vydírají dokáží dost zatočit se životem svého dítěte. Vyvolávají opakovaně pocity viny a mnohdy své již dospělé děti tak manipulují, že nejsou schopni vytvořit plnohodnotný vztah či rodinu. Jindy to může zasahovat jiné oblasti, třeba práci nebo zájmy. Maminky „vyděračky“ své potomky již od dětství trénují v pocitech viny, aniž by jim to někdy přiznaly a dokonce aniž by to tyto maminky přiznaly sami sobě..

Jde často o maminky, které trpí vnitřní prázdnotou a strachem z opuštění, protože sami od svého rodiče nedostali dostatek lásky. Tak se postavily v životě do role oběti, která je typická tím, že člověk vyvolává v druhých pocit, že ubližují, dostatečně se nestarají, jsou zlí a konfliktní. Oběť nikdy za nic nemůže a často také vyjadřuje bezmoc ve formě výmluv- „já nemohla, byla to jiný doba, já neměla ty stejné možnosti jako ty, já neuměla, protože jsem nedostala apod.“

Přestože sami tyto maminky od svých rodičů nedostaly, neopravňuje je to sáhnout ve vlastní výchově po silné zbrani – emoční zneužívání, citové vydírání a manipulování. Neomlouvá  je to ani v případě, že mají vnitřní přesvědčení, že lásku jinak než manipulací nezískají. V celém článku záměrně zdůrazňuji matky, jako manipulativní oběti, protože jsou to statisticky právě ony, které tuto roli hrají v rodině častěji než muži, otcové. Samozřejmě i otcové se však mohou do této role postavit. U mužů však převládají v nezdravé výchově vůči svým dětem spíše ponižování, tlak na výkon, srovnávání se, různé druhy agrese apod.

Jaké jsou následky výchovy s citovou manipulací?

  • I v dospělosti přetrvávají zejména ve vztazích pocity viny a tendence brát zodpovědnost na sebe za druhé lidi
  • Přebírání zodpovědnosti za blízké lidi je zejména v citové oblasti a zejména v partnerských vztazích, takový „provinilec“ trpí pocity – způsobila jsem špatnou náladu partnera, musím to napravit, určitě jsem něco špatného provedla nebo neudělala
  • Následkem toho si člověk přitahuje opět manipulátory, kteří jsou skutečně náladový a předávají pocity zodpovědnosti za sebe druhému
  • Provinilý není schopen uvolněného konfliktu, potlačuje své emoce, protože doma u matky na ně nebyl prostor, máma byla vždy ta, která určovala, jaká nálada doma bude
  • Provinilý trpí pocitem, když už se z dlouhodobé frustrace pustí do konfliktu s partnerem nebo jiným blízkým, že to pokazil. Pokazil něco, co mohlo být v pohodě
  • Má opakované pocit viny, že měl mlčet a že to přeci mohl vydržet, vždyť se přeci nedělo nic tak hrozného (začíná potlačovat svou frustraci, kterou předtím cítil)
  • Následkem svých pocitů viny v konfliktu se opakovaně omlouvá i na místě, kdy to není vůbec na místě, bere na sebe opět zodpovědnost za pocity a chování druhých
  • Provinilý v sobě pěstuje pocity viny, že je zlý. Když už se nějak projeví v konfliktu, má pocit, že byl moc náročný, že to přehnal. Začne vidět paradoxně pouze pozitivní stránky druhého a to kdy se snažil…opět upadá do pocitu viny a cyklus omlouvání, vysvětlování někdy i ponižování sebe opět pokračuje. Partnera tím paradoxně opět ujišťuje o tom, že on na sobě pracovat nemusí
  • Pravda je ale, že pracovat na sobě musí oba. Jeden na větší sebereflexi a empatii a provinilec na tom, aby si nebral víc zodpovědnosti než je zdrávo.
  • Následkem toho se partnerské vztahy často rozpadají, provinilec se následkem toho nevědomě vlastně zase dostává do role dítěte a opět mu „zbývají“ jen rodiče. Nikoli, že by neměl jiné lidi okolo sebe, ale emočně může být vnitřně na matku stále tak navázán, že se k ní pocitově nebo i reálně může navracet, i když mu ubližovala
  • Je to následkem toho, že si nikdy ve skutečnosti nepřiznal, že mu ubližovala, protože v věm matka pěstovala pocit viny, že ona byla v pořádku, ale on její potomek byl ten zlý.
  • Mnohem navázanější a nevědomější bývají v tomto případě synové, protože dcery jako stejné pohlaví jdou často do většího vzájemného soupeření s matkou. Citově závislé jsou ale také, akorát si jsou mnohdy o něco vědomější zlé části své matky. Přesto je pro ně stejně těžké se citově od takové matky odpoutat
  • Taková matka vyvolává pocit u svého potomka, že je nenahraditelná, že se starala nejlépe. Může vychovávat stylem opičí lásky, kdy je až nezdravě k dispozici, nabízí dítěti a pak i dospělému peníze, kterými ho drží ve své moci nebo nějaký druh péče, který dospělému potomkovi vlastně vyhovuje.
  • Navíc máma citový vyděrač má také své dobré chvíle, kdy je vlastně milá a má i skutečný zájem, po kterém její dítě/dospělý touží. Jsou to chvíle, kdy se dítě/dospělý opět na matku navazuje a kdy jí důvěřuje. Často jí svěří mnoho informací ze svého soukromí, které matka později zneužije ku prospěchu svému. Příkladem může být „pošpiňování“partnera-„vždyť si sama říkala, že to zas neudělal a že tě štve…no když sis ho vybrala….“
  • Právě poškozování partnera je nejčastější projev závislé a citově vyděračské matky. Taková matka si dítě/i již dospělého nevědomě chce držet stále pro sebe. Není ten typ matky, který by podporoval samostatnost svého dítěte a tedy ani jeho partnerství .Na partnera často žárlí a skutečně ho vidí jako zlo nebo ho popřípadě využívá v něčem ku jejímu prospěchu.
  • Malá nebo žádná podpora k samostatnosti a také k pocitu svobody je dalším nejčastějším projevem maminky, která citově vydírá a manipuluje. Opět je hlavním důvodem, že si dítě chce nechat pro sebe, nikdy by to ale nepřiznala.
  • Svoboda chybí potomkovi zejména v emoční oblasti. Svoboda projevovat se, jak to člověk cítí, projevovat plně své emoce a vůbec je cítit.
  • Následkem manipulativní výchovy od rodičů může dítě prožívat v dospělosti úzkosti nebo pocity deprese.
  • Následkem nedostatečného osamostatnění má člověk v dospělosti potíže „najít sama sebe“. Co by ho bavilo, co by ho naplňovalo, což může mít někdy za následek i ztráta smyslu života. „Já“ takého člověk nebylo dostatečně projevováno a podporováno, aby se dítě dostalo k sobě a mohlo svobodně cítit své potřeby a pocity. Vše se dá v dospělosti dohnat na psychoterapii a dalším seberozvojem, ale je to práce, která nemusela nastat, kdyby došlo ve výchově od matky k respektu a ke zdravé podpoře.
  • Dalším významným tématem a následkem manipulativní výchovy od matky nebo od rodičů je v podstatě vždy téma hranic. Dospělý už od dětského věku má své vnitřní hranice narušené a nejasné. Dovoluje tedy druhým příliš a neví, kde je jeho zdravá hranice ochránění sebe sama.
  • V neposlední řadě dochází k tomu, že dítě a pak dospělý nemá s kým sdílet radost, protože to z čeho má radost je často přesně to, co maminku rozesmutňuje…mami mám bezva chlapa, máme společné bydlení, jedeme na výlet, kde poznám něco nového, mám lepší práci…to všechno může manipulativní maminku vnitřně ohrožovat pocite-přijdu o své dítě a budu sama..

Co s tím?

  • Pocítíte -i na sobě pocity napětí v komunikaci s rodiči a to pravidelně
  • Bojíte-li se pravidelně své matce říct běžné věci ve vašem životě
  • Cítíte -li od ní nátlak na vaše rozhodování
  • Dává-li najevo opakovaně pocity ublížení i při drobnostech či opakovaně při důležitých tématech vašeho života
  • Snaží-li se ve vás pravidelně vyvolávat pocity viny
  • Cítíte-li se zneschopnováni při rozhodování, popřípadě zrazováni od rozhodnutí
  • Cítíte-li v životě pocity bezmoci a strachu ve vztazích a vaše rodiče nejsou zrovna tím bezpečným přístavem
  • Cítíte -li se rodiči nebo matkou nerespektováni a bezmocní vůči jeich rozhonování směrem k vašemu životu
  • Cítíte li smutek nebo ublíženost od své matky ve chvílích, kdy vy máte radost

Může to znamenat, že s vámi vaše matka nebo oba rodiče manipulovali a je potřeba se od toho osvobodit.

  • Sdílejte se svými rodiči své rozhodnutí až když už je hotovo, nikoli předtím, aby vás nemohli již ovlivnit
  • Snažte se nesdílet vaše intimní témata či jakkoli citlivá témata, aby je rodič pak nemohl zneužít
  • Zvažte jak často je nutné se s rodiči vídat a komunikovat s nimi
  • Co nejvíce se osamostatněte
  • Nastupte na psychoterapii nebo se věnujte kurzům seberozvoje, abyste se co nejvíce „našli“
  • Otevřete u sebe téma hranic, uvědomte si, které vztahy vám slouží a dávají a kde jste naopak zneužíváni
  • Pracujte s odborníkem na tématu vašeho Ega, v nezdravých vztazích vás může držet pocit, že důležití jste jen pro lidi, kteří vás zneužívají, protože ti vás potřebují. Tento pocit je jen následkem zneužívající výchovy od matky nebo od obou rodičů
  • V neposledním případě se snažte matce či rodičům odpustit a tím se od nich osvobodit
  • Dejte také průchod svému smutku nad tím, že některá témata s matkou nebo obě rodiči již nikdy nedosáhnete – podpora, otevřenost, radostné sdílení pro vás důležitých témat

Mgr.Tereza Malimánková