Příspěvky

Má smysl žít v takovém manželství?

DOTAZ:

Dobrý den,

jsem 7 let vdaná, manžela znám již od dětství. Náš vztah byl vždy založený na přátelství a někdy mám i pocit, že fungujeme jako bratr a sestra. Svatbu jsem vnímala pragmaticky, jako přirozené vyústění dlouhodobého vztahu, ale již tenkrát jsem věděla, že zamilovaná nejsem. O to by nešlo. Můj dotaz směřuje k životním plánům, změnám a cílům. Nyní, když máme 2 malé děti, více zvažuji, co s naší budoucností. Jestli to vůbec můžeme všichni spolu zvládnout a za jakých podmínek. Kámen úrazu je v tom, že mám zcela odlišnou představu o tom, kde žít, co dělat za práci, jak vychovávat děti, jak trávit čas. Dosud jsem kompromisy dělala já a myslela, že se s tím časem srovnám. Ale s dětmi to vnímám jinak.

Manželovi v žádném případě neupírám svobodu. Ale cítím se dlouhodobě nešťastná a nevidím smysl žití v budoucnosti podlescénáře mého muže. Byla bych ještě více ztrápená. Diskutovali jsme o tom, ale pokud bychom žili tak, jak chci já, byl by nešťastný zase on a kompromis nemůžeme nějak najít, resp. ne s naším rozpočtem.

Dokážete mi prosím poradit, jak se k situaci postavit, pokud má každý z partnerů jinou vizi o společné domácnosti (bydlení, výchova, volný čas, zaměstnání…)? Dá se v takovém vztahu nakonec vydržet, příp. za jakých podmínek? Nebo bychom se s manželem měli již připravovat na to, že společná budoucnost nebude a podniknout k tomu kroky?

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

děkuji, že jste se obrátila na naši poradnu. Z Vaší zprávy mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu, především z první části Vaší zprávy, jsem měla pocit, že to přece není špatné, že vztahy založené na přátelství a fungování jako bratr a sestra můžou fungovat, pokud to tak dotyčným dlouhodobě vyhovuje, takže proč to tedy měnit. Ovšem z druhé části zprávy, kde zmiňujete, že máte naprosto odlišné názory na všechny tyto, troufám si říct, životně významné aspekty… z toho jsem zmatená a přemýšlím nad tím, co je to, v čem jste si tak blízko, že fungujete spíše jako bratr a sestra, když se zároveň rozcházíte v mnoha důležitých názorech na život? Chci tím říct, že to na mne působí tak, že ve Vašem vztahu musí či muselo být něco, proč jste si vždy od mala rozuměli a po spoustu let si byli na blízku. Co Vás tedy tak spojovalo? Zkuste se nad tím zamyslet.

Vaše slova na mě působí tak, že Váš muž byl a je ve vztahu dominantnější a mám k tomu takovou fantazii, že vám vztah do teď fungoval tak, že jste se mu více podřizovala a přizpůsobovala v mnoha aspektech, ale očividně na úkor vlastních potřeb. Mluvila jste o tom někdy s manželem i dříve, že chcete nějaké věci dělat jinak, než on? Působí to na mne, jako by na Vás zapomínal, že máte také své potřeby. Nebo možná jen nevěděl, že vy chcete žít jinak, protože jste o tom doposud moc nemluvili. Možná jste na svoje potřeby zapomínala vy sama. Přitom ve zdravém vztahu by neměl ani jeden z partnerů strádat. Mám pocit, jako byste doposud žila jeho život a vynechala samu sebe. Je ale dobré, že nyní, jak píšete, s dětmi, se ve Vás probudila potřeba to řešit. Dokážu si představit, že žít dlouhodobě podle osnov někoho jiného, musí být náročné.

Nedokážu Vám odpovědět na to, zdali to máte spolu vydržet či se rozloučit, toto rozhodnutí přísluší Vám. Stěžejní ovšem je, přijít na to, co vás spojovalo a nyní spojuje, když máte tolik významných věcí, na kterých se vzájemně neshodujete. Upřímně si nedokážu představit funkční partnerský vztah dvou lidí, kteří se vzájemně neshodují ve spoustě aspektech, na kterých je založen jejich společný život. Pravděpodobně by si v takovém vztahu ve výsledku oba partneři nakonec žili (spolu) vlastní a odlišné životy a zároveň by to oba muselo stát velké úsilí, jelikož by se každodenně střetávali s takovým chováním/jednáním partnera, se kterým nedokážou souhlasit. Představa žití v takové situaci na mě působí velmi vysilujícím dojmem.

Zkuste se tedy zamyslet nad zmiňovanými podněty výše a podle toho dále jednat. Každopádně také nevidím smysl v setrvávání ve vztahu za předpokladu, že jeden z partnerů bude žít nešťastně. Pokud byste se nakonec rozhodla pro rozvod, věřím, že pokud Vaše rozhodnutí bude založené na takových důvodech, které shledáváte jako závažné, uděláte správně. Rozvodový proces většinou bývá náročné období, jak pro rozvádějící se manžele, tak pro jejich děti. Je naprosto přirozené, že v takových situacích člověk potřebuje podporu, proto se případně nebojte vyhledat psychologickou pomoc.

Přeji Vám, abyste se rozhodla podle toho, jak to doopravdy cítíte a podle toho jednala. Jedině poté, myslím, můžete být opravdu šťastná. Držím Vám palce.

S pozdravem

Nikola
Poradna Therapia

 

Rodina nebo manželka

Dotaz: Dobrý den,

obracím se na vás pro radu a pomoc, protože já už jsem bezradný. Jsem už 3 roky ženatý a mám roční dítě, celkově jsem s manželkou přes 7 let. Za tu dobu lze velmi snadno (i pro mě) pozorovat, jak moji schopnost uvažování a rozhodování zdeformovala k obrazu svému, abych se prostě choval a uvažoval, jak ona uzná za vhodné. Dřív bych se kvůli lecčemu s ní pohádal, dnes už dělám dost věcí tak, jak mě ona “naučila” a její nedostatky více či méně toleruji. Nikdy jsem v tom neviděl takový problém, abych kvůli tomu přemýšlel o rozvodu. Bohužel postupem času se tento problém prohlubuje. Nejhorší je, že je žena zaujatá proti mojí rodině. Já s mám s rodinou vztahy velmi kladné, ale od doby, co jsem s manželkou, ona na mé rodině stále vidí něco špatného. Tak, jak já funguji s rodinou po léta, že si pomáháme, stýkáme se, z ničeho neděláme vědu atd., tak ona v tom neustále vidí něco špatně, samý nepřekonatelný problém a prakticky mi dost věcí spojených s mou rodinou zakazuje. A to je ten hlavní problém. Rodina chce to, manželka zas ono, a já už ani nepoznám, co vlastně chci já.  Momentálně to vygradovalo do fáze, kdy žena řekla “buď já nebo oni”. Sestra chtěla uspořádat sourozenecký víkend i s bratry, ale manželka si myslí, že se musím na 100 % věnovat svojí rodině, takže mi to opět prakticky zakázala. Dokonce začala mluvil o rozvodu jako jediné možné cestě a já teď už fakt nevím jak, dál, jsem v kleštích, čím dál víc, obě strany mají rozumné argumenty, problém je, že už nedokážu mít vlastní úsudek, ale ten víkend bych rád jel. Už je to takový tlak, že si říkám, že bych to nejraději ukončil, už na to prostě nemám a všem se uleví, už se nebudou mít proč hádat a nebudou se o mě přetahovat. Chci udržet rodinu pohromadě seč to jen půjde, ale nevím, jestli je to rozumné… Prosím pomozte mi, nevím, jak dlouho to ještě vydržím…

Dobrý den,

Děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz. Chápu, že se momentálně cítíte ztracený v tom, co vlastně chcete a kde se v tom nacházíte. Z dotazu, ale cítím, že víte, co chcete, a to jet na víkend s rodinou. Podpořila bych Vás ráda v tom, abyste vyjádřil své manželce, že na ten víkend chcete a stál si za tím. Mohl by to být pro Vás první způsob, jak si stát za tím, co chcete. Zároveň Vaše žena Vám nemá, co zakazovat. Může Vám vyjádřit, že s něčím nesouhlasí, ale výsledné rozhodnutí by mělo být vždy na Vás. Chápu, že konflikt nemusí být vždy příjemný, ale myslíte tím sám na sebe a děláte to pro sebe.

Pokud má Vaše žena problém s Vaší rodinou, nemusí se s nimi vídat, když nechce. Měla by, ale respektovat, Vaše rozhodnutí a přání se s rodinou vídat.

K tomu, že jste uvízl mezi dvěma stranami, mě napadá, zda máte někdy čas na sebe.  Zda byste si takový víkend nemohl dopřát sám se sebou, bez vnějších tlaků. Mohlo by Vám to pomoci urovnat si myšlenky a napojit se sám na sebe.

Také píšete, že jste se ženou již sedm let. Sedmiletá krize vzniká u páru hned z několika důvodů, jako je např. pocit stagnace. Pár věnuje energii dítěti, zabezpečení rodiny, domácnosti, často pak zapomínají na sebe jako partnery. Neříkám, že to je i Váš případ, ale může to být jeden z faktorů. V dotazu také zmiňujete rozvod. Přijde mi důležité zaměřit se první na stávající problémy a rozvod brát až jako finální řešení, bez ukvapeného rozhodnutí.

Zkusila bych manželce vyjádřit, jak se ve vztahu cítíte a co Vám vadí. Zároveň pokud ona sama již rozvod zmínila, zeptala bych se jí, jak Váš vztah vnímá. Pokud by na vztahu chtěla dál pracovat, můžete zkusit vyhledat např. párového terapeuta, který Vám může dát na Váš vztah nový náhled. Také můžete zkusit vy sám vyhledat terapeuta, který Vám může pomoci přiblížit se více k sobě. https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Věřím tomu, že to zvládnete a rozhodně bych se nevzdávala.

Přeji hodně sil

Tereza

Když matka manipuluje s dcerou

„Ty nikdy nezavoláš, já se kvůli tobě v životě obětovala, nezapomeň, kdo tě vychoval, nemůžu ti nic říct, zase jsem tu za tu nehorší mámu, jak chceš, pak si zase já nevzpomenu na tebe až budeš potřebovat….“.

Znáte tyto věty? Slýcháte je často od své maminky, i když už jste dávno dospělí a v lepším případě už máte i svůj život? Záměrně píšu v lepším případě máte již svůj život, protože manipulativní maminky, které v komunikaci citově vydírají dokáží dost zatočit se životem svého dítěte. Vyvolávají opakovaně pocity viny a mnohdy své již dospělé děti tak manipulují, že nejsou schopni vytvořit plnohodnotný vztah či rodinu. Jindy to může zasahovat jiné oblasti, třeba práci nebo zájmy. Maminky „vyděračky“ své potomky již od dětství trénují v pocitech viny, aniž by jim to někdy přiznaly a dokonce aniž by to tyto maminky přiznaly sami sobě..

Jde často o maminky, které trpí vnitřní prázdnotou a strachem z opuštění, protože sami od svého rodiče nedostali dostatek lásky. Tak se postavily v životě do role oběti, která je typická tím, že člověk vyvolává v druhých pocit, že ubližují, dostatečně se nestarají, jsou zlí a konfliktní. Oběť nikdy za nic nemůže a často také vyjadřuje bezmoc ve formě výmluv- „já nemohla, byla to jiný doba, já neměla ty stejné možnosti jako ty, já neuměla, protože jsem nedostala apod.“

Přestože sami tyto maminky od svých rodičů nedostaly, neopravňuje je to sáhnout ve vlastní výchově po silné zbrani – emoční zneužívání, citové vydírání a manipulování. Neomlouvá  je to ani v případě, že mají vnitřní přesvědčení, že lásku jinak než manipulací nezískají. V celém článku záměrně zdůrazňuji matky, jako manipulativní oběti, protože jsou to statisticky právě ony, které tuto roli hrají v rodině častěji než muži, otcové. Samozřejmě i otcové se však mohou do této role postavit. U mužů však převládají v nezdravé výchově vůči svým dětem spíše ponižování, tlak na výkon, srovnávání se, různé druhy agrese apod.

Jaké jsou následky výchovy s citovou manipulací?

  • I v dospělosti přetrvávají zejména ve vztazích pocity viny a tendence brát zodpovědnost na sebe za druhé lidi
  • Přebírání zodpovědnosti za blízké lidi je zejména v citové oblasti a zejména v partnerských vztazích, takový „provinilec“ trpí pocity – způsobila jsem špatnou náladu partnera, musím to napravit, určitě jsem něco špatného provedla nebo neudělala
  • Následkem toho si člověk přitahuje opět manipulátory, kteří jsou skutečně náladový a předávají pocity zodpovědnosti za sebe druhému
  • Provinilý není schopen uvolněného konfliktu, potlačuje své emoce, protože doma u matky na ně nebyl prostor, máma byla vždy ta, která určovala, jaká nálada doma bude
  • Provinilý trpí pocitem, když už se z dlouhodobé frustrace pustí do konfliktu s partnerem nebo jiným blízkým, že to pokazil. Pokazil něco, co mohlo být v pohodě
  • Má opakované pocit viny, že měl mlčet a že to přeci mohl vydržet, vždyť se přeci nedělo nic tak hrozného (začíná potlačovat svou frustraci, kterou předtím cítil)
  • Následkem svých pocitů viny v konfliktu se opakovaně omlouvá i na místě, kdy to není vůbec na místě, bere na sebe opět zodpovědnost za pocity a chování druhých
  • Provinilý v sobě pěstuje pocity viny, že je zlý. Když už se nějak projeví v konfliktu, má pocit, že byl moc náročný, že to přehnal. Začne vidět paradoxně pouze pozitivní stránky druhého a to kdy se snažil…opět upadá do pocitu viny a cyklus omlouvání, vysvětlování někdy i ponižování sebe opět pokračuje. Partnera tím paradoxně opět ujišťuje o tom, že on na sobě pracovat nemusí
  • Pravda je ale, že pracovat na sobě musí oba. Jeden na větší sebereflexi a empatii a provinilec na tom, aby si nebral víc zodpovědnosti než je zdrávo.
  • Následkem toho se partnerské vztahy často rozpadají, provinilec se následkem toho nevědomě vlastně zase dostává do role dítěte a opět mu „zbývají“ jen rodiče. Nikoli, že by neměl jiné lidi okolo sebe, ale emočně může být vnitřně na matku stále tak navázán, že se k ní pocitově nebo i reálně může navracet, i když mu ubližovala
  • Je to následkem toho, že si nikdy ve skutečnosti nepřiznal, že mu ubližovala, protože v věm matka pěstovala pocit viny, že ona byla v pořádku, ale on její potomek byl ten zlý.
  • Mnohem navázanější a nevědomější bývají v tomto případě synové, protože dcery jako stejné pohlaví jdou často do většího vzájemného soupeření s matkou. Citově závislé jsou ale také, akorát si jsou mnohdy o něco vědomější zlé části své matky. Přesto je pro ně stejně těžké se citově od takové matky odpoutat
  • Taková matka vyvolává pocit u svého potomka, že je nenahraditelná, že se starala nejlépe. Může vychovávat stylem opičí lásky, kdy je až nezdravě k dispozici, nabízí dítěti a pak i dospělému peníze, kterými ho drží ve své moci nebo nějaký druh péče, který dospělému potomkovi vlastně vyhovuje.
  • Navíc máma citový vyděrač má také své dobré chvíle, kdy je vlastně milá a má i skutečný zájem, po kterém její dítě/dospělý touží. Jsou to chvíle, kdy se dítě/dospělý opět na matku navazuje a kdy jí důvěřuje. Často jí svěří mnoho informací ze svého soukromí, které matka později zneužije ku prospěchu svému. Příkladem může být „pošpiňování“partnera-„vždyť si sama říkala, že to zas neudělal a že tě štve…no když sis ho vybrala….“
  • Právě poškozování partnera je nejčastější projev závislé a citově vyděračské matky. Taková matka si dítě/i již dospělého nevědomě chce držet stále pro sebe. Není ten typ matky, který by podporoval samostatnost svého dítěte a tedy ani jeho partnerství .Na partnera často žárlí a skutečně ho vidí jako zlo nebo ho popřípadě využívá v něčem ku jejímu prospěchu.
  • Malá nebo žádná podpora k samostatnosti a také k pocitu svobody je dalším nejčastějším projevem maminky, která citově vydírá a manipuluje. Opět je hlavním důvodem, že si dítě chce nechat pro sebe, nikdy by to ale nepřiznala.
  • Svoboda chybí potomkovi zejména v emoční oblasti. Svoboda projevovat se, jak to člověk cítí, projevovat plně své emoce a vůbec je cítit.
  • Následkem manipulativní výchovy od rodičů může dítě prožívat v dospělosti úzkosti nebo pocity deprese.
  • Následkem nedostatečného osamostatnění má člověk v dospělosti potíže „najít sama sebe“. Co by ho bavilo, co by ho naplňovalo, což může mít někdy za následek i ztráta smyslu života. „Já“ takého člověk nebylo dostatečně projevováno a podporováno, aby se dítě dostalo k sobě a mohlo svobodně cítit své potřeby a pocity. Vše se dá v dospělosti dohnat na psychoterapii a dalším seberozvojem, ale je to práce, která nemusela nastat, kdyby došlo ve výchově od matky k respektu a ke zdravé podpoře.
  • Dalším významným tématem a následkem manipulativní výchovy od matky nebo od rodičů je v podstatě vždy téma hranic. Dospělý už od dětského věku má své vnitřní hranice narušené a nejasné. Dovoluje tedy druhým příliš a neví, kde je jeho zdravá hranice ochránění sebe sama.
  • V neposlední řadě dochází k tomu, že dítě a pak dospělý nemá s kým sdílet radost, protože to z čeho má radost je často přesně to, co maminku rozesmutňuje…mami mám bezva chlapa, máme společné bydlení, jedeme na výlet, kde poznám něco nového, mám lepší práci…to všechno může manipulativní maminku vnitřně ohrožovat pocite-přijdu o své dítě a budu sama..

Co s tím?

  • Pocítíte -i na sobě pocity napětí v komunikaci s rodiči a to pravidelně
  • Bojíte-li se pravidelně své matce říct běžné věci ve vašem životě
  • Cítíte -li od ní nátlak na vaše rozhodování
  • Dává-li najevo opakovaně pocity ublížení i při drobnostech či opakovaně při důležitých tématech vašeho života
  • Snaží-li se ve vás pravidelně vyvolávat pocity viny
  • Cítíte-li se zneschopnováni při rozhodování, popřípadě zrazováni od rozhodnutí
  • Cítíte-li v životě pocity bezmoci a strachu ve vztazích a vaše rodiče nejsou zrovna tím bezpečným přístavem
  • Cítíte -li se rodiči nebo matkou nerespektováni a bezmocní vůči jeich rozhonování směrem k vašemu životu
  • Cítíte li smutek nebo ublíženost od své matky ve chvílích, kdy vy máte radost

Může to znamenat, že s vámi vaše matka nebo oba rodiče manipulovali a je potřeba se od toho osvobodit.

  • Sdílejte se svými rodiči své rozhodnutí až když už je hotovo, nikoli předtím, aby vás nemohli již ovlivnit
  • Snažte se nesdílet vaše intimní témata či jakkoli citlivá témata, aby je rodič pak nemohl zneužít
  • Zvažte jak často je nutné se s rodiči vídat a komunikovat s nimi
  • Co nejvíce se osamostatněte
  • Nastupte na psychoterapii nebo se věnujte kurzům seberozvoje, abyste se co nejvíce „našli“
  • Otevřete u sebe téma hranic, uvědomte si, které vztahy vám slouží a dávají a kde jste naopak zneužíváni
  • Pracujte s odborníkem na tématu vašeho Ega, v nezdravých vztazích vás může držet pocit, že důležití jste jen pro lidi, kteří vás zneužívají, protože ti vás potřebují. Tento pocit je jen následkem zneužívající výchovy od matky nebo od obou rodičů
  • V neposledním případě se snažte matce či rodičům odpustit a tím se od nich osvobodit
  • Dejte také průchod svému smutku nad tím, že některá témata s matkou nebo obě rodiči již nikdy nedosáhnete – podpora, otevřenost, radostné sdílení pro vás důležitých témat

Mgr.Tereza Malimánková

Jak změnit svůj život k lepšímu

Třeba to příští rok bude lepší…, ty máš peníze, tak se ti daří lépe.., ty máš lepší práci, tak to máš jednodušší…, ty máš partnera, co ti pomáhá, tak na to nejsi sama….

Stěžujeme si, modlíme se, chodíme k astrologovi, doufáme, ale změna nepřichází…změna totiž nepřijde, pokud ji sami neuděláme. Mnoho lidí smýšlí bezmocně, závisle a pochybují o sobě a své vůli věci změnit. Lidé si často nejsou vědomi, že to na světě skutečně funguje tak, že většinu svého života si ovládáme sami a to nehledě na naše původní rodinné prostředí. To patří mimochodem k hlavním pochybnostem ohledně toho, že jde život změnit v lepší, když k tomu nepřispělo původní rodinné prostředí. Většina klientů, kteří však prošli sezeními s terapeutem či koučem jsou důkazem, že původní negativní rodinné prostředí je spíše přítěž než budoucí osud. Osudem se však stane, pokud s ním není pracováno. Základem změny v životě je uvěřit faktu, že můžeme mít na svým životem MOC a to změní zcela vše. Rozhodně to do velké míry změní naší budoucnost.

Lidé často visí na svých zaměstnavatelích, jakoby nevěřili, že mohou zlepšit své schopnosti, dovzdělat se nebo prostě jen změnit svého zaměstnavatele. Stěžují si na své partnery, že jim nevyhovují, ale nevěří, že mohou mít lepšího a že se také sami mohou stát „lepšími“ partnery. A tak s nimi zůstávají. Nadále se nechávají využívat, ponižují se ve vztahu, nevěří si a pak se podivují, že s nimi partner nezachází jako s hodnotnou bytostí.

My všichni můžeme svůj život změnit. Je ale nutné začít jinak přemýšlet. To, co si myslíme ovlivňuje naše emoce a ty zase naše chování. Pokud si tedy nedůvěřujeme a nepracujeme na zlepšení našeho sebevědomí, ovlivní to pravděpodobně všechny naše oblasti. Budeme mít horší práci než ostatní, nevhodnějšího partnera, budeme mít méně peněz a celkově horší kvalitu našeho života. Budeme se cítit méně šťastni a budeme tento vzorec předávat dál, našim dětem.

 Naše vnitřní přesvědčení předaná od rodičů nebo naše vlastní nás silně ovlivňují a to jak pozitivní, tak negativní.

Pokud nám někdo bude celý život říkat, že budeme úspěšní a bude nás k tomu zdravě vést, velmi se zvyšuje pravděpodobnost, že tomu sami uvěříme a budeme si od mala nastavovat na úspěch. Svým chováním a myšlením nebudeme vůbec pochybovat o tom, že by to tak nebylo. To je nejlepší cesta úspěchu ať už rodinného či pracovního dosáhnout. Pokud to „za vás“ však nenastaví rodiče, není nic ztraceno. V dospělosti můžete své myšlení změnit díky své vlastní práci  spolu s terapeutem na  sezení nebo jinými metodami. Jsou dvě možnosti,  jak svůj život měnit. Můžete buď měnit své chování a tím se později přizpůsobí vaše emoce i myšlení a to jednodušše proto, že pokud změníte své chování bude i reakce okolí na vás jiná a tím se budete cítit jinak a vaše myšlenky budou také jiné.

Příkladem může být, že se ve vztahu zachovám, jako bych sis sebe vážila- odmítnu se nechat využít apod. a  pokud v tomto chování chvíli setrváme, i když ještě sami nevěříme, že máme vyšší hodnotu, začne partner reagovat jinak, ucítí naše hranice a přestane se k nám chovat jako k bezcenné bytosti. Může se také stát, že vás na základě takové změny opustí, to je však jen známka toho, že vás potřeboval jen jako nehodnotnou a nesebevědomou a vy máte nyní s tímto chováním šanci najít k sobě někoho, kdo vás bude více respektovat. Ve chvíli, kdy se k vám lidé začnou díky vaší změně chování chovat s větším respektem, začnete se i vy cítit sebevědomější a vaše myšlenky i emoce začnou být sebevědomější.

Další možností je, že se díky práci na sezeních a podpory terapeuta začnou měnit vaše myšlenky a tím i vaše prožívání. Začnete věřit ve svou hodnotu a začnete se cítit sebevědomější, tím se začne měnit i vaše chování. Výsledek je pak podobný jako v uvedeném příkladu.

Uvěříte si, že máte moc nad svým životem, tedy moc ho měnit, máte vyhráno! Naše hlava je hybatelem našeho života. Každý máme k dispozici klíč k tomu, jak svůj život změnit. Jde jen o to uvěřit, že ho máme a najít ho.

 

Tereza Zahrádková

Hranice mezi láskou a domácím násilím

Dotaz:
Dobrý den,
žiji s partnerem 4 roky a máme spolu dcerku 2,5 roku . Celé 3 roky je na mě partner hrubý a vulgární až agresivní. Ponižuje mě před kamarády i rodinou. Všechno podle něj dělám špatně. Je zvyklý mi dávat tresty, hlavně když zapomenu úkol , který mi dal, co se týče domácích prací a já ho nesplním. Např. : vypne mi večer televizi, vezme mi telefon, nebo vypojí wifi nebo mi vezme peníze. Někdy, když už je to na něj hodně a já řeknu i svůj názor, tak je schopný dojít až k fyzickému násilí. Je schopný mi nadávat a vykládat mi, jak jsem neschopná a frigidní třeba hodinu v kuse a já nevydám ani slovíčka .
Bohužel i u jeho rodičů jsem za neschopnou matku. I přesto, že se o malou starám celé dny pouze já. Manžel není schopný si ji ani na chvíli vzít, neustále jen pracuje a doma pracuje na baráku . Celou moji rodinu shazuje a nemá ji rád. Ani se s nimi nechce vídat. Má na ně názor, že jsou to lidi, co nikdy nic nedokázali a nedokážou jako on. Nevím, jak s tím naložit dál . Snažím se hledat už půl roku podnájem, ale jen z mateřské si toho moc nemohu dovolit, takže jsem pořád závislá na partnerovi. Za jakoukoliv radu předem děkuji .

Odpověď:
Dobrý den,
děkuji za Vámi svěřenou důvěru a je mi líto, že se nacházíte v tak těžké situaci. Z toho, co popisujete, to zní jako velmi nezdravý vztah a váš partner by se k Vám takhle rozhodně chovat neměl. Jsem ráda, že si to uvědomujete. Jestli jsem to dobře pochopila, tak ho chcete opustit, akorát jste teď v nevýhodné finanční situaci a proto je složité se osamostatnit a najít si samostatné bydlení. Chování Vašeho partnera zní jako domácí násilí. To se typicky projevuje mezi blízkými osobami, kteří žijí ve společné domácnosti, často „za zavřenými dveřmi“ . Jedna osoba má převahu nad druhou a násilí se časem stupňuje. Domácí násilí se projevuje formou psychickou (ponižování, nadávky, vyhrožování…) fyzickou (bití, tělesné omezování, kopání), sociální (izolace od přátel a blízkých, nadměrná kontrola, čtení sms, mailů…), sexuální (nucení k intimnostem, znásilnění), ekonomickou (kontrola nad příjmy a výdaji oběti, odepření prostředků, schování peněz, vybrání účtu).
Domácí násilí se dá rozdělit do 4 fází, kdy v první se stupňuje napětí, v druhé dochází k psychickému násilí a někdy se přidává  fyzické. Ve třetí fázi dochází k pokání – agresor lituje svých činů a žádá o odpuštění s tím, že už to neudělá. Poslední fáze se nazývá fáze Líbánky – pokud oběť agresorovi odpustí, nastává klidné období, naděje, že se situace nebude opakovat.
Po skončení tohoto cyklu ovšem přicházejí další a brutalita útoků se stupňuje a období prodlužuje, zato klidná fáze se zkracuje. Pokud trvá násilí dlouhodobě projevuje se to na oběti v podobě takzvaného syndromu týrané osoby, kdy oběť popírá vinu útočníka, viní sama sebe, zlehčuje následky týrání, odmítá pomoc okolí, je pasivní, vyčerpaná nebo užívá sebezničujících strategií na zvládnutí situace jako jsou drogy, alkohol, sebevražedné pokusy…

Pokud v tomto popisu poznáváte svůj vztah s partnerem,je pravděpodobné, že dochází k trestnému činu ze strany Vašeho partnera a Vy máte naprosté právo se bránit a vyhledat pomoc. V Čechách existují organizace, které se zaměřují právě na pomoc ženám (nebo mužům) ve Vaší situaci. Bílý kruh bezpečí poskytuje bezplatnou nonstop telefonickou pomoc na čísle 116 006, na které se můžete domluvit nebo si sjednat osobní schůzku a situaci řešit podle toho, jak se bude vyvíjet. Další organizací je Magdala, která nabízí bezplatné poradenství, jak situaci řešit po psychické i praktické stránce, existují i možnosti azylových domů pro matky s dětmi, pokud si momentálně nebudete moci dovolit vlastní bydlení.
Chtěla bych Vás ještě jednou velmi ocenit, že situaci řešíte a nechcete v tomto vztahu zůstat. Děláte tím jistě obrovskou službu sobě i Vašemu dítěti a chtěla bych Vám popřát hodně síly a sebelásky, nejste v tom sama a existuje světlo na konci tohoto tunelu. Doufám, že byla moje odpověď aspoň trochu nápomocná.
Zdraví,
Veronika

Hranice ve vztahu

Hranice jsou tam, kde nebo kdy se začínáme cítit nepříjemně. Jakmile ucítíme nervozitu, nepříjemno nebo tlak, jsme již mimo naši zónu.
Je na nás, zda své hranice dodržujeme a vytváříme díky tomu pak zdravé vztahy.

U žen vládne tendence nadržovat „obětem“- ty chlapy jsou hrozný, já pro něj dělám to a to….pokud žena své chování nenahlídne a viní pouze ze sobectví svého partnera, potká dalšího stejného, protože se nic nenaučila. Jí samotné totiž role oběti ve vztahu něco přináší, i když to není na první pohled zřejmé. Ona je vždycky ta lepší, ta rozumnější, on je vždycky ten „blbec“vedle ní. Vyléčit se z tohoto kruhu znamená, že si dáte otázku – proč si opakovaně POTŘEBUJI nacházet muže, kteří mě zneužívají (popřípadě opačně, pokud je ve vztahu zneužíván muž partnerkou). To, co naopak nikam nevede jsou myšlenky – na světě není normální chlap..protože je, jen ho oběť nepotkává kvůli tomu, jak smýšlí a jak se chová.

V páru se lidé potkávají proto, aby se jeden naučili empatii k druhým a druhý v páru se učí empatii k sobě. Ten sobečtější v páru má tedy nahlédnout – aha, druhého zraňuji, když mu neprojevuji zájem nebo se mu nevěnuji a oběť ve vztahu má nahlédnout – proč si způsobuji opakovaně takovou bolest, jen abych upřednostnila druhého.

Kde to vzniklo?

Pravděpodobně u obou docházelo v dětství k přehlížení potřeb jich jako dětí, jen s tím v životě každý jinak zachází- jeden vzorec(musím se přizpůsobit, aby mě druzí měli rádi), druhý- musím si vše prosadit, jinak zas nic nedostanu.
Ve vztahu se pak potkávají jako zámek a klíč. Zapadají do sebe, ale není jim spolu dobře. Přitom se ale nedokáží často opustit, protože se „doplňují“.

Vztah se může změnit, když změníme své hranice.Partner nás začne buď respektovat nebo ne a dochází k rozchodu.

Příkladem jsou ženy „chameleon“- v každém vztahu se na začátku zdají jako vysněné ženy, vzdávají se totiž sami sebe a plní vše partnerovi-chodí s ním do fitka, vaří, poslouchají techno- i když ve skutečnosti nic z toho nemají rádi.
Brzy se ale začnou cítit jako oběť a začnou partnerovi vyčítat nebo se stáhnou a stanou se nudnými, protože nemají žádnou osobnost. Partner je pak opouští a oni opět opakují pocit nehodnoty-to vede k dalšímu vztahu, kde si jich partner neváží.
Lidé, co mají posunuté své hranice směrem k oběti pocházejí z prostředí, kde se museli plnit potřeby svých rodičů, jinak měli strach, že nebudou milovaní. Pak dochází k nutkavému opakování- přitahujeme takové partnery, se kterými se vše opakuje.
Nutí nás to k tomu, aby se vzorec uzdravil, dokud si však neuvědomíme vzorec, neuzdraví se.

V takovém případě je nutné se přestat nezdravě přizpůsobovat a zároveň být na partnera vřelý. U hranic je známé heslo – vřelost, ale hranice. POZOR na to, hranice rozhodně nevypadají tak, že začnete partnerovi opět vyčítat – ty se mi nevěnuješ, nepomáháš mi, využíváš mě apod.
To byste se opět dostali do role oběti a opět byste se znehodnocovali.

Vztah je totiž zrcadlo-nevážím si sám sebe? Přitáhnu partnera, co si mě také neváží. Potkávám ho právě proto, abych si to uvědomil.

Jak vypadá zdravé stanovení hranic?

Mluvte skrze sebe a své pocity, neukazujte na druhého, jelikož to vyvolá pouze obranu nebo útok a celý konflikt nikam nepovede.

Je zapotřebí zmínit potřeby obou a také zapojit oba. Příkladem je: cítím se smutná a bezradná, když mi něco slíbíš a pak to nedodržíš. Chápu, že máš také své potřeby a že děláš teď maximum, co umíš, ale bojím se, že takto nebudu ve vztahu šťastná. Co s tím budeme dělat?

Možná se Vám zdá na první pohled, že tohle na partnera nezabere, možná ne hned, ale pokud vás miluje a záleží mi na vašich pocitech, musí to zabrat, protože nikdo zdravý nechce ubližovat druhému. Pokud vytrváte, nebudete vyčítat a nestane se žádná změna, je na místě se zamyslet, zda je ve vztahu ještě láska, protože partner vás už neslyší…

Tereza Zahrádková
Poradna Therapia

Kniha Zneužití Heinz Peter ROHR (1.část recenze-sexuální násilí)

Autor se v knize soustředí na téma sexuálního násilí a jeho důsledků, ale také emocionálního zneužití, které má mnohdy podobné, i když o něco méně intenzivní důsledky do života.Zneužití dítěte, ať už vlastním rodičem či jiným blízkým člověkem přirovnává k vraždě duše. Sexuální zneužití způsobí mnohdy nenávratnou destrukci osobnosti a jediný způsob, jak se znovu uzdravit je terapie.

Děti jsou často zneužiti nejbližší osobou, které důvěřovali či ji milovali. Dojde tedy nejen k násilí na těle, ale zejména na duši, kdy si dítě vnitřně znetvoří důvěru v lidi a zároveň ztratí celou rodinu. Pachatel vytvoří v oběti silný pocit viny a způsobí, že oběť sama sebe přesvědčí, že si zneužití zaslouží nebo mu dokonce svým chováním dopomohlo (př.“pořád ses tu přede mnou nakrucovala apod.). Pokud je v rodině pachatelem otec či nevlastní otec, často se stává, že selže i matka. Nechce přijmout tuto skutečnost, mnohdy ze strachu, že by přišla o partnera, zavrhne své dítě, nevěří mu. Zneužité dítě tedy neztrácí nejen otce, ale i matku. Dalším častým jevem v takových případech je, že si dítě paradoxně takového otce k sobě naopak přiváže. Pokud takovému dítěti otec zneužití vysvětluje jako projev lásky a matka dítě zavrhuje, může u dítěte nastat obranná reakce, jak se s celou situací vyrovnat a „zanechat“ si tak alespoň jednoho rodiče. I v terapii se pak stává, že toto již dospělé dítě otce brání a cítí, že když mu nabízí své tělo, dostává alespoň nějakou lásku.

Většinou již po prvním zneužití, kdy dochází později opakovaně k dalšímu násilí dojde k odštěpení těla od mysli. Při zneužití či fyzickému násilí se mysl jakoby odpojí od těla, jakoby tam nebyla. Tím však oběť  začne své tělo pomalu nenávidět a jelikož se ho v životě nemůže zbavit, může se k tělo začít chovat destruktivně. V léčbě je tedy důležitá i fáze znovupřijmutí svého těla.

Důsledky do života po sexuálním zneužívání jsou rozsáhlé a hluboké. Kromě úzkostí, depresí či psychosomatických poruch je narušená sexualita i vztahovost oběti k sobě i k druhým. Porucha sexuality se projeví buď jejím potlačením a neschopnost zažívat sexuální slast nebo naopak jejím zvýrazněním. ROHR je sám přesvědčen, že mnohé prostitutky či lidé v pornoprůmyslu prošli sexuálním zneužitím v dětství.

 

Ve vztahu k druhým lidem je zcela narušená důvěra a blízkost. Důvěra ve vztahu k druhému člověku chybí nebo může být naopak bezhraniční. V životě oběti navíc hrozí, že se mu zkušenost se sexuálním násilím zopakuje a to právě proto, že se nevědomě stále chová jako oběť. V nižším procentu se může oběť začít chovat jako pachatel a páchat stejné násilí i na svém dítěti. V knize autor popisuje jeden z mnoha zajímavých kazuistik, kdy dcera, která byla v dětství zneužívaná matkou i nevlastním otcem se nedokázala postarat o svou dceru a tak ji dobrovolně dala vychovat její matce. Svou vlastní dceru tak dala opět do prostředí, kde byla ona sama jako dítě v nebezpečí.

Dalším důsledkem sexuálního zneužívání v životě oběti bývá chorobná závislost na omamných látkách či alkoholu či jiné závislosti. Oběti se tím zbavují trýznivých pocitů prázdnoty, sebenenávisti či deprese. Mnohdy propukne také závislost na jídle, kdy dojde k silné obezitě. Tuk často tvoří vnější hradbu, kdy dává oběti vědomě či nevědomě pocit, že je v bezpečí, protože se k němu nikdo nedostane nebo dokonce, že muže zcela odpuzuje.

Jako součást léčby, kterou autor doporučuje je plné emocionální znovuprožití zneužití, popřípadě i setkání s pachatelem. K uzdravení je nutné pocítit k pachateli zlost a zbavit se pocitu viny, jinak nikdy nedojde ke zlomení sebedestruktivního chování.

 

Tereza Zahradkova

Poradna Therapia

 

Knihu můžete zakoupit na stránkách Portálu:https://obchod.portal.cz/psychologie/zneuziti/

Bojím se partnera

Dotaz:
Dobrý den,
potřebovala bych radu. Jsem s partnerem asi 2,5 roku. On je o 8 let mladší. Mám pocit, že už v našem vztahu nezvládnu dál fungovat. Nežijeme spolu, každý máme svůj byt, ale já jsem u něho takřka pořád. Když ale chci být doma se svým synem, nechápe to. Vyptává se, proč, že to není normální a že mám být s ním, že doma jsem u něho. Jenže…já se k němu stěhovat nechci, protože mě asi 5 krát vyhodil v jeho návalu vzteku v noci i v pyžamu na ulici. Naposledy to bylo před Vánoci. Surově po mně házel věci a do obličeje mi chrstl sklenici vody, pak mě vyhodil. Řekla jsem si, že už mu nedám šanci, že končím, ale opět přišly prosby, slzy a sliby.

V létě mě dokonce podvedl s naší kolegyní, takže si asi umíte představit, co denně v práci prožívám, protože všichni tři děláme ve stejné firmě. On mi slíbil, že už to neudělá a já přišla na to, že si s ní píše. Opět sliby a já uvěřila. Možná neuvěřila, ale spíš jsem chtěla klid. Pořád jen od něho slyším, že jsem jiná, nenormální, divná, že s ním nechci bydlet. On má totiž hypotéku a potřebuje, abych přispívala penězi, jenže to bych musela pustit svůj byt a pokud by mě vyhodil, co bych pak dělala? Nechápe to, a proto se neustále hádáme. Celá jeho rodina mě odsoudila. Když si chci jít sednout s kamarádkou nebo být s rodiči, jen poslouchám výčitky. Nesmím se v práci bavit s kolegou, dokonce mu i vyhrožoval, že jak toho nenechá, tak uvidí. Když jsem doma a nezvedám mu mobil, přijede i opilý a dělá mi scény. Jsem už z toho zoufalá, protože ať udělám, co udělám, stále to je špatně.

Neslyší na to, že já jsem k němu tolerantní, kdykoliv někam chtěl jít s kamarády nebo s rodinou, nikdy jsem slůvkem neprotestovala. Naopak, přála jsem mu, ať se hezky baví. Teď o víkendu mě nařkl, že si s někým píšu. Nebyla jsem schopná mu vysvětlit, že to není pravda. U něho doma, totiž nemůžu moc používat mobil, vadí mu to. Když mi volá kamarádka, tak je naštvaný. Je na mě sprostý, hrubý a několikrát jsem od něho měla modřiny, prý jsem si to zasloužila. Někdy mi je s ním fajn, jenže převažuje to, že se ho bojím a po té poslední scéně, se ho opravdu bojím. Chci to ukončit, ale nevím jak, když s ním denně musím být v práci v kontaktu.

Celý týden jsem se o něho starala, nebylo mu dobře, nosila nákupy, vařila mu teplé večeře a on mě trestal tím, že mě skoro ignoroval. Prý jiný nebude, dokud se k němu nenastěhuji. V normálním vztahu musí být tolerance a respekt a ne, abych se mu bála říct, že jedu babičce na narozeniny. Nebo když mu řeknu, jak mě stále trápí to, že mi byl nevěrný, zase jen vše otočí proti mně a opět jsem já ta špatná. Nepochopí, že tohle pro mě byla opravdu veliká rána a aby se mi zahojila, to potrvá věčnost. Předem děkuji.

Odpověď:
Dobrý den,
když čtu Váš dotaz a cítím veliký strach, bezmoc a také smutek. Jsem moc ráda, že píšete a oceňuji i to, jak detailně jste svůj dotaz napsala. Upřímně, jste ve velmi těžké situaci a věřím, že z toho vše, co se Vám děje se necítíte vůbec dobře. I přesto, že se jedná o složitou situaci tak nemějte strach, i taková situace má řešení!
Z toho, co mi popisujete se mi zdá, že Váš partner je manipulátor a to poměrně dobrý manipulátor!
Manipulátor je člověk, který vším co dělá, dokazuje jakou moc a sílu má. Ve vztahu k druhému je často dominantní, začíná druhého měnit k obrazu svému a to vše je schované buďto za výhrůžkami, či milými slůvky, slzami a výčitkami, že to přece dělá jen pro Vás. Manipulátor pomaličku útočí na sebevědomí svého partnera a vzbuzuje v něm pocity viny, nízkého sebevědomí, pocity méněcennosti. Vše co dělá, dělá jen pro svůj prospěch. Za své jednání se nestydí a svou chybu nepřizná. Je chladný k pocitům druhých, neomlouvá se. Nemá daleko využít fyzického násilí k tomu, aby dosáhl svého.

Z toho co mi popisujete, mám husí kůži. Popravdě já být na Vašem místě, tak bych ihned tento vztah ukončila. Rozumím tomu, že máte strach z toho, co se stane. Na druhou stranu pokud vydržíte a jeho pláč, sliby a podobně Vás opět nepřesvědčí se vrátit, věřte tomu, že ho to za čas přestane bavit. Jen musíte vydržet.
Zasloužíte si muže, který si Vás bude vážit, který Vás bude podporovat ve všem, tak jak vy podporujete tohoto muže. Zasloužíte si někoho, kdo k Vám bude laskavý, budete jej zajímat jako plnohodnotná žena, která má co nabídnout. Bude Vás doopravdy milovat a nebude ve Vás vzbuzovat strach. To, že Vás již fyzicky napadl je nepřípustné a tohle by si žádný muž k ženě neměl dovolit. Tohle Vám nesmí dělat. Píšete, že máte syna. Myslete i na něho! Tak, jak se chová k Vám, bude se chovat i k Vašemu synovi a to mi věřte, že to tak je! Váš syn potřebuje mít mužský vzor. Muže, který je ale dobrým vzorem! Myslete i na něho! 

Myslím, že je velmi dobře, že máte svoje bydlení. Dle mého názoru byste rozhodně byt neměla prodávat. Mějte místo, které je jen Vaše a ve kterém jste svým pánem.
Vzhledem k tomu, že z dotazu vnímám veliké obavy a také to, že pro Vás nebude jednoduché vše jen tak ukončit, doporučovala bych Vám využít služeb poradenského psychologa či terapeuta. Nabízíme i služby po skype, tudíž pokud jste z daleka, i tak můžete využít našich služeb. Terapie či konzultace s poradenským psychologem Vám poskytne prostor se na celou situaci podívat více do hloubky a navíc Vám poskytne podporu a oporu, kterou potřebujete.

Z toho, co v dotaze uvádíte, mi připadá, že jste velmi hodná, ochotná, tolerantní a starostlivá žena. A právě proto si zasloužíte to samé mít od své polovičky! Nepodceňujte tuto situaci a pusťte se do jejího řešení, dokud máte čas a prostor. Zasloužíte si vztah, kde budete svobodná!
Doufám, že má odpověď Vám alespoň trochu pomůže.

Držím Vám palce,
S pozdravem
Lucie

Rozvod nebo ztráta všeho, na čem mi v životě záleží?

Dotaz:

Vážená poradno, prosím Vás o odbornou pomoc či názor. Sama nejsem schopna svou nynější situaci objektivně posoudit a správně ji vyřešit.
Jde o to, že manžel chce rozvod, teď začal ustupovat ze svého požadavku a sdělil mi, že pokud spolu budeme, ať počítám s tím, že přijdu o rodinu, některé kamarády, on změní práci a odstěhujeme se časem blíž k jeho rodičům na Moravu. Tato situace se neděje však poprvé.
Mě je 30 let (VŠ) a manželovi 36 let (SŠ). Jsme spolu 10 let z toho 5 let manželé. Zatím bez dětí. Máme hezký byt po rekonstrukci nezatížený hypotékou. Oba máme velmi dobře placenou a stabilní práci.

Pracujeme na miminku. Vše se zdálo být ideální, klidné. Jedna hádka kvůli malichernosti manžela ovšem tak rozproudila, že řekl stop, končíme. Rozvod. Pro mě to byl šok! Jak jsem již nastínila, není to poprvé. Krize se nám opakují se železnou pravidelností, co 2 roky na jaře. Nejdříve jsme bydleli společně s mými rodiči v jednom rodinném domě a nefungovala to. Manžel to tenkrát vyřešil tak, že se odstěhoval 2 krát a vždy se vrátil. Důvody rozvodu, které teď manžel uvádí, že se málo baví, málo jezdíme na výlety, málo chodí s chlapama na pivo. Moc se starám o svého invalidního otce, který žije sám (maminka mi umřela před 2 roky), moc truchlím po smrti maminky a hodně mě to ovlivňuje v mém životě a jsem prý psychicky rozložený člověk.
Rodina mého manžela nemá ráda, doteď ho však respektovala. Během manželství jsem přišla o své koníčky, některé přátelé a nedostudovala jsem VŠ. Rodina, přátelé, kolegové v práci mi říkají, ať se s ním rozvedu sama, že mě jen trápí a manipuluje mnou. Já doposud vše manželovi odpouštěla a dávala dokola šance. Manžel je velmi výbušný, impulsivní až agresivní, několikrát na mne vztáhl ruku se slovy, že jsem si to zasloužila, že jsem ho neměla provokovat.

Mění často zaměstnání (pokaždé bylo něco špatně, ne u něj, ale na lidech v práci), teď má již osmé, často jsme se spolu stěhovali, asi 5 krát. Je stále nervózní a přijde mi, že je neustále ve stresu, neumí se uvolnit. Někdy si připadám spíše jako jeho matka než rovnocenný partner. Jediná oblast, kde nám to výborně klape, je sex. Tady opravdu problém nemáme, stále to mezi námi jiskří, stále se přitahujeme. Já bych za něj i dýchala, ale připadá mi, že on mě spíš táhne ke dnu.

Na druhou stranu dokáže být milý, ochotný, hodný, vstřícný a je velmi pracovitý, nekouří, nepije, nefetuje, do hospody nechodí, je mi věrný. Stále mám svého manžela velmi ráda, i přesto všechno, co jsme spolu prožili.
Prosím o nestranný názor a radu. Jelikož v tom žiji, nejsem schopna to zevnitř rozkrýt. Co když mají všichni okolo pravdu? Jen já to nevidím. Ale já zatím nejsem o tom, že bych rozvod iniciovala já, pevně vnitřně přesvědčená a rozhodnutá. Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Z Vašeho emailu je cítit, že Vás vaše situace velmi trápí. Při čtení emailu mě napadlo, že problém má dvě roviny. První rovina je objektivní, tedy z pohledu toho, co se ve vašem vztahu doopravdy děje. Druhá rovina je, jak to celé prožíváte vy sama. K oběma rovinám se pokusím říci své myšlenky.

Když říkám objektivní rovina, mám tím na mysli to, jak popisujete Váš vztah s manželem. Bohužel se domnívám, že Vaše okolí má tak trochu pravdu. V první řadě si myslím, že muž by na svou ženu neměl vztáhnout ruku za žádných okolností a už vůbec by to neměl omlouvat se slovy, že jste si to zasloužila. Považuji za důležité toto zdůraznit.

Také jsou zvláštní vaše dočasné rozchody. Jako by jednání vašeho manžela bylo velmi impulzivní. Říkáte, že se musíte starat o tatínka a přišla jste o maminku, a to není zrovna jednoduchá situace. Proto si myslím, že by Vás měl manžel spíše podpořit než Vás za to shazovat.

Při čtení emailu jsem si také všiml jedné věci. Když jste manžela popisovala, převládaly spíše negativa. Nepořádnost, nesympatie v rodině, agresivita, impulzivita, střídání zaměstnání. To může o něčem vypovídat. Také mi přijde jako veliká škoda ztráta koníčků, kamarádů a nedostudovaná VŠ. Berte to jako reflexi, která Vám může pomoci si v hlavě lépe utřídit myšlenky.

A nyní k Vašemu prožívání. Umím si představit, že situace se může zdát hrozná. Manžela máte očividně ráda, ale sama jste mi vyjmenovala hned několik důvodů, kvůli kterým to v manželství skřípe. Napadá mě, jak se třeba stavíte k tomu, že byste se musela na povel manžela přestěhovat? Ztratit kamarády? Zaměstnání, které je dobře placené? Jen proto, že to Váš manžel uvedl jako podmínku toho, že se vše urovná? Myslím, že zde by pomohlo se více zaměřit na to, co vlastně chcete Vy sama. Staráte se o tatínka, což musí být velmi náročné a možná byste spíš ocenila pomoc než nařknutí, že jste psychicky rozložený člověk. Uvědomuji si, že ho máte ráda, ale myslím si, že je potřeba být trochu sobecká. Podívat se na situace z vlastního pohledu, co Vám vztah přináší, jaký má smysl, zda jste šťastná. To jsou samozřejmě velmi složité otázky.

Pokud chcete situaci řešit s manželem, zkuste manželskou poradnu. Zde si můžete s manželem promluvit za přítomnosti terapeuta, který Vám může poskytnout zpětnou vazbu ohledně toho, jak on Váš vztah vnímá. Můžete také pracovat jen sama se sebou v individuální terapii.

Pokud Však ani jedna varianta pro Vás není přijatelná, zkuste si alespoň položit otázku, co Vás ve vztahu drží. Z mého pohledu je poněkud zvláštní, dávat jako podmínku návratu ultimátum, že se budete muset odstěhovat od rodiny. Zkuste s ním tedy probrat alespoň tento aspekt. Postavte se k situaci na základě vašich pocitů a toho, co chcete Vy.

Nemohu Vám poradit, zda se rozvést, či nikoliv. Pokusil jsem se Vám dát alespoň svůj názor na základě toho, co jste psala v emailu. Snad to v něčem pomůže.

S pozdravem,

Tomáš Novotný

 

Závislost na partnerovi

Dotaz:

Dobrý den,
byla jsem čtyři roky s přítelem, je to zároveň můj šéf. Na začátku vztahu byl zamilovaný do jiné a bohužel mám dojem, že to tak zůstalo. Děláme spolu všichni v práci a já často vidím, že ji má radši (obrací se na ni o pomoc, i když jsme tam obě, kouká po ní, po jejím autě, ptá se nenápadně jí…atp.). Celou dobu mi tvrdí, že má rád mě, ale těžko uvěřit, znali se a dělali spolu daleko dřív, než jsem přišla a vím, že do ní zamilovaný byl, i když spolu nikdy nechodili. Čtyři roky čekám, že se něco změní, už jsme se kvůli tomu mockrát pohádali, ale asi je to marný, vždycky řekne, že si vymýšlím a je to. Jsem z toho špatná, jednou jsem byla u psychologa, viděl to jako střední depresi spojenou s úzkostí. Před čtyřmi měsíci jsem se šéfem rozešla, je pořád mrzutý a vyhledává, čím dál tím víc jiné lidí (včetně jí). Mě už ani o víkendu nenapsal. Často chce vědět, zda spolu budeme ještě někdy spát, říkám, že ne. Ale trápí mě to, mám to v práci moc ráda a neumím si představit, že bych dělala jinde. Navíc jsem také vedoucí a nemám špatný plat. Jenže je mi líto, že se mě vzdá a že třeba bude s jinou. Nevím, co s tím. Vím, že je to moje chyba, nechci živořit, ale taky ještě nedokážu být bez něj. Nic mě bez něj nebaví, jak kdyby život neměl smysl. Je o 20 let starší a kromě lásky jsem od něj nikdy nic nechtěla. Asi chyba. Děkuji Vám.
Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za vaši důvěru a otevřenost, s níž se obracíte na naši poradnu. Chápu, že se v takové zamotané situaci můžete cítit opravdu bezmocně, a proto teď nevidíte žádné východisko, jak ze všeho ven. Ráda bych vás podpořila v tom, abyste neztrácela naději, přesto že teď cítíte velkou bolest a nechuť k životu.

Rozchod je opravdu těžká životní událost, kdy přicházíme o milovaného člověka a často míváme pocit, že spolu s tím ztrácíme i kus sebe. Je to ale i zkušenost, která nás může velmi posunout. Je to příležitost k tomu, kdy se můžeme konečně plně zaměřit sami na sebe a začít na sobě pracovat. Když se na takovou cestu vydáte, bude mnohem pravděpodobnější, že vás dovede k spokojenému a naplňujícímu vztahu. První krok ale spočívá v tom, abyste takový vztah navázala sama se sebou. Pokusím se vám podat svůj náhled na vaši situaci, ukázat směr, který by vám mohl pomoci vymanit se ze skličující situace, ale vykročení na cestu je už jenom na vás. Věřím, že jste skvělá žena a když budete chtít, tak to zvládnete! Především k sobě buďte laskavá.

Pokud tvrdíte, že by bez vašeho přítele neměl život smysl, nejde o čistou lásku, ale o závislost na druhém. Taková závislost často pochází z pocitu méněcennosti, který si často přinášíme již z dětství. Protože si neumíme lásku dát sami, toužíme po tom, aby nám ji dala blízká osoba, nejčastěji je to partner. Jenže ten člověku s nedostatkem sebevědomí nikdy nemůže dát tolik, kolik vyžaduje. Dochází k upnutí se na něj, lpění na jeho lásce, lpění na jistotě, což vyvolává také žárlivost na ostatní. Svět se potom začne točit jenom kolem partnera. Jak se v tom ale cítí ten druhý? Většinou pociťuje spoutání a nesvobodu, proto může mít tendence se vzdálit, a možná ještě více začít dělat věci, které druhého zúzkostňují, aby se vyhnul nátlaku. Je vám toto blízké? Jestli ano, nemusíte si nic vyčítat, ale je důležité si to především uvědomit, abyste na tom mohla vědomě pracovat.

Ve vztazích funguje jakýsi magnetismus, přitahujeme si do svého života to, co sami vyzařujeme. Pokud si dostatečně nevážíme sami sebe, jak si nás může vážit náš partner? Jak nás může zahrnout svou láskou, když my na sebe neustále zapomínáme? Cesta ke spokojenému vztahu vede skrz nás samé, když projdeme osobní proměnou, kdy si nejprve vytvoříte zdravý a naplňující vztah sama k sobě, až v takové chvíli můžeme prožít vztah, který nebude vybudován na závislosti, ale na stabilních základech.

Jako důležitý aspekt vašeho bývalého vztahu vnímám také nerovnost rolí. Pokud byl váš přítel zároveň i vašim šéfem, navíc mnohem starším, byl vůči vám v nadřazené pozici, což ačkoliv nemusí mít zřejmý projev, může se to do vztahu ve velké míře promítnout a vás sunout do podřízené pozice, která prohlubuje vaši pasivitu a závislost. Doporučila bych vám, abyste nezůstávala ve věčném čekání, že se něco změní, že on něco udělá, ale vzala život do svých rukou a začala se pevně a aktivně stavět na své nohy. Úplně rozumím tomu, že teď nemáte energii ani motivaci se do něčeho pouštět, ale když to uděláte, začnete se pomalu dostávat z bludného kruhu a chuť se dostaví sama. Můžete začít po malých krocích, začněte žít pro sebe, pečujte o svou duši a tělo, dělejte věci, co máte ráda. Když budete vyzařovat spokojenost, přijdou i pozitivní změny ve vztazích.

Můžete začít pravidelně navštěvovat odborníka, který vás bude celým procesem provázet a naslouchat vašim pocitům, což může velmi pomoct k tomu, abyste se cítila lépe. Pokud se rozhodnete obrátit na naši poradnu, budeme moc rádi. Sídlíme v Praze, ale je u nás možnost i konzultace po Skypu. Budu vám moc držet palce, ať vše dobře dopadne a najdete zas cestu sama k sobě a ke svému štěstí.

Mějte se krásně,

Klára