Příspěvky

V zajetí obav o zdraví

DOTAZ:

Dobrý večer,
obracím se na Vás s prosbou o radu, protože si už nevíme rady s mou maminkou. Co je korona, tak chodí jen do práce a z práce. K nám nechce jezdit a hledá stále výmluvy. Před měsícem se jí narodila druhá vnučka a stále ji neviděla, protože se bojí, ale čeho, to nevím a ona nejspíš to taky neví. Stále opakuje, že nás má ráda a chtěla by nás vidět, ale neví, jak to má udělat. Prý jsou nějaké pravidla, které nemůže překročit. Když se jí zeptám, jestli se bojí, že nás nakazí nebo my ji, tak odpovídá, že se bojí z obojího.

Doma nosí roušku, když někdo náhodou dojde k nim a nejlépe to vyžaduje i po nás – rodině. Nosí ji už i na dvoře, kde nikdo není. Samozřejmě se to odrazilo na jejím zdraví, má stále opary, kterých se nemůže zbavit. Už nechodí nakupovat, ani do přírody se psem. To musí tatínek. Bohužel to vyvrcholilo už tak, že musí být s ní doma, ale neumí vysvětlit, proč nechce, aby aspoň on jel na výlet, za vnučkama a ani vnučku, která byla její priorita číslo jedna, nechce vidět… Teda ona říká, že nás chce vidět, ale neví, jak to udělat atd…

Podle všeho, co jsem si četla, trpí maminka agorafobií. Mluvila jsem s ní o jejích stavech, aby mi vysvětlila a já pochopila, co cítí a prožívá, také jsem jí nabídla pomoc, že spolem zajdeme k odborníkovi – psychologovi, ale ona o tom nechce ani slyšet, stále opakuje, že je v pořádku, jen my jí nerozumíme. Chtěla bych se zeptat, jak pracovat s ní, aby aspoň se svými vnučkami žila jako před tím. Dceři těžko jde vysvětlit, že babička ji chce vidět, jen teď má hodně práce, přece jen jí bude šest let a už to vnímá. Je lepší pro její zdravotní – psychický stav, abychom ji ustoupili a netlačili na ní a raději jezdili jen za ní a nikam ji nenutili? Mám obavy, jestli vůbec v jejím stavu vnímá to, že ubližuje hlavně sobě. Byla vždy hubená, ale teď je ještě pohublejší, bledá. O nic nejeví zájem a to měla mnoho koníčků. Je možné, že už má i deprese, z toho jak se sama v sobě nevyzná. Budu ráda za jakoukoliv radu, protože k psychologovi ji nedostaneme a mám obavy, že se jednoho dne psychicky zhroutí. Předem děkuji za odpověď.

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,
předně děkuji za Vaši důvěru svěřit se s tímto dotazem. Je mi jasné, že je to pro Vás tíživá situace. Také si představuji, že možná jednak prožíváte obavy o svoji maminku i její zdraví a na druhou stranu můžete možná prožívat také zlost či lítost, že maminka nechce trávit čas se svojí vnučkou a „nefunguje“ jako dřív.

Koronavirová epidemie zacloumala psychikou mnoha z nás. Někdo tuto novou zkušenost prožívá lépe, někdo bohužel hůř a takto se může nahromaděný stres z obavy o zdraví zcela určitě projevit.

Zda Vaše maminka trpí agorafobií nebo něčím jiným asi takto nelze jednoduše určit. Mohou to být úzkosti, může to souviset s depresivními projevy, může jít o fobii. Jak se to přesně nyní nazve asi není tak podstatné a spíše důležité je, že maminka není v takovém ladění jako ji znáte a to, jak to konkrétně trápí ji.

Věřím, že je to těžké. Rozumové argumenty, že máte např. udělaný test nebo jste očkovaní, pravděpodobně Vaši maminku nepřesvědčí. Z toho, jak to popisujete, má strach opustit svoje bezpečné místo a požaduje ještě, aby s ní někdo byl (Váš tatínek), aby nebyla sama. Psychologická pomoc je na místě, nicméně pokud člověk sám nechce, je to poměrně obtížné. Vaše maminka může prožívat obavy, možná se bojí jít pro pomoc, že ji někdo označí za blázna, možná se bojí, protože neví, co to obnáší. To všechno je srozumitelné a v první řadě do toho člověka nejde nutit. V dnešní době lze vyřešit mnoho věcí již online, což by mohlo být pro Vaši maminku schůdnější. Zkuste jí to v tomto případě co nejvíce usnadnit, to znamená zkuste vyhledat nějakou psychoterapeutku (nejčastěji tyto fobie či strachy řeší Kognitivně behaviorální terapie – KBT, ale pomohou i jiné směry) nebo pro začátek třeba jen psychologické poradenství (psychologické poradenství je krátkodobého charakteru, jde spíše o podpůrné konzultace) a spolu jí zkuste zavolat a domluvit se na termínu. V každém krajském městě jsou také krizová centra, kam lze bez jakéhokoliv objednání zajít. Jde o ihned dostupnou konzultaci, kam může přijít kdokoliv se svým problémem.

Předtím se s maminkou však zkuste znovu ještě jednou pobavit. Zkuste mamince jen naslouchat, zeptejte se, co vlastně prožívá, snažte se ji co nejvíce pochopit a zároveň ji nepřesvědčujte, že jsou to nesmysly, co si myslí. Zároveň však také mluvte o sobě, řekněte, jak to máte vy, klidně řekněte, že o ni máte strach nebo že vás mrzí, že nechodí za vnučkami. To je také důležité. Vy totiž máte také svoje potřeby, svoji rodinu, o kterou potřebujete pečovat a mít na to sílu, zejména péče o malé miminko je velmi intenzivní. Tento problém však není Váš, je Vaší maminky a nikdo jiný to za ni vyřešit nemůže. Bohužel sama se musí rozhodnout, zda stav, ve kterém nyní žije, jí vyhovuje nebo s tím bude něco dělat. Netlačte proto na ni, jen jasně vymezte také svoje potřeby a pocity. Zároveň je důležité, aby maminka věděla, že jí pomůžete, pokud bude sama chtít, rozhodnutí je ale pouze na ní.

Věřím, že je to velmi těžké takto to udělat, nicméně pomoc mamince nabízíte, nenecháváte ji bez pomoci. Držím moc palce.

Klára
Poradna Therapia

 

Rodina nebo manželka

Dotaz: Dobrý den,

obracím se na vás pro radu a pomoc, protože já už jsem bezradný. Jsem už 3 roky ženatý a mám roční dítě, celkově jsem s manželkou přes 7 let. Za tu dobu lze velmi snadno (i pro mě) pozorovat, jak moji schopnost uvažování a rozhodování zdeformovala k obrazu svému, abych se prostě choval a uvažoval, jak ona uzná za vhodné. Dřív bych se kvůli lecčemu s ní pohádal, dnes už dělám dost věcí tak, jak mě ona “naučila” a její nedostatky více či méně toleruji. Nikdy jsem v tom neviděl takový problém, abych kvůli tomu přemýšlel o rozvodu. Bohužel postupem času se tento problém prohlubuje. Nejhorší je, že je žena zaujatá proti mojí rodině. Já s mám s rodinou vztahy velmi kladné, ale od doby, co jsem s manželkou, ona na mé rodině stále vidí něco špatného. Tak, jak já funguji s rodinou po léta, že si pomáháme, stýkáme se, z ničeho neděláme vědu atd., tak ona v tom neustále vidí něco špatně, samý nepřekonatelný problém a prakticky mi dost věcí spojených s mou rodinou zakazuje. A to je ten hlavní problém. Rodina chce to, manželka zas ono, a já už ani nepoznám, co vlastně chci já.  Momentálně to vygradovalo do fáze, kdy žena řekla “buď já nebo oni”. Sestra chtěla uspořádat sourozenecký víkend i s bratry, ale manželka si myslí, že se musím na 100 % věnovat svojí rodině, takže mi to opět prakticky zakázala. Dokonce začala mluvil o rozvodu jako jediné možné cestě a já teď už fakt nevím jak, dál, jsem v kleštích, čím dál víc, obě strany mají rozumné argumenty, problém je, že už nedokážu mít vlastní úsudek, ale ten víkend bych rád jel. Už je to takový tlak, že si říkám, že bych to nejraději ukončil, už na to prostě nemám a všem se uleví, už se nebudou mít proč hádat a nebudou se o mě přetahovat. Chci udržet rodinu pohromadě seč to jen půjde, ale nevím, jestli je to rozumné… Prosím pomozte mi, nevím, jak dlouho to ještě vydržím…

Dobrý den,

Děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz. Chápu, že se momentálně cítíte ztracený v tom, co vlastně chcete a kde se v tom nacházíte. Z dotazu, ale cítím, že víte, co chcete, a to jet na víkend s rodinou. Podpořila bych Vás ráda v tom, abyste vyjádřil své manželce, že na ten víkend chcete a stál si za tím. Mohl by to být pro Vás první způsob, jak si stát za tím, co chcete. Zároveň Vaše žena Vám nemá, co zakazovat. Může Vám vyjádřit, že s něčím nesouhlasí, ale výsledné rozhodnutí by mělo být vždy na Vás. Chápu, že konflikt nemusí být vždy příjemný, ale myslíte tím sám na sebe a děláte to pro sebe.

Pokud má Vaše žena problém s Vaší rodinou, nemusí se s nimi vídat, když nechce. Měla by, ale respektovat, Vaše rozhodnutí a přání se s rodinou vídat.

K tomu, že jste uvízl mezi dvěma stranami, mě napadá, zda máte někdy čas na sebe.  Zda byste si takový víkend nemohl dopřát sám se sebou, bez vnějších tlaků. Mohlo by Vám to pomoci urovnat si myšlenky a napojit se sám na sebe.

Také píšete, že jste se ženou již sedm let. Sedmiletá krize vzniká u páru hned z několika důvodů, jako je např. pocit stagnace. Pár věnuje energii dítěti, zabezpečení rodiny, domácnosti, často pak zapomínají na sebe jako partnery. Neříkám, že to je i Váš případ, ale může to být jeden z faktorů. V dotazu také zmiňujete rozvod. Přijde mi důležité zaměřit se první na stávající problémy a rozvod brát až jako finální řešení, bez ukvapeného rozhodnutí.

Zkusila bych manželce vyjádřit, jak se ve vztahu cítíte a co Vám vadí. Zároveň pokud ona sama již rozvod zmínila, zeptala bych se jí, jak Váš vztah vnímá. Pokud by na vztahu chtěla dál pracovat, můžete zkusit vyhledat např. párového terapeuta, který Vám může dát na Váš vztah nový náhled. Také můžete zkusit vy sám vyhledat terapeuta, který Vám může pomoci přiblížit se více k sobě. https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Věřím tomu, že to zvládnete a rozhodně bych se nevzdávala.

Přeji hodně sil

Tereza

Psychologie peněz

Proč stále nemám peníze?

Peníze jsou součástí našich životů. Mnohým lidem právě peníze vytváří celoživotní pocit utrpení. Nemají jich dostatek, přicházejí o ně, těžko je vydělávají, závidí těm, co je mají. Lidé často žijí v pocitu bezmoci vůči penězům. Mají pocit, že je problém se k nim dostat nebo být dokonce bohatým. Ve skutečnosti však máme moc nad tím, jestli budeme v životě peníze mít. Problém s penězi totiž znamená problém s vlastní sebe hodnotou nebo se špatně „nahranými „nevědomými vzorci myšlení a chování. Vyřešíme-li si sníženou nebo narušenou sebe hodnotu, dokážeme pak do svého života přitahovat automaticky i peníze.

Jednoduše se dá říci, že cítíme-li se v životě nehodnotní je pravděpodobné, že budeme mít i potíže s tím se „ocenit „penězi. Ve vztahu k penězům můžeme mít také různé skryté negativní vnitřní vzorce a tím je do života vlastně nechceme. Možná jsme doma jako děti slyšely, že peněz není dost pro všechny nebo peníze kazí charakter, bohatí jsou povrchní. Možná se vaši rodiče místo péče o vás soustředili pouze na vydělávání peněz a vy jste vůči penězům nevědomě ve vzdoru a nenávidíte je. Jiným případem může být, že všichni ve vaší rodině byli vždycky bez peněz a nenaučili vás, jak peníze do života přijímat.

Umění přijmout peníze  

Ano, přijímat peníze do života. Být k nim otevření. Přesně to je potřeba k tomu, aby k vám začaly chodit. Mít je rád. Vítat je. Hezky a uctivě se k nim chovat. Vážit si jich – umíte tohle ale sami k sobě?

Pokud ne, peníze vám mohou ukazovat přesnou symboliku toho, jak zacházíte v životě sami se sebou. To vám ale zároveň dává moc nad nimi, protože ANO, mít peníze znamená schopnost je mít a ta se dá naučit, pokud zapracujete na vašem vnitřním postoji k penězům.

Co s tím? Je potřeba, aby se váš vztah k penězům změnil a abyste zároveň změnili i vztah sami k sobě.

 

Jak přitáhnout peníze do života?

  1. Naučte se skutečně CHTÍT – možná vám přijde, že je to jednoduché, přeci běžně něco chcete. Ale je to tak opravdu? Jak vám je, když slovo CHCI vyslovíte. Jak často skutečně takové slovo používáte? Mnoho lidí místo něj raději využívá slovo MUSÍM, MĚL BYCH, protože pak za situaci nebere zodpovědnost. Možná vás doma naučili, že Chtít je prostě sobecké, a tak se ho teď bojíte vyslovit. Chtít totiž zároveň znamená – jsem ochoten PŘIJÍMAT a ZASLOUŽÍM si to a to i bez tvrdé dřiny…věříte vnitřně takovému pravidlu skutečně? Máte pro sebe takovou cenu?
  2. UMĚNÍ VYDAT – příjmy a výdaje musí v oblasti peněz proudit. Pokud pouze hromadíte peníze, ze strachu, že o ně přijdete, může se vám dít, že o ně občas samovolně přijdete, protože je hromadíte ze strachu, a ne z radosti. Jak to souvisí s vámi a vaší sebe hodnotou? V životě platí tzv. sebenaplňující proroctví – pokud se něčeho vnitřně hluboce bojíme, chováme se nevědomě přesně tak, že k tomu směřujeme, aniž bychom si toho všimli. A tak se nám naše vnitřní strachy mohou často vyplnit a náš mozek si řekne a my si pak řekneme – přesně tohle jsem čekal a předpokládal! Zase se mi to v životě opakuje! Nedojde nám ale, že si to způsobujeme sami.
  3. UMĚNÍ NEVYDAT nebo VYDAT peníze správným směrem – utrácíte hodně? Umíte peníze utratit pouze za druhé? ZA vaše děti, vašeho partnera, vaše rodiče…protože jinak byste měli POCITY VINY? Pokud ano, znamená to, že peníze ve skutečnosti nechcete a nebudete je přitahovat. Zároveň to opět souvisí s vaší sebe hodnotou – umíte se mít skutečně rádi nebo jste tu jen pro druhé? Pokud je vaše sebe hodnota postavena na péči o druhé, ubíráte tím péči o sebe a zároveň jako byste si říkali, nemám hodnotu, nevážím si sebe.
  4. MILUJETE SVOU PRÁCI? – kolik lidí pracuje pouze proto, že musí nebo chodí do práce dokonce s odporem. Nesnáší svou práci, nesnáší lidi, se kterými pracuje, nevidí ve své práci smysl. Ale zároveň si nedají práci to změnit, protože doma slyšeli – pracovat se musí, buď rád za to, že máš práci v téhle době! Práce není koníček! Doba je těžká, co bys pořád chtěl, pořád se ti něco nelíbí, nikde nevydržíš……jako by skutečnou hodnotou práce bylo jen prostě vydržet. Co všechno ale v životě ještě vydržíme? Pokud je naší hodnotou a známka odolnosti to, že věci vydržíme, tak zároveň TRPÍME.A utrpení nemá nic společného se skutečnou sebe hodnotou a nemůže tedy přinášet ani moc peněz. Nepracujte tedy jen pro peníze, protože nejvíce peněz nám přinese práce, kterou milujeme, protože tam zároveň milujeme i sami sebe a opět zvyšujeme svou vnitřní a tím i venkovní(peníze)hodnotu.
  5. BÝT BOHATÝ NEZNAMENÁ NIC NEMORÁLNÍHO – když si řeknete slovo peníze, jaký z toho máte pocit a jaké myšlenky vás napadají? Mnoha lidem přijde bohatství povrchní, nemorální či neslušné (mít více než druzí). Pokud je váš postoj takový, chcete vlastně chudobu, a ne mít peníze.
  6. MÁM NA TO MÍT PENÍZE? – pokud si řeknete slovo BOHATSTVÍ – co vás napadne? Na to nemám, to nikdy mít nebudu, naše rodina byla vždycky chudá, to bych se musel upracovat k smrti, nebyl bych se svou rodinou, kdybych preferoval peníze a práci, peníze vlastně nejsou zapotřebí – stačí, že jsem jinak spokojený, bohatství je tu pro druhé, vždycky jsem o všechno, co jsem si přál zase přišel, takže nemá cenu ani chtít…nejdůležitějším faktorem proto, abych měli peníze je, abychom je neblokovaly našim vnitřním nastavením (vnitřními vzorci). Pokud vnitřně o přijímání peněz pochybujete, nebudete je pravděpodobně v životě mít, protože se nevědomě nechováte tak, abyste je přitahovali a získávali. Pokud této oblasti nevěříte sami sobě, nemůžete na sebe peníze „lepit“.

 

Poselstvím článku je předat lidem informaci o tom, že peníze nevědomě přitahujeme nebo naopak odpuzujeme. Peníze nejsou nic nad čím bychom neměli moc. V dalším článku o penězích vám popíšu další faktory, které vám mohou zabraňovat v tom peníze do života přitáhnout. Jedna z častých rolí lidí, kteří peníze nemají je role oběti – nemohu, neumím, nedostala jsem – potřebují si udržet z důvodu vnitřního nevědomého strachu pozici, že nedostali (mnohdy skutečně nedostali) a rozhodli se v životě neposunout dál. Rolí obětí si vyhýbají zodpovědnosti za sebe samé, a právě to jim může komplikovat i cestu k penězům.

 

Tereza Malimánková

Vedoucí poradna Therapia

Úzkostné stavy a poruchy paměti po prodělání Covid-19

Dotaz: Dobrý den, posledních pár měsíců zažívám velmi divné stavy. Vše začalo v září, kdy jsem onemocněla koronavirem. Měla jsem lehký průběh, týden horečky a ztratila jsem chuť a čich. Zhruba měsíc po vyléčení jsem ale začala pociťovat divné stavy úzkosti. Několikrát denně mi nekontrolovatelně bušilo srdce a u toho jsem cítila nesnesitelnou úzkost, všeho jsem se bála a byla jsem roztěkaná. Úzkosti přicházely nekontrolovatelně například když jsem jela v autobuse nebo jsem seděla doma na gauči. Reálně jsem však neměla, čeho se bát, nic špatného se mi v tu chvíli nedělo. Postupně jsem začala pociťovat problémy s pamětí, měla jsem problém porozumět složitějším větám, což mi značně ztěžovalo studium na VŠ. Začala jsem mít problémy se zvládáním školy i běžného života, nedokázala jsem se na nic soustředit, cítila jsem tlak v hlavě a měla jsem pocit jakési mlhy. Nutno podotknout, že jsem před onemocněním byla velmi chytrá a bystrá. Začala jsem mít problémy s komunikací a svět se pro mě najednou stal hrozně hektický. Nezvládala jsem každodenní činnosti, bylo pro mě velmi těžké například někomu odepsat na mobilu. Takové stavy trvaly cca do prosince, kdy jsem kvůli zkouškovému začala brát piracetam a další volně dostupné léky na problémy s pamětí. Prášky mi trochu pomohly, díky nim jsem zvládla napsat bakalářku, brala jsem je zhruba 3 měsíce a poté jsem je vysadila. Problémy se ale vrátily a já je opět nasadila, nyní vyšší dávku, jelikož jsem se bála, že budu opět tak “mimo a hloupá”, jako dřív. Brala jsem cca 3-4 prášky denně, předtím pouze 1-2. Začala jsem mít hrozné deprese, motala se mi hlava a měla jsem vidění jako opilá, celkově jsem byla úplně mimo, nebyla jsem schopná normální konverzace. Celé dny jsem proležela a byla jak chodící mrtvola. Vše mě rychle naštvalo, musela jsem si vypínat upozornění na telefonu a přestala jsem komunikovat se světem. Z mého okolí mé stavy nikdo nepochopil, neměla jsem se ani komu svěřit. Jen jsem věděla, že nejsou normální, jelikož jsem neustále žila jako ve špatném snu. Spoustu večerů jsem probrečela a nevěděla jak dál. Byla jsem mimo, agresivní vůči svému okolí, plačtivá, měla jsem pocit, že už dál nemůžu, že mě nikdo nechápe, nikdo mi neporadí. Byla jsem schopná celé dny prospat, ztratila jsem o vše zájem, nic mě nebavilo, začala jsem spíše přežívat než žít. V průběhu těchto stavů jsem zažívala i osobní trable v životě, několikrát jsem se stěhovala, neměla nikde své bezpečí doma, do toho jsem cítila tyto pocity úzkosti, problémy s pamětí aj. Začala jsem kvůli tomu mít trable s přítelem, který mé problémy nepochopil, a to ty stavy ještě zhoršovalo. Čekala jsem od něj pomoc a pochopení, místo toho jsem dostala jen nespočet hádek, fyzických i psychických útoků a pojmenování “blázen”. Tyto divné stavy přicházejí dodnes ve vlnách, někdy si myslím, že jsem již ze všeho venku, ale pak se vše vrátí a já nejsem schopna normálně fungovat. Dodnes jsem nebyla schopna dojít k lékaři (nevím ani k jakému, zda neurologii nebo psychiatrii/psychologii), jelikož nezvládám ani normální život, natož abych vzala telefon, někam se objednala a někam dojela.

Výše popsané stavy trvají již 8 měsíců. Také mě tíží termín státnic, který se neúprosně blíží a já vím, že je v tomto stavu (i z hlediska paměti) nejsem schopna zvládnout, ba dokonce ani teď lítat po doktorech a řešit můj stav. Také jsem si všimla, že na mě jinak působí omamné látky, například když jsem požila malé množství alkoholu, byla jsem spíše mimo a měla jsem několikahodinové okno. Je tedy možné, že mi koronavirus způsobil nějaké poruchy mozku a následné braní piracetamu v kombinaci s psychickým vypětím a neporozuměním mého okolí nějakou psychickou poruchu? Děkuji za jakýkoliv názor a radu.

 

Dobrý den,

Děkuji za důvěru a otevřenost, se kterou jste se obrátila na naši poradnu.

Vámi popsané stavy na mě působí velmi závažně. Procházela jste a procházíte těžkými stavy, které musí být náročné zvládat sama, a ještě s nepochopením okolí, od kterého potřebujete v těchto chvílích podporu a pochopení nejvíce. I přes Vámi popsané potíže a „neschopnost“ normálně fungovat v každodenním životě z Vás cítím určitou vnitřní sílu a chtíč se se svými těžkými stavy „poprat“ a nepodléhat jim, což považuji za důležitý základ, dobrou výchozí pozici na cestě za cítěním se lépe.

Když se u Vás poprvé objevily úzkosti, tedy zhruba týden po onemocnění koronavirem, dělo se v té době nebo v době předcházející ještě něco jiného ve Vašem životě? Nějaké významné události, které Vás nenechaly klidnými? Příčiny úzkostí jsou většinou hlouběji a často sahají do minulosti. Předtím, než jste onemocněla koronavirem, jak byste popsala svoje vnitřní prožívání? Měla jste úzkostné tendence běžně v životě? Také přemýšlím, samo koronavirové onemocnění a především mediální „masáž“, jaká v posledním roce probíhá v českých médiích, myslím tím neustále strašení a zprávy týkající se skoro pouze koronaviru… každý den počty nově nakažených, počty mrtvých, a to jak v ČR tak ve světě… všechno toto je sama o sobě obrovská zátěž, která se z médií valí. Pokud člověk dlouhodobě žije pod takovýmto tlakem, přirozeně to mění jeho prožívání na úzkostnější, jelikož je pod neustálou „palbou“ médií. Dále, jak píšete, že jste v průběhu posledních 8 měsíců do toho všeho prožívala i náročné osobní situace, jako nepochopení a nepodpora od přítele, jež mi přijde jako velmi zásadní; stěhování, při kterém člověk ztrácí bezpečný pocit domova a musí si ho vybudovat v novém, z počátku neznámém místě; dále školní povinnosti. Působí to na mě, že se Vám v životě odehrává opravdu spousta náročných situací a změn, do kterých člověk musí vynaložit určité úsilí, aby se dokázal adaptovat.

Co se týče Piracetamu, lék jako takový dle mnoha studií nemá výrazné a časté vedlejší účinky, avšak i tak jsou mezi vedlejšími účinky uvedeny mimo jiné úzkosti, deprese, nervozita, podrážděnost a další. Takže teoreticky tento lék může mít podíl na tom, jak se aktuálně cítíte.

Vím, že píšete, že nejste schopna zavolat lékaři či jinému odborníkovi. Rozumím, že něco udělat se zdá v těchto stavech až nemožné. Ale jak jsem psala výše, Vaše slova a popis stavů na mě působí velmi tíživě. Myslím, že by Vám mohl velmi pomoct psychoterapeut, který by Vás vyslechl a který by Vás podpořil na cestě za tím, abyste se cítila lépe. Společně byste hledali souvislosti a příčiny Vašich stavů, on by Vám dával podněty k zamyšlení a snažil se trpělivě pomoct zorientovat se ve Vaší situaci. C
Myslím, že jeho podpora pro Vás bude stěžejní, vzhledem k náročnosti Vaší situace. Můžete se např. zkusit obrátit na některého z mých kolegů z poradny Therapia, v současné době se umožňuje terapeutické sezení i online. Také existuje možnost docházet k psychoterapeutovi na náklady zdravotní pojišťovny. V tomto případě je potřeba si vyhledat psychoterapeuta, který bude mít na webu uvedeno, že pracuje pro zdravotní pojišťovny a zjistit, zdali jeho služby pokrývá konkrétně Vaše zdravotní pojišťovna.

Na závěr bych chtěla zmínit, že je v pořádku a normální, necítit se dobře a mít psychické potíže. Psychika nám tímto většinou naznačuje, že se něco děje, že bychom něčemu měly věnovat pozornost, v sobě samých. V dnešní době je běžné, když se člověk cítí fyzicky špatně, a i když má dlouhodobé fyzické potíže. S psychikou se může dít to podobné, člověk se může necítit psychicky dobře a neznamená to nutně, že je „mimo“ či „blázen“.

Přeji Vám, abyste dokázala najít příčiny Vašich stavů a aby se Vám brzy ulevilo! Držím moc palce. Kdybyste cokoli potřebovala, pište, jsem tu pro Vás.

S pozdravem,
Nikola
Poradna Therapia

Rodič alkoholik

Dotaz: Dobrý den, je mi 16 let a už delší dobu mám problém s úzkostmi. Moje máma bývala alkoholička, byla cca. rok na léčení a potom bylo vše v pořádku. Před rokem odešla z práce a do dnes jinou nenašla. Začala pít a mě to hrozně ničí jak psychicky tak fyzicky, nevím co mám dělat. Snažila jsem se o tom s ní mluvit, ale odpověď vždy byla ve smyslu: ,,já si tím jen čistím hlavu, všechno jsem pos**** a jsem hrozná máma, nikdo mě nemá rád…” Opravdu už nevím jak bych jí pomohla. Můžete mi prosím poradit?

Odpověď:
Dobrý den,

Děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz. Chápu, že situace, ve které se nacházíte, je pro Vás těžká. To, že se závislost po léčení vrací, se bohužel stává. Alkohol je nemoc a proto lidé, kteří jsou na alkoholu závislí, potřebují pomoci. Chápu, že mámě chcete pomoci, avšak není na Vás, abyste situaci řešila sama. Závislostem se věnují odborníci. Často se stává, že závislí odmítají pomoci, protože mají za to, že tomu tak není. Přijde mi důležité se někomu ve svém okolí svěřit, za to, že Vaše máma má problémy se závislosti se nemusíte stydět a rozhodně zato nemůžete – není to vaší vinou.

Pokud máte ve svém okolí dospělého, kterému důvěřujte určitě, bych si s ním o tom promluvila. Může to být někdo z rodiny, učitel nebo třeba školní psycholog, výchovný poradce. Pokud byste potřebovala si s někým promluvit, nebo získat více informací o problému, můžete zdarma zavolat nebo napsat na chat Linky bezpečí. https://www.linkabezpeci.cz/sluzby/zavolej-nam/

Úzkosti jsou reakcí našeho těla na pocit ohrožení. Úzkost může být doprovázena i tělesnými projevy jako je bušení srdce či bolest břicha. Při takovém stavu Vám můžou pomoci různé techniky jako zaměření na svůj dech nebo relaxace. Pokud procházíte akutním stavem úzkosti, můžete zavolat na krizovou linku nebo linku první psychické pomoci. http://linkapsychickepomoci.cz/ Operátor by Vám mohl pomoci stavem úzkosti projít.

Můžete být pro svou mámu oporou a být tu pro ni, ale rozhodnutí skončit s alkoholem musí být na ní. Zároveň byste neměla zapomínat sama na sebe a nenakládat si víc než sama unesete. Přeji hodně sil.

Tereza

Poradna Therapia

Zamilovaná do kolegy

Dotaz: Dobrý večer, v první řadě bych ráda poděkovala za radu.
Mám velký problém. Zamilovala jsem se do kolegy z práce. Nyní zastupuje mého nadřízeného. Jsme pracovně stejně staří. Poslední měsíc se ke mně choval moc hezky, objímal mě, chválil zadek, snažil se mě políbit, nosil mě v náručí, hladil mě atd. Tento týden v pondělí jsme se líbali a kdybych to neutla tak se dostaneme i k jiným věcem. V úterý si držel odstup, ale snažil se komunikovat, utahoval si že mě atd.
Včera už si držel odstup větší. Dneska úplně a až ke konci dne mě objal a zeptal se, zda budeme kamarádi, že by vztah asi nefungoval i když mě má moc rád. Jde o to, že má rodinu a já jsem z něj úplně zmatená teď. Moc bych ho chtěla ale nerada bych mu zničila rodinu. Mám se snažit ještě bojovat nebo ho nechat být? Dost se kvůli tomu trápím, chce se mi plakat, jak s ním mluvím atd. Jsem zničená úplně a už to nezvládám.

 

Dobrý den,
Píšete o Vašem zamilování do kolegy, se kterým jste se v posledním měsíci sblížili. Líbilo se Vám, když se k Vám choval hezky, lichotil Vám, fyzicky se Vás dotýkal. Kdybyste ho nezastavila při líbání, situace by došla dál. Poté, co jste ho zastavila si začal držet určitý odstup a řekl Vám, že si myslí, že by váš vztah nefungoval. Také zmiňujete, že kolega má rodinu.
Potřeba blízkosti je přirozenou lidskou potřebou. Každému je příjemné, když mu někdo říká hezké věci, lichotí mu. Předpokládám, že nemáte přítele. Z Vašeho popisu odvozuji, že kolegovi nejste lhostejná, vnímám, že je rád ve vaší společnosti, cítí se s Vámi příjemně.
Přemýšlíte o tom, zda o něj usilovat.
Mohu předpokládat, že následné kolegovo odtažitější chování, je z nějakého důvodu, který si uvědomil později. Pravděpodobně podlehl Vašemu šarmu, ale díky Vašemu zastavení jste mu dala příležitost si rozumem uvědomit nějaké pro něj důležité důvody, díky nimž dal přednost sebekontrole.
Mluvili jste s kolegou na téma Vašeho sblížení? Zeptejte se ho, jaká byla jeho představa, když se s Vámi líbal? Měl představu krátkého erotického vztahu, či vztahu, který by mu nabídl něco jiného než rutinu dlouhodobého vztahu nebo přemýšlí o tom, že hledá nový vztah, protože mu nevyhovuje soužití s rodinou?
V případě, že by kolega hledal nový vztah, protože by mu nevyhovovalo nadále setrvávat s rodinou (dovolím si předpokládat, že rodinou myslíte nejen partnerku, ale i děti), bylo by pro Vás vhodné popřemýšlet o tom, zda byste chtěla být ženou, díky níž budou mít děti složitější dětství a nebudou mít oba rodiče již nikdy současně, či raději budete investovat svůj šarm do jiného vztahu. Zároveň je v takovém případě vhodné si uvědomit, že s novým partnerem často přicházejí i jeho děti, i když třeba jen na víkendy. Při společném soužití pak je nutné koordinovat péči o děti nejen mezi novými partnery, ale i s jejich mámou.
Budu ráda, když Vám moje odpověď pomůže ve Vašem rozhodování.
S pozdravem
Bc. Monika Malíková Bhalla
Poradna Therapia

Pocit strachu o dítě

Dotaz: Dobrý den,
chtěla bych Vás požádat o radu, jak se vyrovnat se strachem a pocity úzkosti. Bývalý partner mě psychicky týral a později došlo i k fyzickému napadení, podruhé a naposledy když jsem byla těhotná. Mám s ním dítě, které nikdy neviděl a podle OSPODu bych neměla bránit kontaktu jinak mě to znevýhodní u soudu. Přijde mi to hrozně nespravedlivé a nezbývá mi nic jiného než kontakt umožnit. Už jen při pomyšlení na to se mi roztřesou ruce, srdce rozbuší a chce se mi brečet. Mám velký strach o své dítě, aby mu neublížil. Jak tyto pocity potlačit? Jak se vyrovnat s tím co bylo? Nejsou pro to vhodné třeba nějaké meditace?
Předem děkuji za odpověď

Dobrý den, je to silný příběh, co píšete. Není mi úplně jasné, jestli váš bývalý přítel již zájem projevil nebo zda se jedná o vaši obavu, že by to někdy nastat mohlo. Pokud se jedná o druhou variantu zkuste si uvědomit, že se jedná o vaší fantazii, nikoli o reálnou situaci 🙂 Bylo by možná také fajn zjistit, jaké byste případně měla právní možnosti nebo jak se na takovou situaci můžete připravit – s tím by vám mohl pomoci některá z organizací, na které odkazuji na konci mailu.

Nyní k první variantě, tedy že už situace reálně nastala – bývalý partner projevil zájem o dítě a vy na základě doporučení OSPODu budete umožňovat kontakt, aby soud rozhodl ve váš prospěch. Mít strach o vlastní dítě je silným a důležitým tématem matky. To, že cítíte nespravedlnost a strach, je na místě. Představa, že osoba, od které v minulosti přicházelo ohrožování a napadání, bude s vaším dítětem, musí být opravdu náročná. Vaše emoce a pocity se chovají a reagují smysluplně. Je skvělé, že jste si vědomá emočních procesů, které se ve vás odehrávají. Máte nad situací nadhled.

Píšete o vyrovnání se s tím, co bylo a o potlačení emocí spojených s představou toho, že umožníte kontakt. Budu se jim věnovat postupně.

Prošla jste si vztahem, ve kterém vás partner týral psychicky, později i fyzicky. To je velká zátěž. Myslím si, že k opravdovému vyrovnání se s tím, co bylo, by vám velmi pomohla psychoterapie. Pokud máte jen trochu tu možnost, velmi vám doporučuji využít tyto služby. Psychoterapeut je chápající a podporující osoba, vytváříte s ním na společných sezeních prostor sama pro sebe – pro to, co potřebujete nebo chcete. Např. chcete nějak naložit se s tím, že vám váš tenkrát blízký člověk ubližoval… Myslím si, že tato vaše historie si zaslouží dlouhodobější péči. Praktické informace píšu na konci textu.

Vedle tohoto se nyní potřebujete nějak popasovat s aktuálními těžkostmi, které souvisí s probíhajícím obdobím před soudním procesem. Jak se “zdravě” stavět k tomu, že máte své dítě svěřit někomu, komu nevěříte? Chtěla bych znovu zdůraznit, že vaše úzkosti a strachy jsou přirozenou reakcí na situaci, ve které se nacházíte. Tuto vaší situaci vnímám jako velmi zátěžový stav, který ale bude mít konec. Co udělat pro to, abyste toto dočasné velmi náročné období “přežila” s respektem k sobě i k vašemu dítěti? Nabídnu vám pár bodů. Můžou se vám hodit nástroje k tomu, jak “zatnout zuby a odolat krizi” a také nástroje pro rozpoložení “beru na sebe ohled, dávám prostor svým potřebám”.

Začnu tím, co vám může pomoci zabrat, vydržet toto období, být pevná a s odhodláním čelit nutnému zlu. (1) Připomínejte si, že se jedná o přechodné období, o dočasnou krizi. Domýšlím si, že se jedná se o týdny nebo měsíce. To není krátká doba, ale je na konci ohraničená soudním rozhodnutím. Jste teď v bojovém, nestandardním životním nastavení, které je vázáno na takovou věc, která jednoho dne skončí. (2) Zkuste si sepsat několik bodů, které vás mohou motivovat k tomu to teď vydržet, kousnout se, být silná. Kvůli kterým stojí za to to zvládnout. Můžou to být vaše přesvědčení, cíle, hodnoty, plány, vaši blízcí nebo cokoli dalšího, co vás napadne. Co je pro vás silnými, pevnými body ve vašem životě. (3) Pokud kontakt umožníte (což by podle OSPODu dávalo smysl), nezbývá vám tedy než vložit důvěru svému dítěti. I když poměr sil s dospělým mužem je nesrovnatelný, mějte v děťátko důvěru, že se o sebe postará, že to zvládne. Že k sobě zavolá strážného anděla, který při něm bude stát 🙂

Kromě odolného nastavení je ale stejně tak důležité (ne-li více!) na sebe brát ohled. Na své potřeby, prožitky a pocity. Je důležité, abyste měla ve svém dnu/týdnu momenty, kdy zažijete něco příjemného, kor v toto vaše nepříjemné období. (1) Vyhraďte si čas na momenty, kdy se budete moci dostat sama k sobě, kdy budete moci zažít alespoň náznaky pohody. Zkuste se zamyslet nad tím, co vám přináší nebo dříve přinášelo radost, zklidnění, příjemné pocity. Může to být poslech hudby nebo nějaká kreativní činnost (např. kreslení, vybarvování mandaly nebo cokoli, co vám bude připadat zábavné), může to být fyzická aktivita (když se soustředíme na vlastní tělo, často jsme schopni se na chvíli vzdálit od starostí, které nás tíží na duši). Může to být procházka, cvičení (na YouTube i jiných platformách jsou různé lekce zdarma). Zmínila jste meditace. Jistě i ty mají blahý účinek na naši psychiku. Zkuste prohledat internet. (2) Máte možnost být v kontaktu s někým, komu na vás záleží, koho máte ráda, kdo je vám příjemný? Pokud ano, nebojte se si říct o podporu, o pomoc. I kdyby mělo jít “pouze” o společně strávený čas. Nebo telefonát. Pokud máte s kým, dopřejte si pravidelný kontakt.

Všechny zmíněné body by vám měli pomoci se více stabilizovat a tím i zmírnit sílu oněch návalů třesu rukou, rozbušení srdce, potřebou pláče. Neumím vám poradit, jak tyto pocity potlačit, ale můžete se naučit s nimi pracovat. Když to na vás přijde, zkuste s emocemi pobýt. Mají svůj důvod, dopřejte jim prostor. Vyplačte se, zlobte se. Kdyby to začalo být moc a cítila byste, že už se propadáte moc hluboko, můžete vyzkoušet např. tato dechová cvičení https://www.adicare.cz/jak-se-zbavit-uzkosti-fobii/dechova-cviceni-proti-uzkosti/. Nebojte se také v tomto stavu (nebo v jiném těžkém stavu) využít služby linky důvěry. Operátoři jsou moc milí a pracují se všemi druhy těžkostí https://www.csspraha.cz/prazska-linka-duvery.

Ještě jednou bych ráda vyzdvihla, že by vám psychoterapie mohla hodně pomoci. Vaše starosti jsou opravdu velmi tíživé a pro své zahojení si zaslouží více, než jeden mail či jedno dechové cvičení. Zkuste to 🙂 Pokud byste se rozhodla vyhledat terapeuta, mohu vám nabídnout ty naše https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/. Pokud máte VZP, můžete žádat o příspěvek na terapii u vybraných odborníků, je to hezky shrnuto zde https://www.profem.cz/cs/o-nas/novinky/a/potrebujete-terapii-zazadejte-si-o-prispevek. Při výběru myslete na to, že vám terapeut musí sednout 🙂 Ráda bych vás také navedla na organizace, které pracují s problematikou domácího násilí a mohou být nápomocné v různých oblastech https://www.mvcr.cz/clanek/dokumenty-nasili-neziskove-organizace-poskytujici-pomoc-obetem-domaciho-nasili.aspx.

Držím vám se vším palce 🙂 Držte se!

Lucie
Poradna Therapia

Potíže s výchovou – sešívaná rodina

Dobrý den, ani nevím, jak ve stručnosti zkusit popsat problém. Přítel poznal svoji dceru ve 2 a půl letech kdy se mu ozvala její matka s žádostí o peníze, předtím mu tvrdila, že dítě není jeho ať se nestará. Po testech DNA se okamžitě začal, jak starat, tak i hradit výživné. Když bylo jeho dceři 4,5 roku, začal náš vztah. Sama mám 4letého syna z ukončeného manželství. Jakmile začal žít partner se mnou a začalo to vypadat vážně, začala matka jeho dcery dělat potíže. Nejdříve dceru nechtěla “půjčovat” jako by to byla nějaká věc, pak nakonec vše dala k soudu, kde soud stanovil výši výživného a péči, přítel má nyní dceru více, 1x za 14 dní od čtvrtka do neděla, pak další středu na odpoledne. Ovšem od soudu začala dcera přítele chodit s tím, že si má táta pořídit jiný dítě, že ona už sem jezdit nechce. Tušíme, že to nemá z vlastní hlavy, ale s matkou od holčičky zkrátka není rozumná řeč, vše neguje, vše je špatně. Každopádně od té doby, co se i holčičce ze strany matky narodil koncem roku sourozenec je to šílené období. Holčička k nám přijede, tváří se jako by tu byla za trest, neustále lže, neustále fňuká a pláče naprosto bezdůvodně.  Tušíme, že je zatím umělé vyvolání pozornosti, psycholožka nám radila dělat jakoby nic a nijak ji nefrustrovat otázkou “proč”, když např. lže. Nicméně horší se to. Stále si vymýšlí víc a víc, bohužel už nejsme schopni to udržet v rovině “nic řešit nebudeme, budeme čekat až ji to přejde”, protože tohle vše odchytává syn. Syn je o půl roku mladší než holčička, vidí se v ní a neustále po ní vše opakuje. Naposledy když mi začal lhát a vymýšlet si na běžné otázky nesmysly tak na odpověď proč lže mi řekl, že to přece dělá dcera od přítele… Nutno podotknout, že holčička ví o tom, že lže, dělá to vědomě. Pozornost vyžaduje opravdu nonstop, nemohu jít ani na 30 minut vařit, aniž by zvládla si chvilku hrát. Otce začala odmítat, přestože je na ni hodný. Začínáme být z té situace unavení, hádáme se a narušuje to náš partnerský vztah. Je zde možnost holčičku si nebrat, ale jak si pak má utvořit s otcem, kterého do dvou let neznala nějaké pouto? Dále spatřuji u holčičky někdy až potlačené emoce, které vytváří naschvály, navádí syna, aby dělal nepřístojné věci, pak od toho dá ruce pryč, aby ona byla “hodná holčička”. Jakákoliv činnost ji po 5 min nebaví, je schopna se dívat na televizi celý den a nic nedělat, což u nás moc nemůže, žádnou pohádku, na kterou se dívá si ani nepamatuje. Zkouším s ní různé typy her od panenek, po vláčky, kostky, lego, tvorbu věcí a vyrábění…výlety…nic nefunguje. Nevíme jak dál. Máte nějakou radu? Protože když to necháme plynout, tak akorát zatím jsme docílili toho, že to opakuje syn…Moc děkuji a přeji hezký den. Ž.

 

Odpověď:

Dobrý den, Žaneto,

Děkuji za důvěru, se kterou jste se obrátila na naši poradnu.

Je mi moc líto vaší rodinné situace. Dokážu si představit, že z toho musíte být vysílená a unavená a že to velmi ovlivňuje i Vaše partnerské soužití, jelikož se tyto nešvary stávají častým tématem rozhovorů a Váš život se točí víceméně okolo tohoto.

Mám k tomu takovou fantazii, jako by matka dcery Vašeho partnera používala holčičku jako určitý nástroj, jako prostředek k řešení jejich pravděpodobně nedořešené partnerské situace (alespoň očividně z její strany). Jako by byla matka tak plná nedořešených konfliktů a možná toužící po určité pomstě vůči partnerovi, že má klapky na očích a není schopna nahlédnout toho, že v jejím vlastním zájmu využívá a negativně ovlivňuje život vlastní dcery, které podstrkává názory a u které se jako přirozený důsledek těchto nešvarů objevuje drzé a zvláštní chování, které jste popsala ve zprávě, a které ještě k tomu poté opakuje Váš syn. Holčička možná moc dobře vnímá, že se její okolí nezajímá tolik o ni jako takovou, ale spíše ji využívá k určitým „manévrům“, viz chování její matky; proto na sebe potom upoutává pozornost jakýmkoli možným, i špatným a nevhodným způsobem. Dítě není zatím schopno rozlišit, jaké chování je správné a proč. Jedná více na základě emocí. Je mi z té celé situace smutno.

Cítím z Vás, že se snažíte i že jste se snažila s holčičkou vycházet dobře a zkoušet s ní všelijaké cesty a způsoby, jak si hrát, jak ji zaujmout. Nyní ale pociťuji, že Vám začíná docházet trpělivost a působí to na mě, jako byste na holčičku byla vnitřně trochu naštvaná, což mi dává smysl, pokud její drzé chování ovlivňuje Vašeho vlastního syna. Mám k tomu fantazii, jako by se ta holčička také stávala určitým prostředek k řešení situace, ale tentokrát z Vaší strany. Přitom si myslím, že pokud jste opravdu vnitřně naštvaná, mám spíše pocit, že ta zloba patří matce partnerovy dcery, a ne přímo té dceři. Věřím tomu, že se holčička sama od sebe nechová zle, ale že je to pouze důsledkem situace, ve které se nacházíte.

Z toho pro mě vyplývá, že asi neexistuje jiná cesta ke zlepšení vaší rodinné situace než promluvení si s matkou partnerovy dcery, jelikož mám pocit, alespoň z Vašich slov, že problémy pramení od ní a potom negativně skrz dceru ovlivňují všechny ostatní. Uvědomuji si, že dle Vašeho popisu bude těžké s ní vést jakoukoli diskusi, ale myslím, že v rámci záchrany a stabilizace vašeho každodenního fungování doma to bude nezbytné. Nejvýznamnější důvod, který si myslím, že by měl být předmětem Vaší diskuse, jsou děti. Už jen ten důvod, že rodiče nežijí společně a dítě musí střídat prostředí a sžívat se s nestabilním rodinným prostředím od útlého věku, je pro dítě velmi stresujícím faktorem. Pokud se k tomuto přidají problémy a dítě je využíváno jako prostředek k řešení partnerských konfliktů, dítě musí absorbovat problémy a rány, které nejsou jeho. Vnímám to jako velkou nespravedlnost, kterou si bohužel spousta rodičů neuvědomuje. Zkuste si tedy promluvit, jako dospělí s dospělými (bez přítomnosti dětí, jelikož ony moc dobře vnímají, co se okolo nich děje) o tom, jak spolu dokázat žít takovým způsobem, aby nebyly zasaženy děti. Věřím a doufám, že vy, Váš partner i partnerova expřítelkyně máte jeden a totožný zájem, a to vychovat správně děti a chovat se k nim dobře. Aktuální nastavení dětem ale ubližuje. Zkuste se nad tím zamyslet a vést diskusi hlavně o dětech. Partnerské problémy jsou jiná kolej, která by do výchovy dětí neměla proniknout.

Uvědomuji si, že rozhovor a vyřešení této situace bude složitým úkolem. Pokud by rozhovor nebylo možné vést samostatně, existuje možnost rodinné terapie, na kterou byste mohli všichni společně přijít a psychoterapeuti by se s Vámi pokusili dojít k takovému řešení situace, ve kterém se budete všichni cítit dobře. Ráda Vám pomůžu s výběrem vhodné rodinné terapie, ozvěte se když tak prosím.

Přeji Vám, abyste došli k vyhovujícímu řešení a aby se Vám ulevilo. Držím palce.

S pozdravem,
Nikola
Poradna Therapia

Posedlost partnerem

Dotaz: Dobrý večer,
Před půl rokem jsem si našla přítele přes internet (zatím jsme se neviděli, ale plánujeme setkání). Je to někdo, do koho jsem se opravdu zamilovala, vždy mi psychicky pomáhal, ale před 2 měsíci mě “podvedl” a docela jsme se pohádali, sice říká, že šlo pouze o sex, že jinak miluje mě, tak jsem mu nějak odpustila. Ale nedávno mě začali napadat myšlenky jako “Co když mě nakonec stejně opustí. Třeba pro něj nejsem tak dobrá. Má hezčí holky kolem sebe…”. Pořád mám potřebu se ho ptát a ujišťovat se, že mě miluje, připadám si jak posedlá jím, dokonce ho podezírám, že si píše s jinými ženami a začala jsem dost žárlit na jeho kamarádky, tyhle věci jsem dělala už na začátek vztahu, přitom mi nic neudělal, když mi hned neodepíše, jsem nervózní celý den a myslím si, že dal přednost jiné ženě, bojím se, že se může jednat o vztahové OCD.
Nechci ho mými podezíravými otázkami odradit, protože ho opravdu miluji, ostatní partneři mi ubližovali, ale od té doby, co jsme se pohádali, jsem mu přestala věřit, mám i problém někomu věřit, prostě nevěřím nikomu, protože už mě zradilo spoustu lidí. Prosím pomozte mi, nevím, jak mám zahnat ty vtíravé myšlenky, které mám většinou v noci, když nad nimi přemýšlím, buší mi hodně srdce a včera už jsem se opravdu rozbrečela a dost špatně se mi dýchalo, prostě se na něj i fixuji a jestli si to třeba rozmyslí s naším setkáním, tak si asi něco udělám.

Dobrý den,

v první řadě bych vám ráda poděkovala za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Z toho, co píšete, cítím, že vás vaše momentální situace velmi trápí. Partner vás zradil a vy už mu nyní nejste schopná důvěřovat. Máte tak neustálou potřebu ho kontrolovat a ujišťovat se o jeho věrnosti. Toto chování ve vás však vyvolává obavu, že ho od sebe odeženete. Pozbyla jste důvěru v partnera, která však byla vlivem vašich předchozích zkušeností chatrná již na počátku vašeho vztahu.

Důvěra je něco, co si budujete po celý život již od vašeho dětství. Velmi ji ovlivňuje proces výchovy a vaše vztahy s rodiči. Je to váš postoj k okolí či druhému člověku a víra, že vás nezradí či vám neublíží. Píšete, že vám v minulosti ublížilo velké množství lidí včetně minulých partnerů. Vaše důvěra tím byla velmi otřesena a problém důvěřovat druhému člověku nyní ovlivňuje váš současný vztah, který je už navíc poznamenán nevěrou. Důvěra vůči druhým lidem souvisí také s vaším vztahem k sobě samé. S vaši vlastní sebejistotu, sebedůvěrou. Zrada druhého člověka tak může vyvolat pocity zranitelnosti, nejistoty a ohrozit vaší sebedůvěrou. Nutkavé chování, o kterém se zmiňujete, je tak prostředkem k znovuzískání důvěry v partnera a zbavení se negativních emocí. 

Problémy s důvěrou ve vztahu zažívá velké množství lidí. Setkáváme se s nimi u lidí, kteří se ve vztahu setkali stejně jako vy s nevěrou, ale i tu těch, kteří takovou zkušenost nemají. Důvěra je něco, co ve vztahu není samozřejmostí. Řada partnerských dvojic pracuje na budování a prohlubování důvěry po celou dobu vztahu. Z vašeho dotazu nicméně cítím, že problém s důvěrou se netýká jen vašeho současného vztahu, ale postihuje i další aspekty vašeho života.

Z vašeho dotazu mám pocit, že se jedná o dlouhodobější potíže, které nesouvisí pouze s vaší aktuální situací. Navíc se zdá, že vlivem aktuální situace, vaše potíže více vystoupily na povrch a nabyly na intenzitě. Doporučila bych vám vyhledání zkušeného psychoterapeuta, kterým by vám mohl pomoci odhalit kořeny vašich problémů s důvěrou a zapracovat na vašem vztahu k sobě samé v bezpečném prostředí. Chápu, že udělat tento krok může být ve vaší situaci velmi obtížné, nenechejte se však odradit. Podpora, kterou vám může psychoterapeut nabídnout, by pro vás mohla být velmi užitečná. Důvěra je něco, co nám umožňuje budovat plnohodnotné vztahy a žít bez neustálých obav o vlastní bezpečí. Individuální terapie je dlouhodobou záležitostí, která by pro vám mohla pomoci žít plněji. Můžete se také obrátit na odborníky v naší poradně, pokud by vám z nějakého důvodu nevyhovovalo osobní setkání, nabízíme možnost konzultací přes Skype.

Přeji hodně štěstí a sil,

Lucie H.

Poradna Therapia

Je deprese dědičná?

Dotaz:
Je mi 24, za dva měsíce dělám státnice (Bc.), což je velký stres, už teď, ale nemyslím si, že by to byla příčina.
V osobním životě je vše v pořádku, s přítelem máme dlouhodobě spokojený vztah, jediný problém v rodině je můj otec, který je dlouholetý alkoholik. Mohou být depresivní stavy zapříčiněné i geneticky? Vím, že s otcovi strany to v rodině bylo. On trpí depresemi a alkoholismem, myslím že jeho otec měl také nějaké psychické problémy. Já jsem se v pubertě (cca 13 – 17let) sebepoškozovala, řezala jsem se do zápěstí. Občas, když mám ten stav smutku a nutkání plakat, vrátí se mi pocity z té doby, kdy jsem se sebepoškozovala a vzpomenu si na to. Ne, že bych to chtěla udělat, jen na to prostě myslím. Myslím, že hodně negativní energie ve mě zanechaly zážitky s tátou, kdy jsem ho viděla v opravdu nehezkých stavech, pozvraceného, páchnoucího, potlučeného atd.

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za odvahu obrátit se na naši poradnu a svěřit se se svým trápením. Cítím, že jste pod tlakem a ráda byste dostala situaci pod kontrolu. Popisujete také že jste plačtivá a nevíte, proč tomu tak je. Máte také obavy z toho, zda se u Vás nerozjela depresivní epizoda. Pojďme se tedy na všechno společně podívat.

Začneme tím, že Vám popíšu, jak vypadá deprese. Pokud zažíváme depresivní epizodu, je velice jednoduché se unavit, nebaví nás ani činnosti, které nám normálně zvednou náladu, která je v tomto období prokazatelně zhoršená. V těžkých případech nedokážeme ani vstát z postele a ráno se budíme stejně unavení, jako když jsme šli spát. Vnímáte u sebe některé tyto příznaky? Z toho, jak jste na začátku dotazu situaci popsala cítím hodně úzkosti a také potřeby mít emoce pod kontrolou. I když to tak na první pohled nemusí vypadat, tak jsou pocity dobrými rádci, kteří nám ukazují, jestli jdeme správným nebo špatným směrem. V dnešní době je ale bohužel jejich projevování považováno za slabost, a tak i když nás něco opravdu hodně trápí nebo jsme naštvaní, raději mlčíme, abychom se neztrapnili a nežádoucí emoce v sobě zatlačíme někam hodně hluboko. Pocity jsou ale jako malé děti, když je večer pošlete spát. Neustále se vracejí a říkají: „Mami já jdu na záchod“ nebo „Chce se mi ještě pít“. Toto se pak může projevovat, tak že se nám najednou chce plakat a my ani nevíme proč. Důvod už jsme totiž dávno zapomněli. Může to být tlak ze školy, který si nechceme připustit nebo ještě něco, co je daleko v minulosti. První krok k tomu abychom si porozuměli, je dovolit si negativní emoce prožívat. Ve chvíli, kdy se budete cítit špatně se sama sebe zeptejte „Co je to za emoci?“ „Co mi chce říct?“ Jaké moje chování zapříčiňuje, že se tak cítím? Nebo „Je něco v okolí, co způsobuje, že mi je právě takto? Vzpomeňte si, jak to bylo u Vás doma, když jste byla dítě? Dostalo se Vám uklidnění, když jste ho potřebovala? Mohla jste svobodně projevit to co jste potřebovala? Zkuste si na tyto otázky odpovědět, dejte na intuici, uvidíte, kam Vás zavede. Psala jste také o tom, že jste v minulosti poškozovala sama sebe. Toto chování právě často souvisí s tím, že potřebujeme ovlivnit to, co se kolem nás děje ale nemáme k tomu dostatek prostředků. To, že se poškodíme a máme nad bolestí kontrolu nám přináší úlevu i když jen krátkodobou. Dovolte si tedy emoční napětí vyjádřit přirozeným způsobem. Pokud máte vztek, zkuste se vykřičet, něco roztrhat nebo počmárat. Když Vám je smutno a chce se Vám plakat, jděte se někam do soukromí vyplakat, najděte si vlastní způsob, každý to máme jinak. Uleví se Vám. K přijetí emocí pomáhá také meditační technika RAIN. Usaďte se nebo položte, podle toho, co Vaše tělo aktuálně potřebuje. Zavřete oči a soustřeďte se na dech. Vnímejte pomalu pocity a myšlenky které Vám přijdou na mysl a pokládejte si stejné otázky, které jsem napsal výše, abyste pochopila jejich význam. Všechny tyto myšlenky a pocity přijměte, řekněte si: „Vždyť vy také patříte ke mně“. Pomůže Vám to s negativními emocemi a také k sobě rychleji najdete cestu. Buďte trpělivá a netlačte na sebe. Na všechno, co je důležité nepřijdete při prvním cvičení, ale postupem času se Vaše schopnost vnímat sama sebe zlepší.

Zmiňujete se také o svém otci, o tom, jak hodně pije a trpí depresemi. Úlohou tatínků je dítěti ukazovat svět a během toho u nich vytvářet pocit takového bezpečného území. V případě, že to tak není, můžeme být na otce vnitřně naštvaní. Jak je to u Vás? Jestliže to máte stejně, napište dva dopisy, které neodesílejte. První bude od Vás pro otce dostaňte v něm ze sebe všechny negativní pocity, klidně buďte sprostá a v žádném případě necenzurujte. Poté si dejte den až dva přestávku a napište dopis druhý. Ten bude pro Vás od něj. Vyslovte v něm za otce všechno, co byste si přála, aby Vám řekl nebo přiznal. Pomůže Vám to se na něj dívat jinak a možná se změní i Váš pohled na život obecně. K tatínkovým depresivním stavům. Ptala jste se, zda jsou deprese dědičné. Mohou být, mějte však na paměti, že konzumace alkoholu a alkoholismus obecně, depresivní stavy navozuje a prohlubuje. Vy osobně na mě depresivně nepůsobíte.

V případě, že byste potřebovala situaci konzultovat osobně a jste z okolí Prahy, můžete se obrátit na naši poradnu Kontakty a další informace naleznete na stránkách https://koucink-psychoterapie.cz/. Jste-li zdaleka, mohou Vám při hledání vhodného odborníka pomoci stránky sociální kliniky www.socialniklinika.cz.

Přeji hodně zdaru a zdravím
Honza