Dobrý den, procházím těžkým životním obdobím. Mám problémy v manželství i finanční. Hodně často jsem příliš podezíravá a mám pocit, že mi všichni lžou. Cítím se hrozně sama. Mám pocit, že jsem k ničemu, že vše, co udělám je špatně. Bojím se říct partnerovi, co mě bolí a co se mi nelíbí, protože se bojím, že se naštve a ztratím ho. V ničem si nevěřím a téměř nic mě už nebaví, když nejsem s partnerem. Je mi smutno a úzko. Každý večer přemýšlím a jediné na co se zmůžu, je brečet. Nevím, co dál. Myslím, že bych asi potřebovala nějaké léky na uklidnění. Děkuji za radu.
Odpověď:
Dobrý den,
v první řadě bych Vám ráda poděkovala za to, že jste se na mě obrátila se svým dotazem a díky i za Vaši důvěru a otevřenost. Z toho, co píšete a jak své prožívání a sebe sama popisujete, se mi zdá, že zažíváte depresivní stavy tedy depresi.
Nyní pár slov k Depresi samotné. Deprese se projevuje poruchou nálady. Člověk se cítí smutný a osamocený, je stále unavený, hůře se soustředí, snižuje se mu sebedůvěra. Podněty, které by člověka měly dělat šťastného, v něm neprobouzejí žádné emoce apod. Deprese omezují aktivitu a snižují kvalitu života a člověku se zdá být život na tomto světě nesmyslný. Připadá si neschopný a má strach, co jej čeká a jak dané situace zvládne. V rozvoji depresí hraje velkou roli míra stresu, které je člověk vystavován nebo byl vystaven. Každý z nás se občas dostane do situace, která u člověka spustí depresivní náladu či úzkost, nicméně déletrvající či opakující se stresové situace v životě člověka, mohou způsobit i depresi samotnou. Mohou to být například obavy ze situace v rodině, dlouhodobě neuspokojující partnerský vztah nebo těžká situace v zaměstnání.
Vy sama hovoříte o problémech v manželství a problémech finančních. Zároveň hovoříte o strachu se svěřit svému manželovi, jelikož se bojíte, že Vás opustí. Člověk, který si není jistý sám sebou, tím co dělá, nikomu nevěří a pociťuje samotu a úzkost (tedy strach o svou budoucnost a sebe sama) se zároveň bojí, že ztratí blízkou osobu, se kterou nyní má možná nejbezpečnější vztah. Je jasné, že se bojíte o to, že Vás opustí, protože jej možná vnímáte jako svou oporu, dosavadní jistotu a nechcete jej ztratit. Zároveň strach ze ztráty Vám brání se svému partnerovi svěřovat se svými bolestmi, ale jak i vy sama říkáte s tím, co se Vám na něm nelíbí. Neřeknete mu to, jelikož strach z opuštění, samoty je mnohem silnější než potřeba říci partnerovi své pocity, přání a potřeby. Kromě toho jste velmi nejistá, což je pro člověka děsivé.
Tohle všechno pro Vás musí být velmi stresující a věřím tomu, že prožíváte těžké a pro Vás vyčerpávající období. Je mi líto, že Vám nemohu ohledně problémů, které na Vás mají neblahý vliv a ubližují Vám, více poradit, jelikož je ve svém dotazu nezmiňujete. Nicméně jsem se již vyjádřila k tomu, k čemu tyto problémy vedly.
Nehledě na to, z toho co mi popisujete, mám dojem, že je Vám třeba poskytnout pomoc a podporu. Nemusí to být ihned podpora prostřednictvím léků, můžete se pokusit své stavy, pocity a potřeby s někým sdílet. Zkuste se obrátit přímo na poradenského psychologa nebo klinického psychologa, kteří Vám poskytnou prostor k tomu, abyste mohla s nimi sdílet své bolesti, starosti a trápení. Zároveň Vám pomohou a poradí, zda Vaše situace opravdu vyžaduje návštěvu psychiatra, ve smyslu pomoci Vám za pomoci léků na zklidnění anebo je možné situaci zvládnou například za pomoci pravidelné terapie. Psychologa si můžete vybrat dle vlastního uvážení, pokud byste však chtěla Vaši situaci sdílet s námi, obraťte se přímo na naše terapeuty v poradně.
Mrzí mě, že Vám v tuto chvíli nemohu poskytnout takovou péči, kterou byste potřebovala.
Pokud budete potřebovat, opět se na mě můžete obrátit.
chtěla bych se zeptat, jak se dá vycházet s člověkem, který má hraniční poruchu osobnosti? Můj bývalý přítel vykazuje snad do puntíku všechny příznaky této “nemoci” a po třech letech neustálých problémů, hádek a rozchodů jsem přišla na to, že se s ním nedá žít. Máme spolu dvouletou dceru a nevím, jak mezi námi udržovat normální komunikaci a hlavně poslední dobou mám pocit, že na mě svoje chování přenáší a už se ztrácím sama v sobě. Děkuji za názor.
Odpověď:
Dobrý den Martino,
děkuji za důvěru, s níž se obracíte na naši poradnu. Rozumím vaší starosti o společný vztah a komunikaci s bývalým partnerem. Chápu, že vaše situace teď není snadná. Není mi z vašeho popisu úplně jasné, jestli s ním chcete udržovat vztah pouze v rámci rodičovské funkce nebo v rámci širšího hlediska. Potřebovala bych také znát více informací o tom, jak se konkrétně partnerovo chování projevuje a zasahuje do vašeho života, abych dokázala odhadnout vážnost jeho psychického stavu. Obecně však platí, že k tomu, abyste s člověkem s poruchou osobnosti dokázala vycházet, je potřeba získat náhled na jeho onemocnění, a díky tomu porozuměla, jakým způsobem ovlivňuje jeho chování. Tím se můžete více orientovat v opakujících se vzorcích a změnách, které se u bývalého partnera objevují.
S větším náhledem si také můžete začít všímat, jak to ovlivňuje vás samotnou, a takovýmto zvědomováním se dá postupně vystoupit například z manipulace, kterou vás vědomě či nevědomě druhý ovládá. Určitě by vám mohlo pomoct se v této oblasti dovzdělat, nejdostupnější cesta vede třeba skrz literaturu o hraniční poruše osobnosti. Knihy o této tématice mohou poskytovat i cenné praktické metody, jak se dá s druhým komunikovat a zachovat si vlastní psychické zdraví a důstojnost.
Je také potřeba zhodnotit, do jaké míry si bývalého přítele chcete pustit k tělu a jak moc mu můžete důvěřovat. Čerpejte z vlastních zkušeností, z vlastních pocitů. Dopřejte si čas na přemýšlení. Ptejte se sama sebe na to, co vám ubližovalo, a co už nedovolíte, aby vám způsobovalo bolest znovu. Sama se v klidu zamyslete nad tím, jak máte nastavené vlastní hranice, co je pro vás snesitelné a co už je za pomyslnou mezí, kterou druhému nedovolíte překročit. Pokud cítíte, že je máte vlivem bývalého vztahu posunuté a sama v tom máte teď zmatek, je to úplně pochopitelné. Buďte k sobě proto laskavá, věnujte sama sobě potřebný prostor, v kterém si můžete všechno přehodnotit. Teď je na to ten správný čas. Máte to ve svých rukou.
Zmiňujete, že na vás své chování přenáší, což vás přirozeně vzdaluje od sebe samé, proto se v sobě už začínáte ztrácet. Pamatujte, že nejlépe se dokážete vyrovnat se zraňujícím či nepředvídatelným chováním ostatních, když budete dobře ukotvena sama v sobě. Můžete brát tuto, ačkoliv nesnadnou, situaci jako příležitost, výzvu k tomu, abyste se začala více věnovat sama sobě, zaměřila se na své prožívání, začala naslouchat své duši a jejím potřebám. To vás může obrovsky posunout. Pravidelná psychohygiena je nejlepším způsobem, jak toho docílit. Každý má svůj způsob, jaký mu pomáhá dosahovat duševní pohody. Velmi léčivé účinky má příroda, pohyb, meditace, péče o tělo, psaní si deníku… vyberte si, co vám vyhovuje a denně si vyhraďte čas na sebe, na aktivity, které prospívají psychice.
Také si můžete o svém tématu popovídat s odborníkem. Psycholog či terapeut vám může pomoct získat náhled a nasměrovat vás k tomu, co potřebujete. Zároveň vám zprostředkuje bezpečné a přijímající prostředí pro prožití vašich emocí a ujasnění si vlastních hodnot. Moc rádi vás přivítáme i v naší poradně. Ta sídlí v Praze, ale je u nás také možnost setkání po Skypu z pohodlí domova. Budu vám moc držet palce, ať vše dobře dopadne.
Mějte se hezky, Klára
Literatura o hraniční poruše osobnosti:
Nenávidím tě, neopouštěj mě!
Hraniční porucha osobnosti a její léčba
https://koucink-psychoterapie.cz/wp-content/uploads/2019/12/face-1370955_1280.jpg8531280tezahttps://koucink-psychoterapie.cz/wp-content/uploads/2017/03/THERAPIA-logo-male.pngteza2019-12-06 08:48:512019-12-06 08:48:51Jak vycházet s člověkem, který má hraniční poruchu osobnosti?
Kniha oslovuje téměř neoslovené téma ve společnosti, že nevědomí může mít ve skutečnosti největší vliv na problematiku neplodnosti. Co je vlastně nevědomí? Je to ta část naší mysli, které si nejsme vědomi. Jsou zde myšlenky a emoce, které jsme za život vytěsnily, potlačily a to z různých důvodů. Pokud se v životě potýkáme s nějakým psychickým blokem, bývá v protikladu právě vědomí s naším nevědomím. Příkladem může být, že si přejeme mít partnera (naše vědomé přání),ale nevědomé příčiny daří se nám s nikým vztah navázat, což nás trápí. Jako bychom si tedy partnera přáli, ale přitom neuvědoměle působíme tak, že možné zájemce odrazujeme nebo si přitahujeme nevědomě jen ty partnery, o které nestojíme. V takovém případě se v našem nevědomí může skrývat strach či odpor ke vztahu, přestože si ho ve vědomí moc přejeme a velmi nás trápí, že vztah nemáme. Nevědomí však vždy zvítězí, protože tvoří větší část naší psychiky a nezbývá než problém vyřešit v terapii a dostat ho do vědomí.
Právě toto téma, kdy má nevědomí vliv na naši psychiku oslovuje skvělým způsobem i autorka knihy a zaměřuje se právě na neplodnost. Kniha popisuje zajímavý paradox, kdy se páry uchylují k umělému oplodnění a velmi si dítě přejí, ale ani přirozeně ani skrze umělé oplodnění se jim nedaří otěhotnět právě proto, že se v jejich nevědomí skrývá protichůdné „přání“, tedy dítě nemít. Autorka a psycholožka s takovými páry na klinice pracuje a otevírá jim pro ně absolutně nové téma a to je uvědomění, že část jejich psychiky si dítě nepřeje a proto ho nemají. To zní párům na začátku sezení neuvěřitelně, protože často prošli kvůli otěhotnění léty nepříjemností s procesem umělého oplodnění. A vydali i nemalé peníze, aby se jim podařilo otěhotnět.
Jedním z největších překvapení v knize je právě to, že psycholožka pracuje vždy s oběma v páru. I to přikládá vlivu nevědomí, kdy se v životě nevědomě přitáhli partneři, kteří mají oba bloky vůči dítěti, aniž o tom vědí. Ne vždy se to však musí ukázat fyzicky na obou partnerech. Například někdy má jen muž problém, že nemá dostatek kvalitních spermií a žena se zdá fyzicky v pořádku, ale nevědomí pracuje u obou z nich.
Další důležitá myšlenka knihy je, jak se v nevědomí vytvoří blok vůči dítěti. Shrneme li to, myšlenka zní, je li ve v prostoru vaší mysli zabráno místo pro dítě kýmkoli či čímkoli jiným, může se stát, že dítě nepřijde, protože pro něj není ve vašem životě místo. Nic z toho, co autorka píše neplatí obecně pro každého, každý si svou životní historii zpracovává jinak a je jinak odolný.
Kdo může v naší mysli zabrat místo dítěti?:
Sami se ještě cítíme dítětem..
Náš rodič je jako dítě a vyžaduje naši péči..
Místo dítěte máme za dítě sourozence..
Naši psychiku silně zasáhlo nějaké téma jako smrt rodiče či někoho blízkého..
Transgenerační zátěžová témata..
Naše vlastní dětství, které bylo traumatické…
Autorka tak otevírá důležitou a pro mnohé z široké veřejnosti zcela novou informaci o tom, jak moc má naše nevědomí vliv na náš život. ..a to nejenom v tématu neplodnosti. Autorka a psycholožka zcela jasně poukazuje na to, že pokud páry, které usilují o dítě nepřijmou témata z jejich nevědomí, která jim ve skutečnosti brání otěhotnět, nemusí být jejich snaha otěhotnět vyslyšena.
Navíc, ve chvíli, kdy mají páry v nevědomí strachy otěhotnět a pracují s informací, že po dítěti touží a nejde jim otěhotnět, jdou po slepé stopě, která nikam nevede. Ve skutečnosti musí najít odvahu pracovat s informací, proč vlastně dítě nechci nebo se ho bojím mít. Právě to může vést k úspěšnému otěhotnění.
prosím o radu. S manželem jsme pouze 3 roky a mám pocit, že nás chce opustit, rozvést se. Máme spolu malé děti (3roky a 1,5roku). Vždy když nastane nějaký problém nebo konflikt, tak místo abychom si sedli a popovídali si o tom, tak uteče. Vezme si pár věcí, auto a odjede. Nevím, kde je, nebere mi telefon, neodpovídá na SMS a celé to trvá už týden. Vždy musí být po jeho, má pravdu a všude byl. Má potřebu se předvádět, byť viděn. Před ostatními vypadá jako ten nejlepší manžel a tatínek na světě. Ale doma to vypadá naprosto obráceně. Já jsem doma a to znamená úklid, vaření a děti jsou pouze a jenom moje věc. On si dělá pouze, co on chce nebo uzná za vhodné. Pomáhá mi čím dál tím méně. A proč by taky měl, když on chodí do práce, vydělává peníze a já jsem pouze doma. Našel si i víkendové brigády. Když jsem mu je za čas vytkla, že má taky rodinu a vůbec se o ni nezajímá, tak mi odpověděl, že se nezajímám já o něho a ten, kdo si může maximálně stěžovat je on. Akorát mi po 4 dnech přišla SMS, že si o víkendu přijede pro děti a ať se nesnažím, že to nemá cenu. Mám strašný strach, že to udělá a já to nezvládnu. Každý den pláču a strašně to bolí. Moc mi chybí.
Odpověď:
Dobrý den,
děkuji vám za důvěru. Mrzí mě, že se v manželství setkáváte s takovými problémy. Bohužel vím o vaší situaci málo informací, proto můj pohled na věc může být velmi omezený. Rozumím však, že cítíte na manžela veliký vztek, protože nedokáže ocenit to, co pro rodinu děláte, nezapojuje se do společného chodu domácnosti, a navíc odmítá o problémech komunikovat, což pro vás musí být velmi frustrující. Ale také chápu, že nechcete, aby váš vztah skončil a že vás taková představa ohromně bolí.
Máte spolu dvě děti, které jsou ve věku, kdy vyžadují plnou péči a pozornost. A ačkoliv je příchod dětí do rodiny nádhernou událostí, pro vztah můžou děti představovat velkou zatěžkávací zkoušku. Problémy, které u vás vyvstávají, se v partnerství objevují často, přestože je každý člověk i vztah jiný a nelze je úplně zobecňovat.
V mnoha rodinách se žena stará o celou domácnost a děti. Když přijde manžel domů, tak už je vyčerpaná, má pocit, že je na všechno sama a už vůbec nemá energii se muži ještě věnovat. Muž je naopak dotčen, že ho žena nechápe a stále mu něco vyčítá, vždyť přeci zajišťuje celou rodinu, musí kvůli tomu trávit celé dny v práci, nikdo ho za to neocení. Může mít pocit, že se žena věnuje mnohem více dětem než jemu. Je vám tento scénář povědomý?
Pokud ano, je důležité si na něm připomenout, že v partnerském vztahu nikdy nejde o věc jednoho, vždy se na ní podílí oba. Je škoda, že partner o svých pocitech komunikovat moc nedokáže a spíše volí vyhýbavé strategie. Z jeho chování však lze usoudit, že mu něco chybí. Pokud se vám podaří porozumět tomu, co to je a snažit se mu to dát, možná lépe dokáže porozumět i vašim potřebám. Ovšem nezapomínejte na to, že láska nemůže být jednostranná, a pokud oba chtějí budovat zdravý vztah, tak se musí naučit dělat kompromisy. Jestli váš manžel i po tom, co k němu začnete přistupovat jinak, nezmění nic na svém chování, tak pro takový vztah není zralý a vy byste se s ním trápila dál.
Z toho, co popisujete, na mě působí, že potřebuje pozornost a ocenění. Chce se cítit jako opravdový muž a touží po zájmu a obdivu. Zkuste ho více chválit za to, co pro vás dělá. Důležité je pozitivně ho motivovat, pochválit ho třeba i za maličkosti. Když od něj něco budete potřebovat, můžete do své prosby rovnou nějak šikovně zakomponovat kompliment, aby pro vás začal dělat věci rád.
Také si na sebe pravidelně vyhraďte nějaký čas, kdy se budete věnovat pouze jeden druhému. Naslouchejte mu, zeptejte se ho, co by si od vás přál. Dejte mu najevo svůj zájem o to, co dělá, jak se má. Můžete zkusit na nějaký čas změnit svůj přístup a styl komunikace, vím, že to nemusí být jednoduché, pokud je ve vás tolik emocí, ale zkuste na pár týdnů myslet více na to, čeho si na něm vážíte. Určitě bych vám také doporučila párovou terapii. Terapeut může být skvělým prostředníkem při řešení vztahových krizí.
Budu vám moc držet palce, ať vše dopadne, jak si přejete. Nebojte, určitě to zvládnete. Kdybyste cítila, že potřebujete podat pomocnou ruku a navést nějakým směrem, určitě se můžete obrátit na naši poradnu (děláme i konzultace po Skypu). Oběma také doporučuji milou knížku „Pět jazyků lásky“, která vám může pomoct přiblížit potřeby toho druhého.
Mějte se krásně,
Klára
https://koucink-psychoterapie.cz/wp-content/uploads/2019/11/siblings-862967_1280.jpg8531280tezahttps://koucink-psychoterapie.cz/wp-content/uploads/2017/03/THERAPIA-logo-male.pngteza2019-11-25 09:09:272019-11-25 09:15:14Máme s manželem malé děti - na všechno jsem sama
Jsem s novým přítelem, známe se od července. Sex byl za 4 týdny celkem dobrý.
Ale trochu se bojím, že z mé strany je to tak trochu vztah spíš z rozumu a chybí tam srdce.
On je hodný, slušný, ale hodný až moc. Přesně mám pocit, že až strašně urputný, že by snad skočil z okna, kdybych mu to řekla. Jak jsem pochopila, tak nikdy předtím žádný pořádný vážný vztah asi neměl, ačkoliv je mu 35. Ta předchozí holka prý nebyla nic moc a podle mě mu dala kopačky. Říkal o ní, že byla frigidní a hrozná! A teď mi připadá, že se tak strašně snaží mít holku za každou cenu. Když jsem se zmínila o příteli kamarádky a nadhodila jsem, že mu ty vousy teď sluší, tak on se mě zeptal, zda bych chtěla, aby si je taky nechal narůst. Když jsme spolu, pořád mě hladí, chce mě pořád líbat. Když ležíme v posteli a koukáme na film, zrovna ten, co mám třeba fakt ráda a on mi celou dobu sahá pořád na prsa a kouká na mě… A když jsem řekla, že bych se chtěla dívat na film, tak se zasměje, ale nepřestane.
Jdeme ven, sedíme třeba v parku a on hned na mě zase začne sahat až mě osahávat (i na prsa). A pořád se chce líbat. Samozřejmě vím moc dobře, že jsou ženský, který mají chlapa, který je každý den dvakrát denně zmlátí. Ale myslím si, že to musí být aspoň trochu vyrovnaný, že prostě to nesmí být až moc ani do jedné strany.
Mě tady u něj chybí nějaká mužnost. Abych měla pocit, že se musím taky trochu snažit. Že musím pečovat o vztah, ON se chová tak, že by pomalu lezl na kolenou kvůli mně a mě to spíš čím dál víc odrazuje a nevím, co s tím.
Bojím se, že třeba už dalšího normálního chlapa nenajdu. Přeci jen, už mi taky táhne na 35 let. Moc by mě zajímal názor odborníka.
Odpověď:
Dobrý den,
v první řadě Vám děkuji, že jste se na mě se svým dotazem obrátila a také děkuji za Vaši důvěru a otevřenost.
Z toho, co mi popisujete, mám pocit, že Vám je vztah s tímto mužem nepříjemný, ale přesto v něm setrváváte. Důvodů může být mnoho. Kromě toho, že je na Vás hodný, je dost možným důvodem strach z toho, že si již nenajdete vhodného, Vám vyhovujícího partnera. Okolí na Vás tlačí (ať už vědomě či nevědomě) a věřím, že i samota je stejně nepříjemná jako kolem jdoucí zamilovaný pár.
I přes ten všechen tlak okolí a vlastní touhy nebýt sama, mít někoho blízkého, sdílet s ním vše, co se Vás týká. Chcete být ve vztahu jen proto, že máte pocit, že byste ve svém věku již měla mít muže?
Rozumím tomu, že to pro Vás nemusí být snadné a že už chcete toho pravého, protože si ho zasloužíte. Dokonce jste se i smířila s tím, že Váš partner nebude dokonalý a že bude mít i nějaké chyby, ale opravdu je vztah, kde od samotného začátku necítíte vášeň, jiskru, city… SRDCE, to co chcete? Zároveň mám dojem, že Vám je velmi nepříjemná jeho náklonnost a zájem o intimitu s Vámi. Stejně tak můžete mít strach z toho, že na Vás bude partner závislý a vy možná časem začnete pociťovat zodpovědnost za něj i za Váš vztah. To je přece jen děsivé.
Partnerství má být místem, vztahem, kde jsou si dva velmi blízcí. Svou intimitu rádi sdílejí, stejně tak jako své pocity, potřeby a přání (a to nejen ty pozitivní, ale i ty negativní). Vztah dvou lidí je o vzájemné úctě jednoho k druhému, podpoře a pocitu toho, že se o druhého můžete v případě potřeby opřít. Důležitá je vzájemná důvěra, komunikace, ale i rovnoměrná rozloženost rolí a zodpovědnosti za vztah a toho druhého.
Nemohu Vám poradit, zda ve vztahu zůstávat či nikoli, nicméně mám dojem, že sama již víte, zda vztah s tímto mužem má šanci nebo ne. Na konec bych Vám ještě ráda napsala, že vnímám Váš smysl pro to, aby muž byl mužem a také to aby ve vztahu byli emoce a je to pro Vás důležité, nenechte si to vzít. Žena potřebuje silného muže, o kterého se může opřít a mít v něm jistotu, stejně tak od něho cítit, že i on jak vy říkáte, pečuje o vztah, je sám sebou a nedělá jen to, co mu žena řekne. Doufám, že Vám má odpověď alespoň trochu pomohla.
Pokud budete potřebovat, neváhejte a klidně napište znovu.
Přeji Vám mnoho štěstí,
S pozdravem, Lucie
https://koucink-psychoterapie.cz/wp-content/uploads/2019/11/couple-2424928_1280.jpg8531280tezahttps://koucink-psychoterapie.cz/wp-content/uploads/2017/03/THERAPIA-logo-male.pngteza2019-11-18 09:20:102019-11-18 09:25:13Konečně jsem si našla hodného přítele - ale není to vztah z rozumu?
Dobrý den,
byla jsem čtyři roky s přítelem, je to zároveň můj šéf. Na začátku vztahu byl zamilovaný do jiné a bohužel mám dojem, že to tak zůstalo. Děláme spolu všichni v práci a já často vidím, že ji má radši (obrací se na ni o pomoc, i když jsme tam obě, kouká po ní, po jejím autě, ptá se nenápadně jí…atp.). Celou dobu mi tvrdí, že má rád mě, ale těžko uvěřit, znali se a dělali spolu daleko dřív, než jsem přišla a vím, že do ní zamilovaný byl, i když spolu nikdy nechodili. Čtyři roky čekám, že se něco změní, už jsme se kvůli tomu mockrát pohádali, ale asi je to marný, vždycky řekne, že si vymýšlím a je to. Jsem z toho špatná, jednou jsem byla u psychologa, viděl to jako střední depresi spojenou s úzkostí. Před čtyřmi měsíci jsem se šéfem rozešla, je pořád mrzutý a vyhledává, čím dál tím víc jiné lidí (včetně jí). Mě už ani o víkendu nenapsal. Často chce vědět, zda spolu budeme ještě někdy spát, říkám, že ne. Ale trápí mě to, mám to v práci moc ráda a neumím si představit, že bych dělala jinde. Navíc jsem také vedoucí a nemám špatný plat. Jenže je mi líto, že se mě vzdá a že třeba bude s jinou. Nevím, co s tím. Vím, že je to moje chyba, nechci živořit, ale taky ještě nedokážu být bez něj. Nic mě bez něj nebaví, jak kdyby život neměl smysl. Je o 20 let starší a kromě lásky jsem od něj nikdy nic nechtěla. Asi chyba. Děkuji Vám.
Odpověď:
Dobrý den,
děkuji za vaši důvěru a otevřenost, s níž se obracíte na naši poradnu. Chápu, že se v takové zamotané situaci můžete cítit opravdu bezmocně, a proto teď nevidíte žádné východisko, jak ze všeho ven. Ráda bych vás podpořila v tom, abyste neztrácela naději, přesto že teď cítíte velkou bolest a nechuť k životu.
Rozchod je opravdu těžká životní událost, kdy přicházíme o milovaného člověka a často míváme pocit, že spolu s tím ztrácíme i kus sebe. Je to ale i zkušenost, která nás může velmi posunout. Je to příležitost k tomu, kdy se můžeme konečně plně zaměřit sami na sebe a začít na sobě pracovat. Když se na takovou cestu vydáte, bude mnohem pravděpodobnější, že vás dovede k spokojenému a naplňujícímu vztahu. První krok ale spočívá v tom, abyste takový vztah navázala sama se sebou. Pokusím se vám podat svůj náhled na vaši situaci, ukázat směr, který by vám mohl pomoci vymanit se ze skličující situace, ale vykročení na cestu je už jenom na vás. Věřím, že jste skvělá žena a když budete chtít, tak to zvládnete! Především k sobě buďte laskavá.
Pokud tvrdíte, že by bez vašeho přítele neměl život smysl, nejde o čistou lásku, ale o závislost na druhém. Taková závislost často pochází z pocitu méněcennosti, který si často přinášíme již z dětství. Protože si neumíme lásku dát sami, toužíme po tom, aby nám ji dala blízká osoba, nejčastěji je to partner. Jenže ten člověku s nedostatkem sebevědomí nikdy nemůže dát tolik, kolik vyžaduje. Dochází k upnutí se na něj, lpění na jeho lásce, lpění na jistotě, což vyvolává také žárlivost na ostatní. Svět se potom začne točit jenom kolem partnera. Jak se v tom ale cítí ten druhý? Většinou pociťuje spoutání a nesvobodu, proto může mít tendence se vzdálit, a možná ještě více začít dělat věci, které druhého zúzkostňují, aby se vyhnul nátlaku. Je vám toto blízké? Jestli ano, nemusíte si nic vyčítat, ale je důležité si to především uvědomit, abyste na tom mohla vědomě pracovat.
Ve vztazích funguje jakýsi magnetismus, přitahujeme si do svého života to, co sami vyzařujeme. Pokud si dostatečně nevážíme sami sebe, jak si nás může vážit náš partner? Jak nás může zahrnout svou láskou, když my na sebe neustále zapomínáme? Cesta ke spokojenému vztahu vede skrz nás samé, když projdeme osobní proměnou, kdy si nejprve vytvoříte zdravý a naplňující vztah sama k sobě, až v takové chvíli můžeme prožít vztah, který nebude vybudován na závislosti, ale na stabilních základech.
Jako důležitý aspekt vašeho bývalého vztahu vnímám také nerovnost rolí. Pokud byl váš přítel zároveň i vašim šéfem, navíc mnohem starším, byl vůči vám v nadřazené pozici, což ačkoliv nemusí mít zřejmý projev, může se to do vztahu ve velké míře promítnout a vás sunout do podřízené pozice, která prohlubuje vaši pasivitu a závislost. Doporučila bych vám, abyste nezůstávala ve věčném čekání, že se něco změní, že on něco udělá, ale vzala život do svých rukou a začala se pevně a aktivně stavět na své nohy. Úplně rozumím tomu, že teď nemáte energii ani motivaci se do něčeho pouštět, ale když to uděláte, začnete se pomalu dostávat z bludného kruhu a chuť se dostaví sama. Můžete začít po malých krocích, začněte žít pro sebe, pečujte o svou duši a tělo, dělejte věci, co máte ráda. Když budete vyzařovat spokojenost, přijdou i pozitivní změny ve vztazích.
Můžete začít pravidelně navštěvovat odborníka, který vás bude celým procesem provázet a naslouchat vašim pocitům, což může velmi pomoct k tomu, abyste se cítila lépe. Pokud se rozhodnete obrátit na naši poradnu, budeme moc rádi. Sídlíme v Praze, ale je u nás možnost i konzultace po Skypu. Budu vám moc držet palce, ať vše dobře dopadne a najdete zas cestu sama k sobě a ke svému štěstí.
Mějte se krásně,
Klára
https://koucink-psychoterapie.cz/wp-content/uploads/2019/11/romantic-1934223_1280.jpg8531280tezahttps://koucink-psychoterapie.cz/wp-content/uploads/2017/03/THERAPIA-logo-male.pngteza2019-11-14 10:38:542019-11-14 10:38:54Závislost na partnerovi
Naši terapeutickou poradnu často kontaktují lidé, kteří zažili vztah s manipulátorem. Ať už byli v roli dítěte, partnerky či sourozence, nebylo to příjemné setkání a cítili se jako oběť a loutka někoho „silnějšího“. Potřebovali pomoc, protože se potýkali s pocity viny, cítili se ponížení, měli nízké sebevědomí a pochybovali o svých rozhodnutích. To je jen malý výčet toho, co dokáže s člověkem udělat manipulativní osobnost. Právě proto za poradnu velmi doporučujeme knihu Manipulativní rodiče od autorky Nazare Aga. Je to autorka již třetí velmi zdařilé knihy s tématem manipulace (další knihy Nenechte se sebou manipulovat a Láska a manipulace).
Kniha Manipulativní rodiče se zabývá tím nejzákladnějším vztahem oběť a manipulátor a to v rolích dítě a rodič. Autorka zde zdůrazňuje, že rodič jako manipulátor musí splňovat ale 14 ze 30ti rysů takové osobnosti a v takovém případě je přirovnáván k narcistní a manipulativní osobnosti.Kniha samotná se hodně zaměřuje zejména na narcistně manipulativní matky.
Jak vypadá vztah rodiče k dítěti, když jeden nebo oba z rodičů splňuje tyto znaky manipulativní osobnosti?
V takovém případě dítěti chybí to základní do života, co může rodič předat a to je bezpodmínečná láska, přijetí, pochopení a pocit bezpečí. Manipulativní rodič je totiž silně sobecký, neempatický, užívá si pocit moci a jde mu zejména o to působit navenek starostivě a chválihodně. Realita je však zcela opačná. Takový rodič upřednostňuje svůj pocit moci a své cíle nad život svého dítěte.
Manipulativní osobnosti rodiče vyvolají v dítěti pocit, že je špatné a zasévají tak první semínko pochybnosti o jeho sebehodnotě. Na jejich dětech jim nezáleží, využívají je k posilování svého narcismu a ujišťování sebe samých o správnosti svého chování.
Kniha jde díti kazuistickým příkladům do hloubky a ukazuje zajímavé detaily, například, že manipulativní rodič řeší hodně peníze a jídlo. Různým způsobem skrze peníze s dítětem manipuluje a vytváří v něm pocit závislosti.
Uplatňují peníze jako prostředek vydírání a uplatňování moci nad svými dětmi či využívat finančního prospěchu svých dětí pro sebe bez výčitek svědomí. Často peníze používají pro odpoutání dětí od lidí, které mají rádi. Stejně jako se nebojí v komunikaci používat lži, zatajovat základní informace a rozšiřovat fámy ve svůj prospěch. Často svůj příběh překrucují tak, aby v druhých vyvolávali soucit a přitáhli k sobě pozornost.
Stejně tak bývá v takto narušené rodině silné téma jídla, které buď chybí (zejména narcistní matky nenakupují, nevaří nebo vaří velmi špatně-nesnáší se o někoho starat, jelikož je to obtěžuje a ukazuje se to pak právě i na jídle. Nebo nedávají dětem jídlo nezdravé, zapomínají svačiny, učí své děti předčasné samostatnosti).
Manipulativní rodič své dítě od narození hodně zanedbává, ale ne tak, aby to bylo vidět navenek. Hned, jak je to možné začne své dítě předčasně osamostatňovat, aby ho mohl zneužívat!Dítě narcistně manipulativní matky se tak již brzy stará ne jen o sebe, ale i o celou domácnost. Pochvalu za to však určitě nedostane, naopak mu matka vštěpuje myšlenky, jak je líné a co ještě neudělalo (projekce jí samé, kdy si ona nedokáže připustit, že domácnost nezvládá). Podobná projekce bývá skrze krititku, že je dítě sobecké!Dítě se s takovou kritikou může pak vyrovnávat celý život a dokonce tomu může celý život věřit a naopak nedokázat zdravě nahlédnout na svou matku, která ho/ji jako dítě celý život zneužívala. Cíle manipulátora je totiž vzbudit silný pocit v dítěti-ty jsi špatné! Já jsem ta správná!
A proč je tak těžké manipulativního rodiče odhalit? Manipulativní lidé působí úplně normálně a svůj intelekt využívají ve svůj prospěch. A my jsme od svého okolí naučeni, že rodiče pro nás přeci chtějí to nejlepší a tak se ani neodvážíme tyto pravdy zpochybňovat. Možná také spoléháme na to, že bude zase lépe. Že rodič bude zase milý a přívětivý – manipulativní osobnost se v základech bohužel nezmění.
Manipulativní rodič je nestálý ve svém jednání. Je to způsob jeho manipulace, kdy jednou ohledně stejného podnětu vybuchne a jindy je milý. Stejně tak někdy vybuchne nebo se urazí nebo začne ponižovat na základě malého podnětu a větší problém projde bez potíží a někdy naopak. Takové chování vyvolává v dítěti silný strach a stres, protože se v něm nevyzná a nemá se čím řídit. Vytvoří si tak „silné signálky“, kdy se řídí ne podle podnětu, ale snaží se předem vycítit náladu rodiče a podle toho jednat, aby se uchránil před dalšími útoky(výčitky, ponižování apod.).
Proč je těžké si manipulace u rodiče připustit?
Pokud v něčem vyrůstáme celý život, máme strach si přiznat, že celou dobu bylo něco v chování našeho rodiče špatně. Potlačili bychom sebe i vše, co je nám blízké.
Těžké je také připustit si velmi typickou vlastnost manipulativní osobnosti a tím je žárlení na štěstí svých dětí.
Manipulativní jedinci často v lidech okolo sebe vyvolávají dusno, nepříjemné pocity nesvobody. Na rodinných oslavách vládne napětí a nikdo si nedovolí cokoliv proti manipulátorovi říci. Typické je také srovnávání se s okolím a chválení svého JÁ. Paradoxem však je, že osobnost manipulátora se neustále zmítá v nadsázce pozitivního vnímání sama sebe a hlubokými pochybami o sobě. K tomu patří i srážení sebedůvěry vlastních dětí.Ovšem co se týče úspěchu, tak matka či otec cítí hrdost na své potomky, když uspějí ve své profesy či na škole, ačkoliv sami k jeho úspěchu nepřispěli ničím. Zneužívají to ale pouze proto, aby vypadali dobře před svým okolím, necítí skutečnou radost z úspěchu svých dětí. Okolí by proto nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, že rodiče mohli házet svým dětem naopak klacky pod nohy.
Jak z toho ven?
Nejdůležitější je pro oběti manipulativního chování poslední kapitola, která se nám po procitnutí snaží ukázat, že i cesta ven existuje. Je nutné si uvědomit, že takoví rodiče se nikdy nezmění a pro štěstí obětí je důležité se naučit jejich manipulace rozkrývat a asertivně odpovídat. Pomůže i držení si svého prostoru, který si nenecháme „zamořit“. Někdy je bohužel nutné tento vztah opustit a odejít úplně a navždy.
Dobrý den,
chtěl bych se Vás zeptat na řešení mého problému. Bydlím v rodinném domě se svojí starší matkou. Náš vztah syn- matka byl až do nedávné doby docela v pohodě, až do chvíle co jsem si našel přítelkyni. Od té doby se vše změnilo. Stále mě obviňuje z krádeží šatstva a jiných věcí a co je nejhorší i z krádeží peněz. Přítelkyně je nešťastná a strašně ji to mrzí. Dokonce u nás byla i Policie, kterou si na mne matka pozvala. Samozřejmě nic neshledali a tak jsem jim řekl, že její zdravotní stav jsem po prvním incidentu konzultoval s obvodním lékařem, který mi samozřejmě nepomohl. Jen mě řekl, že takových případů má mnoho a že mě to nezávidí. A že mám vše řešit v poklidu, ale to nejde do nekonečna. V současné době je vše při starém a navíc se přidaly ze strany matky slovní urážky na mou a přítelčinu osobu, což je pro mne neakceptovatelné.
Již rok jsem po úraze na invalidním vozíku a sehnat si byt s přihlédnutím k mému handicapu je nemožné.
Prosím vás tímto o pomoc či radu jak postupovat. Děkuji.
Odpověď:
Dobrý den,
děkuji za důvěru. Vaše situace opravdu není jednoduchá. Vaše maminka očividně nezvládá, že se s Vámi musí dělit s Vaší přítelkyní. Vzhledem k Vašemu zdravotnímu stavu si troufám tvrdit, že si Vás tak trochu přivlastnila více, než je zdrávo. Kladu si otázku, zda na Vás zavolala policii z důvodu toho, že žárlí na přítelkyni anebo zda v tom nehraje roli možné duševní onemocnění. Obojí je závažné, ale ke každému je třeba zaujmout trochu jiný postoj.
Je možné, že se Vás maminka snaží manipulovat a vydírat tím, že volá policii a obviňuje Vás. Tím se pravděpodobně snaží dokázat, abyste se se svou přítelkyní rozešel. Neznám vaší rodinou situaci, ale z toho, co jste psal, jsem si odvodil, že v domě žijete jen Vy a maminka? Pokud ano, je možné, že maminka tyto činy dělá čistě ze strachu, že Vy odejdete s přítelkyní a ona zůstane sama. To je má úvaha, která ale nemusí být pravdivá. V každém případě, pokud je to alespoň trochu možné, s maminkou bych zkusil promluvit na téma strachu, o vašem vztahu nebo i tom, že to že jste si našel přítelkyni, neznamená, že jí máte méně rád nebo že jí už navždy zavrhnete. Pokusit se jí ubezpečit, že jste pořád její syn a na tom se nic nezmění. Může se také projevovat to, že o Vás má po úraze větší strach a může mít pocit, že se o Vás přítelkyně nedokáže postarat tak, jako ona.
Chápu, že je to ve Vaší situaci velmi složité, ale samozřejmě by také pomohlo se odstěhovat. Tato možnost by mohla dost pomoci, minimálně Vám, co se po psychické stránce týče. Ohledně toho Vám tedy moc držím palce!
Nyní ta horší varianta. To, že volá policii na vlastního syna je poněkud přehnané chování. Nevím, jak se Vám maminka zdála v minulosti, ale je možné, že se u ní mohlo objevit paranoidní myšlení a chování z důvodu například pocitu ohrožení Vaší partnerkou. Podotýkám, že nejsem diagnostik a samozřejmě nemám veškeré informace a vlastně neznám Vaší situaci. Nicméně si myslím, že je důležité mít to alespoň na paměti. Takže pokud s Vaší maminkou nebude řeč, sledujte ji. Pokud se její chování ani po delší době nezlepší, naopak se bude zhoršovat tím směrem, že už její myšlenky ani nebudou směřovány na Vás, tak je potřeba jednat. Pokud budete mít podezření, určitě zajděte k psychiatrovi. S ním můžete konzultovat veškeré projevy a detailněji mu popsat situaci. Ten by Vám mohl poradit další kroky lépe než já. Pokud nebudete moct Vy, můžete poslat přítelkyni. Samozřejmě znovu podotýkám, že nemohu takto na dálku diagnostikovat člověka, kterého neznám. Nicméně chování Vaší maminky mi přijde podezřelé, a proto zde tuto variantu zmiňuji.
Jako první tedy doporučuji si s ní promluvit na téma strachu a toho, proč to vlastně celé dělá. Je možné, že když jí vysvětlíte a ukážete, že o Vás nepřijde, tak se situace zlepší. Z dlouhodobějšího hlediska se však pokuste odstěhovat se. I kdyby to mělo být k přítelkyni nebo k prarodičům. Pokud by se situace dlouhodobě nezlepšovala, ba dokonce zhoršovala, kontaktujte psychiatra, který Vám může odborně poradit další kroky. Přeji Vám mnoho sil.
S pozdravem,
Tomáš Novotný
https://koucink-psychoterapie.cz/wp-content/uploads/2019/10/woman-4331973_1280.jpg8531280tezahttps://koucink-psychoterapie.cz/wp-content/uploads/2017/03/THERAPIA-logo-male.pngteza2019-10-24 08:00:482019-10-24 12:05:35Našel jsem si přítelkyni - chování matky se změnilo
obracím se na Vás s problémem, který nastal v mé rodině a týká se vztahu prarodiče versus vnuk. Kvůli velké vzdálenosti se stýkáme zřídka. Bývaly to intervaly co čtvrt roku dva dny/jedna noc. Můj syn je hyperaktivní čili divoký, hlučný a neposedí. Když je ale u mne, tak je hodný, rád si vyrábí a podobně. Má 8 a půl roku. Kdykoli jsme dojeli na návštěvu k babičce a dědovi, tak se chvíli styděl, ale jakmile se trochu zadaptoval v jiném prostředí, tak začal tzv. řádit. Netvrdím o něm, že je „svatoušek“. I mne dovede pořádně vykolejit svou divokou povahou a odmlouváním s paličatostí. Doma mu samozřejmě vše netoleruji. Pravidla se musí dodržovat, přesto se děti neustále snaží zkoušet, kde až ta hranice je.
Jenže nastal problém, když jsme byli na návštěvě u prarodičů a syn se nechoval, jak by si oni představovali. Snaží se ho jednou za 3 měsíce předělat, což podle mne prostě nejde s ohledem na to, jak málo jsou s námi v kontaktu. Podle mne tam není ta správná citová vazba spojená s přidruženými věcmi -což nemyslím nijak zle. Syn například na společné procházce šel po obrubníku a hned to bylo zle nebo při hře Člověče, nezlob se zvýšil hlas a už bylo zle.
Při rozloučení nechtěl babičce ani dědovi dát pusu a rozloučit se, což tedy byl dle prarodičů vrchol. Sama jsem z toho byla překvapená, ale ani mne syn neposlechl a nešel se rozloučit- seděl v autě a slzel. Myslím si, že neustálé peskování ze strany prarodičů v souvislosti s intervaly návštěv a nepochopení z jejich strany dítě nezmění. Dva dny je málo a dítě nezmění, ale jak píšu, je to můj názor.
Důležité v mém dotazu, ale je to, že po poslední návštěvě, mi bylo řečeno, že protože se syn zachoval takto, ať nepočítá s tím, že Ježíšek u babičky a dědy nechá dárek. Protože zlobil, tak žádný Ježíšek nebude. Byla jsem z toho hodně překvapená. Docela jsem se s rodiči na tohle téma pohádala, že prostě nemůžou trestat vnuka takovýmto způsobem typu „neposloucháš babičku a dědu- Ježíšek nic nedonese“. Od té doby se naše komunikace omezila. Dárek nebyl a mám si prý pořádně vychovat syna. Smutné, jak někdy vztahy upadají.
Mohla bych poprosit o Váš názor? Třeba i já to “vidím” jinak. Je mi líto, že vůbec takové situace nastávají.
Děkuji za odpověď.
Odpověď:
Dobrý den,
děkuji za důvěru. Vztahy v rodinách jsou bohužel mnohdy složité. Ve Vašem případě bych se asi nejvíce přikláněl k tomu, že prarodiče očividně nejsou na vašeho syna a jeho „divočejší“ chování zvyklí. Trestání vnuka za to, že se nechová podle jejich představ, mi nepřijde v pořádku. Zvlášť pokud ho vidí tak málo. Je samozřejmé, že hyperaktivní děti jsou složitější na uhlídání a obecně je s nimi více starostí. S tím mohou mít prarodiče problém, protože na to zkrátka nejsou zvyklí. Na druhou stranu se domnívám, že prarodiče by měli respektovat chování dítěte a pokud není vyloženě přes čáru, tak by ho rozhodně neměli trestat. Z toho, co popisujete, mám dojem, že se syn nemůže cítit u prarodičů takzvaně „v pohodě“. Od nastavování pravidel jste tu Vy jako matka. Dítě rozpozná a dá velmi dobře najevo, když se mu něco nelíbí, nebo se necítí dobře. Koneckonců to dal dost dobře najevo nerozloučením se. Domnívám se, že u toho hrály roli dva faktory. Jednak pravděpodobně dětsky trucoval a záměrně neuposlechl, ale zároveň mám pocit, že kdyby se cítil u prarodičů dobře, tak by k ničemu takovému nedošlo.
Netuším, jaký je Váš vztah s rodiči dlouhodobě. Jak například vychovávali Vás? To může hrát roli v tom, jak si představují, že byste Vašeho syna měla vychovávat. Pokud by Vám s ním pomáhali a viděli ho každý týden, je to něco úplně jiného. Pakliže ho vidí každého čtvrt roku, tak si asi budete muset s rodiči vyjasnit role. Chápu, že to nebude snadné. Zkuste s rodiči vést dospělou konverzaci, kde si vyjasníte, jak se syn běžně chová, co byste očekávala od vašich rodičů a co by naopak vyhovovalo jim. Z toho se pokuste najít nějaký kompromis, jak budou fungovat vaše návštěvy. Pokud ani to nezafunguje, tak se obávám, že bude potřeba, aby Váš syn trochu povyrostl a zkusil s prarodiči navázat kontakt znovu.
S pozdravem
Tomáš Novotný
https://koucink-psychoterapie.cz/wp-content/uploads/2019/10/children-1361041_1280.jpg8501280tezahttps://koucink-psychoterapie.cz/wp-content/uploads/2017/03/THERAPIA-logo-male.pngteza2019-10-24 07:50:302019-10-24 07:50:30Prarodiče mi neustále mluví do výchovy syna
trvá to přibližně půl roku, co nám s manželem totálně vázne komunikace. Začalo to neshodami s matkou manžela. Manžel se zastával jen své matky, mě vůbec. Vždy odpovídá „můžeš si za to sama, kdybys byla ticho a nevyhledávala problémy, bylo by vše v pořádku“. Všechny chyby svaluje na mě. Za vše špatné můžu já. Nebaví se se mnou a nechce mi na nic odpovídat. Máme dvě děti, jen kvůli nim nechci odcházet. Uráží mě různými poznámkami. Dále je problém i ve finanční stránce. Nedává mi žádné peníze. Jídlo i ošacení dětí hradím sama ze své výplaty. On platí půjčku a energie.
Odpověď:
Dobrý den,
děkuji Vám za Vaši otevřenost a důvěru.
To, co popisujete, pro Vás musí být velice vyčerpávající a náročné. Mám pocit, že ve vztahu nemůžete být sama sebou, jste se svými přáními, potřebami a city odmítána. Navíc ve Vás partner podporuje pocity viny, a vy tak možná nevnímáte své potřeby, city a přání jako důležitá. Připadá mi, že Vás v tom partner nechává a nemá ani snahu s tím něco dělat.
Vždyť právě manželství má být místem, kde máme sdílet své potřeby, pocity a přání. Komunikovat a sdělovat si své bolesti, strasti ale i radosti. Právě komunikace je ve vztahu velmi důležitá, a pokud nekomunikujete je to problém. A to především ve chvíli, kdy je jeden z partnerů nespokojen. Pokud jeden z partnerů navíc nechce komunikovat, ten druhý je v pasti. Vlastně neví, co dělat. Je na to sám, a i když by rád s tím druhým sdílel to co, potřebuje, je odmítán a ponižován.
Doporučovala bych Vám vyhledat služeb manželské poradny či rodinné terapie. Pokud na to Váš manžel nepřistoupí, neváhejte a zkuste vyhledat individuální terapii či psychologickou poradnu, kde dostanete mnohem větší prostor se podívat na své problémy a témata. Vybrat si můžete dle vlastního uvážení, nebo se můžete obrátit na terapeuty a psychology přímo u nás v poradně.
Nemohu Vám říci, zda byste měla ze vztahu odejít, nebo v něm zůstat. To je na Vás. Nicméně já bych nedokázala být ve vztahu s mužem, o kterého se nemohu opřít, který mi dává najevo, že je mu jedno, co cítím, co potřebuji, nechce se mnou komunikovat a budil by ve mně pocity viny, že si za tento stav mohu sama.
Co bych ještě ráda zmínila, je fakt, že pokud to všechno děláte pro děti, může se to zdát být na jednu stranu obdivuhodné, ale na druhou stranu setrváváte ve vztahu na úkor sebe sama a děti toto vnímají. Děti si všímají všeho, co se kolem nich děje a pokud je matka nebo otec nespokojen, ví to. Upřímně jsem toho názoru, že pokud je spokojená matka, jsou spokojené i děti a naopak.
Nezapomínejte sama na sebe i vy jste důležitá a zasloužíte si být respektována a spokojená!
Doufám, že Vám má odpověď alespoň trochu pomohla.
Přeji Vám mnoho štěstí, a pokud budete potřebovat, neváhejte se na nás opět obrátit.
S pozdravem Lucie
https://koucink-psychoterapie.cz/wp-content/uploads/2019/10/hands-1246170_1280.jpg9601280tezahttps://koucink-psychoterapie.cz/wp-content/uploads/2017/03/THERAPIA-logo-male.pngteza2019-10-24 07:34:582019-10-24 07:34:58Manžel se vyhýbá komunikaci mezi námi
Užíváme cookies, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější použití našich webových stránek. Pokud budete nadále prohlížet naše stránky předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte.Souhlasím
Trpím depresí?
/in Články, Novinky /by tezaDotaz:
Dobrý den, procházím těžkým životním obdobím. Mám problémy v manželství i finanční. Hodně často jsem příliš podezíravá a mám pocit, že mi všichni lžou. Cítím se hrozně sama. Mám pocit, že jsem k ničemu, že vše, co udělám je špatně. Bojím se říct partnerovi, co mě bolí a co se mi nelíbí, protože se bojím, že se naštve a ztratím ho. V ničem si nevěřím a téměř nic mě už nebaví, když nejsem s partnerem. Je mi smutno a úzko. Každý večer přemýšlím a jediné na co se zmůžu, je brečet. Nevím, co dál. Myslím, že bych asi potřebovala nějaké léky na uklidnění. Děkuji za radu.
Odpověď:
Dobrý den,
v první řadě bych Vám ráda poděkovala za to, že jste se na mě obrátila se svým dotazem a díky i za Vaši důvěru a otevřenost. Z toho, co píšete a jak své prožívání a sebe sama popisujete, se mi zdá, že zažíváte depresivní stavy tedy depresi.
Vy sama hovoříte o problémech v manželství a problémech finančních. Zároveň hovoříte o strachu se svěřit svému manželovi, jelikož se bojíte, že Vás opustí. Člověk, který si není jistý sám sebou, tím co dělá, nikomu nevěří a pociťuje samotu a úzkost (tedy strach o svou budoucnost a sebe sama) se zároveň bojí, že ztratí blízkou osobu, se kterou nyní má možná nejbezpečnější vztah. Je jasné, že se bojíte o to, že Vás opustí, protože jej možná vnímáte jako svou oporu, dosavadní jistotu a nechcete jej ztratit. Zároveň strach ze ztráty Vám brání se svému partnerovi svěřovat se svými bolestmi, ale jak i vy sama říkáte s tím, co se Vám na něm nelíbí. Neřeknete mu to, jelikož strach z opuštění, samoty je mnohem silnější než potřeba říci partnerovi své pocity, přání a potřeby. Kromě toho jste velmi nejistá, což je pro člověka děsivé.
Tohle všechno pro Vás musí být velmi stresující a věřím tomu, že prožíváte těžké a pro Vás vyčerpávající období. Je mi líto, že Vám nemohu ohledně problémů, které na Vás mají neblahý vliv a ubližují Vám, více poradit, jelikož je ve svém dotazu nezmiňujete. Nicméně jsem se již vyjádřila k tomu, k čemu tyto problémy vedly.
Nehledě na to, z toho co mi popisujete, mám dojem, že je Vám třeba poskytnout pomoc a podporu. Nemusí to být ihned podpora prostřednictvím léků, můžete se pokusit své stavy, pocity a potřeby s někým sdílet. Zkuste se obrátit přímo na poradenského psychologa nebo klinického psychologa, kteří Vám poskytnou prostor k tomu, abyste mohla s nimi sdílet své bolesti, starosti a trápení. Zároveň Vám pomohou a poradí, zda Vaše situace opravdu vyžaduje návštěvu psychiatra, ve smyslu pomoci Vám za pomoci léků na zklidnění anebo je možné situaci zvládnou například za pomoci pravidelné terapie. Psychologa si můžete vybrat dle vlastního uvážení, pokud byste však chtěla Vaši situaci sdílet s námi, obraťte se přímo na naše terapeuty v poradně.
Mrzí mě, že Vám v tuto chvíli nemohu poskytnout takovou péči, kterou byste potřebovala.
Pokud budete potřebovat, opět se na mě můžete obrátit.
Přeji Vám mnoho síly a štěstí.
S pozdravem,
Lucie
Jak vycházet s člověkem, který má hraniční poruchu osobnosti?
/in Novinky, Poradna /by tezaDotaz:
Dobrý den,
chtěla bych se zeptat, jak se dá vycházet s člověkem, který má hraniční poruchu osobnosti? Můj bývalý přítel vykazuje snad do puntíku všechny příznaky této “nemoci” a po třech letech neustálých problémů, hádek a rozchodů jsem přišla na to, že se s ním nedá žít. Máme spolu dvouletou dceru a nevím, jak mezi námi udržovat normální komunikaci a hlavně poslední dobou mám pocit, že na mě svoje chování přenáší a už se ztrácím sama v sobě. Děkuji za názor.
Dobrý den Martino,
děkuji za důvěru, s níž se obracíte na naši poradnu. Rozumím vaší starosti o společný vztah a komunikaci s bývalým partnerem. Chápu, že vaše situace teď není snadná. Není mi z vašeho popisu úplně jasné, jestli s ním chcete udržovat vztah pouze v rámci rodičovské funkce nebo v rámci širšího hlediska. Potřebovala bych také znát více informací o tom, jak se konkrétně partnerovo chování projevuje a zasahuje do vašeho života, abych dokázala odhadnout vážnost jeho psychického stavu. Obecně však platí, že k tomu, abyste s člověkem s poruchou osobnosti dokázala vycházet, je potřeba získat náhled na jeho onemocnění, a díky tomu porozuměla, jakým způsobem ovlivňuje jeho chování. Tím se můžete více orientovat v opakujících se vzorcích a změnách, které se u bývalého partnera objevují.
S větším náhledem si také můžete začít všímat, jak to ovlivňuje vás samotnou, a takovýmto zvědomováním se dá postupně vystoupit například z manipulace, kterou vás vědomě či nevědomě druhý ovládá. Určitě by vám mohlo pomoct se v této oblasti dovzdělat, nejdostupnější cesta vede třeba skrz literaturu o hraniční poruše osobnosti. Knihy o této tématice mohou poskytovat i cenné praktické metody, jak se dá s druhým komunikovat a zachovat si vlastní psychické zdraví a důstojnost.
Je také potřeba zhodnotit, do jaké míry si bývalého přítele chcete pustit k tělu a jak moc mu můžete důvěřovat. Čerpejte z vlastních zkušeností, z vlastních pocitů. Dopřejte si čas na přemýšlení. Ptejte se sama sebe na to, co vám ubližovalo, a co už nedovolíte, aby vám způsobovalo bolest znovu. Sama se v klidu zamyslete nad tím, jak máte nastavené vlastní hranice, co je pro vás snesitelné a co už je za pomyslnou
mezí, kterou druhému nedovolíte překročit. Pokud cítíte, že je máte vlivem bývalého vztahu posunuté a sama v tom máte teď zmatek, je to úplně pochopitelné. Buďte k sobě proto laskavá, věnujte sama sobě potřebný prostor, v kterém si můžete všechno přehodnotit. Teď je na to ten správný čas. Máte to ve svých rukou.
Zmiňujete, že na vás své chování přenáší, což vás přirozeně vzdaluje od sebe samé, proto se v sobě už začínáte ztrácet. Pamatujte, že nejlépe se dokážete vyrovnat se zraňujícím či nepředvídatelným chováním ostatních, když budete dobře ukotvena sama v sobě. Můžete brát tuto, ačkoliv nesnadnou, situaci jako příležitost, výzvu k tomu, abyste se začala více věnovat sama sobě, zaměřila se na své prožívání, začala naslouchat své duši a jejím potřebám. To vás může obrovsky posunout. Pravidelná psychohygiena je nejlepším způsobem, jak toho docílit. Každý má svůj způsob, jaký mu pomáhá dosahovat duševní pohody. Velmi léčivé účinky má příroda, pohyb, meditace, péče o tělo, psaní si deníku… vyberte si, co vám vyhovuje a denně si vyhraďte čas na sebe, na aktivity, které prospívají psychice.
Také si můžete o svém tématu popovídat s odborníkem. Psycholog či terapeut vám může pomoct získat náhled a nasměrovat vás k tomu, co potřebujete. Zároveň vám zprostředkuje bezpečné a přijímající prostředí pro prožití vašich emocí a ujasnění si vlastních hodnot. Moc rádi vás přivítáme i v naší poradně. Ta sídlí v Praze, ale je u nás také možnost setkání po Skypu z pohodlí domova. Budu vám moc držet palce, ať vše dobře dopadne.
Mějte se hezky, Klára
Literatura o hraniční poruše osobnosti:
Nenávidím tě, neopouštěj mě!
Hraniční porucha osobnosti a její léčba
Nevědomé příčiny neplodnosti: recenze knihy Desjardins-Simon, Joëlle; Debras, Sylvie
/in Články /by tezaKniha oslovuje téměř neoslovené téma ve společnosti, že nevědomí může mít ve skutečnosti největší vliv na problematiku neplodnosti. Co je vlastně nevědomí? Je to ta část naší mysli, které si nejsme vědomi. Jsou zde myšlenky a emoce, které jsme za život vytěsnily, potlačily a to z různých důvodů.
Pokud se v životě potýkáme s nějakým psychickým blokem, bývá v protikladu právě vědomí s naším nevědomím. Příkladem může být, že si přejeme mít partnera (naše vědomé přání),ale nevědomé příčiny daří se nám s nikým vztah navázat, což nás trápí. Jako bychom si tedy partnera přáli, ale přitom neuvědoměle působíme tak, že možné zájemce odrazujeme nebo si přitahujeme nevědomě jen ty partnery, o které nestojíme. V takovém případě se v našem nevědomí může skrývat strach či odpor ke vztahu, přestože si ho ve vědomí moc přejeme a velmi nás trápí, že vztah nemáme. Nevědomí však vždy zvítězí, protože tvoří větší část naší psychiky a nezbývá než problém vyřešit v terapii a dostat ho do vědomí.
Právě toto téma, kdy má nevědomí vliv na naši psychiku oslovuje skvělým způsobem i autorka knihy a zaměřuje se právě na neplodnost.
Kniha popisuje zajímavý paradox, kdy se páry uchylují k umělému oplodnění a velmi si dítě přejí, ale ani přirozeně ani skrze umělé oplodnění se jim nedaří otěhotnět právě proto, že se v jejich nevědomí skrývá protichůdné „přání“, tedy dítě nemít. Autorka a psycholožka s takovými páry na klinice pracuje a otevírá jim pro ně absolutně nové téma a to je uvědomění, že část jejich psychiky si dítě nepřeje a proto ho nemají. To zní párům na začátku sezení neuvěřitelně, protože často prošli kvůli otěhotnění léty nepříjemností s procesem umělého oplodnění. A vydali i nemalé peníze, aby se jim podařilo otěhotnět.
Jedním z největších překvapení v knize je právě to, že psycholožka pracuje vždy s oběma v páru. I to přikládá vlivu nevědomí, kdy se v životě nevědomě přitáhli partneři, kteří mají oba bloky vůči dítěti, aniž o tom vědí. Ne vždy se to však musí ukázat fyzicky na obou partnerech. Například někdy má jen muž problém, že nemá dostatek kvalitních spermií a žena se zdá fyzicky v pořádku, ale nevědomí pracuje u obou z nich.
Další důležitá myšlenka knihy je, jak se v nevědomí vytvoří blok vůči dítěti. Shrneme li to, myšlenka zní, je li ve v prostoru vaší mysli zabráno místo pro dítě kýmkoli či čímkoli jiným, může se stát, že dítě nepřijde, protože pro něj není ve vašem životě místo. Nic z toho, co autorka píše neplatí obecně pro každého, každý si svou životní historii zpracovává jinak a je jinak odolný.
Kdo může v naší mysli zabrat místo dítěti?:
Sami se ještě cítíme dítětem..
Náš rodič je jako dítě a vyžaduje naši péči..
Místo dítěte máme za dítě sourozence..
Naši psychiku silně zasáhlo nějaké téma jako smrt rodiče či někoho blízkého..
Transgenerační zátěžová témata..
Naše vlastní dětství, které bylo traumatické…
Autorka tak otevírá důležitou a pro mnohé z široké veřejnosti zcela novou informaci o tom, jak moc má naše nevědomí vliv na náš život. ..a to nejenom v tématu neplodnosti. Autorka a psycholožka zcela jasně poukazuje na to, že pokud páry, které usilují o dítě nepřijmou témata z jejich nevědomí, která jim ve skutečnosti brání otěhotnět, nemusí být jejich snaha otěhotnět vyslyšena.
Navíc, ve chvíli, kdy mají páry v nevědomí strachy otěhotnět a pracují s informací, že po dítěti touží a nejde jim otěhotnět, jdou po slepé stopě, která nikam nevede. Ve skutečnosti musí najít odvahu pracovat s informací, proč vlastně dítě nechci nebo se ho bojím mít. Právě to může vést k úspěšnému otěhotnění.
Poradna Terapie
Knihu můžete zakoupit na:https://obchod.portal.cz/psychologie/nevedome-priciny-neplodnosti/
Máme s manželem malé děti – na všechno jsem sama
/in Novinky, Poradna /by tezaDotaz:
Dobrý den,
prosím o radu. S manželem jsme pouze 3 roky a mám pocit, že nás chce opustit, rozvést se. Máme spolu malé děti (3roky a 1,5roku). Vždy když nastane nějaký problém nebo konflikt, tak místo abychom si sedli a popovídali si o tom, tak uteče. Vezme si pár věcí, auto a odjede. Nevím, kde je, nebere mi telefon, neodpovídá na SMS a celé to trvá už týden. Vždy musí být po jeho, má pravdu a všude byl. Má potřebu se předvádět, byť viděn. Před ostatními vypadá jako ten nejlepší manžel a tatínek na světě. Ale doma to vypadá naprosto obráceně. Já jsem doma a to znamená úklid, vaření a děti jsou pouze a jenom moje věc. On si dělá pouze, co on chce nebo uzná za vhodné. Pomáhá mi čím dál tím méně. A proč by taky měl, když on chodí do práce, vydělává peníze a já jsem pouze doma. Našel si i víkendové brigády. Když jsem mu je za čas vytkla, že má taky rodinu a vůbec se o ni nezajímá, tak mi odpověděl, že se nezajímám já o něho a ten, kdo si může maximálně stěžovat je on. Akorát mi po 4 dnech přišla SMS, že si o víkendu přijede pro děti a ať se nesnažím, že to nemá cenu. Mám strašný strach, že to udělá a já to nezvládnu. Každý den pláču a strašně to bolí. Moc mi chybí.
Dobrý den,
děkuji vám za důvěru. Mrzí mě, že se v manželství setkáváte s takovými problémy. Bohužel vím o vaší situaci málo informací, proto můj pohled na věc může být velmi omezený. Rozumím však, že cítíte na manžela veliký vztek, protože nedokáže ocenit to, co pro rodinu děláte, nezapojuje se do společného chodu domácnosti, a navíc odmítá o problémech komunikovat, což pro vás musí být velmi frustrující. Ale také chápu, že nechcete, aby váš vztah skončil a že vás taková představa ohromně bolí.
Máte spolu dvě děti, které jsou ve věku, kdy vyžadují plnou péči a pozornost. A ačkoliv je příchod dětí do rodiny nádhernou událostí, pro vztah můžou děti představovat velkou zatěžkávací zkoušku. Problémy, které u vás vyvstávají, se v partnerství objevují často, přestože je každý člověk i vztah jiný a nelze je úplně zobecňovat.
V mnoha rodinách se žena stará o celou domácnost a děti. Když přijde manžel domů, tak už je vyčerpaná, má pocit, že je na všechno sama a už vůbec nemá energii se muži ještě věnovat. Muž je naopak dotčen, že ho žena nechápe a stále mu něco vyčítá, vždyť přeci zajišťuje celou rodinu, musí kvůli tomu trávit celé dny v práci, nikdo ho za to neocení. Může mít pocit, že se žena věnuje mnohem více dětem než jemu. Je vám tento scénář povědomý?
Pokud ano, je důležité si na něm připomenout, že v partnerském vztahu nikdy nejde o věc jednoho, vždy se na ní podílí oba. Je škoda, že partner o svých pocitech komunikovat moc nedokáže a spíše volí vyhýbavé strategie. Z jeho chování však lze usoudit, že mu něco chybí. Pokud se vám podaří porozumět tomu, co to je a snažit se mu to dát, možná lépe dokáže porozumět i vašim potřebám. Ovšem nezapomínejte na to, že láska nemůže být jednostranná, a pokud oba chtějí budovat zdravý vztah, tak se musí naučit dělat kompromisy. Jestli váš manžel i po tom, co k němu začnete přistupovat jinak, nezmění nic na svém chování, tak pro takový vztah není zralý a vy byste se s ním trápila dál.
Z toho, co popisujete, na mě působí, že potřebuje pozornost a ocenění. Chce se cítit jako opravdový muž a touží po zájmu a obdivu. Zkuste ho více chválit za to, co pro vás dělá. Důležité je pozitivně ho motivovat, pochválit ho třeba i za maličkosti. Když od něj něco budete potřebovat, můžete do své prosby rovnou nějak šikovně zakomponovat kompliment, aby pro vás začal dělat věci rád.
Také si na sebe pravidelně vyhraďte nějaký čas, kdy se budete věnovat pouze jeden druhému. Naslouchejte mu, zeptejte se ho, co by si od vás přál. Dejte mu najevo svůj zájem o to, co dělá, jak se má. Můžete zkusit na nějaký čas změnit svůj přístup a styl komunikace, vím, že to nemusí být jednoduché, pokud je ve vás tolik emocí, ale zkuste na pár týdnů myslet více na to, čeho si na něm vážíte. Určitě bych vám také doporučila párovou terapii. Terapeut může být skvělým prostředníkem při řešení vztahových krizí.
Budu vám moc držet palce, ať vše dopadne, jak si přejete. Nebojte, určitě to zvládnete. Kdybyste cítila, že potřebujete podat pomocnou ruku a navést nějakým směrem, určitě se můžete obrátit na naši poradnu (děláme i konzultace po Skypu). Oběma také doporučuji milou knížku „Pět jazyků lásky“, která vám může pomoct přiblížit potřeby toho druhého.
Mějte se krásně,
Klára
Konečně jsem si našla hodného přítele – ale není to vztah z rozumu?
/in Novinky, Poradna /by tezaDotaz:
Jsem s novým přítelem, známe se od července. Sex byl za 4 týdny celkem dobrý.
Ale trochu se bojím, že z mé strany je to tak trochu vztah spíš z rozumu a chybí tam srdce.
On je hodný, slušný, ale hodný až moc. Přesně mám pocit, že až strašně urputný, že by snad skočil z okna, kdybych mu to řekla. Jak jsem pochopila, tak nikdy předtím žádný pořádný vážný vztah asi neměl, ačkoliv je mu 35. Ta předchozí holka prý nebyla nic moc a podle mě mu dala kopačky. Říkal o ní, že byla frigidní a hrozná! A teď mi připadá, že se tak strašně snaží mít holku za každou cenu. Když jsem se zmínila o příteli kamarádky a nadhodila jsem, že mu ty vousy teď sluší, tak on se mě zeptal, zda bych chtěla, aby si je taky nechal narůst. Když jsme spolu, pořád mě hladí, chce mě pořád líbat. Když ležíme v posteli a koukáme na film, zrovna ten, co mám třeba fakt ráda a on mi celou dobu sahá pořád na prsa a kouká na mě… A když jsem řekla, že bych se chtěla dívat na film, tak se zasměje, ale nepřestane.
Mě tady u něj chybí nějaká mužnost. Abych měla pocit, že se musím taky trochu snažit. Že musím pečovat o vztah, ON se chová tak, že by pomalu lezl na kolenou kvůli mně a mě to spíš čím dál víc odrazuje a nevím, co s tím.
Bojím se, že třeba už dalšího normálního chlapa nenajdu. Přeci jen, už mi taky táhne na 35 let. Moc by mě zajímal názor odborníka.
Odpověď:
Dobrý den,
v první řadě Vám děkuji, že jste se na mě se svým dotazem obrátila a také děkuji za Vaši důvěru a otevřenost.
Z toho, co mi popisujete, mám pocit, že Vám je vztah s tímto mužem nepříjemný, ale přesto v něm setrváváte. Důvodů může být mnoho. Kromě toho, že je na Vás hodný, je dost možným důvodem strach z toho, že si již nenajdete vhodného, Vám vyhovujícího partnera. Okolí na Vás tlačí (ať už vědomě či nevědomě) a věřím, že i samota je stejně nepříjemná jako kolem jdoucí zamilovaný pár.
I přes ten všechen tlak okolí a vlastní touhy nebýt sama, mít někoho blízkého, sdílet s ním vše, co se Vás týká. Chcete být ve vztahu jen proto, že máte pocit, že byste ve svém věku již měla mít muže?
Rozumím tomu, že to pro Vás nemusí být snadné a že už chcete toho pravého, protože si ho zasloužíte. Dokonce jste se i smířila s tím, že Váš partner nebude dokonalý a že bude mít i nějaké chyby, ale opravdu je vztah, kde od samotného začátku necítíte vášeň, jiskru, city… SRDCE, to co chcete? Zároveň mám dojem, že Vám je velmi nepříjemná jeho náklonnost a zájem o intimitu s Vámi. Stejně tak můžete mít strach z toho, že na Vás bude partner závislý a vy možná časem začnete pociťovat zodpovědnost za něj i za Váš vztah. To je přece jen děsivé.
Partnerství má být místem, vztahem, kde jsou si dva velmi blízcí. Svou intimitu rádi sdílejí, stejně tak jako své pocity, potřeby a přání (a to nejen ty pozitivní, ale i ty negativní). Vztah dvou lidí je o vzájemné úctě jednoho k druhému, podpoře a pocitu toho, že se o druhého můžete v případě potřeby opřít. Důležitá je vzájemná důvěra, komunikace, ale i rovnoměrná rozloženost rolí a zodpovědnosti za vztah a toho druhého.
Nemohu Vám poradit, zda ve vztahu zůstávat či nikoli, nicméně mám dojem, že sama již víte, zda vztah s tímto mužem má šanci nebo ne. Na konec bych Vám ještě ráda napsala, že vnímám Váš smysl pro to, aby muž byl mužem a také to aby ve vztahu byli emoce a je to pro Vás důležité, nenechte si to vzít. Žena potřebuje silného muže, o kterého se může opřít a mít v něm jistotu, stejně tak od něho cítit, že i on jak vy říkáte, pečuje o vztah, je sám sebou a nedělá jen to, co mu žena řekne. Doufám, že Vám má odpověď alespoň trochu pomohla.
Pokud budete potřebovat, neváhejte a klidně napište znovu.
Přeji Vám mnoho štěstí,
S pozdravem, Lucie
Závislost na partnerovi
/in Novinky, Poradna /by tezaDotaz:
Dobrý den,
byla jsem čtyři roky s přítelem, je to zároveň můj šéf. Na začátku vztahu byl zamilovaný do jiné a bohužel mám dojem, že to tak zůstalo. Děláme spolu všichni v práci a já často vidím, že ji má radši (obrací se na ni o pomoc, i když jsme tam obě, kouká po ní, po jejím autě, ptá se nenápadně jí…atp.). Celou dobu mi tvrdí, že má rád mě, ale těžko uvěřit, znali se a dělali spolu daleko dřív, než jsem přišla a vím, že do ní zamilovaný byl, i když spolu nikdy nechodili. Čtyři roky čekám, že se něco změní, už jsme se kvůli tomu mockrát pohádali, ale asi je to marný, vždycky řekne, že si vymýšlím a je to. Jsem z toho špatná, jednou jsem byla u psychologa, viděl to jako střední depresi spojenou s úzkostí. Před čtyřmi měsíci jsem se šéfem rozešla, je pořád mrzutý a vyhledává, čím dál tím víc jiné lidí (včetně jí). Mě už ani o víkendu nenapsal. Často chce vědět, zda spolu budeme ještě někdy spát, říkám, že ne. Ale trápí mě to, mám to v práci moc ráda a neumím si představit, že bych dělala jinde. Navíc jsem také vedoucí a nemám špatný plat. Jenže je mi líto, že se mě vzdá a že třeba bude s jinou. Nevím, co s tím. Vím, že je to moje chyba, nechci živořit, ale taky ještě nedokážu být bez něj. Nic mě bez něj nebaví, jak kdyby život neměl smysl. Je o 20 let starší a kromě lásky jsem od něj nikdy nic nechtěla. Asi chyba. Děkuji Vám.
Odpověď:
Dobrý den,
děkuji za vaši důvěru a otevřenost, s níž se obracíte na naši poradnu. Chápu, že se v takové zamotané situaci můžete cítit opravdu bezmocně, a proto teď nevidíte žádné východisko, jak ze všeho ven. Ráda bych vás podpořila v tom, abyste neztrácela naději, přesto že teď cítíte velkou bolest a nechuť k životu.
Pokud tvrdíte, že by bez vašeho přítele neměl život smysl, nejde o čistou lásku, ale o závislost na druhém. Taková závislost často pochází z pocitu méněcennosti, který si často přinášíme již z dětství. Protože si neumíme lásku dát sami, toužíme po tom, aby nám ji dala blízká osoba, nejčastěji je to partner. Jenže ten člověku s nedostatkem sebevědomí nikdy nemůže dát tolik, kolik vyžaduje. Dochází k upnutí se na něj, lpění na jeho lásce, lpění na jistotě, což vyvolává také žárlivost na ostatní. Svět se potom začne točit jenom kolem partnera. Jak se v tom ale cítí ten druhý? Většinou pociťuje spoutání a nesvobodu, proto může mít tendence se vzdálit, a možná ještě více začít dělat věci, které druhého zúzkostňují, aby se vyhnul nátlaku. Je vám toto blízké? Jestli ano, nemusíte si nic vyčítat, ale je důležité si to především uvědomit, abyste na tom mohla vědomě pracovat.
Ve vztazích funguje jakýsi magnetismus, přitahujeme si do svého života to, co sami vyzařujeme. Pokud si dostatečně nevážíme sami sebe, jak si nás může vážit náš partner? Jak nás může zahrnout svou láskou, když my na sebe neustále zapomínáme? Cesta ke spokojenému vztahu vede skrz nás samé, když projdeme osobní proměnou, kdy si nejprve vytvoříte zdravý a naplňující vztah sama k sobě, až v takové chvíli můžeme prožít vztah, který nebude vybudován na závislosti, ale na stabilních základech.
Můžete začít pravidelně navštěvovat odborníka, který vás bude celým procesem provázet a naslouchat vašim pocitům, což může velmi pomoct k tomu, abyste se cítila lépe. Pokud se rozhodnete obrátit na naši poradnu, budeme moc rádi. Sídlíme v Praze, ale je u nás možnost i konzultace po Skypu. Budu vám moc držet palce, ať vše dobře dopadne a najdete zas cestu sama k sobě a ke svému štěstí.
Mějte se krásně,
Klára
Recenze knihy: Manipulativní rodiče, autorka Isabelle Nazare-Aga
/in Články /by tezaNaši terapeutickou poradnu často kontaktují lidé, kteří zažili vztah s manipulátorem. Ať už byli v roli dítěte, partnerky či sourozence, nebylo to příjemné setkání a cítili se jako oběť a loutka někoho „silnějšího“. Potřebovali pomoc, protože se potýkali s pocity viny, cítili se ponížení, měli nízké sebevědomí a pochybovali o svých rozhodnutích. To je jen malý výčet toho, co dokáže s člověkem udělat manipulativní osobnost. Právě proto za poradnu velmi doporučujeme knihu Manipulativní rodiče od autorky Nazare Aga. Je to autorka již třetí velmi zdařilé knihy s tématem manipulace (další knihy Nenechte se sebou manipulovat a Láska a manipulace).
Kniha Manipulativní rodiče se zabývá tím nejzákladnějším vztahem oběť a manipulátor a to v rolích dítě a rodič. Autorka zde zdůrazňuje, že rodič jako manipulátor musí splňovat ale 14 ze 30ti rysů takové osobnosti a v takovém případě je přirovnáván k narcistní a manipulativní osobnosti.Kniha samotná se hodně zaměřuje zejména na narcistně manipulativní matky.
Jak vypadá vztah rodiče k dítěti, když jeden nebo oba z rodičů splňuje tyto znaky manipulativní osobnosti?
V takovém případě dítěti chybí to základní do života, co může rodič předat a to je bezpodmínečná láska, přijetí, pochopení a pocit bezpečí. Manipulativní rodič je totiž silně sobecký, neempatický, užívá si pocit moci a jde mu zejména o to působit navenek starostivě a chválihodně. Realita je však zcela opačná. Takový rodič upřednostňuje svůj pocit moci a své cíle nad život svého dítěte.
Manipulativní osobnosti rodiče vyvolají v dítěti pocit, že je špatné a zasévají tak první semínko pochybnosti o jeho sebehodnotě. Na jejich dětech jim nezáleží, využívají je k posilování svého narcismu a ujišťování sebe samých o správnosti svého chování.
Kniha jde díti kazuistickým příkladům do hloubky a ukazuje zajímavé detaily, například, že manipulativní rodič řeší hodně peníze a jídlo. Různým způsobem skrze peníze s dítětem manipuluje a vytváří v něm pocit závislosti.
Uplatňují peníze jako prostředek vydírání a uplatňování moci nad svými dětmi či využívat finančního prospěchu svých dětí pro sebe bez výčitek svědomí. Často peníze používají pro odpoutání dětí od lidí, které mají rádi. Stejně jako se nebojí v komunikaci používat lži, zatajovat základní informace a rozšiřovat fámy ve svůj prospěch. Často svůj příběh překrucují tak, aby v druhých vyvolávali soucit a přitáhli k sobě pozornost.
Stejně tak bývá v takto narušené rodině silné téma jídla, které buď chybí (zejména narcistní matky nenakupují, nevaří nebo vaří velmi špatně-nesnáší se o někoho starat, jelikož je to obtěžuje a ukazuje se to pak právě i na jídle. Nebo nedávají dětem jídlo nezdravé, zapomínají svačiny, učí své děti předčasné samostatnosti).
Manipulativní rodič své dítě od narození hodně zanedbává, ale ne tak, aby to bylo vidět navenek. Hned, jak je to možné začne své dítě předčasně osamostatňovat, aby ho mohl zneužívat!Dítě narcistně manipulativní matky se tak již brzy stará ne jen o sebe, ale i o celou domácnost. Pochvalu za to však určitě nedostane, naopak mu matka vštěpuje myšlenky, jak je líné a co ještě neudělalo (projekce jí samé, kdy si ona nedokáže připustit, že domácnost nezvládá). Podobná projekce bývá skrze krititku, že je dítě sobecké!Dítě se s takovou kritikou může pak vyrovnávat celý život a dokonce tomu může celý život věřit a naopak nedokázat zdravě nahlédnout na svou matku, která ho/ji jako dítě celý život zneužívala. Cíle manipulátora je totiž vzbudit silný pocit v dítěti-ty jsi špatné! Já jsem ta správná!
A proč je tak těžké manipulativního rodiče odhalit? Manipulativní lidé působí úplně normálně a svůj intelekt využívají ve svůj prospěch. A my jsme od svého okolí naučeni, že rodiče pro nás přeci chtějí to nejlepší a tak se ani neodvážíme tyto pravdy zpochybňovat. Možná také spoléháme na to, že bude zase lépe. Že rodič bude zase milý a přívětivý – manipulativní osobnost se v základech bohužel nezmění.
Manipulativní rodič je nestálý ve svém jednání. Je to způsob jeho manipulace, kdy jednou ohledně stejného podnětu vybuchne a jindy je milý. Stejně tak někdy vybuchne nebo se urazí nebo začne ponižovat na základě malého podnětu a větší problém projde bez potíží a někdy naopak. Takové chování vyvolává v dítěti silný strach a stres, protože se v něm nevyzná a nemá se čím řídit. Vytvoří si tak „silné signálky“, kdy se řídí ne podle podnětu, ale snaží se předem vycítit náladu rodiče a podle toho jednat, aby se uchránil před dalšími útoky(výčitky, ponižování apod.).
Proč je těžké si manipulace u rodiče připustit?
Pokud v něčem vyrůstáme celý život, máme strach si přiznat, že celou dobu bylo něco v chování našeho rodiče špatně. Potlačili bychom sebe i vše, co je nám blízké.
Těžké je také připustit si velmi typickou vlastnost manipulativní osobnosti a tím je žárlení na štěstí svých dětí.
Manipulativní jedinci často v lidech okolo sebe vyvolávají dusno, nepříjemné pocity nesvobody. Na rodinných oslavách vládne napětí a nikdo si nedovolí cokoliv proti manipulátorovi říci. Typické je také srovnávání se s okolím a chválení svého JÁ. Paradoxem však je, že osobnost manipulátora se neustále zmítá v nadsázce pozitivního vnímání sama sebe a hlubokými pochybami o sobě. K tomu patří i srážení sebedůvěry vlastních dětí.Ovšem co se týče úspěchu, tak matka či otec cítí hrdost na své potomky, když uspějí ve své profesy či na škole, ačkoliv sami k jeho úspěchu nepřispěli ničím. Zneužívají to ale pouze proto, aby vypadali dobře před svým okolím, necítí skutečnou radost z úspěchu svých dětí. Okolí by proto nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, že rodiče mohli házet svým dětem naopak klacky pod nohy.
Jak z toho ven?
Nejdůležitější je pro oběti manipulativního chování poslední kapitola, která se nám po procitnutí snaží ukázat, že i cesta ven existuje. Je nutné si uvědomit, že takoví rodiče se nikdy nezmění a pro štěstí obětí je důležité se naučit jejich manipulace rozkrývat a asertivně odpovídat. Pomůže i držení si svého prostoru, který si nenecháme „zamořit“. Někdy je bohužel nutné tento vztah opustit a odejít úplně a navždy.
Knihu můžete zakoupit zde:https://obchod.portal.cz/psychologie/manipulativni-rodice/
PORADNA THERAPIA
Našel jsem si přítelkyni – chování matky se změnilo
/in Novinky, Poradna /by tezaDotaz:
Dobrý den,
chtěl bych se Vás zeptat na řešení mého problému. Bydlím v rodinném domě se svojí starší matkou. Náš vztah syn- matka byl až do nedávné doby docela v pohodě, až do chvíle co jsem si našel přítelkyni. Od té doby se vše změnilo. Stále mě obviňuje z krádeží šatstva a jiných věcí a co je nejhorší i z krádeží peněz. Přítelkyně je nešťastná a strašně ji to mrzí. Dokonce u nás byla i Policie, kterou si na mne matka pozvala. Samozřejmě nic neshledali a tak jsem jim řekl, že její zdravotní stav jsem po prvním incidentu konzultoval s obvodním lékařem, který mi samozřejmě nepomohl. Jen mě řekl, že takových případů má mnoho a že mě to nezávidí. A že mám vše řešit v poklidu, ale to nejde do nekonečna. V současné době je vše při starém a navíc se přidaly ze strany matky slovní urážky na mou a přítelčinu osobu, což je pro mne neakceptovatelné.
Již rok jsem po úraze na invalidním vozíku a sehnat si byt s přihlédnutím k mému handicapu je nemožné.
Prosím vás tímto o pomoc či radu jak postupovat. Děkuji.
Dobrý den,
děkuji za důvěru. Vaše situace opravdu není jednoduchá. Vaše maminka očividně nezvládá, že se s Vámi musí dělit s Vaší přítelkyní. Vzhledem k Vašemu zdravotnímu stavu si troufám tvrdit, že si Vás tak trochu přivlastnila více, než je zdrávo. Kladu si otázku, zda na Vás zavolala policii z důvodu toho, že žárlí na přítelkyni anebo zda v tom nehraje roli možné duševní onemocnění. Obojí je závažné, ale ke každému je třeba zaujmout trochu jiný postoj.
Je možné, že se Vás maminka snaží manipulovat a vydírat tím, že volá policii a obviňuje Vás. Tím se pravděpodobně snaží dokázat, abyste se se svou přítelkyní rozešel. Neznám vaší rodinou situaci, ale z toho, co jste psal, jsem si odvodil, že v domě žijete jen Vy a maminka? Pokud ano, je možné, že maminka tyto činy dělá čistě ze strachu, že Vy odejdete s přítelkyní a ona zůstane sama. To je má úvaha, která ale nemusí být pravdivá. V každém případě, pokud je to alespoň trochu možné, s maminkou bych zkusil promluvit na téma strachu, o vašem vztahu nebo i tom, že to že jste si našel přítelkyni, neznamená, že jí máte méně rád nebo že jí už navždy zavrhnete. Pokusit se jí ubezpečit, že jste pořád její syn a na tom se nic nezmění. Může se také projevovat to, že o Vás má po úraze větší strach a může mít pocit, že se o Vás přítelkyně nedokáže postarat tak, jako ona.
Chápu, že je to ve Vaší situaci velmi složité, ale samozřejmě by také pomohlo se odstěhovat. Tato možnost by mohla dost pomoci, minimálně Vám, co se po psychické stránce týče. Ohledně toho Vám tedy moc držím palce!
Nyní ta horší varianta. To, že volá policii na vlastního syna je poněkud přehnané chování. Nevím, jak se Vám maminka zdála v minulosti, ale je možné, že se u ní mohlo objevit paranoidní myšlení a chování z důvodu například pocitu ohrožení Vaší partnerkou. Podotýkám, že nejsem diagnostik a samozřejmě nemám veškeré informace a vlastně neznám Vaší situaci. Nicméně si myslím, že je důležité mít to alespoň na paměti. Takže pokud s Vaší maminkou nebude řeč, sledujte ji. Pokud se její chování ani po delší době nezlepší, naopak se bude zhoršovat tím směrem, že už její myšlenky ani nebudou směřovány na Vás, tak je potřeba jednat. Pokud budete mít podezření, určitě zajděte k psychiatrovi. S ním můžete konzultovat veškeré projevy a detailněji mu popsat situaci. Ten by Vám mohl poradit další kroky lépe než já. Pokud nebudete moct Vy, můžete poslat přítelkyni. Samozřejmě znovu podotýkám, že nemohu takto na dálku diagnostikovat člověka, kterého neznám. Nicméně chování Vaší maminky mi přijde podezřelé, a proto zde tuto variantu zmiňuji.
Jako první tedy doporučuji si s ní promluvit na téma strachu a toho, proč to vlastně celé dělá. Je možné, že když jí vysvětlíte a ukážete, že o Vás nepřijde, tak se situace zlepší. Z dlouhodobějšího hlediska se však pokuste odstěhovat se. I kdyby to mělo být k přítelkyni nebo k prarodičům. Pokud by se situace dlouhodobě nezlepšovala, ba dokonce zhoršovala, kontaktujte psychiatra, který Vám může odborně poradit další kroky. Přeji Vám mnoho sil.
S pozdravem,
Tomáš Novotný
Prarodiče mi neustále mluví do výchovy syna
/in Novinky, Poradna /by tezaDotaz:
Dobrý den,
obracím se na Vás s problémem, který nastal v mé rodině a týká se vztahu prarodiče versus vnuk. Kvůli velké vzdálenosti se stýkáme zřídka. Bývaly to intervaly co čtvrt roku dva dny/jedna noc. Můj syn je hyperaktivní čili divoký, hlučný a neposedí. Když je ale u mne, tak je hodný, rád si vyrábí a podobně. Má 8 a půl roku. Kdykoli jsme dojeli na návštěvu k babičce a dědovi, tak se chvíli styděl, ale jakmile se trochu zadaptoval v jiném prostředí, tak začal tzv. řádit. Netvrdím o něm, že je „svatoušek“. I mne dovede pořádně vykolejit svou divokou povahou a odmlouváním s paličatostí. Doma mu samozřejmě vše netoleruji. Pravidla se musí dodržovat, přesto se děti neustále snaží zkoušet, kde až ta hranice je.
Jenže nastal problém, když jsme byli na návštěvě u prarodičů a syn se nechoval, jak by si oni představovali. Snaží se ho jednou za 3 měsíce předělat, což podle mne prostě nejde s ohledem na to, jak málo jsou s námi v kontaktu. Podle mne tam není ta správná citová vazba spojená s přidruženými věcmi -což nemyslím nijak zle. Syn například na společné procházce šel po obrubníku a hned to bylo zle nebo při hře Člověče, nezlob se zvýšil hlas a už bylo zle.
Důležité v mém dotazu, ale je to, že po poslední návštěvě, mi bylo řečeno, že protože se syn zachoval takto, ať nepočítá s tím, že Ježíšek u babičky a dědy nechá dárek. Protože zlobil, tak žádný Ježíšek nebude. Byla jsem z toho hodně překvapená. Docela jsem se s rodiči na tohle téma pohádala, že prostě nemůžou trestat vnuka takovýmto způsobem typu „neposloucháš babičku a dědu- Ježíšek nic nedonese“. Od té doby se naše komunikace omezila. Dárek nebyl a mám si prý pořádně vychovat syna. Smutné, jak někdy vztahy upadají.
Mohla bych poprosit o Váš názor? Třeba i já to “vidím” jinak. Je mi líto, že vůbec takové situace nastávají.
Děkuji za odpověď.
Odpověď:
Dobrý den,
děkuji za důvěru. Vztahy v rodinách jsou bohužel mnohdy složité. Ve Vašem případě bych se asi nejvíce přikláněl k tomu, že prarodiče očividně nejsou na vašeho syna a jeho „divočejší“ chování zvyklí. Trestání vnuka za to, že se nechová podle jejich představ, mi nepřijde v pořádku. Zvlášť pokud ho vidí tak málo. Je samozřejmé, že hyperaktivní děti jsou složitější na uhlídání a obecně je s nimi více starostí. S tím mohou mít prarodiče problém, protože na to zkrátka nejsou zvyklí. Na druhou stranu se domnívám, že prarodiče by měli respektovat chování dítěte a pokud není vyloženě přes čáru, tak by ho rozhodně neměli trestat. Z toho, co popisujete, mám dojem, že se syn nemůže cítit u prarodičů takzvaně „v pohodě“. Od nastavování pravidel jste tu Vy jako matka. Dítě rozpozná a dá velmi dobře najevo, když se mu něco nelíbí, nebo se necítí dobře. Koneckonců to dal dost dobře najevo nerozloučením se. Domnívám se, že u toho hrály roli dva faktory. Jednak pravděpodobně dětsky trucoval a záměrně neuposlechl, ale zároveň mám pocit, že kdyby se cítil u prarodičů dobře, tak by k ničemu takovému nedošlo.
Netuším, jaký je Váš vztah s rodiči dlouhodobě. Jak například vychovávali Vás? To může hrát roli v tom, jak si představují, že byste Vašeho syna měla vychovávat. Pokud by Vám s ním pomáhali a viděli ho každý týden, je to něco úplně jiného. Pakliže ho vidí každého čtvrt roku, tak si asi budete muset s rodiči vyjasnit role. Chápu, že to nebude snadné. Zkuste s rodiči vést dospělou konverzaci, kde si vyjasníte, jak se syn běžně chová, co byste očekávala od vašich rodičů a co by naopak vyhovovalo jim. Z toho se pokuste najít nějaký kompromis, jak budou fungovat vaše návštěvy. Pokud ani to nezafunguje, tak se obávám, že bude potřeba, aby Váš syn trochu povyrostl a zkusil s prarodiči navázat kontakt znovu.
S pozdravem
Tomáš Novotný
Manžel se vyhýbá komunikaci mezi námi
/in Novinky, Poradna /by tezaDotaz:
Dobrý den,
trvá to přibližně půl roku, co nám s manželem totálně vázne komunikace. Začalo to neshodami s matkou manžela. Manžel se zastával jen své matky, mě vůbec. Vždy odpovídá „můžeš si za to sama, kdybys byla ticho a nevyhledávala problémy, bylo by vše v pořádku“. Všechny chyby svaluje na mě. Za vše špatné můžu já. Nebaví se se mnou a nechce mi na nic odpovídat. Máme dvě děti, jen kvůli nim nechci odcházet. Uráží mě různými poznámkami. Dále je problém i ve finanční stránce. Nedává mi žádné peníze. Jídlo i ošacení dětí hradím sama ze své výplaty. On platí půjčku a energie.
Odpověď:
Dobrý den,
děkuji Vám za Vaši otevřenost a důvěru.
To, co popisujete, pro Vás musí být velice vyčerpávající a náročné. Mám pocit, že ve vztahu nemůžete být sama sebou, jste se svými přáními, potřebami a city odmítána. Navíc ve Vás partner podporuje pocity viny, a vy tak možná nevnímáte své potřeby, city a přání jako důležitá. Připadá mi, že Vás v tom partner nechává a nemá ani snahu s tím něco dělat.
Vždyť právě manželství má být místem, kde máme sdílet své potřeby, pocity a přání. Komunikovat a sdělovat si své bolesti, strasti ale i radosti. Právě komunikace je ve vztahu velmi důležitá, a pokud nekomunikujete je to problém. A to především ve chvíli, kdy je jeden z partnerů nespokojen. Pokud jeden z partnerů navíc nechce komunikovat, ten druhý je v pasti. Vlastně neví, co dělat. Je na to sám, a i když by rád s tím druhým sdílel to co, potřebuje, je odmítán a ponižován.
Doporučovala bych Vám vyhledat služeb manželské poradny či rodinné terapie. Pokud na to Váš manžel nepřistoupí, neváhejte a zkuste vyhledat individuální terapii či psychologickou poradnu, kde dostanete mnohem větší prostor se podívat na své problémy a témata. Vybrat si můžete dle vlastního uvážení, nebo se můžete obrátit na terapeuty a psychology přímo u nás v poradně.
Nemohu Vám říci, zda byste měla ze vztahu odejít, nebo v něm zůstat. To je na Vás. Nicméně já bych nedokázala být ve vztahu s mužem, o kterého se nemohu opřít, který mi dává najevo, že je mu jedno, co cítím, co potřebuji, nechce se mnou komunikovat a budil by ve mně pocity viny, že si za tento stav mohu sama.
Co bych ještě ráda zmínila, je fakt, že pokud to všechno děláte pro děti, může se to zdát být na jednu stranu obdivuhodné, ale na druhou stranu setrváváte ve vztahu na úkor sebe sama a děti toto vnímají. Děti si všímají všeho, co se kolem nich děje a pokud je matka nebo otec nespokojen, ví to. Upřímně jsem toho názoru, že pokud je spokojená matka, jsou spokojené i děti a naopak.
Nezapomínejte sama na sebe i vy jste důležitá a zasloužíte si být respektována a spokojená!
Doufám, že Vám má odpověď alespoň trochu pomohla.
Přeji Vám mnoho štěstí, a pokud budete potřebovat, neváhejte se na nás opět obrátit.
S pozdravem Lucie