Panika a úzkost z  koronaviru

Panika a úzkost z koronaviru

 Dotaz:

Dobrý den, už nevím, co mám dělat, jsem zoufalá a už téměř týden se nemohu pořádně nadechnout. Dusí mě to a druhou noc nespím. Myslím si, že příčina je v situaci, která se momentálně děje kolem nás. Všude panuje strach z toho, co bude, strach o rodinu, práci a nejistota. Poradíte mi prosím, co dělat, abych mohla zase normálně dýchat a nemyslet na situaci kolem nás? Děkuji moc za odpověď.

Panika a úzkost z  koronaviruOdpověď:

Dobrý den,

chápu, že je nynější situace obtížná i v tom, že ji běžně nikdo z nás nezažíval. Navíc zažíváme karanténu, většina z nás asi poprvé v životě, která může stavy stresu ještě zvyšovat.

Podle toho, co popisujete, nyní zažíváte úzkost. Úzkost se může objevit při zvýšeném stresu a zahrnuje černé myšlenky, obavy a katastrofické scénáře a projevuje se také fyzicky, třeba právě zkráceným dýcháním či bušením srdce a jiné.

Je prokázáno, že úzkostné myšlenky jsou z většiny naprosto nereálné. Ano, stát se může sice cokoli, ale k úzkosti je potřeba přistupovat s vědomím, že je přehnaná. Myšlenky jsou výplod úzkosti. Tělo jí tvoří jako obranu, snaží se Vás chránit, ale ve skutečnosti Vás vlastně ochraňuje až příliš a právě to plodí přehnané scénáře.

Nyní bych Vám dala pár praktických rad.

Zkuste sledovat jen ty nejnutnější zprávy o koronaviru, stejně tak  o něm zkuste mluvit jen minimálně a žít, ač v karanténě normální běžný život. Mozek je teď přehlcený tématy o koronaviru a to může úzkost zvyšovat.

Přišla krize, ale ta vždy přináší i něco dobrého. Každá krize je vyvrcholením něčeho, co již nemohlo nadále fungovat a po krizi vždy přichází nový lepší začátek. Je to tak ve vztazích a funguje to i ve světě. Již nyní jsme se díky koronaviru vrátili ke zdravým hodnotám – pomoc blízkému člověku, soudržnost, podpora. Trávíme čas s rodinou a můžeme odpočívat. Najednou  se svět zastavil a my nemusíme nikam pospíchat a máme čas na sebe, i když v nestandardních podmínkách. Panika a úzkost z  koronaviru

Krize má začátek i svůj konec. A i kdyby krize ohrozila Vaši práci, Vaše schopnosti Vám zůstanou a najdete jiný způsob živobytí. Vše bude zase v pořádku a život zase pojede naplno, svět si jen potřeboval trochu odpočinout od toho všeho výkonu a shonu.

Zkuste se věnovat věcem a lidem, na které jste neměla čas.

Žijte naplno, zkuste jen nepřežívat a nečekat.

 

Přeji Vám zdraví a hlavně vnitřní klid.

Pokud byste potřebovala více péče, kontaktujte naši poradnu. Poskytujeme poradenství přes telefon.

Tereza

 

 

Kdy už navštívit psychologa?

Kdy už navštívit psychologa?

Dotaz:

Dobrý den,
ráda bych se zeptala, kdy je dle vás už potřeba navštívit psychologa? Poslední dobou trpím nízkým sebevědomím, úzkostnými až hysterickými stavy. A přemýšlím až příliš negativně. Ovšem při představě, že bych měla navštívit psychologa, se mi zdá, že mé problémy jsou v porovnání s těmi ostatních nedůležité a nejsem si zcela jistá, zda bych je dokázala otevřeně s někým komunikovat. Myslíte, že byste mi mohli doporučit nějakou možnost?
Děkuji.

Kdy už navštívit psychologa?Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Rozumím, že můžete cítit strach jít za cizím člověkem a otevřít se mu se svými problémy. Chtěla bych vás ujistit, že to, co prožíváte, je úplně přirozené, protože se jedná o neznámou situaci, s kterou zatím nemáte zkušenost. Chtěla bych vás moc podpořit v tom, že pokud již sama tuto možnost zvažujete a vnitřně cítíte, že by vám návštěva odborníka mohla pomoct, jste již na začátku cesty, která vás může dovést k větší sebelásce a životní spokojenosti. Už jen zbývá dodat si odvahu a udělat ten první krok, který když překonáte, tak možná uvidíte, že je to čím dál tím jednodušší.

Jak můžete zmírnit svoje obavy ještě před návštěvou? Společně se na ně podíváme.

Jako první zmiňujete, že se vám zdá, že vaše problémy jsou oproti problémům ostatních nedůležité. Chápu, že to můžete takto cítit, toto si myslí spousta lidí, proto často zůstane doma, i když by pro ně psychologická léčba mohla být velmi vhodným řešením. Pamatuje ale na to, že vaše problémy nemají menší důležitost než problémy ostatních, naopak, mají tu největší důležitost. Navíc se to takto nedá srovnávat, protože každý člověk je úplně jiný. Každý vychází z úplně jiného prostředí a každému život staví jiné překážky, aby se naučil to, co se jeho duše potřebuje. Nemohu mluvit za ostatní psychology (přesto věřím, že to cítí podobně), ale samotnou by mě nenapadlo hodnotit, jestli má klientovo téma dostatečnou závažnost. Všechny problémy, emoce, myšlenky, strachy, které klienta trápí, vnímám jako důležité, a mou snahou je především být tam v danou chvíli pro něj.

Kdy už navštívit psychologa?Pokud se cítíte nejistá v tom, jestli dokážete otevřeně komunikovat, nebojte, psycholog by vás měl podpořit, abyste se cítila co nejvíce uvolněně a v bezpečí. Navíc se nemusíte do ničeho tlačit, pokud jsou pro vás nějaká témata intimní, nemusíte je otevírat hned při první návštěvě, můžete si nechat tolik času, kolik potřebujete, psycholog by to měl respektovat. Důležitá je vzájemná důvěra, která může přijít postupně, ale v tom, co budete říkat, se můžete cítit úplně svobodně.

Také vám může pomoct například najít si na webových stránkách nějakého psychologa, který vám podle profilu přijde sympatický, a přečíst si o něm nějaké informace, abyste měla pocit, že víte, za kým jdete. Nebo se můžete zeptat například nějakých přátel na doporučení. Obrátit se můžete také na naši poradnu, máme spoustu poradců a terapeutů, z kterých si můžete vybrat. Sídlíme v Praze, ale nabízíme také možnost konzultací po Skypu, což je další způsob péče, pokud by vám nesedělo osobní setkávání.

Určitě psychologickou pomoc mohu doporučit, je to skvělá příležitost, jak pracovat na svém osobním růstu a získat větší náhled na svou životní situaci. Přeji vám hodně odvahy a síly, ať už se rozhodnete jakkoliv. Mějte se krásně.

Klára

Po porodu trpím depresemi

Po porodu trpím depresemi

Dotaz:

Dobrý den,

je mi 23 let a od porodu trpím depresemi. Myslím, že je to způsobeno tím, že moje dcera se narodila nemocná a musely jsme být měsíc v nemocnici. Myslela jsem si, že mě to přejde jako vždy. Už jako malá sem trpěla depresí (řezala jsem se), ale vždy mě to přešlo. Teď je to však jiné. Už je to půl roku od porodu a já celou dobu trpím depresí s úzkostlivými stavy, přežíráním a nočními můrami. Pořád si říkám, že žiji pro dceru, ale to nestačí. Jsem unavená a vyčerpaná. Hledám smysl života co by mě naplňovalo, ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že jsem zbytečná a že mě už nic dobrého nečeká. Začala jsem být i agresivní na okolí a já nechci, aby si mě dcera pamatovala jako bezcitnou mrchu. Na ní jsem vždy hodná, ale na ostatní ne. Rozbrečí mě i reklama v televizi. Nechci se zabít a nepoškozuji se, ale někdy ten nápad tam je a já se bojím, že to jednou udělám. Nemám čas si zajít k psychologovi, protože je to pro mě drahé a pojišťovna mi nepomůže a hlavně nemám ani hlídání pro dceru. Ale ráda bych byla zas ta veselá ženská plná života. Mohli byste mi poradit jak na to? Zkoušela jsem se uvolnit ..jóga, hudba, víc hraní si s dcerou, ale je to pořád ve mě. Po porodu trpím depresemi

Odpověď:

Dobrý den, děkuji za důvěru, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Je mi velmi líto, že se vaše dcera narodila nemocná. Muselo to pro vás být velmi náročné období a pevně doufám, že se zdraví vašeho dítěte již zlepšilo. Skutečně se může jednat o možnou příčinu vašich aktuálních obtíží.

Potíže a pocity, o kterých se zmiňujete, může po porodu zažívat velké množství žen, zejména pokud se vyskytly nějaké komplikace. Obvykle po určité době vymizí a není tak ani potřeba podpora odborníka. Sama však píšete, že vaše depresivní a úzkostné stavy trvají již půl roku a proto bych vás ráda povzbudila ve vyhledání podpory odborníka. Musí pro vás být velmi vyčerpávající vyrovnávat se s těmito bolestnými pocity a zároveň se věnovat dceři. Léčba a podpora odborníka by vám mohly velmi ulevit a pomoci vám k radostnějšímu prožívání života. Depresivní a úzkostné stavy mohou výrazně snížit kvalitu života a většinou se nejedná o něco, co by zmizelo samo od sebe. 

Mohlo by pro vás být užitečné svěřit se svým trápením někomu ve vašem okolí. Rozumím, že vás péče o dceru plně zaměstnává, nezapomínejte však na sebe a na své zdraví. Sdílet své trápení je pro mnoho lidí velmi léčivým prostředkem, pokud tedy máte kolem sebe někoho, komu důvěřujete, pokuste se sdílet alespoň část toho, jak se cítíte. Může to být naprosto kdokoli, kamarádka či někdo z rodiny. Potýkání se se všemi těmi pocity bez jakékoli podpory může být velmi stresující.Po porodu trpím depresemi

Naprosto chápu, že při veškeré péči o vaši dceru máte dojem, že vám na návštěvu psychologa již nezbývá čas. Naše poradna nabízí i Skype konzultace, možná by to vašim časovým možnostem mohlo vyhovovat lépe. Co se týče finanční stránky: péče o psychické zdraví spadá v některých případech do služeb hrazených pojišťovnou. Na stránkách vaší pojišťovny by měl být k dispozici seznam psychologů a psychoterapeutů ve vašem okolí, jejichž služby hradí pojišťovna. Dále se můžete zkusit obrátit na služby Sociální kliniky, která nabízí krátkodobou terapeutickou podporu, kterou si klient hradí sám dle svých finančních možností na základě dohody s terapeutem.

Určitě je skvělé, že se věnujete koníčkům, jako je jóga nebo hudba. Obojí může mít na váš psychický stav blahodárné účinky. Moc ráda bych vás podpořila v tom, abyste se těmto činnostem věnovala i nadále: byť to tak třeba hned nevypadá, pokud se budete např. józe věnovat dlouhodobě, může vám velmi pomoci.

Lucie

Bojím se partnera

Bojím se partnera

Dotaz:
Dobrý den,
potřebovala bych radu. Jsem s partnerem asi 2,5 roku. On je o 8 let mladší. Mám pocit, že už v našem vztahu nezvládnu dál fungovat. Nežijeme spolu, každý máme svůj byt, ale já jsem u něho takřka pořád. Když ale chci být doma se svým synem, nechápe to. Vyptává se, proč, že to není normální a že mám být s ním, že doma jsem u něho. Jenže…já se k němu stěhovat nechci, protože mě asi 5 krát vyhodil v jeho návalu vzteku v noci i v pyžamu na ulici. Naposledy to bylo před Vánoci. Surově po mně házel věci a do obličeje mi chrstl sklenici vody, pak mě vyhodil. Řekla jsem si, že už mu nedám šanci, že končím, ale opět přišly prosby, slzy a sliby.

V létě mě dokonce podvedl s naší kolegyní, takže si asi umíte představit, co denně v práci prožívám, protože všichni tři děláme ve stejné firmě. On mi slíbil, že už to neudělá a já přišla na to, že si s ní píše. Opět sliby a já uvěřila. Možná neuvěřila, ale spíš jsem chtěla klid. Pořád jen od něho slyším, že jsem jiná, nenormální, divná, že s ním nechci bydlet. On má totiž hypotéku a potřebuje, abych přispívala penězi, jenže to bych musela pustit svůj byt a pokud by mě vyhodil, co bych pak dělala? Nechápe to, a proto se neustále hádáme. Celá jeho rodina mě odsoudila. Když si chci jít sednout s kamarádkou nebo být s rodiči, jen poslouchám výčitky. Nesmím se v práci bavit s kolegou, dokonce mu i vyhrožoval, že jak toho nenechá, tak uvidí. Když jsem doma a nezvedám mu mobil, přijede i opilý a dělá mi scény. Jsem už z toho zoufalá, protože ať udělám, co udělám, stále to je špatně.

Bojím se partnera

Neslyší na to, že já jsem k němu tolerantní, kdykoliv někam chtěl jít s kamarády nebo s rodinou, nikdy jsem slůvkem neprotestovala. Naopak, přála jsem mu, ať se hezky baví. Teď o víkendu mě nařkl, že si s někým píšu. Nebyla jsem schopná mu vysvětlit, že to není pravda. U něho doma, totiž nemůžu moc používat mobil, vadí mu to. Když mi volá kamarádka, tak je naštvaný. Je na mě sprostý, hrubý a několikrát jsem od něho měla modřiny, prý jsem si to zasloužila. Někdy mi je s ním fajn, jenže převažuje to, že se ho bojím a po té poslední scéně, se ho opravdu bojím. Chci to ukončit, ale nevím jak, když s ním denně musím být v práci v kontaktu.

Celý týden jsem se o něho starala, nebylo mu dobře, nosila nákupy, vařila mu teplé večeře a on mě trestal tím, že mě skoro ignoroval. Prý jiný nebude, dokud se k němu nenastěhuji. V normálním vztahu musí být tolerance a respekt a ne, abych se mu bála říct, že jedu babičce na narozeniny. Nebo když mu řeknu, jak mě stále trápí to, že mi byl nevěrný, zase jen vše otočí proti mně a opět jsem já ta špatná. Nepochopí, že tohle pro mě byla opravdu veliká rána a aby se mi zahojila, to potrvá věčnost. Předem děkuji.

Odpověď:
Dobrý den,
když čtu Váš dotaz a cítím veliký strach, bezmoc a také smutek. Jsem moc ráda, že píšete a oceňuji i to, jak detailně jste svůj dotaz napsala. Upřímně, jste ve velmi těžké situaci a věřím, že z toho vše, co se Vám děje se necítíte vůbec dobře. I přesto, že se jedná o složitou situaci tak nemějte strach, i taková situace má řešení!
Z toho, co mi popisujete se mi zdá, že Váš partner je manipulátor a to poměrně dobrý manipulátor!
Manipulátor je člověk, který vším co dělá, dokazuje jakou moc a sílu má. Ve vztahu k druhému je často dominantní, začíná druhého měnit k obrazu svému a to vše je schované buďto za výhrůžkami, či milými slůvky, slzami a výčitkami, že to přece dělá jen pro Vás. Manipulátor pomaličku útočí na sebevědomí svého partnera a vzbuzuje v něm pocity viny, nízkého sebevědomí, pocity méněcennosti. Vše co dělá, dělá jen pro svůj prospěch. Za své jednání se nestydí a svou chybu nepřizná. Je chladný k pocitům druhých, neomlouvá se. Nemá daleko využít fyzického násilí k tomu, aby dosáhl svého.

Z toho co mi popisujete, mám husí kůži. Popravdě já být na Vašem místě, tak bych ihned tento vztah ukončila. Rozumím tomu, že máte strach z toho, co se stane. Na druhou stranu pokud vydržíte a jeho pláč, sliby a podobně Vás opět nepřesvědčí se vrátit, věřte tomu, že ho to za čas přestane bavit. Jen musíte vydržet.
Zasloužíte si muže, který si Vás bude vážit, který Vás bude podporovat ve všem, tak jak vy podporujete tohoto muže. Zasloužíte si někoho, kdo k Vám bude laskavý, budete jej zajímat jako plnohodnotná žena, která má co nabídnout. Bude Vás doopravdy milovat a nebude ve Vás vzbuzovat strach. To, že Vás již fyzicky napadl je nepřípustné a tohle by si žádný muž k ženě neměl dovolit. Tohle Vám nesmí dělat. Píšete, že máte syna. Myslete i na něho! Tak, jak se chová k Vám, bude se chovat i k Vašemu synovi a to mi věřte, že to tak je! Váš syn potřebuje mít mužský vzor. Muže, který je ale dobrým vzorem! Myslete i na něho! Bojím se partnera

Myslím, že je velmi dobře, že máte svoje bydlení. Dle mého názoru byste rozhodně byt neměla prodávat. Mějte místo, které je jen Vaše a ve kterém jste svým pánem.
Vzhledem k tomu, že z dotazu vnímám veliké obavy a také to, že pro Vás nebude jednoduché vše jen tak ukončit, doporučovala bych Vám využít služeb poradenského psychologa či terapeuta. Nabízíme i služby po skype, tudíž pokud jste z daleka, i tak můžete využít našich služeb. Terapie či konzultace s poradenským psychologem Vám poskytne prostor se na celou situaci podívat více do hloubky a navíc Vám poskytne podporu a oporu, kterou potřebujete.

Z toho, co v dotaze uvádíte, mi připadá, že jste velmi hodná, ochotná, tolerantní a starostlivá žena. A právě proto si zasloužíte to samé mít od své polovičky! Nepodceňujte tuto situaci a pusťte se do jejího řešení, dokud máte čas a prostor. Zasloužíte si vztah, kde budete svobodná!
Doufám, že má odpověď Vám alespoň trochu pomůže.

Držím Vám palce,
S pozdravem
Lucie

Nevážím si sama sebe a žárlím na manžela

Nevážím si sama sebe a žárlím na manžela

Dotaz:

Dobrý večer,

mám několikaletý problém v manželství. Mám milujícího a věrného manžela, ale měla jsem v minulosti smůlu na chlapy a od té doby se to se mnou táhne. Jsem neskutečně žárlivá. Nesnesu ani to, když se jen podívá na jinou ženu. Ani na dovolenou jet nechci, už jen představa, že se kolem budou pohybovat polonahé ženy, mě děsí. Vážně mi vadí jen to, když se na nějakou podívá. Já to beru něco jako ponížení, ani nevím proč, ale už mě to delší dobu trápí a nevím, jak se toho zbavit. Je pravda, že moje sebeláska je na bodu mrazu. Myslím si, že každá jiná je lepší a krásnější než já. Možná i v tom je ten problém, nevím. Pořád se manžela ptám, kdo mu píše, kam jde apod. Štve mě to, vím, že musí mít svou svobodu, stejně jako vím, že by mi nikdy neublížil. Ale pořád je tam ten strach. Už nechci takhle žít a pořád se tím trápit. Přemýšlet nad tím, aby se do nějaké nezakoukal a mě neopustil. Chci to změnit.

Nevážím si sama sebe a žárlím na manželaVždy si řeknu, že mu věřím a neřeším, s kým si píše, ale vydrží mi to asi den a pak je to tu zas. Divím se, že mě ještě za tu dobu neopustil. Proto se bojím i toho, že když se nezměním, najde si jinou. Už několikrát jsem přemýšlela, že bych navštívila nějakého psychologa, ale já se radši vypíšu než bych to vše měla říct.

Další můj problém je ten, že nemám žádnou nejlepší kamarádku. Jelikož jsem byla zklamaná i z nejlepší kamarádky, která mi přebrala chlapa. Od té doby nejsem schopná mít nejlepší kamarádku, které bych mohla vše říct. Stýkám se s nějakou kamarádkou, ale nemám žádnou tu nejlepší. Vše držím v sobě a pak jen po večerech brečím. Věřím, že Vy mi dáte aspoň nějakou menší radu jak to změnit. Byla bych neskutečně vděčná, kdybych se už konečně zbavila toho mého několikaletého problému, kterým se trápím vesměs každý den. Děkuji mockrát.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za dotaz a za důvěru. Z toho co píšete, mám pocit, že Vás v životě hodně lidí zklamalo a bylo Vám mnohokrát ublíženo. Je pochopitelné a lidské, že člověk na základě takovýchto zkušeností reaguje přehnaně a neadekvátně. Sama zmiňujete, že Vaše sebeláska je velmi nízká, myslím si, že to je to nejdůležitější, na čem je potřeba pracovat. Pokud nedokážete mít ráda sama sebe a věřit tomu, že jste pro manžela dost dobrá, což dle toho co píšete, mi přijde, že jste přesně taková žena, jakou si Váš manžel vysnil. Potom to pro Vás bude velmi těžké. Pokud se naučíte si věřit, bude pro Vás lehčí věřit i ostatním. Recept na sebedůvěru bohužel nemám, ale určitě by bylo pro začátek dobré se více zaměřit na to, co Vám jde, než to co Vám nejde. Zkuste si říct, co na sobě máte ráda, pokud na nic nepřijdete, zeptejte se manžela co na Vás má rád, Vašich přátel, popřípadě rodiny a zkuste se nad tím nekriticky zamyslet.

Chápu, že je velmi těžké věřit, že Vás někdo má rád, hlavně po tom, co jste si asi prošla v minulosti nejedním zklamáním ve vztazích a to jak partnerských, tak přátelských. Nabýt znovu ztracenou důvěru k ostatním je velmi těžké, vybudovat si tuto důvěru sama se sebou je troufnu si říci ještě těžší. Opakuji, že si myslím, že je pro Vás důležité se naučit mít ráda sama sebe a přijmout se i s chybami které máte, protože žádná žena není dokonalá, žádná žena nemá dokonalou postavu, ani vlastnosti. Nebojte se přijmout to, že nejste nejlepší, nejchytřejší, nejkrásnější, prostě perfektní. Kdybyste byla perfektní, byla by to nejspíše pěkná nuda. Rozmanitost na lidech je krásná, zkuste ze svých nedostatků udělat přednosti, mít je ráda, protože ty Vás dělají tím, kým jste. Vím, že se to lehce řekne a těžko udělá a radikální změna nenastane hned. Často to trvá dlouho, a že se něco změnilo, si všimneme až zpětně, ale zkuste to.

Nevážím si sama sebe a žárlím na manželaDále zmiňujete, že nemáte žádnou nejlepší přítelkyni. Přijde mi z Vašeho dotazu, že pocit,  že máte nejlepší přítelkyni, je pro Vás velmi důležitý a v kontextu Vaší žárlivosti se mi zdá, že byste kamarádku potřebovala mít jen pro sebe. Mohu Vás uklidnit tím, že já jsem svojí nejlepší kamarádku měla naposledy na základní škole. Od té doby žádnou nemám, ale mám pár velmi dobrých přítelkyň, což mi když nad tím tak přemýšlím, přijde lepší než jedna absolutní. Chápu, že Vás trápí, že nemáte kamarádku, která by tu byla jen pro vás, zkuste se sama sebe zeptat, proč ji potřebujete, proč je pro Vás tak důležitá, co Vám opravdu schází.

Napadá mě, že byste možná potřebovala, aby vy sama jste si byla nejlepší přítelkyní, tím kdo je pro vás jedinečný a bude tam jen a jen pro Vás. Také si říkám, že by bylo dobré z nejlepších přátel nevynechat manžela. I když rozumím tomu, že ten Vám kamarádku samozřejmě nenahradí.

Přijde mi důležité říct, že bezpodmínečná láska, ta, která nemá žádné hranice a nároky na druhého. Když Vás někdo přijme, takovou jaká jste, což dle toho co, píšete, je to jak to s Vámi má Váš manžel.

Na konec bych Vás chtěla podpořit u návštěvy psychologa, či terapeuta. Není na tom nic špatného se sejít s někým, kdo rozumí tomu, co zrovna prožíváte a kdo Vám pomůže se ve Vašich pocitech vyznat. Dojít si k odborníkovi, když Vás bolí duše, není ostuda, ale spíš síla a odvaha se svěřit a nechat si pomoci. Se zlomenou nohou byste určitě taky neotálela a došla si na rentgen. Stejně tak je to potřeba udělat, když má člověk zlomené srdce a důvěru sám v sebe a ostatní.

Doufám, že alespoň něco z mé zprávy pro Vás bude užitečné a přeji Vám, abyste byla silná a nebála se mít se ráda tak moc, jak Vás má rád Váš muž a abyste se nebála zajít si popovídat o svých pocitech k odborníkovi.

Markéta

Úzkost mě omezuje v každodenním životě

Úzkost mě omezuje v každodenním životě

Dotaz:

Hezký den, obracím se na vás s prosbou o radu. Jsem mladý muž introvert (cítím se lépe sám než ve velké skupině lidí), ale byl jsem schopen veškeré každodenní situace zvládat (maturita, pracovní pohovor atd.). Momentálně (asi tak půl roku) se ovšem necítím tak dobře. Situace, které mi v minulosti nedělali problémy, jsou teď pro mě stresující a dost mě to vyčerpává. Problém spočívá v tom, že nad vším moc přemýšlím a jsem z toho často nervózní. Přemýšlím nad tím, co si o mně myslí okolí, pociťuji vnitřní napětí a jsem přecitlivělý. Mimo to, že vše si moc beru, tak nedokážu navázat vztah. Nevím, co tento problém spustilo, protože dříve jsem tyto problémy neměl. Proto bych Vás chtěl poprosit o radu, jak mám v této situaci postupovat a zda by mi pomohli konzultace s odborníkem. K psychiatrovi se mi jít nechce (nechci jít cestou prášků). Děkuji předem za odpověď.Úzkost mě omezuje v každodenním životě

Odpověď:

Dobrý den,
děkujeme Vám za důvěru, se kterou jste se obrátil na naši poradnu. S problémy, které popisujete, se v současné době potýká poměrně velké množství lidí a setkáváme se s nimi samozřejmě i u klientů a klientek naší poradny. Úzkost bývá dokonce označována za jednu z takzvaných civilizačních nemocí.

Strach a úzkost do našich životů patří. Některé náročnější a méně časté situace vyvolávají určitou míru úzkosti u většiny lidí, například Vámi zmiňovaný pracovní pohovor nebo maturita.

Pokud ale pociťujete, že Vám dělá problémy zvládat bez větších potíží každodenní situace nebo se cítíte svými úzkostnými myšlenkami omezovaný v aktivitách, které jste dříve dělal naprosto bez problémů. Tak to už je to znamení, že se nejedná jen o nějaké běžné obavy či trému, ale stavy úzkosti, se kterými by se již bylo na místě obrátit na odborníka. Život s úzkostmi může být velmi náročný a vyčerpávající. Zvládání běžného fungování může být pro člověka trpícího úzkostnou poruchou natolik těžké, že spotřebovává enormní množství energie a pak mu nezbývá kapacita na žádné jiné činnosti, které by mu mohly přinést radost či alespoň rozptýlení od vlastních zatěžujících úzkostných myšlenek.

Pokud vnímáte, že Vám Vaše stavy úzkosti výrazně zasahují do života, je dobré návštěvu odborníka příliš neodkládat, protože úzkostná porucha sama neodezní, spíše má tendenci se v čase zhoršovat. Navíc čím dříve je započata terapie úzkosti, tím větší je šance na její úspěch i trvalost jejích výsledků.Úzkost mě omezuje v každodenním životě

Úzkosti se mohou léčit jak v rámci psychoterapie, tak pomocí léků nebo také kombinací obou těchto přístupů. Pokud se tedy chcete snažit své úzkosti zvládnout bez užívání léků, doporučila bych Vám vyhledat nejprve psychologa nebo psychoterapeuta, který Vám pomůže diagnostikovat závažnost Vašich úzkostí a doporučí Vám další postup.

Terapie úzkostí je velice individuální a spíše dlouhodobější záležitost, proto Vám v rámci prostoru, který nabízí online poradna, nedokážu poradit žádný konkrétní postup, který by pomohl s úzkostmi přímo Vám. Bez obav se ale můžete svěřit do péče odborníkům v naší poradně, případně pokud to k nám máte daleko, nabízíme také konzultace přes Skype, nebo se můžete obrátit na nějaké zařízení blíže Vašemu bydlišti.

Přeji Vám mnoho úspěchů na cestě ke spokojenému životu bez paralyzujících úzkostných stavů.

Barbora

 

Přítel stále udržuje vztahy se svými bývalými

Přítel stále udržuje vztahy se svými bývalými

Dotaz:

Dobrý den,

přítel (se kterým jsme se seznámili na seznamce před 4 měsíci), udržuje pravidelný kontakt se svými bývalými manželkami, partnerkami, milenkami. Stejně jako nadále navštěvuje svůj profil na seznamce. K tomu všemu ode mě očekává, že s jeho bývalou manželkou a jejím mužem budeme společně trávit volný čas (např. ples, dovolená). Je nám oběma 50+.

Přítel stále udržuje vztahy se svými bývalýmiJeho bývalá manželka je charakterově i intelektuálně úplně jinde než já. Já jsem ale zvyklá žít přítomností a budoucností. Zvažuji, zda má smysl v tomto vztahu pokračovat. Dala jsem mu přečíst článek o mikronevěře a ač nerad v podstatě přiznal, že nějakou závislost má. Ale podle něj je to “normální”, ale mé názory mu normální nepřipadají. Co si o tom prosím myslíte? Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru, s níž se obracíte na naši poradnu. Rozumím vaší obavě a pocitu nejistoty, který vychází z „propustnosti“ vztahových hranic vašeho partnera.

Pokud cítíte dilema, jestli v takovémto partnerství zůstat nebo odejít, vnímám jako důležité, abyste se nejprve zaměřila na své emoce a podívala se do hloubky na to, co ve vás partnerovo chování vyvolává. Položte si otázku: „Jak se v takové situaci cítím?“

Zkuste se zastavit, najít si chvilku pro sebe, můžete si na pomoc vzít například i deník a představte si před sebou svůj problém. Vnímejte všechno, co cítíte. Věnujte pozornost i svému tělu, prociťte, jestli v něm například necítíte nějaké napětí. Potom si všechno můžete zapsat. Doporučuji vám, abyste nepoužívala své „racio“, ale opravdu zůstala u svých emocí, abyste se mohla dostat k pravé podstatě věcí.

Tento proces, kdy budete v kontaktu sama se sebou, můžete použít k rozpoznání vlastních hranic. Můžete si tak ujasnit, co je pro vás ve vztahu snesitelné, a jaké chování už je za pomyslnou čarou a nebudete ho tolerovat, protože je pro vás zraňující a ohrožující. Kdybyste ho na sobě nechávala dopustit, ztrácela byste postupně svou sílu i sama sebe. Uchovejte si úctu a respekt sama k sobě a buďte k sobě upřímná, buďte pravdivá ke své citlivosti. Citové bezpečí a důvěra patří k základu zdravého vztahu. Přítel stále udržuje vztahy se svými bývalými

Pozastavila jsem se u toho, kdy píšete, že vaše názory partnerovi nepřipadají normální. Zdržela bych se proto rozumového zdůvodňování nebo jakéhokoliv obviňování, ale jemně a jasně mu dala najevo, jak se v takové roli cítíte. Věřte svým pocitům. Nejde tady o to, co je normální nebo ne, ale o vzájemný respekt ve vztahu. Proto vnímám jako podstatné, abyste si otevřeně promluvili o tom, kde leží hranice obou z vás. Sdělte mu, co je pro vás v pořádku a co už považujete za zradu důvěry. Vymezte se, v jaké pozici chcete být vzhledem k jeho bývalým partnerkám a pevně si za tím stůjte. 

Nemohu vám říct, co prožívá váš partner, možná má problém s odpoutáním se od minulosti. Působí na mě, že otevírá stále nové dveře, ale nezavírá ty staré. Tím, že má neukončené věci, pak mizí důležité hranice, což pro vás může být matoucí, protože nevíte, na čem jste a jestli je s vámi plně. Zeptejte se ho proto na to, jak to má on, a jestli to půjde, zkuste hledat společnou cestu, která vám oběma bude vyhovovat. Komunikace je klíčem. Pokud bude vaše hranice znát, a přesto je bude překračovat, můžete se s čistým srdcem a respektem k sobě rozhodnout, jestli zůstat nebo odejít. V případě, že si budete o svém tématu chtít promluvit více do hloubky, se můžete obrátit na naši poradnu. Sídlíme v Praze, ale děláme i konzultace po Skypu. Budu vám držet palce.

Mějte se krásně,

Klára

 

 

 

Když je moje matka psychopat-2.díl seriálu Můj rodič psychopat

Když je moje matka psychopat-2.díl seriálu Můj rodič psychopat

Tímto článkem volně navazuji na předchozí článek Můj rodič psychopat: https://koucink-psychoterapie.cz/muj-rodic-psychopat-aneb-nasledky-vychovy-psychopatem-v-dospelosti/, kde jsem se věnovala důsledkům výchovy rodičem s diagnózou porucha osobnosti. Zaměřovala jsem se na důsledky takové výchovy v dospělosti, s čím se dospělý potýká.

Když je moje matka psychopat-2.díl seriálu Můj rodič psychopat

Nyní bych se ráda věnovala tomu, jak matka s takovou diagnózou působí od narození na své dítě a v jeho raném věku. Věnuji se zde dětem,  které se narodí zcela zdravé, ale od počátku svého bytí se potýkají s tvrdou, nezdravou a devastující výchovou a nevztahovostí od své matky.

 

Dítě se rodí s přirozeným vztahem, ke své matce. Od počátku v ní hledá bezpečí a cítí k ní bezmeznou lásku. Matka znamená pro dítě celý svět a teprve postupně si hledá vztah i k dalším blízkým osobám. Dítě se rodí zcela bezmocné a jediným nástrojem, jak se o sebe postarat jsou jeho projevy emocí – libost či nelibost a projevy fyzických potřeb. Nemá tedy žádnou moc nad svým životem a je proto důležité narodí-li se matce, která se přirozeně ladí na jeho potřeby, poslouchá je, vztahuje se k němu s láskou a pečuje o dítě tak, aby se cítilo v bezpečí. Bezpečí je základní věc, kterou je potřeba dítěti v tomto věku zajistit. Jak ale vypadá vztah matky k dítěti, která dítěti nejen bezpečí tvořit neumí, ale ani nechce a každý její krok je pro dítě devastující?

 

Necitlivost a minimální péče matky s poruchou osobnosti k dítěti od narození a v raném věku

 

Matka psychopat (s poruchou osobnosti) považuje dítě již od narození za zbytečnou zátěž. Není nezajímavé, že takto narušené matky často mívají dětí více, a naopak matky zodpovědné a zdravé často zůstanou u jednoho. Narušená matka má děti buď z nezodpovědného chování nebo proto, aby nevypadala „divně“ ve společnosti či z jiných nepravých důvodů. Děti jí ale nezajímají a otravují.

Čerstvě narozené dítě této matky již od počátku hodně strádá. Jak v péči, tak ve vztahu s matkou. Matka k dítěti vysílá pocity, že na obtíž, přebytečné, k ničemu, otravné a neužitečné. Dítě tedy nejenže nedostane nazpět pocit lásky, ale naopak pocit, že by zde nemělo ani být. Takový pocit si dítě nese často celým životem, pokud se nerozhodne docházet na terapii nebo řešit své potíže jinak.

 

Matka o své dítě pečuje jen tak, aby přežilo. Cokoli navíc považuje za zbytečný nadstandart, který by jí zbytečně ubral energii. Tento vzorec si dítě přetáhne do dospělosti, a to má za následek, že nezná zdravé hranice svých potřeb. V dospělosti se pak zanedbává či nevědomě vytváří situace, které ho ohrožují na životě – alkohol, drogy, extrémní sporty apod. Matka není ke svému dítěti nijak empatická ani citlivá, přestože může dobře chápat, co její dítě potřebuje. Může mít pocit, že dítě ani nic necítí, protože tomu ještě racionálně nerozumí. Dítě tak vystavuje opakovaně silně nekomfortním situacím – nechává ho v zimě, nedostatečně přebalené, najedené pouze nevhodnými potravinami(rohlíky, křupky apod.-nic co by ji zabralo čas a co by ji obtěžovalo),v horku či ho krmí necitlivým a hrubým způsobem. Nic však nedělá tak zřejmým způsobem, aby to ihned zaujalo okolí dítěte.

Veškerá péče o dítě ji obtěžuje a má pocit, že přichází o svou vlastní svobodu a podle toho se k dítěti vztahuje. Nechává ho samotné, nedbá na jeho strachy a veškerou péči nad limit přežití považuje za rozmazlování, razí heslo – je ti to nepříjemné, tak dostaneš ještě navíc, aby sis zvyklo, jaký je život. Dítě si do života odnáší pocit, že není na světě žádné bezpečí a jako dospělý se buď nechrání vůbec nebo naopak přespříliš úzkostně. Dítě matka vychovává způsobem, že to přeci musí vydržet a nereaguje na jeho potřeby a projevy lítosti. Tyto přirozené projevy dítěte považuje za zbytečné kňourání a projevy rozmazlenosti.

Když je moje matka psychopat-2.díl seriálu Můj rodič psychopat

Dítě pro matku získává minimální hodnotu až tím, kdy může být užitečné. Dítěti se v dospělosti může zapsat vzorec chování, musím být užitečný či nápomocný, abych měl hodnotu. Jelikož je matka silně sobecká a zaměřuje se na své potřeby, využívá dítě zcela ke svému užitku. Dítě extrémně brzy osamostatňuje nebo odkládá jiným lidem do péče (staršímu dítěti, babičce apod.). Je tedy celkem pravidlo, že se starší sourozenec takové matky stará o její mladší dítě a obstarává všechno ohledně domácnosti i dítěte. Dítě matky s poruchou osobnosti tedy téměř nezažije dětství a je rovnou vhozeno do role dospělého, to může mít za následek, že se bude v dospělosti cítit být vnitřně dítětem a nebude se umět dospěle vyrovnávat se svým životem.

 

Dítě časem vycítí, že není bezpečné projevovat své potřeby, přání či emoce a stahuje se. Snaží se být neviditelné a později i užitečné. Snaží se nepřekážet a přestává se zcela ladit na své potřeby a ladí se na nálady své matky, aby vycítilo, kdy má alespoň malou šanci něco získat. Nálady matky jsou však nestabilní, a proto často cítí dítě frustraci, protože málokdy dosáhne svých přání. Matka s poruchou osobnosti někdy dítěti něco slíbí, ale téměř nikdy to nesplní a splní-li to, dítěti to zpětně vyčítá nebo za to očekává „revange“. Často se také stane, že vyplní dítěti přání přesně opačně, než-li si přálo, jde tedy vyloženě proti jeho potřebám. Dítě se pak následkem toho naučí raději zcela vzdát svých potřeb.

 

Samozřejmostí života s matkou s poruchou osobnosti je asociální život. Matka doma nechce žádné návštěvy dítěte nebo je jiným způsobem nepodporuje. Nedoprovází své dítě na žádné kroužky, často je ani nedovolí nebo jinak zhatí. Nechce do toho vkládat svou energii a považuje to za přebytečné, protože jí potřeby jejího dítěte nezají. O dítě se nezajímá a nepomáhá mu tak tvořit žádný sociální život ani náplň v životě. Stejně tak se školou dítěti nepomáhá a dítě má štěstí, pokud je natolik inteligentní, že pomoc nepotřebuje. Už to, že dítě porodila považuje za dost na to, aby ji dítě bylo celý život vděčné. To pak v dospělém životě opakovaně selhává a připadá si k ničemu. Své neúspěchy si však nespojuje se svou matkou, protože ta celý život zdůrazňuje, jak se dobře stará a dítě je natolik k ničemu, že všechno zkazí.

 

Mezi další rysy matky s poruchou osobnosti patří zejména manipulace, ponižování, kritika, lhaní, vyčítání, asociální chování a další, které se směrem k dítěti projevuje zejména v pozdějším věku. Matka s takovým chováním může a nemusí mít poruchu osobnosti. V každém případě i kdyby nesplňovala ostatní rysy této diagnózy, jedná se o matku vysoce necitlivou, která zanedbává či týrá své dítě. I takový případ je tedy závažný pro vývoj dítěte v dospělosti,

 

Důležitým faktem je to, že chování matky s poruchou osobnosti je nezměnitelné nebo jen minimálně změnitelné, jelikož je zasažena poruchou celá její osobnost a ona sama se tak vidí v pořádku. Dítěti tedy nepomůže, když by se pokusilo své matce vysvětlit své pocity, ba naopak si tím uškodí, protože tato matka bere vše jako útok na sebe a slabosti a odhalení dítěte spíše využije ke svému prospěchu. Matka se vždy uvidí jako oběť a dítě se vždy cítí jako viník a podle toho se k matce i k sobě také chová. Dítě není schopné dlouho nahlédnout, že prostředí v rodině není zdravé. Navíc matka se dítě snaží dlouhodobě vytrhávat ze zdravých vztahů (přátelských či rodinných), aby bylo izolováno. Paradoxem je, že právě nefunkční rodiny často zdůrazňují důležitost rodiny. Pokud dítě třeba navštěvuje skrze kamaráda jinou rodinu, tato se ohání, že jí berou dítě.

Dítě s matkou s poruchou osobnosti nejčastěji žije buď v rodině bez otce, s otcem submisivním, se stejně narušeným otcem či jinak nefunkčním otcem (alkoholik, narkoman apod.).

 

Pokud se dospělému, který byl vychováván takovými rodiči nedostane pomoc, žije celý život s vnitřním pocitem nehodnoty – jsem bezcenný – a to má vliv na celý jeho život.

 

Na starší věk dítěte a životem s matkou s poruchou osobnosti se zaměřím v dalším článku.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

Rozvod nebo ztráta všeho, na čem mi v životě záleží?

Rozvod nebo ztráta všeho, na čem mi v životě záleží?

Dotaz:

Vážená poradno, prosím Vás o odbornou pomoc či názor. Sama nejsem schopna svou nynější situaci objektivně posoudit a správně ji vyřešit.
Jde o to, že manžel chce rozvod, teď začal ustupovat ze svého požadavku a sdělil mi, že pokud spolu budeme, ať počítám s tím, že přijdu o rodinu, některé kamarády, on změní práci a odstěhujeme se časem blíž k jeho rodičům na Moravu. Tato situace se neděje však poprvé.
Mě je 30 let (VŠ) a manželovi 36 let (SŠ). Jsme spolu 10 let z toho 5 let manželé. Zatím bez dětí. Máme hezký byt po rekonstrukci nezatížený hypotékou. Oba máme velmi dobře placenou a stabilní práci.

Pracujeme na miminku. Vše se zdálo být ideální, klidné. Jedna hádka kvůli malichernosti manžela ovšem tak rozproudila, že řekl stop, končíme. Rozvod. Pro mě to byl šok! Jak jsem již nastínila, není to poprvé. Krize se nám opakují se železnou pravidelností, co 2 roky na jaře. Nejdříve jsme bydleli společně s mými rodiči v jednom rodinném domě a nefungovala to. Manžel to tenkrát vyřešil tak, že se odstěhoval 2 Rozvod nebo ztráta všeho, na čem mi v životě záleží?krát a vždy se vrátil. Důvody rozvodu, které teď manžel uvádí, že se málo baví, málo jezdíme na výlety, málo chodí s chlapama na pivo. Moc se starám o svého invalidního otce, který žije sám (maminka mi umřela před 2 roky), moc truchlím po smrti maminky a hodně mě to ovlivňuje v mém životě a jsem prý psychicky rozložený člověk.
Rodina mého manžela nemá ráda, doteď ho však respektovala. Během manželství jsem přišla o své koníčky, některé přátelé a nedostudovala jsem VŠ. Rodina, přátelé, kolegové v práci mi říkají, ať se s ním rozvedu sama, že mě jen trápí a manipuluje mnou. Já doposud vše manželovi odpouštěla a dávala dokola šance. Manžel je velmi výbušný, impulsivní až agresivní, několikrát na mne vztáhl ruku se slovy, že jsem si to zasloužila, že jsem ho neměla provokovat.

Mění často zaměstnání (pokaždé bylo něco špatně, ne u něj, ale na lidech v práci), teď má již osmé, často jsme se spolu stěhovali, asi 5 krát. Je stále nervózní a přijde mi, že je neustále ve stresu, neumí se uvolnit. Někdy si připadám spíše jako jeho matka než rovnocenný partner. Jediná oblast, kde nám to výborně klape, je sex. Tady opravdu problém nemáme, stále to mezi námi jiskří, stále se přitahujeme. Já bych za něj i dýchala, ale připadá mi, že on mě spíš táhne ke dnu.

Na druhou stranu dokáže být milý, ochotný, hodný, vstřícný a je velmi pracovitý, nekouří, nepije, nefetuje, do hospody nechodí, je mi věrný. Stále mám svého manžela velmi ráda, i přesto všechno, co jsme spolu prožili.
Prosím o nestranný názor a radu. Jelikož v tom žiji, nejsem schopna to zevnitř rozkrýt. Co když mají všichni okolo pravdu? Jen já to nevidím. Ale já zatím nejsem o tom, že bych rozvod iniciovala já, pevně vnitřně přesvědčená a rozhodnutá. Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Z Vašeho emailu je cítit, že Vás vaše situace velmi trápí. Při čtení emailu mě napadlo, že problém má dvě roviny. První rovina je objektivní, tedy z pohledu toho, co se ve vašem vztahu doopravdy děje. Druhá rovina je, jak to celé prožíváte vy sama. K oběma rovinám se pokusím říci své myšlenky.

Když říkám objektivní rovina, mám tím na mysli to, jak popisujete Váš vztah s manželem. Bohužel se domnívám, že Vaše okolí má tak trochu pravdu. V první řadě si myslím, že muž by na svou ženu neměl vztáhnout ruku za žádných okolností a už vůbec by to neměl omlouvat se slovy, že jste si to zasloužila. Považuji za důležité toto zdůraznit.

Také jsou zvláštní vaše dočasné rozchody. Jako by jednání vašeho manžela bylo velmi impulzivní. Říkáte, že se musíte starat o tatínka a přišla jste o maminku, a to není zrovna jednoduchá situace. Proto si myslím, že by Vás měl manžel spíše podpořit než Vás za to shazovat.

Při čtení emailu jsem si také všiml jedné věci. Když jste manžela popisovala, převládaly spíše negativa. Nepořádnost, nesympatie v rodině, agresivita, impulzivita, střídání zaměstnání. To může o něčem vypovídat. Také mi přijde jako veliká škoda ztráta koníčků, kamarádů a nedostudovaná VŠ. Berte to jako reflexi, která Vám může pomoci si v hlavě lépe utřídit myšlenky.

Rozvod nebo ztráta všeho, na čem mi v životě záleží?A nyní k Vašemu prožívání. Umím si představit, že situace se může zdát hrozná. Manžela máte očividně ráda, ale sama jste mi vyjmenovala hned několik důvodů, kvůli kterým to v manželství skřípe. Napadá mě, jak se třeba stavíte k tomu, že byste se musela na povel manžela přestěhovat? Ztratit kamarády? Zaměstnání, které je dobře placené? Jen proto, že to Váš manžel uvedl jako podmínku toho, že se vše urovná? Myslím, že zde by pomohlo se více zaměřit na to, co vlastně chcete Vy sama. Staráte se o tatínka, což musí být velmi náročné a možná byste spíš ocenila pomoc než nařknutí, že jste psychicky rozložený člověk. Uvědomuji si, že ho máte ráda, ale myslím si, že je potřeba být trochu sobecká. Podívat se na situace z vlastního pohledu, co Vám vztah přináší, jaký má smysl, zda jste šťastná. To jsou samozřejmě velmi složité otázky.

Pokud chcete situaci řešit s manželem, zkuste manželskou poradnu. Zde si můžete s manželem promluvit za přítomnosti terapeuta, který Vám může poskytnout zpětnou vazbu ohledně toho, jak on Váš vztah vnímá. Můžete také pracovat jen sama se sebou v individuální terapii.

Pokud Však ani jedna varianta pro Vás není přijatelná, zkuste si alespoň položit otázku, co Vás ve vztahu drží. Z mého pohledu je poněkud zvláštní, dávat jako podmínku návratu ultimátum, že se budete muset odstěhovat od rodiny. Zkuste s ním tedy probrat alespoň tento aspekt. Postavte se k situaci na základě vašich pocitů a toho, co chcete Vy.

Nemohu Vám poradit, zda se rozvést, či nikoliv. Pokusil jsem se Vám dát alespoň svůj názor na základě toho, co jste psala v emailu. Snad to v něčem pomůže.

S pozdravem,

Tomáš Novotný

 

Doporučení knihy Nedostatečný pocit vlastní hodnoty- Heinz Peter ROHR

Doporučení knihy Nedostatečný pocit vlastní hodnoty- Heinz Peter ROHR

Trpíte nízkým sebevědomím? Nevážíte si sami sebe? Opakují se vám v životě stále stejné problémy? Problémy v našem životě často úzce souvisí právě s naší nízkou sebehodnotou. Pokud se nám rozpadají naše vztahy, nemáme peníze, nedaří se nám najít v životě smysl nebo dobrou práci-to všechno má souvislost s tím, jak si v životě věříme a jaké vzorce chování k sobě samému nám „nadělili“ naši rodiče, tím, jak se k nám sami chovali.

 

Dá se však nízké sebevědomí skutečně vyléčit, když už si znehodnocení neseme z dětství? Ano a kniha Nedostatečný pocit vlastní hodnoty vám dopomůže získat praktický návod, jak na to. Od jiných knih zaměřujících se na nízké sebevědomí se však tato kniha liší. Pracuje se skutečnými NEVĚDOMÝMI negativními vzorci. Nezaměřuje se na ploché pozitivní rady, jak si více věřit, ale řeší skutečný problém. Protože nezměníte li negativní vzorec v nevědomí, který způsobuje vaše nízké sebevědomí, nepomůže vám žádná pozitivní motivace k lepšímu sebehodnocení.

Doporučení knihy Nedostatečný pocit vlastní hodnoty- Heinz Peter ROHR

 

Tajné programy

 

ROHR se zabývá základními negativními nevědomými vzorci, které nazývá tajnými programy:

 

Jsem nežádoucí/nevítaný

Jsem nedostatečný

Musím být nejlepší, ale nestačím na to

Nezažil jsem dostatek

Měl bych být jiný než jsem

Jsme bezmocný

Jsem bezbranný

Jsem vinen

Mě se nic nepodaří

Jsem černá ovce

Vždycky všechno dělám špatně

Navždy zůstanu dítětem

Jsem pořád nemocný

Jsem bezcenný

Nezvládnu to

Musím poslouchat

 

Antiprogramy

 

Autor trefně vysvětluje, že tyto programy jsou pro člověka natolik nepřijatelné, že se brzy stanou pro nás nevědomými a nahradíme je tzv.antiprogramy. Tedy programem, který nám i ostatním má vyvrátit původní/tajný program. Trpíme li například vnitřně pocitem, že jsme nedostateční, snažíme se následkem toho být lepší než druzí-extrémně pracujeme, propadáme workoholismu, snažíme se dělat všechno perfektně a bezchybně. Naše ego se snaží dokázat, že náš strach z nedostatečnosti není oprávněný. Mezi nejčastější antiprogramy autor počítá:Výkon,práce, úspěch, uznání, perfekcionismus, workoholismus

moc, předstírání a maskování (př.hrajeme nezranitelnost,nedosažitelnost apod.),dělání neviditelného (reakce na tajný program jsem nevítaný, nežádoucí, na obtíž), extrémní přizpůsobivost („musím se všem zalíbit, jinak mě nebudou mít rádi), pomáhání (vzorec mám hodnotu, jen když jsem potřebný a pomáhám-obětuji se), vytvoření vztahu jako náhrada své hodnoty (jsem hodnotný jen když jsem ve vztahu), alkohol, drogy, sex…..

Doporučení knihy Nedostatečný pocit vlastní hodnoty- Heinz Peter ROHR

Autor knihy výstižně vysvětluje, že antiprogram nejen, že nemůže „vyléčit“ vnitřní pocit nehodnoty, ale ještě nás v naší nehodnotě potvrzuje. Pokud si třeba přijdete nedostateční a nevědomě si vytvoříte antiprogram workoholismus, budete si připadat hodnotní jen na chvíli. Na nějakou dobu budete chváleni od autorit, budete odvádět více práce apod. Stále se ale budete bát, že uděláte chybu a stále vám nebude připadat dostatečně dobrá vámi odvedená práce. To všechno vede k pocitu vyhoření a následně potvrzení-jsem k ničemu, jsem nedostatečný, protože nakonec budete stejně dělat chyby následkem únavy a vyčerpání a nebudete schopni práce vůbec. Takto to funguje se všemi antiprogramy, všechny nakonec nízkou sebehodnotu potvrdí.

 

Nový program

 

Jak tedy vyléčit nízké sebevědomí?

 

Jediná účinná léčba je vytvoření si nového programu a to obrácením původního tajného programu. Jsem bezcenný/mám svou hodnotu, jsem bezmocný/mám moc nad svým životem, musím být nejlepší/mohu chybovat a stejně budu mít hodnotu apod.

 

Ač zní tato rada jednoduše, skutečně to funguje. Autor přesně vysvětluje, jakým způsobem programy obracet a jak pracovat s myšlenkami, které přijdou. Kniha jako jedna z mála se také zaměřuje právě na následky změny programu vedoucímu ke zdravému sebevědomí. Změna totiž rozhodně není okamžitá a dochází k nepříjemným stavům jako pocity viny, strachy, úzkosti, což může člověka přesně vracet zpět ke starým programům a ujišťovat se, že byly správné, i když mu také škodily.

 

Knihu považuji za skvost psychologické literatury a autora za jednoho z nejlepších z řad autorů psychologických knih a za poradnu knihu rozhodně doporučujeme přečíst.

 

Knihu najdete k zakoupení zde:https://obchod.portal.cz/psychologie/nedostatecny-pocit-vlastni-hodnoty/

 

 

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia