Příspěvky

Táta workoholik

Co je workoholismus?

Workoholismus je závislost na práci. Workoholik cítí svou sebehodnotu skrze práci a bez ní si připadá, že nic není a nic nedokázal. Workoholik je závislý a chová se podobně jako jiní závislí (alkoholici, narkomani apod.)

Upřednostňuje svou závislost před vším ostatním. Chová se sobecky. Popírá svou závislost, respektive své chování nepovažuje za závislé. Jeho závislost přináší negativní důsledky pro jeho okolí i pro něj. Závislost si neuvědomí často až do té doby, kdy už není schopen pracovat a dostaví se syndrom vyhoření. Někdy si závislost uvědomí ve chvíli, kdy ho opustí partnerka s dětmi, protože dlouhodobě nevnímal jejich potřeby.

Partnerky workoholiků

Každá závislost má svého vykonavatele a podporovatele. Co to znamená? Závislý si k sobě často nevědomě „přitahuje“ typy partnerek, které se vůči zanedbávání a emočnímu zneužívání neumějí bránit. Tím poskytují velký prostor pro to, že si muž svou závislost může dovolit. Taková partnerka často podléhá argumentů závislého, že to dělá pro rodinu, díky jeho penězům se mají přeci dobře, nemůže změnit práci, protože jinak by si nemohli dovolat, co teď mají, nemůže omezit práci, protože teď je toho přeci hodně. Někdy se workoholik může uchylovat i k drsnějším argumentům, že bez něj by jeho partnerka nic neznamenala, protože není schopná nic vydělat a nic neumí.

Ve většině případů se tak partnerka po delší době ocitá v pasti svých pocitů bezmoci, kdy se snaží svého partnera přesvědčit, aby udělal změnu, aby pracoval méně. Snaží se mu vysvětlovat, jak se celá rodina cítí, když o ně nemá zájem nebo je nevnímá ani po příchodu domů. Snaží se vycházet workoholikovi vstříc, aby mu různě ušetřila čas, aby se mohl věnovat ve volním čase rodině. Stane se však je to, že žena postupně převezme na sebe veškerý chod rodiny a domácnosti a zároveň dochází do svého zaměstnání a workoholik využije volný čas opět pro sebe. Pokud nepracuje, vrací se domů unavený a vyžaduje si čas pro sebe, aby si odpočinul a snaží se v partnerce vyvolat pocit viny, jak po něm může něco chtít?Vždyť přeci celý den pracuje! A dělá to pro rodinu !

 

Partnerka workoholika si potřebuje uvědomit, že workoholik je egocentrický. Nemá smysl mu vysvětlovat mu, jak se cítí, protože workoholik je ve fázi závislosti, kdy necítí pocity viny a pokud by k němu tato sdělení přeci jen pronikla, bude se jim vyhýbat, a ne se s nimi řídit. Žena má pocit, že když si s mužem promluví, pochopí, že se jeho rodina cítí opomíjena a změní se. Žena závislého se stále točí v kole zklamání a naděje, že se vše změní. To je velmi vysilující proces. Workoholik má fáze, kdy cítí, že už mu žena není tak nakloněna a začne slibovat, stejně jako třeba alkoholik nebo narkoman. Na chvíli se skutečně zlepší a když už žena uvěří ve změnu, opět se začne věnovat naplno práci.

Kromě ženy workoholika má jeho chování vliv také na děti. Zažívají od otce pocity nezájmu, na který mohou vnitřně reagovat různě. Může se v nich budovat pocit nízké sebehodnoty, připadají si pro otce nedostatečně zajímaví a důležití. Navíc jim chybí společné zážitky  s tátou a zdravý otcovský vzor.

Jak z toho  ven?

Partnerka workoholika musí pracovat zejména se svými pocity viny a hranicemi. Potřebuje si uvědomit, že sobec není ona, že po své těžce pracujícím muži něco chce, ale její muž, který zanedbává potřeby celé rodiny a neřeší své problémy se závislostí.

V takové situaci potřebuje chránit především sebe a své děti. Základním pravidlem je muži neusnadňovat jeho život. Teď tím nemyslím být zákeřná! Ale partnerky závislých často převezmou zodpovědnost nejen za sebe, děti, domácnost a rodinu, ale také za závislého. Zařizují za něj věci, které on sám nestíhá. Obávají se na workoholika přitlačit v jeho povinnostech a když je neudělá, neumí mu dát žádné důsledky.Partnerka se musí naučit věnovat především sobě!Právě to mohlo způsobit, že si přitáhla do života egocentrického partnera.

Chcete se naučit věnovat sobě a nastavit si hranice?Přijďte se k nám poradit?

Workoholik si potřebuje svou závislost nejdříve přiznat, teprve poté s ní může pracovat. I v případě, že si i přizná je často nutné, aby docházel k odborníkovi, který mu pomůže se z bludného kruhu vymotat.

 

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

Partner mé náctileté dcery je manipulátor

Dotaz:
 
Dobrý den.
Prosím o radu. Naše jediná dcera 15 let odešla z domu. Necelý rok má kluka 18 let. Ten je silný manipulátor. ona nevidí, neslyší. Neuznávají variantu chodit spolu, ale jen žít. Dokud se jim vše dovolovalo, tak to bylo super, jakmile jsme začali mít výhrady, dělali si stejně, co chtějí oni a její kluk začal být arogantní a začal nám vyhrožovat.
Na základě toho si požádala babi od jejího kluka vzít si do její péče / to je tah, jak toho docílit, protože bydlí v rodinném domku společně/. My jsme jí kluka nezakazovali, ale s žitím s klukem jsme nesouhlasili. Dcera šla dobrovolně do Čtyřlístku a OSPOD pak podpořil, aby do soudu, který bude 1.3., bydlela u nich. Dcera tvrdí, že jsme ji psychicky týrali, zavírali před okolním světem atd. Všechno co řeknou oni, OSPOD bere jako fakt. OSPOD nám řekl, ať počítáme s tím, že u soudu podpoří zájem dcery. My vidíme, že dcera je opravdu zmanipulovaná a zdárně se učí manipulaci také. Poradíte, jak jí otevřít oči? Ustřihla veškeré kontakty nejen s námi- rodiči, ale s celou svou rodinou /babičky, děda, teta, strejdové…/ Komunikovat s námi nechce a posílá jen nařízené SMS OSPODem. Ty jsou většinou jízlivé a píše ve stylu: máme se úžasně, skvěle… Veškeré své chování podřizuje jen svému klukovi. Pozvání na oběd domů odmítla. Obáváme se, že teď už je v jeho područí a není návratu zpět. Dcera je hodná holka, která chce všem pomáhat a na klukovi doslova citově závislá. Bojíme se, že jsme o dceru přišli. 

 
Odpověď:
 
Dobrý den, děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz.

Z dotazu jsem pochopil tíživost a bezradnost vaší situace, která se týká vztahu s Vaší dospívající dcerou. Přiblížím Vám některé možné situace a věci se kterými se může Vaše dcera v průběhu dospívání setkávat. Právě tento věk je velmi často doprovázen různě silnými krizemi, které vedou k sebeurčení a sebepoznání dospívajícího. Oblastí, které jsou často vyostřené mezi rodiči a dětmi bývá několik. Pozornost je ze strany dospívajícího věnována především těmto oblastem: identitě, sebepojetí, sexualitě,  tělesnosti a autority. Konflikty mezi rodiči a jejich dospívajícími dětmi často souvisejí právě s různými potřebami jednotlivých členů rodiny. Tedy potřeby jednotlivých členů rodiny mohou být v rozporu. Cílem každého dítěte je separovat se a nastavit si vlastní hranice a vymezit si vlastní prostor. Proces je to obtížný a plný různých životních kotrmelců. Možná, že i Vy sama si vzpomenete jaké obtíže provázely Vaše léta dospívání.

Tíživost Vaší situace je prohloubena především blížícím se soudním řízením, zapojení OSPOD a ztrátou kontaktu s dcerou, zda-li jsem tomu dobře porozuměl z Vašeho dotazu. Nastínil bych Vám ještě v kostce náplň práce OSPOD tedy sociálně právní ochrany dětí. Pole působnosti je ohraničeno zákonem o  sociálně-právní ochraně dětí (359/1999 Sb.) Mezi práva OSPOD patří: jednání s rodinou a dítětem, provádění šetření, vyžádat si zprávu (např. od školy, lékaře) a spolupracovat s dalšími institucemi. Má i povinnosti:  vyhodnocování a individuální plánování ( jakým způsobem s rodinou dále pracovat ), ochrany rodiny a dítěte

 ( OSPOD by se tedy měl vždy snažit o zachování a stabilizování rodiny), informování rodičů o jeho postupu a poslední povinností je přijetí oznámení ( Každý se může obrátit na OSPOD, jak rodiče tak i děti).

Při čtení Vaší zprávy jsem nabyl dojmu, že OSPOD vnímáte jako možnou hrozbu, která se bude pouze zabývat jedním úhlem pohledu. Proto jsem Vám chtěl přiblížit jeho fungování a povinnosti a snad Vám tím zmírnit obavy z domnělé nespravedlnosti. 

“Jak jí otevřít oči”. Spíše než otevírat oči někomu koho znám jen z popisu mě napadá věnovat se kontaktu, který zůstal. Tedy sms zprávám, které jsou pro teď velmi strohé, ale udržují přeci jen spojení mezi vámi a dcerou. Přijde mi, že zde z Vašeho vyprávění vidím cestu, jak s dcerou komunikovat. Všiml jsem si a snad i dobře pochopil, že zprávy si vykládáte jako jízlivé. Chtěl bych podotknout, že  zprávy s takovým záměrem nemusí být nutně psány. Samozřejmě nejsem jejich čitatelem, který by je byl schopen lépe interpretovat. Ze zaslaného dotazu a líčení jsem nepostřehl jak reagujete vy na její zprávy nebo jestli jí odpovídáte.  

Manipulace o které píšete ve mně osobně spíše vyvolává představu snahy se vymezit vůči rodičovské autoritě. Možná velmi neohrabaně a ještě s malou zkušeností jak se k věcem postavit a vyjednávat o nich. Vracím se tedy k začátku mé odpovědi ve které jsem Vám přiblížil možné prožívání dospívajícího. 

Zkusil bych tedy s dcerou prozatím prohloubit komunikaci přes sms zprávy. O tématech, které vás naopak mohou sbližovat. Taková, která mohou podpořit pocit bezpečí na obou stranách jak na Vaší tak i dceřiné. Najít cestu ke společné shodě a porozumění je možné i skrze další způsoby jako je např. rodinná psychoterapie nebo poradně. Zde je možné věci probrat více do hloubky. Níže Vám zasílám odkaz na naši poradnu, která se zabývá i rodinnými tématy.

https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

S přáním znovu úspěšného shledání

Jindřich

 

Rozchod ve vztahu – jak poznat, kdy na vztahu ještě zapracovat nebo se rozejít

Mnoho lidí řeší své partnerské potíže rozchodem. Neshody mezi partnery ale často vznikají skrze vnitřní zranění každého z nich, nikoli tím, že se k sobě nehodí. Pokud svá zranění nenahlédnou a nepracují s nimi, je pravděpodobné, že se oběma po jejich rozchodu  v novém partnerském vztahu, tyto vzorce zopakují. S novým partnerem po nějaké době zažívají podobné pocity plné vzteku, smutku, zneschopnění, prázdnoty či opuštění.

Jak se sejdou zranění ve vztahu

Velká většina z nás si ze své původní rodiny odnese nějaké vnitřní zranění. Někdo má strach ze samoty a opuštění, jiný si přišel jako dítě nedoceněný a celý život trpí pak pocity neschopnosti. Další z nás mají problémy s hranicemi a cítí se nerespektovaní nebo naopak sami nerespektují a ničeho si neváží. Zranění na duši mohou mít různou intenzitu.

V partnerském vztahu se v takovém případě často setkávají partneři „zámek a klíč. Oba mají zranění, které do sebe„zapadnou“. Má-li jeden z nich strach ze samoty a opuštění, najde si často partnera, který se ve vztahu vzdaluje nebo se partnerskému vztahu nevěnuje. Svůj volný čas věnuje více práci a kamarádům. Oba mají ve skutečnosti problém s blízkostí, ale u každého se projevuje jinak. U jednoho se nedůvěra ve vztah projevuje strachem být sám sebou, a tak se potlačuje a dělá vše pro druhého. V sobě má nevědomě nastavený vzorec „když budu podle představ druhého, bude mě milovat“. Jenže právě tento „záchranný“ vzorec, který si jako dítě nastavil/a v dětství, teď dospělosti nemůže fungovat. U druhého vytváří pocit, že si partnera nemůže vážit a nudí ho.

Partner takto potlačeného člověka má také strach z blízkosti. Ten se často projevuje opačně a to strachem se do vztahu „položit“. Pořád si tedy drží zadní vrátka a uchovává si pocit, že mu na vztahu stejně nezáleží, takže kdyby skončil, nebude ho to bolet. Ve vztahu je často ten chladnější, myslí více na sebe, neprojevuje tolik lásku. Právě slovo OPAČNĚ, je v takovém vztahu důležité. Právě proto svými zraněními k sobě v partnerství „pasují“, což vytváří přitažlivost a také někdy pekelné chvíle, kdy se zranění projeví a znovu se prohlubují.

 

Co s tím?

 

Léčit svá zranění skrze vztah a naučit se sami sebe přijímat a respektovat musí chtít oba dva. Ideální je v takovém případě, zejména na začátku, využít služeb terapeuta, který je trénovaný v rozpoznávání nevědomých vzorců. Právě proto, že jsou často nevědomé, je pro člověka těžké je u sebe i u partnera rozpoznat. Zajímavé je, že není ve skutečnosti nutné, aby na terapii docházeli oba. Mnohdy stačí, když se změní chování jednoho z partnerů a změní se tak následkem toho reakce i druhého. Už tímto krokem se může měnit celý vztah.

 

Ke změně vzorců je potřeba druhému naslouchat. Pokud vám tedy partner sděluje „dusíš mě svojí láskou, najdi si nějaké zájmy a přátelé“, zkuste se nad tím zamyslet a udělat to. Není dobré reagovat obranou a vysvětlováním nebo dokonce útokem. K čemu partnerovi bude, když mu po stopadesáté (a to jsem v počtech ještě mírná) vysvětlujete, jak to děláte pro něj a jak je nevděčný a jak on to naopak dělá špatně, že je pořád pryč a že si vás neváží. Ano, neváží, protože si pravděpodobně nevážíte sami sebe. Vztah je vždy jen zrcadlem, odrazem vás samotných. Stejný úkol, tedy naslouchat, má i druhý partner. Pokud mu tedy partnerka naslouchá a třeba i potvrdí, „máš pravdu, neumím si udělat čas pro sebe, starám se pořád o druhé a pak jim to vyčítám. Vím, že bych se měla o sebe více starat a mít své zájmy a tím bych byla i ve vztahu přitažlivější. “To ,co bych potřebovala od tebe je, aby převzal více zodpovědnosti, aby si slyšel, když ti říkám, že něco potřebuji pomoc, abys o mě více pečoval. Jinak si přijdu zneužívaná a nedůležitá“.

 

Je potřeba partnerovi sdělit své pocity a zároveň být konkrétní v tom, co potřebujete. Partner mnohdy nemusí rozumět tomu, co myslíte tím „pečuj víc o mě“. Takže je dobré to doplnit konkrétními příklady.

 

Kromě naslouchání je hlavně důležité začít KROKY DĚLAT! Jen tím si oba prokážete skutečný zájem o vztah. Když to zvládnete, můžete si dokonce navzájem poděkovat jakými jste pro sebe skvělými učiteli. Pro partnerku, která se neumí prosadit a neumí si užívat život je nejlepším partnerem a učitelem právě partner, který umí být trochu sobecký a dokáže na sebe myslet. Vztah může ale fungovat pouze tehdy, kdy si uvědomí, že pro sebe jsou navzájem učitelem. Stejně tak pro sobeckého partnera je nejlepší učitelkou empatická partnerka, která dokáže pečovat o druhé a vycítit jejich potřeby. Zkuste vzít vztah jako inspiraci a zkuste zabránit tomu, aby vaše zranění vztah ničilo. Oba na tom ale musí mít zájem pracovat a léčit svá zranění, jinak se navzájem nestanou učiteli, ale ničiteli a často nezbývá než takový vztah opustit.

 

Ve kterých případech je ale potřeba vztah naopak rychle opustit?

 

Zjistíte-li, že je váš partner manipulátor, ponižuje vás, je k vám agresivní, je těžký alkoholik nebo narkoman, má poruchu osobnosti nebo je dokonce sociopat? I v takových vztazích lidé spolu žijí, ale náprava takového vztahu je často v nedohlednu a mnohdy dokonce nemožná. Na vztahu často pracuje jen partner „oběť“ a ve vztahu nadále trpí. Problém u těchto osobností je, že jim často zcela chybí sebereflexe a problémy vidí pouze u druhých. Nemají žádný pocit zodpovědnosti za sebe a tak se těžko pouštějí do nápravy vztahu. Mnohdy mají větší šanci, že na sobě více zapracují, když jsou opuštěni a jsou na sobě pracovat nuceni.

 

Pokud potřebujete poradit ohledně vašeho vztahu, můžete využít služeb některého z našich terapeutů. Objednat se lze na našich webových stránkách https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/ anebo na telefonním čísle +420 732 816 663.

Poradna Therapia

Tereza Malimánková

Jak mohu pomoci člověku v depresi?

Dotaz: Dobrý den,
chci se zeptat, jak bych mohla pomoci nebo jak se mám chovat ke svému švagrovi. Švagr byl ženatý s mojí sestrou 17 let a mají 2 děti (16,13 let). Před 2 lety nám sestra oznámila, že se zamilovala a opouští švagra, rozvedli se a mají střídavou péči o děti. On se sesypal a začali mu deprese (navštěvuje psychiatra a bere nejaka antidepresiva). Předminulý rok na podzim přestal pracovat, protože nebyl schopný ani vstát do práce (pracuje jako právník). V lednu minulý rok zase začal chodit do práce, bylo to celkem lepší. Na konci ledna měl covid a od té doby se to vrátilo zase do té nejhorší fáze. Nemůže zase pracovat, není schopen vstát z postele, sedí a kouká. Když na něj mluvíte, tak kouká skrz Vás. Chci se zeptat, jak mu já, moje máma a děti mohou pomoc, jak se k němu máme chovat? Máme ho nutit k nějaké aktivitě, vymýšlet mu program? Nebo ho máme nechat být? Předem moc děkuji za odpověd. Zuzana H.

Odpověď:

Dobrý den Zuzano,

některé lékařské studie dávají do spojitosti větší psychiatrické problémy po prodělání covidu případně zhoršení již zaléčených psychiatrických obtíží. Pokud příznaky, které popisujete stále trvají, obávám se, že sami jen málo můžete pomoci. Doporučil bych Vám dostat švagra k jeho psychiatrovi a znovu nastolit medikaci, kterou mohl pravděpodobně zcela přestat užívat. V takovém případě by pro vás největší pomoc, kterou můžete poskytnou je mu dohodnout termín u jeho ambulantního psychiatra, na schůzku ho doprovodit/ dovézt a zkusit ho k ní i motivovat. Příznaky, které popisujete se jeví jako těžší forma deprese a v takovém případě jen na velmi málo podnětů bude reagovat.Můžete mu zkoušet vymýšlet malé drobné aktivity. V případech těžké deprese si jen vyčistit zuby je důvod k oslavě, takže mějte na paměti, že i nejmenší aktivita je úspěch. Kdybyste ho nechali zcela být, jeho stav se bude dlouhodobě zhoršovat, kdy bude v lepším případě nezbytná psychiatrická hospitalizace. U depresí je zvýšené riziko sebevražedných pokusů. V případě, že by o tom váš švagr například začal mluvit doporučuji to nebrat na lehkou váhu a vyhledat odbornou pomoc. Jako klíčová se mi nyní zdá konzultace s jeho psychiatrem.

Přeji hodně štěstí

Patrik

Jak se mám vypořádat se strachem z války?

Dotaz:

Dobrý den,
poslední dobou se potýkám se zvláštními pocity. Od té doby, co hrozí válka v Evropě, se nedokážu na nic soustředit. Promítá se mi to do běžného života, odkládám povinnosti do práce, do školy, přítelkyni se také moc nevěnuji. Stále jsem duchem nepřítomný a tak trochu celkově paralyzovaný. Přemýšlím o tom, co bude dál. Mé klasické každodenní problémy mi přijdou malicherné v porovnání s tím, že bych tu třeba zítra vůbec nemusel být. Zanedbávám sebe a všechny ve svém okolí. Jsem pohlcený situací ve světě a nemohu z toho ven. Všude kolem mě se o tom mluví. V televizi, na internetu, dokonce i vždy, když s někým jsem, tak se o tom mluví. Kvůli tomu jsem v neustálém strachu a nejistotě, se kterou si nevím rady. Zároveň mi přijde hloupé si na něco stěžovat, když jsou tu lidé, kteří mají skutečné problémy a třeba bojují o život. Prosím o radu, jak se s touto situací vypořádat?

Odpověď:

Dobrý den,
děkuji Vám za odvahu, se kterou sdílíte takto těžké téma. Předem bych Vás chtěl podpořit v tom, že si nějakou formou říkáte o pomoc a sdílíte své pocity, které ve Vás současná situace v Evropě vyvolává. To, že zrovna nebojujete na bitevním poli ale neznamená, že nemáte právo cítit se špatně. To, co popisujete, v současnosti zažívá mnoho lidí, i když jsou vzdálení od bojů mnoho kilometrů.
Stres z války bývá paralyzující a mnohdy se mu nelze účinně bránit. Každý člověk má své strategie, jak se vyrovnává se strachem, stresem a nejistotou. Úzkost může prohlubovat každodenní expozice velkému množství negativních informací, kterým jste vy pravděpodobně vystaven. A proto bych Vám doporučil najít si takové množství informací, díky kterému budete mít přehled o aktuálním dění, ale zároveň Vás nepohltí. I když se tyto informace na nás hrnou z každého směru, stále jsme to my, lidé, kteří mají kontrolu nad tím, jaké zprávy a kdy je konzumují. Doporučil bych vám na sociálních sítích omezit možnost výskytu zpráv určitého typu (skrýt příspěvek, vypnout notifikace) a pečlivě vybrat zdroje, ze kterých budete tyto zprávy číst. Omezením zdrojů v počtu a přidáním na jejich kvalitě můžeme docílit toho, že nás nebudou zahlcovat protichůdné informace, které naši nejistotu ještě prohlubují.
Ve vašem případě by mohlo být dobré si určit čas, kdy budete tyto zprávy číst. Určit si hodinu například v podvečer, kdy se tomuto tématu budete věnovat, by vám mohlo pomoci být po zbytek dne přítomným ve svém běžném životě, se svou rodinou nebo přítelkyní, při práci nebo ve škole.
Ve svém dotazu jste zmínil, že když jste někde mezi lidmi, tak bývá často tématem právě situace v Evropě. Doporučil bych Vám se svými blízkými či kamarády sdílet své pocity, které ve Vás situace vyvolává. Z Vašeho dotazu mám dojem, že jste teď v této situaci tak trochu sám, pohlcený svým strachem a nejistotou. Sdílení těchto pocitů může pomoci je zmírnit. Zároveň se můžete od ostatních dozvědět, jak situaci zvládají, a třeba Vám mohou doporučit i nějaké strategie, které jim pomáhají situaci zvládat lépe. V každém případě je i v pořádku se nechtít o tomto tématu bavit.
Je naprosto přirozené se bát o sebe a své blízké. Stres je přirozená reakce. Je adaptací na ohrožení a člověku z evolučního hlediska umožňuje přežít. Mozek má tendence získávat ze svého okolí co nejvíce informací o možném ohrožení a na základě toho se pak chová. V případě že tyto informace přicházejí neustále, pak může docházet k takovým stavům mysli, které vy popisujete. V těchto případech je lepší se zabývat tím, jak skrze sebe nechat stres projít, aby nás nepoškodil než tím, jak se mu bránit.
Také může být prospěšné se aktivně zapojit do pomoci Ukrajině. Existuje mnoho organizací zastřešující různé způsoby pomoci, například dobrovolnickou činnost či materiální nebo finanční pomoc. Způsobů je mnoho, a pomoci může každý podle svých možností.
Věřím, že se Vám podaří najít způsob zdravé konzumace informací o aktuálním dění, a že Vám to umožní zůstat více u sebe, u svých zájmů a potřeb.

Jaromír

Dcera má nevysvětlitelné záchvaty vzteku

DOTAZ:

Dobrý den,
mám dceru (zanedlouho jí bude 6 let). V posledním měsíci je naprosto nezvladatelná, na naprosto obyčejné úkony, které pravidelně dělám nebo děláme, se začne vztekat, křičet, bouchat mě. Cokoliv udělám, tak je špatně, dostane až hysterický záchvat vzteku, ať toho okamžitě nechám, například uklidím ze stolu a ona začne řvát a ptát se, kde to bylo a musím to všechno vrátit přesně tam, kde to bylo položeno. Nesmím po ní uklidit hračky, nesmím nic přemístit bez jejího souhlasu, a když jí řeknu, ať si to teda uklidí sama, tak řekne „jo“, ale bohužel se nic neděje. Jednou jsem jí ohřála oběd a ji popadl vztek, že chtěla sama, tak jsme musely hodinu čekat, až úplně vychladne, aby si ho mohla znova ohřát. Takových situací zažíváme denně nespočet. Jsem už úplně zoufalá, nikdy neudělá nic z toho, co se jí řekne, spíše naopak.

Někdy si dokonce říkám, zda třeba není nemocná, že může mít v hlavě něco, co jí tohle vyvolává. Ale bohužel už nevím, jak tohle dlouho vydržím. Děsím se každé chvíle, kdy na něco sáhnu nebo řeknu.

Ráda bych věděla, jestli pro ni a hlavně nás, můžu něco konkrétního udělat.

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

vidím, že se nacházíte ve velmi složité situaci a péče o dceru je nyní velmi náročná. Jen z tohoto popisu Vám nemohu s jistotou říct, jestli se jedná o nějakou patologii či nikoliv. Vzhledem k tomu, že popisujete, že se toto chování projevuje nyní měsíc, může jít pouze o nějakou přechodnou vývojovou fázi, která časem odezní a komunikace s dcerou se brzy opět zlepší. V případě, že by toto chování nadále pokračovalo, doporučil bych navštívit odborníka, který by mohl celou situaci posoudit mnohem objektivněji. V tomto případě nejprve dětského psychologa a poté dle jeho doporučení, popřípadě dětského psychiatra. Ti by vám zároveň na základě jejich závěrů mohli dát konkrétnější doporučení a postup, jak s dcerou komunikovat, aby nedocházelo k takovým výbuchům vzteku.

Pouze na základě tohoto popisu mohu pouze doporučit, abyste se snažila pro dceru vytvářet bezpečné příjemné prostředí, zkoušela s ní komunikovat o tom, co ji trápí a jestli ji v tom můžete nějak pomoci. Její chování může také vypovídat o velké prožívané nejistotě. Takové reakce by poté zapadaly jako její způsob, jak si vytvářet, alespoň nějakou jistotu a mohly vysvětlovat její vztek, když je její „řád“ narušen. Toto se může dít například u dětí rodičů, kteří procházejí rozvodem nebo došlo k nějaké významné změně v rodině či v blízkém okolí dítěte. Pokud by se jednalo o něco takového, doporučil bych, abyste se snažila dceři pomoci vytvářet jistotu, například ujišťováním, že jste tu pro ni, může za vámi přijít, pokud ji něco trápí a máte ji ráda. V tom je také důležité, aby dcera mohla jasně předvídat vaše reakce. Jinak řečeno, abyste pro ni byla co nejčitelnější a nejsrozumitelnější. Zároveň zde může také být spojitost s vytvářením a udržováním zdravých hranic. Dále mě napadá, jestli tam nemůže být souvislost s očekávaným nástupem do školy?

Zvládat takovou situaci je pro vás velmi vyčerpávající a doporučil bych, abyste si zkusila najít i dostatek chvil pro váš odpočinek a nabrání sil. Mohlo by vám i pomoci se podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz , jestli byste sama nestála o konzultaci k ventilování svých pocitů a podporu pro zvládání této situace.

Přeji mnoho sil

Patrik
Poradna Therapia

 

Má smysl žít v takovém manželství?

DOTAZ:

Dobrý den,

jsem 7 let vdaná, manžela znám již od dětství. Náš vztah byl vždy založený na přátelství a někdy mám i pocit, že fungujeme jako bratr a sestra. Svatbu jsem vnímala pragmaticky, jako přirozené vyústění dlouhodobého vztahu, ale již tenkrát jsem věděla, že zamilovaná nejsem. O to by nešlo. Můj dotaz směřuje k životním plánům, změnám a cílům. Nyní, když máme 2 malé děti, více zvažuji, co s naší budoucností. Jestli to vůbec můžeme všichni spolu zvládnout a za jakých podmínek. Kámen úrazu je v tom, že mám zcela odlišnou představu o tom, kde žít, co dělat za práci, jak vychovávat děti, jak trávit čas. Dosud jsem kompromisy dělala já a myslela, že se s tím časem srovnám. Ale s dětmi to vnímám jinak.

Manželovi v žádném případě neupírám svobodu. Ale cítím se dlouhodobě nešťastná a nevidím smysl žití v budoucnosti podlescénáře mého muže. Byla bych ještě více ztrápená. Diskutovali jsme o tom, ale pokud bychom žili tak, jak chci já, byl by nešťastný zase on a kompromis nemůžeme nějak najít, resp. ne s naším rozpočtem.

Dokážete mi prosím poradit, jak se k situaci postavit, pokud má každý z partnerů jinou vizi o společné domácnosti (bydlení, výchova, volný čas, zaměstnání…)? Dá se v takovém vztahu nakonec vydržet, příp. za jakých podmínek? Nebo bychom se s manželem měli již připravovat na to, že společná budoucnost nebude a podniknout k tomu kroky?

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

děkuji, že jste se obrátila na naši poradnu. Z Vaší zprávy mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu, především z první části Vaší zprávy, jsem měla pocit, že to přece není špatné, že vztahy založené na přátelství a fungování jako bratr a sestra můžou fungovat, pokud to tak dotyčným dlouhodobě vyhovuje, takže proč to tedy měnit. Ovšem z druhé části zprávy, kde zmiňujete, že máte naprosto odlišné názory na všechny tyto, troufám si říct, životně významné aspekty… z toho jsem zmatená a přemýšlím nad tím, co je to, v čem jste si tak blízko, že fungujete spíše jako bratr a sestra, když se zároveň rozcházíte v mnoha důležitých názorech na život? Chci tím říct, že to na mne působí tak, že ve Vašem vztahu musí či muselo být něco, proč jste si vždy od mala rozuměli a po spoustu let si byli na blízku. Co Vás tedy tak spojovalo? Zkuste se nad tím zamyslet.

Vaše slova na mě působí tak, že Váš muž byl a je ve vztahu dominantnější a mám k tomu takovou fantazii, že vám vztah do teď fungoval tak, že jste se mu více podřizovala a přizpůsobovala v mnoha aspektech, ale očividně na úkor vlastních potřeb. Mluvila jste o tom někdy s manželem i dříve, že chcete nějaké věci dělat jinak, než on? Působí to na mne, jako by na Vás zapomínal, že máte také své potřeby. Nebo možná jen nevěděl, že vy chcete žít jinak, protože jste o tom doposud moc nemluvili. Možná jste na svoje potřeby zapomínala vy sama. Přitom ve zdravém vztahu by neměl ani jeden z partnerů strádat. Mám pocit, jako byste doposud žila jeho život a vynechala samu sebe. Je ale dobré, že nyní, jak píšete, s dětmi, se ve Vás probudila potřeba to řešit. Dokážu si představit, že žít dlouhodobě podle osnov někoho jiného, musí být náročné.

Nedokážu Vám odpovědět na to, zdali to máte spolu vydržet či se rozloučit, toto rozhodnutí přísluší Vám. Stěžejní ovšem je, přijít na to, co vás spojovalo a nyní spojuje, když máte tolik významných věcí, na kterých se vzájemně neshodujete. Upřímně si nedokážu představit funkční partnerský vztah dvou lidí, kteří se vzájemně neshodují ve spoustě aspektech, na kterých je založen jejich společný život. Pravděpodobně by si v takovém vztahu ve výsledku oba partneři nakonec žili (spolu) vlastní a odlišné životy a zároveň by to oba muselo stát velké úsilí, jelikož by se každodenně střetávali s takovým chováním/jednáním partnera, se kterým nedokážou souhlasit. Představa žití v takové situaci na mě působí velmi vysilujícím dojmem.

Zkuste se tedy zamyslet nad zmiňovanými podněty výše a podle toho dále jednat. Každopádně také nevidím smysl v setrvávání ve vztahu za předpokladu, že jeden z partnerů bude žít nešťastně. Pokud byste se nakonec rozhodla pro rozvod, věřím, že pokud Vaše rozhodnutí bude založené na takových důvodech, které shledáváte jako závažné, uděláte správně. Rozvodový proces většinou bývá náročné období, jak pro rozvádějící se manžele, tak pro jejich děti. Je naprosto přirozené, že v takových situacích člověk potřebuje podporu, proto se případně nebojte vyhledat psychologickou pomoc.

Přeji Vám, abyste se rozhodla podle toho, jak to doopravdy cítíte a podle toho jednala. Jedině poté, myslím, můžete být opravdu šťastná. Držím Vám palce.

S pozdravem

Nikola
Poradna Therapia

 

Rodina nebo manželka

Dotaz: Dobrý den,

obracím se na vás pro radu a pomoc, protože já už jsem bezradný. Jsem už 3 roky ženatý a mám roční dítě, celkově jsem s manželkou přes 7 let. Za tu dobu lze velmi snadno (i pro mě) pozorovat, jak moji schopnost uvažování a rozhodování zdeformovala k obrazu svému, abych se prostě choval a uvažoval, jak ona uzná za vhodné. Dřív bych se kvůli lecčemu s ní pohádal, dnes už dělám dost věcí tak, jak mě ona “naučila” a její nedostatky více či méně toleruji. Nikdy jsem v tom neviděl takový problém, abych kvůli tomu přemýšlel o rozvodu. Bohužel postupem času se tento problém prohlubuje. Nejhorší je, že je žena zaujatá proti mojí rodině. Já s mám s rodinou vztahy velmi kladné, ale od doby, co jsem s manželkou, ona na mé rodině stále vidí něco špatného. Tak, jak já funguji s rodinou po léta, že si pomáháme, stýkáme se, z ničeho neděláme vědu atd., tak ona v tom neustále vidí něco špatně, samý nepřekonatelný problém a prakticky mi dost věcí spojených s mou rodinou zakazuje. A to je ten hlavní problém. Rodina chce to, manželka zas ono, a já už ani nepoznám, co vlastně chci já.  Momentálně to vygradovalo do fáze, kdy žena řekla “buď já nebo oni”. Sestra chtěla uspořádat sourozenecký víkend i s bratry, ale manželka si myslí, že se musím na 100 % věnovat svojí rodině, takže mi to opět prakticky zakázala. Dokonce začala mluvil o rozvodu jako jediné možné cestě a já teď už fakt nevím jak, dál, jsem v kleštích, čím dál víc, obě strany mají rozumné argumenty, problém je, že už nedokážu mít vlastní úsudek, ale ten víkend bych rád jel. Už je to takový tlak, že si říkám, že bych to nejraději ukončil, už na to prostě nemám a všem se uleví, už se nebudou mít proč hádat a nebudou se o mě přetahovat. Chci udržet rodinu pohromadě seč to jen půjde, ale nevím, jestli je to rozumné… Prosím pomozte mi, nevím, jak dlouho to ještě vydržím…

Dobrý den,

Děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz. Chápu, že se momentálně cítíte ztracený v tom, co vlastně chcete a kde se v tom nacházíte. Z dotazu, ale cítím, že víte, co chcete, a to jet na víkend s rodinou. Podpořila bych Vás ráda v tom, abyste vyjádřil své manželce, že na ten víkend chcete a stál si za tím. Mohl by to být pro Vás první způsob, jak si stát za tím, co chcete. Zároveň Vaše žena Vám nemá, co zakazovat. Může Vám vyjádřit, že s něčím nesouhlasí, ale výsledné rozhodnutí by mělo být vždy na Vás. Chápu, že konflikt nemusí být vždy příjemný, ale myslíte tím sám na sebe a děláte to pro sebe.

Pokud má Vaše žena problém s Vaší rodinou, nemusí se s nimi vídat, když nechce. Měla by, ale respektovat, Vaše rozhodnutí a přání se s rodinou vídat.

K tomu, že jste uvízl mezi dvěma stranami, mě napadá, zda máte někdy čas na sebe.  Zda byste si takový víkend nemohl dopřát sám se sebou, bez vnějších tlaků. Mohlo by Vám to pomoci urovnat si myšlenky a napojit se sám na sebe.

Také píšete, že jste se ženou již sedm let. Sedmiletá krize vzniká u páru hned z několika důvodů, jako je např. pocit stagnace. Pár věnuje energii dítěti, zabezpečení rodiny, domácnosti, často pak zapomínají na sebe jako partnery. Neříkám, že to je i Váš případ, ale může to být jeden z faktorů. V dotazu také zmiňujete rozvod. Přijde mi důležité zaměřit se první na stávající problémy a rozvod brát až jako finální řešení, bez ukvapeného rozhodnutí.

Zkusila bych manželce vyjádřit, jak se ve vztahu cítíte a co Vám vadí. Zároveň pokud ona sama již rozvod zmínila, zeptala bych se jí, jak Váš vztah vnímá. Pokud by na vztahu chtěla dál pracovat, můžete zkusit vyhledat např. párového terapeuta, který Vám může dát na Váš vztah nový náhled. Také můžete zkusit vy sám vyhledat terapeuta, který Vám může pomoci přiblížit se více k sobě. https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Věřím tomu, že to zvládnete a rozhodně bych se nevzdávala.

Přeji hodně sil

Tereza

Žárlivost ve vztahu

Dotaz: Dobrý den, už delší dobu řeším problém s přehnanou žárlivostí. Mám přítele 2 roky a stále přehnaně žárlím, myslím si už, že jsem nemocná, protože si uvědomuji, jak moc špatné to je, ale nejde s tím přestat. Zkoušela jsem sama přestat, řešit to i s přítelem, promluvit si o tom s nejbližšími, ale nic nepomohlo. Prosím o radu. Děkuji

Dobrý den,

děkuji za Váš dotaz. Ono žárlit a mít rád jde někdy ruku v ruce. Ale je důležité mít tu správnou hranici, kdy žárlení bereme jako milý důkaz zájmu druhé osobě a kdy naopak žárlení vztah rozbíjí.

Za samotné naše nepřiměřené žárlení může vícero aspektu. Jsou různé teorie od genetického vlivu a rodinných predispozic, tak k tomu, jak se nám dostávalo něhy a pozornosti v dětství. Je dokázáno, že o co více jsme v tomto směru byli ochuzení, o to více máme strach a prožíváme vlastní nejistotu z možné ztráty partnera.

Líbí se mi, že jste si sama uvědomila, že Vaše hranice přiměřeného žárlení je poněkud již možná překročena a cítíte, že Vám Vaše chováni nepomáhá, naopak. Váš krok ve snaze promluvit si s přítelem nebo nejbližšími, schvaluji. Ale není tak jednoduché přestat. Čím více se chováme určitým způsobem, o to více si tento vzorec chováni zažíváme. Je to něco jako zlozvyk, kterého se ne a ne zbavit, i když moc chceme. Popřemýšlejte, kdy žárlíte. Je důležité si uvědomit, kdy nejvíce se do takového stavu dostáváte. Když si následně pak tyto situace představíte, zkuste se na ně podívat trochu jinak. Modelovou situací nám například může být situace, kdy přítel je v práci dlouho. Vaše fantazie je, že tam pravděpodobně někoho má, a proto v práci zůstává po večerech. Podívejte se ale na situaci nyní trochu jinak. Víte, že má přece poslední dobou hodně úkolů. A najednou si uvědomíte, že žárlíte, protože se bojíte, že přítel v práci někoho má, ale zároveň víte, kolik má teď nových úkolů, takže se vrátí, až bude mít všechno hotové.

Prozatím, jako první pomoc bych Vám doporučila následující. Když si uvědomíte, že zažíváte jednu z fázi žárlení, například přítel nebere telefon, prosím zastavte se a chvíli nedělejte nic. Případně si začněte zpívat, snažte se vzpomenout si na to, co bylo například včera v televizi, pokud jste doma, udělejte 10 dobře, tak raději 20 dřepů, pokud Vám to Vaše tělo dovolí. Snahou těchto cvičeni je odpoutat Vaši mysl na chvíli od zažité reakce, oddálit potřebu znovu volat, či začít psát sms. Na začátku to nebude lehké, ale postupně ta doba, kdy vydržíte bude delší a delší.

Je velmi důležité si uvědomit, že něco není v pořádku. Mnoho lidí si toto nepřipouští a jsou překvapení, že partner je dříve nebo později vyčerpaný opouští. Příčina nemusí být vždy rovnítkem k žárlivosti, ale stává se to často.

Vy jste vykročila tím správným směrem. A jsem na Vás pyšná. Bez uvědomění a snahy, změna nenastane. Mým doporučením je najít si na Vaší cestě podporu a přívětivou pomoc od odborníka, psychologa, který hlavně na začátku Vám pomůže zvládat započatou změnu.

Jste-li z Prahy nebo okolí, můžete se obrátit přímo na naši poradnu, kontakt a objednávkový formulář naleznete zde: https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/. Pokud nejste z Prahy a rada byste si vybrala pomoc blíže, podívejte se na stránky www.socialniklinika,cz, kde Vám pomohou nalézt vhodného terapeuta v místě Vašeho bydliště.

Přeji Vám na Vaší cestě hodně trpělivosti a potřebného odhodláni. Věřím, že vše postupně zvládnete.

S přáním pěkného večera

Eva

Úzkostné stavy a poruchy paměti po prodělání Covid-19

Dotaz: Dobrý den, posledních pár měsíců zažívám velmi divné stavy. Vše začalo v září, kdy jsem onemocněla koronavirem. Měla jsem lehký průběh, týden horečky a ztratila jsem chuť a čich. Zhruba měsíc po vyléčení jsem ale začala pociťovat divné stavy úzkosti. Několikrát denně mi nekontrolovatelně bušilo srdce a u toho jsem cítila nesnesitelnou úzkost, všeho jsem se bála a byla jsem roztěkaná. Úzkosti přicházely nekontrolovatelně například když jsem jela v autobuse nebo jsem seděla doma na gauči. Reálně jsem však neměla, čeho se bát, nic špatného se mi v tu chvíli nedělo. Postupně jsem začala pociťovat problémy s pamětí, měla jsem problém porozumět složitějším větám, což mi značně ztěžovalo studium na VŠ. Začala jsem mít problémy se zvládáním školy i běžného života, nedokázala jsem se na nic soustředit, cítila jsem tlak v hlavě a měla jsem pocit jakési mlhy. Nutno podotknout, že jsem před onemocněním byla velmi chytrá a bystrá. Začala jsem mít problémy s komunikací a svět se pro mě najednou stal hrozně hektický. Nezvládala jsem každodenní činnosti, bylo pro mě velmi těžké například někomu odepsat na mobilu. Takové stavy trvaly cca do prosince, kdy jsem kvůli zkouškovému začala brát piracetam a další volně dostupné léky na problémy s pamětí. Prášky mi trochu pomohly, díky nim jsem zvládla napsat bakalářku, brala jsem je zhruba 3 měsíce a poté jsem je vysadila. Problémy se ale vrátily a já je opět nasadila, nyní vyšší dávku, jelikož jsem se bála, že budu opět tak “mimo a hloupá”, jako dřív. Brala jsem cca 3-4 prášky denně, předtím pouze 1-2. Začala jsem mít hrozné deprese, motala se mi hlava a měla jsem vidění jako opilá, celkově jsem byla úplně mimo, nebyla jsem schopná normální konverzace. Celé dny jsem proležela a byla jak chodící mrtvola. Vše mě rychle naštvalo, musela jsem si vypínat upozornění na telefonu a přestala jsem komunikovat se světem. Z mého okolí mé stavy nikdo nepochopil, neměla jsem se ani komu svěřit. Jen jsem věděla, že nejsou normální, jelikož jsem neustále žila jako ve špatném snu. Spoustu večerů jsem probrečela a nevěděla jak dál. Byla jsem mimo, agresivní vůči svému okolí, plačtivá, měla jsem pocit, že už dál nemůžu, že mě nikdo nechápe, nikdo mi neporadí. Byla jsem schopná celé dny prospat, ztratila jsem o vše zájem, nic mě nebavilo, začala jsem spíše přežívat než žít. V průběhu těchto stavů jsem zažívala i osobní trable v životě, několikrát jsem se stěhovala, neměla nikde své bezpečí doma, do toho jsem cítila tyto pocity úzkosti, problémy s pamětí aj. Začala jsem kvůli tomu mít trable s přítelem, který mé problémy nepochopil, a to ty stavy ještě zhoršovalo. Čekala jsem od něj pomoc a pochopení, místo toho jsem dostala jen nespočet hádek, fyzických i psychických útoků a pojmenování “blázen”. Tyto divné stavy přicházejí dodnes ve vlnách, někdy si myslím, že jsem již ze všeho venku, ale pak se vše vrátí a já nejsem schopna normálně fungovat. Dodnes jsem nebyla schopna dojít k lékaři (nevím ani k jakému, zda neurologii nebo psychiatrii/psychologii), jelikož nezvládám ani normální život, natož abych vzala telefon, někam se objednala a někam dojela.

Výše popsané stavy trvají již 8 měsíců. Také mě tíží termín státnic, který se neúprosně blíží a já vím, že je v tomto stavu (i z hlediska paměti) nejsem schopna zvládnout, ba dokonce ani teď lítat po doktorech a řešit můj stav. Také jsem si všimla, že na mě jinak působí omamné látky, například když jsem požila malé množství alkoholu, byla jsem spíše mimo a měla jsem několikahodinové okno. Je tedy možné, že mi koronavirus způsobil nějaké poruchy mozku a následné braní piracetamu v kombinaci s psychickým vypětím a neporozuměním mého okolí nějakou psychickou poruchu? Děkuji za jakýkoliv názor a radu.

 

Dobrý den,

Děkuji za důvěru a otevřenost, se kterou jste se obrátila na naši poradnu.

Vámi popsané stavy na mě působí velmi závažně. Procházela jste a procházíte těžkými stavy, které musí být náročné zvládat sama, a ještě s nepochopením okolí, od kterého potřebujete v těchto chvílích podporu a pochopení nejvíce. I přes Vámi popsané potíže a „neschopnost“ normálně fungovat v každodenním životě z Vás cítím určitou vnitřní sílu a chtíč se se svými těžkými stavy „poprat“ a nepodléhat jim, což považuji za důležitý základ, dobrou výchozí pozici na cestě za cítěním se lépe.

Když se u Vás poprvé objevily úzkosti, tedy zhruba týden po onemocnění koronavirem, dělo se v té době nebo v době předcházející ještě něco jiného ve Vašem životě? Nějaké významné události, které Vás nenechaly klidnými? Příčiny úzkostí jsou většinou hlouběji a často sahají do minulosti. Předtím, než jste onemocněla koronavirem, jak byste popsala svoje vnitřní prožívání? Měla jste úzkostné tendence běžně v životě? Také přemýšlím, samo koronavirové onemocnění a především mediální „masáž“, jaká v posledním roce probíhá v českých médiích, myslím tím neustále strašení a zprávy týkající se skoro pouze koronaviru… každý den počty nově nakažených, počty mrtvých, a to jak v ČR tak ve světě… všechno toto je sama o sobě obrovská zátěž, která se z médií valí. Pokud člověk dlouhodobě žije pod takovýmto tlakem, přirozeně to mění jeho prožívání na úzkostnější, jelikož je pod neustálou „palbou“ médií. Dále, jak píšete, že jste v průběhu posledních 8 měsíců do toho všeho prožívala i náročné osobní situace, jako nepochopení a nepodpora od přítele, jež mi přijde jako velmi zásadní; stěhování, při kterém člověk ztrácí bezpečný pocit domova a musí si ho vybudovat v novém, z počátku neznámém místě; dále školní povinnosti. Působí to na mě, že se Vám v životě odehrává opravdu spousta náročných situací a změn, do kterých člověk musí vynaložit určité úsilí, aby se dokázal adaptovat.

Co se týče Piracetamu, lék jako takový dle mnoha studií nemá výrazné a časté vedlejší účinky, avšak i tak jsou mezi vedlejšími účinky uvedeny mimo jiné úzkosti, deprese, nervozita, podrážděnost a další. Takže teoreticky tento lék může mít podíl na tom, jak se aktuálně cítíte.

Vím, že píšete, že nejste schopna zavolat lékaři či jinému odborníkovi. Rozumím, že něco udělat se zdá v těchto stavech až nemožné. Ale jak jsem psala výše, Vaše slova a popis stavů na mě působí velmi tíživě. Myslím, že by Vám mohl velmi pomoct psychoterapeut, který by Vás vyslechl a který by Vás podpořil na cestě za tím, abyste se cítila lépe. Společně byste hledali souvislosti a příčiny Vašich stavů, on by Vám dával podněty k zamyšlení a snažil se trpělivě pomoct zorientovat se ve Vaší situaci. C
Myslím, že jeho podpora pro Vás bude stěžejní, vzhledem k náročnosti Vaší situace. Můžete se např. zkusit obrátit na některého z mých kolegů z poradny Therapia, v současné době se umožňuje terapeutické sezení i online. Také existuje možnost docházet k psychoterapeutovi na náklady zdravotní pojišťovny. V tomto případě je potřeba si vyhledat psychoterapeuta, který bude mít na webu uvedeno, že pracuje pro zdravotní pojišťovny a zjistit, zdali jeho služby pokrývá konkrétně Vaše zdravotní pojišťovna.

Na závěr bych chtěla zmínit, že je v pořádku a normální, necítit se dobře a mít psychické potíže. Psychika nám tímto většinou naznačuje, že se něco děje, že bychom něčemu měly věnovat pozornost, v sobě samých. V dnešní době je běžné, když se člověk cítí fyzicky špatně, a i když má dlouhodobé fyzické potíže. S psychikou se může dít to podobné, člověk se může necítit psychicky dobře a neznamená to nutně, že je „mimo“ či „blázen“.

Přeji Vám, abyste dokázala najít příčiny Vašich stavů a aby se Vám brzy ulevilo! Držím moc palce. Kdybyste cokoli potřebovala, pište, jsem tu pro Vás.

S pozdravem,
Nikola
Poradna Therapia