Příspěvky

Blíž tě nepustím Rolf Sellin

Kniha Rolfa Sellina na téma hranic je čtivá a srozumitelná. Základní myšlenkou je poslouchat své tělo. Rolf přiznává, že lidé, kteří mají příliš posunuté hranice se mnohdy nemohou řídit ani svým rozumem a už vůbec ne svými emocemi. Rozum jim často dává logické argumenty, proč by bylo dobré své hranice posunout a emoce jsou zase moc ovládány „srdcem“. Jediný zdravý bod tak může být naše tělo. Jak se cítíme v nějaké situaci? Jsme z toho unaveni, onemocněli jsme z toho nebo je nám v tom jen nepříjemně? Sama jsem to zažila v jedné situaci, kdy jsem si jen představila, že bych si pořídila kočku a emoce jely naplno, jak by to bylo hezké a rozum mi dával argumenty, jak bych to zvládla a dalo by se to kloubit s mým životem, ale ruce se mi začaly hrozně potit…..a v té chvíli jsem si teprve řekla, vždyť by to teď nešlo!Mám toho moc a všechno by se tím komplikovalo!V té chvíli jsem věděla, že musím s tímhle rozhodnutím počkat.

Za skvělý krok v knize považuji test Jak jste na tom? Autor tam pokládá dotazy, podle kterých přesně zjistíte, jak jsou na tom vaše hranice. Hranice totiž mohou být posunuté na různých místech. Zjistíte překročení hranic až když se překračují? Nebo už cítíte jen když vás o něco druhý žádá, že se vám do toho nechce, ale přesto to uděláte? Cítíte překročení hranic na těle? Nebo je to ve formě myšlenky, kdy vám hlava říká nedělej to?

Autor také navádí čtenáře, aby si uvědomili, k jakým typům reakce při zjištění posunutí hranic mají. Potlačíte v sobě vztek? Dáte ho naopak najevo přehnaně? Rezignujete nebo jste smutní? Sellin také hezky rozlišuje, že při některém překročení hranic se můžeme být schopni bránit bez potíží a jinde se cítíme jako děti. Přesně v takové oblasti je pak potřeba zapátrat do minulosti, ve kterých oblastech jsem jako dítě byl nucen své hranice překračovat a proč jsem to dělal. K překročení hranic dítě přistoupí buď ze strachu, z bezmoci nebo z pocitu viny. Obává se tedy, že pokud své hranice dodrží, přijde buď trest, ponížení nebo provinění a výčitky. Navíc se může opakovat pocit bezmoci, že udržení si svých hranic k ničemu nevede, protože dospělý vždy zvítězí. Takto dětskou reakci pak může dítě v dospělosti používat i s úplně jinými lidmi, než jsou jeho rodiče a tím se mu jeho zranění, že je emočně zneužíván stále opakuje.

Autor upozorňuje na to, že vlivem manipulativní výchovy, která byla po generace běžná směrem k dětem se předávají dál a dál nezdravé vzorce chování v hranicích na další generace. Běžné bylo ve výchově a stále je při krmení nedbat na potřeby dítěte, ale manipulovat s dítětem „ještě lžičku za babičku…ta bude ale smutná, že už nechceš“. Vyžadovala se poslušnost a být hodným dítětem. Dítě se tak přestávalo soustředit na své hranice a plnilo roli hodného syna nebo dcery. Nezdravé vzorce se z generace na generaci přenášejí samozřejmě také vzorem od rodičů, tedy jak se rodiče chovají k sobě navzájem či k sobě samým. Pokud dítě zažije opakované násilí nebo jiný druh posunutí hranic, je pak těžké si sám umět v nezdravém prostředí hranice nastavit. Je známo, že v nezdravém prostředí, aby člověk „přežil“se musí dítě do určité míry stát také nezdravým, aby situaci v rodině zvládlo. Může se tedy stát přehnaně úzkostným nebo naopak agresivním, aby dokázalo na posunuté nezdravé hranice reagovat. Pokud dítě ví, že bez péče matky nepřežije, začne se raději přizpůsobovat úzkostně jejím náladám, aby se vyhnulo trestu nebo odmítnutí. Ve stejném smyslu ale opačně zas může být dítě přehnaně agresivní, aby dosáhlo svých potřeb v rodině, kde jeho potřeby neslyší při běžné komunikaci.

Kniha Blíž tě nepustím dá čtenářům návod, jak se svými hranicemi zacházet a naučit se je zdravě nastavovat.

Tereza Malimánková,
Poradna Therapia

Zmatek v emocích

Vztek, strach, smutek, radost. Zdálo by se, že tyto základní lidské emoce umí prožívat snad každý člověk. Emoce však tvoří u mnohých lidí komplikovanou či málo poznanou oblast – některé z nich prožívají málo nebo je vůbec prožívat neumějí.

V prožívání emocí hraje významnou roli naše dětství a přístup rodičů k našim emočním projevům, když jsme byli malí. A také to, jak ke svým vlastním emocím přistupovali ostatní členové rodiny a jak se stavěli k projevům emocí u druhých.

  • Jak to bylo ve vaší vlastní rodině?
  • Prožívali jste běžně vy i vaši rodiče uvolněně vztek, smutek, radost i strach?
  • Nebo bylo některých emocí naopak přespříliš a jiné byly považovány za slabost?
  • Mohli jste před svými rodiči a sourozenci prožívat uvolněně všechny své emoce, aniž byste se cítili nepřijatí či odmítaní?

 

Potlačený vztek

Kdykoli jsem jako dítě projevila vůči matce vztek, začala jsem se cítit vinná, vypravuje mi Jana. Když jsem vůči ní projevila naštvání, rozplakala se a dala mi najevo, jak jí ubližuju. Teď, když jsem dospělá, kdykoli začínám mít chuť cítit se naštvaná vůči partnerovi a bránit zdravě své hranice, přepadne mě pocit viny a zastaví mě.

Moje hlava ví, že mám na vztek nárok, ale místo toho se začnu cítit provinilá, příliš náročná. Hlava začne analyzovat, jestli udělal opravdu něco tak zlého, a tak se raději začnu chovat mile. Místo zdravého vzteku mě přepadne smutek a někdy i pocit ublíženosti. Cítím se bezmocná uhájit svá práva, protože jsem v pasti.

  • Když vztek neprojevím, nebráním své hranice a dějí se mi nespravedlnosti.
  • Když vztek projevím, propadnu pocitu viny, že jsem nespravedlivá já.

Jsem vlastně něčím podobná své matce: umím jen brečet nebo se cítit ublíženě. Mám pocit, stejně jako ona, že se jen snažím a stejně se mi dějí nespravedlnosti. A to jsem se tak bránila tomu být v životě jako ona – protože jsem přesně tyto její reakce jako dítě nesnášela.

Jana jako malá zažívala manipulaci od své maminky, která v ní jako v dítěti vyvolávala pocity viny, když se chtěla zlobit. Naopak smutek byl doma žádoucí, maminka ho v hádkách projevovala opakovaně, a když byla smutná Jana, maminka ji uměla utěšit. Ale vztek byl v rodině opakovaně nepřijímán.

Dcera byla přijatelná jen jako „hodná holka“, otec byl při projevu vzteku zase až příliš cholerický až agresivní. Jana si tedy nemohla zapsat vztek jako něco žádoucího, kdy člověk zažívá pocit hájení vlastní hodnoty a hranice.

Nepoznala vztek jako pozitivní energii, kdy člověk dostane odvahu bránit sám sebe a cítit svá práva a poté oslavuje své vítězství. Vztek byl u ní v dětství jen na překážku, tak ho potlačila a ve chvíli, kdy ho měla cítit, přišel smutek. Ten se stal takovou náhradní emocí za vztek.

Zástupné projevy emocí

Zase jsem začala cítit na partnera vztek, líčí Klára. Tepala jsem ho za každou blbost, přišlo mi, že snad všechno dělá špatně a že se s ním nedá vydržet. V takové chvíli hodně myslím na rozchod. Bojím se, že jsem si vybrala špatně a že mi mezitím uniká možnost mít lepšího partnera.

„A máte ve vztahu často vztek i na sebe?“ ptám se klientky. Ne, přijde mi, že tam dělá všechno špatně on. Mám chuť mu všechno vyčítat a taky to dělám. Když mě přejde vlna vzteku, začnu mít strach, že se mnou nikdo nevydrží.

Připadám si nesnesitelná a začnu mít strach, že mě partner opustí. Už se mi to stalo vícekrát. Když mě opustil předchozí partner, měla jsem pocit, že jsem všechno zkazila. Když jsem ale ve vztahu, jsem plná zloby. Možná mám ale jen strach, že je to navždy a že jsem v pasti vztahu…

  • Lidé, kteří projevují vztek často a přehnaně, mohou mít vnitřně spíš strach.
  • Když projevují často a přehnaně smutek, možná na vás neumějí jen být naštvaní.
  • Dítě, které se přehnaně vzteká, možná cítí smutek, ale vztek mu jde projevit lépe a snadněji.

Emoce jsou jako lektvary, které se někdy namíchají v nesprávném množství, nebo tam chybí nějaká ingredience. Základním cílem terapie je přijmout sebe sama. V překladu to vlastně znamená, jsem v pořádku za všech okolností a každá moje emoce i pocit či potřeba mají v mém životě místo.

Emoce nejsou špatné

Pokud někdo z mých klientů potlačuje své emoce a příliš používá „hlavu“, může mít problém s rozhodováním. Přílišnou analýzou a vnitřní argumentací ztratilo mnoho lidí kontakt se svými vnitřními pocity a chybí jim tak kompas. Nevědí, kudy se mají vydat a zpochybňují všechna svá rozhodnutí.

Společnou práci tak často začínáme tím, že odřezáváme ale od pocitů. Klient třeba řekne: „Má současná práce mě nebaví, ale asi je to tím, že jsem líný. Naši vždycky říkali, že nikde nevydržím…“ V takovém případě klienta žádám, aby mi sděloval své pocity a vynechal prozatím ale.

Společně se snažíme oprostit pocity od jakéhokoli hodnocení, protože právě negativní hodnocení vlastních emocí je základním nerespektem k sobě a v důsledku vede ke stále nižšímu sebevědomí.

Oprostíme‑li věty plné pocitů či emocí od hodnocení, vznikne nám často zajímavý obrázek našeho současného života – ve vztahu se cítím pod tlakem, moje dítě mě často štve, jsem unavený, práce mě nudí…

Pokud je pro vás těžké se od hodnocení oprostit a tlačí na vás argument, jak máte vědět, že je váš pocit či emoce oprávněná nebo spravedlivá či správná, pomozte si formulkou: Třeba můj pocit není úplně správný, ale teď ho tak cítím. Teď v této chvíli je pravý a správný.

Nepospíchejte s tím své pocity analyzovat a dělat z nich rychlé závěry. To, že cítíte v práci nudu, neznamená, že ji máte zítra opouštět. V této chvíli pouze trénujte citlivost ke svým emocím a pocitům.

Čím více budete svým pocitům a emocím rozumět a respektovat je, tím více se budete dobře rozhodovat. Čím více budete vnímat své emoce a respektovat jejich projev, tím více se budete přijímat a vaše sebevědomí poroste. Sebe‑vědomí znamená, že se dobře znáte. Znáte své emoce, pocity, myšlenky. Rozumíte jim a umíte se jimi řídit.

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

Život s alkoholikem

Dotaz:

Dobrý den,

kde začít? Před rokem jsme se s přítelem sestěhovali k sobě. Já (33) ,mé tři děti (4,8,11) a on (35). Jeho minulost není moc dobrá ale když jsme spolu začínali byl v léčebně ,byl drogově závislý od 16 let. Léčebnou prošel, poté jsme spolu začali žít. Po nějaké době začal pít, začali hádky, nejdřív malé ,u kterých děti nebyli, ale postupem času už nebral ohledy na to že tam jsou děti. Jednoho dne přišel domů hodně opilý a začal s výčitkami typu, peníze, děti…začal ničit nábytek, elektroniku, u všeho byli děti. Dost agresivně se přetahoval s mojí matkou o nějaké kusy nábytku, podotýkám že i to viděli děti, které byly tak vystrašené (i já) že jsem byla poprvé v mém životě nucena zavolat polici. Když policie přijela, trochu se uklidnil. Já s dětmi jsem opustila byt, šly jsme k matce. On odjel po dvou dnech ke své rodině. Prosil, naléhal…. byl tam z jeho strany psychický nátlak. Nakonec jsem mu dala opět šanci (asi už 16tou). I když jsem někde uvnitř cítila že dělám chybu. Po týdnu to bylo zase to samé, výčitky alkohol atd.. už jsem řekla dost, opět jsme odešli k moji matce. Ale jelikož vykonávám práci z domu a bohužel k tomu potřebuji dost těžké průmyslové stroje ,které se nedají jen tak naložit do auta a převézt, musela jsem zpět domu. Každý den vypije alespoň 0,5l vodky plus nějaké to pivo…děti to na něm už poznají. Dala jsem mu ultimátum do 12.3.2021 aby si našel bydlení ale přijde mi že to sabotuje. Nemá snahu odejít, něco si najít. Já už s ním nemůžu být pod jednou střechou, natož v jedné místnosti. Ráno se probouzím s brekem, se strašným pocitem. Přes den nedokážu fungovat . Vůbec, ani jako máma na 100 procent….celý den se těším, až bude večer až zaspím. Ale přijde večer a je to ještě horší. Pláč, deprese, vztek… usínám někdy až hodně k ránu, jsem vyčerpaná, nemám smysl života…Já vím mám přeci děti, ale já to teď bohužel tak necítím. Jako bych někde uvnitř pomalu umírala. On to vidí, ale snaží se mě díky tomu zlomit abych mu asi dala ještě šanci. Někdy si říkám že kdybych umřela ,že budu mít klid….ale tuhle myšlenku vždy rychle zaženu když se podívám do těch bezbranných tváří. Nikdy jsem nebyla s psychikou takhle na dně. Nevím jak to vyřešit, nemám vlastně už ani energii k tomu abych něco řešila. Já nežiju, já přežívám 🙁

Odpověď:

Dobrý den,

nacházíte se velmi těžké a ohrožující situaci. Jako hlavní vnímám zajištění bezpečí pro Vás a Vaše děti. Pokud se váš partner dlouhodobě léčil se závislostí a nyní opět spadl do návykového chování, nemůžete mu nijak pomoci, pokud o to on sám nebude stát. V tomto případě by to znamenalo znovu nastoupit do ústavní léčby závislosti. Vzhledem k jeho každodennímu užívání pravděpodobně aktuálně nebude příliš motivovaný k nějaké další léčbě. Vnímám jako důležité nastavení vašich majetkových poměrů, jestli je byt na Vás na partnera atd. Pokud je smlouva či byt vaše doporučil bych učinit právní kroky a z domácnosti ho nechat právně vykázat. Pokud toto možné není nepřijde mi vhodné čekat až se partner odstěhuje. Jak sama říkáte pravděpodobně to sám sabotuje a nemá motivaci, aby to učinil. Napadá mě alespoň krok, jestli by bylo dočasně možné bydlet někde jinde, např. u rodičů a tam jezdit jen pracovat, aby děti nebyly v toxickém prostředí. Zároveň zde vnímám jako důležité opustit takto toxické prostředí. Doposud ne tolik závažné náznaky agresivity se mohou začít postupem času stupňovat. V těchto situacích většinou platí pravidlo, čím déle odchod odkládáte, tím je složitější. Nemáte prostor, abyste někde mohla načerpat energii, a proto bývá učinění nějakých efektivních kroků postupem času obtížnější. V případě, že by se rozvinulo agresivní chování můžete se kdykoli obrátit na nonstop bezplatnou organizaci Bílý kruh bezpečí na číslo – 116 006. Kde vám dokážou efektivně pomoci učinit první kroky a celou situace probrat s odborníkem. Pocity, které popisujete jsou pravděpodobně následkem úplného emočního i fyzického vyčerpání z dlouhodobého nadměrného stresu. Je důležité tyto příznaky neignorovat, protože pokud s nimi nebudete pracovat je pravděpodobné, že se budou dále stupňovat až do deprese a jiných psychických problémů. Lze to vnímat jako signál, že vaše psychika i tělo dále nejsou schopné zvládnout tento nápor a je nezbytné s tím něco udělat. Zároveň by bylo vhodné vyhledat i dlouhodobou odbornou psychoterapeutickou péči. Zkuste se podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz jestli byste nezvážila začít docházet k některému z našich terapeutů.

Přeji mnoho sil

Patrik

Rodičovství ve starším věku

Dotaz:

Dobrý den,

s partnerem jsme plánovali rodinu, párkrát jsme navštívili centrum asistované reprodukce, ale bez úspěchu (potrat, mimoděložní těhotenství apod.) V mezidobí se příteli stala nehoda, ochrnul a zůstal na vozíku. Protože potřebuje 24 hod. péči, odstěhoval se aby měl celodenní péči. Děťátko by i nadále chtěl, více méně kvůli mě, abych byla šťastná, když prý vidí, jak se rozzářím, když vidím malé děti.
Kvůli přítelovo zranění by připadalo v úvahu pouze oplodnění s darovaným embryem… To byla první psychická zátěž, přijmout to, že děťátko by nebylo ani jednoho z nás … souhlasila jsem, podstoupila jsem i tuto možnost, ale opět se záporným výsledkem. V současné době mi byla nabídnuta možnost, podstoupit ještě jednou umělé oplodnění s darovaným embryem. Když poslední pokus nedopadl, obrečela jsem, že nikdy mít děti nebudu, jakžtakž jsem se s tím smířila, ale teď když mi nabídli ještě jednu šanci, tak nad tím přemýšlím, nespím a představuju si co bude, jak bych to všechno sama zvládla a zda mám tuto možnost využít či nikoliv. Je mi už 46 let, budu na všechno sama a bojím se budoucnosti. Možná, že to miminko už ani nechci…. Sama ale zůstat taky nechci. Já se v sobě prostě nevyznám a nemám si s kým o tom promluvit, poradit…. vím, že rozhodnutí bude na mě, ale kamarádka s dětma si sotva může představit život bez dětí, jako kamarádka bez dětí mi nemůže poradit, co by kdyby. Jak poznám co vlastně chci?!. Říkám si, že když o tom vůbec přemýšlím , že možná v podvědomí vím, že děťátko už ne, na druhou stranu dostat dítko do rukou … Nevím zda jsem se správně vyjádřila …. Děkuji za Váš názor.

Odpověď:

Dobrý den,

V první řadě se omlouvám za pozdní odpověď.

Dále děkuji za odvahu, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Vaše zpráva na mě působí velmi těžce. Jako žena tuto tématiku prožívám vcelku intenzivně a velmi mě mrzí trápení a potíže, které se Vám vyskytují v souvislosti s touhou otěhotnět. Myslím, že je dobře, že jste vyhledala psychologickou pomoc, jelikož zátěž, kterou v souvislosti s problémy otěhotnět, návštěvami reprodukčního centra, ale i nehodou a ochrnutí partnera prožíváte, musí být obrovská. Je přirozené, že téma těhotenství a nyní oplodnění darovaným embryem v pozdějším věku přináší spoustu otázek a obav. Takže rozumím tomu, že z toho máte strach a plnou hlavu myšlenek, co dělat a jak se rozhodnout.

Vaše slova ohledně touhy otěhotnět na mě působí ambivalentním dojmem. Mám k tomu takovou fantazii, jako byste měla v sobě velký pytel plný obav a důvodů “proč ne”, který je větší než pomyslný pytel “proč ano”. Také mám k tomu fantazii, jako byste možná cítila tlak společnosti na ženu, aby se stala matkou. Možná se pletu, jde jen o fantazii. Chtěla bych ale podotknout, že v současné době je stále častějším fenoménem rozhodnutí ženy nemít dítě. Pokud to tak žena doopravdy z jejího nitra cítí, že to tak chce a že by nebyla jako matka šťastná, myslím, že je to tak v pořádku.

Také z Vašich slov trochu cítím, jako by partner neměl zájem o dítě jako takové, ale jeho motivací by bylo udělat Vás šťastnou. Což je na jednu stranu hezké, že myslí na Vás a na to, abyste Vy byla šťastná. Na druhou stranu to na mě působí tak, že on sám být otcem nechce. Při rozhodnutí mít dítě vnímám jako důležitý faktor rozhodnutí obou partnerů a chtíč to dítě společně mít a vychovat. Jak jeho postoj vnímáte vy? Rozumím, že nyní po nehodě se možná partnerův postoj změnil. Ale jaký byl ten postoj předtím? Byl výrazně odlišný?

Když přemýšlím nad otázkou, kterou si pokládáte, tedy zda li to dítě vůbec chcete nebo ne, napadá mě na Vás pár otázek… co pro Vás znamená “mít dítě”? Jak jste si toto období představovala dříve a jak si ho představujete nyní? Co by pro Vás ono dítě znamenalo? Jak si představujete, že byste spolu trávili čas a jak byste se mu věnovala? Jak si představujete sebe samou jako matku? Napadá Vás něco ve spojitosti s těhotenstvím a představou sebe samé jako matky, z čeho máte strach a z čeho máte naopak radost? Co Vás vedlo k tomu čekat s miminkem až na pozdější věk? Kariéra, problémy v partnerství nebo něco jiného? Zkuste se nad tím prosím zamyslet.

Vzhledem ke složitosti situace a tomu, že stavy, které prožíváte, musí být opravdu tíživé, si myslím, že bude zapotřebí podpory odborníka, tedy psychoterapeuta, který Vás bude doprovázet na Vaší cestě, bude Vám poskytovat nejrůznější podněty k zamyšlení, bude Vás podporovat a držet v těžkých situacích. Bude na to prostě s Vámi. Jeho pomoc pro Vás může být stěžejní. Můžete se zkusit obrátit např. na některého z mých kolegů v poradně Therapia, viz https://koucink-psychoterapie.cz/…-2/ . V případě, že by se Vám aktuálně přitížilo a potřebovala byste okamžitou pomoc, v ČR existuje mnoho bezplatných nonstop krizových linek, kde Vám je vždy k dispozici krizový intervent, který Vás rád vyslechne a pomůže v aktuální krizi. Zde máte k dispozici link s bohatým seznamem těchto možností: https://www.capld.cz/…cr/ .

Ať se rozhodnete jakkoli, věřím, že to bude to správné rozhodnutí, pokud budete poslouchat svou intuici a sebe sama. Přeji Vám mnoho štěstí.

S pozdravem,

Nikola
Poradna Therapia

Jak mohu pomoci člověku v depresi?

Dotaz: Dobrý den,
chci se zeptat, jak bych mohla pomoci nebo jak se mám chovat ke svému švagrovi. Švagr byl ženatý s mojí sestrou 17 let a mají 2 děti (16,13 let). Před 2 lety nám sestra oznámila, že se zamilovala a opouští švagra, rozvedli se a mají střídavou péči o děti. On se sesypal a začali mu deprese (navštěvuje psychiatra a bere nejaka antidepresiva). Předminulý rok na podzim přestal pracovat, protože nebyl schopný ani vstát do práce (pracuje jako právník). V lednu minulý rok zase začal chodit do práce, bylo to celkem lepší. Na konci ledna měl covid a od té doby se to vrátilo zase do té nejhorší fáze. Nemůže zase pracovat, není schopen vstát z postele, sedí a kouká. Když na něj mluvíte, tak kouká skrz Vás. Chci se zeptat, jak mu já, moje máma a děti mohou pomoc, jak se k němu máme chovat? Máme ho nutit k nějaké aktivitě, vymýšlet mu program? Nebo ho máme nechat být? Předem moc děkuji za odpověd. Zuzana H.

Odpověď:

Dobrý den Zuzano,

některé lékařské studie dávají do spojitosti větší psychiatrické problémy po prodělání covidu případně zhoršení již zaléčených psychiatrických obtíží. Pokud příznaky, které popisujete stále trvají, obávám se, že sami jen málo můžete pomoci. Doporučil bych Vám dostat švagra k jeho psychiatrovi a znovu nastolit medikaci, kterou mohl pravděpodobně zcela přestat užívat. V takovém případě by pro vás největší pomoc, kterou můžete poskytnou je mu dohodnout termín u jeho ambulantního psychiatra, na schůzku ho doprovodit/ dovézt a zkusit ho k ní i motivovat. Příznaky, které popisujete se jeví jako těžší forma deprese a v takovém případě jen na velmi málo podnětů bude reagovat.Můžete mu zkoušet vymýšlet malé drobné aktivity. V případech těžké deprese si jen vyčistit zuby je důvod k oslavě, takže mějte na paměti, že i nejmenší aktivita je úspěch. Kdybyste ho nechali zcela být, jeho stav se bude dlouhodobě zhoršovat, kdy bude v lepším případě nezbytná psychiatrická hospitalizace. U depresí je zvýšené riziko sebevražedných pokusů. V případě, že by o tom váš švagr například začal mluvit doporučuji to nebrat na lehkou váhu a vyhledat odbornou pomoc. Jako klíčová se mi nyní zdá konzultace s jeho psychiatrem.

Přeji hodně štěstí

Patrik

Jak se mám vypořádat se strachem z války?

Dotaz:

Dobrý den,
poslední dobou se potýkám se zvláštními pocity. Od té doby, co hrozí válka v Evropě, se nedokážu na nic soustředit. Promítá se mi to do běžného života, odkládám povinnosti do práce, do školy, přítelkyni se také moc nevěnuji. Stále jsem duchem nepřítomný a tak trochu celkově paralyzovaný. Přemýšlím o tom, co bude dál. Mé klasické každodenní problémy mi přijdou malicherné v porovnání s tím, že bych tu třeba zítra vůbec nemusel být. Zanedbávám sebe a všechny ve svém okolí. Jsem pohlcený situací ve světě a nemohu z toho ven. Všude kolem mě se o tom mluví. V televizi, na internetu, dokonce i vždy, když s někým jsem, tak se o tom mluví. Kvůli tomu jsem v neustálém strachu a nejistotě, se kterou si nevím rady. Zároveň mi přijde hloupé si na něco stěžovat, když jsou tu lidé, kteří mají skutečné problémy a třeba bojují o život. Prosím o radu, jak se s touto situací vypořádat?

Odpověď:

Dobrý den,
děkuji Vám za odvahu, se kterou sdílíte takto těžké téma. Předem bych Vás chtěl podpořit v tom, že si nějakou formou říkáte o pomoc a sdílíte své pocity, které ve Vás současná situace v Evropě vyvolává. To, že zrovna nebojujete na bitevním poli ale neznamená, že nemáte právo cítit se špatně. To, co popisujete, v současnosti zažívá mnoho lidí, i když jsou vzdálení od bojů mnoho kilometrů.
Stres z války bývá paralyzující a mnohdy se mu nelze účinně bránit. Každý člověk má své strategie, jak se vyrovnává se strachem, stresem a nejistotou. Úzkost může prohlubovat každodenní expozice velkému množství negativních informací, kterým jste vy pravděpodobně vystaven. A proto bych Vám doporučil najít si takové množství informací, díky kterému budete mít přehled o aktuálním dění, ale zároveň Vás nepohltí. I když se tyto informace na nás hrnou z každého směru, stále jsme to my, lidé, kteří mají kontrolu nad tím, jaké zprávy a kdy je konzumují. Doporučil bych vám na sociálních sítích omezit možnost výskytu zpráv určitého typu (skrýt příspěvek, vypnout notifikace) a pečlivě vybrat zdroje, ze kterých budete tyto zprávy číst. Omezením zdrojů v počtu a přidáním na jejich kvalitě můžeme docílit toho, že nás nebudou zahlcovat protichůdné informace, které naši nejistotu ještě prohlubují.
Ve vašem případě by mohlo být dobré si určit čas, kdy budete tyto zprávy číst. Určit si hodinu například v podvečer, kdy se tomuto tématu budete věnovat, by vám mohlo pomoci být po zbytek dne přítomným ve svém běžném životě, se svou rodinou nebo přítelkyní, při práci nebo ve škole.
Ve svém dotazu jste zmínil, že když jste někde mezi lidmi, tak bývá často tématem právě situace v Evropě. Doporučil bych Vám se svými blízkými či kamarády sdílet své pocity, které ve Vás situace vyvolává. Z Vašeho dotazu mám dojem, že jste teď v této situaci tak trochu sám, pohlcený svým strachem a nejistotou. Sdílení těchto pocitů může pomoci je zmírnit. Zároveň se můžete od ostatních dozvědět, jak situaci zvládají, a třeba Vám mohou doporučit i nějaké strategie, které jim pomáhají situaci zvládat lépe. V každém případě je i v pořádku se nechtít o tomto tématu bavit.
Je naprosto přirozené se bát o sebe a své blízké. Stres je přirozená reakce. Je adaptací na ohrožení a člověku z evolučního hlediska umožňuje přežít. Mozek má tendence získávat ze svého okolí co nejvíce informací o možném ohrožení a na základě toho se pak chová. V případě že tyto informace přicházejí neustále, pak může docházet k takovým stavům mysli, které vy popisujete. V těchto případech je lepší se zabývat tím, jak skrze sebe nechat stres projít, aby nás nepoškodil než tím, jak se mu bránit.
Také může být prospěšné se aktivně zapojit do pomoci Ukrajině. Existuje mnoho organizací zastřešující různé způsoby pomoci, například dobrovolnickou činnost či materiální nebo finanční pomoc. Způsobů je mnoho, a pomoci může každý podle svých možností.
Věřím, že se Vám podaří najít způsob zdravé konzumace informací o aktuálním dění, a že Vám to umožní zůstat více u sebe, u svých zájmů a potřeb.

Jaromír

Jak reagovat na pasivní agresi

Co je pasivní agrese?

Pasivní agrese se zásadně liší od agrese jako takové. Agrese je zjevná a čitelná. Agresivní člověk nijak neskrývá, že je agresivní. Zcela zjevně vyhrožuje nebo křičí nebo jinak prosazuje svou moc nad druhým.

Pasivní agrese je oproti tomu skrytá forma agrese. Používají ji lidé, kteří se obávají jít do otevřeného konfliktu. Navíc se vnímají spíš jako oběti než jako agresoři. V komunikaci používají výčitky, ironii, plané sliby, manipulace nebo se urazí či mlčí. Tímto skrytým způsobem se vás snaží dotlačit k tomu, abyste se zachovali tak, jak potřebují. Je to velmi podobné manipulaci. Projevy pasivní agrese jsou různorodé. Například, když po vás pasivně agresivní člověk něco chce a vy odmítnete, může se třeba urazit nebo se začít cítit jinak ublíženě. Tím ve vás pravděpodobně vyvolá pocit viny, aniž byste ve skutečnosti udělali něco zlého. Zejména člověk, který má k pocitům viny sklony začne v té chvíli pochybovat, jestli nebyl „zlý“ nebo moc přísný nebo náročný. Jestli své odmítnutá neřekl moc „ošklivě“ nebo jestli je vlastně nutné, aby odmítal..vždyť mu to vlastně nic neudělá.Tímto způsobem si pasivně agresivní člověk vymaňuje své potřeby a to i ty, na které nemá právo.

Další příklady pasivní agrese?

 

Znáte situace s někým ze svých blízkých, kdy se mu obáváte říct něco nepříjemného, protože se na několik hodin nebo dní urazí nebo s vámi přestane mluvit? Pak jste se setkali s pasivně agresivním člověkem. Cítíte se vedle svého blízkého nepříjemně, protože máte pocit, že vás často uráží nebo shazuje, ale když na to poukážete poníží vás argumentem, že jste nějaká citlivka, že to byla jenom legrace..?Pak je to pasivní agrese.

Slibuje vám opakovaně váš partner spoustu věcí, ale neplní je? Pak je to pasivní agrese.

 

Pasivní agrese se vždy skrývá za něco „dobrého“. Přeci se nemůžete zlobit na člověka, který se jen snaží dělat legraci nebo člověk, který nemluví a nic mu není, je přeci jen unavený. Nebo člověk, která vás nerespektuje, ale dělá to přeci proto, že to s vámi myslí dobře ..(jako třeba nevhodné rady či zásahy do vašeho života od vaší maminky nebo tatínka).

 

Proč lidé používají pasivní agresi?

Pasivně agresivní člověk tak jedná z důvodu, že se zbavuje zodpovědnosti za svoje činy. Neumí jednat otevřeně, kdy by byl nucený přiznat, tohle se mi nelíbí, tohle potřebuji, tohle nechci, protože by to pak mělo své důsledky. Příkladem může být žena, která vyčítá muži, že se špatně obléká nebo, že chodí často s kamarády, ale ve skutečnosti už jí dlouhodobě nevyhovuje soužití s jejím partnerem. To by však mělo důsledky, kdyby to vyslovila nahlas. Možná by se i rozešli a na to třeba taková žena nemá odvahu.

 

Pasivně agresivní člověk nikdy nepřizná, že je agresivní

 

Lidé, co se přiklání v komunikaci k pasivní agresi neumějí dobře komunikovat svoje potřeby a emoce. Tento vzorec chování se často vytvářel už v jejich dětství, kdy mohl jeden z rodičů být pasivně agresivní a dítě to tak „okoukalo“ a zvnitřnilo si to jako způsob komunikace. Další z možností (nebo jejich kombinace) je, že dítě samo bylo v takové rodině nějak potlačováno ve svých potřebách a projevech pocitů či nespokojenosti. Pokud matka dítěte reaguje ublíženě, uraženě nebo naštvaně, pokaždé nebo často, když dítě projeví nespokojenost nebo jinou potřebu, dítě se naučí potřeby neprojevovat čitelně. Začne se potlačovat. V potlačování pak pokračuje i v dospělosti ve svých vztazích.Tam se vlastně začne oprávněně cítit ublíženě. Často se dospělý, který se potlačuje dostává do pocitu frustrace ve vztahu, kdy si zbytečně neřekne o své potřeby. Často používá slova jako „ne, to je v pohodě, mě to nevadí, jasný, to počká, nemám nic důležitého apod. To má však svoje důsledky, protože pak očekává i od druhých, že potlačí své potřeby, respektive, že je nebudou mít. Pokud najednou něco druzí odmítnou, cítí se „oprávněni“ reagovat ublíženě.

Jak na ni reagovat?

Popište, co vidíte a co to s vámi dělá. Příkladem může být, že odmítnete nějakou pomoc vaší maminky a ona se urazí a přestane s vámi mluvit. Vaše reakce může být „vidím, že si se mnou potom, co jsem odmítla tvou pomoc přestala mluvit. Všimla jsem si, že to děláš opakovaně“. Není mi to příjemné, mám pak strach ti něco příště odmítnout.

V tom lepším případě zareaguje rodič otevřeně a je možné, že si své reakce nebyl ani vědom a omluví se. V horším případě bude s pasivní agresí pokračovat…“ty seš nějaká citlivá, furt na mě něco vidíš, vždyť ti vůbec nic nedělám“. V takovém případě si je daná osoba vědoma své pasivní agrese a nehodlá to druhé straně ulehčit svou otevřeností. Tento se rodič dostal do role oběti a cítí se tak (ač neoprávněně, protože máte právo odmítat). V tomto případě je dobré reagovat na odpověd rodiče stejně jako na manipulaci, tedy NEVYSVĚTLOVAT a NEÚTOČIT, ale brát jako bernou minci ne, to co je „cítit“ z rodiče (tedy naštvání), ale slova, která říká.Vaše odpověd by tedy mohla být „aha, tak to jsem si asi špatně přečetla ve tvým chování, tak to je fajn“.Po takové odpovědi je jasné, že jste se na pasivní agresi nenachytali a přestává její účinek fungovat.

 

Nevysvětlujte ani neútočte….uvědomte se, že se vás pasivně agresivní člověk snaží dostat do role agresora, protože on sám se cítí jako oběť

 

Zkuste si uvědomit, že pasivně agresivní člověk vás chce naštvat a vyvolat ve vás frustraci, protože se sám cítí ublížený. Neberte tedy jeho útoky doslova a vážně,přestože je to těžké. Ve chvíli, kdy se naštvete a budete pravděpodobně reagovat výbušně pasivně agresivní zůstává v klidu.Často používá věty jako „co tu na mě křičíš,jsi agresivní, nejsi  normální, vidíš kdo tu má problém?Ty jsi tak přecitlivělý!Nedá se ti nic říct!“

Nikdy s pasivně agresivním člověkem nezačínejte hádky!Nikdy nevyhrajete.

Zejména s pasivně agresivním člověkem, stejně tak i s jedincem, který manipuluje je potřeba si pevně nastavit hranice a dodržovat je. Zejména v těchto dvou případech je to často velká zkouška trpělivosti, protože od manipulativních nebo pasivně agresivních lidí dochází opakovaně k jejich narušování. Budete tedy nuceni si hranice opakovaně udržovat a zpevňovat. Domluvíte se třeba s rodiči, že nebudou vašemu dítěti dávat sladké. Oni to před vámi se sebezapřením dodrží, ale sladké dávají nadále vašemu dítěti „potají“. Pokud se ohradíte, znovu se můžete dostat do pozice „agresora“ – vždyť je to jenom sladké, ať dítě taky něco užije, pořád něco máš.Pasivně agresivní člověk nedokáže připustit v situaci svou zodpovědnost a má tendence v druhých vyvolávat pocit viny a sebe dávat do pozice dobráka a oběti.

 

Pasivně agresivní člověk byl ve své rodině často nedoceněný a kritizovaný nebo nějak emočně potlačený. Abyste mu porozumněli, zkuste si uvědomit, proč takto reaguje. To však neznamená, že mu pasivní agresi máte v komunikaci odpouštět a umožnit mu vás opakovaně nerespektovat. Pasivně agresivní člověk má také často pocit, že nemá možnost volby, že to, co si nevyjedná svou skrytou agresí nebo manipulací by nedostal. V partnerství si takový člověk může třeba mylně myslet, že nad ním má druhý moc. A tak nemá odvahu jednat otevřeně a žádat o věci otevřeně (to je jeho historická zkušenost z dětství, že to nikam nevedlo..).

Pasivně agresivnímu člověku chybí pocit zodpovědnosti za sebe, zároveň ji ale neumí převzít a má pocit bezmoci, tak skrytě útočí

Předejte mu tedy zodpovědnost – jak by sis to představoval ?Co bys pro to mohl udělat ty? Velkým paradoxem je, že pasivně agresivní má strach, že nad ním má jeho okolí moc, ale na druhou stranu se obává převzít kormidlo a vést si svůj život sám a nést za něj zodpovědnost. Takže to opět nechává na svém okolí a pak je naštvaný, že to není podle jeho přestav.

Právě tohle je silný signál, pokud na vás váš partner nechává téměř všechna rozhodnutí a pak je naštvaný, že s tím není spokojený, může jít o pasivně agresivní jednání.

Trápíte se komunikací s pasivně agresivním člověkem nebo jste sám/sama pasivně agresivní? Přijde se poradit s některým z našich terapeutů. Sezení poskytujeme osobně v Praze nebo online.Nečekejte až se něco samo změní a objednejte se:https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

 

Tereza Malimánková

Vedoucí poradny Therapia

 

Bojím se mluvit

DOTAZ:

Dobrý den,

obracím se na Vás s prosbou o radu. Mám problém, který nejspíš trápí mnoho dalších, ale myslím, že u mě zachází poněkud do extrému. Jedná se o mluvení před větším počtem lidí. Asi by mi to přišlo běžné, kdybych měla takový „blok“ například jen při prezentacích či důležitých zkouškách… Jenže já jej mám stále, i při zcela běžných příležitostech.

V rámci výuky mluvím pouze v případech, kdy mě někdo přímo osloví, nezapojuji se do skupinových prací… nejspíš ze strachu, abych neřekla nějakou blbost, abych se neztrapnila, prostě aby mě ostatní nehodnotili… Mám obecně problém se sebedůvěrou a vždycky mi připadalo, že jsou spolužáci chytřejší, kreativnější, sečtělejší, povolanější, a moje nápady mi vůči těm jejich připadají banální, tak si je raději nechávám pro sebe, pokud vůbec nějaké mám… A nejvíce mě na tom trápí, že se tenhle blok projevuje i v komunikaci s kamarádkami – nejlépe se cítím jen ve dvou, maximálně ve třech, ale jakmile se nás sejde více, už mám problém zapojovat se do hovoru. Stejně tak je to i v práci. Jediná skupina lidí, před kterou jsem se vždy cítila komfortně, jsou děti. S těmi jsem vždy zvládala komunikovat a vést je bez jakýchkoliv větších obtíží. Ale jakmile je přítomná některá z kolegyň, opět přichází ten pocit, že něco dělám špatně, nebo minimálně ne tak dobře jako ony, že mě někdo hodnotí atd.

Mám nějaké teorie, týkající se vlastní osobnosti a mé minulosti, které by mohly být příčinou těchto bloků… Ale přesto jsem zatím nepřišla na způsob, jak je překonat. Máte nějaký nápad, jakým způsobem by se na tom dalo pracovat?

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

jako důležité vnímám, že o svém problému přemýšlíte v širších souvislostech a snažíte se Vašemu problému porozumět a hledat příčiny v minulosti. Tyto obtíže mohou relativně snadno vzniknout v dětství, kdy se staneme například terčem posměchu ve větší skupině, zažijeme nějakou trapnou situaci na veřejnosti, nebo nepředvedeme výkon, jaký bychom si přáli. Tyto obtíže mohou být také spojeny s vysokými nároky na sebe a nedůvěrou ve vlastních schopnosti.

 

Myslím, že by pro Vás v tomto případě mohlo být užitečné využít nějaké osobní konzultace s psychoterapeutem či terapeutkou – můžete se zkusit podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz, jestli by vám vyhovoval někdo z týmu naší poradny, nebo třeba vyhledat někoho blíže Vašemu bydlišti, pokud to k nám máte daleko. V bezpečném prostředí a s dalším pohledem byste mohla být v pochopení svých obtíží úspěšnější. Existuje mnoho způsobů, jak s těmito problémy pracovat. Myslím si, že ve Vašem případě by mohla být ideální kombinace psychoterapie, kde byste se snažili s terapeutem Vašim obtížím porozumět. Zároveň byste to, ale mohla propojit s formou opakovaného vystavování se nepříznivým situacím a postupnými malými kroky se snažila těmto situacím vystavovat.

 

Zde by mohlo být vhodné si sestavit seznam situací od bezpečné po nejvíc nepříjemnou situaci, kterou si dokážete v této souvislosti představit. Tento seznam by měl obsahovat alespoň 10 a více úrovní obtížnosti. Zkuste poté lehnout si v klidném bezpečném prostředí, zavřít oči a situaci si představit od nejlehčí a postupně a pomalu postupovat k těžším (toto cvičení se dá dobře propojovat s autogenním tréninkem, které můžete nalézt třeba na Youtube). Pokuste se v té situaci pokaždé setrvat tak dlouho, až pro Vás nebude ohrožující. Poté postupte k další obtížnější. Postupujte velmi pomalu, i když se posunete jen o jednu úroveň, je to úspěch. Zaměřte se během tohoto nácviku na klidné hluboké dýchání do břicha a nikam nespěchejte. Stejný postup můžete uplatnit i v reálném vystavování se situacím, kterých se bojíte. Začít od úkolů, které pro Vás nejsou příliš náročné, ale abyste stále posouvala svou laťku dále. Pro tyto postupy je vhodné mít nějakého partnera, který Vás bude podporovat a se kterým můžete sdílet vaše pokroky a případně zhodnotit, proč jste s něčím neuspěla. Zároveň je velmi důležité posoudit své aktuální možnosti, abyste si nedala hned příliš velké úkoly dřív, než na to budete opravdu připravená. Na to je ideální psychoterapeut, ale můžete k tomu využít i nějakou jinou blízkou osobu, u které vnímáte, že by pro takový účel mohla být vhodná a mohla by Vám pomoci dobře zhodnotit situaci. Velmi důležitá je zde trpělivost, jelikož se jedná o dlouhodobý proces. Zároveň se nezapomínejte po nácviku odměnit něčím příjemným. Vliv odměny je na překonávání vlastních strachů důležitý.

Přeji mnoho sil

Patrik
Poradna Therapia

 

V zajetí obav o zdraví

DOTAZ:

Dobrý večer,
obracím se na Vás s prosbou o radu, protože si už nevíme rady s mou maminkou. Co je korona, tak chodí jen do práce a z práce. K nám nechce jezdit a hledá stále výmluvy. Před měsícem se jí narodila druhá vnučka a stále ji neviděla, protože se bojí, ale čeho, to nevím a ona nejspíš to taky neví. Stále opakuje, že nás má ráda a chtěla by nás vidět, ale neví, jak to má udělat. Prý jsou nějaké pravidla, které nemůže překročit. Když se jí zeptám, jestli se bojí, že nás nakazí nebo my ji, tak odpovídá, že se bojí z obojího.

Doma nosí roušku, když někdo náhodou dojde k nim a nejlépe to vyžaduje i po nás – rodině. Nosí ji už i na dvoře, kde nikdo není. Samozřejmě se to odrazilo na jejím zdraví, má stále opary, kterých se nemůže zbavit. Už nechodí nakupovat, ani do přírody se psem. To musí tatínek. Bohužel to vyvrcholilo už tak, že musí být s ní doma, ale neumí vysvětlit, proč nechce, aby aspoň on jel na výlet, za vnučkama a ani vnučku, která byla její priorita číslo jedna, nechce vidět… Teda ona říká, že nás chce vidět, ale neví, jak to udělat atd…

Podle všeho, co jsem si četla, trpí maminka agorafobií. Mluvila jsem s ní o jejích stavech, aby mi vysvětlila a já pochopila, co cítí a prožívá, také jsem jí nabídla pomoc, že spolem zajdeme k odborníkovi – psychologovi, ale ona o tom nechce ani slyšet, stále opakuje, že je v pořádku, jen my jí nerozumíme. Chtěla bych se zeptat, jak pracovat s ní, aby aspoň se svými vnučkami žila jako před tím. Dceři těžko jde vysvětlit, že babička ji chce vidět, jen teď má hodně práce, přece jen jí bude šest let a už to vnímá. Je lepší pro její zdravotní – psychický stav, abychom ji ustoupili a netlačili na ní a raději jezdili jen za ní a nikam ji nenutili? Mám obavy, jestli vůbec v jejím stavu vnímá to, že ubližuje hlavně sobě. Byla vždy hubená, ale teď je ještě pohublejší, bledá. O nic nejeví zájem a to měla mnoho koníčků. Je možné, že už má i deprese, z toho jak se sama v sobě nevyzná. Budu ráda za jakoukoliv radu, protože k psychologovi ji nedostaneme a mám obavy, že se jednoho dne psychicky zhroutí. Předem děkuji za odpověď.

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,
předně děkuji za Vaši důvěru svěřit se s tímto dotazem. Je mi jasné, že je to pro Vás tíživá situace. Také si představuji, že možná jednak prožíváte obavy o svoji maminku i její zdraví a na druhou stranu můžete možná prožívat také zlost či lítost, že maminka nechce trávit čas se svojí vnučkou a „nefunguje“ jako dřív.

Koronavirová epidemie zacloumala psychikou mnoha z nás. Někdo tuto novou zkušenost prožívá lépe, někdo bohužel hůř a takto se může nahromaděný stres z obavy o zdraví zcela určitě projevit.

Zda Vaše maminka trpí agorafobií nebo něčím jiným asi takto nelze jednoduše určit. Mohou to být úzkosti, může to souviset s depresivními projevy, může jít o fobii. Jak se to přesně nyní nazve asi není tak podstatné a spíše důležité je, že maminka není v takovém ladění jako ji znáte a to, jak to konkrétně trápí ji.

Věřím, že je to těžké. Rozumové argumenty, že máte např. udělaný test nebo jste očkovaní, pravděpodobně Vaši maminku nepřesvědčí. Z toho, jak to popisujete, má strach opustit svoje bezpečné místo a požaduje ještě, aby s ní někdo byl (Váš tatínek), aby nebyla sama. Psychologická pomoc je na místě, nicméně pokud člověk sám nechce, je to poměrně obtížné. Vaše maminka může prožívat obavy, možná se bojí jít pro pomoc, že ji někdo označí za blázna, možná se bojí, protože neví, co to obnáší. To všechno je srozumitelné a v první řadě do toho člověka nejde nutit. V dnešní době lze vyřešit mnoho věcí již online, což by mohlo být pro Vaši maminku schůdnější. Zkuste jí to v tomto případě co nejvíce usnadnit, to znamená zkuste vyhledat nějakou psychoterapeutku (nejčastěji tyto fobie či strachy řeší Kognitivně behaviorální terapie – KBT, ale pomohou i jiné směry) nebo pro začátek třeba jen psychologické poradenství (psychologické poradenství je krátkodobého charakteru, jde spíše o podpůrné konzultace) a spolu jí zkuste zavolat a domluvit se na termínu. V každém krajském městě jsou také krizová centra, kam lze bez jakéhokoliv objednání zajít. Jde o ihned dostupnou konzultaci, kam může přijít kdokoliv se svým problémem.

Předtím se s maminkou však zkuste znovu ještě jednou pobavit. Zkuste mamince jen naslouchat, zeptejte se, co vlastně prožívá, snažte se ji co nejvíce pochopit a zároveň ji nepřesvědčujte, že jsou to nesmysly, co si myslí. Zároveň však také mluvte o sobě, řekněte, jak to máte vy, klidně řekněte, že o ni máte strach nebo že vás mrzí, že nechodí za vnučkami. To je také důležité. Vy totiž máte také svoje potřeby, svoji rodinu, o kterou potřebujete pečovat a mít na to sílu, zejména péče o malé miminko je velmi intenzivní. Tento problém však není Váš, je Vaší maminky a nikdo jiný to za ni vyřešit nemůže. Bohužel sama se musí rozhodnout, zda stav, ve kterém nyní žije, jí vyhovuje nebo s tím bude něco dělat. Netlačte proto na ni, jen jasně vymezte také svoje potřeby a pocity. Zároveň je důležité, aby maminka věděla, že jí pomůžete, pokud bude sama chtít, rozhodnutí je ale pouze na ní.

Věřím, že je to velmi těžké takto to udělat, nicméně pomoc mamince nabízíte, nenecháváte ji bez pomoci. Držím moc palce.

Klára
Poradna Therapia

 

Úzkostné stavy a poruchy paměti po prodělání Covid-19

Dotaz: Dobrý den, posledních pár měsíců zažívám velmi divné stavy. Vše začalo v září, kdy jsem onemocněla koronavirem. Měla jsem lehký průběh, týden horečky a ztratila jsem chuť a čich. Zhruba měsíc po vyléčení jsem ale začala pociťovat divné stavy úzkosti. Několikrát denně mi nekontrolovatelně bušilo srdce a u toho jsem cítila nesnesitelnou úzkost, všeho jsem se bála a byla jsem roztěkaná. Úzkosti přicházely nekontrolovatelně například když jsem jela v autobuse nebo jsem seděla doma na gauči. Reálně jsem však neměla, čeho se bát, nic špatného se mi v tu chvíli nedělo. Postupně jsem začala pociťovat problémy s pamětí, měla jsem problém porozumět složitějším větám, což mi značně ztěžovalo studium na VŠ. Začala jsem mít problémy se zvládáním školy i běžného života, nedokázala jsem se na nic soustředit, cítila jsem tlak v hlavě a měla jsem pocit jakési mlhy. Nutno podotknout, že jsem před onemocněním byla velmi chytrá a bystrá. Začala jsem mít problémy s komunikací a svět se pro mě najednou stal hrozně hektický. Nezvládala jsem každodenní činnosti, bylo pro mě velmi těžké například někomu odepsat na mobilu. Takové stavy trvaly cca do prosince, kdy jsem kvůli zkouškovému začala brát piracetam a další volně dostupné léky na problémy s pamětí. Prášky mi trochu pomohly, díky nim jsem zvládla napsat bakalářku, brala jsem je zhruba 3 měsíce a poté jsem je vysadila. Problémy se ale vrátily a já je opět nasadila, nyní vyšší dávku, jelikož jsem se bála, že budu opět tak “mimo a hloupá”, jako dřív. Brala jsem cca 3-4 prášky denně, předtím pouze 1-2. Začala jsem mít hrozné deprese, motala se mi hlava a měla jsem vidění jako opilá, celkově jsem byla úplně mimo, nebyla jsem schopná normální konverzace. Celé dny jsem proležela a byla jak chodící mrtvola. Vše mě rychle naštvalo, musela jsem si vypínat upozornění na telefonu a přestala jsem komunikovat se světem. Z mého okolí mé stavy nikdo nepochopil, neměla jsem se ani komu svěřit. Jen jsem věděla, že nejsou normální, jelikož jsem neustále žila jako ve špatném snu. Spoustu večerů jsem probrečela a nevěděla jak dál. Byla jsem mimo, agresivní vůči svému okolí, plačtivá, měla jsem pocit, že už dál nemůžu, že mě nikdo nechápe, nikdo mi neporadí. Byla jsem schopná celé dny prospat, ztratila jsem o vše zájem, nic mě nebavilo, začala jsem spíše přežívat než žít. V průběhu těchto stavů jsem zažívala i osobní trable v životě, několikrát jsem se stěhovala, neměla nikde své bezpečí doma, do toho jsem cítila tyto pocity úzkosti, problémy s pamětí aj. Začala jsem kvůli tomu mít trable s přítelem, který mé problémy nepochopil, a to ty stavy ještě zhoršovalo. Čekala jsem od něj pomoc a pochopení, místo toho jsem dostala jen nespočet hádek, fyzických i psychických útoků a pojmenování “blázen”. Tyto divné stavy přicházejí dodnes ve vlnách, někdy si myslím, že jsem již ze všeho venku, ale pak se vše vrátí a já nejsem schopna normálně fungovat. Dodnes jsem nebyla schopna dojít k lékaři (nevím ani k jakému, zda neurologii nebo psychiatrii/psychologii), jelikož nezvládám ani normální život, natož abych vzala telefon, někam se objednala a někam dojela.

Výše popsané stavy trvají již 8 měsíců. Také mě tíží termín státnic, který se neúprosně blíží a já vím, že je v tomto stavu (i z hlediska paměti) nejsem schopna zvládnout, ba dokonce ani teď lítat po doktorech a řešit můj stav. Také jsem si všimla, že na mě jinak působí omamné látky, například když jsem požila malé množství alkoholu, byla jsem spíše mimo a měla jsem několikahodinové okno. Je tedy možné, že mi koronavirus způsobil nějaké poruchy mozku a následné braní piracetamu v kombinaci s psychickým vypětím a neporozuměním mého okolí nějakou psychickou poruchu? Děkuji za jakýkoliv názor a radu.

 

Dobrý den,

Děkuji za důvěru a otevřenost, se kterou jste se obrátila na naši poradnu.

Vámi popsané stavy na mě působí velmi závažně. Procházela jste a procházíte těžkými stavy, které musí být náročné zvládat sama, a ještě s nepochopením okolí, od kterého potřebujete v těchto chvílích podporu a pochopení nejvíce. I přes Vámi popsané potíže a „neschopnost“ normálně fungovat v každodenním životě z Vás cítím určitou vnitřní sílu a chtíč se se svými těžkými stavy „poprat“ a nepodléhat jim, což považuji za důležitý základ, dobrou výchozí pozici na cestě za cítěním se lépe.

Když se u Vás poprvé objevily úzkosti, tedy zhruba týden po onemocnění koronavirem, dělo se v té době nebo v době předcházející ještě něco jiného ve Vašem životě? Nějaké významné události, které Vás nenechaly klidnými? Příčiny úzkostí jsou většinou hlouběji a často sahají do minulosti. Předtím, než jste onemocněla koronavirem, jak byste popsala svoje vnitřní prožívání? Měla jste úzkostné tendence běžně v životě? Také přemýšlím, samo koronavirové onemocnění a především mediální „masáž“, jaká v posledním roce probíhá v českých médiích, myslím tím neustále strašení a zprávy týkající se skoro pouze koronaviru… každý den počty nově nakažených, počty mrtvých, a to jak v ČR tak ve světě… všechno toto je sama o sobě obrovská zátěž, která se z médií valí. Pokud člověk dlouhodobě žije pod takovýmto tlakem, přirozeně to mění jeho prožívání na úzkostnější, jelikož je pod neustálou „palbou“ médií. Dále, jak píšete, že jste v průběhu posledních 8 měsíců do toho všeho prožívala i náročné osobní situace, jako nepochopení a nepodpora od přítele, jež mi přijde jako velmi zásadní; stěhování, při kterém člověk ztrácí bezpečný pocit domova a musí si ho vybudovat v novém, z počátku neznámém místě; dále školní povinnosti. Působí to na mě, že se Vám v životě odehrává opravdu spousta náročných situací a změn, do kterých člověk musí vynaložit určité úsilí, aby se dokázal adaptovat.

Co se týče Piracetamu, lék jako takový dle mnoha studií nemá výrazné a časté vedlejší účinky, avšak i tak jsou mezi vedlejšími účinky uvedeny mimo jiné úzkosti, deprese, nervozita, podrážděnost a další. Takže teoreticky tento lék může mít podíl na tom, jak se aktuálně cítíte.

Vím, že píšete, že nejste schopna zavolat lékaři či jinému odborníkovi. Rozumím, že něco udělat se zdá v těchto stavech až nemožné. Ale jak jsem psala výše, Vaše slova a popis stavů na mě působí velmi tíživě. Myslím, že by Vám mohl velmi pomoct psychoterapeut, který by Vás vyslechl a který by Vás podpořil na cestě za tím, abyste se cítila lépe. Společně byste hledali souvislosti a příčiny Vašich stavů, on by Vám dával podněty k zamyšlení a snažil se trpělivě pomoct zorientovat se ve Vaší situaci. C
Myslím, že jeho podpora pro Vás bude stěžejní, vzhledem k náročnosti Vaší situace. Můžete se např. zkusit obrátit na některého z mých kolegů z poradny Therapia, v současné době se umožňuje terapeutické sezení i online. Také existuje možnost docházet k psychoterapeutovi na náklady zdravotní pojišťovny. V tomto případě je potřeba si vyhledat psychoterapeuta, který bude mít na webu uvedeno, že pracuje pro zdravotní pojišťovny a zjistit, zdali jeho služby pokrývá konkrétně Vaše zdravotní pojišťovna.

Na závěr bych chtěla zmínit, že je v pořádku a normální, necítit se dobře a mít psychické potíže. Psychika nám tímto většinou naznačuje, že se něco děje, že bychom něčemu měly věnovat pozornost, v sobě samých. V dnešní době je běžné, když se člověk cítí fyzicky špatně, a i když má dlouhodobé fyzické potíže. S psychikou se může dít to podobné, člověk se může necítit psychicky dobře a neznamená to nutně, že je „mimo“ či „blázen“.

Přeji Vám, abyste dokázala najít příčiny Vašich stavů a aby se Vám brzy ulevilo! Držím moc palce. Kdybyste cokoli potřebovala, pište, jsem tu pro Vás.

S pozdravem,
Nikola
Poradna Therapia