Příspěvky

Rodičovství ve starším věku

Dotaz:

Dobrý den,

s partnerem jsme plánovali rodinu, párkrát jsme navštívili centrum asistované reprodukce, ale bez úspěchu (potrat, mimoděložní těhotenství apod.) V mezidobí se příteli stala nehoda, ochrnul a zůstal na vozíku. Protože potřebuje 24 hod. péči, odstěhoval se aby měl celodenní péči. Děťátko by i nadále chtěl, více méně kvůli mě, abych byla šťastná, když prý vidí, jak se rozzářím, když vidím malé děti.
Kvůli přítelovo zranění by připadalo v úvahu pouze oplodnění s darovaným embryem… To byla první psychická zátěž, přijmout to, že děťátko by nebylo ani jednoho z nás … souhlasila jsem, podstoupila jsem i tuto možnost, ale opět se záporným výsledkem. V současné době mi byla nabídnuta možnost, podstoupit ještě jednou umělé oplodnění s darovaným embryem. Když poslední pokus nedopadl, obrečela jsem, že nikdy mít děti nebudu, jakžtakž jsem se s tím smířila, ale teď když mi nabídli ještě jednu šanci, tak nad tím přemýšlím, nespím a představuju si co bude, jak bych to všechno sama zvládla a zda mám tuto možnost využít či nikoliv. Je mi už 46 let, budu na všechno sama a bojím se budoucnosti. Možná, že to miminko už ani nechci…. Sama ale zůstat taky nechci. Já se v sobě prostě nevyznám a nemám si s kým o tom promluvit, poradit…. vím, že rozhodnutí bude na mě, ale kamarádka s dětma si sotva může představit život bez dětí, jako kamarádka bez dětí mi nemůže poradit, co by kdyby. Jak poznám co vlastně chci?!. Říkám si, že když o tom vůbec přemýšlím , že možná v podvědomí vím, že děťátko už ne, na druhou stranu dostat dítko do rukou … Nevím zda jsem se správně vyjádřila …. Děkuji za Váš názor.

Odpověď:

Dobrý den,

V první řadě se omlouvám za pozdní odpověď.

Dále děkuji za odvahu, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Vaše zpráva na mě působí velmi těžce. Jako žena tuto tématiku prožívám vcelku intenzivně a velmi mě mrzí trápení a potíže, které se Vám vyskytují v souvislosti s touhou otěhotnět. Myslím, že je dobře, že jste vyhledala psychologickou pomoc, jelikož zátěž, kterou v souvislosti s problémy otěhotnět, návštěvami reprodukčního centra, ale i nehodou a ochrnutí partnera prožíváte, musí být obrovská. Je přirozené, že téma těhotenství a nyní oplodnění darovaným embryem v pozdějším věku přináší spoustu otázek a obav. Takže rozumím tomu, že z toho máte strach a plnou hlavu myšlenek, co dělat a jak se rozhodnout.

Vaše slova ohledně touhy otěhotnět na mě působí ambivalentním dojmem. Mám k tomu takovou fantazii, jako byste měla v sobě velký pytel plný obav a důvodů “proč ne”, který je větší než pomyslný pytel “proč ano”. Také mám k tomu fantazii, jako byste možná cítila tlak společnosti na ženu, aby se stala matkou. Možná se pletu, jde jen o fantazii. Chtěla bych ale podotknout, že v současné době je stále častějším fenoménem rozhodnutí ženy nemít dítě. Pokud to tak žena doopravdy z jejího nitra cítí, že to tak chce a že by nebyla jako matka šťastná, myslím, že je to tak v pořádku.

Také z Vašich slov trochu cítím, jako by partner neměl zájem o dítě jako takové, ale jeho motivací by bylo udělat Vás šťastnou. Což je na jednu stranu hezké, že myslí na Vás a na to, abyste Vy byla šťastná. Na druhou stranu to na mě působí tak, že on sám být otcem nechce. Při rozhodnutí mít dítě vnímám jako důležitý faktor rozhodnutí obou partnerů a chtíč to dítě společně mít a vychovat. Jak jeho postoj vnímáte vy? Rozumím, že nyní po nehodě se možná partnerův postoj změnil. Ale jaký byl ten postoj předtím? Byl výrazně odlišný?

Když přemýšlím nad otázkou, kterou si pokládáte, tedy zda li to dítě vůbec chcete nebo ne, napadá mě na Vás pár otázek… co pro Vás znamená “mít dítě”? Jak jste si toto období představovala dříve a jak si ho představujete nyní? Co by pro Vás ono dítě znamenalo? Jak si představujete, že byste spolu trávili čas a jak byste se mu věnovala? Jak si představujete sebe samou jako matku? Napadá Vás něco ve spojitosti s těhotenstvím a představou sebe samé jako matky, z čeho máte strach a z čeho máte naopak radost? Co Vás vedlo k tomu čekat s miminkem až na pozdější věk? Kariéra, problémy v partnerství nebo něco jiného? Zkuste se nad tím prosím zamyslet.

Vzhledem ke složitosti situace a tomu, že stavy, které prožíváte, musí být opravdu tíživé, si myslím, že bude zapotřebí podpory odborníka, tedy psychoterapeuta, který Vás bude doprovázet na Vaší cestě, bude Vám poskytovat nejrůznější podněty k zamyšlení, bude Vás podporovat a držet v těžkých situacích. Bude na to prostě s Vámi. Jeho pomoc pro Vás může být stěžejní. Můžete se zkusit obrátit např. na některého z mých kolegů v poradně Therapia, viz https://koucink-psychoterapie.cz/…-2/ . V případě, že by se Vám aktuálně přitížilo a potřebovala byste okamžitou pomoc, v ČR existuje mnoho bezplatných nonstop krizových linek, kde Vám je vždy k dispozici krizový intervent, který Vás rád vyslechne a pomůže v aktuální krizi. Zde máte k dispozici link s bohatým seznamem těchto možností: https://www.capld.cz/…cr/ .

Ať se rozhodnete jakkoli, věřím, že to bude to správné rozhodnutí, pokud budete poslouchat svou intuici a sebe sama. Přeji Vám mnoho štěstí.

S pozdravem,

Nikola
Poradna Therapia

Jak mohu pomoci člověku v depresi?

Dotaz: Dobrý den,
chci se zeptat, jak bych mohla pomoci nebo jak se mám chovat ke svému švagrovi. Švagr byl ženatý s mojí sestrou 17 let a mají 2 děti (16,13 let). Před 2 lety nám sestra oznámila, že se zamilovala a opouští švagra, rozvedli se a mají střídavou péči o děti. On se sesypal a začali mu deprese (navštěvuje psychiatra a bere nejaka antidepresiva). Předminulý rok na podzim přestal pracovat, protože nebyl schopný ani vstát do práce (pracuje jako právník). V lednu minulý rok zase začal chodit do práce, bylo to celkem lepší. Na konci ledna měl covid a od té doby se to vrátilo zase do té nejhorší fáze. Nemůže zase pracovat, není schopen vstát z postele, sedí a kouká. Když na něj mluvíte, tak kouká skrz Vás. Chci se zeptat, jak mu já, moje máma a děti mohou pomoc, jak se k němu máme chovat? Máme ho nutit k nějaké aktivitě, vymýšlet mu program? Nebo ho máme nechat být? Předem moc děkuji za odpověd. Zuzana H.

Odpověď:

Dobrý den Zuzano,

některé lékařské studie dávají do spojitosti větší psychiatrické problémy po prodělání covidu případně zhoršení již zaléčených psychiatrických obtíží. Pokud příznaky, které popisujete stále trvají, obávám se, že sami jen málo můžete pomoci. Doporučil bych Vám dostat švagra k jeho psychiatrovi a znovu nastolit medikaci, kterou mohl pravděpodobně zcela přestat užívat. V takovém případě by pro vás největší pomoc, kterou můžete poskytnou je mu dohodnout termín u jeho ambulantního psychiatra, na schůzku ho doprovodit/ dovézt a zkusit ho k ní i motivovat. Příznaky, které popisujete se jeví jako těžší forma deprese a v takovém případě jen na velmi málo podnětů bude reagovat.Můžete mu zkoušet vymýšlet malé drobné aktivity. V případech těžké deprese si jen vyčistit zuby je důvod k oslavě, takže mějte na paměti, že i nejmenší aktivita je úspěch. Kdybyste ho nechali zcela být, jeho stav se bude dlouhodobě zhoršovat, kdy bude v lepším případě nezbytná psychiatrická hospitalizace. U depresí je zvýšené riziko sebevražedných pokusů. V případě, že by o tom váš švagr například začal mluvit doporučuji to nebrat na lehkou váhu a vyhledat odbornou pomoc. Jako klíčová se mi nyní zdá konzultace s jeho psychiatrem.

Přeji hodně štěstí

Patrik

Jak se mám vypořádat se strachem z války?

Dotaz:

Dobrý den,
poslední dobou se potýkám se zvláštními pocity. Od té doby, co hrozí válka v Evropě, se nedokážu na nic soustředit. Promítá se mi to do běžného života, odkládám povinnosti do práce, do školy, přítelkyni se také moc nevěnuji. Stále jsem duchem nepřítomný a tak trochu celkově paralyzovaný. Přemýšlím o tom, co bude dál. Mé klasické každodenní problémy mi přijdou malicherné v porovnání s tím, že bych tu třeba zítra vůbec nemusel být. Zanedbávám sebe a všechny ve svém okolí. Jsem pohlcený situací ve světě a nemohu z toho ven. Všude kolem mě se o tom mluví. V televizi, na internetu, dokonce i vždy, když s někým jsem, tak se o tom mluví. Kvůli tomu jsem v neustálém strachu a nejistotě, se kterou si nevím rady. Zároveň mi přijde hloupé si na něco stěžovat, když jsou tu lidé, kteří mají skutečné problémy a třeba bojují o život. Prosím o radu, jak se s touto situací vypořádat?

Odpověď:

Dobrý den,
děkuji Vám za odvahu, se kterou sdílíte takto těžké téma. Předem bych Vás chtěl podpořit v tom, že si nějakou formou říkáte o pomoc a sdílíte své pocity, které ve Vás současná situace v Evropě vyvolává. To, že zrovna nebojujete na bitevním poli ale neznamená, že nemáte právo cítit se špatně. To, co popisujete, v současnosti zažívá mnoho lidí, i když jsou vzdálení od bojů mnoho kilometrů.
Stres z války bývá paralyzující a mnohdy se mu nelze účinně bránit. Každý člověk má své strategie, jak se vyrovnává se strachem, stresem a nejistotou. Úzkost může prohlubovat každodenní expozice velkému množství negativních informací, kterým jste vy pravděpodobně vystaven. A proto bych Vám doporučil najít si takové množství informací, díky kterému budete mít přehled o aktuálním dění, ale zároveň Vás nepohltí. I když se tyto informace na nás hrnou z každého směru, stále jsme to my, lidé, kteří mají kontrolu nad tím, jaké zprávy a kdy je konzumují. Doporučil bych vám na sociálních sítích omezit možnost výskytu zpráv určitého typu (skrýt příspěvek, vypnout notifikace) a pečlivě vybrat zdroje, ze kterých budete tyto zprávy číst. Omezením zdrojů v počtu a přidáním na jejich kvalitě můžeme docílit toho, že nás nebudou zahlcovat protichůdné informace, které naši nejistotu ještě prohlubují.
Ve vašem případě by mohlo být dobré si určit čas, kdy budete tyto zprávy číst. Určit si hodinu například v podvečer, kdy se tomuto tématu budete věnovat, by vám mohlo pomoci být po zbytek dne přítomným ve svém běžném životě, se svou rodinou nebo přítelkyní, při práci nebo ve škole.
Ve svém dotazu jste zmínil, že když jste někde mezi lidmi, tak bývá často tématem právě situace v Evropě. Doporučil bych Vám se svými blízkými či kamarády sdílet své pocity, které ve Vás situace vyvolává. Z Vašeho dotazu mám dojem, že jste teď v této situaci tak trochu sám, pohlcený svým strachem a nejistotou. Sdílení těchto pocitů může pomoci je zmírnit. Zároveň se můžete od ostatních dozvědět, jak situaci zvládají, a třeba Vám mohou doporučit i nějaké strategie, které jim pomáhají situaci zvládat lépe. V každém případě je i v pořádku se nechtít o tomto tématu bavit.
Je naprosto přirozené se bát o sebe a své blízké. Stres je přirozená reakce. Je adaptací na ohrožení a člověku z evolučního hlediska umožňuje přežít. Mozek má tendence získávat ze svého okolí co nejvíce informací o možném ohrožení a na základě toho se pak chová. V případě že tyto informace přicházejí neustále, pak může docházet k takovým stavům mysli, které vy popisujete. V těchto případech je lepší se zabývat tím, jak skrze sebe nechat stres projít, aby nás nepoškodil než tím, jak se mu bránit.
Také může být prospěšné se aktivně zapojit do pomoci Ukrajině. Existuje mnoho organizací zastřešující různé způsoby pomoci, například dobrovolnickou činnost či materiální nebo finanční pomoc. Způsobů je mnoho, a pomoci může každý podle svých možností.
Věřím, že se Vám podaří najít způsob zdravé konzumace informací o aktuálním dění, a že Vám to umožní zůstat více u sebe, u svých zájmů a potřeb.

Jaromír

Jak reagovat na pasivní agresi

Co je pasivní agrese?

Pasivní agrese se zásadně liší od agrese jako takové. Agrese je zjevná a čitelná. Agresivní člověk nijak neskrývá, že je agresivní. Zcela zjevně vyhrožuje nebo křičí nebo jinak prosazuje svou moc nad druhým.

Pasivní agrese je oproti tomu skrytá forma agrese. Používají ji lidé, kteří se obávají jít do otevřeného konfliktu. Navíc se vnímají spíš jako oběti než jako agresoři. V komunikaci používají výčitky, ironii, plané sliby, manipulace nebo se urazí či mlčí. Tímto skrytým způsobem se vás snaží dotlačit k tomu, abyste se zachovali tak, jak potřebují. Je to velmi podobné manipulaci. Projevy pasivní agrese jsou různorodé. Například, když po vás pasivně agresivní člověk něco chce a vy odmítnete, může se třeba urazit nebo se začít cítit jinak ublíženě. Tím ve vás pravděpodobně vyvolá pocit viny, aniž byste ve skutečnosti udělali něco zlého. Zejména člověk, který má k pocitům viny sklony začne v té chvíli pochybovat, jestli nebyl „zlý“ nebo moc přísný nebo náročný. Jestli své odmítnutá neřekl moc „ošklivě“ nebo jestli je vlastně nutné, aby odmítal..vždyť mu to vlastně nic neudělá.Tímto způsobem si pasivně agresivní člověk vymaňuje své potřeby a to i ty, na které nemá právo.

Další příklady pasivní agrese?

 

Znáte situace s někým ze svých blízkých, kdy se mu obáváte říct něco nepříjemného, protože se na několik hodin nebo dní urazí nebo s vámi přestane mluvit? Pak jste se setkali s pasivně agresivním člověkem. Cítíte se vedle svého blízkého nepříjemně, protože máte pocit, že vás často uráží nebo shazuje, ale když na to poukážete poníží vás argumentem, že jste nějaká citlivka, že to byla jenom legrace..?Pak je to pasivní agrese.

Slibuje vám opakovaně váš partner spoustu věcí, ale neplní je? Pak je to pasivní agrese.

 

Pasivní agrese se vždy skrývá za něco „dobrého“. Přeci se nemůžete zlobit na člověka, který se jen snaží dělat legraci nebo člověk, který nemluví a nic mu není, je přeci jen unavený. Nebo člověk, která vás nerespektuje, ale dělá to přeci proto, že to s vámi myslí dobře ..(jako třeba nevhodné rady či zásahy do vašeho života od vaší maminky nebo tatínka).

 

Proč lidé používají pasivní agresi?

Pasivně agresivní člověk tak jedná z důvodu, že se zbavuje zodpovědnosti za svoje činy. Neumí jednat otevřeně, kdy by byl nucený přiznat, tohle se mi nelíbí, tohle potřebuji, tohle nechci, protože by to pak mělo své důsledky. Příkladem může být žena, která vyčítá muži, že se špatně obléká nebo, že chodí často s kamarády, ale ve skutečnosti už jí dlouhodobě nevyhovuje soužití s jejím partnerem. To by však mělo důsledky, kdyby to vyslovila nahlas. Možná by se i rozešli a na to třeba taková žena nemá odvahu.

 

Pasivně agresivní člověk nikdy nepřizná, že je agresivní

 

Lidé, co se přiklání v komunikaci k pasivní agresi neumějí dobře komunikovat svoje potřeby a emoce. Tento vzorec chování se často vytvářel už v jejich dětství, kdy mohl jeden z rodičů být pasivně agresivní a dítě to tak „okoukalo“ a zvnitřnilo si to jako způsob komunikace. Další z možností (nebo jejich kombinace) je, že dítě samo bylo v takové rodině nějak potlačováno ve svých potřebách a projevech pocitů či nespokojenosti. Pokud matka dítěte reaguje ublíženě, uraženě nebo naštvaně, pokaždé nebo často, když dítě projeví nespokojenost nebo jinou potřebu, dítě se naučí potřeby neprojevovat čitelně. Začne se potlačovat. V potlačování pak pokračuje i v dospělosti ve svých vztazích.Tam se vlastně začne oprávněně cítit ublíženě. Často se dospělý, který se potlačuje dostává do pocitu frustrace ve vztahu, kdy si zbytečně neřekne o své potřeby. Často používá slova jako „ne, to je v pohodě, mě to nevadí, jasný, to počká, nemám nic důležitého apod. To má však svoje důsledky, protože pak očekává i od druhých, že potlačí své potřeby, respektive, že je nebudou mít. Pokud najednou něco druzí odmítnou, cítí se „oprávněni“ reagovat ublíženě.

Jak na ni reagovat?

Popište, co vidíte a co to s vámi dělá. Příkladem může být, že odmítnete nějakou pomoc vaší maminky a ona se urazí a přestane s vámi mluvit. Vaše reakce může být „vidím, že si se mnou potom, co jsem odmítla tvou pomoc přestala mluvit. Všimla jsem si, že to děláš opakovaně“. Není mi to příjemné, mám pak strach ti něco příště odmítnout.

V tom lepším případě zareaguje rodič otevřeně a je možné, že si své reakce nebyl ani vědom a omluví se. V horším případě bude s pasivní agresí pokračovat…“ty seš nějaká citlivá, furt na mě něco vidíš, vždyť ti vůbec nic nedělám“. V takovém případě si je daná osoba vědoma své pasivní agrese a nehodlá to druhé straně ulehčit svou otevřeností. Tento se rodič dostal do role oběti a cítí se tak (ač neoprávněně, protože máte právo odmítat). V tomto případě je dobré reagovat na odpověd rodiče stejně jako na manipulaci, tedy NEVYSVĚTLOVAT a NEÚTOČIT, ale brát jako bernou minci ne, to co je „cítit“ z rodiče (tedy naštvání), ale slova, která říká.Vaše odpověd by tedy mohla být „aha, tak to jsem si asi špatně přečetla ve tvým chování, tak to je fajn“.Po takové odpovědi je jasné, že jste se na pasivní agresi nenachytali a přestává její účinek fungovat.

 

Nevysvětlujte ani neútočte….uvědomte se, že se vás pasivně agresivní člověk snaží dostat do role agresora, protože on sám se cítí jako oběť

 

Zkuste si uvědomit, že pasivně agresivní člověk vás chce naštvat a vyvolat ve vás frustraci, protože se sám cítí ublížený. Neberte tedy jeho útoky doslova a vážně,přestože je to těžké. Ve chvíli, kdy se naštvete a budete pravděpodobně reagovat výbušně pasivně agresivní zůstává v klidu.Často používá věty jako „co tu na mě křičíš,jsi agresivní, nejsi  normální, vidíš kdo tu má problém?Ty jsi tak přecitlivělý!Nedá se ti nic říct!“

Nikdy s pasivně agresivním člověkem nezačínejte hádky!Nikdy nevyhrajete.

Zejména s pasivně agresivním člověkem, stejně tak i s jedincem, který manipuluje je potřeba si pevně nastavit hranice a dodržovat je. Zejména v těchto dvou případech je to často velká zkouška trpělivosti, protože od manipulativních nebo pasivně agresivních lidí dochází opakovaně k jejich narušování. Budete tedy nuceni si hranice opakovaně udržovat a zpevňovat. Domluvíte se třeba s rodiči, že nebudou vašemu dítěti dávat sladké. Oni to před vámi se sebezapřením dodrží, ale sladké dávají nadále vašemu dítěti „potají“. Pokud se ohradíte, znovu se můžete dostat do pozice „agresora“ – vždyť je to jenom sladké, ať dítě taky něco užije, pořád něco máš.Pasivně agresivní člověk nedokáže připustit v situaci svou zodpovědnost a má tendence v druhých vyvolávat pocit viny a sebe dávat do pozice dobráka a oběti.

 

Pasivně agresivní člověk byl ve své rodině často nedoceněný a kritizovaný nebo nějak emočně potlačený. Abyste mu porozumněli, zkuste si uvědomit, proč takto reaguje. To však neznamená, že mu pasivní agresi máte v komunikaci odpouštět a umožnit mu vás opakovaně nerespektovat. Pasivně agresivní člověk má také často pocit, že nemá možnost volby, že to, co si nevyjedná svou skrytou agresí nebo manipulací by nedostal. V partnerství si takový člověk může třeba mylně myslet, že nad ním má druhý moc. A tak nemá odvahu jednat otevřeně a žádat o věci otevřeně (to je jeho historická zkušenost z dětství, že to nikam nevedlo..).

Pasivně agresivnímu člověku chybí pocit zodpovědnosti za sebe, zároveň ji ale neumí převzít a má pocit bezmoci, tak skrytě útočí

Předejte mu tedy zodpovědnost – jak by sis to představoval ?Co bys pro to mohl udělat ty? Velkým paradoxem je, že pasivně agresivní má strach, že nad ním má jeho okolí moc, ale na druhou stranu se obává převzít kormidlo a vést si svůj život sám a nést za něj zodpovědnost. Takže to opět nechává na svém okolí a pak je naštvaný, že to není podle jeho přestav.

Právě tohle je silný signál, pokud na vás váš partner nechává téměř všechna rozhodnutí a pak je naštvaný, že s tím není spokojený, může jít o pasivně agresivní jednání.

 

Tereza Malimánková

Vedoucí poradny Therapia

 

Bojím se mluvit

DOTAZ:

Dobrý den,

obracím se na Vás s prosbou o radu. Mám problém, který nejspíš trápí mnoho dalších, ale myslím, že u mě zachází poněkud do extrému. Jedná se o mluvení před větším počtem lidí. Asi by mi to přišlo běžné, kdybych měla takový „blok“ například jen při prezentacích či důležitých zkouškách… Jenže já jej mám stále, i při zcela běžných příležitostech.

V rámci výuky mluvím pouze v případech, kdy mě někdo přímo osloví, nezapojuji se do skupinových prací… nejspíš ze strachu, abych neřekla nějakou blbost, abych se neztrapnila, prostě aby mě ostatní nehodnotili… Mám obecně problém se sebedůvěrou a vždycky mi připadalo, že jsou spolužáci chytřejší, kreativnější, sečtělejší, povolanější, a moje nápady mi vůči těm jejich připadají banální, tak si je raději nechávám pro sebe, pokud vůbec nějaké mám… A nejvíce mě na tom trápí, že se tenhle blok projevuje i v komunikaci s kamarádkami – nejlépe se cítím jen ve dvou, maximálně ve třech, ale jakmile se nás sejde více, už mám problém zapojovat se do hovoru. Stejně tak je to i v práci. Jediná skupina lidí, před kterou jsem se vždy cítila komfortně, jsou děti. S těmi jsem vždy zvládala komunikovat a vést je bez jakýchkoliv větších obtíží. Ale jakmile je přítomná některá z kolegyň, opět přichází ten pocit, že něco dělám špatně, nebo minimálně ne tak dobře jako ony, že mě někdo hodnotí atd.

Mám nějaké teorie, týkající se vlastní osobnosti a mé minulosti, které by mohly být příčinou těchto bloků… Ale přesto jsem zatím nepřišla na způsob, jak je překonat. Máte nějaký nápad, jakým způsobem by se na tom dalo pracovat?

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

jako důležité vnímám, že o svém problému přemýšlíte v širších souvislostech a snažíte se Vašemu problému porozumět a hledat příčiny v minulosti. Tyto obtíže mohou relativně snadno vzniknout v dětství, kdy se staneme například terčem posměchu ve větší skupině, zažijeme nějakou trapnou situaci na veřejnosti, nebo nepředvedeme výkon, jaký bychom si přáli. Tyto obtíže mohou být také spojeny s vysokými nároky na sebe a nedůvěrou ve vlastních schopnosti.

 

Myslím, že by pro Vás v tomto případě mohlo být užitečné využít nějaké osobní konzultace s psychoterapeutem či terapeutkou – můžete se zkusit podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz, jestli by vám vyhovoval někdo z týmu naší poradny, nebo třeba vyhledat někoho blíže Vašemu bydlišti, pokud to k nám máte daleko. V bezpečném prostředí a s dalším pohledem byste mohla být v pochopení svých obtíží úspěšnější. Existuje mnoho způsobů, jak s těmito problémy pracovat. Myslím si, že ve Vašem případě by mohla být ideální kombinace psychoterapie, kde byste se snažili s terapeutem Vašim obtížím porozumět. Zároveň byste to, ale mohla propojit s formou opakovaného vystavování se nepříznivým situacím a postupnými malými kroky se snažila těmto situacím vystavovat.

 

Zde by mohlo být vhodné si sestavit seznam situací od bezpečné po nejvíc nepříjemnou situaci, kterou si dokážete v této souvislosti představit. Tento seznam by měl obsahovat alespoň 10 a více úrovní obtížnosti. Zkuste poté lehnout si v klidném bezpečném prostředí, zavřít oči a situaci si představit od nejlehčí a postupně a pomalu postupovat k těžším (toto cvičení se dá dobře propojovat s autogenním tréninkem, které můžete nalézt třeba na Youtube). Pokuste se v té situaci pokaždé setrvat tak dlouho, až pro Vás nebude ohrožující. Poté postupte k další obtížnější. Postupujte velmi pomalu, i když se posunete jen o jednu úroveň, je to úspěch. Zaměřte se během tohoto nácviku na klidné hluboké dýchání do břicha a nikam nespěchejte. Stejný postup můžete uplatnit i v reálném vystavování se situacím, kterých se bojíte. Začít od úkolů, které pro Vás nejsou příliš náročné, ale abyste stále posouvala svou laťku dále. Pro tyto postupy je vhodné mít nějakého partnera, který Vás bude podporovat a se kterým můžete sdílet vaše pokroky a případně zhodnotit, proč jste s něčím neuspěla. Zároveň je velmi důležité posoudit své aktuální možnosti, abyste si nedala hned příliš velké úkoly dřív, než na to budete opravdu připravená. Na to je ideální psychoterapeut, ale můžete k tomu využít i nějakou jinou blízkou osobu, u které vnímáte, že by pro takový účel mohla být vhodná a mohla by Vám pomoci dobře zhodnotit situaci. Velmi důležitá je zde trpělivost, jelikož se jedná o dlouhodobý proces. Zároveň se nezapomínejte po nácviku odměnit něčím příjemným. Vliv odměny je na překonávání vlastních strachů důležitý.

Přeji mnoho sil

Patrik
Poradna Therapia

 

V zajetí obav o zdraví

DOTAZ:

Dobrý večer,
obracím se na Vás s prosbou o radu, protože si už nevíme rady s mou maminkou. Co je korona, tak chodí jen do práce a z práce. K nám nechce jezdit a hledá stále výmluvy. Před měsícem se jí narodila druhá vnučka a stále ji neviděla, protože se bojí, ale čeho, to nevím a ona nejspíš to taky neví. Stále opakuje, že nás má ráda a chtěla by nás vidět, ale neví, jak to má udělat. Prý jsou nějaké pravidla, které nemůže překročit. Když se jí zeptám, jestli se bojí, že nás nakazí nebo my ji, tak odpovídá, že se bojí z obojího.

Doma nosí roušku, když někdo náhodou dojde k nim a nejlépe to vyžaduje i po nás – rodině. Nosí ji už i na dvoře, kde nikdo není. Samozřejmě se to odrazilo na jejím zdraví, má stále opary, kterých se nemůže zbavit. Už nechodí nakupovat, ani do přírody se psem. To musí tatínek. Bohužel to vyvrcholilo už tak, že musí být s ní doma, ale neumí vysvětlit, proč nechce, aby aspoň on jel na výlet, za vnučkama a ani vnučku, která byla její priorita číslo jedna, nechce vidět… Teda ona říká, že nás chce vidět, ale neví, jak to udělat atd…

Podle všeho, co jsem si četla, trpí maminka agorafobií. Mluvila jsem s ní o jejích stavech, aby mi vysvětlila a já pochopila, co cítí a prožívá, také jsem jí nabídla pomoc, že spolem zajdeme k odborníkovi – psychologovi, ale ona o tom nechce ani slyšet, stále opakuje, že je v pořádku, jen my jí nerozumíme. Chtěla bych se zeptat, jak pracovat s ní, aby aspoň se svými vnučkami žila jako před tím. Dceři těžko jde vysvětlit, že babička ji chce vidět, jen teď má hodně práce, přece jen jí bude šest let a už to vnímá. Je lepší pro její zdravotní – psychický stav, abychom ji ustoupili a netlačili na ní a raději jezdili jen za ní a nikam ji nenutili? Mám obavy, jestli vůbec v jejím stavu vnímá to, že ubližuje hlavně sobě. Byla vždy hubená, ale teď je ještě pohublejší, bledá. O nic nejeví zájem a to měla mnoho koníčků. Je možné, že už má i deprese, z toho jak se sama v sobě nevyzná. Budu ráda za jakoukoliv radu, protože k psychologovi ji nedostaneme a mám obavy, že se jednoho dne psychicky zhroutí. Předem děkuji za odpověď.

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,
předně děkuji za Vaši důvěru svěřit se s tímto dotazem. Je mi jasné, že je to pro Vás tíživá situace. Také si představuji, že možná jednak prožíváte obavy o svoji maminku i její zdraví a na druhou stranu můžete možná prožívat také zlost či lítost, že maminka nechce trávit čas se svojí vnučkou a „nefunguje“ jako dřív.

Koronavirová epidemie zacloumala psychikou mnoha z nás. Někdo tuto novou zkušenost prožívá lépe, někdo bohužel hůř a takto se může nahromaděný stres z obavy o zdraví zcela určitě projevit.

Zda Vaše maminka trpí agorafobií nebo něčím jiným asi takto nelze jednoduše určit. Mohou to být úzkosti, může to souviset s depresivními projevy, může jít o fobii. Jak se to přesně nyní nazve asi není tak podstatné a spíše důležité je, že maminka není v takovém ladění jako ji znáte a to, jak to konkrétně trápí ji.

Věřím, že je to těžké. Rozumové argumenty, že máte např. udělaný test nebo jste očkovaní, pravděpodobně Vaši maminku nepřesvědčí. Z toho, jak to popisujete, má strach opustit svoje bezpečné místo a požaduje ještě, aby s ní někdo byl (Váš tatínek), aby nebyla sama. Psychologická pomoc je na místě, nicméně pokud člověk sám nechce, je to poměrně obtížné. Vaše maminka může prožívat obavy, možná se bojí jít pro pomoc, že ji někdo označí za blázna, možná se bojí, protože neví, co to obnáší. To všechno je srozumitelné a v první řadě do toho člověka nejde nutit. V dnešní době lze vyřešit mnoho věcí již online, což by mohlo být pro Vaši maminku schůdnější. Zkuste jí to v tomto případě co nejvíce usnadnit, to znamená zkuste vyhledat nějakou psychoterapeutku (nejčastěji tyto fobie či strachy řeší Kognitivně behaviorální terapie – KBT, ale pomohou i jiné směry) nebo pro začátek třeba jen psychologické poradenství (psychologické poradenství je krátkodobého charakteru, jde spíše o podpůrné konzultace) a spolu jí zkuste zavolat a domluvit se na termínu. V každém krajském městě jsou také krizová centra, kam lze bez jakéhokoliv objednání zajít. Jde o ihned dostupnou konzultaci, kam může přijít kdokoliv se svým problémem.

Předtím se s maminkou však zkuste znovu ještě jednou pobavit. Zkuste mamince jen naslouchat, zeptejte se, co vlastně prožívá, snažte se ji co nejvíce pochopit a zároveň ji nepřesvědčujte, že jsou to nesmysly, co si myslí. Zároveň však také mluvte o sobě, řekněte, jak to máte vy, klidně řekněte, že o ni máte strach nebo že vás mrzí, že nechodí za vnučkami. To je také důležité. Vy totiž máte také svoje potřeby, svoji rodinu, o kterou potřebujete pečovat a mít na to sílu, zejména péče o malé miminko je velmi intenzivní. Tento problém však není Váš, je Vaší maminky a nikdo jiný to za ni vyřešit nemůže. Bohužel sama se musí rozhodnout, zda stav, ve kterém nyní žije, jí vyhovuje nebo s tím bude něco dělat. Netlačte proto na ni, jen jasně vymezte také svoje potřeby a pocity. Zároveň je důležité, aby maminka věděla, že jí pomůžete, pokud bude sama chtít, rozhodnutí je ale pouze na ní.

Věřím, že je to velmi těžké takto to udělat, nicméně pomoc mamince nabízíte, nenecháváte ji bez pomoci. Držím moc palce.

Klára
Poradna Therapia

 

Úzkostné stavy a poruchy paměti po prodělání Covid-19

Dotaz: Dobrý den, posledních pár měsíců zažívám velmi divné stavy. Vše začalo v září, kdy jsem onemocněla koronavirem. Měla jsem lehký průběh, týden horečky a ztratila jsem chuť a čich. Zhruba měsíc po vyléčení jsem ale začala pociťovat divné stavy úzkosti. Několikrát denně mi nekontrolovatelně bušilo srdce a u toho jsem cítila nesnesitelnou úzkost, všeho jsem se bála a byla jsem roztěkaná. Úzkosti přicházely nekontrolovatelně například když jsem jela v autobuse nebo jsem seděla doma na gauči. Reálně jsem však neměla, čeho se bát, nic špatného se mi v tu chvíli nedělo. Postupně jsem začala pociťovat problémy s pamětí, měla jsem problém porozumět složitějším větám, což mi značně ztěžovalo studium na VŠ. Začala jsem mít problémy se zvládáním školy i běžného života, nedokázala jsem se na nic soustředit, cítila jsem tlak v hlavě a měla jsem pocit jakési mlhy. Nutno podotknout, že jsem před onemocněním byla velmi chytrá a bystrá. Začala jsem mít problémy s komunikací a svět se pro mě najednou stal hrozně hektický. Nezvládala jsem každodenní činnosti, bylo pro mě velmi těžké například někomu odepsat na mobilu. Takové stavy trvaly cca do prosince, kdy jsem kvůli zkouškovému začala brát piracetam a další volně dostupné léky na problémy s pamětí. Prášky mi trochu pomohly, díky nim jsem zvládla napsat bakalářku, brala jsem je zhruba 3 měsíce a poté jsem je vysadila. Problémy se ale vrátily a já je opět nasadila, nyní vyšší dávku, jelikož jsem se bála, že budu opět tak “mimo a hloupá”, jako dřív. Brala jsem cca 3-4 prášky denně, předtím pouze 1-2. Začala jsem mít hrozné deprese, motala se mi hlava a měla jsem vidění jako opilá, celkově jsem byla úplně mimo, nebyla jsem schopná normální konverzace. Celé dny jsem proležela a byla jak chodící mrtvola. Vše mě rychle naštvalo, musela jsem si vypínat upozornění na telefonu a přestala jsem komunikovat se světem. Z mého okolí mé stavy nikdo nepochopil, neměla jsem se ani komu svěřit. Jen jsem věděla, že nejsou normální, jelikož jsem neustále žila jako ve špatném snu. Spoustu večerů jsem probrečela a nevěděla jak dál. Byla jsem mimo, agresivní vůči svému okolí, plačtivá, měla jsem pocit, že už dál nemůžu, že mě nikdo nechápe, nikdo mi neporadí. Byla jsem schopná celé dny prospat, ztratila jsem o vše zájem, nic mě nebavilo, začala jsem spíše přežívat než žít. V průběhu těchto stavů jsem zažívala i osobní trable v životě, několikrát jsem se stěhovala, neměla nikde své bezpečí doma, do toho jsem cítila tyto pocity úzkosti, problémy s pamětí aj. Začala jsem kvůli tomu mít trable s přítelem, který mé problémy nepochopil, a to ty stavy ještě zhoršovalo. Čekala jsem od něj pomoc a pochopení, místo toho jsem dostala jen nespočet hádek, fyzických i psychických útoků a pojmenování “blázen”. Tyto divné stavy přicházejí dodnes ve vlnách, někdy si myslím, že jsem již ze všeho venku, ale pak se vše vrátí a já nejsem schopna normálně fungovat. Dodnes jsem nebyla schopna dojít k lékaři (nevím ani k jakému, zda neurologii nebo psychiatrii/psychologii), jelikož nezvládám ani normální život, natož abych vzala telefon, někam se objednala a někam dojela.

Výše popsané stavy trvají již 8 měsíců. Také mě tíží termín státnic, který se neúprosně blíží a já vím, že je v tomto stavu (i z hlediska paměti) nejsem schopna zvládnout, ba dokonce ani teď lítat po doktorech a řešit můj stav. Také jsem si všimla, že na mě jinak působí omamné látky, například když jsem požila malé množství alkoholu, byla jsem spíše mimo a měla jsem několikahodinové okno. Je tedy možné, že mi koronavirus způsobil nějaké poruchy mozku a následné braní piracetamu v kombinaci s psychickým vypětím a neporozuměním mého okolí nějakou psychickou poruchu? Děkuji za jakýkoliv názor a radu.

 

Dobrý den,

Děkuji za důvěru a otevřenost, se kterou jste se obrátila na naši poradnu.

Vámi popsané stavy na mě působí velmi závažně. Procházela jste a procházíte těžkými stavy, které musí být náročné zvládat sama, a ještě s nepochopením okolí, od kterého potřebujete v těchto chvílích podporu a pochopení nejvíce. I přes Vámi popsané potíže a „neschopnost“ normálně fungovat v každodenním životě z Vás cítím určitou vnitřní sílu a chtíč se se svými těžkými stavy „poprat“ a nepodléhat jim, což považuji za důležitý základ, dobrou výchozí pozici na cestě za cítěním se lépe.

Když se u Vás poprvé objevily úzkosti, tedy zhruba týden po onemocnění koronavirem, dělo se v té době nebo v době předcházející ještě něco jiného ve Vašem životě? Nějaké významné události, které Vás nenechaly klidnými? Příčiny úzkostí jsou většinou hlouběji a často sahají do minulosti. Předtím, než jste onemocněla koronavirem, jak byste popsala svoje vnitřní prožívání? Měla jste úzkostné tendence běžně v životě? Také přemýšlím, samo koronavirové onemocnění a především mediální „masáž“, jaká v posledním roce probíhá v českých médiích, myslím tím neustále strašení a zprávy týkající se skoro pouze koronaviru… každý den počty nově nakažených, počty mrtvých, a to jak v ČR tak ve světě… všechno toto je sama o sobě obrovská zátěž, která se z médií valí. Pokud člověk dlouhodobě žije pod takovýmto tlakem, přirozeně to mění jeho prožívání na úzkostnější, jelikož je pod neustálou „palbou“ médií. Dále, jak píšete, že jste v průběhu posledních 8 měsíců do toho všeho prožívala i náročné osobní situace, jako nepochopení a nepodpora od přítele, jež mi přijde jako velmi zásadní; stěhování, při kterém člověk ztrácí bezpečný pocit domova a musí si ho vybudovat v novém, z počátku neznámém místě; dále školní povinnosti. Působí to na mě, že se Vám v životě odehrává opravdu spousta náročných situací a změn, do kterých člověk musí vynaložit určité úsilí, aby se dokázal adaptovat.

Co se týče Piracetamu, lék jako takový dle mnoha studií nemá výrazné a časté vedlejší účinky, avšak i tak jsou mezi vedlejšími účinky uvedeny mimo jiné úzkosti, deprese, nervozita, podrážděnost a další. Takže teoreticky tento lék může mít podíl na tom, jak se aktuálně cítíte.

Vím, že píšete, že nejste schopna zavolat lékaři či jinému odborníkovi. Rozumím, že něco udělat se zdá v těchto stavech až nemožné. Ale jak jsem psala výše, Vaše slova a popis stavů na mě působí velmi tíživě. Myslím, že by Vám mohl velmi pomoct psychoterapeut, který by Vás vyslechl a který by Vás podpořil na cestě za tím, abyste se cítila lépe. Společně byste hledali souvislosti a příčiny Vašich stavů, on by Vám dával podněty k zamyšlení a snažil se trpělivě pomoct zorientovat se ve Vaší situaci. C
Myslím, že jeho podpora pro Vás bude stěžejní, vzhledem k náročnosti Vaší situace. Můžete se např. zkusit obrátit na některého z mých kolegů z poradny Therapia, v současné době se umožňuje terapeutické sezení i online. Také existuje možnost docházet k psychoterapeutovi na náklady zdravotní pojišťovny. V tomto případě je potřeba si vyhledat psychoterapeuta, který bude mít na webu uvedeno, že pracuje pro zdravotní pojišťovny a zjistit, zdali jeho služby pokrývá konkrétně Vaše zdravotní pojišťovna.

Na závěr bych chtěla zmínit, že je v pořádku a normální, necítit se dobře a mít psychické potíže. Psychika nám tímto většinou naznačuje, že se něco děje, že bychom něčemu měly věnovat pozornost, v sobě samých. V dnešní době je běžné, když se člověk cítí fyzicky špatně, a i když má dlouhodobé fyzické potíže. S psychikou se může dít to podobné, člověk se může necítit psychicky dobře a neznamená to nutně, že je „mimo“ či „blázen“.

Přeji Vám, abyste dokázala najít příčiny Vašich stavů a aby se Vám brzy ulevilo! Držím moc palce. Kdybyste cokoli potřebovala, pište, jsem tu pro Vás.

S pozdravem,
Nikola
Poradna Therapia

Rodič alkoholik

Dotaz: Dobrý den, je mi 16 let a už delší dobu mám problém s úzkostmi. Moje máma bývala alkoholička, byla cca. rok na léčení a potom bylo vše v pořádku. Před rokem odešla z práce a do dnes jinou nenašla. Začala pít a mě to hrozně ničí jak psychicky tak fyzicky, nevím co mám dělat. Snažila jsem se o tom s ní mluvit, ale odpověď vždy byla ve smyslu: ,,já si tím jen čistím hlavu, všechno jsem pos**** a jsem hrozná máma, nikdo mě nemá rád…” Opravdu už nevím jak bych jí pomohla. Můžete mi prosím poradit?

Odpověď:
Dobrý den,

Děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz. Chápu, že situace, ve které se nacházíte, je pro Vás těžká. To, že se závislost po léčení vrací, se bohužel stává. Alkohol je nemoc a proto lidé, kteří jsou na alkoholu závislí, potřebují pomoci. Chápu, že mámě chcete pomoci, avšak není na Vás, abyste situaci řešila sama. Závislostem se věnují odborníci. Často se stává, že závislí odmítají pomoci, protože mají za to, že tomu tak není. Přijde mi důležité se někomu ve svém okolí svěřit, za to, že Vaše máma má problémy se závislosti se nemusíte stydět a rozhodně zato nemůžete – není to vaší vinou.

Pokud máte ve svém okolí dospělého, kterému důvěřujte určitě, bych si s ním o tom promluvila. Může to být někdo z rodiny, učitel nebo třeba školní psycholog, výchovný poradce. Pokud byste potřebovala si s někým promluvit, nebo získat více informací o problému, můžete zdarma zavolat nebo napsat na chat Linky bezpečí. https://www.linkabezpeci.cz/sluzby/zavolej-nam/

Úzkosti jsou reakcí našeho těla na pocit ohrožení. Úzkost může být doprovázena i tělesnými projevy jako je bušení srdce či bolest břicha. Při takovém stavu Vám můžou pomoci různé techniky jako zaměření na svůj dech nebo relaxace. Pokud procházíte akutním stavem úzkosti, můžete zavolat na krizovou linku nebo linku první psychické pomoci. http://linkapsychickepomoci.cz/ Operátor by Vám mohl pomoci stavem úzkosti projít.

Můžete být pro svou mámu oporou a být tu pro ni, ale rozhodnutí skončit s alkoholem musí být na ní. Zároveň byste neměla zapomínat sama na sebe a nenakládat si víc než sama unesete. Přeji hodně sil.

Tereza

Poradna Therapia

Zamilovaná do kolegy

Dotaz: Dobrý večer, v první řadě bych ráda poděkovala za radu.
Mám velký problém. Zamilovala jsem se do kolegy z práce. Nyní zastupuje mého nadřízeného. Jsme pracovně stejně staří. Poslední měsíc se ke mně choval moc hezky, objímal mě, chválil zadek, snažil se mě políbit, nosil mě v náručí, hladil mě atd. Tento týden v pondělí jsme se líbali a kdybych to neutla tak se dostaneme i k jiným věcem. V úterý si držel odstup, ale snažil se komunikovat, utahoval si že mě atd.
Včera už si držel odstup větší. Dneska úplně a až ke konci dne mě objal a zeptal se, zda budeme kamarádi, že by vztah asi nefungoval i když mě má moc rád. Jde o to, že má rodinu a já jsem z něj úplně zmatená teď. Moc bych ho chtěla ale nerada bych mu zničila rodinu. Mám se snažit ještě bojovat nebo ho nechat být? Dost se kvůli tomu trápím, chce se mi plakat, jak s ním mluvím atd. Jsem zničená úplně a už to nezvládám.

 

Dobrý den,
Píšete o Vašem zamilování do kolegy, se kterým jste se v posledním měsíci sblížili. Líbilo se Vám, když se k Vám choval hezky, lichotil Vám, fyzicky se Vás dotýkal. Kdybyste ho nezastavila při líbání, situace by došla dál. Poté, co jste ho zastavila si začal držet určitý odstup a řekl Vám, že si myslí, že by váš vztah nefungoval. Také zmiňujete, že kolega má rodinu.
Potřeba blízkosti je přirozenou lidskou potřebou. Každému je příjemné, když mu někdo říká hezké věci, lichotí mu. Předpokládám, že nemáte přítele. Z Vašeho popisu odvozuji, že kolegovi nejste lhostejná, vnímám, že je rád ve vaší společnosti, cítí se s Vámi příjemně.
Přemýšlíte o tom, zda o něj usilovat.
Mohu předpokládat, že následné kolegovo odtažitější chování, je z nějakého důvodu, který si uvědomil později. Pravděpodobně podlehl Vašemu šarmu, ale díky Vašemu zastavení jste mu dala příležitost si rozumem uvědomit nějaké pro něj důležité důvody, díky nimž dal přednost sebekontrole.
Mluvili jste s kolegou na téma Vašeho sblížení? Zeptejte se ho, jaká byla jeho představa, když se s Vámi líbal? Měl představu krátkého erotického vztahu, či vztahu, který by mu nabídl něco jiného než rutinu dlouhodobého vztahu nebo přemýšlí o tom, že hledá nový vztah, protože mu nevyhovuje soužití s rodinou?
V případě, že by kolega hledal nový vztah, protože by mu nevyhovovalo nadále setrvávat s rodinou (dovolím si předpokládat, že rodinou myslíte nejen partnerku, ale i děti), bylo by pro Vás vhodné popřemýšlet o tom, zda byste chtěla být ženou, díky níž budou mít děti složitější dětství a nebudou mít oba rodiče již nikdy současně, či raději budete investovat svůj šarm do jiného vztahu. Zároveň je v takovém případě vhodné si uvědomit, že s novým partnerem často přicházejí i jeho děti, i když třeba jen na víkendy. Při společném soužití pak je nutné koordinovat péči o děti nejen mezi novými partnery, ale i s jejich mámou.
Budu ráda, když Vám moje odpověď pomůže ve Vašem rozhodování.
S pozdravem
Bc. Monika Malíková Bhalla
Poradna Therapia

Pocit strachu o dítě

Dotaz: Dobrý den,
chtěla bych Vás požádat o radu, jak se vyrovnat se strachem a pocity úzkosti. Bývalý partner mě psychicky týral a později došlo i k fyzickému napadení, podruhé a naposledy když jsem byla těhotná. Mám s ním dítě, které nikdy neviděl a podle OSPODu bych neměla bránit kontaktu jinak mě to znevýhodní u soudu. Přijde mi to hrozně nespravedlivé a nezbývá mi nic jiného než kontakt umožnit. Už jen při pomyšlení na to se mi roztřesou ruce, srdce rozbuší a chce se mi brečet. Mám velký strach o své dítě, aby mu neublížil. Jak tyto pocity potlačit? Jak se vyrovnat s tím co bylo? Nejsou pro to vhodné třeba nějaké meditace?
Předem děkuji za odpověď

Dobrý den, je to silný příběh, co píšete. Není mi úplně jasné, jestli váš bývalý přítel již zájem projevil nebo zda se jedná o vaši obavu, že by to někdy nastat mohlo. Pokud se jedná o druhou variantu zkuste si uvědomit, že se jedná o vaší fantazii, nikoli o reálnou situaci 🙂 Bylo by možná také fajn zjistit, jaké byste případně měla právní možnosti nebo jak se na takovou situaci můžete připravit – s tím by vám mohl pomoci některá z organizací, na které odkazuji na konci mailu.

Nyní k první variantě, tedy že už situace reálně nastala – bývalý partner projevil zájem o dítě a vy na základě doporučení OSPODu budete umožňovat kontakt, aby soud rozhodl ve váš prospěch. Mít strach o vlastní dítě je silným a důležitým tématem matky. To, že cítíte nespravedlnost a strach, je na místě. Představa, že osoba, od které v minulosti přicházelo ohrožování a napadání, bude s vaším dítětem, musí být opravdu náročná. Vaše emoce a pocity se chovají a reagují smysluplně. Je skvělé, že jste si vědomá emočních procesů, které se ve vás odehrávají. Máte nad situací nadhled.

Píšete o vyrovnání se s tím, co bylo a o potlačení emocí spojených s představou toho, že umožníte kontakt. Budu se jim věnovat postupně.

Prošla jste si vztahem, ve kterém vás partner týral psychicky, později i fyzicky. To je velká zátěž. Myslím si, že k opravdovému vyrovnání se s tím, co bylo, by vám velmi pomohla psychoterapie. Pokud máte jen trochu tu možnost, velmi vám doporučuji využít tyto služby. Psychoterapeut je chápající a podporující osoba, vytváříte s ním na společných sezeních prostor sama pro sebe – pro to, co potřebujete nebo chcete. Např. chcete nějak naložit se s tím, že vám váš tenkrát blízký člověk ubližoval… Myslím si, že tato vaše historie si zaslouží dlouhodobější péči. Praktické informace píšu na konci textu.

Vedle tohoto se nyní potřebujete nějak popasovat s aktuálními těžkostmi, které souvisí s probíhajícím obdobím před soudním procesem. Jak se “zdravě” stavět k tomu, že máte své dítě svěřit někomu, komu nevěříte? Chtěla bych znovu zdůraznit, že vaše úzkosti a strachy jsou přirozenou reakcí na situaci, ve které se nacházíte. Tuto vaší situaci vnímám jako velmi zátěžový stav, který ale bude mít konec. Co udělat pro to, abyste toto dočasné velmi náročné období “přežila” s respektem k sobě i k vašemu dítěti? Nabídnu vám pár bodů. Můžou se vám hodit nástroje k tomu, jak “zatnout zuby a odolat krizi” a také nástroje pro rozpoložení “beru na sebe ohled, dávám prostor svým potřebám”.

Začnu tím, co vám může pomoci zabrat, vydržet toto období, být pevná a s odhodláním čelit nutnému zlu. (1) Připomínejte si, že se jedná o přechodné období, o dočasnou krizi. Domýšlím si, že se jedná se o týdny nebo měsíce. To není krátká doba, ale je na konci ohraničená soudním rozhodnutím. Jste teď v bojovém, nestandardním životním nastavení, které je vázáno na takovou věc, která jednoho dne skončí. (2) Zkuste si sepsat několik bodů, které vás mohou motivovat k tomu to teď vydržet, kousnout se, být silná. Kvůli kterým stojí za to to zvládnout. Můžou to být vaše přesvědčení, cíle, hodnoty, plány, vaši blízcí nebo cokoli dalšího, co vás napadne. Co je pro vás silnými, pevnými body ve vašem životě. (3) Pokud kontakt umožníte (což by podle OSPODu dávalo smysl), nezbývá vám tedy než vložit důvěru svému dítěti. I když poměr sil s dospělým mužem je nesrovnatelný, mějte v děťátko důvěru, že se o sebe postará, že to zvládne. Že k sobě zavolá strážného anděla, který při něm bude stát 🙂

Kromě odolného nastavení je ale stejně tak důležité (ne-li více!) na sebe brát ohled. Na své potřeby, prožitky a pocity. Je důležité, abyste měla ve svém dnu/týdnu momenty, kdy zažijete něco příjemného, kor v toto vaše nepříjemné období. (1) Vyhraďte si čas na momenty, kdy se budete moci dostat sama k sobě, kdy budete moci zažít alespoň náznaky pohody. Zkuste se zamyslet nad tím, co vám přináší nebo dříve přinášelo radost, zklidnění, příjemné pocity. Může to být poslech hudby nebo nějaká kreativní činnost (např. kreslení, vybarvování mandaly nebo cokoli, co vám bude připadat zábavné), může to být fyzická aktivita (když se soustředíme na vlastní tělo, často jsme schopni se na chvíli vzdálit od starostí, které nás tíží na duši). Může to být procházka, cvičení (na YouTube i jiných platformách jsou různé lekce zdarma). Zmínila jste meditace. Jistě i ty mají blahý účinek na naši psychiku. Zkuste prohledat internet. (2) Máte možnost být v kontaktu s někým, komu na vás záleží, koho máte ráda, kdo je vám příjemný? Pokud ano, nebojte se si říct o podporu, o pomoc. I kdyby mělo jít “pouze” o společně strávený čas. Nebo telefonát. Pokud máte s kým, dopřejte si pravidelný kontakt.

Všechny zmíněné body by vám měli pomoci se více stabilizovat a tím i zmírnit sílu oněch návalů třesu rukou, rozbušení srdce, potřebou pláče. Neumím vám poradit, jak tyto pocity potlačit, ale můžete se naučit s nimi pracovat. Když to na vás přijde, zkuste s emocemi pobýt. Mají svůj důvod, dopřejte jim prostor. Vyplačte se, zlobte se. Kdyby to začalo být moc a cítila byste, že už se propadáte moc hluboko, můžete vyzkoušet např. tato dechová cvičení https://www.adicare.cz/jak-se-zbavit-uzkosti-fobii/dechova-cviceni-proti-uzkosti/. Nebojte se také v tomto stavu (nebo v jiném těžkém stavu) využít služby linky důvěry. Operátoři jsou moc milí a pracují se všemi druhy těžkostí https://www.csspraha.cz/prazska-linka-duvery.

Ještě jednou bych ráda vyzdvihla, že by vám psychoterapie mohla hodně pomoci. Vaše starosti jsou opravdu velmi tíživé a pro své zahojení si zaslouží více, než jeden mail či jedno dechové cvičení. Zkuste to 🙂 Pokud byste se rozhodla vyhledat terapeuta, mohu vám nabídnout ty naše https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/. Pokud máte VZP, můžete žádat o příspěvek na terapii u vybraných odborníků, je to hezky shrnuto zde https://www.profem.cz/cs/o-nas/novinky/a/potrebujete-terapii-zazadejte-si-o-prispevek. Při výběru myslete na to, že vám terapeut musí sednout 🙂 Ráda bych vás také navedla na organizace, které pracují s problematikou domácího násilí a mohou být nápomocné v různých oblastech https://www.mvcr.cz/clanek/dokumenty-nasili-neziskove-organizace-poskytujici-pomoc-obetem-domaciho-nasili.aspx.

Držím vám se vším palce 🙂 Držte se!

Lucie
Poradna Therapia