Příspěvky

Doporučení knihy Nenásilná komunikace Marshall B.Rosenberg

V naší společnosti se v komunikaci běžně používá hodnocení někoho nebo něčeho. Za hranou slušnosti se běžně považuje jen to, když jsme na druhého sprostí. Běžně však v hovorech s druhým používáme kritiku, výčitky či dokonce ponižování, když nejsme s něčím spokojeni.
V naší komunikaci chybí respekt k druhému a ten naopak mnohdy nahrazuje manipulace jako prostředek něčeho dosáhnout. Není se čemu divit, manipulace se běžně používá i ve výchově dětí, a tak je vidět, že si celé generace pak nevěří v tom, že by skrze respekt něčeho dosáhly. Za respekt často mylně považujeme to, když jsme v hovoru naopak moc potlačeni, a tak se nám stane, že nedáme své potřeby najevo druhému jasně a znovu se nám potvrdí, že jinak než „násilnou komunikací“ u druhého ničím nedosáhneme.
Lidem často chybí nástroj, jak mají vlastně správně komunikovat? Jak si u toho zdravě držet hranice? Běžně používáme v mluvě kritiku, výčitku či jiný druh manipulace a pak se divíme, že se nám kazí naše blízké vztahy, a to i přesto, že mnohdy i dosáheme svého.


Autor knihy Nenásilná komunikace Marshall B.Rosenberg dává ve své knize přesný a příjemně popsaný návod, jak se naučit komunikovat nenásilně a dosáhnout svého. A nejen dosáhnout svého, ale přiblížit se s člověkem. Jeho cílem je v komunikaci s druhým dosáhnout upřímnosti. Autor nepoužívá jako nástroj vysvětlování nebo obhajování se, když ho někdo dokonce i slovně napadne, ale začne se o druhého zajímat a snaží se na něj „nacítit“. Používá šikovné otázky, doptává se druhého a zjišťuje, co potřebuje.
V běžném hovoru se autor vlastně chová jako terapeut a používá terapeutické techniky jako parafrázování, kdy se ujišťuje, zda pochopil správně, co druhý říká. Příkladem může být dotaz: „Cítíš se dotčený, protože bys chtěl za svou snahu dostat více ocenění?“
Marshall v komunikaci vždy prosazuje empatii k druhému, a to i v případě, že je k němu druhý agresivní či útočný. V knize uvádí několik příkladů ze svých přednášek, kdy se setkal s lidmi z rozdílných kultur či sociální vrstvy, kteří na něj přímo na přednášce slovně velmi silně útočili. Autor je dokázal svými empatickými a vhodně položenými otázkami zklidnit, a dokonce dostat na „svou stranu“.
Kniha patří mezi skvost psychologické literatury a na vysoké škole ji studenti měli vždy v seznamu „povinné literatury“.
Za mě je největším objevem knihy to, jak se za každým konfliktem skrývá nějaký strach člověka. Často, když se na nás někdo rozčiluje to shodíme slovy, je drzí, co si to dovoluje, pořád něco má. Ve skutečnosti je ale často za útokem skryto mnohem více a útočník jen neuměl jasně vyjádřit svou skutečnou potřebu.

Mgr.Tereza Malimánková
Poradna Therapia

Jak reagovat na pasivní agresi

Co je pasivní agrese?

Pasivní agrese se zásadně liší od agrese jako takové. Agrese je zjevná a čitelná. Agresivní člověk nijak neskrývá, že je agresivní. Zcela zjevně vyhrožuje nebo křičí nebo jinak prosazuje svou moc nad druhým.

Pasivní agrese je oproti tomu skrytá forma agrese. Používají ji lidé, kteří se obávají jít do otevřeného konfliktu. Navíc se vnímají spíš jako oběti než jako agresoři. V komunikaci používají výčitky, ironii, plané sliby, manipulace nebo se urazí či mlčí. Tímto skrytým způsobem se vás snaží dotlačit k tomu, abyste se zachovali tak, jak potřebují. Je to velmi podobné manipulaci. Projevy pasivní agrese jsou různorodé. Například, když po vás pasivně agresivní člověk něco chce a vy odmítnete, může se třeba urazit nebo se začít cítit jinak ublíženě. Tím ve vás pravděpodobně vyvolá pocit viny, aniž byste ve skutečnosti udělali něco zlého. Zejména člověk, který má k pocitům viny sklony začne v té chvíli pochybovat, jestli nebyl „zlý“ nebo moc přísný nebo náročný. Jestli své odmítnutá neřekl moc „ošklivě“ nebo jestli je vlastně nutné, aby odmítal..vždyť mu to vlastně nic neudělá.Tímto způsobem si pasivně agresivní člověk vymaňuje své potřeby a to i ty, na které nemá právo.

Další příklady pasivní agrese?

 

Znáte situace s někým ze svých blízkých, kdy se mu obáváte říct něco nepříjemného, protože se na několik hodin nebo dní urazí nebo s vámi přestane mluvit? Pak jste se setkali s pasivně agresivním člověkem. Cítíte se vedle svého blízkého nepříjemně, protože máte pocit, že vás často uráží nebo shazuje, ale když na to poukážete poníží vás argumentem, že jste nějaká citlivka, že to byla jenom legrace..?Pak je to pasivní agrese.

Slibuje vám opakovaně váš partner spoustu věcí, ale neplní je? Pak je to pasivní agrese.

 

Pasivní agrese se vždy skrývá za něco „dobrého“. Přeci se nemůžete zlobit na člověka, který se jen snaží dělat legraci nebo člověk, který nemluví a nic mu není, je přeci jen unavený. Nebo člověk, která vás nerespektuje, ale dělá to přeci proto, že to s vámi myslí dobře ..(jako třeba nevhodné rady či zásahy do vašeho života od vaší maminky nebo tatínka).

 

Proč lidé používají pasivní agresi?

Pasivně agresivní člověk tak jedná z důvodu, že se zbavuje zodpovědnosti za svoje činy. Neumí jednat otevřeně, kdy by byl nucený přiznat, tohle se mi nelíbí, tohle potřebuji, tohle nechci, protože by to pak mělo své důsledky. Příkladem může být žena, která vyčítá muži, že se špatně obléká nebo, že chodí často s kamarády, ale ve skutečnosti už jí dlouhodobě nevyhovuje soužití s jejím partnerem. To by však mělo důsledky, kdyby to vyslovila nahlas. Možná by se i rozešli a na to třeba taková žena nemá odvahu.

 

Pasivně agresivní člověk nikdy nepřizná, že je agresivní

 

Lidé, co se přiklání v komunikaci k pasivní agresi neumějí dobře komunikovat svoje potřeby a emoce. Tento vzorec chování se často vytvářel už v jejich dětství, kdy mohl jeden z rodičů být pasivně agresivní a dítě to tak „okoukalo“ a zvnitřnilo si to jako způsob komunikace. Další z možností (nebo jejich kombinace) je, že dítě samo bylo v takové rodině nějak potlačováno ve svých potřebách a projevech pocitů či nespokojenosti. Pokud matka dítěte reaguje ublíženě, uraženě nebo naštvaně, pokaždé nebo často, když dítě projeví nespokojenost nebo jinou potřebu, dítě se naučí potřeby neprojevovat čitelně. Začne se potlačovat. V potlačování pak pokračuje i v dospělosti ve svých vztazích.Tam se vlastně začne oprávněně cítit ublíženě. Často se dospělý, který se potlačuje dostává do pocitu frustrace ve vztahu, kdy si zbytečně neřekne o své potřeby. Často používá slova jako „ne, to je v pohodě, mě to nevadí, jasný, to počká, nemám nic důležitého apod. To má však svoje důsledky, protože pak očekává i od druhých, že potlačí své potřeby, respektive, že je nebudou mít. Pokud najednou něco druzí odmítnou, cítí se „oprávněni“ reagovat ublíženě.

Jak na ni reagovat?

Popište, co vidíte a co to s vámi dělá. Příkladem může být, že odmítnete nějakou pomoc vaší maminky a ona se urazí a přestane s vámi mluvit. Vaše reakce může být „vidím, že si se mnou potom, co jsem odmítla tvou pomoc přestala mluvit. Všimla jsem si, že to děláš opakovaně“. Není mi to příjemné, mám pak strach ti něco příště odmítnout.

V tom lepším případě zareaguje rodič otevřeně a je možné, že si své reakce nebyl ani vědom a omluví se. V horším případě bude s pasivní agresí pokračovat…“ty seš nějaká citlivá, furt na mě něco vidíš, vždyť ti vůbec nic nedělám“. V takovém případě si je daná osoba vědoma své pasivní agrese a nehodlá to druhé straně ulehčit svou otevřeností. Tento se rodič dostal do role oběti a cítí se tak (ač neoprávněně, protože máte právo odmítat). V tomto případě je dobré reagovat na odpověd rodiče stejně jako na manipulaci, tedy NEVYSVĚTLOVAT a NEÚTOČIT, ale brát jako bernou minci ne, to co je „cítit“ z rodiče (tedy naštvání), ale slova, která říká.Vaše odpověd by tedy mohla být „aha, tak to jsem si asi špatně přečetla ve tvým chování, tak to je fajn“.Po takové odpovědi je jasné, že jste se na pasivní agresi nenachytali a přestává její účinek fungovat.

 

Nevysvětlujte ani neútočte….uvědomte se, že se vás pasivně agresivní člověk snaží dostat do role agresora, protože on sám se cítí jako oběť

 

Zkuste si uvědomit, že pasivně agresivní člověk vás chce naštvat a vyvolat ve vás frustraci, protože se sám cítí ublížený. Neberte tedy jeho útoky doslova a vážně,přestože je to těžké. Ve chvíli, kdy se naštvete a budete pravděpodobně reagovat výbušně pasivně agresivní zůstává v klidu.Často používá věty jako „co tu na mě křičíš,jsi agresivní, nejsi  normální, vidíš kdo tu má problém?Ty jsi tak přecitlivělý!Nedá se ti nic říct!“

Nikdy s pasivně agresivním člověkem nezačínejte hádky!Nikdy nevyhrajete.

Zejména s pasivně agresivním člověkem, stejně tak i s jedincem, který manipuluje je potřeba si pevně nastavit hranice a dodržovat je. Zejména v těchto dvou případech je to často velká zkouška trpělivosti, protože od manipulativních nebo pasivně agresivních lidí dochází opakovaně k jejich narušování. Budete tedy nuceni si hranice opakovaně udržovat a zpevňovat. Domluvíte se třeba s rodiči, že nebudou vašemu dítěti dávat sladké. Oni to před vámi se sebezapřením dodrží, ale sladké dávají nadále vašemu dítěti „potají“. Pokud se ohradíte, znovu se můžete dostat do pozice „agresora“ – vždyť je to jenom sladké, ať dítě taky něco užije, pořád něco máš.Pasivně agresivní člověk nedokáže připustit v situaci svou zodpovědnost a má tendence v druhých vyvolávat pocit viny a sebe dávat do pozice dobráka a oběti.

 

Pasivně agresivní člověk byl ve své rodině často nedoceněný a kritizovaný nebo nějak emočně potlačený. Abyste mu porozumněli, zkuste si uvědomit, proč takto reaguje. To však neznamená, že mu pasivní agresi máte v komunikaci odpouštět a umožnit mu vás opakovaně nerespektovat. Pasivně agresivní člověk má také často pocit, že nemá možnost volby, že to, co si nevyjedná svou skrytou agresí nebo manipulací by nedostal. V partnerství si takový člověk může třeba mylně myslet, že nad ním má druhý moc. A tak nemá odvahu jednat otevřeně a žádat o věci otevřeně (to je jeho historická zkušenost z dětství, že to nikam nevedlo..).

Pasivně agresivnímu člověku chybí pocit zodpovědnosti za sebe, zároveň ji ale neumí převzít a má pocit bezmoci, tak skrytě útočí

Předejte mu tedy zodpovědnost – jak by sis to představoval ?Co bys pro to mohl udělat ty? Velkým paradoxem je, že pasivně agresivní má strach, že nad ním má jeho okolí moc, ale na druhou stranu se obává převzít kormidlo a vést si svůj život sám a nést za něj zodpovědnost. Takže to opět nechává na svém okolí a pak je naštvaný, že to není podle jeho přestav.

Právě tohle je silný signál, pokud na vás váš partner nechává téměř všechna rozhodnutí a pak je naštvaný, že s tím není spokojený, může jít o pasivně agresivní jednání.

 

Tereza Malimánková

Vedoucí poradny Therapia

 

SOBEC VE VZTAHU – jak rozeznat strach, že jste sobečtí ve vztahu od skutečného sobectví

Tak rovnou dobrá zpráva na začátek. Pokud vás zejména ve vztazích provází neustále nebo často vnitřní hlásek – měla bys to pro druhého udělat – protože jinak budeš sobecký a skutečně tak konáte, bez ohledu na své potřeby, tak máte bohužel úplně jiný problém než sobectví. Neumíte sami sebe dostatečně emocionálně a často i materiálně chránit. Jste pod tlakem pocitu viny.

Možná, pokud tyto věty čte někdo, kdo takový problém nemá, může si říkat, to je přeci jasné, když dělám něco pro druhé sobec nejsem! Ale divili byste se, kolik lidí je ve svém životě naprosto bezohledných ke svým potřebám, a přesto se vnitřně bojí, že je sobecký. A tak pokračuje vědomě i nevědomě v rozdávání dál.

 

Jak rozlišit skutečné sobectví od strachu ze sobectví?

  Skutečný sobec se v podstatě vůbec nezabývá pocitem viny nebo strachu, zda není sobecký. Dokonce má často spíš pocit, že dostává od druhých málo! Skutečný sobec dokáže obratně manipulovat s druhým, aby z něj dostal, co potřebuje, a to často i bez toho, aby si o to řekl. Má tendenci do partnerství nevědomě „přitahovat“ přesně ty lidi, kteří trpí pocitem viny, že, když nepomohou nebo nedají, budou za sobce. Pravý sobec dokáže právě na toto místo dobře útočit, a to buď nahlas slovně nebo skrze pasivní agresi (mlčením, urážením se, neochotou, sliby, které neplní apod.) Přesně to působí na „provinilého“ jako bomba v odpalování další pomoci.

Skutečný sobec je často v pozici, že nemá, neumí, není schopen, a to je spouštěcí impulz pro zachránce, provinilce a lidi se strachem z opuštění se opět rozdávat a nehledět na sebe.

Dalším znamením toho, že nejste pravý sobec je, že svému partnerovi opakovaně sdělujete své prosby a potřeby, ale on je neplní (samozřejmě nemusí jít o všechny potřeby). Často jde ale zejména o klíčové potřeby, které neslyší. Na druhou stranu, on své potřeby ani nemusí vyslovit a vy už mu „podstrojujete“.

Jak se stanete provinilým sobcem?

Provází-li vás v životě pocity viny, které vás vedou k potlačování svým potřeb nebo ke strachu ze sobectví, je pravděpodobné, že vás někdo ve vašem dětství silně manipuloval. Ve většině případů to byl jeden z rodičů. Takový rodič se sám choval v určité oblasti vašeho života nebo celkově sobecky a projektoval tuto vlastnost do vás, tedy do svého dítěte. V dospělosti se takové následky mohou projevit ve vašem partnerském vztahu nebo v jiných blízkých vztazích právě ve chvíli, kdy se dovolíte projevit nějakou vaši klíčovou potřebu, kdy usilujete o něco, na čem vám záleží. Tzv.projekce znamená, že máme nějakou vlastnost, kterou si neumíme, nechceme připustit, a tak ji nevědomě přivlastníme někomu jinému. Navíc tím docílíme, že získáme to, co chceme.

 

Když budu hodný, budu milovaný

Děti vedené k pocitu viny jsou dobře manipulovatelné, jsou z nich hodné a ovladatelné holčičky a kluci, kteří plní potřeby svého rodiče. Takový rodič byl často sám ve své vlastní rodině citově (i jinak) „nedokrmený“ a tak to nevědomě předává i svému dítěti. To se pak stává zároveň „dokrmovačem“ potřeb svého rodiče a zároveň je vnitřně podobně vyprahlý a toužící po přijetí a lásce a plnění potřeb, jako jeho rodič.

Takovému dítěti ( a později dospělému) se do hlavy nastaví vzorec „když budu hodný a budu plnit potřeby druhých, budu milovaný“. To byla nevědomá vnitřní dohoda, která vznikla s rodičem, to se však nikdy nestane. Nemůže to fungovat, čím více se rozdáváte, tím více pro druhého ztrácíte hodnotu, a to vede přesně k pocitu nelásky.

Rodič takového dítěte má v sobě naopak vzorec „co si neurvu, nedostanu a budu zase trpět jako v dětství pocitem nedostatku“. V dospělosti potom takové dítě potkává i partnera s podobných vzorcem, jaký měl jeho rodič.

Chování rodičů nemuselo být čistě sobecké, v mnohých rodinách naučí dítě naopak přesně té neřesti se neustále rozdávat, mohli se rozdávat i pro dítě samotné. Pokud ale dítě trpí pocitem viny a strachem ze sobectví, vždy zažilo pocit nerespektu a neúcty od rodičů a proto přitahuje i sobeckého partnera. Nerespekt mohl být třeba právě v oblasti plnění jeho potřeb. Rodiče třeba plnili ty potřeby, které považovali za důležité u dítěte nebo pro ně zajímavé, ale na dítě a jeho skutečné potřeby nehleděli.

Takový člověk se pak v dospělosti přesně ocitá v situaci, kdy znovu v partnerství zažívá emoční bolest- snažím se a stejně se neplní mé skutečně důležité potřeby a tak se cítím nemilovaná/ý.

Jak z toho ven

Důležité je přiznání si, že se k sobě chováte s neúctou, což má za následek, že se ostatní chovají s neúctou k vám.

Je potřeba, abyste se naučili být více autentičtí v projevu k druhému. Naučte se partnerovi sdělovat i nepříjemné pocity(př. zklamal jsi mě, styděla jsem se, když jsi to udělal apod.)a překonejte strach, že mu ublížíte. Čím více totiž ochraňujete skutečné sobce, tím větší pocit viny ve vás roste, to je paradox.

Naučte se rozpoznat manipulace v komunikaci, kdykoli cítíte, že ve vás někdo vyvolává pocity viny, tak s vámi manipuluje.

Učte se od svého partnera, pokud se projevuje jako skutečný sobec. Důvodem, proč jste se potkali může být právě to, že se od sebe máte navzájem učit.Vy, jak si máte prosadit své potřeby a on větší empatie.

 

Tereza Malimánková, Poradna Therapia

 

Žárlivost ve vztahu

Dotaz: Dobrý den, už delší dobu řeším problém s přehnanou žárlivostí. Mám přítele 2 roky a stále přehnaně žárlím, myslím si už, že jsem nemocná, protože si uvědomuji, jak moc špatné to je, ale nejde s tím přestat. Zkoušela jsem sama přestat, řešit to i s přítelem, promluvit si o tom s nejbližšími, ale nic nepomohlo. Prosím o radu. Děkuji

Dobrý den,

děkuji za Váš dotaz. Ono žárlit a mít rád jde někdy ruku v ruce. Ale je důležité mít tu správnou hranici, kdy žárlení bereme jako milý důkaz zájmu druhé osobě a kdy naopak žárlení vztah rozbíjí.

Za samotné naše nepřiměřené žárlení může vícero aspektu. Jsou různé teorie od genetického vlivu a rodinných predispozic, tak k tomu, jak se nám dostávalo něhy a pozornosti v dětství. Je dokázáno, že o co více jsme v tomto směru byli ochuzení, o to více máme strach a prožíváme vlastní nejistotu z možné ztráty partnera.

Líbí se mi, že jste si sama uvědomila, že Vaše hranice přiměřeného žárlení je poněkud již možná překročena a cítíte, že Vám Vaše chováni nepomáhá, naopak. Váš krok ve snaze promluvit si s přítelem nebo nejbližšími, schvaluji. Ale není tak jednoduché přestat. Čím více se chováme určitým způsobem, o to více si tento vzorec chováni zažíváme. Je to něco jako zlozvyk, kterého se ne a ne zbavit, i když moc chceme. Popřemýšlejte, kdy žárlíte. Je důležité si uvědomit, kdy nejvíce se do takového stavu dostáváte. Když si následně pak tyto situace představíte, zkuste se na ně podívat trochu jinak. Modelovou situací nám například může být situace, kdy přítel je v práci dlouho. Vaše fantazie je, že tam pravděpodobně někoho má, a proto v práci zůstává po večerech. Podívejte se ale na situaci nyní trochu jinak. Víte, že má přece poslední dobou hodně úkolů. A najednou si uvědomíte, že žárlíte, protože se bojíte, že přítel v práci někoho má, ale zároveň víte, kolik má teď nových úkolů, takže se vrátí, až bude mít všechno hotové.

Prozatím, jako první pomoc bych Vám doporučila následující. Když si uvědomíte, že zažíváte jednu z fázi žárlení, například přítel nebere telefon, prosím zastavte se a chvíli nedělejte nic. Případně si začněte zpívat, snažte se vzpomenout si na to, co bylo například včera v televizi, pokud jste doma, udělejte 10 dobře, tak raději 20 dřepů, pokud Vám to Vaše tělo dovolí. Snahou těchto cvičeni je odpoutat Vaši mysl na chvíli od zažité reakce, oddálit potřebu znovu volat, či začít psát sms. Na začátku to nebude lehké, ale postupně ta doba, kdy vydržíte bude delší a delší.

Je velmi důležité si uvědomit, že něco není v pořádku. Mnoho lidí si toto nepřipouští a jsou překvapení, že partner je dříve nebo později vyčerpaný opouští. Příčina nemusí být vždy rovnítkem k žárlivosti, ale stává se to často.

Vy jste vykročila tím správným směrem. A jsem na Vás pyšná. Bez uvědomění a snahy, změna nenastane. Mým doporučením je najít si na Vaší cestě podporu a přívětivou pomoc od odborníka, psychologa, který hlavně na začátku Vám pomůže zvládat započatou změnu.

Jste-li z Prahy nebo okolí, můžete se obrátit přímo na naši poradnu, kontakt a objednávkový formulář naleznete zde: https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/. Pokud nejste z Prahy a rada byste si vybrala pomoc blíže, podívejte se na stránky www.socialniklinika,cz, kde Vám pomohou nalézt vhodného terapeuta v místě Vašeho bydliště.

Přeji Vám na Vaší cestě hodně trpělivosti a potřebného odhodláni. Věřím, že vše postupně zvládnete.

S přáním pěkného večera

Eva

Zamilovaná do kolegy

Dotaz: Dobrý večer, v první řadě bych ráda poděkovala za radu.
Mám velký problém. Zamilovala jsem se do kolegy z práce. Nyní zastupuje mého nadřízeného. Jsme pracovně stejně staří. Poslední měsíc se ke mně choval moc hezky, objímal mě, chválil zadek, snažil se mě políbit, nosil mě v náručí, hladil mě atd. Tento týden v pondělí jsme se líbali a kdybych to neutla tak se dostaneme i k jiným věcem. V úterý si držel odstup, ale snažil se komunikovat, utahoval si že mě atd.
Včera už si držel odstup větší. Dneska úplně a až ke konci dne mě objal a zeptal se, zda budeme kamarádi, že by vztah asi nefungoval i když mě má moc rád. Jde o to, že má rodinu a já jsem z něj úplně zmatená teď. Moc bych ho chtěla ale nerada bych mu zničila rodinu. Mám se snažit ještě bojovat nebo ho nechat být? Dost se kvůli tomu trápím, chce se mi plakat, jak s ním mluvím atd. Jsem zničená úplně a už to nezvládám.

 

Dobrý den,
Píšete o Vašem zamilování do kolegy, se kterým jste se v posledním měsíci sblížili. Líbilo se Vám, když se k Vám choval hezky, lichotil Vám, fyzicky se Vás dotýkal. Kdybyste ho nezastavila při líbání, situace by došla dál. Poté, co jste ho zastavila si začal držet určitý odstup a řekl Vám, že si myslí, že by váš vztah nefungoval. Také zmiňujete, že kolega má rodinu.
Potřeba blízkosti je přirozenou lidskou potřebou. Každému je příjemné, když mu někdo říká hezké věci, lichotí mu. Předpokládám, že nemáte přítele. Z Vašeho popisu odvozuji, že kolegovi nejste lhostejná, vnímám, že je rád ve vaší společnosti, cítí se s Vámi příjemně.
Přemýšlíte o tom, zda o něj usilovat.
Mohu předpokládat, že následné kolegovo odtažitější chování, je z nějakého důvodu, který si uvědomil později. Pravděpodobně podlehl Vašemu šarmu, ale díky Vašemu zastavení jste mu dala příležitost si rozumem uvědomit nějaké pro něj důležité důvody, díky nimž dal přednost sebekontrole.
Mluvili jste s kolegou na téma Vašeho sblížení? Zeptejte se ho, jaká byla jeho představa, když se s Vámi líbal? Měl představu krátkého erotického vztahu, či vztahu, který by mu nabídl něco jiného než rutinu dlouhodobého vztahu nebo přemýšlí o tom, že hledá nový vztah, protože mu nevyhovuje soužití s rodinou?
V případě, že by kolega hledal nový vztah, protože by mu nevyhovovalo nadále setrvávat s rodinou (dovolím si předpokládat, že rodinou myslíte nejen partnerku, ale i děti), bylo by pro Vás vhodné popřemýšlet o tom, zda byste chtěla být ženou, díky níž budou mít děti složitější dětství a nebudou mít oba rodiče již nikdy současně, či raději budete investovat svůj šarm do jiného vztahu. Zároveň je v takovém případě vhodné si uvědomit, že s novým partnerem často přicházejí i jeho děti, i když třeba jen na víkendy. Při společném soužití pak je nutné koordinovat péči o děti nejen mezi novými partnery, ale i s jejich mámou.
Budu ráda, když Vám moje odpověď pomůže ve Vašem rozhodování.
S pozdravem
Bc. Monika Malíková Bhalla
Poradna Therapia

Jak získat zpět manžela?

Dotaz: Dobrý den, nacházím se v situaci, kdy manžel před rokem odešel k jiné ženě. Pak jsem mu začala chybět a po pár měsících jsme spolu začali zase spát. Jednou za týden. On mi říká, že miluje ji, ale že sex je lepší se mnou. Chtěla bych ho zpátky. Je to ve všech ohledech skvělý muž. Máme mnoho společných zájmů a aktivit. Mám ho moc ráda, moc mi chybí.
Jak udělat, aby mě opět miloval a chtěl být se mnou, a ne s ní.

 

Dobrý den,

děkuji Vám za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Situace, v níž momentálně jste je složitá a já cítím, že Vám manžel velmi chybí jako partner a je pro Vás důležité, aby se Váš vztah posunul dále a nezůstal jen na fyzické rovině. Pojďme se na to společně podívat.

Začneme tím, že Vám vysvětlím, v jakém vztahu jste se to vlastně ocitla. Popsala jste mi takzvaný „komplementární paralelní vztah“, který se vyznačuje tak, že si ke své partnerce nebo partnerovi najdeme ještě jednu přítelkyni nebo přítele s tím že nemáme v úmyslu původní vztah ukončovat nebo se rozvádět (dokonce to často bývá jedna z podmínek „dohody“. Tedy: („Budeme spolu, ale nebudeš po mě chtít, abych se rozvedl“). Lidé tento druh svazku vyhledávají proto, že tradiční partnerství je založeno na kompromisech. Máme totiž tendenci se bát, že o toho druhého přijdeme a tím pádem naplno neprojevujeme svá přání a potřeby. Ve chvíli, kdy se najde někdo, s kým se omezovat nemusíme, je nám dobře a může se stát, že se zamilujeme. Kámen úrazu nastává ve chvíli, kdy odejdeme od svého současného partnera a nastěhujeme se k člověku se kterým jsme do té doby udržovali pouze „poloviční“ vztah. Ať chceme nebo ne, musíme se v některých ohledech začít hlídat a začne nám chybět někdo před kým by to nebylo nutné a celý proces se opakuje.

Celou situaci navíc komplikuje fakt, že rozchod je psychicky ale i psychologicky velmi složitý proces, který má své fáze a v jedné z nich stále doufáme v to, že se nám bývalý partner nakonec vrátí. Když to udělá jen napůl, stejně jako Váš bývalý manžel, dostaneme se do kruhu doufání a naplňujeme jeho potřeby, protože věříme, že opustí současného partnera a přijde k nám. To se ale nemusí stát. Můžete si s ním zkusit promluvit o tom, jak situaci vnímáte a jak Vám v ní je. Uvidíte, co odpoví a budete vědět, na čem přesně jste. Pokud řekne, že současnou ženu neopustí, budete se moci rozhodnout, zda budete ve vztahu s ním pokračovat či ne. Dávejte si však pozor na to, abyste neztrácela čas, proto pečlivě zvažte všechna pro a proti.

Ať si vyberete jakoukoliv možnost radím Vám se věnovat sobě. Vyrazit někam ven, buď s pár přáteli nebo i sama. Vnímejte se a dělejte to, co Vás baví a naplňuje. Vraťte se ke starým koníčkům. Můžete si také psát věci, které se Vám přes den povedly, abyste zapracovala na svém sebevědomí. Kdyby to s bývalým mužem nevyšlo nebojte se zapomenout a zároveň na sebe netlačte, chce to svůj čas. Tak na sebe dávejte pozor.

Pokud byste potřebovala celou věc probrat do hloubky, můžete se obrátit na naši poradnu. Potřebné informace a kontakt naleznete na: https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Držte se, zdraví Vás

Honza

Posedlost partnerem

Dotaz: Dobrý večer,
Před půl rokem jsem si našla přítele přes internet (zatím jsme se neviděli, ale plánujeme setkání). Je to někdo, do koho jsem se opravdu zamilovala, vždy mi psychicky pomáhal, ale před 2 měsíci mě “podvedl” a docela jsme se pohádali, sice říká, že šlo pouze o sex, že jinak miluje mě, tak jsem mu nějak odpustila. Ale nedávno mě začali napadat myšlenky jako “Co když mě nakonec stejně opustí. Třeba pro něj nejsem tak dobrá. Má hezčí holky kolem sebe…”. Pořád mám potřebu se ho ptát a ujišťovat se, že mě miluje, připadám si jak posedlá jím, dokonce ho podezírám, že si píše s jinými ženami a začala jsem dost žárlit na jeho kamarádky, tyhle věci jsem dělala už na začátek vztahu, přitom mi nic neudělal, když mi hned neodepíše, jsem nervózní celý den a myslím si, že dal přednost jiné ženě, bojím se, že se může jednat o vztahové OCD.
Nechci ho mými podezíravými otázkami odradit, protože ho opravdu miluji, ostatní partneři mi ubližovali, ale od té doby, co jsme se pohádali, jsem mu přestala věřit, mám i problém někomu věřit, prostě nevěřím nikomu, protože už mě zradilo spoustu lidí. Prosím pomozte mi, nevím, jak mám zahnat ty vtíravé myšlenky, které mám většinou v noci, když nad nimi přemýšlím, buší mi hodně srdce a včera už jsem se opravdu rozbrečela a dost špatně se mi dýchalo, prostě se na něj i fixuji a jestli si to třeba rozmyslí s naším setkáním, tak si asi něco udělám.

Dobrý den,

v první řadě bych vám ráda poděkovala za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Z toho, co píšete, cítím, že vás vaše momentální situace velmi trápí. Partner vás zradil a vy už mu nyní nejste schopná důvěřovat. Máte tak neustálou potřebu ho kontrolovat a ujišťovat se o jeho věrnosti. Toto chování ve vás však vyvolává obavu, že ho od sebe odeženete. Pozbyla jste důvěru v partnera, která však byla vlivem vašich předchozích zkušeností chatrná již na počátku vašeho vztahu.

Důvěra je něco, co si budujete po celý život již od vašeho dětství. Velmi ji ovlivňuje proces výchovy a vaše vztahy s rodiči. Je to váš postoj k okolí či druhému člověku a víra, že vás nezradí či vám neublíží. Píšete, že vám v minulosti ublížilo velké množství lidí včetně minulých partnerů. Vaše důvěra tím byla velmi otřesena a problém důvěřovat druhému člověku nyní ovlivňuje váš současný vztah, který je už navíc poznamenán nevěrou. Důvěra vůči druhým lidem souvisí také s vaším vztahem k sobě samé. S vaši vlastní sebejistotu, sebedůvěrou. Zrada druhého člověka tak může vyvolat pocity zranitelnosti, nejistoty a ohrozit vaší sebedůvěrou. Nutkavé chování, o kterém se zmiňujete, je tak prostředkem k znovuzískání důvěry v partnera a zbavení se negativních emocí. 

Problémy s důvěrou ve vztahu zažívá velké množství lidí. Setkáváme se s nimi u lidí, kteří se ve vztahu setkali stejně jako vy s nevěrou, ale i tu těch, kteří takovou zkušenost nemají. Důvěra je něco, co ve vztahu není samozřejmostí. Řada partnerských dvojic pracuje na budování a prohlubování důvěry po celou dobu vztahu. Z vašeho dotazu nicméně cítím, že problém s důvěrou se netýká jen vašeho současného vztahu, ale postihuje i další aspekty vašeho života.

Z vašeho dotazu mám pocit, že se jedná o dlouhodobější potíže, které nesouvisí pouze s vaší aktuální situací. Navíc se zdá, že vlivem aktuální situace, vaše potíže více vystoupily na povrch a nabyly na intenzitě. Doporučila bych vám vyhledání zkušeného psychoterapeuta, kterým by vám mohl pomoci odhalit kořeny vašich problémů s důvěrou a zapracovat na vašem vztahu k sobě samé v bezpečném prostředí. Chápu, že udělat tento krok může být ve vaší situaci velmi obtížné, nenechejte se však odradit. Podpora, kterou vám může psychoterapeut nabídnout, by pro vás mohla být velmi užitečná. Důvěra je něco, co nám umožňuje budovat plnohodnotné vztahy a žít bez neustálých obav o vlastní bezpečí. Individuální terapie je dlouhodobou záležitostí, která by pro vám mohla pomoci žít plněji. Můžete se také obrátit na odborníky v naší poradně, pokud by vám z nějakého důvodu nevyhovovalo osobní setkání, nabízíme možnost konzultací přes Skype.

Přeji hodně štěstí a sil,

Lucie H.

Poradna Therapia

Co je psychoterapie a co je koučink

Zatímco se psychoterapie zabývá obtížnými obdobími v minulosti a naším současným i minulým prožíváním oněch událostí, koučink se dívá od teď v před. Je tedy rozvojovou metodou strategického myšlení. Dokud je klient zahlcen minulostí, smutkem, úzkostí, je v depresi a podobně, měl by vyhledat psychoterapeuta. Když je již stabilizovaný, a cítí se být připraven měnit svůj život, konat a vyjednávat o nových podmínkách, má oslovit kouče. Koučink se minulosti dotýká spíše okrajově a nahlíží na ní, jako na materiál, který nám pomáhá zmapovat co až do dnes je již pro vás nefunkční schéma a co naopak by mohlo pomoci rozhýbat váš posun vpřed.

Možností a situací, pro které je koučink vhodný je nespočet. Může být vaším návodem, jak udržet pod kontrolou váš emocionální stav například při náročném rozvodu, při změně povolání, nebo při zkouškách. Jak vylepšit své komunikační dovednosti v zaměstnání, lépe a víc prodávat, nebo vést lidi. Umět vystoupit před veřejnost a sebevědomě odprezentovat svou práci.  Může ale také pomoci zvládat výzvy a překážky i úzkosti. Jako například Jana, která se léčila psychiatricky a psychoterapeuticky pro své úzkostné ataky, které jí omezovaly v životě i zaměstnání. Pro svou sociální fóbii toho nebyla schopna. Potkávala se tak veliká úzkost s velikou touhou. Jedním z jejích prvních témat byl strach jít na ples a touha tančit s manželem na velkém parketě v krásných šatech. Během koučování dokázala pro sebe vymyslet takovoustrategii, že hned na po prvé byl ples pro ni víc ohromujícím zážitkem, než úzkostnou atakou. Podobných schémat vymyslela mnoho a dařilo se jí nakupovat v obchodních centrech, jezdit sama autem na delší vzdálenosti a nově jezdit na dovolené. Zvládla i paralyzující hrůzu ze zubaře. Byla čím dál samostatnější a sebevědomější. Začala věřit ve své schopnosti. Nebylo tomu tak ale vždy. Nějakou dobu co ke mně chodila, dohodnuté úkoly neplnila. Chovala se pasivně (reaktivně). Mluvila o tom, co jí děsí a o tom, co by chtěla, ale nebyla v konání proaktivní. Hodně času jsme věnovali tomu jako to má, co cítí a co jí omezuje. Zlom nastal v době, kdy se začala zabývat časovým horizontem, ve kterém si přeje změnu zvládnout. Začala velmi aktivně plnit dané úkoly a prožívat pozitivní změnu. Tato žena si postupně dokázala přiznat, že nebývala oblíbená pro svůj perfekcionismus a pedantství, naučila se komunikovat asertivně a tím předcházet konfliktům. Změnila zaměstnání za méně stresující a nové dovednosti zde uplatnila od začátku a dobře se tak uvedla. Věnovala hodně času zjištění, zda jí její postoje víc dávají, nebo berou. Přestala mít na sebe i  nejbližší nepřiměřené nároky. Jak se proměňovala ona, měnilo se i její okolí a rodina. A za všemi jejími obtížemi a omezeními byl strach vykročit ze své komfortní zóny a nedůvěra ve svou profesní kvalitu.  Potkávaly jsme se v průběhu dvou let. Na jejím příkladu je vidět, jak široké možnosti koučink má.

Naše postoje a naše negativní, nebo pozitivní očekávání nás přednastavují k úspěchu, či neúspěchu. Pokud se však otevíráme možnostem, začnou se dít věci! Mnohému se naučíme, poznáme zajímavé lidi, zažijeme nová dobrodružství, třeba si najdeme nového partnera. Možná se všechno nepovede úplně do puntíku, ale často to dopadne lépe, než jsme očekávali! Je to rozhodně lepší než jen reaktivně žehrat na osud, nedostatek příležitostí, na možná až jednou a na mě stejně nikdo a nic nepomůže.

Další článek vám napíši na téma GROW coaching – metoda psychosociálního rozvoje.

Monika Zajíčková, kouč poradna Therapia

Emoční závislost: Ona je závislá, on je chladný

Doba čtení: 4 minuty, 16 sekund

Odtahuje se od vás stále váš partner? Snažíte se o nápravu vašeho partnerského vztahu? Cítíte se ve vztahu nemilovaná?


V minulých dílech seriálu o zabijácích partnerské komunikace jsem psala o výčitkách, kritice či vydírání a ponižování, které do zdravé komunikace mezi partnery nepatří. Dnes bych se ráda zaměřila na komunikaci muže, který je ve vztahu citově chladný a egocentrický, a ženy, která je na vztahu citově závislá.

 

Podobné dvojice se v mé poradně vyskytují poslední dobou poměrně často, respektive spíše ženy z takového páru ( i když role mohou být i opačné). Žena si tak volí partnera, který neoplácí množství jejího citu svým citem. Projevu lásky se však partnerka nedočká, ani když dělá vše, co muži na očích uvidí. I když mu v ničem neodporuje nebo mu vyjde vstříc i v naprostých maličkostech, on její cit jen a jen znevažuje.

Read more