Příspěvky

Nezdravě nastavené hranice ve vztazích

  1. Uvědomte si svá slabá místa, kde konkrétně vám lidé nejvíce narušují hranice

Často se stává, že vám vaše hranice narušuje určitý typ lidí nebo dokonce každý, kdo má nezdravě nastavené hranice. Někdy má třeba žena dobře nastaven hranice se ženami, ale ne s muži.

  1. Jak je na tom moje bezpečná a pevná základna – PILÍŘE mého života

a)rodina/partnerský vztah – jsou zdrojem podpory a bezpečí nebo vás unavují?

b)práce (naplňuje vás práce a jste spokojeni v pracovním kolektivu?)

c)peníze (máte dost na to, abyste se uživili a také si něco užili?)

d)zájmy (máte nějaké? Našli v životě v čem jste dobří a co vás naplňuje?)

e)zdraví (cítíte se plní energie a dobře ve svém těle?)

f)přátelé (setkáváte se s nimi pravidelně a „dobíjejí“ vás? Máte nějaké?)

 

Abychom mohli zdravě stavět hranice, potřebujeme mít na ně energii. Abychom měli energii, potřebujeme mít alespoň většinu ze svých pěti pilířů v pořádku. Pokud tomu tak není, je potřeba se zaměřit ideálně na jednu oblast, na které zapracujeme. Nemusí to být ta nejdůležitější, pokud by byla pro nás nejtěžší k řešení. Pokud třeba nejste zdraví a jste stále unaveni, je potřeba řešit nejdříve právě to, předtím, než se pustíte do řešení partnerského vztahu a nastavování hranic. Někdy, je ale naopak „lehčí“ to udělat obráceně. Důležité je nasměrovat vždy jasně vaší energii do jedné z oblastí, a tu vyřešit, než postoupíte dál.

 

  1. Jak jsem na tom s odmítáním, umím říkat NE?

Lidé, co nemají zdravě nastavené hranice neumějí často říkat NE, a to i v situacích, kdy je to nutné, aby ochránili své duševní nebo fyzické zdraví. U každého je samozřejmě jiná míra, jak moc odmítat umějí nebo ne. Pokud neumíme říkat NE, jsme-li nuceni odmítat, napadají nás pochybující myšlenky jako „Nepřeháním to? Nejsem sobecký? Nejsem moc náročný? Zejména téma sobectví je u lidí s narušenými hranicemi silné. Často jsou od svých rodičů nastaveni ustupovat. Buď byl jeden z jejich rodičů nebo oba takoví, že sami neuměli své hranice nastavit nebo byli jako děti naučeni, že když se ozvali se svými potřebami, které se rodičům nelíbili, použil na ně rodič manipulaci. Snažil se v dítěti vyvolat pocit viny za to, že takovou potřebu vůbec má a chce. V dítěti se tak začalo tvořit nejisté „já“, které neustále pochybuje, zda má právo na své potřeby.

  1. Představ si, jak vypadá můj vnitřní „narušitel“ hranic

Stává se vám, že když si chcete udržet hranice v nějaké důležité situaci, „ozve“ se ve vaší hlavě vnitřní pokušitel? Když vás třeba partner naštve a odhodláte se už bránit. Vnitřní pokušitel většinou říká slova jako „a nepřeháníš to? Nejsi moc náročný/á? Neuspěcháváš to?Přeci se to dá vydržet..“Nebo si představte jinou situaci, třeba když se rozhodnete začít cvičit a hubnout. Jste odhodlaní a nakonec je zase večer a nejen, že jste necvičili, ale jedli jste přesně tol, co jste původně nechtěli. Všimli jste si vnitřního narušitele, který vám přes den našeptával: jsi unavený/á, zacvičíš si později, tak si dej ještě ten hamburger a večer si uvaříš už to zdravé jídlo…, ale nakonec k tomu nedojde večer ani druhý den. A vnitřního pokušitele vystřídá jiný „hlas“ v hlavě: Jsi úplně neschopná/ý, všichni okolo se umí rozhodnout a zhubnout. Stejně nezhubneš, tak se o to ani nepokoušej.

V terapii tyto hlasy u klientů pojmenováváme. Typy hlasů jsou u lidí různé. Někdy je to věznitel, tyran, trenér, šikanatér, pokušitel apod. Zkuste si takovou osobu představit a  uvědomit, komu z vašich rodičů nebo jiných autorit je obsah hlasu podobný? Někdo váš totiž sám se sebou naučil takto komunikovat.

      6.Jak jsem na tom s disciplínou a řádem v životě

Dodržování řádu a disciplíny je pro lidi s narušenými hranicemi náročné, právě proto, že k řádu a disciplíně jsou pevné hranice zapotřebí. Někdy se takto narušené hranice mohou projevovat i opačně, tedy, že lidé dodržují řád extrémně a obávají se, že nebudou mít věci pod kontrolou.

      7.Kdo mě jako dítě naučil nedodržovat hranice nebo je dokonce cíleně druhým narušit

Představte si, že máte v hlavě nějakou osobu, která vás začne „nabádat“ v případě, kdy je potřeba dodržet hranice/být disciplinovaný nebo dodržet pro sebe důležitý řád nebo kdy je potřeba být důsledný. Jako příklad si můžeme dát situaci, kdy jste si slíbili, že už si nedáte smažené jídlo. Najednou ale dostanete venku hlad, a jdete okolo fast foodu. Možná se najednou ve vaší hlavě objeví myšlenky jako  – no jednou se nic nestane/stejně to nevydržím/ráno už jsem měl sladké, tak už je to jedno a dám si. ..Kdyby jste si měli ve své fantazii představit, jak vypadá osoba ve vaší hlavě, která „říká“ tyto věty? Je to žena nebo muže? Jak je stará? A Nepřipomíná vám svými větami náhodou jednoho z rodičů nebo jinou blízkou osobu ?……

       8.Dokážu jít zdravě do konfliktu?

Pokud se bojíte konfliktu nebo do něj jdete naopak příliš agresivně, je to signál o tom, že vám v dětství někdo narušoval vaše hranice. Možná jste byli za váš vztek trestáni fyzicky nebo psychickou manipulací nebo jste si naopak bez agrese nemohl prosadit ani základní potřeby.

Konflikt patří k životu a neznamená to, že druhého nemáme rádi. Stejně tak to neznamená, že nás druhý chce opustit, pokud on sám konflikt vyvolá. Strach z konfliktu je často u lidí spojený se strachem z opuštění, který většinou vzniká během dětství. Tam mohl rodič vyvolávat v dítěti pocity viny, pokud si dítě potřebovalo prosadit své potřeby – často i ty základní.

  1. Jak jsem na tom se s péčí o sebe – jak dokážu mít rád/a sama sebe.

Nenechte se mýlit, péčí není myšleno jen to, jestli se člověk hezky učeše nebo koupí hezké  Oblečení. Sebepéče je zejména o upřednostnění sebe, kolik energie do sebe umíte dát. Nejlepší měřítko je dám sobě stejně jako druhému? Uděláte si stejně hezky ozdobenou svačinku, jako jste ji udělala svému dítěti? Kdy jste si naposledy koupila hezké nové oblečení, i když vám to staré už dlouho nesedí? Dáte si tu práci uvařit si dobrý a zdravý oběd nebo se odfláknete ve fast foodu, i když pak tloustnete. Zdráháte se vydat peníze za něco dražšího, ale pokud by to bylo pro dítě nebo pro manžela, koupila byste to okamžitě? Když vám není dobře, dojdete si včas k lékaři nebo si doma v klidu odpočinete? Nebo nedokážete vydržet ležet  a místo toho pracujete nebo jdete uklízet? I malým zanedbáváním prokazujete sám/sama sobě, jak se nemáte rád/a. Svému vnitřnímu já si neustále svým odsouváním dáváte najevo – jsem na posledním místě nebo alespoň na druhém….a pak se možná divíte, že vás takto upozaďují vaši blízcí nebo okolí. Ale co jim vy sami vysíláte za informaci o sobě?

 

Mgr.Tereza Malimánková

Vedoucí poradny Therapia

SOBEC VE VZTAHU – jak rozeznat strach, že jste sobečtí ve vztahu od skutečného sobectví

Tak rovnou dobrá zpráva na začátek. Pokud vás zejména ve vztazích provází neustále nebo často vnitřní hlásek – měla bys to pro druhého udělat – protože jinak budeš sobecký a skutečně tak konáte, bez ohledu na své potřeby, tak máte bohužel úplně jiný problém než sobectví. Neumíte sami sebe dostatečně emocionálně a často i materiálně chránit. Jste pod tlakem pocitu viny.

Možná, pokud tyto věty čte někdo, kdo takový problém nemá, může si říkat, to je přeci jasné, když dělám něco pro druhé sobec nejsem! Ale divili byste se, kolik lidí je ve svém životě naprosto bezohledných ke svým potřebám, a přesto se vnitřně bojí, že je sobecký. A tak pokračuje vědomě i nevědomě v rozdávání dál.

 

Jak rozlišit skutečné sobectví od strachu ze sobectví?

  Skutečný sobec se v podstatě vůbec nezabývá pocitem viny nebo strachu, zda není sobecký. Dokonce má často spíš pocit, že dostává od druhých málo! Skutečný sobec dokáže obratně manipulovat s druhým, aby z něj dostal, co potřebuje, a to často i bez toho, aby si o to řekl. Má tendenci do partnerství nevědomě „přitahovat“ přesně ty lidi, kteří trpí pocitem viny, že, když nepomohou nebo nedají, budou za sobce. Pravý sobec dokáže právě na toto místo dobře útočit, a to buď nahlas slovně nebo skrze pasivní agresi (mlčením, urážením se, neochotou, sliby, které neplní apod.) Přesně to působí na „provinilého“ jako bomba v odpalování další pomoci.

Skutečný sobec je často v pozici, že nemá, neumí, není schopen, a to je spouštěcí impulz pro zachránce, provinilce a lidi se strachem z opuštění se opět rozdávat a nehledět na sebe.

Dalším znamením toho, že nejste pravý sobec je, že svému partnerovi opakovaně sdělujete své prosby a potřeby, ale on je neplní (samozřejmě nemusí jít o všechny potřeby). Často jde ale zejména o klíčové potřeby, které neslyší. Na druhou stranu, on své potřeby ani nemusí vyslovit a vy už mu „podstrojujete“.

Jak se stanete provinilým sobcem?

Provází-li vás v životě pocity viny, které vás vedou k potlačování svým potřeb nebo ke strachu ze sobectví, je pravděpodobné, že vás někdo ve vašem dětství silně manipuloval. Ve většině případů to byl jeden z rodičů. Takový rodič se sám choval v určité oblasti vašeho života nebo celkově sobecky a projektoval tuto vlastnost do vás, tedy do svého dítěte. V dospělosti se takové následky mohou projevit ve vašem partnerském vztahu nebo v jiných blízkých vztazích právě ve chvíli, kdy se dovolíte projevit nějakou vaši klíčovou potřebu, kdy usilujete o něco, na čem vám záleží. Tzv.projekce znamená, že máme nějakou vlastnost, kterou si neumíme, nechceme připustit, a tak ji nevědomě přivlastníme někomu jinému. Navíc tím docílíme, že získáme to, co chceme.

 

Když budu hodný, budu milovaný

Děti vedené k pocitu viny jsou dobře manipulovatelné, jsou z nich hodné a ovladatelné holčičky a kluci, kteří plní potřeby svého rodiče. Takový rodič byl často sám ve své vlastní rodině citově (i jinak) „nedokrmený“ a tak to nevědomě předává i svému dítěti. To se pak stává zároveň „dokrmovačem“ potřeb svého rodiče a zároveň je vnitřně podobně vyprahlý a toužící po přijetí a lásce a plnění potřeb, jako jeho rodič.

Takovému dítěti ( a později dospělému) se do hlavy nastaví vzorec „když budu hodný a budu plnit potřeby druhých, budu milovaný“. To byla nevědomá vnitřní dohoda, která vznikla s rodičem, to se však nikdy nestane. Nemůže to fungovat, čím více se rozdáváte, tím více pro druhého ztrácíte hodnotu, a to vede přesně k pocitu nelásky.

Rodič takového dítěte má v sobě naopak vzorec „co si neurvu, nedostanu a budu zase trpět jako v dětství pocitem nedostatku“. V dospělosti potom takové dítě potkává i partnera s podobných vzorcem, jaký měl jeho rodič.

Chování rodičů nemuselo být čistě sobecké, v mnohých rodinách naučí dítě naopak přesně té neřesti se neustále rozdávat, mohli se rozdávat i pro dítě samotné. Pokud ale dítě trpí pocitem viny a strachem ze sobectví, vždy zažilo pocit nerespektu a neúcty od rodičů a proto přitahuje i sobeckého partnera. Nerespekt mohl být třeba právě v oblasti plnění jeho potřeb. Rodiče třeba plnili ty potřeby, které považovali za důležité u dítěte nebo pro ně zajímavé, ale na dítě a jeho skutečné potřeby nehleděli.

Takový člověk se pak v dospělosti přesně ocitá v situaci, kdy znovu v partnerství zažívá emoční bolest- snažím se a stejně se neplní mé skutečně důležité potřeby a tak se cítím nemilovaná/ý.

Jak z toho ven

Důležité je přiznání si, že se k sobě chováte s neúctou, což má za následek, že se ostatní chovají s neúctou k vám.

Je potřeba, abyste se naučili být více autentičtí v projevu k druhému. Naučte se partnerovi sdělovat i nepříjemné pocity(př. zklamal jsi mě, styděla jsem se, když jsi to udělal apod.)a překonejte strach, že mu ublížíte. Čím více totiž ochraňujete skutečné sobce, tím větší pocit viny ve vás roste, to je paradox.

Naučte se rozpoznat manipulace v komunikaci, kdykoli cítíte, že ve vás někdo vyvolává pocity viny, tak s vámi manipuluje.

Učte se od svého partnera, pokud se projevuje jako skutečný sobec. Důvodem, proč jste se potkali může být právě to, že se od sebe máte navzájem učit.Vy, jak si máte prosadit své potřeby a on větší empatie.

Potřebujete pomoct se v sobě vyznat? Nevíte si rady se svým vztahem? Přijde se poradit s některým z našich terapeutů. Sezení poskytujeme osobně v Praze nebo online.Nečekejte až se něco samo změní a objednejte se:https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Tereza Malimánková, Poradna Therapia

 

Jak získat zpět manžela?

Dotaz: Dobrý den, nacházím se v situaci, kdy manžel před rokem odešel k jiné ženě. Pak jsem mu začala chybět a po pár měsících jsme spolu začali zase spát. Jednou za týden. On mi říká, že miluje ji, ale že sex je lepší se mnou. Chtěla bych ho zpátky. Je to ve všech ohledech skvělý muž. Máme mnoho společných zájmů a aktivit. Mám ho moc ráda, moc mi chybí.
Jak udělat, aby mě opět miloval a chtěl být se mnou, a ne s ní.

 

Dobrý den,

děkuji Vám za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Situace, v níž momentálně jste je složitá a já cítím, že Vám manžel velmi chybí jako partner a je pro Vás důležité, aby se Váš vztah posunul dále a nezůstal jen na fyzické rovině. Pojďme se na to společně podívat.

Začneme tím, že Vám vysvětlím, v jakém vztahu jste se to vlastně ocitla. Popsala jste mi takzvaný „komplementární paralelní vztah“, který se vyznačuje tak, že si ke své partnerce nebo partnerovi najdeme ještě jednu přítelkyni nebo přítele s tím že nemáme v úmyslu původní vztah ukončovat nebo se rozvádět (dokonce to často bývá jedna z podmínek „dohody“. Tedy: („Budeme spolu, ale nebudeš po mě chtít, abych se rozvedl“). Lidé tento druh svazku vyhledávají proto, že tradiční partnerství je založeno na kompromisech. Máme totiž tendenci se bát, že o toho druhého přijdeme a tím pádem naplno neprojevujeme svá přání a potřeby. Ve chvíli, kdy se najde někdo, s kým se omezovat nemusíme, je nám dobře a může se stát, že se zamilujeme. Kámen úrazu nastává ve chvíli, kdy odejdeme od svého současného partnera a nastěhujeme se k člověku se kterým jsme do té doby udržovali pouze „poloviční“ vztah. Ať chceme nebo ne, musíme se v některých ohledech začít hlídat a začne nám chybět někdo před kým by to nebylo nutné a celý proces se opakuje.

Celou situaci navíc komplikuje fakt, že rozchod je psychicky ale i psychologicky velmi složitý proces, který má své fáze a v jedné z nich stále doufáme v to, že se nám bývalý partner nakonec vrátí. Když to udělá jen napůl, stejně jako Váš bývalý manžel, dostaneme se do kruhu doufání a naplňujeme jeho potřeby, protože věříme, že opustí současného partnera a přijde k nám. To se ale nemusí stát. Můžete si s ním zkusit promluvit o tom, jak situaci vnímáte a jak Vám v ní je. Uvidíte, co odpoví a budete vědět, na čem přesně jste. Pokud řekne, že současnou ženu neopustí, budete se moci rozhodnout, zda budete ve vztahu s ním pokračovat či ne. Dávejte si však pozor na to, abyste neztrácela čas, proto pečlivě zvažte všechna pro a proti.

Ať si vyberete jakoukoliv možnost radím Vám se věnovat sobě. Vyrazit někam ven, buď s pár přáteli nebo i sama. Vnímejte se a dělejte to, co Vás baví a naplňuje. Vraťte se ke starým koníčkům. Můžete si také psát věci, které se Vám přes den povedly, abyste zapracovala na svém sebevědomí. Kdyby to s bývalým mužem nevyšlo nebojte se zapomenout a zároveň na sebe netlačte, chce to svůj čas. Tak na sebe dávejte pozor.

Pokud byste potřebovala celou věc probrat do hloubky, můžete se obrátit na naši poradnu. Potřebné informace a kontakt naleznete na: https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Držte se, zdraví Vás

Honza

Je deprese dědičná?

Dotaz:
Je mi 24, za dva měsíce dělám státnice (Bc.), což je velký stres, už teď, ale nemyslím si, že by to byla příčina.
V osobním životě je vše v pořádku, s přítelem máme dlouhodobě spokojený vztah, jediný problém v rodině je můj otec, který je dlouholetý alkoholik. Mohou být depresivní stavy zapříčiněné i geneticky? Vím, že s otcovi strany to v rodině bylo. On trpí depresemi a alkoholismem, myslím že jeho otec měl také nějaké psychické problémy. Já jsem se v pubertě (cca 13 – 17let) sebepoškozovala, řezala jsem se do zápěstí. Občas, když mám ten stav smutku a nutkání plakat, vrátí se mi pocity z té doby, kdy jsem se sebepoškozovala a vzpomenu si na to. Ne, že bych to chtěla udělat, jen na to prostě myslím. Myslím, že hodně negativní energie ve mě zanechaly zážitky s tátou, kdy jsem ho viděla v opravdu nehezkých stavech, pozvraceného, páchnoucího, potlučeného atd.

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za odvahu obrátit se na naši poradnu a svěřit se se svým trápením. Cítím, že jste pod tlakem a ráda byste dostala situaci pod kontrolu. Popisujete také že jste plačtivá a nevíte, proč tomu tak je. Máte také obavy z toho, zda se u Vás nerozjela depresivní epizoda. Pojďme se tedy na všechno společně podívat.

Začneme tím, že Vám popíšu, jak vypadá deprese. Pokud zažíváme depresivní epizodu, je velice jednoduché se unavit, nebaví nás ani činnosti, které nám normálně zvednou náladu, která je v tomto období prokazatelně zhoršená. V těžkých případech nedokážeme ani vstát z postele a ráno se budíme stejně unavení, jako když jsme šli spát. Vnímáte u sebe některé tyto příznaky? Z toho, jak jste na začátku dotazu situaci popsala cítím hodně úzkosti a také potřeby mít emoce pod kontrolou. I když to tak na první pohled nemusí vypadat, tak jsou pocity dobrými rádci, kteří nám ukazují, jestli jdeme správným nebo špatným směrem. V dnešní době je ale bohužel jejich projevování považováno za slabost, a tak i když nás něco opravdu hodně trápí nebo jsme naštvaní, raději mlčíme, abychom se neztrapnili a nežádoucí emoce v sobě zatlačíme někam hodně hluboko. Pocity jsou ale jako malé děti, když je večer pošlete spát. Neustále se vracejí a říkají: „Mami já jdu na záchod“ nebo „Chce se mi ještě pít“. Toto se pak může projevovat, tak že se nám najednou chce plakat a my ani nevíme proč. Důvod už jsme totiž dávno zapomněli. Může to být tlak ze školy, který si nechceme připustit nebo ještě něco, co je daleko v minulosti. První krok k tomu abychom si porozuměli, je dovolit si negativní emoce prožívat. Ve chvíli, kdy se budete cítit špatně se sama sebe zeptejte „Co je to za emoci?“ „Co mi chce říct?“ Jaké moje chování zapříčiňuje, že se tak cítím? Nebo „Je něco v okolí, co způsobuje, že mi je právě takto? Vzpomeňte si, jak to bylo u Vás doma, když jste byla dítě? Dostalo se Vám uklidnění, když jste ho potřebovala? Mohla jste svobodně projevit to co jste potřebovala? Zkuste si na tyto otázky odpovědět, dejte na intuici, uvidíte, kam Vás zavede. Psala jste také o tom, že jste v minulosti poškozovala sama sebe. Toto chování právě často souvisí s tím, že potřebujeme ovlivnit to, co se kolem nás děje ale nemáme k tomu dostatek prostředků. To, že se poškodíme a máme nad bolestí kontrolu nám přináší úlevu i když jen krátkodobou. Dovolte si tedy emoční napětí vyjádřit přirozeným způsobem. Pokud máte vztek, zkuste se vykřičet, něco roztrhat nebo počmárat. Když Vám je smutno a chce se Vám plakat, jděte se někam do soukromí vyplakat, najděte si vlastní způsob, každý to máme jinak. Uleví se Vám. K přijetí emocí pomáhá také meditační technika RAIN. Usaďte se nebo položte, podle toho, co Vaše tělo aktuálně potřebuje. Zavřete oči a soustřeďte se na dech. Vnímejte pomalu pocity a myšlenky které Vám přijdou na mysl a pokládejte si stejné otázky, které jsem napsal výše, abyste pochopila jejich význam. Všechny tyto myšlenky a pocity přijměte, řekněte si: „Vždyť vy také patříte ke mně“. Pomůže Vám to s negativními emocemi a také k sobě rychleji najdete cestu. Buďte trpělivá a netlačte na sebe. Na všechno, co je důležité nepřijdete při prvním cvičení, ale postupem času se Vaše schopnost vnímat sama sebe zlepší.

Zmiňujete se také o svém otci, o tom, jak hodně pije a trpí depresemi. Úlohou tatínků je dítěti ukazovat svět a během toho u nich vytvářet pocit takového bezpečného území. V případě, že to tak není, můžeme být na otce vnitřně naštvaní. Jak je to u Vás? Jestliže to máte stejně, napište dva dopisy, které neodesílejte. První bude od Vás pro otce dostaňte v něm ze sebe všechny negativní pocity, klidně buďte sprostá a v žádném případě necenzurujte. Poté si dejte den až dva přestávku a napište dopis druhý. Ten bude pro Vás od něj. Vyslovte v něm za otce všechno, co byste si přála, aby Vám řekl nebo přiznal. Pomůže Vám to se na něj dívat jinak a možná se změní i Váš pohled na život obecně. K tatínkovým depresivním stavům. Ptala jste se, zda jsou deprese dědičné. Mohou být, mějte však na paměti, že konzumace alkoholu a alkoholismus obecně, depresivní stavy navozuje a prohlubuje. Vy osobně na mě depresivně nepůsobíte.

V případě, že byste potřebovala situaci konzultovat osobně a jste z okolí Prahy, můžete se obrátit na naši poradnu Kontakty a další informace naleznete na stránkách https://koucink-psychoterapie.cz/. Jste-li zdaleka, mohou Vám při hledání vhodného odborníka pomoci stránky sociální kliniky www.socialniklinika.cz.

Přeji hodně zdaru a zdravím
Honza

Jak se vyrovnat s nevěrou?

Dotaz:

Dobrý den,

můj přítel mě podvedl, respektive nějaké 4 měsíce mě podváděl. A to jsme spolu teprve rok a čtvrt. V únoru tohoto roku vše vyplavalo na povrch. Samozřejmě jsem z toho byla špatná a stále jsem. Konkrétní příčinu nevěry jsem se od něj nedozvěděla, prý mi nedokáže říct proč to udělal a že toho lituje. Svou nevěru přiznal i svým nejbližším přátelům. Od té doby uplynuly 4 měsíce a můj přítel je celou dobu opravdu pozorný, hodný, dokonce tvrdí, že i velmi zamilovaný a chce si mě vzít. Podotýkám, že jeho chování ke mně bylo vždy hezké i při nevěře. Můj dotaz zní, jestli si člověk opravdu může chybu uvědomit a toho druhého člověka milovat? A další dotaz se týká mě. Přítele i přesto všechno velmi miluji a snažím se mu věřit, ale mám stavy, že mě přepadá strašný strach, co když mi lže, rozbrečela bych se kdykoliv během dne a také se bojím někam chodit (cvičit apod.). Přitom bych tak ráda “žila” a nejde to. Ráda bych se zeptala, jak se od toho všeho oprostit. Samozřejmě s přítelem o tom na rovinu mluvím, ten mě vždy ukonejší, že mě miluje, že kdyby se mnou nechtěl být, tak není a že toho bude litovat celý svůj život atp. což mě na chvíli vždy ukonejší, ale jakmile jsem např. v práci, nebo sama se svými myšlenkami, tak je zle.
Velice Vám děkuji za odpovědi a přeji hezký den.

Odpověď:

Dobrý den,

v první řadě bych se Vám chtěla omluvit za pozdní odpověď na Váš dotaz. Mrzí mě, že mi odpověď trvala tak dlouho. Zároveň si cením Vaší otevřenosti a důvěry. Každá nevěra, je pro člověka bolestným a zraňujícím okamžikem, zvlášť pokud vztah bere vážně a na druhém člověku mu záleží. O to hůř, když se zdá, že je mezi partnery vše v pořádku a nic nenaznačuje tomu, že by byl ve vztahu problém. Věřím, že toto zjištění pro Vás nebylo vůbec příjemné a mohlo opravdu do hloubky otřást základy Vašeho vztahu k příteli, důvěrou a náklonností.

Ptáte se mě, jestli je možné si chybu uvědomit a toho druhého milovat? 

Já myslím, že odpověď na tuto otázku znáte. Ale pokud trváte na odpovědi, tak říkám, že ano. Každý z nás může udělat chybu, jsme jen lidé. Důležité však je, jak se k naší chybě postavíme a zda se z ní dokážeme poučit. Nicméně za své chyby je také člověk zodpovědný, a proto si nemůže vynucovat od druhého jakékoli chování, nemůže předem počítat s odpuštěním apod. Tím chci říct, že pokud svou chybou ublížím někomu druhému, musíme počítat s tím, že jeho reakce může být jakákoli (a na tuto reakci má daný člověk právo, ať už udělá cokoli – odpustí, nebo tohoto člověka opustí).

Z Vašeho dotazu mám spíše pocit, že Vaše otázka skrývá něco mnohem hlubšího. Zdá se mi, že potřebujete ujištění. Jistotu, že se to znovu nestane. Jistotu toho, že když si partnera vezmete, tak že Vám opět neublíží. Připadá mi, že jeho ujištění Vám nestačí, což je pochopitelné.

Z Vašeho dotazu mi připadá, že Váš partner bude mít co dělat, aby Vás přesvědčil a opět ve Vás vybudoval důvěru. A to proto, že říkáte, že se po celou dobu choval velmi pozorně a nic nenaznačovalo tomu, že by bylo něco špatně. Nedivím se, že máte strach, že Vám lže. Protože jak vy poznáte, že se něco děje, když jeho chování k Vám je stále stejně pěkné, stále Vám tvrdil že Vás miluje apod., i když Vám ve výsledku svým jednáním dost ublížil a lhal.

Mám pocit, že mluvit o tom s ním Vám nebude stačit. Alespoň teď ne. Je to stále dost čerstvé a připadá mi velmi brzy na to mluvit o svatbě poté, co Vás 4 měsíce podváděl, aniž by s Vámi měl ve vztahu nějaký problém. Připadá mi, že to bude chtít čas, aby i svými činy dokázal, že to byla opravdu jen chyba, ze které se poučil.

Další věc, kterou vidím jako důležitou je individuální terapie. Doporučila bych Vám obrátit se na poradenského psychologa nebo na psychoterapeuta, kteří Vám poskytnou dostatek prostoru pro sdílení a zároveň Vám pomohou se více podívat na některé témata ve vašem životě. Přijde mi, že je opravdu otřesená Vaše základna důvěry. Zároveň to s sebou mohlo přinést strach, že nepoznáte, když se něco děje, a to může být pro Vás jednak stresující a znejišťující. Nicméně to neznamená, že takto to bude již napořád. Nebojte se i tímto se dá pracovat. Jen je třeba na to nebýt sám a obrátit se na odborníky, kteří už vědí, co a jak. Chci Vás proto moc podpořit v tom, abyste se obrátila na naše terapeuty přímo u nás v poradně, kteří poskytují i konzultace přes Skype. Samozřejmě se můžete obrátit i na kohokoli jiného dle Vašeho výběru.

Věřte mi, že Vám to přinese mnoho.

Kromě toho, zkuste se neizolovat od svých známých. Udělejte si čas sama pro sebe a zkuste si najít něco, co ráda děláte. Zároveň Vám doporučím i psát deník. Často to lidem pomůže si utřídíte své myšlenky a třeba i na něco přijdete.

Mrzí mě, že Vám v tuto chvíli nemohu více pomoci a poskytnout Vám takovou péči, kterou byste si zasloužila. Pokud budete chtít, klidně mi opět napište. Držím Vám palce a přeji mnoho štěstí.

S pozdravem

Lucie

Poradna Therapia

Náš tým:

https://koucink-psychoterapie.cz/…ia/

Objednávkový formulář:

https://koucink-psychoterapie.cz/…ar/

Mgr.Tereza Zahrádková (vedoucí poradny – zařizuje objednání)

tel.732816663

 

 

Porucha příjmu potravy

Dotaz:

Dobrý den, potřebovala bych poradit. Asi od roku 2018 se u mě vyvíjí porucha příjmu potravy. Začalo to tím, že jsem si chtěla zlepšit fyzičku, začala jsem pozvolna sportovat, zlepšovat se a jídlo jsem zatím moc neřešila. Pak jsem ale postupně začala jídlo řešit, všimla jsem si, že jsem zhubla, což se mi líbilo, tak jsem chtěla hubnout dál. Asi od ledna 2019 jsem začala jídlo i cvičení řešit víc, začala jsem sledovat složení potravin, počítala si kalorie, chodila do posilovny a hodně cvičila i doma. Stále jsem hubla a o letních prázdninách jsem extrémně cvičila 4x týdně vždy přes 3 hodiny, taky chodila jednou týdně běhat, každý den jsem měla procházku aspoň na 10 km, hodně jsem si vařila, počítala každý gram zeleniny a jídlo a cvičení bylo v podstatě jediné, co mě zajímalo.

Jedla jsem opravdu hodně málo na to, jaký jsem měla výdej a cvičila jsem, i když jsem byla absolutně bez energie. Takhle jsem se dostala z 62 kg na 40 kg. Na konci prázdnin jsem se opravdu trápila kvůli cvičení a jídlu, dělalo mě to nešťastnou, uvědomila jsem si, že je asi něco špatně a že mám asi poruchu příjmu potravy.

Řekla jsem to rodičům a tak jsem se přibližně od září 2019 začala léčit, což trvá až doteď. Začala jsem chodit na psychoterapii, přestala hubnout, pomalu začala jíst víc, ale stále jsem se hodně vyčerpávala při cvičení a dělalo mi radost, že jím méně a že jsem vychrtlá, nechtěla jsem přibírat. Přibírání se ale nedalo vyhnout, protože tělo zkrátka bylo vyčerpané.

Udělala jsem dost pokroků, přidala jsem na jídle ještě víc, ale cvičím stále čtyřikrát týdně a hodně se vyčerpávám.

Večer mě trápí hlad a problém je, že si velké množství jídla vyčítám, říkám si, že už to nikdy neudělám a další den ráno se trestám 2 hodiny cvičením. Hrozně bych se přála z toho kruhu vysvobodit, pomalu přibírat protože to potřebuji, netrestat se cvičením, nemít potřebu jíst večer nebo i přes den takové velké množství jídla a tak nějak si k jídlu a cvičení vybudovat normální vztah. Hodně lidí mi také říkalo, že to co dělám, vůbec není žádné přejídání, ale jen dodávání svému tělu to, co potřebuje a to, co zameškalo a že bych se za to měla naopak pochválit a ne trestat se a vyčítat si to.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za Váš dotaz a za odvahu ho napsat.

Co mi přijde ve Vaší situaci nejdůležitější je to, že víte, že je něco špatně. Že si uvědomujete, že to, jaký vztah k jídlu máte, není „normální“ a hlavně, že se snažíte s tím něco dělat.

Sama píšete, že se již nějakou dobu léčíte a docházíte na psychoterapii poruchy příjmu potravy. Nevím, jak to máte s terapií teď, ale myslím si, že by bylo dobré zvýšit intenzitu (v dnešní době není problém dělat sezení přes Skype, či jinou podobnou platformu). Pokud jste na terapii přestala chodit a přes to máte takovéto obtíže, zkuste zase terapii obnovit, nebo najít nějakého jiného terapeuta, který s Vámi bude ochotný pracovat. Pokud byste chtěla, není problém se domluvit v naší poradně sídlící v Praze, je možnost i Skype pohovorů.

Přijde mi, že dle toho co píšete, jste ušla obrovský kus cesty a bylo by škoda zase kvůli koroně začínat znovu. Poruchy příjmu potravy, anorexie zvlášť je svým způsobem závislostní chování, které je nebezpečné v tom, že nedá vyléčit, ale jen léčit. To znamená, že jak tomu člověk jednou propadne, musí být pořád ostražitý, aby do toho zase sklouzl. Když píši do toho, myslím tím cokoliv, na čem je člověk závislý. Co je to u Vás? Co je to, co Vás nutí se stále v jídle hlídat a excesivně cvičit?

Závislosti mají hodně společného a je jedno, zda je člověk závislý na alkoholu, nebo na tom zda má dokonalou postavu. Důležité zde v tom je, že závislost funguje trochu jako náhradní životní program. Je to něco, co řeší všechny Vaše problémy, protože na ně nemáte čas, máte totiž závislost, které musíte všechen svůj čas věnovat.

Sama píšete, že Vás pak kromě jídla a cvičení nezajímalo nic jiného. Je proto důležité objevit to, co je pod tím, co jsou ty věci, kterým se člověk nechce postavit a čelit, to co je schované za závislostí. Často jsou to vztahové problémy, problémy v rodině, v sebepojetí a tak dále.

Myslím si, že to sebepojetí, sebehodnota a sebeláska je zde velmi důležitá. Jak moc se máte ráda? Jak sama sebe vnímáte a hlavně proč? Zkuste se zamyslet nad tím, co jiného, než to kolik vážíte a jak vypadáte, Vám dává nějakou hodnotu. Klidně se zeptejte svých přátel, známých, co na Vás mají rádi. Třeba objevíte něco nového, na co byste se mohla zaměřit.

Jak píšete v druhé části, ano, je pravda, že z anorektičky se může lehce stát bulimička a začít se přejídat. Nemyslím si ale, že by se Vám to povedlo s pytlíkem oříšků za večer. Nemyslím si tedy, že se jedná o záchvatovité přejídání. To, že máte pocit, že jíte hodně je ve Vašem případě normální, jste zvyklá na úplně jiný příjem a vlastně se znovu učíte jíst množství jídla, na které nejste zvyklá. Věřím, že je to pro Vás hrozně těžké, ale myslím si, že porce jaké popisujete pro dospělou ženu, určitě nejsou přejídání. Pokud se s tím opravdu takhle perete, zkuste zase začít chodit na individuální terapie, věřím, že by Vám to pomohlo.

Doufám, že je to pro Vás alespoň nějak užitečné a situaci ve zdraví zvládnete.

Markéta

Poradna Therapia

 

Nevážím si sama sebe a žárlím na manžela

Dotaz:

Dobrý večer,

mám několikaletý problém v manželství. Mám milujícího a věrného manžela, ale měla jsem v minulosti smůlu na chlapy a od té doby se to se mnou táhne. Jsem neskutečně žárlivá. Nesnesu ani to, když se jen podívá na jinou ženu. Ani na dovolenou jet nechci, už jen představa, že se kolem budou pohybovat polonahé ženy, mě děsí. Vážně mi vadí jen to, když se na nějakou podívá. Já to beru něco jako ponížení, ani nevím proč, ale už mě to delší dobu trápí a nevím, jak se toho zbavit. Je pravda, že moje sebeláska je na bodu mrazu. Myslím si, že každá jiná je lepší a krásnější než já. Možná i v tom je ten problém, nevím. Pořád se manžela ptám, kdo mu píše, kam jde apod. Štve mě to, vím, že musí mít svou svobodu, stejně jako vím, že by mi nikdy neublížil. Ale pořád je tam ten strach. Už nechci takhle žít a pořád se tím trápit. Přemýšlet nad tím, aby se do nějaké nezakoukal a mě neopustil. Chci to změnit.

Vždy si řeknu, že mu věřím a neřeším, s kým si píše, ale vydrží mi to asi den a pak je to tu zas. Divím se, že mě ještě za tu dobu neopustil. Proto se bojím i toho, že když se nezměním, najde si jinou. Už několikrát jsem přemýšlela, že bych navštívila nějakého psychologa, ale já se radši vypíšu než bych to vše měla říct.

Další můj problém je ten, že nemám žádnou nejlepší kamarádku. Jelikož jsem byla zklamaná i z nejlepší kamarádky, která mi přebrala chlapa. Od té doby nejsem schopná mít nejlepší kamarádku, které bych mohla vše říct. Stýkám se s nějakou kamarádkou, ale nemám žádnou tu nejlepší. Vše držím v sobě a pak jen po večerech brečím. Věřím, že Vy mi dáte aspoň nějakou menší radu jak to změnit. Byla bych neskutečně vděčná, kdybych se už konečně zbavila toho mého několikaletého problému, kterým se trápím vesměs každý den. Děkuji mockrát.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za dotaz a za důvěru. Z toho co píšete, mám pocit, že Vás v životě hodně lidí zklamalo a bylo Vám mnohokrát ublíženo. Je pochopitelné a lidské, že člověk na základě takovýchto zkušeností reaguje přehnaně a neadekvátně. Sama zmiňujete, že Vaše sebeláska je velmi nízká, myslím si, že to je to nejdůležitější, na čem je potřeba pracovat. Pokud nedokážete mít ráda sama sebe a věřit tomu, že jste pro manžela dost dobrá, což dle toho co píšete, mi přijde, že jste přesně taková žena, jakou si Váš manžel vysnil. Potom to pro Vás bude velmi těžké. Pokud se naučíte si věřit, bude pro Vás lehčí věřit i ostatním. Recept na sebedůvěru bohužel nemám, ale určitě by bylo pro začátek dobré se více zaměřit na to, co Vám jde, než to co Vám nejde. Zkuste si říct, co na sobě máte ráda, pokud na nic nepřijdete, zeptejte se manžela co na Vás má rád, Vašich přátel, popřípadě rodiny a zkuste se nad tím nekriticky zamyslet.

Chápu, že je velmi těžké věřit, že Vás někdo má rád, hlavně po tom, co jste si asi prošla v minulosti nejedním zklamáním ve vztazích a to jak partnerských, tak přátelských. Nabýt znovu ztracenou důvěru k ostatním je velmi těžké, vybudovat si tuto důvěru sama se sebou je troufnu si říci ještě těžší. Opakuji, že si myslím, že je pro Vás důležité se naučit mít ráda sama sebe a přijmout se i s chybami které máte, protože žádná žena není dokonalá, žádná žena nemá dokonalou postavu, ani vlastnosti. Nebojte se přijmout to, že nejste nejlepší, nejchytřejší, nejkrásnější, prostě perfektní. Kdybyste byla perfektní, byla by to nejspíše pěkná nuda. Rozmanitost na lidech je krásná, zkuste ze svých nedostatků udělat přednosti, mít je ráda, protože ty Vás dělají tím, kým jste. Vím, že se to lehce řekne a těžko udělá a radikální změna nenastane hned. Často to trvá dlouho, a že se něco změnilo, si všimneme až zpětně, ale zkuste to.

Dále zmiňujete, že nemáte žádnou nejlepší přítelkyni. Přijde mi z Vašeho dotazu, že pocit,  že máte nejlepší přítelkyni, je pro Vás velmi důležitý a v kontextu Vaší žárlivosti se mi zdá, že byste kamarádku potřebovala mít jen pro sebe. Mohu Vás uklidnit tím, že já jsem svojí nejlepší kamarádku měla naposledy na základní škole. Od té doby žádnou nemám, ale mám pár velmi dobrých přítelkyň, což mi když nad tím tak přemýšlím, přijde lepší než jedna absolutní. Chápu, že Vás trápí, že nemáte kamarádku, která by tu byla jen pro vás, zkuste se sama sebe zeptat, proč ji potřebujete, proč je pro Vás tak důležitá, co Vám opravdu schází.

Napadá mě, že byste možná potřebovala, aby vy sama jste si byla nejlepší přítelkyní, tím kdo je pro vás jedinečný a bude tam jen a jen pro Vás. Také si říkám, že by bylo dobré z nejlepších přátel nevynechat manžela. I když rozumím tomu, že ten Vám kamarádku samozřejmě nenahradí.

Přijde mi důležité říct, že bezpodmínečná láska, ta, která nemá žádné hranice a nároky na druhého. Když Vás někdo přijme, takovou jaká jste, což dle toho co, píšete, je to jak to s Vámi má Váš manžel.

Na konec bych Vás chtěla podpořit u návštěvy psychologa, či terapeuta. Není na tom nic špatného se sejít s někým, kdo rozumí tomu, co zrovna prožíváte a kdo Vám pomůže se ve Vašich pocitech vyznat. Dojít si k odborníkovi, když Vás bolí duše, není ostuda, ale spíš síla a odvaha se svěřit a nechat si pomoci. Se zlomenou nohou byste určitě taky neotálela a došla si na rentgen. Stejně tak je to potřeba udělat, když má člověk zlomené srdce a důvěru sám v sebe a ostatní.

Doufám, že alespoň něco z mé zprávy pro Vás bude užitečné a přeji Vám, abyste byla silná a nebála se mít se ráda tak moc, jak Vás má rád Váš muž a abyste se nebála zajít si popovídat o svých pocitech k odborníkovi.

Markéta

Spasitelský komplex

Doba čtení: 5 minut, 19 sekund

Pokud si spasitelský komplex spojujete s fanatickým člověkem, který se snaží zachránit svět, nebo si říkáte, že žádného spasitele neznáte, jste na omylu. Pravděpodobně jste alespoň jednou za život potkali někoho, kdo se tomuto typu osobnosti přinejmenším podobá.

Tento článek je více zaměřen na ženy, jelikož se s tímto problémem setkávám častěji právě u nich. Neznamená to však, že mezi muži spasitele nenajdeme.

Spasitel z vedlejšího vchodu

Říkali jste si už někdy, jak je možné, že vaše kamarádka potká ukázkového tyrana a tak dlouho s ním vydrží? A co sousedka, která si stále vybírá za partnery alkoholiky? Jak to, že sestra má kolem sebe snad všechny kamarádky s depresemi nebo jinými psychickými poruchami? A co ta známá, jejíž partner je věčně bez peněz a ona za něj splácí dluhy?

 

Proč se tyto ženy tak obětují? Přitahuje je pocit moci a důležitosti. Chtějí to být právě ony, které svého partnera změní k lepšímu.

 

Všechny tyto ženy něco spojuje. Své nefunkční vztahy stále opakují, připadají si v nich nedoceněné, ale nejsou schopny se z nich vymanit.

Na první pohled se zdá, jako by tyto ženy neměly žádné osobní potřeby. Doma “žehlí” potíže svého partnera, odpoledne po práci vyslechnou kamarádku, která má snad už celou věčnost ty svoje deprese, a ve volném čase jdou pomáhat do dětského domova opuštěným dětem.

Pak už jim vlastně ani nezbývá čas na sebe. Rychle spát a ráno zase honem do zaměstnání, nejlépe ke svým pacientům jako zdravotní sestřička nebo ke klientům jako sociální pracovnice. Tahle práce byla vždycky jejich snem.

Proč se tyto ženy tak obětují? Proč setrvávají v nefunkčních vztazích, dokonce snad přímo vyhledávají náročné vztahy plné dramat? Přitahuje je pocit moci a důležitosti. Chtějí to být právě ony, které svého partnera změní k lepšímu nebo pomůžou kamarádce z kruhu psychických problémů. Pak budou všichni opravdu šťastní.

 

Neopustí tato žena partnera právě ve chvíli, kdy se “napraví” a začne se chovat zodpovědně?

 

Je to ale skutečně tak? Kam se pak vytratí pocit důležitosti, který spasitelky díky své oběti získaly? Přejí si tyto ženy  skutečně vyrovnané přátele a bezproblémového partnera? Nebo ženy spasitelky ve vztahu láká právě to napětí, pocit moci a představa, že ony jsou jediné, kvůli kterým se ten nenapravitelný alkoholik nebo flákač změní?

Spasitel touží po ocenění a přijetí. Vybírá si slabší jedince a zachraňuje je, jak nejlépe umí.

Wolfgang Schmidbauer napsal o tomto tématu celou knihu s názvem Syndrom pomocníka. Spasitelem může být člověk v zaměstnání, zejména v sociálních oborech, ale hlavně v osobních vztazích.

  • Výraznou charakteristikou spasitele je touha zachraňovat druhé.
  • Nečeká na volání o pomoc, ale zachraňuje je aktivně sám.
  • Instinktivně si vybírá slabé jedince, kde může svou pomoc uplatnit. Připadá si pak silnější a dodává si tím pocit moci.
  • Spasitel se vyhýbá prožívání vlastního života a identifikuje se se svým blízkým, kterému pomáhá, obětuje se pro druhé.
  • Často se cítí unaven, protože na “záchranu” svých přátel či partnera vydá většinu své energie. Následkem toho se může cítit být okolím využíván.
  • Má nízké sebevědomí, touží po kladném přijetí a pochvale.
  • Obává se tedy svobodně projevit pocit vzteku, napětí a zejména nechce být označen za sobce. Takový přeci zachránce nemůže být!
  • Potřebuje pocit, že druzí bez jeho péče nepřežijí.

Spasitel je vždy k dispozici, má službu 24hodin denně, stále naslouchá i tématům, která mu “nevoní”. To, čeho se obává nejvíce, je vlastní pocit prázdnoty. Zaplňuje svůj život příběhy druhých, aby neměl čas sám na sebe.

 

Spasitel si vybírá takové vztahy, kde se bude cítit potřebný

Kvůli své silné potřebě chránit může tedy přitahovat i parazitující vztahy. Považuje svého blízkého, kterému pomáhá, za neschopného, za věčného potížistu, zkrátka za oslabeného. Pro zjednodušení budu i nadále termín oslabený pro spasitelovu “oběť” používat.

Časem může vzniknout komplementární, doplňující se vztah spasitel – oslabený. Oslabený v to  případě do určité míry své pozice využívá a spasitele vysává a zatěžuje. Spasitel tuto roli přijímá, jelikož mu umožňuje odklon od jeho vlastního života.

Oslabený je nadměrně ochraňován a nedostane možnost se se svými problémy vypořádat sám. Spasitel se zase nedokáže osvobodit a žít svůj život.

Jak napsal neznámý autor, nepleťme si touhu pomoci s touhou po moci.  Spasitele ve skutečnosti nezajímají opravdové potřeby partnera. Má pocit, že sám získal recept na to, jak svému příteli pomoci, a to i v případě, kdy to oběma partnerům či přátelům spíše škodí. Výsledkem  je, že je „oslabený“ nadměrně ochraňován a nedostane možnost se se svými problémy vypořádat sám.

 

Spasitel se zase nedokáže osvobodit a žít svůj život

Zaobírá se starostmi, které patří někomu jinému; dokonce se paradoxně může cítit lépe, když má partner potíže a on má co řešit. Chybí mu jasná hranice, která by jej od partnera oddělovala – přebírá identitu druhých a těžko pak odděluje “já” od “my”. Snaží se minimalizovat péči o své potřeby a ze všech sil odvrací pozornost od sebe. Schimdbauer ve své knize píše: Pomáhání může být v tomto případě jako droga. Droga, na které jsme závislí, umožňuje náhradní identitu. Je to prostředek, jak udržet v řádu a pod kontrolou to, co by nás jinak nekontrolovatelně ohrožovalo.

 

Nastal čas žít svůj život

Pokud jste se po přečtení těchto řádek ve většině charakteristik spasitele našli, nemusíte hned věšet hlavu. Už tím, že si otevřeně své chování přiznáte, máte našlápnuto na cestu z bludného kruhu. Mnoho spasitelů žije takto celý život a myšlenku na změnu si vůbec nepřipustí. Dokonce se dávají za příklad, jak jsou oproti jiným sobcům hodní a obětaví, co by bez nich druzí dělali.

 

Když zažíváte nefunkční vztah, staráte se o své přátele nebo pracujete v pomáhajících profesích, neznamená to automaticky, že jste spasiteli. Důležitá je vždy motivace a míra.

 

Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že když zažíváte nefunkční vztah, staráte se o své přátele nebo pracujete v pomáhajících profesích, neznamená to automaticky, že jste spasiteli. Důležitá je vždy motivace a míra. Pokud dokážeme jasně oddělit svůj život od života druhých a neuplatňujeme svůj pocit moci, je to v pořádku.

 

Spasitel je vyléčen, pokud si uvědomí, že druzí přežijí i bez něj

V jistém smyslu to pro něj může být i úleva. Někdy přijde léčba přirozeně sama: spasitel se cítí unaven, bez energie a přestává se mu líbit, že jsou jeho služby brány automaticky, bez díků a uznání. Výhrou je, pokud si připustí, že jeho pomoc může dokonce škodit.

V této fázi je tedy spasitel opět trochu na startu. Začíná znovu zachraňovat, ale tentokrát svůj život. Dostal odvahu podívat se do své duše a začít prozkoumávat své emoce. V tomto procesu mu samozřejmě může pomoci některá z forem psychoterapie. Přestože si bude muset připustit i svá negativa, bude to stát rozhodně za to. Prožije svůj život a nebude už jen nástrojem pro druhé.


Mgr. Tereza Zahrádková

psychoterapeut, poradce, kouč