Příspěvky

Smích v nevhodných situacích

Dotaz:

Dobrý den,

obracím se na Vás s prosbou o pomoc, jelikož nikde jinde ať už v diskuzích nebo článcích, jsem nenašla svůj problém. Děje se mi to, že se směju v naprosto nevhodných a vážných situacích. Často to bývá třeba když se manžel uhodí (nijak hrozně). Nicméně jelikož jsem aktuálně matkou na rodičovské a máme doma 20měsíčního prcka, tak to nejčastěji zažívám v situacích s ním. Právě dnes jsem potřebovala jít vyvenčit psy s ním v nosítku, a tak jsem mu ukončila jeho aktivitu, která ho hrozně bavila. Dostal obrovský záchvat vzteku a pláče kvůli tomu, že jsem mu nemohla vyhovět. Válel se po zemi, plakal, házel věcmi, občas se mu podařilo i mě uhodit, tahal mě zpátky k místu, kde si hrál. Bylo mi ho hrozně líto a jeho vztek jsem chápala, ale nedalo se nic jiného dělat. Už jsme si hráli dlouho, já byla čím dál unavenější a potřebovala jsem již jít, aby usnul a já si odpočala. On byl chudáček nešťastný a já se nemohla přestat smát. Bylo to hrozné. Snažila jsem se to schovat za polštář, ale určitě to viděl. Nechci, aby si myslel, že se mu směju kvůli tomu, že se vzteká. To tak vůbec není.

Máte prosím s něčím podobným zkušenost? Připadám si fakt hrozně. Kolikrát se i bouchla třeba nějaká kamarádka a bolelo jí to a já se smála. Nepřipadá mi to v pořádku. A co s tím můžu dělat?

Děkuji Vám moc za jakoukoliv odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za Vaši důvěru svěřit se s tímto dotazem. Dokážu si představit, že obzvlášť v situaci s vaším synem to pro Vás může být velmi frustrující, ale zároveň si nelze pomoct. Na úvod snad jen připomenu, že smích je přirozená lidská reakce a je pro nás sociálně velmi významný. Smích je také velice nakažlivý.

Z dotazu mi není zcela jasné, zda jste to tak měla celý život nebo to začalo později s postupem věku. Obecně si myslím, že se není čeho obávat. Tyto situace se občas některým lidem dějí a řeší stejné důsledky jako Vy. Pravděpodobně nenaděláte mnoho, jak tomu úplně předejít. Je možné, že jste v období, které je obecně emočně náročné a vy tak určitým způsobem ventilujete vaše emoce. To může být jedno z vysvětlení.

Nicméně si můžete v situaci, kdy se začnete znovu nekontrolovatelně smát, pomoct určitými triky, které Vás vrátí zpět do „racionální roviny“. Zkuste si v tu chvíli uvědomit, co se ve skutečnosti děje, tedy že takto potřebujete jistým způsobem „srovnat hladinu emocí“. Jen tato samotná úvaha vám pomůže dostat se z této silné emoce, ve které jste. Nebo si můžete dopředu nastavit nějakou činnost, kterou vykonáte, když se začnete opět takto smát, např. zkuste vyhledat zelenou barvu v místnosti či kdekoliv budete, začněte postupně odpočítávat 8 od 100 apod, možností je mnoho 🙂 Také je vhodné vyhnout se v tu chvíli očnímu kontaktu s druhou osobou.

Pokud Vám toto nepomůže, je možné pracovat i s „následky“. To znamená, že pokud to není zrovna v situaci, kde je manžel, který už to tak trochu zná, zcela narovinu vysvětlete, co se stalo a že je to problém, který aktuálně řešíte a není to nic proti druhé osobě, se kterou jste. Je pravda, že vašemu dítěti to půjde ještě těžko vysvětlit, ale i tomu se to dá možná nějak vhodně podat.

Na závěr ještě doplním, že se také můžete zaměřit na možné důvody vašeho smíchu. Popřemýšlejte, zda tyto situace nemají nějaký společný původ. To znamená, předcházela této situaci nějaká jiná emočně významná událost, necítíte se ten den např. více ve stresu?

A v neposlední řadě bych Vás ještě chtěla podpořit, abyste to nebrala jako něco zakázaného a nebo zcela neakceptovatelného, dovolte si se klidně smát. To píšu i proto, abyste necítila tlak, že se Vám tyto situace již nemohou stávat. Možná se Vám to znovu stane, nicméně možná přístě budete mít již znalosti, jak se situací zacházet a nebo na ni budete pohlížet trošku jinak.

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

Dospělý příživník

Dotaz:

Dobrý den, rada bych se Vás zeptala na jeden závažný problém, který trápí celou naší rodinu.  Jedná se o mou sestřenici. Je ji 24 let (letos 25). Po ZŠ nastoupila na SŠ, kterou ve 2 ročníku opustila, nastoupila na další SŠ placenou, kterou také nedokončila, poté nastoupili na SOU, které nakonec dokončila ve svých 23 letech. Chodila za školu. Během studia si brigádu nenašla, jen cca na 1 měsíc, poté ji to “nebavilo”. Do práce nastoupit nechtěla prý ji všude nabízeli málo peněz. Žádná práce ji nebyla dobrá. Již asi od 12 let má problémy s chováním, je to lhářka, kradla v rodině peníze, sestře kradla její osobní věci, vždy řekla, že to ona nebyla a tím to skončilo. Je chladná   nemá žádné emoce, není empatická, postrádá zodpovědnost, jedině, co ji zajímá je její telefon. Ve 12 letech byla u výchovné poradkyně, která ji diagnostikovala pouze ztrátu emocí, hrdost. Problémy s jejím chováním se stupňovaly, poté s ni její matka šla k psycholožce, která ji diagnostikovala také ztrátu emocí a dále i chladnost, bezcitnost, ztrátu se o něco zajímat, a svalování viny na ostatní (v případě neúspěchu), nic není její chyba. Psycholožka dala doporučení k psychiatrovi bohužel odtud zprávu nemám.

Aktuálně ji matka s partnerem vyhodili z bytu, jelikož cela situace byla již neúnosná (krádeže, volání policie na matku, neposlušnost, agresivita, nezájem s čímkoliv pomoci a velké čerpání energii (za 1 týden 3 kubíky vody)). Problém pokračoval v tom, ze místo toho aby se postavila na své nohy, odešla bydlet k babičce (neustále slibuje ze nastoupí do práce, řekne kam nastupuje, kdy tam nastupuje, řekne ze je s novými lidmi z práce v kontaktu, ale když tam zavolám a ověřím si to, je mi sděleno, že se ji snažili zkontaktovat, ale tel jim nezvedá. Abych babičku trochu uklidnila, pomohla jsem ji najít novou práci, se vším jsem ji pomáhala, vše vyřizovala. Nastoupila 8.2 , až doteď jsme věřili ze se změnila a do práce chodí,  bohužel jsme zjistili,  ze v práci byla max 3 dny a poté nahlásila v práci neschopnost (po celou dobu neschopnosti bydlela u známých, ne u babičky), teď když jsme na to přišli má stále výmluvy a lže. Tvrdí jiný datum na neschopence. Tvrdí, že chodila do práce déle, ale vždy mluví o tom, co si dokážeme zjistit a zjistíme, že lže. Bojím se o zdraví své babičky, všichni ji říkáme, že ji musí vyhodit, jinak se z toho zblázni a bude ji pořád živit, jenže babička si neumí představit vyhodit ji.

Její otec ji donedávna posílal 5tis kapesné (dokud nebude pracovat) a matka ji platí paušál. Všichni tři ji dávají stále šance, ale kromě babičky ji doma nikdo nechce. Co s takovým člověkem? Je to parazit. Na nikom ji nezáleží, myslí si, že ona má ve všem pravdu a všichni jsou hloupí, spí dlouho přes den, nic nedělá. 

Co s tím? Jsem už zoufalá. 

Děkuji za odpověď  

Odpověď:

Dobrý den,

Popisujete mi velmi náročnou a vyčerpávající situaci. Rozumím, že už jste z toho zoufalá.

Vaše sestřenice zní jako někdo, kdo si ještě nenašel své místo ve světě. Nebavilo ji studium, proto ji trvalo tak dlouho. Nevidí v něm smysl. Píšete, že pro ni nic není dost dobré. Chce více peněz například apod. Upřímně to vypadá, že je ztracená a nemá smysl života. Také zatím asi nemusela být zodpovědná za svůj život. Peníze má od rodičů (od otce alespoň donedávna a matka platí telefon) a bydlí u babičky. Nebyla tedy nucena vzít svůj život do rukou a zkusit se postavit na vlastní nohy. Práci jste ji našla vy. Je mi jasné, že jste se snažila pomoct a ona opět tuto pomoc nebyla schopna přijmout a snažit se.

Smutnou pravdou je, že vy nemůžete udělat nic s jejím chováním či přístupem k životu. Pokud se u ní má něco změnit, musí na tom pracovat ona. Rozumím babičce, že si neumí představit jí vyhodit. Nicméně je asi čas si s babičkou promluvit. Například o tom, že tím, že budou pořád sestřenici takhle pomáhat se na vlastní nohy nepostaví. Neznamená to, že ji musí všichni odříznout, ale klidně bych dala nějaké ultimátum. Od mámy třeba: Budu ti ráda dál platit paušál, ale pokud si nenajdeš do měsíce/dvou práci a tu si udržíš, tak ti ho platit nebudu. A babička, aby to s ní taky nastavila nějak takhle. Například, že si musí najít práci a začít na sebe vydělávat a bydlet tam může, pokud bude taky přispívat na bydlení. Něco jako nájem (i malý) pro babičku. Prostě ji začít nastavovat pravidla, ultimáta.

Vzhledem k tomu, že to s ní její rodiče a babička nezdávají tak ji určitě mají rádi. To bych jí řekla, že vám na ní zaleží, ale situace už je neúnosná. A že si kvůli ní přejete, aby se sebou začala něco dělat. Aby třeba začala chodit na terapii apod. Pokud je opravdu vzdálená od svých emocí, jak píšete, tak na ni nebude fungovat, že vám to ubližuje. Mohlo by na ni fungovat to, že to ubližuje jí.

Je strašně důležité, abyste si ale uvědomila, že to není vaše starost. Chápu, že se zajímáte o babičku a svoje blízké. Že nechcete, aby jim sestřenice ubližovala. Ale vy nemůžete všechny zachránit. Nemůžete za sestřenici pracovat, nemůžete za babičku udělat rozhodnutí a vyhodit sestřenici z domu atd. Nejsou to děti, každý z nich si udělá svůj názor a dle něj bude konat. Vy můžete vyjádřit svůj postoj, pokusit se jim nabídnout váš pohled, ale v závěru je to na nich. Není lehké si toto uvědomit a připustit, ale věřte mi, že se vám pak uleví.

Je vidět, že máte svoji rodinu ráda a chtěla byste ji ochránit a pomoct ji. Nezapomínejte v tom ale na sebe, na to, co potřebujete vy a jak se cítíte. Tato situace na vás očividně hodně dopadá a trápí vás. Je v pořádku se na tuto situaci i dívat jako: Co to dělá se mnou? Jak se můžu postarat o sebe a o to, aby mě to tolik netrápilo?

Kdybyste chtěla, můžete se objednat u nás na sezení. S někým sdílet vaše pocity a vypovídat se. Objednejte se (koucink-psychoterapie.cz)

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

Bez energie a nálady

Dotaz:

Dobrý den, nevím jestli na mně tak působí všechno co se děje ve světě, nebo mi opět kolísají hormony jsem podle lékařky v premenopauze a už jsem podobné stavy jednou měla. Do ničeho se mi nechce, jako by mně nic netěšilo. Mám desetiletého syna, který ve škole výuku začíná hůř zvládat. Nedokážu mu dát takovou podporu jakou by potřeboval. Navíc před dvěma týdny zemřela maminka od moji švagrové, jinak úplně zdravá vitální ženská. Nějak nevidím konec toho všeho a nevím kde čerpat energii, když se mi do ničeho nechce. Těšila jsem se, že až se oteplí bude líp, ale nějak ani teplejší počasí a sluníčko mně “nenakopává”. Snažím se aspoň trochu zklidnit pomocí bylinek (meduňka, kozlík lékařský, třezalka) ale spíš bych potřebovala něco co mi dodá elán, energii a chuť do života.

Odpověď:

Dobrý den,

Jsem moc ráda, že jste napsala! Jistě premenopauza či menopauza rozhodně může mít nějakou roli na to, jak se cítíte, ale hodit to celé na ni vám stejně nepomůže se tak necítit, takže se na to můžeme spolu podívat.

Nejdřív bych vám chtěla říct, že rozhodně nejste sama. Pocity, které máte jsou naprosto normální a v dnešní době se s nimi potýká opravdu hodně lidí. Vzhledem k tomu, že nemáme žádný konkrétní termín, kdy se vše zase více stabilizuje, tak se nám vše zdá horší a horší. 

Co se syna týče, zkuste s ním jen soucítit. Pochvalte ho, když zvládne další den výuky. Když si například stěžuje, že už je to dlouhé tak mu klidně řekněte, že naprosto souhlasíte. Zkuste si i přes to, že už jste unavení udělat nějaký hezký program. Zahrajte si stolní hru (pokud už vás ty vaše nebaví, objednejte si novou), jděte na procházku, koukněte se spolu na film (udělejte si k tomu třeba popcorn, ovoce, zmrzlinu). Pokud syna baví vyrábět, můžete zkusit něco takového. Trošku si oživit tyhle dny.

Také ale nezapomínejte sama na sebe. Pokud si to můžete dovolit, kupte si něco hezkého. Ať už jde o oblečení, dobré jídlo/pití, něco na nějaké vaše hobby apod. Udělejte si na sebe čas. Dejte si vanu, jděte se sama projít a nadýchat se čerstvého vzduchu, zacvičte si jógu, zkuste nový recept…fantazii se meze nekladou. Hlavně na sebe nebuďte přísná. Buďte k sobě hodná, děláte toho už tak dost. Není to lehké období. Naprosto vám rozumím, také mám dny, kdy mě nic nedokáže nakopnout. Někdy si to prostě musíte dovolit. Přijmout to, že tedy dnes nebude produktivní. Jindy se zkuste nakopnout právě nějakou procházkou apod. Neznamená to, že si na to někdy nemůžeme zanadávat, ale zvládneme to! Vy to zvládnete.

Kdybyste se cítila dlouho špatně, přitížilo se vám či byste prostě chtěla, nebojte se zkusit i terapii. Někdy je fajn se někomu vypovídat, posdílet s ním, jak se máte. Určitě to za to stojí a myslím, že by vám to mohlo přijít smysluplné. Jen na to myslete, že je vždy taková možnost.

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

Partner flirtoval s kamarádkou

Dotaz:

Dobrý den, v srpnu jsem jela s mojí nej kamarádkou neplánovaně na oslavu za partnerem, všichni tři se známe od mladých let, on mě vždycky chtěl, já jeho ne, až teď jsme se po letech dali dohromady, asi pět měsíců před tou oslavou. Partner tam měl trochu upito, ale ne zas tak moc. Kamarádka řídila, nepila. Už od příjezdu se partner kolem ní motal, kamarádka pak na něj začala sahat, laškovně mu prohrábla vlasy, on to chtěl zopakovat, začal flirt. Oslovoval ji Kačenko, já pro něj náhle byla Milada, jinak mi říká zlatíčko. Pohladil ji po tváři a po stehně, to samé udělal mně. Stáli jsme a ona mu vytáhla řetízek zpod trička, on si jej dal zpět, pořád na sebe koukali tak nějak se zalíbením. Později ji vzal kolem ramen a odvedl ke svým kamarádům, já zůstala stát s oslavenkyní. Kamarádka pak odešla do auta, on ji nenásledoval, ale cestou zpět v autě to zase jiskřilo, u domu jsem vystoupila, on chtěl jet s ní, zavřel dveře a něco jí tam říkal…No, co se odehrávalo ve mně, asi nemusím moc popisovat, zklamání, bolest, smutek,zlost….na oba. Partner přiznal, že je to hezká ženská, super kamarádka…a prý že mi nijak nechtěl ublížit, mockrát se omlouval a stále opakuje dokola, jak mě miluje. Kamarádka se mi k tomu nijak zvlášť nevyjádřila, prý není co vysvětlovat. Tak jsem se rozhodla s kamarádkou ukončit přátelství a zůstat s partnerem. Nedokázala bych si představit dál se vídat v této sestavě nás tří. Problém je, že to v sobě stále nemám vyřešené, často na to myslím, hrozně mě to ponížilo, a připomenu to i partnerovi a znovu se v tom plácáme 🙁 Nevím si s tím rady, jak z toho ven…Partnera miluju, ale zároveň ho v duchu obviňuju, že jsem bez kamarádky a jak je tohle vůbec možné, prostě to potřebuju pochopit, což partner není schopen vysvětlit, protože si to, dle jeho slov, nepamatuje. Tohle mu ale nevěřím! Prosím o radu….

Odpověď:

Dobrý den,

Věřím, že to pro vás byl velmi nepříjemný večer a stále to ve vás zůstává. Takové chování od vašich dvou velmi blízkých lidí pro vás bylo asi velmi zraňující a zanechalo to ve vás velké pochybnosti. Vzhledem k tomu, že kamarádka i partner od toho dali ruce stranou a tváří se, že se nic nestalo nebo si to nepamatují vás staví do obtížné situace. Jinak řečeno vám řekli, ať si s tím uděláte, co uznáte za vhodné. Z toho důvodu vnímám zároveň vaši velkou svobodu, jak s danou situací naložíte. Z vašeho popisu tomu rozumím tak, že jste se rozhodla zůstat s partnerem a s kamarádkou se přestat stýkat. Vidím, že je pro vás velmi důležité situaci pochopit. Nicméně se mi zdá, že se v tomto nacházíte ve slepé uličce, protože ani jedna strana s vámi nekomunikuje o tom, co se stalo. Může to být z pravdivých důvodů nebo se snaží chránit před tím, aby vám ublížili nebo o vás přišli. Když ale píšete, že danému vysvětlení nevěříte, předpokládal bych, že vnitřně sama v sobě odpověď máte, ale nejste si jí jistá nebo si ji nechcete naplno připustit? Nabídl bych možná otázku, zdali i přes to co se stalo, chcete s partnerem být. Jste ochotná ve vztahu setrvat s tím, že na vašem vztahu bude tato skvrna nejistoty? Myslím si, že máte nějakou odpověď na to, co se mezi nimi mohlo stát/dít, dokážete s tím dál žít? Pocity zrady, smutku a bolesti jsou v takto náročné situaci zcela pochopitelné a na místě. To, že jste o tom zkusila s oběmi komunikovat, jste udělala pravděpodobně maximu k tomu, abyste situaci vyjasnila. Teď zbývá se rozhodnout, jestli je tato nejistota něčím, co dokážete ve vztahu překonat a co ne. Rozhodně bych se, ale přikláněl k tomu, aby to rozhodnutí bylo vědomé. Ne, že se budete snažit tvářit jakoby se nic nestalo a doufala, že to jednou samo od sebe zmizí. Možná by vám v tomto mohl být nápomocný terapeut/ka, se kterou byste mohla celou situaci probrat v bezpečném prostředí a ujasnit si pocity a myšlenky, které se kolem této události objevují. Mohla byste se zkusit podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz a zkusit, jestli by vám nevyhovoval některý z našich terapeutů. Ztráta kamarádky je velmi nepříjemná. Zde bych upozornil na stejnou možnost, která je ve vašich rukách. Můžete se stejně rozhodnout, že to je situace, kterou vaše přátelství ustojí i kdyby se jednalo pouze o jednorázový flirt či o něco většího. Zároveň se vždy můžete rozhodnout, že se v této pozici nacházet nechcete a vztah opustit.

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

Touha po pozornosti mužů

Dotaz:

Dobrý den,

obracím se na vás s prosbou o pomoc/radu. Poslední rok a půl se potýkám s problémem, který se na začátku jevil jako nevinný, ale čím víc se s tím peru, tím mi to přijde horší. Před dvěma lety jsem opustila dlouholetého partnera kvůli novému muži. S touto změnou mi narostlo sebevědomí, což znamená že z extrémně nízkého sebevědomí mám už jen průměrné (ale vyloženě sebevědomá nejsem). Nikdy dříve jsem neměla hezkou postavu, ale v posledních letech na sobě pracuji a nyní si troufám říct, že dnes se za mnou nejeden chlap rád otočí. S touto změnou se u mě probudila i obrovská chuť flirtovat. Začala jsem komunikovat s více muži (moji nebo partnerovi kamarádi) a to nejen na přátelské úrovni. Jakmile cítím, že jsem pro daného muže přitažlivá a on se mi alespoň trochu líbí, začnu s ním flirtovat a dělá mi to neskutečně dobře. Miluji pocit, že jsem chtěná. Někdy komunikuji s více muži zároveň, jindy mám období, kdy se “upnu” jen na jednoho. Navíc většinou se jedná o zadané muže. Několikrát se flirtování i zvrtlo a došlo na fyzický kontakt… (sex ale zatím nikdy). Připadá mi, že jsem začala být “závislá” na pocitu, že mě někdo chce. Problém je, že mě daný muž za nějaký čas přestane bavit a přijde zase jiný. Potřebuji neustálou pozornost mužů. A potřebuju stále nové podněty, nové “ctitele”… Přitom mám přítele, se kterým jsem spokojená, ačkoliv o sebe přestal dbát jako dřív a nepřitahuje mě tolik, jako na začátku.. Vnímám to jako problém, nechci si zkazit hezký vztah. Pokaždé, když si řeknu, že už budu “hodná”, pak stejně zklamu sama sebe, protože si nedokážu pomoct.
Myslíte, že se s tímhle dá nějak pracovat, že mám šanci tohle překonat a být šťastná s jedním skvělým mužem (kterého si vůbec nezasloužím) ?
Předem mockrát děkuji za jakoukoliv odpověď a přeji krásný den!+

Odpověď:

Dobrý den,

S problémem, který popisujete se dá reálně dobře pracovat v pravidelné psychoterapii. Zkuste se podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz a podívat se, jestli by Vám vyhovoval některý z našich terapeutů. Z vašeho popisu mám pocit, že tato potřeba po pozornosti může stále vycházet z velké nejistoty a potřeby se ubezpečit/ujistit, že je vše v pořádku a jste stále přitažlivá. Je dobré důsledně se zamyslet nad otázkami co vám vlastně ono flirtování poskytuje. Jaké pocity to ve vás vyvolává. Někdo může i vyhledávat takové situace, aby se cítil nějak pošpiněný a může to být i jistá forma trestání sebe sama. Napadá vás něco z vaší minulosti, s čím by tato potřeba mohla souviset? Zároveň si je i třeba uvědomit, že vy jste ta, která má nad danou situací kontrolu. Možnosti paralelních vztahů flirtování, co se vám nabízejí můžete, ale i nemusíte využít/přijímat. Zároveň by to mohlo souviset s nějakou oblastí vašeho vztahu, se kterou nejste spokojená. Vnímám zde také jako důležitý faktor vědět, co se vlastně v mém vztahu s partnerem děje, že mám potřebu hledat flirtování jinde. Cítím se od partnera dostatečně přitažlivá? Mám dostatek jeho pozornosti? Pokud se ve vašem vztahu něco takového objevíte, navrhl bych o tom s partnerem komunikovat a říct co vám ve vztahu chybí. Popřípadě, jak byste na tom mohli společně zapracovat, abyste byli oba spokojenější. Základem vztahu je vždy komunikace a pokud komunikovat přestaneme, tak ve vztahu dochází přirozeně k postupnému odcizování navzdory tomu, že spolu třeba bydlíme. Přeji hodně štěstí.

S pozdravem

Poradna Therapia