Příspěvky

Má rozdílnost povah ve vztahu budoucnost?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
prosím o radu – jsem s partnerem 2 roky (on 32 let, já 23 let), zprvu jsem si byla jistá, že je to ten pravý. Vše bylo krásné, platilo u nás, že protiklady se přitahují. Po 2 měsících jsem se k němu nastěhovala. Bohužel asi po roce začaly vznikat problémy kvůli našim odlišnostem, ukázalo se, že máme jiný pohled na život – já jsem energická, akční, veselá – on je klidný, melancholický. Mám ho ráda, je pro mě jistota, je inteligentní, snáší moji impulzivnost, je spolehlivý, vydělává slušné peníze a má skvělé kamarády. Ale poslední dobou od něj slyším jen samou kritiku, je negativní, nechce se mu nic podnikat, vymýšlet, je líný a pohodlný, taky se mě téměř nedotýká a do sexu se mu moc nechce, spánek je pro něj zábavnější. Dokonce ani smysl pro humor máme úplně jiný, nesmějeme se spolu.

Začala jsem cvičit, abych si udržela štíhlou figuru a popřípadě ho popostrčila k tomu, aby se také trochu hýbal (a shodil kila navíc), ale jediné, čeho jsem se dočkala byly výčitky, že ho “nutím” a že jsem směšná, že chodím nesmyslně zvedat železa do fitka.
Mám pocit, že myslí jen na sebe (je to jedináček a rodiče se mu nikdy moc nevěnovali, takže mu to vlastně ani nemám za zlé, že neumí myslet na druhé). Když mu dělám snídaně, obědy, kupuju maličkosti, rozveseluju ho, uklízím apod., tak mi radši řekne, ať to nedělám, než aby začal dělat to samé. Bere to, jakoby se ve vztahu měl každý starat o sebe, což mě opravdu mrzí. Mám pocit, že jsem sama, i když jsem s ním, že žijeme vedle sebe, ale každý sám. Do toho má občas řeči o tom, jak jsou všechny ženský hrozný, nebo se vymlouvá na to, že je chlap, takže po něm nesmím nic chtít apod. S oblibou taky dehonestuje svatby, mám pocit, jakoby někdy nechápal, co je to láska.

Mluvila jsem s ním o tom mockrát, ale on není schopen nic změnit. To souvisí s jeho slabou vůlí – něco chce, ale není schopen pro to nic udělat. Myslím, že ani neví jak, neustále se mě ptá “co má teda jako dělat”. Má pocit, že dělá maximum, když mě u něj nechá bydlet, dá mi pusu, když odchází do práce a zavolá mi o obědové pauze. Myslí si, že se to nějak vyřeší samo, že mě to přejde. Myslím, že on je takhle spokojený, akorát ho štve, že jsem nabručená a že nemá doma ten svůj klid.
Jsem nešťastná, cítím se nemilovaná a mám pocit, že se s ním dusím, že mi absolutně nerozumí. Nejhorší je, že vím, že umí být ten skvělý chlap, do kterého jsem se zamilovala. Tak proč to teď najednou nejde? Zlobím se na něj a strašně mě to mrzí, protože on mě v podstatě nutí k tomu, abych se “odmilovala”… Je pro mě strašně těžké si přiznat, že to možná nebude ta pravá láska, protože na začátku jsem si byla naprosto jistá, že s ním strávím zbytek života.

Bohužel jsem nedávno potkala muže ve stejném věku, který mě po dlouhé nabíjí energií, má stejný smysl pro humor a připadá mi strašně zajímavý – s ním jsem to prostě já. Snažím se držet emoce na uzdě, ale pořád na něj myslím. Vím moc dobře, že to může být pouhé pobláznění a ve skutečnosti by se ke mně ten člověk třeba hodil ještě míň, než můj současný partner, dokonce ani nevím, jestli by mě chtěl. Ale cítím, že je něco opravdu špatně, když celé dny myslím na jiného a dokonce pomýšlím i na nevěru.
Jsou dny, kdy na vztah rezignuji – nesdílím s partnerem, nedotýkám se ho, smiřuju se s koncem. Ale jsou i dny, kdy to změnit chci, je to celkem fajn, ale zkrátka to nějak nejde, protože mi strašně chybí ta přirozená náklonnost. Mám nějakou představu o tom, jaký bych ten vztah chtěla mít.

Nechci měnit sebe a nechci měnit ani partnera, protože to není řešení.
Nevím, zda bych měla přítele raději opustit nebo ještě počkat, zda se to nezlepší.

Odpověď:

Dobrý den Veroniko,

velmi vám děkuji za důvěru a otevřenost, se kterou se na nás obracíte.

Vztahy samy o sobě jsou velmi náročné, je to neustálý proces, na kterém je potřeba pracovat a posouvat. Sám o sobě se vztah vyvíjí a přechází od prvotní zamilovanosti do něčeho hlubšího. Někdy se přitom přechodu může stát, že se zamilovaností opadne vášeň a touha, a naopak začnou vylézat nedokonalosti toho druhého. Tyto nedokonalosti pak můžou úplně přehlušit kvality partnera a tím nás od něj odcizí. Můžete si zkusit vypsat jeho klady nebo věci, kterých si na něm vážíte. Směřovat k nim pozornost.

Napadá mě, jestli se v životě vašeho partnera něco neudálo, jestli není pod velkým tlakem, že se jeho chování takhle změnilo. Nefrustruje ho něco? Přemýšlím nad sebedůvěrou a sebevědomím vašeho partnera.

Ve vztazích je to, co do nich vložíme, ale jednostranný velký vklad nemá dlouhodobě udržitelnou budoucnost. Ve vztahu se objevují role tahouna, který do něj dává víc energie a naopak toho, kdo se nechává vézt. Tyto role by se měly proměňovat, aby docházelo k dynamičnosti vztahu a zároveň aby to byl vztah vyrovnaný partnerský. Můžete s ním zkusit otevřeně mluvit o pocitech, které ve vás jeho názory a chování vyvolávají, a přitom se zkusit vyvarovat výčitkám.

Zkuste si položit otázku co přesně od partnera a vztahu potřebujete? Poté, co si to zodpovíte, se zkuste zamyslet nad tím, proč to potřebujete a co vám to má přinést?

Vztahy jsou o přijetí a naučení se v nich být v nich spolu a zároveň každý sám za sebe. Avšak kdybyste měla pocit, že jste opravdu velmi rozdílní a že vám ten vztah nenaplňuje základní potřeby a představy, tak bych zvážila odchod z něj. Ne všichni partneři jsou si souzeni pro celý život. Myslete i na sebe – na své pocity a potřeby.

Bohužel vám nemohu přes e-mail víc pomoci bez možnosti doptání se. Pokud byste měla pocit, že si potřebujete s někým promluvit více do hloubky s někým, kdo by vám pomohl utřídit myšlenky a pocity, tak bych vám ráda doporučila odborníky z poradny Therapia (https://koucink-psychoterapie.cz/), kteří poskytují i sezení přes Skype nebo se můžete obrátit na odborníka ve svém okolí. Zároveň se můžete obrátit na párového terapeuta, pokud byste byli motivovaní oba dva.

Závěrem bych vám chtěla popřát hodně sil a štěstí,

Barbora

506

Co opravdu potřebuje malé dítě, aby bylo v dospělosti šťastné v partnerském vztahu

/0 Komentáře/in /by

Všichni jsme byli děti a všichni jsme měli nějaké rodiče, ať už jsme s nimi žili nebo ne. Děti vyrostou v dospělé a pak zestárnou. To je běžný koloběh života. Kvalita života se však u lidí liší a není to dáno osudem, ale naučenými negativními vzorci chování, které vedou k tomu, že nejsme v životě šťastni. Naučené vzorce chování neznamená jen to, že jsme to „okoukali“od svých rodičů, ale také to, jak nás naši rodiče naučili se chovat sami k sobě, tím jak se oni chovali k nám a také k sobě navzájem. Tyto vzorce se pak nejvíce projeví právě v dalším důležitém životním vztahu a tím je vztah partnerský a také náš rodičovský vztah k vlastním dětem.

Alarmujícím číslem je počet rozvodů s tím, že je potvrzeno a známo, že ne každý nefunkční partnerský vztah se rozvede, mnoho z nefunkčních párů spolu zůstává do konce jejich života. Společnost tedy vypadá na první pohled vztahově fungující, ale kolik párů je skutečně šťastných? Jelikož dostáváme největší emoční a vztahový základ od rodičů, pokládám si otázku, není něco v té výchově a péči od rodičů směrem k dětem špatně? A to i ve funkčních rodinách. I tam, kde si děti přáli, kde se o ně starají. Vzhledem k možnosti pracovat s dospělými klienty, kteří mnohdy vyrostli právě v těchto na první pohled zcela funkčních rodinách, ale nyní nejsou v životě šťastni, mi přišlo zajímavé zachytit zpětně, co se v péči o dítě běžně doporučuje nebo toleruje, ale ve skutečnosti mu to škodí a má to pro něj mnohdy důsledky na celý život, pokud s tím jako dospělý sám nepracuje.

Co je ve skutečnosti pro novorozené a nadále malé dítě od rodiče nejdůležitější? Pocit bezpečí, důvěra,přijetí. Právě tohle dělá základ pro jeho šťastný dospělý život. Aby byly tyto potřeby naplněny, musí rodiče dobře naslouchat potřebám dítěte a dobře zacházet s jeho emocemi. Příroda právě tohle zařídila skvěle, abychom k tomu měli příležitost. Dítě skoro do dvou let, někdy i déle nemluví. Novorozeně se vyjadřuje pouze emocemi a je zcela bezbranné. Máme tak šanci se na něj naladit a svým chováním mu dávat najevo – slyším tě, miluji tě, chci, aby ti bylo dobře, a tak vnímám, co nejlépe tvé potřeby a snažím se, co nejvíce to jde. Takto se pak dítě cítí milováno a v bezpečí a učí se mít důvěru ve své potřeby a ve svého rodiče (později je z toho základ pro důvěru k ostatním lidem, a hlavně k partnerovi). Pokud, je však takové chování od rodiče neprojeví, vytváří se pomalu, ale jistě narušený vzorec vnímání sebe sama a svých potřeb do dospělosti. Dítě si pak jako dospělý vybírá nevhodné partnery a sám trpí nízkým sebevědomím. Zamyslete se sami, jak obrovské množství lidí trpí ve skutečnosti nízkým sebevědomím, aniž by to sami ihned přiznali. Je to ale vidět na jejich životě. Lidé běžně nedokáží být samy nebo dělají práci, která je nebaví, nedokáží mít více peněz, žijí s partnerem, kterého nemilují a další. Tohle patří k problémům běžné populace, tedy lidí, kteří nevzešli jen z nefunkčních rodin, ale z rodin, kde se o ně pečovalo.

 

Jak se tedy pečuje v Čechách o dítě? Jak se plní od mala u dítěte pocity bezpečí, přijetí a důvěry? Jaký zájem rodiče dětem ve skutečnosti projevují?

 

 

Velkým nešvarem je ve výchově strach z rozmazlení dítěte. Tento strach je mnohdy přítomen již na počátku, kdy dítě po narození potřebuje vlastně jen kontakt s matkou a nakojit. Co se mu ale dostane navíc v rámci lásky od rodiče? Navíc dostane vlastní pokoj a vlastní postýlku a také kočárek. Nic proti tomu, všechno z toho má svou funkci, ale je potřeba dát dítěti čas, který hodně rodičů nedává. Dítě potřebuje čas si k věcem dospět a z toho pak vzniká další „nešvar“ –už by mělo umět…ale o to až později.

 

Dítě po narození tedy potřebuje hlavně pocit BEZPEČÍ a DUVĚRY ve svou matku. A to získá právě co největším kontaktem. Kolik rodičů se ale umí skutečně mazlit se svým dítětem? Kolik maminek stojí zoufale u kočárku, když děťátko pláče a místo toho, aby ho vzaly do ruky a utišily, kývají zoufale kočárkem, aby dítě uspaly.

Mezi běžné praktiky také patří dát již od dvou měsíců dítě samotné do postýlky do svého pokoje. Ano existují chůvičky a máma se potřebuje vyspat. Ale, co potřebuje dítě samotné? Není to právě bezpečná přítomnost rodiče? Děti si na to špatně přivykají a někteří rodiče volí metodu, „nechám vybrečet, aby si nezvykl, že tu budu za ním pořád lítat…“. Silným argumentem v této metodě je, že dítě později spí celou noc, takže to vlastně funguje…nefunguje, nespí, protože si jen neřekne…dostalo se mu informace, že jediný prostředek, který má, tedy pláč, mu nepomůže a také informace, potřeby mého rodiče jsou důležitější než mé. Potřeby rodiče jsou také důležité, ale je nutné je citlivě ladit právě s potřebami dítěte.

Někteří rodiče také fixují své dítě místo na sebe, na hračku. Stačí plyšová věc v postýlce k pocitu bezpečí?

Každá z milujících matek chce ze svého dítěte vychovat sebevědomého a zdravého člověka. Co to vlastně znamená? Zdravě sebevědomý člověk se dokáže zdravě prosadit, má své názory, ale zná hranice k sobě i k okolí, má k sobě kladný vztah, dokáže vytvářet hluboké a uspokojivé přátelské i partnerské vztahy. Má vnitřní propojení sám se sebou, dokáže tedy v životě určit, co by ho bavilo, vybere si práci, která ho naplňuje a umí si zároveň život užít a dostatečně odpočívat. Celkově cítí v životě smysl.

 

Upřímně, kdo z nás ale takový obrázek splňuje? A čím to, je, když se většina rodičů považuje za milující a pečující?

 

Už by mělo umět…mnoho matek nevědomě tlačí na sví děti a srovnává je s okolím. Mnohdy to dělají vlastně z lásky k nim. Obávají se, aby „nebyly jejich děti pozadu, aby se jim druzí nesmály a aby byly zdravé. U všech dětských lékařů číhají na matky tabulky a měření, to začínalo vlastně již v těhotenství a u porodu, jaké a má a nemá co být a matky začnou často podléhat strachu, aby jejich dítě bylo v pořádku a zdravé. Následkem toho však ztrácení kontakt právě s jejich dítětem, které má často prostě vlastní tempo. Vytváří to však jen zbytečný stres mezi matkou a dítětem a dítě opět necítí to podstatné, tedy to, že je přijímané a pouze milované. Namísto toho začíná přicházet první hodnocení – „vždyť už si to uměl, co zas děláš?“, „Zuzanka už chodí dávno na nočník a ty pořád nic“ apod.Dítě potřebuje různě dlouhou dobu na to, aby se naladilo na svou maminku a na své rodiče. Máma nemusí nic moc učit, ani peskovat na základě svého strachu. Má být jen pozorovatel a obdivovatel svého dítěte, jak je skvělé. Ve věku cca dvou let se dítě učí přirozeně vše samo a svým vlastním tempem. Místo toho ale někdy maminky, aniž by to tušily, dávají první základy pocitu, nejsi dost dobré.

 

Základem je tedy dávat dítěti pocit bezpečí, respektovat ho, přijímat ho, milovat ho a umět s ním mít fyzický kontakt. Právě to, je ale pro většinu rodičů těžké nebo alespoň část toho, protože je to doma nikdo nenaučil.

Co vlastně znamená v Čechách pečující matka. Téměř vždy máma, která dělá svačiny, uvaří, napeče, dobře oblékne, zaplatí, vybere „koníčky“, kam dítě poctivě vodí, ve starším věku poskytne peníze i ubytování, aby dítě vystudovalo, často vybere za dítě vhodné studium, aby se mu „dobře žilo“ a další. Méně často už ale dítěti otevřeně maminka projevuje blízkost, pohladí, pomazlí, řekne, že ho má rádo.

 

V dalším článku se zaměřím právě na to, jak mohou rodiče nezdravě ovlivnit život dítěte tím, že nerespektují jeho potřeby a myšlení. Vybírají za něj školu a zájmy, aniž by vnímali, co dítě opravdu chce a co si přeje a co ho baví. I to je často považováno za projev lásky a zájmu. Takový rodič se snaží vybrat dítěti takovou školu a zájmy, aby se „měl v životě dobře“, aby měl peníze, vždy se uplatnil apod. Dítě se ale tímto způsobem často mine se svými skutečnými schopnostmi a zájmy a není pak v práci a ve škole spokojené.

 

Tereza Zahrádková

 

 

1 420

Partnerský vztah – čím ho partneři nejvíce poškozují

/0 Komentáře/in /by

Mezi nejčastější chování ve vztahu vedoucí často až k rozchodu patří výčitky, kritizování, ponižování, urážení se, citový chlad nebo naopak přílišná potřeba závislosti na vztahu či citové vydírání. Dá se říci, že také v chování patří běžně k dnešním vztahům. Mnoho z nich ale není šťastných a někde je intenzita tohoto negativního chování tak veliká, že se vztah rozpadne.

 

Mezi nejčastější bolestivé věty patří:

Zase jsem na všechno sama!

Ty jsi snad úplně neschopná!

Máš mě ještě rád?-často opakované ujišťování(citové vydírání)

Všichni jsou důležitější než já!

Měla bys zhubnout..

Vypadáš hrozně..

Nic jsi v životě nedokázal!

Jsi k ničemu!

Ve skutečnosti velká většina lidí ve společnosti trpí nižším sebevědomím nebo alespoň pocitem vnitřní nejistoty, což vede k tomu, že neumí jasně sdělovat své potřeby a přání a mnoho takových lidí nevytváří uspokojivé partnerské vztahy. Vysoké číslo rozvodovosti není tedy vůbec překvapivé, jelikož ve většině párů se časem u partnerů projeví „vnitřní démoni“ na základě nízké sebehodnoty. Nejasné projevy svých potřeb vedou k výše uvedeným negativním vztahováním se, které pak vztah ničí.

 

Dnešní rodiče, přestože jsou často milujícími rodiči vedou své děti od mala k přílišnému naslouchání autoritám a často neumí projevovat lásku skrze citové projevy a tělesný kontakt (mazlení). Celkově trpí rodiče strachem z rozmazlení a tak děti připravují nevědomě o přirozené plnění jejich potřeb, což může v dospělosti mít neblahý vliv právě na jejich dospělé vztahy. Bojí se, že když projeví jasně své potřeby, tak budou opuštěni. Stejně tak, jak to cítili od rodičů, kteří trestali jejich „neposlušnost“ odnětím lásky („vrať se až budeš normální, …když se tak chováš, nebude tě mít nikdo rád, ..zase si maminku zklamal apod…)

 

Ve většině vztahů jde udělat změna, pokud jsou oba partneři motivovaní, neznamená to však, že pom změně je vždy výsledek to, že spolu partneři zůstanou. Pouze část párů je zcela nezdravých, kde jeden nebo oba partneři mají skutečně zákeřnou potřebu druhému jakkoli ublížit (psychicky či fyzicky) a udělat cokoli, co zcela devastuje osobnost partnera. Takového chování se často dopouštějí lidí trpící poruchou osobnosti, kterým zcela chybí empatie a necítí morální hodnoty. Používají druhé pouze ke svému prospěchu, což aplikují právě i v partnerských vztazích.

Šťastný a spokojený člověk potřebuje nejen čas se svým partnerem, ale také čas na sebe, na práci, na přátele a na své zájmy. Jeho život je tak v rovnováze. Pokud je ale zdravě nastavený, nepřehání trávení volného času ani v jedné z oblastí. Dokáže volně „přeskakovat“ mezi časem pro sebe a časem s partnerem. Skutečně šťastný člověk přitahuje k sobě jako partnera také šťastného člověka, který pravděpodobně tráví svůj volný čas stejným způsobem, pak mezi nimi tedy vládne pocit rovnováhy.

 

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

 

 

791

Hranice mezi láskou a domácím násilím

/in /by

Dotaz:
Dobrý den,
žiji s partnerem 4 roky a máme spolu dcerku 2,5 roku . Celé 3 roky je na mě partner hrubý a vulgární až agresivní. Ponižuje mě před kamarády i rodinou. Všechno podle něj dělám špatně. Je zvyklý mi dávat tresty, hlavně když zapomenu úkol , který mi dal, co se týče domácích prací a já ho nesplním. Např. : vypne mi večer televizi, vezme mi telefon, nebo vypojí wifi nebo mi vezme peníze. Někdy, když už je to na něj hodně a já řeknu i svůj názor, tak je schopný dojít až k fyzickému násilí. Je schopný mi nadávat a vykládat mi, jak jsem neschopná a frigidní třeba hodinu v kuse a já nevydám ani slovíčka .
Bohužel i u jeho rodičů jsem za neschopnou matku. I přesto, že se o malou starám celé dny pouze já. Manžel není schopný si ji ani na chvíli vzít, neustále jen pracuje a doma pracuje na baráku . Celou moji rodinu shazuje a nemá ji rád. Ani se s nimi nechce vídat. Má na ně názor, že jsou to lidi, co nikdy nic nedokázali a nedokážou jako on. Nevím, jak s tím naložit dál . Snažím se hledat už půl roku podnájem, ale jen z mateřské si toho moc nemohu dovolit, takže jsem pořád závislá na partnerovi. Za jakoukoliv radu předem děkuji .

Odpověď:
Dobrý den,
děkuji za Vámi svěřenou důvěru a je mi líto, že se nacházíte v tak těžké situaci. Z toho, co popisujete, to zní jako velmi nezdravý vztah a váš partner by se k Vám takhle rozhodně chovat neměl. Jsem ráda, že si to uvědomujete. Jestli jsem to dobře pochopila, tak ho chcete opustit, akorát jste teď v nevýhodné finanční situaci a proto je složité se osamostatnit a najít si samostatné bydlení. Chování Vašeho partnera zní jako domácí násilí. To se typicky projevuje mezi blízkými osobami, kteří žijí ve společné domácnosti, často „za zavřenými dveřmi“ . Jedna osoba má převahu nad druhou a násilí se časem stupňuje. Domácí násilí se projevuje formou psychickou (ponižování, nadávky, vyhrožování…) fyzickou (bití, tělesné omezování, kopání), sociální (izolace od přátel a blízkých, nadměrná kontrola, čtení sms, mailů…), sexuální (nucení k intimnostem, znásilnění), ekonomickou (kontrola nad příjmy a výdaji oběti, odepření prostředků, schování peněz, vybrání účtu).
Domácí násilí se dá rozdělit do 4 fází, kdy v první se stupňuje napětí, v druhé dochází k psychickému násilí a někdy se přidává  fyzické. Ve třetí fázi dochází k pokání – agresor lituje svých činů a žádá o odpuštění s tím, že už to neudělá. Poslední fáze se nazývá fáze Líbánky – pokud oběť agresorovi odpustí, nastává klidné období, naděje, že se situace nebude opakovat.
Po skončení tohoto cyklu ovšem přicházejí další a brutalita útoků se stupňuje a období prodlužuje, zato klidná fáze se zkracuje. Pokud trvá násilí dlouhodobě projevuje se to na oběti v podobě takzvaného syndromu týrané osoby, kdy oběť popírá vinu útočníka, viní sama sebe, zlehčuje následky týrání, odmítá pomoc okolí, je pasivní, vyčerpaná nebo užívá sebezničujících strategií na zvládnutí situace jako jsou drogy, alkohol, sebevražedné pokusy…

Pokud v tomto popisu poznáváte svůj vztah s partnerem,je pravděpodobné, že dochází k trestnému činu ze strany Vašeho partnera a Vy máte naprosté právo se bránit a vyhledat pomoc. V Čechách existují organizace, které se zaměřují právě na pomoc ženám (nebo mužům) ve Vaší situaci. Bílý kruh bezpečí poskytuje bezplatnou nonstop telefonickou pomoc na čísle 116 006, na které se můžete domluvit nebo si sjednat osobní schůzku a situaci řešit podle toho, jak se bude vyvíjet. Další organizací je Magdala, která nabízí bezplatné poradenství, jak situaci řešit po psychické i praktické stránce, existují i možnosti azylových domů pro matky s dětmi, pokud si momentálně nebudete moci dovolit vlastní bydlení.
Chtěla bych Vás ještě jednou velmi ocenit, že situaci řešíte a nechcete v tomto vztahu zůstat. Děláte tím jistě obrovskou službu sobě i Vašemu dítěti a chtěla bych Vám popřát hodně síly a sebelásky, nejste v tom sama a existuje světlo na konci tohoto tunelu. Doufám, že byla moje odpověď aspoň trochu nápomocná.
Zdraví,
Veronika

90

Hranice ve vztahu

/0 Komentáře/in /by

Hranice jsou tam, kde nebo kdy se začínáme cítit nepříjemně. Jakmile ucítíme nervozitu, nepříjemno nebo tlak, jsme již mimo naši zónu.
Je na nás, zda své hranice dodržujeme a vytváříme díky tomu pak zdravé vztahy.

U žen vládne tendence nadržovat „obětem“- ty chlapy jsou hrozný, já pro něj dělám to a to….pokud žena své chování nenahlídne a viní pouze ze sobectví svého partnera, potká dalšího stejného, protože se nic nenaučila. Jí samotné totiž role oběti ve vztahu něco přináší, i když to není na první pohled zřejmé. Ona je vždycky ta lepší, ta rozumnější, on je vždycky ten „blbec“vedle ní. Vyléčit se z tohoto kruhu znamená, že si dáte otázku – proč si opakovaně POTŘEBUJI nacházet muže, kteří mě zneužívají (popřípadě opačně, pokud je ve vztahu zneužíván muž partnerkou). To, co naopak nikam nevede jsou myšlenky – na světě není normální chlap..protože je, jen ho oběť nepotkává kvůli tomu, jak smýšlí a jak se chová.

V páru se lidé potkávají proto, aby se jeden naučili empatii k druhým a druhý v páru se učí empatii k sobě. Ten sobečtější v páru má tedy nahlédnout – aha, druhého zraňuji, když mu neprojevuji zájem nebo se mu nevěnuji a oběť ve vztahu má nahlédnout – proč si způsobuji opakovaně takovou bolest, jen abych upřednostnila druhého.

Kde to vzniklo?

Pravděpodobně u obou docházelo v dětství k přehlížení potřeb jich jako dětí, jen s tím v životě každý jinak zachází- jeden vzorec(musím se přizpůsobit, aby mě druzí měli rádi), druhý- musím si vše prosadit, jinak zas nic nedostanu.
Ve vztahu se pak potkávají jako zámek a klíč. Zapadají do sebe, ale není jim spolu dobře. Přitom se ale nedokáží často opustit, protože se „doplňují“.

Vztah se může změnit, když změníme své hranice.Partner nás začne buď respektovat nebo ne a dochází k rozchodu.

Příkladem jsou ženy „chameleon“- v každém vztahu se na začátku zdají jako vysněné ženy, vzdávají se totiž sami sebe a plní vše partnerovi-chodí s ním do fitka, vaří, poslouchají techno- i když ve skutečnosti nic z toho nemají rádi.
Brzy se ale začnou cítit jako oběť a začnou partnerovi vyčítat nebo se stáhnou a stanou se nudnými, protože nemají žádnou osobnost. Partner je pak opouští a oni opět opakují pocit nehodnoty-to vede k dalšímu vztahu, kde si jich partner neváží.
Lidé, co mají posunuté své hranice směrem k oběti pocházejí z prostředí, kde se museli plnit potřeby svých rodičů, jinak měli strach, že nebudou milovaní. Pak dochází k nutkavému opakování- přitahujeme takové partnery, se kterými se vše opakuje.
Nutí nás to k tomu, aby se vzorec uzdravil, dokud si však neuvědomíme vzorec, neuzdraví se.

V takovém případě je nutné se přestat nezdravě přizpůsobovat a zároveň být na partnera vřelý. U hranic je známé heslo – vřelost, ale hranice. POZOR na to, hranice rozhodně nevypadají tak, že začnete partnerovi opět vyčítat – ty se mi nevěnuješ, nepomáháš mi, využíváš mě apod.
To byste se opět dostali do role oběti a opět byste se znehodnocovali.

Vztah je totiž zrcadlo-nevážím si sám sebe? Přitáhnu partnera, co si mě také neváží. Potkávám ho právě proto, abych si to uvědomil.

Jak vypadá zdravé stanovení hranic?

Mluvte skrze sebe a své pocity, neukazujte na druhého, jelikož to vyvolá pouze obranu nebo útok a celý konflikt nikam nepovede.

Je zapotřebí zmínit potřeby obou a také zapojit oba. Příkladem je: cítím se smutná a bezradná, když mi něco slíbíš a pak to nedodržíš. Chápu, že máš také své potřeby a že děláš teď maximum, co umíš, ale bojím se, že takto nebudu ve vztahu šťastná. Co s tím budeme dělat?

Možná se Vám zdá na první pohled, že tohle na partnera nezabere, možná ne hned, ale pokud vás miluje a záleží mi na vašich pocitech, musí to zabrat, protože nikdo zdravý nechce ubližovat druhému. Pokud vytrváte, nebudete vyčítat a nestane se žádná změna, je na místě se zamyslet, zda je ve vztahu ještě láska, protože partner vás už neslyší…

Tereza Zahrádková
Poradna Therapia

893

Problémy v “sešívané rodině”

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, chtěl bych se zeptat, zda mi můžete poradit s dětmi. Já mám děti 10 a 14 let. Přítelkyně plnoletého syna. Již více než dva roky žijeme společně a syn přítelkyně mi od sestěhování dává najevo, že společně žít nechce. Dělá, že mě nevidí, když není přítelkyně doma nebo mě zcela ignoruje. Ke všem dětem se chovám stejně, nedělám rozdíly. Bohužel se stejně chová i k mým dětem, které s ním čím dál více omezují kontakt. Dětem i vadí, že mají povinnosti, které přítelkyně nechce, aby její syn dělal, nebo je za syna dělá (úklid pokojíčku, odnášení špinavého prádla, pořádek v koupelně, jednoduché práce na zahradě). Cítím, že napětí doma postupně ničí náš partnerský vztah, o který bych nechtěl přijít, protože jsem přesvědčen, že jsem našel skvělou ženu.

Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den, děkuji vám za důvěru, se kterou jste se obrátil na naši poradnu. Vaší situaci tedy rozumím tak, že žijete v partnerském vztahu, kdy vás syn vaší partnerky nepřijímá. Jedná se o problém, který není úplně neobvyklý a naprosto chápu, jak emočně náročné a nepříjemné to pro vás musí být.

Rozchod rodičů je náročný pro každé dítě. Pokud si jeden z rodičů po čase najde nového partnera, může dítěti trvat určitý čas, než nového partnera přijme. Obecně je možné říct, že čím je dítě starší, tím těžší pro něj přijetí nového partnera je. Budování vztahu dítěte k novému partnerovi rodiče může trvat i několik let. Pokud dítě nového partnera odmítá, dává tím najevo svou nespokojenost s aktuální situací a možná i touhu po tom, aby byli jeho biologičtí rodiče zase spolu. Nejedená se však o stav trvalý, ale o součást procesu sžívání se s novou situací. Nicméně si myslím, že chování syna vaší přítelkyně není mířeno osobně přímo proti vám. Snažte se, pokud to pro vás není příliš náročné, nebrat si odmítavé chování syna osobně.

V rodině by mělo být jasné, jaké je rozložení rolí a že jste to i vy, koho je třeba respektovat. Jaké je rozdělení rolí u vás? Můžete vy sám jako náhradní otec nastavovat synovi pravidla? Jak by se k tomu stavěla vaše přítelkyně? Rozhodně byste se neměl cítit bezmocný. Pomohlo by, kdybyste si vy sám se synem přítelkyně sedl a situaci probral? 

Zmínil jste se, že syn už je plnoletý. Napadá mě, že byste s tím mohl mluvit takovým způsobem, aby věděl, že má na vybranou: Jak chce žít a kde. Ve svém věku může žít i jinde, než s vámi, pokud mu společné soužití opravdu nevyhovuje.

Doporučila bych vám také to, abyste si promluvil s přítelkyní. Jsem si jistá, že situaci jste spolu již probírali, nicméně můžete jí sdělit, že sice chápete, že stojí za svým synem, ale že se ani vy ani vaše děti nyní necítíte doma dobře. Požádejte ji, ať si se synem promluví, případně tedy sdělte, že si s ním jinak promluvíte vy sám. Zároveň mě také napadá, abyste zvážili a prodiskutovali možnost rodinné terapie. 

Zmiňujete se o tom, že váš partnerský vztah vlivem domácího napětí trpí. Napadá mě, že i v tomto kontextu by mohlo pomoci stanovení určitých pravidel– můžete si stanovit přesný čas či dobu, kdy budete tyto problémy řešit. Nesmíte zapomínat také na své potřeby, nepřehlížejte je.

Váš partnerský vztah by neměl být v pozadí v zájmu rodiny a dětí. Vaše štěstí a spokojenost ve vztahu jsou stejně důležité jako spokojenost jakéhokoli jiného člena rodiny. S partnerkou komunikujte, snažte se však o to, aby se problémy se synem nestaly jediným tématem vaší konverzace. Nebojte se jí však sdělit, jak se v rodině cítíte, co vás trápí, co byste chtěl jinak.

Nakonec bych vám ráda řekla, že sžívání dětí s novými partnery rodičů je dlouhodobá záležitost, která si žádá trpělivost. Věřím, že postupem času se situace ve vaší rodině zlepší. Pokud se však situace nebude dlouhodobě lepšit, ale spíše zhoršovat, můžete s partnerkou probrat i možnost toho, aby syn navštívil psychologa, se kterým by si promluvil o svých pocitech.

Přeji vám hodně štěstí.

Lucie

266

Bojím se, že mne partner podvede

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, o prázdninách jsem ukončila tříletý nefunkční vztah a za krátkou dobu jsem se seznámila se svým nynějším přítelem, se kterým jsem začala v říjnu chodit. Jsem s ním moc spokojená, trápí mě však jedna věc. Můj přítel měl, předtím než jsme se poznali, sexuální poměr se svou kamarádkou. Ten ukončil, když se dozvěděl, že není nezadaná, jak mu tvrdila. Nicméně zůstali přáteli, stále si psali a vídali se v práci. O tom, jaký vztah měli, jsem se dozvěděla tak, že jsem se mu podívala do telefonu, protože jsem měla podezření a nutkání, že to není jen tak. Vnitřně bych se asi srovnala s faktem, že spolu měli poměr, nicméně mě trápí to, že v době, kdy jsme spolu začali chodit, za ním přišla s tím, že vztah ukončila a jestli to s ní nechce zkusit (věděla, že má mě). Odmítl ji.

Když mi situaci vysvětlil, přerušil s ní kontakt, nepsal si s ní a v práci bude končit. Před pár týdny mu napsala znovu, jak se má. Řekl mi o tom. Ospravedlňuje se tím, že nemůžu pochopit, že mimo období, kdy spolu spali, byla jeho kamarádka a pomohla mu poté, co ho podvedla bývalá přítelkyně.

Snažím se mu věřit, protože jsem si vědoma toho, že v podstatě mi nic neudělal. Nepodvedl mě, zatajil mi to, ale nelhal. O tom, že jsem se mu do telefonu podívala, jsem mu řekla. Styděla jsem se za to, ale nemohla jsem si pomoct, udělala jsem to opakovaně. Jsem si vědoma toho, že tyto problémy souvisí s mým nízkým sebevědomím a podceňováním se, ale nedokážu se s tím sama vyrovnat. Když mi řekl, že mu napsala, tak jsem byla úplně mimo (pláč, nervy, nechutenství, horečka). Předem děkuji za odpověď a přeji pěkný den.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za projevenou důvěru a odvahu svěřit se s tak citlivým tématem.  Píšete, že jste prošla vztahem, který byl nefunkční, pár měsíců po rozchodu jste poznala svého současného přítele, se kterým se cítíte dobře. Pojďme se tedy na všechno společně podívat.

Nepopisujete, čím jste prošla v minulém vztahu. Bylo něco, co Vás nutilo bývalého partnera podezřívat? Případně jaké chování současného přítele Vás přimělo podívat se do jeho telefonu? Je aktuálně ve vztahu něco, kromě partnerovi kamarádky, co ve Vás pocity strachu z opuštění vyvolává? Zkuste si na tyhle otázky odpovědět, uvidíte, kam Vás zavedou.

Obecně je normální se občas bát opuštění. Je to známka toho, že si vztahu vážíme, máme partnera rádi, je pro nás přirozené se o něj starat. Láska jako taková je vždy s tímto mírným strachem spojena a není třeba jej vnímat jen negativně. Důležité je, abychom si uvědomili, že vztah, ani partnerův názor na nás, nedefinují naši hodnotu ani to, kým jsme.

Zkuste si sepsat, co do vztahu vnášíte, a co partnerovi dáváte. Zjistíte, proč s Vámi je a jakou hodnotu pro něj máte. Spoustu věcí totiž pro partnery děláme automaticky, což může vést k tomu, že se vnímáme jako nedostatečný a tím i snadno nahraditelný přítel nebo přítelkyně. Když se pak vedle partnera začne točit někdo jiný, začneme o sobě pochybovat, a to obzvlášť pokud má dotyčný rival vlastnosti, kterých si sami na sobě ceníme. Co v takové situaci dělat?

Strach má tendenci nás nutit, abychom se ponořili do různých fantazií, které ale nutně nemusí mít reálný podklad. Emoce fungují tak, že nás nikdy nezraňuje realita samotná, ale způsob, jakým ji vnímáme.

Je nutné tedy oddělit fantazii od reality. Rozdělte si každou situaci na: 1. Fakt – „Přítel šel s kolegy na pracovní večeři a je tam i ona“. 2. Fantazii – „Určitě je mu tam s ní dobře lépe, než se mnou.“ (To nemusí být pravda, po tom všem, co se mezi nimi odehrálo, se může naopak cítit nepříjemně a o to víc se těšit na Vás). 3. Emoci – „Protože si myslím, že je mu s ní lépe, než se mnou, cítím se smutná a opuštěná.“ To Vám pomůže utřídit si myšlenky a podívat se na věci s odstupem. Můžete také využít relaxaci s imaginací. Pohodlně se usaďte nebo si lehněte. Soustřeďte se na dech. Když se uvolníte, začněte si představovat nějakou situaci, která by Vám působila problémy a zároveň přidejte způsob chování, kterého byste chtěla docílit. Například: Přítel Vám poví, že mu kolegyně napsala zprávu. Představte si, že odpovídáte třeba „Díky, že jsi mi to řekl, jsem klidnější, když teď vím, že jsi schopný se mnou o tom takhle otevřeně mluvit.“

Zmiňujete se také o nízké sebeúctě. Můžete si vést deník, do kterého si budete zapisovat to, co se Vám ten den povedlo a pozitivní věci, které o Vás řekli ostatní. Když Vás někdo pochválí například: „Ten koláč se ti fakt povedl.“ Nebojte se souhlasit a říct: „Viď, dal mi fakt hodně práce a mám z něj radost“. Na konec zmíním, že ani nevěra a následný rozchod nemusí být špatný. Pokud do vztahu dáváme maximum, partner odejde za někým jiným, a ještě nás přiznáním nevěry donutí se s někým srovnávat, znamená to, že si nás už neváží a je dobře, že odejde a dá nám možnost si najít někoho, kdo nás uvidí jinak.

Držím Vám palce a zdravím,

Honza

244

Bojím se partnera

/0 Komentáře/in /by

Dotaz:
Dobrý den,
potřebovala bych radu. Jsem s partnerem asi 2,5 roku. On je o 8 let mladší. Mám pocit, že už v našem vztahu nezvládnu dál fungovat. Nežijeme spolu, každý máme svůj byt, ale já jsem u něho takřka pořád. Když ale chci být doma se svým synem, nechápe to. Vyptává se, proč, že to není normální a že mám být s ním, že doma jsem u něho. Jenže…já se k němu stěhovat nechci, protože mě asi 5 krát vyhodil v jeho návalu vzteku v noci i v pyžamu na ulici. Naposledy to bylo před Vánoci. Surově po mně házel věci a do obličeje mi chrstl sklenici vody, pak mě vyhodil. Řekla jsem si, že už mu nedám šanci, že končím, ale opět přišly prosby, slzy a sliby.

V létě mě dokonce podvedl s naší kolegyní, takže si asi umíte představit, co denně v práci prožívám, protože všichni tři děláme ve stejné firmě. On mi slíbil, že už to neudělá a já přišla na to, že si s ní píše. Opět sliby a já uvěřila. Možná neuvěřila, ale spíš jsem chtěla klid. Pořád jen od něho slyším, že jsem jiná, nenormální, divná, že s ním nechci bydlet. On má totiž hypotéku a potřebuje, abych přispívala penězi, jenže to bych musela pustit svůj byt a pokud by mě vyhodil, co bych pak dělala? Nechápe to, a proto se neustále hádáme. Celá jeho rodina mě odsoudila. Když si chci jít sednout s kamarádkou nebo být s rodiči, jen poslouchám výčitky. Nesmím se v práci bavit s kolegou, dokonce mu i vyhrožoval, že jak toho nenechá, tak uvidí. Když jsem doma a nezvedám mu mobil, přijede i opilý a dělá mi scény. Jsem už z toho zoufalá, protože ať udělám, co udělám, stále to je špatně.

Neslyší na to, že já jsem k němu tolerantní, kdykoliv někam chtěl jít s kamarády nebo s rodinou, nikdy jsem slůvkem neprotestovala. Naopak, přála jsem mu, ať se hezky baví. Teď o víkendu mě nařkl, že si s někým píšu. Nebyla jsem schopná mu vysvětlit, že to není pravda. U něho doma, totiž nemůžu moc používat mobil, vadí mu to. Když mi volá kamarádka, tak je naštvaný. Je na mě sprostý, hrubý a několikrát jsem od něho měla modřiny, prý jsem si to zasloužila. Někdy mi je s ním fajn, jenže převažuje to, že se ho bojím a po té poslední scéně, se ho opravdu bojím. Chci to ukončit, ale nevím jak, když s ním denně musím být v práci v kontaktu.

Celý týden jsem se o něho starala, nebylo mu dobře, nosila nákupy, vařila mu teplé večeře a on mě trestal tím, že mě skoro ignoroval. Prý jiný nebude, dokud se k němu nenastěhuji. V normálním vztahu musí být tolerance a respekt a ne, abych se mu bála říct, že jedu babičce na narozeniny. Nebo když mu řeknu, jak mě stále trápí to, že mi byl nevěrný, zase jen vše otočí proti mně a opět jsem já ta špatná. Nepochopí, že tohle pro mě byla opravdu veliká rána a aby se mi zahojila, to potrvá věčnost. Předem děkuji.

Odpověď:
Dobrý den,
když čtu Váš dotaz a cítím veliký strach, bezmoc a také smutek. Jsem moc ráda, že píšete a oceňuji i to, jak detailně jste svůj dotaz napsala. Upřímně, jste ve velmi těžké situaci a věřím, že z toho vše, co se Vám děje se necítíte vůbec dobře. I přesto, že se jedná o složitou situaci tak nemějte strach, i taková situace má řešení!
Z toho, co mi popisujete se mi zdá, že Váš partner je manipulátor a to poměrně dobrý manipulátor!
Manipulátor je člověk, který vším co dělá, dokazuje jakou moc a sílu má. Ve vztahu k druhému je často dominantní, začíná druhého měnit k obrazu svému a to vše je schované buďto za výhrůžkami, či milými slůvky, slzami a výčitkami, že to přece dělá jen pro Vás. Manipulátor pomaličku útočí na sebevědomí svého partnera a vzbuzuje v něm pocity viny, nízkého sebevědomí, pocity méněcennosti. Vše co dělá, dělá jen pro svůj prospěch. Za své jednání se nestydí a svou chybu nepřizná. Je chladný k pocitům druhých, neomlouvá se. Nemá daleko využít fyzického násilí k tomu, aby dosáhl svého.

Z toho co mi popisujete, mám husí kůži. Popravdě já být na Vašem místě, tak bych ihned tento vztah ukončila. Rozumím tomu, že máte strach z toho, co se stane. Na druhou stranu pokud vydržíte a jeho pláč, sliby a podobně Vás opět nepřesvědčí se vrátit, věřte tomu, že ho to za čas přestane bavit. Jen musíte vydržet.
Zasloužíte si muže, který si Vás bude vážit, který Vás bude podporovat ve všem, tak jak vy podporujete tohoto muže. Zasloužíte si někoho, kdo k Vám bude laskavý, budete jej zajímat jako plnohodnotná žena, která má co nabídnout. Bude Vás doopravdy milovat a nebude ve Vás vzbuzovat strach. To, že Vás již fyzicky napadl je nepřípustné a tohle by si žádný muž k ženě neměl dovolit. Tohle Vám nesmí dělat. Píšete, že máte syna. Myslete i na něho! Tak, jak se chová k Vám, bude se chovat i k Vašemu synovi a to mi věřte, že to tak je! Váš syn potřebuje mít mužský vzor. Muže, který je ale dobrým vzorem! Myslete i na něho! 

Myslím, že je velmi dobře, že máte svoje bydlení. Dle mého názoru byste rozhodně byt neměla prodávat. Mějte místo, které je jen Vaše a ve kterém jste svým pánem.
Vzhledem k tomu, že z dotazu vnímám veliké obavy a také to, že pro Vás nebude jednoduché vše jen tak ukončit, doporučovala bych Vám využít služeb poradenského psychologa či terapeuta. Nabízíme i služby po skype, tudíž pokud jste z daleka, i tak můžete využít našich služeb. Terapie či konzultace s poradenským psychologem Vám poskytne prostor se na celou situaci podívat více do hloubky a navíc Vám poskytne podporu a oporu, kterou potřebujete.

Z toho, co v dotaze uvádíte, mi připadá, že jste velmi hodná, ochotná, tolerantní a starostlivá žena. A právě proto si zasloužíte to samé mít od své polovičky! Nepodceňujte tuto situaci a pusťte se do jejího řešení, dokud máte čas a prostor. Zasloužíte si vztah, kde budete svobodná!
Doufám, že má odpověď Vám alespoň trochu pomůže.

Držím Vám palce,
S pozdravem
Lucie

579

Nevážím si sama sebe a žárlím na manžela

/in /by

Dotaz:

Dobrý večer,

mám několikaletý problém v manželství. Mám milujícího a věrného manžela, ale měla jsem v minulosti smůlu na chlapy a od té doby se to se mnou táhne. Jsem neskutečně žárlivá. Nesnesu ani to, když se jen podívá na jinou ženu. Ani na dovolenou jet nechci, už jen představa, že se kolem budou pohybovat polonahé ženy, mě děsí. Vážně mi vadí jen to, když se na nějakou podívá. Já to beru něco jako ponížení, ani nevím proč, ale už mě to delší dobu trápí a nevím, jak se toho zbavit. Je pravda, že moje sebeláska je na bodu mrazu. Myslím si, že každá jiná je lepší a krásnější než já. Možná i v tom je ten problém, nevím. Pořád se manžela ptám, kdo mu píše, kam jde apod. Štve mě to, vím, že musí mít svou svobodu, stejně jako vím, že by mi nikdy neublížil. Ale pořád je tam ten strach. Už nechci takhle žít a pořád se tím trápit. Přemýšlet nad tím, aby se do nějaké nezakoukal a mě neopustil. Chci to změnit.

Vždy si řeknu, že mu věřím a neřeším, s kým si píše, ale vydrží mi to asi den a pak je to tu zas. Divím se, že mě ještě za tu dobu neopustil. Proto se bojím i toho, že když se nezměním, najde si jinou. Už několikrát jsem přemýšlela, že bych navštívila nějakého psychologa, ale já se radši vypíšu než bych to vše měla říct.

Další můj problém je ten, že nemám žádnou nejlepší kamarádku. Jelikož jsem byla zklamaná i z nejlepší kamarádky, která mi přebrala chlapa. Od té doby nejsem schopná mít nejlepší kamarádku, které bych mohla vše říct. Stýkám se s nějakou kamarádkou, ale nemám žádnou tu nejlepší. Vše držím v sobě a pak jen po večerech brečím. Věřím, že Vy mi dáte aspoň nějakou menší radu jak to změnit. Byla bych neskutečně vděčná, kdybych se už konečně zbavila toho mého několikaletého problému, kterým se trápím vesměs každý den. Děkuji mockrát.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za dotaz a za důvěru. Z toho co píšete, mám pocit, že Vás v životě hodně lidí zklamalo a bylo Vám mnohokrát ublíženo. Je pochopitelné a lidské, že člověk na základě takovýchto zkušeností reaguje přehnaně a neadekvátně. Sama zmiňujete, že Vaše sebeláska je velmi nízká, myslím si, že to je to nejdůležitější, na čem je potřeba pracovat. Pokud nedokážete mít ráda sama sebe a věřit tomu, že jste pro manžela dost dobrá, což dle toho co píšete, mi přijde, že jste přesně taková žena, jakou si Váš manžel vysnil. Potom to pro Vás bude velmi těžké. Pokud se naučíte si věřit, bude pro Vás lehčí věřit i ostatním. Recept na sebedůvěru bohužel nemám, ale určitě by bylo pro začátek dobré se více zaměřit na to, co Vám jde, než to co Vám nejde. Zkuste si říct, co na sobě máte ráda, pokud na nic nepřijdete, zeptejte se manžela co na Vás má rád, Vašich přátel, popřípadě rodiny a zkuste se nad tím nekriticky zamyslet.

Chápu, že je velmi těžké věřit, že Vás někdo má rád, hlavně po tom, co jste si asi prošla v minulosti nejedním zklamáním ve vztazích a to jak partnerských, tak přátelských. Nabýt znovu ztracenou důvěru k ostatním je velmi těžké, vybudovat si tuto důvěru sama se sebou je troufnu si říci ještě těžší. Opakuji, že si myslím, že je pro Vás důležité se naučit mít ráda sama sebe a přijmout se i s chybami které máte, protože žádná žena není dokonalá, žádná žena nemá dokonalou postavu, ani vlastnosti. Nebojte se přijmout to, že nejste nejlepší, nejchytřejší, nejkrásnější, prostě perfektní. Kdybyste byla perfektní, byla by to nejspíše pěkná nuda. Rozmanitost na lidech je krásná, zkuste ze svých nedostatků udělat přednosti, mít je ráda, protože ty Vás dělají tím, kým jste. Vím, že se to lehce řekne a těžko udělá a radikální změna nenastane hned. Často to trvá dlouho, a že se něco změnilo, si všimneme až zpětně, ale zkuste to.

Dále zmiňujete, že nemáte žádnou nejlepší přítelkyni. Přijde mi z Vašeho dotazu, že pocit,  že máte nejlepší přítelkyni, je pro Vás velmi důležitý a v kontextu Vaší žárlivosti se mi zdá, že byste kamarádku potřebovala mít jen pro sebe. Mohu Vás uklidnit tím, že já jsem svojí nejlepší kamarádku měla naposledy na základní škole. Od té doby žádnou nemám, ale mám pár velmi dobrých přítelkyň, což mi když nad tím tak přemýšlím, přijde lepší než jedna absolutní. Chápu, že Vás trápí, že nemáte kamarádku, která by tu byla jen pro vás, zkuste se sama sebe zeptat, proč ji potřebujete, proč je pro Vás tak důležitá, co Vám opravdu schází.

Napadá mě, že byste možná potřebovala, aby vy sama jste si byla nejlepší přítelkyní, tím kdo je pro vás jedinečný a bude tam jen a jen pro Vás. Také si říkám, že by bylo dobré z nejlepších přátel nevynechat manžela. I když rozumím tomu, že ten Vám kamarádku samozřejmě nenahradí.

Přijde mi důležité říct, že bezpodmínečná láska, ta, která nemá žádné hranice a nároky na druhého. Když Vás někdo přijme, takovou jaká jste, což dle toho co, píšete, je to jak to s Vámi má Váš manžel.

Na konec bych Vás chtěla podpořit u návštěvy psychologa, či terapeuta. Není na tom nic špatného se sejít s někým, kdo rozumí tomu, co zrovna prožíváte a kdo Vám pomůže se ve Vašich pocitech vyznat. Dojít si k odborníkovi, když Vás bolí duše, není ostuda, ale spíš síla a odvaha se svěřit a nechat si pomoci. Se zlomenou nohou byste určitě taky neotálela a došla si na rentgen. Stejně tak je to potřeba udělat, když má člověk zlomené srdce a důvěru sám v sebe a ostatní.

Doufám, že alespoň něco z mé zprávy pro Vás bude užitečné a přeji Vám, abyste byla silná a nebála se mít se ráda tak moc, jak Vás má rád Váš muž a abyste se nebála zajít si popovídat o svých pocitech k odborníkovi.

Markéta

236

Přítel stále udržuje vztahy se svými bývalými

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

přítel (se kterým jsme se seznámili na seznamce před 4 měsíci), udržuje pravidelný kontakt se svými bývalými manželkami, partnerkami, milenkami. Stejně jako nadále navštěvuje svůj profil na seznamce. K tomu všemu ode mě očekává, že s jeho bývalou manželkou a jejím mužem budeme společně trávit volný čas (např. ples, dovolená). Je nám oběma 50+.

Jeho bývalá manželka je charakterově i intelektuálně úplně jinde než já. Já jsem ale zvyklá žít přítomností a budoucností. Zvažuji, zda má smysl v tomto vztahu pokračovat. Dala jsem mu přečíst článek o mikronevěře a ač nerad v podstatě přiznal, že nějakou závislost má. Ale podle něj je to “normální”, ale mé názory mu normální nepřipadají. Co si o tom prosím myslíte? Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru, s níž se obracíte na naši poradnu. Rozumím vaší obavě a pocitu nejistoty, který vychází z „propustnosti“ vztahových hranic vašeho partnera.

Pokud cítíte dilema, jestli v takovémto partnerství zůstat nebo odejít, vnímám jako důležité, abyste se nejprve zaměřila na své emoce a podívala se do hloubky na to, co ve vás partnerovo chování vyvolává. Položte si otázku: „Jak se v takové situaci cítím?“

Zkuste se zastavit, najít si chvilku pro sebe, můžete si na pomoc vzít například i deník a představte si před sebou svůj problém. Vnímejte všechno, co cítíte. Věnujte pozornost i svému tělu, prociťte, jestli v něm například necítíte nějaké napětí. Potom si všechno můžete zapsat. Doporučuji vám, abyste nepoužívala své „racio“, ale opravdu zůstala u svých emocí, abyste se mohla dostat k pravé podstatě věcí.

Tento proces, kdy budete v kontaktu sama se sebou, můžete použít k rozpoznání vlastních hranic. Můžete si tak ujasnit, co je pro vás ve vztahu snesitelné, a jaké chování už je za pomyslnou čarou a nebudete ho tolerovat, protože je pro vás zraňující a ohrožující. Kdybyste ho na sobě nechávala dopustit, ztrácela byste postupně svou sílu i sama sebe. Uchovejte si úctu a respekt sama k sobě a buďte k sobě upřímná, buďte pravdivá ke své citlivosti. Citové bezpečí a důvěra patří k základu zdravého vztahu. 

Pozastavila jsem se u toho, kdy píšete, že vaše názory partnerovi nepřipadají normální. Zdržela bych se proto rozumového zdůvodňování nebo jakéhokoliv obviňování, ale jemně a jasně mu dala najevo, jak se v takové roli cítíte. Věřte svým pocitům. Nejde tady o to, co je normální nebo ne, ale o vzájemný respekt ve vztahu. Proto vnímám jako podstatné, abyste si otevřeně promluvili o tom, kde leží hranice obou z vás. Sdělte mu, co je pro vás v pořádku a co už považujete za zradu důvěry. Vymezte se, v jaké pozici chcete být vzhledem k jeho bývalým partnerkám a pevně si za tím stůjte. 

Nemohu vám říct, co prožívá váš partner, možná má problém s odpoutáním se od minulosti. Působí na mě, že otevírá stále nové dveře, ale nezavírá ty staré. Tím, že má neukončené věci, pak mizí důležité hranice, což pro vás může být matoucí, protože nevíte, na čem jste a jestli je s vámi plně. Zeptejte se ho proto na to, jak to má on, a jestli to půjde, zkuste hledat společnou cestu, která vám oběma bude vyhovovat. Komunikace je klíčem. Pokud bude vaše hranice znát, a přesto je bude překračovat, můžete se s čistým srdcem a respektem k sobě rozhodnout, jestli zůstat nebo odejít. V případě, že si budete o svém tématu chtít promluvit více do hloubky, se můžete obrátit na naši poradnu. Sídlíme v Praze, ale děláme i konzultace po Skypu. Budu vám držet palce.

Mějte se krásně,

Klára

 

 

 

91