Příspěvky

Strach mluvit před ostatními

/0 Komentáře/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
Chtěla bych Vás poprosit o radu. Ve větších skupinách jsem introvert a dělá mi poměrně velký problém mluvit před lidmi. Když jsem vyvolaná, stává se mi, že i když vím odpověď, nejsem schopná ze sebe vydat ani hlásku. Nyní při distanční výuce je to ještě horší a když se mi něco takového stane, mám záchvat breku, špatně se mi dýchá a cítím se opravdu špatně. Nemyslím si, že jsem nějak obzvlášť přecitlivělý člověk, ale občas se dostanu do tohoto stavu i bezdůvodně. Už nevím co s tím.
Předem děkuji za odpověď

Odpověď:

Dobrý den,
 
Děkuji za Vaši odvahu se obrátit na naši poradnu. Prožívat tyto stavy musí být těžké a dokážu si představit, že účastnit se distanční výuky pro Vás musí být vysilující. Rozumím tomu, že pro Vás, jako introverta, je vystupování před lidmi a komunikace s nimi obtížná. Myslím si ale, že být introvertem, tedy být orientovaný do svého nitra a čerpat i vydávat energii v tomto směru, není nic špatného. Naopak, být introvertem má mnoho výhod, jako např. schopnost prožívat hluboký a intenzivní vnitřní život, být přemýšlivý, kreativní, trpělivý… pouze současná společnost introvertům příliš nepřeje a jsou více vyzdvihovány vlastnosti extravertů, tedy především schopnost umět se prosadit a bez problémů vystupovat před lidmi a komunikovat s nimi. Dle mého názoru ovšem tyto typy osobnosti nejde hodnotit, který je lepší. Oba mají své výhody a nevýhody. 
 
Píšete, že i když víte odpověď, nejste ze sebe schopna vydat ani hlásku. Co se Vám honí v hlavě přesně v tento moment? Co by se mohlo stát, pokud byste něco řekla? Máte strach, že Vaše odpověď nebude správná a že se můžete „ztrapnit“ před ostatními? Že by se Vám mohli třeba smát za to, že nevíte správnou odpověď? Spíše než s faktem, že jste introvert, na mě Vaše slova působí tak, že by Vaše potíže mohly souviset více s vnitřní nejistotou a nižším sebevědomím. Mám takovou fantazii, jako byste si nebyla dostatečně jistá sama sebou, že v případě špatné odpovědi to dokážete „ustát“, a tak raději neřeknete nic, abyste zbytečně neriskovala „ztrátu“ vlastní hodnoty. Ovšem i když neřeknete nic, protože to zkrátka nejde, nakonec to vede k záchvatu úzkosti, jak popisujete ve Vaší zprávě. Teoreticky tedy trpíte v obou případech. Pamatujete si, zdali jste tyto stavy prožívala odjakživa? Vzpomínáte si na nějaké události, které mohly ovlivnit to, jak se cítíte jistá sama v sobě? Jací jsou Vaši rodiče či prarodiče a jakým způsobem Vás vychovávali? A jaké spolu máte vztahy? Zkuste se nad tím zamyslet. Třeba by některé události a významné vztahy mohly souviset s tím, co aktuálně prožíváte.
 
Myslím tedy, že by bylo potřeba se zaměřit na zvýšení sebejistoty a víry v sebe samou. Vzhledem k tomu, že Vaše slova na mě působí naléhavě a že tyto stavy musí být náročné sama zvládat, myslím, že by Vám mohla velmi pomoct podpora psychoterapeuta, třeba i z naší poradny. Pomohl by Vám rozklíčovat, proč se Vám tyto vnitřní stavy dějí, kde a proč to začalo, jaké to má souvislosti a dále by Vás provázel na Vaší cestě za získáním větší jistoty v sobě sama.  V případě, že by se Vám akutně přitížilo a potřebovala byste okamžitou pomoc, v ČR existuje spousta nonstop bezplatných krizových linek, na které můžete kdykoli zavolat a dostupní interventi Vás po telefonu vyslechnou a udělají vše, co je v jejich silách, aby Vám pomohli se z aktuálního krizového stavu dostat. Zde máte k dispozici link s bohatým seznamem těchto možností: https://www.capld.cz/…cr/
 
Přeji Vám, abyste se cítila jistější sama v sobě a nebála se promluvit. Pokud se, jak jsem zmínila výše, bojíte, že např. ve škole řeknete nesprávnou odpověď a „ztratíte“ tak vlastní hodnotu, tak bych jen chtěla na závěr říct, že i když řeknete něco nesprávného, nějakou špatnou odpověď, ve skutečnosti to nemusí mít tak katastrofální dopady, jak možná předpokládáte ve Vaší mysli. Kdybyste tu špatnou odpověď neřekla, nedozvěděla byste se, že je opravdu špatně. Tzn. neposunula byste se dál. Možná to zní jako klišé, ale věřím v to, že chybami se člověk učí a nikdo není perfektní na tolik, aby chyby nedělal. Tzn. chyby nám umožňují růst, tedy pravý opak ztrácení vlastní hodnoty.

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

80

Opakované problémy v zaměstnání

/0 Komentáře/in /by

Dotaz:

Je mi 26 let a během šesti let jsem už vystřídala pět zaměstnání. Sice jsem během pěti let při zaměstnání vystudovala dálkově VŠ, ale skoro vždycky jsem měla problém v kolektivu. Vždy v tom figurovala nějaká žena kolem 40 let věku.

Nejprve jsem dělala přes dva roky na poště, kde jsem při tom dálkově studovala Bc., takže jsem měla s vedoucím domluvené pouštění do školy na zkoušky. Ale to mi tam skrz to začala dělat peklo kolegyně, kdy se to vyústilo v každodenní teror a peklo. Vše jsem řešila s vedoucím, sice byl potom klid, ale po dvou letech jsem odešla skrz peníze a udrbaný kolektiv na vysněné místo v administrativě. Ale to jsem netušila, že to bude ještě horší. Práce mě bavila, ale kolegyně co mě měla zaučovat, tak od začátku na mě byla odměřená, odmítala mi cokoliv vysvětlit a začala mi dělat naschvály, abych nemohla chodit do školy na zkoušky, všude mě pomlouvala, kula pikle a po řešení s vedením dělala ještě větší zle. Po půl roce jsem odešla s nervama na dranc. Konečně jsem nastoupila do laboratoře, tam vše bylo fajn, už jsem si myslela, že jsem se konečně uchytila, kolektiv normální. Ale, přišlo snižování stavu zaměstnanců v celé firmě, což znamenalo, že kdo měl zkušebku a smlouvu na určito, tak toho propustili. Byla jsem jasná a byla jsem tam pouze čtvrt roku! To jsem už začala dálkově studovat navazující magisterský obor.

Díky dálkovému studiu jsem hledala práci skoro čtvrt roku. Okolí mi to dávalo škaredě najevo. Tak jsem nastoupila do výroby, protože se mi tam líbili peníze, čím se zabývají a mohla jsem u toho studovat. Plán byl, že tam budu při studiu a po ukončení VŠ si budu hledat pozici k mému vzdělání a dokud místo nenajdu, tak zatím budu tam, kde jsem.

Byla jsem tam skoro dva roky. Kolektiv byl fajn až na nadřízenou, která se od počátku po mně jenom vozila. Ale nebyla jsem jediná. Na chvíli se to uklidnilo, až mě kolegyně před ní pochválila. Chvíli byl klid, než jsem zjistila, že nadřízená na mě kuje pikle, vrtá se mi v soukromí a před novou zaměstnankyní si na mě začala vymýšlet pomluvy. Ale nečekala to, že se mě nová paní zastane, a bude stát při mne. Tím jsme automaticky celá směna dostali žlutou kartu. Nadřízená se o to víc začala vozit po nové kolegyni, s kterou jsem se začala kamarádit, automaticky jsme dostávali horší práci, za všechno vynadáno, sahala nám na peníze a každý den mě beze svědků nutila do očkování na COVID. Vždy si našla záminku, proč se mě na to ptá. Byla jsem tam známá tím, že hodně ve volnu cestuji a ona všude vykřikovala, že firmu ohrožují covidem. Nakonec jsem po dvou letech odešla. Ale jen bych chtěla zdůraznit, že během toho půl roku nás skrz atmosféru odešlo pět.

Tak jsem po škole nastoupila na administrativu, kde to že začátku taky vypadalo fajn. Ale po dvou měsících tam začala dělat dusno kolegyně, s kterou jsem tam bohužel osm hodin sama a už to nedávám. Dusno je tam kvůli všemu i kvůli jednomu špatně založenýmu dodáku. Vyčítá mi jakou mám povahu, s kým si tykám, co tam dělám s VŠ, ať si uvědomím co ze sebe vyzařuji, buď ji vadí že nemluvím vůbec nebo že zase mluvím až moc, že koukám do mobilu, co smím a nesmím říkat za názory a dopadlo to tak, že jsem začala oponovat. Ale situace je tam už k nesnesení a opět budu skrz atmosféru muset odejít.

Už si připadám fakt jako prokletá nebo jako kdybych měla na čele napsáno “Šikanuj mě a voz se po mne”. Vždy to byla nějaká ženská kolem čtyřiceti let věku. A nejhorší na tom je, že nechci působit jako fluktuant, který nikde nevydrží. Teď už mám nové místo domluvené, ale po těch zkušenostech se bojím, že se mi to zase bude opakovat. Před okolím už raději o práci nechci moc mluvit, jelikož by mě odsoudili stylem, že je chyba ve mně a že nikde nevydržím. Už jsem si pár takových řečí vyslechla. Ale to se tam mám trápit? Jenom aby okolí neřeklo. Bojím se i toho, že si kvůli tomu nikoho nenajdu, protože taková holka je přece podezřelá. Už teď mám dost nízké sebevědomí a po těch zkušenostech mě vše více rozhodí. Bojím se chybovat, abych za to neměla podobný osud jako předtím. Když jsem se nebránila bylo to ještě horší, ale pokud jsem se bránit začala, tak se to většinou všechno vždy otočilo proti mne.

Jinak bych jen dodala, že jiní o mně říkají jak jsem šikovná, že jsem až moc hodná, což je možná ten problém. Ale líbit si už kdeco taky nenechám. Akorát jako nováček si člověk nemůže moc vyskakovat. Přijde vám to normální?

Děkuji za váš názor.

 

Odpověď:

Dobrý den,

skloubit studium vysoké školy s prací si vždy zaslouží obdiv. A o to větší, pokud je studium úspěšně dokončené, ať už bakalářským nebo magisterským titulem. Studium při práci má svá specifika a vyžaduje obratnou koordinaci všech aktivit a povinností kolem. A to se týká nejen osoby, která studuje, ale také zaměstnavatele. Je důležité si tady uvědomit, co je pro koho priorita. Ano, pro Vás je to škola a cíl dodělat školu, pro zaměstnavatele zaměstnanec v práci, vykonávající správně zadané úkoly. Pokud i tak nad rámec těchto očekáváni je zaměstnavatel ochoten vyjit vstříc, je to velmi hezké gesto. Mnohdy ošemetné pro druhou stranu. Ne vždy jsou si všichni u zaměstnavatele vědomi možné dohody nebo ji mohou vnímat rozpačitě. Ale závazky je potřeba dodržovat. Být dobrý pracovník, být dobrý student. A oboje na 100 procent najednou dělat, i když se snažíme, nelze. Dle Vašeho psaní usuzuji, že jste školu úspěšně dokončila. Jste opravdu šikovná.

Pracovní kolektiv je škola sama pro sebe😊 Je důležité mít na paměti, že ne vždy, tak jako v životě, se nám vše daří přesně podle našich představ. S někým si rozumíme méně, s někým více a ne vždy máme šanci si své kolegy vybrat. Proto je důležité, řekněme, pracovat s tím, co máme, ale také s tím, jací jsme.

Zpětná vazba je velmi důležitá. Zkuste se zeptat svých přátel, kterým věříte, a na které dáte, co si o Vás myslí a zamyslete se nad tím. Ne hned jejich slova zamítnout, v přesvědčení, že přece taková nejste nebo naopak, že do věcí nevidí, tak Vaší situaci rozumět nemohou. Zeptejte se, co se jim na Vás líbí a co by třeba přeci jen trochu, kdyby mohli, na Vás změnili. Taková upřímná diskuse je těžká, ale hodně přínosná. Je možné, že v práci to není jen o Vašem okolí, ale i o něčem týkající se Vás, co si však neuvědomujete. Za zkoušku takový rozhovor stojí. Ale najděte si na něj čas, kdy se cítíte dobře, neřešíte žádné akutní věci kolem, které vyžadují Vaši okamžitou pozornost.

Pracovní vztahy jak už mezi ženami nebo muži mají také svá specifika. Je těžké najít tu správnou hranici cítění se v hierarchii firmy dobře. Je důležité umět říci, co se nám nelíbí, na druhou stranu naše námitky by měly být dělané s odstupem a rozvahou. Také samozřejmě i v práci můžeme narazit na kolegy, se kterými si ”nesedneme” i když se snažíme. A ne vždy se nám podaří najít důvod, proč tomu tak je. V těchto případech je důležité si uvědomit, co nám práce dává, zda nám za to stoji v ní zůstávat a jak moc je pro nás naše působení ve firmě důležité.

Tady bych Vám poradila, abyste si v klidu sedla a popřemýšlela, co byste ráda ve Vašem pracovním životě dosáhla. Co Vás baví, co očekáváte od kolegů v práci a co naopak mohou oni očekávat od Vás. Co jste ochotna tolerovat a co naopak už je pro Vás červená linie, která Vás přiměje reagovat.

Mnohdy toto není úplně jednoduché. Proto, jste-li z Prahy nebo okolí, můžete se obrátit přímo na naši poradnu, kontakt a objednávkový formulář naleznete zde: https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/. Máte to k nám daleko? Podívejte se na stránky www.socialniklinika,cz, pomohou Vám nalézt vhodného terapeuta v místě Vašeho bydliště.

Píšete, že Vás za chvíli čeká nová práce. Těšte se na ni a jděte do ní s otevřenou myslí a úsměvem. Nehledě na možná rozčarováni z minulosti. Nyní jste dál. Máte hotovou školu, už víte, jak to v práci chodí a co můžete očekávat. Víte, kde jsou Vaše silné a slabší stránky a v čem jste dobrá.

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

155

Žárlivost

/0 Komentáře/in /by

Dotaz:

Dobry den, už delší dobu řeším problém s přehnanou žárlivostí. Mám přítele 2 roky a stále přehnaně žárlím, myslím si už, že jsem nemocná, protože si uvědomuju jak moc špatně to je, ale nejde s tím přestat. Zkoušela jsem sama přestat, řešit to i s přítelem, promluvit si o tom s nejbližšími, ale nic nepomohlo. Prosím o radu. Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za Váš dotaz. Ono žárlit a mít rád jde někdy ruku v ruce. Ale je důležité mít tu správnou hranici, kdy žárlení bereme jako milý důkaz zájmu druhé osobě a kdy naopak žárlení vztah rozbíjí.

Za samotné naše nepřiměřené žárlení může vícero aspektu. Jsou různé teorie od genetického vlivu a rodinných predispozic, tak k tomu, jak se nám dostávalo něhy a pozornosti v dětství. Je dokázáno, že o co více jsme v tomto směru byli ochuzení, o to více máme strach a prožíváme vlastní nejistotu z možné ztráty partnera.

Líbí se mi, že jste si sama uvědomila, že Vaše hranice přiměřeného žárlení je poněkud již možná překročena a cítíte, že Vám Vaše chováni nepomáhá, naopak. Váš krok ve snaze promluvit si s přítelem nebo nejbližšími, schvaluji. Ale není tak jednoduché přestat. Čím více se chováme určitým způsobem, o to více si tento vzorec chováni zažíváme. Je to něco jako zlozvyk, kterého se ne a ne zbavit, i když moc chceme. Popřemýšlejte, kdy žárlíte. Je důležité si uvědomit, kdy nejvíce se do takového stavu dostáváte. Když si následně pak tyto situace představíte, zkuste se na ně podívat trochu jinak. Modelovou situací nám například může být situace, kdy přítel je v práci dlouho. Vaše fantazie je, že tam pravděpodobně někoho má, a proto v práci zůstává po večerech. Podívejte se ale na situaci nyní trochu jinak. Víte, že má přece poslední dobou hodně úkolů. A najednou si uvědomíte, že žárlíte, protože se bojíte, že přítel v práci někoho má, ale zároveň víte, kolik má teď nových úkolů, takže se vrátí, až bude mít všechno hotové.

Prozatím, jako první pomoc bych Vám doporučila následující. Když si uvědomíte, že zažíváte jednu z fázi žárlení, například přítel nebere telefon, prosím zastavte se a chvíli nedělejte nic. Případně si začněte zpívat, snažte se vzpomenout si na to, co bylo například včera v televizi, pokud jste doma, udělejte 10 dobře, tak raději 20 dřepů, pokud Vám to Vaše tělo dovolí. Snahou těchto cvičeni je odpoutat Vaši mysl na chvíli od zažité reakce, oddálit potřebu znovu volat, či začít psát SMS. Na začátku to nebude lehké, ale postupně ta doba, kdy vydržíte bude delší a delší.

Je velmi důležité si uvědomit, že něco není v pořádku. Mnoho lidí si toto nepřipouští a jsou překvapení, že partner je dříve nebo později vyčerpaný opouští. Příčina nemusí být vždy rovnítkem k žárlivosti, ale stává se to často.

 Vy jste vykročila tím správným směrem. A jsem na Vás pyšná. Bez uvědomění a snahy, změna nenastane. Mým doporučením je najít si na Vaší cestě podporu a přívětivou pomoc od odborníka, psychologa, který hlavně na začátku Vám pomůže zvládat započatou změnu.

 Jste-li z Prahy nebo okolí, můžete se obrátit přímo na naši poradnu, kontakt a objednávkový formulář naleznete zde: https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/. Pokud nejste z Prahy a rada byste si vybrala pomoc blíže, podívejte se na stránky www.socialniklinika.cz, kde Vám pomohou nalézt vhodného terapeuta v místě Vašeho bydliště.

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

86

Bývalá přítelkyně narušuje náš vztah

/0 Komentáře/in /by

Dotaz:

Dobrý den. Mám dotaz ohledně mého vztahu.  Jsme spolu s přítelem něco přes rok a i spolu žijeme. Všechno bylo dobré, než to zjistila jeho bývalá přítelkyně. Brala jsem jí normálně, přeci jen spolu nejsou přes čtyři roky jsem si říkala. No asi po měsíci co jsme se seznámily si mě přidala na Facebook a pořád chtěla s náma někam na výlet, nebo ať přijedeme na návštěvu my, nebo ona k nám, že dáme víno a můžeme tam spát, nebo ona u nás atd. To jsem odmítala, všechno má svý hranice. No pak začala ale psát mému příteli jak jí chybí, ať se k ní zpět nastehuje a jiné bláboly. Tak jsme se pohádali, protože přítel tvrdí že je psychicky nemocná, protože neměla

pěkné dětství, nezažila tu lásku v rodině, že nikoho pořádně nemá a že mu jí je líto, ale ať se nebojím, že on to má uzavřené. Tak jsem se s ním ale domluvila že si s ní dám schůzku abych jí řekla ať tohle nedělá, že teď máme vztah my dva a ať se nesnaží mezi nás stavět. No tvrdila mi, že ho bere jako bráchu a za pár dní mi její kamarádka řekne že to není pravda že stále doufá že se k sobě vrátí. Začala se pořád vnucovat na návštěvy čím dál víc, samozřejmě jsem to vždy razantně odmítla. Příteli jsem se dlouho snažila marně vysvětlit že pokud s ní neukonci kontakt úplně, než se z toho probere tak nám to bude ničit vztah. Nejdřív o tom nechtěl ani slyšet, že prý to nechápu, že nikoho nemá.

No pak jsme po nějaké době přijeli na návštěvu k ní, protože bydlí s naším kamarádem a ona pokaždé co se na mého přítele podívala, tak slzy v očích a jako třešničku se ho ptá se na náš byt. Jako ve smyslu proč tam bydlí. No vyznělo to tak, jak kdyby se k nám chtěla stěhovat. No sehrála takový divadlo na city, že jsem se fakt hodně držela a po chvíli říkám hele jedeme domů. Venku mu říkám co tohle mělo jako bejt? No a to už trošku otevřel oči a říká no hrála takovou hru nějakou na mě a taky mi přišlo jak kdyby s námi snad chtěla bydlet. Tak říkám hele tohle bylo naposled, tomuhle já přihlížet nebudu.

Chvíli klid a pak se po vánocích náhle objevila u nás, oblečená jak lehká dívka s vánočním dárkem a mluvila jak pořád v něco doufá a že naděje umírá poslední atd. No hned mi došlo na co naráží. Prostě stále zkouší. Můj názor a obrázek na ní je takový, že si myslím, že dětství sice neměla růžový, to mám podložené, ale působí na mě dojmem, že si hodně věcí přivymyslela, dělá ze sebe tím chudinku a využívá to ve svůj prospěch, protože ví, že můj přítel jí vyslechne když se něco děje atd. Při seznámení s ní jsme se tak různě bavily a ptám se co dělá za práci a ona no já nepracuju, já mám spolubydlícího co mě léta miluje a udělal by pro mě cokoliv, tak mi platí byt a živí mě. No tak mi vše nahrává do karet, že hraje takovou hru na ty lidi kolem sebe, manipuluje jimi a oni jí to věří, protože litovat se a brečet umí snad na povel, to jsem taky zažila a zneužívá je tak ve svůj prospěch jak v tom bydlení, tak že pořád píše mému příteli. No a já nevím jestli vůbec existuje možnost, že takový člověk dá někdy pokoj (otravovala i když měla svého partnera jiného už). Příteli věřím že s ní by nikdy být už nechtěl dle vztahu co měli, ale nikdy se s ní prý bavit nepřestane, že jí bere jako rodinu. Tak nevím, jak se k tomu postavit? Jestli má vůbec smysl čekat že jí to přestane jednoho dne bavit a hrát jakože jsem v pohodě, aby nezačala dělat naschvály, nebo se tajně neschazeli. Přiznal mi totiž pak pár věcí, že když jsme se hádali, tak se sešli na pokec venku aniž bych to věděla, nebo si volali. Přišlo mi to jak kdyby k ní měl pořád nějaké hlubší city, nebo možná zadní vrátka na začátku našeho vztahu. Netuším. Nicméně tohle tajný scházení jsme si vyjasnili, tomu už je dlouho konec a říká že o mě přijít nechce. Ale kontrolu nad tím jestli si píšou nebo volají nemám, a hlídat ho taky nebudu. Snad to není zmateně sepsané, ono se toho odehrálo ze začátku totiž fakt dost a ve mě už zůstal takovej divnej pocit a nervozita z toho všeho. Děkuji moc za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

situaci pro mě popisujete zcela srozumitelně. Vidím, že situace je složitá a přijde mi, že vaše možnosti ji ovlivnit jsou velmi omezené. Z mého pohledu tam vnímám jako hlavní zodpovědnost vašeho partnera, aby se vůči ní vymezil takovým způsobem, aby přestala jeho bývalá přítelkyně narušovat váš partnerský vztah. Chci ocenit vaši odvahu k tomu, že jste se vůči ní i partnerovi vymezila a dala jasně najevo váš postoj, to vnímám jako klíčové. Nicméně mi přijde, že vaše vymezení stále dostatečně nerespektují. Vnímal bych jako důležitý krok si ujasnit, jak dlouho a jaké situace jste ochotná snášet, protože si představuji, že je to pro vás velmi náročné, frustrující a bohužel do jisté míry mimo vaši moc. Osobnost, kterou popisujete u bývalé přítelkyně partnera je pravděpodobně velmi zdatná v manipulaci se svým okolím a umí toho velmi dobře využívat. Zde můžete aspoň partnerovi pomoci prohlédnout, co je manipulace a upozorňovat ho na to, ale pravděpodobně to nebude zcela efektivní způsob komunikace, protože byste se takto pustila, do jakého si nejistého boje. Nicméně vnímám jako důležité o vašich pocitech s partnerem komunikovat o tom, co cítíte a o vašem postoji k celé situaci. Z jakého důvodu se vůči ní partner zcela nevymezil se můžeme pouze domnívat, jestli přervávají city, zadní vrátka a podobně. Proto se opět vracím k opakované komunikaci o tomto problému. Zdůrazňování toho, jak a proč to narušuje váš vztah a jak vám v tom je. Argument, že měla těžké dětství a nikoho jiného nemá atd. ji neopravňuje k tomu, aby překračovala vaše hranice a narušovala váš osobní prostor. Proto bych důrazně trval na chránění si alespoň svého vlastního prostoru, když se váš partner nechce vůči ní vymezit můžete to udělat sama.

Myslím, že by pro vás mohlo být užitečné mít i někoho, s kým byste mohla v bezpečném prostředí komunikovat o vašich problémech. V tomto směru by mohl být velmi užitečný terapeut. Zkuste se podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz ,kde byste mohla v bezpečném prostředí probrat celou situaci, udělat si jasno o dalším postupu, ventilovat své emoce a ujasnit si své pocity a postoje. Mohli byste zvážit také možnost párové konzultace, kde byste s partnerem mohli využít prostor k vyřešení tohoto dlouhodobého problému mezi vámi, který narušuje váš vztah. 

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

278

Život s alkoholikem

/0 Komentáře/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

kde začít? Před rokem jsme se s přítelem sestěhovali k sobě. Já (33) ,mé tři děti (4,8,11) a on (35). Jeho minulost není moc dobrá ale když jsme spolu začínali byl v léčebně ,byl drogově závislý od 16 let. Léčebnou prošel, poté jsme spolu začali žít. Po nějaké době začal pít, začali hádky, nejdřív malé ,u kterých děti nebyli, ale postupem času už nebral ohledy na to že tam jsou děti. Jednoho dne přišel domů hodně opilý a začal s výčitkami typu, peníze, děti…začal ničit nábytek, elektroniku, u všeho byli děti. Dost agresivně se přetahoval s mojí matkou o nějaké kusy nábytku, podotýkám že i to viděli děti, které byly tak vystrašené (i já) že jsem byla poprvé v mém životě nucena zavolat polici. Když policie přijela, trochu se uklidnil. Já s dětmi jsem opustila byt, šly jsme k matce. On odjel po dvou dnech ke své rodině. Prosil, naléhal…. byl tam z jeho strany psychický nátlak. Nakonec jsem mu dala opět šanci (asi už 16tou). I když jsem někde uvnitř cítila že dělám chybu. Po týdnu to bylo zase to samé, výčitky alkohol atd.. už jsem řekla dost, opět jsme odešli k moji matce. Ale jelikož vykonávám práci z domu a bohužel k tomu potřebuji dost těžké průmyslové stroje ,které se nedají jen tak naložit do auta a převézt, musela jsem zpět domu. Každý den vypije alespoň 0,5l vodky plus nějaké to pivo…děti to na něm už poznají. Dala jsem mu ultimátum do 12.3.2021 aby si našel bydlení ale přijde mi že to sabotuje. Nemá snahu odejít, něco si najít. Já už s ním nemůžu být pod jednou střechou, natož v jedné místnosti. Ráno se probouzím s brekem, se strašným pocitem. Přes den nedokážu fungovat . Vůbec, ani jako máma na 100 procent….celý den se těším, až bude večer až zaspím. Ale přijde večer a je to ještě horší. Pláč, deprese, vztek… usínám někdy až hodně k ránu, jsem vyčerpaná, nemám smysl života…Já vím mám přeci děti, ale já to teď bohužel tak necítím. Jako bych někde uvnitř pomalu umírala. On to vidí, ale snaží se mě díky tomu zlomit abych mu asi dala ještě šanci. Někdy si říkám že kdybych umřela ,že budu mít klid….ale tuhle myšlenku vždy rychle zaženu když se podívám do těch bezbranných tváří. Nikdy jsem nebyla s psychikou takhle na dně. Nevím jak to vyřešit, nemám vlastně už ani energii k tomu abych něco řešila. Já nežiju, já přežívám 🙁

Odpověď:

Dobrý den,

nacházíte se velmi těžké a ohrožující situaci. Jako hlavní vnímám zajištění bezpečí pro Vás a Vaše děti. Pokud se váš partner dlouhodobě léčil se závislostí a nyní opět spadl do návykového chování, nemůžete mu nijak pomoci, pokud o to on sám nebude stát. V tomto případě by to znamenalo znovu nastoupit do ústavní léčby závislosti. Vzhledem k jeho každodennímu užívání pravděpodobně aktuálně nebude příliš motivovaný k nějaké další léčbě. Vnímám jako důležité nastavení vašich majetkových poměrů, jestli je byt na Vás na partnera atd. Pokud je smlouva či byt vaše doporučil bych učinit právní kroky a z domácnosti ho nechat právně vykázat. Pokud toto možné není nepřijde mi vhodné čekat až se partner odstěhuje. Jak sama říkáte pravděpodobně to sám sabotuje a nemá motivaci, aby to učinil. Napadá mě alespoň krok, jestli by bylo dočasně možné bydlet někde jinde, např. u rodičů a tam jezdit jen pracovat, aby děti nebyly v toxickém prostředí. Zároveň zde vnímám jako důležité opustit takto toxické prostředí. Doposud ne tolik závažné náznaky agresivity se mohou začít postupem času stupňovat. V těchto situacích většinou platí pravidlo, čím déle odchod odkládáte, tím je složitější. Nemáte prostor, abyste někde mohla načerpat energii, a proto bývá učinění nějakých efektivních kroků postupem času obtížnější. V případě, že by se rozvinulo agresivní chování můžete se kdykoli obrátit na nonstop bezplatnou organizaci Bílý kruh bezpečí na číslo – 116 006. Kde vám dokážou efektivně pomoci učinit první kroky a celou situace probrat s odborníkem. Pocity, které popisujete jsou pravděpodobně následkem úplného emočního i fyzického vyčerpání z dlouhodobého nadměrného stresu. Je důležité tyto příznaky neignorovat, protože pokud s nimi nebudete pracovat je pravděpodobné, že se budou dále stupňovat až do deprese a jiných psychických problémů. Lze to vnímat jako signál, že vaše psychika i tělo dále nejsou schopné zvládnout tento nápor a je nezbytné s tím něco udělat. Zároveň by bylo vhodné vyhledat i dlouhodobou odbornou psychoterapeutickou péči. Zkuste se podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz jestli byste nezvážila začít docházet k některému z našich terapeutů.

Přeji mnoho sil

Patrik

676

Rozchod ve vztahu – jak poznat, kdy na vztahu ještě zapracovat nebo se rozejít

/0 Komentáře/in /by

Mnoho lidí řeší své partnerské potíže rozchodem. Neshody mezi partnery ale často vznikají skrze vnitřní zranění každého z nich, nikoli tím, že se k sobě nehodí. Pokud svá zranění nenahlédnou a nepracují s nimi, je pravděpodobné, že se oběma po jejich rozchodu  v novém partnerském vztahu, tyto vzorce zopakují. S novým partnerem po nějaké době zažívají podobné pocity plné vzteku, smutku, zneschopnění, prázdnoty či opuštění.

Jak se sejdou zranění ve vztahu

Velká většina z nás si ze své původní rodiny odnese nějaké vnitřní zranění. Někdo má strach ze samoty a opuštění, jiný si přišel jako dítě nedoceněný a celý život trpí pak pocity neschopnosti. Další z nás mají problémy s hranicemi a cítí se nerespektovaní nebo naopak sami nerespektují a ničeho si neváží. Zranění na duši mohou mít různou intenzitu.

V partnerském vztahu se v takovém případě často setkávají partneři „zámek a klíč. Oba mají zranění, které do sebe„zapadnou“. Má-li jeden z nich strach ze samoty a opuštění, najde si často partnera, který se ve vztahu vzdaluje nebo se partnerskému vztahu nevěnuje. Svůj volný čas věnuje více práci a kamarádům. Oba mají ve skutečnosti problém s blízkostí, ale u každého se projevuje jinak. U jednoho se nedůvěra ve vztah projevuje strachem být sám sebou, a tak se potlačuje a dělá vše pro druhého. V sobě má nevědomě nastavený vzorec „když budu podle představ druhého, bude mě milovat“. Jenže právě tento „záchranný“ vzorec, který si jako dítě nastavil/a v dětství, teď dospělosti nemůže fungovat. U druhého vytváří pocit, že si partnera nemůže vážit a nudí ho.

Partner takto potlačeného člověka má také strach z blízkosti. Ten se často projevuje opačně a to strachem se do vztahu „položit“. Pořád si tedy drží zadní vrátka a uchovává si pocit, že mu na vztahu stejně nezáleží, takže kdyby skončil, nebude ho to bolet. Ve vztahu je často ten chladnější, myslí více na sebe, neprojevuje tolik lásku. Právě slovo OPAČNĚ, je v takovém vztahu důležité. Právě proto svými zraněními k sobě v partnerství „pasují“, což vytváří přitažlivost a také někdy pekelné chvíle, kdy se zranění projeví a znovu se prohlubují.

 

Co s tím?

 

Léčit svá zranění skrze vztah a naučit se sami sebe přijímat a respektovat musí chtít oba dva. Ideální je v takovém případě, zejména na začátku, využít služeb terapeuta, který je trénovaný v rozpoznávání nevědomých vzorců. Právě proto, že jsou často nevědomé, je pro člověka těžké je u sebe i u partnera rozpoznat. Zajímavé je, že není ve skutečnosti nutné, aby na terapii docházeli oba. Mnohdy stačí, když se změní chování jednoho z partnerů a změní se tak následkem toho reakce i druhého. Už tímto krokem se může měnit celý vztah.

 

Ke změně vzorců je potřeba druhému naslouchat. Pokud vám tedy partner sděluje „dusíš mě svojí láskou, najdi si nějaké zájmy a přátelé“, zkuste se nad tím zamyslet a udělat to. Není dobré reagovat obranou a vysvětlováním nebo dokonce útokem. K čemu partnerovi bude, když mu po stopadesáté (a to jsem v počtech ještě mírná) vysvětlujete, jak to děláte pro něj a jak je nevděčný a jak on to naopak dělá špatně, že je pořád pryč a že si vás neváží. Ano, neváží, protože si pravděpodobně nevážíte sami sebe. Vztah je vždy jen zrcadlem, odrazem vás samotných. Stejný úkol, tedy naslouchat, má i druhý partner. Pokud mu tedy partnerka naslouchá a třeba i potvrdí, „máš pravdu, neumím si udělat čas pro sebe, starám se pořád o druhé a pak jim to vyčítám. Vím, že bych se měla o sebe více starat a mít své zájmy a tím bych byla i ve vztahu přitažlivější. “To ,co bych potřebovala od tebe je, aby převzal více zodpovědnosti, aby si slyšel, když ti říkám, že něco potřebuji pomoc, abys o mě více pečoval. Jinak si přijdu zneužívaná a nedůležitá“.

 

Je potřeba partnerovi sdělit své pocity a zároveň být konkrétní v tom, co potřebujete. Partner mnohdy nemusí rozumět tomu, co myslíte tím „pečuj víc o mě“. Takže je dobré to doplnit konkrétními příklady.

 

Kromě naslouchání je hlavně důležité začít KROKY DĚLAT! Jen tím si oba prokážete skutečný zájem o vztah. Když to zvládnete, můžete si dokonce navzájem poděkovat jakými jste pro sebe skvělými učiteli. Pro partnerku, která se neumí prosadit a neumí si užívat život je nejlepším partnerem a učitelem právě partner, který umí být trochu sobecký a dokáže na sebe myslet. Vztah může ale fungovat pouze tehdy, kdy si uvědomí, že pro sebe jsou navzájem učitelem. Stejně tak pro sobeckého partnera je nejlepší učitelkou empatická partnerka, která dokáže pečovat o druhé a vycítit jejich potřeby. Zkuste vzít vztah jako inspiraci a zkuste zabránit tomu, aby vaše zranění vztah ničilo. Oba na tom ale musí mít zájem pracovat a léčit svá zranění, jinak se navzájem nestanou učiteli, ale ničiteli a často nezbývá než takový vztah opustit.

 

Ve kterých případech je ale potřeba vztah naopak rychle opustit?

 

Zjistíte-li, že je váš partner manipulátor, ponižuje vás, je k vám agresivní, je těžký alkoholik nebo narkoman, má poruchu osobnosti nebo je dokonce sociopat? I v takových vztazích lidé spolu žijí, ale náprava takového vztahu je často v nedohlednu a mnohdy dokonce nemožná. Na vztahu často pracuje jen partner „oběť“ a ve vztahu nadále trpí. Problém u těchto osobností je, že jim často zcela chybí sebereflexe a problémy vidí pouze u druhých. Nemají žádný pocit zodpovědnosti za sebe a tak se těžko pouštějí do nápravy vztahu. Mnohdy mají větší šanci, že na sobě více zapracují, když jsou opuštěni a jsou na sobě pracovat nuceni.

 

Pokud potřebujete poradit ohledně vašeho vztahu, můžete využít služeb některého z našich terapeutů. Objednat se lze na našich webových stránkách https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/ anebo na telefonním čísle +420 732 816 663.

Poradna Therapia

Tereza Malimánková

3 084

Rodičovství ve starším věku

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

s partnerem jsme plánovali rodinu, párkrát jsme navštívili centrum asistované reprodukce, ale bez úspěchu (potrat, mimoděložní těhotenství apod.) V mezidobí se příteli stala nehoda, ochrnul a zůstal na vozíku. Protože potřebuje 24 hod. péči, odstěhoval se aby měl celodenní péči. Děťátko by i nadále chtěl, více méně kvůli mě, abych byla šťastná, když prý vidí, jak se rozzářím, když vidím malé děti.
Kvůli přítelovo zranění by připadalo v úvahu pouze oplodnění s darovaným embryem… To byla první psychická zátěž, přijmout to, že děťátko by nebylo ani jednoho z nás … souhlasila jsem, podstoupila jsem i tuto možnost, ale opět se záporným výsledkem. V současné době mi byla nabídnuta možnost, podstoupit ještě jednou umělé oplodnění s darovaným embryem. Když poslední pokus nedopadl, obrečela jsem, že nikdy mít děti nebudu, jakžtakž jsem se s tím smířila, ale teď když mi nabídli ještě jednu šanci, tak nad tím přemýšlím, nespím a představuju si co bude, jak bych to všechno sama zvládla a zda mám tuto možnost využít či nikoliv. Je mi už 46 let, budu na všechno sama a bojím se budoucnosti. Možná, že to miminko už ani nechci…. Sama ale zůstat taky nechci. Já se v sobě prostě nevyznám a nemám si s kým o tom promluvit, poradit…. vím, že rozhodnutí bude na mě, ale kamarádka s dětma si sotva může představit život bez dětí, jako kamarádka bez dětí mi nemůže poradit, co by kdyby. Jak poznám co vlastně chci?!. Říkám si, že když o tom vůbec přemýšlím , že možná v podvědomí vím, že děťátko už ne, na druhou stranu dostat dítko do rukou … Nevím zda jsem se správně vyjádřila …. Děkuji za Váš názor.

Odpověď:

Dobrý den,

V první řadě se omlouvám za pozdní odpověď.

Dále děkuji za odvahu, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Vaše zpráva na mě působí velmi těžce. Jako žena tuto tématiku prožívám vcelku intenzivně a velmi mě mrzí trápení a potíže, které se Vám vyskytují v souvislosti s touhou otěhotnět. Myslím, že je dobře, že jste vyhledala psychologickou pomoc, jelikož zátěž, kterou v souvislosti s problémy otěhotnět, návštěvami reprodukčního centra, ale i nehodou a ochrnutí partnera prožíváte, musí být obrovská. Je přirozené, že téma těhotenství a nyní oplodnění darovaným embryem v pozdějším věku přináší spoustu otázek a obav. Takže rozumím tomu, že z toho máte strach a plnou hlavu myšlenek, co dělat a jak se rozhodnout.

Vaše slova ohledně touhy otěhotnět na mě působí ambivalentním dojmem. Mám k tomu takovou fantazii, jako byste měla v sobě velký pytel plný obav a důvodů “proč ne”, který je větší než pomyslný pytel “proč ano”. Také mám k tomu fantazii, jako byste možná cítila tlak společnosti na ženu, aby se stala matkou. Možná se pletu, jde jen o fantazii. Chtěla bych ale podotknout, že v současné době je stále častějším fenoménem rozhodnutí ženy nemít dítě. Pokud to tak žena doopravdy z jejího nitra cítí, že to tak chce a že by nebyla jako matka šťastná, myslím, že je to tak v pořádku.

Také z Vašich slov trochu cítím, jako by partner neměl zájem o dítě jako takové, ale jeho motivací by bylo udělat Vás šťastnou. Což je na jednu stranu hezké, že myslí na Vás a na to, abyste Vy byla šťastná. Na druhou stranu to na mě působí tak, že on sám být otcem nechce. Při rozhodnutí mít dítě vnímám jako důležitý faktor rozhodnutí obou partnerů a chtíč to dítě společně mít a vychovat. Jak jeho postoj vnímáte vy? Rozumím, že nyní po nehodě se možná partnerův postoj změnil. Ale jaký byl ten postoj předtím? Byl výrazně odlišný?

Když přemýšlím nad otázkou, kterou si pokládáte, tedy zda li to dítě vůbec chcete nebo ne, napadá mě na Vás pár otázek… co pro Vás znamená “mít dítě”? Jak jste si toto období představovala dříve a jak si ho představujete nyní? Co by pro Vás ono dítě znamenalo? Jak si představujete, že byste spolu trávili čas a jak byste se mu věnovala? Jak si představujete sebe samou jako matku? Napadá Vás něco ve spojitosti s těhotenstvím a představou sebe samé jako matky, z čeho máte strach a z čeho máte naopak radost? Co Vás vedlo k tomu čekat s miminkem až na pozdější věk? Kariéra, problémy v partnerství nebo něco jiného? Zkuste se nad tím prosím zamyslet.

Vzhledem ke složitosti situace a tomu, že stavy, které prožíváte, musí být opravdu tíživé, si myslím, že bude zapotřebí podpory odborníka, tedy psychoterapeuta, který Vás bude doprovázet na Vaší cestě, bude Vám poskytovat nejrůznější podněty k zamyšlení, bude Vás podporovat a držet v těžkých situacích. Bude na to prostě s Vámi. Jeho pomoc pro Vás může být stěžejní. Můžete se zkusit obrátit např. na některého z mých kolegů v poradně Therapia, viz https://koucink-psychoterapie.cz/…-2/ . V případě, že by se Vám aktuálně přitížilo a potřebovala byste okamžitou pomoc, v ČR existuje mnoho bezplatných nonstop krizových linek, kde Vám je vždy k dispozici krizový intervent, který Vás rád vyslechne a pomůže v aktuální krizi. Zde máte k dispozici link s bohatým seznamem těchto možností: https://www.capld.cz/…cr/ .

Ať se rozhodnete jakkoli, věřím, že to bude to správné rozhodnutí, pokud budete poslouchat svou intuici a sebe sama. Přeji Vám mnoho štěstí.

S pozdravem,

Nikola
Poradna Therapia

99

Jak reagovat na pasivní agresi

/in /by

Co je pasivní agrese?

Pasivní agrese se zásadně liší od agrese jako takové. Agrese je zjevná a čitelná. Agresivní člověk nijak neskrývá, že je agresivní. Zcela zjevně vyhrožuje nebo křičí nebo jinak prosazuje svou moc nad druhým.

Pasivní agrese je oproti tomu skrytá forma agrese. Používají ji lidé, kteří se obávají jít do otevřeného konfliktu. Navíc se vnímají spíš jako oběti než jako agresoři. V komunikaci používají výčitky, ironii, plané sliby, manipulace nebo se urazí či mlčí. Tímto skrytým způsobem se vás snaží dotlačit k tomu, abyste se zachovali tak, jak potřebují. Je to velmi podobné manipulaci. Projevy pasivní agrese jsou různorodé. Například, když po vás pasivně agresivní člověk něco chce a vy odmítnete, může se třeba urazit nebo se začít cítit jinak ublíženě. Tím ve vás pravděpodobně vyvolá pocit viny, aniž byste ve skutečnosti udělali něco zlého. Zejména člověk, který má k pocitům viny sklony začne v té chvíli pochybovat, jestli nebyl „zlý“ nebo moc přísný nebo náročný. Jestli své odmítnutá neřekl moc „ošklivě“ nebo jestli je vlastně nutné, aby odmítal..vždyť mu to vlastně nic neudělá.Tímto způsobem si pasivně agresivní člověk vymaňuje své potřeby a to i ty, na které nemá právo.

Další příklady pasivní agrese?

 

Znáte situace s někým ze svých blízkých, kdy se mu obáváte říct něco nepříjemného, protože se na několik hodin nebo dní urazí nebo s vámi přestane mluvit? Pak jste se setkali s pasivně agresivním člověkem. Cítíte se vedle svého blízkého nepříjemně, protože máte pocit, že vás často uráží nebo shazuje, ale když na to poukážete poníží vás argumentem, že jste nějaká citlivka, že to byla jenom legrace..?Pak je to pasivní agrese.

Slibuje vám opakovaně váš partner spoustu věcí, ale neplní je? Pak je to pasivní agrese.

 

Pasivní agrese se vždy skrývá za něco „dobrého“. Přeci se nemůžete zlobit na člověka, který se jen snaží dělat legraci nebo člověk, který nemluví a nic mu není, je přeci jen unavený. Nebo člověk, která vás nerespektuje, ale dělá to přeci proto, že to s vámi myslí dobře ..(jako třeba nevhodné rady či zásahy do vašeho života od vaší maminky nebo tatínka).

 

Proč lidé používají pasivní agresi?

Pasivně agresivní člověk tak jedná z důvodu, že se zbavuje zodpovědnosti za svoje činy. Neumí jednat otevřeně, kdy by byl nucený přiznat, tohle se mi nelíbí, tohle potřebuji, tohle nechci, protože by to pak mělo své důsledky. Příkladem může být žena, která vyčítá muži, že se špatně obléká nebo, že chodí často s kamarády, ale ve skutečnosti už jí dlouhodobě nevyhovuje soužití s jejím partnerem. To by však mělo důsledky, kdyby to vyslovila nahlas. Možná by se i rozešli a na to třeba taková žena nemá odvahu.

 

Pasivně agresivní člověk nikdy nepřizná, že je agresivní

 

Lidé, co se přiklání v komunikaci k pasivní agresi neumějí dobře komunikovat svoje potřeby a emoce. Tento vzorec chování se často vytvářel už v jejich dětství, kdy mohl jeden z rodičů být pasivně agresivní a dítě to tak „okoukalo“ a zvnitřnilo si to jako způsob komunikace. Další z možností (nebo jejich kombinace) je, že dítě samo bylo v takové rodině nějak potlačováno ve svých potřebách a projevech pocitů či nespokojenosti. Pokud matka dítěte reaguje ublíženě, uraženě nebo naštvaně, pokaždé nebo často, když dítě projeví nespokojenost nebo jinou potřebu, dítě se naučí potřeby neprojevovat čitelně. Začne se potlačovat. V potlačování pak pokračuje i v dospělosti ve svých vztazích.Tam se vlastně začne oprávněně cítit ublíženě. Často se dospělý, který se potlačuje dostává do pocitu frustrace ve vztahu, kdy si zbytečně neřekne o své potřeby. Často používá slova jako „ne, to je v pohodě, mě to nevadí, jasný, to počká, nemám nic důležitého apod. To má však svoje důsledky, protože pak očekává i od druhých, že potlačí své potřeby, respektive, že je nebudou mít. Pokud najednou něco druzí odmítnou, cítí se „oprávněni“ reagovat ublíženě.

Jak na ni reagovat?

Popište, co vidíte a co to s vámi dělá. Příkladem může být, že odmítnete nějakou pomoc vaší maminky a ona se urazí a přestane s vámi mluvit. Vaše reakce může být „vidím, že si se mnou potom, co jsem odmítla tvou pomoc přestala mluvit. Všimla jsem si, že to děláš opakovaně“. Není mi to příjemné, mám pak strach ti něco příště odmítnout.

V tom lepším případě zareaguje rodič otevřeně a je možné, že si své reakce nebyl ani vědom a omluví se. V horším případě bude s pasivní agresí pokračovat…“ty seš nějaká citlivá, furt na mě něco vidíš, vždyť ti vůbec nic nedělám“. V takovém případě si je daná osoba vědoma své pasivní agrese a nehodlá to druhé straně ulehčit svou otevřeností. Tento se rodič dostal do role oběti a cítí se tak (ač neoprávněně, protože máte právo odmítat). V tomto případě je dobré reagovat na odpověd rodiče stejně jako na manipulaci, tedy NEVYSVĚTLOVAT a NEÚTOČIT, ale brát jako bernou minci ne, to co je „cítit“ z rodiče (tedy naštvání), ale slova, která říká.Vaše odpověd by tedy mohla být „aha, tak to jsem si asi špatně přečetla ve tvým chování, tak to je fajn“.Po takové odpovědi je jasné, že jste se na pasivní agresi nenachytali a přestává její účinek fungovat.

 

Nevysvětlujte ani neútočte….uvědomte se, že se vás pasivně agresivní člověk snaží dostat do role agresora, protože on sám se cítí jako oběť

 

Zkuste si uvědomit, že pasivně agresivní člověk vás chce naštvat a vyvolat ve vás frustraci, protože se sám cítí ublížený. Neberte tedy jeho útoky doslova a vážně,přestože je to těžké. Ve chvíli, kdy se naštvete a budete pravděpodobně reagovat výbušně pasivně agresivní zůstává v klidu.Často používá věty jako „co tu na mě křičíš,jsi agresivní, nejsi  normální, vidíš kdo tu má problém?Ty jsi tak přecitlivělý!Nedá se ti nic říct!“

Nikdy s pasivně agresivním člověkem nezačínejte hádky!Nikdy nevyhrajete.

Zejména s pasivně agresivním člověkem, stejně tak i s jedincem, který manipuluje je potřeba si pevně nastavit hranice a dodržovat je. Zejména v těchto dvou případech je to často velká zkouška trpělivosti, protože od manipulativních nebo pasivně agresivních lidí dochází opakovaně k jejich narušování. Budete tedy nuceni si hranice opakovaně udržovat a zpevňovat. Domluvíte se třeba s rodiči, že nebudou vašemu dítěti dávat sladké. Oni to před vámi se sebezapřením dodrží, ale sladké dávají nadále vašemu dítěti „potají“. Pokud se ohradíte, znovu se můžete dostat do pozice „agresora“ – vždyť je to jenom sladké, ať dítě taky něco užije, pořád něco máš.Pasivně agresivní člověk nedokáže připustit v situaci svou zodpovědnost a má tendence v druhých vyvolávat pocit viny a sebe dávat do pozice dobráka a oběti.

 

Pasivně agresivní člověk byl ve své rodině často nedoceněný a kritizovaný nebo nějak emočně potlačený. Abyste mu porozumněli, zkuste si uvědomit, proč takto reaguje. To však neznamená, že mu pasivní agresi máte v komunikaci odpouštět a umožnit mu vás opakovaně nerespektovat. Pasivně agresivní člověk má také často pocit, že nemá možnost volby, že to, co si nevyjedná svou skrytou agresí nebo manipulací by nedostal. V partnerství si takový člověk může třeba mylně myslet, že nad ním má druhý moc. A tak nemá odvahu jednat otevřeně a žádat o věci otevřeně (to je jeho historická zkušenost z dětství, že to nikam nevedlo..).

Pasivně agresivnímu člověku chybí pocit zodpovědnosti za sebe, zároveň ji ale neumí převzít a má pocit bezmoci, tak skrytě útočí

Předejte mu tedy zodpovědnost – jak by sis to představoval ?Co bys pro to mohl udělat ty? Velkým paradoxem je, že pasivně agresivní má strach, že nad ním má jeho okolí moc, ale na druhou stranu se obává převzít kormidlo a vést si svůj život sám a nést za něj zodpovědnost. Takže to opět nechává na svém okolí a pak je naštvaný, že to není podle jeho přestav.

Právě tohle je silný signál, pokud na vás váš partner nechává téměř všechna rozhodnutí a pak je naštvaný, že s tím není spokojený, může jít o pasivně agresivní jednání.

Trápíte se komunikací s pasivně agresivním člověkem nebo jste sám/sama pasivně agresivní? Přijde se poradit s některým z našich terapeutů. Sezení poskytujeme osobně v Praze nebo online.Nečekejte až se něco samo změní a objednejte se:https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

 

Tereza Malimánková

Vedoucí poradny Therapia

 

6 186

Má smysl žít v takovém manželství?

/in /by

DOTAZ:

Dobrý den,

jsem 7 let vdaná, manžela znám již od dětství. Náš vztah byl vždy založený na přátelství a někdy mám i pocit, že fungujeme jako bratr a sestra. Svatbu jsem vnímala pragmaticky, jako přirozené vyústění dlouhodobého vztahu, ale již tenkrát jsem věděla, že zamilovaná nejsem. O to by nešlo. Můj dotaz směřuje k životním plánům, změnám a cílům. Nyní, když máme 2 malé děti, více zvažuji, co s naší budoucností. Jestli to vůbec můžeme všichni spolu zvládnout a za jakých podmínek. Kámen úrazu je v tom, že mám zcela odlišnou představu o tom, kde žít, co dělat za práci, jak vychovávat děti, jak trávit čas. Dosud jsem kompromisy dělala já a myslela, že se s tím časem srovnám. Ale s dětmi to vnímám jinak.

Manželovi v žádném případě neupírám svobodu. Ale cítím se dlouhodobě nešťastná a nevidím smysl žití v budoucnosti podlescénáře mého muže. Byla bych ještě více ztrápená. Diskutovali jsme o tom, ale pokud bychom žili tak, jak chci já, byl by nešťastný zase on a kompromis nemůžeme nějak najít, resp. ne s naším rozpočtem.

Dokážete mi prosím poradit, jak se k situaci postavit, pokud má každý z partnerů jinou vizi o společné domácnosti (bydlení, výchova, volný čas, zaměstnání…)? Dá se v takovém vztahu nakonec vydržet, příp. za jakých podmínek? Nebo bychom se s manželem měli již připravovat na to, že společná budoucnost nebude a podniknout k tomu kroky?

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

děkuji, že jste se obrátila na naši poradnu. Z Vaší zprávy mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu, především z první části Vaší zprávy, jsem měla pocit, že to přece není špatné, že vztahy založené na přátelství a fungování jako bratr a sestra můžou fungovat, pokud to tak dotyčným dlouhodobě vyhovuje, takže proč to tedy měnit. Ovšem z druhé části zprávy, kde zmiňujete, že máte naprosto odlišné názory na všechny tyto, troufám si říct, životně významné aspekty… z toho jsem zmatená a přemýšlím nad tím, co je to, v čem jste si tak blízko, že fungujete spíše jako bratr a sestra, když se zároveň rozcházíte v mnoha důležitých názorech na život? Chci tím říct, že to na mne působí tak, že ve Vašem vztahu musí či muselo být něco, proč jste si vždy od mala rozuměli a po spoustu let si byli na blízku. Co Vás tedy tak spojovalo? Zkuste se nad tím zamyslet.

Vaše slova na mě působí tak, že Váš muž byl a je ve vztahu dominantnější a mám k tomu takovou fantazii, že vám vztah do teď fungoval tak, že jste se mu více podřizovala a přizpůsobovala v mnoha aspektech, ale očividně na úkor vlastních potřeb. Mluvila jste o tom někdy s manželem i dříve, že chcete nějaké věci dělat jinak, než on? Působí to na mne, jako by na Vás zapomínal, že máte také své potřeby. Nebo možná jen nevěděl, že vy chcete žít jinak, protože jste o tom doposud moc nemluvili. Možná jste na svoje potřeby zapomínala vy sama. Přitom ve zdravém vztahu by neměl ani jeden z partnerů strádat. Mám pocit, jako byste doposud žila jeho život a vynechala samu sebe. Je ale dobré, že nyní, jak píšete, s dětmi, se ve Vás probudila potřeba to řešit. Dokážu si představit, že žít dlouhodobě podle osnov někoho jiného, musí být náročné.

Nedokážu Vám odpovědět na to, zdali to máte spolu vydržet či se rozloučit, toto rozhodnutí přísluší Vám. Stěžejní ovšem je, přijít na to, co vás spojovalo a nyní spojuje, když máte tolik významných věcí, na kterých se vzájemně neshodujete. Upřímně si nedokážu představit funkční partnerský vztah dvou lidí, kteří se vzájemně neshodují ve spoustě aspektech, na kterých je založen jejich společný život. Pravděpodobně by si v takovém vztahu ve výsledku oba partneři nakonec žili (spolu) vlastní a odlišné životy a zároveň by to oba muselo stát velké úsilí, jelikož by se každodenně střetávali s takovým chováním/jednáním partnera, se kterým nedokážou souhlasit. Představa žití v takové situaci na mě působí velmi vysilujícím dojmem.

Zkuste se tedy zamyslet nad zmiňovanými podněty výše a podle toho dále jednat. Každopádně také nevidím smysl v setrvávání ve vztahu za předpokladu, že jeden z partnerů bude žít nešťastně. Pokud byste se nakonec rozhodla pro rozvod, věřím, že pokud Vaše rozhodnutí bude založené na takových důvodech, které shledáváte jako závažné, uděláte správně. Rozvodový proces většinou bývá náročné období, jak pro rozvádějící se manžele, tak pro jejich děti. Je naprosto přirozené, že v takových situacích člověk potřebuje podporu, proto se případně nebojte vyhledat psychologickou pomoc.

Přeji Vám, abyste se rozhodla podle toho, jak to doopravdy cítíte a podle toho jednala. Jedině poté, myslím, můžete být opravdu šťastná. Držím Vám palce.

S pozdravem

Nikola
Poradna Therapia

 

181

Nemůžu přestat lhát

/in /by

DOTAZ:

Dobrý den,
rozešla jsem se s přítelkyní a ona mi řekla, že bych si měla najít psychologa. A to z toho důvodu, že lžu. Lžu, když něco nechci nebo naopak, když něco chci. Povšimla jsem si, že lžu automaticky, bez přemýšlení, jako bych to už měla v hlavě nachystané dopředu. Bohužel lhala jsem právě své přítelkyni, nejen v citech.

Například když jsem měla jet za ní a nestíhala jsem, řekla jsem jí, že MHD má zpoždění, nebo že mi ujela tramvaj a čekám na další a přitom jsem byla doma. Nebo když jsem jí psala, že mi chybí, ale nechyběla mi, protože jsem byla někde ve společnosti. Ano, myslela jsem na ni, ale nevím jak popsat ten pocit.

Po rozchodu jsem zjistila, že mi opravdu chyběla, vzpomínala jsem na chvíle, kdy jsem byla bez ní a mohla být s ní. Lhala jsem i sobě, když jsem si říkala, že dnešní den je ten, kdy přestanu lhát a nepřestala jsem. Nevím, jak se mám oprostit od lhaní nejen okolí, ale i sama sobě.

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,
děkuji za Vaši důvěru, odvahu a dotaz, vážím si toho. Jste šikovná, že jste zvládla se zpětně podívat na své chování, svůj přístup a na to, co by z Vaší strany mohlo být udělané lépe a jinak. To beru jako dobrý začátek. Ne všichni jsou toho schopni.

Ono lhaní samotné, je ošemetné. Lžeme z vícero důvodů a ty důvody jsou individuální. Děti lžou kvůli možnému nedostatku pozornosti nebo snaze se vyhnout konfrontaci v pro ně složité situaci, ve které se necítí konformně, aby snížily míru stresu na jimi akceptovatelnou úroveň. Vědomé lhaní je berličkou i pro nás dospělé, a i ono dobře myšlené lhaní, ve snaze neublížit, nám i tak může pěkně zamotat věci kolem nás.

Ve Vašem povídaní vnímám právě snahu o únik před konfrontací s realitou, která zrovna pro nás v daný okamžik nemusí být příjemná, či by byla pro nás komplikací. Pokud nám daná lež projde a my se díky ní cítíme lépe, či zjistíme, že nám pomůže se dostat z komplikované situace, rychle si na tuto únikovou cestu zvykneme.

Ale jak děti při zakrytí očí si mylně myslí, že je okolí nevidí, tak člověk, který používá lhaní, se mylně domnívá, že jeho chování nebude prohlédnuto se všemi důsledky. Omyl. Mnohdy si vystřízlivění a přímý dopad našeho chování uvědomíme plnou silou, až už je pozdě.

Ve Vašem případě bych Vám doporučila osobní konzultaci s psychologem, kde se společně podíváte na možné důvody tohoto Vašeho zažitého přístupu a ruku v ruce na to, jak s objevenými souvislostmi pracovat tak, abyste byla sama se sebou spojena a právem na sebe pyšná.

Jste-li z Prahy nebo okolí, můžete se obrátit přímo na naši poradnu, kontakt a objednávkový formulář naleznete zde: https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/. Máte-li to k nám daleko, můžete zkusit online sezení, nebo se podívejte na stránky www.socialniklinika.cz, pomohou Vám nalézt vhodného terapeuta v místě Vašeho bydliště.

Pokud si myslíme, že dostatečně daleko utečeme nepříjemným situacím a konfrontacím s realitou pomocí ohýbání skutečnosti, tj. lhaním, nedoběhneme daleko. Ne nadarmo se říká, že lež má krátké nohy.

S přáním jen toho pěkného

Eva
Poradna Therapia

 

582