Závislost na partnerovi

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
byla jsem čtyři roky s přítelem, je to zároveň můj šéf. Na začátku vztahu byl zamilovaný do jiné a bohužel mám dojem, že to tak zůstalo. Děláme spolu všichni v práci a já často vidím, že ji má radši (obrací se na ni o pomoc, i když jsme tam obě, kouká po ní, po jejím autě, ptá se nenápadně jí…atp.). Celou dobu mi tvrdí, že má rád mě, ale těžko uvěřit, znali se a dělali spolu daleko dřív, než jsem přišla a vím, že do ní zamilovaný byl, i když spolu nikdy nechodili. Čtyři roky čekám, že se něco změní, už jsme se kvůli tomu mockrát pohádali, ale asi je to marný, vždycky řekne, že si vymýšlím a je to. Jsem z toho špatná, jednou jsem byla u psychologa, viděl to jako střední depresi spojenou s úzkostí. Před čtyřmi měsíci jsem se šéfem rozešla, je pořád mrzutý a vyhledává, čím dál tím víc jiné lidí (včetně jí). Mě už ani o víkendu nenapsal. Často chce vědět, zda spolu budeme ještě někdy spát, říkám, že ne. Ale trápí mě to, mám to v práci moc ráda a neumím si představit, že bych dělala jinde. Navíc jsem také vedoucí a nemám špatný plat. Jenže je mi líto, že se mě vzdá a že třeba bude s jinou. Nevím, co s tím. Vím, že je to moje chyba, nechci živořit, ale taky ještě nedokážu být bez něj. Nic mě bez něj nebaví, jak kdyby život neměl smysl. Je o 20 let starší a kromě lásky jsem od něj nikdy nic nechtěla. Asi chyba. Děkuji Vám.
Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za vaši důvěru a otevřenost, s níž se obracíte na naši poradnu. Chápu, že se v takové zamotané situaci můžete cítit opravdu bezmocně, a proto teď nevidíte žádné východisko, jak ze všeho ven. Ráda bych vás podpořila v tom, abyste neztrácela naději, přesto že teď cítíte velkou bolest a nechuť k životu.

Rozchod je opravdu těžká životní událost, kdy přicházíme o milovaného člověka a často míváme pocit, že spolu s tím ztrácíme i kus sebe. Je to ale i zkušenost, která nás může velmi posunout. Je to příležitost k tomu, kdy se můžeme konečně plně zaměřit sami na sebe a začít na sobě pracovat. Když se na takovou cestu vydáte, bude mnohem pravděpodobnější, že vás dovede k spokojenému a naplňujícímu vztahu. První krok ale spočívá v tom, abyste takový vztah navázala sama se sebou. Pokusím se vám podat svůj náhled na vaši situaci, ukázat směr, který by vám mohl pomoci vymanit se ze skličující situace, ale vykročení na cestu je už jenom na vás. Věřím, že jste skvělá žena a když budete chtít, tak to zvládnete! Především k sobě buďte laskavá.

Pokud tvrdíte, že by bez vašeho přítele neměl život smysl, nejde o čistou lásku, ale o závislost na druhém. Taková závislost často pochází z pocitu méněcennosti, který si často přinášíme již z dětství. Protože si neumíme lásku dát sami, toužíme po tom, aby nám ji dala blízká osoba, nejčastěji je to partner. Jenže ten člověku s nedostatkem sebevědomí nikdy nemůže dát tolik, kolik vyžaduje. Dochází k upnutí se na něj, lpění na jeho lásce, lpění na jistotě, což vyvolává také žárlivost na ostatní. Svět se potom začne točit jenom kolem partnera. Jak se v tom ale cítí ten druhý? Většinou pociťuje spoutání a nesvobodu, proto může mít tendence se vzdálit, a možná ještě více začít dělat věci, které druhého zúzkostňují, aby se vyhnul nátlaku. Je vám toto blízké? Jestli ano, nemusíte si nic vyčítat, ale je důležité si to především uvědomit, abyste na tom mohla vědomě pracovat.

Ve vztazích funguje jakýsi magnetismus, přitahujeme si do svého života to, co sami vyzařujeme. Pokud si dostatečně nevážíme sami sebe, jak si nás může vážit náš partner? Jak nás může zahrnout svou láskou, když my na sebe neustále zapomínáme? Cesta ke spokojenému vztahu vede skrz nás samé, když projdeme osobní proměnou, kdy si nejprve vytvoříte zdravý a naplňující vztah sama k sobě, až v takové chvíli můžeme prožít vztah, který nebude vybudován na závislosti, ale na stabilních základech.

Jako důležitý aspekt vašeho bývalého vztahu vnímám také nerovnost rolí. Pokud byl váš přítel zároveň i vašim šéfem, navíc mnohem starším, byl vůči vám v nadřazené pozici, což ačkoliv nemusí mít zřejmý projev, může se to do vztahu ve velké míře promítnout a vás sunout do podřízené pozice, která prohlubuje vaši pasivitu a závislost. Doporučila bych vám, abyste nezůstávala ve věčném čekání, že se něco změní, že on něco udělá, ale vzala život do svých rukou a začala se pevně a aktivně stavět na své nohy. Úplně rozumím tomu, že teď nemáte energii ani motivaci se do něčeho pouštět, ale když to uděláte, začnete se pomalu dostávat z bludného kruhu a chuť se dostaví sama. Můžete začít po malých krocích, začněte žít pro sebe, pečujte o svou duši a tělo, dělejte věci, co máte ráda. Když budete vyzařovat spokojenost, přijdou i pozitivní změny ve vztazích.

Můžete začít pravidelně navštěvovat odborníka, který vás bude celým procesem provázet a naslouchat vašim pocitům, což může velmi pomoct k tomu, abyste se cítila lépe. Pokud se rozhodnete obrátit na naši poradnu, budeme moc rádi. Sídlíme v Praze, ale je u nás možnost i konzultace po Skypu. Budu vám moc držet palce, ať vše dobře dopadne a najdete zas cestu sama k sobě a ke svému štěstí.

Mějte se krásně,

Klára

 

38

Našel jsem si přítelkyni – chování matky se změnilo

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
chtěl bych se Vás zeptat na řešení mého problému. Bydlím v rodinném domě se svojí starší matkou. Náš vztah syn- matka byl až do nedávné doby docela v pohodě, až do chvíle co jsem si našel přítelkyni. Od té doby se vše změnilo. Stále mě obviňuje z krádeží šatstva a jiných věcí a co je nejhorší i z krádeží peněz. Přítelkyně je nešťastná a strašně ji to mrzí. Dokonce u nás byla i Policie, kterou si na mne matka pozvala. Samozřejmě nic neshledali a tak jsem jim řekl, že její zdravotní stav jsem po prvním incidentu konzultoval s obvodním lékařem, který mi samozřejmě nepomohl. Jen mě řekl, že takových případů má mnoho a že mě to nezávidí. A že mám vše řešit v poklidu, ale to nejde do nekonečna. V současné době je vše při starém a navíc se přidaly ze strany matky slovní urážky na mou a přítelčinu osobu, což je pro mne neakceptovatelné.
Již rok jsem po úraze na invalidním vozíku a sehnat si byt s přihlédnutím k mému handicapu je nemožné.
Prosím vás tímto o pomoc či radu jak postupovat. Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Vaše situace opravdu není jednoduchá. Vaše maminka očividně nezvládá, že se s Vámi musí dělit s Vaší přítelkyní. Vzhledem k Vašemu zdravotnímu stavu si troufám tvrdit, že si Vás tak trochu přivlastnila více, než je zdrávo. Kladu si otázku, zda na Vás zavolala policii z důvodu toho, že žárlí na přítelkyni anebo zda v tom nehraje roli možné duševní onemocnění. Obojí je závažné, ale ke každému je třeba zaujmout trochu jiný postoj.

Je možné, že se Vás maminka snaží manipulovat a vydírat tím, že volá policii a obviňuje Vás. Tím se pravděpodobně snaží dokázat, abyste se se svou přítelkyní rozešel. Neznám vaší rodinou situaci, ale z toho, co jste psal, jsem si odvodil, že v domě žijete jen Vy a maminka? Pokud ano, je možné, že maminka tyto činy dělá čistě ze strachu, že Vy odejdete s přítelkyní a ona zůstane sama. To je má úvaha, která ale nemusí být pravdivá. V každém případě, pokud je to alespoň trochu možné, s maminkou bych zkusil promluvit na téma strachu, o vašem vztahu nebo i tom, že to že jste si našel přítelkyni, neznamená, že jí máte méně rád nebo že jí už navždy zavrhnete. Pokusit se jí ubezpečit, že jste pořád její syn a na tom se nic nezmění. Může se také projevovat to, že o Vás má po úraze větší strach a může mít pocit, že se o Vás přítelkyně nedokáže postarat tak, jako ona.

Chápu, že je to ve Vaší situaci velmi složité, ale samozřejmě by také pomohlo se odstěhovat. Tato možnost by mohla dost pomoci, minimálně Vám, co se po psychické stránce týče. Ohledně toho Vám tedy moc držím palce!  

Nyní ta horší varianta. To, že volá policii na vlastního syna je poněkud přehnané chování.  Nevím, jak se Vám maminka zdála v minulosti, ale je možné, že se u ní mohlo objevit paranoidní myšlení a chování z důvodu například pocitu ohrožení Vaší partnerkou. Podotýkám, že nejsem diagnostik a samozřejmě nemám veškeré informace a vlastně neznám Vaší situaci. Nicméně si myslím, že je důležité mít to alespoň na paměti. Takže pokud s Vaší maminkou nebude řeč, sledujte ji. Pokud se její chování ani po delší době nezlepší, naopak se bude zhoršovat tím směrem, že už její myšlenky ani nebudou směřovány na Vás, tak je potřeba jednat. Pokud budete mít podezření, určitě zajděte k psychiatrovi. S ním můžete konzultovat veškeré projevy a detailněji mu popsat situaci. Ten by Vám mohl poradit další kroky lépe než já. Pokud nebudete moct Vy, můžete poslat přítelkyni. Samozřejmě znovu podotýkám, že nemohu takto na dálku diagnostikovat člověka, kterého neznám. Nicméně chování Vaší maminky mi přijde podezřelé, a proto zde tuto variantu zmiňuji.

Jako první tedy doporučuji si s ní promluvit na téma strachu a toho, proč to vlastně celé dělá. Je možné, že když jí vysvětlíte a ukážete, že o Vás nepřijde, tak se situace zlepší. Z dlouhodobějšího hlediska se však pokuste odstěhovat se. I kdyby to mělo být k přítelkyni nebo k prarodičům. Pokud by se situace dlouhodobě nezlepšovala, ba dokonce zhoršovala, kontaktujte psychiatra, který Vám může odborně poradit další kroky. Přeji Vám mnoho sil.

S pozdravem,

Tomáš Novotný

136

Prarodiče mi neustále mluví do výchovy syna

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

obracím se na Vás s problémem, který nastal v mé rodině a týká se vztahu prarodiče versus vnuk. Kvůli velké vzdálenosti se stýkáme zřídka. Bývaly to intervaly co čtvrt roku dva dny/jedna noc. Můj syn je hyperaktivní čili divoký, hlučný a neposedí. Když je ale u mne, tak je hodný, rád si vyrábí a podobně. Má 8 a půl roku. Kdykoli jsme dojeli na návštěvu k babičce a dědovi, tak se chvíli styděl, ale jakmile se trochu zadaptoval v jiném prostředí, tak začal tzv. řádit. Netvrdím o něm, že je „svatoušek“. I mne dovede pořádně vykolejit svou divokou povahou a odmlouváním s paličatostí. Doma mu samozřejmě vše netoleruji. Pravidla se musí dodržovat, přesto se děti neustále snaží zkoušet, kde až ta hranice je.

Jenže nastal problém, když jsme byli na návštěvě u prarodičů a syn se nechoval, jak by si oni představovali. Snaží se ho jednou za 3 měsíce předělat, což podle mne prostě nejde s ohledem na to, jak málo jsou s námi v kontaktu. Podle mne tam není ta správná citová vazba spojená s přidruženými věcmi -což nemyslím nijak zle. Syn například na společné procházce šel po obrubníku a hned to bylo zle nebo při hře Člověče, nezlob se zvýšil hlas a už bylo zle.

Při rozloučení nechtěl babičce ani dědovi dát pusu a rozloučit se, což tedy byl dle prarodičů vrchol. Sama jsem z toho byla překvapená, ale ani mne syn neposlechl a nešel se rozloučit- seděl v autě a slzel. Myslím si, že neustálé peskování ze strany prarodičů v souvislosti s intervaly návštěv a nepochopení z jejich strany dítě nezmění. Dva dny je málo a dítě nezmění, ale jak píšu, je to můj názor.

Důležité v mém dotazu, ale je to, že po poslední návštěvě, mi bylo řečeno, že protože se syn zachoval takto, ať nepočítá s tím, že Ježíšek u babičky a dědy nechá dárek. Protože zlobil, tak žádný Ježíšek nebude. Byla jsem z toho hodně překvapená. Docela jsem se s rodiči na tohle téma pohádala, že prostě nemůžou trestat vnuka takovýmto způsobem typu „neposloucháš babičku a dědu- Ježíšek nic nedonese“. Od té doby se naše komunikace omezila. Dárek nebyl a mám si prý pořádně vychovat syna. Smutné, jak někdy vztahy upadají.

Mohla bych poprosit o Váš názor? Třeba i já to “vidím” jinak. Je mi líto, že vůbec takové situace nastávají.

Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Vztahy v rodinách jsou bohužel mnohdy složité. Ve Vašem případě bych se asi nejvíce přikláněl k tomu, že prarodiče očividně nejsou na vašeho syna a jeho „divočejší“ chování zvyklí. Trestání vnuka za to, že se nechová podle jejich představ, mi nepřijde v pořádku. Zvlášť pokud ho vidí tak málo. Je samozřejmé, že hyperaktivní děti jsou složitější na uhlídání a obecně je s nimi více starostí. S tím mohou mít prarodiče problém, protože na to zkrátka nejsou zvyklí. Na druhou stranu se domnívám, že prarodiče by měli respektovat chování dítěte a pokud není vyloženě přes čáru, tak by ho rozhodně neměli trestat. Z toho, co popisujete, mám dojem, že se syn nemůže cítit u prarodičů takzvaně „v pohodě“. Od nastavování pravidel jste tu Vy jako matka. Dítě rozpozná a dá velmi dobře najevo, když se mu něco nelíbí, nebo se necítí dobře. Koneckonců to dal dost dobře najevo nerozloučením se. Domnívám se, že u toho hrály roli dva faktory. Jednak pravděpodobně dětsky trucoval a záměrně neuposlechl, ale zároveň mám pocit, že kdyby se cítil u prarodičů dobře, tak by k ničemu takovému nedošlo. 

Netuším, jaký je Váš vztah s rodiči dlouhodobě. Jak například vychovávali Vás? To může hrát roli v tom, jak si představují, že byste Vašeho syna měla vychovávat. Pokud by Vám s ním pomáhali a viděli ho každý týden, je to něco úplně jiného. Pakliže ho vidí každého čtvrt roku, tak si asi budete muset s rodiči vyjasnit role. Chápu, že to nebude snadné. Zkuste s rodiči vést dospělou konverzaci, kde si vyjasníte, jak se syn běžně chová, co byste očekávala od vašich rodičů a co by naopak vyhovovalo jim. Z toho se pokuste najít nějaký kompromis, jak budou fungovat vaše návštěvy. Pokud ani to nezafunguje, tak se obávám, že bude potřeba, aby Váš syn trochu povyrostl a zkusil s prarodiči navázat kontakt znovu.

S pozdravem

Tomáš Novotný

74

Manžel se vyhýbá komunikaci mezi námi

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

trvá to přibližně půl roku, co nám s manželem totálně vázne komunikace. Začalo to neshodami s matkou manžela. Manžel se zastával jen své matky, mě vůbec. Vždy odpovídá „můžeš si za to sama, kdybys byla ticho a nevyhledávala problémy, bylo by vše v pořádku“. Všechny chyby svaluje na mě. Za vše špatné můžu já. Nebaví se se mnou a nechce mi na nic odpovídat. Máme dvě děti, jen kvůli nim nechci odcházet. Uráží mě různými poznámkami. Dále je problém i ve finanční stránce. Nedává mi žádné peníze. Jídlo i ošacení dětí hradím sama ze své výplaty. On platí půjčku a energie.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za Vaši otevřenost a důvěru.

To, co popisujete, pro Vás musí být velice vyčerpávající a náročné. Mám pocit, že ve vztahu nemůžete být sama sebou, jste se svými přáními, potřebami a city odmítána. Navíc ve Vás partner podporuje pocity viny, a vy tak možná nevnímáte své potřeby, city a přání jako důležitá. Připadá mi, že Vás v tom partner nechává a nemá ani snahu s tím něco dělat.

Vždyť právě manželství má být místem, kde máme sdílet své potřeby, pocity a přání. Komunikovat a sdělovat si své bolesti, strasti ale i radosti. Právě komunikace je ve vztahu velmi důležitá, a pokud nekomunikujete je to problém. A to především ve chvíli, kdy je jeden z partnerů nespokojen. Pokud jeden z partnerů navíc nechce komunikovat, ten druhý je v pasti. Vlastně neví, co dělat. Je na to sám, a i když by rád s tím druhým sdílel to co, potřebuje, je odmítán a ponižován.

Doporučovala bych Vám vyhledat služeb manželské poradny či rodinné terapie. Pokud na to Váš manžel nepřistoupí, neváhejte a zkuste vyhledat individuální terapii či psychologickou poradnu, kde dostanete mnohem větší prostor se podívat na své problémy a témata. Vybrat si můžete dle vlastního uvážení, nebo se můžete obrátit na terapeuty a psychology přímo u nás v poradně.

Nemohu Vám říci, zda byste měla ze vztahu odejít, nebo v něm zůstat. To je na Vás. Nicméně já bych nedokázala být ve vztahu s mužem, o kterého se nemohu opřít, který mi dává najevo, že je mu jedno, co cítím, co potřebuji, nechce se mnou komunikovat a budil by ve mně pocity viny, že si za tento stav mohu sama.

Co bych ještě ráda zmínila, je fakt, že pokud to všechno děláte pro děti, může se to zdát být na jednu stranu obdivuhodné, ale na druhou stranu setrváváte ve vztahu na úkor sebe sama a děti toto vnímají. Děti si všímají všeho, co se kolem nich děje a pokud je matka nebo otec nespokojen, ví to. Upřímně jsem toho názoru, že pokud je spokojená matka, jsou spokojené i děti a naopak.

Nezapomínejte sama na sebe i vy jste důležitá a zasloužíte si být respektována a spokojená!

Doufám, že Vám má odpověď alespoň trochu pomohla.

Přeji Vám mnoho štěstí, a pokud budete potřebovat, neváhejte se na nás opět obrátit.

S pozdravem Lucie

184

Můj přítel trpí depresí – jak mu můžu pomoct?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
můj přítel má úzkosti a deprese a léčí se léky předepsanými od svého psychologa. Teď je bere cca tři týdny.  Momentálně je ve stavu, kdy nechce žít. Prostě se ráno neprobudit.
Jak mu mám pomoci? Logicky mě odhání a předhazuje mi rozchod, abych ho nechala já.
Záleží mu na mě a má mě rád, ale nechce se mnou telefonovat (bydlíme od sebe daleko).
Nyní jsme se měli sestěhovat k sobě, ale odtud právě ta jeho úzkost – nové město, žádní přátelé, nová práce.
Do toho také to, že jsme neměli jednoduchý začátek. Odešla jsem ze třináctiletého vztahu a rozchod nebyl jednoduchý. Spala jsem s ním a nynějšímu příteli to můj bývalý řekl. Narušila jsem jeho důvěru, ale pracovali jsme na tom spolu (tohle se stalo před víc jak půl rokem). Měla jsem to za uzavřené a on teď tvrdí, že se přes to nedokáže přenést.
Komunikujeme a já se snažím netlačit na pilu.
Jak moc může být jeho nynější chování ovlivněno léky? Jeho přístup ke mně se změnil o 180 stupňů.
Děkuji, případné doplňující otázky zodpovím.

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za vaši důvěru, s níž se na naši poradnu obracíte. Je mi líto, čím si s přítelem procházíte. Plně rozumím tomu, že se můžete cítit velmi zmatená z toho, jak se přítelovo chování vlivem duševního onemocnění změnilo. Je od vás moc hezké, že se snažíte k příteli najít cestu a chcete mu pomoci. Chápu, že musí být vyčerpávající stále snášet jeho odmítání. Člověk v depresi často mívá takovéto vyhýbavé tendence, které vychází z povahy této nemoci, nejčastěji to je způsobeno ztrátou velkou vůle. Také rozumím tomu, že je pro něj v tuhle chvíli těžké získat zpět důvěru k vám. U člověka, který má silně narušen pocit vlastní hodnoty, může přenesení se přes takovou věc trvat značně déle. Ale to nevadí, dopřejte mu jeho vlastní tempo, jak správně říkáte, dobré je netlačit na pilu a snažit se znovu vybudovat důvěru ve vztahu.

Pokud chcete být svému partnerovi oporou, budete potřebovat dávku trpělivosti, ale nebojte se, všechno se dá zvládnout. Mějte naději v jeho uzdravení, tím budete povzbuzovat i tu jeho, která teď může být malá. Komunikace s ním by měla být velmi empatická, jemná a podporující. Hodně ho chvalte a snažte se co nejvíc vyhnout kritice. Ukažte mu svůj zájem o něj a porozumění jeho situaci. Naslouchejte mu, a přitom ho povzbuzujte. Dejte mu najevo, že tu pro něj budete i v těch nejtěžších chvílích a že to spolu zvládnete.

Tím vytvoříte ve vztahu láskyplnou a otevřenou atmosféru, díky níž se partner bude cítit bezpečně a získá pocit přijetí, což může velmi podpořit zvýšení jeho sebevědomí a upevnit jeho důvěru. Také s ním v takové chvíli můžete mluvit i o vážnějších tématech, klidně se ho aktivně zeptejte, zda někdy myslí na sebevraždu, jaké má pochybnosti a co ho trápí. Hovorem o sebevraždě se sebevražda nepřivolá, zato tabuizace tohoto tématu může napáchat škodu. Nevadí, když nebudete vědět, co říct. Obvykle stejně pomůže spíš poslouchat a doptávat se než navrhovat řešení.

Přítelovi nabídněte, jestli s vámi chce jít dělat nějakou aktivitu, ale do ničeho ho nenuťte. Buďte vlídná a trpělivá. Můžete mu ulehčit jeho situaci tím, že mu nabídnete pomoc s každodenními úkoly, doprovodíte ho k psychologovi atd. Dbejte však na to, ať nejdete přes svou míru toho, co snesete. Nejste psychoterapeut a pro blízkého člověka ani nemůžete být. Neberte za jeho nemoc zodpovědnost. Především nezapomínejte na sebe a svoje potřeby. Zkuste najít vhodnou hranici, ať jste spokojeni oba. A pečujte o svou duši. Psychohygiena je nejlepším způsobem, jak se udržet v duševní pohodě proto se věnujte věcem, které máte ráda. Mezi velmi účinné způsoby patří například sport, meditace nebo třeba vedení si deníku.

Lze těžko určit, jak moc je přítelovo chování ovlivněno léky, a do jaké míry jde spíše o samotné příznaky duševní nemoci. Léky by měly depresivní a úzkostné stavy zmírnit, a skutečně fungují, je ovšem pravda, že mají nežádoucí vedlejší účinky. Budu vám držet palce, aby se přítel dostal do fáze, kdy je už nebude potřebovat a ze všeho se dostane. Taky vám přeji, abyste byla silná a měla opět spokojený vztah. Kdybyste potřebovala, můžete se vždy obrátit na naši poradnu, naši poradci a terapeuti vás moc rádi nasměrují na tu správnou cestu. Sídlíme v Praze, ale děláme i poradenství po Skypu.

Mějte se hezky.

Klára

636

Totální vyčerpání z práce i vztahu

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

jsem úplně psychicky na dně. V práci je toho na mne spousta. I když jsem jednatele před dvěma měsíci požádal o jednoho člověka k sobě, protože jeden člověk vše nemůže sám stihnout, i když pracuje 11hod denně. Nejvíc mne trápí vztah s partnerkou, známe se ¾ roku, plánujeme spolu rodinu. Ale nejhorší je, že slíbila, že se rozvede a rozvodové papíry mám u sebe už tři měsíce a nikdo je po mně nechce zpět ani ona ani její manžel. Snažím se jí všemožně pomáhat, ale poslední dobou mám pocit, že jí tento stav vyhovuje. Na můj dotaz, zda má v plánu se rozvést, jsem dostal odpověď, že o tom uvažuje. Ať se snažím sebevíc, nepřináší to výsledky. Někdy si říkám, jestli tu nejsem zbytečně.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za vaši důvěru. Rozumím tomu, že se kvůli práci cítíte vytížený, ještě pokud jste na to sám. Pokud zažíváte takový stres v práci, musí to být velmi vyčerpávající. Je proto důležité stres vybalancovat tím, že budete věnovat čas sám sobě. Věnujte patřičnou energii věcem, které vás baví, sportujte, relaxujte, nezapomínejte na sebe. V dnešní době, která je orientovaná na výkon, se na zaměstnance velmi často stupňují nároky. Člověk musí být neustále lepší a efektivnější, ovšem čím více tak koná, tím více práce dostává. Doporučuji vám nastavit si hranice v tom, co jste schopný zvládnout a co už je na úkor vaší psychické pohody a osobního života. Pokud jste se o to už snažil, zkuste v tom být pevnější a sebevědomější, promluvte si o tom otevřeně se svým nadřízeným a vyjasněte mu své požadavky, v kterých nepolevíte.

Mrzí mě, čím si s přítelkyní procházíte. Někdy se stává, že čím víc se jeden ve vztahu snaží, tím méně dostává od toho druhého. Zkuste se proto především věnovat sám sobě, zaměřit se na svou osobní spokojenost více než na to, abyste pomáhal přítelkyni, která zatím neudělala ten podstatný krok k tomu, abyste mohli být spolu. Zkuste se zamyslet nad tím, jak nakládáte se svou energií. Prospělo  by vám, kdybyste ji investoval do něčeho, co se vám vrátí, co vám dodá potřebnou sílu. Zažíváte vyčerpání z práce a ještě navíc vám ji ubírá nerozhodná přítelkyně. V jejich očích určitě také víc stoupnete, když uvidí, že se věnujete sám sobě a dokážete si bez ní poradit. Dopřejte si čas, kdy budete mít sebe na prvním místě a uvidíte, co se stane.

Také je důležité vzájemně otevřeně komunikovat o tom, co oba cítíte. Bavte se o svých pocitech a obavách, ptejte se na ty její. Snažte se o vzájemné pochopení. Pokud o sobě a o svém životě máte pochyby a ztrácíte smysl, může to být především výsledek frustrace, nejistoty a stresu, který dlouhodobě zažíváte. Chtěla bych vás moc podpořit, nebojte se, vaše situace má východisko.

Doporučila bych vám nejlépe osobní návštěvu psychologické poradny, kde se můžete svým tématům věnovat do hloubky. S pomocí odborníka určitě najdete správný směr, kterým se vydat, abyste žil šťastnější život. Můžete se obrátit také na naši poradnu, naši poradci a terapeuti vám moc rádi pomůžou ho naleznout. Sídlíme v Praze, ale nabízíme i sezení po Skypu, které je časově přístupnější. Ať už se rozhodnete jakkoliv, budu vám moc držet palce.

Mějte se krásně.

Klára

113

Manžel je manipulátor-mám strach odejít

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
s manželem žiji 15 let a od narození první dcery Děti máme dvě, dcera 14, syn 12) zaznamenal vztah, z mého pohledu (asi po fázi největší zamilovanosti), citelné trhliny.  Cítila jsem se bez podpory, na manžela jsem se nemohla spolehnout (při každé příležitosti hodně pil, předem domluvené plány byly po pár skleničkách ignorovány, když jsem se po dobrém i po zlém do žadovala toho, na čem jsme se dohodli, byla jsem hysterka, patologicky žárlivá, nemožná, srovnávaná s ostatními). Často jsem byla upozorňována na nedostatky – vše bylo takové nenápadné poučování a jakoby v dobrém úmyslu (např. “na rozdíl o tebe při vkládání nádobí do myčky přemýšlím”, “podívej se, jak se chováš”, “myslíš jen na sebe”, “moje ex byla oproti tobě hvězda”…). Nejdříve jsem se cítila naštvaně, když jsem se začala bránit, vše mi ještě odargumentoval tak, že jsem se nakonec cítila tak provinile, že jsem se mu omluvila, často jsem měla pocit, že se omlouvám i za to, co jsem ani neudělala. Obvyklá byla jeho věta: “Moje chování je výhradně reakcí na tvoje chování”. Pracovala jsem z domu (překlady), nikdy jsem nebyla na manželovi finančně závislá, v některých f ázích, když už byly děti větší, jse m měla i dvě práce, přesto měl neustále připomínky, buď jsem vydělávala málo a byla mi udělena rada, ať “táhnu pinglovat do Rakouska”, nebo mu vadilo, že jsem pořád doma….přitom byl kompletně zajištěn chod domácnosti a veškerá starost o děti.

Také jsem si po čase všimla, že mne zásadně neoslovuje (ani jménem, ani žádným jiným oslovením), že se jeho moralizování odehrává výhradně beze svědků, ve společnosti je naopak velmi milý, chápavý, dokonce i zná moje jméno a okolí ho má za milého, přátelského dobráka. Nebo bývá hodně smutný, když je po nějakém domácím výstupu, a budí velkou lítost. Zlom nastal, když jsem po 10 letech (na jeho nátlak) nastoupila do práce, přijali mne do kanceláře, po roce jsem byla povýšena a přidali mi plat, když jsem to manželovi s radostí oznámila, suše prohodil: “nějak brzo, ne?”. Jen že já se v kolektivu kolegů začala cítit jako někdo úplně jiný, že něco umím, že je se mnou občas i zábava, že mohu být i pochválena , oceněna…..a začalo se mi zvedat sebvědomí. A od t é doby se krize v pratnerství výrazně zhoršila. P říkladů bych mohla uvést na celou knihu. Narazila jsem na několim odkazů o manipulátorech……..nechci manželovi nijak křivdit, ale mám pocit, jako bych v charakteristik ách manipulátora našla jeho. Bohužel se ve mne zlomil i vztah k manželovi, už nemám strach, že mne opustit (naopak, kéž by), že se na mne bude zlobit, že mu ubližuju. I to je ale provázeno vysilujícím procesem. Do konce už se i na dva měsíce dobrovolně odstěhoval do bytu, který dostal od rodičů (nejdříve vyhazova l z domu mě, pak zase že půjde on, jednou na mě křičel, ať nepočítám s tím, že odejde s holýma rukama, když odešel, reagoval na moje písemné výzvy, aby si dal do kupy, co bude požadovat tak, že nechce vůbec nic, že mi všecno nechá). Jenže mi ho pak bylo líto (byl smutný a vyvolával ve mne soucit) a dohodli jsme se že to ještě zkusíme.

Po třech měsících je vše ve starých kolejích. O pět dostávám přednášky: např. kvůli fotce, kterou jsem měla uloženou v mobilu, kvůli tomu, že jsem si v noci odešla lehnout do obýváku, když jsem nemohla spát, padly i výhružky fyzickým násilím a vyhazovem z domu, sprosté nadávky. Žiji v napětí, co mi zase bude vyčteno, když udělám/řeknu a), měla jsem udělat/říct b) a naopak, popř. se u toho blbě tvářím nebo mám špatný tón hlasu. Někdy si přeji, aby si manžel našel jinou ženu a dal mi už pokoj. Cítím, že si ho nevážím, že chci vztah ukončit, ale bojím se ten krok udělat, bojím se jeho rakce. Manžel navrhl i poradnu, ale nevím, jestli má smysl, navíc předpokládám, že pokud budu souhlasit, tak se bude všemožně vytáčet, proč tam nejít (protože jsem t aková a maková a nemělo by to cenu), když řeknu nechci, budu obviněna z neochoty spolupracovat. Samozřejmě vím, že mám také svoje mouchy, že umím být protivná, nervózní, občas výbušná….
A tak balancuji mezi výčitkami nad svou sobeckost í a pochybnostmi o sobě, a mezi touhou po rozchodu a svobodě a strachem z toho, co bude následovat. Jak se na rozchod s manipulátorem (pokud tedy vůbec manipulátorem je) připravit? Jak s ním jednat? Jak se vyjadřovat, aby nebylo vyslovené obratem použito jako zdroj obviňování, moralizován í a urážení?

 

Dobrý den,

V první řadě bych Vám chtěla poděkovat, že jste se na nás obrátila se svým dotazem. Stejně tak díky za Vaši důvěru a otevřenost. Ve vztahu, ve kterém setrváváte tak dlouhou dobu není opravdu jednoduché být. Z toho, co mi popisujete je dost možné, že opravdu žijete s manipulátorem. Život s manipulátorem není vůbec jednoduchý a rozchod s ním také ne. Nyní bych uvedla pár slov, kdo vlastně manipulátor je a poté se dostala k tomu, co v takové situaci dělat.

Manipulátor je člověk, který Vás dokáže přimět dělat věci, které byste dříve nedělala, vzbuzuje ve Vás pocity méněcennosti a viny za vše, co se ve vztahu stane (tedy toho negativního). K tomu, aby dosáhl svého využívá nejrůznější prostředky jako je třeba lichocení, laskavosti nebo již zmiňované vzbuzování pocitů viny. Kromě toho, jak sama ve svém dotaze popisujete, manipulátor při komunikaci s okolím se staví do té lepší pozice, a naopak partnera vykresleju, jako toho „špatného“. Chce být vždy uznávaný, dovolává se lásky, odpovědnosti, žárlivosti, pochvaly. Má tisíce argumentů, které Vás dokáží doslova udolat a pokud to není opravdu nutné, tak se neomlouvá.

To, že vztah s manipulátorem je náročný jsem již zmiňovala. Je to především z toho důvodu, že manipulátor systematicky a dlouhodobě druhému člověku snižuje sebevědomí, probouzí ve druhém pocity viny a méněcennosti. Partner manipulátora je nerozhodný, neví, co je správné, má strach z následků svého jednání a není si svým rozhodnutím jistý. A pokud si svým rozhodnutím jistý je, ve chvílích, kdy s manipulátorem o tomto rozhodnutí debatuje, má pocit, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Najednou ztrácí argumenty, přestává si být jistý a raději ze svého rozhodnutí opustí. Právě manipulátor je mistr ve vyvolávání pocitu toho, že jste tím/tou špatným/špatnou.

I proto se připravte na to, že rozchod s manipulátorem nebude jednoduchou záležitostí, která by trvala pár dní. Právě naopak, manipulátor je vytrvalý. Vzhledem k tomu bych Vám doporučovala si utřídit své myšlenky a přání. Co chcete, co je to, co nyní potřebujete. Kdybyste se nebála, co byste udělala? Tyto myšlenky a přání, si můžete utřídit jen v sama sobě, ale klidně si je můžete sepsat i na kus papíru. Když plánujete manipulátorovi oznámit, co vlastně chcete, připravte si to předem. Klidně si celou debatu sepište. Řekněte si, na co odpovídat budete a o čem se již bavit nebudete. Právě manipulátor nás udolá ve chvílích, kdy s ním diskutujeme a necháváme mu prostor pro jeho argumenty. Rychle se celá debata zvrtne opět v jeho prospěch a my jsme opět na začátku, ještě s větším strachem a nižším sebevědomím. Proto si uvědomte, že nejste povinna odpovídat na manželovo otázky, pokud s ním o tom nechcete mluvit. Můžete mu říci jen to, co vy chcete a co máte na srdci. Kromě toho, že byste si měla připravit argumenty a utřídit si myšlenky, obraťte se na někoho, kdo Vám poskytne podporu a touto náročnou situací Vás provede.

Pokud se rozhodnete, že chcete vztah ukončit, připravte se na to, že to nebude snadné. Manipulátor má ve zvyku vykreslit toho druhého jako toho, kdo za rozchod může, a sebe jako toho, koho by měl každý litovat. Bude se nadále snažit mít situaci pod kontrolou a dostat druhého pod svou moc. I proto je na místě, abyste v případě rozchodu omezila kontakt s manželem.

Kromě toho Vám doporučuji, abyste vyhledala péče a pomoci poradenského psychologa, nebo psychoterapeuta. Oba Vám dají prostor k tomu, abyste mohla sdílet Vaše pocity, přání a to, co zrovna potřebujete. Pomohou Vám i v tom, jak reagovat na manipulaci a budou Vám oporou, kterou zřejmě potřebujete. Jednou z těchto opor je i Vaše práce, je skvělé, že máte práci, která Vám zvyšuje sebevědomí a dává Vám pocit, že jste šikovná, nepostradatelná.

Psychologa si můžete vybrat dle vlastního výběru, nebo se můžete obrátit přímo na naše terapeuty. Konkrétně bych Vám doporučila Mgr. Bc. Šárku Červinkovou, která se specializuje na práci s lidmi, jež mají ve svém životě manipulátora. Pokud jste z daleka, Šárka nabízí i sezení online (přes Skype). Zvažte to, věřím že právě dobrý odborník Vám pomůže tuto těžkou situaci zvládnout.

Již nyní jste udělala hodně k tomu, abyste mohla žít tak, jak byste si přála. Bez strachu, výčitek a pocitů méněcennosti. Jsem velice ráda, že jste napsala. Nyní je jen na Vás, jak situaci budete řešit dál. I když je to situace těžká a nebude to jednoduché, věřím, že to zvládnete.

Doufám, že má odpověď je dostačující a poskytla Vám to, co jste potřebovala. Je mi líto, že Vám nemohu takto přes email pomoci více. Pokud budete potřebovat neváhejte se na mě opět obrátit.

Držím Vám palce a přeji mnoho síly,

S pozdravem

Lucie

657

Odešla jsem z práce a žádný kolega se mi neozval-mám depresi

/in /by

Dobrý den,

již dlouho se léčím s depresí a s pomocí pana doktora jsem svůj život celkem zvládla. Deset let pracuji v zaměstnání také bez velkých problémů. Patřím k nejlepším zaměstnancům, na pracovišti to funguje. Najednou se vedoucí rozhodla mě přesadit na nevýhodné místo, bez jakékoliv konzultace, vysvětlení a to mě dostalo tak, že jsem se položila a již měsíc jsem na neschopence. Nedovedu si představit svůj návrat a to jsem řekla i na pohovoru ( přihlásila jsem se na jinou pozici v jiném městě u stejného zaměstnavatele). Nevím, jak to bylo podáno kolegyním, ale dnes mě jedna z nich vyškrtla ze skupiny na whatsappu, aniž by se mě kterákoliv z kolegyň, včetně nadřízené zeptaly, jak se cítím a co mě k tomu vedlo.


Nikoho jsem nepomlouvala, nikomu nic nevysvětlovala. Chtěla jsem, pokud budu přijata na novou pozici, nastoupit na prázdniny na staré místo ( nová pozice by byla až od září) a pomoci kolegyním při dovolených, aby to neměly komplikované.

Teď ale nevím, co mám dělat, jak se zachovat, nevím co by mě čekalo a nemám odvahu se zeptat, protože bych neměla sílu zvládnout špatnou informaci, popř. útok z jejich strany.Připadám si jako ve špatném snu, nevím si rady, co dál.

 

Dobrý den,

děkuji za vaši důvěru. Chápu, že se můžete cítit zmatená a že máte strach situaci řešit. Pokud tomu správně rozumím, tak je ve vás silný pocit odmítnutí, který vám brání se vrátit do kolektivu mezi kolegyně, protože by se k vám nemusely hezky zachovat a vy byste takový tlak v tuhle chvíli nezvládla. Zároveň na ně ale sama máte vztek, protože se nezajímaly o to, co se vám stalo. Tím, že vás kolegyně vyškrtla ze skupiny, se teď můžete cítit odstrčeně, a proto se bojíte, jak budou reagovat, až se tam znovu objevíte, jak vás přijmou. V každém případě vám chci říct, že máte podporu naší poradny. Nebojte, určitě zvládnete překonat svůj strach, a nakonec to vůbec nebude tak nepříjemné, jak si to ve své mysli barvíte.

Chtěla bych vám nabídnout také jiný pohled na věc. Navést vás k tomu, abyste myslela na to, že ostatní nemohou vědět, jak se cítíte, pokud to nedáte jasně najevo vy sama. Zajímalo by mě, jestli jste se nějak vyhradila proti vedoucí a snažila se o to místo bojovat, nebo jste to řešila jen tiše v sobě. Pokud jste jí nedala najevo, jak moc vám to vadí a jak je to pro vás důležité, nemohla vědět, jak těžce to můžete nést a že kvůli tomu dokonce odejdete.

Vy jste potom zvolila pasivní přístup, abyste se s tím mohla doma v klidu vyrovnat, ale tím, že jste zmizela, tak tomu kolegyně vlastně vůbec nemusely porozumět. To vyškrtnutí ze skupiny nemuselo znamenat něco proti vám osobně, mohlo k tomu dojít jednoduše z důvodu, že od vás žádné vysvětlení nedostaly, nevěděly, co se děje, proč jste odešla. Pokud to bylo, jak popisujete, tak měly jenom zprávu zvenčí o tom, že odcházíte, a protože jste nijak nereagovala, tak s vámi již v práci nepočítaly. Vy jste si před nimi nevědomě uzavřela dveře sama, takže se vám nemusely ozvat třeba právě proto, že v tom měly zmatek. Možná byly taky naštvané, že jste jim nic neřekla, nevěděly, na čem jsou.

Vedla jsem vás k takové úvaze proto, abyste viděla, kolik nedorozumění a nejasností může způsobit, když o věcech nekomunikujeme. Ticho vytváří prostor pro domněnky, které v nás vzbuzují strach, a přitom pravda může být úplně jiná. Je proto důležité, abychom vzali zodpovědnost do svých rukou nečekali na to, až něco udělají druzí. Chci vás podpořit v tom, že se nemusíte bát reakce kolegyň, až se do firmy vrátíte. Můžete jim sama povědět, jak jste prožívala změnu místa. Můžete povědět o tom, že jste upadla do deprese, protože jste nevěděla, jak se s takovou nepříjemnou situací vyrovnat, říct jim, že jste potřebovala čas. Můžete se jich v klidu zeptat, jak tu situaci vnímaly ony, jaké informace se k nim dostaly. Pokud se k vám zachovají bezohledně, alespoň se ujistíte v tom, že jste se změnou práce udělala správné rozhodnutí a nemusíte jim vůbec pomáhat při dovolených, protože si vaši pomoc nezaslouží. Jste určitě skvělá žena, tak se obklopujte hlavně lidmi, kteří si vás váží, jestli vás přijmou i ti ostatní, na tom nezáleží. Myslete především na sebe. Berte to jako testovou situaci, v níž se ukáže, jak to vlastně je. A hlavně se jedná o dočasnou dobu, tak pamatujte na to, že případné trápení brzy skončí.

Chápu, že je to pro vás těžké řešit a že se bojíte. Měnit pasivní přístup v aktivní, když navíc trpíte depresemi, to je proces, který potřebuje hodně času, a prostoru. Z vašeho popisu mi není moc jasné, jakým způsobem své deprese léčíte, každopádně si myslím, že by pro vás byla nejlepší možností pravidelná psychoterapie (pokud na ni již nedocházíte), kde vám bude dopřána potřebná péče, kterou si zasloužíte.  Pomůže vám k získání sebevědomí, osobní síly a odvahy, budete si tak umět mnohem lépe poradit s nepříjemnými situacemi, jako je například tato. Vždy se můžete obrátit na naši psychologickou poradnu. Sídlíme v Praze, ale je u nás možné se domluvit i na sezení po Skypu. Budu vám moc držet palce, ať vše dobře dopadne. Mějte se hezky.

 

Klára

113

Můj 10ti letý syn se ve škole pomočuje

/in /by

Dotaz:

Dobrý den. Proslila bych o radu, mám 10letého syna. Chodí do třetí třídy a nevi, kdy ma jít na záchod. Věčně je pocurany nebo pokakany, uz nevím co, s nim.Nepomuzou zákazy i jsem mu říkala, ze se mu budou smát kamarádi prostě nic nezabírá. Pripadne mi, ze nemá čas jít na ten záchod, ze mu mezí tím neco uteče, mezitím, co bude pryč. Můžete mi prosím nějak poradit, co sním dělat . Moc děkuji

Dobrý den,

Děkuji za důvěru, s níž se na naši poradnu obracíte. Je mi líto, čím si vy i váš syn procházíte. Chápu, že vás takový problém trápí a už si nevíte rady. Mám bohužel o vaší rodinné situaci málo informací, abych mohla posoudit, kde by mohla být příčina problému a co je potřeba zlepšit. Má odpověď by byla velmi obecná, proto vám určitě doporučuji obrátit se na dětského psychologa či psychoterapeuta. Společně pak můžete odkrýt motivy, které syna k takovému chování vedou. Psychologická léčba bývá při řešení takových problémů velmi účinná.

Příčin může být hned několik. Pokud je vyloučena fyzická podstata problému (doporučuji návštěvu lékaře), jedná se o psychické a vztahové faktory, které pomočování a pokakávání spoluvytvářejí a udržují. Dítě tímto způsobem může řešit nějaké vnitřní napětí, nároky, které nezvládá. Může se také jednat o formu protestu nebo nevědomého volání o pozornost. Dítě ovlivňuje i celková atmosféra v rodině, je potřeba zjistit, jak rodina funguje a zdali v ní nejsou nějaké konflikty, které v dítěti takové chování vyvolávají.

Pamatujte na to, že to váš syn nejspíš nedělá schválně, ale jde spíš o výraz bezmocnosti nad něčím, co se mu v životě děje. Z toho důvodu bych vám poradila, abyste nepoužívala zákazy a nesnažila se ho postrašit, aby to už nedělal. Když mu budete říkat, že se mu budou smát kamarádi, nejspíš to v něm vyvolá ještě větší stres, což může situaci zhoršit.

Proto bych zvolila jemnou a empatickou komunikaci a trpělivost. Motivujte ho spíš pozitivně, chvalte ho, když se mu povede to zvládnout, podporujte ho, dávejte mu najevo svůj upřímný zájem o něj. Ačkoliv úplně rozumím tomu, že se již můžete cítit vyčerpaná a zoufalá, nevzdávejte to. Zkuste opravdu psychologa navštívit a uvidíte, že se váš problém může časem vyřešit. Budu vám moc držet palce.

 

 

Mějte se hezky.

 

Klára

Poradna Therapia

120

Syn má problém s alkoholem,jak mu mohu jako jeho matka pomoci?

/in /by

Dobrý den,

prosím o radu, syn je po těžkých popáleninách (50%), dříve měl problémy s alkoholem a přemýšlel i o léčbě. Nyní si více jak půl roku nemohl dát ani kapku a byl v pohodě. Nyní ho v domácí léčbě začali navštěvovat bývalí kamarádi a jeho chování se otočilo zpět o 180 stupňů. Jeho stav není přizpůsoben k tomu, aby si mohl popít (bere léky a má problémy s pohybem), přesto asi špatný vliv party ho podporuje v tom se napít. Není s ním rozumná řeč, stále jen slyšíme, že je mu vše jedno. Psychologa navštěvuje skrz deprese a psychický stav po úrazu. My jsme ovšem v koncích a nevíme jak mu pomoci, jak s ním mluvit, jak se k němu chovat.

Synovi je 22 let.
Pokud by jste mi mohli prosím poradit, jak komunikovat s člověkem, který má psychické problémy byla bych vám vděčná. (Rozjezdovým bodem pití bylo asi to, že mu lékařka dovolila, že si jedno jedno pivo na prášky dát může a že ho navštívili kamarádi, kvůli kterým vznikla doma hádka – od té doby to jde z kopce).

Děkuji Vám
Přeji pěkný den

 

Dobrý den,

Děkuji za vaši důvěru. Vaše pozice v takovéto situaci není jednoduchá. Rozumím vám, že vás trápí dívat se na to, že se psychický stav vašeho syna zhoršuje a také, že se zapletl s lidmi, kteří ho sráží dolů a nyní upadá znovu do závislosti na alkoholu. Možná cítíte velký pocit bezmoci, protože přestože moc chcete, aby se mu vedlo dobře a byl spokojený, tak vidíte, že se točí v bludném kruhu a není ve vašich silách to změnit.

Vzhledem k tomu, že vím o vašem prožívání a vztahu se synem málo informací, tak vám mohu poskytnout pouze obecnější pohled na věc, a proto bych vám určitě doporučila návštěvu psychologické poradny, kde budete mít prostor k tomu, abyste své téma mohla probrat více do hloubky. Psycholog vám může velmi pomoct k získání náhledu na to, jak svůj problém řešit, a také si s ním budete moct prožít své emoce a tím pečovat i o sebe, což je velmi důležité v kontextu toho, co se u vás doma děje.

Co se týče vaší otázky ohledně vhodné komunikace s blízkým člověkem, který má psychické problémy, je třeba brát v úvahu oba faktory, které na psychiku vašeho syna negativně působí, jak jeho depresi, tak to, že má opět sklon k pití. Komunikace s ním by měla být hodně podporující a empatická, ale vzhledem k alkoholu i pevná. Základem je, aby s vámi mohl otevřeně mluvit o tom, co ho trápí a získal pocit, že mu rozumíte.Váš syn se nejspíš snaží uniknout z nepříjemné reality, zaplnit prázdnotu, co cítí. Ve svém věku ještě může hledat sám sebe, cítit se zmatený, méněcenný kvůli popáleninám. Potřebuje velkou dávku porozumění a podpory. Důležité je vytvořit mu půdu proto, aby si budoval znovu své sebevědomí, uvědomil si svou hodnotu. Proto ho chvalte, ukažte mu, že v něj věříte a snažte se v to opravdu věřit i vy sama.

Váš syn už je dospělý, netlačte na něj, nepřijímejte zodpovědnost za to, co se mu děje. On si musí sám uvědomit, že má problém s návykovou látkou, nikdo jiný ho z toho nedostane. Jako velmi pozitivní vnímám, že je v psychologické péči a pracuje se svou depresí.

Co tedy můžete udělat vy? Můžete syna motivovat, vytvořit pro něj přijímající rodinné prostředí. Mluvte s ním se zájmem, ukažte mu, že jste tu pro něj. Ptejte se ho, proč to dělá, co potřebuje, co mu chybí… Můžete s ním mluvit o jeho hodnotách, podporovat ho k tomu, aby našel v něčem smysl, vést ho ke zdravému režimu.

Je třeba, abyste se vyhnula nějakému kázání či příkazům, zato můžete dát upřímně najevo svůj postoj, říct mu, že s tím, co dělá, nesouhlasíte. Můžete si najít nějakou chvíli a prostor, kde se bude cítit uvolněně a v bezpečí a tam mu sdělit, co cítíte. Komunikujte jemně, ale jasně. Dejte mu najevo, že vám na něm záleží, ale že jeho pití vnímáte jako problematické. Pokud bude nadále pít, dejte mu jasné hranice-buď se sebou budeš něco udělat (léčit se), nebo… (něco, co je pro něj důležité). A buďte neústupná. Pamatujte však na to, že se musí rozhodnout on sám.

Druhým lidem stejně nejlépe ukážeme, jak lze žít spokojeně a smysluplně, když uvidí, že tak opravdu žijeme my sami. Myslete na to, že když budete vyzařovat radost, můžete pro něj být s partnerem dobrým vzorem, protože se mu tak otevře nový pohled na svět. Ukážete mu tím, jak se na svět může dívat i on. Proto je důležité, abyste myslela především na sebe, pracovala na sobě a užívala si život. Dělejte, co vás baví, zkuste ho zapojit do nějaké aktivity, pokud bude chtít, a mějte naději. Nebojte se, určitě vše dobře dopadne. Je od vás moc hezké, že se snažíte najít cestu, jak tu pro něj být.

Doufám, že jsem vám alespoň trochu pomohla. Držím vám moc palce, ať se vše dá do pořádku. Kdybyste své téma potřebovala probrat více, můžete se vždy obrátit na naši poradnu. Budeme tu pro vás.

Klára

1 116