Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

   Ve své praxi v soukromé poradně si na počátečních sezeních s klientem uvědomuji, že se tak úplně nesetkávám s ním, s jeho pravou podstatou. Nemluví z něj jeho bytostné já, ale jeho zraněné ego. Svět okolo sebe vnímá klient přes své zranění. Nevědomě k sobě přitahuje lidi, kteří mu „podporují“ jeho zranění a to buď tím, že s nimi zažívá stejná traumata, která mu v životě uškodila nebo se setkává se stejně zraněnými lidmi, kteří mu jen potvrzují, že svět je prostě zlý. Takový člověk zažívá pocity jako nepřiměřený strach, vztek, stres, deprese, úzkost, ublížení, ponížení a jeho mluva tomu odpovídá. Často používá výrazy jako nedůvěra, sobectví druhých lidí, zrada, bojím se, neumím, nedokážu, nejsem schopen, necítím nebo naopak cítím příliš.

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

 

Naše zranění vznikají nejčastěji v dětství.  V této době nám zejména rodiče vnukávají dojmy o nás, aniž by mnohdy tušili, že se nám jejich soudy zaryjí nejen do paměti, ale začneme se s nimi ztotožňovat. Mnohá hodnocení od rodičů jsou totiž zraňující a znehodnocující a my se se svými zraněními později zcela identifikujeme.

„Janičko ty jsi nepořádná, ty si s těmi kamarády vůbec nepovídáš, takhle tě brzo nebudou mít rádi, nebuď divoká, poleze to druhým na nervy, ty nikdy nebudeš sportovně nadaná, zrychli všechno ti hrozně trvá“…Malá Janička pomalu roste a pokaždé, když slyší tyto věty se u nich cítí nepříjemně, kromě myšlenek tedy zapojuje i své emoce. Začíná se s  těmito myšlenkami identifikovat a nevědomě se podle nich i chová.. Nechodí na sportovní aktivity, nevěří si moc v komunikaci s kamarády, krotí se, když si přijde moc divoká a rozlítaná, aby tím někoho nenazlobila…žije v tom, že taková je…fyzicky nešikovná a  nekomunikativní.

 

Jaké hodnocení jste slyšeli v dětství vy a z kolika z nich jste se identifikovali tak, že se jich držíte do dospělosti?

 

 

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

 

Rodič chce svým hodnocením dítě mnohdy spíše posunout kupředu a upozornit ho na jeho možné neduhy…čím více ale své soudy opakuje a hodnotí svého potomka, může sám pomalu přispívat přesně k tomu, co nechce. Budete-li dítěti často například opakovat, že je nešikovné, přestane si úplně věřit a opravdu bude nešikovné.

Naše zraněné ego  nás nutí nespojovat se se svou intuicí, ale pouze s tím, co si o sobě my nebo druzí o nás myslí. Přestaneme si uvědomovat, že naše pravá podstata, podstata našeho já je možná i jinde. Žijeme tedy v nevědomí a často žijeme i dost nespokojeni, pokud se s naším falešným Já(zraněným egem) identifikujeme příliš.

Příkladem falešného já mohou být pocity jako  urážlivost, závist, ponížení sebe sama nebo druhých, kritika a sebekritika, závislost, nejistota a přehnaný strach a vztek...to všechno nás odvádí od pravého bytí, pravého já, které cítí radost, naplnění, lásku, štěstí, spokojenost. Veškeré negativní emoce a prožitky se ukládají do našeho zraněného ega a máme tendenci tyto rány  a emoce prožívat stále dokola.

 

Krásný příklad uvádí autor  E.Tolle v knize Moc přítomného okamžiku, kde pozorujeme kachny, které se pohádají a po boji se jen oklepou a jedou si na rybníku každá po svém. Neuchovávají si v hlavě žádnou křivdu ani zradu. Nemají zraněné Ego, které by žilo právě z těchto negativních emocí. Nevytváří si scénáře jako lidi – „Co si to dovolil?!Chtěl mi sebrat mé oblíbené místo na rybníce! To si budu pamatovat, na toho si musím dát pozor a raději i na ostatní, nedá se jim věřit. Určitě už si někdo další dělá naděje na mé hezké místo na vodě. „

Kdokoli by se pak přiblížil, kachna by na něj zanevřela a nepustila by ho k sobě, protože by ho podezřívala z toho, že s ní jde bojovat. Kachna má ale štěstí, není člověk, takže takové scénáře neřeší.

 

My lidé, jsme však jiní. Pokud jsme zažili nefunkční rodinný či partnerský vztah svých rodičů, může mít tendence to sami ve svém vztahu opakovat. Pokud vás maminka příliš dusila svou láskou, budete se toho bát i ve svém partnerském vztahu, ze kterého budete mít tendenci utíkat nebo si v něm připadat, jako ve vězení. To však nemusí být realita, ale jen opakující se scénář ve vaší hlavě. Navíc k takovému pocitu můžete sami přispívat svým chováním, kdy nevědomě opakujete podobné reakce, jaké jste měli na „dusící maminku“. Je tedy dobré sledovat, jestli nejsme v zajetí svých vlastních negativních představ o vztazích a životě, kterém jsme „nasáli “v našem dětství.

 

Kdykoli se vám v hlavě tvoří úzkostné myšlenky, strachy nebo naopak ublížení a nepřiměřená zlost, jste v moci svého falešného já, zraněného ega. Představte si své falešné já jako, jako parazita, který přežívá díky vaší energii, kterou do něj stále dáváte. Falešné já vždy touží po přežití a tak vás podporuje ve vašich negativních scénářích a negativních emocích. Co to znamená? Všimněte si, že když vás napadne negativní myšlenka, máte třeba z něčeho strach, nezůstanete jen u jedné myšlenky. Většinou se taková úzkostná myšlenka rozjede do dalších negativních a katastrofických scénářů a začnete se skutečně bát. Pak se snažíte situacím, ze kterých máte strach vyhnout a to jen posiluje v budoucnu vaše další strachy. Stejné je to se vztekem a s pocitem ublížení. Pokud dostanete na někoho vztek, jen tak se ho nezbavíte. Začnete se rozčilovat, stěžovat si druhým lidem a v horším případě si ještě „libujete“ ve svém pocitu ublížení. Negativní emoce tedy plodí další negativní emoce a tím jen ubližujete sami sobě, protože nevědomě podporujete své vnitřní zranění.

 

Stejně tak, když jste zažili rodiče, kteří se hádali a vzájemně uráželi, můžete mít tendence něco z toho opakovat. Určitě si teď mnozí z vás říkají, že nejste stejní jako rodiče. To určitě nejste, ale jste šťastní? Pokud ne, žijete převážně ve světě svého falešného Já, falešní identity, nikoli ve světle svého pravého bytostného já. Většina z nás se cítí někdy radostně, naplněně a spokojeně. Jsme tedy v kontaktu se svým pravým Bytím. Mnoho lidí je však úplně odpojeno od sebe samých …neví, co je smyslem jejich života, není jim dobře s nikým natož se sebou samým, neví, co by je v životě bavilo a naplňovalo. Žijí život s pocitem, že se jim nic nedaří a že raději zůstanou v bezpečí jistého než že by riskovali změnu. V takovém případě se falešné já plné negací může radovat, protože přežívá přesně díky takovým pocitům neštěstí. Falešné já můžeme  připodobnit třeba k autoimunitnímu onemocnění. To si žije tak trochu vlastním životem v našem fyzickém těle a devastuje nás. Stejné je to s naším falešný já. Má tendence v nás vyvolávat a podporovat negativní myšlenky – pochybnosti, strachy, vzteky a pokud jim uvěříme, dostávají nad námi moc.

 

 

Zraněné Ego vám mnohdy může vyloženě bránit ve vašich pravých touhách. Příkladem může být třeba to, že toužíte tančit, ale připadáte si neschopní, chcete rodinu, ale stále utíkáte z partnerských vztahů, protože vám partneři přijdou nedostateční, chcete jezdit po světě, ale bojíte se, že byste neuměli jet sami, chcete se vrátit k hudbě ve svém volném čase, ale raději pracujete přesčas, protože se bojíte, že když nebudete perfektní šéf vás vyrazí, toužíte po zázemí, ale žádný domov vám nepřijde dost dobrý a tak pořád utíkáte.

 

Většina z toho se navíc děje nevědomě. Toužíte-li tedy vnitřně po domově a usazení se, ale nikde se vám nelíbí a stále máte tendenci někam odjíždět, neřeknete si, naschvál si teď domov nenajdu, protože se bojím, že o něj zase přijdu, jako se mi to stalo s rodiči. Vědomě máte pocit, že na svém úkolu hledání zázemí  skutečně pracujete a hledáte místo, kde byste se usadili, ale pokud se to dlouhodobě neděje, zastavte se a pojměte podezření, jestli ohledně vašeho přání neskrýváte nějaké strachy.

 

Vždycky sledujte realitu svého života, nikoli jen vaše myšlenky. Jste-li tedy přesvědčeni, že chcete partnera, ale již několik let ho nemáte, není to tím, že na vás žádný muž nezbyl. Pravděpodobnější je, že si nechcete přiznat své vnitřní strachy ohledně vztahů. Vaše zraněné ego vám nedovolí vědomě (abyste si plně uvědomili) nahlédnout vaše strachy nebo jiné nepříjemné pocity a tak vám raději přikresluje problém do „přijatelnější podoby“. Mnohdy je totiž přijatelnější říkat si: nikdo není, ale já se snažím než si přiznat mám pocity viny z minulého vztahu nebo mám strach, že mě další muže zase opustí. Přestože i přijatelnějším pohledem na věc také trpíme.

 

Pokud chcete „prokouknout“ své zraněné ego zaměřte se zpětně na své konflikty. Věty, které v nich používáte bývají často ze zdrojů našich zranění (př.nikdy se o mě nestaráš, na všechno jsem sama, jsi sobecký, využíváš mě…).

Stejně tak, pokud máte pocit, že se již dlouho v nějaké oblasti snažíte, ale nedaří se vám, možná máte strach z věcmi skutečně pohnout a jako první se musíte věnovat právě jemu.

Hlavním poselstvím článku je uvědomit si, že kdykoli příliš věříme svým pocitům ublížení či zranění, vydáváme se v životě špatným směrem. Kdykoli nebudete vědět kudy se v životě vydat, zaměřte se na své strachy a snažte se je překonat. Stejné je to s ublížením, budete-li si ho příliš hýčkat pocity, že si druzí nezaslouží vaše štěstí, vy budete ti jediní, kteří zbytečně promarní část života.

 

Naše zraněné ego má tendence nás mít pevně v hrsti a nepustí nás, dokud ho neodhalíme.

 

Tereza Zahrádková