Příspěvky

O svůj život a o sebe se staráme stejně jako o své věci

/0 Komentáře/in /by

Kdysi dávno jsem jela v autě s klukem, který skoro na přechodu přejel chodce. Téměř provokativně ho skoro“ štrejchnul“ o záda a když se jsem se vyděšeně zeptala, co to bylo, řekl – vždyť šel na červenou a já měl zelenou! Měl prostě pocit práva, ctil svá objektivní pravidla, ale lidské nikoli. Tenhle kluk měl později diagnostikovanou narcistní poruchu osobnosti. V životě mu často chyběla lidskost a cítil pocit práva i v situaci, kdy se ostatním dělo bezpráví. Svá objektivní pravidla mu dávala jistotu, v lidských pravidlech a v emocích se ztrácel, tak do těchto vod raději nezaplouval a smál se tomu.

Jedna moje klientka si koupila vysněné auto, bála se řídit, tak si ho zatím jenom koupila. Mohla se na něj jen dívat a pomalu se s ním seznamovat, ale ona ho postupně začala půjčovat manželovi, který měl svoje auto, ale její bylo novější. Pak se na něj ale zlobila, že jí auto začíná brát, protože on začínal mít pocity oprávnění na něj. Takhle to bylo i s jejím životem, dávala často všanc svůj život a jeho řízení někomu jinému, ale pak se vnitřně zlobila. Na druhé i na sebe. Strach jí zabraňoval řídit si svůj život sama.

Jiná klientka se cítila ovládána svými bohatými rodiči a i nákup auta proběhl pod rodičovským direktem. Když si chtěla vybrat levnější a zaplatit sama, rodiče se naštvali, a  tak od nich dostala lepší a dražší, ale to už museli zaplatit rodiče a ona musela být vděčná. Odmítnout je bylo těžké, otec byl uražený a mamince to bylo líto. Klienta často bojovala s pocitem, že dostává od rodičů něco, o co nestojí, ale pak to vlastně musí používat, aby se rodiče nezlobili. Nenechali ji vyrůst. Stejně tak ji nedovolili koupit horší auto, kde by zažila pocit samostatnosti, ale zase se dostala do role, kdy splácí zbytečně drahé auto rodičům a musí jim být vděčná. V jejím životě měli rodiče stále tuto roli a ona se k nim vztahovala stejně jako s autem. Dělala často něco, co nechtěla, aby si její rodiče nepřipadali nepotřební, ale místo toho chtěla vyrůst.

Jiný klient se po dlouhé době dostal z průšvihů, přestal brát drogy, začal splácet dluhy a založil si rodinu se zdravými vztahy. Sám to pojmenoval, že měl všechno. Pořídil si dokonce své vysněné auto BMW.Ale stalo to, co vždy, že když měl všechno něco se v něm zlomilo a byl konec všeho. Se svým vnitřním nezaléčeným vzorcem „nezasloužím si“ začal dělat opět špatné rozhodnutí a se svým vysněným autem zacházel stejně jako s jinými vysněnými věcmi. Přestal ho opečovávat a začal získávat pocit, že auto vydrží všechno. Vyrůstal v podmínkách, kde sice měli všechno, ale on jako dítě nezašil moc jemné péče. Musel přece všechno vydržet, aby byl pořádný chlap. A tak v dospělosti tak zkoušel své auto i rodinu, že opět všechno ztratil.

V životě se v našich věcech odráží náš způsob života úplně stejně jako se odráží naše přístup na našich vztazích. Nemusí to být jen naše auto, ale také náš mobil, byt, vybavení bytu. Věci nám někdy mohou dát vodítko k sobě samým. Někdy se můžeme dokonce pokusit obrátit náš přístup k věcem, aby se zlepšila naše péče k druhým či sobě.Jiná klientka dlouho váhala s opravou obrazovky svého mobilu.Několik měsíců používala každodenně rozbitou obrazovku telefonu, i když na něm téměř nebyla vidět písmenka.Kamarádi ji říkali, že by takový telefon  nevydrželi používat. Najednou si uvědomila, že takto zachází i se svým životem. Vydržela dlouhodobě nepříjemné věci ve vztazích, nedokázala o sebe dobře pečovat, energii stále věnovala ostatním, ale péči o sebe odkládala. Rozhodla se opravit si telefon  a začala uklízet svůj byt. Jak sama říkala, jakoby se najednou rozhýbala stagnovaná energie v jejím životě. Začala uklízet byt a zároveň uklízela i vztahy ve svém životě. Nejednalo se o běžný úklid, ten zvládala každodenně. Začala prodávat staré oblečení, které roky nenosila, darovala knihy, které roky nečetla, daroval kosmetiku, kterou nepoužívala a s tím si začala uvědomovat, že v určitých přátelských vztazích a také ve vztahu s partnerem stagnovala.Ustrnula na jenom místě, už dlouho nebyla spokojená ve vztahu, neuměla si prosadit své důležité potřeby a najednou se všechno pohnulo. 

Jedna má klientka si uvědomila, že zůstává příliš dlouho někde, kde už jí to nic nedává. Uvědomila si to právě přes její staré auto. Milovala ho, ale když jí ve vysoké rychlosti na dálnici odlétlo kolo, uvědomila si, že už je pro ni auto nejen nefunkční, ale i nebezpečné. Stejně tak jí došlo, že žije v bytě, kde je hrozný hluk a už tam je roky nespokojená a je v práci, kde se nechává dlouhodobě vydírat, a právě její auto jí pomohlo v tomto poznání.Zrod takového chování byl v jejím dětství. Rodiče se často hádali a bála se svého otce, před kterým se schovávala, když byl agresivní.Žít v nekomfortu a nepohodě bylo součástí jejího běžného života. A tak to nevědomě opakovala i v dospělosti. 

Tak jak pečujeme o svůj život se často odráží v naší péči o naše vlastní věci, nikoli o věci druhých !To může být mnohdy rozdíl.Pokud pečujeme pouze o věci druhých, mámě vnitřní vzorec, že druzí jsi důležitější. Není však výjimkou, že se setkáme s někým, kdo vyloženě zanedbává své věci a věci druhých.Nebo dokonce s někým kdo se chová k věcem svými cizím vyloženě destruktivně.Takto pak vypadají i jeho vztahy. Jsou rozbité a plné bolesti. 

Svoje zdraví  a život můžeme ovlivnit buď tak, že začneme sledovat své myšlenky, měnit je a tím měnit i svoje chování.Tím se nám začne život sám měnit, protože naše chování a jednání se odráží ve vztazích. Nebo to může udělat obráceně. Začneme sledovat jak vypadá náš byt, které věci nám tam už nejsou příjemné, uvědomíme si, jak se staráme o své auto, jak často zaléváme naše kytky.Zaměříme se prostě na své hmotné věci s zkusíme si uvědomit jejich symboliku v našem vlastním životě. Tím, že opravíme své věci nás to bude samo tlačit k tomu opravovat i své vztahy a svůj vztah k sobě samému.

Jak se vy chováte ke svému autu nebo bytu? Jakým způsobem své auto řídíte a jak řídíte svůj vlastní život?

 

 

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

191

Má smysl žít v takovém manželství?

/in /by

DOTAZ:

Dobrý den,

jsem 7 let vdaná, manžela znám již od dětství. Náš vztah byl vždy založený na přátelství a někdy mám i pocit, že fungujeme jako bratr a sestra. Svatbu jsem vnímala pragmaticky, jako přirozené vyústění dlouhodobého vztahu, ale již tenkrát jsem věděla, že zamilovaná nejsem. O to by nešlo. Můj dotaz směřuje k životním plánům, změnám a cílům. Nyní, když máme 2 malé děti, více zvažuji, co s naší budoucností. Jestli to vůbec můžeme všichni spolu zvládnout a za jakých podmínek. Kámen úrazu je v tom, že mám zcela odlišnou představu o tom, kde žít, co dělat za práci, jak vychovávat děti, jak trávit čas. Dosud jsem kompromisy dělala já a myslela, že se s tím časem srovnám. Ale s dětmi to vnímám jinak.

Manželovi v žádném případě neupírám svobodu. Ale cítím se dlouhodobě nešťastná a nevidím smysl žití v budoucnosti podlescénáře mého muže. Byla bych ještě více ztrápená. Diskutovali jsme o tom, ale pokud bychom žili tak, jak chci já, byl by nešťastný zase on a kompromis nemůžeme nějak najít, resp. ne s naším rozpočtem.

Dokážete mi prosím poradit, jak se k situaci postavit, pokud má každý z partnerů jinou vizi o společné domácnosti (bydlení, výchova, volný čas, zaměstnání…)? Dá se v takovém vztahu nakonec vydržet, příp. za jakých podmínek? Nebo bychom se s manželem měli již připravovat na to, že společná budoucnost nebude a podniknout k tomu kroky?

 

ODPOVĚĎ:

Dobrý den,

děkuji, že jste se obrátila na naši poradnu. Z Vaší zprávy mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu, především z první části Vaší zprávy, jsem měla pocit, že to přece není špatné, že vztahy založené na přátelství a fungování jako bratr a sestra můžou fungovat, pokud to tak dotyčným dlouhodobě vyhovuje, takže proč to tedy měnit. Ovšem z druhé části zprávy, kde zmiňujete, že máte naprosto odlišné názory na všechny tyto, troufám si říct, životně významné aspekty… z toho jsem zmatená a přemýšlím nad tím, co je to, v čem jste si tak blízko, že fungujete spíše jako bratr a sestra, když se zároveň rozcházíte v mnoha důležitých názorech na život? Chci tím říct, že to na mne působí tak, že ve Vašem vztahu musí či muselo být něco, proč jste si vždy od mala rozuměli a po spoustu let si byli na blízku. Co Vás tedy tak spojovalo? Zkuste se nad tím zamyslet.

Vaše slova na mě působí tak, že Váš muž byl a je ve vztahu dominantnější a mám k tomu takovou fantazii, že vám vztah do teď fungoval tak, že jste se mu více podřizovala a přizpůsobovala v mnoha aspektech, ale očividně na úkor vlastních potřeb. Mluvila jste o tom někdy s manželem i dříve, že chcete nějaké věci dělat jinak, než on? Působí to na mne, jako by na Vás zapomínal, že máte také své potřeby. Nebo možná jen nevěděl, že vy chcete žít jinak, protože jste o tom doposud moc nemluvili. Možná jste na svoje potřeby zapomínala vy sama. Přitom ve zdravém vztahu by neměl ani jeden z partnerů strádat. Mám pocit, jako byste doposud žila jeho život a vynechala samu sebe. Je ale dobré, že nyní, jak píšete, s dětmi, se ve Vás probudila potřeba to řešit. Dokážu si představit, že žít dlouhodobě podle osnov někoho jiného, musí být náročné.

Nedokážu Vám odpovědět na to, zdali to máte spolu vydržet či se rozloučit, toto rozhodnutí přísluší Vám. Stěžejní ovšem je, přijít na to, co vás spojovalo a nyní spojuje, když máte tolik významných věcí, na kterých se vzájemně neshodujete. Upřímně si nedokážu představit funkční partnerský vztah dvou lidí, kteří se vzájemně neshodují ve spoustě aspektech, na kterých je založen jejich společný život. Pravděpodobně by si v takovém vztahu ve výsledku oba partneři nakonec žili (spolu) vlastní a odlišné životy a zároveň by to oba muselo stát velké úsilí, jelikož by se každodenně střetávali s takovým chováním/jednáním partnera, se kterým nedokážou souhlasit. Představa žití v takové situaci na mě působí velmi vysilujícím dojmem.

Zkuste se tedy zamyslet nad zmiňovanými podněty výše a podle toho dále jednat. Každopádně také nevidím smysl v setrvávání ve vztahu za předpokladu, že jeden z partnerů bude žít nešťastně. Pokud byste se nakonec rozhodla pro rozvod, věřím, že pokud Vaše rozhodnutí bude založené na takových důvodech, které shledáváte jako závažné, uděláte správně. Rozvodový proces většinou bývá náročné období, jak pro rozvádějící se manžele, tak pro jejich děti. Je naprosto přirozené, že v takových situacích člověk potřebuje podporu, proto se případně nebojte vyhledat psychologickou pomoc.

Přeji Vám, abyste se rozhodla podle toho, jak to doopravdy cítíte a podle toho jednala. Jedině poté, myslím, můžete být opravdu šťastná. Držím Vám palce.

S pozdravem

Nikola
Poradna Therapia

 

182