Příspěvky

Matka manipuluje mé okolí

Dotaz:

Dobrý den,

bude to rok, co jsem přestala komunikovat se svou matkou. Nikdy jsem s ní neměla dobré vztahy. Celý život brala ohledy jen na lidi kolem sebe a mne nikdy nevěřila a nikdy se mě nezastala. S otcem se rozvedla, když mi bylo 5 let. Už několikrát v mé pubertě jsem se s ní nebavila, ale vždy jsem se s ní usmířila já. Teď mám vlastní rodinu a jsem v pozici, kdy se s ní usmířit už ani nechci.

Byla bych ráda, kdyby na mě a moji rodinu zapomněla, vymazala nás ze života.
Bohužel mě stále obtěžuje přes mé okolí. Pomlouvá mě, lže a bohužel lidé okolo nás tomu věří a volají mi, ať se koukám matce omluvit. Nikdo si nevyslechl moji stranu, co se stalo a vidí mě jako špatnou.

Jediné co, že mi má matka napíše přání k svátku a narozeninám mým dětem, ale ani slovo, že by je chtěla vidět. Nebo že ji tato situace mrzí. Jen všude chodí a pomlouvá. Nevím už, co mám dělat, aby mne nechala být.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za projevenou důvěru a odvahu obrátit se na naši poradnu. Z toho, jak události popisujete, mám neodbytný pocit úzkosti a bezmoci. Máte obavy z toho, že jste se stala obětí manipulátora a potřebujete vědět, jak se vypořádat s pomluvami, pojďme se na všechno tedy společně podívat.

Manipulátoři navenek působí neskutečně pozitivním dojmem. Jsou perfektní kolegové, partneři, přátelé a hlavně rodiče. Všechno ale rozhodně není tak, jak se zdá, všechno jejich chování má nějaký důvod.

Laskavosti přátelům totiž dělají buď na dluh, (protože co kdyby se jim někdy protislužba mohla hodit) nebo proto, že v daném okamžiku potřebují působit dobře. To samé platí i pro jejich děti, ty musí mít skvělý školní prospěch, chodit dobře oblékané a vždycky se usmívat. Ve skutečnosti, ale citově strádají, protože jim rodič nedokáže dát lásku a bezpečí, které potřebují.

Když dítě smysl chování prohlédne a snaží se od manipulativní matky nebo otce odpoutat, nastává buď smlouvání, nebo naopak silná reakce v podobě odmítnutí, které jste vy osobně zažívala v pubertě. V momentě, kdy manipulátor pochopí, že s dítětem už nic nezmůže, začíná peklo ve formě pomluv nebo dokonce stalkingu.

Na konci dotazu se zmiňujete o pocitech viny, které cítíte, protože jste se od matky distancovala. Chci Vám říct, že k nim nemáte důvod a zachovala jste se nejlépe, jak se v dané situaci dalo. Mohu Vás ubezpečit, že cílem Vaší matky bylo, abyste se cítila právě tak, jak se cítíte nyní. S člověkem, jehož základem je manipulativní osobnost se nedá jednat, ve všem bude nějaký háček.

Co se týče pomluv jako takových, nejlepší způsob, jak se jich zbavit je, na ně nereagovat, protože člověk, který pomlouvá, chce získat pozornost, touží po tom, abychom se dozvěděli, že nás pomlouvá.

Až Vám tedy bude znovu někdo říkat, že se máte matce odmluvit, můžete s klidným svědomím říct, že se z její strany jedná o manipulativní jednání a pokud chtějí, mohou si také vyslechnout Vaši verzi, a dál situaci neřešte. Pokud chcete problematice manipulativních rodičů více porozumět doporučuji Vám si přečíst knihu Manipulativní rodiče,  kterou napsala Isabelle Nazare Aga, jejíž recenze vyšla i na našem blogu: https://koucink-psychoterapie.cz/recenze-knihy-manipulativni-rodice-autorka-isabelle-nazare-aga/.

V případě, že bude její chování pokračovat dál, nebojte se obrátit na naši poradnu, poskytujeme konzultace jak v osobní rovině, tak po Skypu. Pokud máte zájem o osobní setkání, ale nejste z okolí Prahy, můžou Vám při hledání odborníka pomoci například stránky sociální kliniky www.socialniklinika.cz. V případě, že Vás ale pomluvy vážně poškozují a máte o nich důkaz, můžete také zvážit podání trestního oznámení za veřejnou pomluvu.

Je mi jasné, že to není jednoduché obzvlášť, když jde o Vaši matku, ale vytrvejte Michaelo, zas bude dobře.

Zdraví Vás

Honza

Poruchy osobnosti

Dotaz:

Dobrý den,
mám veliké podezření, že moje máma trpí poruchou osobnosti.
Už jako malá jsem několikrát postřehla, že její reakce jsou velice odlišné od běžných lidí (náhlá změna nálady, prudká až agresivní reakce na negativní situace; přehnané až přeafektované vyjádření jakékoliv emoce, infantilita, lhaní…). Avšak čím jsem starší, tak tím se objevuje více situací, které mně stále více utvrzují o tom, že něco není v pořádku.

Shodou okolností jsem postupem času potkala lidi, které měli stejné nebo možná ještě horší zkušenosti se svými matkami nebo jinými lidmi v okolí. To mě přimělo pátrat a výsledkem prozatím je, že moje máma možná trpí poruchou osobnosti. Na základě různých článků mi na ni nejvíce sedí histrionská porucha, ale také znaky narcistické a emočně nestabilní poruchy.

Proč si to myslím? Kromě výše uvedených důvodů, kterých jsem si všimla již v dětství, vyšla později napovrch různá “odhalení”.

Úplně zbytečně lže. Avšak těžko říct, jestli těm lžím věří nebo ne. Např.: máma se odjakživa nenáviděla s tchýní, mluvila o ní vždycky ošklivě, ale najednou po letech (a po rozvodu s tátou) začala tvrdit, že jí tchýně pozvala k sobě na čaj a jaký mají parádní vztah. Nedávno jsem se však dozvěděla přímo od tchýně, že to není pravda, že nikdy u ní nebyla. Podobné situace se staly několikrát. Např. když se s tátou hádala (čehož jsme s bratrem byli několikrát svědky, protože jsme byli mámino oblíbené obecenstvo a ochrana zároveň, aby měla jistotu, že táta nebude tak zuřit a rovněž se snažila z táty dělat v našich očích a v očích jiných despotu, což jsem po čase zjistila, že je to z její strany pouhá manipulace a zneužívání situací), tak všem říkala, jak mu “naložila”, ale pravda byla taková, že to bylo úplně obráceně.

Jak jsem již zmínila, tak máma ráda manipuluje lidmi, aby udělali přesně to, co chce. Nás manipulovala proti tátovi. Někdy manipulovala jinými lidmi, aby za ni zaplatili a pokud se tak nestalo, tak se jí to hluboce dotklo. Ale to se nestávalo moc často, protože máma na to šla přes city.
Paradoxem je, že ji samotnou lze lehce zmanipulovat. Tvrdí, že my, její děti jsme u ní na prvním místě, ale realita je taková, že na prvním místě je ona, pak ti tzv. přátele nebo její krátkodobý aktuální rádoby partner, který si s ní hraje a až pak my.
Pokud se cokoliv děje, tak ona vinná rozhodně není a pokud i ano, tak se obhájí tak, aby to v konečném důsledku nebyla její vina.

Má potřebu nadhodnocovat sebe a různé maličkosti, na základě kterých očekává, že jí budeme chválit do nebes. Nebo naopak má potřebu, abychom ji za všechno litovali. Cokoliv se stane, ať už vtipná historka, “tragédie” nebo běžně úplně obyčejný úspěch.

Má neustálou potřebu mluvit, ať už prostřednictvím telefonování nebo povídání. Obecně, když jsme v skupině lidí, tak využívá různé způsoby, jak zaujmout. Ať už se musí ke všemu vyjadřovat, na vše přehnaně reagovat nebo skákat do řeči, aby řekla nějakou “vtipnou hlášku”, kterou je obvykle úplně mimo. Nemluvě o tom, že trpí snad všemi zdravotními nemocemi na světě a několikrát prý skoro umřela (napoprvé se člověk lekne, ale když to slyšíte už několikrát a není nikdo, kdo by to potvrdil, tak už tomu moc nevěříte).

Respekt jí nic moc neříká. Speciálně, když se jedná o lidi, které svým způsobem považuje za méněcenné (jako např. já a bratr, protože jsme její děti). Např. nedávno jsem jí hezky požádala, aby mně ještě neseznamovala se svým novým přítelem, je to moc brzo. O dva dny mi ho dovleče pod ubytovnu a seznámení se nevyhnu. Když jsem jí ptala, proč to udělala, tak to svalila na něj. Podobně to udělala i bratrovi.

Je konfliktní až haštěřivá a má velmi nepřiměřené reakce. S mámou se snažím vídat méně, protože příliš mnoho stráveného času s ní dokáže být vyčerpávající. Dostává mne svým chováním a smýšlením do nepříjemných situací a později vyvolává bezdůvodně hádky. Jsou občas i situace, kdy se nám snaží navodit pocit, že si něco uvědomila a dokonce se i omluví, ale po čase se to zase vrátí všechno k tomu samému.

Kazí vztahy ve svůj prospěch. Lépe řečeno, MNĚ kazí vztahy ve svůj prospěch. Přirozeně byla kdysi moje máma pro mne bohyní. Navzdory tomu, jak se k nám všem dokázala chovat, byla pro mne jako pro dítě vším a úplně jsem si okolnosti až tak neuvědomovala, proto jsem jí až zaslepeně ve všem důvěřovala. Ta tvrdá realita padla až v mých 19-ti, kdy jsem měla prvního přítele, s kterým jsem až dodneška. Obecně odjakživa pomlouvala tátu přede všemi a hlavně nám se snažila kazit náš pohled na něj.

Další vztah, který mi sabotovala, tedy snažila se o to, tak byl ten s mým přítelem, u kterého jsem si postupně uvědomovala, že s mámou nejsme jako “sestry“. Děsně žárlila, že už mně nemá jenom pro sebe. Kdykoliv jsem šla s ním na rande, pořád mi volala kvůli hloupostem. Dělala mi scény a hádala se se mnou až agresivně pro nic za nic. Jednou, když byl přítel u nás, tak měla ten večer potřebu mně před ním pomlouvat a ponižovat.

V choulostivých situacích je velmi hysterická. Je nestálá. Ať už ve vztazích nebo v práci. Pokud není něco z toho podle její představy, tak okamžitě hledá jinde. Přitom ona sama nemá moc čeho nabídnout. A všechny ty práce a partnery si ona sama vybrala. Vždycky tvrdí, jak moc je miluje, i když na ní kašlou a chovají se nehezky, stačí, aby se objevil někdo lepší (tedy s větším kontem na účtu), tak ten první v dané chvíli neexistuje. Samozřejmě má hned potřebu se okamžitě pochlubit celé rodině, kteří už ji dávno neberou vážně.

Když to celé shrnu, tak momentálně mám pocit, že se to obrátilo a že já jsem ta matka a ona to dítě, protože se tak chová a bohužel se cítím bezmocně, protože jí nedokážu nijak pomoct. Je velmi ulhané až rozmazlené dítě, které nikdy neposlouchá a miluje si stěžovat a chlubit + má výkyvy nálady a emocí, je nestabilní a výbušná. Obecně mít takovou matku minimálně na mně zanechalo nějaké stopy, s kterými bojuji doteď. Napříč tomu však mám s ní i hezké chvíle a vzpomínky, na které ráda vzpomínám a jsem za ně vděčná a vím, že se máma snažila a že nás má ráda.

Věřím, že jsem situaci popsala, co nejsrozumitelněji.

Jako stále milující dcera, která se už nechce na mámu zlobit, bych vás poprosila o rady.

Trpí máma nějakou poruchou? Pokud ano, tak kterou? Pokud ano, tak jak ji můžu pomoci? Předem vám velmi děkuji za váš čas a trpělivost a přeji hodně úspěchu.

Odpověď:

Dobrý den,

myslím, že jste situaci popsala velmi podrobně a vidím, jak Vám záleží na tom, abyste se zachovala správně vůči své matce a byla jí schopna pomoci. Uvědomuji si, že celá situace je pro vás extrémně náročná. Bohužel jsem toho názoru, že dokud nebude chtít vaše matka udělat nějakou změnu, nemáte šanci ji efektivně a dlouhodobě pomoci. Naopak by to mohlo snadno podle mého názoru sklouznout do dalšího využívání, citového vydírání a obrácení situace proti Vám, které jste již v minulosti popisovala. Tímto byste ji vlastně i zároveň nepřímo pomáhala se jakýmkoli způsobem stavit do role oběti.

Život v takovém prostředí, které vytvářela vaše matka, bylo, jak sama popisujete, velmi náročné a zanechalo na vás stopy. Proto si myslím, že byste v této situaci měla myslet hlavně na sebe a svůj život, když už jste nyní v situaci, kdy nejste na matce existenčně závislá. V situaci, kterou popisujete, bych vám, proto doporučil, abyste si stanovila vůči vztahu s matkou pevné hranice, které se nebudou překračovat. Měly by být stanoveny takovým způsobem, aby Vás kontakt s matkou neohrožoval, aby co nejméně negativně ovlivňoval Váš život. Mám potřebu říct, že nenesete za svou matku žádnou zodpovědnost. Zodpovědnost nesete pouze za sebe a svůj život.

Uvědomuji si, že přijetí tohoto názoru a stanovení hranic je velmi obtížné a nejedná se tudíž o jednorázovou záležitost nýbrž o dlouhodobou práci. Zároveň přemýšlím, do jaké míry vaše matka přímo i nepřímo zasahuje do vztahu s vaším partnerem, protože i jeho pozice je v takovém vztahu nelehká. Obzvláště, když jste psala, že se vás matka snažila opakovaně rozeštvat. Jak velkou zátěž to přináší vašemu vztahu?

Doporučil bych Vám pokračovat v omezování kontaktu s vaší matkou a co nejvíce se soustředit na sebe. Protože dle vašeho popisu si myslím, že vám mohla ublížit mnohem více, než si možná uvědomujete. Je přirozené, že se chcete o svou matku postarat, ale zároveň si myslím, že je třeba si uvědomit, jakou cenu byste za to zaplatila a jestli byste byla ochotna ji dát. Doporučil bych Vám, abyste vyhledala psychoterapeuta ve vašem okolí, se kterým byste si mohla v bezpečném prostředí tříbit myšlenky a celou situaci dopodrobna probrat. Pokud jste z Prahy, můžete navštívit naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz a vybrat si některého z našich psychoterapeutů. Psychoterapie je dlouhodobý proces, a proto bych Vás chtěl upozornit, že výsledky se nedostavují ihned, ale až po dlouhodobé spolupráci.

Abych odpověděl na vaši otázku, zdali Vaše matka trpí nějakou poruchou osobnosti. Bohužel Vám nemohu pouze na základě vašeho dotazu říct, jestli se o poruchu osobnosti jedná či ne, ale její chování do značné míry poruše osobnosti odpovídá. Tuto skutečnost by měl zhodnotit osobně odborník v ideálním případě psychiatr či klinický psycholog.

Přeji mnoho sil.

Co opravdu potřebuje malé dítě, aby bylo v dospělosti šťastné v partnerském vztahu

Všichni jsme byli děti a všichni jsme měli nějaké rodiče, ať už jsme s nimi žili nebo ne. Děti vyrostou v dospělé a pak zestárnou. To je běžný koloběh života. Kvalita života se však u lidí liší a není to dáno osudem, ale naučenými negativními vzorci chování, které vedou k tomu, že nejsme v životě šťastni. Naučené vzorce chování neznamená jen to, že jsme to „okoukali“od svých rodičů, ale také to, jak nás naši rodiče naučili se chovat sami k sobě, tím jak se oni chovali k nám a také k sobě navzájem. Tyto vzorce se pak nejvíce projeví právě v dalším důležitém životním vztahu a tím je vztah partnerský a také náš rodičovský vztah k vlastním dětem.

Alarmujícím číslem je počet rozvodů s tím, že je potvrzeno a známo, že ne každý nefunkční partnerský vztah se rozvede, mnoho z nefunkčních párů spolu zůstává do konce jejich života. Společnost tedy vypadá na první pohled vztahově fungující, ale kolik párů je skutečně šťastných? Jelikož dostáváme největší emoční a vztahový základ od rodičů, pokládám si otázku, není něco v té výchově a péči od rodičů směrem k dětem špatně? A to i ve funkčních rodinách. I tam, kde si děti přáli, kde se o ně starají. Vzhledem k možnosti pracovat s dospělými klienty, kteří mnohdy vyrostli právě v těchto na první pohled zcela funkčních rodinách, ale nyní nejsou v životě šťastni, mi přišlo zajímavé zachytit zpětně, co se v péči o dítě běžně doporučuje nebo toleruje, ale ve skutečnosti mu to škodí a má to pro něj mnohdy důsledky na celý život, pokud s tím jako dospělý sám nepracuje.

Co je ve skutečnosti pro novorozené a nadále malé dítě od rodiče nejdůležitější? Pocit bezpečí, důvěra,přijetí. Právě tohle dělá základ pro jeho šťastný dospělý život. Aby byly tyto potřeby naplněny, musí rodiče dobře naslouchat potřebám dítěte a dobře zacházet s jeho emocemi. Příroda právě tohle zařídila skvěle, abychom k tomu měli příležitost. Dítě skoro do dvou let, někdy i déle nemluví. Novorozeně se vyjadřuje pouze emocemi a je zcela bezbranné. Máme tak šanci se na něj naladit a svým chováním mu dávat najevo – slyším tě, miluji tě, chci, aby ti bylo dobře, a tak vnímám, co nejlépe tvé potřeby a snažím se, co nejvíce to jde. Takto se pak dítě cítí milováno a v bezpečí a učí se mít důvěru ve své potřeby a ve svého rodiče (později je z toho základ pro důvěru k ostatním lidem, a hlavně k partnerovi). Pokud, je však takové chování od rodiče neprojeví, vytváří se pomalu, ale jistě narušený vzorec vnímání sebe sama a svých potřeb do dospělosti. Dítě si pak jako dospělý vybírá nevhodné partnery a sám trpí nízkým sebevědomím. Zamyslete se sami, jak obrovské množství lidí trpí ve skutečnosti nízkým sebevědomím, aniž by to sami ihned přiznali. Je to ale vidět na jejich životě. Lidé běžně nedokáží být samy nebo dělají práci, která je nebaví, nedokáží mít více peněz, žijí s partnerem, kterého nemilují a další. Tohle patří k problémům běžné populace, tedy lidí, kteří nevzešli jen z nefunkčních rodin, ale z rodin, kde se o ně pečovalo.

 

Jak se tedy pečuje v Čechách o dítě? Jak se plní od mala u dítěte pocity bezpečí, přijetí a důvěry? Jaký zájem rodiče dětem ve skutečnosti projevují?

 

 

Velkým nešvarem je ve výchově strach z rozmazlení dítěte. Tento strach je mnohdy přítomen již na počátku, kdy dítě po narození potřebuje vlastně jen kontakt s matkou a nakojit. Co se mu ale dostane navíc v rámci lásky od rodiče? Navíc dostane vlastní pokoj a vlastní postýlku a také kočárek. Nic proti tomu, všechno z toho má svou funkci, ale je potřeba dát dítěti čas, který hodně rodičů nedává. Dítě potřebuje čas si k věcem dospět a z toho pak vzniká další „nešvar“ –už by mělo umět…ale o to až později.

 

Dítě po narození tedy potřebuje hlavně pocit BEZPEČÍ a DUVĚRY ve svou matku. A to získá právě co největším kontaktem. Kolik rodičů se ale umí skutečně mazlit se svým dítětem? Kolik maminek stojí zoufale u kočárku, když děťátko pláče a místo toho, aby ho vzaly do ruky a utišily, kývají zoufale kočárkem, aby dítě uspaly.

Mezi běžné praktiky také patří dát již od dvou měsíců dítě samotné do postýlky do svého pokoje. Ano existují chůvičky a máma se potřebuje vyspat. Ale, co potřebuje dítě samotné? Není to právě bezpečná přítomnost rodiče? Děti si na to špatně přivykají a někteří rodiče volí metodu, „nechám vybrečet, aby si nezvykl, že tu budu za ním pořád lítat…“. Silným argumentem v této metodě je, že dítě později spí celou noc, takže to vlastně funguje…nefunguje, nespí, protože si jen neřekne…dostalo se mu informace, že jediný prostředek, který má, tedy pláč, mu nepomůže a také informace, potřeby mého rodiče jsou důležitější než mé. Potřeby rodiče jsou také důležité, ale je nutné je citlivě ladit právě s potřebami dítěte.

Někteří rodiče také fixují své dítě místo na sebe, na hračku. Stačí plyšová věc v postýlce k pocitu bezpečí?

Každá z milujících matek chce ze svého dítěte vychovat sebevědomého a zdravého člověka. Co to vlastně znamená? Zdravě sebevědomý člověk se dokáže zdravě prosadit, má své názory, ale zná hranice k sobě i k okolí, má k sobě kladný vztah, dokáže vytvářet hluboké a uspokojivé přátelské i partnerské vztahy. Má vnitřní propojení sám se sebou, dokáže tedy v životě určit, co by ho bavilo, vybere si práci, která ho naplňuje a umí si zároveň život užít a dostatečně odpočívat. Celkově cítí v životě smysl.

 

Upřímně, kdo z nás ale takový obrázek splňuje? A čím to, je, když se většina rodičů považuje za milující a pečující?

 

Už by mělo umět…mnoho matek nevědomě tlačí na sví děti a srovnává je s okolím. Mnohdy to dělají vlastně z lásky k nim. Obávají se, aby „nebyly jejich děti pozadu, aby se jim druzí nesmály a aby byly zdravé. U všech dětských lékařů číhají na matky tabulky a měření, to začínalo vlastně již v těhotenství a u porodu, jaké a má a nemá co být a matky začnou často podléhat strachu, aby jejich dítě bylo v pořádku a zdravé. Následkem toho však ztrácení kontakt právě s jejich dítětem, které má často prostě vlastní tempo. Vytváří to však jen zbytečný stres mezi matkou a dítětem a dítě opět necítí to podstatné, tedy to, že je přijímané a pouze milované. Namísto toho začíná přicházet první hodnocení – „vždyť už si to uměl, co zas děláš?“, „Zuzanka už chodí dávno na nočník a ty pořád nic“ apod.Dítě potřebuje různě dlouhou dobu na to, aby se naladilo na svou maminku a na své rodiče. Máma nemusí nic moc učit, ani peskovat na základě svého strachu. Má být jen pozorovatel a obdivovatel svého dítěte, jak je skvělé. Ve věku cca dvou let se dítě učí přirozeně vše samo a svým vlastním tempem. Místo toho ale někdy maminky, aniž by to tušily, dávají první základy pocitu, nejsi dost dobré.

 

Základem je tedy dávat dítěti pocit bezpečí, respektovat ho, přijímat ho, milovat ho a umět s ním mít fyzický kontakt. Právě to, je ale pro většinu rodičů těžké nebo alespoň část toho, protože je to doma nikdo nenaučil.

Co vlastně znamená v Čechách pečující matka. Téměř vždy máma, která dělá svačiny, uvaří, napeče, dobře oblékne, zaplatí, vybere „koníčky“, kam dítě poctivě vodí, ve starším věku poskytne peníze i ubytování, aby dítě vystudovalo, často vybere za dítě vhodné studium, aby se mu „dobře žilo“ a další. Méně často už ale dítěti otevřeně maminka projevuje blízkost, pohladí, pomazlí, řekne, že ho má rádo.

 

V dalším článku se zaměřím právě na to, jak mohou rodiče nezdravě ovlivnit život dítěte tím, že nerespektují jeho potřeby a myšlení. Vybírají za něj školu a zájmy, aniž by vnímali, co dítě opravdu chce a co si přeje a co ho baví. I to je často považováno za projev lásky a zájmu. Takový rodič se snaží vybrat dítěti takovou školu a zájmy, aby se „měl v životě dobře“, aby měl peníze, vždy se uplatnil apod. Dítě se ale tímto způsobem často mine se svými skutečnými schopnostmi a zájmy a není pak v práci a ve škole spokojené.

 

Tereza Zahrádková

 

 

Syn má agresivní stavy

Dotaz:

Dobrý den, syn (7 let) půjde v září do školy. Je hodně hravý a ještě takový ,,hloupoučký”, co se týče komunikace mezi vrstevníky. Rád tvoří, staví a vyrábí. Dá se říct, že je klidný, ale s vrstevníky je divoký a hlasitý při komunikaci. A co se nám stupňuje, je vztek, který chytne, když mu něco zakážeme či nedovolíme nebo když chci, aby se učil logopedii, která mu teď moc nejde. Chytne psycho-hysterický záchvat, který se nijak nedá zastavit. Má chuť něco rozbít. Povídá „Já chci jinou rodinu. Rozbiju telefon televizi. Budu se bouchat, dokud mi to nedovolíš.“

Chvíli se držím a pak na sebe křičíme oba. Vždy si říkám, jak to zvládnu, ale pokaždé vyhořím a začnu mu říkat, že se chová jako blázen. Uletí i neslušná slova z mé strany, nezvládám to.

Bojím se, co z něj vyroste. Jinak je hodný, když je v klidu, ale občas je to opravdu peklo. Už nevím, jak dál. Má sestru, která to vše sleduje a bojím se, že bude stejná. Nejvíc mě štve, když řeknu, že dnes nepůjde ven, protože hodně zlobí a on hned všechno zveličuje. Že už nikdy nepůjde ven…a dokáže to opakovat ty slova i několikrát za sebou jako mlýnek. Přemýšlím a chci to změnit, aby to bylo dobré pro nás oba. Dnes mě jeho záchvat vyloženě rozbrečel. Když mě naštve, jsem na něj opravdu zlá a pak mě to mrzí.

 

Odpověď:

Dobrý den,

nejdříve bych Vám chtěla poděkovat za projevenou důvěru. Chápu, že to pro Vás musí být velmi náročné a těžké. Vztek a hněv patří s radostí, překvapením, strachem a smutkem mezi základní přirozené emoce, které k běžnému životu patří. Zásadní je u nich míra a četnost výskytu. Vztek sám o sobě je odpověď na nějakou frustraci, stres, úzkost, překážku, která mu brání v naplnění cíle. U dětí to pak může být i touha po pozornosti, testování hranic rodičů/autorit, vymezování si svých hranic a projev únavy/přetížení. Určité období vzdoru je normální, i když u každého dítěte může trvat různě dlouho a nabývat různých intenzit.

Důležité u vzteku je rozlišit, kdy se opravdu jedná o záchvat hněvu, který dítě nemůže kontrolovat a je tím pohlceno (může po něm přicházet i velká lítost) a kdy se jedná o manipulaci, kterou si na sebe dítě poutá pozornost. Reakce na hněv dětí jsou různé a měly by se odvíjet od situace a naladění dítěte i Vašeho.

Někdy je dobré nechat dítě vyvztekat, ignorovat záchvat a zasáhnout v případě, že začne projevovat agresi. To se doporučuje rodičům, kterým hrozí, že se vztekem dítěte nechají strhnout. Důležité je dítě po samotném záchvatu utišit, aby vědělo, že i přes takový projev negativní emoce je stále přijímáno a milováno. Zároveň je to prostor, kdy se může s dítětem probrat jeho chování, co se nám na něm nelíbilo a případně potvrdit, že stále trváte na svém. Někdy se může spíše osvědčit chápavý přístup, kdy se snažíte pojmenovat emoci, která se v dítěti odehrává. „Chápu, že jsi naštvaný, protože…“. V tomto případě je důležité pojmenovat, ale nehodnotit. Snažit se přijít na příčinu vzteku a tu po samotném záchvatu zkusit probrat. Vžít se do pocitů dítěte. K předcházení vzteku se dá použít například metoda pozitivního posílení, kdy více věnujete pozornost kladnému chování a to oceňujete, čímž se občas dá takovému hněvu předejít.

Někdy se stává, že rodiče aplikují na dítě více technik během jednoho vzteklého záchvatu, to však může u dítěte vyvolat ještě větší zmatení a nepochopení situace. To se právě často děje v případě, že si rodič dá za cíl dítě uklidnit a pak cítí, že selhává, takže změní strategii. Je dobré si neklást cíl „uklidnit dítě“, ale spíše „společně to zvládnout“. Snížit nárok i na sebe.

Přemýšlím ještě nad Vašimi pocity, které ve Vás synovo chování vyvolává. Často se všude zabývají tím, jak pomoci dítěti vyrovnat se s jeho negativními pocity. Přes to se pak nedostává příliš pozornosti rodičům, kteří se musí zorientovat v pocitech dětí, a ještě ustát ty své. Rodiče pak mohou pociťovat, až pocity selhání nebo jak zmiňujete vyhoření, že situaci neustáli lépe. Mohou se obviňovat za svoje reakce při vypjaté situaci. Zkuste si nevyčítat, když Vám občas ujedou nervy. Někdy se stane, že jsme sami unavení a ve stresu, takže se nám s tou situací hůře vyrovnává. Zkuste věnovat pozornost i svým potřebám a pocitům. Buďte trpělivá k dětem, ale i k sobě, protože děti se učí reagovat skrze nás. Myslete na to, že vztek není projevem nevychovaného dítěte, je to prostě vývojové stádium, které musíte společně zvládnout.

Bohužel, Vám takhle přes e-mail nejsem schopna více pomoci. V případě, že byste vnímala, že se situace nelepší ani po nástupu do školy, tak by bylo dobré vyhledat odborníka ke konzultaci. Kdybyste Vy pociťovala, že toho je na Vás moc, tak se také neváhejte obrátit na odborníka nebo případně na rodičovskou podpůrnou skupinu, kde byste i vy získala prostor k hlubšímu sdílení a pochopení.

Závěrem bych Vám chtěla popřát hodně sil a trpělivost,

Bára

 

Kniha Zneužití-Heinz-Peter ROHR( 2.část recenze-emocionální zneužití)

V poslední části knihy Zneužití se autor zaměřuje na emocionální zneužívání. Co to vlastně znamená? Jde o upřednostňování potřeb rodiče či obou rodičů s tím, že potřeby dítěte jsou buď zcela potlačeny nebo do velké míry nevnímány. Tímto způsobem se u dítěte vyvíjí závislostní vztahy k rodičům a dítě si tvoří identitu oběti. Dítě se naučí, že musí stále zohledňovat jen potřeby rodičů a nikoli své vlastní. Důsledkem toho mají pak tyto děti v dospělosti psychosomatické potíže a trpí vztahovými či jinými závislostmi.

Formy emocionálního zneužívání mohou být různé. Mezi nejčastější patří:

 

Péče o nemocného rodiče, kdy u dítěte není žádný nebo minimální prostor na sebe sama. Musí být stále ten potřebný, hodný a pečující o nemocného rodiče. Dítě v takové rodině získává hodnotu ne skrze sebe, ale právě skrze péči o druhého. Začne často samo zanedbávat své potřeby a stává se z něj dospělý, protože trpí vnitřně pocitem, že bez toho nezíská lásku rodiče. To má rozsáhlé důsledky do života, kdy žije život druhých lidí, často pečuje o druhé příliš a zanedbává zcela své duševní či fyzické zdraví. Může mít vnitřní strach – bez péče o druhé nemám hodnotu a lidé mě nebudou mít rádi, budu sobecký/á. Nedokáží projevovat ani cítit vztek a často je doprovází pocit viny, že neudělali dost pro druhé. Tito lidé si často vybírají partnera, který je pět využívá jako rodič. Cítí se s ním nemilovaní, ale potřební.

 

Dítě jako partnerská náhražka. Všude, kde je disharmonie mezi partnery hrozí, že jeden z rodičů bude svou emocionální díru vyplňovat dítětem. Následkem toho nedokáže dítě v životě zdravě „pouštět“ a osamostatňovat a u dítěte tak vytváří vzorec závislosti a jiných obtíží. Dítě v takové rodině má být k dispozici rodiči, naplňovat jeho potřebu kontaktu, je rodičem silně manipulováno. Rodič autoritativně znemožňuje, aby šlo dítě směrem svých zájmů a přitom dítěti říká, že to dělá všechno kvůli němu a pro něj.To  dítěti vytváří vnitřní emocionální zmatek.Přehnanou úzkost a starostlivost vydává rodič za péči, ale ve skutečnosti to má za cíl pouze udržet dítě přizpůsobivé a závislé. Dítě  v také v rodině přestává věřit svým pocitům a vnímání a to pokračuje i v dospělosti. Rodič vnukne dítěti pocit, beze mě to nezvládneš, pořebuješ mě!Dítě si tak nevěří v samostatnosti a ve své schopnosti. Mnohdy má toto emocionální zneužívání takové důsledky, že si toto dítě v dospělosti není schopno udělat jakýkoli prostor pro partnera  a zůstává nesamostatné v původní rodině, mnohdy i existenčně závislé na svém rodiči, který mu to ještě vyčítá!Jiná forma důsledků tohoto zneužívání je právě naopak útěk do partnerského vztahu, aby se zbavil majetnických rodičů.V takovém partnerství se ale často opakuje stejný vzorec závislosti a nesamostatnosti.Často se pak tyto partnerské vztahy hroutí a „dítě“ se tak vrací zpět k matce, která triumfálně prohlásí-já ti to říkala!

 

Dítě, které má plnit nenaplněné sny rodičů – mnoho rodičů nedosáhlo na své zájmy z důvodů finančních,kvůli nedostatku vzdělání či kvůli nedostatečným schopnostem a dovednostem. Dítě se tak stává nástrojem, jak dosáhnout úspěchu a pocitu vlastní hodnoty. Na potřeby a pocity dítěte se však v takovém případě nebere ohled.Významně nemilosrdné bývají rekace rodičů, pokud se takovému dítěti nepodaří dosáhnout cíle.Často ho zcela zavrhnou.Takový rodič má postoj – všechno dělám pro tebe a všechno vím lépe než ty. Pokud se ti to nedaří, je to jen tvoje vina, protože jsi líný a neschopný.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

Knihu můžete zakoupit na stránkách Portálu:https://obchod.portal.cz/psychologie/zneuziti/ 

 

 

 

Po porodu trpím depresemi

Dotaz:

Dobrý den,

je mi 23 let a od porodu trpím depresemi. Myslím, že je to způsobeno tím, že moje dcera se narodila nemocná a musely jsme být měsíc v nemocnici. Myslela jsem si, že mě to přejde jako vždy. Už jako malá sem trpěla depresí (řezala jsem se), ale vždy mě to přešlo. Teď je to však jiné. Už je to půl roku od porodu a já celou dobu trpím depresí s úzkostlivými stavy, přežíráním a nočními můrami. Pořád si říkám, že žiji pro dceru, ale to nestačí. Jsem unavená a vyčerpaná. Hledám smysl života co by mě naplňovalo, ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že jsem zbytečná a že mě už nic dobrého nečeká. Začala jsem být i agresivní na okolí a já nechci, aby si mě dcera pamatovala jako bezcitnou mrchu. Na ní jsem vždy hodná, ale na ostatní ne. Rozbrečí mě i reklama v televizi. Nechci se zabít a nepoškozuji se, ale někdy ten nápad tam je a já se bojím, že to jednou udělám. Nemám čas si zajít k psychologovi, protože je to pro mě drahé a pojišťovna mi nepomůže a hlavně nemám ani hlídání pro dceru. Ale ráda bych byla zas ta veselá ženská plná života. Mohli byste mi poradit jak na to? Zkoušela jsem se uvolnit ..jóga, hudba, víc hraní si s dcerou, ale je to pořád ve mě. 

Odpověď:

Dobrý den, děkuji za důvěru, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Je mi velmi líto, že se vaše dcera narodila nemocná. Muselo to pro vás být velmi náročné období a pevně doufám, že se zdraví vašeho dítěte již zlepšilo. Skutečně se může jednat o možnou příčinu vašich aktuálních obtíží.

Potíže a pocity, o kterých se zmiňujete, může po porodu zažívat velké množství žen, zejména pokud se vyskytly nějaké komplikace. Obvykle po určité době vymizí a není tak ani potřeba podpora odborníka. Sama však píšete, že vaše depresivní a úzkostné stavy trvají již půl roku a proto bych vás ráda povzbudila ve vyhledání podpory odborníka. Musí pro vás být velmi vyčerpávající vyrovnávat se s těmito bolestnými pocity a zároveň se věnovat dceři. Léčba a podpora odborníka by vám mohly velmi ulevit a pomoci vám k radostnějšímu prožívání života. Depresivní a úzkostné stavy mohou výrazně snížit kvalitu života a většinou se nejedná o něco, co by zmizelo samo od sebe. 

Mohlo by pro vás být užitečné svěřit se svým trápením někomu ve vašem okolí. Rozumím, že vás péče o dceru plně zaměstnává, nezapomínejte však na sebe a na své zdraví. Sdílet své trápení je pro mnoho lidí velmi léčivým prostředkem, pokud tedy máte kolem sebe někoho, komu důvěřujete, pokuste se sdílet alespoň část toho, jak se cítíte. Může to být naprosto kdokoli, kamarádka či někdo z rodiny. Potýkání se se všemi těmi pocity bez jakékoli podpory může být velmi stresující.

Naprosto chápu, že při veškeré péči o vaši dceru máte dojem, že vám na návštěvu psychologa již nezbývá čas. Naše poradna nabízí i Skype konzultace, možná by to vašim časovým možnostem mohlo vyhovovat lépe. Co se týče finanční stránky: péče o psychické zdraví spadá v některých případech do služeb hrazených pojišťovnou. Na stránkách vaší pojišťovny by měl být k dispozici seznam psychologů a psychoterapeutů ve vašem okolí, jejichž služby hradí pojišťovna. Dále se můžete zkusit obrátit na služby Sociální kliniky, která nabízí krátkodobou terapeutickou podporu, kterou si klient hradí sám dle svých finančních možností na základě dohody s terapeutem.

Určitě je skvělé, že se věnujete koníčkům, jako je jóga nebo hudba. Obojí může mít na váš psychický stav blahodárné účinky. Moc ráda bych vás podpořila v tom, abyste se těmto činnostem věnovala i nadále: byť to tak třeba hned nevypadá, pokud se budete např. józe věnovat dlouhodobě, může vám velmi pomoci.

Lucie

Moje matka je psychopat – 2.díl seriálu Psychopat v rodině

Tímto článkem volně navazuji na předchozí článek Můj rodič psychopat: https://koucink-psychoterapie.cz/muj-rodic-psychopat-aneb-nasledky-vychovy-psychopatem-v-dospelosti/, kde jsem se věnovala důsledkům výchovy rodičem s diagnózou porucha osobnosti. Zaměřovala jsem se na důsledky takové výchovy v dospělosti, s čím se dospělý potýká.

Nyní bych se ráda věnovala tomu, jak matka s takovou diagnózou působí od narození na své dítě a v jeho raném věku. Věnuji se zde dětem,  které se narodí zcela zdravé, ale od počátku svého bytí se potýkají s tvrdou, nezdravou a devastující výchovou a nevztahovostí od své matky.

 

Dítě se rodí s přirozeným vztahem, ke své matce. Od počátku v ní hledá bezpečí a cítí k ní bezmeznou lásku. Matka znamená pro dítě celý svět a teprve postupně si hledá vztah i k dalším blízkým osobám. Dítě se rodí zcela bezmocné a jediným nástrojem, jak se o sebe postarat jsou jeho projevy emocí – libost či nelibost a projevy fyzických potřeb. Nemá tedy žádnou moc nad svým životem a je proto důležité narodí-li se matce, která se přirozeně ladí na jeho potřeby, poslouchá je, vztahuje se k němu s láskou a pečuje o dítě tak, aby se cítilo v bezpečí. Bezpečí je základní věc, kterou je potřeba dítěti v tomto věku zajistit. Jak ale vypadá vztah matky k dítěti, která dítěti nejen bezpečí tvořit neumí, ale ani nechce a každý její krok je pro dítě devastující?

 

Necitlivost a minimální péče matky s poruchou osobnosti k dítěti od narození a v raném věku

 

Matka psychopat (s poruchou osobnosti) považuje dítě již od narození za zbytečnou zátěž. Není nezajímavé, že takto narušené matky často mívají dětí více, a naopak matky zodpovědné a zdravé často zůstanou u jednoho. Narušená matka má děti buď z nezodpovědného chování nebo proto, aby nevypadala „divně“ ve společnosti či z jiných nepravých důvodů. Děti jí ale nezajímají a otravují.

Čerstvě narozené dítě této matky již od počátku hodně strádá. Jak v péči, tak ve vztahu s matkou. Matka k dítěti vysílá pocity, že na obtíž, přebytečné, k ničemu, otravné a neužitečné. Dítě tedy nejenže nedostane nazpět pocit lásky, ale naopak pocit, že by zde nemělo ani být. Takový pocit si dítě nese často celým životem, pokud se nerozhodne docházet na terapii nebo řešit své potíže jinak.

 

Matka o své dítě pečuje jen tak, aby přežilo. Cokoli navíc považuje za zbytečný nadstandart, který by jí zbytečně ubral energii. Tento vzorec si dítě přetáhne do dospělosti, a to má za následek, že nezná zdravé hranice svých potřeb. V dospělosti se pak zanedbává či nevědomě vytváří situace, které ho ohrožují na životě – alkohol, drogy, extrémní sporty apod. Matka není ke svému dítěti nijak empatická ani citlivá, přestože může dobře chápat, co její dítě potřebuje. Může mít pocit, že dítě ani nic necítí, protože tomu ještě racionálně nerozumí. Dítě tak vystavuje opakovaně silně nekomfortním situacím – nechává ho v zimě, nedostatečně přebalené, najedené pouze nevhodnými potravinami(rohlíky, křupky apod.-nic co by ji zabralo čas a co by ji obtěžovalo),v horku či ho krmí necitlivým a hrubým způsobem. Nic však nedělá tak zřejmým způsobem, aby to ihned zaujalo okolí dítěte.

Veškerá péče o dítě ji obtěžuje a má pocit, že přichází o svou vlastní svobodu a podle toho se k dítěti vztahuje. Nechává ho samotné, nedbá na jeho strachy a veškerou péči nad limit přežití považuje za rozmazlování, razí heslo – je ti to nepříjemné, tak dostaneš ještě navíc, aby sis zvyklo, jaký je život. Dítě si do života odnáší pocit, že není na světě žádné bezpečí a jako dospělý se buď nechrání vůbec nebo naopak přespříliš úzkostně. Dítě matka vychovává způsobem, že to přeci musí vydržet a nereaguje na jeho potřeby a projevy lítosti. Tyto přirozené projevy dítěte považuje za zbytečné kňourání a projevy rozmazlenosti.

Dítě pro matku získává minimální hodnotu až tím, kdy může být užitečné. Dítěti se v dospělosti může zapsat vzorec chování, musím být užitečný či nápomocný, abych měl hodnotu. Jelikož je matka silně sobecká a zaměřuje se na své potřeby, využívá dítě zcela ke svému užitku. Dítě extrémně brzy osamostatňuje nebo odkládá jiným lidem do péče (staršímu dítěti, babičce apod.). Je tedy celkem pravidlo, že se starší sourozenec takové matky stará o její mladší dítě a obstarává všechno ohledně domácnosti i dítěte. Dítě matky s poruchou osobnosti tedy téměř nezažije dětství a je rovnou vhozeno do role dospělého, to může mít za následek, že se bude v dospělosti cítit být vnitřně dítětem a nebude se umět dospěle vyrovnávat se svým životem.

 

Dítě časem vycítí, že není bezpečné projevovat své potřeby, přání či emoce a stahuje se. Snaží se být neviditelné a později i užitečné. Snaží se nepřekážet a přestává se zcela ladit na své potřeby a ladí se na nálady své matky, aby vycítilo, kdy má alespoň malou šanci něco získat. Nálady matky jsou však nestabilní, a proto často cítí dítě frustraci, protože málokdy dosáhne svých přání. Matka s poruchou osobnosti někdy dítěti něco slíbí, ale téměř nikdy to nesplní a splní-li to, dítěti to zpětně vyčítá nebo za to očekává „revange“. Často se také stane, že vyplní dítěti přání přesně opačně, než-li si přálo, jde tedy vyloženě proti jeho potřebám. Dítě se pak následkem toho naučí raději zcela vzdát svých potřeb.

 

Samozřejmostí života s matkou s poruchou osobnosti je asociální život. Matka doma nechce žádné návštěvy dítěte nebo je jiným způsobem nepodporuje. Nedoprovází své dítě na žádné kroužky, často je ani nedovolí nebo jinak zhatí. Nechce do toho vkládat svou energii a považuje to za přebytečné, protože jí potřeby jejího dítěte nezají. O dítě se nezajímá a nepomáhá mu tak tvořit žádný sociální život ani náplň v životě. Stejně tak se školou dítěti nepomáhá a dítě má štěstí, pokud je natolik inteligentní, že pomoc nepotřebuje. Už to, že dítě porodila považuje za dost na to, aby ji dítě bylo celý život vděčné. To pak v dospělém životě opakovaně selhává a připadá si k ničemu. Své neúspěchy si však nespojuje se svou matkou, protože ta celý život zdůrazňuje, jak se dobře stará a dítě je natolik k ničemu, že všechno zkazí.

 

Mezi další rysy matky s poruchou osobnosti patří zejména manipulace, ponižování, kritika, lhaní, vyčítání, asociální chování a další, které se směrem k dítěti projevuje zejména v pozdějším věku. Matka s takovým chováním může a nemusí mít poruchu osobnosti. V každém případě i kdyby nesplňovala ostatní rysy této diagnózy, jedná se o matku vysoce necitlivou, která zanedbává či týrá své dítě. I takový případ je tedy závažný pro vývoj dítěte v dospělosti,

 

Důležitým faktem je to, že chování matky s poruchou osobnosti je nezměnitelné nebo jen minimálně změnitelné, jelikož je zasažena poruchou celá její osobnost a ona sama se tak vidí v pořádku. Dítěti tedy nepomůže, když by se pokusilo své matce vysvětlit své pocity, ba naopak si tím uškodí, protože tato matka bere vše jako útok na sebe a slabosti a odhalení dítěte spíše využije ke svému prospěchu. Matka se vždy uvidí jako oběť a dítě se vždy cítí jako viník a podle toho se k matce i k sobě také chová. Dítě není schopné dlouho nahlédnout, že prostředí v rodině není zdravé. Navíc matka se dítě snaží dlouhodobě vytrhávat ze zdravých vztahů (přátelských či rodinných), aby bylo izolováno. Paradoxem je, že právě nefunkční rodiny často zdůrazňují důležitost rodiny. Pokud dítě třeba navštěvuje skrze kamaráda jinou rodinu, tato se ohání, že jí berou dítě.

Dítě s matkou s poruchou osobnosti nejčastěji žije buď v rodině bez otce, s otcem submisivním, se stejně narušeným otcem či jinak nefunkčním otcem (alkoholik, narkoman apod.).

 

Pokud se dospělému, který byl vychováván takovými rodiči nedostane pomoc, žije celý život s vnitřním pocitem nehodnoty – jsem bezcenný – a to má vliv na celý jeho život.

 

Na starší věk dítěte a životem s matkou s poruchou osobnosti se zaměřím v dalším článku.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

Nevědomé příčiny neplodnosti: recenze knihy Desjardins-Simon, Joëlle; Debras, Sylvie

Kniha oslovuje téměř neoslovené téma ve společnosti, že nevědomí může mít ve skutečnosti největší vliv na problematiku neplodnosti. Co je vlastně nevědomí? Je to ta část naší mysli, které si nejsme vědomi. Jsou zde myšlenky a emoce, které jsme za život vytěsnily, potlačily a to z různých důvodů.
Pokud se v životě potýkáme s nějakým psychickým blokem, bývá v protikladu právě vědomí s naším nevědomím. Příkladem může být, že si přejeme mít partnera (naše vědomé přání),ale nevědomé příčiny daří se nám s nikým vztah navázat, což nás trápí. Jako bychom si tedy partnera přáli, ale přitom neuvědoměle působíme tak, že možné zájemce odrazujeme nebo si přitahujeme nevědomě jen ty partnery, o které nestojíme. V takovém případě se v našem nevědomí může skrývat strach či odpor ke vztahu, přestože si ho ve vědomí moc přejeme a velmi nás trápí, že vztah nemáme. Nevědomí však vždy zvítězí, protože tvoří větší část naší psychiky a nezbývá než problém vyřešit v terapii a dostat ho do vědomí.

Právě toto téma, kdy má nevědomí vliv na naši psychiku oslovuje skvělým způsobem i autorka knihy a zaměřuje se právě na neplodnost.
Kniha popisuje zajímavý paradox, kdy se páry uchylují k umělému oplodnění a velmi si dítě přejí, ale ani přirozeně ani skrze umělé oplodnění se jim nedaří otěhotnět právě proto, že se v jejich nevědomí skrývá protichůdné „přání“, tedy dítě nemít. Autorka a psycholožka s takovými páry na klinice pracuje a otevírá jim pro ně absolutně nové téma a to je uvědomění, že část jejich psychiky si dítě nepřeje a proto ho nemají. To zní párům na začátku sezení neuvěřitelně, protože často prošli kvůli otěhotnění léty nepříjemností s procesem umělého oplodnění. A vydali i nemalé peníze, aby se jim podařilo otěhotnět.

Jedním z největších překvapení v knize je právě to, že psycholožka pracuje vždy s oběma v páru. I to přikládá vlivu nevědomí, kdy se v životě nevědomě přitáhli partneři, kteří mají oba bloky vůči dítěti, aniž o tom vědí. Ne vždy se to však musí ukázat fyzicky na obou partnerech. Například někdy má jen muž problém, že nemá dostatek kvalitních spermií a žena se zdá fyzicky v pořádku, ale nevědomí pracuje u obou z nich.

Další důležitá myšlenka knihy je, jak se v nevědomí vytvoří blok vůči dítěti. Shrneme li to, myšlenka zní, je li ve v prostoru vaší mysli zabráno místo pro dítě kýmkoli či čímkoli jiným, může se stát, že dítě nepřijde, protože pro něj není ve vašem životě místo. Nic z toho, co autorka píše neplatí obecně pro každého, každý si svou životní historii zpracovává jinak a je jinak odolný.

Autorka tak otevírá důležitou a pro mnohé z široké veřejnosti zcela novou informaci o tom, jak moc má naše nevědomí vliv na náš život. ..a to nejenom v tématu neplodnosti. Autorka a psycholožka zcela jasně poukazuje na to, že pokud páry, které usilují o dítě nepřijmou témata z jejich nevědomí, která jim ve skutečnosti brání otěhotnět, nemusí být jejich snaha otěhotnět vyslyšena.
Navíc, ve chvíli, kdy mají páry v nevědomí strachy otěhotnět a pracují s informací, že po dítěti touží a nejde jim otěhotnět, jdou po slepé stopě, která nikam nevede. Ve skutečnosti musí najít odvahu pracovat s informací, proč vlastně dítě nechci nebo se ho bojím mít. Právě to může vést k úspěšnému otěhotnění.

Poradna Therapia

Knihu můžete zakoupit na:https://obchod.portal.cz/psychologie/nevedome-priciny-neplodnosti/

Máme s manželem malé děti – na všechno jsem sama

Dotaz:

Dobrý den,

prosím o radu. S manželem jsme pouze 3 roky a mám pocit, že nás chce opustit, rozvést se. Máme spolu malé děti (3roky a 1,5roku). Vždy když nastane nějaký problém nebo konflikt, tak místo abychom si sedli a popovídali si o tom, tak uteče. Vezme si pár věcí, auto a odjede. Nevím, kde je, nebere mi telefon, neodpovídá na SMS a celé to trvá už týden. Vždy musí být po jeho, má pravdu a všude byl. Má potřebu se předvádět, byť viděn. Před ostatními vypadá jako ten nejlepší manžel a tatínek na světě. Ale doma to vypadá naprosto obráceně. Já jsem doma a to znamená úklid, vaření a děti jsou pouze a jenom moje věc. On si dělá pouze, co on chce nebo uzná za vhodné. Pomáhá mi čím dál tím méně. A proč by taky měl, když on chodí do práce, vydělává peníze a já jsem pouze doma. Našel si i víkendové brigády. Když jsem mu je za čas vytkla, že má taky rodinu a vůbec se o ni nezajímá, tak mi odpověděl, že se nezajímám já o něho a ten, kdo si může maximálně stěžovat je on. Akorát mi po 4 dnech přišla SMS, že si o víkendu přijede pro děti a ať se nesnažím, že to nemá cenu. Mám strašný strach, že to udělá a já to nezvládnu. Každý den pláču a strašně to bolí. Moc mi chybí.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji vám za důvěru. Mrzí mě, že se v manželství setkáváte s takovými problémy. Bohužel vím o vaší situaci málo informací, proto můj pohled na věc může být velmi omezený. Rozumím však, že cítíte na manžela veliký vztek, protože nedokáže ocenit to, co pro rodinu děláte, nezapojuje se do společného chodu domácnosti, a navíc odmítá o problémech komunikovat, což pro vás musí být velmi frustrující. Ale také chápu, že nechcete, aby váš vztah skončil a že vás taková představa ohromně bolí.

Máte spolu dvě děti, které jsou ve věku, kdy vyžadují plnou péči a pozornost. A ačkoliv je příchod dětí do rodiny nádhernou událostí, pro vztah můžou děti představovat velkou zatěžkávací zkoušku. Problémy, které u vás vyvstávají, se v partnerství objevují často, přestože je každý člověk i vztah jiný a nelze je úplně zobecňovat.

V mnoha rodinách se žena stará o celou domácnost a děti. Když přijde manžel domů, tak už je vyčerpaná, má pocit, že je na všechno sama a už vůbec nemá energii se muži ještě věnovat. Muž je naopak dotčen, že ho žena nechápe a stále mu něco vyčítá, vždyť přeci zajišťuje celou rodinu, musí kvůli tomu trávit celé dny v práci, nikdo ho za to neocení. Může mít pocit, že se žena věnuje mnohem více dětem než jemu. Je vám tento scénář povědomý?

Pokud ano, je důležité si na něm připomenout, že v partnerském vztahu nikdy nejde o věc jednoho, vždy se na ní podílí oba. Je škoda, že partner o svých pocitech komunikovat moc nedokáže a spíše volí vyhýbavé strategie. Z jeho chování však lze usoudit, že mu něco chybí. Pokud se vám podaří porozumět tomu, co to je a snažit se mu to dát, možná lépe dokáže porozumět i vašim potřebám. Ovšem nezapomínejte na to, že láska nemůže být jednostranná, a pokud oba chtějí budovat zdravý vztah, tak se musí naučit dělat kompromisy. Jestli váš manžel i po tom, co k němu začnete přistupovat jinak, nezmění nic na svém chování, tak pro takový vztah není zralý a vy byste se s ním trápila dál.

Z toho, co popisujete, na mě působí, že potřebuje pozornost a ocenění. Chce se cítit jako opravdový muž a touží po zájmu a obdivu. Zkuste ho více chválit za to, co pro vás dělá. Důležité je pozitivně ho motivovat, pochválit ho třeba i za maličkosti. Když od něj něco budete potřebovat, můžete do své prosby rovnou nějak šikovně zakomponovat kompliment, aby pro vás začal dělat věci rád. 

Také si na sebe pravidelně vyhraďte nějaký čas, kdy se budete věnovat pouze jeden druhému. Naslouchejte mu, zeptejte se ho, co by si od vás přál. Dejte mu najevo svůj zájem o to, co dělá, jak se má. Můžete zkusit na nějaký čas změnit svůj přístup a styl komunikace, vím, že to nemusí být jednoduché, pokud je ve vás tolik emocí, ale zkuste na pár týdnů myslet více na to, čeho si na něm vážíte.  Určitě bych vám také doporučila párovou terapii. Terapeut může být skvělým prostředníkem při řešení vztahových krizí.

Budu vám moc držet palce, ať vše dopadne, jak si přejete. Nebojte, určitě to zvládnete. Kdybyste cítila, že potřebujete podat pomocnou ruku a navést nějakým směrem, určitě se můžete obrátit na naši poradnu (děláme i konzultace po Skypu). Oběma také doporučuji milou knížku „Pět jazyků lásky“, která vám může pomoct přiblížit potřeby toho druhého.

Mějte se krásně,

Klára

Můj 10ti letý syn se ve škole pomočuje

Dotaz:

Dobrý den. Proslila bych o radu, mám 10letého syna. Chodí do třetí třídy a nevi, kdy ma jít na záchod. Věčně je pocurany nebo pokakany, uz nevím co, s nim.Nepomuzou zákazy i jsem mu říkala, ze se mu budou smát kamarádi prostě nic nezabírá. Pripadne mi, ze nemá čas jít na ten záchod, ze mu mezí tím neco uteče, mezitím, co bude pryč. Můžete mi prosím nějak poradit, co sním dělat . Moc děkuji

Dobrý den,

Děkuji za důvěru, s níž se na naši poradnu obracíte. Je mi líto, čím si vy i váš syn procházíte. Chápu, že vás takový problém trápí a už si nevíte rady. Mám bohužel o vaší rodinné situaci málo informací, abych mohla posoudit, kde by mohla být příčina problému a co je potřeba zlepšit. Má odpověď by byla velmi obecná, proto vám určitě doporučuji obrátit se na dětského psychologa či psychoterapeuta. Společně pak můžete odkrýt motivy, které syna k takovému chování vedou. Psychologická léčba bývá při řešení takových problémů velmi účinná.

Příčin může být hned několik. Pokud je vyloučena fyzická podstata problému (doporučuji návštěvu lékaře), jedná se o psychické a vztahové faktory, které pomočování a pokakávání spoluvytvářejí a udržují. Dítě tímto způsobem může řešit nějaké vnitřní napětí, nároky, které nezvládá. Může se také jednat o formu protestu nebo nevědomého volání o pozornost. Dítě ovlivňuje i celková atmosféra v rodině, je potřeba zjistit, jak rodina funguje a zdali v ní nejsou nějaké konflikty, které v dítěti takové chování vyvolávají.

Pamatujte na to, že to váš syn nejspíš nedělá schválně, ale jde spíš o výraz bezmocnosti nad něčím, co se mu v životě děje. Z toho důvodu bych vám poradila, abyste nepoužívala zákazy a nesnažila se ho postrašit, aby to už nedělal. Když mu budete říkat, že se mu budou smát kamarádi, nejspíš to v něm vyvolá ještě větší stres, což může situaci zhoršit.

Proto bych zvolila jemnou a empatickou komunikaci a trpělivost. Motivujte ho spíš pozitivně, chvalte ho, když se mu povede to zvládnout, podporujte ho, dávejte mu najevo svůj upřímný zájem o něj. Ačkoliv úplně rozumím tomu, že se již můžete cítit vyčerpaná a zoufalá, nevzdávejte to. Zkuste opravdu psychologa navštívit a uvidíte, že se váš problém může časem vyřešit. Budu vám moc držet palce.

 

 

Mějte se hezky.

 

Klára

Poradna Therapia