Příspěvky

Nové hnízdo pro děti

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, mám rok nového přítele a 2 roky jsem rozvedená. Nový přítel by chtěl, abych s ním začala bydlet. Mám ale 2 starší děti, 16 a 19leté dcerky a synka 4letého. Syn půjde se mnou, doufám kamkoliv, ale dcery mi sdělily, že ne. Že se radši přestěhují k tátovi, kterého původně odsoudily, když jsme se rozváděli kvůli jeho nové lásce, o 20 let mladší přítelkyni. Neumím se rozhodnout, jestli se mám přestěhovat za novým přítelem a tím pádem prodat dům, který jsme si s exmanželem pořídili rok před rozvodem, nebo dělám velkou chybu ohledně jistoty svých dcer. Moc se trápím, řešení není snadné. Zakoupila jsem pro starší dceru malý byt ve městě, kde studuje. Řeším otázku rozpadu hnízda pro děti, jejich jistoty, i když u tak velkých dětí ani nevím, jestli o to stojí. Mám se dále obětovat? Děkuji za jakoukoliv zpětnou vazbu. Hezké dny přeji.

Odpověď:

Dobrý den,

leží před vámi velmi obtížné rozhodnutí. Pokud správně rozumím, vaše obavy jsou hlavně okolo vašich dcer. Pro vaše děti i pro vašeho nejmladšího syna je situace velmi komplikovaná a je pravděpodobné, že se v ní špatně orientují. Jelikož již jednou prožili rozpad rodiny, mohou vaše přestěhování k partnerovi vnímat jako podobnou situaci, ve které přicházejí o svého rodiče, a tudíž jako velmi ohrožující. V této situaci jsou prakticky bezmocné a je přirozené, že tedy reagují vztekem. Pro děti je ztráta domova velmi bolestivou zkušeností, jelikož se nacházejí ve věku, kde stále hledají sebe sama a jejich život je již takto špatně srozumitelný a komplikovaný. Domov v takovém případě funguje jako takové záchytné místo, kam se mohou vždy bez obav vrátit. Je to důležitý psychologický aspekt, který jim dává ve zmateném světě jistotu. V tom to případě musíte pouze vy jako jejich máma zhodnotit, jestli jsou na to vaše děti dostatečně zralé, abyste jim tímto krokem neublížila. Základem vztahu je komunikace proto bych vám doporučil, abyste o tom s dětmi opakovaně mluvila. Ptala se na jejich obavy, přání, názory a dala jim najevo, že vám na jejich názoru záleží a budete o tom uvažovat. Mohli byste také zvážit, jestli by se nedalo postupovat nějak pomaleji, aby to nebyl pro rodinu takový šok a zároveň abyste se přiblížila k vašemu partnerovi. Možná by mohlo být pro vaše děti i přijatelnější, kdyby se váš partner nastěhoval k vám.

Jistě také máte právo na to, abyste byla šťastná a plnila si své sny. Pokusil bych se vám navrhnout změnu pohledu na obětování se, protože to, co děláte pro vaše děti, děláte, protože je máte ráda a podle toho také jednáte v jejich nejlepším zájmu. Pokud budete přemýšlet o situaci jako o formě obětování se, bude se vám v situaci hůře rozhodovat, protože se tímto způsobem dostáváte do konfliktu sama se sebou. Myslím si, že takové rozhodnutí se nedá udělat ze dne na den a vyžaduje více času pro dostatečné zorientování se v situaci. Z tohoto důvodu by vám mohlo být prospěšné si o tom promluvit i s odborníkem, který by vám mohl nabídnout jiný úhel pohledu než vaši blízcí a mohla byste v bezpečném prostředí otevřeně hovořit o vašich pocitech, které prožíváte. Například že už také chcete myslet ve svém životě jednou na sebe. Pokud jste z Prahy či okolí mohla byste zvážit někoho z našich terapeutů na stránkách www.koucink-psychoterapie.cz .

Přeji mnoho sil,

Patrik

 

111

Co opravdu potřebuje malé dítě, aby bylo v dospělosti šťastné v partnerském vztahu

/0 Komentáře/in /by

Všichni jsme byli děti a všichni jsme měli nějaké rodiče, ať už jsme s nimi žili nebo ne. Děti vyrostou v dospělé a pak zestárnou. To je běžný koloběh života. Kvalita života se však u lidí liší a není to dáno osudem, ale naučenými negativními vzorci chování, které vedou k tomu, že nejsme v životě šťastni. Naučené vzorce chování neznamená jen to, že jsme to „okoukali“od svých rodičů, ale také to, jak nás naši rodiče naučili se chovat sami k sobě, tím jak se oni chovali k nám a také k sobě navzájem. Tyto vzorce se pak nejvíce projeví právě v dalším důležitém životním vztahu a tím je vztah partnerský a také náš rodičovský vztah k vlastním dětem.

Alarmujícím číslem je počet rozvodů s tím, že je potvrzeno a známo, že ne každý nefunkční partnerský vztah se rozvede, mnoho z nefunkčních párů spolu zůstává do konce jejich života. Společnost tedy vypadá na první pohled vztahově fungující, ale kolik párů je skutečně šťastných? Jelikož dostáváme největší emoční a vztahový základ od rodičů, pokládám si otázku, není něco v té výchově a péči od rodičů směrem k dětem špatně? A to i ve funkčních rodinách. I tam, kde si děti přáli, kde se o ně starají. Vzhledem k možnosti pracovat s dospělými klienty, kteří mnohdy vyrostli právě v těchto na první pohled zcela funkčních rodinách, ale nyní nejsou v životě šťastni, mi přišlo zajímavé zachytit zpětně, co se v péči o dítě běžně doporučuje nebo toleruje, ale ve skutečnosti mu to škodí a má to pro něj mnohdy důsledky na celý život, pokud s tím jako dospělý sám nepracuje.

Co je ve skutečnosti pro novorozené a nadále malé dítě od rodiče nejdůležitější? Pocit bezpečí, důvěra,přijetí. Právě tohle dělá základ pro jeho šťastný dospělý život. Aby byly tyto potřeby naplněny, musí rodiče dobře naslouchat potřebám dítěte a dobře zacházet s jeho emocemi. Příroda právě tohle zařídila skvěle, abychom k tomu měli příležitost. Dítě skoro do dvou let, někdy i déle nemluví. Novorozeně se vyjadřuje pouze emocemi a je zcela bezbranné. Máme tak šanci se na něj naladit a svým chováním mu dávat najevo – slyším tě, miluji tě, chci, aby ti bylo dobře, a tak vnímám, co nejlépe tvé potřeby a snažím se, co nejvíce to jde. Takto se pak dítě cítí milováno a v bezpečí a učí se mít důvěru ve své potřeby a ve svého rodiče (později je z toho základ pro důvěru k ostatním lidem, a hlavně k partnerovi). Pokud, je však takové chování od rodiče neprojeví, vytváří se pomalu, ale jistě narušený vzorec vnímání sebe sama a svých potřeb do dospělosti. Dítě si pak jako dospělý vybírá nevhodné partnery a sám trpí nízkým sebevědomím. Zamyslete se sami, jak obrovské množství lidí trpí ve skutečnosti nízkým sebevědomím, aniž by to sami ihned přiznali. Je to ale vidět na jejich životě. Lidé běžně nedokáží být samy nebo dělají práci, která je nebaví, nedokáží mít více peněz, žijí s partnerem, kterého nemilují a další. Tohle patří k problémům běžné populace, tedy lidí, kteří nevzešli jen z nefunkčních rodin, ale z rodin, kde se o ně pečovalo.

 

Jak se tedy pečuje v Čechách o dítě? Jak se plní od mala u dítěte pocity bezpečí, přijetí a důvěry? Jaký zájem rodiče dětem ve skutečnosti projevují?

 

 

Velkým nešvarem je ve výchově strach z rozmazlení dítěte. Tento strach je mnohdy přítomen již na počátku, kdy dítě po narození potřebuje vlastně jen kontakt s matkou a nakojit. Co se mu ale dostane navíc v rámci lásky od rodiče? Navíc dostane vlastní pokoj a vlastní postýlku a také kočárek. Nic proti tomu, všechno z toho má svou funkci, ale je potřeba dát dítěti čas, který hodně rodičů nedává. Dítě potřebuje čas si k věcem dospět a z toho pak vzniká další „nešvar“ –už by mělo umět…ale o to až později.

 

Dítě po narození tedy potřebuje hlavně pocit BEZPEČÍ a DUVĚRY ve svou matku. A to získá právě co největším kontaktem. Kolik rodičů se ale umí skutečně mazlit se svým dítětem? Kolik maminek stojí zoufale u kočárku, když děťátko pláče a místo toho, aby ho vzaly do ruky a utišily, kývají zoufale kočárkem, aby dítě uspaly.

Mezi běžné praktiky také patří dát již od dvou měsíců dítě samotné do postýlky do svého pokoje. Ano existují chůvičky a máma se potřebuje vyspat. Ale, co potřebuje dítě samotné? Není to právě bezpečná přítomnost rodiče? Děti si na to špatně přivykají a někteří rodiče volí metodu, „nechám vybrečet, aby si nezvykl, že tu budu za ním pořád lítat…“. Silným argumentem v této metodě je, že dítě později spí celou noc, takže to vlastně funguje…nefunguje, nespí, protože si jen neřekne…dostalo se mu informace, že jediný prostředek, který má, tedy pláč, mu nepomůže a také informace, potřeby mého rodiče jsou důležitější než mé. Potřeby rodiče jsou také důležité, ale je nutné je citlivě ladit právě s potřebami dítěte.

Někteří rodiče také fixují své dítě místo na sebe, na hračku. Stačí plyšová věc v postýlce k pocitu bezpečí?

Každá z milujících matek chce ze svého dítěte vychovat sebevědomého a zdravého člověka. Co to vlastně znamená? Zdravě sebevědomý člověk se dokáže zdravě prosadit, má své názory, ale zná hranice k sobě i k okolí, má k sobě kladný vztah, dokáže vytvářet hluboké a uspokojivé přátelské i partnerské vztahy. Má vnitřní propojení sám se sebou, dokáže tedy v životě určit, co by ho bavilo, vybere si práci, která ho naplňuje a umí si zároveň život užít a dostatečně odpočívat. Celkově cítí v životě smysl.

 

Upřímně, kdo z nás ale takový obrázek splňuje? A čím to, je, když se většina rodičů považuje za milující a pečující?

 

Už by mělo umět…mnoho matek nevědomě tlačí na sví děti a srovnává je s okolím. Mnohdy to dělají vlastně z lásky k nim. Obávají se, aby „nebyly jejich děti pozadu, aby se jim druzí nesmály a aby byly zdravé. U všech dětských lékařů číhají na matky tabulky a měření, to začínalo vlastně již v těhotenství a u porodu, jaké a má a nemá co být a matky začnou často podléhat strachu, aby jejich dítě bylo v pořádku a zdravé. Následkem toho však ztrácení kontakt právě s jejich dítětem, které má často prostě vlastní tempo. Vytváří to však jen zbytečný stres mezi matkou a dítětem a dítě opět necítí to podstatné, tedy to, že je přijímané a pouze milované. Namísto toho začíná přicházet první hodnocení – „vždyť už si to uměl, co zas děláš?“, „Zuzanka už chodí dávno na nočník a ty pořád nic“ apod.Dítě potřebuje různě dlouhou dobu na to, aby se naladilo na svou maminku a na své rodiče. Máma nemusí nic moc učit, ani peskovat na základě svého strachu. Má být jen pozorovatel a obdivovatel svého dítěte, jak je skvělé. Ve věku cca dvou let se dítě učí přirozeně vše samo a svým vlastním tempem. Místo toho ale někdy maminky, aniž by to tušily, dávají první základy pocitu, nejsi dost dobré.

 

Základem je tedy dávat dítěti pocit bezpečí, respektovat ho, přijímat ho, milovat ho a umět s ním mít fyzický kontakt. Právě to, je ale pro většinu rodičů těžké nebo alespoň část toho, protože je to doma nikdo nenaučil.

Co vlastně znamená v Čechách pečující matka. Téměř vždy máma, která dělá svačiny, uvaří, napeče, dobře oblékne, zaplatí, vybere „koníčky“, kam dítě poctivě vodí, ve starším věku poskytne peníze i ubytování, aby dítě vystudovalo, často vybere za dítě vhodné studium, aby se mu „dobře žilo“ a další. Méně často už ale dítěti otevřeně maminka projevuje blízkost, pohladí, pomazlí, řekne, že ho má rádo.

 

V dalším článku se zaměřím právě na to, jak mohou rodiče nezdravě ovlivnit život dítěte tím, že nerespektují jeho potřeby a myšlení. Vybírají za něj školu a zájmy, aniž by vnímali, co dítě opravdu chce a co si přeje a co ho baví. I to je často považováno za projev lásky a zájmu. Takový rodič se snaží vybrat dítěti takovou školu a zájmy, aby se „měl v životě dobře“, aby měl peníze, vždy se uplatnil apod. Dítě se ale tímto způsobem často mine se svými skutečnými schopnostmi a zájmy a není pak v práci a ve škole spokojené.

 

Tereza Zahrádková

 

 

1 420

Syn má agresivní stavy

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, syn (7 let) půjde v září do školy. Je hodně hravý a ještě takový ,,hloupoučký”, co se týče komunikace mezi vrstevníky. Rád tvoří, staví a vyrábí. Dá se říct, že je klidný, ale s vrstevníky je divoký a hlasitý při komunikaci. A co se nám stupňuje, je vztek, který chytne, když mu něco zakážeme či nedovolíme nebo když chci, aby se učil logopedii, která mu teď moc nejde. Chytne psycho-hysterický záchvat, který se nijak nedá zastavit. Má chuť něco rozbít. Povídá „Já chci jinou rodinu. Rozbiju telefon televizi. Budu se bouchat, dokud mi to nedovolíš.“

Chvíli se držím a pak na sebe křičíme oba. Vždy si říkám, jak to zvládnu, ale pokaždé vyhořím a začnu mu říkat, že se chová jako blázen. Uletí i neslušná slova z mé strany, nezvládám to.

Bojím se, co z něj vyroste. Jinak je hodný, když je v klidu, ale občas je to opravdu peklo. Už nevím, jak dál. Má sestru, která to vše sleduje a bojím se, že bude stejná. Nejvíc mě štve, když řeknu, že dnes nepůjde ven, protože hodně zlobí a on hned všechno zveličuje. Že už nikdy nepůjde ven…a dokáže to opakovat ty slova i několikrát za sebou jako mlýnek. Přemýšlím a chci to změnit, aby to bylo dobré pro nás oba. Dnes mě jeho záchvat vyloženě rozbrečel. Když mě naštve, jsem na něj opravdu zlá a pak mě to mrzí.

 

Odpověď:

Dobrý den,

nejdříve bych Vám chtěla poděkovat za projevenou důvěru. Chápu, že to pro Vás musí být velmi náročné a těžké. Vztek a hněv patří s radostí, překvapením, strachem a smutkem mezi základní přirozené emoce, které k běžnému životu patří. Zásadní je u nich míra a četnost výskytu. Vztek sám o sobě je odpověď na nějakou frustraci, stres, úzkost, překážku, která mu brání v naplnění cíle. U dětí to pak může být i touha po pozornosti, testování hranic rodičů/autorit, vymezování si svých hranic a projev únavy/přetížení. Určité období vzdoru je normální, i když u každého dítěte může trvat různě dlouho a nabývat různých intenzit.

Důležité u vzteku je rozlišit, kdy se opravdu jedná o záchvat hněvu, který dítě nemůže kontrolovat a je tím pohlceno (může po něm přicházet i velká lítost) a kdy se jedná o manipulaci, kterou si na sebe dítě poutá pozornost. Reakce na hněv dětí jsou různé a měly by se odvíjet od situace a naladění dítěte i Vašeho.

Někdy je dobré nechat dítě vyvztekat, ignorovat záchvat a zasáhnout v případě, že začne projevovat agresi. To se doporučuje rodičům, kterým hrozí, že se vztekem dítěte nechají strhnout. Důležité je dítě po samotném záchvatu utišit, aby vědělo, že i přes takový projev negativní emoce je stále přijímáno a milováno. Zároveň je to prostor, kdy se může s dítětem probrat jeho chování, co se nám na něm nelíbilo a případně potvrdit, že stále trváte na svém. Někdy se může spíše osvědčit chápavý přístup, kdy se snažíte pojmenovat emoci, která se v dítěti odehrává. „Chápu, že jsi naštvaný, protože…“. V tomto případě je důležité pojmenovat, ale nehodnotit. Snažit se přijít na příčinu vzteku a tu po samotném záchvatu zkusit probrat. Vžít se do pocitů dítěte. K předcházení vzteku se dá použít například metoda pozitivního posílení, kdy více věnujete pozornost kladnému chování a to oceňujete, čímž se občas dá takovému hněvu předejít.

Někdy se stává, že rodiče aplikují na dítě více technik během jednoho vzteklého záchvatu, to však může u dítěte vyvolat ještě větší zmatení a nepochopení situace. To se právě často děje v případě, že si rodič dá za cíl dítě uklidnit a pak cítí, že selhává, takže změní strategii. Je dobré si neklást cíl „uklidnit dítě“, ale spíše „společně to zvládnout“. Snížit nárok i na sebe.

Přemýšlím ještě nad Vašimi pocity, které ve Vás synovo chování vyvolává. Často se všude zabývají tím, jak pomoci dítěti vyrovnat se s jeho negativními pocity. Přes to se pak nedostává příliš pozornosti rodičům, kteří se musí zorientovat v pocitech dětí, a ještě ustát ty své. Rodiče pak mohou pociťovat, až pocity selhání nebo jak zmiňujete vyhoření, že situaci neustáli lépe. Mohou se obviňovat za svoje reakce při vypjaté situaci. Zkuste si nevyčítat, když Vám občas ujedou nervy. Někdy se stane, že jsme sami unavení a ve stresu, takže se nám s tou situací hůře vyrovnává. Zkuste věnovat pozornost i svým potřebám a pocitům. Buďte trpělivá k dětem, ale i k sobě, protože děti se učí reagovat skrze nás. Myslete na to, že vztek není projevem nevychovaného dítěte, je to prostě vývojové stádium, které musíte společně zvládnout.

Bohužel, Vám takhle přes e-mail nejsem schopna více pomoci. V případě, že byste vnímala, že se situace nelepší ani po nástupu do školy, tak by bylo dobré vyhledat odborníka ke konzultaci. Kdybyste Vy pociťovala, že toho je na Vás moc, tak se také neváhejte obrátit na odborníka nebo případně na rodičovskou podpůrnou skupinu, kde byste i vy získala prostor k hlubšímu sdílení a pochopení.

Závěrem bych Vám chtěla popřát hodně sil a trpělivost,

Bára

 

258

Matka mi snižuje sebevědomí – jsem podle ní tlustá

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, když jsem byla v pubertě, neměla jsem se ráda a byla jsem přesvědčená, že jsem strašně ošklivá a měla bych se za sebe stydět. Hodně složitě jsem si k sobě hledala vztah, učila se mít ráda. Momentálně jsem na VŠ.

Teď se mi to konečně podařilo. Připadám si hezká a jsem se sebou spokojená. Nejsem sice nejhubenější, mám postavu- úzký pas a větší stehna a zadek, ale ne nějak extrémně. Mám velikost L, XL a jsem celkem vysoká. Nicméně to trápí moji mámu. Dneska na návštěvě rodiny začala s tím, že bych měla zhubnout, ať se podívám, jaký mám tlustý zadek a stehna, že jsem tlustší, než ona. Ať si vezmu metr a změřím si boky, že budu za chvíli tlustá.

Připomínám, že má stejnou velikost jako já. Když jsem řekla, že se sama sobě líbím, tak jsem dostala odpověď, že mám na sebe asi zkreslený pohled a mám se sebou začít něco dělat. Že akorát moje ego si to nechce přiznat, že někdo mi to musí říct, když to sama nevidím. Přiznávám se, že mě to úplně vyrazilo dech a hrozně mrzelo a bolelo. Od té doby pokaždé, když se jdu najíst, ty slova slyším a přemýšlím, jestli se opravdu nevidím hezčí než jsem a úplně nemám chuť na jídlo. Byla jsem fakt šťastná, že jsem se sebou spokojená, ale co když se vidím opravdu lépe než ve skutečnosti a ostatní vidí tu pravdu? Od té doby na to myslím.
Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za svěřenou důvěru, se kterou se na nás obracíte. Chápu, že Vás chování a názory Vaší mamky znejišťují a hlavně, že Vám velmi ubližují. Názor mamky a její přijetí je pro nás velmi podstatný, a proto dokáže tolik zranit.

Je skvělé, že jste na sobě takhle pracovala a naučila se mít ráda sama sebe. Najít lásku k sobě a přijmout své tělo je někdy velmi těžké, proto chci ocenit ten kus práce, který jste udělala.

Důležité je, jak se vy sama cítíte, pokud jste se sebou spokojená a cítíte se zdravá, tak by ve Vás neměl být problém. Můžeme jen hádat, proč se Vaše mamka takhle chová, ale napadá mě k tomu, jestli ten problém s postavou nebude spíše u ní.

Jestli náhodou není ona sama se sebou nespokojená, ať už vědomě nebo nevědomě a pak si to právě přes Vás může takhle kompenzovat. Jestli si tímhle chováním nenastavuje zrcadlo sama sobě. Takhle se projevuje jedna z forem manipulace. Kdy si zvyšuje vlastní sebehodnotu přes snižování té Vaší.

Typicky se manipulátoři projevují jako velmi sebevědomí jedinci, kteří o sobě v nitru velmi pochybují. Často je manipulace těžko rozeznatelná, protože samotný rodič se chová nestále. Někdy projevuje hrdost za úspěchy svých dětí, ale to vše může používat ke zvýšení vlastní hodnoty.  Samozřejmě berte moji odpověď s rozvahou, protože neznám celé pozadí Vašeho vztahu s matkou.

Avšak pokud byste shledala, že je v tom třeba trochu pravdy, tak je prvním krokem k získání sebevědomí a k jeho udržení, právě uvědomění si manipulace. Což může být nejdříve velmi těžké, připustit, že by mohl rodič žárlit na úspěch svého dítěte. Bohužel manipulativní rodič se jen zřídka změní, takže je dobré se s tím naučit žít a naučit se rozeznávat, kdy se o manipulaci jedná a kdy ne. Hlídejte si své sebevědomí a svůj prostor a ten si nenechte od nikoho vzít.

Pokud byste cítila, že potřebujete prostor pro hlubší porozumění nebo větší prostor pro sebe, tak se obraťte přímo na odborníka. Za sebe Vám mohu doporučit odborníky z poradny Therapia (https://koucink-psychoterapie.cz/), pokud jste z Prahy. Dále se můžete obrátit na odborníka v okolí Vašeho bydliště.

Závěrem bych Vám chtěla popřát hodně sil.

Barbora

302

Kniha Zneužití-Heinz-Peter ROHR( 2.část recenze-emocionální zneužití)

/0 Komentáře/in /by

V poslední části knihy Zneužití se autor zaměřuje na emocionální zneužívání. Co to vlastně znamená? Jde o upřednostňování potřeb rodiče či obou rodičů s tím, že potřeby dítěte jsou buď zcela potlačeny nebo do velké míry nevnímány. Tímto způsobem se u dítěte vyvíjí závislostní vztahy k rodičům a dítě si tvoří identitu oběti. Dítě se naučí, že musí stále zohledňovat jen potřeby rodičů a nikoli své vlastní. Důsledkem toho mají pak tyto děti v dospělosti psychosomatické potíže a trpí vztahovými či jinými závislostmi.

Formy emocionálního zneužívání mohou být různé. Mezi nejčastější patří:

 

Péče o nemocného rodiče, kdy u dítěte není žádný nebo minimální prostor na sebe sama. Musí být stále ten potřebný, hodný a pečující o nemocného rodiče. Dítě v takové rodině získává hodnotu ne skrze sebe, ale právě skrze péči o druhého. Začne často samo zanedbávat své potřeby a stává se z něj dospělý, protože trpí vnitřně pocitem, že bez toho nezíská lásku rodiče. To má rozsáhlé důsledky do života, kdy žije život druhých lidí, často pečuje o druhé příliš a zanedbává zcela své duševní či fyzické zdraví. Může mít vnitřní strach – bez péče o druhé nemám hodnotu a lidé mě nebudou mít rádi, budu sobecký/á. Nedokáží projevovat ani cítit vztek a často je doprovází pocit viny, že neudělali dost pro druhé. Tito lidé si často vybírají partnera, který je pět využívá jako rodič. Cítí se s ním nemilovaní, ale potřební.

 

Dítě jako partnerská náhražka. Všude, kde je disharmonie mezi partnery hrozí, že jeden z rodičů bude svou emocionální díru vyplňovat dítětem. Následkem toho nedokáže dítě v životě zdravě „pouštět“ a osamostatňovat a u dítěte tak vytváří vzorec závislosti a jiných obtíží. Dítě v takové rodině má být k dispozici rodiči, naplňovat jeho potřebu kontaktu, je rodičem silně manipulováno. Rodič autoritativně znemožňuje, aby šlo dítě směrem svých zájmů a přitom dítěti říká, že to dělá všechno kvůli němu a pro něj.To  dítěti vytváří vnitřní emocionální zmatek.Přehnanou úzkost a starostlivost vydává rodič za péči, ale ve skutečnosti to má za cíl pouze udržet dítě přizpůsobivé a závislé. Dítě  v také v rodině přestává věřit svým pocitům a vnímání a to pokračuje i v dospělosti. Rodič vnukne dítěti pocit, beze mě to nezvládneš, pořebuješ mě!Dítě si tak nevěří v samostatnosti a ve své schopnosti. Mnohdy má toto emocionální zneužívání takové důsledky, že si toto dítě v dospělosti není schopno udělat jakýkoli prostor pro partnera  a zůstává nesamostatné v původní rodině, mnohdy i existenčně závislé na svém rodiči, který mu to ještě vyčítá!Jiná forma důsledků tohoto zneužívání je právě naopak útěk do partnerského vztahu, aby se zbavil majetnických rodičů.V takovém partnerství se ale často opakuje stejný vzorec závislosti a nesamostatnosti.Často se pak tyto partnerské vztahy hroutí a „dítě“ se tak vrací zpět k matce, která triumfálně prohlásí-já ti to říkala!

 

Dítě, které má plnit nenaplněné sny rodičů – mnoho rodičů nedosáhlo na své zájmy z důvodů finančních,kvůli nedostatku vzdělání či kvůli nedostatečným schopnostem a dovednostem. Dítě se tak stává nástrojem, jak dosáhnout úspěchu a pocitu vlastní hodnoty. Na potřeby a pocity dítěte se však v takovém případě nebere ohled.Významně nemilosrdné bývají rekace rodičů, pokud se takovému dítěti nepodaří dosáhnout cíle.Často ho zcela zavrhnou.Takový rodič má postoj – všechno dělám pro tebe a všechno vím lépe než ty. Pokud se ti to nedaří, je to jen tvoje vina, protože jsi líný a neschopný.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

Knihu můžete zakoupit na stránkách Portálu:https://obchod.portal.cz/psychologie/zneuziti/ 

 

 

 

111

Po porodu trpím depresemi

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

je mi 23 let a od porodu trpím depresemi. Myslím, že je to způsobeno tím, že moje dcera se narodila nemocná a musely jsme být měsíc v nemocnici. Myslela jsem si, že mě to přejde jako vždy. Už jako malá sem trpěla depresí (řezala jsem se), ale vždy mě to přešlo. Teď je to však jiné. Už je to půl roku od porodu a já celou dobu trpím depresí s úzkostlivými stavy, přežíráním a nočními můrami. Pořád si říkám, že žiji pro dceru, ale to nestačí. Jsem unavená a vyčerpaná. Hledám smysl života co by mě naplňovalo, ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že jsem zbytečná a že mě už nic dobrého nečeká. Začala jsem být i agresivní na okolí a já nechci, aby si mě dcera pamatovala jako bezcitnou mrchu. Na ní jsem vždy hodná, ale na ostatní ne. Rozbrečí mě i reklama v televizi. Nechci se zabít a nepoškozuji se, ale někdy ten nápad tam je a já se bojím, že to jednou udělám. Nemám čas si zajít k psychologovi, protože je to pro mě drahé a pojišťovna mi nepomůže a hlavně nemám ani hlídání pro dceru. Ale ráda bych byla zas ta veselá ženská plná života. Mohli byste mi poradit jak na to? Zkoušela jsem se uvolnit ..jóga, hudba, víc hraní si s dcerou, ale je to pořád ve mě. 

Odpověď:

Dobrý den, děkuji za důvěru, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Je mi velmi líto, že se vaše dcera narodila nemocná. Muselo to pro vás být velmi náročné období a pevně doufám, že se zdraví vašeho dítěte již zlepšilo. Skutečně se může jednat o možnou příčinu vašich aktuálních obtíží.

Potíže a pocity, o kterých se zmiňujete, může po porodu zažívat velké množství žen, zejména pokud se vyskytly nějaké komplikace. Obvykle po určité době vymizí a není tak ani potřeba podpora odborníka. Sama však píšete, že vaše depresivní a úzkostné stavy trvají již půl roku a proto bych vás ráda povzbudila ve vyhledání podpory odborníka. Musí pro vás být velmi vyčerpávající vyrovnávat se s těmito bolestnými pocity a zároveň se věnovat dceři. Léčba a podpora odborníka by vám mohly velmi ulevit a pomoci vám k radostnějšímu prožívání života. Depresivní a úzkostné stavy mohou výrazně snížit kvalitu života a většinou se nejedná o něco, co by zmizelo samo od sebe. 

Mohlo by pro vás být užitečné svěřit se svým trápením někomu ve vašem okolí. Rozumím, že vás péče o dceru plně zaměstnává, nezapomínejte však na sebe a na své zdraví. Sdílet své trápení je pro mnoho lidí velmi léčivým prostředkem, pokud tedy máte kolem sebe někoho, komu důvěřujete, pokuste se sdílet alespoň část toho, jak se cítíte. Může to být naprosto kdokoli, kamarádka či někdo z rodiny. Potýkání se se všemi těmi pocity bez jakékoli podpory může být velmi stresující.

Naprosto chápu, že při veškeré péči o vaši dceru máte dojem, že vám na návštěvu psychologa již nezbývá čas. Naše poradna nabízí i Skype konzultace, možná by to vašim časovým možnostem mohlo vyhovovat lépe. Co se týče finanční stránky: péče o psychické zdraví spadá v některých případech do služeb hrazených pojišťovnou. Na stránkách vaší pojišťovny by měl být k dispozici seznam psychologů a psychoterapeutů ve vašem okolí, jejichž služby hradí pojišťovna. Dále se můžete zkusit obrátit na služby Sociální kliniky, která nabízí krátkodobou terapeutickou podporu, kterou si klient hradí sám dle svých finančních možností na základě dohody s terapeutem.

Určitě je skvělé, že se věnujete koníčkům, jako je jóga nebo hudba. Obojí může mít na váš psychický stav blahodárné účinky. Moc ráda bych vás podpořila v tom, abyste se těmto činnostem věnovala i nadále: byť to tak třeba hned nevypadá, pokud se budete např. józe věnovat dlouhodobě, může vám velmi pomoci.

Lucie

44

Moje matka je psychopat – 2.díl seriálu Psychopat v rodině

/0 Komentáře/in /by

Tímto článkem volně navazuji na předchozí článek Můj rodič psychopat: https://koucink-psychoterapie.cz/muj-rodic-psychopat-aneb-nasledky-vychovy-psychopatem-v-dospelosti/, kde jsem se věnovala důsledkům výchovy rodičem s diagnózou porucha osobnosti. Zaměřovala jsem se na důsledky takové výchovy v dospělosti, s čím se dospělý potýká.

Nyní bych se ráda věnovala tomu, jak matka s takovou diagnózou působí od narození na své dítě a v jeho raném věku. Věnuji se zde dětem,  které se narodí zcela zdravé, ale od počátku svého bytí se potýkají s tvrdou, nezdravou a devastující výchovou a nevztahovostí od své matky.

 

Dítě se rodí s přirozeným vztahem, ke své matce. Od počátku v ní hledá bezpečí a cítí k ní bezmeznou lásku. Matka znamená pro dítě celý svět a teprve postupně si hledá vztah i k dalším blízkým osobám. Dítě se rodí zcela bezmocné a jediným nástrojem, jak se o sebe postarat jsou jeho projevy emocí – libost či nelibost a projevy fyzických potřeb. Nemá tedy žádnou moc nad svým životem a je proto důležité narodí-li se matce, která se přirozeně ladí na jeho potřeby, poslouchá je, vztahuje se k němu s láskou a pečuje o dítě tak, aby se cítilo v bezpečí. Bezpečí je základní věc, kterou je potřeba dítěti v tomto věku zajistit. Jak ale vypadá vztah matky k dítěti, která dítěti nejen bezpečí tvořit neumí, ale ani nechce a každý její krok je pro dítě devastující?

 

Necitlivost a minimální péče matky s poruchou osobnosti k dítěti od narození a v raném věku

 

Matka psychopat (s poruchou osobnosti) považuje dítě již od narození za zbytečnou zátěž. Není nezajímavé, že takto narušené matky často mívají dětí více, a naopak matky zodpovědné a zdravé často zůstanou u jednoho. Narušená matka má děti buď z nezodpovědného chování nebo proto, aby nevypadala „divně“ ve společnosti či z jiných nepravých důvodů. Děti jí ale nezajímají a otravují.

Čerstvě narozené dítě této matky již od počátku hodně strádá. Jak v péči, tak ve vztahu s matkou. Matka k dítěti vysílá pocity, že na obtíž, přebytečné, k ničemu, otravné a neužitečné. Dítě tedy nejenže nedostane nazpět pocit lásky, ale naopak pocit, že by zde nemělo ani být. Takový pocit si dítě nese často celým životem, pokud se nerozhodne docházet na terapii nebo řešit své potíže jinak.

 

Matka o své dítě pečuje jen tak, aby přežilo. Cokoli navíc považuje za zbytečný nadstandart, který by jí zbytečně ubral energii. Tento vzorec si dítě přetáhne do dospělosti, a to má za následek, že nezná zdravé hranice svých potřeb. V dospělosti se pak zanedbává či nevědomě vytváří situace, které ho ohrožují na životě – alkohol, drogy, extrémní sporty apod. Matka není ke svému dítěti nijak empatická ani citlivá, přestože může dobře chápat, co její dítě potřebuje. Může mít pocit, že dítě ani nic necítí, protože tomu ještě racionálně nerozumí. Dítě tak vystavuje opakovaně silně nekomfortním situacím – nechává ho v zimě, nedostatečně přebalené, najedené pouze nevhodnými potravinami(rohlíky, křupky apod.-nic co by ji zabralo čas a co by ji obtěžovalo),v horku či ho krmí necitlivým a hrubým způsobem. Nic však nedělá tak zřejmým způsobem, aby to ihned zaujalo okolí dítěte.

Veškerá péče o dítě ji obtěžuje a má pocit, že přichází o svou vlastní svobodu a podle toho se k dítěti vztahuje. Nechává ho samotné, nedbá na jeho strachy a veškerou péči nad limit přežití považuje za rozmazlování, razí heslo – je ti to nepříjemné, tak dostaneš ještě navíc, aby sis zvyklo, jaký je život. Dítě si do života odnáší pocit, že není na světě žádné bezpečí a jako dospělý se buď nechrání vůbec nebo naopak přespříliš úzkostně. Dítě matka vychovává způsobem, že to přeci musí vydržet a nereaguje na jeho potřeby a projevy lítosti. Tyto přirozené projevy dítěte považuje za zbytečné kňourání a projevy rozmazlenosti.

Dítě pro matku získává minimální hodnotu až tím, kdy může být užitečné. Dítěti se v dospělosti může zapsat vzorec chování, musím být užitečný či nápomocný, abych měl hodnotu. Jelikož je matka silně sobecká a zaměřuje se na své potřeby, využívá dítě zcela ke svému užitku. Dítě extrémně brzy osamostatňuje nebo odkládá jiným lidem do péče (staršímu dítěti, babičce apod.). Je tedy celkem pravidlo, že se starší sourozenec takové matky stará o její mladší dítě a obstarává všechno ohledně domácnosti i dítěte. Dítě matky s poruchou osobnosti tedy téměř nezažije dětství a je rovnou vhozeno do role dospělého, to může mít za následek, že se bude v dospělosti cítit být vnitřně dítětem a nebude se umět dospěle vyrovnávat se svým životem.

 

Dítě časem vycítí, že není bezpečné projevovat své potřeby, přání či emoce a stahuje se. Snaží se být neviditelné a později i užitečné. Snaží se nepřekážet a přestává se zcela ladit na své potřeby a ladí se na nálady své matky, aby vycítilo, kdy má alespoň malou šanci něco získat. Nálady matky jsou však nestabilní, a proto často cítí dítě frustraci, protože málokdy dosáhne svých přání. Matka s poruchou osobnosti někdy dítěti něco slíbí, ale téměř nikdy to nesplní a splní-li to, dítěti to zpětně vyčítá nebo za to očekává „revange“. Často se také stane, že vyplní dítěti přání přesně opačně, než-li si přálo, jde tedy vyloženě proti jeho potřebám. Dítě se pak následkem toho naučí raději zcela vzdát svých potřeb.

 

Samozřejmostí života s matkou s poruchou osobnosti je asociální život. Matka doma nechce žádné návštěvy dítěte nebo je jiným způsobem nepodporuje. Nedoprovází své dítě na žádné kroužky, často je ani nedovolí nebo jinak zhatí. Nechce do toho vkládat svou energii a považuje to za přebytečné, protože jí potřeby jejího dítěte nezají. O dítě se nezajímá a nepomáhá mu tak tvořit žádný sociální život ani náplň v životě. Stejně tak se školou dítěti nepomáhá a dítě má štěstí, pokud je natolik inteligentní, že pomoc nepotřebuje. Už to, že dítě porodila považuje za dost na to, aby ji dítě bylo celý život vděčné. To pak v dospělém životě opakovaně selhává a připadá si k ničemu. Své neúspěchy si však nespojuje se svou matkou, protože ta celý život zdůrazňuje, jak se dobře stará a dítě je natolik k ničemu, že všechno zkazí.

 

Mezi další rysy matky s poruchou osobnosti patří zejména manipulace, ponižování, kritika, lhaní, vyčítání, asociální chování a další, které se směrem k dítěti projevuje zejména v pozdějším věku. Matka s takovým chováním může a nemusí mít poruchu osobnosti. V každém případě i kdyby nesplňovala ostatní rysy této diagnózy, jedná se o matku vysoce necitlivou, která zanedbává či týrá své dítě. I takový případ je tedy závažný pro vývoj dítěte v dospělosti,

 

Důležitým faktem je to, že chování matky s poruchou osobnosti je nezměnitelné nebo jen minimálně změnitelné, jelikož je zasažena poruchou celá její osobnost a ona sama se tak vidí v pořádku. Dítěti tedy nepomůže, když by se pokusilo své matce vysvětlit své pocity, ba naopak si tím uškodí, protože tato matka bere vše jako útok na sebe a slabosti a odhalení dítěte spíše využije ke svému prospěchu. Matka se vždy uvidí jako oběť a dítě se vždy cítí jako viník a podle toho se k matce i k sobě také chová. Dítě není schopné dlouho nahlédnout, že prostředí v rodině není zdravé. Navíc matka se dítě snaží dlouhodobě vytrhávat ze zdravých vztahů (přátelských či rodinných), aby bylo izolováno. Paradoxem je, že právě nefunkční rodiny často zdůrazňují důležitost rodiny. Pokud dítě třeba navštěvuje skrze kamaráda jinou rodinu, tato se ohání, že jí berou dítě.

Dítě s matkou s poruchou osobnosti nejčastěji žije buď v rodině bez otce, s otcem submisivním, se stejně narušeným otcem či jinak nefunkčním otcem (alkoholik, narkoman apod.).

 

Pokud se dospělému, který byl vychováván takovými rodiči nedostane pomoc, žije celý život s vnitřním pocitem nehodnoty – jsem bezcenný – a to má vliv na celý jeho život.

 

Na starší věk dítěte a životem s matkou s poruchou osobnosti se zaměřím v dalším článku.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

2 898

Dospělý syn je bez práce a všechny peníze prosází – už ho nechceme dál živit

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

potřebuji poradit. Nevím, co mám dělat se synem, kterému je 26 let a není schopen si najít pořádnou práci. Hledá si práci na vrátnici, což je podle mě pro důchodce a ne pro mladého člověka. Už byl asi na čtyřech vrátnicích a všude ho po nějaké době vyhodí. Já jsem rozvedená a sama jsem ho živila asi dva roky. Teď bydlí u táty v rodinném domku, protože jsem se po rozvodu odstěhovala. Syn už dříve hrál hodně na počítači, vydržel u něj hodiny a začal sázet. Sázel jen kapesné, ale když jsem to zjistila, tak začal chodit k psychologovi a sázet přestal. Teď je dospělý a práci má jen občas. Má spoustu dluhů a bývalému manželovi na domácnost nepřispívá, protože nemá z čeho. Já už jsem mu půjčila dost peněz a bývalý manžel také. Nemůžeme mu přece půjčovat pořád, to není řešení, byla mu schválená insolvence, aby mu ji schválili, tak jsem mu podepsala darovací smlouvu, že mu budu měsíčně přispívat. Ale teď je syn opět bez práce, takže asi ani insolvence nezačne.

Zjistila jsem, že už znovu sází a prosází i to málo, co má. Před týdnem byl u psychiatra a bylo mně řečeno, že žádné deprese nemá a že tohle všechno se děje, protože se nudí. Včera mně volal starší syn a říkal, že se tomu mladšímu ztratili peníze. Byla to jeho poslední výplata, ztratila se mu prý i kreditní karta a to všechno u babičky v domě. Dějí se okolo něj divné věci a já už nevím, kdy mluví pravdu a kdy lže. Nevěřím, že mu to někdo vzal, myslím, že zase sázel. Sedí celé noci u počítače a pak celý den spí.

Nevím, co máme dělat a jestli vůbec já jako matka můžu něco udělat, když je syn už dospělý. Bývalý manžel ho chce vyhodit a já už ho znovu živit taky nechci, tím bych mu nepomohla. Bojím se, že skončí na ulici. Prosím, poraďte, co můžu udělat. Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Je zřejmé, že Vaše situace není vůbec jednoduchá a velmi Vás trápí. Vzhledem k tomu, že už je Váš syn plnoletý a svéprávný, tak se Vaše možnosti velmi zužují. Z mého pohledu by pravděpodobně bylo zapotřebí nastavit mu režim, jako se dělá u drogově závislých dětí.

Jestliže veškeré peníze, které má, prohraje a následně dostane od Vás nebo od otce další peníze, nemá důvod vzít zodpovědnost do svých rukou, protože to za něho vždycky „nějak vyřešíte“.  Z toho důvodu si myslím, že byste se měli s bývalým manželem domluvit a nastavit mu velmi pevný režim. Jedna z možností je, nastavit mu částku, která bude na konci každého měsíce ležet na stole jako nájemné za to, že tam může bydlet. Pakliže to nebude plnit z důvodu hraní automatů nebo nechození do práce, může si hledat bydlení jinde. Tento přístup samozřejmě není jednoduchý pro Vás jako rodiče, nicméně může pomoci se Vašemu synovi postavit na vlastní nohy. Nebo můžete vymyslet nějakou přijatelnější verzi tohoto opatření, nicméně je potřeba, aby si uvědomoval následky svého jednání. Je potřeba, aby vzal svůj život do vlastních rukou. Nemusí to být ani peníze, ale například potvrzení od zaměstnavatele o tom, že dochází do práce.

Další možností je nechat se hospitalizovat v psychiatrické léčebně kvůli závislosti, pokud máte stále podezření, že i nadále sází. S tím by však musel on souhlasit. Pokud ale opravdu prosází vše, co si vydělá, má reálný problém, který by se měl řešit.

Také bych si zkusil položit otázku, co způsobuje synovo chování? Proč ten starší je schopen se o sebe postarat? Co se v průběhu života toho mladšího stalo, že je takto pasivní? Pokud to jen trochu jde, tak si s ním zkusit promluvit o tom, proč tohle všechno dělá. Zároveň s tím je ale potřeba podotknout, že pokud mu s bývalým manželem budete finančně nebo i jinak vypomáhat, jen těžko se mu z toho bude dostávat. Zkuste ho podpořit v hledání jakékoliv práce. Chápu, že povolání vrátného není to, co jste si pro svého syna přála, nicméně on se nachází v situaci, kdy mu pravděpodobně pomůže jakékoliv zaměstnání. 

Vaše možnosti tedy jsou: Nastavit mu jasná, pevná pravidla. S bývalým manželem se domluvit a opravdu to oba dodržovat. Důležité je se domluvit tak, aby to synovi pomohlo si uvědomit, že se musí postavit na vlastní nohy. Také bych zkusil zvážit pobyt v léčebně, pokud má opravdu problém.

Zároveň se mi však chce dodat, že synovi je 26 let. V tomto věku se spousta lidí hledá, neví, co má se sebou dělat. Podobné chování může mít příčiny někde v minulosti, například v tom, že počítačové hry hrál proto, že se mu nikdo pořádně nevěnoval. Zkuste tedy pro sebe zapátrat v tom, kde může mít toto chování původ, aby Vám to pomohlo si lépe představit, co se vlastně děje.

Za momentální situace nemohu poskytnout lepší radu. Je to určitě běh na dlouhou trať, nicméně není beznadějný. Pokud si stále nebudete vědět rady, můžete se obrátit i na linku bezpečí, kde Vám také mohou poskytnout nějaké rady.

S přáním všeho dobrého,

Tomáš Novotný

 

 

445

Máme s manželem malé děti – na všechno jsem sama

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

prosím o radu. S manželem jsme pouze 3 roky a mám pocit, že nás chce opustit, rozvést se. Máme spolu malé děti (3roky a 1,5roku). Vždy když nastane nějaký problém nebo konflikt, tak místo abychom si sedli a popovídali si o tom, tak uteče. Vezme si pár věcí, auto a odjede. Nevím, kde je, nebere mi telefon, neodpovídá na SMS a celé to trvá už týden. Vždy musí být po jeho, má pravdu a všude byl. Má potřebu se předvádět, byť viděn. Před ostatními vypadá jako ten nejlepší manžel a tatínek na světě. Ale doma to vypadá naprosto obráceně. Já jsem doma a to znamená úklid, vaření a děti jsou pouze a jenom moje věc. On si dělá pouze, co on chce nebo uzná za vhodné. Pomáhá mi čím dál tím méně. A proč by taky měl, když on chodí do práce, vydělává peníze a já jsem pouze doma. Našel si i víkendové brigády. Když jsem mu je za čas vytkla, že má taky rodinu a vůbec se o ni nezajímá, tak mi odpověděl, že se nezajímám já o něho a ten, kdo si může maximálně stěžovat je on. Akorát mi po 4 dnech přišla SMS, že si o víkendu přijede pro děti a ať se nesnažím, že to nemá cenu. Mám strašný strach, že to udělá a já to nezvládnu. Každý den pláču a strašně to bolí. Moc mi chybí.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji vám za důvěru. Mrzí mě, že se v manželství setkáváte s takovými problémy. Bohužel vím o vaší situaci málo informací, proto můj pohled na věc může být velmi omezený. Rozumím však, že cítíte na manžela veliký vztek, protože nedokáže ocenit to, co pro rodinu děláte, nezapojuje se do společného chodu domácnosti, a navíc odmítá o problémech komunikovat, což pro vás musí být velmi frustrující. Ale také chápu, že nechcete, aby váš vztah skončil a že vás taková představa ohromně bolí.

Máte spolu dvě děti, které jsou ve věku, kdy vyžadují plnou péči a pozornost. A ačkoliv je příchod dětí do rodiny nádhernou událostí, pro vztah můžou děti představovat velkou zatěžkávací zkoušku. Problémy, které u vás vyvstávají, se v partnerství objevují často, přestože je každý člověk i vztah jiný a nelze je úplně zobecňovat.

V mnoha rodinách se žena stará o celou domácnost a děti. Když přijde manžel domů, tak už je vyčerpaná, má pocit, že je na všechno sama a už vůbec nemá energii se muži ještě věnovat. Muž je naopak dotčen, že ho žena nechápe a stále mu něco vyčítá, vždyť přeci zajišťuje celou rodinu, musí kvůli tomu trávit celé dny v práci, nikdo ho za to neocení. Může mít pocit, že se žena věnuje mnohem více dětem než jemu. Je vám tento scénář povědomý?

Pokud ano, je důležité si na něm připomenout, že v partnerském vztahu nikdy nejde o věc jednoho, vždy se na ní podílí oba. Je škoda, že partner o svých pocitech komunikovat moc nedokáže a spíše volí vyhýbavé strategie. Z jeho chování však lze usoudit, že mu něco chybí. Pokud se vám podaří porozumět tomu, co to je a snažit se mu to dát, možná lépe dokáže porozumět i vašim potřebám. Ovšem nezapomínejte na to, že láska nemůže být jednostranná, a pokud oba chtějí budovat zdravý vztah, tak se musí naučit dělat kompromisy. Jestli váš manžel i po tom, co k němu začnete přistupovat jinak, nezmění nic na svém chování, tak pro takový vztah není zralý a vy byste se s ním trápila dál.

Z toho, co popisujete, na mě působí, že potřebuje pozornost a ocenění. Chce se cítit jako opravdový muž a touží po zájmu a obdivu. Zkuste ho více chválit za to, co pro vás dělá. Důležité je pozitivně ho motivovat, pochválit ho třeba i za maličkosti. Když od něj něco budete potřebovat, můžete do své prosby rovnou nějak šikovně zakomponovat kompliment, aby pro vás začal dělat věci rád. 

Také si na sebe pravidelně vyhraďte nějaký čas, kdy se budete věnovat pouze jeden druhému. Naslouchejte mu, zeptejte se ho, co by si od vás přál. Dejte mu najevo svůj zájem o to, co dělá, jak se má. Můžete zkusit na nějaký čas změnit svůj přístup a styl komunikace, vím, že to nemusí být jednoduché, pokud je ve vás tolik emocí, ale zkuste na pár týdnů myslet více na to, čeho si na něm vážíte.  Určitě bych vám také doporučila párovou terapii. Terapeut může být skvělým prostředníkem při řešení vztahových krizí.

Budu vám moc držet palce, ať vše dopadne, jak si přejete. Nebojte, určitě to zvládnete. Kdybyste cítila, že potřebujete podat pomocnou ruku a navést nějakým směrem, určitě se můžete obrátit na naši poradnu (děláme i konzultace po Skypu). Oběma také doporučuji milou knížku „Pět jazyků lásky“, která vám může pomoct přiblížit potřeby toho druhého.

Mějte se krásně,

Klára

180

Našel jsem si přítelkyni – chování matky se změnilo

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
chtěl bych se Vás zeptat na řešení mého problému. Bydlím v rodinném domě se svojí starší matkou. Náš vztah syn- matka byl až do nedávné doby docela v pohodě, až do chvíle co jsem si našel přítelkyni. Od té doby se vše změnilo. Stále mě obviňuje z krádeží šatstva a jiných věcí a co je nejhorší i z krádeží peněz. Přítelkyně je nešťastná a strašně ji to mrzí. Dokonce u nás byla i Policie, kterou si na mne matka pozvala. Samozřejmě nic neshledali a tak jsem jim řekl, že její zdravotní stav jsem po prvním incidentu konzultoval s obvodním lékařem, který mi samozřejmě nepomohl. Jen mě řekl, že takových případů má mnoho a že mě to nezávidí. A že mám vše řešit v poklidu, ale to nejde do nekonečna. V současné době je vše při starém a navíc se přidaly ze strany matky slovní urážky na mou a přítelčinu osobu, což je pro mne neakceptovatelné.
Již rok jsem po úraze na invalidním vozíku a sehnat si byt s přihlédnutím k mému handicapu je nemožné.
Prosím vás tímto o pomoc či radu jak postupovat. Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Vaše situace opravdu není jednoduchá. Vaše maminka očividně nezvládá, že se s Vámi musí dělit s Vaší přítelkyní. Vzhledem k Vašemu zdravotnímu stavu si troufám tvrdit, že si Vás tak trochu přivlastnila více, než je zdrávo. Kladu si otázku, zda na Vás zavolala policii z důvodu toho, že žárlí na přítelkyni anebo zda v tom nehraje roli možné duševní onemocnění. Obojí je závažné, ale ke každému je třeba zaujmout trochu jiný postoj.

Je možné, že se Vás maminka snaží manipulovat a vydírat tím, že volá policii a obviňuje Vás. Tím se pravděpodobně snaží dokázat, abyste se se svou přítelkyní rozešel. Neznám vaší rodinou situaci, ale z toho, co jste psal, jsem si odvodil, že v domě žijete jen Vy a maminka? Pokud ano, je možné, že maminka tyto činy dělá čistě ze strachu, že Vy odejdete s přítelkyní a ona zůstane sama. To je má úvaha, která ale nemusí být pravdivá. V každém případě, pokud je to alespoň trochu možné, s maminkou bych zkusil promluvit na téma strachu, o vašem vztahu nebo i tom, že to že jste si našel přítelkyni, neznamená, že jí máte méně rád nebo že jí už navždy zavrhnete. Pokusit se jí ubezpečit, že jste pořád její syn a na tom se nic nezmění. Může se také projevovat to, že o Vás má po úraze větší strach a může mít pocit, že se o Vás přítelkyně nedokáže postarat tak, jako ona.

Chápu, že je to ve Vaší situaci velmi složité, ale samozřejmě by také pomohlo se odstěhovat. Tato možnost by mohla dost pomoci, minimálně Vám, co se po psychické stránce týče. Ohledně toho Vám tedy moc držím palce!  

Nyní ta horší varianta. To, že volá policii na vlastního syna je poněkud přehnané chování.  Nevím, jak se Vám maminka zdála v minulosti, ale je možné, že se u ní mohlo objevit paranoidní myšlení a chování z důvodu například pocitu ohrožení Vaší partnerkou. Podotýkám, že nejsem diagnostik a samozřejmě nemám veškeré informace a vlastně neznám Vaší situaci. Nicméně si myslím, že je důležité mít to alespoň na paměti. Takže pokud s Vaší maminkou nebude řeč, sledujte ji. Pokud se její chování ani po delší době nezlepší, naopak se bude zhoršovat tím směrem, že už její myšlenky ani nebudou směřovány na Vás, tak je potřeba jednat. Pokud budete mít podezření, určitě zajděte k psychiatrovi. S ním můžete konzultovat veškeré projevy a detailněji mu popsat situaci. Ten by Vám mohl poradit další kroky lépe než já. Pokud nebudete moct Vy, můžete poslat přítelkyni. Samozřejmě znovu podotýkám, že nemohu takto na dálku diagnostikovat člověka, kterého neznám. Nicméně chování Vaší maminky mi přijde podezřelé, a proto zde tuto variantu zmiňuji.

Jako první tedy doporučuji si s ní promluvit na téma strachu a toho, proč to vlastně celé dělá. Je možné, že když jí vysvětlíte a ukážete, že o Vás nepřijde, tak se situace zlepší. Z dlouhodobějšího hlediska se však pokuste odstěhovat se. I kdyby to mělo být k přítelkyni nebo k prarodičům. Pokud by se situace dlouhodobě nezlepšovala, ba dokonce zhoršovala, kontaktujte psychiatra, který Vám může odborně poradit další kroky. Přeji Vám mnoho sil.

S pozdravem,

Tomáš Novotný

136