Příspěvky

Moje matka je psychopat – 2.díl seriálu Psychopat v rodině

/0 Komentáře/in /by

Tímto článkem volně navazuji na předchozí článek Můj rodič psychopat: https://koucink-psychoterapie.cz/muj-rodic-psychopat-aneb-nasledky-vychovy-psychopatem-v-dospelosti/, kde jsem se věnovala důsledkům výchovy rodičem s diagnózou porucha osobnosti. Zaměřovala jsem se na důsledky takové výchovy v dospělosti, s čím se dospělý potýká.

Nyní bych se ráda věnovala tomu, jak matka s takovou diagnózou působí od narození na své dítě a v jeho raném věku. Věnuji se zde dětem,  které se narodí zcela zdravé, ale od počátku svého bytí se potýkají s tvrdou, nezdravou a devastující výchovou a nevztahovostí od své matky.

 

Dítě se rodí s přirozeným vztahem, ke své matce. Od počátku v ní hledá bezpečí a cítí k ní bezmeznou lásku. Matka znamená pro dítě celý svět a teprve postupně si hledá vztah i k dalším blízkým osobám. Dítě se rodí zcela bezmocné a jediným nástrojem, jak se o sebe postarat jsou jeho projevy emocí – libost či nelibost a projevy fyzických potřeb. Nemá tedy žádnou moc nad svým životem a je proto důležité narodí-li se matce, která se přirozeně ladí na jeho potřeby, poslouchá je, vztahuje se k němu s láskou a pečuje o dítě tak, aby se cítilo v bezpečí. Bezpečí je základní věc, kterou je potřeba dítěti v tomto věku zajistit. Jak ale vypadá vztah matky k dítěti, která dítěti nejen bezpečí tvořit neumí, ale ani nechce a každý její krok je pro dítě devastující?

 

Necitlivost a minimální péče matky s poruchou osobnosti k dítěti od narození a v raném věku

 

Matka psychopat (s poruchou osobnosti) považuje dítě již od narození za zbytečnou zátěž. Není nezajímavé, že takto narušené matky často mívají dětí více, a naopak matky zodpovědné a zdravé často zůstanou u jednoho. Narušená matka má děti buď z nezodpovědného chování nebo proto, aby nevypadala „divně“ ve společnosti či z jiných nepravých důvodů. Děti jí ale nezajímají a otravují.

Čerstvě narozené dítě této matky již od počátku hodně strádá. Jak v péči, tak ve vztahu s matkou. Matka k dítěti vysílá pocity, že na obtíž, přebytečné, k ničemu, otravné a neužitečné. Dítě tedy nejenže nedostane nazpět pocit lásky, ale naopak pocit, že by zde nemělo ani být. Takový pocit si dítě nese často celým životem, pokud se nerozhodne docházet na terapii nebo řešit své potíže jinak.

 

Matka o své dítě pečuje jen tak, aby přežilo. Cokoli navíc považuje za zbytečný nadstandart, který by jí zbytečně ubral energii. Tento vzorec si dítě přetáhne do dospělosti, a to má za následek, že nezná zdravé hranice svých potřeb. V dospělosti se pak zanedbává či nevědomě vytváří situace, které ho ohrožují na životě – alkohol, drogy, extrémní sporty apod. Matka není ke svému dítěti nijak empatická ani citlivá, přestože může dobře chápat, co její dítě potřebuje. Může mít pocit, že dítě ani nic necítí, protože tomu ještě racionálně nerozumí. Dítě tak vystavuje opakovaně silně nekomfortním situacím – nechává ho v zimě, nedostatečně přebalené, najedené pouze nevhodnými potravinami(rohlíky, křupky apod.-nic co by ji zabralo čas a co by ji obtěžovalo),v horku či ho krmí necitlivým a hrubým způsobem. Nic však nedělá tak zřejmým způsobem, aby to ihned zaujalo okolí dítěte.

Veškerá péče o dítě ji obtěžuje a má pocit, že přichází o svou vlastní svobodu a podle toho se k dítěti vztahuje. Nechává ho samotné, nedbá na jeho strachy a veškerou péči nad limit přežití považuje za rozmazlování, razí heslo – je ti to nepříjemné, tak dostaneš ještě navíc, aby sis zvyklo, jaký je život. Dítě si do života odnáší pocit, že není na světě žádné bezpečí a jako dospělý se buď nechrání vůbec nebo naopak přespříliš úzkostně. Dítě matka vychovává způsobem, že to přeci musí vydržet a nereaguje na jeho potřeby a projevy lítosti. Tyto přirozené projevy dítěte považuje za zbytečné kňourání a projevy rozmazlenosti.

Dítě pro matku získává minimální hodnotu až tím, kdy může být užitečné. Dítěti se v dospělosti může zapsat vzorec chování, musím být užitečný či nápomocný, abych měl hodnotu. Jelikož je matka silně sobecká a zaměřuje se na své potřeby, využívá dítě zcela ke svému užitku. Dítě extrémně brzy osamostatňuje nebo odkládá jiným lidem do péče (staršímu dítěti, babičce apod.). Je tedy celkem pravidlo, že se starší sourozenec takové matky stará o její mladší dítě a obstarává všechno ohledně domácnosti i dítěte. Dítě matky s poruchou osobnosti tedy téměř nezažije dětství a je rovnou vhozeno do role dospělého, to může mít za následek, že se bude v dospělosti cítit být vnitřně dítětem a nebude se umět dospěle vyrovnávat se svým životem.

 

Dítě časem vycítí, že není bezpečné projevovat své potřeby, přání či emoce a stahuje se. Snaží se být neviditelné a později i užitečné. Snaží se nepřekážet a přestává se zcela ladit na své potřeby a ladí se na nálady své matky, aby vycítilo, kdy má alespoň malou šanci něco získat. Nálady matky jsou však nestabilní, a proto často cítí dítě frustraci, protože málokdy dosáhne svých přání. Matka s poruchou osobnosti někdy dítěti něco slíbí, ale téměř nikdy to nesplní a splní-li to, dítěti to zpětně vyčítá nebo za to očekává „revange“. Často se také stane, že vyplní dítěti přání přesně opačně, než-li si přálo, jde tedy vyloženě proti jeho potřebám. Dítě se pak následkem toho naučí raději zcela vzdát svých potřeb.

 

Samozřejmostí života s matkou s poruchou osobnosti je asociální život. Matka doma nechce žádné návštěvy dítěte nebo je jiným způsobem nepodporuje. Nedoprovází své dítě na žádné kroužky, často je ani nedovolí nebo jinak zhatí. Nechce do toho vkládat svou energii a považuje to za přebytečné, protože jí potřeby jejího dítěte nezají. O dítě se nezajímá a nepomáhá mu tak tvořit žádný sociální život ani náplň v životě. Stejně tak se školou dítěti nepomáhá a dítě má štěstí, pokud je natolik inteligentní, že pomoc nepotřebuje. Už to, že dítě porodila považuje za dost na to, aby ji dítě bylo celý život vděčné. To pak v dospělém životě opakovaně selhává a připadá si k ničemu. Své neúspěchy si však nespojuje se svou matkou, protože ta celý život zdůrazňuje, jak se dobře stará a dítě je natolik k ničemu, že všechno zkazí.

 

Mezi další rysy matky s poruchou osobnosti patří zejména manipulace, ponižování, kritika, lhaní, vyčítání, asociální chování a další, které se směrem k dítěti projevuje zejména v pozdějším věku. Matka s takovým chováním může a nemusí mít poruchu osobnosti. V každém případě i kdyby nesplňovala ostatní rysy této diagnózy, jedná se o matku vysoce necitlivou, která zanedbává či týrá své dítě. I takový případ je tedy závažný pro vývoj dítěte v dospělosti,

 

Důležitým faktem je to, že chování matky s poruchou osobnosti je nezměnitelné nebo jen minimálně změnitelné, jelikož je zasažena poruchou celá její osobnost a ona sama se tak vidí v pořádku. Dítěti tedy nepomůže, když by se pokusilo své matce vysvětlit své pocity, ba naopak si tím uškodí, protože tato matka bere vše jako útok na sebe a slabosti a odhalení dítěte spíše využije ke svému prospěchu. Matka se vždy uvidí jako oběť a dítě se vždy cítí jako viník a podle toho se k matce i k sobě také chová. Dítě není schopné dlouho nahlédnout, že prostředí v rodině není zdravé. Navíc matka se dítě snaží dlouhodobě vytrhávat ze zdravých vztahů (přátelských či rodinných), aby bylo izolováno. Paradoxem je, že právě nefunkční rodiny často zdůrazňují důležitost rodiny. Pokud dítě třeba navštěvuje skrze kamaráda jinou rodinu, tato se ohání, že jí berou dítě.

Dítě s matkou s poruchou osobnosti nejčastěji žije buď v rodině bez otce, s otcem submisivním, se stejně narušeným otcem či jinak nefunkčním otcem (alkoholik, narkoman apod.).

 

Pokud se dospělému, který byl vychováván takovými rodiči nedostane pomoc, žije celý život s vnitřním pocitem nehodnoty – jsem bezcenný – a to má vliv na celý jeho život.

 

Na starší věk dítěte a životem s matkou s poruchou osobnosti se zaměřím v dalším článku.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

2 889

Trpím depresí?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, procházím těžkým životním obdobím. Mám problémy v manželství i finanční. Hodně často jsem příliš podezíravá a mám pocit, že mi všichni lžou. Cítím se hrozně sama. Mám pocit, že jsem k ničemu, že vše, co udělám je špatně. Bojím se říct partnerovi, co mě bolí a co se mi nelíbí, protože se bojím, že se naštve a ztratím ho. V ničem si nevěřím a téměř nic mě už nebaví, když nejsem s partnerem. Je mi smutno a úzko. Každý večer přemýšlím a jediné na co se zmůžu, je brečet. Nevím, co dál. Myslím, že bych asi potřebovala nějaké léky na uklidnění. Děkuji za radu.

Odpověď:

Dobrý den,

v první řadě bych Vám ráda poděkovala za to, že jste se na mě obrátila se svým dotazem a díky i za Vaši důvěru a otevřenost. Z toho, co píšete a jak své prožívání a sebe sama popisujete, se mi zdá, že zažíváte depresivní stavy tedy depresi.

Nyní pár slov k Depresi samotné. Deprese se projevuje poruchou nálady. Člověk se cítí smutný a osamocený, je stále unavený, hůře se soustředí, snižuje se mu sebedůvěra. Podněty, které by člověka měly dělat šťastného, v něm neprobouzejí žádné emoce apod. Deprese omezují aktivitu a snižují kvalitu života a člověku se zdá být život na tomto světě nesmyslný. Připadá si neschopný a má strach, co jej čeká a jak dané situace zvládne. V rozvoji depresí hraje velkou roli míra stresu, které je člověk vystavován nebo byl vystaven. Každý z nás se občas dostane do situace, která u člověka spustí depresivní náladu či úzkost, nicméně déletrvající či opakující se stresové situace v životě člověka, mohou způsobit i depresi samotnou. Mohou to být například obavy ze situace v rodině, dlouhodobě neuspokojující partnerský vztah nebo těžká situace v zaměstnání.

Vy sama hovoříte o problémech v manželství a problémech finančních. Zároveň hovoříte o strachu se svěřit svému manželovi, jelikož se bojíte, že Vás opustí. Člověk, který si není jistý sám sebou, tím co dělá, nikomu nevěří a pociťuje samotu a úzkost (tedy strach o svou budoucnost a sebe sama) se zároveň bojí, že ztratí blízkou osobu, se kterou nyní má možná nejbezpečnější vztah. Je jasné, že se bojíte o to, že Vás opustí, protože jej možná vnímáte jako svou oporu, dosavadní jistotu a nechcete jej ztratit. Zároveň strach ze ztráty Vám brání se svému partnerovi svěřovat se svými bolestmi, ale jak i vy sama říkáte s tím, co se Vám na něm nelíbí. Neřeknete mu to, jelikož strach z opuštění, samoty je mnohem silnější než potřeba říci partnerovi své pocity, přání a potřeby.  Kromě toho jste velmi nejistá, což je pro člověka děsivé.

Tohle všechno pro Vás musí být velmi stresující a věřím tomu, že prožíváte těžké a pro Vás vyčerpávající období. Je mi líto, že Vám nemohu ohledně problémů, které na Vás mají neblahý vliv a ubližují Vám, více poradit, jelikož je ve svém dotazu nezmiňujete. Nicméně jsem se již vyjádřila k tomu, k čemu tyto problémy vedly.

Nehledě na to, z toho co mi popisujete, mám dojem, že je Vám třeba poskytnout pomoc a podporu. Nemusí to být ihned podpora prostřednictvím léků, můžete se pokusit své stavy, pocity a potřeby s někým sdílet. Zkuste se obrátit přímo na poradenského psychologa nebo klinického psychologa, kteří Vám poskytnou prostor k tomu, abyste mohla s nimi sdílet své bolesti, starosti a trápení. Zároveň Vám pomohou a poradí, zda Vaše situace opravdu vyžaduje návštěvu psychiatra, ve smyslu pomoci Vám za pomoci léků na zklidnění anebo je možné situaci zvládnou například za pomoci pravidelné terapie. Psychologa si můžete vybrat dle vlastního uvážení, pokud byste však chtěla Vaši situaci sdílet s námi, obraťte se přímo na naše terapeuty v poradně.

Mrzí mě, že Vám v tuto chvíli nemohu poskytnout takovou péči, kterou byste potřebovala.

Pokud budete potřebovat, opět se na mě můžete obrátit.

Přeji Vám mnoho síly a štěstí.

S pozdravem,

Lucie

 

89

Jak vycházet s člověkem, který má hraniční poruchu osobnosti?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

chtěla bych se zeptat, jak se dá vycházet s člověkem, který má hraniční poruchu osobnosti? Můj bývalý přítel vykazuje snad do puntíku všechny příznaky této “nemoci” a po třech letech neustálých problémů, hádek a rozchodů jsem přišla na to, že se s ním nedá žít. Máme spolu dvouletou dceru a nevím, jak mezi námi udržovat normální komunikaci a hlavně poslední dobou mám pocit, že na mě svoje chování přenáší a už se ztrácím sama v sobě. Děkuji za názor.

Odpověď:

Dobrý den Martino,

děkuji za důvěru, s níž se obracíte na naši poradnu. Rozumím vaší starosti o společný vztah a komunikaci s bývalým partnerem. Chápu, že vaše situace teď není snadná. Není mi z vašeho popisu úplně jasné, jestli s ním chcete udržovat vztah pouze v rámci rodičovské funkce nebo v rámci širšího hlediska. Potřebovala bych také znát více informací o tom, jak se konkrétně partnerovo chování projevuje a zasahuje do vašeho života, abych dokázala odhadnout vážnost jeho psychického stavu. Obecně však platí, že k tomu, abyste s člověkem s poruchou osobnosti dokázala vycházet, je potřeba získat náhled na jeho onemocnění, a díky tomu porozuměla, jakým způsobem ovlivňuje jeho chování. Tím se můžete více orientovat v opakujících se vzorcích a změnách, které se u bývalého partnera objevují.

S větším náhledem si také můžete začít všímat, jak to ovlivňuje vás samotnou, a takovýmto zvědomováním se dá postupně vystoupit například z manipulace, kterou vás vědomě či nevědomě druhý ovládá. Určitě by vám mohlo pomoct se v této oblasti dovzdělat, nejdostupnější cesta vede třeba skrz literaturu o hraniční poruše osobnosti. Knihy o této tématice mohou poskytovat i cenné praktické metody, jak se dá s druhým komunikovat a zachovat si vlastní psychické zdraví a důstojnost.

Je také potřeba zhodnotit, do jaké míry si bývalého přítele chcete pustit k tělu a jak moc mu můžete důvěřovat. Čerpejte z vlastních zkušeností, z vlastních pocitů. Dopřejte si čas na přemýšlení. Ptejte se sama sebe na to, co vám ubližovalo, a co už nedovolíte, aby vám způsobovalo bolest znovu. Sama se v klidu zamyslete nad tím, jak máte nastavené vlastní hranice, co je pro vás snesitelné a co už je za pomyslnou mezí, kterou druhému nedovolíte překročit. Pokud cítíte, že je máte vlivem bývalého vztahu posunuté a sama v tom máte teď zmatek, je to úplně pochopitelné. Buďte k sobě proto laskavá, věnujte sama sobě potřebný prostor, v kterém si můžete všechno přehodnotit. Teď je na to ten správný čas. Máte to ve svých rukou.

Zmiňujete, že na vás své chování přenáší, což vás přirozeně vzdaluje od sebe samé, proto se v sobě už začínáte ztrácet. Pamatujte, že nejlépe se dokážete vyrovnat se zraňujícím či nepředvídatelným chováním ostatních, když budete dobře ukotvena sama v sobě. Můžete brát tuto, ačkoliv nesnadnou, situaci jako příležitost, výzvu k tomu, abyste se začala více věnovat sama sobě, zaměřila se na své prožívání, začala naslouchat své duši a jejím potřebám. To vás může obrovsky posunout. Pravidelná psychohygiena je nejlepším způsobem, jak toho docílit. Každý má svůj způsob, jaký mu pomáhá dosahovat duševní pohody. Velmi léčivé účinky má příroda, pohyb, meditace, péče o tělo, psaní si deníku… vyberte si, co vám vyhovuje a denně si vyhraďte čas na sebe, na aktivity, které prospívají psychice.

Také si můžete o svém tématu popovídat s odborníkem. Psycholog či terapeut vám může pomoct získat náhled a nasměrovat vás k tomu, co potřebujete. Zároveň vám zprostředkuje bezpečné a přijímající prostředí pro prožití vašich emocí a ujasnění si vlastních hodnot. Moc rádi vás přivítáme i v naší poradně. Ta sídlí v Praze, ale je u nás také možnost setkání po Skypu z pohodlí domova. Budu vám moc držet palce, ať vše dobře dopadne.

Mějte se hezky, Klára

 

Literatura o hraniční poruše osobnosti:

Nenávidím tě, neopouštěj mě!

Hraniční porucha osobnosti a její léčba

5 232

Našel jsem si přítelkyni – chování matky se změnilo

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
chtěl bych se Vás zeptat na řešení mého problému. Bydlím v rodinném domě se svojí starší matkou. Náš vztah syn- matka byl až do nedávné doby docela v pohodě, až do chvíle co jsem si našel přítelkyni. Od té doby se vše změnilo. Stále mě obviňuje z krádeží šatstva a jiných věcí a co je nejhorší i z krádeží peněz. Přítelkyně je nešťastná a strašně ji to mrzí. Dokonce u nás byla i Policie, kterou si na mne matka pozvala. Samozřejmě nic neshledali a tak jsem jim řekl, že její zdravotní stav jsem po prvním incidentu konzultoval s obvodním lékařem, který mi samozřejmě nepomohl. Jen mě řekl, že takových případů má mnoho a že mě to nezávidí. A že mám vše řešit v poklidu, ale to nejde do nekonečna. V současné době je vše při starém a navíc se přidaly ze strany matky slovní urážky na mou a přítelčinu osobu, což je pro mne neakceptovatelné.
Již rok jsem po úraze na invalidním vozíku a sehnat si byt s přihlédnutím k mému handicapu je nemožné.
Prosím vás tímto o pomoc či radu jak postupovat. Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Vaše situace opravdu není jednoduchá. Vaše maminka očividně nezvládá, že se s Vámi musí dělit s Vaší přítelkyní. Vzhledem k Vašemu zdravotnímu stavu si troufám tvrdit, že si Vás tak trochu přivlastnila více, než je zdrávo. Kladu si otázku, zda na Vás zavolala policii z důvodu toho, že žárlí na přítelkyni anebo zda v tom nehraje roli možné duševní onemocnění. Obojí je závažné, ale ke každému je třeba zaujmout trochu jiný postoj.

Je možné, že se Vás maminka snaží manipulovat a vydírat tím, že volá policii a obviňuje Vás. Tím se pravděpodobně snaží dokázat, abyste se se svou přítelkyní rozešel. Neznám vaší rodinou situaci, ale z toho, co jste psal, jsem si odvodil, že v domě žijete jen Vy a maminka? Pokud ano, je možné, že maminka tyto činy dělá čistě ze strachu, že Vy odejdete s přítelkyní a ona zůstane sama. To je má úvaha, která ale nemusí být pravdivá. V každém případě, pokud je to alespoň trochu možné, s maminkou bych zkusil promluvit na téma strachu, o vašem vztahu nebo i tom, že to že jste si našel přítelkyni, neznamená, že jí máte méně rád nebo že jí už navždy zavrhnete. Pokusit se jí ubezpečit, že jste pořád její syn a na tom se nic nezmění. Může se také projevovat to, že o Vás má po úraze větší strach a může mít pocit, že se o Vás přítelkyně nedokáže postarat tak, jako ona.

Chápu, že je to ve Vaší situaci velmi složité, ale samozřejmě by také pomohlo se odstěhovat. Tato možnost by mohla dost pomoci, minimálně Vám, co se po psychické stránce týče. Ohledně toho Vám tedy moc držím palce!  

Nyní ta horší varianta. To, že volá policii na vlastního syna je poněkud přehnané chování.  Nevím, jak se Vám maminka zdála v minulosti, ale je možné, že se u ní mohlo objevit paranoidní myšlení a chování z důvodu například pocitu ohrožení Vaší partnerkou. Podotýkám, že nejsem diagnostik a samozřejmě nemám veškeré informace a vlastně neznám Vaší situaci. Nicméně si myslím, že je důležité mít to alespoň na paměti. Takže pokud s Vaší maminkou nebude řeč, sledujte ji. Pokud se její chování ani po delší době nezlepší, naopak se bude zhoršovat tím směrem, že už její myšlenky ani nebudou směřovány na Vás, tak je potřeba jednat. Pokud budete mít podezření, určitě zajděte k psychiatrovi. S ním můžete konzultovat veškeré projevy a detailněji mu popsat situaci. Ten by Vám mohl poradit další kroky lépe než já. Pokud nebudete moct Vy, můžete poslat přítelkyni. Samozřejmě znovu podotýkám, že nemohu takto na dálku diagnostikovat člověka, kterého neznám. Nicméně chování Vaší maminky mi přijde podezřelé, a proto zde tuto variantu zmiňuji.

Jako první tedy doporučuji si s ní promluvit na téma strachu a toho, proč to vlastně celé dělá. Je možné, že když jí vysvětlíte a ukážete, že o Vás nepřijde, tak se situace zlepší. Z dlouhodobějšího hlediska se však pokuste odstěhovat se. I kdyby to mělo být k přítelkyni nebo k prarodičům. Pokud by se situace dlouhodobě nezlepšovala, ba dokonce zhoršovala, kontaktujte psychiatra, který Vám může odborně poradit další kroky. Přeji Vám mnoho sil.

S pozdravem,

Tomáš Novotný

135

Můj přítel trpí depresí – jak mu můžu pomoct?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
můj přítel má úzkosti a deprese a léčí se léky předepsanými od svého psychologa. Teď je bere cca tři týdny.  Momentálně je ve stavu, kdy nechce žít. Prostě se ráno neprobudit.
Jak mu mám pomoci? Logicky mě odhání a předhazuje mi rozchod, abych ho nechala já.
Záleží mu na mě a má mě rád, ale nechce se mnou telefonovat (bydlíme od sebe daleko).
Nyní jsme se měli sestěhovat k sobě, ale odtud právě ta jeho úzkost – nové město, žádní přátelé, nová práce.
Do toho také to, že jsme neměli jednoduchý začátek. Odešla jsem ze třináctiletého vztahu a rozchod nebyl jednoduchý. Spala jsem s ním a nynějšímu příteli to můj bývalý řekl. Narušila jsem jeho důvěru, ale pracovali jsme na tom spolu (tohle se stalo před víc jak půl rokem). Měla jsem to za uzavřené a on teď tvrdí, že se přes to nedokáže přenést.
Komunikujeme a já se snažím netlačit na pilu.
Jak moc může být jeho nynější chování ovlivněno léky? Jeho přístup ke mně se změnil o 180 stupňů.
Děkuji, případné doplňující otázky zodpovím.

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za vaši důvěru, s níž se na naši poradnu obracíte. Je mi líto, čím si s přítelem procházíte. Plně rozumím tomu, že se můžete cítit velmi zmatená z toho, jak se přítelovo chování vlivem duševního onemocnění změnilo. Je od vás moc hezké, že se snažíte k příteli najít cestu a chcete mu pomoci. Chápu, že musí být vyčerpávající stále snášet jeho odmítání. Člověk v depresi často mívá takovéto vyhýbavé tendence, které vychází z povahy této nemoci, nejčastěji to je způsobeno ztrátou velkou vůle. Také rozumím tomu, že je pro něj v tuhle chvíli těžké získat zpět důvěru k vám. U člověka, který má silně narušen pocit vlastní hodnoty, může přenesení se přes takovou věc trvat značně déle. Ale to nevadí, dopřejte mu jeho vlastní tempo, jak správně říkáte, dobré je netlačit na pilu a snažit se znovu vybudovat důvěru ve vztahu.

Pokud chcete být svému partnerovi oporou, budete potřebovat dávku trpělivosti, ale nebojte se, všechno se dá zvládnout. Mějte naději v jeho uzdravení, tím budete povzbuzovat i tu jeho, která teď může být malá. Komunikace s ním by měla být velmi empatická, jemná a podporující. Hodně ho chvalte a snažte se co nejvíc vyhnout kritice. Ukažte mu svůj zájem o něj a porozumění jeho situaci. Naslouchejte mu, a přitom ho povzbuzujte. Dejte mu najevo, že tu pro něj budete i v těch nejtěžších chvílích a že to spolu zvládnete.

Tím vytvoříte ve vztahu láskyplnou a otevřenou atmosféru, díky níž se partner bude cítit bezpečně a získá pocit přijetí, což může velmi podpořit zvýšení jeho sebevědomí a upevnit jeho důvěru. Také s ním v takové chvíli můžete mluvit i o vážnějších tématech, klidně se ho aktivně zeptejte, zda někdy myslí na sebevraždu, jaké má pochybnosti a co ho trápí. Hovorem o sebevraždě se sebevražda nepřivolá, zato tabuizace tohoto tématu může napáchat škodu. Nevadí, když nebudete vědět, co říct. Obvykle stejně pomůže spíš poslouchat a doptávat se než navrhovat řešení.

Přítelovi nabídněte, jestli s vámi chce jít dělat nějakou aktivitu, ale do ničeho ho nenuťte. Buďte vlídná a trpělivá. Můžete mu ulehčit jeho situaci tím, že mu nabídnete pomoc s každodenními úkoly, doprovodíte ho k psychologovi atd. Dbejte však na to, ať nejdete přes svou míru toho, co snesete. Nejste psychoterapeut a pro blízkého člověka ani nemůžete být. Neberte za jeho nemoc zodpovědnost. Především nezapomínejte na sebe a svoje potřeby. Zkuste najít vhodnou hranici, ať jste spokojeni oba. A pečujte o svou duši. Psychohygiena je nejlepším způsobem, jak se udržet v duševní pohodě proto se věnujte věcem, které máte ráda. Mezi velmi účinné způsoby patří například sport, meditace nebo třeba vedení si deníku.

Lze těžko určit, jak moc je přítelovo chování ovlivněno léky, a do jaké míry jde spíše o samotné příznaky duševní nemoci. Léky by měly depresivní a úzkostné stavy zmírnit, a skutečně fungují, je ovšem pravda, že mají nežádoucí vedlejší účinky. Budu vám držet palce, aby se přítel dostal do fáze, kdy je už nebude potřebovat a ze všeho se dostane. Taky vám přeji, abyste byla silná a měla opět spokojený vztah. Kdybyste potřebovala, můžete se vždy obrátit na naši poradnu, naši poradci a terapeuti vás moc rádi nasměrují na tu správnou cestu. Sídlíme v Praze, ale děláme i poradenství po Skypu.

Mějte se hezky.

Klára

633