Nezdravě nastavené hranice ve vztazích

/0 Komentáře/in /by
  1. Uvědomte si svá slabá místa, kde konkrétně vám lidé nejvíce narušují hranice

Často se stává, že vám vaše hranice narušuje určitý typ lidí nebo dokonce každý, kdo má nezdravě nastavené hranice. Někdy má třeba žena dobře nastaven hranice se ženami, ale ne s muži.

  1. Jak je na tom moje bezpečná a pevná základna – PILÍŘE mého života

a)rodina/partnerský vztah – jsou zdrojem podpory a bezpečí nebo vás unavují?

b)práce (naplňuje vás práce a jste spokojeni v pracovním kolektivu?)

c)peníze (máte dost na to, abyste se uživili a také si něco užili?)

d)zájmy (máte nějaké? Našli v životě v čem jste dobří a co vás naplňuje?)

e)zdraví (cítíte se plní energie a dobře ve svém těle?)

f)přátelé (setkáváte se s nimi pravidelně a „dobíjejí“ vás? Máte nějaké?)

 

Abychom mohli zdravě stavět hranice, potřebujeme mít na ně energii. Abychom měli energii, potřebujeme mít alespoň většinu ze svých pěti pilířů v pořádku. Pokud tomu tak není, je potřeba se zaměřit ideálně na jednu oblast, na které zapracujeme. Nemusí to být ta nejdůležitější, pokud by byla pro nás nejtěžší k řešení. Pokud třeba nejste zdraví a jste stále unaveni, je potřeba řešit nejdříve právě to, předtím, než se pustíte do řešení partnerského vztahu a nastavování hranic. Někdy, je ale naopak „lehčí“ to udělat obráceně. Důležité je nasměrovat vždy jasně vaší energii do jedné z oblastí, a tu vyřešit, než postoupíte dál.

 

  1. Jak jsem na tom s odmítáním, umím říkat NE?

Lidé, co nemají zdravě nastavené hranice neumějí často říkat NE, a to i v situacích, kdy je to nutné, aby ochránili své duševní nebo fyzické zdraví. U každého je samozřejmě jiná míra, jak moc odmítat umějí nebo ne. Pokud neumíme říkat NE, jsme-li nuceni odmítat, napadají nás pochybující myšlenky jako „Nepřeháním to? Nejsem sobecký? Nejsem moc náročný? Zejména téma sobectví je u lidí s narušenými hranicemi silné. Často jsou od svých rodičů nastaveni ustupovat. Buď byl jeden z jejich rodičů nebo oba takoví, že sami neuměli své hranice nastavit nebo byli jako děti naučeni, že když se ozvali se svými potřebami, které se rodičům nelíbili, použil na ně rodič manipulaci. Snažil se v dítěti vyvolat pocit viny za to, že takovou potřebu vůbec má a chce. V dítěti se tak začalo tvořit nejisté „já“, které neustále pochybuje, zda má právo na své potřeby.

  1. Představ si, jak vypadá můj vnitřní „narušitel“ hranic

Stává se vám, že když si chcete udržet hranice v nějaké důležité situaci, „ozve“ se ve vaší hlavě vnitřní pokušitel? Když vás třeba partner naštve a odhodláte se už bránit. Vnitřní pokušitel většinou říká slova jako „a nepřeháníš to? Nejsi moc náročný/á? Neuspěcháváš to?Přeci se to dá vydržet..“Nebo si představte jinou situaci, třeba když se rozhodnete začít cvičit a hubnout. Jste odhodlaní a nakonec je zase večer a nejen, že jste necvičili, ale jedli jste přesně tol, co jste původně nechtěli. Všimli jste si vnitřního narušitele, který vám přes den našeptával: jsi unavený/á, zacvičíš si později, tak si dej ještě ten hamburger a večer si uvaříš už to zdravé jídlo…, ale nakonec k tomu nedojde večer ani druhý den. A vnitřního pokušitele vystřídá jiný „hlas“ v hlavě: Jsi úplně neschopná/ý, všichni okolo se umí rozhodnout a zhubnout. Stejně nezhubneš, tak se o to ani nepokoušej.

V terapii tyto hlasy u klientů pojmenováváme. Typy hlasů jsou u lidí různé. Někdy je to věznitel, tyran, trenér, šikanatér, pokušitel apod. Zkuste si takovou osobu představit a  uvědomit, komu z vašich rodičů nebo jiných autorit je obsah hlasu podobný? Někdo váš totiž sám se sebou naučil takto komunikovat.

      6.Jak jsem na tom s disciplínou a řádem v životě

Dodržování řádu a disciplíny je pro lidi s narušenými hranicemi náročné, právě proto, že k řádu a disciplíně jsou pevné hranice zapotřebí. Někdy se takto narušené hranice mohou projevovat i opačně, tedy, že lidé dodržují řád extrémně a obávají se, že nebudou mít věci pod kontrolou.

      7.Kdo mě jako dítě naučil nedodržovat hranice nebo je dokonce cíleně druhým narušit

Představte si, že máte v hlavě nějakou osobu, která vás začne „nabádat“ v případě, kdy je potřeba dodržet hranice/být disciplinovaný nebo dodržet pro sebe důležitý řád nebo kdy je potřeba být důsledný. Jako příklad si můžeme dát situaci, kdy jste si slíbili, že už si nedáte smažené jídlo. Najednou ale dostanete venku hlad, a jdete okolo fast foodu. Možná se najednou ve vaší hlavě objeví myšlenky jako  – no jednou se nic nestane/stejně to nevydržím/ráno už jsem měl sladké, tak už je to jedno a dám si. ..Kdyby jste si měli ve své fantazii představit, jak vypadá osoba ve vaší hlavě, která „říká“ tyto věty? Je to žena nebo muže? Jak je stará? A Nepřipomíná vám svými větami náhodou jednoho z rodičů nebo jinou blízkou osobu ?……

       8.Dokážu jít zdravě do konfliktu?

Pokud se bojíte konfliktu nebo do něj jdete naopak příliš agresivně, je to signál o tom, že vám v dětství někdo narušoval vaše hranice. Možná jste byli za váš vztek trestáni fyzicky nebo psychickou manipulací nebo jste si naopak bez agrese nemohl prosadit ani základní potřeby.

Konflikt patří k životu a neznamená to, že druhého nemáme rádi. Stejně tak to neznamená, že nás druhý chce opustit, pokud on sám konflikt vyvolá. Strach z konfliktu je často u lidí spojený se strachem z opuštění, který většinou vzniká během dětství. Tam mohl rodič vyvolávat v dítěti pocity viny, pokud si dítě potřebovalo prosadit své potřeby – často i ty základní.

  1. Jak jsem na tom se s péčí o sebe – jak dokážu mít rád/a sama sebe.

Nenechte se mýlit, péčí není myšleno jen to, jestli se člověk hezky učeše nebo koupí hezké  Oblečení. Sebepéče je zejména o upřednostnění sebe, kolik energie do sebe umíte dát. Nejlepší měřítko je dám sobě stejně jako druhému? Uděláte si stejně hezky ozdobenou svačinku, jako jste ji udělala svému dítěti? Kdy jste si naposledy koupila hezké nové oblečení, i když vám to staré už dlouho nesedí? Dáte si tu práci uvařit si dobrý a zdravý oběd nebo se odfláknete ve fast foodu, i když pak tloustnete. Zdráháte se vydat peníze za něco dražšího, ale pokud by to bylo pro dítě nebo pro manžela, koupila byste to okamžitě? Když vám není dobře, dojdete si včas k lékaři nebo si doma v klidu odpočinete? Nebo nedokážete vydržet ležet  a místo toho pracujete nebo jdete uklízet? I malým zanedbáváním prokazujete sám/sama sobě, jak se nemáte rád/a. Svému vnitřnímu já si neustále svým odsouváním dáváte najevo – jsem na posledním místě nebo alespoň na druhém….a pak se možná divíte, že vás takto upozaďují vaši blízcí nebo okolí. Ale co jim vy sami vysíláte za informaci o sobě?

 

Mgr.Tereza Malimánková

Vedoucí poradny Therapia

690

Psychický blok-proč někdy nedokážeme získat to, co si přejeme

/0 Komentáře/in /by

V psychologii platí, že pokud něco dlouhodobě hledáte a nedaří se to, tak to někde vnitřně nechcete, resp.to máte vnitřně zablokované. Vnitřně znamená v takovém případě nevědomě. Pokud je totiž naše vědomí a nevědomí v naprostém souladu, jsme schopni dosáhnout téměř všeho, co si přejeme a na co jsme v základu dostatečně vybaveni (inteligence a vrozené schopnosti).

Co je vědomí a nevědomí?

Vědomá část naší mysli je ta, kterou si uvědomujeme. Tam probíhají naše vědomá přání a představy, kdy si třeba přejeme novou práci nebo skvělého partnera. Skrze tuto část také vědomě prožíváme myšlenky plné utrpení, když se nám dosažení cílů nedaří. Probíhají zde „objektivní“soudy, např. všichni dobří chlapi jsou zadaní, práce není nebo že můžu mít sice dobře placenou práci, ale nebude mě bavit. Díky těmto myšlenkám člověk znovu upadá na bezmoci.

 

Jak je to s nevědomím?

Skutečným vůdcem našeho života je ale naše nevědomí.V nevědomí se ukrývají všechny naše skryté a NE vědomé strachy. Zároveň jsou tam ale ukryty i všechny pozitivní věci, které jsme si za život uložily. Nevědomí ve skutečnosti ovlivňuje až 80% našeho smýšlení a chování, takže pokud si vědomou částí přejete novou a dobře placenou práci (tedy zbylými 20ti procenty), ale v nevědomí máte ukryty staré „věty“ a přesvědčení z naší rodiny typu – jsi k ničemu, v naší rodině nikdy neměl nikdo dobrou práci, peníze a bohatství je tu jen pro ty nahoře, buď rád, že tě někdo vůbec zaměstná….., je málo pravděpodobné, že na dobrou práci narazíte.

Vnitřní přesvědčení

To, čemu vnitřně věříme, o čemž jsme vnitřně dokonce přesvědčeni má pro nás velkou sílu. Tuto sílu je někdy těžké vědomě překročit, tedy jen tím, že si něco přejeme, pokud s nevědomou částí nijak nepracujeme. Nevědomá část totiž ovlivňuje širokou škálu věcí – mozek ve skutečnosti nedává povel vidět to, na co není nastaven. Tedy pokud hledáme hodného a přitažlivého partnera,ale jsme nastaveni vnitřně na to, že na něj nemáme (sebevědomí, schopnosti, krásu apod.), bude se náš pohled uchylovat spíše k partnerům, kteří odpovídají našemu vnitřnímu přesvědčení. Př.pokud věřím, že nemohu zažít vztah plný vášně a přitažlivosti (př.kvůli vzoru rodičů, kteří žili odděleně a nepřitahovali se,a e přesto spolu zůstali), budeme neustále přitahovat partnery, kteří se nám nelíbí a ty, co bychom chtěli se po nás ani neotočí.

Nápis na čele

Klientům vždycky říkám, že nevědomé myšlenky jsou jako kdyby je nositel sám neviděl, ale zároveň je měl napsané na čele, takže ostatní je vidí. Lidé v okolí a zejména ti, co se dostanou do blízkosti „nositele nápisu“ tedy vidí – př. ta si nechá klidně naložit, k té si můžu dovolit, ta chce být asi radši sama….apod.,a tak se podle toho řídí.. Nositel „nápisu na čele“ prozrazuje své vnitřní nastavení neuvědomělým chováním a svým slovním projevem, postojem těla a výrazem obličeje. Naše nevědomí tedy ovlivňuje naše nevědomé chování formou výrazu ve tváři, pohyby těla či slovy. Může si o sobě myslet, jak usilovně hledáme partnera, který by o nás třeba pečoval, ale v realitě můžeme na druhé lidi působit zcela opačným dojmem. Aniž si to uvědomujeme, neumíme si třeba o péči říct nebo ji přijmout, když už ji někdo nabídne. Chováme se třeba odtažitě, úzkostně nebo samotářsky a ostatní tak získávají dojem, že chceme zůstat sami a pomoc druhých nás obtěžuje!

Dalším příkladem může být hledání nové práce, kdy ji hledáte a s druhými hovoříte opakovaně o tom, jak jste v současné práci nešťastní, ale co se děje ve skutečnosti? Mnohdy se stává, že člověk, co si usilovně stěžuje na práci a tvrdí, že chce jinou – žádnou nehledá, nepracuje na sobě a na svých nových schopnostem a když mu někdo něco dohodí, tak nemá zrovna čas….
Okolí tedy můžete dávat o sobě v daném tématu zcela opačné informace než byste ve skutečnosti chtěli nebo potřebovali opravdu „vysílat“.

Hledáte-li dlouhodobě partnera, ale jste už měsíce či roky sami, tak se nevědomě partnerství bojíte a to z různých důvodů – můžete se bát, že vás opustí, když se opravdu zamilujete, že vám vezme osobní prostor, že vás bude vztah dusit apod.Stejně tak se můžete obávat „hledání“lepší práce. Můžete se nevědomě bát, že už jinou práci nenajdete, že vás v nové a lepší vyhodí. Pokud vám tedy nejde v životě dosáhnout delší dobu něčeho, po čem toužíte, máte vnitřně strach to získat!

V dalším článku o práci nevědomí a psychickém bloku se dozvíte, jak s tím pracovat.

Tereza Malimánková
Poradna Therapia

789

Rodiče manipulátoři-jak mi pomohla psychoterapie?

/0 Komentáře/in /by

Právnička Petra vyhledala odbornou pomoc

 
Pro terapii jsem se rozhodla díky recenzi kamarádky, která také na terapii v totožné poradně chodila. Vyplnila jsem dotazník na internetových stránkách poradny, aby věděli, proč se na poradnu obracím. Poradna mě kontaktovala během 12 hodin. Následně se mě ujala Mgr. Malimánková a domluvily jsme termín prvního sezení. Terapie probíhala profesionálně, online, cítila jsem se konformně, bezpečně. Paní magistra mě vyslechla, aby detailněji zjistila důvod našeho sezení – rodiče mám manipulátory, vše jsem dělala špatně a cítila jsem se každý den vinná. 
 

Přestala jsem se obviňovat

 
Již z prvního sezení jsem si odnesla rady, které jsem začala aplikovat v konverzaci s rodiči a bylo mi psychicky výrazně lépe. Každé následující sezení ve mě vzbuzovalo pocit, že jsem se obrátila na odborníky, kteří mi chtějí naslouchat, poradit, pomoci vyřešit moje trable. Po sezeních jsem se cítila silnější a přestala jsem se obviňovat. Paní magistra mi pomohla v mojí hlavě urovnat to, co já si přeji, co se mi líbí, co mi dělá dobře. 
 
Stal se ze mě ve 25 ti letech nový člověk, který se už nebude všeho bát, vše přehnaně řešit, nebudu se obviňovat, nebudu své postoje nikomu odůvodňovat. 
 

Terapii doporučuji každému

 
Terapii bych doporučila každému, kdo má sebemenší otázky nad svým životem. Do našeho prvního sezení jsem se bála o problémech mluvit, říkala jsem si že si vymýšlím, že rodiče se mnou nemanipulují, že já jsem ta špatná. Nicméně jsem se s rodiči často dohadovala a spory končily mým brekem, nechutí žít, pochybovala jsem nad smyslem života.
 
Kvůli těmto stavům jsem si řekla o pomoc. Velkou roli sehrála kamarádka, která mi pomohla vyplnit úvodní dotazník do poradny.
 
Tímto velice děkuji, že jsem začala žít nový sebevědomější život bez výčitek.

Odhodlat se k terapii mi pomohla kamarádka

 
Tato recenze patří nejenom lidem v podobné situaci, jako jsem byla já. Tato recenze patří i těm, kteří se nachází v okolí těch, kteří trpí, nemají se rádi, jsou smutní, …. Aby totiž takoví přihlížející lidé mohli pomoci “obětem” tak, jako pomohla moje přihlížející kamarádka mně. 
 
Recenze naší klienky na sezení u Mgr.Terezy Malimánkové
Mgr.Tereza Malimánková pracuje často s klienty, kteří uvázli v kruhu konfliktní komunikace s manipulátory a také v kruhu sebeobviňování. V terapii probíhá analýza dané situace a zároveň poradenství, kdy dává konkrétní návod, jak pracovat s manipulativními jedinci v komunikaci.
 
 
312

Jak probíhá psychoterapie

/0 Komentáře/in /by

Psychoterapie se začíná rozšiřovat mezi lidmi jako běžná součást pomoci. Jak ale celý proces probíhá? Co se odehrává za zavřenými dveřmi poradny? 

Terapeutické fáze:

Terapie má vždy začátek, prostředek a konec. V úvodním sezení se klient seznamuje se svým terapeutem. Ten mu srozumitelně vysvětlí, co může očekávat a ubezpečuje ho o bezpečí a důvěře v jejich budoucích rozhovorech. Klient dostane prostor pro popis svých potíží, kterými přichází a spolu s terapeutem se domlouvají, jaké kroky budou následovat.

V první fázi terapie se terapeut snaží s klientem zvědomit jeho potlačené a nevědomé tendence a vzorce v životě a tím umožnit klientovi náhled a možnost změny.  V této fázi může dojít i k nepříjemným pocitům, protože se spolu s terapeutem klient dotýká nepříjemných a často i tabu témat.

V druhé fázi terapie je již vztah s terapeutem pevný a plný důvěry a klient má odvahu dotknout se svých „stínů“, aniž by se bál hodnocení nebo se sám hodnotil. Klient je již schopen nahlédnout své opakující se vzorce v životě, které mu škodí a rád by je změnil. Často však ještě neví jak nebo nemá odvahu. Vědomě již tedy ví, že dělá chybné kroky, ale zatím není schopen je 100% neopakovat. Tato fáze je nejdelší a zpravidla nejpracnější. Může docházet ke konkrétním změnám v klientově okolí. Může nahlížet jinak na své blízké, může obměňovat své přátelé, kteří ho dříve zatěžovali a stejně tak může docházet ke změnám pracovních či v partnerském vztahu. Klient je již schopen vědomě nahlížet svůj život a mít jasno o svých potřebách, pocitech a cílech. Druhá fáze může trvat od půl roku do několika let v závislosti na potížích klienta.

Terapie se také liší od poradenství, které je zaměřeno na konkrétní rady a je kratší, zpravidla trvá od dvou sezení do šesti měsíců. Takové řešení by se zejména racionálně smýšlejícím lidem zdálo jako nejlepší, ale poradenstvím nikdy nedocílíte vnitřní proměnu osobnosti a změnu zarytých nevědomých vzorců. Proto se dobře vedená terapie snaží vyvarovat obecným návrhům a radám, i když je klient může ze začátku vyžadovat.

Třetí fáze a konečná fáze je nejvíce nabitá energií a často odměnou za ty měsíce, týdny či roky práce. Klient se již cítí pevný ve svém životě. Je schopen aktivně měnit své původní chování, cítí se často sebevědomější a odvážnější. Méně se hodnotí a více přijímá sebe i okolí. Cítí se šťastnější a má pocit větší moci nad svým životem. Cílem terapie je dosáhnout takové změny osobnosti klienta, aby se cítil v životě uvolněně a přirozeně  a navrátil se ke svému bytostnému já, které ke odproštěno od strachů a nejistot, které nabral postupně životem.

V terapii je hlavním prostředkem rozhovor, je však možné využívat některých doplňujících technik, pokud to terapeut uzná ze vhodné nebo si to klient přeje.

Terapie by vždy měla mít konec, mělo by proběhnout konečné sezení a to i v případě, že se klient rozhodně náhle celý proces ukončit. Náhlé konce mohou souviset s různými strachy klienta z blízkosti či důvěry v druhého člověka a pokud by se rozhodl ukončit terapii sám a náhle bez přirozeného vývoje, mohl by tím akorát nevědomě podpořit svůj vnitřní negativní vzorec.

 

Rozdíl mezi psychoterapií a koučinkem

 

Koučink vám pomůže efektivně se dostat k vašemu cíli. Je vhodný pro lidi, kteří nepotřebují hlubší vnitřní proměnu.Je pro ty, kteří hledají konkrétní a rychlé kroky k dosažení svého cíle. Koučink neléčí, ale učí lidi, jak se v životě naučit nalézt ten správný cíl a dosáhnout ho. Sezení vám mohou pomoci najít a definovat váš cíl a cestu, jak k němu dojít. Koučink se zaměřuje na všechny životní témata jako vztahy, sebevědomí, profesní směřování apod. Na rozdíl od psychoterapie nezabývá rodinnou minulostí, analyzováním problémů a neléčí (deprese, úzkosti či jiná psychická onemocnění). Osobní kouč se zaměřuje jen na silné stránky klienta a snaží se je podpořit. Klient se pak sám naučí dosahovat svých cílů, získává „knowhow“ na svůj život, které dříve neměl.

 

Výběr terapeuta

 

Nejdůležitější je, abyste si s terapeutem „sedli“. Přístup terapeuta je často dán směrem, který vystudoval a také jeho osobností. Někomu vyhovuje mlčenlivější terapeut, jinému spíše aktivní, který rychleji reaguje a dává zpětnou vazbu.

 

I když vám pomohl nějaký terapeut, nemusí ten samý pomoci vaší kamarádce. Můžete mít rozdílné potřeby. V každém případě by však měl být terapeut přijímající a měl by pro vás vytvořit bezpečné prostředí. Máte právo na změnu terapeuta. Chybou není změna terapeuta, ale rezignace na vaše problémy.

 

Jak komunikovat s psychoterapeutem?

 

Důležitou součástí terapeutického vztahu, který je základem pro vyléčení z problémů, je zpětná vazba. Nebojte se terapeutovi sdělit i vy jakékoli pocity a myšlenky ohledně terapie, které máte. Cítíte se nespokojeni, máte z něčeho obavy, potřebujete zrychlit nebo snížit tempo nebo jste naopak spokojení? Sdělte to. Součástí léčby je i naučit se sdělovat své potřeby, a terapeut je vždy rád přijme. Pomáháte mu i najít způsob, jak s vámi pracovat. V terapii nejste ve škole, terapeut vás nehodnotí. Je na vás, co v terapii přijmete či odmítnete.

 

Jaký je rozdíl mezi psychoterapeutem a kamarádem?

 

A jaký je rozdíl mezi psychoterapeutem a kamarádem? Proč byste měli platit za to, že budete s někým mluvit? Nemůže tuto službu poskytnout zadarmo kamarád? Možností, jak se o sobě něco dozvědět je samozřejmě více – čtení knih, rozhovory s přáteli, semináře. Můžete si popovídat i s kamarády, ale těm často chybí patřičné vzdělání a praxe a radí pouze ze svého úhlu a na základě svých zkušeností. Přátelé tedy zpravidla nemají možnost pochopit přesné příčiny vašich problémů a aplikují jen své řešení, které sami vyzkoušeli. Ne vždy ale musí sednout. Stejně tak je to při samostudiu, může to pomoci při rozšíření úhlu pohledu na problém, ale může pro vás být těžké si z knih vybrat to podstatné pro váš život. V neposlední řadě je také důležitý fakt, že terapeut vás ani vaše okolí nezná a není tedy při práce osobně zaujatý.

 

Poradna Therapia

 

 

262

Jak vybrat dobrého psychologa

/0 Komentáře/in /by
  • 1) Jak na vás terapeut,poradce či psycholog působí

    Již na prvním setkání vnímejte „chemii“ mezi vámi. Je vám individuální terapeut příjemný? Máte pocit, že se o vás odborník ať už poradce pro osobnostní rozvoj či psychoterapeut zajímá? Já vždy doporučuji klientům absolvovat dvě až tři sezení, abyste se lépe poznali a aby měl psycholog či psychoterapeut možnost dát již nějakou zpětnou vazbu a náhled na potíže klienta. V každém případě již od prvního setkání má klient šanci poznat, jak mu osobnostně jeho poradce sedí.

  •  
    2) Dobrý poradce či psychoterapeut vás posouvá dál

    Dobrý individuální terapeut, psychoterapeut či psycholog či kouč vás posouvá dál, pokud to potřebujete. Existují klienti, kteří potřebují od svého psychologa či poradce pouze vyslechnout, mít pocit prostoru pro své potíže. Vaše potíže by ale měly nabírat směr k řešení. Dobrý psychoterapeut či individuální poradce nbeo psycholog umí dávat trefné otázky, které vás posouvají dále, umí vám dávat náhledy na problém z takových úhlů, které  by vás samotné nenapadly. V tom se dobrý psycholog liší od kamarádky, se kterou si můžete o vašich problémech povídat v kavárně.

  •  
    3) Těšíte se na další sezení s odborníkem na vaše potíže?

    Dobrý psycholog, poradce či terapeut vás zaujme, budete se na sezení těšit a to dokonce i když nejsou někdy příjemné, protože vývoj někdy bolí.Správný psychoterapeut či poradce umí správně pojemnovat vaše potíže. On sám dobře pozná,zda s vámi pracuje na závislosti na vztahu,depresi,nízkém sebevědomí, či úzkosti.

  •  
    4) Řekněte si o to, co potřebujete

    Dobrý psycholog vám dokáže naslouchat a přizpůsobuje z části sezení vašim přáním. Pokud mu sdělíte, že potřebujete více zpětných reakcí, dobrý psycholog by měl zareagovat a nedržet se úzkostně svého zvyku spíše mlčet a jen naslouchat. Vy jste ten, který si sezení platí a měli byste mít pocit zájmu o vás.

  •  
    5) Jsou pro vás sezení obohacující?

    Dobrý poradce, psycholog či psychoterapeut je takový, kterého byste doporučili i svým známým. Nechodíte k němu jen „ze setrvace“, ale máte pocit, že vám sezení opravdu něco dávají

    PORADNA THERAPIA

    Máte-li opakující se potíže nebo vás něco trápí, objednejte se u našich odborníků:https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

225

Rozchod ve vztahu – jak poznat, kdy na vztahu ještě zapracovat nebo se rozejít

/0 Komentáře/in /by

Mnoho lidí řeší své partnerské potíže rozchodem. Neshody mezi partnery ale často vznikají skrze vnitřní zranění každého z nich, nikoli tím, že se k sobě nehodí. Pokud svá zranění nenahlédnou a nepracují s nimi, je pravděpodobné, že se oběma po jejich rozchodu  v novém partnerském vztahu, tyto vzorce zopakují. S novým partnerem po nějaké době zažívají podobné pocity plné vzteku, smutku, zneschopnění, prázdnoty či opuštění.

Jak se sejdou zranění ve vztahu

Velká většina z nás si ze své původní rodiny odnese nějaké vnitřní zranění. Někdo má strach ze samoty a opuštění, jiný si přišel jako dítě nedoceněný a celý život trpí pak pocity neschopnosti. Další z nás mají problémy s hranicemi a cítí se nerespektovaní nebo naopak sami nerespektují a ničeho si neváží. Zranění na duši mohou mít různou intenzitu.

V partnerském vztahu se v takovém případě často setkávají partneři „zámek a klíč. Oba mají zranění, které do sebe„zapadnou“. Má-li jeden z nich strach ze samoty a opuštění, najde si často partnera, který se ve vztahu vzdaluje nebo se partnerskému vztahu nevěnuje. Svůj volný čas věnuje více práci a kamarádům. Oba mají ve skutečnosti problém s blízkostí, ale u každého se projevuje jinak. U jednoho se nedůvěra ve vztah projevuje strachem být sám sebou, a tak se potlačuje a dělá vše pro druhého. V sobě má nevědomě nastavený vzorec „když budu podle představ druhého, bude mě milovat“. Jenže právě tento „záchranný“ vzorec, který si jako dítě nastavil/a v dětství, teď dospělosti nemůže fungovat. U druhého vytváří pocit, že si partnera nemůže vážit a nudí ho.

Partner takto potlačeného člověka má také strach z blízkosti. Ten se často projevuje opačně a to strachem se do vztahu „položit“. Pořád si tedy drží zadní vrátka a uchovává si pocit, že mu na vztahu stejně nezáleží, takže kdyby skončil, nebude ho to bolet. Ve vztahu je často ten chladnější, myslí více na sebe, neprojevuje tolik lásku. Právě slovo OPAČNĚ, je v takovém vztahu důležité. Právě proto svými zraněními k sobě v partnerství „pasují“, což vytváří přitažlivost a také někdy pekelné chvíle, kdy se zranění projeví a znovu se prohlubují.

 

Co s tím?

 

Léčit svá zranění skrze vztah a naučit se sami sebe přijímat a respektovat musí chtít oba dva. Ideální je v takovém případě, zejména na začátku, využít služeb terapeuta, který je trénovaný v rozpoznávání nevědomých vzorců. Právě proto, že jsou často nevědomé, je pro člověka těžké je u sebe i u partnera rozpoznat. Zajímavé je, že není ve skutečnosti nutné, aby na terapii docházeli oba. Mnohdy stačí, když se změní chování jednoho z partnerů a změní se tak následkem toho reakce i druhého. Už tímto krokem se může měnit celý vztah.

 

Ke změně vzorců je potřeba druhému naslouchat. Pokud vám tedy partner sděluje „dusíš mě svojí láskou, najdi si nějaké zájmy a přátelé“, zkuste se nad tím zamyslet a udělat to. Není dobré reagovat obranou a vysvětlováním nebo dokonce útokem. K čemu partnerovi bude, když mu po stopadesáté (a to jsem v počtech ještě mírná) vysvětlujete, jak to děláte pro něj a jak je nevděčný a jak on to naopak dělá špatně, že je pořád pryč a že si vás neváží. Ano, neváží, protože si pravděpodobně nevážíte sami sebe. Vztah je vždy jen zrcadlem, odrazem vás samotných. Stejný úkol, tedy naslouchat, má i druhý partner. Pokud mu tedy partnerka naslouchá a třeba i potvrdí, „máš pravdu, neumím si udělat čas pro sebe, starám se pořád o druhé a pak jim to vyčítám. Vím, že bych se měla o sebe více starat a mít své zájmy a tím bych byla i ve vztahu přitažlivější. “To ,co bych potřebovala od tebe je, aby převzal více zodpovědnosti, aby si slyšel, když ti říkám, že něco potřebuji pomoc, abys o mě více pečoval. Jinak si přijdu zneužívaná a nedůležitá“.

 

Je potřeba partnerovi sdělit své pocity a zároveň být konkrétní v tom, co potřebujete. Partner mnohdy nemusí rozumět tomu, co myslíte tím „pečuj víc o mě“. Takže je dobré to doplnit konkrétními příklady.

 

Kromě naslouchání je hlavně důležité začít KROKY DĚLAT! Jen tím si oba prokážete skutečný zájem o vztah. Když to zvládnete, můžete si dokonce navzájem poděkovat jakými jste pro sebe skvělými učiteli. Pro partnerku, která se neumí prosadit a neumí si užívat život je nejlepším partnerem a učitelem právě partner, který umí být trochu sobecký a dokáže na sebe myslet. Vztah může ale fungovat pouze tehdy, kdy si uvědomí, že pro sebe jsou navzájem učitelem. Stejně tak pro sobeckého partnera je nejlepší učitelkou empatická partnerka, která dokáže pečovat o druhé a vycítit jejich potřeby. Zkuste vzít vztah jako inspiraci a zkuste zabránit tomu, aby vaše zranění vztah ničilo. Oba na tom ale musí mít zájem pracovat a léčit svá zranění, jinak se navzájem nestanou učiteli, ale ničiteli a často nezbývá než takový vztah opustit.

 

Ve kterých případech je ale potřeba vztah naopak rychle opustit?

 

Zjistíte-li, že je váš partner manipulátor, ponižuje vás, je k vám agresivní, je těžký alkoholik nebo narkoman, má poruchu osobnosti nebo je dokonce sociopat? I v takových vztazích lidé spolu žijí, ale náprava takového vztahu je často v nedohlednu a mnohdy dokonce nemožná. Na vztahu často pracuje jen partner „oběť“ a ve vztahu nadále trpí. Problém u těchto osobností je, že jim často zcela chybí sebereflexe a problémy vidí pouze u druhých. Nemají žádný pocit zodpovědnosti za sebe a tak se těžko pouštějí do nápravy vztahu. Mnohdy mají větší šanci, že na sobě více zapracují, když jsou opuštěni a jsou na sobě pracovat nuceni.

 

Pokud potřebujete poradit ohledně vašeho vztahu, můžete využít služeb některého z našich terapeutů. Objednat se lze na našich webových stránkách https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/ anebo na telefonním čísle +420 732 816 663.

Poradna Therapia

Tereza Malimánková

3 125

Doporučení knihy Nenásilná komunikace Marshall B.Rosenberg

/0 Komentáře/in /by

V naší společnosti se v komunikaci běžně používá hodnocení někoho nebo něčeho. Za hranou slušnosti se běžně považuje jen to, když jsme na druhého sprostí. Běžně však v hovorech s druhým používáme kritiku, výčitky či dokonce ponižování, když nejsme s něčím spokojeni.
V naší komunikaci chybí respekt k druhému a ten naopak mnohdy nahrazuje manipulace jako prostředek něčeho dosáhnout. Není se čemu divit, manipulace se běžně používá i ve výchově dětí, a tak je vidět, že si celé generace pak nevěří v tom, že by skrze respekt něčeho dosáhly. Za respekt často mylně považujeme to, když jsme v hovoru naopak moc potlačeni, a tak se nám stane, že nedáme své potřeby najevo druhému jasně a znovu se nám potvrdí, že jinak než „násilnou komunikací“ u druhého ničím nedosáhneme.
Lidem často chybí nástroj, jak mají vlastně správně komunikovat? Jak si u toho zdravě držet hranice? Běžně používáme v mluvě kritiku, výčitku či jiný druh manipulace a pak se divíme, že se nám kazí naše blízké vztahy, a to i přesto, že mnohdy i dosáheme svého.


Autor knihy Nenásilná komunikace Marshall B.Rosenberg dává ve své knize přesný a příjemně popsaný návod, jak se naučit komunikovat nenásilně a dosáhnout svého. A nejen dosáhnout svého, ale přiblížit se s člověkem. Jeho cílem je v komunikaci s druhým dosáhnout upřímnosti. Autor nepoužívá jako nástroj vysvětlování nebo obhajování se, když ho někdo dokonce i slovně napadne, ale začne se o druhého zajímat a snaží se na něj „nacítit“. Používá šikovné otázky, doptává se druhého a zjišťuje, co potřebuje.
V běžném hovoru se autor vlastně chová jako terapeut a používá terapeutické techniky jako parafrázování, kdy se ujišťuje, zda pochopil správně, co druhý říká. Příkladem může být dotaz: „Cítíš se dotčený, protože bys chtěl za svou snahu dostat více ocenění?“
Marshall v komunikaci vždy prosazuje empatii k druhému, a to i v případě, že je k němu druhý agresivní či útočný. V knize uvádí několik příkladů ze svých přednášek, kdy se setkal s lidmi z rozdílných kultur či sociální vrstvy, kteří na něj přímo na přednášce slovně velmi silně útočili. Autor je dokázal svými empatickými a vhodně položenými otázkami zklidnit, a dokonce dostat na „svou stranu“.
Kniha patří mezi skvost psychologické literatury a na vysoké škole ji studenti měli vždy v seznamu „povinné literatury“.
Za mě je největším objevem knihy to, jak se za každým konfliktem skrývá nějaký strach člověka. Často, když se na nás někdo rozčiluje to shodíme slovy, je drzí, co si to dovoluje, pořád něco má. Ve skutečnosti je ale často za útokem skryto mnohem více a útočník jen neuměl jasně vyjádřit svou skutečnou potřebu.

Mgr.Tereza Malimánková
Poradna Therapia

171

Doporučení knihy Cesty z úzkosti a deprese – Heinz-Peter Röhr

/0 Komentáře/in /by

Knihu Cesty z úzkosti a deprese jsem četla poté, co jsem započala před lety práci jako terapeut v psychologické poradně. Deprese a úzkosti byly v poradně nejčastější téma se kterým klienti přicházeli. Kniha ve mně vytvořila revoluční přístup v tomto tématu ke klientům a jejich duševním nemocem. Ač jsem měla letité vzdělání ohledně těchto psychických potíží, brala jsem to vždy jako nemoc, jako zátěž, která člověku jen škodí a přichází mu do života jako zákeřný nepřítel. Opak je ale pravdou, kniha mě přesvědčila o tom, že v některých případech tyto nemoci a také mnohé jiné musí člověku do života přijít, protože ho paradoxně chrání od něčeho pro něj ještě více nepříjemného.

 

Je to možná zvláštní slyšet, že úzkost nebo deprese chrání před něčím hlubším, ale právě během mé praxe jsem se přesvědčila, že nemoci mají v životě člověka smysl.

Kniha mi dopomohla najít přesný postup, jak s nemocí u člověka pracovat, a právě nalezení jejího smyslu a důvodu, proč přišla bylo nakonec pro mé klienty to nejdůležitější. Najednou se jim ulevilo…najednou si nepřišli jako oběti své nemoci. Autor pomáhá nalézat recept k tomu, jak s nemocí zacházet. Právě tím, že jí bere zároveň jako přínosnou pro život člověka, dokáže klient s nemocí odvážněji pracovat. Protože to, co klienta při depresi či úzkosti nejvíce zasáhne je právě pocit bezmoci.

Autor vysvětluje skrze teorie vzniku nemoci, že člověk vlastně mnohdy již léta nevědomě pracuje na tom, že nemoc přijde. Takže pokud někdo dlouhodobě pracuje v práci, kterou nenávidí a obává se odejít, může se stát, že začne mít deprese a z přístupu nemohu odejít,protože.. se  stane nemůžu do ní chodit, protože je mi zle. Právě to vlastně mnohdy pomůže se situaci vyřešit, takový člověk dostal vnitřně svolení díky nemoci práci opustit. Pro člověka je mnohdy lehčí právě důvod nemohu než chci odejít, protože by mohly vylézt různé nezdravé programy jako „nikde nevydržíš, jsi líný, stejně si nikde nic nenajdeš apod.

V takovém případě nemoc vlastně pomůže člověku ven z něčeho, co sám neuměl opustit. Pak se ale zase musí vyrovnávat s důsledky nemoci, která jen tak neodejde.

Röhr celkově moc hezky pracuje s nevědomím, kdy vysvětluje, že právě tyto věci jsou záležitostí nevědomí, tzn.nejsou to vědomá rozhodnutí jako „vytvořím si depresi ať mohu odejít“..

 

Autor knihy srozumitelně popisuje tzv.brzdy našich životů a také rodinné důvody vzniku úzkostí  a deprese, kdy mezi jednou z nich počítá nedostatečnou separaci od rodiny, zejména od matky.

 

Autora Petera Röhra považuji za jednoho z nejlepších v psychoterapii vůbec a jeho nespornou výhodou při psaní knih jsou právě jeho letité zkušenosti s klienty v psychoterapeutické praxi.

 

Poradna Therapia

Mgr.Tereza Malimánková

251

Jak reagovat na pasivní agresi

/in /by

Co je pasivní agrese?

Pasivní agrese se zásadně liší od agrese jako takové. Agrese je zjevná a čitelná. Agresivní člověk nijak neskrývá, že je agresivní. Zcela zjevně vyhrožuje nebo křičí nebo jinak prosazuje svou moc nad druhým.

Pasivní agrese je oproti tomu skrytá forma agrese. Používají ji lidé, kteří se obávají jít do otevřeného konfliktu. Navíc se vnímají spíš jako oběti než jako agresoři. V komunikaci používají výčitky, ironii, plané sliby, manipulace nebo se urazí či mlčí. Tímto skrytým způsobem se vás snaží dotlačit k tomu, abyste se zachovali tak, jak potřebují. Je to velmi podobné manipulaci. Projevy pasivní agrese jsou různorodé. Například, když po vás pasivně agresivní člověk něco chce a vy odmítnete, může se třeba urazit nebo se začít cítit jinak ublíženě. Tím ve vás pravděpodobně vyvolá pocit viny, aniž byste ve skutečnosti udělali něco zlého. Zejména člověk, který má k pocitům viny sklony začne v té chvíli pochybovat, jestli nebyl „zlý“ nebo moc přísný nebo náročný. Jestli své odmítnutá neřekl moc „ošklivě“ nebo jestli je vlastně nutné, aby odmítal..vždyť mu to vlastně nic neudělá.Tímto způsobem si pasivně agresivní člověk vymaňuje své potřeby a to i ty, na které nemá právo.

Další příklady pasivní agrese?

 

Znáte situace s někým ze svých blízkých, kdy se mu obáváte říct něco nepříjemného, protože se na několik hodin nebo dní urazí nebo s vámi přestane mluvit? Pak jste se setkali s pasivně agresivním člověkem. Cítíte se vedle svého blízkého nepříjemně, protože máte pocit, že vás často uráží nebo shazuje, ale když na to poukážete poníží vás argumentem, že jste nějaká citlivka, že to byla jenom legrace..?Pak je to pasivní agrese.

Slibuje vám opakovaně váš partner spoustu věcí, ale neplní je? Pak je to pasivní agrese.

 

Pasivní agrese se vždy skrývá za něco „dobrého“. Přeci se nemůžete zlobit na člověka, který se jen snaží dělat legraci nebo člověk, který nemluví a nic mu není, je přeci jen unavený. Nebo člověk, která vás nerespektuje, ale dělá to přeci proto, že to s vámi myslí dobře ..(jako třeba nevhodné rady či zásahy do vašeho života od vaší maminky nebo tatínka).

 

Proč lidé používají pasivní agresi?

Pasivně agresivní člověk tak jedná z důvodu, že se zbavuje zodpovědnosti za svoje činy. Neumí jednat otevřeně, kdy by byl nucený přiznat, tohle se mi nelíbí, tohle potřebuji, tohle nechci, protože by to pak mělo své důsledky. Příkladem může být žena, která vyčítá muži, že se špatně obléká nebo, že chodí často s kamarády, ale ve skutečnosti už jí dlouhodobě nevyhovuje soužití s jejím partnerem. To by však mělo důsledky, kdyby to vyslovila nahlas. Možná by se i rozešli a na to třeba taková žena nemá odvahu.

 

Pasivně agresivní člověk nikdy nepřizná, že je agresivní

 

Lidé, co se přiklání v komunikaci k pasivní agresi neumějí dobře komunikovat svoje potřeby a emoce. Tento vzorec chování se často vytvářel už v jejich dětství, kdy mohl jeden z rodičů být pasivně agresivní a dítě to tak „okoukalo“ a zvnitřnilo si to jako způsob komunikace. Další z možností (nebo jejich kombinace) je, že dítě samo bylo v takové rodině nějak potlačováno ve svých potřebách a projevech pocitů či nespokojenosti. Pokud matka dítěte reaguje ublíženě, uraženě nebo naštvaně, pokaždé nebo často, když dítě projeví nespokojenost nebo jinou potřebu, dítě se naučí potřeby neprojevovat čitelně. Začne se potlačovat. V potlačování pak pokračuje i v dospělosti ve svých vztazích.Tam se vlastně začne oprávněně cítit ublíženě. Často se dospělý, který se potlačuje dostává do pocitu frustrace ve vztahu, kdy si zbytečně neřekne o své potřeby. Často používá slova jako „ne, to je v pohodě, mě to nevadí, jasný, to počká, nemám nic důležitého apod. To má však svoje důsledky, protože pak očekává i od druhých, že potlačí své potřeby, respektive, že je nebudou mít. Pokud najednou něco druzí odmítnou, cítí se „oprávněni“ reagovat ublíženě.

Jak na ni reagovat?

Popište, co vidíte a co to s vámi dělá. Příkladem může být, že odmítnete nějakou pomoc vaší maminky a ona se urazí a přestane s vámi mluvit. Vaše reakce může být „vidím, že si se mnou potom, co jsem odmítla tvou pomoc přestala mluvit. Všimla jsem si, že to děláš opakovaně“. Není mi to příjemné, mám pak strach ti něco příště odmítnout.

V tom lepším případě zareaguje rodič otevřeně a je možné, že si své reakce nebyl ani vědom a omluví se. V horším případě bude s pasivní agresí pokračovat…“ty seš nějaká citlivá, furt na mě něco vidíš, vždyť ti vůbec nic nedělám“. V takovém případě si je daná osoba vědoma své pasivní agrese a nehodlá to druhé straně ulehčit svou otevřeností. Tento se rodič dostal do role oběti a cítí se tak (ač neoprávněně, protože máte právo odmítat). V tomto případě je dobré reagovat na odpověd rodiče stejně jako na manipulaci, tedy NEVYSVĚTLOVAT a NEÚTOČIT, ale brát jako bernou minci ne, to co je „cítit“ z rodiče (tedy naštvání), ale slova, která říká.Vaše odpověd by tedy mohla být „aha, tak to jsem si asi špatně přečetla ve tvým chování, tak to je fajn“.Po takové odpovědi je jasné, že jste se na pasivní agresi nenachytali a přestává její účinek fungovat.

 

Nevysvětlujte ani neútočte….uvědomte se, že se vás pasivně agresivní člověk snaží dostat do role agresora, protože on sám se cítí jako oběť

 

Zkuste si uvědomit, že pasivně agresivní člověk vás chce naštvat a vyvolat ve vás frustraci, protože se sám cítí ublížený. Neberte tedy jeho útoky doslova a vážně,přestože je to těžké. Ve chvíli, kdy se naštvete a budete pravděpodobně reagovat výbušně pasivně agresivní zůstává v klidu.Často používá věty jako „co tu na mě křičíš,jsi agresivní, nejsi  normální, vidíš kdo tu má problém?Ty jsi tak přecitlivělý!Nedá se ti nic říct!“

Nikdy s pasivně agresivním člověkem nezačínejte hádky!Nikdy nevyhrajete.

Zejména s pasivně agresivním člověkem, stejně tak i s jedincem, který manipuluje je potřeba si pevně nastavit hranice a dodržovat je. Zejména v těchto dvou případech je to často velká zkouška trpělivosti, protože od manipulativních nebo pasivně agresivních lidí dochází opakovaně k jejich narušování. Budete tedy nuceni si hranice opakovaně udržovat a zpevňovat. Domluvíte se třeba s rodiči, že nebudou vašemu dítěti dávat sladké. Oni to před vámi se sebezapřením dodrží, ale sladké dávají nadále vašemu dítěti „potají“. Pokud se ohradíte, znovu se můžete dostat do pozice „agresora“ – vždyť je to jenom sladké, ať dítě taky něco užije, pořád něco máš.Pasivně agresivní člověk nedokáže připustit v situaci svou zodpovědnost a má tendence v druhých vyvolávat pocit viny a sebe dávat do pozice dobráka a oběti.

 

Pasivně agresivní člověk byl ve své rodině často nedoceněný a kritizovaný nebo nějak emočně potlačený. Abyste mu porozumněli, zkuste si uvědomit, proč takto reaguje. To však neznamená, že mu pasivní agresi máte v komunikaci odpouštět a umožnit mu vás opakovaně nerespektovat. Pasivně agresivní člověk má také často pocit, že nemá možnost volby, že to, co si nevyjedná svou skrytou agresí nebo manipulací by nedostal. V partnerství si takový člověk může třeba mylně myslet, že nad ním má druhý moc. A tak nemá odvahu jednat otevřeně a žádat o věci otevřeně (to je jeho historická zkušenost z dětství, že to nikam nevedlo..).

Pasivně agresivnímu člověku chybí pocit zodpovědnosti za sebe, zároveň ji ale neumí převzít a má pocit bezmoci, tak skrytě útočí

Předejte mu tedy zodpovědnost – jak by sis to představoval ?Co bys pro to mohl udělat ty? Velkým paradoxem je, že pasivně agresivní má strach, že nad ním má jeho okolí moc, ale na druhou stranu se obává převzít kormidlo a vést si svůj život sám a nést za něj zodpovědnost. Takže to opět nechává na svém okolí a pak je naštvaný, že to není podle jeho přestav.

Právě tohle je silný signál, pokud na vás váš partner nechává téměř všechna rozhodnutí a pak je naštvaný, že s tím není spokojený, může jít o pasivně agresivní jednání.

Trápíte se komunikací s pasivně agresivním člověkem nebo jste sám/sama pasivně agresivní? Přijde se poradit s některým z našich terapeutů. Sezení poskytujeme osobně v Praze nebo online.Nečekejte až se něco samo změní a objednejte se:https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

 

Tereza Malimánková

Vedoucí poradny Therapia

 

6 239

SOBEC VE VZTAHU – jak rozeznat strach, že jste sobečtí ve vztahu od skutečného sobectví

/0 Komentáře/in /by

Tak rovnou dobrá zpráva na začátek. Pokud vás zejména ve vztazích provází neustále nebo často vnitřní hlásek – měla bys to pro druhého udělat – protože jinak budeš sobecký a skutečně tak konáte, bez ohledu na své potřeby, tak máte bohužel úplně jiný problém než sobectví. Neumíte sami sebe dostatečně emocionálně a často i materiálně chránit. Jste pod tlakem pocitu viny.

Možná, pokud tyto věty čte někdo, kdo takový problém nemá, může si říkat, to je přeci jasné, když dělám něco pro druhé sobec nejsem! Ale divili byste se, kolik lidí je ve svém životě naprosto bezohledných ke svým potřebám, a přesto se vnitřně bojí, že je sobecký. A tak pokračuje vědomě i nevědomě v rozdávání dál.

 

Jak rozlišit skutečné sobectví od strachu ze sobectví?

  Skutečný sobec se v podstatě vůbec nezabývá pocitem viny nebo strachu, zda není sobecký. Dokonce má často spíš pocit, že dostává od druhých málo! Skutečný sobec dokáže obratně manipulovat s druhým, aby z něj dostal, co potřebuje, a to často i bez toho, aby si o to řekl. Má tendenci do partnerství nevědomě „přitahovat“ přesně ty lidi, kteří trpí pocitem viny, že, když nepomohou nebo nedají, budou za sobce. Pravý sobec dokáže právě na toto místo dobře útočit, a to buď nahlas slovně nebo skrze pasivní agresi (mlčením, urážením se, neochotou, sliby, které neplní apod.) Přesně to působí na „provinilého“ jako bomba v odpalování další pomoci.

Skutečný sobec je často v pozici, že nemá, neumí, není schopen, a to je spouštěcí impulz pro zachránce, provinilce a lidi se strachem z opuštění se opět rozdávat a nehledět na sebe.

Dalším znamením toho, že nejste pravý sobec je, že svému partnerovi opakovaně sdělujete své prosby a potřeby, ale on je neplní (samozřejmě nemusí jít o všechny potřeby). Často jde ale zejména o klíčové potřeby, které neslyší. Na druhou stranu, on své potřeby ani nemusí vyslovit a vy už mu „podstrojujete“.

Jak se stanete provinilým sobcem?

Provází-li vás v životě pocity viny, které vás vedou k potlačování svým potřeb nebo ke strachu ze sobectví, je pravděpodobné, že vás někdo ve vašem dětství silně manipuloval. Ve většině případů to byl jeden z rodičů. Takový rodič se sám choval v určité oblasti vašeho života nebo celkově sobecky a projektoval tuto vlastnost do vás, tedy do svého dítěte. V dospělosti se takové následky mohou projevit ve vašem partnerském vztahu nebo v jiných blízkých vztazích právě ve chvíli, kdy se dovolíte projevit nějakou vaši klíčovou potřebu, kdy usilujete o něco, na čem vám záleží. Tzv.projekce znamená, že máme nějakou vlastnost, kterou si neumíme, nechceme připustit, a tak ji nevědomě přivlastníme někomu jinému. Navíc tím docílíme, že získáme to, co chceme.

 

Když budu hodný, budu milovaný

Děti vedené k pocitu viny jsou dobře manipulovatelné, jsou z nich hodné a ovladatelné holčičky a kluci, kteří plní potřeby svého rodiče. Takový rodič byl často sám ve své vlastní rodině citově (i jinak) „nedokrmený“ a tak to nevědomě předává i svému dítěti. To se pak stává zároveň „dokrmovačem“ potřeb svého rodiče a zároveň je vnitřně podobně vyprahlý a toužící po přijetí a lásce a plnění potřeb, jako jeho rodič.

Takovému dítěti ( a později dospělému) se do hlavy nastaví vzorec „když budu hodný a budu plnit potřeby druhých, budu milovaný“. To byla nevědomá vnitřní dohoda, která vznikla s rodičem, to se však nikdy nestane. Nemůže to fungovat, čím více se rozdáváte, tím více pro druhého ztrácíte hodnotu, a to vede přesně k pocitu nelásky.

Rodič takového dítěte má v sobě naopak vzorec „co si neurvu, nedostanu a budu zase trpět jako v dětství pocitem nedostatku“. V dospělosti potom takové dítě potkává i partnera s podobných vzorcem, jaký měl jeho rodič.

Chování rodičů nemuselo být čistě sobecké, v mnohých rodinách naučí dítě naopak přesně té neřesti se neustále rozdávat, mohli se rozdávat i pro dítě samotné. Pokud ale dítě trpí pocitem viny a strachem ze sobectví, vždy zažilo pocit nerespektu a neúcty od rodičů a proto přitahuje i sobeckého partnera. Nerespekt mohl být třeba právě v oblasti plnění jeho potřeb. Rodiče třeba plnili ty potřeby, které považovali za důležité u dítěte nebo pro ně zajímavé, ale na dítě a jeho skutečné potřeby nehleděli.

Takový člověk se pak v dospělosti přesně ocitá v situaci, kdy znovu v partnerství zažívá emoční bolest- snažím se a stejně se neplní mé skutečně důležité potřeby a tak se cítím nemilovaná/ý.

Jak z toho ven

Důležité je přiznání si, že se k sobě chováte s neúctou, což má za následek, že se ostatní chovají s neúctou k vám.

Je potřeba, abyste se naučili být více autentičtí v projevu k druhému. Naučte se partnerovi sdělovat i nepříjemné pocity(př. zklamal jsi mě, styděla jsem se, když jsi to udělal apod.)a překonejte strach, že mu ublížíte. Čím více totiž ochraňujete skutečné sobce, tím větší pocit viny ve vás roste, to je paradox.

Naučte se rozpoznat manipulace v komunikaci, kdykoli cítíte, že ve vás někdo vyvolává pocity viny, tak s vámi manipuluje.

Učte se od svého partnera, pokud se projevuje jako skutečný sobec. Důvodem, proč jste se potkali může být právě to, že se od sebe máte navzájem učit.Vy, jak si máte prosadit své potřeby a on větší empatie.

Potřebujete pomoct se v sobě vyznat? Nevíte si rady se svým vztahem? Přijde se poradit s některým z našich terapeutů. Sezení poskytujeme osobně v Praze nebo online.Nečekejte až se něco samo změní a objednejte se:https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Tereza Malimánková, Poradna Therapia

 

3 822