Příspěvky

Hranice mezi láskou a domácím násilím

/in /by

Dotaz:
Dobrý den,
žiji s partnerem 4 roky a máme spolu dcerku 2,5 roku . Celé 3 roky je na mě partner hrubý a vulgární až agresivní. Ponižuje mě před kamarády i rodinou. Všechno podle něj dělám špatně. Je zvyklý mi dávat tresty, hlavně když zapomenu úkol , který mi dal, co se týče domácích prací a já ho nesplním. Např. : vypne mi večer televizi, vezme mi telefon, nebo vypojí wifi nebo mi vezme peníze. Někdy, když už je to na něj hodně a já řeknu i svůj názor, tak je schopný dojít až k fyzickému násilí. Je schopný mi nadávat a vykládat mi, jak jsem neschopná a frigidní třeba hodinu v kuse a já nevydám ani slovíčka .
Bohužel i u jeho rodičů jsem za neschopnou matku. I přesto, že se o malou starám celé dny pouze já. Manžel není schopný si ji ani na chvíli vzít, neustále jen pracuje a doma pracuje na baráku . Celou moji rodinu shazuje a nemá ji rád. Ani se s nimi nechce vídat. Má na ně názor, že jsou to lidi, co nikdy nic nedokázali a nedokážou jako on. Nevím, jak s tím naložit dál . Snažím se hledat už půl roku podnájem, ale jen z mateřské si toho moc nemohu dovolit, takže jsem pořád závislá na partnerovi. Za jakoukoliv radu předem děkuji .

Odpověď:
Dobrý den,
děkuji za Vámi svěřenou důvěru a je mi líto, že se nacházíte v tak těžké situaci. Z toho, co popisujete, to zní jako velmi nezdravý vztah a váš partner by se k Vám takhle rozhodně chovat neměl. Jsem ráda, že si to uvědomujete. Jestli jsem to dobře pochopila, tak ho chcete opustit, akorát jste teď v nevýhodné finanční situaci a proto je složité se osamostatnit a najít si samostatné bydlení. Chování Vašeho partnera zní jako domácí násilí. To se typicky projevuje mezi blízkými osobami, kteří žijí ve společné domácnosti, často „za zavřenými dveřmi“ . Jedna osoba má převahu nad druhou a násilí se časem stupňuje. Domácí násilí se projevuje formou psychickou (ponižování, nadávky, vyhrožování…) fyzickou (bití, tělesné omezování, kopání), sociální (izolace od přátel a blízkých, nadměrná kontrola, čtení sms, mailů…), sexuální (nucení k intimnostem, znásilnění), ekonomickou (kontrola nad příjmy a výdaji oběti, odepření prostředků, schování peněz, vybrání účtu).
Domácí násilí se dá rozdělit do 4 fází, kdy v první se stupňuje napětí, v druhé dochází k psychickému násilí a někdy se přidává  fyzické. Ve třetí fázi dochází k pokání – agresor lituje svých činů a žádá o odpuštění s tím, že už to neudělá. Poslední fáze se nazývá fáze Líbánky – pokud oběť agresorovi odpustí, nastává klidné období, naděje, že se situace nebude opakovat.
Po skončení tohoto cyklu ovšem přicházejí další a brutalita útoků se stupňuje a období prodlužuje, zato klidná fáze se zkracuje. Pokud trvá násilí dlouhodobě projevuje se to na oběti v podobě takzvaného syndromu týrané osoby, kdy oběť popírá vinu útočníka, viní sama sebe, zlehčuje následky týrání, odmítá pomoc okolí, je pasivní, vyčerpaná nebo užívá sebezničujících strategií na zvládnutí situace jako jsou drogy, alkohol, sebevražedné pokusy…

Pokud v tomto popisu poznáváte svůj vztah s partnerem,je pravděpodobné, že dochází k trestnému činu ze strany Vašeho partnera a Vy máte naprosté právo se bránit a vyhledat pomoc. V Čechách existují organizace, které se zaměřují právě na pomoc ženám (nebo mužům) ve Vaší situaci. Bílý kruh bezpečí poskytuje bezplatnou nonstop telefonickou pomoc na čísle 116 006, na které se můžete domluvit nebo si sjednat osobní schůzku a situaci řešit podle toho, jak se bude vyvíjet. Další organizací je Magdala, která nabízí bezplatné poradenství, jak situaci řešit po psychické i praktické stránce, existují i možnosti azylových domů pro matky s dětmi, pokud si momentálně nebudete moci dovolit vlastní bydlení.
Chtěla bych Vás ještě jednou velmi ocenit, že situaci řešíte a nechcete v tomto vztahu zůstat. Děláte tím jistě obrovskou službu sobě i Vašemu dítěti a chtěla bych Vám popřát hodně síly a sebelásky, nejste v tom sama a existuje světlo na konci tohoto tunelu. Doufám, že byla moje odpověď aspoň trochu nápomocná.
Zdraví,
Veronika

89

Porucha příjmu potravy

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, potřebovala bych poradit. Asi od roku 2018 se u mě vyvíjí porucha příjmu potravy. Začalo to tím, že jsem si chtěla zlepšit fyzičku, začala jsem pozvolna sportovat, zlepšovat se a jídlo jsem zatím moc neřešila. Pak jsem ale postupně začala jídlo řešit, všimla jsem si, že jsem zhubla, což se mi líbilo, tak jsem chtěla hubnout dál. Asi od ledna 2019 jsem začala jídlo i cvičení řešit víc, začala jsem sledovat složení potravin, počítala si kalorie, chodila do posilovny a hodně cvičila i doma. Stále jsem hubla a o letních prázdninách jsem extrémně cvičila 4x týdně vždy přes 3 hodiny, taky chodila jednou týdně běhat, každý den jsem měla procházku aspoň na 10 km, hodně jsem si vařila, počítala každý gram zeleniny a jídlo a cvičení bylo v podstatě jediné, co mě zajímalo.

Jedla jsem opravdu hodně málo na to, jaký jsem měla výdej a cvičila jsem, i když jsem byla absolutně bez energie. Takhle jsem se dostala z 62 kg na 40 kg. Na konci prázdnin jsem se opravdu trápila kvůli cvičení a jídlu, dělalo mě to nešťastnou, uvědomila jsem si, že je asi něco špatně a že mám asi poruchu příjmu potravy.

Řekla jsem to rodičům a tak jsem se přibližně od září 2019 začala léčit, což trvá až doteď. Začala jsem chodit na psychoterapii, přestala hubnout, pomalu začala jíst víc, ale stále jsem se hodně vyčerpávala při cvičení a dělalo mi radost, že jím méně a že jsem vychrtlá, nechtěla jsem přibírat. Přibírání se ale nedalo vyhnout, protože tělo zkrátka bylo vyčerpané.

Udělala jsem dost pokroků, přidala jsem na jídle ještě víc, ale cvičím stále čtyřikrát týdně a hodně se vyčerpávám.

Večer mě trápí hlad a problém je, že si velké množství jídla vyčítám, říkám si, že už to nikdy neudělám a další den ráno se trestám 2 hodiny cvičením. Hrozně bych se přála z toho kruhu vysvobodit, pomalu přibírat protože to potřebuji, netrestat se cvičením, nemít potřebu jíst večer nebo i přes den takové velké množství jídla a tak nějak si k jídlu a cvičení vybudovat normální vztah. Hodně lidí mi také říkalo, že to co dělám, vůbec není žádné přejídání, ale jen dodávání svému tělu to, co potřebuje a to, co zameškalo a že bych se za to měla naopak pochválit a ne trestat se a vyčítat si to.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za Váš dotaz a za odvahu ho napsat.

Co mi přijde ve Vaší situaci nejdůležitější je to, že víte, že je něco špatně. Že si uvědomujete, že to, jaký vztah k jídlu máte, není „normální“ a hlavně, že se snažíte s tím něco dělat.

Sama píšete, že se již nějakou dobu léčíte a docházíte na psychoterapii poruchy příjmu potravy. Nevím, jak to máte s terapií teď, ale myslím si, že by bylo dobré zvýšit intenzitu (v dnešní době není problém dělat sezení přes Skype, či jinou podobnou platformu). Pokud jste na terapii přestala chodit a přes to máte takovéto obtíže, zkuste zase terapii obnovit, nebo najít nějakého jiného terapeuta, který s Vámi bude ochotný pracovat. Pokud byste chtěla, není problém se domluvit v naší poradně sídlící v Praze, je možnost i Skype pohovorů.

Přijde mi, že dle toho co píšete, jste ušla obrovský kus cesty a bylo by škoda zase kvůli koroně začínat znovu. Poruchy příjmu potravy, anorexie zvlášť je svým způsobem závislostní chování, které je nebezpečné v tom, že nedá vyléčit, ale jen léčit. To znamená, že jak tomu člověk jednou propadne, musí být pořád ostražitý, aby do toho zase sklouzl. Když píši do toho, myslím tím cokoliv, na čem je člověk závislý. Co je to u Vás? Co je to, co Vás nutí se stále v jídle hlídat a excesivně cvičit?

Závislosti mají hodně společného a je jedno, zda je člověk závislý na alkoholu, nebo na tom zda má dokonalou postavu. Důležité zde v tom je, že závislost funguje trochu jako náhradní životní program. Je to něco, co řeší všechny Vaše problémy, protože na ně nemáte čas, máte totiž závislost, které musíte všechen svůj čas věnovat.

Sama píšete, že Vás pak kromě jídla a cvičení nezajímalo nic jiného. Je proto důležité objevit to, co je pod tím, co jsou ty věci, kterým se člověk nechce postavit a čelit, to co je schované za závislostí. Často jsou to vztahové problémy, problémy v rodině, v sebepojetí a tak dále.

Myslím si, že to sebepojetí, sebehodnota a sebeláska je zde velmi důležitá. Jak moc se máte ráda? Jak sama sebe vnímáte a hlavně proč? Zkuste se zamyslet nad tím, co jiného, než to kolik vážíte a jak vypadáte, Vám dává nějakou hodnotu. Klidně se zeptejte svých přátel, známých, co na Vás mají rádi. Třeba objevíte něco nového, na co byste se mohla zaměřit.

Jak píšete v druhé části, ano, je pravda, že z anorektičky se může lehce stát bulimička a začít se přejídat. Nemyslím si ale, že by se Vám to povedlo s pytlíkem oříšků za večer. Nemyslím si tedy, že se jedná o záchvatovité přejídání. To, že máte pocit, že jíte hodně je ve Vašem případě normální, jste zvyklá na úplně jiný příjem a vlastně se znovu učíte jíst množství jídla, na které nejste zvyklá. Věřím, že je to pro Vás hrozně těžké, ale myslím si, že porce jaké popisujete pro dospělou ženu, určitě nejsou přejídání. Pokud se s tím opravdu takhle perete, zkuste zase začít chodit na individuální terapie, věřím, že by Vám to pomohlo.

Doufám, že je to pro Vás alespoň nějak užitečné a situaci ve zdraví zvládnete.

Markéta

Poradna Therapia

 

131

Proč mi nejde zapomenout na ex-partnera?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

chtěla bych poprosit o radu. Je mi 20 let. Mám problémy se zapomenutím na mého ex-přítele. Problém je, že už to trvá asi 5 let. Ani nevím, jak to bral on, ale i když si to nechci přiznat, stále ho miluju. Tady začaly všechny moje problémy. Pak už se to jenom hrnulo. Rozvod rodičů, dále léčebna, kdy jsem si prožila to nejhorší v mém životě.

Od té doby na něj nemohu zapomenout a mívám úzkosti, kdy se strašně třepu. Chodím i k psycholožce a psychiatrovi a beru léky. Ale moc mně to nepomáhá. Zkusila jsem snad už všechno. Nemůžu zkrátka zapomenout na to, co bylo a žít normální život.

Předem děkuji za odpověď.

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za dotaz a za důvěru se svěřit na internetu.

Myslet na někoho, kdo ve Vašem životě nehraje roli již 5 let, musí být hrozně náročné a vyčerpávající. Ještě po tom, co zmiňujete, že se Vám do toho připletl rozvod rodičů a pobyt v léčebně.

Vztahy jsou komplikovaná záležitost sami o sobě, lidé jsou schopni kvůli lásce dělat šílené věci, nedivím se Vám, že jste zoufalá a nešťastná.

První, co mě napadlo po přečtení Vašeho dotazu je otázka ohledně Vaší psycholožky a psychiatra. Nevím, jak dlouho k psycholožce docházíte, ale pokud máte pocit, že Vám její péče nepomáhá a že se nikam moc neposouváte, tak si říkám, proč tam pořád chodíte?

Bylo by dobré, (pokud jste tak již neučinila) své psycholožce říct, že jste se za jejího působení nikam neposunula nebo jak to cítíte a nějak to s ní probrat. To si myslím, že je v rámci terapeutického vztahu nesmírně důležité. Dokázat říct, že máte pocit, že to nepomáhá. Není čeho se obávat, sezení u psychologa by pro to měl být nejbezpečnějším místem.

Pokud jste to s ní již konzultovala a nic se nezměnilo, doporučila bych Vám změnit psychologa/ terapeuta. Možná by Vám prospělo vztahové problémy konzultovat s mužem. Zkuste to promyslet. Na problémy ohledně úzkostí dobře funguje třeba kognitivně-behaviorální terapie (KBT).

Co se týče Vašeho psychiatra, z Vaší zprávy mi není jasné, proč k němu chodíte, ani proč byl u Vás nutný pobyt v léčebně, tudíž se nemůžu moc vyjádřit k tomu, zda opravdu medikaci potřebujete, nebo ne. Popřípadě konzultujte s psycholožkou.

K Vašemu problému jako takovému. Partnerské vztahy jsou často více o nás samotných, než o partnerském soužití, o tom co nás na druhém přitahuje, co nám dává.

Hodně lidí zůstává v dysfunkčních vztazích proto, že jejich partner má něco, co oni potřebují a sami si to nedokážou poskytnout. Napadá mě, jestli tohle nemůže být důvod Vaší neutuchající “lásky” a přitažlivosti k ex-partnerovi. Jestli on nemá něco, co Vás přitahuje, co potřebujete a co Vám samotné chybí a berete si to od něj.

Dám Vám příklad. Když by žena, která miluje hravost a zábavu, ale její styl života a životní nastavení ji nedovoluje se tomu otevřít a věnovat tolik, kolik by potřebovala, je možné, že jí budou silně přitahovat muži, kteří mají přesně tuto vlastnost, kterou ona není v tu chvíli schopna si sama zajistit. Přitom to, co ta žena potřebuje, ale nejsou ničím nevázaní muži, kteří se vyznačují tím, že nic neřeší, mají takový ten free spirit a vše na háku. Je to dokázat se oprostit od povinností jejího života, uvolnit se a užívat si cokoliv, co ji přijde co cesty. Nemiluje tedy ty muže jako takové, ale to co ona od nich potřebuje a oni ji to poskytují. Ve chvíli, kdy ta žena neví, že tento typ mužů miluje, protože ji saturují něco, co ona v životě potřebuje, tak má ta žena pocit, že se neustále zamilovává do nesprávných mužů, kteří ji ničí život. Ona od nich ale jen potřebuje převzít to, co jí na nich přitahuje. Zvnitřnit si tu svobodu a zábavu a naučit se to sama používat. To je to, co jí od těch mužů osvobodí.

Neříkám, že toto musí být Váš případ, ale zkuste se zamyslet nad tím, co je to, co Vás na ex-příteli nejvíce přitahuje (a na mužích obecně). Proč ho tolik potřebujete, co si myslíte, že by Vám to dávalo, kdybyste byli spolu. Třeba na něco přijdete, a když by Vás něco napadlo, tak si zkuste odpovědět na otázku, zda jste Vy sama nějak schopná si to sama zajistit.

Pokud Vám to přijde nějak smysluplné, co jsem Vám napsala a chtěla byste to více probádat, zkuste si to vzít jako téma, ke své psycholožce.

 

Doufám, že jsem byla alespoň trochu nápomocná.

Přeji hodně síly a lásky sama k sobě.

Markéta

Poradna Therapia

 

565

Kniha Zneužití-Heinz-Peter ROHR( 2.část recenze-emocionální zneužití)

/0 Komentáře/in /by

V poslední části knihy Zneužití se autor zaměřuje na emocionální zneužívání. Co to vlastně znamená? Jde o upřednostňování potřeb rodiče či obou rodičů s tím, že potřeby dítěte jsou buď zcela potlačeny nebo do velké míry nevnímány. Tímto způsobem se u dítěte vyvíjí závislostní vztahy k rodičům a dítě si tvoří identitu oběti. Dítě se naučí, že musí stále zohledňovat jen potřeby rodičů a nikoli své vlastní. Důsledkem toho mají pak tyto děti v dospělosti psychosomatické potíže a trpí vztahovými či jinými závislostmi.

Formy emocionálního zneužívání mohou být různé. Mezi nejčastější patří:

 

Péče o nemocného rodiče, kdy u dítěte není žádný nebo minimální prostor na sebe sama. Musí být stále ten potřebný, hodný a pečující o nemocného rodiče. Dítě v takové rodině získává hodnotu ne skrze sebe, ale právě skrze péči o druhého. Začne často samo zanedbávat své potřeby a stává se z něj dospělý, protože trpí vnitřně pocitem, že bez toho nezíská lásku rodiče. To má rozsáhlé důsledky do života, kdy žije život druhých lidí, často pečuje o druhé příliš a zanedbává zcela své duševní či fyzické zdraví. Může mít vnitřní strach – bez péče o druhé nemám hodnotu a lidé mě nebudou mít rádi, budu sobecký/á. Nedokáží projevovat ani cítit vztek a často je doprovází pocit viny, že neudělali dost pro druhé. Tito lidé si často vybírají partnera, který je pět využívá jako rodič. Cítí se s ním nemilovaní, ale potřební.

 

Dítě jako partnerská náhražka. Všude, kde je disharmonie mezi partnery hrozí, že jeden z rodičů bude svou emocionální díru vyplňovat dítětem. Následkem toho nedokáže dítě v životě zdravě „pouštět“ a osamostatňovat a u dítěte tak vytváří vzorec závislosti a jiných obtíží. Dítě v takové rodině má být k dispozici rodiči, naplňovat jeho potřebu kontaktu, je rodičem silně manipulováno. Rodič autoritativně znemožňuje, aby šlo dítě směrem svých zájmů a přitom dítěti říká, že to dělá všechno kvůli němu a pro něj.To  dítěti vytváří vnitřní emocionální zmatek.Přehnanou úzkost a starostlivost vydává rodič za péči, ale ve skutečnosti to má za cíl pouze udržet dítě přizpůsobivé a závislé. Dítě  v také v rodině přestává věřit svým pocitům a vnímání a to pokračuje i v dospělosti. Rodič vnukne dítěti pocit, beze mě to nezvládneš, pořebuješ mě!Dítě si tak nevěří v samostatnosti a ve své schopnosti. Mnohdy má toto emocionální zneužívání takové důsledky, že si toto dítě v dospělosti není schopno udělat jakýkoli prostor pro partnera  a zůstává nesamostatné v původní rodině, mnohdy i existenčně závislé na svém rodiči, který mu to ještě vyčítá!Jiná forma důsledků tohoto zneužívání je právě naopak útěk do partnerského vztahu, aby se zbavil majetnických rodičů.V takovém partnerství se ale často opakuje stejný vzorec závislosti a nesamostatnosti.Často se pak tyto partnerské vztahy hroutí a „dítě“ se tak vrací zpět k matce, která triumfálně prohlásí-já ti to říkala!

 

Dítě, které má plnit nenaplněné sny rodičů – mnoho rodičů nedosáhlo na své zájmy z důvodů finančních,kvůli nedostatku vzdělání či kvůli nedostatečným schopnostem a dovednostem. Dítě se tak stává nástrojem, jak dosáhnout úspěchu a pocitu vlastní hodnoty. Na potřeby a pocity dítěte se však v takovém případě nebere ohled.Významně nemilosrdné bývají rekace rodičů, pokud se takovému dítěti nepodaří dosáhnout cíle.Často ho zcela zavrhnou.Takový rodič má postoj – všechno dělám pro tebe a všechno vím lépe než ty. Pokud se ti to nedaří, je to jen tvoje vina, protože jsi líný a neschopný.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

Knihu můžete zakoupit na stránkách Portálu:https://obchod.portal.cz/psychologie/zneuziti/ 

 

 

 

111

Nevážím si sama sebe a žárlím na manžela

/in /by

Dotaz:

Dobrý večer,

mám několikaletý problém v manželství. Mám milujícího a věrného manžela, ale měla jsem v minulosti smůlu na chlapy a od té doby se to se mnou táhne. Jsem neskutečně žárlivá. Nesnesu ani to, když se jen podívá na jinou ženu. Ani na dovolenou jet nechci, už jen představa, že se kolem budou pohybovat polonahé ženy, mě děsí. Vážně mi vadí jen to, když se na nějakou podívá. Já to beru něco jako ponížení, ani nevím proč, ale už mě to delší dobu trápí a nevím, jak se toho zbavit. Je pravda, že moje sebeláska je na bodu mrazu. Myslím si, že každá jiná je lepší a krásnější než já. Možná i v tom je ten problém, nevím. Pořád se manžela ptám, kdo mu píše, kam jde apod. Štve mě to, vím, že musí mít svou svobodu, stejně jako vím, že by mi nikdy neublížil. Ale pořád je tam ten strach. Už nechci takhle žít a pořád se tím trápit. Přemýšlet nad tím, aby se do nějaké nezakoukal a mě neopustil. Chci to změnit.

Vždy si řeknu, že mu věřím a neřeším, s kým si píše, ale vydrží mi to asi den a pak je to tu zas. Divím se, že mě ještě za tu dobu neopustil. Proto se bojím i toho, že když se nezměním, najde si jinou. Už několikrát jsem přemýšlela, že bych navštívila nějakého psychologa, ale já se radši vypíšu než bych to vše měla říct.

Další můj problém je ten, že nemám žádnou nejlepší kamarádku. Jelikož jsem byla zklamaná i z nejlepší kamarádky, která mi přebrala chlapa. Od té doby nejsem schopná mít nejlepší kamarádku, které bych mohla vše říct. Stýkám se s nějakou kamarádkou, ale nemám žádnou tu nejlepší. Vše držím v sobě a pak jen po večerech brečím. Věřím, že Vy mi dáte aspoň nějakou menší radu jak to změnit. Byla bych neskutečně vděčná, kdybych se už konečně zbavila toho mého několikaletého problému, kterým se trápím vesměs každý den. Děkuji mockrát.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za dotaz a za důvěru. Z toho co píšete, mám pocit, že Vás v životě hodně lidí zklamalo a bylo Vám mnohokrát ublíženo. Je pochopitelné a lidské, že člověk na základě takovýchto zkušeností reaguje přehnaně a neadekvátně. Sama zmiňujete, že Vaše sebeláska je velmi nízká, myslím si, že to je to nejdůležitější, na čem je potřeba pracovat. Pokud nedokážete mít ráda sama sebe a věřit tomu, že jste pro manžela dost dobrá, což dle toho co píšete, mi přijde, že jste přesně taková žena, jakou si Váš manžel vysnil. Potom to pro Vás bude velmi těžké. Pokud se naučíte si věřit, bude pro Vás lehčí věřit i ostatním. Recept na sebedůvěru bohužel nemám, ale určitě by bylo pro začátek dobré se více zaměřit na to, co Vám jde, než to co Vám nejde. Zkuste si říct, co na sobě máte ráda, pokud na nic nepřijdete, zeptejte se manžela co na Vás má rád, Vašich přátel, popřípadě rodiny a zkuste se nad tím nekriticky zamyslet.

Chápu, že je velmi těžké věřit, že Vás někdo má rád, hlavně po tom, co jste si asi prošla v minulosti nejedním zklamáním ve vztazích a to jak partnerských, tak přátelských. Nabýt znovu ztracenou důvěru k ostatním je velmi těžké, vybudovat si tuto důvěru sama se sebou je troufnu si říci ještě těžší. Opakuji, že si myslím, že je pro Vás důležité se naučit mít ráda sama sebe a přijmout se i s chybami které máte, protože žádná žena není dokonalá, žádná žena nemá dokonalou postavu, ani vlastnosti. Nebojte se přijmout to, že nejste nejlepší, nejchytřejší, nejkrásnější, prostě perfektní. Kdybyste byla perfektní, byla by to nejspíše pěkná nuda. Rozmanitost na lidech je krásná, zkuste ze svých nedostatků udělat přednosti, mít je ráda, protože ty Vás dělají tím, kým jste. Vím, že se to lehce řekne a těžko udělá a radikální změna nenastane hned. Často to trvá dlouho, a že se něco změnilo, si všimneme až zpětně, ale zkuste to.

Dále zmiňujete, že nemáte žádnou nejlepší přítelkyni. Přijde mi z Vašeho dotazu, že pocit,  že máte nejlepší přítelkyni, je pro Vás velmi důležitý a v kontextu Vaší žárlivosti se mi zdá, že byste kamarádku potřebovala mít jen pro sebe. Mohu Vás uklidnit tím, že já jsem svojí nejlepší kamarádku měla naposledy na základní škole. Od té doby žádnou nemám, ale mám pár velmi dobrých přítelkyň, což mi když nad tím tak přemýšlím, přijde lepší než jedna absolutní. Chápu, že Vás trápí, že nemáte kamarádku, která by tu byla jen pro vás, zkuste se sama sebe zeptat, proč ji potřebujete, proč je pro Vás tak důležitá, co Vám opravdu schází.

Napadá mě, že byste možná potřebovala, aby vy sama jste si byla nejlepší přítelkyní, tím kdo je pro vás jedinečný a bude tam jen a jen pro Vás. Také si říkám, že by bylo dobré z nejlepších přátel nevynechat manžela. I když rozumím tomu, že ten Vám kamarádku samozřejmě nenahradí.

Přijde mi důležité říct, že bezpodmínečná láska, ta, která nemá žádné hranice a nároky na druhého. Když Vás někdo přijme, takovou jaká jste, což dle toho co, píšete, je to jak to s Vámi má Váš manžel.

Na konec bych Vás chtěla podpořit u návštěvy psychologa, či terapeuta. Není na tom nic špatného se sejít s někým, kdo rozumí tomu, co zrovna prožíváte a kdo Vám pomůže se ve Vašich pocitech vyznat. Dojít si k odborníkovi, když Vás bolí duše, není ostuda, ale spíš síla a odvaha se svěřit a nechat si pomoci. Se zlomenou nohou byste určitě taky neotálela a došla si na rentgen. Stejně tak je to potřeba udělat, když má člověk zlomené srdce a důvěru sám v sebe a ostatní.

Doufám, že alespoň něco z mé zprávy pro Vás bude užitečné a přeji Vám, abyste byla silná a nebála se mít se ráda tak moc, jak Vás má rád Váš muž a abyste se nebála zajít si popovídat o svých pocitech k odborníkovi.

Markéta

233

Přítel stále udržuje vztahy se svými bývalými

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

přítel (se kterým jsme se seznámili na seznamce před 4 měsíci), udržuje pravidelný kontakt se svými bývalými manželkami, partnerkami, milenkami. Stejně jako nadále navštěvuje svůj profil na seznamce. K tomu všemu ode mě očekává, že s jeho bývalou manželkou a jejím mužem budeme společně trávit volný čas (např. ples, dovolená). Je nám oběma 50+.

Jeho bývalá manželka je charakterově i intelektuálně úplně jinde než já. Já jsem ale zvyklá žít přítomností a budoucností. Zvažuji, zda má smysl v tomto vztahu pokračovat. Dala jsem mu přečíst článek o mikronevěře a ač nerad v podstatě přiznal, že nějakou závislost má. Ale podle něj je to “normální”, ale mé názory mu normální nepřipadají. Co si o tom prosím myslíte? Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru, s níž se obracíte na naši poradnu. Rozumím vaší obavě a pocitu nejistoty, který vychází z „propustnosti“ vztahových hranic vašeho partnera.

Pokud cítíte dilema, jestli v takovémto partnerství zůstat nebo odejít, vnímám jako důležité, abyste se nejprve zaměřila na své emoce a podívala se do hloubky na to, co ve vás partnerovo chování vyvolává. Položte si otázku: „Jak se v takové situaci cítím?“

Zkuste se zastavit, najít si chvilku pro sebe, můžete si na pomoc vzít například i deník a představte si před sebou svůj problém. Vnímejte všechno, co cítíte. Věnujte pozornost i svému tělu, prociťte, jestli v něm například necítíte nějaké napětí. Potom si všechno můžete zapsat. Doporučuji vám, abyste nepoužívala své „racio“, ale opravdu zůstala u svých emocí, abyste se mohla dostat k pravé podstatě věcí.

Tento proces, kdy budete v kontaktu sama se sebou, můžete použít k rozpoznání vlastních hranic. Můžete si tak ujasnit, co je pro vás ve vztahu snesitelné, a jaké chování už je za pomyslnou čarou a nebudete ho tolerovat, protože je pro vás zraňující a ohrožující. Kdybyste ho na sobě nechávala dopustit, ztrácela byste postupně svou sílu i sama sebe. Uchovejte si úctu a respekt sama k sobě a buďte k sobě upřímná, buďte pravdivá ke své citlivosti. Citové bezpečí a důvěra patří k základu zdravého vztahu. 

Pozastavila jsem se u toho, kdy píšete, že vaše názory partnerovi nepřipadají normální. Zdržela bych se proto rozumového zdůvodňování nebo jakéhokoliv obviňování, ale jemně a jasně mu dala najevo, jak se v takové roli cítíte. Věřte svým pocitům. Nejde tady o to, co je normální nebo ne, ale o vzájemný respekt ve vztahu. Proto vnímám jako podstatné, abyste si otevřeně promluvili o tom, kde leží hranice obou z vás. Sdělte mu, co je pro vás v pořádku a co už považujete za zradu důvěry. Vymezte se, v jaké pozici chcete být vzhledem k jeho bývalým partnerkám a pevně si za tím stůjte. 

Nemohu vám říct, co prožívá váš partner, možná má problém s odpoutáním se od minulosti. Působí na mě, že otevírá stále nové dveře, ale nezavírá ty staré. Tím, že má neukončené věci, pak mizí důležité hranice, což pro vás může být matoucí, protože nevíte, na čem jste a jestli je s vámi plně. Zeptejte se ho proto na to, jak to má on, a jestli to půjde, zkuste hledat společnou cestu, která vám oběma bude vyhovovat. Komunikace je klíčem. Pokud bude vaše hranice znát, a přesto je bude překračovat, můžete se s čistým srdcem a respektem k sobě rozhodnout, jestli zůstat nebo odejít. V případě, že si budete o svém tématu chtít promluvit více do hloubky, se můžete obrátit na naši poradnu. Sídlíme v Praze, ale děláme i konzultace po Skypu. Budu vám držet palce.

Mějte se krásně,

Klára

 

 

 

91

Rozvod nebo ztráta všeho, na čem mi v životě záleží?

/in /by

Dotaz:

Vážená poradno, prosím Vás o odbornou pomoc či názor. Sama nejsem schopna svou nynější situaci objektivně posoudit a správně ji vyřešit.
Jde o to, že manžel chce rozvod, teď začal ustupovat ze svého požadavku a sdělil mi, že pokud spolu budeme, ať počítám s tím, že přijdu o rodinu, některé kamarády, on změní práci a odstěhujeme se časem blíž k jeho rodičům na Moravu. Tato situace se neděje však poprvé.
Mě je 30 let (VŠ) a manželovi 36 let (SŠ). Jsme spolu 10 let z toho 5 let manželé. Zatím bez dětí. Máme hezký byt po rekonstrukci nezatížený hypotékou. Oba máme velmi dobře placenou a stabilní práci.

Pracujeme na miminku. Vše se zdálo být ideální, klidné. Jedna hádka kvůli malichernosti manžela ovšem tak rozproudila, že řekl stop, končíme. Rozvod. Pro mě to byl šok! Jak jsem již nastínila, není to poprvé. Krize se nám opakují se železnou pravidelností, co 2 roky na jaře. Nejdříve jsme bydleli společně s mými rodiči v jednom rodinném domě a nefungovala to. Manžel to tenkrát vyřešil tak, že se odstěhoval 2 krát a vždy se vrátil. Důvody rozvodu, které teď manžel uvádí, že se málo baví, málo jezdíme na výlety, málo chodí s chlapama na pivo. Moc se starám o svého invalidního otce, který žije sám (maminka mi umřela před 2 roky), moc truchlím po smrti maminky a hodně mě to ovlivňuje v mém životě a jsem prý psychicky rozložený člověk.
Rodina mého manžela nemá ráda, doteď ho však respektovala. Během manželství jsem přišla o své koníčky, některé přátelé a nedostudovala jsem VŠ. Rodina, přátelé, kolegové v práci mi říkají, ať se s ním rozvedu sama, že mě jen trápí a manipuluje mnou. Já doposud vše manželovi odpouštěla a dávala dokola šance. Manžel je velmi výbušný, impulsivní až agresivní, několikrát na mne vztáhl ruku se slovy, že jsem si to zasloužila, že jsem ho neměla provokovat.

Mění často zaměstnání (pokaždé bylo něco špatně, ne u něj, ale na lidech v práci), teď má již osmé, často jsme se spolu stěhovali, asi 5 krát. Je stále nervózní a přijde mi, že je neustále ve stresu, neumí se uvolnit. Někdy si připadám spíše jako jeho matka než rovnocenný partner. Jediná oblast, kde nám to výborně klape, je sex. Tady opravdu problém nemáme, stále to mezi námi jiskří, stále se přitahujeme. Já bych za něj i dýchala, ale připadá mi, že on mě spíš táhne ke dnu.

Na druhou stranu dokáže být milý, ochotný, hodný, vstřícný a je velmi pracovitý, nekouří, nepije, nefetuje, do hospody nechodí, je mi věrný. Stále mám svého manžela velmi ráda, i přesto všechno, co jsme spolu prožili.
Prosím o nestranný názor a radu. Jelikož v tom žiji, nejsem schopna to zevnitř rozkrýt. Co když mají všichni okolo pravdu? Jen já to nevidím. Ale já zatím nejsem o tom, že bych rozvod iniciovala já, pevně vnitřně přesvědčená a rozhodnutá. Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Z Vašeho emailu je cítit, že Vás vaše situace velmi trápí. Při čtení emailu mě napadlo, že problém má dvě roviny. První rovina je objektivní, tedy z pohledu toho, co se ve vašem vztahu doopravdy děje. Druhá rovina je, jak to celé prožíváte vy sama. K oběma rovinám se pokusím říci své myšlenky.

Když říkám objektivní rovina, mám tím na mysli to, jak popisujete Váš vztah s manželem. Bohužel se domnívám, že Vaše okolí má tak trochu pravdu. V první řadě si myslím, že muž by na svou ženu neměl vztáhnout ruku za žádných okolností a už vůbec by to neměl omlouvat se slovy, že jste si to zasloužila. Považuji za důležité toto zdůraznit.

Také jsou zvláštní vaše dočasné rozchody. Jako by jednání vašeho manžela bylo velmi impulzivní. Říkáte, že se musíte starat o tatínka a přišla jste o maminku, a to není zrovna jednoduchá situace. Proto si myslím, že by Vás měl manžel spíše podpořit než Vás za to shazovat.

Při čtení emailu jsem si také všiml jedné věci. Když jste manžela popisovala, převládaly spíše negativa. Nepořádnost, nesympatie v rodině, agresivita, impulzivita, střídání zaměstnání. To může o něčem vypovídat. Také mi přijde jako veliká škoda ztráta koníčků, kamarádů a nedostudovaná VŠ. Berte to jako reflexi, která Vám může pomoci si v hlavě lépe utřídit myšlenky.

A nyní k Vašemu prožívání. Umím si představit, že situace se může zdát hrozná. Manžela máte očividně ráda, ale sama jste mi vyjmenovala hned několik důvodů, kvůli kterým to v manželství skřípe. Napadá mě, jak se třeba stavíte k tomu, že byste se musela na povel manžela přestěhovat? Ztratit kamarády? Zaměstnání, které je dobře placené? Jen proto, že to Váš manžel uvedl jako podmínku toho, že se vše urovná? Myslím, že zde by pomohlo se více zaměřit na to, co vlastně chcete Vy sama. Staráte se o tatínka, což musí být velmi náročné a možná byste spíš ocenila pomoc než nařknutí, že jste psychicky rozložený člověk. Uvědomuji si, že ho máte ráda, ale myslím si, že je potřeba být trochu sobecká. Podívat se na situace z vlastního pohledu, co Vám vztah přináší, jaký má smysl, zda jste šťastná. To jsou samozřejmě velmi složité otázky.

Pokud chcete situaci řešit s manželem, zkuste manželskou poradnu. Zde si můžete s manželem promluvit za přítomnosti terapeuta, který Vám může poskytnout zpětnou vazbu ohledně toho, jak on Váš vztah vnímá. Můžete také pracovat jen sama se sebou v individuální terapii.

Pokud Však ani jedna varianta pro Vás není přijatelná, zkuste si alespoň položit otázku, co Vás ve vztahu drží. Z mého pohledu je poněkud zvláštní, dávat jako podmínku návratu ultimátum, že se budete muset odstěhovat od rodiny. Zkuste s ním tedy probrat alespoň tento aspekt. Postavte se k situaci na základě vašich pocitů a toho, co chcete Vy.

Nemohu Vám poradit, zda se rozvést, či nikoliv. Pokusil jsem se Vám dát alespoň svůj názor na základě toho, co jste psala v emailu. Snad to v něčem pomůže.

S pozdravem,

Tomáš Novotný

 

477

Kniha Nedostatečný pocit vlastní hodnoty autor Heinz – Peter Röhr

/0 Komentáře/in /by

Kniha Nedostatečný pocit vlastní hodnoty patřila patřila mezi knihy, které způsobily průlom v mém životě. Její autor Heinz -Peter Röhr je zárukou kvality, ať píše o jakémkoli tématu. V této knize se zásadním způsobem zaměřil na problém nízkého sebevědomí a sebehodnoty. Sebehodnota je základem spokojenosti či naopak nespokojenosti našeho života. V psychoterapii je nízká sebehodnota základem všech problémů v životě.

Autor se zaměřil na to, jak nízkou sebedůvěru poznáme a hlavně jak s ní můžeme prakticky pracovat.

Trpíte nízkým sebevědomím? Nevážíte si sami sebe? Opakují se vám v životě stále stejné problémy? Problémy v našem životě často úzce souvisí právě s naší nízkou sebehodnotou. Pokud se nám rozpadají naše vztahy, nemáme peníze, nedaří se nám najít v životě smysl nebo dobrou práci-to všechno má souvislost s tím, jak si v životě věříme a jaké vzorce chování k sobě samému nám „nadělili“ naši rodiče, tím, jak se k nám sami chovali.

Dá se však nízké sebevědomí skutečně vyléčit, když už si znehodnocení neseme z dětství? Ano a kniha Nedostatečný pocit vlastní hodnoty vám dopomůže získat praktický návod, jak na to. Od jiných knih zaměřujících se na nízké sebevědomí se však tato kniha liší. Pracuje se skutečnými NEVĚDOMÝMI negativními vzorci. Nezaměřuje se na ploché pozitivní rady, jak si více věřit, ale řeší skutečný problém. Protože nezměníte li negativní vzorec v nevědomí, který způsobuje vaše nízké sebevědomí, nepomůže vám žádná pozitivní motivace k lepšímu sebehodnocení.

 

 

Autor pro lepší přehlednost a praktické využití nazval naše negativní negativní nevědomé programy na Tajné programy. Upozorňuje na to, že tyto programy nás nevědomě ovlivňují celým životem, pokud s nimi nepracujeme.

 

Příkladem programů může být: jsem nedostatečný, nevítaný, jsem bezmocný, jsem vinný, nezažil jsem dostatek, jsem černá ovce…

Precizně popisuje, jak se každý z programů projevuje a jak s ním pracovat.

Trefně vysvětluje, že tyto programy jsou pro člověka natolik nepřijatelné, že se brzy stanou pro nás nevědomými a nahradíme je tzv.antiprogramy. Tedy programem, který nám i ostatním má vyvrátit původní/tajný program. Trpíme li například vnitřně pocitem, že jsme nedostateční, snažíme se následkem toho být lepší než druzí-extrémně pracujeme, propadáme workoholismu, snažíme se dělat všechno perfektně a bezchybně. Naše ego se snaží dokázat, že náš strach z nedostatečnosti není oprávněný. Mezi nejčastější antiprogramy autor počítá:Výkon,práce, úspěch, uznání, perfekcionismus, workoholismus,moc apod.

 V knize výstižně vysvětluje, že antiprogram nejen, že nemůže „vyléčit“ vnitřní pocit nehodnoty, ale ještě nás v naší nehodnotě potvrzuje. Pokud si třeba přijdete nedostateční a nevědomě si vytvoříte antiprogram workoholismus, budete si připadat hodnotní jen na chvíli. Na nějakou dobu budete chváleni od autorit, budete odvádět více práce apod. Stále se ale budete bát, že uděláte chybu a stále vám nebude připadat dostatečně dobrá vámi odvedená práce. To všechno vede k pocitu vyhoření a následně potvrzení-jsem k ničemu, jsem nedostatečný, protože nakonec budete stejně dělat chyby následkem únavy a vyčerpání a nebudete schopni práce vůbec. Takto to funguje se všemi antiprogramy, všechny nakonec nízkou sebehodnotu potvrdí.

V knize najdete řešení a jasný popis, jak pracovat s každým z negativních programů, jako řešení navrhuje vytvoření nového programu.

Ač zní tato rada jednoduše, skutečně to funguje. Kniha přesně vysvětluje, jakým způsobem programy obracet a jak pracovat s myšlenkami, které přijdou. Kniha jako jedna z mála se také zaměřuje právě na následky změny programu vedoucímu ke zdravému sebevědomí. Změna totiž rozhodně není okamžitá a dochází k nepříjemným stavům jako pocity viny, strachy, úzkosti, což může člověka přesně vracet zpět ke starým programům a ujišťovat se, že byly správné, i když mu také škodily.

 

Knihu považuji za skvost psychologické literatury a autora za jednoho z nejlepších z řad autorů psychologických knih a za poradnu knihu rozhodně doporučujeme přečíst.

 

Knihu najdete k zakoupení zde:https://obchod.portal.cz/psychologie/nedostatecny-pocit-vlastni-hodnoty/

 

 

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

 

205

Dospělý syn je bez práce a všechny peníze prosází – už ho nechceme dál živit

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

potřebuji poradit. Nevím, co mám dělat se synem, kterému je 26 let a není schopen si najít pořádnou práci. Hledá si práci na vrátnici, což je podle mě pro důchodce a ne pro mladého člověka. Už byl asi na čtyřech vrátnicích a všude ho po nějaké době vyhodí. Já jsem rozvedená a sama jsem ho živila asi dva roky. Teď bydlí u táty v rodinném domku, protože jsem se po rozvodu odstěhovala. Syn už dříve hrál hodně na počítači, vydržel u něj hodiny a začal sázet. Sázel jen kapesné, ale když jsem to zjistila, tak začal chodit k psychologovi a sázet přestal. Teď je dospělý a práci má jen občas. Má spoustu dluhů a bývalému manželovi na domácnost nepřispívá, protože nemá z čeho. Já už jsem mu půjčila dost peněz a bývalý manžel také. Nemůžeme mu přece půjčovat pořád, to není řešení, byla mu schválená insolvence, aby mu ji schválili, tak jsem mu podepsala darovací smlouvu, že mu budu měsíčně přispívat. Ale teď je syn opět bez práce, takže asi ani insolvence nezačne.

Zjistila jsem, že už znovu sází a prosází i to málo, co má. Před týdnem byl u psychiatra a bylo mně řečeno, že žádné deprese nemá a že tohle všechno se děje, protože se nudí. Včera mně volal starší syn a říkal, že se tomu mladšímu ztratili peníze. Byla to jeho poslední výplata, ztratila se mu prý i kreditní karta a to všechno u babičky v domě. Dějí se okolo něj divné věci a já už nevím, kdy mluví pravdu a kdy lže. Nevěřím, že mu to někdo vzal, myslím, že zase sázel. Sedí celé noci u počítače a pak celý den spí.

Nevím, co máme dělat a jestli vůbec já jako matka můžu něco udělat, když je syn už dospělý. Bývalý manžel ho chce vyhodit a já už ho znovu živit taky nechci, tím bych mu nepomohla. Bojím se, že skončí na ulici. Prosím, poraďte, co můžu udělat. Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Je zřejmé, že Vaše situace není vůbec jednoduchá a velmi Vás trápí. Vzhledem k tomu, že už je Váš syn plnoletý a svéprávný, tak se Vaše možnosti velmi zužují. Z mého pohledu by pravděpodobně bylo zapotřebí nastavit mu režim, jako se dělá u drogově závislých dětí.

Jestliže veškeré peníze, které má, prohraje a následně dostane od Vás nebo od otce další peníze, nemá důvod vzít zodpovědnost do svých rukou, protože to za něho vždycky „nějak vyřešíte“.  Z toho důvodu si myslím, že byste se měli s bývalým manželem domluvit a nastavit mu velmi pevný režim. Jedna z možností je, nastavit mu částku, která bude na konci každého měsíce ležet na stole jako nájemné za to, že tam může bydlet. Pakliže to nebude plnit z důvodu hraní automatů nebo nechození do práce, může si hledat bydlení jinde. Tento přístup samozřejmě není jednoduchý pro Vás jako rodiče, nicméně může pomoci se Vašemu synovi postavit na vlastní nohy. Nebo můžete vymyslet nějakou přijatelnější verzi tohoto opatření, nicméně je potřeba, aby si uvědomoval následky svého jednání. Je potřeba, aby vzal svůj život do vlastních rukou. Nemusí to být ani peníze, ale například potvrzení od zaměstnavatele o tom, že dochází do práce.

Další možností je nechat se hospitalizovat v psychiatrické léčebně kvůli závislosti, pokud máte stále podezření, že i nadále sází. S tím by však musel on souhlasit. Pokud ale opravdu prosází vše, co si vydělá, má reálný problém, který by se měl řešit.

Také bych si zkusil položit otázku, co způsobuje synovo chování? Proč ten starší je schopen se o sebe postarat? Co se v průběhu života toho mladšího stalo, že je takto pasivní? Pokud to jen trochu jde, tak si s ním zkusit promluvit o tom, proč tohle všechno dělá. Zároveň s tím je ale potřeba podotknout, že pokud mu s bývalým manželem budete finančně nebo i jinak vypomáhat, jen těžko se mu z toho bude dostávat. Zkuste ho podpořit v hledání jakékoliv práce. Chápu, že povolání vrátného není to, co jste si pro svého syna přála, nicméně on se nachází v situaci, kdy mu pravděpodobně pomůže jakékoliv zaměstnání. 

Vaše možnosti tedy jsou: Nastavit mu jasná, pevná pravidla. S bývalým manželem se domluvit a opravdu to oba dodržovat. Důležité je se domluvit tak, aby to synovi pomohlo si uvědomit, že se musí postavit na vlastní nohy. Také bych zkusil zvážit pobyt v léčebně, pokud má opravdu problém.

Zároveň se mi však chce dodat, že synovi je 26 let. V tomto věku se spousta lidí hledá, neví, co má se sebou dělat. Podobné chování může mít příčiny někde v minulosti, například v tom, že počítačové hry hrál proto, že se mu nikdo pořádně nevěnoval. Zkuste tedy pro sebe zapátrat v tom, kde může mít toto chování původ, aby Vám to pomohlo si lépe představit, co se vlastně děje.

Za momentální situace nemohu poskytnout lepší radu. Je to určitě běh na dlouhou trať, nicméně není beznadějný. Pokud si stále nebudete vědět rady, můžete se obrátit i na linku bezpečí, kde Vám také mohou poskytnout nějaké rady.

S přáním všeho dobrého,

Tomáš Novotný

 

 

438

Trpím depresí?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, procházím těžkým životním obdobím. Mám problémy v manželství i finanční. Hodně často jsem příliš podezíravá a mám pocit, že mi všichni lžou. Cítím se hrozně sama. Mám pocit, že jsem k ničemu, že vše, co udělám je špatně. Bojím se říct partnerovi, co mě bolí a co se mi nelíbí, protože se bojím, že se naštve a ztratím ho. V ničem si nevěřím a téměř nic mě už nebaví, když nejsem s partnerem. Je mi smutno a úzko. Každý večer přemýšlím a jediné na co se zmůžu, je brečet. Nevím, co dál. Myslím, že bych asi potřebovala nějaké léky na uklidnění. Děkuji za radu.

Odpověď:

Dobrý den,

v první řadě bych Vám ráda poděkovala za to, že jste se na mě obrátila se svým dotazem a díky i za Vaši důvěru a otevřenost. Z toho, co píšete a jak své prožívání a sebe sama popisujete, se mi zdá, že zažíváte depresivní stavy tedy depresi.

Nyní pár slov k Depresi samotné. Deprese se projevuje poruchou nálady. Člověk se cítí smutný a osamocený, je stále unavený, hůře se soustředí, snižuje se mu sebedůvěra. Podněty, které by člověka měly dělat šťastného, v něm neprobouzejí žádné emoce apod. Deprese omezují aktivitu a snižují kvalitu života a člověku se zdá být život na tomto světě nesmyslný. Připadá si neschopný a má strach, co jej čeká a jak dané situace zvládne. V rozvoji depresí hraje velkou roli míra stresu, které je člověk vystavován nebo byl vystaven. Každý z nás se občas dostane do situace, která u člověka spustí depresivní náladu či úzkost, nicméně déletrvající či opakující se stresové situace v životě člověka, mohou způsobit i depresi samotnou. Mohou to být například obavy ze situace v rodině, dlouhodobě neuspokojující partnerský vztah nebo těžká situace v zaměstnání.

Vy sama hovoříte o problémech v manželství a problémech finančních. Zároveň hovoříte o strachu se svěřit svému manželovi, jelikož se bojíte, že Vás opustí. Člověk, který si není jistý sám sebou, tím co dělá, nikomu nevěří a pociťuje samotu a úzkost (tedy strach o svou budoucnost a sebe sama) se zároveň bojí, že ztratí blízkou osobu, se kterou nyní má možná nejbezpečnější vztah. Je jasné, že se bojíte o to, že Vás opustí, protože jej možná vnímáte jako svou oporu, dosavadní jistotu a nechcete jej ztratit. Zároveň strach ze ztráty Vám brání se svému partnerovi svěřovat se svými bolestmi, ale jak i vy sama říkáte s tím, co se Vám na něm nelíbí. Neřeknete mu to, jelikož strach z opuštění, samoty je mnohem silnější než potřeba říci partnerovi své pocity, přání a potřeby.  Kromě toho jste velmi nejistá, což je pro člověka děsivé.

Tohle všechno pro Vás musí být velmi stresující a věřím tomu, že prožíváte těžké a pro Vás vyčerpávající období. Je mi líto, že Vám nemohu ohledně problémů, které na Vás mají neblahý vliv a ubližují Vám, více poradit, jelikož je ve svém dotazu nezmiňujete. Nicméně jsem se již vyjádřila k tomu, k čemu tyto problémy vedly.

Nehledě na to, z toho co mi popisujete, mám dojem, že je Vám třeba poskytnout pomoc a podporu. Nemusí to být ihned podpora prostřednictvím léků, můžete se pokusit své stavy, pocity a potřeby s někým sdílet. Zkuste se obrátit přímo na poradenského psychologa nebo klinického psychologa, kteří Vám poskytnou prostor k tomu, abyste mohla s nimi sdílet své bolesti, starosti a trápení. Zároveň Vám pomohou a poradí, zda Vaše situace opravdu vyžaduje návštěvu psychiatra, ve smyslu pomoci Vám za pomoci léků na zklidnění anebo je možné situaci zvládnou například za pomoci pravidelné terapie. Psychologa si můžete vybrat dle vlastního uvážení, pokud byste však chtěla Vaši situaci sdílet s námi, obraťte se přímo na naše terapeuty v poradně.

Mrzí mě, že Vám v tuto chvíli nemohu poskytnout takovou péči, kterou byste potřebovala.

Pokud budete potřebovat, opět se na mě můžete obrátit.

Přeji Vám mnoho síly a štěstí.

S pozdravem,

Lucie

 

89