Příspěvky

Moje matka je psychopat – 2.díl seriálu Psychopat v rodině

/0 Komentáře/in /by

Tímto článkem volně navazuji na předchozí článek Můj rodič psychopat: https://koucink-psychoterapie.cz/muj-rodic-psychopat-aneb-nasledky-vychovy-psychopatem-v-dospelosti/, kde jsem se věnovala důsledkům výchovy rodičem s diagnózou porucha osobnosti. Zaměřovala jsem se na důsledky takové výchovy v dospělosti, s čím se dospělý potýká.

Nyní bych se ráda věnovala tomu, jak matka s takovou diagnózou působí od narození na své dítě a v jeho raném věku. Věnuji se zde dětem,  které se narodí zcela zdravé, ale od počátku svého bytí se potýkají s tvrdou, nezdravou a devastující výchovou a nevztahovostí od své matky.

 

Dítě se rodí s přirozeným vztahem, ke své matce. Od počátku v ní hledá bezpečí a cítí k ní bezmeznou lásku. Matka znamená pro dítě celý svět a teprve postupně si hledá vztah i k dalším blízkým osobám. Dítě se rodí zcela bezmocné a jediným nástrojem, jak se o sebe postarat jsou jeho projevy emocí – libost či nelibost a projevy fyzických potřeb. Nemá tedy žádnou moc nad svým životem a je proto důležité narodí-li se matce, která se přirozeně ladí na jeho potřeby, poslouchá je, vztahuje se k němu s láskou a pečuje o dítě tak, aby se cítilo v bezpečí. Bezpečí je základní věc, kterou je potřeba dítěti v tomto věku zajistit. Jak ale vypadá vztah matky k dítěti, která dítěti nejen bezpečí tvořit neumí, ale ani nechce a každý její krok je pro dítě devastující?

 

Necitlivost a minimální péče matky s poruchou osobnosti k dítěti od narození a v raném věku

 

Matka psychopat (s poruchou osobnosti) považuje dítě již od narození za zbytečnou zátěž. Není nezajímavé, že takto narušené matky často mívají dětí více, a naopak matky zodpovědné a zdravé často zůstanou u jednoho. Narušená matka má děti buď z nezodpovědného chování nebo proto, aby nevypadala „divně“ ve společnosti či z jiných nepravých důvodů. Děti jí ale nezajímají a otravují.

Čerstvě narozené dítě této matky již od počátku hodně strádá. Jak v péči, tak ve vztahu s matkou. Matka k dítěti vysílá pocity, že na obtíž, přebytečné, k ničemu, otravné a neužitečné. Dítě tedy nejenže nedostane nazpět pocit lásky, ale naopak pocit, že by zde nemělo ani být. Takový pocit si dítě nese často celým životem, pokud se nerozhodne docházet na terapii nebo řešit své potíže jinak.

 

Matka o své dítě pečuje jen tak, aby přežilo. Cokoli navíc považuje za zbytečný nadstandart, který by jí zbytečně ubral energii. Tento vzorec si dítě přetáhne do dospělosti, a to má za následek, že nezná zdravé hranice svých potřeb. V dospělosti se pak zanedbává či nevědomě vytváří situace, které ho ohrožují na životě – alkohol, drogy, extrémní sporty apod. Matka není ke svému dítěti nijak empatická ani citlivá, přestože může dobře chápat, co její dítě potřebuje. Může mít pocit, že dítě ani nic necítí, protože tomu ještě racionálně nerozumí. Dítě tak vystavuje opakovaně silně nekomfortním situacím – nechává ho v zimě, nedostatečně přebalené, najedené pouze nevhodnými potravinami(rohlíky, křupky apod.-nic co by ji zabralo čas a co by ji obtěžovalo),v horku či ho krmí necitlivým a hrubým způsobem. Nic však nedělá tak zřejmým způsobem, aby to ihned zaujalo okolí dítěte.

Veškerá péče o dítě ji obtěžuje a má pocit, že přichází o svou vlastní svobodu a podle toho se k dítěti vztahuje. Nechává ho samotné, nedbá na jeho strachy a veškerou péči nad limit přežití považuje za rozmazlování, razí heslo – je ti to nepříjemné, tak dostaneš ještě navíc, aby sis zvyklo, jaký je život. Dítě si do života odnáší pocit, že není na světě žádné bezpečí a jako dospělý se buď nechrání vůbec nebo naopak přespříliš úzkostně. Dítě matka vychovává způsobem, že to přeci musí vydržet a nereaguje na jeho potřeby a projevy lítosti. Tyto přirozené projevy dítěte považuje za zbytečné kňourání a projevy rozmazlenosti.

Dítě pro matku získává minimální hodnotu až tím, kdy může být užitečné. Dítěti se v dospělosti může zapsat vzorec chování, musím být užitečný či nápomocný, abych měl hodnotu. Jelikož je matka silně sobecká a zaměřuje se na své potřeby, využívá dítě zcela ke svému užitku. Dítě extrémně brzy osamostatňuje nebo odkládá jiným lidem do péče (staršímu dítěti, babičce apod.). Je tedy celkem pravidlo, že se starší sourozenec takové matky stará o její mladší dítě a obstarává všechno ohledně domácnosti i dítěte. Dítě matky s poruchou osobnosti tedy téměř nezažije dětství a je rovnou vhozeno do role dospělého, to může mít za následek, že se bude v dospělosti cítit být vnitřně dítětem a nebude se umět dospěle vyrovnávat se svým životem.

 

Dítě časem vycítí, že není bezpečné projevovat své potřeby, přání či emoce a stahuje se. Snaží se být neviditelné a později i užitečné. Snaží se nepřekážet a přestává se zcela ladit na své potřeby a ladí se na nálady své matky, aby vycítilo, kdy má alespoň malou šanci něco získat. Nálady matky jsou však nestabilní, a proto často cítí dítě frustraci, protože málokdy dosáhne svých přání. Matka s poruchou osobnosti někdy dítěti něco slíbí, ale téměř nikdy to nesplní a splní-li to, dítěti to zpětně vyčítá nebo za to očekává „revange“. Často se také stane, že vyplní dítěti přání přesně opačně, než-li si přálo, jde tedy vyloženě proti jeho potřebám. Dítě se pak následkem toho naučí raději zcela vzdát svých potřeb.

 

Samozřejmostí života s matkou s poruchou osobnosti je asociální život. Matka doma nechce žádné návštěvy dítěte nebo je jiným způsobem nepodporuje. Nedoprovází své dítě na žádné kroužky, často je ani nedovolí nebo jinak zhatí. Nechce do toho vkládat svou energii a považuje to za přebytečné, protože jí potřeby jejího dítěte nezají. O dítě se nezajímá a nepomáhá mu tak tvořit žádný sociální život ani náplň v životě. Stejně tak se školou dítěti nepomáhá a dítě má štěstí, pokud je natolik inteligentní, že pomoc nepotřebuje. Už to, že dítě porodila považuje za dost na to, aby ji dítě bylo celý život vděčné. To pak v dospělém životě opakovaně selhává a připadá si k ničemu. Své neúspěchy si však nespojuje se svou matkou, protože ta celý život zdůrazňuje, jak se dobře stará a dítě je natolik k ničemu, že všechno zkazí.

 

Mezi další rysy matky s poruchou osobnosti patří zejména manipulace, ponižování, kritika, lhaní, vyčítání, asociální chování a další, které se směrem k dítěti projevuje zejména v pozdějším věku. Matka s takovým chováním může a nemusí mít poruchu osobnosti. V každém případě i kdyby nesplňovala ostatní rysy této diagnózy, jedná se o matku vysoce necitlivou, která zanedbává či týrá své dítě. I takový případ je tedy závažný pro vývoj dítěte v dospělosti,

 

Důležitým faktem je to, že chování matky s poruchou osobnosti je nezměnitelné nebo jen minimálně změnitelné, jelikož je zasažena poruchou celá její osobnost a ona sama se tak vidí v pořádku. Dítěti tedy nepomůže, když by se pokusilo své matce vysvětlit své pocity, ba naopak si tím uškodí, protože tato matka bere vše jako útok na sebe a slabosti a odhalení dítěte spíše využije ke svému prospěchu. Matka se vždy uvidí jako oběť a dítě se vždy cítí jako viník a podle toho se k matce i k sobě také chová. Dítě není schopné dlouho nahlédnout, že prostředí v rodině není zdravé. Navíc matka se dítě snaží dlouhodobě vytrhávat ze zdravých vztahů (přátelských či rodinných), aby bylo izolováno. Paradoxem je, že právě nefunkční rodiny často zdůrazňují důležitost rodiny. Pokud dítě třeba navštěvuje skrze kamaráda jinou rodinu, tato se ohání, že jí berou dítě.

Dítě s matkou s poruchou osobnosti nejčastěji žije buď v rodině bez otce, s otcem submisivním, se stejně narušeným otcem či jinak nefunkčním otcem (alkoholik, narkoman apod.).

 

Pokud se dospělému, který byl vychováván takovými rodiči nedostane pomoc, žije celý život s vnitřním pocitem nehodnoty – jsem bezcenný – a to má vliv na celý jeho život.

 

Na starší věk dítěte a životem s matkou s poruchou osobnosti se zaměřím v dalším článku.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

2 867

Kniha Nedostatečný pocit vlastní hodnoty autor Heinz – Peter Röhr

/0 Komentáře/in /by

Kniha Nedostatečný pocit vlastní hodnoty patřila patřila mezi knihy, které způsobily průlom v mém životě. Její autor Heinz -Peter Röhr je zárukou kvality, ať píše o jakémkoli tématu. V této knize se zásadním způsobem zaměřil na problém nízkého sebevědomí a sebehodnoty. Sebehodnota je základem spokojenosti či naopak nespokojenosti našeho života. V psychoterapii je nízká sebehodnota základem všech problémů v životě.

Autor se zaměřil na to, jak nízkou sebedůvěru poznáme a hlavně jak s ní můžeme prakticky pracovat.

Trpíte nízkým sebevědomím? Nevážíte si sami sebe? Opakují se vám v životě stále stejné problémy? Problémy v našem životě často úzce souvisí právě s naší nízkou sebehodnotou. Pokud se nám rozpadají naše vztahy, nemáme peníze, nedaří se nám najít v životě smysl nebo dobrou práci-to všechno má souvislost s tím, jak si v životě věříme a jaké vzorce chování k sobě samému nám „nadělili“ naši rodiče, tím, jak se k nám sami chovali.

Dá se však nízké sebevědomí skutečně vyléčit, když už si znehodnocení neseme z dětství? Ano a kniha Nedostatečný pocit vlastní hodnoty vám dopomůže získat praktický návod, jak na to. Od jiných knih zaměřujících se na nízké sebevědomí se však tato kniha liší. Pracuje se skutečnými NEVĚDOMÝMI negativními vzorci. Nezaměřuje se na ploché pozitivní rady, jak si více věřit, ale řeší skutečný problém. Protože nezměníte li negativní vzorec v nevědomí, který způsobuje vaše nízké sebevědomí, nepomůže vám žádná pozitivní motivace k lepšímu sebehodnocení.

 

 

Autor pro lepší přehlednost a praktické využití nazval naše negativní negativní nevědomé programy na Tajné programy. Upozorňuje na to, že tyto programy nás nevědomě ovlivňují celým životem, pokud s nimi nepracujeme.

 

Příkladem programů může být: jsem nedostatečný, nevítaný, jsem bezmocný, jsem vinný, nezažil jsem dostatek, jsem černá ovce…

Precizně popisuje, jak se každý z programů projevuje a jak s ním pracovat.

Trefně vysvětluje, že tyto programy jsou pro člověka natolik nepřijatelné, že se brzy stanou pro nás nevědomými a nahradíme je tzv.antiprogramy. Tedy programem, který nám i ostatním má vyvrátit původní/tajný program. Trpíme li například vnitřně pocitem, že jsme nedostateční, snažíme se následkem toho být lepší než druzí-extrémně pracujeme, propadáme workoholismu, snažíme se dělat všechno perfektně a bezchybně. Naše ego se snaží dokázat, že náš strach z nedostatečnosti není oprávněný. Mezi nejčastější antiprogramy autor počítá:Výkon,práce, úspěch, uznání, perfekcionismus, workoholismus,moc apod.

 V knize výstižně vysvětluje, že antiprogram nejen, že nemůže „vyléčit“ vnitřní pocit nehodnoty, ale ještě nás v naší nehodnotě potvrzuje. Pokud si třeba přijdete nedostateční a nevědomě si vytvoříte antiprogram workoholismus, budete si připadat hodnotní jen na chvíli. Na nějakou dobu budete chváleni od autorit, budete odvádět více práce apod. Stále se ale budete bát, že uděláte chybu a stále vám nebude připadat dostatečně dobrá vámi odvedená práce. To všechno vede k pocitu vyhoření a následně potvrzení-jsem k ničemu, jsem nedostatečný, protože nakonec budete stejně dělat chyby následkem únavy a vyčerpání a nebudete schopni práce vůbec. Takto to funguje se všemi antiprogramy, všechny nakonec nízkou sebehodnotu potvrdí.

V knize najdete řešení a jasný popis, jak pracovat s každým z negativních programů, jako řešení navrhuje vytvoření nového programu.

Ač zní tato rada jednoduše, skutečně to funguje. Kniha přesně vysvětluje, jakým způsobem programy obracet a jak pracovat s myšlenkami, které přijdou. Kniha jako jedna z mála se také zaměřuje právě na následky změny programu vedoucímu ke zdravému sebevědomí. Změna totiž rozhodně není okamžitá a dochází k nepříjemným stavům jako pocity viny, strachy, úzkosti, což může člověka přesně vracet zpět ke starým programům a ujišťovat se, že byly správné, i když mu také škodily.

 

Knihu považuji za skvost psychologické literatury a autora za jednoho z nejlepších z řad autorů psychologických knih a za poradnu knihu rozhodně doporučujeme přečíst.

 

Knihu najdete k zakoupení zde:https://obchod.portal.cz/psychologie/nedostatecny-pocit-vlastni-hodnoty/

 

 

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

 

203

Dospělý syn je bez práce a všechny peníze prosází – už ho nechceme dál živit

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

potřebuji poradit. Nevím, co mám dělat se synem, kterému je 26 let a není schopen si najít pořádnou práci. Hledá si práci na vrátnici, což je podle mě pro důchodce a ne pro mladého člověka. Už byl asi na čtyřech vrátnicích a všude ho po nějaké době vyhodí. Já jsem rozvedená a sama jsem ho živila asi dva roky. Teď bydlí u táty v rodinném domku, protože jsem se po rozvodu odstěhovala. Syn už dříve hrál hodně na počítači, vydržel u něj hodiny a začal sázet. Sázel jen kapesné, ale když jsem to zjistila, tak začal chodit k psychologovi a sázet přestal. Teď je dospělý a práci má jen občas. Má spoustu dluhů a bývalému manželovi na domácnost nepřispívá, protože nemá z čeho. Já už jsem mu půjčila dost peněz a bývalý manžel také. Nemůžeme mu přece půjčovat pořád, to není řešení, byla mu schválená insolvence, aby mu ji schválili, tak jsem mu podepsala darovací smlouvu, že mu budu měsíčně přispívat. Ale teď je syn opět bez práce, takže asi ani insolvence nezačne.

Zjistila jsem, že už znovu sází a prosází i to málo, co má. Před týdnem byl u psychiatra a bylo mně řečeno, že žádné deprese nemá a že tohle všechno se děje, protože se nudí. Včera mně volal starší syn a říkal, že se tomu mladšímu ztratili peníze. Byla to jeho poslední výplata, ztratila se mu prý i kreditní karta a to všechno u babičky v domě. Dějí se okolo něj divné věci a já už nevím, kdy mluví pravdu a kdy lže. Nevěřím, že mu to někdo vzal, myslím, že zase sázel. Sedí celé noci u počítače a pak celý den spí.

Nevím, co máme dělat a jestli vůbec já jako matka můžu něco udělat, když je syn už dospělý. Bývalý manžel ho chce vyhodit a já už ho znovu živit taky nechci, tím bych mu nepomohla. Bojím se, že skončí na ulici. Prosím, poraďte, co můžu udělat. Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Je zřejmé, že Vaše situace není vůbec jednoduchá a velmi Vás trápí. Vzhledem k tomu, že už je Váš syn plnoletý a svéprávný, tak se Vaše možnosti velmi zužují. Z mého pohledu by pravděpodobně bylo zapotřebí nastavit mu režim, jako se dělá u drogově závislých dětí.

Jestliže veškeré peníze, které má, prohraje a následně dostane od Vás nebo od otce další peníze, nemá důvod vzít zodpovědnost do svých rukou, protože to za něho vždycky „nějak vyřešíte“.  Z toho důvodu si myslím, že byste se měli s bývalým manželem domluvit a nastavit mu velmi pevný režim. Jedna z možností je, nastavit mu částku, která bude na konci každého měsíce ležet na stole jako nájemné za to, že tam může bydlet. Pakliže to nebude plnit z důvodu hraní automatů nebo nechození do práce, může si hledat bydlení jinde. Tento přístup samozřejmě není jednoduchý pro Vás jako rodiče, nicméně může pomoci se Vašemu synovi postavit na vlastní nohy. Nebo můžete vymyslet nějakou přijatelnější verzi tohoto opatření, nicméně je potřeba, aby si uvědomoval následky svého jednání. Je potřeba, aby vzal svůj život do vlastních rukou. Nemusí to být ani peníze, ale například potvrzení od zaměstnavatele o tom, že dochází do práce.

Další možností je nechat se hospitalizovat v psychiatrické léčebně kvůli závislosti, pokud máte stále podezření, že i nadále sází. S tím by však musel on souhlasit. Pokud ale opravdu prosází vše, co si vydělá, má reálný problém, který by se měl řešit.

Také bych si zkusil položit otázku, co způsobuje synovo chování? Proč ten starší je schopen se o sebe postarat? Co se v průběhu života toho mladšího stalo, že je takto pasivní? Pokud to jen trochu jde, tak si s ním zkusit promluvit o tom, proč tohle všechno dělá. Zároveň s tím je ale potřeba podotknout, že pokud mu s bývalým manželem budete finančně nebo i jinak vypomáhat, jen těžko se mu z toho bude dostávat. Zkuste ho podpořit v hledání jakékoliv práce. Chápu, že povolání vrátného není to, co jste si pro svého syna přála, nicméně on se nachází v situaci, kdy mu pravděpodobně pomůže jakékoliv zaměstnání. 

Vaše možnosti tedy jsou: Nastavit mu jasná, pevná pravidla. S bývalým manželem se domluvit a opravdu to oba dodržovat. Důležité je se domluvit tak, aby to synovi pomohlo si uvědomit, že se musí postavit na vlastní nohy. Také bych zkusil zvážit pobyt v léčebně, pokud má opravdu problém.

Zároveň se mi však chce dodat, že synovi je 26 let. V tomto věku se spousta lidí hledá, neví, co má se sebou dělat. Podobné chování může mít příčiny někde v minulosti, například v tom, že počítačové hry hrál proto, že se mu nikdo pořádně nevěnoval. Zkuste tedy pro sebe zapátrat v tom, kde může mít toto chování původ, aby Vám to pomohlo si lépe představit, co se vlastně děje.

Za momentální situace nemohu poskytnout lepší radu. Je to určitě běh na dlouhou trať, nicméně není beznadějný. Pokud si stále nebudete vědět rady, můžete se obrátit i na linku bezpečí, kde Vám také mohou poskytnout nějaké rady.

S přáním všeho dobrého,

Tomáš Novotný

 

 

431

Jak vycházet s člověkem, který má hraniční poruchu osobnosti?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

chtěla bych se zeptat, jak se dá vycházet s člověkem, který má hraniční poruchu osobnosti? Můj bývalý přítel vykazuje snad do puntíku všechny příznaky této “nemoci” a po třech letech neustálých problémů, hádek a rozchodů jsem přišla na to, že se s ním nedá žít. Máme spolu dvouletou dceru a nevím, jak mezi námi udržovat normální komunikaci a hlavně poslední dobou mám pocit, že na mě svoje chování přenáší a už se ztrácím sama v sobě. Děkuji za názor.

Odpověď:

Dobrý den Martino,

děkuji za důvěru, s níž se obracíte na naši poradnu. Rozumím vaší starosti o společný vztah a komunikaci s bývalým partnerem. Chápu, že vaše situace teď není snadná. Není mi z vašeho popisu úplně jasné, jestli s ním chcete udržovat vztah pouze v rámci rodičovské funkce nebo v rámci širšího hlediska. Potřebovala bych také znát více informací o tom, jak se konkrétně partnerovo chování projevuje a zasahuje do vašeho života, abych dokázala odhadnout vážnost jeho psychického stavu. Obecně však platí, že k tomu, abyste s člověkem s poruchou osobnosti dokázala vycházet, je potřeba získat náhled na jeho onemocnění, a díky tomu porozuměla, jakým způsobem ovlivňuje jeho chování. Tím se můžete více orientovat v opakujících se vzorcích a změnách, které se u bývalého partnera objevují.

S větším náhledem si také můžete začít všímat, jak to ovlivňuje vás samotnou, a takovýmto zvědomováním se dá postupně vystoupit například z manipulace, kterou vás vědomě či nevědomě druhý ovládá. Určitě by vám mohlo pomoct se v této oblasti dovzdělat, nejdostupnější cesta vede třeba skrz literaturu o hraniční poruše osobnosti. Knihy o této tématice mohou poskytovat i cenné praktické metody, jak se dá s druhým komunikovat a zachovat si vlastní psychické zdraví a důstojnost.

Je také potřeba zhodnotit, do jaké míry si bývalého přítele chcete pustit k tělu a jak moc mu můžete důvěřovat. Čerpejte z vlastních zkušeností, z vlastních pocitů. Dopřejte si čas na přemýšlení. Ptejte se sama sebe na to, co vám ubližovalo, a co už nedovolíte, aby vám způsobovalo bolest znovu. Sama se v klidu zamyslete nad tím, jak máte nastavené vlastní hranice, co je pro vás snesitelné a co už je za pomyslnou mezí, kterou druhému nedovolíte překročit. Pokud cítíte, že je máte vlivem bývalého vztahu posunuté a sama v tom máte teď zmatek, je to úplně pochopitelné. Buďte k sobě proto laskavá, věnujte sama sobě potřebný prostor, v kterém si můžete všechno přehodnotit. Teď je na to ten správný čas. Máte to ve svých rukou.

Zmiňujete, že na vás své chování přenáší, což vás přirozeně vzdaluje od sebe samé, proto se v sobě už začínáte ztrácet. Pamatujte, že nejlépe se dokážete vyrovnat se zraňujícím či nepředvídatelným chováním ostatních, když budete dobře ukotvena sama v sobě. Můžete brát tuto, ačkoliv nesnadnou, situaci jako příležitost, výzvu k tomu, abyste se začala více věnovat sama sobě, zaměřila se na své prožívání, začala naslouchat své duši a jejím potřebám. To vás může obrovsky posunout. Pravidelná psychohygiena je nejlepším způsobem, jak toho docílit. Každý má svůj způsob, jaký mu pomáhá dosahovat duševní pohody. Velmi léčivé účinky má příroda, pohyb, meditace, péče o tělo, psaní si deníku… vyberte si, co vám vyhovuje a denně si vyhraďte čas na sebe, na aktivity, které prospívají psychice.

Také si můžete o svém tématu popovídat s odborníkem. Psycholog či terapeut vám může pomoct získat náhled a nasměrovat vás k tomu, co potřebujete. Zároveň vám zprostředkuje bezpečné a přijímající prostředí pro prožití vašich emocí a ujasnění si vlastních hodnot. Moc rádi vás přivítáme i v naší poradně. Ta sídlí v Praze, ale je u nás také možnost setkání po Skypu z pohodlí domova. Budu vám moc držet palce, ať vše dobře dopadne.

Mějte se hezky, Klára

 

Literatura o hraniční poruše osobnosti:

Nenávidím tě, neopouštěj mě!

Hraniční porucha osobnosti a její léčba

5 120

Máme s manželem malé děti – na všechno jsem sama

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

prosím o radu. S manželem jsme pouze 3 roky a mám pocit, že nás chce opustit, rozvést se. Máme spolu malé děti (3roky a 1,5roku). Vždy když nastane nějaký problém nebo konflikt, tak místo abychom si sedli a popovídali si o tom, tak uteče. Vezme si pár věcí, auto a odjede. Nevím, kde je, nebere mi telefon, neodpovídá na SMS a celé to trvá už týden. Vždy musí být po jeho, má pravdu a všude byl. Má potřebu se předvádět, byť viděn. Před ostatními vypadá jako ten nejlepší manžel a tatínek na světě. Ale doma to vypadá naprosto obráceně. Já jsem doma a to znamená úklid, vaření a děti jsou pouze a jenom moje věc. On si dělá pouze, co on chce nebo uzná za vhodné. Pomáhá mi čím dál tím méně. A proč by taky měl, když on chodí do práce, vydělává peníze a já jsem pouze doma. Našel si i víkendové brigády. Když jsem mu je za čas vytkla, že má taky rodinu a vůbec se o ni nezajímá, tak mi odpověděl, že se nezajímám já o něho a ten, kdo si může maximálně stěžovat je on. Akorát mi po 4 dnech přišla SMS, že si o víkendu přijede pro děti a ať se nesnažím, že to nemá cenu. Mám strašný strach, že to udělá a já to nezvládnu. Každý den pláču a strašně to bolí. Moc mi chybí.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji vám za důvěru. Mrzí mě, že se v manželství setkáváte s takovými problémy. Bohužel vím o vaší situaci málo informací, proto můj pohled na věc může být velmi omezený. Rozumím však, že cítíte na manžela veliký vztek, protože nedokáže ocenit to, co pro rodinu děláte, nezapojuje se do společného chodu domácnosti, a navíc odmítá o problémech komunikovat, což pro vás musí být velmi frustrující. Ale také chápu, že nechcete, aby váš vztah skončil a že vás taková představa ohromně bolí.

Máte spolu dvě děti, které jsou ve věku, kdy vyžadují plnou péči a pozornost. A ačkoliv je příchod dětí do rodiny nádhernou událostí, pro vztah můžou děti představovat velkou zatěžkávací zkoušku. Problémy, které u vás vyvstávají, se v partnerství objevují často, přestože je každý člověk i vztah jiný a nelze je úplně zobecňovat.

V mnoha rodinách se žena stará o celou domácnost a děti. Když přijde manžel domů, tak už je vyčerpaná, má pocit, že je na všechno sama a už vůbec nemá energii se muži ještě věnovat. Muž je naopak dotčen, že ho žena nechápe a stále mu něco vyčítá, vždyť přeci zajišťuje celou rodinu, musí kvůli tomu trávit celé dny v práci, nikdo ho za to neocení. Může mít pocit, že se žena věnuje mnohem více dětem než jemu. Je vám tento scénář povědomý?

Pokud ano, je důležité si na něm připomenout, že v partnerském vztahu nikdy nejde o věc jednoho, vždy se na ní podílí oba. Je škoda, že partner o svých pocitech komunikovat moc nedokáže a spíše volí vyhýbavé strategie. Z jeho chování však lze usoudit, že mu něco chybí. Pokud se vám podaří porozumět tomu, co to je a snažit se mu to dát, možná lépe dokáže porozumět i vašim potřebám. Ovšem nezapomínejte na to, že láska nemůže být jednostranná, a pokud oba chtějí budovat zdravý vztah, tak se musí naučit dělat kompromisy. Jestli váš manžel i po tom, co k němu začnete přistupovat jinak, nezmění nic na svém chování, tak pro takový vztah není zralý a vy byste se s ním trápila dál.

Z toho, co popisujete, na mě působí, že potřebuje pozornost a ocenění. Chce se cítit jako opravdový muž a touží po zájmu a obdivu. Zkuste ho více chválit za to, co pro vás dělá. Důležité je pozitivně ho motivovat, pochválit ho třeba i za maličkosti. Když od něj něco budete potřebovat, můžete do své prosby rovnou nějak šikovně zakomponovat kompliment, aby pro vás začal dělat věci rád. 

Také si na sebe pravidelně vyhraďte nějaký čas, kdy se budete věnovat pouze jeden druhému. Naslouchejte mu, zeptejte se ho, co by si od vás přál. Dejte mu najevo svůj zájem o to, co dělá, jak se má. Můžete zkusit na nějaký čas změnit svůj přístup a styl komunikace, vím, že to nemusí být jednoduché, pokud je ve vás tolik emocí, ale zkuste na pár týdnů myslet více na to, čeho si na něm vážíte.  Určitě bych vám také doporučila párovou terapii. Terapeut může být skvělým prostředníkem při řešení vztahových krizí.

Budu vám moc držet palce, ať vše dopadne, jak si přejete. Nebojte, určitě to zvládnete. Kdybyste cítila, že potřebujete podat pomocnou ruku a navést nějakým směrem, určitě se můžete obrátit na naši poradnu (děláme i konzultace po Skypu). Oběma také doporučuji milou knížku „Pět jazyků lásky“, která vám může pomoct přiblížit potřeby toho druhého.

Mějte se krásně,

Klára

172

Prarodiče mi neustále mluví do výchovy syna

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

obracím se na Vás s problémem, který nastal v mé rodině a týká se vztahu prarodiče versus vnuk. Kvůli velké vzdálenosti se stýkáme zřídka. Bývaly to intervaly co čtvrt roku dva dny/jedna noc. Můj syn je hyperaktivní čili divoký, hlučný a neposedí. Když je ale u mne, tak je hodný, rád si vyrábí a podobně. Má 8 a půl roku. Kdykoli jsme dojeli na návštěvu k babičce a dědovi, tak se chvíli styděl, ale jakmile se trochu zadaptoval v jiném prostředí, tak začal tzv. řádit. Netvrdím o něm, že je „svatoušek“. I mne dovede pořádně vykolejit svou divokou povahou a odmlouváním s paličatostí. Doma mu samozřejmě vše netoleruji. Pravidla se musí dodržovat, přesto se děti neustále snaží zkoušet, kde až ta hranice je.

Jenže nastal problém, když jsme byli na návštěvě u prarodičů a syn se nechoval, jak by si oni představovali. Snaží se ho jednou za 3 měsíce předělat, což podle mne prostě nejde s ohledem na to, jak málo jsou s námi v kontaktu. Podle mne tam není ta správná citová vazba spojená s přidruženými věcmi -což nemyslím nijak zle. Syn například na společné procházce šel po obrubníku a hned to bylo zle nebo při hře Člověče, nezlob se zvýšil hlas a už bylo zle.

Při rozloučení nechtěl babičce ani dědovi dát pusu a rozloučit se, což tedy byl dle prarodičů vrchol. Sama jsem z toho byla překvapená, ale ani mne syn neposlechl a nešel se rozloučit- seděl v autě a slzel. Myslím si, že neustálé peskování ze strany prarodičů v souvislosti s intervaly návštěv a nepochopení z jejich strany dítě nezmění. Dva dny je málo a dítě nezmění, ale jak píšu, je to můj názor.

Důležité v mém dotazu, ale je to, že po poslední návštěvě, mi bylo řečeno, že protože se syn zachoval takto, ať nepočítá s tím, že Ježíšek u babičky a dědy nechá dárek. Protože zlobil, tak žádný Ježíšek nebude. Byla jsem z toho hodně překvapená. Docela jsem se s rodiči na tohle téma pohádala, že prostě nemůžou trestat vnuka takovýmto způsobem typu „neposloucháš babičku a dědu- Ježíšek nic nedonese“. Od té doby se naše komunikace omezila. Dárek nebyl a mám si prý pořádně vychovat syna. Smutné, jak někdy vztahy upadají.

Mohla bych poprosit o Váš názor? Třeba i já to “vidím” jinak. Je mi líto, že vůbec takové situace nastávají.

Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Vztahy v rodinách jsou bohužel mnohdy složité. Ve Vašem případě bych se asi nejvíce přikláněl k tomu, že prarodiče očividně nejsou na vašeho syna a jeho „divočejší“ chování zvyklí. Trestání vnuka za to, že se nechová podle jejich představ, mi nepřijde v pořádku. Zvlášť pokud ho vidí tak málo. Je samozřejmé, že hyperaktivní děti jsou složitější na uhlídání a obecně je s nimi více starostí. S tím mohou mít prarodiče problém, protože na to zkrátka nejsou zvyklí. Na druhou stranu se domnívám, že prarodiče by měli respektovat chování dítěte a pokud není vyloženě přes čáru, tak by ho rozhodně neměli trestat. Z toho, co popisujete, mám dojem, že se syn nemůže cítit u prarodičů takzvaně „v pohodě“. Od nastavování pravidel jste tu Vy jako matka. Dítě rozpozná a dá velmi dobře najevo, když se mu něco nelíbí, nebo se necítí dobře. Koneckonců to dal dost dobře najevo nerozloučením se. Domnívám se, že u toho hrály roli dva faktory. Jednak pravděpodobně dětsky trucoval a záměrně neuposlechl, ale zároveň mám pocit, že kdyby se cítil u prarodičů dobře, tak by k ničemu takovému nedošlo. 

Netuším, jaký je Váš vztah s rodiči dlouhodobě. Jak například vychovávali Vás? To může hrát roli v tom, jak si představují, že byste Vašeho syna měla vychovávat. Pokud by Vám s ním pomáhali a viděli ho každý týden, je to něco úplně jiného. Pakliže ho vidí každého čtvrt roku, tak si asi budete muset s rodiči vyjasnit role. Chápu, že to nebude snadné. Zkuste s rodiči vést dospělou konverzaci, kde si vyjasníte, jak se syn běžně chová, co byste očekávala od vašich rodičů a co by naopak vyhovovalo jim. Z toho se pokuste najít nějaký kompromis, jak budou fungovat vaše návštěvy. Pokud ani to nezafunguje, tak se obávám, že bude potřeba, aby Váš syn trochu povyrostl a zkusil s prarodiči navázat kontakt znovu.

S pozdravem

Tomáš Novotný

74

Můj 10ti letý syn se ve škole pomočuje

/in /by

Dotaz:

Dobrý den. Proslila bych o radu, mám 10letého syna. Chodí do třetí třídy a nevi, kdy ma jít na záchod. Věčně je pocurany nebo pokakany, uz nevím co, s nim.Nepomuzou zákazy i jsem mu říkala, ze se mu budou smát kamarádi prostě nic nezabírá. Pripadne mi, ze nemá čas jít na ten záchod, ze mu mezí tím neco uteče, mezitím, co bude pryč. Můžete mi prosím nějak poradit, co sním dělat . Moc děkuji

Dobrý den,

Děkuji za důvěru, s níž se na naši poradnu obracíte. Je mi líto, čím si vy i váš syn procházíte. Chápu, že vás takový problém trápí a už si nevíte rady. Mám bohužel o vaší rodinné situaci málo informací, abych mohla posoudit, kde by mohla být příčina problému a co je potřeba zlepšit. Má odpověď by byla velmi obecná, proto vám určitě doporučuji obrátit se na dětského psychologa či psychoterapeuta. Společně pak můžete odkrýt motivy, které syna k takovému chování vedou. Psychologická léčba bývá při řešení takových problémů velmi účinná.

Příčin může být hned několik. Pokud je vyloučena fyzická podstata problému (doporučuji návštěvu lékaře), jedná se o psychické a vztahové faktory, které pomočování a pokakávání spoluvytvářejí a udržují. Dítě tímto způsobem může řešit nějaké vnitřní napětí, nároky, které nezvládá. Může se také jednat o formu protestu nebo nevědomého volání o pozornost. Dítě ovlivňuje i celková atmosféra v rodině, je potřeba zjistit, jak rodina funguje a zdali v ní nejsou nějaké konflikty, které v dítěti takové chování vyvolávají.

Pamatujte na to, že to váš syn nejspíš nedělá schválně, ale jde spíš o výraz bezmocnosti nad něčím, co se mu v životě děje. Z toho důvodu bych vám poradila, abyste nepoužívala zákazy a nesnažila se ho postrašit, aby to už nedělal. Když mu budete říkat, že se mu budou smát kamarádi, nejspíš to v něm vyvolá ještě větší stres, což může situaci zhoršit.

Proto bych zvolila jemnou a empatickou komunikaci a trpělivost. Motivujte ho spíš pozitivně, chvalte ho, když se mu povede to zvládnout, podporujte ho, dávejte mu najevo svůj upřímný zájem o něj. Ačkoliv úplně rozumím tomu, že se již můžete cítit vyčerpaná a zoufalá, nevzdávejte to. Zkuste opravdu psychologa navštívit a uvidíte, že se váš problém může časem vyřešit. Budu vám moc držet palce.

 

 

Mějte se hezky.

 

Klára

Poradna Therapia

119

Emocionální zneužívání v dětství a jeho následky do dospělosti

/0 Komentáře/in /by

Emocionální zneužívání působí ve společnosti jako neviditelná epidemie. Pokud vyrostete v rodině, kde jste byli jedním nebo oběma rodiči emocionálně zneužíváni, přijmete toto chování mnohdy jako normu. Jedním z důvodů může být i to, že emocionální zneužívání je méně zřejmá a více přijatelná forma ve společnosti než sexuální zneužívání v rodině.

Read more

1 368

Pochvala a nadměrný výkon

/0 Komentáře/in /by

Dítě většinou nechce své rodiče zklamat, a tak ztrácí čas činnostmi, pro které nemá dostatečné předpoklady. Navíc si nedovolí projevit jakékoli negativní emoce či vztek.

Tvrdě pracujete, ale nejste se svým výkonem nikdy spokojení? Cítíte výčitky, když odpočíváte a “nic neděláte”? Máte problém dát najevo nebo přijmout pochvalu a vůbec vyjadřovat své emoce? Dost možná jste vyrůstali v nadměrně kritické, autoritativní a emočně chladné rodině.

Read more

115