Příspěvky

Jak být v životě šťastný – neposlouchejte své zraněné ego

/0 Komentáře/in /by

   Ve své praxi v soukromé poradně si na počátečních sezeních s klientem uvědomuji, že se tak úplně nesetkávám s ním, s jeho pravou podstatou. Nemluví z něj jeho bytostné já, ale jeho zraněné ego. Svět okolo sebe vnímá klient přes své zranění. Nevědomě k sobě přitahuje lidi, kteří mu „podporují“ jeho zranění a to buď tím, že s nimi zažívá stejná traumata, která mu v životě uškodila nebo se setkává se stejně zraněnými lidmi, kteří mu jen potvrzují, že svět je prostě zlý. Takový člověk zažívá pocity jako nepřiměřený strach, vztek, stres, deprese, úzkost, ublížení, ponížení a jeho mluva tomu odpovídá. Často používá výrazy jako nedůvěra, sobectví druhých lidí, zrada, bojím se, neumím, nedokážu, nejsem schopen, necítím nebo naopak cítím příliš.

 

Naše zranění vznikají nejčastěji v dětství.  V této době nám zejména rodiče vnukávají dojmy o nás, aniž by mnohdy tušili, že se nám jejich soudy zaryjí nejen do paměti, ale začneme se s nimi ztotožňovat. Mnohá hodnocení od rodičů jsou totiž zraňující a znehodnocující a my se se svými zraněními později zcela identifikujeme.

„Janičko ty jsi nepořádná, ty si s těmi kamarády vůbec nepovídáš, takhle tě brzo nebudou mít rádi, nebuď divoká, poleze to druhým na nervy, ty nikdy nebudeš sportovně nadaná, zrychli všechno ti hrozně trvá“…Malá Janička pomalu roste a pokaždé, když slyší tyto věty se u nich cítí nepříjemně, kromě myšlenek tedy zapojuje i své emoce. Začíná se s  těmito myšlenkami identifikovat a nevědomě se podle nich i chová.. Nechodí na sportovní aktivity, nevěří si moc v komunikaci s kamarády, krotí se, když si přijde moc divoká a rozlítaná, aby tím někoho nenazlobila…žije v tom, že taková je…fyzicky nešikovná a  nekomunikativní.

 

Jaké hodnocení jste slyšeli v dětství vy a z kolika z nich jste se identifikovali tak, že se jich držíte do dospělosti?

 

 

 

Rodič chce svým hodnocením dítě mnohdy spíše posunout kupředu a upozornit ho na jeho možné neduhy…čím více ale své soudy opakuje a hodnotí svého potomka, může sám pomalu přispívat přesně k tomu, co nechce. Budete-li dítěti často například opakovat, že je nešikovné, přestane si úplně věřit a opravdu bude nešikovné.

Naše zraněné ego  nás nutí nespojovat se se svou intuicí, ale pouze s tím, co si o sobě my nebo druzí o nás myslí. Přestaneme si uvědomovat, že naše pravá podstata, podstata našeho já je možná i jinde. Žijeme tedy v nevědomí a často žijeme i dost nespokojeni, pokud se s naším falešným Já(zraněným egem) identifikujeme příliš.

Příkladem falešného já mohou být pocity jako  urážlivost, závist, ponížení sebe sama nebo druhých, kritika a sebekritika, závislost, nejistota a přehnaný strach a vztek...to všechno nás odvádí od pravého bytí, pravého já, které cítí radost, naplnění, lásku, štěstí, spokojenost. Veškeré negativní emoce a prožitky se ukládají do našeho zraněného ega a máme tendenci tyto rány  a emoce prožívat stále dokola.

 

Krásný příklad uvádí autor  E.Tolle v knize Moc přítomného okamžiku, kde pozorujeme kachny, které se pohádají a po boji se jen oklepou a jedou si na rybníku každá po svém. Neuchovávají si v hlavě žádnou křivdu ani zradu. Nemají zraněné Ego, které by žilo právě z těchto negativních emocí. Nevytváří si scénáře jako lidi – „Co si to dovolil?!Chtěl mi sebrat mé oblíbené místo na rybníce! To si budu pamatovat, na toho si musím dát pozor a raději i na ostatní, nedá se jim věřit. Určitě už si někdo další dělá naděje na mé hezké místo na vodě. „

Kdokoli by se pak přiblížil, kachna by na něj zanevřela a nepustila by ho k sobě, protože by ho podezřívala z toho, že s ní jde bojovat. Kachna má ale štěstí, není člověk, takže takové scénáře neřeší.

 

My lidé, jsme však jiní. Pokud jsme zažili nefunkční rodinný či partnerský vztah svých rodičů, může mít tendence to sami ve svém vztahu opakovat. Pokud vás maminka příliš dusila svou láskou, budete se toho bát i ve svém partnerském vztahu, ze kterého budete mít tendenci utíkat nebo si v něm připadat, jako ve vězení. To však nemusí být realita, ale jen opakující se scénář ve vaší hlavě. Navíc k takovému pocitu můžete sami přispívat svým chováním, kdy nevědomě opakujete podobné reakce, jaké jste měli na „dusící maminku“. Je tedy dobré sledovat, jestli nejsme v zajetí svých vlastních negativních představ o vztazích a životě, kterém jsme „nasáli “v našem dětství.

 

Kdykoli se vám v hlavě tvoří úzkostné myšlenky, strachy nebo naopak ublížení a nepřiměřená zlost, jste v moci svého falešného já, zraněného ega. Představte si své falešné já jako, jako parazita, který přežívá díky vaší energii, kterou do něj stále dáváte. Falešné já vždy touží po přežití a tak vás podporuje ve vašich negativních scénářích a negativních emocích. Co to znamená? Všimněte si, že když vás napadne negativní myšlenka, máte třeba z něčeho strach, nezůstanete jen u jedné myšlenky. Většinou se taková úzkostná myšlenka rozjede do dalších negativních a katastrofických scénářů a začnete se skutečně bát. Pak se snažíte situacím, ze kterých máte strach vyhnout a to jen posiluje v budoucnu vaše další strachy. Stejné je to se vztekem a s pocitem ublížení. Pokud dostanete na někoho vztek, jen tak se ho nezbavíte. Začnete se rozčilovat, stěžovat si druhým lidem a v horším případě si ještě „libujete“ ve svém pocitu ublížení. Negativní emoce tedy plodí další negativní emoce a tím jen ubližujete sami sobě, protože nevědomě podporujete své vnitřní zranění.

 

Stejně tak, když jste zažili rodiče, kteří se hádali a vzájemně uráželi, můžete mít tendence něco z toho opakovat. Určitě si teď mnozí z vás říkají, že nejste stejní jako rodiče. To určitě nejste, ale jste šťastní? Pokud ne, žijete převážně ve světě svého falešného Já, falešní identity, nikoli ve světle svého pravého bytostného já. Většina z nás se cítí někdy radostně, naplněně a spokojeně. Jsme tedy v kontaktu se svým pravým Bytím. Mnoho lidí je však úplně odpojeno od sebe samých …neví, co je smyslem jejich života, není jim dobře s nikým natož se sebou samým, neví, co by je v životě bavilo a naplňovalo. Žijí život s pocitem, že se jim nic nedaří a že raději zůstanou v bezpečí jistého než že by riskovali změnu. V takovém případě se falešné já plné negací může radovat, protože přežívá přesně díky takovým pocitům neštěstí. Falešné já můžeme  připodobnit třeba k autoimunitnímu onemocnění. To si žije tak trochu vlastním životem v našem fyzickém těle a devastuje nás. Stejné je to s naším falešný já. Má tendence v nás vyvolávat a podporovat negativní myšlenky – pochybnosti, strachy, vzteky a pokud jim uvěříme, dostávají nad námi moc.

 

 

Zraněné Ego vám mnohdy může vyloženě bránit ve vašich pravých touhách. Příkladem může být třeba to, že toužíte tančit, ale připadáte si neschopní, chcete rodinu, ale stále utíkáte z partnerských vztahů, protože vám partneři přijdou nedostateční, chcete jezdit po světě, ale bojíte se, že byste neuměli jet sami, chcete se vrátit k hudbě ve svém volném čase, ale raději pracujete přesčas, protože se bojíte, že když nebudete perfektní šéf vás vyrazí, toužíte po zázemí, ale žádný domov vám nepřijde dost dobrý a tak pořád utíkáte.

 

Většina z toho se navíc děje nevědomě. Toužíte-li tedy vnitřně po domově a usazení se, ale nikde se vám nelíbí a stále máte tendenci někam odjíždět, neřeknete si, naschvál si teď domov nenajdu, protože se bojím, že o něj zase přijdu, jako se mi to stalo s rodiči. Vědomě máte pocit, že na svém úkolu hledání zázemí  skutečně pracujete a hledáte místo, kde byste se usadili, ale pokud se to dlouhodobě neděje, zastavte se a pojměte podezření, jestli ohledně vašeho přání neskrýváte nějaké strachy.

 

Vždycky sledujte realitu svého života, nikoli jen vaše myšlenky. Jste-li tedy přesvědčeni, že chcete partnera, ale již několik let ho nemáte, není to tím, že na vás žádný muž nezbyl. Pravděpodobnější je, že si nechcete přiznat své vnitřní strachy ohledně vztahů. Vaše zraněné ego vám nedovolí vědomě (abyste si plně uvědomili) nahlédnout vaše strachy nebo jiné nepříjemné pocity a tak vám raději přikresluje problém do „přijatelnější podoby“. Mnohdy je totiž přijatelnější říkat si: nikdo není, ale já se snažím než si přiznat mám pocity viny z minulého vztahu nebo mám strach, že mě další muže zase opustí. Přestože i přijatelnějším pohledem na věc také trpíme.

 

Pokud chcete „prokouknout“ své zraněné ego zaměřte se zpětně na své konflikty. Věty, které v nich používáte bývají často ze zdrojů našich zranění (př.nikdy se o mě nestaráš, na všechno jsem sama, jsi sobecký, využíváš mě…).

Stejně tak, pokud máte pocit, že se již dlouho v nějaké oblasti snažíte, ale nedaří se vám, možná máte strach z věcmi skutečně pohnout a jako první se musíte věnovat právě jemu.

Hlavním poselstvím článku je uvědomit si, že kdykoli příliš věříme svým pocitům ublížení či zranění, vydáváme se v životě špatným směrem. Kdykoli nebudete vědět kudy se v životě vydat, zaměřte se na své strachy a snažte se je překonat. Stejné je to s ublížením, budete-li si ho příliš hýčkat pocity, že si druzí nezaslouží vaše štěstí, vy budete ti jediní, kteří zbytečně promarní část života.

 

Naše zraněné ego má tendence nás mít pevně v hrsti a nepustí nás, dokud ho neodhalíme.

 

Tereza Zahrádková

854

Bojím se, že mne partner podvede

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, o prázdninách jsem ukončila tříletý nefunkční vztah a za krátkou dobu jsem se seznámila se svým nynějším přítelem, se kterým jsem začala v říjnu chodit. Jsem s ním moc spokojená, trápí mě však jedna věc. Můj přítel měl, předtím než jsme se poznali, sexuální poměr se svou kamarádkou. Ten ukončil, když se dozvěděl, že není nezadaná, jak mu tvrdila. Nicméně zůstali přáteli, stále si psali a vídali se v práci. O tom, jaký vztah měli, jsem se dozvěděla tak, že jsem se mu podívala do telefonu, protože jsem měla podezření a nutkání, že to není jen tak. Vnitřně bych se asi srovnala s faktem, že spolu měli poměr, nicméně mě trápí to, že v době, kdy jsme spolu začali chodit, za ním přišla s tím, že vztah ukončila a jestli to s ní nechce zkusit (věděla, že má mě). Odmítl ji.

Když mi situaci vysvětlil, přerušil s ní kontakt, nepsal si s ní a v práci bude končit. Před pár týdny mu napsala znovu, jak se má. Řekl mi o tom. Ospravedlňuje se tím, že nemůžu pochopit, že mimo období, kdy spolu spali, byla jeho kamarádka a pomohla mu poté, co ho podvedla bývalá přítelkyně.

Snažím se mu věřit, protože jsem si vědoma toho, že v podstatě mi nic neudělal. Nepodvedl mě, zatajil mi to, ale nelhal. O tom, že jsem se mu do telefonu podívala, jsem mu řekla. Styděla jsem se za to, ale nemohla jsem si pomoct, udělala jsem to opakovaně. Jsem si vědoma toho, že tyto problémy souvisí s mým nízkým sebevědomím a podceňováním se, ale nedokážu se s tím sama vyrovnat. Když mi řekl, že mu napsala, tak jsem byla úplně mimo (pláč, nervy, nechutenství, horečka). Předem děkuji za odpověď a přeji pěkný den.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za projevenou důvěru a odvahu svěřit se s tak citlivým tématem.  Píšete, že jste prošla vztahem, který byl nefunkční, pár měsíců po rozchodu jste poznala svého současného přítele, se kterým se cítíte dobře. Pojďme se tedy na všechno společně podívat.

Nepopisujete, čím jste prošla v minulém vztahu. Bylo něco, co Vás nutilo bývalého partnera podezřívat? Případně jaké chování současného přítele Vás přimělo podívat se do jeho telefonu? Je aktuálně ve vztahu něco, kromě partnerovi kamarádky, co ve Vás pocity strachu z opuštění vyvolává? Zkuste si na tyhle otázky odpovědět, uvidíte, kam Vás zavedou.

Obecně je normální se občas bát opuštění. Je to známka toho, že si vztahu vážíme, máme partnera rádi, je pro nás přirozené se o něj starat. Láska jako taková je vždy s tímto mírným strachem spojena a není třeba jej vnímat jen negativně. Důležité je, abychom si uvědomili, že vztah, ani partnerův názor na nás, nedefinují naši hodnotu ani to, kým jsme.

Zkuste si sepsat, co do vztahu vnášíte, a co partnerovi dáváte. Zjistíte, proč s Vámi je a jakou hodnotu pro něj máte. Spoustu věcí totiž pro partnery děláme automaticky, což může vést k tomu, že se vnímáme jako nedostatečný a tím i snadno nahraditelný přítel nebo přítelkyně. Když se pak vedle partnera začne točit někdo jiný, začneme o sobě pochybovat, a to obzvlášť pokud má dotyčný rival vlastnosti, kterých si sami na sobě ceníme. Co v takové situaci dělat?

Strach má tendenci nás nutit, abychom se ponořili do různých fantazií, které ale nutně nemusí mít reálný podklad. Emoce fungují tak, že nás nikdy nezraňuje realita samotná, ale způsob, jakým ji vnímáme.

Je nutné tedy oddělit fantazii od reality. Rozdělte si každou situaci na: 1. Fakt – „Přítel šel s kolegy na pracovní večeři a je tam i ona“. 2. Fantazii – „Určitě je mu tam s ní dobře lépe, než se mnou.“ (To nemusí být pravda, po tom všem, co se mezi nimi odehrálo, se může naopak cítit nepříjemně a o to víc se těšit na Vás). 3. Emoci – „Protože si myslím, že je mu s ní lépe, než se mnou, cítím se smutná a opuštěná.“ To Vám pomůže utřídit si myšlenky a podívat se na věci s odstupem. Můžete také využít relaxaci s imaginací. Pohodlně se usaďte nebo si lehněte. Soustřeďte se na dech. Když se uvolníte, začněte si představovat nějakou situaci, která by Vám působila problémy a zároveň přidejte způsob chování, kterého byste chtěla docílit. Například: Přítel Vám poví, že mu kolegyně napsala zprávu. Představte si, že odpovídáte třeba „Díky, že jsi mi to řekl, jsem klidnější, když teď vím, že jsi schopný se mnou o tom takhle otevřeně mluvit.“

Zmiňujete se také o nízké sebeúctě. Můžete si vést deník, do kterého si budete zapisovat to, co se Vám ten den povedlo a pozitivní věci, které o Vás řekli ostatní. Když Vás někdo pochválí například: „Ten koláč se ti fakt povedl.“ Nebojte se souhlasit a říct: „Viď, dal mi fakt hodně práce a mám z něj radost“. Na konec zmíním, že ani nevěra a následný rozchod nemusí být špatný. Pokud do vztahu dáváme maximum, partner odejde za někým jiným, a ještě nás přiznáním nevěry donutí se s někým srovnávat, znamená to, že si nás už neváží a je dobře, že odejde a dá nám možnost si najít někoho, kdo nás uvidí jinak.

Držím Vám palce a zdravím,

Honza

242

Panika a úzkost z koronaviru

/in /by

 Dotaz:

Dobrý den, už nevím, co mám dělat, jsem zoufalá a už téměř týden se nemohu pořádně nadechnout. Dusí mě to a druhou noc nespím. Myslím si, že příčina je v situaci, která se momentálně děje kolem nás. Všude panuje strach z toho, co bude, strach o rodinu, práci a nejistota. Poradíte mi prosím, co dělat, abych mohla zase normálně dýchat a nemyslet na situaci kolem nás? Děkuji moc za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

chápu, že je nynější situace obtížná i v tom, že ji běžně nikdo z nás nezažíval. Navíc zažíváme karanténu, většina z nás asi poprvé v životě, která může stavy stresu ještě zvyšovat.

Podle toho, co popisujete, nyní zažíváte úzkost. Úzkost se může objevit při zvýšeném stresu a zahrnuje černé myšlenky, obavy a katastrofické scénáře a projevuje se také fyzicky, třeba právě zkráceným dýcháním či bušením srdce a jiné.

Je prokázáno, že úzkostné myšlenky jsou z většiny naprosto nereálné. Ano, stát se může sice cokoli, ale k úzkosti je potřeba přistupovat s vědomím, že je přehnaná. Myšlenky jsou výplod úzkosti. Tělo jí tvoří jako obranu, snaží se Vás chránit, ale ve skutečnosti Vás vlastně ochraňuje až příliš a právě to plodí přehnané scénáře.

Nyní bych Vám dala pár praktických rad.

Zkuste sledovat jen ty nejnutnější zprávy o koronaviru, stejně tak  o něm zkuste mluvit jen minimálně a žít, ač v karanténě normální běžný život. Mozek je teď přehlcený tématy o koronaviru a to může úzkost zvyšovat.

Přišla krize, ale ta vždy přináší i něco dobrého. Každá krize je vyvrcholením něčeho, co již nemohlo nadále fungovat a po krizi vždy přichází nový lepší začátek. Je to tak ve vztazích a funguje to i ve světě. Již nyní jsme se díky koronaviru vrátili ke zdravým hodnotám – pomoc blízkému člověku, soudržnost, podpora. Trávíme čas s rodinou a můžeme odpočívat. Najednou  se svět zastavil a my nemusíme nikam pospíchat a máme čas na sebe, i když v nestandardních podmínkách. 

Krize má začátek i svůj konec. A i kdyby krize ohrozila Vaši práci, Vaše schopnosti Vám zůstanou a najdete jiný způsob živobytí. Vše bude zase v pořádku a život zase pojede naplno, svět si jen potřeboval trochu odpočinout od toho všeho výkonu a shonu.

Zkuste se věnovat věcem a lidem, na které jste neměla čas.

Žijte naplno, zkuste jen nepřežívat a nečekat.

 

Přeji Vám zdraví a hlavně vnitřní klid.

Pokud byste potřebovala více péče, kontaktujte naši poradnu. Poskytujeme poradenství přes telefon.

Tereza

 

 

52

Kdy už navštívit psychologa?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
ráda bych se zeptala, kdy je dle vás už potřeba navštívit psychologa? Poslední dobou trpím nízkým sebevědomím, úzkostnými až hysterickými stavy. A přemýšlím až příliš negativně. Ovšem při představě, že bych měla navštívit psychologa, se mi zdá, že mé problémy jsou v porovnání s těmi ostatních nedůležité a nejsem si zcela jistá, zda bych je dokázala otevřeně s někým komunikovat. Myslíte, že byste mi mohli doporučit nějakou možnost?
Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Rozumím, že můžete cítit strach jít za cizím člověkem a otevřít se mu se svými problémy. Chtěla bych vás ujistit, že to, co prožíváte, je úplně přirozené, protože se jedná o neznámou situaci, s kterou zatím nemáte zkušenost. Chtěla bych vás moc podpořit v tom, že pokud již sama tuto možnost zvažujete a vnitřně cítíte, že by vám návštěva odborníka mohla pomoct, jste již na začátku cesty, která vás může dovést k větší sebelásce a životní spokojenosti. Už jen zbývá dodat si odvahu a udělat ten první krok, který když překonáte, tak možná uvidíte, že je to čím dál tím jednodušší.

Jak můžete zmírnit svoje obavy ještě před návštěvou? Společně se na ně podíváme.

Jako první zmiňujete, že se vám zdá, že vaše problémy jsou oproti problémům ostatních nedůležité. Chápu, že to můžete takto cítit, toto si myslí spousta lidí, proto často zůstane doma, i když by pro ně psychologická léčba mohla být velmi vhodným řešením. Pamatuje ale na to, že vaše problémy nemají menší důležitost než problémy ostatních, naopak, mají tu největší důležitost. Navíc se to takto nedá srovnávat, protože každý člověk je úplně jiný. Každý vychází z úplně jiného prostředí a každému život staví jiné překážky, aby se naučil to, co se jeho duše potřebuje. Nemohu mluvit za ostatní psychology (přesto věřím, že to cítí podobně), ale samotnou by mě nenapadlo hodnotit, jestli má klientovo téma dostatečnou závažnost. Všechny problémy, emoce, myšlenky, strachy, které klienta trápí, vnímám jako důležité, a mou snahou je především být tam v danou chvíli pro něj.

Pokud se cítíte nejistá v tom, jestli dokážete otevřeně komunikovat, nebojte, psycholog by vás měl podpořit, abyste se cítila co nejvíce uvolněně a v bezpečí. Navíc se nemusíte do ničeho tlačit, pokud jsou pro vás nějaká témata intimní, nemusíte je otevírat hned při první návštěvě, můžete si nechat tolik času, kolik potřebujete, psycholog by to měl respektovat. Důležitá je vzájemná důvěra, která může přijít postupně, ale v tom, co budete říkat, se můžete cítit úplně svobodně.

Také vám může pomoct například najít si na webových stránkách nějakého psychologa, který vám podle profilu přijde sympatický, a přečíst si o něm nějaké informace, abyste měla pocit, že víte, za kým jdete. Nebo se můžete zeptat například nějakých přátel na doporučení. Obrátit se můžete také na naši poradnu, máme spoustu poradců a terapeutů, z kterých si můžete vybrat. Sídlíme v Praze, ale nabízíme také možnost konzultací po Skypu, což je další způsob péče, pokud by vám nesedělo osobní setkávání.

Určitě psychologickou pomoc mohu doporučit, je to skvělá příležitost, jak pracovat na svém osobním růstu a získat větší náhled na svou životní situaci. Přeji vám hodně odvahy a síly, ať už se rozhodnete jakkoliv. Mějte se krásně.

Klára

158

Po porodu trpím depresemi

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

je mi 23 let a od porodu trpím depresemi. Myslím, že je to způsobeno tím, že moje dcera se narodila nemocná a musely jsme být měsíc v nemocnici. Myslela jsem si, že mě to přejde jako vždy. Už jako malá sem trpěla depresí (řezala jsem se), ale vždy mě to přešlo. Teď je to však jiné. Už je to půl roku od porodu a já celou dobu trpím depresí s úzkostlivými stavy, přežíráním a nočními můrami. Pořád si říkám, že žiji pro dceru, ale to nestačí. Jsem unavená a vyčerpaná. Hledám smysl života co by mě naplňovalo, ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že jsem zbytečná a že mě už nic dobrého nečeká. Začala jsem být i agresivní na okolí a já nechci, aby si mě dcera pamatovala jako bezcitnou mrchu. Na ní jsem vždy hodná, ale na ostatní ne. Rozbrečí mě i reklama v televizi. Nechci se zabít a nepoškozuji se, ale někdy ten nápad tam je a já se bojím, že to jednou udělám. Nemám čas si zajít k psychologovi, protože je to pro mě drahé a pojišťovna mi nepomůže a hlavně nemám ani hlídání pro dceru. Ale ráda bych byla zas ta veselá ženská plná života. Mohli byste mi poradit jak na to? Zkoušela jsem se uvolnit ..jóga, hudba, víc hraní si s dcerou, ale je to pořád ve mě. 

Odpověď:

Dobrý den, děkuji za důvěru, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Je mi velmi líto, že se vaše dcera narodila nemocná. Muselo to pro vás být velmi náročné období a pevně doufám, že se zdraví vašeho dítěte již zlepšilo. Skutečně se může jednat o možnou příčinu vašich aktuálních obtíží.

Potíže a pocity, o kterých se zmiňujete, může po porodu zažívat velké množství žen, zejména pokud se vyskytly nějaké komplikace. Obvykle po určité době vymizí a není tak ani potřeba podpora odborníka. Sama však píšete, že vaše depresivní a úzkostné stavy trvají již půl roku a proto bych vás ráda povzbudila ve vyhledání podpory odborníka. Musí pro vás být velmi vyčerpávající vyrovnávat se s těmito bolestnými pocity a zároveň se věnovat dceři. Léčba a podpora odborníka by vám mohly velmi ulevit a pomoci vám k radostnějšímu prožívání života. Depresivní a úzkostné stavy mohou výrazně snížit kvalitu života a většinou se nejedná o něco, co by zmizelo samo od sebe. 

Mohlo by pro vás být užitečné svěřit se svým trápením někomu ve vašem okolí. Rozumím, že vás péče o dceru plně zaměstnává, nezapomínejte však na sebe a na své zdraví. Sdílet své trápení je pro mnoho lidí velmi léčivým prostředkem, pokud tedy máte kolem sebe někoho, komu důvěřujete, pokuste se sdílet alespoň část toho, jak se cítíte. Může to být naprosto kdokoli, kamarádka či někdo z rodiny. Potýkání se se všemi těmi pocity bez jakékoli podpory může být velmi stresující.

Naprosto chápu, že při veškeré péči o vaši dceru máte dojem, že vám na návštěvu psychologa již nezbývá čas. Naše poradna nabízí i Skype konzultace, možná by to vašim časovým možnostem mohlo vyhovovat lépe. Co se týče finanční stránky: péče o psychické zdraví spadá v některých případech do služeb hrazených pojišťovnou. Na stránkách vaší pojišťovny by měl být k dispozici seznam psychologů a psychoterapeutů ve vašem okolí, jejichž služby hradí pojišťovna. Dále se můžete zkusit obrátit na služby Sociální kliniky, která nabízí krátkodobou terapeutickou podporu, kterou si klient hradí sám dle svých finančních možností na základě dohody s terapeutem.

Určitě je skvělé, že se věnujete koníčkům, jako je jóga nebo hudba. Obojí může mít na váš psychický stav blahodárné účinky. Moc ráda bych vás podpořila v tom, abyste se těmto činnostem věnovala i nadále: byť to tak třeba hned nevypadá, pokud se budete např. józe věnovat dlouhodobě, může vám velmi pomoci.

Lucie

44

Bojím se partnera

/0 Komentáře/in /by

Dotaz:
Dobrý den,
potřebovala bych radu. Jsem s partnerem asi 2,5 roku. On je o 8 let mladší. Mám pocit, že už v našem vztahu nezvládnu dál fungovat. Nežijeme spolu, každý máme svůj byt, ale já jsem u něho takřka pořád. Když ale chci být doma se svým synem, nechápe to. Vyptává se, proč, že to není normální a že mám být s ním, že doma jsem u něho. Jenže…já se k němu stěhovat nechci, protože mě asi 5 krát vyhodil v jeho návalu vzteku v noci i v pyžamu na ulici. Naposledy to bylo před Vánoci. Surově po mně házel věci a do obličeje mi chrstl sklenici vody, pak mě vyhodil. Řekla jsem si, že už mu nedám šanci, že končím, ale opět přišly prosby, slzy a sliby.

V létě mě dokonce podvedl s naší kolegyní, takže si asi umíte představit, co denně v práci prožívám, protože všichni tři děláme ve stejné firmě. On mi slíbil, že už to neudělá a já přišla na to, že si s ní píše. Opět sliby a já uvěřila. Možná neuvěřila, ale spíš jsem chtěla klid. Pořád jen od něho slyším, že jsem jiná, nenormální, divná, že s ním nechci bydlet. On má totiž hypotéku a potřebuje, abych přispívala penězi, jenže to bych musela pustit svůj byt a pokud by mě vyhodil, co bych pak dělala? Nechápe to, a proto se neustále hádáme. Celá jeho rodina mě odsoudila. Když si chci jít sednout s kamarádkou nebo být s rodiči, jen poslouchám výčitky. Nesmím se v práci bavit s kolegou, dokonce mu i vyhrožoval, že jak toho nenechá, tak uvidí. Když jsem doma a nezvedám mu mobil, přijede i opilý a dělá mi scény. Jsem už z toho zoufalá, protože ať udělám, co udělám, stále to je špatně.

Neslyší na to, že já jsem k němu tolerantní, kdykoliv někam chtěl jít s kamarády nebo s rodinou, nikdy jsem slůvkem neprotestovala. Naopak, přála jsem mu, ať se hezky baví. Teď o víkendu mě nařkl, že si s někým píšu. Nebyla jsem schopná mu vysvětlit, že to není pravda. U něho doma, totiž nemůžu moc používat mobil, vadí mu to. Když mi volá kamarádka, tak je naštvaný. Je na mě sprostý, hrubý a několikrát jsem od něho měla modřiny, prý jsem si to zasloužila. Někdy mi je s ním fajn, jenže převažuje to, že se ho bojím a po té poslední scéně, se ho opravdu bojím. Chci to ukončit, ale nevím jak, když s ním denně musím být v práci v kontaktu.

Celý týden jsem se o něho starala, nebylo mu dobře, nosila nákupy, vařila mu teplé večeře a on mě trestal tím, že mě skoro ignoroval. Prý jiný nebude, dokud se k němu nenastěhuji. V normálním vztahu musí být tolerance a respekt a ne, abych se mu bála říct, že jedu babičce na narozeniny. Nebo když mu řeknu, jak mě stále trápí to, že mi byl nevěrný, zase jen vše otočí proti mně a opět jsem já ta špatná. Nepochopí, že tohle pro mě byla opravdu veliká rána a aby se mi zahojila, to potrvá věčnost. Předem děkuji.

Odpověď:
Dobrý den,
když čtu Váš dotaz a cítím veliký strach, bezmoc a také smutek. Jsem moc ráda, že píšete a oceňuji i to, jak detailně jste svůj dotaz napsala. Upřímně, jste ve velmi těžké situaci a věřím, že z toho vše, co se Vám děje se necítíte vůbec dobře. I přesto, že se jedná o složitou situaci tak nemějte strach, i taková situace má řešení!
Z toho, co mi popisujete se mi zdá, že Váš partner je manipulátor a to poměrně dobrý manipulátor!
Manipulátor je člověk, který vším co dělá, dokazuje jakou moc a sílu má. Ve vztahu k druhému je často dominantní, začíná druhého měnit k obrazu svému a to vše je schované buďto za výhrůžkami, či milými slůvky, slzami a výčitkami, že to přece dělá jen pro Vás. Manipulátor pomaličku útočí na sebevědomí svého partnera a vzbuzuje v něm pocity viny, nízkého sebevědomí, pocity méněcennosti. Vše co dělá, dělá jen pro svůj prospěch. Za své jednání se nestydí a svou chybu nepřizná. Je chladný k pocitům druhých, neomlouvá se. Nemá daleko využít fyzického násilí k tomu, aby dosáhl svého.

Z toho co mi popisujete, mám husí kůži. Popravdě já být na Vašem místě, tak bych ihned tento vztah ukončila. Rozumím tomu, že máte strach z toho, co se stane. Na druhou stranu pokud vydržíte a jeho pláč, sliby a podobně Vás opět nepřesvědčí se vrátit, věřte tomu, že ho to za čas přestane bavit. Jen musíte vydržet.
Zasloužíte si muže, který si Vás bude vážit, který Vás bude podporovat ve všem, tak jak vy podporujete tohoto muže. Zasloužíte si někoho, kdo k Vám bude laskavý, budete jej zajímat jako plnohodnotná žena, která má co nabídnout. Bude Vás doopravdy milovat a nebude ve Vás vzbuzovat strach. To, že Vás již fyzicky napadl je nepřípustné a tohle by si žádný muž k ženě neměl dovolit. Tohle Vám nesmí dělat. Píšete, že máte syna. Myslete i na něho! Tak, jak se chová k Vám, bude se chovat i k Vašemu synovi a to mi věřte, že to tak je! Váš syn potřebuje mít mužský vzor. Muže, který je ale dobrým vzorem! Myslete i na něho! 

Myslím, že je velmi dobře, že máte svoje bydlení. Dle mého názoru byste rozhodně byt neměla prodávat. Mějte místo, které je jen Vaše a ve kterém jste svým pánem.
Vzhledem k tomu, že z dotazu vnímám veliké obavy a také to, že pro Vás nebude jednoduché vše jen tak ukončit, doporučovala bych Vám využít služeb poradenského psychologa či terapeuta. Nabízíme i služby po skype, tudíž pokud jste z daleka, i tak můžete využít našich služeb. Terapie či konzultace s poradenským psychologem Vám poskytne prostor se na celou situaci podívat více do hloubky a navíc Vám poskytne podporu a oporu, kterou potřebujete.

Z toho, co v dotaze uvádíte, mi připadá, že jste velmi hodná, ochotná, tolerantní a starostlivá žena. A právě proto si zasloužíte to samé mít od své polovičky! Nepodceňujte tuto situaci a pusťte se do jejího řešení, dokud máte čas a prostor. Zasloužíte si vztah, kde budete svobodná!
Doufám, že má odpověď Vám alespoň trochu pomůže.

Držím Vám palce,
S pozdravem
Lucie

574

Moje matka je psychopat – 2.díl seriálu Psychopat v rodině

/0 Komentáře/in /by

Tímto článkem volně navazuji na předchozí článek Můj rodič psychopat: https://koucink-psychoterapie.cz/muj-rodic-psychopat-aneb-nasledky-vychovy-psychopatem-v-dospelosti/, kde jsem se věnovala důsledkům výchovy rodičem s diagnózou porucha osobnosti. Zaměřovala jsem se na důsledky takové výchovy v dospělosti, s čím se dospělý potýká.

Nyní bych se ráda věnovala tomu, jak matka s takovou diagnózou působí od narození na své dítě a v jeho raném věku. Věnuji se zde dětem,  které se narodí zcela zdravé, ale od počátku svého bytí se potýkají s tvrdou, nezdravou a devastující výchovou a nevztahovostí od své matky.

 

Dítě se rodí s přirozeným vztahem, ke své matce. Od počátku v ní hledá bezpečí a cítí k ní bezmeznou lásku. Matka znamená pro dítě celý svět a teprve postupně si hledá vztah i k dalším blízkým osobám. Dítě se rodí zcela bezmocné a jediným nástrojem, jak se o sebe postarat jsou jeho projevy emocí – libost či nelibost a projevy fyzických potřeb. Nemá tedy žádnou moc nad svým životem a je proto důležité narodí-li se matce, která se přirozeně ladí na jeho potřeby, poslouchá je, vztahuje se k němu s láskou a pečuje o dítě tak, aby se cítilo v bezpečí. Bezpečí je základní věc, kterou je potřeba dítěti v tomto věku zajistit. Jak ale vypadá vztah matky k dítěti, která dítěti nejen bezpečí tvořit neumí, ale ani nechce a každý její krok je pro dítě devastující?

 

Necitlivost a minimální péče matky s poruchou osobnosti k dítěti od narození a v raném věku

 

Matka psychopat (s poruchou osobnosti) považuje dítě již od narození za zbytečnou zátěž. Není nezajímavé, že takto narušené matky často mívají dětí více, a naopak matky zodpovědné a zdravé často zůstanou u jednoho. Narušená matka má děti buď z nezodpovědného chování nebo proto, aby nevypadala „divně“ ve společnosti či z jiných nepravých důvodů. Děti jí ale nezajímají a otravují.

Čerstvě narozené dítě této matky již od počátku hodně strádá. Jak v péči, tak ve vztahu s matkou. Matka k dítěti vysílá pocity, že na obtíž, přebytečné, k ničemu, otravné a neužitečné. Dítě tedy nejenže nedostane nazpět pocit lásky, ale naopak pocit, že by zde nemělo ani být. Takový pocit si dítě nese často celým životem, pokud se nerozhodne docházet na terapii nebo řešit své potíže jinak.

 

Matka o své dítě pečuje jen tak, aby přežilo. Cokoli navíc považuje za zbytečný nadstandart, který by jí zbytečně ubral energii. Tento vzorec si dítě přetáhne do dospělosti, a to má za následek, že nezná zdravé hranice svých potřeb. V dospělosti se pak zanedbává či nevědomě vytváří situace, které ho ohrožují na životě – alkohol, drogy, extrémní sporty apod. Matka není ke svému dítěti nijak empatická ani citlivá, přestože může dobře chápat, co její dítě potřebuje. Může mít pocit, že dítě ani nic necítí, protože tomu ještě racionálně nerozumí. Dítě tak vystavuje opakovaně silně nekomfortním situacím – nechává ho v zimě, nedostatečně přebalené, najedené pouze nevhodnými potravinami(rohlíky, křupky apod.-nic co by ji zabralo čas a co by ji obtěžovalo),v horku či ho krmí necitlivým a hrubým způsobem. Nic však nedělá tak zřejmým způsobem, aby to ihned zaujalo okolí dítěte.

Veškerá péče o dítě ji obtěžuje a má pocit, že přichází o svou vlastní svobodu a podle toho se k dítěti vztahuje. Nechává ho samotné, nedbá na jeho strachy a veškerou péči nad limit přežití považuje za rozmazlování, razí heslo – je ti to nepříjemné, tak dostaneš ještě navíc, aby sis zvyklo, jaký je život. Dítě si do života odnáší pocit, že není na světě žádné bezpečí a jako dospělý se buď nechrání vůbec nebo naopak přespříliš úzkostně. Dítě matka vychovává způsobem, že to přeci musí vydržet a nereaguje na jeho potřeby a projevy lítosti. Tyto přirozené projevy dítěte považuje za zbytečné kňourání a projevy rozmazlenosti.

Dítě pro matku získává minimální hodnotu až tím, kdy může být užitečné. Dítěti se v dospělosti může zapsat vzorec chování, musím být užitečný či nápomocný, abych měl hodnotu. Jelikož je matka silně sobecká a zaměřuje se na své potřeby, využívá dítě zcela ke svému užitku. Dítě extrémně brzy osamostatňuje nebo odkládá jiným lidem do péče (staršímu dítěti, babičce apod.). Je tedy celkem pravidlo, že se starší sourozenec takové matky stará o její mladší dítě a obstarává všechno ohledně domácnosti i dítěte. Dítě matky s poruchou osobnosti tedy téměř nezažije dětství a je rovnou vhozeno do role dospělého, to může mít za následek, že se bude v dospělosti cítit být vnitřně dítětem a nebude se umět dospěle vyrovnávat se svým životem.

 

Dítě časem vycítí, že není bezpečné projevovat své potřeby, přání či emoce a stahuje se. Snaží se být neviditelné a později i užitečné. Snaží se nepřekážet a přestává se zcela ladit na své potřeby a ladí se na nálady své matky, aby vycítilo, kdy má alespoň malou šanci něco získat. Nálady matky jsou však nestabilní, a proto často cítí dítě frustraci, protože málokdy dosáhne svých přání. Matka s poruchou osobnosti někdy dítěti něco slíbí, ale téměř nikdy to nesplní a splní-li to, dítěti to zpětně vyčítá nebo za to očekává „revange“. Často se také stane, že vyplní dítěti přání přesně opačně, než-li si přálo, jde tedy vyloženě proti jeho potřebám. Dítě se pak následkem toho naučí raději zcela vzdát svých potřeb.

 

Samozřejmostí života s matkou s poruchou osobnosti je asociální život. Matka doma nechce žádné návštěvy dítěte nebo je jiným způsobem nepodporuje. Nedoprovází své dítě na žádné kroužky, často je ani nedovolí nebo jinak zhatí. Nechce do toho vkládat svou energii a považuje to za přebytečné, protože jí potřeby jejího dítěte nezají. O dítě se nezajímá a nepomáhá mu tak tvořit žádný sociální život ani náplň v životě. Stejně tak se školou dítěti nepomáhá a dítě má štěstí, pokud je natolik inteligentní, že pomoc nepotřebuje. Už to, že dítě porodila považuje za dost na to, aby ji dítě bylo celý život vděčné. To pak v dospělém životě opakovaně selhává a připadá si k ničemu. Své neúspěchy si však nespojuje se svou matkou, protože ta celý život zdůrazňuje, jak se dobře stará a dítě je natolik k ničemu, že všechno zkazí.

 

Mezi další rysy matky s poruchou osobnosti patří zejména manipulace, ponižování, kritika, lhaní, vyčítání, asociální chování a další, které se směrem k dítěti projevuje zejména v pozdějším věku. Matka s takovým chováním může a nemusí mít poruchu osobnosti. V každém případě i kdyby nesplňovala ostatní rysy této diagnózy, jedná se o matku vysoce necitlivou, která zanedbává či týrá své dítě. I takový případ je tedy závažný pro vývoj dítěte v dospělosti,

 

Důležitým faktem je to, že chování matky s poruchou osobnosti je nezměnitelné nebo jen minimálně změnitelné, jelikož je zasažena poruchou celá její osobnost a ona sama se tak vidí v pořádku. Dítěti tedy nepomůže, když by se pokusilo své matce vysvětlit své pocity, ba naopak si tím uškodí, protože tato matka bere vše jako útok na sebe a slabosti a odhalení dítěte spíše využije ke svému prospěchu. Matka se vždy uvidí jako oběť a dítě se vždy cítí jako viník a podle toho se k matce i k sobě také chová. Dítě není schopné dlouho nahlédnout, že prostředí v rodině není zdravé. Navíc matka se dítě snaží dlouhodobě vytrhávat ze zdravých vztahů (přátelských či rodinných), aby bylo izolováno. Paradoxem je, že právě nefunkční rodiny často zdůrazňují důležitost rodiny. Pokud dítě třeba navštěvuje skrze kamaráda jinou rodinu, tato se ohání, že jí berou dítě.

Dítě s matkou s poruchou osobnosti nejčastěji žije buď v rodině bez otce, s otcem submisivním, se stejně narušeným otcem či jinak nefunkčním otcem (alkoholik, narkoman apod.).

 

Pokud se dospělému, který byl vychováván takovými rodiči nedostane pomoc, žije celý život s vnitřním pocitem nehodnoty – jsem bezcenný – a to má vliv na celý jeho život.

 

Na starší věk dítěte a životem s matkou s poruchou osobnosti se zaměřím v dalším článku.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

2 885

Kniha Nedostatečný pocit vlastní hodnoty autor Heinz – Peter Röhr

/0 Komentáře/in /by

Kniha Nedostatečný pocit vlastní hodnoty patřila patřila mezi knihy, které způsobily průlom v mém životě. Její autor Heinz -Peter Röhr je zárukou kvality, ať píše o jakémkoli tématu. V této knize se zásadním způsobem zaměřil na problém nízkého sebevědomí a sebehodnoty. Sebehodnota je základem spokojenosti či naopak nespokojenosti našeho života. V psychoterapii je nízká sebehodnota základem všech problémů v životě.

Autor se zaměřil na to, jak nízkou sebedůvěru poznáme a hlavně jak s ní můžeme prakticky pracovat.

Trpíte nízkým sebevědomím? Nevážíte si sami sebe? Opakují se vám v životě stále stejné problémy? Problémy v našem životě často úzce souvisí právě s naší nízkou sebehodnotou. Pokud se nám rozpadají naše vztahy, nemáme peníze, nedaří se nám najít v životě smysl nebo dobrou práci-to všechno má souvislost s tím, jak si v životě věříme a jaké vzorce chování k sobě samému nám „nadělili“ naši rodiče, tím, jak se k nám sami chovali.

Dá se však nízké sebevědomí skutečně vyléčit, když už si znehodnocení neseme z dětství? Ano a kniha Nedostatečný pocit vlastní hodnoty vám dopomůže získat praktický návod, jak na to. Od jiných knih zaměřujících se na nízké sebevědomí se však tato kniha liší. Pracuje se skutečnými NEVĚDOMÝMI negativními vzorci. Nezaměřuje se na ploché pozitivní rady, jak si více věřit, ale řeší skutečný problém. Protože nezměníte li negativní vzorec v nevědomí, který způsobuje vaše nízké sebevědomí, nepomůže vám žádná pozitivní motivace k lepšímu sebehodnocení.

 

 

Autor pro lepší přehlednost a praktické využití nazval naše negativní negativní nevědomé programy na Tajné programy. Upozorňuje na to, že tyto programy nás nevědomě ovlivňují celým životem, pokud s nimi nepracujeme.

 

Příkladem programů může být: jsem nedostatečný, nevítaný, jsem bezmocný, jsem vinný, nezažil jsem dostatek, jsem černá ovce…

Precizně popisuje, jak se každý z programů projevuje a jak s ním pracovat.

Trefně vysvětluje, že tyto programy jsou pro člověka natolik nepřijatelné, že se brzy stanou pro nás nevědomými a nahradíme je tzv.antiprogramy. Tedy programem, který nám i ostatním má vyvrátit původní/tajný program. Trpíme li například vnitřně pocitem, že jsme nedostateční, snažíme se následkem toho být lepší než druzí-extrémně pracujeme, propadáme workoholismu, snažíme se dělat všechno perfektně a bezchybně. Naše ego se snaží dokázat, že náš strach z nedostatečnosti není oprávněný. Mezi nejčastější antiprogramy autor počítá:Výkon,práce, úspěch, uznání, perfekcionismus, workoholismus,moc apod.

 V knize výstižně vysvětluje, že antiprogram nejen, že nemůže „vyléčit“ vnitřní pocit nehodnoty, ale ještě nás v naší nehodnotě potvrzuje. Pokud si třeba přijdete nedostateční a nevědomě si vytvoříte antiprogram workoholismus, budete si připadat hodnotní jen na chvíli. Na nějakou dobu budete chváleni od autorit, budete odvádět více práce apod. Stále se ale budete bát, že uděláte chybu a stále vám nebude připadat dostatečně dobrá vámi odvedená práce. To všechno vede k pocitu vyhoření a následně potvrzení-jsem k ničemu, jsem nedostatečný, protože nakonec budete stejně dělat chyby následkem únavy a vyčerpání a nebudete schopni práce vůbec. Takto to funguje se všemi antiprogramy, všechny nakonec nízkou sebehodnotu potvrdí.

V knize najdete řešení a jasný popis, jak pracovat s každým z negativních programů, jako řešení navrhuje vytvoření nového programu.

Ač zní tato rada jednoduše, skutečně to funguje. Kniha přesně vysvětluje, jakým způsobem programy obracet a jak pracovat s myšlenkami, které přijdou. Kniha jako jedna z mála se také zaměřuje právě na následky změny programu vedoucímu ke zdravému sebevědomí. Změna totiž rozhodně není okamžitá a dochází k nepříjemným stavům jako pocity viny, strachy, úzkosti, což může člověka přesně vracet zpět ke starým programům a ujišťovat se, že byly správné, i když mu také škodily.

 

Knihu považuji za skvost psychologické literatury a autora za jednoho z nejlepších z řad autorů psychologických knih a za poradnu knihu rozhodně doporučujeme přečíst.

 

Knihu najdete k zakoupení zde:https://obchod.portal.cz/psychologie/nedostatecny-pocit-vlastni-hodnoty/

 

 

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

 

205

Život mi předhazuje jen samé překážky a já už nevím, jak dál

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
už si nevím rady. Už několik let se na mě hrne jedna špatná zpráva za druhou a již to nezpracovávám. Potřebovala bych poradit či pomoc, abych se v roce 2020 odrazila k něčemu lepšímu. Především v zaměstnání. Mám praxi ve finančním sektoru. Avšak po několika pokusech nejsem schopna psychicky tuto práci dělat. Naposled jsem byla nucena tuto práci opustit letos.

Nyní dělám v továrně na automobily. Ale je to fyzicky náročná práce a cítím tam veliké bolesti. Je mi přes 45 let, jsem rozvedená a mám 2 syny. Jeden již žije ve svém a mimo město. Mladší studuje na střední škole a chodí na brigády.
Všechno začalo asi před 9 lety. Mého manžela odvezla záchranka do nemocnice a našli mu na mozku nádor. Po operaci zůstal na vozíku s ochrnutím celé pravé části těla. Zároveň byl mentálně postižen a nebyl schopen si dojít ani na WC apod. problémy. Snažila jsem se 2 roky v paneláku v bytě 2+1 i se syny vše zvládnout. Zároveň jsem byla nucena něco vydělávat.

Tchyně mě začala ze všeho vinit a nepomáhala mi. Manžel to však nezvládal psychicky a začal napadat i syny. Začali jsme se hodně hádat a tak se manžel vrátil k své matce. Tam vydržel asi rok. Pak ho odvezli do ústavu, kde je dodnes. Jelikož mě začal pronásledovat, tak jsem podala žádost o rozvod. Synové se odmítali s otcem stýkat a začal problém s alimenty. Do dneška se neviděli. Ani mu nezvedají telefon. Otec je pro ně zlý člověk.

Během tohoto období, které trvalo skoro rok, jsem měla autonehodu a umřel mi otec. Od této doby jsem začala mít problémy se spaním. V práci jsem neměla čas se pořádně najíst. Dělala jsem většinou 11 hodin denně. Jelikož jsem byla na děti sama a potřebovala peníze. Začala jsem cítit velikou únavu. Přestala mě práce těšit a začala jsem být na zákazníky nevrlá. Bála jsem se komunikace, protože jsem cítila vyčerpanost. Vedoucí si tohoto všimli a dostala jsem pokárání. Doma jsem probrečela několik nocí.

Loni na jaře mi matka, která bydlela jinde než já, řekla, že má rakovinu po celém těle. Půl roku jsem za ní jezdila, ale na podzim zemřela. Už jsem to nedávala.

Nejedla jsem, nechutnalo mi a málo spala. To trvá dodnes. Při nástupu do nové práce jsem u lékaře zjistila, že jsem zhubla přes 20 kilo. Nijak jsem se o to nesnažila. Prostě mi nechutná a je mi po větší porci jídla zle. Budím se ve 4 a mám divoké sny. Usínám s pláčem. Prostě život na nic.

Honí se mi hlavou myšlenky, zda má můj život cenu. Těžko to vytlačuji s hlavy. Jsem sama bez chlapa, rodiny a děti mají svůj život /slečny, práci/. Většinu dní trávím sama a bojím se sama sebe.

Nedokážu si sama poradit. Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za vaši důvěru. Nenacházíte se v jednoduché situaci. Rozumím tomu, že můžete cítit, že už je toho na vás tolik, že to přestáváte zvládat a dokonce z toho i ztrácíte chuť žít. Chtěla bych vás však podpořit v tom, ať nepropadáte pocitu bezmoci, přestože v tuhle chvíli můžete cítit, že už nic nemá smysl.

Píšete, že si nedokážete sama poradit, myslím, že to je skvělý první krok k tomu, aby se věci mohly pohnout. Přiznat si, že potřebuji pomoct a umět si o ni v těžkých chvílích říct, vyžaduje často mnohem více odvahy než si myslet, že všechno můžu zvládnout sama. Cítím, že pravidelné docházení na psychoterapii, by pro vás mohlo být tou nejvhodnější cestou k tomu, abyste mohla znovu přijít v bezpečném prostředí do kontaktu sama se sebou a dovolit si svobodně prožít své emoce.

Z vašeho popisu vnímám, že jste přes všechny ty těžkosti úplně upozadila sama sebe. Tím, že živíte rodinu a řešíte velké starosti kolem sebe, možná utíkáte od toho, co vaše duše cítí a potřebuje. V takových situacích se naše duše často začíná hlásit o slovo, a pokud ji stále přehlížíme, začne používat všechny možné prostředky k tomu, aby nám dala najevo, že se od sebe vzdalujeme. Pokud se své emoce snažíme potlačit na psychické úrovni, objeví se na rovině fyzické, tedy v podobě nějaké nemoci, jenž se nás snaží donutit k tomu, abychom se konečně zastavili a začali léčit svá zranění. Až díky tomu, že se na své bolesti podíváme zblízka a dovolíme si je prožít, se můžeme posunout dál.

Tvrdíte, že se vám zdají špatné sny. Říká se, že sny jsou branou k našemu nevědomí. Ve snech se nám objevují věci, které na vědomé úrovni potlačíme nebo je nezpracujeme. Sny jsou velmi cenné právě z důvodu, že nad nimi nemáme kontrolu, pomáhají nám tak prožít těžké věci jinou cestou. Chápu, že v bdělém stavu můžete cítit potřebu mít svou psychiku pod kontrolou, abyste mohla zvládat každodenní povinnosti, ovšem je velmi důležité, abyste průběžně mohla upouštět pocity, které ve vás jsou nahromaděné, jinak budete cítit velkou vyčerpanost. 

Co se týče vašeho strachu k sobě sama, zkusila bych si položit otázku, čeho se vlastně bojíte? Uvědomění si svých strachů pro vás může být zdrojem podstatných informací, s kterými se dá pracovat dál. Často se lidé bojí být se sebou, protože tím čelí svému stínu, vlastní temnotě. Začínají napovrch vylézat myšlenky a pocity, které se nám nelíbí a chceme je zahnat. Chci vás ujistit v tom, že jde o přirozenou součást procesu léčení. Světlo neexistuje bez stínu, a každý člověk má tyto dvě polarity v sobě. A teprve když dostaneme temné věci na světlo, tak je můžeme přijmout. Netvrdím, že je to jednoduché, ale není to nemožné. Taky si lze dát tolik času a prostoru, kolik potřebujete, odkrývat věci postupně jednu po druhé. Poradce nebo psychoterapeut vám může proto být skvělým průvodcem.

V současnosti se vás hodně dotýká téma smrti, což může být pro psychiku opravdu nápor. Toto téma si zaslouží velkou pozornost i v terapii, protože může být zdrojem velké části vašich problémů. Moc vám přeji, abyste zvládla překonat své tíživé stavy a začala konečně žít spokojený život. Nebojte se, máte to ve svých rukou. Stačí tomu jít naproti a mít sebe až na prvním místě. Věřím, že to zvládnete. Pokud se obrátíte na naši poradnu, budeme moc rádi.

Mějte se hezky,

Klára

 

447

Dospělý syn je bez práce a všechny peníze prosází – už ho nechceme dál živit

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

potřebuji poradit. Nevím, co mám dělat se synem, kterému je 26 let a není schopen si najít pořádnou práci. Hledá si práci na vrátnici, což je podle mě pro důchodce a ne pro mladého člověka. Už byl asi na čtyřech vrátnicích a všude ho po nějaké době vyhodí. Já jsem rozvedená a sama jsem ho živila asi dva roky. Teď bydlí u táty v rodinném domku, protože jsem se po rozvodu odstěhovala. Syn už dříve hrál hodně na počítači, vydržel u něj hodiny a začal sázet. Sázel jen kapesné, ale když jsem to zjistila, tak začal chodit k psychologovi a sázet přestal. Teď je dospělý a práci má jen občas. Má spoustu dluhů a bývalému manželovi na domácnost nepřispívá, protože nemá z čeho. Já už jsem mu půjčila dost peněz a bývalý manžel také. Nemůžeme mu přece půjčovat pořád, to není řešení, byla mu schválená insolvence, aby mu ji schválili, tak jsem mu podepsala darovací smlouvu, že mu budu měsíčně přispívat. Ale teď je syn opět bez práce, takže asi ani insolvence nezačne.

Zjistila jsem, že už znovu sází a prosází i to málo, co má. Před týdnem byl u psychiatra a bylo mně řečeno, že žádné deprese nemá a že tohle všechno se děje, protože se nudí. Včera mně volal starší syn a říkal, že se tomu mladšímu ztratili peníze. Byla to jeho poslední výplata, ztratila se mu prý i kreditní karta a to všechno u babičky v domě. Dějí se okolo něj divné věci a já už nevím, kdy mluví pravdu a kdy lže. Nevěřím, že mu to někdo vzal, myslím, že zase sázel. Sedí celé noci u počítače a pak celý den spí.

Nevím, co máme dělat a jestli vůbec já jako matka můžu něco udělat, když je syn už dospělý. Bývalý manžel ho chce vyhodit a já už ho znovu živit taky nechci, tím bych mu nepomohla. Bojím se, že skončí na ulici. Prosím, poraďte, co můžu udělat. Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Je zřejmé, že Vaše situace není vůbec jednoduchá a velmi Vás trápí. Vzhledem k tomu, že už je Váš syn plnoletý a svéprávný, tak se Vaše možnosti velmi zužují. Z mého pohledu by pravděpodobně bylo zapotřebí nastavit mu režim, jako se dělá u drogově závislých dětí.

Jestliže veškeré peníze, které má, prohraje a následně dostane od Vás nebo od otce další peníze, nemá důvod vzít zodpovědnost do svých rukou, protože to za něho vždycky „nějak vyřešíte“.  Z toho důvodu si myslím, že byste se měli s bývalým manželem domluvit a nastavit mu velmi pevný režim. Jedna z možností je, nastavit mu částku, která bude na konci každého měsíce ležet na stole jako nájemné za to, že tam může bydlet. Pakliže to nebude plnit z důvodu hraní automatů nebo nechození do práce, může si hledat bydlení jinde. Tento přístup samozřejmě není jednoduchý pro Vás jako rodiče, nicméně může pomoci se Vašemu synovi postavit na vlastní nohy. Nebo můžete vymyslet nějakou přijatelnější verzi tohoto opatření, nicméně je potřeba, aby si uvědomoval následky svého jednání. Je potřeba, aby vzal svůj život do vlastních rukou. Nemusí to být ani peníze, ale například potvrzení od zaměstnavatele o tom, že dochází do práce.

Další možností je nechat se hospitalizovat v psychiatrické léčebně kvůli závislosti, pokud máte stále podezření, že i nadále sází. S tím by však musel on souhlasit. Pokud ale opravdu prosází vše, co si vydělá, má reálný problém, který by se měl řešit.

Také bych si zkusil položit otázku, co způsobuje synovo chování? Proč ten starší je schopen se o sebe postarat? Co se v průběhu života toho mladšího stalo, že je takto pasivní? Pokud to jen trochu jde, tak si s ním zkusit promluvit o tom, proč tohle všechno dělá. Zároveň s tím je ale potřeba podotknout, že pokud mu s bývalým manželem budete finančně nebo i jinak vypomáhat, jen těžko se mu z toho bude dostávat. Zkuste ho podpořit v hledání jakékoliv práce. Chápu, že povolání vrátného není to, co jste si pro svého syna přála, nicméně on se nachází v situaci, kdy mu pravděpodobně pomůže jakékoliv zaměstnání. 

Vaše možnosti tedy jsou: Nastavit mu jasná, pevná pravidla. S bývalým manželem se domluvit a opravdu to oba dodržovat. Důležité je se domluvit tak, aby to synovi pomohlo si uvědomit, že se musí postavit na vlastní nohy. Také bych zkusil zvážit pobyt v léčebně, pokud má opravdu problém.

Zároveň se mi však chce dodat, že synovi je 26 let. V tomto věku se spousta lidí hledá, neví, co má se sebou dělat. Podobné chování může mít příčiny někde v minulosti, například v tom, že počítačové hry hrál proto, že se mu nikdo pořádně nevěnoval. Zkuste tedy pro sebe zapátrat v tom, kde může mít toto chování původ, aby Vám to pomohlo si lépe představit, co se vlastně děje.

Za momentální situace nemohu poskytnout lepší radu. Je to určitě běh na dlouhou trať, nicméně není beznadějný. Pokud si stále nebudete vědět rady, můžete se obrátit i na linku bezpečí, kde Vám také mohou poskytnout nějaké rady.

S přáním všeho dobrého,

Tomáš Novotný

 

 

437