Příspěvky

Nejsem šťastný

Dotaz:

Dobrý den. Obracím se na vás protože potřebuju radu, pomoc. nevím co mi je ale cítím se už déle než půl roku soustavně smutný. Začalo loni o prázdninách tím že mě vyhodili z gymplu a vlastně už před “opravkama” sem cítil extrémní stres. Ve škole sem se před zkouškou pozvracel a rozbrečel. Když mi potom bylo řečeno že sem to nezvládl tak mi to bylo úplně jedno byl sem rád že to mám za sebou že můžu jet domu a že se můžu konečně po dlouhé době vyspat a na nic nemyslet. Druhý den sem se probudil a začal sem se stresovat z toho co ze mě bude. Postupně sem začínal mít pocit že můj život je jenom neúspěch a zklamání.
 
Začal sem mít problémy se spaním, začal sem si všechno vyčítat, zamiloval jsem se do kamarádky, nikdy sem si s nikým tak nerozuměl jako s ní, ale ona měla kluka. Ona vůbec nic netuší protože se stydím jakkoliv svěřovat s tím co cítím a co mám v hlavě.  Začal sem si připadat ošklivej a to sem si o sobě nikdy dříve nemyslel, býval jsem sebevědomý. Občas se mi stane ze z ničeho nic nemůžu dýchat. Nevím jak to popsat ale pořád slyším svoje srdce jak buší prostě nahlas, nevím jestli to s něčím souvisí nebo ne, jsem pořád takovej podražděnej. Dříve mi pomáhalo být mezi lidmi ale teď už mi ani to nepomáhá. Proto se obracím na vás. omlouvám se za gramatické chyby a za to že to je takhle dlouhé. a předem dekuji za odpověď.

Odpověď:

 Dobrý den,

Je dobře, že se na nás obracíte s Vaším problémem a děkuji za Vaši důvěru.

Poslední ročník gymnázia je velmi náročné období pro studenty z mnoha důvodů – čekají Vás závěrečné zkoušky, měl byste se rozhodnout, jakou cestou se dál vydat, k čemuž se váže možná nerozhodnost a strach ze zodpovědnosti. Někdo v tomto období také zažívá rozpory s rodiči, protože rodiče mohou mít zcela odlišné představy o Vaší budoucnosti, než Vy a bránit Vám ve Vašich snech a rozhodnutí. Z toho, jak zle Vám před zkouškou bylo mám dojem, že to musel být obrovský stres.

Je důležité si uvědomit, proč to ve Vás vyvolalo takovou reakci. Mám takovou fantazii, že to mohlo být proto, že Vám záleželo na tom, abyste gymnázium dokončil, nebo proto, abyste někoho nezklamal, nebo nezklamal sám sebe…? Také takový zkrat mohla vyvolat kumulace několika věcí najednou (možná i věci táhnoucí se z minulosti), které jste třeba nemusel v tu chvíli tolik vnímat, ale byly pro Vás tak stresující, že Vás natolik vyčerpaly, že jste zkoušku pod tlakem nezvládl.

Stres nepolevoval ani po přijetí na novou školu. I to je těžké pro mnoho studentů. Přicházíte do nového kolektivu a tvoříte si identitu, pod kterou chcete vystupovat.

Smutek, výčitky, problémy se spánkem, dlouhodobý stres, ztráta zdravého sebevědomí, shazování na váze, zvracení po tom co vstanete, občas se Vám ztěžka dýchá a nestojíte o sociální kontakt, podrážděnost… Tyto příznaky, které pociťujete, souhrnně označují depresi. Nebojte se toho slova. Je dobré uvědomit si, že jste psychicky velmi vyčerpaný a že máte právo na pomoc. Existují terapie, které jsou vedené psychoterapeuty, kteří by Vás doprovázeli na Vaší cestě za nalezením duševního klidu a pohody. Zjednodušeně jsou zde odborníci, kteří Vám pomůžou cítit se lépe. Existuje mnoho technik, které Vám terapeut poradí. Můžete si vybrat muže či ženu a v případě, že byste si nemohl dovolit hrazenou terapii existují i takzvaní kliničtí psychologové, kteří mají smlouvu s pojišťovnami, které za Vás terapii uhradí. Psychoterapeut s Vámi na každém sezení probírá to, jak se cítíte a snaží se, abyste přišel na to, proč Vám není dobře. Psychoterapie je dlouhodobou léčbou a je třeba, abyste se na ni cítil připravený. Chce to špetku odvahy a otevřenosti mluvit o svých niterných pocitech. Je důležité najít někoho, komu budete důvěřovat, zprvu je stud normální, klidně o tom můžete mluvit, nebojte se – časem ostych poleví a Vy s terapeutem navážete pouto, které je důležité pro správnou léčbu. Také buďte připraven na to, že po zvážení Vašich problémů Vám psychoterapeut může navrhnout návštěvu u psychiatra – ten Vám může předepsat léky. Takzvaná antidepresiva či anxiolytika, která jsou nejčastější. Léky Vám pomohou od výkyvů nálad, od úzkostných stavů i se spánkem. Vím, že to může vyznívat všelijak, ale opravdu se toho nebojte. Sama s nimi mám zkušenost, a v této situaci věřím, že by Vám velmi pomohly.

Dejte si čas na rozmyšlenou a určitě se do ničeho nenuťte. Zkuste prozatím relaxace, doporučuji na youtube nahrávku Terapeuti Brno – Relaxace pro uvolnění celého těla. Můžete si meditaci pouštět během dne, ale i večer v posteli před spánkem.

Věříme, že vám odpověď bude užitečná. Přeje vám klidné dny a vše dobré.

Poradna Therapia

Blíž tě nepustím Rolf Sellin

Kniha Rolfa Sellina na téma hranic je čtivá a srozumitelná. Základní myšlenkou je poslouchat své tělo. Rolf přiznává, že lidé, kteří mají příliš posunuté hranice se mnohdy nemohou řídit ani svým rozumem a už vůbec ne svými emocemi. Rozum jim často dává logické argumenty, proč by bylo dobré své hranice posunout a emoce jsou zase moc ovládány „srdcem“. Jediný zdravý bod tak může být naše tělo. Jak se cítíme v nějaké situaci? Jsme z toho unaveni, onemocněli jsme z toho nebo je nám v tom jen nepříjemně? Sama jsem to zažila v jedné situaci, kdy jsem si jen představila, že bych si pořídila kočku a emoce jely naplno, jak by to bylo hezké a rozum mi dával argumenty, jak bych to zvládla a dalo by se to kloubit s mým životem, ale ruce se mi začaly hrozně potit…..a v té chvíli jsem si teprve řekla, vždyť by to teď nešlo!Mám toho moc a všechno by se tím komplikovalo!V té chvíli jsem věděla, že musím s tímhle rozhodnutím počkat.

Za skvělý krok v knize považuji test Jak jste na tom? Autor tam pokládá dotazy, podle kterých přesně zjistíte, jak jsou na tom vaše hranice. Hranice totiž mohou být posunuté na různých místech. Zjistíte překročení hranic až když se překračují? Nebo už cítíte jen když vás o něco druhý žádá, že se vám do toho nechce, ale přesto to uděláte? Cítíte překročení hranic na těle? Nebo je to ve formě myšlenky, kdy vám hlava říká nedělej to?

Autor také navádí čtenáře, aby si uvědomili, k jakým typům reakce při zjištění posunutí hranic mají. Potlačíte v sobě vztek? Dáte ho naopak najevo přehnaně? Rezignujete nebo jste smutní? Sellin také hezky rozlišuje, že při některém překročení hranic se můžeme být schopni bránit bez potíží a jinde se cítíme jako děti. Přesně v takové oblasti je pak potřeba zapátrat do minulosti, ve kterých oblastech jsem jako dítě byl nucen své hranice překračovat a proč jsem to dělal. K překročení hranic dítě přistoupí buď ze strachu, z bezmoci nebo z pocitu viny. Obává se tedy, že pokud své hranice dodrží, přijde buď trest, ponížení nebo provinění a výčitky. Navíc se může opakovat pocit bezmoci, že udržení si svých hranic k ničemu nevede, protože dospělý vždy zvítězí. Takto dětskou reakci pak může dítě v dospělosti používat i s úplně jinými lidmi, než jsou jeho rodiče a tím se mu jeho zranění, že je emočně zneužíván stále opakuje.

Autor upozorňuje na to, že vlivem manipulativní výchovy, která byla po generace běžná směrem k dětem se předávají dál a dál nezdravé vzorce chování v hranicích na další generace. Běžné bylo ve výchově a stále je při krmení nedbat na potřeby dítěte, ale manipulovat s dítětem „ještě lžičku za babičku…ta bude ale smutná, že už nechceš“. Vyžadovala se poslušnost a být hodným dítětem. Dítě se tak přestávalo soustředit na své hranice a plnilo roli hodného syna nebo dcery. Nezdravé vzorce se z generace na generaci přenášejí samozřejmě také vzorem od rodičů, tedy jak se rodiče chovají k sobě navzájem či k sobě samým. Pokud dítě zažije opakované násilí nebo jiný druh posunutí hranic, je pak těžké si sám umět v nezdravém prostředí hranice nastavit. Je známo, že v nezdravém prostředí, aby člověk „přežil“se musí dítě do určité míry stát také nezdravým, aby situaci v rodině zvládlo. Může se tedy stát přehnaně úzkostným nebo naopak agresivním, aby dokázalo na posunuté nezdravé hranice reagovat. Pokud dítě ví, že bez péče matky nepřežije, začne se raději přizpůsobovat úzkostně jejím náladám, aby se vyhnulo trestu nebo odmítnutí. Ve stejném smyslu ale opačně zas může být dítě přehnaně agresivní, aby dosáhlo svých potřeb v rodině, kde jeho potřeby neslyší při běžné komunikaci.

Kniha Blíž tě nepustím dá čtenářům návod, jak se svými hranicemi zacházet a naučit se je zdravě nastavovat.

Tereza Malimánková,
Poradna Therapia

Zmatek v emocích

Vztek, strach, smutek, radost. Zdálo by se, že tyto základní lidské emoce umí prožívat snad každý člověk. Emoce však tvoří u mnohých lidí komplikovanou či málo poznanou oblast – některé z nich prožívají málo nebo je vůbec prožívat neumějí.

V prožívání emocí hraje významnou roli naše dětství a přístup rodičů k našim emočním projevům, když jsme byli malí. A také to, jak ke svým vlastním emocím přistupovali ostatní členové rodiny a jak se stavěli k projevům emocí u druhých.

  • Jak to bylo ve vaší vlastní rodině?
  • Prožívali jste běžně vy i vaši rodiče uvolněně vztek, smutek, radost i strach?
  • Nebo bylo některých emocí naopak přespříliš a jiné byly považovány za slabost?
  • Mohli jste před svými rodiči a sourozenci prožívat uvolněně všechny své emoce, aniž byste se cítili nepřijatí či odmítaní?

 

Potlačený vztek

Kdykoli jsem jako dítě projevila vůči matce vztek, začala jsem se cítit vinná, vypravuje mi Jana. Když jsem vůči ní projevila naštvání, rozplakala se a dala mi najevo, jak jí ubližuju. Teď, když jsem dospělá, kdykoli začínám mít chuť cítit se naštvaná vůči partnerovi a bránit zdravě své hranice, přepadne mě pocit viny a zastaví mě.

Moje hlava ví, že mám na vztek nárok, ale místo toho se začnu cítit provinilá, příliš náročná. Hlava začne analyzovat, jestli udělal opravdu něco tak zlého, a tak se raději začnu chovat mile. Místo zdravého vzteku mě přepadne smutek a někdy i pocit ublíženosti. Cítím se bezmocná uhájit svá práva, protože jsem v pasti.

  • Když vztek neprojevím, nebráním své hranice a dějí se mi nespravedlnosti.
  • Když vztek projevím, propadnu pocitu viny, že jsem nespravedlivá já.

Jsem vlastně něčím podobná své matce: umím jen brečet nebo se cítit ublíženě. Mám pocit, stejně jako ona, že se jen snažím a stejně se mi dějí nespravedlnosti. A to jsem se tak bránila tomu být v životě jako ona – protože jsem přesně tyto její reakce jako dítě nesnášela.

Jana jako malá zažívala manipulaci od své maminky, která v ní jako v dítěti vyvolávala pocity viny, když se chtěla zlobit. Naopak smutek byl doma žádoucí, maminka ho v hádkách projevovala opakovaně, a když byla smutná Jana, maminka ji uměla utěšit. Ale vztek byl v rodině opakovaně nepřijímán.

Dcera byla přijatelná jen jako „hodná holka“, otec byl při projevu vzteku zase až příliš cholerický až agresivní. Jana si tedy nemohla zapsat vztek jako něco žádoucího, kdy člověk zažívá pocit hájení vlastní hodnoty a hranice.

Nepoznala vztek jako pozitivní energii, kdy člověk dostane odvahu bránit sám sebe a cítit svá práva a poté oslavuje své vítězství. Vztek byl u ní v dětství jen na překážku, tak ho potlačila a ve chvíli, kdy ho měla cítit, přišel smutek. Ten se stal takovou náhradní emocí za vztek.

Zástupné projevy emocí

Zase jsem začala cítit na partnera vztek, líčí Klára. Tepala jsem ho za každou blbost, přišlo mi, že snad všechno dělá špatně a že se s ním nedá vydržet. V takové chvíli hodně myslím na rozchod. Bojím se, že jsem si vybrala špatně a že mi mezitím uniká možnost mít lepšího partnera.

„A máte ve vztahu často vztek i na sebe?“ ptám se klientky. Ne, přijde mi, že tam dělá všechno špatně on. Mám chuť mu všechno vyčítat a taky to dělám. Když mě přejde vlna vzteku, začnu mít strach, že se mnou nikdo nevydrží.

Připadám si nesnesitelná a začnu mít strach, že mě partner opustí. Už se mi to stalo vícekrát. Když mě opustil předchozí partner, měla jsem pocit, že jsem všechno zkazila. Když jsem ale ve vztahu, jsem plná zloby. Možná mám ale jen strach, že je to navždy a že jsem v pasti vztahu…

  • Lidé, kteří projevují vztek často a přehnaně, mohou mít vnitřně spíš strach.
  • Když projevují často a přehnaně smutek, možná na vás neumějí jen být naštvaní.
  • Dítě, které se přehnaně vzteká, možná cítí smutek, ale vztek mu jde projevit lépe a snadněji.

Emoce jsou jako lektvary, které se někdy namíchají v nesprávném množství, nebo tam chybí nějaká ingredience. Základním cílem terapie je přijmout sebe sama. V překladu to vlastně znamená, jsem v pořádku za všech okolností a každá moje emoce i pocit či potřeba mají v mém životě místo.

Emoce nejsou špatné

Pokud někdo z mých klientů potlačuje své emoce a příliš používá „hlavu“, může mít problém s rozhodováním. Přílišnou analýzou a vnitřní argumentací ztratilo mnoho lidí kontakt se svými vnitřními pocity a chybí jim tak kompas. Nevědí, kudy se mají vydat a zpochybňují všechna svá rozhodnutí.

Společnou práci tak často začínáme tím, že odřezáváme ale od pocitů. Klient třeba řekne: „Má současná práce mě nebaví, ale asi je to tím, že jsem líný. Naši vždycky říkali, že nikde nevydržím…“ V takovém případě klienta žádám, aby mi sděloval své pocity a vynechal prozatím ale.

Společně se snažíme oprostit pocity od jakéhokoli hodnocení, protože právě negativní hodnocení vlastních emocí je základním nerespektem k sobě a v důsledku vede ke stále nižšímu sebevědomí.

Oprostíme‑li věty plné pocitů či emocí od hodnocení, vznikne nám často zajímavý obrázek našeho současného života – ve vztahu se cítím pod tlakem, moje dítě mě často štve, jsem unavený, práce mě nudí…

Pokud je pro vás těžké se od hodnocení oprostit a tlačí na vás argument, jak máte vědět, že je váš pocit či emoce oprávněná nebo spravedlivá či správná, pomozte si formulkou: Třeba můj pocit není úplně správný, ale teď ho tak cítím. Teď v této chvíli je pravý a správný.

Nepospíchejte s tím své pocity analyzovat a dělat z nich rychlé závěry. To, že cítíte v práci nudu, neznamená, že ji máte zítra opouštět. V této chvíli pouze trénujte citlivost ke svým emocím a pocitům.

Čím více budete svým pocitům a emocím rozumět a respektovat je, tím více se budete dobře rozhodovat. Čím více budete vnímat své emoce a respektovat jejich projev, tím více se budete přijímat a vaše sebevědomí poroste. Sebe‑vědomí znamená, že se dobře znáte. Znáte své emoce, pocity, myšlenky. Rozumíte jim a umíte se jimi řídit.

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

Poslední dobou se cítím pořád smutná

Dotaz:

Dobrý den,

už asi pět dní se cítím ve velké psychické nepohodě. Po večerech jsem smutná a z ničeho nic se mi chce brečet. Také se už od února střídavě pořád snažím zhubnout. Ale nikdy jsem neměla dost pevnou vůli. Teď jsem to zkusila jinak, napsala si jasný cíl, kolik budu vážit za rok, aby mě to motivovalo, vařím si jídlo na večeři a ještě do práce. Ale je to teprve dva týdny a hrozně mě to vyčerpává. Můj přítel říká, že taky “hubne”, ale já se snažím i s tím jídlem, on moc ne. Takže se jen dívám, jak on jí co chce, pije pivo a já nemůžu. A když mi kamarádka před týdnem řekla, že za 4 měsíce zhubla 14 kilo, tak jsem se na místě před ostatními přáteli rozbrečela. Přijde mi, že se hrozně snažím, ale nedokážu to vydržet, i když moc chci, váha prostě nejde dolů a mě to strašně mrzí. Navíc kvůli koronaviru se skoro nevídám s přáteli, přijdu si sama. Také ze zdravotních důvodů nějakou dobu musíme s partnerem pozastavit sexuální život a já mám pocit, že mi chybí taková intimní blízkost. Chybí mi i obyčejné objetí. Zkrátka je toho najednou nějak moc a já jsem pořád jen smutná. Jak se zbavit té špatné nálady?

Odpověď:

Dobrý den,

Vidím, že toho je nyní na vás mnoho a současná situace je pro vás velmi vysilující. Pláč je přirozený způsob, jakým se naše psychika vyrovnává s obtížnou situací, ve které si nevíme rady. Proto bych vám doporučil, abyste se nesnažila v sobě své pocity potlačovat a naopak se jim snažila dát volný průchod.

Váš cíl zhubnout je pro vás nyní velmi důležitý a to že se vám to opakovaně nedaří je pro vás frustrující. To, že jste si vytvořila nějaký plán, vnímám jako dobrý krok. Zároveň bych vám chtěl nabídnout možnost k vašemu stanovenému cíli si přidat menší cíle, které jsou ale dosažitelné v kratším časovém horizontu. Například tento týden půjdu třikrát sportovat. Protože plněním menších cílů nám pomáhá si udržovat motivaci k dlouhodobým cílům.

Z vašeho popisu mi přišlo, že se na svého partnera zlobíte, že před vámi pije pivo a jí věci, které byste také chtěla. Zkuste se zaměřit na to, že jste se rozhodla hubnout vy a děláte to pro sebe.

Zkuste se na situaci podívat z úhlu, že vám váš partner nehází klacky pod nohy, ale že vy jste učinila rozhodnutí o změně vašeho životního stylu, ne on. Mohla by to být cesta k tomu, aby vám to tolik nevadilo. Případně bych doporučil si o tom s ním i promluvit, aby zbytečně netestoval vaší vůli. Hubnutí je velmi provázané s naší psychikou, a proto vnímám jako důležité, abyste se nezaměřovala pouze na stránku fyzickou, ale abyste se cítila dobře také duševně. Pokud se vám nedaří snižovat váhu, mohou být příčiny i psychické. Můžete si to představit jako by tělo nechtělo zhubnout, protože se nachází například ve stavu ohrožení – ve velkém stresu nebo musím jíst, abych měla dost sil a zvládla nároky, které mám a podobně.

Může se objevovat také psychický blok, kdy z nějakého nevědomého důvodu zhubnout ve skutečnosti nechceme, třeba protože to není naše volba. Doporučil bych vám v tomto náročném období zkusit třeba jen dočasně vyhledat psychoterapeuta ve vašem okolí, který by vám mohl být dostatečnou oporou v náročné situaci a vytvořit vám bezpečné prostředí, ve kterém budete moci sdílet své emoce. Pokud jste z Prahy, můžete navštívit odborníky z naší poradny https://koucink-psychoterapie.cz/.

S pozdravem

Patrik