Příspěvky

Rodina nebo manželka

Dotaz: Dobrý den,

obracím se na vás pro radu a pomoc, protože já už jsem bezradný. Jsem už 3 roky ženatý a mám roční dítě, celkově jsem s manželkou přes 7 let. Za tu dobu lze velmi snadno (i pro mě) pozorovat, jak moji schopnost uvažování a rozhodování zdeformovala k obrazu svému, abych se prostě choval a uvažoval, jak ona uzná za vhodné. Dřív bych se kvůli lecčemu s ní pohádal, dnes už dělám dost věcí tak, jak mě ona “naučila” a její nedostatky více či méně toleruji. Nikdy jsem v tom neviděl takový problém, abych kvůli tomu přemýšlel o rozvodu. Bohužel postupem času se tento problém prohlubuje. Nejhorší je, že je žena zaujatá proti mojí rodině. Já s mám s rodinou vztahy velmi kladné, ale od doby, co jsem s manželkou, ona na mé rodině stále vidí něco špatného. Tak, jak já funguji s rodinou po léta, že si pomáháme, stýkáme se, z ničeho neděláme vědu atd., tak ona v tom neustále vidí něco špatně, samý nepřekonatelný problém a prakticky mi dost věcí spojených s mou rodinou zakazuje. A to je ten hlavní problém. Rodina chce to, manželka zas ono, a já už ani nepoznám, co vlastně chci já.  Momentálně to vygradovalo do fáze, kdy žena řekla “buď já nebo oni”. Sestra chtěla uspořádat sourozenecký víkend i s bratry, ale manželka si myslí, že se musím na 100 % věnovat svojí rodině, takže mi to opět prakticky zakázala. Dokonce začala mluvil o rozvodu jako jediné možné cestě a já teď už fakt nevím jak, dál, jsem v kleštích, čím dál víc, obě strany mají rozumné argumenty, problém je, že už nedokážu mít vlastní úsudek, ale ten víkend bych rád jel. Už je to takový tlak, že si říkám, že bych to nejraději ukončil, už na to prostě nemám a všem se uleví, už se nebudou mít proč hádat a nebudou se o mě přetahovat. Chci udržet rodinu pohromadě seč to jen půjde, ale nevím, jestli je to rozumné… Prosím pomozte mi, nevím, jak dlouho to ještě vydržím…

Dobrý den,

Děkuji Vám za odvahu napsat tento dotaz. Chápu, že se momentálně cítíte ztracený v tom, co vlastně chcete a kde se v tom nacházíte. Z dotazu, ale cítím, že víte, co chcete, a to jet na víkend s rodinou. Podpořila bych Vás ráda v tom, abyste vyjádřil své manželce, že na ten víkend chcete a stál si za tím. Mohl by to být pro Vás první způsob, jak si stát za tím, co chcete. Zároveň Vaše žena Vám nemá, co zakazovat. Může Vám vyjádřit, že s něčím nesouhlasí, ale výsledné rozhodnutí by mělo být vždy na Vás. Chápu, že konflikt nemusí být vždy příjemný, ale myslíte tím sám na sebe a děláte to pro sebe.

Pokud má Vaše žena problém s Vaší rodinou, nemusí se s nimi vídat, když nechce. Měla by, ale respektovat, Vaše rozhodnutí a přání se s rodinou vídat.

K tomu, že jste uvízl mezi dvěma stranami, mě napadá, zda máte někdy čas na sebe.  Zda byste si takový víkend nemohl dopřát sám se sebou, bez vnějších tlaků. Mohlo by Vám to pomoci urovnat si myšlenky a napojit se sám na sebe.

Také píšete, že jste se ženou již sedm let. Sedmiletá krize vzniká u páru hned z několika důvodů, jako je např. pocit stagnace. Pár věnuje energii dítěti, zabezpečení rodiny, domácnosti, často pak zapomínají na sebe jako partnery. Neříkám, že to je i Váš případ, ale může to být jeden z faktorů. V dotazu také zmiňujete rozvod. Přijde mi důležité zaměřit se první na stávající problémy a rozvod brát až jako finální řešení, bez ukvapeného rozhodnutí.

Zkusila bych manželce vyjádřit, jak se ve vztahu cítíte a co Vám vadí. Zároveň pokud ona sama již rozvod zmínila, zeptala bych se jí, jak Váš vztah vnímá. Pokud by na vztahu chtěla dál pracovat, můžete zkusit vyhledat např. párového terapeuta, který Vám může dát na Váš vztah nový náhled. Také můžete zkusit vy sám vyhledat terapeuta, který Vám může pomoci přiblížit se více k sobě. https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

Věřím tomu, že to zvládnete a rozhodně bych se nevzdávala.

Přeji hodně sil

Tereza

Nepořádný syn

Dotaz: Dobrý den. Mému synovi je 26 let, vystudoval s červeným diplomem pedagogickou fakultu. Poté dva roky učil na gymnáziu, nyní druhým rokem na základní škole v místě bydliště. Vždy se učil dobře, i nyní bere vše velmi vážně, pořád leží v knihách a je na počítači. V tomto ohledu je perfektní. Nyní bydlí s o pět let mladší sestrou, studentkou vysoké školy a soužití s ním je s velkými problémy.
Je strašný bordelář ve společných prostorech i ve svém pokoji. Rozházené čisté i nošené oblečení, neuklizené, mnohdy zkažené jídlo v kuchyni i jinde. Ve svém pokoji použité nádobí, prázdné kelímky od jogurtů ap. Toto se táhne cca deset let. Dlouhodobě se ho snažím přemluvit, aby vyhledal odbornou pomoc, ale marně. Prý už byl u školního psychologa v době studií a bylo to k ničemu. Do práce chodí čistý, nažehlený, ale doma je z něj asociál. Mám o něho do budoucnosti obavy, mohli byste poradit, co by s tím šlo udělat?

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru svěřit se s tímto dotazem.

Rozumím Vašim obavám. Tento problém řeší nejeden rodič.

Píšete, že Vaší starostí je to, jak to bude se synem v budoucnu. Je možné, že kolem toho máte mnoho fantazií, jako např. Stane se z něj „úplný asociál“, nenajde si kvůli tomu dlouhodobou partnerku apod. Nyní se pouze domnívám, nicméně důvod, proč o něho tyto starosti máte, je velmi důležitý.

To, co v tomto případě výrazně vnímám je, že odborný kontakt vyhledáváte Vy a snažíte se problém za něj nějak vyřešit. Jsem přesvědčena, že takto to nejspíš nepomůže. Domnívám, že dokud to pro Vašeho syna nebude představovat problém, který bude chtít sám řešit, nebude mít motivaci s tím něco udělat a nějak to měnit. Tak rozumím i tomu, že mu školní psycholog mnoho nepomohl.

Uvádíte, že chodí do práce, udržuje se v čistotě, nemá žádné jiné problémy, nemusí se proto dle mého jednat o něco patologického. To vše je dobrým znamením, že Váš syn netrpí jiným onemocněním jako třeba deprese, jež může být příčinou nepořádku.

Důvodem může být jeho osobnost, zkrátka je naučený žít v jistém pro Vás možná chaosu, nicméně jemu to vyhovuje. Pro takové lidi je velmi obtížné po sobě uklízet, protože to buď nepovažují za důležité nebo je to pro ně příliš vyčerpávající. Představuji si, že raději, než by po sobě uklidil, přečte si knihu.

Všímáte si toho 10 let, to znamená v té době bylo synovi 16 let, je možné, že to souvisí s tím, že to je již období, kdy už si mnoho věcí dělal po svém, nezávisle na požadavku rodiče uklidit po sobě.

Rozumím tomu, že je to pro Vás těžké, dělá Vám starosti, když vidíte, v jakém prostředí syn žije.

Nicméně přestože to bude znít „drsně“, myslím, že není mnoho způsobů, jak byste mohl Vy situaci vyřešit za něj. Zkuste spíš pracovat s tímto tématem u sebe. Zkuste se zamyslet nad tím, co bylo důvodem, že jste ho posílal k psychologovi? Je to Vaše starost o něj? Co konkrétně to je?

V neposlední řadě zkuste popřemýšlet, zda s tímto jeho problémem Vy sám můžete něco udělat. To je důležité hlavně pro Vás, protože neustálá snaha přinutit vašeho syna k úklidu po sobě, vyčerpává Vás především. Nicméně Váš syn je zodpovědný za svůj život.

Důležité pro to, aby s tím začal pracovat Váš syn je také, jak to vidí on sám? Klidně si o tom v klidu promluvte, zeptejte se, zda to považuje za problém. Pokud ne, domnívám se, že nezbývá než mu důvěřovat, že to v budoucnu zvládne a toto chování přijmout jako součást osobnosti Vašeho syna.

Držím Vám moc palce.

Klára

Poradna Therapia

 

Zamilovaná do kolegy

Dotaz: Dobrý večer, v první řadě bych ráda poděkovala za radu.
Mám velký problém. Zamilovala jsem se do kolegy z práce. Nyní zastupuje mého nadřízeného. Jsme pracovně stejně staří. Poslední měsíc se ke mně choval moc hezky, objímal mě, chválil zadek, snažil se mě políbit, nosil mě v náručí, hladil mě atd. Tento týden v pondělí jsme se líbali a kdybych to neutla tak se dostaneme i k jiným věcem. V úterý si držel odstup, ale snažil se komunikovat, utahoval si že mě atd.
Včera už si držel odstup větší. Dneska úplně a až ke konci dne mě objal a zeptal se, zda budeme kamarádi, že by vztah asi nefungoval i když mě má moc rád. Jde o to, že má rodinu a já jsem z něj úplně zmatená teď. Moc bych ho chtěla ale nerada bych mu zničila rodinu. Mám se snažit ještě bojovat nebo ho nechat být? Dost se kvůli tomu trápím, chce se mi plakat, jak s ním mluvím atd. Jsem zničená úplně a už to nezvládám.

 

Dobrý den,
Píšete o Vašem zamilování do kolegy, se kterým jste se v posledním měsíci sblížili. Líbilo se Vám, když se k Vám choval hezky, lichotil Vám, fyzicky se Vás dotýkal. Kdybyste ho nezastavila při líbání, situace by došla dál. Poté, co jste ho zastavila si začal držet určitý odstup a řekl Vám, že si myslí, že by váš vztah nefungoval. Také zmiňujete, že kolega má rodinu.
Potřeba blízkosti je přirozenou lidskou potřebou. Každému je příjemné, když mu někdo říká hezké věci, lichotí mu. Předpokládám, že nemáte přítele. Z Vašeho popisu odvozuji, že kolegovi nejste lhostejná, vnímám, že je rád ve vaší společnosti, cítí se s Vámi příjemně.
Přemýšlíte o tom, zda o něj usilovat.
Mohu předpokládat, že následné kolegovo odtažitější chování, je z nějakého důvodu, který si uvědomil později. Pravděpodobně podlehl Vašemu šarmu, ale díky Vašemu zastavení jste mu dala příležitost si rozumem uvědomit nějaké pro něj důležité důvody, díky nimž dal přednost sebekontrole.
Mluvili jste s kolegou na téma Vašeho sblížení? Zeptejte se ho, jaká byla jeho představa, když se s Vámi líbal? Měl představu krátkého erotického vztahu, či vztahu, který by mu nabídl něco jiného než rutinu dlouhodobého vztahu nebo přemýšlí o tom, že hledá nový vztah, protože mu nevyhovuje soužití s rodinou?
V případě, že by kolega hledal nový vztah, protože by mu nevyhovovalo nadále setrvávat s rodinou (dovolím si předpokládat, že rodinou myslíte nejen partnerku, ale i děti), bylo by pro Vás vhodné popřemýšlet o tom, zda byste chtěla být ženou, díky níž budou mít děti složitější dětství a nebudou mít oba rodiče již nikdy současně, či raději budete investovat svůj šarm do jiného vztahu. Zároveň je v takovém případě vhodné si uvědomit, že s novým partnerem často přicházejí i jeho děti, i když třeba jen na víkendy. Při společném soužití pak je nutné koordinovat péči o děti nejen mezi novými partnery, ale i s jejich mámou.
Budu ráda, když Vám moje odpověď pomůže ve Vašem rozhodování.
S pozdravem
Bc. Monika Malíková Bhalla
Poradna Therapia

Pocit strachu o dítě

Dotaz: Dobrý den,
chtěla bych Vás požádat o radu, jak se vyrovnat se strachem a pocity úzkosti. Bývalý partner mě psychicky týral a později došlo i k fyzickému napadení, podruhé a naposledy když jsem byla těhotná. Mám s ním dítě, které nikdy neviděl a podle OSPODu bych neměla bránit kontaktu jinak mě to znevýhodní u soudu. Přijde mi to hrozně nespravedlivé a nezbývá mi nic jiného než kontakt umožnit. Už jen při pomyšlení na to se mi roztřesou ruce, srdce rozbuší a chce se mi brečet. Mám velký strach o své dítě, aby mu neublížil. Jak tyto pocity potlačit? Jak se vyrovnat s tím co bylo? Nejsou pro to vhodné třeba nějaké meditace?
Předem děkuji za odpověď

Dobrý den, je to silný příběh, co píšete. Není mi úplně jasné, jestli váš bývalý přítel již zájem projevil nebo zda se jedná o vaši obavu, že by to někdy nastat mohlo. Pokud se jedná o druhou variantu zkuste si uvědomit, že se jedná o vaší fantazii, nikoli o reálnou situaci 🙂 Bylo by možná také fajn zjistit, jaké byste případně měla právní možnosti nebo jak se na takovou situaci můžete připravit – s tím by vám mohl pomoci některá z organizací, na které odkazuji na konci mailu.

Nyní k první variantě, tedy že už situace reálně nastala – bývalý partner projevil zájem o dítě a vy na základě doporučení OSPODu budete umožňovat kontakt, aby soud rozhodl ve váš prospěch. Mít strach o vlastní dítě je silným a důležitým tématem matky. To, že cítíte nespravedlnost a strach, je na místě. Představa, že osoba, od které v minulosti přicházelo ohrožování a napadání, bude s vaším dítětem, musí být opravdu náročná. Vaše emoce a pocity se chovají a reagují smysluplně. Je skvělé, že jste si vědomá emočních procesů, které se ve vás odehrávají. Máte nad situací nadhled.

Píšete o vyrovnání se s tím, co bylo a o potlačení emocí spojených s představou toho, že umožníte kontakt. Budu se jim věnovat postupně.

Prošla jste si vztahem, ve kterém vás partner týral psychicky, později i fyzicky. To je velká zátěž. Myslím si, že k opravdovému vyrovnání se s tím, co bylo, by vám velmi pomohla psychoterapie. Pokud máte jen trochu tu možnost, velmi vám doporučuji využít tyto služby. Psychoterapeut je chápající a podporující osoba, vytváříte s ním na společných sezeních prostor sama pro sebe – pro to, co potřebujete nebo chcete. Např. chcete nějak naložit se s tím, že vám váš tenkrát blízký člověk ubližoval… Myslím si, že tato vaše historie si zaslouží dlouhodobější péči. Praktické informace píšu na konci textu.

Vedle tohoto se nyní potřebujete nějak popasovat s aktuálními těžkostmi, které souvisí s probíhajícím obdobím před soudním procesem. Jak se “zdravě” stavět k tomu, že máte své dítě svěřit někomu, komu nevěříte? Chtěla bych znovu zdůraznit, že vaše úzkosti a strachy jsou přirozenou reakcí na situaci, ve které se nacházíte. Tuto vaší situaci vnímám jako velmi zátěžový stav, který ale bude mít konec. Co udělat pro to, abyste toto dočasné velmi náročné období “přežila” s respektem k sobě i k vašemu dítěti? Nabídnu vám pár bodů. Můžou se vám hodit nástroje k tomu, jak “zatnout zuby a odolat krizi” a také nástroje pro rozpoložení “beru na sebe ohled, dávám prostor svým potřebám”.

Začnu tím, co vám může pomoci zabrat, vydržet toto období, být pevná a s odhodláním čelit nutnému zlu. (1) Připomínejte si, že se jedná o přechodné období, o dočasnou krizi. Domýšlím si, že se jedná se o týdny nebo měsíce. To není krátká doba, ale je na konci ohraničená soudním rozhodnutím. Jste teď v bojovém, nestandardním životním nastavení, které je vázáno na takovou věc, která jednoho dne skončí. (2) Zkuste si sepsat několik bodů, které vás mohou motivovat k tomu to teď vydržet, kousnout se, být silná. Kvůli kterým stojí za to to zvládnout. Můžou to být vaše přesvědčení, cíle, hodnoty, plány, vaši blízcí nebo cokoli dalšího, co vás napadne. Co je pro vás silnými, pevnými body ve vašem životě. (3) Pokud kontakt umožníte (což by podle OSPODu dávalo smysl), nezbývá vám tedy než vložit důvěru svému dítěti. I když poměr sil s dospělým mužem je nesrovnatelný, mějte v děťátko důvěru, že se o sebe postará, že to zvládne. Že k sobě zavolá strážného anděla, který při něm bude stát 🙂

Kromě odolného nastavení je ale stejně tak důležité (ne-li více!) na sebe brát ohled. Na své potřeby, prožitky a pocity. Je důležité, abyste měla ve svém dnu/týdnu momenty, kdy zažijete něco příjemného, kor v toto vaše nepříjemné období. (1) Vyhraďte si čas na momenty, kdy se budete moci dostat sama k sobě, kdy budete moci zažít alespoň náznaky pohody. Zkuste se zamyslet nad tím, co vám přináší nebo dříve přinášelo radost, zklidnění, příjemné pocity. Může to být poslech hudby nebo nějaká kreativní činnost (např. kreslení, vybarvování mandaly nebo cokoli, co vám bude připadat zábavné), může to být fyzická aktivita (když se soustředíme na vlastní tělo, často jsme schopni se na chvíli vzdálit od starostí, které nás tíží na duši). Může to být procházka, cvičení (na YouTube i jiných platformách jsou různé lekce zdarma). Zmínila jste meditace. Jistě i ty mají blahý účinek na naši psychiku. Zkuste prohledat internet. (2) Máte možnost být v kontaktu s někým, komu na vás záleží, koho máte ráda, kdo je vám příjemný? Pokud ano, nebojte se si říct o podporu, o pomoc. I kdyby mělo jít “pouze” o společně strávený čas. Nebo telefonát. Pokud máte s kým, dopřejte si pravidelný kontakt.

Všechny zmíněné body by vám měli pomoci se více stabilizovat a tím i zmírnit sílu oněch návalů třesu rukou, rozbušení srdce, potřebou pláče. Neumím vám poradit, jak tyto pocity potlačit, ale můžete se naučit s nimi pracovat. Když to na vás přijde, zkuste s emocemi pobýt. Mají svůj důvod, dopřejte jim prostor. Vyplačte se, zlobte se. Kdyby to začalo být moc a cítila byste, že už se propadáte moc hluboko, můžete vyzkoušet např. tato dechová cvičení https://www.adicare.cz/jak-se-zbavit-uzkosti-fobii/dechova-cviceni-proti-uzkosti/. Nebojte se také v tomto stavu (nebo v jiném těžkém stavu) využít služby linky důvěry. Operátoři jsou moc milí a pracují se všemi druhy těžkostí https://www.csspraha.cz/prazska-linka-duvery.

Ještě jednou bych ráda vyzdvihla, že by vám psychoterapie mohla hodně pomoci. Vaše starosti jsou opravdu velmi tíživé a pro své zahojení si zaslouží více, než jeden mail či jedno dechové cvičení. Zkuste to 🙂 Pokud byste se rozhodla vyhledat terapeuta, mohu vám nabídnout ty naše https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/. Pokud máte VZP, můžete žádat o příspěvek na terapii u vybraných odborníků, je to hezky shrnuto zde https://www.profem.cz/cs/o-nas/novinky/a/potrebujete-terapii-zazadejte-si-o-prispevek. Při výběru myslete na to, že vám terapeut musí sednout 🙂 Ráda bych vás také navedla na organizace, které pracují s problematikou domácího násilí a mohou být nápomocné v různých oblastech https://www.mvcr.cz/clanek/dokumenty-nasili-neziskove-organizace-poskytujici-pomoc-obetem-domaciho-nasili.aspx.

Držím vám se vším palce 🙂 Držte se!

Lucie
Poradna Therapia

Potíže s výchovou – sešívaná rodina

Dobrý den, ani nevím, jak ve stručnosti zkusit popsat problém. Přítel poznal svoji dceru ve 2 a půl letech kdy se mu ozvala její matka s žádostí o peníze, předtím mu tvrdila, že dítě není jeho ať se nestará. Po testech DNA se okamžitě začal, jak starat, tak i hradit výživné. Když bylo jeho dceři 4,5 roku, začal náš vztah. Sama mám 4letého syna z ukončeného manželství. Jakmile začal žít partner se mnou a začalo to vypadat vážně, začala matka jeho dcery dělat potíže. Nejdříve dceru nechtěla “půjčovat” jako by to byla nějaká věc, pak nakonec vše dala k soudu, kde soud stanovil výši výživného a péči, přítel má nyní dceru více, 1x za 14 dní od čtvrtka do neděla, pak další středu na odpoledne. Ovšem od soudu začala dcera přítele chodit s tím, že si má táta pořídit jiný dítě, že ona už sem jezdit nechce. Tušíme, že to nemá z vlastní hlavy, ale s matkou od holčičky zkrátka není rozumná řeč, vše neguje, vše je špatně. Každopádně od té doby, co se i holčičce ze strany matky narodil koncem roku sourozenec je to šílené období. Holčička k nám přijede, tváří se jako by tu byla za trest, neustále lže, neustále fňuká a pláče naprosto bezdůvodně.  Tušíme, že je zatím umělé vyvolání pozornosti, psycholožka nám radila dělat jakoby nic a nijak ji nefrustrovat otázkou “proč”, když např. lže. Nicméně horší se to. Stále si vymýšlí víc a víc, bohužel už nejsme schopni to udržet v rovině “nic řešit nebudeme, budeme čekat až ji to přejde”, protože tohle vše odchytává syn. Syn je o půl roku mladší než holčička, vidí se v ní a neustále po ní vše opakuje. Naposledy když mi začal lhát a vymýšlet si na běžné otázky nesmysly tak na odpověď proč lže mi řekl, že to přece dělá dcera od přítele… Nutno podotknout, že holčička ví o tom, že lže, dělá to vědomě. Pozornost vyžaduje opravdu nonstop, nemohu jít ani na 30 minut vařit, aniž by zvládla si chvilku hrát. Otce začala odmítat, přestože je na ni hodný. Začínáme být z té situace unavení, hádáme se a narušuje to náš partnerský vztah. Je zde možnost holčičku si nebrat, ale jak si pak má utvořit s otcem, kterého do dvou let neznala nějaké pouto? Dále spatřuji u holčičky někdy až potlačené emoce, které vytváří naschvály, navádí syna, aby dělal nepřístojné věci, pak od toho dá ruce pryč, aby ona byla “hodná holčička”. Jakákoliv činnost ji po 5 min nebaví, je schopna se dívat na televizi celý den a nic nedělat, což u nás moc nemůže, žádnou pohádku, na kterou se dívá si ani nepamatuje. Zkouším s ní různé typy her od panenek, po vláčky, kostky, lego, tvorbu věcí a vyrábění…výlety…nic nefunguje. Nevíme jak dál. Máte nějakou radu? Protože když to necháme plynout, tak akorát zatím jsme docílili toho, že to opakuje syn…Moc děkuji a přeji hezký den. Ž.

 

Odpověď:

Dobrý den, Žaneto,

Děkuji za důvěru, se kterou jste se obrátila na naši poradnu.

Je mi moc líto vaší rodinné situace. Dokážu si představit, že z toho musíte být vysílená a unavená a že to velmi ovlivňuje i Vaše partnerské soužití, jelikož se tyto nešvary stávají častým tématem rozhovorů a Váš život se točí víceméně okolo tohoto.

Mám k tomu takovou fantazii, jako by matka dcery Vašeho partnera používala holčičku jako určitý nástroj, jako prostředek k řešení jejich pravděpodobně nedořešené partnerské situace (alespoň očividně z její strany). Jako by byla matka tak plná nedořešených konfliktů a možná toužící po určité pomstě vůči partnerovi, že má klapky na očích a není schopna nahlédnout toho, že v jejím vlastním zájmu využívá a negativně ovlivňuje život vlastní dcery, které podstrkává názory a u které se jako přirozený důsledek těchto nešvarů objevuje drzé a zvláštní chování, které jste popsala ve zprávě, a které ještě k tomu poté opakuje Váš syn. Holčička možná moc dobře vnímá, že se její okolí nezajímá tolik o ni jako takovou, ale spíše ji využívá k určitým „manévrům“, viz chování její matky; proto na sebe potom upoutává pozornost jakýmkoli možným, i špatným a nevhodným způsobem. Dítě není zatím schopno rozlišit, jaké chování je správné a proč. Jedná více na základě emocí. Je mi z té celé situace smutno.

Cítím z Vás, že se snažíte i že jste se snažila s holčičkou vycházet dobře a zkoušet s ní všelijaké cesty a způsoby, jak si hrát, jak ji zaujmout. Nyní ale pociťuji, že Vám začíná docházet trpělivost a působí to na mě, jako byste na holčičku byla vnitřně trochu naštvaná, což mi dává smysl, pokud její drzé chování ovlivňuje Vašeho vlastního syna. Mám k tomu fantazii, jako by se ta holčička také stávala určitým prostředek k řešení situace, ale tentokrát z Vaší strany. Přitom si myslím, že pokud jste opravdu vnitřně naštvaná, mám spíše pocit, že ta zloba patří matce partnerovy dcery, a ne přímo té dceři. Věřím tomu, že se holčička sama od sebe nechová zle, ale že je to pouze důsledkem situace, ve které se nacházíte.

Z toho pro mě vyplývá, že asi neexistuje jiná cesta ke zlepšení vaší rodinné situace než promluvení si s matkou partnerovy dcery, jelikož mám pocit, alespoň z Vašich slov, že problémy pramení od ní a potom negativně skrz dceru ovlivňují všechny ostatní. Uvědomuji si, že dle Vašeho popisu bude těžké s ní vést jakoukoli diskusi, ale myslím, že v rámci záchrany a stabilizace vašeho každodenního fungování doma to bude nezbytné. Nejvýznamnější důvod, který si myslím, že by měl být předmětem Vaší diskuse, jsou děti. Už jen ten důvod, že rodiče nežijí společně a dítě musí střídat prostředí a sžívat se s nestabilním rodinným prostředím od útlého věku, je pro dítě velmi stresujícím faktorem. Pokud se k tomuto přidají problémy a dítě je využíváno jako prostředek k řešení partnerských konfliktů, dítě musí absorbovat problémy a rány, které nejsou jeho. Vnímám to jako velkou nespravedlnost, kterou si bohužel spousta rodičů neuvědomuje. Zkuste si tedy promluvit, jako dospělí s dospělými (bez přítomnosti dětí, jelikož ony moc dobře vnímají, co se okolo nich děje) o tom, jak spolu dokázat žít takovým způsobem, aby nebyly zasaženy děti. Věřím a doufám, že vy, Váš partner i partnerova expřítelkyně máte jeden a totožný zájem, a to vychovat správně děti a chovat se k nim dobře. Aktuální nastavení dětem ale ubližuje. Zkuste se nad tím zamyslet a vést diskusi hlavně o dětech. Partnerské problémy jsou jiná kolej, která by do výchovy dětí neměla proniknout.

Uvědomuji si, že rozhovor a vyřešení této situace bude složitým úkolem. Pokud by rozhovor nebylo možné vést samostatně, existuje možnost rodinné terapie, na kterou byste mohli všichni společně přijít a psychoterapeuti by se s Vámi pokusili dojít k takovému řešení situace, ve kterém se budete všichni cítit dobře. Ráda Vám pomůžu s výběrem vhodné rodinné terapie, ozvěte se když tak prosím.

Přeji Vám, abyste došli k vyhovujícímu řešení a aby se Vám ulevilo. Držím palce.

S pozdravem,
Nikola
Poradna Therapia

Syn má problém s prohráváním

Dotaz: Dobrý den, mám 7 letého syna a velmi mě trápí jeho chováSyn je od malička velmi šikovný, chválený. Do školy nastoupil dříve, protože je narozen na konci září a mateřská škola, pediatr i pedagogicko-psychologická poradna se shodli na tom, že bude dobré, když nastoupí do školy. I já jsem za to byla velmi ráda, bála jsem se,že se poslední rok ve školce již bude nudit. Vždy měl problém s prohráváním při jakékoliv hře, ale nijak jsem tomu nevěnovala pozornost, protože jsem to brala tak, že děti to tak mívají a vyroste z toho. Bohužel, tento stav přetrvává. Vždy se když prohraje rozbrečí. Ve škole patří k šikovným dětem, ale i paní učitelka si stěžuje, že když se mu něco nepovede, rozbrečí se nebo urazí. Sebevědomí bych řekla mu nechybí, protože chodí do různých kroužků a nemá problém s vystupováním na veřejnosti. Bohužel poslední dobou, když se mu něco nepovede vede řeči, že je na světě zbytečný, že je k ničemu, že si nezaslouží takové rodiče jaké má, že bude klidně bezdomovec, že si vykope hrob atd……Vždy se mu snažíme s manželem vysvětlit, že takové řeči jsou zbytečné a naopak ho chválíme. Lásky má u nás dosti, nikdy nebyl ponižován. Už si nevíme rady, jak mu můžeme pomoci nebo se na sebe snaží jen upozornit? Když s ním o tom mluvíme a snažíme se z něj dostat, jestli ho něco trápí, odpověď je nevím. Nepomohli byste nám, prosím? Děkuji Petra K.

Odpověď:

Dobrý den, děkuji vám za důvěru, se kterou jste se obrátila na naši poradnu. Naprosto chápu vaši starost o syna. Každý rodič chce pro dítě to nejlepší a přeje si, aby bylo šťastné. Je určitě skvělé, že se mu takto věnujete, podporujete ho a dáváte pozor na to, aby se váš syn netrápil.

Pro některé děti je typické velké odhodlání a vysoká míra snaživosti a to právě v období mladšího školního věku, ve kterém se nachází váš syn. Snaživost a dosažení vlastních úspěchů je pro ně cestou k tomu, aby nevznikly pocity méněcennosti. Dítě má samozřejmě rádo chválu, chce mít pocit vlastní kompetence a právě tím, že se mu daří to, o co usiluje, získává další chuť do života. Podporujte tedy syna v jeho snahách: není nic špatného na tom o něco se snažit, sdělte mu však také to, že ne vždy jdou věci snadno a možná se zmiňte také o tom, že když jde vše jako po másle, může to být vlastně nuda.

Píšete o tom, že byl váš syn vždycky chválen. Někdy se nicméně může stát, že dítě dostane strach, že jednou chváleno už nebude. Je možné, že právě to by mohlo být příčinou jeho a tedy i vašeho trápení: chvála může na dítě vyvíjet tlak. Dítě může mít pocit, že pokud se mu někdy něco nepovede, přijde o svou výjimečnost. Představa možného selhání či nedostatečného výkonu tak pro něj může být bolestná právě ze strachu, že by přišel o pochvalu a tedy o pocit vlastní jedinečnosti a hodnoty.

Doporučila bych vám, abyste mu vysvětlili, že chyba či to, že se něco nepovede, neznamená jeho selhání či nedostatečné úsilí. Může pomoci také to, že se ho nebudete ptát na to, co se mu ve škole povedlo, ale jen na to, co se naučil. Oceňte ho i v případě, kdy se mu podle jeho názoru třeba něco nepovede. Řekněte mu, že ho máte a budete mít rádi, i když se něco nezadaří. Může ho to povzbudit a zbavit pocitu, že musí být za každou cenu úspěšný, jinak by už nikdy nebyl pochválen.

Věřím, že správným přístupem se vaše potíže vyřeší a váš syn se zbaví čehokoli, co ho vede k tomu, aby o sobě v situaci, kdy se mu něco nepovede podle jeho přestav, nepochyboval.

Přeji vám hodně štěstí.

Lucie

Poradna Therapia

Jak to zvládnout, když jsem ve stresu?

Dotaz:

Dobrý den, prosím vás o radu, jak si poradit s následujícím problémem. Když se dostanu pod tlak, strašně znervózním, začnu být nepříjemná až zlá a to i někdy i v úplných hloupostech. Například… vím, že mám někde být na danou hodinu. Doma se s dětmi připravujeme a já když to nejde dle mých představ, tak začnu hrozně znervózňovat a být zlá. Zpětně si uvědomím, že nebýt tlaku času, řešila bych vše úplně jinak. Přitom vím, že třeba 5 min zpoždění nebo i víc by čekající pochopil, ale stejně si nemohu pomoct. Bojuju s tím celý život, že když se dostanu pod tlak, jsem nepříjemná. Stejný tlak cítím i v práci. Najednou řeším hodně požadavků a už nervózním a paralyzuje mě to. Nejsem schopná pracovat kvalitně nebo tak, jak by to bylo, kdybych měla méně úkolů v daný okamžik. Mám to už od dětství. I ve škole, když jsem byla pod tlakem, nešlo se mi ani učit. Zkrátka mě to paralyzuje a ochromí. Nejvíc mě pak ale mrzí, když jsem v té situaci zlá. Jak prosím pracovat s těmito stavy? Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den, děkuji vám za důvěru, se kterou jste na naši poradnu obrátila. Vašim potížím rozumím tak, že v situacích, které jsou pro vás stresovými, máte problém ovládnout své chování. Chápu, že vědomí toho, že nedokážete ovládnout svůj stres, pro vás může být oslabující. Bohužel současná doba na nás klade řadu nároků a občasným stresovým situacím se tak nelze vyhnout. Ale nebojte, stres je možné mít kontrolou a lze se tomu naučit.

Stres je něco, co je součástí naší lidskosti, nelze se ho plně zbavit, můžete s ním však pracovat. Vás organismus vyhodnotí některé situace jako ohrožující  a přejde na “nouzový režim”, kterým vás chce před nebezpečím ochránit (může se jednat o i situace psychicky náročné, včetně práce či dětí). Následuje stresová reakce, která může mít různé podoby: může se objevit nervozita, nepříjemné projevy vůči okolí, zamrznutí či paralýza a pocit, že nejste schopna adekvátně reagovat. Taková stresová reakce se může dostavit nezávisle na tom, jak dobře jste na danou situaci připravena, nebo i když víte, že přijít o pár minut později není žádná tragédie.

Měla bych pro vás několik tipů na “první pomoc při zvládání stresu”. V okamžiku, kdy si uvědomíte, že jste se ocitla pod tlakem, cítíte se paralyzovaná či nervózní, pokuste se zaměřit na svůj dech: několikrát se záměrně zpomaleně nadechněte a vydechněte. Dáte tím vašemu organismu signál, že nejste v žádné nebezpečné situaci. Postupně si pak můžete všimnout, že se vaše srdeční frekvence zpomalila a vaše tělo se začíná uklidňovat. Tím dostanete pod kontrolu fyziologickou stránku stresu. Můžete se také zaměřit na držení těla: pokuste se nezatínat svaly a držet tělo vzpřímené. Dále je třeba ovládnout mysl: snažte se vyvarovat negativních scénářů. Např. pokud víte, že se o pár minut opozdíte, nemyslete na zpoždění jako takové, ale na úspěšné přesunutí se na místo. To, že se vám nakonec podaří situaci zvládnout, berte jako fakt.

Uvědomuji si, že když se pak ocitnete pod tlakem, může být těžké okamžitě se snažit získat nad vlastním stresem kontrolu. Taky je možné, že vám chvíli potrvá, než se to naučíte. Můžete však průběžně trénovat: čas od času můžete samu sebe vědomě uvést do situace, která vám bude nepříjemná. Nezapomínejte, že jde pouze o trénink. V takové situaci se pak snažte zaměřit na své tělo, na jeho reakce i na svou mysl. Jakmile se naučíte své reakce rozpoznávat, snáze je pak budete schopná ovládnout i v situaci, která nebude tréninková a kdy se opravdu budete cítit pod tlakem.

I přes to, že se vám někdy může zdát, že momentální situace má nad vámi navrch, není to tak. Se soustředěním i praxí můžete získat kontrolu nad stresem i svými reakcemi. Máte odhodlání se tomu postavit a to je prvním krokem, jak to dokázat.

Držím vám palce,

Lucie

Poradna Therapia

Nové hnízdo pro děti

Dotaz:

Dobrý den, mám rok nového přítele a 2 roky jsem rozvedená. Nový přítel by chtěl, abych s ním začala bydlet. Mám ale 2 starší děti, 16 a 19leté dcerky a synka 4letého. Syn půjde se mnou, doufám kamkoliv, ale dcery mi sdělily, že ne. Že se radši přestěhují k tátovi, kterého původně odsoudily, když jsme se rozváděli kvůli jeho nové lásce, o 20 let mladší přítelkyni. Neumím se rozhodnout, jestli se mám přestěhovat za novým přítelem a tím pádem prodat dům, který jsme si s exmanželem pořídili rok před rozvodem, nebo dělám velkou chybu ohledně jistoty svých dcer. Moc se trápím, řešení není snadné. Zakoupila jsem pro starší dceru malý byt ve městě, kde studuje. Řeším otázku rozpadu hnízda pro děti, jejich jistoty, i když u tak velkých dětí ani nevím, jestli o to stojí. Mám se dále obětovat? Děkuji za jakoukoliv zpětnou vazbu. Hezké dny přeji.

Odpověď:

Dobrý den,

leží před vámi velmi obtížné rozhodnutí. Pokud správně rozumím, vaše obavy jsou hlavně okolo vašich dcer. Pro vaše děti i pro vašeho nejmladšího syna je situace velmi komplikovaná a je pravděpodobné, že se v ní špatně orientují. Jelikož již jednou prožili rozpad rodiny, mohou vaše přestěhování k partnerovi vnímat jako podobnou situaci, ve které přicházejí o svého rodiče, a tudíž jako velmi ohrožující. V této situaci jsou prakticky bezmocné a je přirozené, že tedy reagují vztekem. Pro děti je ztráta domova velmi bolestivou zkušeností, jelikož se nacházejí ve věku, kde stále hledají sebe sama a jejich život je již takto špatně srozumitelný a komplikovaný. Domov v takovém případě funguje jako takové záchytné místo, kam se mohou vždy bez obav vrátit. Je to důležitý psychologický aspekt, který jim dává ve zmateném světě jistotu. V tom to případě musíte pouze vy jako jejich máma zhodnotit, jestli jsou na to vaše děti dostatečně zralé, abyste jim tímto krokem neublížila. Základem vztahu je komunikace proto bych vám doporučil, abyste o tom s dětmi opakovaně mluvila. Ptala se na jejich obavy, přání, názory a dala jim najevo, že vám na jejich názoru záleží a budete o tom uvažovat. Mohli byste také zvážit, jestli by se nedalo postupovat nějak pomaleji, aby to nebyl pro rodinu takový šok a zároveň abyste se přiblížila k vašemu partnerovi. Možná by mohlo být pro vaše děti i přijatelnější, kdyby se váš partner nastěhoval k vám.

Jistě také máte právo na to, abyste byla šťastná a plnila si své sny. Pokusil bych se vám navrhnout změnu pohledu na obětování se, protože to, co děláte pro vaše děti, děláte, protože je máte ráda a podle toho také jednáte v jejich nejlepším zájmu. Pokud budete přemýšlet o situaci jako o formě obětování se, bude se vám v situaci hůře rozhodovat, protože se tímto způsobem dostáváte do konfliktu sama se sebou. Myslím si, že takové rozhodnutí se nedá udělat ze dne na den a vyžaduje více času pro dostatečné zorientování se v situaci. Z tohoto důvodu by vám mohlo být prospěšné si o tom promluvit i s odborníkem, který by vám mohl nabídnout jiný úhel pohledu než vaši blízcí a mohla byste v bezpečném prostředí otevřeně hovořit o vašich pocitech, které prožíváte. Například že už také chcete myslet ve svém životě jednou na sebe. Pokud jste z Prahy či okolí mohla byste zvážit někoho z našich terapeutů na stránkách www.koucink-psychoterapie.cz .

Přeji mnoho sil,

Patrik

 

Co opravdu potřebuje malé dítě, aby bylo v dospělosti šťastné v partnerském vztahu

Všichni jsme byli děti a všichni jsme měli nějaké rodiče, ať už jsme s nimi žili nebo ne. Děti vyrostou v dospělé a pak zestárnou. To je běžný koloběh života. Kvalita života se však u lidí liší a není to dáno osudem, ale naučenými negativními vzorci chování, které vedou k tomu, že nejsme v životě šťastni. Naučené vzorce chování neznamená jen to, že jsme to „okoukali“od svých rodičů, ale také to, jak nás naši rodiče naučili se chovat sami k sobě, tím jak se oni chovali k nám a také k sobě navzájem. Tyto vzorce se pak nejvíce projeví právě v dalším důležitém životním vztahu a tím je vztah partnerský a také náš rodičovský vztah k vlastním dětem.

Alarmujícím číslem je počet rozvodů s tím, že je potvrzeno a známo, že ne každý nefunkční partnerský vztah se rozvede, mnoho z nefunkčních párů spolu zůstává do konce jejich života. Společnost tedy vypadá na první pohled vztahově fungující, ale kolik párů je skutečně šťastných? Jelikož dostáváme největší emoční a vztahový základ od rodičů, pokládám si otázku, není něco v té výchově a péči od rodičů směrem k dětem špatně? A to i ve funkčních rodinách. I tam, kde si děti přáli, kde se o ně starají. Vzhledem k možnosti pracovat s dospělými klienty, kteří mnohdy vyrostli právě v těchto na první pohled zcela funkčních rodinách, ale nyní nejsou v životě šťastni, mi přišlo zajímavé zachytit zpětně, co se v péči o dítě běžně doporučuje nebo toleruje, ale ve skutečnosti mu to škodí a má to pro něj mnohdy důsledky na celý život, pokud s tím jako dospělý sám nepracuje.

Co je ve skutečnosti pro novorozené a nadále malé dítě od rodiče nejdůležitější? Pocit bezpečí, důvěra,přijetí. Právě tohle dělá základ pro jeho šťastný dospělý život. Aby byly tyto potřeby naplněny, musí rodiče dobře naslouchat potřebám dítěte a dobře zacházet s jeho emocemi. Příroda právě tohle zařídila skvěle, abychom k tomu měli příležitost. Dítě skoro do dvou let, někdy i déle nemluví. Novorozeně se vyjadřuje pouze emocemi a je zcela bezbranné. Máme tak šanci se na něj naladit a svým chováním mu dávat najevo – slyším tě, miluji tě, chci, aby ti bylo dobře, a tak vnímám, co nejlépe tvé potřeby a snažím se, co nejvíce to jde. Takto se pak dítě cítí milováno a v bezpečí a učí se mít důvěru ve své potřeby a ve svého rodiče (později je z toho základ pro důvěru k ostatním lidem, a hlavně k partnerovi). Pokud, je však takové chování od rodiče neprojeví, vytváří se pomalu, ale jistě narušený vzorec vnímání sebe sama a svých potřeb do dospělosti. Dítě si pak jako dospělý vybírá nevhodné partnery a sám trpí nízkým sebevědomím. Zamyslete se sami, jak obrovské množství lidí trpí ve skutečnosti nízkým sebevědomím, aniž by to sami ihned přiznali. Je to ale vidět na jejich životě. Lidé běžně nedokáží být samy nebo dělají práci, která je nebaví, nedokáží mít více peněz, žijí s partnerem, kterého nemilují a další. Tohle patří k problémům běžné populace, tedy lidí, kteří nevzešli jen z nefunkčních rodin, ale z rodin, kde se o ně pečovalo.

 

Jak se tedy pečuje v Čechách o dítě? Jak se plní od mala u dítěte pocity bezpečí, přijetí a důvěry? Jaký zájem rodiče dětem ve skutečnosti projevují?

 

 

Velkým nešvarem je ve výchově strach z rozmazlení dítěte. Tento strach je mnohdy přítomen již na počátku, kdy dítě po narození potřebuje vlastně jen kontakt s matkou a nakojit. Co se mu ale dostane navíc v rámci lásky od rodiče? Navíc dostane vlastní pokoj a vlastní postýlku a také kočárek. Nic proti tomu, všechno z toho má svou funkci, ale je potřeba dát dítěti čas, který hodně rodičů nedává. Dítě potřebuje čas si k věcem dospět a z toho pak vzniká další „nešvar“ –už by mělo umět…ale o to až později.

 

Dítě po narození tedy potřebuje hlavně pocit BEZPEČÍ a DUVĚRY ve svou matku. A to získá právě co největším kontaktem. Kolik rodičů se ale umí skutečně mazlit se svým dítětem? Kolik maminek stojí zoufale u kočárku, když děťátko pláče a místo toho, aby ho vzaly do ruky a utišily, kývají zoufale kočárkem, aby dítě uspaly.

Mezi běžné praktiky také patří dát již od dvou měsíců dítě samotné do postýlky do svého pokoje. Ano existují chůvičky a máma se potřebuje vyspat. Ale, co potřebuje dítě samotné? Není to právě bezpečná přítomnost rodiče? Děti si na to špatně přivykají a někteří rodiče volí metodu, „nechám vybrečet, aby si nezvykl, že tu budu za ním pořád lítat…“. Silným argumentem v této metodě je, že dítě později spí celou noc, takže to vlastně funguje…nefunguje, nespí, protože si jen neřekne…dostalo se mu informace, že jediný prostředek, který má, tedy pláč, mu nepomůže a také informace, potřeby mého rodiče jsou důležitější než mé. Potřeby rodiče jsou také důležité, ale je nutné je citlivě ladit právě s potřebami dítěte.

Někteří rodiče také fixují své dítě místo na sebe, na hračku. Stačí plyšová věc v postýlce k pocitu bezpečí?

Každá z milujících matek chce ze svého dítěte vychovat sebevědomého a zdravého člověka. Co to vlastně znamená? Zdravě sebevědomý člověk se dokáže zdravě prosadit, má své názory, ale zná hranice k sobě i k okolí, má k sobě kladný vztah, dokáže vytvářet hluboké a uspokojivé přátelské i partnerské vztahy. Má vnitřní propojení sám se sebou, dokáže tedy v životě určit, co by ho bavilo, vybere si práci, která ho naplňuje a umí si zároveň život užít a dostatečně odpočívat. Celkově cítí v životě smysl.

 

Upřímně, kdo z nás ale takový obrázek splňuje? A čím to, je, když se většina rodičů považuje za milující a pečující?

 

Už by mělo umět…mnoho matek nevědomě tlačí na sví děti a srovnává je s okolím. Mnohdy to dělají vlastně z lásky k nim. Obávají se, aby „nebyly jejich děti pozadu, aby se jim druzí nesmály a aby byly zdravé. U všech dětských lékařů číhají na matky tabulky a měření, to začínalo vlastně již v těhotenství a u porodu, jaké a má a nemá co být a matky začnou často podléhat strachu, aby jejich dítě bylo v pořádku a zdravé. Následkem toho však ztrácení kontakt právě s jejich dítětem, které má často prostě vlastní tempo. Vytváří to však jen zbytečný stres mezi matkou a dítětem a dítě opět necítí to podstatné, tedy to, že je přijímané a pouze milované. Namísto toho začíná přicházet první hodnocení – „vždyť už si to uměl, co zas děláš?“, „Zuzanka už chodí dávno na nočník a ty pořád nic“ apod.Dítě potřebuje různě dlouhou dobu na to, aby se naladilo na svou maminku a na své rodiče. Máma nemusí nic moc učit, ani peskovat na základě svého strachu. Má být jen pozorovatel a obdivovatel svého dítěte, jak je skvělé. Ve věku cca dvou let se dítě učí přirozeně vše samo a svým vlastním tempem. Místo toho ale někdy maminky, aniž by to tušily, dávají první základy pocitu, nejsi dost dobré.

 

Základem je tedy dávat dítěti pocit bezpečí, respektovat ho, přijímat ho, milovat ho a umět s ním mít fyzický kontakt. Právě to, je ale pro většinu rodičů těžké nebo alespoň část toho, protože je to doma nikdo nenaučil.

Co vlastně znamená v Čechách pečující matka. Téměř vždy máma, která dělá svačiny, uvaří, napeče, dobře oblékne, zaplatí, vybere „koníčky“, kam dítě poctivě vodí, ve starším věku poskytne peníze i ubytování, aby dítě vystudovalo, často vybere za dítě vhodné studium, aby se mu „dobře žilo“ a další. Méně často už ale dítěti otevřeně maminka projevuje blízkost, pohladí, pomazlí, řekne, že ho má rádo.

 

V dalším článku se zaměřím právě na to, jak mohou rodiče nezdravě ovlivnit život dítěte tím, že nerespektují jeho potřeby a myšlení. Vybírají za něj školu a zájmy, aniž by vnímali, co dítě opravdu chce a co si přeje a co ho baví. I to je často považováno za projev lásky a zájmu. Takový rodič se snaží vybrat dítěti takovou školu a zájmy, aby se „měl v životě dobře“, aby měl peníze, vždy se uplatnil apod. Dítě se ale tímto způsobem často mine se svými skutečnými schopnostmi a zájmy a není pak v práci a ve škole spokojené.

 

Tereza Zahrádková

 

 

Syn má agresivní stavy

Dotaz:

Dobrý den, syn (7 let) půjde v září do školy. Je hodně hravý a ještě takový ,,hloupoučký”, co se týče komunikace mezi vrstevníky. Rád tvoří, staví a vyrábí. Dá se říct, že je klidný, ale s vrstevníky je divoký a hlasitý při komunikaci. A co se nám stupňuje, je vztek, který chytne, když mu něco zakážeme či nedovolíme nebo když chci, aby se učil logopedii, která mu teď moc nejde. Chytne psycho-hysterický záchvat, který se nijak nedá zastavit. Má chuť něco rozbít. Povídá „Já chci jinou rodinu. Rozbiju telefon televizi. Budu se bouchat, dokud mi to nedovolíš.“

Chvíli se držím a pak na sebe křičíme oba. Vždy si říkám, jak to zvládnu, ale pokaždé vyhořím a začnu mu říkat, že se chová jako blázen. Uletí i neslušná slova z mé strany, nezvládám to.

Bojím se, co z něj vyroste. Jinak je hodný, když je v klidu, ale občas je to opravdu peklo. Už nevím, jak dál. Má sestru, která to vše sleduje a bojím se, že bude stejná. Nejvíc mě štve, když řeknu, že dnes nepůjde ven, protože hodně zlobí a on hned všechno zveličuje. Že už nikdy nepůjde ven…a dokáže to opakovat ty slova i několikrát za sebou jako mlýnek. Přemýšlím a chci to změnit, aby to bylo dobré pro nás oba. Dnes mě jeho záchvat vyloženě rozbrečel. Když mě naštve, jsem na něj opravdu zlá a pak mě to mrzí.

 

Odpověď:

Dobrý den,

nejdříve bych Vám chtěla poděkovat za projevenou důvěru. Chápu, že to pro Vás musí být velmi náročné a těžké. Vztek a hněv patří s radostí, překvapením, strachem a smutkem mezi základní přirozené emoce, které k běžnému životu patří. Zásadní je u nich míra a četnost výskytu. Vztek sám o sobě je odpověď na nějakou frustraci, stres, úzkost, překážku, která mu brání v naplnění cíle. U dětí to pak může být i touha po pozornosti, testování hranic rodičů/autorit, vymezování si svých hranic a projev únavy/přetížení. Určité období vzdoru je normální, i když u každého dítěte může trvat různě dlouho a nabývat různých intenzit.

Důležité u vzteku je rozlišit, kdy se opravdu jedná o záchvat hněvu, který dítě nemůže kontrolovat a je tím pohlceno (může po něm přicházet i velká lítost) a kdy se jedná o manipulaci, kterou si na sebe dítě poutá pozornost. Reakce na hněv dětí jsou různé a měly by se odvíjet od situace a naladění dítěte i Vašeho.

Někdy je dobré nechat dítě vyvztekat, ignorovat záchvat a zasáhnout v případě, že začne projevovat agresi. To se doporučuje rodičům, kterým hrozí, že se vztekem dítěte nechají strhnout. Důležité je dítě po samotném záchvatu utišit, aby vědělo, že i přes takový projev negativní emoce je stále přijímáno a milováno. Zároveň je to prostor, kdy se může s dítětem probrat jeho chování, co se nám na něm nelíbilo a případně potvrdit, že stále trváte na svém. Někdy se může spíše osvědčit chápavý přístup, kdy se snažíte pojmenovat emoci, která se v dítěti odehrává. „Chápu, že jsi naštvaný, protože…“. V tomto případě je důležité pojmenovat, ale nehodnotit. Snažit se přijít na příčinu vzteku a tu po samotném záchvatu zkusit probrat. Vžít se do pocitů dítěte. K předcházení vzteku se dá použít například metoda pozitivního posílení, kdy více věnujete pozornost kladnému chování a to oceňujete, čímž se občas dá takovému hněvu předejít.

Někdy se stává, že rodiče aplikují na dítě více technik během jednoho vzteklého záchvatu, to však může u dítěte vyvolat ještě větší zmatení a nepochopení situace. To se právě často děje v případě, že si rodič dá za cíl dítě uklidnit a pak cítí, že selhává, takže změní strategii. Je dobré si neklást cíl „uklidnit dítě“, ale spíše „společně to zvládnout“. Snížit nárok i na sebe.

Přemýšlím ještě nad Vašimi pocity, které ve Vás synovo chování vyvolává. Často se všude zabývají tím, jak pomoci dítěti vyrovnat se s jeho negativními pocity. Přes to se pak nedostává příliš pozornosti rodičům, kteří se musí zorientovat v pocitech dětí, a ještě ustát ty své. Rodiče pak mohou pociťovat, až pocity selhání nebo jak zmiňujete vyhoření, že situaci neustáli lépe. Mohou se obviňovat za svoje reakce při vypjaté situaci. Zkuste si nevyčítat, když Vám občas ujedou nervy. Někdy se stane, že jsme sami unavení a ve stresu, takže se nám s tou situací hůře vyrovnává. Zkuste věnovat pozornost i svým potřebám a pocitům. Buďte trpělivá k dětem, ale i k sobě, protože děti se učí reagovat skrze nás. Myslete na to, že vztek není projevem nevychovaného dítěte, je to prostě vývojové stádium, které musíte společně zvládnout.

Bohužel, Vám takhle přes e-mail nejsem schopna více pomoci. V případě, že byste vnímala, že se situace nelepší ani po nástupu do školy, tak by bylo dobré vyhledat odborníka ke konzultaci. Kdybyste Vy pociťovala, že toho je na Vás moc, tak se také neváhejte obrátit na odborníka nebo případně na rodičovskou podpůrnou skupinu, kde byste i vy získala prostor k hlubšímu sdílení a pochopení.

Závěrem bych Vám chtěla popřát hodně sil a trpělivost,

Bára