Příspěvky

Moje matka je psychopat – 2.díl seriálu Psychopat v rodině

Tímto článkem volně navazuji na předchozí článek Můj rodič psychopat: https://koucink-psychoterapie.cz/muj-rodic-psychopat-aneb-nasledky-vychovy-psychopatem-v-dospelosti/, kde jsem se věnovala důsledkům výchovy rodičem s diagnózou porucha osobnosti. Zaměřovala jsem se na důsledky takové výchovy v dospělosti, s čím se dospělý potýká.

Nyní bych se ráda věnovala tomu, jak matka s takovou diagnózou působí od narození na své dítě a v jeho raném věku. Věnuji se zde dětem,  které se narodí zcela zdravé, ale od počátku svého bytí se potýkají s tvrdou, nezdravou a devastující výchovou a nevztahovostí od své matky.

 

Dítě se rodí s přirozeným vztahem, ke své matce. Od počátku v ní hledá bezpečí a cítí k ní bezmeznou lásku. Matka znamená pro dítě celý svět a teprve postupně si hledá vztah i k dalším blízkým osobám. Dítě se rodí zcela bezmocné a jediným nástrojem, jak se o sebe postarat jsou jeho projevy emocí – libost či nelibost a projevy fyzických potřeb. Nemá tedy žádnou moc nad svým životem a je proto důležité narodí-li se matce, která se přirozeně ladí na jeho potřeby, poslouchá je, vztahuje se k němu s láskou a pečuje o dítě tak, aby se cítilo v bezpečí. Bezpečí je základní věc, kterou je potřeba dítěti v tomto věku zajistit. Jak ale vypadá vztah matky k dítěti, která dítěti nejen bezpečí tvořit neumí, ale ani nechce a každý její krok je pro dítě devastující?

 

Necitlivost a minimální péče matky s poruchou osobnosti k dítěti od narození a v raném věku

 

Matka psychopat (s poruchou osobnosti) považuje dítě již od narození za zbytečnou zátěž. Není nezajímavé, že takto narušené matky často mívají dětí více, a naopak matky zodpovědné a zdravé často zůstanou u jednoho. Narušená matka má děti buď z nezodpovědného chování nebo proto, aby nevypadala „divně“ ve společnosti či z jiných nepravých důvodů. Děti jí ale nezajímají a otravují.

Čerstvě narozené dítě této matky již od počátku hodně strádá. Jak v péči, tak ve vztahu s matkou. Matka k dítěti vysílá pocity, že na obtíž, přebytečné, k ničemu, otravné a neužitečné. Dítě tedy nejenže nedostane nazpět pocit lásky, ale naopak pocit, že by zde nemělo ani být. Takový pocit si dítě nese často celým životem, pokud se nerozhodne docházet na terapii nebo řešit své potíže jinak.

 

Matka o své dítě pečuje jen tak, aby přežilo. Cokoli navíc považuje za zbytečný nadstandart, který by jí zbytečně ubral energii. Tento vzorec si dítě přetáhne do dospělosti, a to má za následek, že nezná zdravé hranice svých potřeb. V dospělosti se pak zanedbává či nevědomě vytváří situace, které ho ohrožují na životě – alkohol, drogy, extrémní sporty apod. Matka není ke svému dítěti nijak empatická ani citlivá, přestože může dobře chápat, co její dítě potřebuje. Může mít pocit, že dítě ani nic necítí, protože tomu ještě racionálně nerozumí. Dítě tak vystavuje opakovaně silně nekomfortním situacím – nechává ho v zimě, nedostatečně přebalené, najedené pouze nevhodnými potravinami(rohlíky, křupky apod.-nic co by ji zabralo čas a co by ji obtěžovalo),v horku či ho krmí necitlivým a hrubým způsobem. Nic však nedělá tak zřejmým způsobem, aby to ihned zaujalo okolí dítěte.

Veškerá péče o dítě ji obtěžuje a má pocit, že přichází o svou vlastní svobodu a podle toho se k dítěti vztahuje. Nechává ho samotné, nedbá na jeho strachy a veškerou péči nad limit přežití považuje za rozmazlování, razí heslo – je ti to nepříjemné, tak dostaneš ještě navíc, aby sis zvyklo, jaký je život. Dítě si do života odnáší pocit, že není na světě žádné bezpečí a jako dospělý se buď nechrání vůbec nebo naopak přespříliš úzkostně. Dítě matka vychovává způsobem, že to přeci musí vydržet a nereaguje na jeho potřeby a projevy lítosti. Tyto přirozené projevy dítěte považuje za zbytečné kňourání a projevy rozmazlenosti.

Dítě pro matku získává minimální hodnotu až tím, kdy může být užitečné. Dítěti se v dospělosti může zapsat vzorec chování, musím být užitečný či nápomocný, abych měl hodnotu. Jelikož je matka silně sobecká a zaměřuje se na své potřeby, využívá dítě zcela ke svému užitku. Dítě extrémně brzy osamostatňuje nebo odkládá jiným lidem do péče (staršímu dítěti, babičce apod.). Je tedy celkem pravidlo, že se starší sourozenec takové matky stará o její mladší dítě a obstarává všechno ohledně domácnosti i dítěte. Dítě matky s poruchou osobnosti tedy téměř nezažije dětství a je rovnou vhozeno do role dospělého, to může mít za následek, že se bude v dospělosti cítit být vnitřně dítětem a nebude se umět dospěle vyrovnávat se svým životem.

 

Dítě časem vycítí, že není bezpečné projevovat své potřeby, přání či emoce a stahuje se. Snaží se být neviditelné a později i užitečné. Snaží se nepřekážet a přestává se zcela ladit na své potřeby a ladí se na nálady své matky, aby vycítilo, kdy má alespoň malou šanci něco získat. Nálady matky jsou však nestabilní, a proto často cítí dítě frustraci, protože málokdy dosáhne svých přání. Matka s poruchou osobnosti někdy dítěti něco slíbí, ale téměř nikdy to nesplní a splní-li to, dítěti to zpětně vyčítá nebo za to očekává „revange“. Často se také stane, že vyplní dítěti přání přesně opačně, než-li si přálo, jde tedy vyloženě proti jeho potřebám. Dítě se pak následkem toho naučí raději zcela vzdát svých potřeb.

 

Samozřejmostí života s matkou s poruchou osobnosti je asociální život. Matka doma nechce žádné návštěvy dítěte nebo je jiným způsobem nepodporuje. Nedoprovází své dítě na žádné kroužky, často je ani nedovolí nebo jinak zhatí. Nechce do toho vkládat svou energii a považuje to za přebytečné, protože jí potřeby jejího dítěte nezají. O dítě se nezajímá a nepomáhá mu tak tvořit žádný sociální život ani náplň v životě. Stejně tak se školou dítěti nepomáhá a dítě má štěstí, pokud je natolik inteligentní, že pomoc nepotřebuje. Už to, že dítě porodila považuje za dost na to, aby ji dítě bylo celý život vděčné. To pak v dospělém životě opakovaně selhává a připadá si k ničemu. Své neúspěchy si však nespojuje se svou matkou, protože ta celý život zdůrazňuje, jak se dobře stará a dítě je natolik k ničemu, že všechno zkazí.

 

Mezi další rysy matky s poruchou osobnosti patří zejména manipulace, ponižování, kritika, lhaní, vyčítání, asociální chování a další, které se směrem k dítěti projevuje zejména v pozdějším věku. Matka s takovým chováním může a nemusí mít poruchu osobnosti. V každém případě i kdyby nesplňovala ostatní rysy této diagnózy, jedná se o matku vysoce necitlivou, která zanedbává či týrá své dítě. I takový případ je tedy závažný pro vývoj dítěte v dospělosti,

 

Důležitým faktem je to, že chování matky s poruchou osobnosti je nezměnitelné nebo jen minimálně změnitelné, jelikož je zasažena poruchou celá její osobnost a ona sama se tak vidí v pořádku. Dítěti tedy nepomůže, když by se pokusilo své matce vysvětlit své pocity, ba naopak si tím uškodí, protože tato matka bere vše jako útok na sebe a slabosti a odhalení dítěte spíše využije ke svému prospěchu. Matka se vždy uvidí jako oběť a dítě se vždy cítí jako viník a podle toho se k matce i k sobě také chová. Dítě není schopné dlouho nahlédnout, že prostředí v rodině není zdravé. Navíc matka se dítě snaží dlouhodobě vytrhávat ze zdravých vztahů (přátelských či rodinných), aby bylo izolováno. Paradoxem je, že právě nefunkční rodiny často zdůrazňují důležitost rodiny. Pokud dítě třeba navštěvuje skrze kamaráda jinou rodinu, tato se ohání, že jí berou dítě.

Dítě s matkou s poruchou osobnosti nejčastěji žije buď v rodině bez otce, s otcem submisivním, se stejně narušeným otcem či jinak nefunkčním otcem (alkoholik, narkoman apod.).

 

Pokud se dospělému, který byl vychováván takovými rodiči nedostane pomoc, žije celý život s vnitřním pocitem nehodnoty – jsem bezcenný – a to má vliv na celý jeho život.

 

Na starší věk dítěte a životem s matkou s poruchou osobnosti se zaměřím v dalším článku.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

Psychopat v rodině aneb následky výchovy rodiče s poruchou osobnosti v dospělosti

1.díl seriálu: Psychopat v rodině(2.díl Když je moje matka psychopat najdete zde:https://koucink-psychoterapie.cz/kdyz-je-moje-matka-psychopat-2-dil-serialu-muj-rodic-psychopat/)

Jedním z typů klientů, kteří navštěvují naší poradnu jsou dospělí lidé, kteří vyrůstali v dětství s rodičem s poruchou osobnosti. Nemluvím teď o klientech, kteří následkem toho trpí poruchu osobnosti také. Mluvím o relativně zdravých lidech, kteří si ale odnesli pocit hluboké nehodnoty, která je mnohdy trápí celý život, pokud s tím nepracují.
Děti, kteří vyrůstaly s takovým rodičem trpí v dospělosti nejen nízkým sebevědomím, ale nacházejí se po většinu svého života v pocitu bezmoci, stagnují, podléhají manipulacím či sami manipulují. Očekávají od lidí spíše zákeřnost, málo nebo vůbec svému okolí nedůvěřují. Bojí se udělat chybu, aby nebyli potrestání křikem, ponížením nebo i násilím. Následkem toho všeho trpí pocitem vnitřní nesvobody a cítí se svázaní a napospas osudu či dokonce podléhají úzkostem a depresi.


V dětství takové děti zažívají často pocity ponížení a jsou manipulováni, což nemusí vůbec rozpoznat. Pochopí to mnohdy až na sezení v poradně, kde si uvědomí, že se v životě neustále bojí, že je bude někdo ovládat a také se skutečně chovají nevědomě jako oběti a ovládat se nechají. Jako děti neměli od takového rodiče jasné pokyny, co je dobře a co špatně. Jednou mohl rodič dítě až narcistně vyzdvihovat a podruhé ponížit a vnuknout mu pocit neschopnosti. Lidé s poruchou osobnosti v podstatě pouze manipulují, takže se jejich děti nenaučí komunikovat v důvěře a otevřeně. Neustále musí být v napětí a vypěstovat si „signálky“, aby vycítili, jakou náladu má zrovna rodič. Doma tedy nevznikají pevná a jasná pravidla chování, kdy dítě jasně víc, co se rodiči líbí a co ne, ale dítě se naučí řídit náladou rodič, která je ale proměnlivá a nestálá. Tento návyk zůstává dítěti až do dospělosti. V dospělosti tak nevyjadřuje jasně svá přání a potřeby, ale řídí se podle potřeb a přání druhých, protože si myslí, že je to od nich očekáváno. Navíc ani nemají pocit takové zdravé hodnoty, že mají na své potřeby nárok-doma na ně nárok jako děti nikdy neměly. Jako dospělí nevyjadřují také své hodnoty z toho důvodu, že si v dětství nevypěstují vnitřní kompas svých vlastních pocitů a intuice. Na jejich vlastní pocity není ve takovém vztahu čas, protože se stále musejí starat o to, jak se vyhnout „trestu“ a tedy špatné náladě rodiče.


Tento rodič zároveň s manipulacemi vyvolává v dítěti pocity závislosti – „ty beze mě nepřežiješ, jsi absolutně k ničemu a nikdo se o tebe nepostará, můžeš být rád, že mě máš“. Nic takového nemusí vyslovit nahlas, dokonce i když ses ním dítě cítí velmi nedobře a těší se na svobodu, buduje se v něm pocit, že bez svého rodiče je k ničemu. Vybuduje si tak závislostí vztah, který pak aplikuje na své přátelské a partnerské vztahy. Může mít ale také opačný projev a to je izolace v životě, kdy se natolik bojí opuštění a natolik vnitřně věří, že je špatný (to co mu namluvil rodič),že ukončuje vztahy ještě dříve než začnou. Bojí se, že kdyby ho partner poznal „doopravdy“ a odhalil, „kdo skutečně je“, opustil by ho a to by bylo pro člověka trpícího silnou nehodnotou právě potvrzením této nehodnoty. Z takového ponížení má pak obrovský a mnohdy dlouho nepřekonatelný strach.
Důležitým znakem provázející děti-dospělé s rodičem s poruchou osobnosti jsou trýznivé a opakující se myšlenky nehodnoty, které jim rodič namluvil. Ač už s jejich rodičem nežijí, mají ho stále v hlavě. Je jim je stále věznitelem a tyranem zároveň. Kdykoli se chtějí uvolnit, osvobodit či splnit si své potřeby, zasáhne vnitřní rodič s ukazováčkem a přísným zákazem- Na to nemáš právo! Základní běžná lidská práva jsou totiž v takové domácnosti zakázány.

Co může pomoci?

Práce s klientem, který vyrůstal v prostředí plném překroucených a absurdních projevů rodiče je často zdlouhavá, protože vnitřní hodnota dospělého s takovými zkušenostmi je pochroumaná zcela od základů. Nejedná se jen o snížené sebevědomí, ale o pocit absolutní nehodnoty. Ve chvíli, kdy takový klient zažije dlouhodobý pocit důvěry ve svého terapeuta a možná první pocity důvěry vůbec, může začít ozdravný proces. Klient získává poprvé v životě podporu od druhého člověka, získává „povolení“ se uvolnit se, plnit si své potřeby. Terapeut ho doprovází v životě a pomáhá mu ujasňovat, co je nezdravý strach, který mu dobře neslouží a co jsou naopak pocity, které je dobré poslouchat. Dodává mu odvahu, věří mu, dělá parťáka a buduje tak pocit – zvládneme to spolu – který takový klient do té doby mnohdy nezažil. Terapeut se nenechá odehnat zejména na začátku procesu neustálým postojem oběti klienta a pocity bezmoci. Dává mu pocit, že ho neopustí, bude s ním do té doby než se klient sám bude cítit natolik silný, aby terapeutický vztah opustil. Tím, že si s terapeutem buduje zdravý vztah se mu pomalu daří získávat odvahu dělat to i v jiných vztazích. Terapeut dává takovému klientovi také zdravý náhled, jak svět skutečně funguje. Například, že lidé dělají chyby, nefungují vždy jen výkonně, jsou ochotni druhým i nezištně pomoci, nežijí jen hodnocením druhých a pokud ano, je to jejich problém a cílem není plnit druhým jen jejich očekávání.


Klient se postupně dostává z pocitů deprese a bezmoci, do pocitu nevelké spokojenosti, ale bez utrpení. Až po nějaké době se naučí plnit i svá přání a přestává trpět právě tím, že se zbavil pocitu, že svůj životě nemůže ovládat. Uvědomí si, že má své život ve své moci a může ho sám korigovat. Mnohdy mu tento nový pocit změní život od základů a míří zcela jiným směrem než původně, kdy se nechal jen unášet proudem, kdy hrál na druhé hry a nebyl sám sebou, aby stále plnil očekávání druhých. Jeho skutečné Já dostává konečně prostor, někdy poprvé v životě, někdy ho naposledy zažil v úplném dětství, kdy se ještě nestačil svého rodiče bát nebo kdy se jím ještě jeho rodič necítil být ohrožen.

Tereza Malimánková

 

V případě, že vás trápí podobné potíže (nebo i jiné) můžete se u nás objednat a poradit se:

https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/