Příspěvky

Bojím se partnera

/0 Komentáře/in /by

Dotaz:
Dobrý den,
potřebovala bych radu. Jsem s partnerem asi 2,5 roku. On je o 8 let mladší. Mám pocit, že už v našem vztahu nezvládnu dál fungovat. Nežijeme spolu, každý máme svůj byt, ale já jsem u něho takřka pořád. Když ale chci být doma se svým synem, nechápe to. Vyptává se, proč, že to není normální a že mám být s ním, že doma jsem u něho. Jenže…já se k němu stěhovat nechci, protože mě asi 5 krát vyhodil v jeho návalu vzteku v noci i v pyžamu na ulici. Naposledy to bylo před Vánoci. Surově po mně házel věci a do obličeje mi chrstl sklenici vody, pak mě vyhodil. Řekla jsem si, že už mu nedám šanci, že končím, ale opět přišly prosby, slzy a sliby.

V létě mě dokonce podvedl s naší kolegyní, takže si asi umíte představit, co denně v práci prožívám, protože všichni tři děláme ve stejné firmě. On mi slíbil, že už to neudělá a já přišla na to, že si s ní píše. Opět sliby a já uvěřila. Možná neuvěřila, ale spíš jsem chtěla klid. Pořád jen od něho slyším, že jsem jiná, nenormální, divná, že s ním nechci bydlet. On má totiž hypotéku a potřebuje, abych přispívala penězi, jenže to bych musela pustit svůj byt a pokud by mě vyhodil, co bych pak dělala? Nechápe to, a proto se neustále hádáme. Celá jeho rodina mě odsoudila. Když si chci jít sednout s kamarádkou nebo být s rodiči, jen poslouchám výčitky. Nesmím se v práci bavit s kolegou, dokonce mu i vyhrožoval, že jak toho nenechá, tak uvidí. Když jsem doma a nezvedám mu mobil, přijede i opilý a dělá mi scény. Jsem už z toho zoufalá, protože ať udělám, co udělám, stále to je špatně.

Neslyší na to, že já jsem k němu tolerantní, kdykoliv někam chtěl jít s kamarády nebo s rodinou, nikdy jsem slůvkem neprotestovala. Naopak, přála jsem mu, ať se hezky baví. Teď o víkendu mě nařkl, že si s někým píšu. Nebyla jsem schopná mu vysvětlit, že to není pravda. U něho doma, totiž nemůžu moc používat mobil, vadí mu to. Když mi volá kamarádka, tak je naštvaný. Je na mě sprostý, hrubý a několikrát jsem od něho měla modřiny, prý jsem si to zasloužila. Někdy mi je s ním fajn, jenže převažuje to, že se ho bojím a po té poslední scéně, se ho opravdu bojím. Chci to ukončit, ale nevím jak, když s ním denně musím být v práci v kontaktu.

Celý týden jsem se o něho starala, nebylo mu dobře, nosila nákupy, vařila mu teplé večeře a on mě trestal tím, že mě skoro ignoroval. Prý jiný nebude, dokud se k němu nenastěhuji. V normálním vztahu musí být tolerance a respekt a ne, abych se mu bála říct, že jedu babičce na narozeniny. Nebo když mu řeknu, jak mě stále trápí to, že mi byl nevěrný, zase jen vše otočí proti mně a opět jsem já ta špatná. Nepochopí, že tohle pro mě byla opravdu veliká rána a aby se mi zahojila, to potrvá věčnost. Předem děkuji.

Odpověď:
Dobrý den,
když čtu Váš dotaz a cítím veliký strach, bezmoc a také smutek. Jsem moc ráda, že píšete a oceňuji i to, jak detailně jste svůj dotaz napsala. Upřímně, jste ve velmi těžké situaci a věřím, že z toho vše, co se Vám děje se necítíte vůbec dobře. I přesto, že se jedná o složitou situaci tak nemějte strach, i taková situace má řešení!
Z toho, co mi popisujete se mi zdá, že Váš partner je manipulátor a to poměrně dobrý manipulátor!
Manipulátor je člověk, který vším co dělá, dokazuje jakou moc a sílu má. Ve vztahu k druhému je často dominantní, začíná druhého měnit k obrazu svému a to vše je schované buďto za výhrůžkami, či milými slůvky, slzami a výčitkami, že to přece dělá jen pro Vás. Manipulátor pomaličku útočí na sebevědomí svého partnera a vzbuzuje v něm pocity viny, nízkého sebevědomí, pocity méněcennosti. Vše co dělá, dělá jen pro svůj prospěch. Za své jednání se nestydí a svou chybu nepřizná. Je chladný k pocitům druhých, neomlouvá se. Nemá daleko využít fyzického násilí k tomu, aby dosáhl svého.

Z toho co mi popisujete, mám husí kůži. Popravdě já být na Vašem místě, tak bych ihned tento vztah ukončila. Rozumím tomu, že máte strach z toho, co se stane. Na druhou stranu pokud vydržíte a jeho pláč, sliby a podobně Vás opět nepřesvědčí se vrátit, věřte tomu, že ho to za čas přestane bavit. Jen musíte vydržet.
Zasloužíte si muže, který si Vás bude vážit, který Vás bude podporovat ve všem, tak jak vy podporujete tohoto muže. Zasloužíte si někoho, kdo k Vám bude laskavý, budete jej zajímat jako plnohodnotná žena, která má co nabídnout. Bude Vás doopravdy milovat a nebude ve Vás vzbuzovat strach. To, že Vás již fyzicky napadl je nepřípustné a tohle by si žádný muž k ženě neměl dovolit. Tohle Vám nesmí dělat. Píšete, že máte syna. Myslete i na něho! Tak, jak se chová k Vám, bude se chovat i k Vašemu synovi a to mi věřte, že to tak je! Váš syn potřebuje mít mužský vzor. Muže, který je ale dobrým vzorem! Myslete i na něho! 

Myslím, že je velmi dobře, že máte svoje bydlení. Dle mého názoru byste rozhodně byt neměla prodávat. Mějte místo, které je jen Vaše a ve kterém jste svým pánem.
Vzhledem k tomu, že z dotazu vnímám veliké obavy a také to, že pro Vás nebude jednoduché vše jen tak ukončit, doporučovala bych Vám využít služeb poradenského psychologa či terapeuta. Nabízíme i služby po skype, tudíž pokud jste z daleka, i tak můžete využít našich služeb. Terapie či konzultace s poradenským psychologem Vám poskytne prostor se na celou situaci podívat více do hloubky a navíc Vám poskytne podporu a oporu, kterou potřebujete.

Z toho, co v dotaze uvádíte, mi připadá, že jste velmi hodná, ochotná, tolerantní a starostlivá žena. A právě proto si zasloužíte to samé mít od své polovičky! Nepodceňujte tuto situaci a pusťte se do jejího řešení, dokud máte čas a prostor. Zasloužíte si vztah, kde budete svobodná!
Doufám, že má odpověď Vám alespoň trochu pomůže.

Držím Vám palce,
S pozdravem
Lucie

574

Moje matka je psychopat – 2.díl seriálu Psychopat v rodině

/0 Komentáře/in /by

Tímto článkem volně navazuji na předchozí článek Můj rodič psychopat: https://koucink-psychoterapie.cz/muj-rodic-psychopat-aneb-nasledky-vychovy-psychopatem-v-dospelosti/, kde jsem se věnovala důsledkům výchovy rodičem s diagnózou porucha osobnosti. Zaměřovala jsem se na důsledky takové výchovy v dospělosti, s čím se dospělý potýká.

Nyní bych se ráda věnovala tomu, jak matka s takovou diagnózou působí od narození na své dítě a v jeho raném věku. Věnuji se zde dětem,  které se narodí zcela zdravé, ale od počátku svého bytí se potýkají s tvrdou, nezdravou a devastující výchovou a nevztahovostí od své matky.

 

Dítě se rodí s přirozeným vztahem, ke své matce. Od počátku v ní hledá bezpečí a cítí k ní bezmeznou lásku. Matka znamená pro dítě celý svět a teprve postupně si hledá vztah i k dalším blízkým osobám. Dítě se rodí zcela bezmocné a jediným nástrojem, jak se o sebe postarat jsou jeho projevy emocí – libost či nelibost a projevy fyzických potřeb. Nemá tedy žádnou moc nad svým životem a je proto důležité narodí-li se matce, která se přirozeně ladí na jeho potřeby, poslouchá je, vztahuje se k němu s láskou a pečuje o dítě tak, aby se cítilo v bezpečí. Bezpečí je základní věc, kterou je potřeba dítěti v tomto věku zajistit. Jak ale vypadá vztah matky k dítěti, která dítěti nejen bezpečí tvořit neumí, ale ani nechce a každý její krok je pro dítě devastující?

 

Necitlivost a minimální péče matky s poruchou osobnosti k dítěti od narození a v raném věku

 

Matka psychopat (s poruchou osobnosti) považuje dítě již od narození za zbytečnou zátěž. Není nezajímavé, že takto narušené matky často mívají dětí více, a naopak matky zodpovědné a zdravé často zůstanou u jednoho. Narušená matka má děti buď z nezodpovědného chování nebo proto, aby nevypadala „divně“ ve společnosti či z jiných nepravých důvodů. Děti jí ale nezajímají a otravují.

Čerstvě narozené dítě této matky již od počátku hodně strádá. Jak v péči, tak ve vztahu s matkou. Matka k dítěti vysílá pocity, že na obtíž, přebytečné, k ničemu, otravné a neužitečné. Dítě tedy nejenže nedostane nazpět pocit lásky, ale naopak pocit, že by zde nemělo ani být. Takový pocit si dítě nese často celým životem, pokud se nerozhodne docházet na terapii nebo řešit své potíže jinak.

 

Matka o své dítě pečuje jen tak, aby přežilo. Cokoli navíc považuje za zbytečný nadstandart, který by jí zbytečně ubral energii. Tento vzorec si dítě přetáhne do dospělosti, a to má za následek, že nezná zdravé hranice svých potřeb. V dospělosti se pak zanedbává či nevědomě vytváří situace, které ho ohrožují na životě – alkohol, drogy, extrémní sporty apod. Matka není ke svému dítěti nijak empatická ani citlivá, přestože může dobře chápat, co její dítě potřebuje. Může mít pocit, že dítě ani nic necítí, protože tomu ještě racionálně nerozumí. Dítě tak vystavuje opakovaně silně nekomfortním situacím – nechává ho v zimě, nedostatečně přebalené, najedené pouze nevhodnými potravinami(rohlíky, křupky apod.-nic co by ji zabralo čas a co by ji obtěžovalo),v horku či ho krmí necitlivým a hrubým způsobem. Nic však nedělá tak zřejmým způsobem, aby to ihned zaujalo okolí dítěte.

Veškerá péče o dítě ji obtěžuje a má pocit, že přichází o svou vlastní svobodu a podle toho se k dítěti vztahuje. Nechává ho samotné, nedbá na jeho strachy a veškerou péči nad limit přežití považuje za rozmazlování, razí heslo – je ti to nepříjemné, tak dostaneš ještě navíc, aby sis zvyklo, jaký je život. Dítě si do života odnáší pocit, že není na světě žádné bezpečí a jako dospělý se buď nechrání vůbec nebo naopak přespříliš úzkostně. Dítě matka vychovává způsobem, že to přeci musí vydržet a nereaguje na jeho potřeby a projevy lítosti. Tyto přirozené projevy dítěte považuje za zbytečné kňourání a projevy rozmazlenosti.

Dítě pro matku získává minimální hodnotu až tím, kdy může být užitečné. Dítěti se v dospělosti může zapsat vzorec chování, musím být užitečný či nápomocný, abych měl hodnotu. Jelikož je matka silně sobecká a zaměřuje se na své potřeby, využívá dítě zcela ke svému užitku. Dítě extrémně brzy osamostatňuje nebo odkládá jiným lidem do péče (staršímu dítěti, babičce apod.). Je tedy celkem pravidlo, že se starší sourozenec takové matky stará o její mladší dítě a obstarává všechno ohledně domácnosti i dítěte. Dítě matky s poruchou osobnosti tedy téměř nezažije dětství a je rovnou vhozeno do role dospělého, to může mít za následek, že se bude v dospělosti cítit být vnitřně dítětem a nebude se umět dospěle vyrovnávat se svým životem.

 

Dítě časem vycítí, že není bezpečné projevovat své potřeby, přání či emoce a stahuje se. Snaží se být neviditelné a později i užitečné. Snaží se nepřekážet a přestává se zcela ladit na své potřeby a ladí se na nálady své matky, aby vycítilo, kdy má alespoň malou šanci něco získat. Nálady matky jsou však nestabilní, a proto často cítí dítě frustraci, protože málokdy dosáhne svých přání. Matka s poruchou osobnosti někdy dítěti něco slíbí, ale téměř nikdy to nesplní a splní-li to, dítěti to zpětně vyčítá nebo za to očekává „revange“. Často se také stane, že vyplní dítěti přání přesně opačně, než-li si přálo, jde tedy vyloženě proti jeho potřebám. Dítě se pak následkem toho naučí raději zcela vzdát svých potřeb.

 

Samozřejmostí života s matkou s poruchou osobnosti je asociální život. Matka doma nechce žádné návštěvy dítěte nebo je jiným způsobem nepodporuje. Nedoprovází své dítě na žádné kroužky, často je ani nedovolí nebo jinak zhatí. Nechce do toho vkládat svou energii a považuje to za přebytečné, protože jí potřeby jejího dítěte nezají. O dítě se nezajímá a nepomáhá mu tak tvořit žádný sociální život ani náplň v životě. Stejně tak se školou dítěti nepomáhá a dítě má štěstí, pokud je natolik inteligentní, že pomoc nepotřebuje. Už to, že dítě porodila považuje za dost na to, aby ji dítě bylo celý život vděčné. To pak v dospělém životě opakovaně selhává a připadá si k ničemu. Své neúspěchy si však nespojuje se svou matkou, protože ta celý život zdůrazňuje, jak se dobře stará a dítě je natolik k ničemu, že všechno zkazí.

 

Mezi další rysy matky s poruchou osobnosti patří zejména manipulace, ponižování, kritika, lhaní, vyčítání, asociální chování a další, které se směrem k dítěti projevuje zejména v pozdějším věku. Matka s takovým chováním může a nemusí mít poruchu osobnosti. V každém případě i kdyby nesplňovala ostatní rysy této diagnózy, jedná se o matku vysoce necitlivou, která zanedbává či týrá své dítě. I takový případ je tedy závažný pro vývoj dítěte v dospělosti,

 

Důležitým faktem je to, že chování matky s poruchou osobnosti je nezměnitelné nebo jen minimálně změnitelné, jelikož je zasažena poruchou celá její osobnost a ona sama se tak vidí v pořádku. Dítěti tedy nepomůže, když by se pokusilo své matce vysvětlit své pocity, ba naopak si tím uškodí, protože tato matka bere vše jako útok na sebe a slabosti a odhalení dítěte spíše využije ke svému prospěchu. Matka se vždy uvidí jako oběť a dítě se vždy cítí jako viník a podle toho se k matce i k sobě také chová. Dítě není schopné dlouho nahlédnout, že prostředí v rodině není zdravé. Navíc matka se dítě snaží dlouhodobě vytrhávat ze zdravých vztahů (přátelských či rodinných), aby bylo izolováno. Paradoxem je, že právě nefunkční rodiny často zdůrazňují důležitost rodiny. Pokud dítě třeba navštěvuje skrze kamaráda jinou rodinu, tato se ohání, že jí berou dítě.

Dítě s matkou s poruchou osobnosti nejčastěji žije buď v rodině bez otce, s otcem submisivním, se stejně narušeným otcem či jinak nefunkčním otcem (alkoholik, narkoman apod.).

 

Pokud se dospělému, který byl vychováván takovými rodiči nedostane pomoc, žije celý život s vnitřním pocitem nehodnoty – jsem bezcenný – a to má vliv na celý jeho život.

 

Na starší věk dítěte a životem s matkou s poruchou osobnosti se zaměřím v dalším článku.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

2 885

Rozvod nebo ztráta všeho, na čem mi v životě záleží?

/in /by

Dotaz:

Vážená poradno, prosím Vás o odbornou pomoc či názor. Sama nejsem schopna svou nynější situaci objektivně posoudit a správně ji vyřešit.
Jde o to, že manžel chce rozvod, teď začal ustupovat ze svého požadavku a sdělil mi, že pokud spolu budeme, ať počítám s tím, že přijdu o rodinu, některé kamarády, on změní práci a odstěhujeme se časem blíž k jeho rodičům na Moravu. Tato situace se neděje však poprvé.
Mě je 30 let (VŠ) a manželovi 36 let (SŠ). Jsme spolu 10 let z toho 5 let manželé. Zatím bez dětí. Máme hezký byt po rekonstrukci nezatížený hypotékou. Oba máme velmi dobře placenou a stabilní práci.

Pracujeme na miminku. Vše se zdálo být ideální, klidné. Jedna hádka kvůli malichernosti manžela ovšem tak rozproudila, že řekl stop, končíme. Rozvod. Pro mě to byl šok! Jak jsem již nastínila, není to poprvé. Krize se nám opakují se železnou pravidelností, co 2 roky na jaře. Nejdříve jsme bydleli společně s mými rodiči v jednom rodinném domě a nefungovala to. Manžel to tenkrát vyřešil tak, že se odstěhoval 2 krát a vždy se vrátil. Důvody rozvodu, které teď manžel uvádí, že se málo baví, málo jezdíme na výlety, málo chodí s chlapama na pivo. Moc se starám o svého invalidního otce, který žije sám (maminka mi umřela před 2 roky), moc truchlím po smrti maminky a hodně mě to ovlivňuje v mém životě a jsem prý psychicky rozložený člověk.
Rodina mého manžela nemá ráda, doteď ho však respektovala. Během manželství jsem přišla o své koníčky, některé přátelé a nedostudovala jsem VŠ. Rodina, přátelé, kolegové v práci mi říkají, ať se s ním rozvedu sama, že mě jen trápí a manipuluje mnou. Já doposud vše manželovi odpouštěla a dávala dokola šance. Manžel je velmi výbušný, impulsivní až agresivní, několikrát na mne vztáhl ruku se slovy, že jsem si to zasloužila, že jsem ho neměla provokovat.

Mění často zaměstnání (pokaždé bylo něco špatně, ne u něj, ale na lidech v práci), teď má již osmé, často jsme se spolu stěhovali, asi 5 krát. Je stále nervózní a přijde mi, že je neustále ve stresu, neumí se uvolnit. Někdy si připadám spíše jako jeho matka než rovnocenný partner. Jediná oblast, kde nám to výborně klape, je sex. Tady opravdu problém nemáme, stále to mezi námi jiskří, stále se přitahujeme. Já bych za něj i dýchala, ale připadá mi, že on mě spíš táhne ke dnu.

Na druhou stranu dokáže být milý, ochotný, hodný, vstřícný a je velmi pracovitý, nekouří, nepije, nefetuje, do hospody nechodí, je mi věrný. Stále mám svého manžela velmi ráda, i přesto všechno, co jsme spolu prožili.
Prosím o nestranný názor a radu. Jelikož v tom žiji, nejsem schopna to zevnitř rozkrýt. Co když mají všichni okolo pravdu? Jen já to nevidím. Ale já zatím nejsem o tom, že bych rozvod iniciovala já, pevně vnitřně přesvědčená a rozhodnutá. Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Z Vašeho emailu je cítit, že Vás vaše situace velmi trápí. Při čtení emailu mě napadlo, že problém má dvě roviny. První rovina je objektivní, tedy z pohledu toho, co se ve vašem vztahu doopravdy děje. Druhá rovina je, jak to celé prožíváte vy sama. K oběma rovinám se pokusím říci své myšlenky.

Když říkám objektivní rovina, mám tím na mysli to, jak popisujete Váš vztah s manželem. Bohužel se domnívám, že Vaše okolí má tak trochu pravdu. V první řadě si myslím, že muž by na svou ženu neměl vztáhnout ruku za žádných okolností a už vůbec by to neměl omlouvat se slovy, že jste si to zasloužila. Považuji za důležité toto zdůraznit.

Také jsou zvláštní vaše dočasné rozchody. Jako by jednání vašeho manžela bylo velmi impulzivní. Říkáte, že se musíte starat o tatínka a přišla jste o maminku, a to není zrovna jednoduchá situace. Proto si myslím, že by Vás měl manžel spíše podpořit než Vás za to shazovat.

Při čtení emailu jsem si také všiml jedné věci. Když jste manžela popisovala, převládaly spíše negativa. Nepořádnost, nesympatie v rodině, agresivita, impulzivita, střídání zaměstnání. To může o něčem vypovídat. Také mi přijde jako veliká škoda ztráta koníčků, kamarádů a nedostudovaná VŠ. Berte to jako reflexi, která Vám může pomoci si v hlavě lépe utřídit myšlenky.

A nyní k Vašemu prožívání. Umím si představit, že situace se může zdát hrozná. Manžela máte očividně ráda, ale sama jste mi vyjmenovala hned několik důvodů, kvůli kterým to v manželství skřípe. Napadá mě, jak se třeba stavíte k tomu, že byste se musela na povel manžela přestěhovat? Ztratit kamarády? Zaměstnání, které je dobře placené? Jen proto, že to Váš manžel uvedl jako podmínku toho, že se vše urovná? Myslím, že zde by pomohlo se více zaměřit na to, co vlastně chcete Vy sama. Staráte se o tatínka, což musí být velmi náročné a možná byste spíš ocenila pomoc než nařknutí, že jste psychicky rozložený člověk. Uvědomuji si, že ho máte ráda, ale myslím si, že je potřeba být trochu sobecká. Podívat se na situace z vlastního pohledu, co Vám vztah přináší, jaký má smysl, zda jste šťastná. To jsou samozřejmě velmi složité otázky.

Pokud chcete situaci řešit s manželem, zkuste manželskou poradnu. Zde si můžete s manželem promluvit za přítomnosti terapeuta, který Vám může poskytnout zpětnou vazbu ohledně toho, jak on Váš vztah vnímá. Můžete také pracovat jen sama se sebou v individuální terapii.

Pokud Však ani jedna varianta pro Vás není přijatelná, zkuste si alespoň položit otázku, co Vás ve vztahu drží. Z mého pohledu je poněkud zvláštní, dávat jako podmínku návratu ultimátum, že se budete muset odstěhovat od rodiny. Zkuste s ním tedy probrat alespoň tento aspekt. Postavte se k situaci na základě vašich pocitů a toho, co chcete Vy.

Nemohu Vám poradit, zda se rozvést, či nikoliv. Pokusil jsem se Vám dát alespoň svůj názor na základě toho, co jste psala v emailu. Snad to v něčem pomůže.

S pozdravem,

Tomáš Novotný

 

477

Jak vycházet s člověkem, který má hraniční poruchu osobnosti?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

chtěla bych se zeptat, jak se dá vycházet s člověkem, který má hraniční poruchu osobnosti? Můj bývalý přítel vykazuje snad do puntíku všechny příznaky této “nemoci” a po třech letech neustálých problémů, hádek a rozchodů jsem přišla na to, že se s ním nedá žít. Máme spolu dvouletou dceru a nevím, jak mezi námi udržovat normální komunikaci a hlavně poslední dobou mám pocit, že na mě svoje chování přenáší a už se ztrácím sama v sobě. Děkuji za názor.

Odpověď:

Dobrý den Martino,

děkuji za důvěru, s níž se obracíte na naši poradnu. Rozumím vaší starosti o společný vztah a komunikaci s bývalým partnerem. Chápu, že vaše situace teď není snadná. Není mi z vašeho popisu úplně jasné, jestli s ním chcete udržovat vztah pouze v rámci rodičovské funkce nebo v rámci širšího hlediska. Potřebovala bych také znát více informací o tom, jak se konkrétně partnerovo chování projevuje a zasahuje do vašeho života, abych dokázala odhadnout vážnost jeho psychického stavu. Obecně však platí, že k tomu, abyste s člověkem s poruchou osobnosti dokázala vycházet, je potřeba získat náhled na jeho onemocnění, a díky tomu porozuměla, jakým způsobem ovlivňuje jeho chování. Tím se můžete více orientovat v opakujících se vzorcích a změnách, které se u bývalého partnera objevují.

S větším náhledem si také můžete začít všímat, jak to ovlivňuje vás samotnou, a takovýmto zvědomováním se dá postupně vystoupit například z manipulace, kterou vás vědomě či nevědomě druhý ovládá. Určitě by vám mohlo pomoct se v této oblasti dovzdělat, nejdostupnější cesta vede třeba skrz literaturu o hraniční poruše osobnosti. Knihy o této tématice mohou poskytovat i cenné praktické metody, jak se dá s druhým komunikovat a zachovat si vlastní psychické zdraví a důstojnost.

Je také potřeba zhodnotit, do jaké míry si bývalého přítele chcete pustit k tělu a jak moc mu můžete důvěřovat. Čerpejte z vlastních zkušeností, z vlastních pocitů. Dopřejte si čas na přemýšlení. Ptejte se sama sebe na to, co vám ubližovalo, a co už nedovolíte, aby vám způsobovalo bolest znovu. Sama se v klidu zamyslete nad tím, jak máte nastavené vlastní hranice, co je pro vás snesitelné a co už je za pomyslnou mezí, kterou druhému nedovolíte překročit. Pokud cítíte, že je máte vlivem bývalého vztahu posunuté a sama v tom máte teď zmatek, je to úplně pochopitelné. Buďte k sobě proto laskavá, věnujte sama sobě potřebný prostor, v kterém si můžete všechno přehodnotit. Teď je na to ten správný čas. Máte to ve svých rukou.

Zmiňujete, že na vás své chování přenáší, což vás přirozeně vzdaluje od sebe samé, proto se v sobě už začínáte ztrácet. Pamatujte, že nejlépe se dokážete vyrovnat se zraňujícím či nepředvídatelným chováním ostatních, když budete dobře ukotvena sama v sobě. Můžete brát tuto, ačkoliv nesnadnou, situaci jako příležitost, výzvu k tomu, abyste se začala více věnovat sama sobě, zaměřila se na své prožívání, začala naslouchat své duši a jejím potřebám. To vás může obrovsky posunout. Pravidelná psychohygiena je nejlepším způsobem, jak toho docílit. Každý má svůj způsob, jaký mu pomáhá dosahovat duševní pohody. Velmi léčivé účinky má příroda, pohyb, meditace, péče o tělo, psaní si deníku… vyberte si, co vám vyhovuje a denně si vyhraďte čas na sebe, na aktivity, které prospívají psychice.

Také si můžete o svém tématu popovídat s odborníkem. Psycholog či terapeut vám může pomoct získat náhled a nasměrovat vás k tomu, co potřebujete. Zároveň vám zprostředkuje bezpečné a přijímající prostředí pro prožití vašich emocí a ujasnění si vlastních hodnot. Moc rádi vás přivítáme i v naší poradně. Ta sídlí v Praze, ale je u nás také možnost setkání po Skypu z pohodlí domova. Budu vám moc držet palce, ať vše dobře dopadne.

Mějte se hezky, Klára

 

Literatura o hraniční poruše osobnosti:

Nenávidím tě, neopouštěj mě!

Hraniční porucha osobnosti a její léčba

5 176

Recenze knihy: Manipulativní rodiče, autorka Isabelle Nazare-Aga

/0 Komentáře/in /by

Naši terapeutickou poradnu často kontaktují lidé, kteří zažili vztah s manipulátorem. Ať už byli v roli dítěte, partnerky či sourozence, nebylo to příjemné setkání a cítili se jako oběť a loutka někoho „silnějšího“. Potřebovali pomoc, protože se potýkali s pocity viny, cítili se ponížení, měli nízké sebevědomí a pochybovali o svých rozhodnutích. To je jen malý výčet toho, co dokáže s člověkem udělat manipulativní osobnost. Právě proto za poradnu velmi doporučujeme knihu Manipulativní rodiče od autorky Nazare Aga. Je to autorka již třetí velmi zdařilé knihy s tématem manipulace (další knihy Nenechte se sebou manipulovat a Láska a manipulace).

Kniha Manipulativní rodiče se zabývá tím nejzákladnějším vztahem oběť a manipulátor a to v rolích dítě a rodič. Autorka zde zdůrazňuje, že rodič jako manipulátor musí splňovat ale 14 ze 30ti rysů takové osobnosti a v takovém případě je přirovnáván k narcistní a manipulativní osobnosti.Kniha samotná se hodně zaměřuje zejména na narcistně manipulativní matky.

Jak vypadá vztah rodiče k dítěti, když jeden nebo oba z rodičů splňuje tyto znaky manipulativní osobnosti?

V takovém případě dítěti chybí to základní do života, co může rodič předat a to je bezpodmínečná láska, přijetí, pochopení a pocit bezpečí. Manipulativní rodič je totiž silně sobecký, neempatický, užívá si pocit moci a jde mu zejména o to působit navenek starostivě a chválihodně. Realita je však zcela opačná. Takový rodič upřednostňuje svůj pocit moci a své cíle nad život svého dítěte.

Manipulativní osobnosti rodiče vyvolají v dítěti pocit, že je špatné a zasévají tak první semínko pochybnosti o jeho sebehodnotě. Na jejich dětech jim nezáleží, využívají je k posilování svého narcismu a ujišťování sebe samých o správnosti svého chování.

Kniha jde díky kazuistickým příkladům do hloubky a ukazuje zajímavé detaily, například, že manipulativní rodič řeší hodně peníze a jídlo. Různým způsobem skrze peníze s dítětem manipuluje a vytváří v něm pocit závislosti.

Uplatňují peníze jako prostředek vydírání a uplatňování moci nad svými dětmi či využívat finančního prospěchu svých dětí pro sebe bez výčitek svědomí. Často peníze používají pro odpoutání dětí od lidí, které mají rádi. Stejně jako se nebojí v komunikaci používat lži, zatajovat základní informace a rozšiřovat fámy ve svůj prospěch. Často svůj příběh překrucují tak, aby v druhých vyvolávali soucit a přitáhli k sobě pozornost.

Stejně tak bývá v takto narušené rodině silné téma jídla, které buď chybí (zejména narcistní matky nenakupují, nevaří nebo vaří velmi špatně-nesnáší se o někoho starat, jelikož je to obtěžuje a ukazuje se to pak právě i na jídle. Nebo nedávají dětem jídlo nezdravé, zapomínají svačiny, učí své děti předčasné samostatnosti).

Manipulativní rodič své dítě od narození hodně zanedbává, ale ne tak, aby to bylo vidět navenek. Hned, jak je to možné začne své dítě předčasně osamostatňovat, aby ho mohl zneužívat!Dítě narcistně manipulativní matky se tak již brzy stará ne jen o sebe, ale i o celou domácnost. Pochvalu za to však určitě nedostane, naopak mu matka vštěpuje myšlenky, jak je líné a co ještě neudělalo (projekce jí samé, kdy si ona nedokáže připustit, že domácnost nezvládá). Podobná projekce bývá skrze krititku, že je dítě sobecké!Dítě se s takovou kritikou může pak vyrovnávat celý život a dokonce tomu může celý život věřit a naopak nedokázat zdravě nahlédnout na svou matku, která ho/ji jako dítě celý život zneužívala. Cíle manipulátora je totiž vzbudit silný pocit v dítěti-ty jsi špatné! Já jsem ta správná!

A proč je tak těžké manipulativního rodiče odhalit? Manipulativní lidé působí úplně normálně a svůj intelekt využívají ve svůj prospěch. A my jsme od svého okolí naučeni, že rodiče pro nás přeci chtějí to nejlepší a tak se ani neodvážíme tyto pravdy zpochybňovat. Možná také spoléháme na to, že bude zase lépe. Že rodič bude zase milý a přívětivý – manipulativní osobnost se v základech bohužel nezmění.

Manipulativní rodič je nestálý ve svém jednání. Je to způsob jeho manipulace, kdy jednou ohledně stejného podnětu vybuchne a jindy je milý. Stejně tak někdy vybuchne nebo se urazí nebo začne ponižovat na základě malého podnětu a větší problém projde bez potíží a někdy naopak. Takové chování vyvolává v dítěti silný strach a stres, protože se v něm nevyzná a nemá se čím řídit. Vytvoří si tak „silné signálky“, kdy se řídí ne podle podnětu, ale snaží se předem vycítit náladu rodiče a podle toho jednat, aby se uchránil před dalšími útoky(výčitky, ponižování apod.).

Proč je těžké si manipulace u rodiče připustit?

Pokud v něčem vyrůstáme celý život, máme strach si přiznat, že celou dobu bylo něco v chování našeho rodiče špatně. Potlačili bychom sebe i vše, co je nám blízké.

Těžké je také připustit si velmi typickou vlastnost manipulativní osobnosti  a tím je žárlení na štěstí svých dětí.

Manipulativní jedinci často v lidech okolo sebe vyvolávají dusno, nepříjemné pocity nesvobody. Na rodinných oslavách vládne napětí a nikdo si nedovolí cokoliv proti manipulátorovi říci. Typické je také srovnávání se s okolím a chválení svého JÁ. Paradoxem však je, že osobnost manipulátora se neustále zmítá v nadsázce pozitivního vnímání sama sebe a hlubokými pochybami o sobě. K tomu patří i srážení sebedůvěry vlastních dětí.Ovšem co se týče úspěchu, tak matka či otec cítí hrdost na své potomky, když uspějí ve své profesy či na škole, ačkoliv sami k jeho úspěchu nepřispěli ničím. Zneužívají to ale pouze proto, aby vypadali dobře před svým okolím, necítí skutečnou radost z úspěchu svých dětí. Okolí by proto nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, že rodiče mohli házet svým dětem naopak klacky pod nohy.

Jak z toho ven?

Nejdůležitější je pro oběti manipulativního chování poslední kapitola, která se nám po procitnutí snaží ukázat, že i cesta ven existuje. Je nutné si uvědomit, že takoví rodiče se nikdy nezmění a pro štěstí obětí je důležité se naučit jejich manipulace rozkrývat a asertivně odpovídat. Pomůže i držení si svého prostoru, který si nenecháme „zamořit“. Někdy je bohužel nutné tento vztah opustit a odejít úplně a navždy.

Knihu můžete zakoupit zde:https://obchod.portal.cz/psychologie/manipulativni-rodice/

 

PORADNA THERAPIA

Mgr.Tereza Malimánková

 

 

1 448

Našel jsem si přítelkyni – chování matky se změnilo

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
chtěl bych se Vás zeptat na řešení mého problému. Bydlím v rodinném domě se svojí starší matkou. Náš vztah syn- matka byl až do nedávné doby docela v pohodě, až do chvíle co jsem si našel přítelkyni. Od té doby se vše změnilo. Stále mě obviňuje z krádeží šatstva a jiných věcí a co je nejhorší i z krádeží peněz. Přítelkyně je nešťastná a strašně ji to mrzí. Dokonce u nás byla i Policie, kterou si na mne matka pozvala. Samozřejmě nic neshledali a tak jsem jim řekl, že její zdravotní stav jsem po prvním incidentu konzultoval s obvodním lékařem, který mi samozřejmě nepomohl. Jen mě řekl, že takových případů má mnoho a že mě to nezávidí. A že mám vše řešit v poklidu, ale to nejde do nekonečna. V současné době je vše při starém a navíc se přidaly ze strany matky slovní urážky na mou a přítelčinu osobu, což je pro mne neakceptovatelné.
Již rok jsem po úraze na invalidním vozíku a sehnat si byt s přihlédnutím k mému handicapu je nemožné.
Prosím vás tímto o pomoc či radu jak postupovat. Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Vaše situace opravdu není jednoduchá. Vaše maminka očividně nezvládá, že se s Vámi musí dělit s Vaší přítelkyní. Vzhledem k Vašemu zdravotnímu stavu si troufám tvrdit, že si Vás tak trochu přivlastnila více, než je zdrávo. Kladu si otázku, zda na Vás zavolala policii z důvodu toho, že žárlí na přítelkyni anebo zda v tom nehraje roli možné duševní onemocnění. Obojí je závažné, ale ke každému je třeba zaujmout trochu jiný postoj.

Je možné, že se Vás maminka snaží manipulovat a vydírat tím, že volá policii a obviňuje Vás. Tím se pravděpodobně snaží dokázat, abyste se se svou přítelkyní rozešel. Neznám vaší rodinou situaci, ale z toho, co jste psal, jsem si odvodil, že v domě žijete jen Vy a maminka? Pokud ano, je možné, že maminka tyto činy dělá čistě ze strachu, že Vy odejdete s přítelkyní a ona zůstane sama. To je má úvaha, která ale nemusí být pravdivá. V každém případě, pokud je to alespoň trochu možné, s maminkou bych zkusil promluvit na téma strachu, o vašem vztahu nebo i tom, že to že jste si našel přítelkyni, neznamená, že jí máte méně rád nebo že jí už navždy zavrhnete. Pokusit se jí ubezpečit, že jste pořád její syn a na tom se nic nezmění. Může se také projevovat to, že o Vás má po úraze větší strach a může mít pocit, že se o Vás přítelkyně nedokáže postarat tak, jako ona.

Chápu, že je to ve Vaší situaci velmi složité, ale samozřejmě by také pomohlo se odstěhovat. Tato možnost by mohla dost pomoci, minimálně Vám, co se po psychické stránce týče. Ohledně toho Vám tedy moc držím palce!  

Nyní ta horší varianta. To, že volá policii na vlastního syna je poněkud přehnané chování.  Nevím, jak se Vám maminka zdála v minulosti, ale je možné, že se u ní mohlo objevit paranoidní myšlení a chování z důvodu například pocitu ohrožení Vaší partnerkou. Podotýkám, že nejsem diagnostik a samozřejmě nemám veškeré informace a vlastně neznám Vaší situaci. Nicméně si myslím, že je důležité mít to alespoň na paměti. Takže pokud s Vaší maminkou nebude řeč, sledujte ji. Pokud se její chování ani po delší době nezlepší, naopak se bude zhoršovat tím směrem, že už její myšlenky ani nebudou směřovány na Vás, tak je potřeba jednat. Pokud budete mít podezření, určitě zajděte k psychiatrovi. S ním můžete konzultovat veškeré projevy a detailněji mu popsat situaci. Ten by Vám mohl poradit další kroky lépe než já. Pokud nebudete moct Vy, můžete poslat přítelkyni. Samozřejmě znovu podotýkám, že nemohu takto na dálku diagnostikovat člověka, kterého neznám. Nicméně chování Vaší maminky mi přijde podezřelé, a proto zde tuto variantu zmiňuji.

Jako první tedy doporučuji si s ní promluvit na téma strachu a toho, proč to vlastně celé dělá. Je možné, že když jí vysvětlíte a ukážete, že o Vás nepřijde, tak se situace zlepší. Z dlouhodobějšího hlediska se však pokuste odstěhovat se. I kdyby to mělo být k přítelkyni nebo k prarodičům. Pokud by se situace dlouhodobě nezlepšovala, ba dokonce zhoršovala, kontaktujte psychiatra, který Vám může odborně poradit další kroky. Přeji Vám mnoho sil.

S pozdravem,

Tomáš Novotný

132

Manžel je manipulátor-mám strach odejít

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
s manželem žiji 15 let a od narození první dcery Děti máme dvě, dcera 14, syn 12) zaznamenal vztah, z mého pohledu (asi po fázi největší zamilovanosti), citelné trhliny.  Cítila jsem se bez podpory, na manžela jsem se nemohla spolehnout (při každé příležitosti hodně pil, předem domluvené plány byly po pár skleničkách ignorovány, když jsem se po dobrém i po zlém do žadovala toho, na čem jsme se dohodli, byla jsem hysterka, patologicky žárlivá, nemožná, srovnávaná s ostatními). Často jsem byla upozorňována na nedostatky – vše bylo takové nenápadné poučování a jakoby v dobrém úmyslu (např. “na rozdíl o tebe při vkládání nádobí do myčky přemýšlím”, “podívej se, jak se chováš”, “myslíš jen na sebe”, “moje ex byla oproti tobě hvězda”…). Nejdříve jsem se cítila naštvaně, když jsem se začala bránit, vše mi ještě odargumentoval tak, že jsem se nakonec cítila tak provinile, že jsem se mu omluvila, často jsem měla pocit, že se omlouvám i za to, co jsem ani neudělala. Obvyklá byla jeho věta: “Moje chování je výhradně reakcí na tvoje chování”. Pracovala jsem z domu (překlady), nikdy jsem nebyla na manželovi finančně závislá, v některých f ázích, když už byly děti větší, jse m měla i dvě práce, přesto měl neustále připomínky, buď jsem vydělávala málo a byla mi udělena rada, ať “táhnu pinglovat do Rakouska”, nebo mu vadilo, že jsem pořád doma….přitom byl kompletně zajištěn chod domácnosti a veškerá starost o děti.

Také jsem si po čase všimla, že mne zásadně neoslovuje (ani jménem, ani žádným jiným oslovením), že se jeho moralizování odehrává výhradně beze svědků, ve společnosti je naopak velmi milý, chápavý, dokonce i zná moje jméno a okolí ho má za milého, přátelského dobráka. Nebo bývá hodně smutný, když je po nějakém domácím výstupu, a budí velkou lítost. Zlom nastal, když jsem po 10 letech (na jeho nátlak) nastoupila do práce, přijali mne do kanceláře, po roce jsem byla povýšena a přidali mi plat, když jsem to manželovi s radostí oznámila, suše prohodil: “nějak brzo, ne?”. Jen že já se v kolektivu kolegů začala cítit jako někdo úplně jiný, že něco umím, že je se mnou občas i zábava, že mohu být i pochválena , oceněna…..a začalo se mi zvedat sebvědomí. A od t é doby se krize v pratnerství výrazně zhoršila. P říkladů bych mohla uvést na celou knihu. Narazila jsem na několim odkazů o manipulátorech……..nechci manželovi nijak křivdit, ale mám pocit, jako bych v charakteristik ách manipulátora našla jeho. Bohužel se ve mne zlomil i vztah k manželovi, už nemám strach, že mne opustit (naopak, kéž by), že se na mne bude zlobit, že mu ubližuju. I to je ale provázeno vysilujícím procesem. Do konce už se i na dva měsíce dobrovolně odstěhoval do bytu, který dostal od rodičů (nejdříve vyhazova l z domu mě, pak zase že půjde on, jednou na mě křičel, ať nepočítám s tím, že odejde s holýma rukama, když odešel, reagoval na moje písemné výzvy, aby si dal do kupy, co bude požadovat tak, že nechce vůbec nic, že mi všecno nechá). Jenže mi ho pak bylo líto (byl smutný a vyvolával ve mne soucit) a dohodli jsme se že to ještě zkusíme.

Po třech měsících je vše ve starých kolejích. O pět dostávám přednášky: např. kvůli fotce, kterou jsem měla uloženou v mobilu, kvůli tomu, že jsem si v noci odešla lehnout do obýváku, když jsem nemohla spát, padly i výhružky fyzickým násilím a vyhazovem z domu, sprosté nadávky. Žiji v napětí, co mi zase bude vyčteno, když udělám/řeknu a), měla jsem udělat/říct b) a naopak, popř. se u toho blbě tvářím nebo mám špatný tón hlasu. Někdy si přeji, aby si manžel našel jinou ženu a dal mi už pokoj. Cítím, že si ho nevážím, že chci vztah ukončit, ale bojím se ten krok udělat, bojím se jeho rakce. Manžel navrhl i poradnu, ale nevím, jestli má smysl, navíc předpokládám, že pokud budu souhlasit, tak se bude všemožně vytáčet, proč tam nejít (protože jsem t aková a maková a nemělo by to cenu), když řeknu nechci, budu obviněna z neochoty spolupracovat. Samozřejmě vím, že mám také svoje mouchy, že umím být protivná, nervózní, občas výbušná….
A tak balancuji mezi výčitkami nad svou sobeckost í a pochybnostmi o sobě, a mezi touhou po rozchodu a svobodě a strachem z toho, co bude následovat. Jak se na rozchod s manipulátorem (pokud tedy vůbec manipulátorem je) připravit? Jak s ním jednat? Jak se vyjadřovat, aby nebylo vyslovené obratem použito jako zdroj obviňování, moralizován í a urážení?

 

Dobrý den,

V první řadě bych Vám chtěla poděkovat, že jste se na nás obrátila se svým dotazem. Stejně tak díky za Vaši důvěru a otevřenost. Ve vztahu, ve kterém setrváváte tak dlouhou dobu není opravdu jednoduché být. Z toho, co mi popisujete je dost možné, že opravdu žijete s manipulátorem. Život s manipulátorem není vůbec jednoduchý a rozchod s ním také ne. Nyní bych uvedla pár slov, kdo vlastně manipulátor je a poté se dostala k tomu, co v takové situaci dělat.

Manipulátor je člověk, který Vás dokáže přimět dělat věci, které byste dříve nedělala, vzbuzuje ve Vás pocity méněcennosti a viny za vše, co se ve vztahu stane (tedy toho negativního). K tomu, aby dosáhl svého využívá nejrůznější prostředky jako je třeba lichocení, laskavosti nebo již zmiňované vzbuzování pocitů viny. Kromě toho, jak sama ve svém dotaze popisujete, manipulátor při komunikaci s okolím se staví do té lepší pozice, a naopak partnera vykresleju, jako toho „špatného“. Chce být vždy uznávaný, dovolává se lásky, odpovědnosti, žárlivosti, pochvaly. Má tisíce argumentů, které Vás dokáží doslova udolat a pokud to není opravdu nutné, tak se neomlouvá.

To, že vztah s manipulátorem je náročný jsem již zmiňovala. Je to především z toho důvodu, že manipulátor systematicky a dlouhodobě druhému člověku snižuje sebevědomí, probouzí ve druhém pocity viny a méněcennosti. Partner manipulátora je nerozhodný, neví, co je správné, má strach z následků svého jednání a není si svým rozhodnutím jistý. A pokud si svým rozhodnutím jistý je, ve chvílích, kdy s manipulátorem o tomto rozhodnutí debatuje, má pocit, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Najednou ztrácí argumenty, přestává si být jistý a raději ze svého rozhodnutí opustí. Právě manipulátor je mistr ve vyvolávání pocitu toho, že jste tím/tou špatným/špatnou.

I proto se připravte na to, že rozchod s manipulátorem nebude jednoduchou záležitostí, která by trvala pár dní. Právě naopak, manipulátor je vytrvalý. Vzhledem k tomu bych Vám doporučovala si utřídit své myšlenky a přání. Co chcete, co je to, co nyní potřebujete. Kdybyste se nebála, co byste udělala? Tyto myšlenky a přání, si můžete utřídit jen v sama sobě, ale klidně si je můžete sepsat i na kus papíru. Když plánujete manipulátorovi oznámit, co vlastně chcete, připravte si to předem. Klidně si celou debatu sepište. Řekněte si, na co odpovídat budete a o čem se již bavit nebudete. Právě manipulátor nás udolá ve chvílích, kdy s ním diskutujeme a necháváme mu prostor pro jeho argumenty. Rychle se celá debata zvrtne opět v jeho prospěch a my jsme opět na začátku, ještě s větším strachem a nižším sebevědomím. Proto si uvědomte, že nejste povinna odpovídat na manželovo otázky, pokud s ním o tom nechcete mluvit. Můžete mu říci jen to, co vy chcete a co máte na srdci. Kromě toho, že byste si měla připravit argumenty a utřídit si myšlenky, obraťte se na někoho, kdo Vám poskytne podporu a touto náročnou situací Vás provede.

Pokud se rozhodnete, že chcete vztah ukončit, připravte se na to, že to nebude snadné. Manipulátor má ve zvyku vykreslit toho druhého jako toho, kdo za rozchod může, a sebe jako toho, koho by měl každý litovat. Bude se nadále snažit mít situaci pod kontrolou a dostat druhého pod svou moc. I proto je na místě, abyste v případě rozchodu omezila kontakt s manželem.

Kromě toho Vám doporučuji, abyste vyhledala péče a pomoci poradenského psychologa, nebo psychoterapeuta. Oba Vám dají prostor k tomu, abyste mohla sdílet Vaše pocity, přání a to, co zrovna potřebujete. Pomohou Vám i v tom, jak reagovat na manipulaci a budou Vám oporou, kterou zřejmě potřebujete. Jednou z těchto opor je i Vaše práce, je skvělé, že máte práci, která Vám zvyšuje sebevědomí a dává Vám pocit, že jste šikovná, nepostradatelná.

Psychologa si můžete vybrat dle vlastního výběru, nebo se můžete obrátit přímo na naše terapeuty. Konkrétně bych Vám doporučila Mgr. Bc. Šárku Červinkovou, která se specializuje na práci s lidmi, jež mají ve svém životě manipulátora. Pokud jste z daleka, Šárka nabízí i sezení online (přes Skype). Zvažte to, věřím že právě dobrý odborník Vám pomůže tuto těžkou situaci zvládnout.

Již nyní jste udělala hodně k tomu, abyste mohla žít tak, jak byste si přála. Bez strachu, výčitek a pocitů méněcennosti. Jsem velice ráda, že jste napsala. Nyní je jen na Vás, jak situaci budete řešit dál. I když je to situace těžká a nebude to jednoduché, věřím, že to zvládnete.

Doufám, že má odpověď je dostačující a poskytla Vám to, co jste potřebovala. Je mi líto, že Vám nemohu takto přes email pomoci více. Pokud budete potřebovat neváhejte se na mě opět obrátit.

Držím Vám palce a přeji mnoho síly,

S pozdravem

Lucie

650

Psychopat v rodině aneb následky výchovy rodiče s poruchou osobnosti v dospělosti

/0 Komentáře/in /by

1.díl seriálu: Psychopat v rodině(2.díl Když je moje matka psychopat najdete zde:https://koucink-psychoterapie.cz/kdyz-je-moje-matka-psychopat-2-dil-serialu-muj-rodic-psychopat/)

Jedním z typů klientů, kteří navštěvují naší poradnu jsou dospělí lidé, kteří vyrůstali v dětství s rodičem s poruchou osobnosti. Nemluvím teď o klientech, kteří následkem toho trpí poruchu osobnosti také. Mluvím o relativně zdravých lidech, kteří si ale odnesli pocit hluboké nehodnoty, která je mnohdy trápí celý život, pokud s tím nepracují.
Děti, kteří vyrůstaly s takovým rodičem trpí v dospělosti nejen nízkým sebevědomím, ale nacházejí se po většinu svého života v pocitu bezmoci, stagnují, podléhají manipulacím či sami manipulují. Očekávají od lidí spíše zákeřnost, málo nebo vůbec svému okolí nedůvěřují. Bojí se udělat chybu, aby nebyli potrestání křikem, ponížením nebo i násilím. Následkem toho všeho trpí pocitem vnitřní nesvobody a cítí se svázaní a napospas osudu či dokonce podléhají úzkostem a depresi.


V dětství takové děti zažívají často pocity ponížení a jsou manipulováni, což nemusí vůbec rozpoznat. Pochopí to mnohdy až na sezení v poradně, kde si uvědomí, že se v životě neustále bojí, že je bude někdo ovládat a také se skutečně chovají nevědomě jako oběti a ovládat se nechají. Jako děti neměli od takového rodiče jasné pokyny, co je dobře a co špatně. Jednou mohl rodič dítě až narcistně vyzdvihovat a podruhé ponížit a vnuknout mu pocit neschopnosti. Lidé s poruchou osobnosti v podstatě pouze manipulují, takže se jejich děti nenaučí komunikovat v důvěře a otevřeně. Neustále musí být v napětí a vypěstovat si „signálky“, aby vycítili, jakou náladu má zrovna rodič. Doma tedy nevznikají pevná a jasná pravidla chování, kdy dítě jasně víc, co se rodiči líbí a co ne, ale dítě se naučí řídit náladou rodič, která je ale proměnlivá a nestálá. Tento návyk zůstává dítěti až do dospělosti. V dospělosti tak nevyjadřuje jasně svá přání a potřeby, ale řídí se podle potřeb a přání druhých, protože si myslí, že je to od nich očekáváno. Navíc ani nemají pocit takové zdravé hodnoty, že mají na své potřeby nárok-doma na ně nárok jako děti nikdy neměly. Jako dospělí nevyjadřují také své hodnoty z toho důvodu, že si v dětství nevypěstují vnitřní kompas svých vlastních pocitů a intuice. Na jejich vlastní pocity není ve takovém vztahu čas, protože se stále musejí starat o to, jak se vyhnout „trestu“ a tedy špatné náladě rodiče.


Tento rodič zároveň s manipulacemi vyvolává v dítěti pocity závislosti – „ty beze mě nepřežiješ, jsi absolutně k ničemu a nikdo se o tebe nepostará, můžeš být rád, že mě máš“. Nic takového nemusí vyslovit nahlas, dokonce i když ses ním dítě cítí velmi nedobře a těší se na svobodu, buduje se v něm pocit, že bez svého rodiče je k ničemu. Vybuduje si tak závislostí vztah, který pak aplikuje na své přátelské a partnerské vztahy. Může mít ale také opačný projev a to je izolace v životě, kdy se natolik bojí opuštění a natolik vnitřně věří, že je špatný (to co mu namluvil rodič),že ukončuje vztahy ještě dříve než začnou. Bojí se, že kdyby ho partner poznal „doopravdy“ a odhalil, „kdo skutečně je“, opustil by ho a to by bylo pro člověka trpícího silnou nehodnotou právě potvrzením této nehodnoty. Z takového ponížení má pak obrovský a mnohdy dlouho nepřekonatelný strach.
Důležitým znakem provázející děti-dospělé s rodičem s poruchou osobnosti jsou trýznivé a opakující se myšlenky nehodnoty, které jim rodič namluvil. Ač už s jejich rodičem nežijí, mají ho stále v hlavě. Je jim je stále věznitelem a tyranem zároveň. Kdykoli se chtějí uvolnit, osvobodit či splnit si své potřeby, zasáhne vnitřní rodič s ukazováčkem a přísným zákazem- Na to nemáš právo! Základní běžná lidská práva jsou totiž v takové domácnosti zakázány.

Co může pomoci?

Práce s klientem, který vyrůstal v prostředí plném překroucených a absurdních projevů rodiče je často zdlouhavá, protože vnitřní hodnota dospělého s takovými zkušenostmi je pochroumaná zcela od základů. Nejedná se jen o snížené sebevědomí, ale o pocit absolutní nehodnoty. Ve chvíli, kdy takový klient zažije dlouhodobý pocit důvěry ve svého terapeuta a možná první pocity důvěry vůbec, může začít ozdravný proces. Klient získává poprvé v životě podporu od druhého člověka, získává „povolení“ se uvolnit se, plnit si své potřeby. Terapeut ho doprovází v životě a pomáhá mu ujasňovat, co je nezdravý strach, který mu dobře neslouží a co jsou naopak pocity, které je dobré poslouchat. Dodává mu odvahu, věří mu, dělá parťáka a buduje tak pocit – zvládneme to spolu – který takový klient do té doby mnohdy nezažil. Terapeut se nenechá odehnat zejména na začátku procesu neustálým postojem oběti klienta a pocity bezmoci. Dává mu pocit, že ho neopustí, bude s ním do té doby než se klient sám bude cítit natolik silný, aby terapeutický vztah opustil. Tím, že si s terapeutem buduje zdravý vztah se mu pomalu daří získávat odvahu dělat to i v jiných vztazích. Terapeut dává takovému klientovi také zdravý náhled, jak svět skutečně funguje. Například, že lidé dělají chyby, nefungují vždy jen výkonně, jsou ochotni druhým i nezištně pomoci, nežijí jen hodnocením druhých a pokud ano, je to jejich problém a cílem není plnit druhým jen jejich očekávání.


Klient se postupně dostává z pocitů deprese a bezmoci, do pocitu nevelké spokojenosti, ale bez utrpení. Až po nějaké době se naučí plnit i svá přání a přestává trpět právě tím, že se zbavil pocitu, že svůj životě nemůže ovládat. Uvědomí si, že má své život ve své moci a může ho sám korigovat. Mnohdy mu tento nový pocit změní život od základů a míří zcela jiným směrem než původně, kdy se nechal jen unášet proudem, kdy hrál na druhé hry a nebyl sám sebou, aby stále plnil očekávání druhých. Jeho skutečné Já dostává konečně prostor, někdy poprvé v životě, někdy ho naposledy zažil v úplném dětství, kdy se ještě nestačil svého rodiče bát nebo kdy se jím ještě jeho rodič necítil být ohrožen.

Tereza Malimánková

 

V případě, že vás trápí podobné potíže (nebo i jiné) můžete se u nás objednat a poradit se:

https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

4 451

Po potratu mě rodina obviňovala

/in /by

Do taz:

Dobrý den,
připadám si v koncích. Před rokem a půl jsem poprvé otěhotněla, s partnerem jsme se na malé hrozně moc těšili, bohužel, z důvodu závažné infekce, která se dosud nepodařila objasnit, jsem ke konci těhotenství potratila. Byl to opravdu traumatický zážitek. Od té doby jsem měla pocit, že mi to nejen partner ale i má vlastní rodina dává za vinu. Lékaři mě ubezpečovali, že za nic nemůžu, nic jsem nezavinila.  Vážně si ani sama nejsem ničeho vědoma. Rodina se ke mě pak na Vánoce a jiných sešlostech chovala protivně, pomáhala jsem s péčí o nemocné prarodiče, byla jsem v podstatě jen za služku. Když jsem si chtěla s rodiči popovídat o tom, co se mi stalo, jen se prostě vykecat, což mi pomáhalo, než to v sobě dusit, bylo jim to protivné a jen mi řekli, ať si najdu psychiatra nebo se jdu někam hospitalizovat, že je to defakto obtětuje…Má babička mi zas dávala najevo, že jsem méněcenná..Což mi rozhodně nepomáhalo, a začala se rozplývat nad sestřenicí, které se narodil o miminko a všichni mi vyčítali, že jsem pouze pogratulovala a nedokázala se na čerstvé mládě podívat. Nedovedla jsem to, bylo to čerstvé, byly jsme těhotné ve stejné době, s tím rozdílem, že ona mimino donosila. Utápěla jsem se v depresích. Partner ze mě taky nebyl nadšený, moc velkou oporou mi tehdy nebyl, to se zlepšilo až po pár měsících. Zkrátka cítila jsem se hrozně bezradně, nevěděla jsem, co se životem. V práci jsem vždy měla fajn kolektiv, ale když jsem se opět po potratu vrátila do práce, kolegyně se mi vyhýbaly a taky se ke mě nechovaly zrovna mile. Práci jsem změnila. Bylo to pak lepší alespoň v této sféře. Nicméně, už jsem dva měsíce znova těhotná, okamžitě jsem šla na pracovní neschopnost, má lékařka mě automaticky dala na rizikové těhotenství kvůli minulému zážitku. Snažím se nenervovat, být v klidu, samozřejmě, že mám strach, aby se to celé neopakovalo, ale snažím se příliš nestresovat a v rámci možností to zvládat. Ale jsou Vánoce, partner má rodinu hrozně daleko, nutí mě tam jet, já se na to ale necítím, navíc se mi nechce absolvovat cesta čtyři hodiny autem, dále mi zemřeli prarodiče a i když to zní sobecky, snažím se ten smutek vytěsnit….Ale rodiče jsou na mě sprostí, že si nechci vzít do péče jej ich tři kočky, mám je ráda, nechci aby skončily někde v útulku, ale proč si je mám brát všechny já? Samozřejmě na to mi řekli, že práci s miminem stejně mít nebudu, že beztak ho zas nedonosím. Vážně milé…….Podotýkám, že naše vztahy byly vždy kostrbaté, raději mi řekli, ať se jdu léčit než aby si vyslechli, co mě trápí, i když se jednalo jen o běžné problémy v dospívání. Tak jsem udělala to, že jsem si jednoduše vypla mobil, a soustředím se jen na sebe a to malé. Přítel odjel naštvaně za příbuzn ými, já jsem doma sama, ale je mi tak asi nejlíp. Poradili b yste mi, jak do budoucna až tu bude malé? Já věřím, že ho donosím a zdravé. Jak se těmto stresům a tlaku v rodině ubránit? Už teď mám zas výčitky, že jsem se odpojila, ale hrozně mě deptali , byla to manipulace a já se nechci teď trápit. Děkuji moc.

Odpověď:

Dobrý den,

děkujeme Vám za důvěru k naší poradně. Pokud Vás kontakt s rodinou momentálně stresuje, nebojte se říci ne. Tak jak Vám oni kriticky říkají co si myslí, máte i vy možnost vyjádřit se, jak to cítíte a co byste chtěla. Nedoporučuji v afektu, slova by vás mohla později mrzet. Pokud kočky nechcete, tak se nenechte do něčeho natlačit. Můžete například rodičům pomoci sehnat nový majitele, přes inzerát, poptat se mezi známými, ale jistě bych se nepouštěla do něčeho, co sama nechcete. Pokud na sebě momentálně pociťujete zvýšený tlak, nebojte se to pojmenovat, pokud máte strach, jistě byste se s tím měla někomu svěřit, abyste se sama se sebou ve svých myšlenkách nepřála s tím, že myslíte pozitivně a do toho vám tam sem tam skočí nějaká negativní myšlenka, která by vás mohla stresovat. Pokud ve svém okolí necítíte, že by byla osoba, které byste se chtěla svěřit, doporučuji terapii. Terapeut z naší, doufám že popřípadě i z jiné poradny s vámi bude o všem komunikovat, můžete se mu se vším svěřit

Naučte se ty negativní řeči vypouštěť, zaměřte se teď opravdu jen na sebe. Relaxujte, čtěte příjemné knihy a články, inspiraci naleznete také na našich fb. Stránkách. A webu. Tak, abyste si to těhotenství podle možností užila. Snažte se přehnaně se nekontrolovat, samozřejmě podle doporučení lékařů. S partnerem si promluvte, on nemusí být ve stresu, bere to jak to je a nemá třeba ani pocit, že by vás něco trápilo. Zkuste mu vysvětlit co a proč vás stresuje a jak by vám mohl pomoci. Abyste utužovali vztah a nedocházelo mezi vámi k rozporům.

 

 

Jak jste psala v závěru, že jste se odpojila od rodiny a měla jste výčitky, rozhodně nemějte, pokud necítíte podporu a kontakt je teď pro vás spíše kontraindikace, tak se mu s klidným svědomím vyhněte. Až sama bude chtít, minimálně na té úrovni vztahu s rodinou opět navážete a někdy odloučení dokonce i prospívá.

Na doporučení naší vedoucí poradny Mgr. Terezy Zahrádkové zasílám inspiraci pro četbu. Zasílám knihy s kterými má ona sama dobrou zkušenost. Snad i vám knihy pomohou navodit klidné a příjemné těhotenství.

Nová doba porodní – Vlastimil Marek, nebo Hypnoporod Marie F. Monganova, Orgasmicky porod Davisova Elizabeth. Vše o tom, jak se nebát těhotenství ani porodu.

 Dále přikládám kontakt na naši poradnu, kdybyste se rozhodla,  využít pomoci některého z našich terapeutů

https://koucink-psychoterapie.cz/o-nas-therapia/

Přeji Vám mnoho šťastných chvil v těhotenství,

Za poradnu Therapia Bc. Lucie Tourková

59

Emocionální zneužívání v dětství a jeho následky do dospělosti

/0 Komentáře/in /by

Emocionální zneužívání působí ve společnosti jako neviditelná epidemie. Pokud vyrostete v rodině, kde jste byli jedním nebo oběma rodiči emocionálně zneužíváni, přijmete toto chování mnohdy jako normu. Jedním z důvodů může být i to, že emocionální zneužívání je méně zřejmá a více přijatelná forma ve společnosti než sexuální zneužívání v rodině.

Read more

1 375