Příspěvky

Poslední dobou se cítím pořád smutná

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

už asi pět dní se cítím ve velké psychické nepohodě. Po večerech jsem smutná a z ničeho nic se mi chce brečet. Také se už od února střídavě pořád snažím zhubnout. Ale nikdy jsem neměla dost pevnou vůli. Teď jsem to zkusila jinak, napsala si jasný cíl, kolik budu vážit za rok, aby mě to motivovalo, vařím si jídlo na večeři a ještě do práce. Ale je to teprve dva týdny a hrozně mě to vyčerpává. Můj přítel říká, že taky “hubne”, ale já se snažím i s tím jídlem, on moc ne. Takže se jen dívám, jak on jí co chce, pije pivo a já nemůžu. A když mi kamarádka před týdnem řekla, že za 4 měsíce zhubla 14 kilo, tak jsem se na místě před ostatními přáteli rozbrečela. Přijde mi, že se hrozně snažím, ale nedokážu to vydržet, i když moc chci, váha prostě nejde dolů a mě to strašně mrzí. Navíc kvůli koronaviru se skoro nevídám s přáteli, přijdu si sama. Také ze zdravotních důvodů nějakou dobu musíme s partnerem pozastavit sexuální život a já mám pocit, že mi chybí taková intimní blízkost. Chybí mi i obyčejné objetí. Zkrátka je toho najednou nějak moc a já jsem pořád jen smutná. Jak se zbavit té špatné nálady?

Odpověď:

Dobrý den,

Vidím, že toho je nyní na vás mnoho a současná situace je pro vás velmi vysilující. Pláč je přirozený způsob, jakým se naše psychika vyrovnává s obtížnou situací, ve které si nevíme rady. Proto bych vám doporučil, abyste se nesnažila v sobě své pocity potlačovat a naopak se jim snažila dát volný průchod.

Váš cíl zhubnout je pro vás nyní velmi důležitý a to že se vám to opakovaně nedaří je pro vás frustrující. To, že jste si vytvořila nějaký plán, vnímám jako dobrý krok. Zároveň bych vám chtěl nabídnout možnost k vašemu stanovenému cíli si přidat menší cíle, které jsou ale dosažitelné v kratším časovém horizontu. Například tento týden půjdu třikrát sportovat. Protože plněním menších cílů nám pomáhá si udržovat motivaci k dlouhodobým cílům.

Z vašeho popisu mi přišlo, že se na svého partnera zlobíte, že před vámi pije pivo a jí věci, které byste také chtěla. Zkuste se zaměřit na to, že jste se rozhodla hubnout vy a děláte to pro sebe.

Zkuste se na situaci podívat z úhlu, že vám váš partner nehází klacky pod nohy, ale že vy jste učinila rozhodnutí o změně vašeho životního stylu, ne on. Mohla by to být cesta k tomu, aby vám to tolik nevadilo. Případně bych doporučil si o tom s ním i promluvit, aby zbytečně netestoval vaší vůli. Hubnutí je velmi provázané s naší psychikou, a proto vnímám jako důležité, abyste se nezaměřovala pouze na stránku fyzickou, ale abyste se cítila dobře také duševně. Pokud se vám nedaří snižovat váhu, mohou být příčiny i psychické. Můžete si to představit jako by tělo nechtělo zhubnout, protože se nachází například ve stavu ohrožení – ve velkém stresu nebo musím jíst, abych měla dost sil a zvládla nároky, které mám a podobně.

Může se objevovat také psychický blok, kdy z nějakého nevědomého důvodu zhubnout ve skutečnosti nechceme, třeba protože to není naše volba. Doporučil bych vám v tomto náročném období zkusit třeba jen dočasně vyhledat psychoterapeuta ve vašem okolí, který by vám mohl být dostatečnou oporou v náročné situaci a vytvořit vám bezpečné prostředí, ve kterém budete moci sdílet své emoce. Pokud jste z Prahy, můžete navštívit odborníky z naší poradny https://koucink-psychoterapie.cz/.

S pozdravem

Patrik

113

Kdy už navštívit psychologa?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
ráda bych se zeptala, kdy je dle vás už potřeba navštívit psychologa? Poslední dobou trpím nízkým sebevědomím, úzkostnými až hysterickými stavy. A přemýšlím až příliš negativně. Ovšem při představě, že bych měla navštívit psychologa, se mi zdá, že mé problémy jsou v porovnání s těmi ostatních nedůležité a nejsem si zcela jistá, zda bych je dokázala otevřeně s někým komunikovat. Myslíte, že byste mi mohli doporučit nějakou možnost?
Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Rozumím, že můžete cítit strach jít za cizím člověkem a otevřít se mu se svými problémy. Chtěla bych vás ujistit, že to, co prožíváte, je úplně přirozené, protože se jedná o neznámou situaci, s kterou zatím nemáte zkušenost. Chtěla bych vás moc podpořit v tom, že pokud již sama tuto možnost zvažujete a vnitřně cítíte, že by vám návštěva odborníka mohla pomoct, jste již na začátku cesty, která vás může dovést k větší sebelásce a životní spokojenosti. Už jen zbývá dodat si odvahu a udělat ten první krok, který když překonáte, tak možná uvidíte, že je to čím dál tím jednodušší.

Jak můžete zmírnit svoje obavy ještě před návštěvou? Společně se na ně podíváme.

Jako první zmiňujete, že se vám zdá, že vaše problémy jsou oproti problémům ostatních nedůležité. Chápu, že to můžete takto cítit, toto si myslí spousta lidí, proto často zůstane doma, i když by pro ně psychologická léčba mohla být velmi vhodným řešením. Pamatuje ale na to, že vaše problémy nemají menší důležitost než problémy ostatních, naopak, mají tu největší důležitost. Navíc se to takto nedá srovnávat, protože každý člověk je úplně jiný. Každý vychází z úplně jiného prostředí a každému život staví jiné překážky, aby se naučil to, co se jeho duše potřebuje. Nemohu mluvit za ostatní psychology (přesto věřím, že to cítí podobně), ale samotnou by mě nenapadlo hodnotit, jestli má klientovo téma dostatečnou závažnost. Všechny problémy, emoce, myšlenky, strachy, které klienta trápí, vnímám jako důležité, a mou snahou je především být tam v danou chvíli pro něj.

Pokud se cítíte nejistá v tom, jestli dokážete otevřeně komunikovat, nebojte, psycholog by vás měl podpořit, abyste se cítila co nejvíce uvolněně a v bezpečí. Navíc se nemusíte do ničeho tlačit, pokud jsou pro vás nějaká témata intimní, nemusíte je otevírat hned při první návštěvě, můžete si nechat tolik času, kolik potřebujete, psycholog by to měl respektovat. Důležitá je vzájemná důvěra, která může přijít postupně, ale v tom, co budete říkat, se můžete cítit úplně svobodně.

Také vám může pomoct například najít si na webových stránkách nějakého psychologa, který vám podle profilu přijde sympatický, a přečíst si o něm nějaké informace, abyste měla pocit, že víte, za kým jdete. Nebo se můžete zeptat například nějakých přátel na doporučení. Obrátit se můžete také na naši poradnu, máme spoustu poradců a terapeutů, z kterých si můžete vybrat. Sídlíme v Praze, ale nabízíme také možnost konzultací po Skypu, což je další způsob péče, pokud by vám nesedělo osobní setkávání.

Určitě psychologickou pomoc mohu doporučit, je to skvělá příležitost, jak pracovat na svém osobním růstu a získat větší náhled na svou životní situaci. Přeji vám hodně odvahy a síly, ať už se rozhodnete jakkoliv. Mějte se krásně.

Klára

158

Přítel stále udržuje vztahy se svými bývalými

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

přítel (se kterým jsme se seznámili na seznamce před 4 měsíci), udržuje pravidelný kontakt se svými bývalými manželkami, partnerkami, milenkami. Stejně jako nadále navštěvuje svůj profil na seznamce. K tomu všemu ode mě očekává, že s jeho bývalou manželkou a jejím mužem budeme společně trávit volný čas (např. ples, dovolená). Je nám oběma 50+.

Jeho bývalá manželka je charakterově i intelektuálně úplně jinde než já. Já jsem ale zvyklá žít přítomností a budoucností. Zvažuji, zda má smysl v tomto vztahu pokračovat. Dala jsem mu přečíst článek o mikronevěře a ač nerad v podstatě přiznal, že nějakou závislost má. Ale podle něj je to “normální”, ale mé názory mu normální nepřipadají. Co si o tom prosím myslíte? Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru, s níž se obracíte na naši poradnu. Rozumím vaší obavě a pocitu nejistoty, který vychází z „propustnosti“ vztahových hranic vašeho partnera.

Pokud cítíte dilema, jestli v takovémto partnerství zůstat nebo odejít, vnímám jako důležité, abyste se nejprve zaměřila na své emoce a podívala se do hloubky na to, co ve vás partnerovo chování vyvolává. Položte si otázku: „Jak se v takové situaci cítím?“

Zkuste se zastavit, najít si chvilku pro sebe, můžete si na pomoc vzít například i deník a představte si před sebou svůj problém. Vnímejte všechno, co cítíte. Věnujte pozornost i svému tělu, prociťte, jestli v něm například necítíte nějaké napětí. Potom si všechno můžete zapsat. Doporučuji vám, abyste nepoužívala své „racio“, ale opravdu zůstala u svých emocí, abyste se mohla dostat k pravé podstatě věcí.

Tento proces, kdy budete v kontaktu sama se sebou, můžete použít k rozpoznání vlastních hranic. Můžete si tak ujasnit, co je pro vás ve vztahu snesitelné, a jaké chování už je za pomyslnou čarou a nebudete ho tolerovat, protože je pro vás zraňující a ohrožující. Kdybyste ho na sobě nechávala dopustit, ztrácela byste postupně svou sílu i sama sebe. Uchovejte si úctu a respekt sama k sobě a buďte k sobě upřímná, buďte pravdivá ke své citlivosti. Citové bezpečí a důvěra patří k základu zdravého vztahu. 

Pozastavila jsem se u toho, kdy píšete, že vaše názory partnerovi nepřipadají normální. Zdržela bych se proto rozumového zdůvodňování nebo jakéhokoliv obviňování, ale jemně a jasně mu dala najevo, jak se v takové roli cítíte. Věřte svým pocitům. Nejde tady o to, co je normální nebo ne, ale o vzájemný respekt ve vztahu. Proto vnímám jako podstatné, abyste si otevřeně promluvili o tom, kde leží hranice obou z vás. Sdělte mu, co je pro vás v pořádku a co už považujete za zradu důvěry. Vymezte se, v jaké pozici chcete být vzhledem k jeho bývalým partnerkám a pevně si za tím stůjte. 

Nemohu vám říct, co prožívá váš partner, možná má problém s odpoutáním se od minulosti. Působí na mě, že otevírá stále nové dveře, ale nezavírá ty staré. Tím, že má neukončené věci, pak mizí důležité hranice, což pro vás může být matoucí, protože nevíte, na čem jste a jestli je s vámi plně. Zeptejte se ho proto na to, jak to má on, a jestli to půjde, zkuste hledat společnou cestu, která vám oběma bude vyhovovat. Komunikace je klíčem. Pokud bude vaše hranice znát, a přesto je bude překračovat, můžete se s čistým srdcem a respektem k sobě rozhodnout, jestli zůstat nebo odejít. V případě, že si budete o svém tématu chtít promluvit více do hloubky, se můžete obrátit na naši poradnu. Sídlíme v Praze, ale děláme i konzultace po Skypu. Budu vám držet palce.

Mějte se krásně,

Klára

 

 

 

91

Rozvod nebo ztráta všeho, na čem mi v životě záleží?

/in /by

Dotaz:

Vážená poradno, prosím Vás o odbornou pomoc či názor. Sama nejsem schopna svou nynější situaci objektivně posoudit a správně ji vyřešit.
Jde o to, že manžel chce rozvod, teď začal ustupovat ze svého požadavku a sdělil mi, že pokud spolu budeme, ať počítám s tím, že přijdu o rodinu, některé kamarády, on změní práci a odstěhujeme se časem blíž k jeho rodičům na Moravu. Tato situace se neděje však poprvé.
Mě je 30 let (VŠ) a manželovi 36 let (SŠ). Jsme spolu 10 let z toho 5 let manželé. Zatím bez dětí. Máme hezký byt po rekonstrukci nezatížený hypotékou. Oba máme velmi dobře placenou a stabilní práci.

Pracujeme na miminku. Vše se zdálo být ideální, klidné. Jedna hádka kvůli malichernosti manžela ovšem tak rozproudila, že řekl stop, končíme. Rozvod. Pro mě to byl šok! Jak jsem již nastínila, není to poprvé. Krize se nám opakují se železnou pravidelností, co 2 roky na jaře. Nejdříve jsme bydleli společně s mými rodiči v jednom rodinném domě a nefungovala to. Manžel to tenkrát vyřešil tak, že se odstěhoval 2 krát a vždy se vrátil. Důvody rozvodu, které teď manžel uvádí, že se málo baví, málo jezdíme na výlety, málo chodí s chlapama na pivo. Moc se starám o svého invalidního otce, který žije sám (maminka mi umřela před 2 roky), moc truchlím po smrti maminky a hodně mě to ovlivňuje v mém životě a jsem prý psychicky rozložený člověk.
Rodina mého manžela nemá ráda, doteď ho však respektovala. Během manželství jsem přišla o své koníčky, některé přátelé a nedostudovala jsem VŠ. Rodina, přátelé, kolegové v práci mi říkají, ať se s ním rozvedu sama, že mě jen trápí a manipuluje mnou. Já doposud vše manželovi odpouštěla a dávala dokola šance. Manžel je velmi výbušný, impulsivní až agresivní, několikrát na mne vztáhl ruku se slovy, že jsem si to zasloužila, že jsem ho neměla provokovat.

Mění často zaměstnání (pokaždé bylo něco špatně, ne u něj, ale na lidech v práci), teď má již osmé, často jsme se spolu stěhovali, asi 5 krát. Je stále nervózní a přijde mi, že je neustále ve stresu, neumí se uvolnit. Někdy si připadám spíše jako jeho matka než rovnocenný partner. Jediná oblast, kde nám to výborně klape, je sex. Tady opravdu problém nemáme, stále to mezi námi jiskří, stále se přitahujeme. Já bych za něj i dýchala, ale připadá mi, že on mě spíš táhne ke dnu.

Na druhou stranu dokáže být milý, ochotný, hodný, vstřícný a je velmi pracovitý, nekouří, nepije, nefetuje, do hospody nechodí, je mi věrný. Stále mám svého manžela velmi ráda, i přesto všechno, co jsme spolu prožili.
Prosím o nestranný názor a radu. Jelikož v tom žiji, nejsem schopna to zevnitř rozkrýt. Co když mají všichni okolo pravdu? Jen já to nevidím. Ale já zatím nejsem o tom, že bych rozvod iniciovala já, pevně vnitřně přesvědčená a rozhodnutá. Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Z Vašeho emailu je cítit, že Vás vaše situace velmi trápí. Při čtení emailu mě napadlo, že problém má dvě roviny. První rovina je objektivní, tedy z pohledu toho, co se ve vašem vztahu doopravdy děje. Druhá rovina je, jak to celé prožíváte vy sama. K oběma rovinám se pokusím říci své myšlenky.

Když říkám objektivní rovina, mám tím na mysli to, jak popisujete Váš vztah s manželem. Bohužel se domnívám, že Vaše okolí má tak trochu pravdu. V první řadě si myslím, že muž by na svou ženu neměl vztáhnout ruku za žádných okolností a už vůbec by to neměl omlouvat se slovy, že jste si to zasloužila. Považuji za důležité toto zdůraznit.

Také jsou zvláštní vaše dočasné rozchody. Jako by jednání vašeho manžela bylo velmi impulzivní. Říkáte, že se musíte starat o tatínka a přišla jste o maminku, a to není zrovna jednoduchá situace. Proto si myslím, že by Vás měl manžel spíše podpořit než Vás za to shazovat.

Při čtení emailu jsem si také všiml jedné věci. Když jste manžela popisovala, převládaly spíše negativa. Nepořádnost, nesympatie v rodině, agresivita, impulzivita, střídání zaměstnání. To může o něčem vypovídat. Také mi přijde jako veliká škoda ztráta koníčků, kamarádů a nedostudovaná VŠ. Berte to jako reflexi, která Vám může pomoci si v hlavě lépe utřídit myšlenky.

A nyní k Vašemu prožívání. Umím si představit, že situace se může zdát hrozná. Manžela máte očividně ráda, ale sama jste mi vyjmenovala hned několik důvodů, kvůli kterým to v manželství skřípe. Napadá mě, jak se třeba stavíte k tomu, že byste se musela na povel manžela přestěhovat? Ztratit kamarády? Zaměstnání, které je dobře placené? Jen proto, že to Váš manžel uvedl jako podmínku toho, že se vše urovná? Myslím, že zde by pomohlo se více zaměřit na to, co vlastně chcete Vy sama. Staráte se o tatínka, což musí být velmi náročné a možná byste spíš ocenila pomoc než nařknutí, že jste psychicky rozložený člověk. Uvědomuji si, že ho máte ráda, ale myslím si, že je potřeba být trochu sobecká. Podívat se na situace z vlastního pohledu, co Vám vztah přináší, jaký má smysl, zda jste šťastná. To jsou samozřejmě velmi složité otázky.

Pokud chcete situaci řešit s manželem, zkuste manželskou poradnu. Zde si můžete s manželem promluvit za přítomnosti terapeuta, který Vám může poskytnout zpětnou vazbu ohledně toho, jak on Váš vztah vnímá. Můžete také pracovat jen sama se sebou v individuální terapii.

Pokud Však ani jedna varianta pro Vás není přijatelná, zkuste si alespoň položit otázku, co Vás ve vztahu drží. Z mého pohledu je poněkud zvláštní, dávat jako podmínku návratu ultimátum, že se budete muset odstěhovat od rodiny. Zkuste s ním tedy probrat alespoň tento aspekt. Postavte se k situaci na základě vašich pocitů a toho, co chcete Vy.

Nemohu Vám poradit, zda se rozvést, či nikoliv. Pokusil jsem se Vám dát alespoň svůj názor na základě toho, co jste psala v emailu. Snad to v něčem pomůže.

S pozdravem,

Tomáš Novotný

 

477

Dospělý syn je bez práce a všechny peníze prosází – už ho nechceme dál živit

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

potřebuji poradit. Nevím, co mám dělat se synem, kterému je 26 let a není schopen si najít pořádnou práci. Hledá si práci na vrátnici, což je podle mě pro důchodce a ne pro mladého člověka. Už byl asi na čtyřech vrátnicích a všude ho po nějaké době vyhodí. Já jsem rozvedená a sama jsem ho živila asi dva roky. Teď bydlí u táty v rodinném domku, protože jsem se po rozvodu odstěhovala. Syn už dříve hrál hodně na počítači, vydržel u něj hodiny a začal sázet. Sázel jen kapesné, ale když jsem to zjistila, tak začal chodit k psychologovi a sázet přestal. Teď je dospělý a práci má jen občas. Má spoustu dluhů a bývalému manželovi na domácnost nepřispívá, protože nemá z čeho. Já už jsem mu půjčila dost peněz a bývalý manžel také. Nemůžeme mu přece půjčovat pořád, to není řešení, byla mu schválená insolvence, aby mu ji schválili, tak jsem mu podepsala darovací smlouvu, že mu budu měsíčně přispívat. Ale teď je syn opět bez práce, takže asi ani insolvence nezačne.

Zjistila jsem, že už znovu sází a prosází i to málo, co má. Před týdnem byl u psychiatra a bylo mně řečeno, že žádné deprese nemá a že tohle všechno se děje, protože se nudí. Včera mně volal starší syn a říkal, že se tomu mladšímu ztratili peníze. Byla to jeho poslední výplata, ztratila se mu prý i kreditní karta a to všechno u babičky v domě. Dějí se okolo něj divné věci a já už nevím, kdy mluví pravdu a kdy lže. Nevěřím, že mu to někdo vzal, myslím, že zase sázel. Sedí celé noci u počítače a pak celý den spí.

Nevím, co máme dělat a jestli vůbec já jako matka můžu něco udělat, když je syn už dospělý. Bývalý manžel ho chce vyhodit a já už ho znovu živit taky nechci, tím bych mu nepomohla. Bojím se, že skončí na ulici. Prosím, poraďte, co můžu udělat. Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Je zřejmé, že Vaše situace není vůbec jednoduchá a velmi Vás trápí. Vzhledem k tomu, že už je Váš syn plnoletý a svéprávný, tak se Vaše možnosti velmi zužují. Z mého pohledu by pravděpodobně bylo zapotřebí nastavit mu režim, jako se dělá u drogově závislých dětí.

Jestliže veškeré peníze, které má, prohraje a následně dostane od Vás nebo od otce další peníze, nemá důvod vzít zodpovědnost do svých rukou, protože to za něho vždycky „nějak vyřešíte“.  Z toho důvodu si myslím, že byste se měli s bývalým manželem domluvit a nastavit mu velmi pevný režim. Jedna z možností je, nastavit mu částku, která bude na konci každého měsíce ležet na stole jako nájemné za to, že tam může bydlet. Pakliže to nebude plnit z důvodu hraní automatů nebo nechození do práce, může si hledat bydlení jinde. Tento přístup samozřejmě není jednoduchý pro Vás jako rodiče, nicméně může pomoci se Vašemu synovi postavit na vlastní nohy. Nebo můžete vymyslet nějakou přijatelnější verzi tohoto opatření, nicméně je potřeba, aby si uvědomoval následky svého jednání. Je potřeba, aby vzal svůj život do vlastních rukou. Nemusí to být ani peníze, ale například potvrzení od zaměstnavatele o tom, že dochází do práce.

Další možností je nechat se hospitalizovat v psychiatrické léčebně kvůli závislosti, pokud máte stále podezření, že i nadále sází. S tím by však musel on souhlasit. Pokud ale opravdu prosází vše, co si vydělá, má reálný problém, který by se měl řešit.

Také bych si zkusil položit otázku, co způsobuje synovo chování? Proč ten starší je schopen se o sebe postarat? Co se v průběhu života toho mladšího stalo, že je takto pasivní? Pokud to jen trochu jde, tak si s ním zkusit promluvit o tom, proč tohle všechno dělá. Zároveň s tím je ale potřeba podotknout, že pokud mu s bývalým manželem budete finančně nebo i jinak vypomáhat, jen těžko se mu z toho bude dostávat. Zkuste ho podpořit v hledání jakékoliv práce. Chápu, že povolání vrátného není to, co jste si pro svého syna přála, nicméně on se nachází v situaci, kdy mu pravděpodobně pomůže jakékoliv zaměstnání. 

Vaše možnosti tedy jsou: Nastavit mu jasná, pevná pravidla. S bývalým manželem se domluvit a opravdu to oba dodržovat. Důležité je se domluvit tak, aby to synovi pomohlo si uvědomit, že se musí postavit na vlastní nohy. Také bych zkusil zvážit pobyt v léčebně, pokud má opravdu problém.

Zároveň se mi však chce dodat, že synovi je 26 let. V tomto věku se spousta lidí hledá, neví, co má se sebou dělat. Podobné chování může mít příčiny někde v minulosti, například v tom, že počítačové hry hrál proto, že se mu nikdo pořádně nevěnoval. Zkuste tedy pro sebe zapátrat v tom, kde může mít toto chování původ, aby Vám to pomohlo si lépe představit, co se vlastně děje.

Za momentální situace nemohu poskytnout lepší radu. Je to určitě běh na dlouhou trať, nicméně není beznadějný. Pokud si stále nebudete vědět rady, můžete se obrátit i na linku bezpečí, kde Vám také mohou poskytnout nějaké rady.

S přáním všeho dobrého,

Tomáš Novotný

 

 

438

Jak vycházet s člověkem, který má hraniční poruchu osobnosti?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

chtěla bych se zeptat, jak se dá vycházet s člověkem, který má hraniční poruchu osobnosti? Můj bývalý přítel vykazuje snad do puntíku všechny příznaky této “nemoci” a po třech letech neustálých problémů, hádek a rozchodů jsem přišla na to, že se s ním nedá žít. Máme spolu dvouletou dceru a nevím, jak mezi námi udržovat normální komunikaci a hlavně poslední dobou mám pocit, že na mě svoje chování přenáší a už se ztrácím sama v sobě. Děkuji za názor.

Odpověď:

Dobrý den Martino,

děkuji za důvěru, s níž se obracíte na naši poradnu. Rozumím vaší starosti o společný vztah a komunikaci s bývalým partnerem. Chápu, že vaše situace teď není snadná. Není mi z vašeho popisu úplně jasné, jestli s ním chcete udržovat vztah pouze v rámci rodičovské funkce nebo v rámci širšího hlediska. Potřebovala bych také znát více informací o tom, jak se konkrétně partnerovo chování projevuje a zasahuje do vašeho života, abych dokázala odhadnout vážnost jeho psychického stavu. Obecně však platí, že k tomu, abyste s člověkem s poruchou osobnosti dokázala vycházet, je potřeba získat náhled na jeho onemocnění, a díky tomu porozuměla, jakým způsobem ovlivňuje jeho chování. Tím se můžete více orientovat v opakujících se vzorcích a změnách, které se u bývalého partnera objevují.

S větším náhledem si také můžete začít všímat, jak to ovlivňuje vás samotnou, a takovýmto zvědomováním se dá postupně vystoupit například z manipulace, kterou vás vědomě či nevědomě druhý ovládá. Určitě by vám mohlo pomoct se v této oblasti dovzdělat, nejdostupnější cesta vede třeba skrz literaturu o hraniční poruše osobnosti. Knihy o této tématice mohou poskytovat i cenné praktické metody, jak se dá s druhým komunikovat a zachovat si vlastní psychické zdraví a důstojnost.

Je také potřeba zhodnotit, do jaké míry si bývalého přítele chcete pustit k tělu a jak moc mu můžete důvěřovat. Čerpejte z vlastních zkušeností, z vlastních pocitů. Dopřejte si čas na přemýšlení. Ptejte se sama sebe na to, co vám ubližovalo, a co už nedovolíte, aby vám způsobovalo bolest znovu. Sama se v klidu zamyslete nad tím, jak máte nastavené vlastní hranice, co je pro vás snesitelné a co už je za pomyslnou mezí, kterou druhému nedovolíte překročit. Pokud cítíte, že je máte vlivem bývalého vztahu posunuté a sama v tom máte teď zmatek, je to úplně pochopitelné. Buďte k sobě proto laskavá, věnujte sama sobě potřebný prostor, v kterém si můžete všechno přehodnotit. Teď je na to ten správný čas. Máte to ve svých rukou.

Zmiňujete, že na vás své chování přenáší, což vás přirozeně vzdaluje od sebe samé, proto se v sobě už začínáte ztrácet. Pamatujte, že nejlépe se dokážete vyrovnat se zraňujícím či nepředvídatelným chováním ostatních, když budete dobře ukotvena sama v sobě. Můžete brát tuto, ačkoliv nesnadnou, situaci jako příležitost, výzvu k tomu, abyste se začala více věnovat sama sobě, zaměřila se na své prožívání, začala naslouchat své duši a jejím potřebám. To vás může obrovsky posunout. Pravidelná psychohygiena je nejlepším způsobem, jak toho docílit. Každý má svůj způsob, jaký mu pomáhá dosahovat duševní pohody. Velmi léčivé účinky má příroda, pohyb, meditace, péče o tělo, psaní si deníku… vyberte si, co vám vyhovuje a denně si vyhraďte čas na sebe, na aktivity, které prospívají psychice.

Také si můžete o svém tématu popovídat s odborníkem. Psycholog či terapeut vám může pomoct získat náhled a nasměrovat vás k tomu, co potřebujete. Zároveň vám zprostředkuje bezpečné a přijímající prostředí pro prožití vašich emocí a ujasnění si vlastních hodnot. Moc rádi vás přivítáme i v naší poradně. Ta sídlí v Praze, ale je u nás také možnost setkání po Skypu z pohodlí domova. Budu vám moc držet palce, ať vše dobře dopadne.

Mějte se hezky, Klára

 

Literatura o hraniční poruše osobnosti:

Nenávidím tě, neopouštěj mě!

Hraniční porucha osobnosti a její léčba

5 198

Konečně jsem si našla hodného přítele – ale není to vztah z rozumu?

/in /by

Dotaz:

Jsem s novým přítelem, známe se od července. Sex byl za 4 týdny celkem dobrý.
Ale trochu se bojím, že z mé strany je to tak trochu vztah spíš z rozumu a chybí tam srdce.
On je hodný, slušný, ale hodný až moc. Přesně mám pocit, že až strašně urputný, že by snad skočil z okna, kdybych mu to řekla. Jak jsem pochopila, tak nikdy předtím žádný pořádný vážný vztah asi neměl, ačkoliv je mu 35. Ta předchozí holka prý nebyla nic moc a podle mě mu dala kopačky. Říkal o ní, že byla frigidní a hrozná! A teď mi připadá, že se tak strašně snaží mít holku za každou cenu. Když jsem se zmínila o příteli kamarádky a nadhodila jsem, že mu ty vousy teď sluší, tak on se mě zeptal, zda bych chtěla, aby si je taky nechal narůst. Když jsme spolu, pořád mě hladí, chce mě pořád líbat.  Když ležíme v posteli a koukáme na film, zrovna ten, co mám třeba fakt ráda a on mi celou dobu sahá pořád na prsa a kouká na mě… A když jsem řekla, že bych se chtěla dívat na film, tak se zasměje, ale nepřestane.

Jdeme ven, sedíme třeba v parku a on hned na mě zase začne sahat až mě osahávat (i na prsa). A pořád se chce líbat. Samozřejmě vím moc dobře, že jsou ženský, který mají chlapa, který je každý den dvakrát denně zmlátí. Ale myslím si, že to musí být aspoň trochu vyrovnaný, že prostě to nesmí být až moc ani do jedné strany.

Mě tady u něj chybí nějaká mužnost. Abych měla pocit, že se musím taky trochu snažit. Že musím pečovat o vztah, ON se chová tak, že by pomalu lezl na kolenou kvůli mně a mě to spíš čím dál víc odrazuje a nevím, co s tím.

Bojím se, že třeba už dalšího normálního chlapa nenajdu. Přeci jen, už mi taky táhne na 35 let. Moc by mě zajímal názor odborníka.

Odpověď:

Dobrý den,

v první řadě Vám děkuji, že jste se na mě se svým dotazem obrátila a také děkuji za Vaši důvěru a otevřenost.

Z toho, co mi popisujete, mám pocit, že Vám je vztah s tímto mužem nepříjemný, ale přesto v něm setrváváte. Důvodů může být mnoho. Kromě toho, že je na Vás hodný, je dost možným důvodem strach z toho, že si již nenajdete vhodného, Vám vyhovujícího partnera. Okolí na Vás tlačí (ať už vědomě či nevědomě) a věřím, že i samota je stejně nepříjemná jako kolem jdoucí zamilovaný pár.

I přes ten všechen tlak okolí a vlastní touhy nebýt sama, mít někoho blízkého, sdílet s ním vše, co se Vás týká. Chcete být ve vztahu jen proto, že máte pocit, že byste ve svém věku již měla mít muže?

Rozumím tomu, že to pro Vás nemusí být snadné a že už chcete toho pravého, protože si ho zasloužíte. Dokonce jste se i smířila s tím, že Váš partner nebude dokonalý a že bude mít i nějaké chyby, ale opravdu je vztah, kde od samotného začátku necítíte vášeň, jiskru, city… SRDCE, to co chcete? Zároveň mám dojem, že Vám je velmi nepříjemná jeho náklonnost a zájem o intimitu s Vámi. Stejně tak můžete mít strach z toho, že na Vás bude partner závislý a vy možná časem začnete pociťovat zodpovědnost za něj i za Váš vztah. To je přece jen děsivé.

Partnerství má být místem, vztahem, kde jsou si dva velmi blízcí. Svou intimitu rádi sdílejí, stejně tak jako své pocity, potřeby a přání (a to nejen ty pozitivní, ale i ty negativní). Vztah dvou lidí je o vzájemné úctě jednoho k druhému, podpoře a pocitu toho, že se o druhého můžete v případě potřeby opřít. Důležitá je vzájemná důvěra, komunikace, ale i rovnoměrná rozloženost rolí a zodpovědnosti za vztah a toho druhého.

Nemohu Vám poradit, zda ve vztahu zůstávat či nikoli, nicméně mám dojem, že sama již víte, zda vztah s tímto mužem má šanci nebo ne. Na konec bych Vám ještě ráda napsala, že vnímám Váš smysl pro to, aby muž byl mužem a také to aby ve vztahu byli emoce a je to pro Vás důležité, nenechte si to vzít. Žena potřebuje silného muže, o kterého se může opřít a mít v něm jistotu, stejně tak od něho cítit, že i on jak vy říkáte, pečuje o vztah, je sám sebou a nedělá jen to, co mu žena řekne. Doufám, že Vám má odpověď alespoň trochu pomohla.

Pokud budete potřebovat, neváhejte a klidně napište znovu.

Přeji Vám mnoho štěstí,

S pozdravem, Lucie

491

Recenze knihy: Manipulativní rodiče, autorka Isabelle Nazare-Aga

/0 Komentáře/in /by

Naši terapeutickou poradnu často kontaktují lidé, kteří zažili vztah s manipulátorem. Ať už byli v roli dítěte, partnerky či sourozence, nebylo to příjemné setkání a cítili se jako oběť a loutka někoho „silnějšího“. Potřebovali pomoc, protože se potýkali s pocity viny, cítili se ponížení, měli nízké sebevědomí a pochybovali o svých rozhodnutích. To je jen malý výčet toho, co dokáže s člověkem udělat manipulativní osobnost. Právě proto za poradnu velmi doporučujeme knihu Manipulativní rodiče od autorky Nazare Aga. Je to autorka již třetí velmi zdařilé knihy s tématem manipulace (další knihy Nenechte se sebou manipulovat a Láska a manipulace).

Kniha Manipulativní rodiče se zabývá tím nejzákladnějším vztahem oběť a manipulátor a to v rolích dítě a rodič. Autorka zde zdůrazňuje, že rodič jako manipulátor musí splňovat ale 14 ze 30ti rysů takové osobnosti a v takovém případě je přirovnáván k narcistní a manipulativní osobnosti.Kniha samotná se hodně zaměřuje zejména na narcistně manipulativní matky.

Jak vypadá vztah rodiče k dítěti, když jeden nebo oba z rodičů splňuje tyto znaky manipulativní osobnosti?

V takovém případě dítěti chybí to základní do života, co může rodič předat a to je bezpodmínečná láska, přijetí, pochopení a pocit bezpečí. Manipulativní rodič je totiž silně sobecký, neempatický, užívá si pocit moci a jde mu zejména o to působit navenek starostivě a chválihodně. Realita je však zcela opačná. Takový rodič upřednostňuje svůj pocit moci a své cíle nad život svého dítěte.

Manipulativní osobnosti rodiče vyvolají v dítěti pocit, že je špatné a zasévají tak první semínko pochybnosti o jeho sebehodnotě. Na jejich dětech jim nezáleží, využívají je k posilování svého narcismu a ujišťování sebe samých o správnosti svého chování.

Kniha jde díky kazuistickým příkladům do hloubky a ukazuje zajímavé detaily, například, že manipulativní rodič řeší hodně peníze a jídlo. Různým způsobem skrze peníze s dítětem manipuluje a vytváří v něm pocit závislosti.

Uplatňují peníze jako prostředek vydírání a uplatňování moci nad svými dětmi či využívat finančního prospěchu svých dětí pro sebe bez výčitek svědomí. Často peníze používají pro odpoutání dětí od lidí, které mají rádi. Stejně jako se nebojí v komunikaci používat lži, zatajovat základní informace a rozšiřovat fámy ve svůj prospěch. Často svůj příběh překrucují tak, aby v druhých vyvolávali soucit a přitáhli k sobě pozornost.

Stejně tak bývá v takto narušené rodině silné téma jídla, které buď chybí (zejména narcistní matky nenakupují, nevaří nebo vaří velmi špatně-nesnáší se o někoho starat, jelikož je to obtěžuje a ukazuje se to pak právě i na jídle. Nebo nedávají dětem jídlo nezdravé, zapomínají svačiny, učí své děti předčasné samostatnosti).

Manipulativní rodič své dítě od narození hodně zanedbává, ale ne tak, aby to bylo vidět navenek. Hned, jak je to možné začne své dítě předčasně osamostatňovat, aby ho mohl zneužívat!Dítě narcistně manipulativní matky se tak již brzy stará ne jen o sebe, ale i o celou domácnost. Pochvalu za to však určitě nedostane, naopak mu matka vštěpuje myšlenky, jak je líné a co ještě neudělalo (projekce jí samé, kdy si ona nedokáže připustit, že domácnost nezvládá). Podobná projekce bývá skrze krititku, že je dítě sobecké!Dítě se s takovou kritikou může pak vyrovnávat celý život a dokonce tomu může celý život věřit a naopak nedokázat zdravě nahlédnout na svou matku, která ho/ji jako dítě celý život zneužívala. Cíle manipulátora je totiž vzbudit silný pocit v dítěti-ty jsi špatné! Já jsem ta správná!

A proč je tak těžké manipulativního rodiče odhalit? Manipulativní lidé působí úplně normálně a svůj intelekt využívají ve svůj prospěch. A my jsme od svého okolí naučeni, že rodiče pro nás přeci chtějí to nejlepší a tak se ani neodvážíme tyto pravdy zpochybňovat. Možná také spoléháme na to, že bude zase lépe. Že rodič bude zase milý a přívětivý – manipulativní osobnost se v základech bohužel nezmění.

Manipulativní rodič je nestálý ve svém jednání. Je to způsob jeho manipulace, kdy jednou ohledně stejného podnětu vybuchne a jindy je milý. Stejně tak někdy vybuchne nebo se urazí nebo začne ponižovat na základě malého podnětu a větší problém projde bez potíží a někdy naopak. Takové chování vyvolává v dítěti silný strach a stres, protože se v něm nevyzná a nemá se čím řídit. Vytvoří si tak „silné signálky“, kdy se řídí ne podle podnětu, ale snaží se předem vycítit náladu rodiče a podle toho jednat, aby se uchránil před dalšími útoky(výčitky, ponižování apod.).

Proč je těžké si manipulace u rodiče připustit?

Pokud v něčem vyrůstáme celý život, máme strach si přiznat, že celou dobu bylo něco v chování našeho rodiče špatně. Potlačili bychom sebe i vše, co je nám blízké.

Těžké je také připustit si velmi typickou vlastnost manipulativní osobnosti  a tím je žárlení na štěstí svých dětí.

Manipulativní jedinci často v lidech okolo sebe vyvolávají dusno, nepříjemné pocity nesvobody. Na rodinných oslavách vládne napětí a nikdo si nedovolí cokoliv proti manipulátorovi říci. Typické je také srovnávání se s okolím a chválení svého JÁ. Paradoxem však je, že osobnost manipulátora se neustále zmítá v nadsázce pozitivního vnímání sama sebe a hlubokými pochybami o sobě. K tomu patří i srážení sebedůvěry vlastních dětí.Ovšem co se týče úspěchu, tak matka či otec cítí hrdost na své potomky, když uspějí ve své profesy či na škole, ačkoliv sami k jeho úspěchu nepřispěli ničím. Zneužívají to ale pouze proto, aby vypadali dobře před svým okolím, necítí skutečnou radost z úspěchu svých dětí. Okolí by proto nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, že rodiče mohli házet svým dětem naopak klacky pod nohy.

Jak z toho ven?

Nejdůležitější je pro oběti manipulativního chování poslední kapitola, která se nám po procitnutí snaží ukázat, že i cesta ven existuje. Je nutné si uvědomit, že takoví rodiče se nikdy nezmění a pro štěstí obětí je důležité se naučit jejich manipulace rozkrývat a asertivně odpovídat. Pomůže i držení si svého prostoru, který si nenecháme „zamořit“. Někdy je bohužel nutné tento vztah opustit a odejít úplně a navždy.

Knihu můžete zakoupit zde:https://obchod.portal.cz/psychologie/manipulativni-rodice/

 

PORADNA THERAPIA

Mgr.Tereza Malimánková

 

 

1 448

Našel jsem si přítelkyni – chování matky se změnilo

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
chtěl bych se Vás zeptat na řešení mého problému. Bydlím v rodinném domě se svojí starší matkou. Náš vztah syn- matka byl až do nedávné doby docela v pohodě, až do chvíle co jsem si našel přítelkyni. Od té doby se vše změnilo. Stále mě obviňuje z krádeží šatstva a jiných věcí a co je nejhorší i z krádeží peněz. Přítelkyně je nešťastná a strašně ji to mrzí. Dokonce u nás byla i Policie, kterou si na mne matka pozvala. Samozřejmě nic neshledali a tak jsem jim řekl, že její zdravotní stav jsem po prvním incidentu konzultoval s obvodním lékařem, který mi samozřejmě nepomohl. Jen mě řekl, že takových případů má mnoho a že mě to nezávidí. A že mám vše řešit v poklidu, ale to nejde do nekonečna. V současné době je vše při starém a navíc se přidaly ze strany matky slovní urážky na mou a přítelčinu osobu, což je pro mne neakceptovatelné.
Již rok jsem po úraze na invalidním vozíku a sehnat si byt s přihlédnutím k mému handicapu je nemožné.
Prosím vás tímto o pomoc či radu jak postupovat. Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Vaše situace opravdu není jednoduchá. Vaše maminka očividně nezvládá, že se s Vámi musí dělit s Vaší přítelkyní. Vzhledem k Vašemu zdravotnímu stavu si troufám tvrdit, že si Vás tak trochu přivlastnila více, než je zdrávo. Kladu si otázku, zda na Vás zavolala policii z důvodu toho, že žárlí na přítelkyni anebo zda v tom nehraje roli možné duševní onemocnění. Obojí je závažné, ale ke každému je třeba zaujmout trochu jiný postoj.

Je možné, že se Vás maminka snaží manipulovat a vydírat tím, že volá policii a obviňuje Vás. Tím se pravděpodobně snaží dokázat, abyste se se svou přítelkyní rozešel. Neznám vaší rodinou situaci, ale z toho, co jste psal, jsem si odvodil, že v domě žijete jen Vy a maminka? Pokud ano, je možné, že maminka tyto činy dělá čistě ze strachu, že Vy odejdete s přítelkyní a ona zůstane sama. To je má úvaha, která ale nemusí být pravdivá. V každém případě, pokud je to alespoň trochu možné, s maminkou bych zkusil promluvit na téma strachu, o vašem vztahu nebo i tom, že to že jste si našel přítelkyni, neznamená, že jí máte méně rád nebo že jí už navždy zavrhnete. Pokusit se jí ubezpečit, že jste pořád její syn a na tom se nic nezmění. Může se také projevovat to, že o Vás má po úraze větší strach a může mít pocit, že se o Vás přítelkyně nedokáže postarat tak, jako ona.

Chápu, že je to ve Vaší situaci velmi složité, ale samozřejmě by také pomohlo se odstěhovat. Tato možnost by mohla dost pomoci, minimálně Vám, co se po psychické stránce týče. Ohledně toho Vám tedy moc držím palce!  

Nyní ta horší varianta. To, že volá policii na vlastního syna je poněkud přehnané chování.  Nevím, jak se Vám maminka zdála v minulosti, ale je možné, že se u ní mohlo objevit paranoidní myšlení a chování z důvodu například pocitu ohrožení Vaší partnerkou. Podotýkám, že nejsem diagnostik a samozřejmě nemám veškeré informace a vlastně neznám Vaší situaci. Nicméně si myslím, že je důležité mít to alespoň na paměti. Takže pokud s Vaší maminkou nebude řeč, sledujte ji. Pokud se její chování ani po delší době nezlepší, naopak se bude zhoršovat tím směrem, že už její myšlenky ani nebudou směřovány na Vás, tak je potřeba jednat. Pokud budete mít podezření, určitě zajděte k psychiatrovi. S ním můžete konzultovat veškeré projevy a detailněji mu popsat situaci. Ten by Vám mohl poradit další kroky lépe než já. Pokud nebudete moct Vy, můžete poslat přítelkyni. Samozřejmě znovu podotýkám, že nemohu takto na dálku diagnostikovat člověka, kterého neznám. Nicméně chování Vaší maminky mi přijde podezřelé, a proto zde tuto variantu zmiňuji.

Jako první tedy doporučuji si s ní promluvit na téma strachu a toho, proč to vlastně celé dělá. Je možné, že když jí vysvětlíte a ukážete, že o Vás nepřijde, tak se situace zlepší. Z dlouhodobějšího hlediska se však pokuste odstěhovat se. I kdyby to mělo být k přítelkyni nebo k prarodičům. Pokud by se situace dlouhodobě nezlepšovala, ba dokonce zhoršovala, kontaktujte psychiatra, který Vám může odborně poradit další kroky. Přeji Vám mnoho sil.

S pozdravem,

Tomáš Novotný

133

Prarodiče mi neustále mluví do výchovy syna

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

obracím se na Vás s problémem, který nastal v mé rodině a týká se vztahu prarodiče versus vnuk. Kvůli velké vzdálenosti se stýkáme zřídka. Bývaly to intervaly co čtvrt roku dva dny/jedna noc. Můj syn je hyperaktivní čili divoký, hlučný a neposedí. Když je ale u mne, tak je hodný, rád si vyrábí a podobně. Má 8 a půl roku. Kdykoli jsme dojeli na návštěvu k babičce a dědovi, tak se chvíli styděl, ale jakmile se trochu zadaptoval v jiném prostředí, tak začal tzv. řádit. Netvrdím o něm, že je „svatoušek“. I mne dovede pořádně vykolejit svou divokou povahou a odmlouváním s paličatostí. Doma mu samozřejmě vše netoleruji. Pravidla se musí dodržovat, přesto se děti neustále snaží zkoušet, kde až ta hranice je.

Jenže nastal problém, když jsme byli na návštěvě u prarodičů a syn se nechoval, jak by si oni představovali. Snaží se ho jednou za 3 měsíce předělat, což podle mne prostě nejde s ohledem na to, jak málo jsou s námi v kontaktu. Podle mne tam není ta správná citová vazba spojená s přidruženými věcmi -což nemyslím nijak zle. Syn například na společné procházce šel po obrubníku a hned to bylo zle nebo při hře Člověče, nezlob se zvýšil hlas a už bylo zle.

Při rozloučení nechtěl babičce ani dědovi dát pusu a rozloučit se, což tedy byl dle prarodičů vrchol. Sama jsem z toho byla překvapená, ale ani mne syn neposlechl a nešel se rozloučit- seděl v autě a slzel. Myslím si, že neustálé peskování ze strany prarodičů v souvislosti s intervaly návštěv a nepochopení z jejich strany dítě nezmění. Dva dny je málo a dítě nezmění, ale jak píšu, je to můj názor.

Důležité v mém dotazu, ale je to, že po poslední návštěvě, mi bylo řečeno, že protože se syn zachoval takto, ať nepočítá s tím, že Ježíšek u babičky a dědy nechá dárek. Protože zlobil, tak žádný Ježíšek nebude. Byla jsem z toho hodně překvapená. Docela jsem se s rodiči na tohle téma pohádala, že prostě nemůžou trestat vnuka takovýmto způsobem typu „neposloucháš babičku a dědu- Ježíšek nic nedonese“. Od té doby se naše komunikace omezila. Dárek nebyl a mám si prý pořádně vychovat syna. Smutné, jak někdy vztahy upadají.

Mohla bych poprosit o Váš názor? Třeba i já to “vidím” jinak. Je mi líto, že vůbec takové situace nastávají.

Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Vztahy v rodinách jsou bohužel mnohdy složité. Ve Vašem případě bych se asi nejvíce přikláněl k tomu, že prarodiče očividně nejsou na vašeho syna a jeho „divočejší“ chování zvyklí. Trestání vnuka za to, že se nechová podle jejich představ, mi nepřijde v pořádku. Zvlášť pokud ho vidí tak málo. Je samozřejmé, že hyperaktivní děti jsou složitější na uhlídání a obecně je s nimi více starostí. S tím mohou mít prarodiče problém, protože na to zkrátka nejsou zvyklí. Na druhou stranu se domnívám, že prarodiče by měli respektovat chování dítěte a pokud není vyloženě přes čáru, tak by ho rozhodně neměli trestat. Z toho, co popisujete, mám dojem, že se syn nemůže cítit u prarodičů takzvaně „v pohodě“. Od nastavování pravidel jste tu Vy jako matka. Dítě rozpozná a dá velmi dobře najevo, když se mu něco nelíbí, nebo se necítí dobře. Koneckonců to dal dost dobře najevo nerozloučením se. Domnívám se, že u toho hrály roli dva faktory. Jednak pravděpodobně dětsky trucoval a záměrně neuposlechl, ale zároveň mám pocit, že kdyby se cítil u prarodičů dobře, tak by k ničemu takovému nedošlo. 

Netuším, jaký je Váš vztah s rodiči dlouhodobě. Jak například vychovávali Vás? To může hrát roli v tom, jak si představují, že byste Vašeho syna měla vychovávat. Pokud by Vám s ním pomáhali a viděli ho každý týden, je to něco úplně jiného. Pakliže ho vidí každého čtvrt roku, tak si asi budete muset s rodiči vyjasnit role. Chápu, že to nebude snadné. Zkuste s rodiči vést dospělou konverzaci, kde si vyjasníte, jak se syn běžně chová, co byste očekávala od vašich rodičů a co by naopak vyhovovalo jim. Z toho se pokuste najít nějaký kompromis, jak budou fungovat vaše návštěvy. Pokud ani to nezafunguje, tak se obávám, že bude potřeba, aby Váš syn trochu povyrostl a zkusil s prarodiči navázat kontakt znovu.

S pozdravem

Tomáš Novotný

74