Příspěvky

Co je psychoterapie a co je koučink

/0 Komentáře/in /by

Zatímco se psychoterapie zabývá obtížnými obdobími v minulosti a naším současným i minulým prožíváním oněch událostí, koučink se dívá od teď v před. Je tedy rozvojovou metodou strategického myšlení. Dokud je klient zahlcen minulostí, smutkem, úzkostí, je v depresi a podobně, měl by vyhledat psychoterapeuta. Když je již stabilizovaný, a cítí se být připraven měnit svůj život, konat a vyjednávat o nových podmínkách, má oslovit kouče. Koučink se minulosti dotýká spíše okrajově a nahlíží na ní, jako na materiál, který nám pomáhá zmapovat co až do dnes je již pro vás nefunkční schéma a co naopak by mohlo pomoci rozhýbat váš posun vpřed.

Možností a situací, pro které je koučink vhodný je nespočet. Může být vaším návodem, jak udržet pod kontrolou váš emocionální stav například při náročném rozvodu, při změně povolání, nebo při zkouškách. Jak vylepšit své komunikační dovednosti v zaměstnání, lépe a víc prodávat, nebo vést lidi. Umět vystoupit před veřejnost a sebevědomě odprezentovat svou práci.  Může ale také pomoci zvládat výzvy a překážky i úzkosti. Jako například Jana, která se léčila psychiatricky a psychoterapeuticky pro své úzkostné ataky, které jí omezovaly v životě i zaměstnání. Pro svou sociální fóbii toho nebyla schopna. Potkávala se tak veliká úzkost s velikou touhou. Jedním z jejích prvních témat byl strach jít na ples a touha tančit s manželem na velkém parketě v krásných šatech. Během koučování dokázala pro sebe vymyslet takovoustrategii, že hned na po prvé byl ples pro ni víc ohromujícím zážitkem, než úzkostnou atakou. Podobných schémat vymyslela mnoho a dařilo se jí nakupovat v obchodních centrech, jezdit sama autem na delší vzdálenosti a nově jezdit na dovolené. Zvládla i paralyzující hrůzu ze zubaře. Byla čím dál samostatnější a sebevědomější. Začala věřit ve své schopnosti. Nebylo tomu tak ale vždy. Nějakou dobu co ke mně chodila, dohodnuté úkoly neplnila. Chovala se pasivně (reaktivně). Mluvila o tom, co jí děsí a o tom, co by chtěla, ale nebyla v konání proaktivní. Hodně času jsme věnovali tomu jako to má, co cítí a co jí omezuje. Zlom nastal v době, kdy se začala zabývat časovým horizontem, ve kterém si přeje změnu zvládnout. Začala velmi aktivně plnit dané úkoly a prožívat pozitivní změnu. Tato žena si postupně dokázala přiznat, že nebývala oblíbená pro svůj perfekcionismus a pedantství, naučila se komunikovat asertivně a tím předcházet konfliktům. Změnila zaměstnání za méně stresující a nové dovednosti zde uplatnila od začátku a dobře se tak uvedla. Věnovala hodně času zjištění, zda jí její postoje víc dávají, nebo berou. Přestala mít na sebe i  nejbližší nepřiměřené nároky. Jak se proměňovala ona, měnilo se i její okolí a rodina. A za všemi jejími obtížemi a omezeními byl strach vykročit ze své komfortní zóny a nedůvěra ve svou profesní kvalitu.  Potkávaly jsme se v průběhu dvou let. Na jejím příkladu je vidět, jak široké možnosti koučink má.

Naše postoje a naše negativní, nebo pozitivní očekávání nás přednastavují k úspěchu, či neúspěchu. Pokud se však otevíráme možnostem, začnou se dít věci! Mnohému se naučíme, poznáme zajímavé lidi, zažijeme nová dobrodružství, třeba si najdeme nového partnera. Možná se všechno nepovede úplně do puntíku, ale často to dopadne lépe, než jsme očekávali! Je to rozhodně lepší než jen reaktivně žehrat na osud, nedostatek příležitostí, na možná až jednou a na mě stejně nikdo a nic nepomůže.

Další článek vám napíši na téma GROW coaching – metoda psychosociálního rozvoje.

Monika Zajíčková, kouč poradna Therapia

115

Poruchy osobnosti

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
mám veliké podezření, že moje máma trpí poruchou osobnosti.
Už jako malá jsem několikrát postřehla, že její reakce jsou velice odlišné od běžných lidí (náhlá změna nálady, prudká až agresivní reakce na negativní situace; přehnané až přeafektované vyjádření jakékoliv emoce, infantilita, lhaní…). Avšak čím jsem starší, tak tím se objevuje více situací, které mně stále více utvrzují o tom, že něco není v pořádku.

Shodou okolností jsem postupem času potkala lidi, které měli stejné nebo možná ještě horší zkušenosti se svými matkami nebo jinými lidmi v okolí. To mě přimělo pátrat a výsledkem prozatím je, že moje máma možná trpí poruchou osobnosti. Na základě různých článků mi na ni nejvíce sedí histrionská porucha, ale také znaky narcistické a emočně nestabilní poruchy.

Proč si to myslím? Kromě výše uvedených důvodů, kterých jsem si všimla již v dětství, vyšla později napovrch různá “odhalení”.

Úplně zbytečně lže. Avšak těžko říct, jestli těm lžím věří nebo ne. Např.: máma se odjakživa nenáviděla s tchýní, mluvila o ní vždycky ošklivě, ale najednou po letech (a po rozvodu s tátou) začala tvrdit, že jí tchýně pozvala k sobě na čaj a jaký mají parádní vztah. Nedávno jsem se však dozvěděla přímo od tchýně, že to není pravda, že nikdy u ní nebyla. Podobné situace se staly několikrát. Např. když se s tátou hádala (čehož jsme s bratrem byli několikrát svědky, protože jsme byli mámino oblíbené obecenstvo a ochrana zároveň, aby měla jistotu, že táta nebude tak zuřit a rovněž se snažila z táty dělat v našich očích a v očích jiných despotu, což jsem po čase zjistila, že je to z její strany pouhá manipulace a zneužívání situací), tak všem říkala, jak mu “naložila”, ale pravda byla taková, že to bylo úplně obráceně.

Jak jsem již zmínila, tak máma ráda manipuluje lidmi, aby udělali přesně to, co chce. Nás manipulovala proti tátovi. Někdy manipulovala jinými lidmi, aby za ni zaplatili a pokud se tak nestalo, tak se jí to hluboce dotklo. Ale to se nestávalo moc často, protože máma na to šla přes city.
Paradoxem je, že ji samotnou lze lehce zmanipulovat. Tvrdí, že my, její děti jsme u ní na prvním místě, ale realita je taková, že na prvním místě je ona, pak ti tzv. přátele nebo její krátkodobý aktuální rádoby partner, který si s ní hraje a až pak my.
Pokud se cokoliv děje, tak ona vinná rozhodně není a pokud i ano, tak se obhájí tak, aby to v konečném důsledku nebyla její vina.

Má potřebu nadhodnocovat sebe a různé maličkosti, na základě kterých očekává, že jí budeme chválit do nebes. Nebo naopak má potřebu, abychom ji za všechno litovali. Cokoliv se stane, ať už vtipná historka, “tragédie” nebo běžně úplně obyčejný úspěch.

Má neustálou potřebu mluvit, ať už prostřednictvím telefonování nebo povídání. Obecně, když jsme v skupině lidí, tak využívá různé způsoby, jak zaujmout. Ať už se musí ke všemu vyjadřovat, na vše přehnaně reagovat nebo skákat do řeči, aby řekla nějakou “vtipnou hlášku”, kterou je obvykle úplně mimo. Nemluvě o tom, že trpí snad všemi zdravotními nemocemi na světě a několikrát prý skoro umřela (napoprvé se člověk lekne, ale když to slyšíte už několikrát a není nikdo, kdo by to potvrdil, tak už tomu moc nevěříte).

Respekt jí nic moc neříká. Speciálně, když se jedná o lidi, které svým způsobem považuje za méněcenné (jako např. já a bratr, protože jsme její děti). Např. nedávno jsem jí hezky požádala, aby mně ještě neseznamovala se svým novým přítelem, je to moc brzo. O dva dny mi ho dovleče pod ubytovnu a seznámení se nevyhnu. Když jsem jí ptala, proč to udělala, tak to svalila na něj. Podobně to udělala i bratrovi.

Je konfliktní až haštěřivá a má velmi nepřiměřené reakce. S mámou se snažím vídat méně, protože příliš mnoho stráveného času s ní dokáže být vyčerpávající. Dostává mne svým chováním a smýšlením do nepříjemných situací a později vyvolává bezdůvodně hádky. Jsou občas i situace, kdy se nám snaží navodit pocit, že si něco uvědomila a dokonce se i omluví, ale po čase se to zase vrátí všechno k tomu samému.

Kazí vztahy ve svůj prospěch. Lépe řečeno, MNĚ kazí vztahy ve svůj prospěch. Přirozeně byla kdysi moje máma pro mne bohyní. Navzdory tomu, jak se k nám všem dokázala chovat, byla pro mne jako pro dítě vším a úplně jsem si okolnosti až tak neuvědomovala, proto jsem jí až zaslepeně ve všem důvěřovala. Ta tvrdá realita padla až v mých 19-ti, kdy jsem měla prvního přítele, s kterým jsem až dodneška. Obecně odjakživa pomlouvala tátu přede všemi a hlavně nám se snažila kazit náš pohled na něj.

Další vztah, který mi sabotovala, tedy snažila se o to, tak byl ten s mým přítelem, u kterého jsem si postupně uvědomovala, že s mámou nejsme jako “sestry“. Děsně žárlila, že už mně nemá jenom pro sebe. Kdykoliv jsem šla s ním na rande, pořád mi volala kvůli hloupostem. Dělala mi scény a hádala se se mnou až agresivně pro nic za nic. Jednou, když byl přítel u nás, tak měla ten večer potřebu mně před ním pomlouvat a ponižovat.

V choulostivých situacích je velmi hysterická. Je nestálá. Ať už ve vztazích nebo v práci. Pokud není něco z toho podle její představy, tak okamžitě hledá jinde. Přitom ona sama nemá moc čeho nabídnout. A všechny ty práce a partnery si ona sama vybrala. Vždycky tvrdí, jak moc je miluje, i když na ní kašlou a chovají se nehezky, stačí, aby se objevil někdo lepší (tedy s větším kontem na účtu), tak ten první v dané chvíli neexistuje. Samozřejmě má hned potřebu se okamžitě pochlubit celé rodině, kteří už ji dávno neberou vážně.

Když to celé shrnu, tak momentálně mám pocit, že se to obrátilo a že já jsem ta matka a ona to dítě, protože se tak chová a bohužel se cítím bezmocně, protože jí nedokážu nijak pomoct. Je velmi ulhané až rozmazlené dítě, které nikdy neposlouchá a miluje si stěžovat a chlubit + má výkyvy nálady a emocí, je nestabilní a výbušná. Obecně mít takovou matku minimálně na mně zanechalo nějaké stopy, s kterými bojuji doteď. Napříč tomu však mám s ní i hezké chvíle a vzpomínky, na které ráda vzpomínám a jsem za ně vděčná a vím, že se máma snažila a že nás má ráda.

Věřím, že jsem situaci popsala, co nejsrozumitelněji.

Jako stále milující dcera, která se už nechce na mámu zlobit, bych vás poprosila o rady.

Trpí máma nějakou poruchou? Pokud ano, tak kterou? Pokud ano, tak jak ji můžu pomoci? Předem vám velmi děkuji za váš čas a trpělivost a přeji hodně úspěchu.

Odpověď:

Dobrý den,

myslím, že jste situaci popsala velmi podrobně a vidím, jak Vám záleží na tom, abyste se zachovala správně vůči své matce a byla jí schopna pomoci. Uvědomuji si, že celá situace je pro vás extrémně náročná. Bohužel jsem toho názoru, že dokud nebude chtít vaše matka udělat nějakou změnu, nemáte šanci ji efektivně a dlouhodobě pomoci. Naopak by to mohlo snadno podle mého názoru sklouznout do dalšího využívání, citového vydírání a obrácení situace proti Vám, které jste již v minulosti popisovala. Tímto byste ji vlastně i zároveň nepřímo pomáhala se jakýmkoli způsobem stavit do role oběti.

Život v takovém prostředí, které vytvářela vaše matka, bylo, jak sama popisujete, velmi náročné a zanechalo na vás stopy. Proto si myslím, že byste v této situaci měla myslet hlavně na sebe a svůj život, když už jste nyní v situaci, kdy nejste na matce existenčně závislá. V situaci, kterou popisujete, bych vám, proto doporučil, abyste si stanovila vůči vztahu s matkou pevné hranice, které se nebudou překračovat. Měly by být stanoveny takovým způsobem, aby Vás kontakt s matkou neohrožoval, aby co nejméně negativně ovlivňoval Váš život. Mám potřebu říct, že nenesete za svou matku žádnou zodpovědnost. Zodpovědnost nesete pouze za sebe a svůj život.

Uvědomuji si, že přijetí tohoto názoru a stanovení hranic je velmi obtížné a nejedná se tudíž o jednorázovou záležitost nýbrž o dlouhodobou práci. Zároveň přemýšlím, do jaké míry vaše matka přímo i nepřímo zasahuje do vztahu s vaším partnerem, protože i jeho pozice je v takovém vztahu nelehká. Obzvláště, když jste psala, že se vás matka snažila opakovaně rozeštvat. Jak velkou zátěž to přináší vašemu vztahu?

Doporučil bych Vám pokračovat v omezování kontaktu s vaší matkou a co nejvíce se soustředit na sebe. Protože dle vašeho popisu si myslím, že vám mohla ublížit mnohem více, než si možná uvědomujete. Je přirozené, že se chcete o svou matku postarat, ale zároveň si myslím, že je třeba si uvědomit, jakou cenu byste za to zaplatila a jestli byste byla ochotna ji dát. Doporučil bych Vám, abyste vyhledala psychoterapeuta ve vašem okolí, se kterým byste si mohla v bezpečném prostředí tříbit myšlenky a celou situaci dopodrobna probrat. Pokud jste z Prahy, můžete navštívit naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz a vybrat si některého z našich psychoterapeutů. Psychoterapie je dlouhodobý proces, a proto bych Vás chtěl upozornit, že výsledky se nedostavují ihned, ale až po dlouhodobé spolupráci.

Abych odpověděl na vaši otázku, zdali Vaše matka trpí nějakou poruchou osobnosti. Bohužel Vám nemohu pouze na základě vašeho dotazu říct, jestli se o poruchu osobnosti jedná či ne, ale její chování do značné míry poruše osobnosti odpovídá. Tuto skutečnost by měl zhodnotit osobně odborník v ideálním případě psychiatr či klinický psycholog.

Přeji mnoho sil.

489

Emoční závislost: Ona je závislá, on je chladný

/0 Komentáře/in /by 
Doba čtení: 4 minuty, 16 sekund

Odtahuje se od vás stále váš partner? Snažíte se o nápravu vašeho partnerského vztahu? Cítíte se ve vztahu nemilovaná?

V minulých dílech seriálu o zabijácích partnerské komunikace jsem psala o výčitkách, kritice či vydírání a ponižování, které do zdravé komunikace mezi partnery nepatří. Dnes bych se ráda zaměřila na komunikaci muže, který je ve vztahu citově chladný a egocentrický, a ženy, která je na vztahu citově závislá.

 

Podobné dvojice se v mé poradně vyskytují poslední dobou poměrně často, respektive spíše ženy z takového páru ( i když role mohou být i opačné). Žena si tak volí partnera, který neoplácí množství jejího citu svým citem. Projevu lásky se však partnerka nedočká, ani když dělá vše, co muži na očích uvidí. I když mu v ničem neodporuje nebo mu vyjde vstříc i v naprostých maličkostech, on její cit jen a jen znevažuje.

Read more

1 438

Nové hnízdo pro děti

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, mám rok nového přítele a 2 roky jsem rozvedená. Nový přítel by chtěl, abych s ním začala bydlet. Mám ale 2 starší děti, 16 a 19leté dcerky a synka 4letého. Syn půjde se mnou, doufám kamkoliv, ale dcery mi sdělily, že ne. Že se radši přestěhují k tátovi, kterého původně odsoudily, když jsme se rozváděli kvůli jeho nové lásce, o 20 let mladší přítelkyni. Neumím se rozhodnout, jestli se mám přestěhovat za novým přítelem a tím pádem prodat dům, který jsme si s exmanželem pořídili rok před rozvodem, nebo dělám velkou chybu ohledně jistoty svých dcer. Moc se trápím, řešení není snadné. Zakoupila jsem pro starší dceru malý byt ve městě, kde studuje. Řeším otázku rozpadu hnízda pro děti, jejich jistoty, i když u tak velkých dětí ani nevím, jestli o to stojí. Mám se dále obětovat? Děkuji za jakoukoliv zpětnou vazbu. Hezké dny přeji.

Odpověď:

Dobrý den,

leží před vámi velmi obtížné rozhodnutí. Pokud správně rozumím, vaše obavy jsou hlavně okolo vašich dcer. Pro vaše děti i pro vašeho nejmladšího syna je situace velmi komplikovaná a je pravděpodobné, že se v ní špatně orientují. Jelikož již jednou prožili rozpad rodiny, mohou vaše přestěhování k partnerovi vnímat jako podobnou situaci, ve které přicházejí o svého rodiče, a tudíž jako velmi ohrožující. V této situaci jsou prakticky bezmocné a je přirozené, že tedy reagují vztekem. Pro děti je ztráta domova velmi bolestivou zkušeností, jelikož se nacházejí ve věku, kde stále hledají sebe sama a jejich život je již takto špatně srozumitelný a komplikovaný. Domov v takovém případě funguje jako takové záchytné místo, kam se mohou vždy bez obav vrátit. Je to důležitý psychologický aspekt, který jim dává ve zmateném světě jistotu. V tom to případě musíte pouze vy jako jejich máma zhodnotit, jestli jsou na to vaše děti dostatečně zralé, abyste jim tímto krokem neublížila. Základem vztahu je komunikace proto bych vám doporučil, abyste o tom s dětmi opakovaně mluvila. Ptala se na jejich obavy, přání, názory a dala jim najevo, že vám na jejich názoru záleží a budete o tom uvažovat. Mohli byste také zvážit, jestli by se nedalo postupovat nějak pomaleji, aby to nebyl pro rodinu takový šok a zároveň abyste se přiblížila k vašemu partnerovi. Možná by mohlo být pro vaše děti i přijatelnější, kdyby se váš partner nastěhoval k vám.

Jistě také máte právo na to, abyste byla šťastná a plnila si své sny. Pokusil bych se vám navrhnout změnu pohledu na obětování se, protože to, co děláte pro vaše děti, děláte, protože je máte ráda a podle toho také jednáte v jejich nejlepším zájmu. Pokud budete přemýšlet o situaci jako o formě obětování se, bude se vám v situaci hůře rozhodovat, protože se tímto způsobem dostáváte do konfliktu sama se sebou. Myslím si, že takové rozhodnutí se nedá udělat ze dne na den a vyžaduje více času pro dostatečné zorientování se v situaci. Z tohoto důvodu by vám mohlo být prospěšné si o tom promluvit i s odborníkem, který by vám mohl nabídnout jiný úhel pohledu než vaši blízcí a mohla byste v bezpečném prostředí otevřeně hovořit o vašich pocitech, které prožíváte. Například že už také chcete myslet ve svém životě jednou na sebe. Pokud jste z Prahy či okolí mohla byste zvážit někoho z našich terapeutů na stránkách www.koucink-psychoterapie.cz .

Přeji mnoho sil,

Patrik

 

109

Má rozdílnost povah ve vztahu budoucnost?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
prosím o radu – jsem s partnerem 2 roky (on 32 let, já 23 let), zprvu jsem si byla jistá, že je to ten pravý. Vše bylo krásné, platilo u nás, že protiklady se přitahují. Po 2 měsících jsem se k němu nastěhovala. Bohužel asi po roce začaly vznikat problémy kvůli našim odlišnostem, ukázalo se, že máme jiný pohled na život – já jsem energická, akční, veselá – on je klidný, melancholický. Mám ho ráda, je pro mě jistota, je inteligentní, snáší moji impulzivnost, je spolehlivý, vydělává slušné peníze a má skvělé kamarády. Ale poslední dobou od něj slyším jen samou kritiku, je negativní, nechce se mu nic podnikat, vymýšlet, je líný a pohodlný, taky se mě téměř nedotýká a do sexu se mu moc nechce, spánek je pro něj zábavnější. Dokonce ani smysl pro humor máme úplně jiný, nesmějeme se spolu.

Začala jsem cvičit, abych si udržela štíhlou figuru a popřípadě ho popostrčila k tomu, aby se také trochu hýbal (a shodil kila navíc), ale jediné, čeho jsem se dočkala byly výčitky, že ho “nutím” a že jsem směšná, že chodím nesmyslně zvedat železa do fitka.
Mám pocit, že myslí jen na sebe (je to jedináček a rodiče se mu nikdy moc nevěnovali, takže mu to vlastně ani nemám za zlé, že neumí myslet na druhé). Když mu dělám snídaně, obědy, kupuju maličkosti, rozveseluju ho, uklízím apod., tak mi radši řekne, ať to nedělám, než aby začal dělat to samé. Bere to, jakoby se ve vztahu měl každý starat o sebe, což mě opravdu mrzí. Mám pocit, že jsem sama, i když jsem s ním, že žijeme vedle sebe, ale každý sám. Do toho má občas řeči o tom, jak jsou všechny ženský hrozný, nebo se vymlouvá na to, že je chlap, takže po něm nesmím nic chtít apod. S oblibou taky dehonestuje svatby, mám pocit, jakoby někdy nechápal, co je to láska.

Mluvila jsem s ním o tom mockrát, ale on není schopen nic změnit. To souvisí s jeho slabou vůlí – něco chce, ale není schopen pro to nic udělat. Myslím, že ani neví jak, neustále se mě ptá “co má teda jako dělat”. Má pocit, že dělá maximum, když mě u něj nechá bydlet, dá mi pusu, když odchází do práce a zavolá mi o obědové pauze. Myslí si, že se to nějak vyřeší samo, že mě to přejde. Myslím, že on je takhle spokojený, akorát ho štve, že jsem nabručená a že nemá doma ten svůj klid.
Jsem nešťastná, cítím se nemilovaná a mám pocit, že se s ním dusím, že mi absolutně nerozumí. Nejhorší je, že vím, že umí být ten skvělý chlap, do kterého jsem se zamilovala. Tak proč to teď najednou nejde? Zlobím se na něj a strašně mě to mrzí, protože on mě v podstatě nutí k tomu, abych se “odmilovala”… Je pro mě strašně těžké si přiznat, že to možná nebude ta pravá láska, protože na začátku jsem si byla naprosto jistá, že s ním strávím zbytek života.

Bohužel jsem nedávno potkala muže ve stejném věku, který mě po dlouhé nabíjí energií, má stejný smysl pro humor a připadá mi strašně zajímavý – s ním jsem to prostě já. Snažím se držet emoce na uzdě, ale pořád na něj myslím. Vím moc dobře, že to může být pouhé pobláznění a ve skutečnosti by se ke mně ten člověk třeba hodil ještě míň, než můj současný partner, dokonce ani nevím, jestli by mě chtěl. Ale cítím, že je něco opravdu špatně, když celé dny myslím na jiného a dokonce pomýšlím i na nevěru.
Jsou dny, kdy na vztah rezignuji – nesdílím s partnerem, nedotýkám se ho, smiřuju se s koncem. Ale jsou i dny, kdy to změnit chci, je to celkem fajn, ale zkrátka to nějak nejde, protože mi strašně chybí ta přirozená náklonnost. Mám nějakou představu o tom, jaký bych ten vztah chtěla mít.

Nechci měnit sebe a nechci měnit ani partnera, protože to není řešení.
Nevím, zda bych měla přítele raději opustit nebo ještě počkat, zda se to nezlepší.

Odpověď:

Dobrý den Veroniko,

velmi vám děkuji za důvěru a otevřenost, se kterou se na nás obracíte.

Vztahy samy o sobě jsou velmi náročné, je to neustálý proces, na kterém je potřeba pracovat a posouvat. Sám o sobě se vztah vyvíjí a přechází od prvotní zamilovanosti do něčeho hlubšího. Někdy se přitom přechodu může stát, že se zamilovaností opadne vášeň a touha, a naopak začnou vylézat nedokonalosti toho druhého. Tyto nedokonalosti pak můžou úplně přehlušit kvality partnera a tím nás od něj odcizí. Můžete si zkusit vypsat jeho klady nebo věci, kterých si na něm vážíte. Směřovat k nim pozornost.

Napadá mě, jestli se v životě vašeho partnera něco neudálo, jestli není pod velkým tlakem, že se jeho chování takhle změnilo. Nefrustruje ho něco? Přemýšlím nad sebedůvěrou a sebevědomím vašeho partnera.

Ve vztazích je to, co do nich vložíme, ale jednostranný velký vklad nemá dlouhodobě udržitelnou budoucnost. Ve vztahu se objevují role tahouna, který do něj dává víc energie a naopak toho, kdo se nechává vézt. Tyto role by se měly proměňovat, aby docházelo k dynamičnosti vztahu a zároveň aby to byl vztah vyrovnaný partnerský. Můžete s ním zkusit otevřeně mluvit o pocitech, které ve vás jeho názory a chování vyvolávají, a přitom se zkusit vyvarovat výčitkám.

Zkuste si položit otázku co přesně od partnera a vztahu potřebujete? Poté, co si to zodpovíte, se zkuste zamyslet nad tím, proč to potřebujete a co vám to má přinést?

Vztahy jsou o přijetí a naučení se v nich být v nich spolu a zároveň každý sám za sebe. Avšak kdybyste měla pocit, že jste opravdu velmi rozdílní a že vám ten vztah nenaplňuje základní potřeby a představy, tak bych zvážila odchod z něj. Ne všichni partneři jsou si souzeni pro celý život. Myslete i na sebe – na své pocity a potřeby.

Bohužel vám nemohu přes e-mail víc pomoci bez možnosti doptání se. Pokud byste měla pocit, že si potřebujete s někým promluvit více do hloubky s někým, kdo by vám pomohl utřídit myšlenky a pocity, tak bych vám ráda doporučila odborníky z poradny Therapia (https://koucink-psychoterapie.cz/), kteří poskytují i sezení přes Skype nebo se můžete obrátit na odborníka ve svém okolí. Zároveň se můžete obrátit na párového terapeuta, pokud byste byli motivovaní oba dva.

Závěrem bych vám chtěla popřát hodně sil a štěstí,

Barbora

500

Co opravdu potřebuje malé dítě, aby bylo v dospělosti šťastné v partnerském vztahu

/0 Komentáře/in /by

Všichni jsme byli děti a všichni jsme měli nějaké rodiče, ať už jsme s nimi žili nebo ne. Děti vyrostou v dospělé a pak zestárnou. To je běžný koloběh života. Kvalita života se však u lidí liší a není to dáno osudem, ale naučenými negativními vzorci chování, které vedou k tomu, že nejsme v životě šťastni. Naučené vzorce chování neznamená jen to, že jsme to „okoukali“od svých rodičů, ale také to, jak nás naši rodiče naučili se chovat sami k sobě, tím jak se oni chovali k nám a také k sobě navzájem. Tyto vzorce se pak nejvíce projeví právě v dalším důležitém životním vztahu a tím je vztah partnerský a také náš rodičovský vztah k vlastním dětem.

Alarmujícím číslem je počet rozvodů s tím, že je potvrzeno a známo, že ne každý nefunkční partnerský vztah se rozvede, mnoho z nefunkčních párů spolu zůstává do konce jejich života. Společnost tedy vypadá na první pohled vztahově fungující, ale kolik párů je skutečně šťastných? Jelikož dostáváme největší emoční a vztahový základ od rodičů, pokládám si otázku, není něco v té výchově a péči od rodičů směrem k dětem špatně? A to i ve funkčních rodinách. I tam, kde si děti přáli, kde se o ně starají. Vzhledem k možnosti pracovat s dospělými klienty, kteří mnohdy vyrostli právě v těchto na první pohled zcela funkčních rodinách, ale nyní nejsou v životě šťastni, mi přišlo zajímavé zachytit zpětně, co se v péči o dítě běžně doporučuje nebo toleruje, ale ve skutečnosti mu to škodí a má to pro něj mnohdy důsledky na celý život, pokud s tím jako dospělý sám nepracuje.

Co je ve skutečnosti pro novorozené a nadále malé dítě od rodiče nejdůležitější? Pocit bezpečí, důvěra,přijetí. Právě tohle dělá základ pro jeho šťastný dospělý život. Aby byly tyto potřeby naplněny, musí rodiče dobře naslouchat potřebám dítěte a dobře zacházet s jeho emocemi. Příroda právě tohle zařídila skvěle, abychom k tomu měli příležitost. Dítě skoro do dvou let, někdy i déle nemluví. Novorozeně se vyjadřuje pouze emocemi a je zcela bezbranné. Máme tak šanci se na něj naladit a svým chováním mu dávat najevo – slyším tě, miluji tě, chci, aby ti bylo dobře, a tak vnímám, co nejlépe tvé potřeby a snažím se, co nejvíce to jde. Takto se pak dítě cítí milováno a v bezpečí a učí se mít důvěru ve své potřeby a ve svého rodiče (později je z toho základ pro důvěru k ostatním lidem, a hlavně k partnerovi). Pokud, je však takové chování od rodiče neprojeví, vytváří se pomalu, ale jistě narušený vzorec vnímání sebe sama a svých potřeb do dospělosti. Dítě si pak jako dospělý vybírá nevhodné partnery a sám trpí nízkým sebevědomím. Zamyslete se sami, jak obrovské množství lidí trpí ve skutečnosti nízkým sebevědomím, aniž by to sami ihned přiznali. Je to ale vidět na jejich životě. Lidé běžně nedokáží být samy nebo dělají práci, která je nebaví, nedokáží mít více peněz, žijí s partnerem, kterého nemilují a další. Tohle patří k problémům běžné populace, tedy lidí, kteří nevzešli jen z nefunkčních rodin, ale z rodin, kde se o ně pečovalo.

 

Jak se tedy pečuje v Čechách o dítě? Jak se plní od mala u dítěte pocity bezpečí, přijetí a důvěry? Jaký zájem rodiče dětem ve skutečnosti projevují?

 

 

Velkým nešvarem je ve výchově strach z rozmazlení dítěte. Tento strach je mnohdy přítomen již na počátku, kdy dítě po narození potřebuje vlastně jen kontakt s matkou a nakojit. Co se mu ale dostane navíc v rámci lásky od rodiče? Navíc dostane vlastní pokoj a vlastní postýlku a také kočárek. Nic proti tomu, všechno z toho má svou funkci, ale je potřeba dát dítěti čas, který hodně rodičů nedává. Dítě potřebuje čas si k věcem dospět a z toho pak vzniká další „nešvar“ –už by mělo umět…ale o to až později.

 

Dítě po narození tedy potřebuje hlavně pocit BEZPEČÍ a DUVĚRY ve svou matku. A to získá právě co největším kontaktem. Kolik rodičů se ale umí skutečně mazlit se svým dítětem? Kolik maminek stojí zoufale u kočárku, když děťátko pláče a místo toho, aby ho vzaly do ruky a utišily, kývají zoufale kočárkem, aby dítě uspaly.

Mezi běžné praktiky také patří dát již od dvou měsíců dítě samotné do postýlky do svého pokoje. Ano existují chůvičky a máma se potřebuje vyspat. Ale, co potřebuje dítě samotné? Není to právě bezpečná přítomnost rodiče? Děti si na to špatně přivykají a někteří rodiče volí metodu, „nechám vybrečet, aby si nezvykl, že tu budu za ním pořád lítat…“. Silným argumentem v této metodě je, že dítě později spí celou noc, takže to vlastně funguje…nefunguje, nespí, protože si jen neřekne…dostalo se mu informace, že jediný prostředek, který má, tedy pláč, mu nepomůže a také informace, potřeby mého rodiče jsou důležitější než mé. Potřeby rodiče jsou také důležité, ale je nutné je citlivě ladit právě s potřebami dítěte.

Někteří rodiče také fixují své dítě místo na sebe, na hračku. Stačí plyšová věc v postýlce k pocitu bezpečí?

Každá z milujících matek chce ze svého dítěte vychovat sebevědomého a zdravého člověka. Co to vlastně znamená? Zdravě sebevědomý člověk se dokáže zdravě prosadit, má své názory, ale zná hranice k sobě i k okolí, má k sobě kladný vztah, dokáže vytvářet hluboké a uspokojivé přátelské i partnerské vztahy. Má vnitřní propojení sám se sebou, dokáže tedy v životě určit, co by ho bavilo, vybere si práci, která ho naplňuje a umí si zároveň život užít a dostatečně odpočívat. Celkově cítí v životě smysl.

 

Upřímně, kdo z nás ale takový obrázek splňuje? A čím to, je, když se většina rodičů považuje za milující a pečující?

 

Už by mělo umět…mnoho matek nevědomě tlačí na sví děti a srovnává je s okolím. Mnohdy to dělají vlastně z lásky k nim. Obávají se, aby „nebyly jejich děti pozadu, aby se jim druzí nesmály a aby byly zdravé. U všech dětských lékařů číhají na matky tabulky a měření, to začínalo vlastně již v těhotenství a u porodu, jaké a má a nemá co být a matky začnou často podléhat strachu, aby jejich dítě bylo v pořádku a zdravé. Následkem toho však ztrácení kontakt právě s jejich dítětem, které má často prostě vlastní tempo. Vytváří to však jen zbytečný stres mezi matkou a dítětem a dítě opět necítí to podstatné, tedy to, že je přijímané a pouze milované. Namísto toho začíná přicházet první hodnocení – „vždyť už si to uměl, co zas děláš?“, „Zuzanka už chodí dávno na nočník a ty pořád nic“ apod.Dítě potřebuje různě dlouhou dobu na to, aby se naladilo na svou maminku a na své rodiče. Máma nemusí nic moc učit, ani peskovat na základě svého strachu. Má být jen pozorovatel a obdivovatel svého dítěte, jak je skvělé. Ve věku cca dvou let se dítě učí přirozeně vše samo a svým vlastním tempem. Místo toho ale někdy maminky, aniž by to tušily, dávají první základy pocitu, nejsi dost dobré.

 

Základem je tedy dávat dítěti pocit bezpečí, respektovat ho, přijímat ho, milovat ho a umět s ním mít fyzický kontakt. Právě to, je ale pro většinu rodičů těžké nebo alespoň část toho, protože je to doma nikdo nenaučil.

Co vlastně znamená v Čechách pečující matka. Téměř vždy máma, která dělá svačiny, uvaří, napeče, dobře oblékne, zaplatí, vybere „koníčky“, kam dítě poctivě vodí, ve starším věku poskytne peníze i ubytování, aby dítě vystudovalo, často vybere za dítě vhodné studium, aby se mu „dobře žilo“ a další. Méně často už ale dítěti otevřeně maminka projevuje blízkost, pohladí, pomazlí, řekne, že ho má rádo.

 

V dalším článku se zaměřím právě na to, jak mohou rodiče nezdravě ovlivnit život dítěte tím, že nerespektují jeho potřeby a myšlení. Vybírají za něj školu a zájmy, aniž by vnímali, co dítě opravdu chce a co si přeje a co ho baví. I to je často považováno za projev lásky a zájmu. Takový rodič se snaží vybrat dítěti takovou školu a zájmy, aby se „měl v životě dobře“, aby měl peníze, vždy se uplatnil apod. Dítě se ale tímto způsobem často mine se svými skutečnými schopnostmi a zájmy a není pak v práci a ve škole spokojené.

 

Tereza Zahrádková

 

 

1 417

Syn má agresivní stavy

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, syn (7 let) půjde v září do školy. Je hodně hravý a ještě takový ,,hloupoučký”, co se týče komunikace mezi vrstevníky. Rád tvoří, staví a vyrábí. Dá se říct, že je klidný, ale s vrstevníky je divoký a hlasitý při komunikaci. A co se nám stupňuje, je vztek, který chytne, když mu něco zakážeme či nedovolíme nebo když chci, aby se učil logopedii, která mu teď moc nejde. Chytne psycho-hysterický záchvat, který se nijak nedá zastavit. Má chuť něco rozbít. Povídá „Já chci jinou rodinu. Rozbiju telefon televizi. Budu se bouchat, dokud mi to nedovolíš.“

Chvíli se držím a pak na sebe křičíme oba. Vždy si říkám, jak to zvládnu, ale pokaždé vyhořím a začnu mu říkat, že se chová jako blázen. Uletí i neslušná slova z mé strany, nezvládám to.

Bojím se, co z něj vyroste. Jinak je hodný, když je v klidu, ale občas je to opravdu peklo. Už nevím, jak dál. Má sestru, která to vše sleduje a bojím se, že bude stejná. Nejvíc mě štve, když řeknu, že dnes nepůjde ven, protože hodně zlobí a on hned všechno zveličuje. Že už nikdy nepůjde ven…a dokáže to opakovat ty slova i několikrát za sebou jako mlýnek. Přemýšlím a chci to změnit, aby to bylo dobré pro nás oba. Dnes mě jeho záchvat vyloženě rozbrečel. Když mě naštve, jsem na něj opravdu zlá a pak mě to mrzí.

 

Odpověď:

Dobrý den,

nejdříve bych Vám chtěla poděkovat za projevenou důvěru. Chápu, že to pro Vás musí být velmi náročné a těžké. Vztek a hněv patří s radostí, překvapením, strachem a smutkem mezi základní přirozené emoce, které k běžnému životu patří. Zásadní je u nich míra a četnost výskytu. Vztek sám o sobě je odpověď na nějakou frustraci, stres, úzkost, překážku, která mu brání v naplnění cíle. U dětí to pak může být i touha po pozornosti, testování hranic rodičů/autorit, vymezování si svých hranic a projev únavy/přetížení. Určité období vzdoru je normální, i když u každého dítěte může trvat různě dlouho a nabývat různých intenzit.

Důležité u vzteku je rozlišit, kdy se opravdu jedná o záchvat hněvu, který dítě nemůže kontrolovat a je tím pohlceno (může po něm přicházet i velká lítost) a kdy se jedná o manipulaci, kterou si na sebe dítě poutá pozornost. Reakce na hněv dětí jsou různé a měly by se odvíjet od situace a naladění dítěte i Vašeho.

Někdy je dobré nechat dítě vyvztekat, ignorovat záchvat a zasáhnout v případě, že začne projevovat agresi. To se doporučuje rodičům, kterým hrozí, že se vztekem dítěte nechají strhnout. Důležité je dítě po samotném záchvatu utišit, aby vědělo, že i přes takový projev negativní emoce je stále přijímáno a milováno. Zároveň je to prostor, kdy se může s dítětem probrat jeho chování, co se nám na něm nelíbilo a případně potvrdit, že stále trváte na svém. Někdy se může spíše osvědčit chápavý přístup, kdy se snažíte pojmenovat emoci, která se v dítěti odehrává. „Chápu, že jsi naštvaný, protože…“. V tomto případě je důležité pojmenovat, ale nehodnotit. Snažit se přijít na příčinu vzteku a tu po samotném záchvatu zkusit probrat. Vžít se do pocitů dítěte. K předcházení vzteku se dá použít například metoda pozitivního posílení, kdy více věnujete pozornost kladnému chování a to oceňujete, čímž se občas dá takovému hněvu předejít.

Někdy se stává, že rodiče aplikují na dítě více technik během jednoho vzteklého záchvatu, to však může u dítěte vyvolat ještě větší zmatení a nepochopení situace. To se právě často děje v případě, že si rodič dá za cíl dítě uklidnit a pak cítí, že selhává, takže změní strategii. Je dobré si neklást cíl „uklidnit dítě“, ale spíše „společně to zvládnout“. Snížit nárok i na sebe.

Přemýšlím ještě nad Vašimi pocity, které ve Vás synovo chování vyvolává. Často se všude zabývají tím, jak pomoci dítěti vyrovnat se s jeho negativními pocity. Přes to se pak nedostává příliš pozornosti rodičům, kteří se musí zorientovat v pocitech dětí, a ještě ustát ty své. Rodiče pak mohou pociťovat, až pocity selhání nebo jak zmiňujete vyhoření, že situaci neustáli lépe. Mohou se obviňovat za svoje reakce při vypjaté situaci. Zkuste si nevyčítat, když Vám občas ujedou nervy. Někdy se stane, že jsme sami unavení a ve stresu, takže se nám s tou situací hůře vyrovnává. Zkuste věnovat pozornost i svým potřebám a pocitům. Buďte trpělivá k dětem, ale i k sobě, protože děti se učí reagovat skrze nás. Myslete na to, že vztek není projevem nevychovaného dítěte, je to prostě vývojové stádium, které musíte společně zvládnout.

Bohužel, Vám takhle přes e-mail nejsem schopna více pomoci. V případě, že byste vnímala, že se situace nelepší ani po nástupu do školy, tak by bylo dobré vyhledat odborníka ke konzultaci. Kdybyste Vy pociťovala, že toho je na Vás moc, tak se také neváhejte obrátit na odborníka nebo případně na rodičovskou podpůrnou skupinu, kde byste i vy získala prostor k hlubšímu sdílení a pochopení.

Závěrem bych Vám chtěla popřát hodně sil a trpělivost,

Bára

 

251

Partnerský vztah – čím ho partneři nejvíce poškozují

/0 Komentáře/in /by

Mezi nejčastější chování ve vztahu vedoucí často až k rozchodu patří výčitky, kritizování, ponižování, urážení se, citový chlad nebo naopak přílišná potřeba závislosti na vztahu či citové vydírání. Dá se říci, že také v chování patří běžně k dnešním vztahům. Mnoho z nich ale není šťastných a někde je intenzita tohoto negativního chování tak veliká, že se vztah rozpadne.

 

Mezi nejčastější bolestivé věty patří:

Zase jsem na všechno sama!

Ty jsi snad úplně neschopná!

Máš mě ještě rád?-často opakované ujišťování(citové vydírání)

Všichni jsou důležitější než já!

Měla bys zhubnout..

Vypadáš hrozně..

Nic jsi v životě nedokázal!

Jsi k ničemu!

Ve skutečnosti velká většina lidí ve společnosti trpí nižším sebevědomím nebo alespoň pocitem vnitřní nejistoty, což vede k tomu, že neumí jasně sdělovat své potřeby a přání a mnoho takových lidí nevytváří uspokojivé partnerské vztahy. Vysoké číslo rozvodovosti není tedy vůbec překvapivé, jelikož ve většině párů se časem u partnerů projeví „vnitřní démoni“ na základě nízké sebehodnoty. Nejasné projevy svých potřeb vedou k výše uvedeným negativním vztahováním se, které pak vztah ničí.

 

Dnešní rodiče, přestože jsou často milujícími rodiči vedou své děti od mala k přílišnému naslouchání autoritám a často neumí projevovat lásku skrze citové projevy a tělesný kontakt (mazlení). Celkově trpí rodiče strachem z rozmazlení a tak děti připravují nevědomě o přirozené plnění jejich potřeb, což může v dospělosti mít neblahý vliv právě na jejich dospělé vztahy. Bojí se, že když projeví jasně své potřeby, tak budou opuštěni. Stejně tak, jak to cítili od rodičů, kteří trestali jejich „neposlušnost“ odnětím lásky („vrať se až budeš normální, …když se tak chováš, nebude tě mít nikdo rád, ..zase si maminku zklamal apod…)

 

Ve většině vztahů jde udělat změna, pokud jsou oba partneři motivovaní, neznamená to však, že pom změně je vždy výsledek to, že spolu partneři zůstanou. Pouze část párů je zcela nezdravých, kde jeden nebo oba partneři mají skutečně zákeřnou potřebu druhému jakkoli ublížit (psychicky či fyzicky) a udělat cokoli, co zcela devastuje osobnost partnera. Takového chování se často dopouštějí lidí trpící poruchou osobnosti, kterým zcela chybí empatie a necítí morální hodnoty. Používají druhé pouze ke svému prospěchu, což aplikují právě i v partnerských vztazích.

Šťastný a spokojený člověk potřebuje nejen čas se svým partnerem, ale také čas na sebe, na práci, na přátele a na své zájmy. Jeho život je tak v rovnováze. Pokud je ale zdravě nastavený, nepřehání trávení volného času ani v jedné z oblastí. Dokáže volně „přeskakovat“ mezi časem pro sebe a časem s partnerem. Skutečně šťastný člověk přitahuje k sobě jako partnera také šťastného člověka, který pravděpodobně tráví svůj volný čas stejným způsobem, pak mezi nimi tedy vládne pocit rovnováhy.

 

Tereza Malimánková

Poradna Therapia

 

 

789

Hranice ve vztahu

/0 Komentáře/in /by

Hranice jsou tam, kde nebo kdy se začínáme cítit nepříjemně. Jakmile ucítíme nervozitu, nepříjemno nebo tlak, jsme již mimo naši zónu.
Je na nás, zda své hranice dodržujeme a vytváříme díky tomu pak zdravé vztahy.

U žen vládne tendence nadržovat „obětem“- ty chlapy jsou hrozný, já pro něj dělám to a to….pokud žena své chování nenahlídne a viní pouze ze sobectví svého partnera, potká dalšího stejného, protože se nic nenaučila. Jí samotné totiž role oběti ve vztahu něco přináší, i když to není na první pohled zřejmé. Ona je vždycky ta lepší, ta rozumnější, on je vždycky ten „blbec“vedle ní. Vyléčit se z tohoto kruhu znamená, že si dáte otázku – proč si opakovaně POTŘEBUJI nacházet muže, kteří mě zneužívají (popřípadě opačně, pokud je ve vztahu zneužíván muž partnerkou). To, co naopak nikam nevede jsou myšlenky – na světě není normální chlap..protože je, jen ho oběť nepotkává kvůli tomu, jak smýšlí a jak se chová.

V páru se lidé potkávají proto, aby se jeden naučili empatii k druhým a druhý v páru se učí empatii k sobě. Ten sobečtější v páru má tedy nahlédnout – aha, druhého zraňuji, když mu neprojevuji zájem nebo se mu nevěnuji a oběť ve vztahu má nahlédnout – proč si způsobuji opakovaně takovou bolest, jen abych upřednostnila druhého.

Kde to vzniklo?

Pravděpodobně u obou docházelo v dětství k přehlížení potřeb jich jako dětí, jen s tím v životě každý jinak zachází- jeden vzorec(musím se přizpůsobit, aby mě druzí měli rádi), druhý- musím si vše prosadit, jinak zas nic nedostanu.
Ve vztahu se pak potkávají jako zámek a klíč. Zapadají do sebe, ale není jim spolu dobře. Přitom se ale nedokáží často opustit, protože se „doplňují“.

Vztah se může změnit, když změníme své hranice.Partner nás začne buď respektovat nebo ne a dochází k rozchodu.

Příkladem jsou ženy „chameleon“- v každém vztahu se na začátku zdají jako vysněné ženy, vzdávají se totiž sami sebe a plní vše partnerovi-chodí s ním do fitka, vaří, poslouchají techno- i když ve skutečnosti nic z toho nemají rádi.
Brzy se ale začnou cítit jako oběť a začnou partnerovi vyčítat nebo se stáhnou a stanou se nudnými, protože nemají žádnou osobnost. Partner je pak opouští a oni opět opakují pocit nehodnoty-to vede k dalšímu vztahu, kde si jich partner neváží.
Lidé, co mají posunuté své hranice směrem k oběti pocházejí z prostředí, kde se museli plnit potřeby svých rodičů, jinak měli strach, že nebudou milovaní. Pak dochází k nutkavému opakování- přitahujeme takové partnery, se kterými se vše opakuje.
Nutí nás to k tomu, aby se vzorec uzdravil, dokud si však neuvědomíme vzorec, neuzdraví se.

V takovém případě je nutné se přestat nezdravě přizpůsobovat a zároveň být na partnera vřelý. U hranic je známé heslo – vřelost, ale hranice. POZOR na to, hranice rozhodně nevypadají tak, že začnete partnerovi opět vyčítat – ty se mi nevěnuješ, nepomáháš mi, využíváš mě apod.
To byste se opět dostali do role oběti a opět byste se znehodnocovali.

Vztah je totiž zrcadlo-nevážím si sám sebe? Přitáhnu partnera, co si mě také neváží. Potkávám ho právě proto, abych si to uvědomil.

Jak vypadá zdravé stanovení hranic?

Mluvte skrze sebe a své pocity, neukazujte na druhého, jelikož to vyvolá pouze obranu nebo útok a celý konflikt nikam nepovede.

Je zapotřebí zmínit potřeby obou a také zapojit oba. Příkladem je: cítím se smutná a bezradná, když mi něco slíbíš a pak to nedodržíš. Chápu, že máš také své potřeby a že děláš teď maximum, co umíš, ale bojím se, že takto nebudu ve vztahu šťastná. Co s tím budeme dělat?

Možná se Vám zdá na první pohled, že tohle na partnera nezabere, možná ne hned, ale pokud vás miluje a záleží mi na vašich pocitech, musí to zabrat, protože nikdo zdravý nechce ubližovat druhému. Pokud vytrváte, nebudete vyčítat a nestane se žádná změna, je na místě se zamyslet, zda je ve vztahu ještě láska, protože partner vás už neslyší…

Tereza Zahrádková
Poradna Therapia

884

Problémy v “sešívané rodině”

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, chtěl bych se zeptat, zda mi můžete poradit s dětmi. Já mám děti 10 a 14 let. Přítelkyně plnoletého syna. Již více než dva roky žijeme společně a syn přítelkyně mi od sestěhování dává najevo, že společně žít nechce. Dělá, že mě nevidí, když není přítelkyně doma nebo mě zcela ignoruje. Ke všem dětem se chovám stejně, nedělám rozdíly. Bohužel se stejně chová i k mým dětem, které s ním čím dál více omezují kontakt. Dětem i vadí, že mají povinnosti, které přítelkyně nechce, aby její syn dělal, nebo je za syna dělá (úklid pokojíčku, odnášení špinavého prádla, pořádek v koupelně, jednoduché práce na zahradě). Cítím, že napětí doma postupně ničí náš partnerský vztah, o který bych nechtěl přijít, protože jsem přesvědčen, že jsem našel skvělou ženu.

Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den, děkuji vám za důvěru, se kterou jste se obrátil na naši poradnu. Vaší situaci tedy rozumím tak, že žijete v partnerském vztahu, kdy vás syn vaší partnerky nepřijímá. Jedná se o problém, který není úplně neobvyklý a naprosto chápu, jak emočně náročné a nepříjemné to pro vás musí být.

Rozchod rodičů je náročný pro každé dítě. Pokud si jeden z rodičů po čase najde nového partnera, může dítěti trvat určitý čas, než nového partnera přijme. Obecně je možné říct, že čím je dítě starší, tím těžší pro něj přijetí nového partnera je. Budování vztahu dítěte k novému partnerovi rodiče může trvat i několik let. Pokud dítě nového partnera odmítá, dává tím najevo svou nespokojenost s aktuální situací a možná i touhu po tom, aby byli jeho biologičtí rodiče zase spolu. Nejedená se však o stav trvalý, ale o součást procesu sžívání se s novou situací. Nicméně si myslím, že chování syna vaší přítelkyně není mířeno osobně přímo proti vám. Snažte se, pokud to pro vás není příliš náročné, nebrat si odmítavé chování syna osobně.

V rodině by mělo být jasné, jaké je rozložení rolí a že jste to i vy, koho je třeba respektovat. Jaké je rozdělení rolí u vás? Můžete vy sám jako náhradní otec nastavovat synovi pravidla? Jak by se k tomu stavěla vaše přítelkyně? Rozhodně byste se neměl cítit bezmocný. Pomohlo by, kdybyste si vy sám se synem přítelkyně sedl a situaci probral? 

Zmínil jste se, že syn už je plnoletý. Napadá mě, že byste s tím mohl mluvit takovým způsobem, aby věděl, že má na vybranou: Jak chce žít a kde. Ve svém věku může žít i jinde, než s vámi, pokud mu společné soužití opravdu nevyhovuje.

Doporučila bych vám také to, abyste si promluvil s přítelkyní. Jsem si jistá, že situaci jste spolu již probírali, nicméně můžete jí sdělit, že sice chápete, že stojí za svým synem, ale že se ani vy ani vaše děti nyní necítíte doma dobře. Požádejte ji, ať si se synem promluví, případně tedy sdělte, že si s ním jinak promluvíte vy sám. Zároveň mě také napadá, abyste zvážili a prodiskutovali možnost rodinné terapie. 

Zmiňujete se o tom, že váš partnerský vztah vlivem domácího napětí trpí. Napadá mě, že i v tomto kontextu by mohlo pomoci stanovení určitých pravidel– můžete si stanovit přesný čas či dobu, kdy budete tyto problémy řešit. Nesmíte zapomínat také na své potřeby, nepřehlížejte je.

Váš partnerský vztah by neměl být v pozadí v zájmu rodiny a dětí. Vaše štěstí a spokojenost ve vztahu jsou stejně důležité jako spokojenost jakéhokoli jiného člena rodiny. S partnerkou komunikujte, snažte se však o to, aby se problémy se synem nestaly jediným tématem vaší konverzace. Nebojte se jí však sdělit, jak se v rodině cítíte, co vás trápí, co byste chtěl jinak.

Nakonec bych vám ráda řekla, že sžívání dětí s novými partnery rodičů je dlouhodobá záležitost, která si žádá trpělivost. Věřím, že postupem času se situace ve vaší rodině zlepší. Pokud se však situace nebude dlouhodobě lepšit, ale spíše zhoršovat, můžete s partnerkou probrat i možnost toho, aby syn navštívil psychologa, se kterým by si promluvil o svých pocitech.

Přeji vám hodně štěstí.

Lucie

255