Příspěvky

Rozvod nebo ztráta všeho, na čem mi v životě záleží?

/in /by

Dotaz:

Vážená poradno, prosím Vás o odbornou pomoc či názor. Sama nejsem schopna svou nynější situaci objektivně posoudit a správně ji vyřešit.
Jde o to, že manžel chce rozvod, teď začal ustupovat ze svého požadavku a sdělil mi, že pokud spolu budeme, ať počítám s tím, že přijdu o rodinu, některé kamarády, on změní práci a odstěhujeme se časem blíž k jeho rodičům na Moravu. Tato situace se neděje však poprvé.
Mě je 30 let (VŠ) a manželovi 36 let (SŠ). Jsme spolu 10 let z toho 5 let manželé. Zatím bez dětí. Máme hezký byt po rekonstrukci nezatížený hypotékou. Oba máme velmi dobře placenou a stabilní práci.

Pracujeme na miminku. Vše se zdálo být ideální, klidné. Jedna hádka kvůli malichernosti manžela ovšem tak rozproudila, že řekl stop, končíme. Rozvod. Pro mě to byl šok! Jak jsem již nastínila, není to poprvé. Krize se nám opakují se železnou pravidelností, co 2 roky na jaře. Nejdříve jsme bydleli společně s mými rodiči v jednom rodinném domě a nefungovala to. Manžel to tenkrát vyřešil tak, že se odstěhoval 2 krát a vždy se vrátil. Důvody rozvodu, které teď manžel uvádí, že se málo baví, málo jezdíme na výlety, málo chodí s chlapama na pivo. Moc se starám o svého invalidního otce, který žije sám (maminka mi umřela před 2 roky), moc truchlím po smrti maminky a hodně mě to ovlivňuje v mém životě a jsem prý psychicky rozložený člověk.
Rodina mého manžela nemá ráda, doteď ho však respektovala. Během manželství jsem přišla o své koníčky, některé přátelé a nedostudovala jsem VŠ. Rodina, přátelé, kolegové v práci mi říkají, ať se s ním rozvedu sama, že mě jen trápí a manipuluje mnou. Já doposud vše manželovi odpouštěla a dávala dokola šance. Manžel je velmi výbušný, impulsivní až agresivní, několikrát na mne vztáhl ruku se slovy, že jsem si to zasloužila, že jsem ho neměla provokovat.

Mění často zaměstnání (pokaždé bylo něco špatně, ne u něj, ale na lidech v práci), teď má již osmé, často jsme se spolu stěhovali, asi 5 krát. Je stále nervózní a přijde mi, že je neustále ve stresu, neumí se uvolnit. Někdy si připadám spíše jako jeho matka než rovnocenný partner. Jediná oblast, kde nám to výborně klape, je sex. Tady opravdu problém nemáme, stále to mezi námi jiskří, stále se přitahujeme. Já bych za něj i dýchala, ale připadá mi, že on mě spíš táhne ke dnu.

Na druhou stranu dokáže být milý, ochotný, hodný, vstřícný a je velmi pracovitý, nekouří, nepije, nefetuje, do hospody nechodí, je mi věrný. Stále mám svého manžela velmi ráda, i přesto všechno, co jsme spolu prožili.
Prosím o nestranný názor a radu. Jelikož v tom žiji, nejsem schopna to zevnitř rozkrýt. Co když mají všichni okolo pravdu? Jen já to nevidím. Ale já zatím nejsem o tom, že bych rozvod iniciovala já, pevně vnitřně přesvědčená a rozhodnutá. Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Z Vašeho emailu je cítit, že Vás vaše situace velmi trápí. Při čtení emailu mě napadlo, že problém má dvě roviny. První rovina je objektivní, tedy z pohledu toho, co se ve vašem vztahu doopravdy děje. Druhá rovina je, jak to celé prožíváte vy sama. K oběma rovinám se pokusím říci své myšlenky.

Když říkám objektivní rovina, mám tím na mysli to, jak popisujete Váš vztah s manželem. Bohužel se domnívám, že Vaše okolí má tak trochu pravdu. V první řadě si myslím, že muž by na svou ženu neměl vztáhnout ruku za žádných okolností a už vůbec by to neměl omlouvat se slovy, že jste si to zasloužila. Považuji za důležité toto zdůraznit.

Také jsou zvláštní vaše dočasné rozchody. Jako by jednání vašeho manžela bylo velmi impulzivní. Říkáte, že se musíte starat o tatínka a přišla jste o maminku, a to není zrovna jednoduchá situace. Proto si myslím, že by Vás měl manžel spíše podpořit než Vás za to shazovat.

Při čtení emailu jsem si také všiml jedné věci. Když jste manžela popisovala, převládaly spíše negativa. Nepořádnost, nesympatie v rodině, agresivita, impulzivita, střídání zaměstnání. To může o něčem vypovídat. Také mi přijde jako veliká škoda ztráta koníčků, kamarádů a nedostudovaná VŠ. Berte to jako reflexi, která Vám může pomoci si v hlavě lépe utřídit myšlenky.

A nyní k Vašemu prožívání. Umím si představit, že situace se může zdát hrozná. Manžela máte očividně ráda, ale sama jste mi vyjmenovala hned několik důvodů, kvůli kterým to v manželství skřípe. Napadá mě, jak se třeba stavíte k tomu, že byste se musela na povel manžela přestěhovat? Ztratit kamarády? Zaměstnání, které je dobře placené? Jen proto, že to Váš manžel uvedl jako podmínku toho, že se vše urovná? Myslím, že zde by pomohlo se více zaměřit na to, co vlastně chcete Vy sama. Staráte se o tatínka, což musí být velmi náročné a možná byste spíš ocenila pomoc než nařknutí, že jste psychicky rozložený člověk. Uvědomuji si, že ho máte ráda, ale myslím si, že je potřeba být trochu sobecká. Podívat se na situace z vlastního pohledu, co Vám vztah přináší, jaký má smysl, zda jste šťastná. To jsou samozřejmě velmi složité otázky.

Pokud chcete situaci řešit s manželem, zkuste manželskou poradnu. Zde si můžete s manželem promluvit za přítomnosti terapeuta, který Vám může poskytnout zpětnou vazbu ohledně toho, jak on Váš vztah vnímá. Můžete také pracovat jen sama se sebou v individuální terapii.

Pokud Však ani jedna varianta pro Vás není přijatelná, zkuste si alespoň položit otázku, co Vás ve vztahu drží. Z mého pohledu je poněkud zvláštní, dávat jako podmínku návratu ultimátum, že se budete muset odstěhovat od rodiny. Zkuste s ním tedy probrat alespoň tento aspekt. Postavte se k situaci na základě vašich pocitů a toho, co chcete Vy.

Nemohu Vám poradit, zda se rozvést, či nikoliv. Pokusil jsem se Vám dát alespoň svůj názor na základě toho, co jste psala v emailu. Snad to v něčem pomůže.

S pozdravem,

Tomáš Novotný

 

477

Život mi předhazuje jen samé překážky a já už nevím, jak dál

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
už si nevím rady. Už několik let se na mě hrne jedna špatná zpráva za druhou a již to nezpracovávám. Potřebovala bych poradit či pomoc, abych se v roce 2020 odrazila k něčemu lepšímu. Především v zaměstnání. Mám praxi ve finančním sektoru. Avšak po několika pokusech nejsem schopna psychicky tuto práci dělat. Naposled jsem byla nucena tuto práci opustit letos.

Nyní dělám v továrně na automobily. Ale je to fyzicky náročná práce a cítím tam veliké bolesti. Je mi přes 45 let, jsem rozvedená a mám 2 syny. Jeden již žije ve svém a mimo město. Mladší studuje na střední škole a chodí na brigády.
Všechno začalo asi před 9 lety. Mého manžela odvezla záchranka do nemocnice a našli mu na mozku nádor. Po operaci zůstal na vozíku s ochrnutím celé pravé části těla. Zároveň byl mentálně postižen a nebyl schopen si dojít ani na WC apod. problémy. Snažila jsem se 2 roky v paneláku v bytě 2+1 i se syny vše zvládnout. Zároveň jsem byla nucena něco vydělávat.

Tchyně mě začala ze všeho vinit a nepomáhala mi. Manžel to však nezvládal psychicky a začal napadat i syny. Začali jsme se hodně hádat a tak se manžel vrátil k své matce. Tam vydržel asi rok. Pak ho odvezli do ústavu, kde je dodnes. Jelikož mě začal pronásledovat, tak jsem podala žádost o rozvod. Synové se odmítali s otcem stýkat a začal problém s alimenty. Do dneška se neviděli. Ani mu nezvedají telefon. Otec je pro ně zlý člověk.

Během tohoto období, které trvalo skoro rok, jsem měla autonehodu a umřel mi otec. Od této doby jsem začala mít problémy se spaním. V práci jsem neměla čas se pořádně najíst. Dělala jsem většinou 11 hodin denně. Jelikož jsem byla na děti sama a potřebovala peníze. Začala jsem cítit velikou únavu. Přestala mě práce těšit a začala jsem být na zákazníky nevrlá. Bála jsem se komunikace, protože jsem cítila vyčerpanost. Vedoucí si tohoto všimli a dostala jsem pokárání. Doma jsem probrečela několik nocí.

Loni na jaře mi matka, která bydlela jinde než já, řekla, že má rakovinu po celém těle. Půl roku jsem za ní jezdila, ale na podzim zemřela. Už jsem to nedávala.

Nejedla jsem, nechutnalo mi a málo spala. To trvá dodnes. Při nástupu do nové práce jsem u lékaře zjistila, že jsem zhubla přes 20 kilo. Nijak jsem se o to nesnažila. Prostě mi nechutná a je mi po větší porci jídla zle. Budím se ve 4 a mám divoké sny. Usínám s pláčem. Prostě život na nic.

Honí se mi hlavou myšlenky, zda má můj život cenu. Těžko to vytlačuji s hlavy. Jsem sama bez chlapa, rodiny a děti mají svůj život /slečny, práci/. Většinu dní trávím sama a bojím se sama sebe.

Nedokážu si sama poradit. Děkuji za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za vaši důvěru. Nenacházíte se v jednoduché situaci. Rozumím tomu, že můžete cítit, že už je toho na vás tolik, že to přestáváte zvládat a dokonce z toho i ztrácíte chuť žít. Chtěla bych vás však podpořit v tom, ať nepropadáte pocitu bezmoci, přestože v tuhle chvíli můžete cítit, že už nic nemá smysl.

Píšete, že si nedokážete sama poradit, myslím, že to je skvělý první krok k tomu, aby se věci mohly pohnout. Přiznat si, že potřebuji pomoct a umět si o ni v těžkých chvílích říct, vyžaduje často mnohem více odvahy než si myslet, že všechno můžu zvládnout sama. Cítím, že pravidelné docházení na psychoterapii, by pro vás mohlo být tou nejvhodnější cestou k tomu, abyste mohla znovu přijít v bezpečném prostředí do kontaktu sama se sebou a dovolit si svobodně prožít své emoce.

Z vašeho popisu vnímám, že jste přes všechny ty těžkosti úplně upozadila sama sebe. Tím, že živíte rodinu a řešíte velké starosti kolem sebe, možná utíkáte od toho, co vaše duše cítí a potřebuje. V takových situacích se naše duše často začíná hlásit o slovo, a pokud ji stále přehlížíme, začne používat všechny možné prostředky k tomu, aby nám dala najevo, že se od sebe vzdalujeme. Pokud se své emoce snažíme potlačit na psychické úrovni, objeví se na rovině fyzické, tedy v podobě nějaké nemoci, jenž se nás snaží donutit k tomu, abychom se konečně zastavili a začali léčit svá zranění. Až díky tomu, že se na své bolesti podíváme zblízka a dovolíme si je prožít, se můžeme posunout dál.

Tvrdíte, že se vám zdají špatné sny. Říká se, že sny jsou branou k našemu nevědomí. Ve snech se nám objevují věci, které na vědomé úrovni potlačíme nebo je nezpracujeme. Sny jsou velmi cenné právě z důvodu, že nad nimi nemáme kontrolu, pomáhají nám tak prožít těžké věci jinou cestou. Chápu, že v bdělém stavu můžete cítit potřebu mít svou psychiku pod kontrolou, abyste mohla zvládat každodenní povinnosti, ovšem je velmi důležité, abyste průběžně mohla upouštět pocity, které ve vás jsou nahromaděné, jinak budete cítit velkou vyčerpanost. 

Co se týče vašeho strachu k sobě sama, zkusila bych si položit otázku, čeho se vlastně bojíte? Uvědomění si svých strachů pro vás může být zdrojem podstatných informací, s kterými se dá pracovat dál. Často se lidé bojí být se sebou, protože tím čelí svému stínu, vlastní temnotě. Začínají napovrch vylézat myšlenky a pocity, které se nám nelíbí a chceme je zahnat. Chci vás ujistit v tom, že jde o přirozenou součást procesu léčení. Světlo neexistuje bez stínu, a každý člověk má tyto dvě polarity v sobě. A teprve když dostaneme temné věci na světlo, tak je můžeme přijmout. Netvrdím, že je to jednoduché, ale není to nemožné. Taky si lze dát tolik času a prostoru, kolik potřebujete, odkrývat věci postupně jednu po druhé. Poradce nebo psychoterapeut vám může proto být skvělým průvodcem.

V současnosti se vás hodně dotýká téma smrti, což může být pro psychiku opravdu nápor. Toto téma si zaslouží velkou pozornost i v terapii, protože může být zdrojem velké části vašich problémů. Moc vám přeji, abyste zvládla překonat své tíživé stavy a začala konečně žít spokojený život. Nebojte se, máte to ve svých rukou. Stačí tomu jít naproti a mít sebe až na prvním místě. Věřím, že to zvládnete. Pokud se obrátíte na naši poradnu, budeme moc rádi.

Mějte se hezky,

Klára

 

449

Dospělý syn je bez práce a všechny peníze prosází – už ho nechceme dál živit

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

potřebuji poradit. Nevím, co mám dělat se synem, kterému je 26 let a není schopen si najít pořádnou práci. Hledá si práci na vrátnici, což je podle mě pro důchodce a ne pro mladého člověka. Už byl asi na čtyřech vrátnicích a všude ho po nějaké době vyhodí. Já jsem rozvedená a sama jsem ho živila asi dva roky. Teď bydlí u táty v rodinném domku, protože jsem se po rozvodu odstěhovala. Syn už dříve hrál hodně na počítači, vydržel u něj hodiny a začal sázet. Sázel jen kapesné, ale když jsem to zjistila, tak začal chodit k psychologovi a sázet přestal. Teď je dospělý a práci má jen občas. Má spoustu dluhů a bývalému manželovi na domácnost nepřispívá, protože nemá z čeho. Já už jsem mu půjčila dost peněz a bývalý manžel také. Nemůžeme mu přece půjčovat pořád, to není řešení, byla mu schválená insolvence, aby mu ji schválili, tak jsem mu podepsala darovací smlouvu, že mu budu měsíčně přispívat. Ale teď je syn opět bez práce, takže asi ani insolvence nezačne.

Zjistila jsem, že už znovu sází a prosází i to málo, co má. Před týdnem byl u psychiatra a bylo mně řečeno, že žádné deprese nemá a že tohle všechno se děje, protože se nudí. Včera mně volal starší syn a říkal, že se tomu mladšímu ztratili peníze. Byla to jeho poslední výplata, ztratila se mu prý i kreditní karta a to všechno u babičky v domě. Dějí se okolo něj divné věci a já už nevím, kdy mluví pravdu a kdy lže. Nevěřím, že mu to někdo vzal, myslím, že zase sázel. Sedí celé noci u počítače a pak celý den spí.

Nevím, co máme dělat a jestli vůbec já jako matka můžu něco udělat, když je syn už dospělý. Bývalý manžel ho chce vyhodit a já už ho znovu živit taky nechci, tím bych mu nepomohla. Bojím se, že skončí na ulici. Prosím, poraďte, co můžu udělat. Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Je zřejmé, že Vaše situace není vůbec jednoduchá a velmi Vás trápí. Vzhledem k tomu, že už je Váš syn plnoletý a svéprávný, tak se Vaše možnosti velmi zužují. Z mého pohledu by pravděpodobně bylo zapotřebí nastavit mu režim, jako se dělá u drogově závislých dětí.

Jestliže veškeré peníze, které má, prohraje a následně dostane od Vás nebo od otce další peníze, nemá důvod vzít zodpovědnost do svých rukou, protože to za něho vždycky „nějak vyřešíte“.  Z toho důvodu si myslím, že byste se měli s bývalým manželem domluvit a nastavit mu velmi pevný režim. Jedna z možností je, nastavit mu částku, která bude na konci každého měsíce ležet na stole jako nájemné za to, že tam může bydlet. Pakliže to nebude plnit z důvodu hraní automatů nebo nechození do práce, může si hledat bydlení jinde. Tento přístup samozřejmě není jednoduchý pro Vás jako rodiče, nicméně může pomoci se Vašemu synovi postavit na vlastní nohy. Nebo můžete vymyslet nějakou přijatelnější verzi tohoto opatření, nicméně je potřeba, aby si uvědomoval následky svého jednání. Je potřeba, aby vzal svůj život do vlastních rukou. Nemusí to být ani peníze, ale například potvrzení od zaměstnavatele o tom, že dochází do práce.

Další možností je nechat se hospitalizovat v psychiatrické léčebně kvůli závislosti, pokud máte stále podezření, že i nadále sází. S tím by však musel on souhlasit. Pokud ale opravdu prosází vše, co si vydělá, má reálný problém, který by se měl řešit.

Také bych si zkusil položit otázku, co způsobuje synovo chování? Proč ten starší je schopen se o sebe postarat? Co se v průběhu života toho mladšího stalo, že je takto pasivní? Pokud to jen trochu jde, tak si s ním zkusit promluvit o tom, proč tohle všechno dělá. Zároveň s tím je ale potřeba podotknout, že pokud mu s bývalým manželem budete finančně nebo i jinak vypomáhat, jen těžko se mu z toho bude dostávat. Zkuste ho podpořit v hledání jakékoliv práce. Chápu, že povolání vrátného není to, co jste si pro svého syna přála, nicméně on se nachází v situaci, kdy mu pravděpodobně pomůže jakékoliv zaměstnání. 

Vaše možnosti tedy jsou: Nastavit mu jasná, pevná pravidla. S bývalým manželem se domluvit a opravdu to oba dodržovat. Důležité je se domluvit tak, aby to synovi pomohlo si uvědomit, že se musí postavit na vlastní nohy. Také bych zkusil zvážit pobyt v léčebně, pokud má opravdu problém.

Zároveň se mi však chce dodat, že synovi je 26 let. V tomto věku se spousta lidí hledá, neví, co má se sebou dělat. Podobné chování může mít příčiny někde v minulosti, například v tom, že počítačové hry hrál proto, že se mu nikdo pořádně nevěnoval. Zkuste tedy pro sebe zapátrat v tom, kde může mít toto chování původ, aby Vám to pomohlo si lépe představit, co se vlastně děje.

Za momentální situace nemohu poskytnout lepší radu. Je to určitě běh na dlouhou trať, nicméně není beznadějný. Pokud si stále nebudete vědět rady, můžete se obrátit i na linku bezpečí, kde Vám také mohou poskytnout nějaké rady.

S přáním všeho dobrého,

Tomáš Novotný

 

 

438

Máme s manželem malé děti – na všechno jsem sama

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

prosím o radu. S manželem jsme pouze 3 roky a mám pocit, že nás chce opustit, rozvést se. Máme spolu malé děti (3roky a 1,5roku). Vždy když nastane nějaký problém nebo konflikt, tak místo abychom si sedli a popovídali si o tom, tak uteče. Vezme si pár věcí, auto a odjede. Nevím, kde je, nebere mi telefon, neodpovídá na SMS a celé to trvá už týden. Vždy musí být po jeho, má pravdu a všude byl. Má potřebu se předvádět, byť viděn. Před ostatními vypadá jako ten nejlepší manžel a tatínek na světě. Ale doma to vypadá naprosto obráceně. Já jsem doma a to znamená úklid, vaření a děti jsou pouze a jenom moje věc. On si dělá pouze, co on chce nebo uzná za vhodné. Pomáhá mi čím dál tím méně. A proč by taky měl, když on chodí do práce, vydělává peníze a já jsem pouze doma. Našel si i víkendové brigády. Když jsem mu je za čas vytkla, že má taky rodinu a vůbec se o ni nezajímá, tak mi odpověděl, že se nezajímám já o něho a ten, kdo si může maximálně stěžovat je on. Akorát mi po 4 dnech přišla SMS, že si o víkendu přijede pro děti a ať se nesnažím, že to nemá cenu. Mám strašný strach, že to udělá a já to nezvládnu. Každý den pláču a strašně to bolí. Moc mi chybí.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji vám za důvěru. Mrzí mě, že se v manželství setkáváte s takovými problémy. Bohužel vím o vaší situaci málo informací, proto můj pohled na věc může být velmi omezený. Rozumím však, že cítíte na manžela veliký vztek, protože nedokáže ocenit to, co pro rodinu děláte, nezapojuje se do společného chodu domácnosti, a navíc odmítá o problémech komunikovat, což pro vás musí být velmi frustrující. Ale také chápu, že nechcete, aby váš vztah skončil a že vás taková představa ohromně bolí.

Máte spolu dvě děti, které jsou ve věku, kdy vyžadují plnou péči a pozornost. A ačkoliv je příchod dětí do rodiny nádhernou událostí, pro vztah můžou děti představovat velkou zatěžkávací zkoušku. Problémy, které u vás vyvstávají, se v partnerství objevují často, přestože je každý člověk i vztah jiný a nelze je úplně zobecňovat.

V mnoha rodinách se žena stará o celou domácnost a děti. Když přijde manžel domů, tak už je vyčerpaná, má pocit, že je na všechno sama a už vůbec nemá energii se muži ještě věnovat. Muž je naopak dotčen, že ho žena nechápe a stále mu něco vyčítá, vždyť přeci zajišťuje celou rodinu, musí kvůli tomu trávit celé dny v práci, nikdo ho za to neocení. Může mít pocit, že se žena věnuje mnohem více dětem než jemu. Je vám tento scénář povědomý?

Pokud ano, je důležité si na něm připomenout, že v partnerském vztahu nikdy nejde o věc jednoho, vždy se na ní podílí oba. Je škoda, že partner o svých pocitech komunikovat moc nedokáže a spíše volí vyhýbavé strategie. Z jeho chování však lze usoudit, že mu něco chybí. Pokud se vám podaří porozumět tomu, co to je a snažit se mu to dát, možná lépe dokáže porozumět i vašim potřebám. Ovšem nezapomínejte na to, že láska nemůže být jednostranná, a pokud oba chtějí budovat zdravý vztah, tak se musí naučit dělat kompromisy. Jestli váš manžel i po tom, co k němu začnete přistupovat jinak, nezmění nic na svém chování, tak pro takový vztah není zralý a vy byste se s ním trápila dál.

Z toho, co popisujete, na mě působí, že potřebuje pozornost a ocenění. Chce se cítit jako opravdový muž a touží po zájmu a obdivu. Zkuste ho více chválit za to, co pro vás dělá. Důležité je pozitivně ho motivovat, pochválit ho třeba i za maličkosti. Když od něj něco budete potřebovat, můžete do své prosby rovnou nějak šikovně zakomponovat kompliment, aby pro vás začal dělat věci rád. 

Také si na sebe pravidelně vyhraďte nějaký čas, kdy se budete věnovat pouze jeden druhému. Naslouchejte mu, zeptejte se ho, co by si od vás přál. Dejte mu najevo svůj zájem o to, co dělá, jak se má. Můžete zkusit na nějaký čas změnit svůj přístup a styl komunikace, vím, že to nemusí být jednoduché, pokud je ve vás tolik emocí, ale zkuste na pár týdnů myslet více na to, čeho si na něm vážíte.  Určitě bych vám také doporučila párovou terapii. Terapeut může být skvělým prostředníkem při řešení vztahových krizí.

Budu vám moc držet palce, ať vše dopadne, jak si přejete. Nebojte, určitě to zvládnete. Kdybyste cítila, že potřebujete podat pomocnou ruku a navést nějakým směrem, určitě se můžete obrátit na naši poradnu (děláme i konzultace po Skypu). Oběma také doporučuji milou knížku „Pět jazyků lásky“, která vám může pomoct přiblížit potřeby toho druhého.

Mějte se krásně,

Klára

179

Našel jsem si přítelkyni – chování matky se změnilo

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
chtěl bych se Vás zeptat na řešení mého problému. Bydlím v rodinném domě se svojí starší matkou. Náš vztah syn- matka byl až do nedávné doby docela v pohodě, až do chvíle co jsem si našel přítelkyni. Od té doby se vše změnilo. Stále mě obviňuje z krádeží šatstva a jiných věcí a co je nejhorší i z krádeží peněz. Přítelkyně je nešťastná a strašně ji to mrzí. Dokonce u nás byla i Policie, kterou si na mne matka pozvala. Samozřejmě nic neshledali a tak jsem jim řekl, že její zdravotní stav jsem po prvním incidentu konzultoval s obvodním lékařem, který mi samozřejmě nepomohl. Jen mě řekl, že takových případů má mnoho a že mě to nezávidí. A že mám vše řešit v poklidu, ale to nejde do nekonečna. V současné době je vše při starém a navíc se přidaly ze strany matky slovní urážky na mou a přítelčinu osobu, což je pro mne neakceptovatelné.
Již rok jsem po úraze na invalidním vozíku a sehnat si byt s přihlédnutím k mému handicapu je nemožné.
Prosím vás tímto o pomoc či radu jak postupovat. Děkuji.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za důvěru. Vaše situace opravdu není jednoduchá. Vaše maminka očividně nezvládá, že se s Vámi musí dělit s Vaší přítelkyní. Vzhledem k Vašemu zdravotnímu stavu si troufám tvrdit, že si Vás tak trochu přivlastnila více, než je zdrávo. Kladu si otázku, zda na Vás zavolala policii z důvodu toho, že žárlí na přítelkyni anebo zda v tom nehraje roli možné duševní onemocnění. Obojí je závažné, ale ke každému je třeba zaujmout trochu jiný postoj.

Je možné, že se Vás maminka snaží manipulovat a vydírat tím, že volá policii a obviňuje Vás. Tím se pravděpodobně snaží dokázat, abyste se se svou přítelkyní rozešel. Neznám vaší rodinou situaci, ale z toho, co jste psal, jsem si odvodil, že v domě žijete jen Vy a maminka? Pokud ano, je možné, že maminka tyto činy dělá čistě ze strachu, že Vy odejdete s přítelkyní a ona zůstane sama. To je má úvaha, která ale nemusí být pravdivá. V každém případě, pokud je to alespoň trochu možné, s maminkou bych zkusil promluvit na téma strachu, o vašem vztahu nebo i tom, že to že jste si našel přítelkyni, neznamená, že jí máte méně rád nebo že jí už navždy zavrhnete. Pokusit se jí ubezpečit, že jste pořád její syn a na tom se nic nezmění. Může se také projevovat to, že o Vás má po úraze větší strach a může mít pocit, že se o Vás přítelkyně nedokáže postarat tak, jako ona.

Chápu, že je to ve Vaší situaci velmi složité, ale samozřejmě by také pomohlo se odstěhovat. Tato možnost by mohla dost pomoci, minimálně Vám, co se po psychické stránce týče. Ohledně toho Vám tedy moc držím palce!  

Nyní ta horší varianta. To, že volá policii na vlastního syna je poněkud přehnané chování.  Nevím, jak se Vám maminka zdála v minulosti, ale je možné, že se u ní mohlo objevit paranoidní myšlení a chování z důvodu například pocitu ohrožení Vaší partnerkou. Podotýkám, že nejsem diagnostik a samozřejmě nemám veškeré informace a vlastně neznám Vaší situaci. Nicméně si myslím, že je důležité mít to alespoň na paměti. Takže pokud s Vaší maminkou nebude řeč, sledujte ji. Pokud se její chování ani po delší době nezlepší, naopak se bude zhoršovat tím směrem, že už její myšlenky ani nebudou směřovány na Vás, tak je potřeba jednat. Pokud budete mít podezření, určitě zajděte k psychiatrovi. S ním můžete konzultovat veškeré projevy a detailněji mu popsat situaci. Ten by Vám mohl poradit další kroky lépe než já. Pokud nebudete moct Vy, můžete poslat přítelkyni. Samozřejmě znovu podotýkám, že nemohu takto na dálku diagnostikovat člověka, kterého neznám. Nicméně chování Vaší maminky mi přijde podezřelé, a proto zde tuto variantu zmiňuji.

Jako první tedy doporučuji si s ní promluvit na téma strachu a toho, proč to vlastně celé dělá. Je možné, že když jí vysvětlíte a ukážete, že o Vás nepřijde, tak se situace zlepší. Z dlouhodobějšího hlediska se však pokuste odstěhovat se. I kdyby to mělo být k přítelkyni nebo k prarodičům. Pokud by se situace dlouhodobě nezlepšovala, ba dokonce zhoršovala, kontaktujte psychiatra, který Vám může odborně poradit další kroky. Přeji Vám mnoho sil.

S pozdravem,

Tomáš Novotný

133

Totální vyčerpání z práce i vztahu

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

jsem úplně psychicky na dně. V práci je toho na mne spousta. I když jsem jednatele před dvěma měsíci požádal o jednoho člověka k sobě, protože jeden člověk vše nemůže sám stihnout, i když pracuje 11hod denně. Nejvíc mne trápí vztah s partnerkou, známe se ¾ roku, plánujeme spolu rodinu. Ale nejhorší je, že slíbila, že se rozvede a rozvodové papíry mám u sebe už tři měsíce a nikdo je po mně nechce zpět ani ona ani její manžel. Snažím se jí všemožně pomáhat, ale poslední dobou mám pocit, že jí tento stav vyhovuje. Na můj dotaz, zda má v plánu se rozvést, jsem dostal odpověď, že o tom uvažuje. Ať se snažím sebevíc, nepřináší to výsledky. Někdy si říkám, jestli tu nejsem zbytečně.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za vaši důvěru. Rozumím tomu, že se kvůli práci cítíte vytížený, ještě pokud jste na to sám. Pokud zažíváte takový stres v práci, musí to být velmi vyčerpávající. Je proto důležité stres vybalancovat tím, že budete věnovat čas sám sobě. Věnujte patřičnou energii věcem, které vás baví, sportujte, relaxujte, nezapomínejte na sebe. V dnešní době, která je orientovaná na výkon, se na zaměstnance velmi často stupňují nároky. Člověk musí být neustále lepší a efektivnější, ovšem čím více tak koná, tím více práce dostává. Doporučuji vám nastavit si hranice v tom, co jste schopný zvládnout a co už je na úkor vaší psychické pohody a osobního života. Pokud jste se o to už snažil, zkuste v tom být pevnější a sebevědomější, promluvte si o tom otevřeně se svým nadřízeným a vyjasněte mu své požadavky, v kterých nepolevíte.

Mrzí mě, čím si s přítelkyní procházíte. Někdy se stává, že čím víc se jeden ve vztahu snaží, tím méně dostává od toho druhého. Zkuste se proto především věnovat sám sobě, zaměřit se na svou osobní spokojenost více než na to, abyste pomáhal přítelkyni, která zatím neudělala ten podstatný krok k tomu, abyste mohli být spolu. Zkuste se zamyslet nad tím, jak nakládáte se svou energií. Prospělo  by vám, kdybyste ji investoval do něčeho, co se vám vrátí, co vám dodá potřebnou sílu. Zažíváte vyčerpání z práce a ještě navíc vám ji ubírá nerozhodná přítelkyně. V jejich očích určitě také víc stoupnete, když uvidí, že se věnujete sám sobě a dokážete si bez ní poradit. Dopřejte si čas, kdy budete mít sebe na prvním místě a uvidíte, co se stane.

Také je důležité vzájemně otevřeně komunikovat o tom, co oba cítíte. Bavte se o svých pocitech a obavách, ptejte se na ty její. Snažte se o vzájemné pochopení. Pokud o sobě a o svém životě máte pochyby a ztrácíte smysl, může to být především výsledek frustrace, nejistoty a stresu, který dlouhodobě zažíváte. Chtěla bych vás moc podpořit, nebojte se, vaše situace má východisko.

Doporučila bych vám nejlépe osobní návštěvu psychologické poradny, kde se můžete svým tématům věnovat do hloubky. S pomocí odborníka určitě najdete správný směr, kterým se vydat, abyste žil šťastnější život. Můžete se obrátit také na naši poradnu, naši poradci a terapeuti vám moc rádi pomůžou ho naleznout. Sídlíme v Praze, ale nabízíme i sezení po Skypu, které je časově přístupnější. Ať už se rozhodnete jakkoliv, budu vám moc držet palce.

Mějte se krásně.

Klára

113

Manžel je manipulátor-mám strach odejít

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,
s manželem žiji 15 let a od narození první dcery Děti máme dvě, dcera 14, syn 12) zaznamenal vztah, z mého pohledu (asi po fázi největší zamilovanosti), citelné trhliny.  Cítila jsem se bez podpory, na manžela jsem se nemohla spolehnout (při každé příležitosti hodně pil, předem domluvené plány byly po pár skleničkách ignorovány, když jsem se po dobrém i po zlém do žadovala toho, na čem jsme se dohodli, byla jsem hysterka, patologicky žárlivá, nemožná, srovnávaná s ostatními). Často jsem byla upozorňována na nedostatky – vše bylo takové nenápadné poučování a jakoby v dobrém úmyslu (např. “na rozdíl o tebe při vkládání nádobí do myčky přemýšlím”, “podívej se, jak se chováš”, “myslíš jen na sebe”, “moje ex byla oproti tobě hvězda”…). Nejdříve jsem se cítila naštvaně, když jsem se začala bránit, vše mi ještě odargumentoval tak, že jsem se nakonec cítila tak provinile, že jsem se mu omluvila, často jsem měla pocit, že se omlouvám i za to, co jsem ani neudělala. Obvyklá byla jeho věta: “Moje chování je výhradně reakcí na tvoje chování”. Pracovala jsem z domu (překlady), nikdy jsem nebyla na manželovi finančně závislá, v některých f ázích, když už byly děti větší, jse m měla i dvě práce, přesto měl neustále připomínky, buď jsem vydělávala málo a byla mi udělena rada, ať “táhnu pinglovat do Rakouska”, nebo mu vadilo, že jsem pořád doma….přitom byl kompletně zajištěn chod domácnosti a veškerá starost o děti.

Také jsem si po čase všimla, že mne zásadně neoslovuje (ani jménem, ani žádným jiným oslovením), že se jeho moralizování odehrává výhradně beze svědků, ve společnosti je naopak velmi milý, chápavý, dokonce i zná moje jméno a okolí ho má za milého, přátelského dobráka. Nebo bývá hodně smutný, když je po nějakém domácím výstupu, a budí velkou lítost. Zlom nastal, když jsem po 10 letech (na jeho nátlak) nastoupila do práce, přijali mne do kanceláře, po roce jsem byla povýšena a přidali mi plat, když jsem to manželovi s radostí oznámila, suše prohodil: “nějak brzo, ne?”. Jen že já se v kolektivu kolegů začala cítit jako někdo úplně jiný, že něco umím, že je se mnou občas i zábava, že mohu být i pochválena , oceněna…..a začalo se mi zvedat sebvědomí. A od t é doby se krize v pratnerství výrazně zhoršila. P říkladů bych mohla uvést na celou knihu. Narazila jsem na několim odkazů o manipulátorech……..nechci manželovi nijak křivdit, ale mám pocit, jako bych v charakteristik ách manipulátora našla jeho. Bohužel se ve mne zlomil i vztah k manželovi, už nemám strach, že mne opustit (naopak, kéž by), že se na mne bude zlobit, že mu ubližuju. I to je ale provázeno vysilujícím procesem. Do konce už se i na dva měsíce dobrovolně odstěhoval do bytu, který dostal od rodičů (nejdříve vyhazova l z domu mě, pak zase že půjde on, jednou na mě křičel, ať nepočítám s tím, že odejde s holýma rukama, když odešel, reagoval na moje písemné výzvy, aby si dal do kupy, co bude požadovat tak, že nechce vůbec nic, že mi všecno nechá). Jenže mi ho pak bylo líto (byl smutný a vyvolával ve mne soucit) a dohodli jsme se že to ještě zkusíme.

Po třech měsících je vše ve starých kolejích. O pět dostávám přednášky: např. kvůli fotce, kterou jsem měla uloženou v mobilu, kvůli tomu, že jsem si v noci odešla lehnout do obýváku, když jsem nemohla spát, padly i výhružky fyzickým násilím a vyhazovem z domu, sprosté nadávky. Žiji v napětí, co mi zase bude vyčteno, když udělám/řeknu a), měla jsem udělat/říct b) a naopak, popř. se u toho blbě tvářím nebo mám špatný tón hlasu. Někdy si přeji, aby si manžel našel jinou ženu a dal mi už pokoj. Cítím, že si ho nevážím, že chci vztah ukončit, ale bojím se ten krok udělat, bojím se jeho rakce. Manžel navrhl i poradnu, ale nevím, jestli má smysl, navíc předpokládám, že pokud budu souhlasit, tak se bude všemožně vytáčet, proč tam nejít (protože jsem t aková a maková a nemělo by to cenu), když řeknu nechci, budu obviněna z neochoty spolupracovat. Samozřejmě vím, že mám také svoje mouchy, že umím být protivná, nervózní, občas výbušná….
A tak balancuji mezi výčitkami nad svou sobeckost í a pochybnostmi o sobě, a mezi touhou po rozchodu a svobodě a strachem z toho, co bude následovat. Jak se na rozchod s manipulátorem (pokud tedy vůbec manipulátorem je) připravit? Jak s ním jednat? Jak se vyjadřovat, aby nebylo vyslovené obratem použito jako zdroj obviňování, moralizován í a urážení?

 

Dobrý den,

V první řadě bych Vám chtěla poděkovat, že jste se na nás obrátila se svým dotazem. Stejně tak díky za Vaši důvěru a otevřenost. Ve vztahu, ve kterém setrváváte tak dlouhou dobu není opravdu jednoduché být. Z toho, co mi popisujete je dost možné, že opravdu žijete s manipulátorem. Život s manipulátorem není vůbec jednoduchý a rozchod s ním také ne. Nyní bych uvedla pár slov, kdo vlastně manipulátor je a poté se dostala k tomu, co v takové situaci dělat.

Manipulátor je člověk, který Vás dokáže přimět dělat věci, které byste dříve nedělala, vzbuzuje ve Vás pocity méněcennosti a viny za vše, co se ve vztahu stane (tedy toho negativního). K tomu, aby dosáhl svého využívá nejrůznější prostředky jako je třeba lichocení, laskavosti nebo již zmiňované vzbuzování pocitů viny. Kromě toho, jak sama ve svém dotaze popisujete, manipulátor při komunikaci s okolím se staví do té lepší pozice, a naopak partnera vykresleju, jako toho „špatného“. Chce být vždy uznávaný, dovolává se lásky, odpovědnosti, žárlivosti, pochvaly. Má tisíce argumentů, které Vás dokáží doslova udolat a pokud to není opravdu nutné, tak se neomlouvá.

To, že vztah s manipulátorem je náročný jsem již zmiňovala. Je to především z toho důvodu, že manipulátor systematicky a dlouhodobě druhému člověku snižuje sebevědomí, probouzí ve druhém pocity viny a méněcennosti. Partner manipulátora je nerozhodný, neví, co je správné, má strach z následků svého jednání a není si svým rozhodnutím jistý. A pokud si svým rozhodnutím jistý je, ve chvílích, kdy s manipulátorem o tomto rozhodnutí debatuje, má pocit, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Najednou ztrácí argumenty, přestává si být jistý a raději ze svého rozhodnutí opustí. Právě manipulátor je mistr ve vyvolávání pocitu toho, že jste tím/tou špatným/špatnou.

I proto se připravte na to, že rozchod s manipulátorem nebude jednoduchou záležitostí, která by trvala pár dní. Právě naopak, manipulátor je vytrvalý. Vzhledem k tomu bych Vám doporučovala si utřídit své myšlenky a přání. Co chcete, co je to, co nyní potřebujete. Kdybyste se nebála, co byste udělala? Tyto myšlenky a přání, si můžete utřídit jen v sama sobě, ale klidně si je můžete sepsat i na kus papíru. Když plánujete manipulátorovi oznámit, co vlastně chcete, připravte si to předem. Klidně si celou debatu sepište. Řekněte si, na co odpovídat budete a o čem se již bavit nebudete. Právě manipulátor nás udolá ve chvílích, kdy s ním diskutujeme a necháváme mu prostor pro jeho argumenty. Rychle se celá debata zvrtne opět v jeho prospěch a my jsme opět na začátku, ještě s větším strachem a nižším sebevědomím. Proto si uvědomte, že nejste povinna odpovídat na manželovo otázky, pokud s ním o tom nechcete mluvit. Můžete mu říci jen to, co vy chcete a co máte na srdci. Kromě toho, že byste si měla připravit argumenty a utřídit si myšlenky, obraťte se na někoho, kdo Vám poskytne podporu a touto náročnou situací Vás provede.

Pokud se rozhodnete, že chcete vztah ukončit, připravte se na to, že to nebude snadné. Manipulátor má ve zvyku vykreslit toho druhého jako toho, kdo za rozchod může, a sebe jako toho, koho by měl každý litovat. Bude se nadále snažit mít situaci pod kontrolou a dostat druhého pod svou moc. I proto je na místě, abyste v případě rozchodu omezila kontakt s manželem.

Kromě toho Vám doporučuji, abyste vyhledala péče a pomoci poradenského psychologa, nebo psychoterapeuta. Oba Vám dají prostor k tomu, abyste mohla sdílet Vaše pocity, přání a to, co zrovna potřebujete. Pomohou Vám i v tom, jak reagovat na manipulaci a budou Vám oporou, kterou zřejmě potřebujete. Jednou z těchto opor je i Vaše práce, je skvělé, že máte práci, která Vám zvyšuje sebevědomí a dává Vám pocit, že jste šikovná, nepostradatelná.

Psychologa si můžete vybrat dle vlastního výběru, nebo se můžete obrátit přímo na naše terapeuty. Konkrétně bych Vám doporučila Mgr. Bc. Šárku Červinkovou, která se specializuje na práci s lidmi, jež mají ve svém životě manipulátora. Pokud jste z daleka, Šárka nabízí i sezení online (přes Skype). Zvažte to, věřím že právě dobrý odborník Vám pomůže tuto těžkou situaci zvládnout.

Již nyní jste udělala hodně k tomu, abyste mohla žít tak, jak byste si přála. Bez strachu, výčitek a pocitů méněcennosti. Jsem velice ráda, že jste napsala. Nyní je jen na Vás, jak situaci budete řešit dál. I když je to situace těžká a nebude to jednoduché, věřím, že to zvládnete.

Doufám, že má odpověď je dostačující a poskytla Vám to, co jste potřebovala. Je mi líto, že Vám nemohu takto přes email pomoci více. Pokud budete potřebovat neváhejte se na mě opět obrátit.

Držím Vám palce a přeji mnoho síly,

S pozdravem

Lucie

650

Odešla jsem z práce a žádný kolega se mi neozval-mám depresi

/in /by

Dobrý den,

již dlouho se léčím s depresí a s pomocí pana doktora jsem svůj život celkem zvládla. Deset let pracuji v zaměstnání také bez velkých problémů. Patřím k nejlepším zaměstnancům, na pracovišti to funguje. Najednou se vedoucí rozhodla mě přesadit na nevýhodné místo, bez jakékoliv konzultace, vysvětlení a to mě dostalo tak, že jsem se položila a již měsíc jsem na neschopence. Nedovedu si představit svůj návrat a to jsem řekla i na pohovoru ( přihlásila jsem se na jinou pozici v jiném městě u stejného zaměstnavatele). Nevím, jak to bylo podáno kolegyním, ale dnes mě jedna z nich vyškrtla ze skupiny na whatsappu, aniž by se mě kterákoliv z kolegyň, včetně nadřízené zeptaly, jak se cítím a co mě k tomu vedlo.


Nikoho jsem nepomlouvala, nikomu nic nevysvětlovala. Chtěla jsem, pokud budu přijata na novou pozici, nastoupit na prázdniny na staré místo ( nová pozice by byla až od září) a pomoci kolegyním při dovolených, aby to neměly komplikované.

Teď ale nevím, co mám dělat, jak se zachovat, nevím co by mě čekalo a nemám odvahu se zeptat, protože bych neměla sílu zvládnout špatnou informaci, popř. útok z jejich strany.Připadám si jako ve špatném snu, nevím si rady, co dál.

 

Dobrý den,

děkuji za vaši důvěru. Chápu, že se můžete cítit zmatená a že máte strach situaci řešit. Pokud tomu správně rozumím, tak je ve vás silný pocit odmítnutí, který vám brání se vrátit do kolektivu mezi kolegyně, protože by se k vám nemusely hezky zachovat a vy byste takový tlak v tuhle chvíli nezvládla. Zároveň na ně ale sama máte vztek, protože se nezajímaly o to, co se vám stalo. Tím, že vás kolegyně vyškrtla ze skupiny, se teď můžete cítit odstrčeně, a proto se bojíte, jak budou reagovat, až se tam znovu objevíte, jak vás přijmou. V každém případě vám chci říct, že máte podporu naší poradny. Nebojte, určitě zvládnete překonat svůj strach, a nakonec to vůbec nebude tak nepříjemné, jak si to ve své mysli barvíte.

Chtěla bych vám nabídnout také jiný pohled na věc. Navést vás k tomu, abyste myslela na to, že ostatní nemohou vědět, jak se cítíte, pokud to nedáte jasně najevo vy sama. Zajímalo by mě, jestli jste se nějak vyhradila proti vedoucí a snažila se o to místo bojovat, nebo jste to řešila jen tiše v sobě. Pokud jste jí nedala najevo, jak moc vám to vadí a jak je to pro vás důležité, nemohla vědět, jak těžce to můžete nést a že kvůli tomu dokonce odejdete.

Vy jste potom zvolila pasivní přístup, abyste se s tím mohla doma v klidu vyrovnat, ale tím, že jste zmizela, tak tomu kolegyně vlastně vůbec nemusely porozumět. To vyškrtnutí ze skupiny nemuselo znamenat něco proti vám osobně, mohlo k tomu dojít jednoduše z důvodu, že od vás žádné vysvětlení nedostaly, nevěděly, co se děje, proč jste odešla. Pokud to bylo, jak popisujete, tak měly jenom zprávu zvenčí o tom, že odcházíte, a protože jste nijak nereagovala, tak s vámi již v práci nepočítaly. Vy jste si před nimi nevědomě uzavřela dveře sama, takže se vám nemusely ozvat třeba právě proto, že v tom měly zmatek. Možná byly taky naštvané, že jste jim nic neřekla, nevěděly, na čem jsou.

Vedla jsem vás k takové úvaze proto, abyste viděla, kolik nedorozumění a nejasností může způsobit, když o věcech nekomunikujeme. Ticho vytváří prostor pro domněnky, které v nás vzbuzují strach, a přitom pravda může být úplně jiná. Je proto důležité, abychom vzali zodpovědnost do svých rukou nečekali na to, až něco udělají druzí. Chci vás podpořit v tom, že se nemusíte bát reakce kolegyň, až se do firmy vrátíte. Můžete jim sama povědět, jak jste prožívala změnu místa. Můžete povědět o tom, že jste upadla do deprese, protože jste nevěděla, jak se s takovou nepříjemnou situací vyrovnat, říct jim, že jste potřebovala čas. Můžete se jich v klidu zeptat, jak tu situaci vnímaly ony, jaké informace se k nim dostaly. Pokud se k vám zachovají bezohledně, alespoň se ujistíte v tom, že jste se změnou práce udělala správné rozhodnutí a nemusíte jim vůbec pomáhat při dovolených, protože si vaši pomoc nezaslouží. Jste určitě skvělá žena, tak se obklopujte hlavně lidmi, kteří si vás váží, jestli vás přijmou i ti ostatní, na tom nezáleží. Myslete především na sebe. Berte to jako testovou situaci, v níž se ukáže, jak to vlastně je. A hlavně se jedná o dočasnou dobu, tak pamatujte na to, že případné trápení brzy skončí.

Chápu, že je to pro vás těžké řešit a že se bojíte. Měnit pasivní přístup v aktivní, když navíc trpíte depresemi, to je proces, který potřebuje hodně času, a prostoru. Z vašeho popisu mi není moc jasné, jakým způsobem své deprese léčíte, každopádně si myslím, že by pro vás byla nejlepší možností pravidelná psychoterapie (pokud na ni již nedocházíte), kde vám bude dopřána potřebná péče, kterou si zasloužíte.  Pomůže vám k získání sebevědomí, osobní síly a odvahy, budete si tak umět mnohem lépe poradit s nepříjemnými situacemi, jako je například tato. Vždy se můžete obrátit na naši psychologickou poradnu. Sídlíme v Praze, ale je u nás možné se domluvit i na sezení po Skypu. Budu vám moc držet palce, ať vše dobře dopadne. Mějte se hezky.

 

Klára

113

Můj 10ti letý syn se ve škole pomočuje

/in /by

Dotaz:

Dobrý den. Proslila bych o radu, mám 10letého syna. Chodí do třetí třídy a nevi, kdy ma jít na záchod. Věčně je pocurany nebo pokakany, uz nevím co, s nim.Nepomuzou zákazy i jsem mu říkala, ze se mu budou smát kamarádi prostě nic nezabírá. Pripadne mi, ze nemá čas jít na ten záchod, ze mu mezí tím neco uteče, mezitím, co bude pryč. Můžete mi prosím nějak poradit, co sním dělat . Moc děkuji

Dobrý den,

Děkuji za důvěru, s níž se na naši poradnu obracíte. Je mi líto, čím si vy i váš syn procházíte. Chápu, že vás takový problém trápí a už si nevíte rady. Mám bohužel o vaší rodinné situaci málo informací, abych mohla posoudit, kde by mohla být příčina problému a co je potřeba zlepšit. Má odpověď by byla velmi obecná, proto vám určitě doporučuji obrátit se na dětského psychologa či psychoterapeuta. Společně pak můžete odkrýt motivy, které syna k takovému chování vedou. Psychologická léčba bývá při řešení takových problémů velmi účinná.

Příčin může být hned několik. Pokud je vyloučena fyzická podstata problému (doporučuji návštěvu lékaře), jedná se o psychické a vztahové faktory, které pomočování a pokakávání spoluvytvářejí a udržují. Dítě tímto způsobem může řešit nějaké vnitřní napětí, nároky, které nezvládá. Může se také jednat o formu protestu nebo nevědomého volání o pozornost. Dítě ovlivňuje i celková atmosféra v rodině, je potřeba zjistit, jak rodina funguje a zdali v ní nejsou nějaké konflikty, které v dítěti takové chování vyvolávají.

Pamatujte na to, že to váš syn nejspíš nedělá schválně, ale jde spíš o výraz bezmocnosti nad něčím, co se mu v životě děje. Z toho důvodu bych vám poradila, abyste nepoužívala zákazy a nesnažila se ho postrašit, aby to už nedělal. Když mu budete říkat, že se mu budou smát kamarádi, nejspíš to v něm vyvolá ještě větší stres, což může situaci zhoršit.

Proto bych zvolila jemnou a empatickou komunikaci a trpělivost. Motivujte ho spíš pozitivně, chvalte ho, když se mu povede to zvládnout, podporujte ho, dávejte mu najevo svůj upřímný zájem o něj. Ačkoliv úplně rozumím tomu, že se již můžete cítit vyčerpaná a zoufalá, nevzdávejte to. Zkuste opravdu psychologa navštívit a uvidíte, že se váš problém může časem vyřešit. Budu vám moc držet palce.

 

 

Mějte se hezky.

 

Klára

Poradna Therapia

119

Syn je závislý na facebooku

/in /by

Dotaz: Dobrý den, prosím Vás o radu. Mám 19-ti let ého syna, který absolutně propadl facebooku. Celé 4 ro ky na střední škole se neučil, ale nějak procházel, ale teď když šlo do tuhého, aby byl puštěn k maturitě, tak to totálně vzdal. Tvrdí, že má chorobný odpor k učení, takže to dopadl o tak, že na konci čtvrťáku dostal dvě pětky, musí v srpnu dělat dva reparáty a pokud ty udělal, tak může k podzimní maturitě, ale on doma jen sed í celé dny u počítače, píše si s kamarády, mezitím hraje hry a zvedne se pouze na jídlo. A i k obědu chodí s mobilem, aby stíhal odpovídat. Jsem z něho zoufalá. Nejraději bych odpojila Wi-Fi připojení, ale na tom zase budou biti ostatní děcka. Můžete mi prosím poradit, jak tuto situaci zvládnout, když je to už vlastně dospělý člověk? Toto je jen velmi zkráceně podáno, navíc doma nepomáhá, je vzteklý, neochotný, líný, hádavý,...
Děkuji.

Dobrý den,

Děkuji za vaši důvěru. Rozumím tomu, že vás moc trápí vidět syna, jak propadává závislosti na elektronice a sociálních sítích, což u něj má za následek nezájem o ostatní věci, včetně potřebného vzdělání. Je jasné, že mladí potřebují být v kontaktu s kamarády, navíc v dnešní době bohužel tráví čas na mobilu většina lidí v jeho věku, což začíná být velký problém. Ovšem vy už se zmiňujete o negativních dopadech používání elektroniky na synovo chování. Všimla jste si, že něco není v pořádku a chcete s tím něco dělat, to je moc fajn.

Chápu, že se můžete cítit bezmocně a že byste moc chtěla, aby váš syn někam smysluplně směřoval. Možná pociťujete vnitřní konflikt, protože přesto, že byste chtěla situaci nějak ovlivnit a zasáhnout, uvědomujete si, že je váš syn již dospělý člověk a přílišný nátlak by mohl mít opačný efekt. Pojďme se tedy podívat na možnosti, jak takovou situaci řešit.

Prvně bych vám doporučila, abyste si sama zkusila položit otázky: Proč můj syn vlastně tráví u mobilu a počítače tolik času? Jak to mohlo vzniknout? Co mu to dává? Tím, že zkusíte hledat odpovědi, se můžete dostat hlouběji k jádru problému a snažit se pochopit, co váš syn opravdu potřebuje, že se si to vynahrazuje ve virtuálním světě. Člověk si většinou vytvoří závislost z nějakého nedostatku. Něco mu chybí, něco ho trápí, necítí potřebné naplnění. Může mít strach z neúspěchu, bát se, že něco nezvládne, pak se upne na elektronické zařízení, aby mohl utíkat od stresující reality. Často tato závislost vychází i z nízkého sebevědomí, sdílení s ostatními pak může člověku dávat pocit přijetí.

Je důležité, abyste se svým synem o takových věcech komunikovala, aby si to mohl uvědomit sám. Komunikace s ním by měla být hodně podporující a empatická, ale poté i pevná. Vytvořte bezpečné a důvěrné prostředí, aby s vámi mohl otevřeně mluvit o tom, jestli ho něco trápí a získal pocit, že mu rozumíte. To je dobré k tomu, aby získal pozitivní zkušenost i doma v opravdovém světě a měl tak chuť být „duchem přítomen“. Zajímejte se o něj, ukažte mu, že vám na něm záleží, snažte se podporovat jeho pocit důležitosti. Potom můžete mluvit i o svých pocitech a obavách, snažte se vyjadřovat jasně, ale jemně, aby vás syn poslouchal.

Je důležité mít na paměti, že je potřeba pracovat s celou rodinou, a ne jenom jedním členem. Stanovte místa nebo situace, kam elektronika nesmí. Určete pravidla, která budou platit pro všechny a pevně si za nimi stůjte. Možná budete muset překonat prvotní odpor, ale nakonec třeba budou děti za příjemnou rodinnou atmosféru rádi. Ať už se bude jednat o společné chvíle u jídla či vymyslíte nějakou společnou aktivitu, hru, podněcujte v rodině komunikaci a zábavu. Vhodné také je si s dětmi sednout a vysvětlit jim, jak na nás technologie působí. Apelujte na to, aby si po nějaké době strávené s elektronikou dělaly přestávku nebo šly na vzduch.

A hlavně buďte sama příkladem. Druhým lidem stejně nejlépe ukážeme, jak se dá smysluplně trávit čas, když uvidí, že tak opravdu žijeme my sami. Proto je důležité, abyste myslela především na sebe, pracovala na sobě a užívala si život. Nebojte se, určitě vše dobře dopadne.

Kdybyste potřebovala své téma probrat více do hloubky, neváhejte se obrátit na psychologickou poradnu. Naše poradna sídlí v Praze, ale je u nás možnost i setkání po Skypu. Naši poradci se o vás rádi postarají a pomůžou vás nasměrovat k tomu, co potřebujete. Psychologickou pomoc bych doporučila hlavně vašemu synovi, pokud se jeho závislost bude prohlubovat. Ten se o tom, že chce vyhledat pomoc však musí rozhodnout sám.  Doufám, že jsem vám alespoň trochu pomohla. Držím vám moc palce, ať se vše dá do pořádku.

Klára

64