Příspěvky

Jak změnit svůj život k lepšímu

/0 Komentáře/in /by

Třeba to příští rok bude lepší…, ty máš peníze, tak se ti daří lépe.., ty máš lepší práci, tak to máš jednodušší…, ty máš partnera, co ti pomáhá, tak na to nejsi sama….

Stěžujeme si, modlíme se, chodíme k astrologovi, doufáme, ale změna nepřichází…změna totiž nepřijde, pokud ji sami neuděláme. Mnoho lidí smýšlí bezmocně, závisle a pochybují o sobě a své vůli věci změnit. Lidé si často nejsou vědomi, že to na světě skutečně funguje tak, že většinu svého života si ovládáme sami a to nehledě na naše původní rodinné prostředí. To patří mimochodem k hlavním pochybnostem ohledně toho, že jde život změnit v lepší, když k tomu nepřispělo původní rodinné prostředí. Většina klientů, kteří však prošli sezeními s terapeutem či koučem jsou důkazem, že původní negativní rodinné prostředí je spíše přítěž než budoucí osud. Osudem se však stane, pokud s ním není pracováno. Základem změny v životě je uvěřit faktu, že můžeme mít na svým životem MOC a to změní zcela vše. Rozhodně to do velké míry změní naší budoucnost.

Lidé často visí na svých zaměstnavatelích, jakoby nevěřili, že mohou zlepšit své schopnosti, dovzdělat se nebo prostě jen změnit svého zaměstnavatele. Stěžují si na své partnery, že jim nevyhovují, ale nevěří, že mohou mít lepšího a že se také sami mohou stát „lepšími“ partnery. A tak s nimi zůstávají. Nadále se nechávají využívat, ponižují se ve vztahu, nevěří si a pak se podivují, že s nimi partner nezachází jako s hodnotnou bytostí.

My všichni můžeme svůj život změnit. Je ale nutné začít jinak přemýšlet. To, co si myslíme ovlivňuje naše emoce a ty zase naše chování. Pokud si tedy nedůvěřujeme a nepracujeme na zlepšení našeho sebevědomí, ovlivní to pravděpodobně všechny naše oblasti. Budeme mít horší práci než ostatní, nevhodnějšího partnera, budeme mít méně peněz a celkově horší kvalitu našeho života. Budeme se cítit méně šťastni a budeme tento vzorec předávat dál, našim dětem.

 Naše vnitřní přesvědčení předaná od rodičů nebo naše vlastní nás silně ovlivňují a to jak pozitivní, tak negativní.

Pokud nám někdo bude celý život říkat, že budeme úspěšní a bude nás k tomu zdravě vést, velmi se zvyšuje pravděpodobnost, že tomu sami uvěříme a budeme si od mala nastavovat na úspěch. Svým chováním a myšlením nebudeme vůbec pochybovat o tom, že by to tak nebylo. To je nejlepší cesta úspěchu ať už rodinného či pracovního dosáhnout. Pokud to „za vás“ však nenastaví rodiče, není nic ztraceno. V dospělosti můžete své myšlení změnit díky své vlastní práci  spolu s terapeutem na  sezení nebo jinými metodami. Jsou dvě možnosti,  jak svůj život měnit. Můžete buď měnit své chování a tím se později přizpůsobí vaše emoce i myšlení a to jednodušše proto, že pokud změníte své chování bude i reakce okolí na vás jiná a tím se budete cítit jinak a vaše myšlenky budou také jiné.

Příkladem může být, že se ve vztahu zachovám, jako bych sis sebe vážila- odmítnu se nechat využít apod. a  pokud v tomto chování chvíli setrváme, i když ještě sami nevěříme, že máme vyšší hodnotu, začne partner reagovat jinak, ucítí naše hranice a přestane se k nám chovat jako k bezcenné bytosti. Může se také stát, že vás na základě takové změny opustí, to je však jen známka toho, že vás potřeboval jen jako nehodnotnou a nesebevědomou a vy máte nyní s tímto chováním šanci najít k sobě někoho, kdo vás bude více respektovat. Ve chvíli, kdy se k vám lidé začnou díky vaší změně chování chovat s větším respektem, začnete se i vy cítit sebevědomější a vaše myšlenky i emoce začnou být sebevědomější.

Další možností je, že se díky práci na sezeních a podpory terapeuta začnou měnit vaše myšlenky a tím i vaše prožívání. Začnete věřit ve svou hodnotu a začnete se cítit sebevědomější, tím se začne měnit i vaše chování. Výsledek je pak podobný jako v uvedeném příkladu.

Uvěříte si, že máte moc nad svým životem, tedy moc ho měnit, máte vyhráno! Naše hlava je hybatelem našeho života. Každý máme k dispozici klíč k tomu, jak svůj život změnit. Jde jen o to uvěřit, že ho máme a najít ho.

 

Tereza Zahrádková

340

Jak být v životě šťastný – neposlouchejte své zraněné ego

/0 Komentáře/in /by

   Ve své praxi v soukromé poradně si na počátečních sezeních s klientem uvědomuji, že se tak úplně nesetkávám s ním, s jeho pravou podstatou. Nemluví z něj jeho bytostné já, ale jeho zraněné ego. Svět okolo sebe vnímá klient přes své zranění. Nevědomě k sobě přitahuje lidi, kteří mu „podporují“ jeho zranění a to buď tím, že s nimi zažívá stejná traumata, která mu v životě uškodila nebo se setkává se stejně zraněnými lidmi, kteří mu jen potvrzují, že svět je prostě zlý. Takový člověk zažívá pocity jako nepřiměřený strach, vztek, stres, deprese, úzkost, ublížení, ponížení a jeho mluva tomu odpovídá. Často používá výrazy jako nedůvěra, sobectví druhých lidí, zrada, bojím se, neumím, nedokážu, nejsem schopen, necítím nebo naopak cítím příliš.

 

Naše zranění vznikají nejčastěji v dětství.  V této době nám zejména rodiče vnukávají dojmy o nás, aniž by mnohdy tušili, že se nám jejich soudy zaryjí nejen do paměti, ale začneme se s nimi ztotožňovat. Mnohá hodnocení od rodičů jsou totiž zraňující a znehodnocující a my se se svými zraněními později zcela identifikujeme.

„Janičko ty jsi nepořádná, ty si s těmi kamarády vůbec nepovídáš, takhle tě brzo nebudou mít rádi, nebuď divoká, poleze to druhým na nervy, ty nikdy nebudeš sportovně nadaná, zrychli všechno ti hrozně trvá“…Malá Janička pomalu roste a pokaždé, když slyší tyto věty se u nich cítí nepříjemně, kromě myšlenek tedy zapojuje i své emoce. Začíná se s  těmito myšlenkami identifikovat a nevědomě se podle nich i chová.. Nechodí na sportovní aktivity, nevěří si moc v komunikaci s kamarády, krotí se, když si přijde moc divoká a rozlítaná, aby tím někoho nenazlobila…žije v tom, že taková je…fyzicky nešikovná a  nekomunikativní.

 

Jaké hodnocení jste slyšeli v dětství vy a z kolika z nich jste se identifikovali tak, že se jich držíte do dospělosti?

 

 

 

Rodič chce svým hodnocením dítě mnohdy spíše posunout kupředu a upozornit ho na jeho možné neduhy…čím více ale své soudy opakuje a hodnotí svého potomka, může sám pomalu přispívat přesně k tomu, co nechce. Budete-li dítěti často například opakovat, že je nešikovné, přestane si úplně věřit a opravdu bude nešikovné.

Naše zraněné ego  nás nutí nespojovat se se svou intuicí, ale pouze s tím, co si o sobě my nebo druzí o nás myslí. Přestaneme si uvědomovat, že naše pravá podstata, podstata našeho já je možná i jinde. Žijeme tedy v nevědomí a často žijeme i dost nespokojeni, pokud se s naším falešným Já(zraněným egem) identifikujeme příliš.

Příkladem falešného já mohou být pocity jako  urážlivost, závist, ponížení sebe sama nebo druhých, kritika a sebekritika, závislost, nejistota a přehnaný strach a vztek...to všechno nás odvádí od pravého bytí, pravého já, které cítí radost, naplnění, lásku, štěstí, spokojenost. Veškeré negativní emoce a prožitky se ukládají do našeho zraněného ega a máme tendenci tyto rány  a emoce prožívat stále dokola.

 

Krásný příklad uvádí autor  E.Tolle v knize Moc přítomného okamžiku, kde pozorujeme kachny, které se pohádají a po boji se jen oklepou a jedou si na rybníku každá po svém. Neuchovávají si v hlavě žádnou křivdu ani zradu. Nemají zraněné Ego, které by žilo právě z těchto negativních emocí. Nevytváří si scénáře jako lidi – „Co si to dovolil?!Chtěl mi sebrat mé oblíbené místo na rybníce! To si budu pamatovat, na toho si musím dát pozor a raději i na ostatní, nedá se jim věřit. Určitě už si někdo další dělá naděje na mé hezké místo na vodě. „

Kdokoli by se pak přiblížil, kachna by na něj zanevřela a nepustila by ho k sobě, protože by ho podezřívala z toho, že s ní jde bojovat. Kachna má ale štěstí, není člověk, takže takové scénáře neřeší.

 

My lidé, jsme však jiní. Pokud jsme zažili nefunkční rodinný či partnerský vztah svých rodičů, může mít tendence to sami ve svém vztahu opakovat. Pokud vás maminka příliš dusila svou láskou, budete se toho bát i ve svém partnerském vztahu, ze kterého budete mít tendenci utíkat nebo si v něm připadat, jako ve vězení. To však nemusí být realita, ale jen opakující se scénář ve vaší hlavě. Navíc k takovému pocitu můžete sami přispívat svým chováním, kdy nevědomě opakujete podobné reakce, jaké jste měli na „dusící maminku“. Je tedy dobré sledovat, jestli nejsme v zajetí svých vlastních negativních představ o vztazích a životě, kterém jsme „nasáli “v našem dětství.

 

Kdykoli se vám v hlavě tvoří úzkostné myšlenky, strachy nebo naopak ublížení a nepřiměřená zlost, jste v moci svého falešného já, zraněného ega. Představte si své falešné já jako, jako parazita, který přežívá díky vaší energii, kterou do něj stále dáváte. Falešné já vždy touží po přežití a tak vás podporuje ve vašich negativních scénářích a negativních emocích. Co to znamená? Všimněte si, že když vás napadne negativní myšlenka, máte třeba z něčeho strach, nezůstanete jen u jedné myšlenky. Většinou se taková úzkostná myšlenka rozjede do dalších negativních a katastrofických scénářů a začnete se skutečně bát. Pak se snažíte situacím, ze kterých máte strach vyhnout a to jen posiluje v budoucnu vaše další strachy. Stejné je to se vztekem a s pocitem ublížení. Pokud dostanete na někoho vztek, jen tak se ho nezbavíte. Začnete se rozčilovat, stěžovat si druhým lidem a v horším případě si ještě „libujete“ ve svém pocitu ublížení. Negativní emoce tedy plodí další negativní emoce a tím jen ubližujete sami sobě, protože nevědomě podporujete své vnitřní zranění.

 

Stejně tak, když jste zažili rodiče, kteří se hádali a vzájemně uráželi, můžete mít tendence něco z toho opakovat. Určitě si teď mnozí z vás říkají, že nejste stejní jako rodiče. To určitě nejste, ale jste šťastní? Pokud ne, žijete převážně ve světě svého falešného Já, falešní identity, nikoli ve světle svého pravého bytostného já. Většina z nás se cítí někdy radostně, naplněně a spokojeně. Jsme tedy v kontaktu se svým pravým Bytím. Mnoho lidí je však úplně odpojeno od sebe samých …neví, co je smyslem jejich života, není jim dobře s nikým natož se sebou samým, neví, co by je v životě bavilo a naplňovalo. Žijí život s pocitem, že se jim nic nedaří a že raději zůstanou v bezpečí jistého než že by riskovali změnu. V takovém případě se falešné já plné negací může radovat, protože přežívá přesně díky takovým pocitům neštěstí. Falešné já můžeme  připodobnit třeba k autoimunitnímu onemocnění. To si žije tak trochu vlastním životem v našem fyzickém těle a devastuje nás. Stejné je to s naším falešný já. Má tendence v nás vyvolávat a podporovat negativní myšlenky – pochybnosti, strachy, vzteky a pokud jim uvěříme, dostávají nad námi moc.

 

 

Zraněné Ego vám mnohdy může vyloženě bránit ve vašich pravých touhách. Příkladem může být třeba to, že toužíte tančit, ale připadáte si neschopní, chcete rodinu, ale stále utíkáte z partnerských vztahů, protože vám partneři přijdou nedostateční, chcete jezdit po světě, ale bojíte se, že byste neuměli jet sami, chcete se vrátit k hudbě ve svém volném čase, ale raději pracujete přesčas, protože se bojíte, že když nebudete perfektní šéf vás vyrazí, toužíte po zázemí, ale žádný domov vám nepřijde dost dobrý a tak pořád utíkáte.

 

Většina z toho se navíc děje nevědomě. Toužíte-li tedy vnitřně po domově a usazení se, ale nikde se vám nelíbí a stále máte tendenci někam odjíždět, neřeknete si, naschvál si teď domov nenajdu, protože se bojím, že o něj zase přijdu, jako se mi to stalo s rodiči. Vědomě máte pocit, že na svém úkolu hledání zázemí  skutečně pracujete a hledáte místo, kde byste se usadili, ale pokud se to dlouhodobě neděje, zastavte se a pojměte podezření, jestli ohledně vašeho přání neskrýváte nějaké strachy.

 

Vždycky sledujte realitu svého života, nikoli jen vaše myšlenky. Jste-li tedy přesvědčeni, že chcete partnera, ale již několik let ho nemáte, není to tím, že na vás žádný muž nezbyl. Pravděpodobnější je, že si nechcete přiznat své vnitřní strachy ohledně vztahů. Vaše zraněné ego vám nedovolí vědomě (abyste si plně uvědomili) nahlédnout vaše strachy nebo jiné nepříjemné pocity a tak vám raději přikresluje problém do „přijatelnější podoby“. Mnohdy je totiž přijatelnější říkat si: nikdo není, ale já se snažím než si přiznat mám pocity viny z minulého vztahu nebo mám strach, že mě další muže zase opustí. Přestože i přijatelnějším pohledem na věc také trpíme.

 

Pokud chcete „prokouknout“ své zraněné ego zaměřte se zpětně na své konflikty. Věty, které v nich používáte bývají často ze zdrojů našich zranění (př.nikdy se o mě nestaráš, na všechno jsem sama, jsi sobecký, využíváš mě…).

Stejně tak, pokud máte pocit, že se již dlouho v nějaké oblasti snažíte, ale nedaří se vám, možná máte strach z věcmi skutečně pohnout a jako první se musíte věnovat právě jemu.

Hlavním poselstvím článku je uvědomit si, že kdykoli příliš věříme svým pocitům ublížení či zranění, vydáváme se v životě špatným směrem. Kdykoli nebudete vědět kudy se v životě vydat, zaměřte se na své strachy a snažte se je překonat. Stejné je to s ublížením, budete-li si ho příliš hýčkat pocity, že si druzí nezaslouží vaše štěstí, vy budete ti jediní, kteří zbytečně promarní část života.

 

Naše zraněné ego má tendence nás mít pevně v hrsti a nepustí nás, dokud ho neodhalíme.

 

Tereza Zahrádková

855

Hranice mezi láskou a domácím násilím

/in /by

Dotaz:
Dobrý den,
žiji s partnerem 4 roky a máme spolu dcerku 2,5 roku . Celé 3 roky je na mě partner hrubý a vulgární až agresivní. Ponižuje mě před kamarády i rodinou. Všechno podle něj dělám špatně. Je zvyklý mi dávat tresty, hlavně když zapomenu úkol , který mi dal, co se týče domácích prací a já ho nesplním. Např. : vypne mi večer televizi, vezme mi telefon, nebo vypojí wifi nebo mi vezme peníze. Někdy, když už je to na něj hodně a já řeknu i svůj názor, tak je schopný dojít až k fyzickému násilí. Je schopný mi nadávat a vykládat mi, jak jsem neschopná a frigidní třeba hodinu v kuse a já nevydám ani slovíčka .
Bohužel i u jeho rodičů jsem za neschopnou matku. I přesto, že se o malou starám celé dny pouze já. Manžel není schopný si ji ani na chvíli vzít, neustále jen pracuje a doma pracuje na baráku . Celou moji rodinu shazuje a nemá ji rád. Ani se s nimi nechce vídat. Má na ně názor, že jsou to lidi, co nikdy nic nedokázali a nedokážou jako on. Nevím, jak s tím naložit dál . Snažím se hledat už půl roku podnájem, ale jen z mateřské si toho moc nemohu dovolit, takže jsem pořád závislá na partnerovi. Za jakoukoliv radu předem děkuji .

Odpověď:
Dobrý den,
děkuji za Vámi svěřenou důvěru a je mi líto, že se nacházíte v tak těžké situaci. Z toho, co popisujete, to zní jako velmi nezdravý vztah a váš partner by se k Vám takhle rozhodně chovat neměl. Jsem ráda, že si to uvědomujete. Jestli jsem to dobře pochopila, tak ho chcete opustit, akorát jste teď v nevýhodné finanční situaci a proto je složité se osamostatnit a najít si samostatné bydlení. Chování Vašeho partnera zní jako domácí násilí. To se typicky projevuje mezi blízkými osobami, kteří žijí ve společné domácnosti, často „za zavřenými dveřmi“ . Jedna osoba má převahu nad druhou a násilí se časem stupňuje. Domácí násilí se projevuje formou psychickou (ponižování, nadávky, vyhrožování…) fyzickou (bití, tělesné omezování, kopání), sociální (izolace od přátel a blízkých, nadměrná kontrola, čtení sms, mailů…), sexuální (nucení k intimnostem, znásilnění), ekonomickou (kontrola nad příjmy a výdaji oběti, odepření prostředků, schování peněz, vybrání účtu).
Domácí násilí se dá rozdělit do 4 fází, kdy v první se stupňuje napětí, v druhé dochází k psychickému násilí a někdy se přidává  fyzické. Ve třetí fázi dochází k pokání – agresor lituje svých činů a žádá o odpuštění s tím, že už to neudělá. Poslední fáze se nazývá fáze Líbánky – pokud oběť agresorovi odpustí, nastává klidné období, naděje, že se situace nebude opakovat.
Po skončení tohoto cyklu ovšem přicházejí další a brutalita útoků se stupňuje a období prodlužuje, zato klidná fáze se zkracuje. Pokud trvá násilí dlouhodobě projevuje se to na oběti v podobě takzvaného syndromu týrané osoby, kdy oběť popírá vinu útočníka, viní sama sebe, zlehčuje následky týrání, odmítá pomoc okolí, je pasivní, vyčerpaná nebo užívá sebezničujících strategií na zvládnutí situace jako jsou drogy, alkohol, sebevražedné pokusy…

Pokud v tomto popisu poznáváte svůj vztah s partnerem,je pravděpodobné, že dochází k trestnému činu ze strany Vašeho partnera a Vy máte naprosté právo se bránit a vyhledat pomoc. V Čechách existují organizace, které se zaměřují právě na pomoc ženám (nebo mužům) ve Vaší situaci. Bílý kruh bezpečí poskytuje bezplatnou nonstop telefonickou pomoc na čísle 116 006, na které se můžete domluvit nebo si sjednat osobní schůzku a situaci řešit podle toho, jak se bude vyvíjet. Další organizací je Magdala, která nabízí bezplatné poradenství, jak situaci řešit po psychické i praktické stránce, existují i možnosti azylových domů pro matky s dětmi, pokud si momentálně nebudete moci dovolit vlastní bydlení.
Chtěla bych Vás ještě jednou velmi ocenit, že situaci řešíte a nechcete v tomto vztahu zůstat. Děláte tím jistě obrovskou službu sobě i Vašemu dítěti a chtěla bych Vám popřát hodně síly a sebelásky, nejste v tom sama a existuje světlo na konci tohoto tunelu. Doufám, že byla moje odpověď aspoň trochu nápomocná.
Zdraví,
Veronika

89

Porucha příjmu potravy

/in /by

Dotaz:

Dobrý den, potřebovala bych poradit. Asi od roku 2018 se u mě vyvíjí porucha příjmu potravy. Začalo to tím, že jsem si chtěla zlepšit fyzičku, začala jsem pozvolna sportovat, zlepšovat se a jídlo jsem zatím moc neřešila. Pak jsem ale postupně začala jídlo řešit, všimla jsem si, že jsem zhubla, což se mi líbilo, tak jsem chtěla hubnout dál. Asi od ledna 2019 jsem začala jídlo i cvičení řešit víc, začala jsem sledovat složení potravin, počítala si kalorie, chodila do posilovny a hodně cvičila i doma. Stále jsem hubla a o letních prázdninách jsem extrémně cvičila 4x týdně vždy přes 3 hodiny, taky chodila jednou týdně běhat, každý den jsem měla procházku aspoň na 10 km, hodně jsem si vařila, počítala každý gram zeleniny a jídlo a cvičení bylo v podstatě jediné, co mě zajímalo.

Jedla jsem opravdu hodně málo na to, jaký jsem měla výdej a cvičila jsem, i když jsem byla absolutně bez energie. Takhle jsem se dostala z 62 kg na 40 kg. Na konci prázdnin jsem se opravdu trápila kvůli cvičení a jídlu, dělalo mě to nešťastnou, uvědomila jsem si, že je asi něco špatně a že mám asi poruchu příjmu potravy.

Řekla jsem to rodičům a tak jsem se přibližně od září 2019 začala léčit, což trvá až doteď. Začala jsem chodit na psychoterapii, přestala hubnout, pomalu začala jíst víc, ale stále jsem se hodně vyčerpávala při cvičení a dělalo mi radost, že jím méně a že jsem vychrtlá, nechtěla jsem přibírat. Přibírání se ale nedalo vyhnout, protože tělo zkrátka bylo vyčerpané.

Udělala jsem dost pokroků, přidala jsem na jídle ještě víc, ale cvičím stále čtyřikrát týdně a hodně se vyčerpávám.

Večer mě trápí hlad a problém je, že si velké množství jídla vyčítám, říkám si, že už to nikdy neudělám a další den ráno se trestám 2 hodiny cvičením. Hrozně bych se přála z toho kruhu vysvobodit, pomalu přibírat protože to potřebuji, netrestat se cvičením, nemít potřebu jíst večer nebo i přes den takové velké množství jídla a tak nějak si k jídlu a cvičení vybudovat normální vztah. Hodně lidí mi také říkalo, že to co dělám, vůbec není žádné přejídání, ale jen dodávání svému tělu to, co potřebuje a to, co zameškalo a že bych se za to měla naopak pochválit a ne trestat se a vyčítat si to.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za Váš dotaz a za odvahu ho napsat.

Co mi přijde ve Vaší situaci nejdůležitější je to, že víte, že je něco špatně. Že si uvědomujete, že to, jaký vztah k jídlu máte, není „normální“ a hlavně, že se snažíte s tím něco dělat.

Sama píšete, že se již nějakou dobu léčíte a docházíte na psychoterapii poruchy příjmu potravy. Nevím, jak to máte s terapií teď, ale myslím si, že by bylo dobré zvýšit intenzitu (v dnešní době není problém dělat sezení přes Skype, či jinou podobnou platformu). Pokud jste na terapii přestala chodit a přes to máte takovéto obtíže, zkuste zase terapii obnovit, nebo najít nějakého jiného terapeuta, který s Vámi bude ochotný pracovat. Pokud byste chtěla, není problém se domluvit v naší poradně sídlící v Praze, je možnost i Skype pohovorů.

Přijde mi, že dle toho co píšete, jste ušla obrovský kus cesty a bylo by škoda zase kvůli koroně začínat znovu. Poruchy příjmu potravy, anorexie zvlášť je svým způsobem závislostní chování, které je nebezpečné v tom, že nedá vyléčit, ale jen léčit. To znamená, že jak tomu člověk jednou propadne, musí být pořád ostražitý, aby do toho zase sklouzl. Když píši do toho, myslím tím cokoliv, na čem je člověk závislý. Co je to u Vás? Co je to, co Vás nutí se stále v jídle hlídat a excesivně cvičit?

Závislosti mají hodně společného a je jedno, zda je člověk závislý na alkoholu, nebo na tom zda má dokonalou postavu. Důležité zde v tom je, že závislost funguje trochu jako náhradní životní program. Je to něco, co řeší všechny Vaše problémy, protože na ně nemáte čas, máte totiž závislost, které musíte všechen svůj čas věnovat.

Sama píšete, že Vás pak kromě jídla a cvičení nezajímalo nic jiného. Je proto důležité objevit to, co je pod tím, co jsou ty věci, kterým se člověk nechce postavit a čelit, to co je schované za závislostí. Často jsou to vztahové problémy, problémy v rodině, v sebepojetí a tak dále.

Myslím si, že to sebepojetí, sebehodnota a sebeláska je zde velmi důležitá. Jak moc se máte ráda? Jak sama sebe vnímáte a hlavně proč? Zkuste se zamyslet nad tím, co jiného, než to kolik vážíte a jak vypadáte, Vám dává nějakou hodnotu. Klidně se zeptejte svých přátel, známých, co na Vás mají rádi. Třeba objevíte něco nového, na co byste se mohla zaměřit.

Jak píšete v druhé části, ano, je pravda, že z anorektičky se může lehce stát bulimička a začít se přejídat. Nemyslím si ale, že by se Vám to povedlo s pytlíkem oříšků za večer. Nemyslím si tedy, že se jedná o záchvatovité přejídání. To, že máte pocit, že jíte hodně je ve Vašem případě normální, jste zvyklá na úplně jiný příjem a vlastně se znovu učíte jíst množství jídla, na které nejste zvyklá. Věřím, že je to pro Vás hrozně těžké, ale myslím si, že porce jaké popisujete pro dospělou ženu, určitě nejsou přejídání. Pokud se s tím opravdu takhle perete, zkuste zase začít chodit na individuální terapie, věřím, že by Vám to pomohlo.

Doufám, že je to pro Vás alespoň nějak užitečné a situaci ve zdraví zvládnete.

Markéta

Poradna Therapia

 

131

Proč mi nejde zapomenout na ex-partnera?

/in /by

Dotaz:

Dobrý den,

chtěla bych poprosit o radu. Je mi 20 let. Mám problémy se zapomenutím na mého ex-přítele. Problém je, že už to trvá asi 5 let. Ani nevím, jak to bral on, ale i když si to nechci přiznat, stále ho miluju. Tady začaly všechny moje problémy. Pak už se to jenom hrnulo. Rozvod rodičů, dále léčebna, kdy jsem si prožila to nejhorší v mém životě.

Od té doby na něj nemohu zapomenout a mívám úzkosti, kdy se strašně třepu. Chodím i k psycholožce a psychiatrovi a beru léky. Ale moc mně to nepomáhá. Zkusila jsem snad už všechno. Nemůžu zkrátka zapomenout na to, co bylo a žít normální život.

Předem děkuji za odpověď.

 

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za dotaz a za důvěru se svěřit na internetu.

Myslet na někoho, kdo ve Vašem životě nehraje roli již 5 let, musí být hrozně náročné a vyčerpávající. Ještě po tom, co zmiňujete, že se Vám do toho připletl rozvod rodičů a pobyt v léčebně.

Vztahy jsou komplikovaná záležitost sami o sobě, lidé jsou schopni kvůli lásce dělat šílené věci, nedivím se Vám, že jste zoufalá a nešťastná.

První, co mě napadlo po přečtení Vašeho dotazu je otázka ohledně Vaší psycholožky a psychiatra. Nevím, jak dlouho k psycholožce docházíte, ale pokud máte pocit, že Vám její péče nepomáhá a že se nikam moc neposouváte, tak si říkám, proč tam pořád chodíte?

Bylo by dobré, (pokud jste tak již neučinila) své psycholožce říct, že jste se za jejího působení nikam neposunula nebo jak to cítíte a nějak to s ní probrat. To si myslím, že je v rámci terapeutického vztahu nesmírně důležité. Dokázat říct, že máte pocit, že to nepomáhá. Není čeho se obávat, sezení u psychologa by pro to měl být nejbezpečnějším místem.

Pokud jste to s ní již konzultovala a nic se nezměnilo, doporučila bych Vám změnit psychologa/ terapeuta. Možná by Vám prospělo vztahové problémy konzultovat s mužem. Zkuste to promyslet. Na problémy ohledně úzkostí dobře funguje třeba kognitivně-behaviorální terapie (KBT).

Co se týče Vašeho psychiatra, z Vaší zprávy mi není jasné, proč k němu chodíte, ani proč byl u Vás nutný pobyt v léčebně, tudíž se nemůžu moc vyjádřit k tomu, zda opravdu medikaci potřebujete, nebo ne. Popřípadě konzultujte s psycholožkou.

K Vašemu problému jako takovému. Partnerské vztahy jsou často více o nás samotných, než o partnerském soužití, o tom co nás na druhém přitahuje, co nám dává.

Hodně lidí zůstává v dysfunkčních vztazích proto, že jejich partner má něco, co oni potřebují a sami si to nedokážou poskytnout. Napadá mě, jestli tohle nemůže být důvod Vaší neutuchající “lásky” a přitažlivosti k ex-partnerovi. Jestli on nemá něco, co Vás přitahuje, co potřebujete a co Vám samotné chybí a berete si to od něj.

Dám Vám příklad. Když by žena, která miluje hravost a zábavu, ale její styl života a životní nastavení ji nedovoluje se tomu otevřít a věnovat tolik, kolik by potřebovala, je možné, že jí budou silně přitahovat muži, kteří mají přesně tuto vlastnost, kterou ona není v tu chvíli schopna si sama zajistit. Přitom to, co ta žena potřebuje, ale nejsou ničím nevázaní muži, kteří se vyznačují tím, že nic neřeší, mají takový ten free spirit a vše na háku. Je to dokázat se oprostit od povinností jejího života, uvolnit se a užívat si cokoliv, co ji přijde co cesty. Nemiluje tedy ty muže jako takové, ale to co ona od nich potřebuje a oni ji to poskytují. Ve chvíli, kdy ta žena neví, že tento typ mužů miluje, protože ji saturují něco, co ona v životě potřebuje, tak má ta žena pocit, že se neustále zamilovává do nesprávných mužů, kteří ji ničí život. Ona od nich ale jen potřebuje převzít to, co jí na nich přitahuje. Zvnitřnit si tu svobodu a zábavu a naučit se to sama používat. To je to, co jí od těch mužů osvobodí.

Neříkám, že toto musí být Váš případ, ale zkuste se zamyslet nad tím, co je to, co Vás na ex-příteli nejvíce přitahuje (a na mužích obecně). Proč ho tolik potřebujete, co si myslíte, že by Vám to dávalo, kdybyste byli spolu. Třeba na něco přijdete, a když by Vás něco napadlo, tak si zkuste odpovědět na otázku, zda jste Vy sama nějak schopná si to sama zajistit.

Pokud Vám to přijde nějak smysluplné, co jsem Vám napsala a chtěla byste to více probádat, zkuste si to vzít jako téma, ke své psycholožce.

 

Doufám, že jsem byla alespoň trochu nápomocná.

Přeji hodně síly a lásky sama k sobě.

Markéta

Poradna Therapia

 

565

Kniha Zneužití Heinz Peter ROHR (1.část recenze-sexuální násilí)

/0 Komentáře/in /by

Autor se v knize soustředí na téma sexuálního násilí a jeho důsledků, ale také emocionálního zneužití, které má mnohdy podobné, i když o něco méně intenzivní důsledky do života.Zneužití dítěte, ať už vlastním rodičem či jiným blízkým člověkem přirovnává k vraždě duše. Sexuální zneužití způsobí mnohdy nenávratnou destrukci osobnosti a jediný způsob, jak se znovu uzdravit je terapie.

Děti jsou často zneužiti nejbližší osobou, které důvěřovali či ji milovali. Dojde tedy nejen k násilí na těle, ale zejména na duši, kdy si dítě vnitřně znetvoří důvěru v lidi a zároveň ztratí celou rodinu. Pachatel vytvoří v oběti silný pocit viny a způsobí, že oběť sama sebe přesvědčí, že si zneužití zaslouží nebo mu dokonce svým chováním dopomohlo (př.“pořád ses tu přede mnou nakrucovala apod.). Pokud je v rodině pachatelem otec či nevlastní otec, často se stává, že selže i matka. Nechce přijmout tuto skutečnost, mnohdy ze strachu, že by přišla o partnera, zavrhne své dítě, nevěří mu. Zneužité dítě tedy neztrácí nejen otce, ale i matku. Dalším častým jevem v takových případech je, že si dítě paradoxně takového otce k sobě naopak přiváže. Pokud takovému dítěti otec zneužití vysvětluje jako projev lásky a matka dítě zavrhuje, může u dítěte nastat obranná reakce, jak se s celou situací vyrovnat a „zanechat“ si tak alespoň jednoho rodiče. I v terapii se pak stává, že toto již dospělé dítě otce brání a cítí, že když mu nabízí své tělo, dostává alespoň nějakou lásku.

Většinou již po prvním zneužití, kdy dochází později opakovaně k dalšímu násilí dojde k odštěpení těla od mysli. Při zneužití či fyzickému násilí se mysl jakoby odpojí od těla, jakoby tam nebyla. Tím však oběť  začne své tělo pomalu nenávidět a jelikož se ho v životě nemůže zbavit, může se k tělo začít chovat destruktivně. V léčbě je tedy důležitá i fáze znovupřijmutí svého těla.

Důsledky do života po sexuálním zneužívání jsou rozsáhlé a hluboké. Kromě úzkostí, depresí či psychosomatických poruch je narušená sexualita i vztahovost oběti k sobě i k druhým. Porucha sexuality se projeví buď jejím potlačením a neschopnost zažívat sexuální slast nebo naopak jejím zvýrazněním. ROHR je sám přesvědčen, že mnohé prostitutky či lidé v pornoprůmyslu prošli sexuálním zneužitím v dětství.

 

Ve vztahu k druhým lidem je zcela narušená důvěra a blízkost. Důvěra ve vztahu k druhému člověku chybí nebo může být naopak bezhraniční. V životě oběti navíc hrozí, že se mu zkušenost se sexuálním násilím zopakuje a to právě proto, že se nevědomě stále chová jako oběť. V nižším procentu se může oběť začít chovat jako pachatel a páchat stejné násilí i na svém dítěti. V knize autor popisuje jeden z mnoha zajímavých kazuistik, kdy dcera, která byla v dětství zneužívaná matkou i nevlastním otcem se nedokázala postarat o svou dceru a tak ji dobrovolně dala vychovat její matce. Svou vlastní dceru tak dala opět do prostředí, kde byla ona sama jako dítě v nebezpečí.

Dalším důsledkem sexuálního zneužívání v životě oběti bývá chorobná závislost na omamných látkách či alkoholu či jiné závislosti. Oběti se tím zbavují trýznivých pocitů prázdnoty, sebenenávisti či deprese. Mnohdy propukne také závislost na jídle, kdy dojde k silné obezitě. Tuk často tvoří vnější hradbu, kdy dává oběti vědomě či nevědomě pocit, že je v bezpečí, protože se k němu nikdo nedostane nebo dokonce, že muže zcela odpuzuje.

Jako součást léčby, kterou autor doporučuje je plné emocionální znovuprožití zneužití, popřípadě i setkání s pachatelem. K uzdravení je nutné pocítit k pachateli zlost a zbavit se pocitu viny, jinak nikdy nedojde ke zlomení sebedestruktivního chování.

 

Tereza Zahradkova

Poradna Therapia

 

Knihu můžete zakoupit na stránkách Portálu:https://obchod.portal.cz/psychologie/zneuziti/

80

Panika a úzkost z koronaviru

/in /by

 Dotaz:

Dobrý den, už nevím, co mám dělat, jsem zoufalá a už téměř týden se nemohu pořádně nadechnout. Dusí mě to a druhou noc nespím. Myslím si, že příčina je v situaci, která se momentálně děje kolem nás. Všude panuje strach z toho, co bude, strach o rodinu, práci a nejistota. Poradíte mi prosím, co dělat, abych mohla zase normálně dýchat a nemyslet na situaci kolem nás? Děkuji moc za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,

chápu, že je nynější situace obtížná i v tom, že ji běžně nikdo z nás nezažíval. Navíc zažíváme karanténu, většina z nás asi poprvé v životě, která může stavy stresu ještě zvyšovat.

Podle toho, co popisujete, nyní zažíváte úzkost. Úzkost se může objevit při zvýšeném stresu a zahrnuje černé myšlenky, obavy a katastrofické scénáře a projevuje se také fyzicky, třeba právě zkráceným dýcháním či bušením srdce a jiné.

Je prokázáno, že úzkostné myšlenky jsou z většiny naprosto nereálné. Ano, stát se může sice cokoli, ale k úzkosti je potřeba přistupovat s vědomím, že je přehnaná. Myšlenky jsou výplod úzkosti. Tělo jí tvoří jako obranu, snaží se Vás chránit, ale ve skutečnosti Vás vlastně ochraňuje až příliš a právě to plodí přehnané scénáře.

Nyní bych Vám dala pár praktických rad.

Zkuste sledovat jen ty nejnutnější zprávy o koronaviru, stejně tak  o něm zkuste mluvit jen minimálně a žít, ač v karanténě normální běžný život. Mozek je teď přehlcený tématy o koronaviru a to může úzkost zvyšovat.

Přišla krize, ale ta vždy přináší i něco dobrého. Každá krize je vyvrcholením něčeho, co již nemohlo nadále fungovat a po krizi vždy přichází nový lepší začátek. Je to tak ve vztazích a funguje to i ve světě. Již nyní jsme se díky koronaviru vrátili ke zdravým hodnotám – pomoc blízkému člověku, soudržnost, podpora. Trávíme čas s rodinou a můžeme odpočívat. Najednou  se svět zastavil a my nemusíme nikam pospíchat a máme čas na sebe, i když v nestandardních podmínkách. 

Krize má začátek i svůj konec. A i kdyby krize ohrozila Vaši práci, Vaše schopnosti Vám zůstanou a najdete jiný způsob živobytí. Vše bude zase v pořádku a život zase pojede naplno, svět si jen potřeboval trochu odpočinout od toho všeho výkonu a shonu.

Zkuste se věnovat věcem a lidem, na které jste neměla čas.

Žijte naplno, zkuste jen nepřežívat a nečekat.

 

Přeji Vám zdraví a hlavně vnitřní klid.

Pokud byste potřebovala více péče, kontaktujte naši poradnu. Poskytujeme poradenství přes telefon.

Tereza

 

 

52

Bojím se partnera

/0 Komentáře/in /by

Dotaz:
Dobrý den,
potřebovala bych radu. Jsem s partnerem asi 2,5 roku. On je o 8 let mladší. Mám pocit, že už v našem vztahu nezvládnu dál fungovat. Nežijeme spolu, každý máme svůj byt, ale já jsem u něho takřka pořád. Když ale chci být doma se svým synem, nechápe to. Vyptává se, proč, že to není normální a že mám být s ním, že doma jsem u něho. Jenže…já se k němu stěhovat nechci, protože mě asi 5 krát vyhodil v jeho návalu vzteku v noci i v pyžamu na ulici. Naposledy to bylo před Vánoci. Surově po mně házel věci a do obličeje mi chrstl sklenici vody, pak mě vyhodil. Řekla jsem si, že už mu nedám šanci, že končím, ale opět přišly prosby, slzy a sliby.

V létě mě dokonce podvedl s naší kolegyní, takže si asi umíte představit, co denně v práci prožívám, protože všichni tři děláme ve stejné firmě. On mi slíbil, že už to neudělá a já přišla na to, že si s ní píše. Opět sliby a já uvěřila. Možná neuvěřila, ale spíš jsem chtěla klid. Pořád jen od něho slyším, že jsem jiná, nenormální, divná, že s ním nechci bydlet. On má totiž hypotéku a potřebuje, abych přispívala penězi, jenže to bych musela pustit svůj byt a pokud by mě vyhodil, co bych pak dělala? Nechápe to, a proto se neustále hádáme. Celá jeho rodina mě odsoudila. Když si chci jít sednout s kamarádkou nebo být s rodiči, jen poslouchám výčitky. Nesmím se v práci bavit s kolegou, dokonce mu i vyhrožoval, že jak toho nenechá, tak uvidí. Když jsem doma a nezvedám mu mobil, přijede i opilý a dělá mi scény. Jsem už z toho zoufalá, protože ať udělám, co udělám, stále to je špatně.

Neslyší na to, že já jsem k němu tolerantní, kdykoliv někam chtěl jít s kamarády nebo s rodinou, nikdy jsem slůvkem neprotestovala. Naopak, přála jsem mu, ať se hezky baví. Teď o víkendu mě nařkl, že si s někým píšu. Nebyla jsem schopná mu vysvětlit, že to není pravda. U něho doma, totiž nemůžu moc používat mobil, vadí mu to. Když mi volá kamarádka, tak je naštvaný. Je na mě sprostý, hrubý a několikrát jsem od něho měla modřiny, prý jsem si to zasloužila. Někdy mi je s ním fajn, jenže převažuje to, že se ho bojím a po té poslední scéně, se ho opravdu bojím. Chci to ukončit, ale nevím jak, když s ním denně musím být v práci v kontaktu.

Celý týden jsem se o něho starala, nebylo mu dobře, nosila nákupy, vařila mu teplé večeře a on mě trestal tím, že mě skoro ignoroval. Prý jiný nebude, dokud se k němu nenastěhuji. V normálním vztahu musí být tolerance a respekt a ne, abych se mu bála říct, že jedu babičce na narozeniny. Nebo když mu řeknu, jak mě stále trápí to, že mi byl nevěrný, zase jen vše otočí proti mně a opět jsem já ta špatná. Nepochopí, že tohle pro mě byla opravdu veliká rána a aby se mi zahojila, to potrvá věčnost. Předem děkuji.

Odpověď:
Dobrý den,
když čtu Váš dotaz a cítím veliký strach, bezmoc a také smutek. Jsem moc ráda, že píšete a oceňuji i to, jak detailně jste svůj dotaz napsala. Upřímně, jste ve velmi těžké situaci a věřím, že z toho vše, co se Vám děje se necítíte vůbec dobře. I přesto, že se jedná o složitou situaci tak nemějte strach, i taková situace má řešení!
Z toho, co mi popisujete se mi zdá, že Váš partner je manipulátor a to poměrně dobrý manipulátor!
Manipulátor je člověk, který vším co dělá, dokazuje jakou moc a sílu má. Ve vztahu k druhému je často dominantní, začíná druhého měnit k obrazu svému a to vše je schované buďto za výhrůžkami, či milými slůvky, slzami a výčitkami, že to přece dělá jen pro Vás. Manipulátor pomaličku útočí na sebevědomí svého partnera a vzbuzuje v něm pocity viny, nízkého sebevědomí, pocity méněcennosti. Vše co dělá, dělá jen pro svůj prospěch. Za své jednání se nestydí a svou chybu nepřizná. Je chladný k pocitům druhých, neomlouvá se. Nemá daleko využít fyzického násilí k tomu, aby dosáhl svého.

Z toho co mi popisujete, mám husí kůži. Popravdě já být na Vašem místě, tak bych ihned tento vztah ukončila. Rozumím tomu, že máte strach z toho, co se stane. Na druhou stranu pokud vydržíte a jeho pláč, sliby a podobně Vás opět nepřesvědčí se vrátit, věřte tomu, že ho to za čas přestane bavit. Jen musíte vydržet.
Zasloužíte si muže, který si Vás bude vážit, který Vás bude podporovat ve všem, tak jak vy podporujete tohoto muže. Zasloužíte si někoho, kdo k Vám bude laskavý, budete jej zajímat jako plnohodnotná žena, která má co nabídnout. Bude Vás doopravdy milovat a nebude ve Vás vzbuzovat strach. To, že Vás již fyzicky napadl je nepřípustné a tohle by si žádný muž k ženě neměl dovolit. Tohle Vám nesmí dělat. Píšete, že máte syna. Myslete i na něho! Tak, jak se chová k Vám, bude se chovat i k Vašemu synovi a to mi věřte, že to tak je! Váš syn potřebuje mít mužský vzor. Muže, který je ale dobrým vzorem! Myslete i na něho! 

Myslím, že je velmi dobře, že máte svoje bydlení. Dle mého názoru byste rozhodně byt neměla prodávat. Mějte místo, které je jen Vaše a ve kterém jste svým pánem.
Vzhledem k tomu, že z dotazu vnímám veliké obavy a také to, že pro Vás nebude jednoduché vše jen tak ukončit, doporučovala bych Vám využít služeb poradenského psychologa či terapeuta. Nabízíme i služby po skype, tudíž pokud jste z daleka, i tak můžete využít našich služeb. Terapie či konzultace s poradenským psychologem Vám poskytne prostor se na celou situaci podívat více do hloubky a navíc Vám poskytne podporu a oporu, kterou potřebujete.

Z toho, co v dotaze uvádíte, mi připadá, že jste velmi hodná, ochotná, tolerantní a starostlivá žena. A právě proto si zasloužíte to samé mít od své polovičky! Nepodceňujte tuto situaci a pusťte se do jejího řešení, dokud máte čas a prostor. Zasloužíte si vztah, kde budete svobodná!
Doufám, že má odpověď Vám alespoň trochu pomůže.

Držím Vám palce,
S pozdravem
Lucie

574

Úzkost mě omezuje v každodenním životě

/in /by

Dotaz:

Hezký den, obracím se na vás s prosbou o radu. Jsem mladý muž introvert (cítím se lépe sám než ve velké skupině lidí), ale byl jsem schopen veškeré každodenní situace zvládat (maturita, pracovní pohovor atd.). Momentálně (asi tak půl roku) se ovšem necítím tak dobře. Situace, které mi v minulosti nedělali problémy, jsou teď pro mě stresující a dost mě to vyčerpává. Problém spočívá v tom, že nad vším moc přemýšlím a jsem z toho často nervózní. Přemýšlím nad tím, co si o mně myslí okolí, pociťuji vnitřní napětí a jsem přecitlivělý. Mimo to, že vše si moc beru, tak nedokážu navázat vztah. Nevím, co tento problém spustilo, protože dříve jsem tyto problémy neměl. Proto bych Vás chtěl poprosit o radu, jak mám v této situaci postupovat a zda by mi pomohli konzultace s odborníkem. K psychiatrovi se mi jít nechce (nechci jít cestou prášků). Děkuji předem za odpověď.

Odpověď:

Dobrý den,
děkujeme Vám za důvěru, se kterou jste se obrátil na naši poradnu. S problémy, které popisujete, se v současné době potýká poměrně velké množství lidí a setkáváme se s nimi samozřejmě i u klientů a klientek naší poradny. Úzkost bývá dokonce označována za jednu z takzvaných civilizačních nemocí.

Strach a úzkost do našich životů patří. Některé náročnější a méně časté situace vyvolávají určitou míru úzkosti u většiny lidí, například Vámi zmiňovaný pracovní pohovor nebo maturita.

Pokud ale pociťujete, že Vám dělá problémy zvládat bez větších potíží každodenní situace nebo se cítíte svými úzkostnými myšlenkami omezovaný v aktivitách, které jste dříve dělal naprosto bez problémů. Tak to už je to znamení, že se nejedná jen o nějaké běžné obavy či trému, ale stavy úzkosti, se kterými by se již bylo na místě obrátit na odborníka. Život s úzkostmi může být velmi náročný a vyčerpávající. Zvládání běžného fungování může být pro člověka trpícího úzkostnou poruchou natolik těžké, že spotřebovává enormní množství energie a pak mu nezbývá kapacita na žádné jiné činnosti, které by mu mohly přinést radost či alespoň rozptýlení od vlastních zatěžujících úzkostných myšlenek.

Pokud vnímáte, že Vám Vaše stavy úzkosti výrazně zasahují do života, je dobré návštěvu odborníka příliš neodkládat, protože úzkostná porucha sama neodezní, spíše má tendenci se v čase zhoršovat. Navíc čím dříve je započata terapie úzkosti, tím větší je šance na její úspěch i trvalost jejích výsledků.

Úzkosti se mohou léčit jak v rámci psychoterapie, tak pomocí léků nebo také kombinací obou těchto přístupů. Pokud se tedy chcete snažit své úzkosti zvládnout bez užívání léků, doporučila bych Vám vyhledat nejprve psychologa nebo psychoterapeuta, který Vám pomůže diagnostikovat závažnost Vašich úzkostí a doporučí Vám další postup.

Terapie úzkostí je velice individuální a spíše dlouhodobější záležitost, proto Vám v rámci prostoru, který nabízí online poradna, nedokážu poradit žádný konkrétní postup, který by pomohl s úzkostmi přímo Vám. Bez obav se ale můžete svěřit do péče odborníkům v naší poradně, případně pokud to k nám máte daleko, nabízíme také konzultace přes Skype, nebo se můžete obrátit na nějaké zařízení blíže Vašemu bydlišti.

Přeji Vám mnoho úspěchů na cestě ke spokojenému životu bez paralyzujících úzkostných stavů.

Barbora

 

69

Moje matka je psychopat – 2.díl seriálu Psychopat v rodině

/0 Komentáře/in /by

Tímto článkem volně navazuji na předchozí článek Můj rodič psychopat: https://koucink-psychoterapie.cz/muj-rodic-psychopat-aneb-nasledky-vychovy-psychopatem-v-dospelosti/, kde jsem se věnovala důsledkům výchovy rodičem s diagnózou porucha osobnosti. Zaměřovala jsem se na důsledky takové výchovy v dospělosti, s čím se dospělý potýká.

Nyní bych se ráda věnovala tomu, jak matka s takovou diagnózou působí od narození na své dítě a v jeho raném věku. Věnuji se zde dětem,  které se narodí zcela zdravé, ale od počátku svého bytí se potýkají s tvrdou, nezdravou a devastující výchovou a nevztahovostí od své matky.

 

Dítě se rodí s přirozeným vztahem, ke své matce. Od počátku v ní hledá bezpečí a cítí k ní bezmeznou lásku. Matka znamená pro dítě celý svět a teprve postupně si hledá vztah i k dalším blízkým osobám. Dítě se rodí zcela bezmocné a jediným nástrojem, jak se o sebe postarat jsou jeho projevy emocí – libost či nelibost a projevy fyzických potřeb. Nemá tedy žádnou moc nad svým životem a je proto důležité narodí-li se matce, která se přirozeně ladí na jeho potřeby, poslouchá je, vztahuje se k němu s láskou a pečuje o dítě tak, aby se cítilo v bezpečí. Bezpečí je základní věc, kterou je potřeba dítěti v tomto věku zajistit. Jak ale vypadá vztah matky k dítěti, která dítěti nejen bezpečí tvořit neumí, ale ani nechce a každý její krok je pro dítě devastující?

 

Necitlivost a minimální péče matky s poruchou osobnosti k dítěti od narození a v raném věku

 

Matka psychopat (s poruchou osobnosti) považuje dítě již od narození za zbytečnou zátěž. Není nezajímavé, že takto narušené matky často mívají dětí více, a naopak matky zodpovědné a zdravé často zůstanou u jednoho. Narušená matka má děti buď z nezodpovědného chování nebo proto, aby nevypadala „divně“ ve společnosti či z jiných nepravých důvodů. Děti jí ale nezajímají a otravují.

Čerstvě narozené dítě této matky již od počátku hodně strádá. Jak v péči, tak ve vztahu s matkou. Matka k dítěti vysílá pocity, že na obtíž, přebytečné, k ničemu, otravné a neužitečné. Dítě tedy nejenže nedostane nazpět pocit lásky, ale naopak pocit, že by zde nemělo ani být. Takový pocit si dítě nese často celým životem, pokud se nerozhodne docházet na terapii nebo řešit své potíže jinak.

 

Matka o své dítě pečuje jen tak, aby přežilo. Cokoli navíc považuje za zbytečný nadstandart, který by jí zbytečně ubral energii. Tento vzorec si dítě přetáhne do dospělosti, a to má za následek, že nezná zdravé hranice svých potřeb. V dospělosti se pak zanedbává či nevědomě vytváří situace, které ho ohrožují na životě – alkohol, drogy, extrémní sporty apod. Matka není ke svému dítěti nijak empatická ani citlivá, přestože může dobře chápat, co její dítě potřebuje. Může mít pocit, že dítě ani nic necítí, protože tomu ještě racionálně nerozumí. Dítě tak vystavuje opakovaně silně nekomfortním situacím – nechává ho v zimě, nedostatečně přebalené, najedené pouze nevhodnými potravinami(rohlíky, křupky apod.-nic co by ji zabralo čas a co by ji obtěžovalo),v horku či ho krmí necitlivým a hrubým způsobem. Nic však nedělá tak zřejmým způsobem, aby to ihned zaujalo okolí dítěte.

Veškerá péče o dítě ji obtěžuje a má pocit, že přichází o svou vlastní svobodu a podle toho se k dítěti vztahuje. Nechává ho samotné, nedbá na jeho strachy a veškerou péči nad limit přežití považuje za rozmazlování, razí heslo – je ti to nepříjemné, tak dostaneš ještě navíc, aby sis zvyklo, jaký je život. Dítě si do života odnáší pocit, že není na světě žádné bezpečí a jako dospělý se buď nechrání vůbec nebo naopak přespříliš úzkostně. Dítě matka vychovává způsobem, že to přeci musí vydržet a nereaguje na jeho potřeby a projevy lítosti. Tyto přirozené projevy dítěte považuje za zbytečné kňourání a projevy rozmazlenosti.

Dítě pro matku získává minimální hodnotu až tím, kdy může být užitečné. Dítěti se v dospělosti může zapsat vzorec chování, musím být užitečný či nápomocný, abych měl hodnotu. Jelikož je matka silně sobecká a zaměřuje se na své potřeby, využívá dítě zcela ke svému užitku. Dítě extrémně brzy osamostatňuje nebo odkládá jiným lidem do péče (staršímu dítěti, babičce apod.). Je tedy celkem pravidlo, že se starší sourozenec takové matky stará o její mladší dítě a obstarává všechno ohledně domácnosti i dítěte. Dítě matky s poruchou osobnosti tedy téměř nezažije dětství a je rovnou vhozeno do role dospělého, to může mít za následek, že se bude v dospělosti cítit být vnitřně dítětem a nebude se umět dospěle vyrovnávat se svým životem.

 

Dítě časem vycítí, že není bezpečné projevovat své potřeby, přání či emoce a stahuje se. Snaží se být neviditelné a později i užitečné. Snaží se nepřekážet a přestává se zcela ladit na své potřeby a ladí se na nálady své matky, aby vycítilo, kdy má alespoň malou šanci něco získat. Nálady matky jsou však nestabilní, a proto často cítí dítě frustraci, protože málokdy dosáhne svých přání. Matka s poruchou osobnosti někdy dítěti něco slíbí, ale téměř nikdy to nesplní a splní-li to, dítěti to zpětně vyčítá nebo za to očekává „revange“. Často se také stane, že vyplní dítěti přání přesně opačně, než-li si přálo, jde tedy vyloženě proti jeho potřebám. Dítě se pak následkem toho naučí raději zcela vzdát svých potřeb.

 

Samozřejmostí života s matkou s poruchou osobnosti je asociální život. Matka doma nechce žádné návštěvy dítěte nebo je jiným způsobem nepodporuje. Nedoprovází své dítě na žádné kroužky, často je ani nedovolí nebo jinak zhatí. Nechce do toho vkládat svou energii a považuje to za přebytečné, protože jí potřeby jejího dítěte nezají. O dítě se nezajímá a nepomáhá mu tak tvořit žádný sociální život ani náplň v životě. Stejně tak se školou dítěti nepomáhá a dítě má štěstí, pokud je natolik inteligentní, že pomoc nepotřebuje. Už to, že dítě porodila považuje za dost na to, aby ji dítě bylo celý život vděčné. To pak v dospělém životě opakovaně selhává a připadá si k ničemu. Své neúspěchy si však nespojuje se svou matkou, protože ta celý život zdůrazňuje, jak se dobře stará a dítě je natolik k ničemu, že všechno zkazí.

 

Mezi další rysy matky s poruchou osobnosti patří zejména manipulace, ponižování, kritika, lhaní, vyčítání, asociální chování a další, které se směrem k dítěti projevuje zejména v pozdějším věku. Matka s takovým chováním může a nemusí mít poruchu osobnosti. V každém případě i kdyby nesplňovala ostatní rysy této diagnózy, jedná se o matku vysoce necitlivou, která zanedbává či týrá své dítě. I takový případ je tedy závažný pro vývoj dítěte v dospělosti,

 

Důležitým faktem je to, že chování matky s poruchou osobnosti je nezměnitelné nebo jen minimálně změnitelné, jelikož je zasažena poruchou celá její osobnost a ona sama se tak vidí v pořádku. Dítěti tedy nepomůže, když by se pokusilo své matce vysvětlit své pocity, ba naopak si tím uškodí, protože tato matka bere vše jako útok na sebe a slabosti a odhalení dítěte spíše využije ke svému prospěchu. Matka se vždy uvidí jako oběť a dítě se vždy cítí jako viník a podle toho se k matce i k sobě také chová. Dítě není schopné dlouho nahlédnout, že prostředí v rodině není zdravé. Navíc matka se dítě snaží dlouhodobě vytrhávat ze zdravých vztahů (přátelských či rodinných), aby bylo izolováno. Paradoxem je, že právě nefunkční rodiny často zdůrazňují důležitost rodiny. Pokud dítě třeba navštěvuje skrze kamaráda jinou rodinu, tato se ohání, že jí berou dítě.

Dítě s matkou s poruchou osobnosti nejčastěji žije buď v rodině bez otce, s otcem submisivním, se stejně narušeným otcem či jinak nefunkčním otcem (alkoholik, narkoman apod.).

 

Pokud se dospělému, který byl vychováván takovými rodiči nedostane pomoc, žije celý život s vnitřním pocitem nehodnoty – jsem bezcenný – a to má vliv na celý jeho život.

 

Na starší věk dítěte a životem s matkou s poruchou osobnosti se zaměřím v dalším článku.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

2 885