Příspěvky

Život s alkoholikem

Dotaz:

Dobrý den,

kde začít? Před rokem jsme se s přítelem sestěhovali k sobě. Já (33) ,mé tři děti (4,8,11) a on (35). Jeho minulost není moc dobrá ale když jsme spolu začínali byl v léčebně ,byl drogově závislý od 16 let. Léčebnou prošel, poté jsme spolu začali žít. Po nějaké době začal pít, začali hádky, nejdřív malé ,u kterých děti nebyli, ale postupem času už nebral ohledy na to že tam jsou děti. Jednoho dne přišel domů hodně opilý a začal s výčitkami typu, peníze, děti…začal ničit nábytek, elektroniku, u všeho byli děti. Dost agresivně se přetahoval s mojí matkou o nějaké kusy nábytku, podotýkám že i to viděli děti, které byly tak vystrašené (i já) že jsem byla poprvé v mém životě nucena zavolat polici. Když policie přijela, trochu se uklidnil. Já s dětmi jsem opustila byt, šly jsme k matce. On odjel po dvou dnech ke své rodině. Prosil, naléhal…. byl tam z jeho strany psychický nátlak. Nakonec jsem mu dala opět šanci (asi už 16tou). I když jsem někde uvnitř cítila že dělám chybu. Po týdnu to bylo zase to samé, výčitky alkohol atd.. už jsem řekla dost, opět jsme odešli k moji matce. Ale jelikož vykonávám práci z domu a bohužel k tomu potřebuji dost těžké průmyslové stroje ,které se nedají jen tak naložit do auta a převézt, musela jsem zpět domu. Každý den vypije alespoň 0,5l vodky plus nějaké to pivo…děti to na něm už poznají. Dala jsem mu ultimátum do 12.3.2021 aby si našel bydlení ale přijde mi že to sabotuje. Nemá snahu odejít, něco si najít. Já už s ním nemůžu být pod jednou střechou, natož v jedné místnosti. Ráno se probouzím s brekem, se strašným pocitem. Přes den nedokážu fungovat . Vůbec, ani jako máma na 100 procent….celý den se těším, až bude večer až zaspím. Ale přijde večer a je to ještě horší. Pláč, deprese, vztek… usínám někdy až hodně k ránu, jsem vyčerpaná, nemám smysl života…Já vím mám přeci děti, ale já to teď bohužel tak necítím. Jako bych někde uvnitř pomalu umírala. On to vidí, ale snaží se mě díky tomu zlomit abych mu asi dala ještě šanci. Někdy si říkám že kdybych umřela ,že budu mít klid….ale tuhle myšlenku vždy rychle zaženu když se podívám do těch bezbranných tváří. Nikdy jsem nebyla s psychikou takhle na dně. Nevím jak to vyřešit, nemám vlastně už ani energii k tomu abych něco řešila. Já nežiju, já přežívám 🙁

Odpověď:

Dobrý den,

nacházíte se velmi těžké a ohrožující situaci. Jako hlavní vnímám zajištění bezpečí pro Vás a Vaše děti. Pokud se váš partner dlouhodobě léčil se závislostí a nyní opět spadl do návykového chování, nemůžete mu nijak pomoci, pokud o to on sám nebude stát. V tomto případě by to znamenalo znovu nastoupit do ústavní léčby závislosti. Vzhledem k jeho každodennímu užívání pravděpodobně aktuálně nebude příliš motivovaný k nějaké další léčbě. Vnímám jako důležité nastavení vašich majetkových poměrů, jestli je byt na Vás na partnera atd. Pokud je smlouva či byt vaše doporučil bych učinit právní kroky a z domácnosti ho nechat právně vykázat. Pokud toto možné není nepřijde mi vhodné čekat až se partner odstěhuje. Jak sama říkáte pravděpodobně to sám sabotuje a nemá motivaci, aby to učinil. Napadá mě alespoň krok, jestli by bylo dočasně možné bydlet někde jinde, např. u rodičů a tam jezdit jen pracovat, aby děti nebyly v toxickém prostředí. Zároveň zde vnímám jako důležité opustit takto toxické prostředí. Doposud ne tolik závažné náznaky agresivity se mohou začít postupem času stupňovat. V těchto situacích většinou platí pravidlo, čím déle odchod odkládáte, tím je složitější. Nemáte prostor, abyste někde mohla načerpat energii, a proto bývá učinění nějakých efektivních kroků postupem času obtížnější. V případě, že by se rozvinulo agresivní chování můžete se kdykoli obrátit na nonstop bezplatnou organizaci Bílý kruh bezpečí na číslo – 116 006. Kde vám dokážou efektivně pomoci učinit první kroky a celou situace probrat s odborníkem. Pocity, které popisujete jsou pravděpodobně následkem úplného emočního i fyzického vyčerpání z dlouhodobého nadměrného stresu. Je důležité tyto příznaky neignorovat, protože pokud s nimi nebudete pracovat je pravděpodobné, že se budou dále stupňovat až do deprese a jiných psychických problémů. Lze to vnímat jako signál, že vaše psychika i tělo dále nejsou schopné zvládnout tento nápor a je nezbytné s tím něco udělat. Zároveň by bylo vhodné vyhledat i dlouhodobou odbornou psychoterapeutickou péči. Zkuste se podívat na naše stránky www.koucink-psychoterapie.cz jestli byste nezvážila začít docházet k některému z našich terapeutů.

Přeji mnoho sil

Patrik

Jak reagovat na pasivní agresi

Co je pasivní agrese?

Pasivní agrese se zásadně liší od agrese jako takové. Agrese je zjevná a čitelná. Agresivní člověk nijak neskrývá, že je agresivní. Zcela zjevně vyhrožuje nebo křičí nebo jinak prosazuje svou moc nad druhým.

Pasivní agrese je oproti tomu skrytá forma agrese. Používají ji lidé, kteří se obávají jít do otevřeného konfliktu. Navíc se vnímají spíš jako oběti než jako agresoři. V komunikaci používají výčitky, ironii, plané sliby, manipulace nebo se urazí či mlčí. Tímto skrytým způsobem se vás snaží dotlačit k tomu, abyste se zachovali tak, jak potřebují. Je to velmi podobné manipulaci. Projevy pasivní agrese jsou různorodé. Například, když po vás pasivně agresivní člověk něco chce a vy odmítnete, může se třeba urazit nebo se začít cítit jinak ublíženě. Tím ve vás pravděpodobně vyvolá pocit viny, aniž byste ve skutečnosti udělali něco zlého. Zejména člověk, který má k pocitům viny sklony začne v té chvíli pochybovat, jestli nebyl „zlý“ nebo moc přísný nebo náročný. Jestli své odmítnutá neřekl moc „ošklivě“ nebo jestli je vlastně nutné, aby odmítal..vždyť mu to vlastně nic neudělá.Tímto způsobem si pasivně agresivní člověk vymaňuje své potřeby a to i ty, na které nemá právo.

Další příklady pasivní agrese?

 

Znáte situace s někým ze svých blízkých, kdy se mu obáváte říct něco nepříjemného, protože se na několik hodin nebo dní urazí nebo s vámi přestane mluvit? Pak jste se setkali s pasivně agresivním člověkem. Cítíte se vedle svého blízkého nepříjemně, protože máte pocit, že vás často uráží nebo shazuje, ale když na to poukážete poníží vás argumentem, že jste nějaká citlivka, že to byla jenom legrace..?Pak je to pasivní agrese.

Slibuje vám opakovaně váš partner spoustu věcí, ale neplní je? Pak je to pasivní agrese.

 

Pasivní agrese se vždy skrývá za něco „dobrého“. Přeci se nemůžete zlobit na člověka, který se jen snaží dělat legraci nebo člověk, který nemluví a nic mu není, je přeci jen unavený. Nebo člověk, která vás nerespektuje, ale dělá to přeci proto, že to s vámi myslí dobře ..(jako třeba nevhodné rady či zásahy do vašeho života od vaší maminky nebo tatínka).

 

Proč lidé používají pasivní agresi?

Pasivně agresivní člověk tak jedná z důvodu, že se zbavuje zodpovědnosti za svoje činy. Neumí jednat otevřeně, kdy by byl nucený přiznat, tohle se mi nelíbí, tohle potřebuji, tohle nechci, protože by to pak mělo své důsledky. Příkladem může být žena, která vyčítá muži, že se špatně obléká nebo, že chodí často s kamarády, ale ve skutečnosti už jí dlouhodobě nevyhovuje soužití s jejím partnerem. To by však mělo důsledky, kdyby to vyslovila nahlas. Možná by se i rozešli a na to třeba taková žena nemá odvahu.

 

Pasivně agresivní člověk nikdy nepřizná, že je agresivní

 

Lidé, co se přiklání v komunikaci k pasivní agresi neumějí dobře komunikovat svoje potřeby a emoce. Tento vzorec chování se často vytvářel už v jejich dětství, kdy mohl jeden z rodičů být pasivně agresivní a dítě to tak „okoukalo“ a zvnitřnilo si to jako způsob komunikace. Další z možností (nebo jejich kombinace) je, že dítě samo bylo v takové rodině nějak potlačováno ve svých potřebách a projevech pocitů či nespokojenosti. Pokud matka dítěte reaguje ublíženě, uraženě nebo naštvaně, pokaždé nebo často, když dítě projeví nespokojenost nebo jinou potřebu, dítě se naučí potřeby neprojevovat čitelně. Začne se potlačovat. V potlačování pak pokračuje i v dospělosti ve svých vztazích.Tam se vlastně začne oprávněně cítit ublíženě. Často se dospělý, který se potlačuje dostává do pocitu frustrace ve vztahu, kdy si zbytečně neřekne o své potřeby. Často používá slova jako „ne, to je v pohodě, mě to nevadí, jasný, to počká, nemám nic důležitého apod. To má však svoje důsledky, protože pak očekává i od druhých, že potlačí své potřeby, respektive, že je nebudou mít. Pokud najednou něco druzí odmítnou, cítí se „oprávněni“ reagovat ublíženě.

Jak na ni reagovat?

Popište, co vidíte a co to s vámi dělá. Příkladem může být, že odmítnete nějakou pomoc vaší maminky a ona se urazí a přestane s vámi mluvit. Vaše reakce může být „vidím, že si se mnou potom, co jsem odmítla tvou pomoc přestala mluvit. Všimla jsem si, že to děláš opakovaně“. Není mi to příjemné, mám pak strach ti něco příště odmítnout.

V tom lepším případě zareaguje rodič otevřeně a je možné, že si své reakce nebyl ani vědom a omluví se. V horším případě bude s pasivní agresí pokračovat…“ty seš nějaká citlivá, furt na mě něco vidíš, vždyť ti vůbec nic nedělám“. V takovém případě si je daná osoba vědoma své pasivní agrese a nehodlá to druhé straně ulehčit svou otevřeností. Tento se rodič dostal do role oběti a cítí se tak (ač neoprávněně, protože máte právo odmítat). V tomto případě je dobré reagovat na odpověd rodiče stejně jako na manipulaci, tedy NEVYSVĚTLOVAT a NEÚTOČIT, ale brát jako bernou minci ne, to co je „cítit“ z rodiče (tedy naštvání), ale slova, která říká.Vaše odpověd by tedy mohla být „aha, tak to jsem si asi špatně přečetla ve tvým chování, tak to je fajn“.Po takové odpovědi je jasné, že jste se na pasivní agresi nenachytali a přestává její účinek fungovat.

 

Nevysvětlujte ani neútočte….uvědomte se, že se vás pasivně agresivní člověk snaží dostat do role agresora, protože on sám se cítí jako oběť

 

Zkuste si uvědomit, že pasivně agresivní člověk vás chce naštvat a vyvolat ve vás frustraci, protože se sám cítí ublížený. Neberte tedy jeho útoky doslova a vážně,přestože je to těžké. Ve chvíli, kdy se naštvete a budete pravděpodobně reagovat výbušně pasivně agresivní zůstává v klidu.Často používá věty jako „co tu na mě křičíš,jsi agresivní, nejsi  normální, vidíš kdo tu má problém?Ty jsi tak přecitlivělý!Nedá se ti nic říct!“

Nikdy s pasivně agresivním člověkem nezačínejte hádky!Nikdy nevyhrajete.

Zejména s pasivně agresivním člověkem, stejně tak i s jedincem, který manipuluje je potřeba si pevně nastavit hranice a dodržovat je. Zejména v těchto dvou případech je to často velká zkouška trpělivosti, protože od manipulativních nebo pasivně agresivních lidí dochází opakovaně k jejich narušování. Budete tedy nuceni si hranice opakovaně udržovat a zpevňovat. Domluvíte se třeba s rodiči, že nebudou vašemu dítěti dávat sladké. Oni to před vámi se sebezapřením dodrží, ale sladké dávají nadále vašemu dítěti „potají“. Pokud se ohradíte, znovu se můžete dostat do pozice „agresora“ – vždyť je to jenom sladké, ať dítě taky něco užije, pořád něco máš.Pasivně agresivní člověk nedokáže připustit v situaci svou zodpovědnost a má tendence v druhých vyvolávat pocit viny a sebe dávat do pozice dobráka a oběti.

 

Pasivně agresivní člověk byl ve své rodině často nedoceněný a kritizovaný nebo nějak emočně potlačený. Abyste mu porozumněli, zkuste si uvědomit, proč takto reaguje. To však neznamená, že mu pasivní agresi máte v komunikaci odpouštět a umožnit mu vás opakovaně nerespektovat. Pasivně agresivní člověk má také často pocit, že nemá možnost volby, že to, co si nevyjedná svou skrytou agresí nebo manipulací by nedostal. V partnerství si takový člověk může třeba mylně myslet, že nad ním má druhý moc. A tak nemá odvahu jednat otevřeně a žádat o věci otevřeně (to je jeho historická zkušenost z dětství, že to nikam nevedlo..).

Pasivně agresivnímu člověku chybí pocit zodpovědnosti za sebe, zároveň ji ale neumí převzít a má pocit bezmoci, tak skrytě útočí

Předejte mu tedy zodpovědnost – jak by sis to představoval ?Co bys pro to mohl udělat ty? Velkým paradoxem je, že pasivně agresivní má strach, že nad ním má jeho okolí moc, ale na druhou stranu se obává převzít kormidlo a vést si svůj život sám a nést za něj zodpovědnost. Takže to opět nechává na svém okolí a pak je naštvaný, že to není podle jeho přestav.

Právě tohle je silný signál, pokud na vás váš partner nechává téměř všechna rozhodnutí a pak je naštvaný, že s tím není spokojený, může jít o pasivně agresivní jednání.

Trápíte se komunikací s pasivně agresivním člověkem nebo jste sám/sama pasivně agresivní? Přijde se poradit s některým z našich terapeutů. Sezení poskytujeme osobně v Praze nebo online.Nečekejte až se něco samo změní a objednejte se:https://koucink-psychoterapie.cz/objednavkovy-formular/

 

Tereza Malimánková

Vedoucí poradny Therapia

 

Syn má agresivní stavy

Dotaz:

Dobrý den, syn (7 let) půjde v září do školy. Je hodně hravý a ještě takový ,,hloupoučký”, co se týče komunikace mezi vrstevníky. Rád tvoří, staví a vyrábí. Dá se říct, že je klidný, ale s vrstevníky je divoký a hlasitý při komunikaci. A co se nám stupňuje, je vztek, který chytne, když mu něco zakážeme či nedovolíme nebo když chci, aby se učil logopedii, která mu teď moc nejde. Chytne psycho-hysterický záchvat, který se nijak nedá zastavit. Má chuť něco rozbít. Povídá „Já chci jinou rodinu. Rozbiju telefon televizi. Budu se bouchat, dokud mi to nedovolíš.“

Chvíli se držím a pak na sebe křičíme oba. Vždy si říkám, jak to zvládnu, ale pokaždé vyhořím a začnu mu říkat, že se chová jako blázen. Uletí i neslušná slova z mé strany, nezvládám to.

Bojím se, co z něj vyroste. Jinak je hodný, když je v klidu, ale občas je to opravdu peklo. Už nevím, jak dál. Má sestru, která to vše sleduje a bojím se, že bude stejná. Nejvíc mě štve, když řeknu, že dnes nepůjde ven, protože hodně zlobí a on hned všechno zveličuje. Že už nikdy nepůjde ven…a dokáže to opakovat ty slova i několikrát za sebou jako mlýnek. Přemýšlím a chci to změnit, aby to bylo dobré pro nás oba. Dnes mě jeho záchvat vyloženě rozbrečel. Když mě naštve, jsem na něj opravdu zlá a pak mě to mrzí.

 

Odpověď:

Dobrý den,

nejdříve bych Vám chtěla poděkovat za projevenou důvěru. Chápu, že to pro Vás musí být velmi náročné a těžké. Vztek a hněv patří s radostí, překvapením, strachem a smutkem mezi základní přirozené emoce, které k běžnému životu patří. Zásadní je u nich míra a četnost výskytu. Vztek sám o sobě je odpověď na nějakou frustraci, stres, úzkost, překážku, která mu brání v naplnění cíle. U dětí to pak může být i touha po pozornosti, testování hranic rodičů/autorit, vymezování si svých hranic a projev únavy/přetížení. Určité období vzdoru je normální, i když u každého dítěte může trvat různě dlouho a nabývat různých intenzit.

Důležité u vzteku je rozlišit, kdy se opravdu jedná o záchvat hněvu, který dítě nemůže kontrolovat a je tím pohlceno (může po něm přicházet i velká lítost) a kdy se jedná o manipulaci, kterou si na sebe dítě poutá pozornost. Reakce na hněv dětí jsou různé a měly by se odvíjet od situace a naladění dítěte i Vašeho.

Někdy je dobré nechat dítě vyvztekat, ignorovat záchvat a zasáhnout v případě, že začne projevovat agresi. To se doporučuje rodičům, kterým hrozí, že se vztekem dítěte nechají strhnout. Důležité je dítě po samotném záchvatu utišit, aby vědělo, že i přes takový projev negativní emoce je stále přijímáno a milováno. Zároveň je to prostor, kdy se může s dítětem probrat jeho chování, co se nám na něm nelíbilo a případně potvrdit, že stále trváte na svém. Někdy se může spíše osvědčit chápavý přístup, kdy se snažíte pojmenovat emoci, která se v dítěti odehrává. „Chápu, že jsi naštvaný, protože…“. V tomto případě je důležité pojmenovat, ale nehodnotit. Snažit se přijít na příčinu vzteku a tu po samotném záchvatu zkusit probrat. Vžít se do pocitů dítěte. K předcházení vzteku se dá použít například metoda pozitivního posílení, kdy více věnujete pozornost kladnému chování a to oceňujete, čímž se občas dá takovému hněvu předejít.

Někdy se stává, že rodiče aplikují na dítě více technik během jednoho vzteklého záchvatu, to však může u dítěte vyvolat ještě větší zmatení a nepochopení situace. To se právě často děje v případě, že si rodič dá za cíl dítě uklidnit a pak cítí, že selhává, takže změní strategii. Je dobré si neklást cíl „uklidnit dítě“, ale spíše „společně to zvládnout“. Snížit nárok i na sebe.

Přemýšlím ještě nad Vašimi pocity, které ve Vás synovo chování vyvolává. Často se všude zabývají tím, jak pomoci dítěti vyrovnat se s jeho negativními pocity. Přes to se pak nedostává příliš pozornosti rodičům, kteří se musí zorientovat v pocitech dětí, a ještě ustát ty své. Rodiče pak mohou pociťovat, až pocity selhání nebo jak zmiňujete vyhoření, že situaci neustáli lépe. Mohou se obviňovat za svoje reakce při vypjaté situaci. Zkuste si nevyčítat, když Vám občas ujedou nervy. Někdy se stane, že jsme sami unavení a ve stresu, takže se nám s tou situací hůře vyrovnává. Zkuste věnovat pozornost i svým potřebám a pocitům. Buďte trpělivá k dětem, ale i k sobě, protože děti se učí reagovat skrze nás. Myslete na to, že vztek není projevem nevychovaného dítěte, je to prostě vývojové stádium, které musíte společně zvládnout.

Bohužel, Vám takhle přes e-mail nejsem schopna více pomoci. V případě, že byste vnímala, že se situace nelepší ani po nástupu do školy, tak by bylo dobré vyhledat odborníka ke konzultaci. Kdybyste Vy pociťovala, že toho je na Vás moc, tak se také neváhejte obrátit na odborníka nebo případně na rodičovskou podpůrnou skupinu, kde byste i vy získala prostor k hlubšímu sdílení a pochopení.

Závěrem bych Vám chtěla popřát hodně sil a trpělivost,

Bára