Co nejvíce škodí v partnerských vztazích

Co nejvíce škodí v partnerských vztazích

Mezi nejčastější chování ve vztahu vedoucí často až k rozchodu patří výčitky, kritizování, ponižování, urážení se, citový chlad nebo naopak přílišná potřeba závislosti na vztahu či citové vydírání. Dá se říci, že také v chování patří běžně k dnešním vztahům. Mnoho z nich ale není šťastných a někde je intenzita tohoto negativního chování tak veliká, že se vztah rozpadne.

 

Mezi nejčastější bolestivé věty patří:

Zase jsem na všechno sama!

Ty jsi snad úplně neschopná!

Máš mě ještě rád?-často opakované ujišťování(citové vydírání)

Všichni jsou důležitější než já!

Měla bys zhubnout..

Vypadáš hrozně..

Nic jsi v životě nedokázal!

Jsi k ničemu!

Co nejvíce škodí v partnerských vztazích

Ve skutečnosti velká většina lidí ve společnosti trpí nižším sebevědomím nebo alespoň pocitem vnitřní nejistoty, což vede k tomu, že neumí jasně sdělovat své potřeby a přání a mnoho takových lidí nevytváří uspokojivé partnerské vztahy. Vysoké číslo rozvodovosti není tedy vůbec překvapivé, jelikož ve většině párů se časem u partnerů projeví „vnitřní démoni“ na základě nízké sebehodnoty. Nejasné projevy svých potřeb vedou k výše uvedeným negativním vztahováním se, které pak vztah ničí.

 

Dnešní rodiče, přestože jsou často milujícími rodiči vedou své děti od mala k přílišnému naslouchání autoritám a často neumí projevovat lásku skrze citové projevy a tělesný kontakt (mazlení). Celkově trpí rodiče strachem z rozmazlení a tak děti připravují nevědomě o přirozené plnění jejich potřeb, což může v dospělosti mít neblahý vliv právě na jejich dospělé vztahy. Bojí se, že když projeví jasně své potřeby, tak budou opuštěni. Stejně tak, jak to cítili od rodičů, kteří trestali jejich „neposlušnost“ odnětím lásky („vrať se až budeš normální, …když se tak chováš, nebude tě mít nikdo rád, ..zase si maminku zklamal apod…)

 

Ve většině vztahů jde udělat změna, pokud jsou oba partneři motivovaní, neznamená to však, že pom změně je vždy výsledek to, že spolu partneři zůstanou. Pouze část párů je zcela nezdravých, kde jeden nebo oba partneři mají skutečně zákeřnou potřebu druhému jakkoli ublížit (psychicky či fyzicky) a udělat cokoli, co zcela devastuje osobnost partnera. Takového chování se často dopouštějí lidí trpící poruchou osobnosti, kterým zcela chybí empatie a necítí morální hodnoty. Používají druhé pouze ke svému prospěchu, což aplikují právě i v partnerských vztazích.

Co nejvíce škodí v partnerských vztazích

Šťastný a spokojený člověk potřebuje nejen čas se svým partnerem, ale také čas na sebe, na práci, na přátele a na své zájmy. Jeho život je tak v rovnováze. Pokud je ale zdravě nastavený, nepřehání trávení volného času ani v jedné z oblastí. Dokáže volně „přeskakovat“ mezi časem pro sebe a časem s partnerem. Skutečně šťastný člověk přitahuje k sobě jako partnera také šťastného člověka, který pravděpodobně tráví svůj volný čas stejným způsobem, pak mezi nimi tedy vládne pocit rovnováhy.

 

Tereza Zahrádková

Poradna Therapia

 

 

Jak změnit svůj život a přestat žít v nespokojenosti

Jak změnit svůj život a přestat žít v nespokojenosti

Třeba to příští rok bude lepší…, ty máš peníze, tak se ti daří lépe.., ty máš lepší práci, tak to máš jednodušší…, ty máš partnera, co ti pomáhá, tak na to nejsi sama….

Stěžujeme si, modlíme se, chodíme k astrologovi, doufáme, ale změna nepřichází…změna totiž nepřijde, pokud ji sami neuděláme. Mnoho lidí smýšlí bezmocně, závisle a pochybují o sobě a své vůli věci změnit. Lidé si často nejsou vědomi, že to na světě skutečně funguje tak, že většinu svého života si ovládáme sami a to nehledě na naše původní rodinné prostředí. To patří mimochodem k hlavním pochybnostem ohledně toho, že jde život změnit v lepší, když k tomu nepřispělo původní rodinné prostředí. Většina klientů, kteří však prošli sezeními s terapeutem či koučem jsou důkazem, že původní negativní rodinné prostředí je spíše přítěž než budoucí osud. Osudem se však stane, pokud s ním není pracováno. Základem změny v životě je uvěřit faktu, že můžeme mít na svým životem MOC a to změní zcela vše. Rozhodně to do velké míry změní naší budoucnost.

Lidé často visí na svých zaměstnavatelích, jakoby nevěřili, že mohou zlepšit své schopnosti, dovzdělat se nebo prostě jen změnit svého zaměstnavatele. Stěžují si na své partnery, že jim nevyhovují, ale nevěří, že mohou mít lepšího a že se také sami mohou stát „lepšími“ partnery. A tak s nimi zůstávají. Nadále se nechávají využívat, ponižují se ve vztahu, nevěří si a pak se podivují, že s nimi partner nezachází jako s hodnotnou bytostí.

My všichni můžeme svůj život změnit. Je ale nutné začít jinak přemýšlet. To, co si myslíme ovlivňuje naše emoce a ty zase naše chování. Pokud si tedy nedůvěřujeme a nepracujeme na zlepšení našeho sebevědomí, ovlivní to pravděpodobně všechny naše oblasti. Budeme mít horší práci než ostatní, nevhodnějšího partnera, budeme mít méně peněz a celkově horší kvalitu našeho života. Budeme se cítit méně šťastni a budeme tento vzorec předávat dál, našim dětem.

Jak změnit svůj život a přestat žít v nespokojenosti

 Naše vnitřní přesvědčení předaná od rodičů nebo naše vlastní nás silně ovlivňují a to jak pozitivní, tak negativní.

Pokud nám někdo bude celý život říkat, že budeme úspěšní a bude nás k tomu zdravě vést, velmi se zvyšuje pravděpodobnost, že tomu sami uvěříme a budeme si od mala nastavovat na úspěch. Svým chováním a myšlením nebudeme vůbec pochybovat o tom, že by to tak nebylo. To je nejlepší cesta úspěchu ať už rodinného či pracovního dosáhnout. Pokud to „za vás“ však nenastaví rodiče, není nic ztraceno. V dospělosti můžete své myšlení změnit díky své vlastní práci  spolu s terapeutem na  sezení nebo jinými metodami. Jsou dvě možnosti,  jak svůj život měnit. Můžete buď měnit své chování a tím se později přizpůsobí vaše emoce i myšlení a to jednodušše proto, že pokud změníte své chování bude i reakce okolí na vás jiná a tím se budete cítit jinak a vaše myšlenky budou také jiné.

Příkladem může být, že se ve vztahu zachovám, jako bych sis sebe vážila- odmítnu se nechat využít apod. a  pokud v tomto chování chvíli setrváme, i když ještě sami nevěříme, že máme vyšší hodnotu, začne partner reagovat jinak, ucítí naše hranice a přestane se k nám chovat jako k bezcenné bytosti. Může se také stát, že vás na základě takové změny opustí, to je však jen známka toho, že vás potřeboval jen jako nehodnotnou a nesebevědomou a vy máte nyní s tímto chováním šanci najít k sobě někoho, kdo vás bude více respektovat. Ve chvíli, kdy se k vám lidé začnou díky vaší změně chování chovat s větším respektem, začnete se i vy cítit sebevědomější a vaše myšlenky i emoce začnou být sebevědomější.

Jak změnit svůj život a přestat žít v nespokojenosti

Další možností je, že se díky práci na sezeních a podpory terapeuta začnou měnit vaše myšlenky a tím i vaše prožívání. Začnete věřit ve svou hodnotu a začnete se cítit sebevědomější, tím se začne měnit i vaše chování. Výsledek je pak podobný jako v uvedeném příkladu.

Uvěříte si, že máte moc nad svým životem, tedy moc ho měnit, máte vyhráno! Naše hlava je hybatelem našeho života. Každý máme k dispozici klíč k tomu, jak svůj život změnit. Jde jen o to uvěřit, že ho máme a najít ho.

 

Tereza Zahrádková

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

   Ve své praxi v soukromé poradně si na počátečních sezeních s klientem uvědomuji, že se tak úplně nesetkávám s ním, s jeho pravou podstatou. Nemluví z něj jeho bytostné já, ale jeho zraněné ego. Svět okolo sebe vnímá klient přes své zranění. Nevědomě k sobě přitahuje lidi, kteří mu „podporují“ jeho zranění a to buď tím, že s nimi zažívá stejná traumata, která mu v životě uškodila nebo se setkává se stejně zraněnými lidmi, kteří mu jen potvrzují, že svět je prostě zlý. Takový člověk zažívá pocity jako nepřiměřený strach, vztek, stres, deprese, úzkost, ublížení, ponížení a jeho mluva tomu odpovídá. Často používá výrazy jako nedůvěra, sobectví druhých lidí, zrada, bojím se, neumím, nedokážu, nejsem schopen, necítím nebo naopak cítím příliš.

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

 

Naše zranění vznikají nejčastěji v dětství.  V této době nám zejména rodiče vnukávají dojmy o nás, aniž by mnohdy tušili, že se nám jejich soudy zaryjí nejen do paměti, ale začneme se s nimi ztotožňovat. Mnohá hodnocení od rodičů jsou totiž zraňující a znehodnocující a my se se svými zraněními později zcela identifikujeme.

„Janičko ty jsi nepořádná, ty si s těmi kamarády vůbec nepovídáš, takhle tě brzo nebudou mít rádi, nebuď divoká, poleze to druhým na nervy, ty nikdy nebudeš sportovně nadaná, zrychli všechno ti hrozně trvá“…Malá Janička pomalu roste a pokaždé, když slyší tyto věty se u nich cítí nepříjemně, kromě myšlenek tedy zapojuje i své emoce. Začíná se s  těmito myšlenkami identifikovat a nevědomě se podle nich i chová.. Nechodí na sportovní aktivity, nevěří si moc v komunikaci s kamarády, krotí se, když si přijde moc divoká a rozlítaná, aby tím někoho nenazlobila…žije v tom, že taková je…fyzicky nešikovná a  nekomunikativní.

 

Jaké hodnocení jste slyšeli v dětství vy a z kolika z nich jste se identifikovali tak, že se jich držíte do dospělosti?

 

 

Pocity ublížení a zraněné ego nás vedou špatným směrem

 

Rodič chce svým hodnocením dítě mnohdy spíše posunout kupředu a upozornit ho na jeho možné neduhy…čím více ale své soudy opakuje a hodnotí svého potomka, může sám pomalu přispívat přesně k tomu, co nechce. Budete-li dítěti často například opakovat, že je nešikovné, přestane si úplně věřit a opravdu bude nešikovné.

Naše zraněné ego  nás nutí nespojovat se se svou intuicí, ale pouze s tím, co si o sobě my nebo druzí o nás myslí. Přestaneme si uvědomovat, že naše pravá podstata, podstata našeho já je možná i jinde. Žijeme tedy v nevědomí a často žijeme i dost nespokojeni, pokud se s naším falešným Já(zraněným egem) identifikujeme příliš.

Příkladem falešného já mohou být pocity jako  urážlivost, závist, ponížení sebe sama nebo druhých, kritika a sebekritika, závislost, nejistota a přehnaný strach a vztek...to všechno nás odvádí od pravého bytí, pravého já, které cítí radost, naplnění, lásku, štěstí, spokojenost. Veškeré negativní emoce a prožitky se ukládají do našeho zraněného ega a máme tendenci tyto rány  a emoce prožívat stále dokola.

 

Krásný příklad uvádí autor  E.Tolle v knize Moc přítomného okamžiku, kde pozorujeme kachny, které se pohádají a po boji se jen oklepou a jedou si na rybníku každá po svém. Neuchovávají si v hlavě žádnou křivdu ani zradu. Nemají zraněné Ego, které by žilo právě z těchto negativních emocí. Nevytváří si scénáře jako lidi – „Co si to dovolil?!Chtěl mi sebrat mé oblíbené místo na rybníce! To si budu pamatovat, na toho si musím dát pozor a raději i na ostatní, nedá se jim věřit. Určitě už si někdo další dělá naděje na mé hezké místo na vodě. „

Kdokoli by se pak přiblížil, kachna by na něj zanevřela a nepustila by ho k sobě, protože by ho podezřívala z toho, že s ní jde bojovat. Kachna má ale štěstí, není člověk, takže takové scénáře neřeší.

 

My lidé, jsme však jiní. Pokud jsme zažili nefunkční rodinný či partnerský vztah svých rodičů, může mít tendence to sami ve svém vztahu opakovat. Pokud vás maminka příliš dusila svou láskou, budete se toho bát i ve svém partnerském vztahu, ze kterého budete mít tendenci utíkat nebo si v něm připadat, jako ve vězení. To však nemusí být realita, ale jen opakující se scénář ve vaší hlavě. Navíc k takovému pocitu můžete sami přispívat svým chováním, kdy nevědomě opakujete podobné reakce, jaké jste měli na „dusící maminku“. Je tedy dobré sledovat, jestli nejsme v zajetí svých vlastních negativních představ o vztazích a životě, kterém jsme „nasáli “v našem dětství.

 

Kdykoli se vám v hlavě tvoří úzkostné myšlenky, strachy nebo naopak ublížení a nepřiměřená zlost, jste v moci svého falešného já, zraněného ega. Představte si své falešné já jako, jako parazita, který přežívá díky vaší energii, kterou do něj stále dáváte. Falešné já vždy touží po přežití a tak vás podporuje ve vašich negativních scénářích a negativních emocích. Co to znamená? Všimněte si, že když vás napadne negativní myšlenka, máte třeba z něčeho strach, nezůstanete jen u jedné myšlenky. Většinou se taková úzkostná myšlenka rozjede do dalších negativních a katastrofických scénářů a začnete se skutečně bát. Pak se snažíte situacím, ze kterých máte strach vyhnout a to jen posiluje v budoucnu vaše další strachy. Stejné je to se vztekem a s pocitem ublížení. Pokud dostanete na někoho vztek, jen tak se ho nezbavíte. Začnete se rozčilovat, stěžovat si druhým lidem a v horším případě si ještě „libujete“ ve svém pocitu ublížení. Negativní emoce tedy plodí další negativní emoce a tím jen ubližujete sami sobě, protože nevědomě podporujete své vnitřní zranění.

 

Stejně tak, když jste zažili rodiče, kteří se hádali a vzájemně uráželi, můžete mít tendence něco z toho opakovat. Určitě si teď mnozí z vás říkají, že nejste stejní jako rodiče. To určitě nejste, ale jste šťastní? Pokud ne, žijete převážně ve světě svého falešného Já, falešní identity, nikoli ve světle svého pravého bytostného já. Většina z nás se cítí někdy radostně, naplněně a spokojeně. Jsme tedy v kontaktu se svým pravým Bytím. Mnoho lidí je však úplně odpojeno od sebe samých …neví, co je smyslem jejich života, není jim dobře s nikým natož se sebou samým, neví, co by je v životě bavilo a naplňovalo. Žijí život s pocitem, že se jim nic nedaří a že raději zůstanou v bezpečí jistého než že by riskovali změnu. V takovém případě se falešné já plné negací může radovat, protože přežívá přesně díky takovým pocitům neštěstí. Falešné já můžeme  připodobnit třeba k autoimunitnímu onemocnění. To si žije tak trochu vlastním životem v našem fyzickém těle a devastuje nás. Stejné je to s naším falešný já. Má tendence v nás vyvolávat a podporovat negativní myšlenky – pochybnosti, strachy, vzteky a pokud jim uvěříme, dostávají nad námi moc.

 

 

Zraněné Ego vám mnohdy může vyloženě bránit ve vašich pravých touhách. Příkladem může být třeba to, že toužíte tančit, ale připadáte si neschopní, chcete rodinu, ale stále utíkáte z partnerských vztahů, protože vám partneři přijdou nedostateční, chcete jezdit po světě, ale bojíte se, že byste neuměli jet sami, chcete se vrátit k hudbě ve svém volném čase, ale raději pracujete přesčas, protože se bojíte, že když nebudete perfektní šéf vás vyrazí, toužíte po zázemí, ale žádný domov vám nepřijde dost dobrý a tak pořád utíkáte.

 

Většina z toho se navíc děje nevědomě. Toužíte-li tedy vnitřně po domově a usazení se, ale nikde se vám nelíbí a stále máte tendenci někam odjíždět, neřeknete si, naschvál si teď domov nenajdu, protože se bojím, že o něj zase přijdu, jako se mi to stalo s rodiči. Vědomě máte pocit, že na svém úkolu hledání zázemí  skutečně pracujete a hledáte místo, kde byste se usadili, ale pokud se to dlouhodobě neděje, zastavte se a pojměte podezření, jestli ohledně vašeho přání neskrýváte nějaké strachy.

 

Vždycky sledujte realitu svého života, nikoli jen vaše myšlenky. Jste-li tedy přesvědčeni, že chcete partnera, ale již několik let ho nemáte, není to tím, že na vás žádný muž nezbyl. Pravděpodobnější je, že si nechcete přiznat své vnitřní strachy ohledně vztahů. Vaše zraněné ego vám nedovolí vědomě (abyste si plně uvědomili) nahlédnout vaše strachy nebo jiné nepříjemné pocity a tak vám raději přikresluje problém do „přijatelnější podoby“. Mnohdy je totiž přijatelnější říkat si: nikdo není, ale já se snažím než si přiznat mám pocity viny z minulého vztahu nebo mám strach, že mě další muže zase opustí. Přestože i přijatelnějším pohledem na věc také trpíme.

 

Pokud chcete „prokouknout“ své zraněné ego zaměřte se zpětně na své konflikty. Věty, které v nich používáte bývají často ze zdrojů našich zranění (př.nikdy se o mě nestaráš, na všechno jsem sama, jsi sobecký, využíváš mě…).

Stejně tak, pokud máte pocit, že se již dlouho v nějaké oblasti snažíte, ale nedaří se vám, možná máte strach z věcmi skutečně pohnout a jako první se musíte věnovat právě jemu.

Hlavním poselstvím článku je uvědomit si, že kdykoli příliš věříme svým pocitům ublížení či zranění, vydáváme se v životě špatným směrem. Kdykoli nebudete vědět kudy se v životě vydat, zaměřte se na své strachy a snažte se je překonat. Stejné je to s ublížením, budete-li si ho příliš hýčkat pocity, že si druzí nezaslouží vaše štěstí, vy budete ti jediní, kteří zbytečně promarní část života.

 

Naše zraněné ego má tendence nás mít pevně v hrsti a nepustí nás, dokud ho neodhalíme.

 

Tereza Zahrádková

Hranice mezi láskou a domácím násilím

Hranice mezi láskou a domácím násilím

Dotaz:
Dobrý den,
žiji s partnerem 4 roky a máme spolu dcerku 2,5 roku . Celé 3 roky je na mě partner hrubý a vulgární až agresivní. Ponižuje mě před kamarády i rodinou. Všechno podle něj dělám špatně. Je zvyklý mi dávat tresty, hlavně když zapomenu úkol , který mi dal, co se týče domácích prací a já ho nesplním. Např. : vypne mi večer televizi, vezme mi telefon, nebo vypojí wifi nebo mi vezme peníze. Někdy, když už je to na něj hodně a já řeknu i svůj názor, tak je schopný dojít až k fyzickému násilí. Je schopný mi nadávat a vykládat mi, jak jsem neschopná a frigidní třeba hodinu v kuse a já nevydám ani slovíčka .
Bohužel i u jeho rodičů jsem za neschopnou matku. I přesto, že se o malou starám celé dny pouze já. Manžel není schopný si ji ani na chvíli vzít, neustále jen pracuje a doma pracuje na baráku . Celou moji rodinu shazuje a nemá ji rád. Ani se s nimi nechce vídat. Má na ně názor, že jsou to lidi, co nikdy nic nedokázali a nedokážou jako on. Nevím, jak s tím naložit dál . Snažím se hledat už půl roku podnájem, ale jen z mateřské si toho moc nemohu dovolit, takže jsem pořád závislá na partnerovi. Za jakoukoliv radu předem děkuji .

Hranice mezi láskou a domácím násilímOdpověď:
Dobrý den,
děkuji za Vámi svěřenou důvěru a je mi líto, že se nacházíte v tak těžké situaci. Z toho, co popisujete, to zní jako velmi nezdravý vztah a váš partner by se k Vám takhle rozhodně chovat neměl. Jsem ráda, že si to uvědomujete. Jestli jsem to dobře pochopila, tak ho chcete opustit, akorát jste teď v nevýhodné finanční situaci a proto je složité se osamostatnit a najít si samostatné bydlení. Chování Vašeho partnera zní jako domácí násilí. To se typicky projevuje mezi blízkými osobami, kteří žijí ve společné domácnosti, často „za zavřenými dveřmi“ . Jedna osoba má převahu nad druhou a násilí se časem stupňuje. Domácí násilí se projevuje formou psychickou (ponižování, nadávky, vyhrožování…) fyzickou (bití, tělesné omezování, kopání), sociální (izolace od přátel a blízkých, nadměrná kontrola, čtení sms, mailů…), sexuální (nucení k intimnostem, znásilnění), ekonomickou (kontrola nad příjmy a výdaji oběti, odepření prostředků, schování peněz, vybrání účtu).
Domácí násilí se dá rozdělit do 4 fází, kdy v první se stupňuje napětí, v druhé dochází k psychickému násilí a někdy se přidává  fyzické. Ve třetí fázi dochází k pokání – agresor lituje svých činů a žádá o odpuštění s tím, že už to neudělá. Poslední fáze se nazývá fáze Líbánky – pokud oběť agresorovi odpustí, nastává klidné období, naděje, že se situace nebude opakovat.
Po skončení tohoto cyklu ovšem přicházejí další a brutalita útoků se stupňuje a období prodlužuje, zato klidná fáze se zkracuje. Pokud trvá násilí dlouhodobě projevuje se to na oběti v podobě takzvaného syndromu týrané osoby, kdy oběť popírá vinu útočníka, viní sama sebe, zlehčuje následky týrání, odmítá pomoc okolí, je pasivní, vyčerpaná nebo užívá sebezničujících strategií na zvládnutí situace jako jsou drogy, alkohol, sebevražedné pokusy…Hranice mezi láskou a domácím násilím

Pokud v tomto popisu poznáváte svůj vztah s partnerem,je pravděpodobné, že dochází k trestnému činu ze strany Vašeho partnera a Vy máte naprosté právo se bránit a vyhledat pomoc. V Čechách existují organizace, které se zaměřují právě na pomoc ženám (nebo mužům) ve Vaší situaci. Bílý kruh bezpečí poskytuje bezplatnou nonstop telefonickou pomoc na čísle 116 006, na které se můžete domluvit nebo si sjednat osobní schůzku a situaci řešit podle toho, jak se bude vyvíjet. Další organizací je Magdala, která nabízí bezplatné poradenství, jak situaci řešit po psychické i praktické stránce, existují i možnosti azylových domů pro matky s dětmi, pokud si momentálně nebudete moci dovolit vlastní bydlení.
Chtěla bych Vás ještě jednou velmi ocenit, že situaci řešíte a nechcete v tomto vztahu zůstat. Děláte tím jistě obrovskou službu sobě i Vašemu dítěti a chtěla bych Vám popřát hodně síly a sebelásky, nejste v tom sama a existuje světlo na konci tohoto tunelu. Doufám, že byla moje odpověď aspoň trochu nápomocná.
Zdraví,
Veronika

Kde je zdravá hranice ve vztazích?

Kde je zdravá hranice ve vztazích?

Hranice jsou tam, kde nebo kdy se začínáme cítit nepříjemně. Jakmile ucítíme nervozitu, nepříjemno nebo tlak, jsme již mimo naši zónu.
Je na nás, zda své hranice dodržujeme a vytváříme díky tomu pak zdravé vztahy.

U žen vládne tendence nadržovat „obětem“- ty chlapy jsou hrozný, já pro něj dělám to a to….pokud žena své chování nenahlídne a viní pouze ze sobectví svého partnera, potká dalšího stejného, protože se nic nenaučila. Jí samotné totiž role oběti ve vztahu něco přináší, i když to není na první pohled zřejmé. Ona je vždycky ta lepší, ta rozumnější, on je vždycky ten „blbec“vedle ní. Vyléčit se z tohoto kruhu znamená, že si dáte otázku – proč si opakovaně POTŘEBUJI nacházet muže, kteří mě zneužívají (popřípadě opačně, pokud je ve vztahu zneužíván muž partnerkou). To, co naopak nikam nevede jsou myšlenky – na světě není normální chlap..protože je, jen ho oběť nepotkává kvůli tomu, jak smýšlí a jak se chová.

V páru se lidé potkávají proto, aby se jeden naučili empatii k druhým a druhý v páru se učí empatii k sobě. Ten sobečtější v páru má tedy nahlédnout – aha, druhého zraňuji, když mu neprojevuji zájem nebo se mu nevěnuji a oběť ve vztahu má nahlédnout – proč si způsobuji opakovaně takovou bolest, jen abych upřednostnila druhého.

Kde to vzniklo?

Pravděpodobně u obou docházelo v dětství k přehlížení potřeb jich jako dětí, jen s tím v životě každý jinak zachází- jeden vzorec(musím se přizpůsobit, aby mě druzí měli rádi), druhý- musím si vše prosadit, jinak zas nic nedostanu.
Ve vztahu se pak potkávají jako zámek a klíč. Zapadají do sebe, ale není jim spolu dobře. Přitom se ale nedokáží často opustit, protože se „doplňují“.

Kde je zdravá hranice ve vztazích?

Vztah se může změnit, když změníme své hranice.Partner nás začne buď respektovat nebo ne a dochází k rozchodu.

Příkladem jsou ženy „chameleon“- v každém vztahu se na začátku zdají jako vysněné ženy, vzdávají se totiž sami sebe a plní vše partnerovi-chodí s ním do fitka, vaří, poslouchají techno- i když ve skutečnosti nic z toho nemají rádi.
Brzy se ale začnou cítit jako oběť a začnou partnerovi vyčítat nebo se stáhnou a stanou se nudnými, protože nemají žádnou osobnost. Partner je pak opouští a oni opět opakují pocit nehodnoty-to vede k dalšímu vztahu, kde si jich partner neváží.
Lidé, co mají posunuté své hranice směrem k oběti pocházejí z prostředí, kde se museli plnit potřeby svých rodičů, jinak měli strach, že nebudou milovaní. Pak dochází k nutkavému opakování- přitahujeme takové partnery, se kterými se vše opakuje.
Nutí nás to k tomu, aby se vzorec uzdravil, dokud si však neuvědomíme vzorec, neuzdraví se.

V takovém případě je nutné se přestat nezdravě přizpůsobovat a zároveň být na partnera vřelý. U hranic je známé heslo – vřelost, ale hranice. POZOR na to, hranice rozhodně nevypadají tak, že začnete partnerovi opět vyčítat – ty se mi nevěnuješ, nepomáháš mi, využíváš mě apod.
To byste se opět dostali do role oběti a opět byste se znehodnocovali.

Vztah je totiž zrcadlo-nevážím si sám sebe? Přitáhnu partnera, co si mě také neváží. Potkávám ho právě proto, abych si to uvědomil.

Jak vypadá zdravé stanovení hranic?

Kde je zdravá hranice ve vztazích?

Mluvte skrze sebe a své pocity, neukazujte na druhého, jelikož to vyvolá pouze obranu nebo útok a celý konflikt nikam nepovede.

Je zapotřebí zmínit potřeby obou a také zapojit oba. Příkladem je: cítím se smutná a bezradná, když mi něco slíbíš a pak to nedodržíš. Chápu, že máš také své potřeby a že děláš teď maximum, co umíš, ale bojím se, že takto nebudu ve vztahu šťastná. Co s tím budeme dělat?

Možná se Vám zdá na první pohled, že tohle na partnera nezabere, možná ne hned, ale pokud vás miluje a záleží mi na vašich pocitech, musí to zabrat, protože nikdo zdravý nechce ubližovat druhému. Pokud vytrváte, nebudete vyčítat a nestane se žádná změna, je na místě se zamyslet, zda je ve vztahu ještě láska, protože partner vás už neslyší…

Tereza Zahrádková
Poradna Therapia

Porucha příjmu potravy

Porucha příjmu potravy

Dotaz:

Dobrý den, potřebovala bych poradit. Asi od roku 2018 se u mě vyvíjí porucha příjmu potravy. Začalo to tím, že jsem si chtěla zlepšit fyzičku, začala jsem pozvolna sportovat, zlepšovat se a jídlo jsem zatím moc neřešila. Pak jsem ale postupně začala jídlo řešit, všimla jsem si, že jsem zhubla, což se mi líbilo, tak jsem chtěla hubnout dál. Asi od ledna 2019 jsem začala jídlo i cvičení řešit víc, začala jsem sledovat složení potravin, počítala si kalorie, chodila do posilovny a hodně cvičila i doma. Stále jsem hubla a o letních prázdninách jsem extrémně cvičila 4x týdně vždy přes 3 hodiny, taky chodila jednou týdně běhat, každý den jsem měla procházku aspoň na 10 km, hodně jsem si vařila, počítala každý gram zeleniny a jídlo a cvičení bylo v podstatě jediné, co mě zajímalo.

Porucha příjmu potravyJedla jsem opravdu hodně málo na to, jaký jsem měla výdej a cvičila jsem, i když jsem byla absolutně bez energie. Takhle jsem se dostala z 62 kg na 40 kg. Na konci prázdnin jsem se opravdu trápila kvůli cvičení a jídlu, dělalo mě to nešťastnou, uvědomila jsem si, že je asi něco špatně a že mám asi poruchu příjmu potravy.

Řekla jsem to rodičům a tak jsem se přibližně od září 2019 začala léčit, což trvá až doteď. Začala jsem chodit na psychoterapii, přestala hubnout, pomalu začala jíst víc, ale stále jsem se hodně vyčerpávala při cvičení a dělalo mi radost, že jím méně a že jsem vychrtlá, nechtěla jsem přibírat. Přibírání se ale nedalo vyhnout, protože tělo zkrátka bylo vyčerpané.

Udělala jsem dost pokroků, přidala jsem na jídle ještě víc, ale cvičím stále čtyřikrát týdně a hodně se vyčerpávám.

Večer mě trápí hlad a problém je, že si velké množství jídla vyčítám, říkám si, že už to nikdy neudělám a další den ráno se trestám 2 hodiny cvičením. Hrozně bych se přála z toho kruhu vysvobodit, pomalu přibírat protože to potřebuji, netrestat se cvičením, nemít potřebu jíst večer nebo i přes den takové velké množství jídla a tak nějak si k jídlu a cvičení vybudovat normální vztah. Hodně lidí mi také říkalo, že to co dělám, vůbec není žádné přejídání, ale jen dodávání svému tělu to, co potřebuje a to, co zameškalo a že bych se za to měla naopak pochválit a ne trestat se a vyčítat si to.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji Vám za Váš dotaz a za odvahu ho napsat.

Co mi přijde ve Vaší situaci nejdůležitější je to, že víte, že je něco špatně. Že si uvědomujete, že to, jaký vztah k jídlu máte, není „normální“ a hlavně, že se snažíte s tím něco dělat.

Sama píšete, že se již nějakou dobu léčíte a docházíte na psychoterapii. Nevím, jak to máte s terapií teď, ale myslím si, že by bylo dobré zvýšit intenzitu (v dnešní době není problém dělat sezení přes Skype, či jinou podobnou platformu). Pokud jste na terapii přestala chodit a přes to máte takovéto obtíže, zkuste zase terapii obnovit, nebo najít nějakého jiného terapeuta, který s Vámi bude ochotný pracovat. Pokud byste chtěla, není problém se domluvit v naší poradně sídlící v Praze, je možnost i Skype pohovorů.

Přijde mi, že dle toho co píšete, jste ušla obrovský kus cesty a bylo by škoda zase kvůli koroně začínat znovu. Poruchy příjmu potravy, anorexie zvlášť je svým způsobem závislostní chování, které je nebezpečné v tom, že nedá vyléčit, ale jen léčit. To znamená, že jak tomu člověk jednou propadne, musí být pořád ostražitý, aby do toho zase sklouzl. Když píši do toho, myslím tím cokoliv, na čem je člověk závislý. Co je to u Vás? Co je to, co Vás nutí se stále v jídle hlídat a excesivně cvičit?

Porucha příjmu potravyZávislosti mají hodně společného a je jedno, zda je člověk závislý na alkoholu, nebo na tom zda má dokonalou postavu. Důležité zde v tom je, že závislost funguje trochu jako náhradní životní program. Je to něco, co řeší všechny Vaše problémy, protože na ně nemáte čas, máte totiž závislost, které musíte všechen svůj čas věnovat.

Sama píšete, že Vás pak kromě jídla a cvičení nezajímalo nic jiného. Je proto důležité objevit to, co je pod tím, co jsou ty věci, kterým se člověk nechce postavit a čelit, to co je schované za závislostí. Často jsou to vztahové problémy, problémy v rodině, v sebepojetí a tak dále.

Myslím si, že to sebepojetí, sebehodnota a sebeláska je zde velmi důležitá. Jak moc se máte ráda? Jak sama sebe vnímáte a hlavně proč? Zkuste se zamyslet nad tím, co jiného, než to kolik vážíte a jak vypadáte, Vám dává nějakou hodnotu. Klidně se zeptejte svých přátel, známých, co na Vás mají rádi. Třeba objevíte něco nového, na co byste se mohla zaměřit.

Jak píšete v druhé části, ano, je pravda, že z anorektičky se může lehce stát bulimička a začít se přejídat. Nemyslím si ale, že by se Vám to povedlo s pytlíkem oříšků za večer. Nemyslím si tedy, že se jedná o záchvatovité přejídání. To, že máte pocit, že jíte hodně je ve Vašem případě normální, jste zvyklá na úplně jiný příjem a vlastně se znovu učíte jíst množství jídla, na které nejste zvyklá. Věřím, že je to pro Vás hrozně těžké, ale myslím si, že porce jaké popisujete pro dospělou ženu, určitě nejsou přejídání. Pokud se s tím opravdu takhle perete, zkuste zase začít chodit na individuální terapie, věřím, že by Vám to pomohlo.

Doufám, že je to pro Vás alespoň nějak užitečné a situaci ve zdraví zvládnete.

Markéta

Poradna Therapia

 

Problémy v "sešívané rodině"

Problémy v “sešívané rodině”

Dotaz:

Dobrý den, chtěl bych se zeptat, zda mi můžete poradit s dětmi. Já mám děti 10 a 14 let. Přítelkyně plnoletého syna. Již více než dva roky žijeme společně a syn přítelkyně mi od sestěhování dává najevo, že společně žít nechce. Dělá, že mě nevidí, když není přítelkyně doma nebo mě zcela ignoruje. Ke všem dětem se chovám stejně, nedělám rozdíly. Bohužel se stejně chová i k mým dětem, které s ním čím dál více omezují kontakt. Dětem i vadí, že mají povinnosti, které přítelkyně nechce, aby její syn dělal, nebo je za syna dělá (úklid pokojíčku, odnášení špinavého prádla, pořádek v koupelně, jednoduché práce na zahradě). Cítím, že napětí doma postupně ničí náš partnerský vztah, o který bych nechtěl přijít, protože jsem přesvědčen, že jsem našel skvělou ženu.

Děkuji.

Problémy v "sešívané rodině"Odpověď:

Dobrý den, děkuji vám za důvěru, se kterou jste se obrátil na naši poradnu. Vaší situaci tedy rozumím tak, že žijete v partnerském vztahu, kdy vás syn vaší partnerky nepřijímá. Jedná se o problém, který není úplně neobvyklý a naprosto chápu, jak emočně náročné a nepříjemné to pro vás musí být.

Rozchod rodičů je náročný pro každé dítě. Pokud si jeden z rodičů po čase najde nového partnera, může dítěti trvat určitý čas, než nového partnera přijme. Obecně je možné říct, že čím je dítě starší, tím těžší pro něj přijetí nového partnera je. Budování vztahu dítěte k novému partnerovi rodiče může trvat i několik let. Pokud dítě nového partnera odmítá, dává tím najevo svou nespokojenost s aktuální situací a možná i touhu po tom, aby byli jeho biologičtí rodiče zase spolu. Nejedená se však o stav trvalý, ale o součást procesu sžívání se s novou situací. Nicméně si myslím, že chování syna vaší přítelkyně není mířeno osobně přímo proti vám. Snažte se, pokud to pro vás není příliš náročné, nebrat si odmítavé chování syna osobně.

V rodině by mělo být jasné, jaké je rozložení rolí a že jste to i vy, koho je třeba respektovat. Jaké je rozdělení rolí u vás? Můžete vy sám jako náhradní otec nastavovat synovi pravidla? Jak by se k tomu stavěla vaše přítelkyně? Rozhodně byste se neměl cítit bezmocný. Pomohlo by, kdybyste si vy sám se synem přítelkyně sedl a situaci probral? 

Zmínil jste se, že syn už je plnoletý. Napadá mě, že byste s tím mohl mluvit takovým způsobem, aby věděl, že má na vybranou: Jak chce žít a kde. Ve svém věku může žít i jinde, než s vámi, pokud mu společné soužití opravdu nevyhovuje.

Problémy v "sešívané rodině"Doporučila bych vám také to, abyste si promluvil s přítelkyní. Jsem si jistá, že situaci jste spolu již probírali, nicméně můžete jí sdělit, že sice chápete, že stojí za svým synem, ale že se ani vy ani vaše děti nyní necítíte doma dobře. Požádejte ji, ať si se synem promluví, případně tedy sdělte, že si s ním jinak promluvíte vy sám. Zároveň mě také napadá, abyste zvážili a prodiskutovali možnost rodinné terapie. 

Zmiňujete se o tom, že váš partnerský vztah vlivem domácího napětí trpí. Napadá mě, že i v tomto kontextu by mohlo pomoci stanovení určitých pravidel– můžete si stanovit přesný čas či dobu, kdy budete tyto problémy řešit. Nesmíte zapomínat také na své potřeby, nepřehlížejte je.

Váš partnerský vztah by neměl být v pozadí v zájmu rodiny a dětí. Vaše štěstí a spokojenost ve vztahu jsou stejně důležité jako spokojenost jakéhokoli jiného člena rodiny. S partnerkou komunikujte, snažte se však o to, aby se problémy se synem nestaly jediným tématem vaší konverzace. Nebojte se jí však sdělit, jak se v rodině cítíte, co vás trápí, co byste chtěl jinak.

Nakonec bych vám ráda řekla, že sžívání dětí s novými partnery rodičů je dlouhodobá záležitost, která si žádá trpělivost. Věřím, že postupem času se situace ve vaší rodině zlepší. Pokud se však situace nebude dlouhodobě lepšit, ale spíše zhoršovat, můžete s partnerkou probrat i možnost toho, aby syn navštívil psychologa, se kterým by si promluvil o svých pocitech.

Přeji vám hodně štěstí.

Lucie

Poslední dobou se cítím pořád smutná

Poslední dobou se cítím pořád smutná

Dotaz:

Dobrý den,

už asi pět dní se cítím ve velké psychické nepohodě. Po večerech jsem smutná a z ničeho nic se mi chce brečet. Také se už od února střídavě pořád snažím zhubnout. Ale nikdy jsem neměla dost pevnou vůli. Teď jsem to zkusila jinak, napsala si jasný cíl, kolik budu vážit za rok, aby mě to motivovalo, vařím si jídlo na večeři a ještě do práce. Ale je to teprve dva týdny a hrozně mě to vyčerpává. Můj přítel říká, že taky “hubne”, ale já se snažím i s tím jídlem, on moc ne. Takže se jen dívám, jak on jí co chce, pije pivo a já nemůžu. A když mi kamarádka před týdnem řekla, že za 4 měsíce zhubla 14 kilo, tak jsem se na místě před ostatními přáteli rozbrečela. Přijde mi, že se hrozně snažím, ale nedokážu to vydržet, i když moc chci, váha prostě nejde dolů a mě to strašně mrzí. Navíc kvůli koronaviru se skoro nevídám s přáteli, přijdu si sama. Také ze zdravotních důvodů nějakou dobu musíme s partnerem pozastavit sexuální život a já mám pocit, že mi chybí taková intimní blízkost. Chybí mi i obyčejné objetí. Zkrátka je toho najednou nějak moc a já jsem pořád jen smutná. Jak se zbavit té špatné nálady?

Poslední dobou se cítím pořád smutnáOdpověď:

Dobrý den,

Vidím, že toho je nyní na vás mnoho a současná situace je pro vás velmi vysilující. Pláč je přirozený způsob, jakým se naše psychika vyrovnává s obtížnou situací, ve které si nevíme rady. Proto bych vám doporučil, abyste se nesnažila v sobě své pocity potlačovat a naopak se jim snažila dát volný průchod.

Váš cíl zhubnout je pro vás nyní velmi důležitý a to že se vám to opakovaně nedaří je pro vás frustrující. To, že jste si vytvořila nějaký plán, vnímám jako dobrý krok. Zároveň bych vám chtěl nabídnout možnost k vašemu stanovenému cíli si přidat menší cíle, které jsou ale dosažitelné v kratším časovém horizontu. Například tento týden půjdu třikrát sportovat. Protože plněním menších cílů nám pomáhá si udržovat motivaci k dlouhodobým cílům.

Z vašeho popisu mi přišlo, že se na svého partnera zlobíte, že před vámi pije pivo a jí věci, které byste také chtěla. Zkuste se zaměřit na to, že jste se rozhodla hubnout vy a děláte to pro sebe.

Zkuste se na situaci podívat z úhlu, že vám váš partner nehází klacky pod nohy, ale že vy jste učinila rozhodnutí o změně vašeho životního stylu, ne on. Mohla by to být cesta k tomu, aby vám to tolik nevadilo. Případně bych doporučil si o tom s ním i promluvit, aby zbytečně netestoval vaší vůli. Hubnutí je velmi provázané s naší psychikou, a proto vnímám jako důležité, abyste se nezaměřovala pouze na stránku fyzickou, ale abyste se cítila dobře také duševně. Pokud se vám nedaří snižovat váhu, mohou být příčiny i psychické. Můžete si to představit jako by tělo nechtělo zhubnout, protože se nachází například ve stavu ohrožení – ve velkém stresu nebo musím jíst, abych měla dost sil a zvládla nároky, které mám a podobně.Poslední dobou se cítím pořád smutná

Může se objevovat také psychický blok, kdy z nějakého nevědomého důvodu zhubnout ve skutečnosti nechceme, třeba protože to není naše volba. Doporučil bych vám v tomto náročném období zkusit třeba jen dočasně vyhledat psychoterapeuta ve vašem okolí, který by vám mohl být dostatečnou oporou v náročné situaci a vytvořit vám bezpečné prostředí, ve kterém budete moci sdílet své emoce. Pokud jste z Prahy, můžete navštívit odborníky z naší poradny https://koucink-psychoterapie.cz/.

S pozdravem

Patrik

Matka mi snižuje sebevědomí – jsem podle ní tlustá

Matka mi snižuje sebevědomí – jsem podle ní tlustá

Dotaz:

Dobrý den, když jsem byla v pubertě, neměla jsem se ráda a byla jsem přesvědčená, že jsem strašně ošklivá a měla bych se za sebe stydět. Hodně složitě jsem si k sobě hledala vztah, učila se mít ráda. Momentálně jsem na VŠ.

Teď se mi to konečně podařilo. Připadám si hezká a jsem se sebou spokojená. Nejsem sice nejhubenější, mám postavu- úzký pas a větší stehna a zadek, ale ne nějak extrémně. Mám velikost L, XL a jsem celkem vysoká. Nicméně to trápí moji mámu. Dneska na návštěvě rodiny začala s tím, že bych měla zhubnout, ať se podívám, jaký mám tlustý zadek a stehna, že jsem tlustší, než ona. Ať si vezmu metr a změřím si boky, že budu za chvíli tlustá.

Matka mi snižuje sebevědomí – jsem podle ní tlustáPřipomínám, že má stejnou velikost jako já. Když jsem řekla, že se sama sobě líbím, tak jsem dostala odpověď, že mám na sebe asi zkreslený pohled a mám se sebou začít něco dělat. Že akorát moje ego si to nechce přiznat, že někdo mi to musí říct, když to sama nevidím. Přiznávám se, že mě to úplně vyrazilo dech a hrozně mrzelo a bolelo. Od té doby pokaždé, když se jdu najíst, ty slova slyším a přemýšlím, jestli se opravdu nevidím hezčí než jsem a úplně nemám chuť na jídlo. Byla jsem fakt šťastná, že jsem se sebou spokojená, ale co když se vidím opravdu lépe než ve skutečnosti a ostatní vidí tu pravdu? Od té doby na to myslím.
Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za svěřenou důvěru, se kterou se na nás obracíte. Chápu, že Vás chování a názory Vaší mamky znejišťují a hlavně, že Vám velmi ubližují. Názor mamky a její přijetí je pro nás velmi podstatný, a proto dokáže tolik zranit.

Je skvělé, že jste na sobě takhle pracovala a naučila se mít ráda sama sebe. Najít lásku k sobě a přijmout své tělo je někdy velmi těžké, proto chci ocenit ten kus práce, který jste udělala.

Důležité je, jak se vy sama cítíte, pokud jste se sebou spokojená a cítíte se zdravá, tak by ve Vás neměl být problém. Můžeme jen hádat, proč se Vaše mamka takhle chová, ale napadá mě k tomu, jestli ten problém s postavou nebude spíše u ní.

Jestli náhodou není ona sama se sebou nespokojená, ať už vědomě nebo nevědomě a pak si to právě přes Vás může takhle kompenzovat. Jestli si tímhle chováním nenastavuje zrcadlo sama sobě. Takhle se projevuje jedna z forem manipulace. Kdy si zvyšuje vlastní sebehodnotu přes snižování té Vaší.

Matka mi snižuje sebevědomí – jsem podle ní tlustáTypicky se manipulátoři projevují jako velmi sebevědomí jedinci, kteří o sobě v nitru velmi pochybují. Často je manipulace těžko rozeznatelná, protože samotný rodič se chová nestále. Někdy projevuje hrdost za úspěchy svých dětí, ale to vše může používat ke zvýšení vlastní hodnoty.  Samozřejmě berte moji odpověď s rozvahou, protože neznám celé pozadí Vašeho vztahu s matkou.

Avšak pokud byste shledala, že je v tom třeba trochu pravdy, tak je prvním krokem k získání sebevědomí a k jeho udržení, právě uvědomění si manipulace. Což může být nejdříve velmi těžké, připustit, že by mohl rodič žárlit na úspěch svého dítěte. Bohužel manipulativní rodič se jen zřídka změní, takže je dobré se s tím naučit žít a naučit se rozeznávat, kdy se o manipulaci jedná a kdy ne. Hlídejte si své sebevědomí a svůj prostor a ten si nenechte od nikoho vzít.

Pokud byste cítila, že potřebujete prostor pro hlubší porozumění nebo větší prostor pro sebe, tak se obraťte přímo na odborníka. Za sebe Vám mohu doporučit odborníky z poradny Therapia (https://koucink-psychoterapie.cz/), pokud jste z Prahy. Dále se můžete obrátit na odborníka v okolí Vašeho bydliště.

Závěrem bych Vám chtěla popřát hodně sil.

Barbora

Bojím se, že mne partner podvede

Bojím se, že mne partner podvede

Dotaz:

Dobrý den, o prázdninách jsem ukončila tříletý nefunkční vztah a za krátkou dobu jsem se seznámila se svým nynějším přítelem, se kterým jsem začala v říjnu chodit. Jsem s ním moc spokojená, trápí mě však jedna věc. Můj přítel měl, předtím než jsme se poznali, sexuální poměr se svou kamarádkou. Ten ukončil, když se dozvěděl, že není nezadaná, jak mu tvrdila. Nicméně zůstali přáteli, stále si psali a vídali se v práci. O tom, jaký vztah měli, jsem se dozvěděla tak, že jsem se mu podívala do telefonu, protože jsem měla podezření a nutkání, že to není jen tak. Vnitřně bych se asi srovnala s faktem, že spolu měli poměr, nicméně mě trápí to, že v době, kdy jsme spolu začali chodit, za ním přišla s tím, že vztah ukončila a jestli to s ní nechce zkusit (věděla, že má mě). Odmítl ji.

Bojím se, že mne partner podvedeKdyž mi situaci vysvětlil, přerušil s ní kontakt, nepsal si s ní a v práci bude končit. Před pár týdny mu napsala znovu, jak se má. Řekl mi o tom. Ospravedlňuje se tím, že nemůžu pochopit, že mimo období, kdy spolu spali, byla jeho kamarádka a pomohla mu poté, co ho podvedla bývalá přítelkyně.

Snažím se mu věřit, protože jsem si vědoma toho, že v podstatě mi nic neudělal. Nepodvedl mě, zatajil mi to, ale nelhal. O tom, že jsem se mu do telefonu podívala, jsem mu řekla. Styděla jsem se za to, ale nemohla jsem si pomoct, udělala jsem to opakovaně. Jsem si vědoma toho, že tyto problémy souvisí s mým nízkým sebevědomím a podceňováním se, ale nedokážu se s tím sama vyrovnat. Když mi řekl, že mu napsala, tak jsem byla úplně mimo (pláč, nervy, nechutenství, horečka). Předem děkuji za odpověď a přeji pěkný den.

Odpověď:

Dobrý den,

děkuji za projevenou důvěru a odvahu svěřit se s tak citlivým tématem.  Píšete, že jste prošla vztahem, který byl nefunkční, pár měsíců po rozchodu jste poznala svého současného přítele, se kterým se cítíte dobře. Pojďme se tedy na všechno společně podívat.

Nepopisujete, čím jste prošla v minulém vztahu. Bylo něco, co Vás nutilo bývalého partnera podezřívat? Případně jaké chování současného přítele Vás přimělo podívat se do jeho telefonu? Je aktuálně ve vztahu něco, kromě partnerovi kamarádky, co ve Vás pocity strachu z opuštění vyvolává? Zkuste si na tyhle otázky odpovědět, uvidíte, kam Vás zavedou.

Bojím se, že mne partner podvedeObecně je normální se občas bát opuštění. Je to známka toho, že si vztahu vážíme, máme partnera rádi, je pro nás přirozené se o něj starat. Láska jako taková je vždy s tímto mírným strachem spojena a není třeba jej vnímat jen negativně. Důležité je, abychom si uvědomili, že vztah, ani partnerův názor na nás, nedefinují naši hodnotu ani to, kým jsme.

Zkuste si sepsat, co do vztahu vnášíte, a co partnerovi dáváte. Zjistíte, proč s Vámi je a jakou hodnotu pro něj máte. Spoustu věcí totiž pro partnery děláme automaticky, což může vést k tomu, že se vnímáme jako nedostatečný a tím i snadno nahraditelný přítel nebo přítelkyně. Když se pak vedle partnera začne točit někdo jiný, začneme o sobě pochybovat, a to obzvlášť pokud má dotyčný rival vlastnosti, kterých si sami na sobě ceníme. Co v takové situaci dělat?

Strach má tendenci nás nutit, abychom se ponořili do různých fantazií, které ale nutně nemusí mít reálný podklad. Emoce fungují tak, že nás nikdy nezraňuje realita samotná, ale způsob, jakým ji vnímáme.

Je nutné tedy oddělit fantazii od reality. Rozdělte si každou situaci na: 1. Fakt – „Přítel šel s kolegy na pracovní večeři a je tam i ona“. 2. Fantazii – „Určitě je mu tam s ní dobře lépe, než se mnou.“ (To nemusí být pravda, po tom všem, co se mezi nimi odehrálo, se může naopak cítit nepříjemně a o to víc se těšit na Vás). 3. Emoci – „Protože si myslím, že je mu s ní lépe, než se mnou, cítím se smutná a opuštěná.“ To Vám pomůže utřídit si myšlenky a podívat se na věci s odstupem. Můžete také využít relaxaci s imaginací. Pohodlně se usaďte nebo si lehněte. Soustřeďte se na dech. Když se uvolníte, začněte si představovat nějakou situaci, která by Vám působila problémy a zároveň přidejte způsob chování, kterého byste chtěla docílit. Například: Přítel Vám poví, že mu kolegyně napsala zprávu. Představte si, že odpovídáte třeba „Díky, že jsi mi to řekl, jsem klidnější, když teď vím, že jsi schopný se mnou o tom takhle otevřeně mluvit.“

Zmiňujete se také o nízké sebeúctě. Můžete si vést deník, do kterého si budete zapisovat to, co se Vám ten den povedlo a pozitivní věci, které o Vás řekli ostatní. Když Vás někdo pochválí například: „Ten koláč se ti fakt povedl.“ Nebojte se souhlasit a říct: „Viď, dal mi fakt hodně práce a mám z něj radost“. Na konec zmíním, že ani nevěra a následný rozchod nemusí být špatný. Pokud do vztahu dáváme maximum, partner odejde za někým jiným, a ještě nás přiznáním nevěry donutí se s někým srovnávat, znamená to, že si nás už neváží a je dobře, že odejde a dá nám možnost si najít někoho, kdo nás uvidí jinak.

Držím Vám palce a zdravím,

Honza